Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

70. kapitola

Doba a čas

Harry se s Belindou setkal u Děravého kotle. Ladně se opírala o bar a přívětivě si povídala s Tomem, který leštil sklenice. „Ahoj, Harry!“ přivítal ho Tom, když vešel do hospody z Příčné ulice a zavřel za sebou dveře.

Belinda se na něj usmála, jako by spolu sdíleli nějaké tajemství a ne jen skutečnost, že byli jediní dva, kteří byli na tomto místě oblečeni v mudlovských šatech. Dopila svou skleničku a vstala. Měla boty s tak vysokými podpatky, že byla vyšší než Harry. Galantně jí pomohl do pláště a zamířili ven. Tom jim hlasitě popřál příjemný večer. Mnoho lidí se po nich ohlédlo, ale Harry nikoho z nich neznal.

Zamířili ke kinu, a protože byla zima, šli docela rychle. Harry se musel snažit, aby své společnici stačil, navzdory jejím vysokým podpatkům, které hlasitě klapaly. Zpočátku uvažoval, že navrhne, aby použila Silencio, ale pak se rozhodl neriskovat, že by mu vynadala. Před kinem byli brzo a tak se usadili v malém baru a objednali si pivo.

„Jaký jsi měl týden?“ zeptala se Belinda, aby řeč nestála.

„Nebyl to právě nejlepší týden, co se výcviku týče. Pracujeme na ochranných barierách a většině z nás to příliš nejde.“ Harry pokrčil rameny. „Ochranné bariéry jsou těžké, ale Rodgers z nějakého důvodu očekává, že je dokážeme vztyčit hned, jak nám je ukáže. Ale musíš svou magii propojit s ostatními, aby to fungovalo, a nám to společně vůbec nejde. Myslím, že jsme příliš rozdílní, nebo tak něco.“

Do baru se nahrnula skupinka lidí a objednávali si nápoje. Belinda prohlásila: „Ministryně je nadšená pokrokem, který vaše třída udělala.“

„Opravdu?“ zeptal se Harry.

„Tím jsem si jistá,“ řekla s přívětivým úsměvem úsměvem.

Film, který Belinda vybrala, byl o cestovateli časem, který byl poslán zpět do roku 1999 a celou dobu se bezvýsledně snažil všechny přesvědčit, že se armáda robotů chystá převzít vládu nad světem. V polovině filmu, v době, kdy se hlavní hrdina pokoušel utéct z blázince, objal Harry Belindu rukou kolem ramen. Na reakci nemusel čekat dlouho; Belinda se o něj ihned opřela a Harry si užíval příjemného tepla jejího těla a ovocné vůně jejích vlasů.

Muž na plátně zběsile uvazoval pod schody zubní nit, aby tak vyřadil stráže. Belinda se zeptala: „Myslíš, že je možné cestovat časem?“

„Jo,“ odpověděl Harry. „Už jsem to také dělal.“

Žena vedle Belindy si posměšně odfrkla a protočila očima. „Já mu věřím,“ odsekla Belinda rozpustile. Harrymu do ucha zašeptala: „Po filmu mi o tom musíš vyprávět.“

„Opravdu to chceš slyšet?“

„Určitě to bude lepší, než to, na co se díváme… Stejně se mu to nepovede. Myslím, že nakonec zešílí a zavřou ho nadobro.“

„Pravděpodobně zemře dřív, než přijdou roboti, takže to bude v pořádku,“ poznamenal Harry.

Film konečně skončil, značně neuspokojivě jak prohlásila Belinda a vzala Harryho za ruku. Žena, která čekala, až jí uvolní cestu, na ně mrkla. Usadili se v hospůdce o pár domů dál a objednali si světlé anglické pivo. „Takže cestování časem. Vyprávěj mi o tom,“ vyzvala ho Belinda.

„No, bylo to, když jsem chodil do třeťáku, moje kamarádka Hermiona dostala od ředitele obraceč času, aby stihla všechny hodiny, na které se zapsala.“ Harry se zarazil, když zaznamenal Belindin ohromený obličej. Znovu se zamyslel nad událostmi toho dne, nad zoufalou snahou o záchranu Siriuse… zoufalou a nakonec marnou snahou.

Na jeho tváři museli být jeho myšlenky patrné, protože Belinda řekla: „Vypadá to, že se to nepovedlo.“

„Ano i ne,“ připustil Harry, zaváhal, protože si nebyl jistý, kolik staré bolesti by tím příběhem vyplulo na povrch a jestli to není ztráta času zabývat se tím po tak dlouhé době. Přeci jen se teď cítil bezpečněji.

„Vypij si to pivo a pak se mi to pokus vyprávět,“ naléhala Belinda.

„Promiň,“ řekl Harry. „Nakonec jsem nedokázal zachránit jediného člověka, který byl mou rodinou. Ale to bylo později. Tehdy jsme obraceč času použili úspěšně a můj kmotr unikl polibku od mozkomora a odletěl na hipogryfovi.“

„Počkej chvíli… jedná se o hipogryfa, který měl být popraven? Ten, který se vyvlékl z řetězu?“

„Klofan, ano, to je on. Společně s Hermionou jsme ho na poslední chvíli odvázali a letěli jsme na něm do věže, ve které byl Sirius zavřený. Šli zrovna pro mozkomory…“

Trochu prudčeji odložila sklenici. „Ugh, to je hrozné. Popletal byl úplně nelidský.“ Harry to nekomentoval, ale vzpomněl si na Snapeův vztek nad Siriusovým útěkem. „Nechtěla jsem přivolat špatné vzpomínky…“

Harry se na ni usmál. „To je v pořádku. O nějakých věcech bych přemýšlet neměl. A teď rodinu mám…“ Lehce pokrčil rameny, ačkoliv byl stále trochu rozrušený. Pili pivo a nezávazně si povídali, dokud hospůdku nezavřeli. Odcházeli v jednom chumlu s rozjařenými mudly.

Harry doprovodil Belindu domů. „Tady bydlím,“ řekla, když se zastavili před nájemním domem v postranní ulici. Harry se rozhlédl a Belinda dodala: „Kouzelník, který pracuje na Odboru kouzelných her a sportů bydlí támhle ve druhém patře a tam na konci ulice žije jedna čarodějka. Je hezké mít se na koho spolehnout, když dojde na magii. Například když jsem pokazila žehlící kouzlo, paní Florence přiběhla a zastavila ho dřív, než začalo žehlit knihy po tom, co vyžehlilo záclony a prostěradla. Moje kočka byla schovaná pod postelí, když jsem přišla domů, takže myslím, že jí to vyžehlilo taky.“

Harry se rozesmál.

Belinda se na něj dívala zářícíma očima. „Půjdeš ke mně na skleničku?“

„Myslím, že bych měl jít domů. Včera jsme měli dlouhý výcvik.“

To jí překvapilo. „Oh. Dobře. No, byl to velmi příjemný večer…“

Harry jí dal rychlou pusu a přátelské objetí, a pak si ji přidržel na délku paží a pomyslel si, že kdyby odložila ten podivně zbožňující pohled, bylo by to perfektní. Popřál jí dobrou noc, rozhlédl se po ulici a přemístil se k Děravému kotli, odkud mohl cestovat letaxem.

Se slabým zahučením vystoupil doma z krbu. Zkontroloval poštu a vyběhl po schodech, jen aby vybil energii. Přecházel po svém pokoji, příliš neklidný na to, aby šel spát. Raději napsal Hermioně o velmi hezké schůzce, na které byl. Když si po sobě dopis přečetl, uvažoval, jestli má Belinda také nějaké chyby. Pravděpodobně to zjistí později. Snažil se trochu učit, ale stále se ještě nedokázal uklidnit. Donutil se nevyčítat si, že nepřijal její pozvání. Schůzka skončila tak, jak předpokládal a opravdu ji potřeboval poznat o trochu lépe, ale jen o trochu.

*****

Severus Snape otevřel oči a zdvihl hlavu ze studené země. Zmateně zamrkal na sníh zářící v odpoledním slunci a snažil se udržet na roztřesených nohách. Stál vedle drolící se zdi hospody u Tří košťat a všiml si zelené trávy tam, kde sníh odtál. To bylo divné; tráva by ještě neměla být zelená. Protřepal si studený, mokrý plášť, zabalil se do něj, vyklopýtal na cestu a rozhlédl se. Oranžové slunce odrážející se ve sněhu a okolních výlohách způsobilo, že koleje vyjeté na cestě vypadaly zrádně. Nic podivného se nedělo, neviděl ani nikoho podezřelého. Otočil se směrem k hradu a vrávoravě se vydal na cestu.

Na okraji vsi ho oslovil dětský hlas: „Jste v pořádku, profesore?“

Snape se opatrně otočil. Tracy Trilliumová, prvačka, sotva rozpoznatelná díky teplému plášti a pletené šále, s ním srovnala krok, zaujatě na něj zírala velkýma očima. „Samozřejmě,“ vyprskl, „proč bych neměl být?“

Pokrčila rameny, což bylo pod jejím těžkým pláštěm sotva patrné, ale stále šla vedle něj. „Vy mě sledujete?“ zeptal se jí ohromeně.

Vypadala utrápeně a šálou ztlumeným hlasem vysvětlila: „Já, ehm, chci se ujistit, že se dostanete do hradu, pane.“

Snape se zastavil a zíral na ní. „Cože?“

Nešikovně rozhodila rukama. „Nevypadal jste, že to zvládnete, pane,“ vysvětlovala.

„Běžte pryč,“ odfrkl si roztrpčeně, příliš zmatený na to, aby to zvládl sarkasticky.

„Ano, pane,“ odpověděla Tracy. Zíral za ní, jak uhání zpátky do vesnice a malinko se nahrbil zimou.

Uvítal, když konečně zahlédl svítilnu vedle vstupních dveří. Prošel kolem Filche, který podle seznamu kontroloval přicházející žáky. Zamířil dolů po schodech do sklepení, s úmyslem vzít si ze skříně teplejší plášť. Otevřel dveře učebny a zarazil se na prahu, když zaslechl důrazné: „Ano?“

Zíral na baculatou, kudrnatou ženu, která vařila nějaký komplikovaný lektvar v první lavici. Poněkud drze se zeptala: „Potřebujete něco, Severusi?“

Snape se rozhlédl po jemně pozměněné místnosti s primitivními obrázky londýnských panoramat na zdi vedle skladu s přísadami a s krátkými záclonkami na prosklených dveřích, bylo to něco, co bylo v jeho sklepení naprosto nemyslitelné. „Ne,“ odpověděl a překotně přemýšlel. Zjevně byl na špatném místě, i když se to nezdálo možné. Zavřel dveře a znovu je prudce otevřel.

Nasupeně vrtěl hlavou, když kráčel do druhého patra a dlouhou chodbou k chrliči. „Citronový drops,“ řekl. Nic se nestalo. Vyzkoušel ještě několik dalších hesel. Kolem šel student, jeden z prefektů, Snape se na něj nepodíval, jen si přál, aby zmizel.

„Potřebujete heslo, pane?“ zeptal se chlapec. Byl to Mumfred z Mrzimoru. Snape vyhýbavě kývl. „Heslo je Citronová energie,“ prozradil chlapec.

Chrlič odskočil stranou. „To je nějaké cukroví?“ zlobil se Snape.

„Čaj, pane,“ trpělivě vysvětloval chlapec.

S pocitem úzkosti Snape řekl: „Dobře.“

Pohyblivé schodiště ho vyvezlo nahoru, kde se zastavil před otevřenými dveřmi, protože to bylo něco, co se stávalo málokdy. McGonagallová přecházela před stolem, s dlouhým pergamenem v ruce. Kancelář vypadala jinak, většina mechanických hejblátek byla pryč. „Co potřebuješ, Severusi?“ zeptala se, aniž by zvedla oči od pergamenu.

Snape nejistě řekl: „Předpokládám, že si budeš myslet, že jsem hloupý, když se tě zeptám, kde je Albus?“

Pergamen se zavlnil, když její ruka prudce klesla dolů. Chvíli trvalo, než řekla: „Ano, to pravděpodobně ano. Ačkoliv to není hloupé, spíš zmatené.“ Pečlivě si ho prohlížela. „Posaď se, Severusi. Pověz mi, co se s tebou děje.“

Ztěžka usedl. Bláto na jeho plášti usychalo; měl ho odstranit dřív, než si sedl. „Probral jsem se na zemi vedle Tří košťat,“ vysvětloval neochotně. „Já… zdá se, že jsem na špatném místě.“

„Nebo ve špatném čase,“ navrhla McGonagallová jemně. Obešla ho a stále si ho prohlížela. „Co myslíš, jaké je datum?“

Snape otevřel pusu, aby odpověděl, ale pak zaváhal. „Únor. Nevzpomínám si přesně,“ dodal, rozrušen nedostatkem podrobných vzpomínek na předchozí den.

„Vypadá to na paměťové kouzlo. Hlavně proto, že je listopad.“

„Listopad?“ opakoval Snape. „Co se stalo. Kde je Albus?“

„Albus je mrtvý, Severusi.“

„Takže neodešel do důchodu a nechová včely, že?“ zeptal se a znělo to současně vyděšeně i sarkasticky.

Slabě se usmála. „Ne.“ Šla ke krbu a vzala do ruky plechovku s letaxem. „Zavolám Ústředí bystrozorů, aby poslali někoho, kdo to prošetří.“

„Myslíš, že na to budou mít čas? Nejsou zaneprázdněni důležitějšími případy?“ zeptal se Snape, protože se mu ta myšlenka moc nelíbila.

„Očekávám, že se tomu věnovat budou. Nevypadáš zraněný, takže nehoda to zřejmě nebyla. Někdo musel mít velký zájem na tom, aby sis nepamatoval tak dlouhou dobu.“

„Co se Albusovi stalo?“ zeptal se Snape, když domluvila s někým z ministerstva a bylo jí řečeno, že bystrozor dorazí během deseti minut. „Jaké problémy teď máme?“ znělo to maličko zoufale.

„Klid, Severusi,“ konejšila ho. „Neměla bych zavolat madam Pomfreyovou? Jsi hodně vyčerpaný.“

Snape si prsty pročísl vlasy a vytáhl z nich uschlý list, opřel se o opěradlo. „Nejsem sám sebou.“ Potom zamumlal: „Měl jsem štěstí, že jsem nepotkal žádného všetečného Nebelvíra: Pottera nebo některého z jeho malých kamarádíčků.“

Její tvář se stáhla do malého úsměvu. „O to nemusíš mít strach, Severusi. Jsou pryč?“

Snape se zeptal ještě tišeji: „Taky jsou mrtví?“

„Ne. Dostudovali. Je listopad devadesát osm. Chybí ti víc času, než si uvědomuješ.“

Snapeovi šokem upadla ruka, kterou si třel krk. „Devadesát osm,“ vydechl. Rozhlédl se po kanceláři a dlaní si přejel přes levé předloktí. „Co je s… Temným pánem?“ zeptal se opatrně.

„Je pryč.“

„Mrtvý?“ zeptal se Snape překvapeně.

„Docela,“ odpověděla McGonagallová laskavě.

Zjistil, že je těžké jí uvěřit. „Jsi si jistá? Nadobro?“

Přikývla a řekla: „Vrátil ses hodně zpátky, Severusi. Hodně daleko. Ale Voldemorta se bát nemusíš.“

Kývl a změnil téma: „A moje učebna? Je tam nějaká žena.“

„Co si myslíš, že učíš?“ zeptala se s jiskřičkami v očích.

Snape narovnal ramena. „Konečně jsem dostal obranu proti černé magii?“ chtěl vědět a v hlase měl naději. Když se na něj místo odpovědi ušklíbla, zeptal se: „To je tvoje práce?“

Zavrtěla hlavou. „Albusova. Já jsem s tím nesouhlasila.“

Snape se trochu uvolnil, ale stále svíral a rozvíral pěsti. „Co se stalo s Temným pánem?“

„Měl bys používat jeho jméno, zvláště teď, když je po všem,“ upozornila ho McGonagallová věcně. Hůlkou ohřála čaj v konvici a mlčky mu nabídla. Snape kývl a přijal šálek, který mu podala. „Nechceš do toho něco silnějšího?“ Znovu přikývl a snažil se skrýt překvapení nad tou starostlivou nabídkou. Ze zásuvky psacího stolu vytáhla stříbrnou láhev brandy a štědře mu nalila.

Napil se svého upraveného čaje, ruka se mu chvěla. „Nemůžu používat jeho jméno. I když je pryč.“

„Celou dobu jsi to dělal,“ poznamenala.

„Opravdu?“ zamumlal nedůvěřivě.

Plameny zezelenaly, čímž je přerušily, z krbu vystoupila Tonksová a opucovala se.

„Dneska sama,“ zeptala se McGonagallová.

„Není pátek. Ale nebyla jsem si jistá, o co jde, tak jsem ho s sebou nevzala.“ Přikročila k Severusovi a vytáhla hůlku. „Vydržte,“ zavelela. Snape vypadal pochybovačně, zvláště když ho hůlkou poklepala po nose, ale přetrpěl to. Z konce hůlky vylétla jiskra a píchla ho. „Opravdu je to paměťové kouzlo.“

„Od února devadesát sedm,“ dodala McGonagallová.

„Cože?“ zarazila se Tonksová. Otočila se zpátky ke Snapeovi. „Tak dlouho! Nemyslím, že jsem někdy o takovém kouzle slyšela. Musíte… devadesát sedm? Nemáte žádnou představu o tom, co se stalo?“

„Ne, nemám,“ odpověděl nepříjemně, byl z toho všeho unavený.

„Merline. Dobře.“ Poškrábala se ve vlasech. „To vylučuje ty, kteří by se snažili vymazat něco, co se stalo teprve nedávno. Pojďme tam, kde to začalo, a podíváme se, jestli něco nenajdeme.“

Společně s ředitelkou se vydali dolů do vesnice. Všichni tři obešli hospodu a promluvili si s některými hosty i některými obchodníky z okolí. Nikdo jim nic užitečného neřekl. Když zamířili zpátky ke Třem košťatům, Snape zůstal pozadu.

Tonksová počkala, až je dojde. „Zmatený?“

„Unavený,“ odsekl.

„Měl byste si jít domů odpočinout. Takové prokletí může být vyčerpávající. Neslyšela jsem, že by někdy někdo přišel o tolik vzpomínek – musí se to pevně přichytit k paměti… tohle by mohlo být slabé. Je šance, že se z toho dostanete sám, ale kontaktuju Svatého Munga, aby vám poslali specialistu.“ Znepokojeně si Snapea prohlédla od shora dolů. „Doufám, že budeme mít štěstí. Opravdu bych chtěla najít toho, kdo to udělal.“

Harry zaslechl zahučení letaxu z knihovny, a byl zvědavý, kdo ho tímto způsobem přišel navštívit. Ve dveřích jídelny stála Tonksová, varovně zvedla ruku, aby ho zadržela. Zmatený, ale zvyklý ji poslechnout, čekal. Plameny znovu zahučely a ozvaly se hlasy. Tonksová promluvila na někoho, kdo zněl jako McGonagallová. Harry udělal krok vpřed a viděl, jak McGonagallová pomáhá Snapeovi usednout. Zaujalo ho to a dotkl se ramena Tonksové.

„Chviličku,“ šeptla.

Harrymu se čekat nechtělo. Nechápal, proč by měl, když se Severusovi očividně něco stalo.

„Říkala jste, že zavoláte někoho od Svatého Munga?“ řekl Snape, když Tonksová Harryho odstrčila. Snape se na něj podíval a oči se mu zúžily. „Co tady děláš?“ zeptal se ho.

Harry na něj zamrkal a pak se podíval z jedné ženy na druhou. Tonksová mu to vysvětlila: „Paměťové kouzlo.“

„Jo? Kolik toho neví?“ zeptal se Harry prudce. Vylekalo ho to.

Snape vstal a přistoupil k Harrymu. „Neodpověděl jsi mi,“ poznamenal studeným, jako skála pevným hlasem.

Harry couvl, až narazil do krbové římsy, to ho vzpamatovalo. Snape si ho prohlížel od hlavy k patě, jako by byl překvapen jeho výškou.

„Já tady bydlím,“ řekl Harry bez obalu, rozčilený tou otázkou.

Snapeovy oči se zúžily ještě víc, víčka se mu zachvěla. Otočil se na McGonagallovou, která pokrčila rameny. „Všechny nás to překvapilo, to mi věř.“

Co vás překvapilo?“ zeptal se Snape nebezpečně.

McGonagallová vypadala, jako že zápasí s úsměvem. „Když jsi ho adoptoval.“

Snape vypadal, jako by měl vybuchnout. Naklonil hlavu na stranu a znovu se podíval na Harryho, který před zuřivostí v jeho očích opět maličko couvl. „To je nějaká komplikovaná mystifikace, ne?“ zeptal se hlubokým hlasem. „Použili na tebe výškové kouzlo a na slečnu Tonksovou anti-nemotorné kouzlo.“ Hrozivě zamířil k Harrymu, který couvl až ke zdi vedle krbu, ale Snape na něj stejně zblízka zuřivě zíral přes svůj nos.

Cinkot čajové soupravy je vyrušil. Snape se otočil, ale zapomněl, co chtěl na skřítka zakřičet. „Kdo to je?“

Domácí skřítka se uklonila. „Winky, pane.“

„Kde je Tidgy?“ zeptal se Snape.

Po chvíli ticha Harry odpověděl: „Zabil ho Nagini.“ Snapeův tvrdý pohled se k němu vrátil. „Víš, že říkám pravdu,“ řekl Harry vyrovnaně, když opětoval ten intenzivní upřený pohled černých očí.

Snape zavrčel a vrátil se zpět ke stolu, o který se ztěžka opřel a rozhlédl se po místnosti. Spatřil na sekretáři fotografii Harryho s jeho kamarády, zabručel, odvrátil se od ní, ale pak obešel stůl a fotografii položil, aby se na ní nemusel dívat. McGonagallová, která se celou dobu bavila, teď vypadala dotčeně. S porozuměním se podívala na Harryho.

„Co,“ začal Snape hlasitě. „…na světě… mě přinutilo… adoptovat?“ zeptal se a mávl rukou směrem k Harrymu.

Harry znal hned několik důvodů, o některých mluvil Snape, něco byly jeho vlastní dohady, ale necítil se na to, aby je uvedl před publikem. Zůstal zticha a doufal, že stejně, jako tomu bývá u bouřky, i Snapeova energie se vyčerpá. „Tak co?“ posmíval se Snape. „Nemáš na to odpověď?“

„Nemám odpověď, které bys rozuměl, Severusi,“ řekl Harry a i jeho uším to znělo zoufale.

„Neříkej mi tak!“

McGonagallová Snapea zarazila: „Sedni si.“ Zadíval se na ní vyzývavě a tak řekla: „Zdědila jsem Albusův plášť, jak už víš. Sedni si.“ Snape zaváhal, ale zdráhavě poslechl a okázale si sedl. „Poslouchej pozorně. Ztratil jsi téměř dva roky. To je hodně dlouhá doba. Bouřit se proti tomu nikomu nepomůže, ani tobě ne.“ Povzdechla si. „To, co potřebuješ, je pořádně si odpočinout a taky dobrého léčitele.“ Dlouze se zadívala na Tonksovou, pak přistoupila k Harrymu a položila mu ruku na rameno. „Musím se vrátit na večeři a pak mám dvě schůzky, taky za něj musím na příští týden zajistit náhradu.“

„Učit můžu,“ ohradil se Snape důrazně. „Obranu zcela určitě. Vzpomínky na obranu jsou v mé paměti jasné, díky.“

Otočila se k němu a Harrymu pevněji stiskla rameno. „Opravdu? Zítřejší téma hodiny pro sedmé ročníky je Patronus. Jsi připraven ho učit, že?“ Řekla to skoro krutě. „Tvé modernější já ho umí velmi dobře.“ Založila si ruce v bok a zjišťovala, jaký to bude mít efekt. Snape vypadal, jako kdyby ho někdo udeřil.

Tonksová si upravila plášť. „Taky musím jít. Zastavím se u Svatého Munga a pak musím sepsat hlášení.“ Harryho se zeptala: „Budeš v pořádku? Jestli chceš, tak se pak vrátím.“

„To je v pohodě,“ odpověděl Harry nevýrazně.

Když se ženy přesunuly ke krbu, Snape se na Harryho temně podíval, což Harryho pobavilo a Snapeův pohled ještě potemněl. McGonagallová zaváhala, ale Harry na ní mávl. „Pošlete sovu, kdybyste něco potřeboval, Harry. Můžu si od Filche půjčit celou spoustu užitečných věcí…,“ dodala s křivým úsměvem.

Harry na ní znovu mávl a téměř se nad její nabídkou rozesmál. „Uvidíme se zítra,“ řekla Tonksová, když odcházela. Odešly a Harry se vydal ven z místnosti, ale zarazilo ho Snapeovo strohé: „Kam jdeš?“

„Musím se na zítra učit.“

„Neukončil jsi už školu?“ popíchl ho Snape urážlivě.

„Jsem bystrozorský učeň, takže myslím, že odpověď je ne.“ Snape stiskl rty, ale už Harryho nechal být.

Harry se ohlédl zpět a viděl, že Snape sedí schlíple, v očích měl úzkost. Neviděl žádnou cestu, jak z toho ven, třebaže toužil mu všechno říct. Vrátil se ke svému učení, ale zjistil, že je extrémně obtížné se soustředit. Asi o hodinu později v hale něco bouchlo a do knihovny vešel Snape. Beze slova vzal Harrymu knihu a přečetl si její titul. Jeho oči se překvapeně zúžily nad Kouzla určovací a přenášecí: Základy. Přecházel po místnosti jako lev v kleci, pozastavil se nad Harryho knihami uloženými v policích a pak skoro upadl do černého koženého křesla v rohu, osvětleného stojací lampou. Vypadal, jako kdyby chtěl něco říct, ale neudělal to. Harry se vrátil k učení, v hlavě mu bušilo.

Čas běžel. Harry se podíval na hodinky a překvapilo ho, jak dlouho studoval pod dohledem nevyzpytatelných černých očí. To mu připomnělo, že se Winky nepřišla zeptat, jestli chtějí večeři, která měla být už před hodinou. Povzdechl si a zavřel knihu.

„Končíš?“ zeptal se Snape posměšně.

„Učil jsem se už odpoledne.“ Vstal a uložil knihu na polici, což by normálně neudělal, nechal by ji na stolku vedle pohovky.

„Takže bystrozor. Jak milé,“ řekl Snape falešně dojatým hlasem.

Harry se podíval do jeho upřených očí. „Ironické je,“ začal Harry konverzačním tónem, „že mě neznáš dost dobře, abys mě mohl ranit. Ale klidně to dělej, když tě to baví.“ Harry luskl prsty. „Nebo ne.“

„Někdo se musel zbláznit,“ řekl Snape znechuceně.

Harry pokrčil rameny.

„Jsem překvapený, že nejsi ani trochu vděčný.“

„A proč?“ skoro se zasmál.

Harry si ho chvíli prohlížel, než odpověděl. „Nikdo ti nic neřekl?“

Snape prudce vstal a zabručel: „Ne. Vrátil jsem se zpátky do svého domu a zjistil jsem, že už není můj. Mám nového domácího skřítka. V mém sklepení byla nějaká podivná, drzá ženská.“

„Greerová,“ řekl Harry. „Gertruda.“

„Alespoň, že jsem o ní už slyšel,“ zamumlal Snape tiše.

„Byla na tebe drzá, protože mě nemá ráda. A překvapí tě, že to z vás dvou nedělá spojence.“

„Merline, byl jsi v jejích hodinách lektvarů stejná hvězda, jako v mých?“ zeptal se Snape a z hlasu mu odkapával sarkasmus.

„Pro tvou informaci, při OVCích jsem z lektvarů dostal V, a z obrany taky. Vlastně skoro ze všech předmětů kromě přeměňování, jasnovidectví a dějin čar a kouzel, z těch jsem měl N.“

Se zkroucenými rty Snape řekl: „No, to je pro tebe dobré.“

„Už jsem ti za tvou pomoc při přípravě na OVCE poděkoval, takže doufám, že ti nevadí, že ti nebudu děkovat teď.“

Snape znovu obešel místnost. „Věř mi, že se bez toho obejdu.“

Harry pozoroval Snapea, který vytáhl s police jednu z jeho tlustých právnických knih a zamračeně ji otevřel. Hlavu měl unaveně sehnutou, a Harry se cítil trošku provinile. Byl zamyšlený, protože ještě vlastně skoro nic nevěděl a Harry se rozhodl, že mu sám sebe připomene. Žaludek se mu ale hlásil o večeři. „Jdu se zeptat Winky, jestli nemá něco k jídlu.“

Snape se zarazil, teprve po chvíli vzhlédl. „A?“ zeptal se hrubě.

„Nic,“ řekl Harry a odešel do kuchyně.

Najedl se sám, ale raději si nenalil skleničku z kouřové láhve, která nahradila vypitou láhev sherry, a snažil se neuvažovat o tom, že by Snapeova paměť zůstala v tomto stavu, protože to by nedokázal snést. Po večeři se vrátil do knihovny, Snape seděl na svém místě a prohraboval se plnou složkou pergamenů před sebou. Některé si zmateně prohlížel. Pak se zadíval na štítek na obalu. „Jsi zástupce ředitele, jestli se divíš, proč to tady máš,“ řekl Harry.

Snape ztuhl. Odložil dokumenty, zíral na zeď a nepokojně si třel čelo. Harry si taky promnul čelo, když si sedl na pohovku, svým způsobem se cítil ubytý tím, že nemůže nic udělat. Zavřel oči, ale pak zalapal po dechu a sáhl po hůlce. Velmi blízko proplouvaly dva stíny. Okamžitě posílil ochranná kouzla domu, a spěšně vyslal detekční kouzlo, doufal, že se někdo do pasti chytí. Červené jiskry se objevily kolem okna, jako by s něčím bojovaly. Harry odstranil celé okno a udělal tím v kamenné zdi parádní díru, pak do tmy vyslal salvu zadržovacích kouzel. Stejná kouzla vyslal i podél zdi a pak se přeměnil na gryfa a máchl křídly, aby udržel rovnováhu.

Zatraceně, zaklel v duchu, když nic neviděl. Cítil jen čerstvý noční vzduch a dokonce i rozbitou zeď před sebou. Snape vstal a ohromeně na něj zíral. Harry vyskočil dírou ven, ale už jen zaslechl hlasité prásknutí z přemístění, znamenalo to, že se svými kouzly neuspěl. „Zatraceně,“ řekl, když se přeměnil zpátky a mávnutím opravil okno. „Musel to být Avery, ale nevím, jak se mu povedlo utéct.“

Snape se několikrát podíval na okno a zpátky na Harryho. „Proč by to měl být on?“ zeptal se pochybovačně a snažil se být sarkastický, ale moc mu to nešlo. Znělo to podivně.

Harry zastavil svůj netrpělivý pochod místností a neochotně řekl: „Je jediný, který není v Azkabanu.“

Snape schoval svou hůlku. „Mohl by to být i někdo jiný, nebo ne?“

„Ne,“ povzdechl si Harry. Pak se nuceně zasmál. „Je něco, čemu rozumíš?“ zeptal se sarkasticky a pak si přál, aby to neudělal. „Byl to Avery, nebo někdo, kdo utekl, ale očekávám, že to bychom se hned dozvěděli, protože ministerstvo nás hlídá, oba.“

„Překvapilo mě, že jsi ho nechytil, ať už to byl kdokoliv,“ řekl Snape, neschopný složit Harrymu kompliment, ale znělo to upřímně. „Jak jsi to věděl?“ zeptal se. „Nebyl tu žádný náznak, že by ochranná kouzla byla narušena, než jsi použil detekční kouzlo.“

Harry se usmál. „Viděl jsem ho ve své mysli. Voldemort,“ zdůraznil Harry, „tu nechal něco, co jsem zdědil.“ Snape si mimoděk promnul levé předloktí. „Ne jeho schopnosti, pokud vím.“

„To je důvod, proč jsem tě adoptoval?“ zeptal se Snape přímo, vypadal ostražitě. „Abych tě zpacifikoval?“

Harry upadl na pohovku. „Pochybuju. Neměl jsem ten pocit. Víš, jaký důvod jsi mi řekl?“ zeptal se Harry a vzal si ze stolu brk a pergamen, aby Roganovi, který měl dneska službu, napsal pár poznámek o tom, co se stalo.

„Nevím. Měl bych?“ zeptal se Snape a znělo to skoro jako kdyby žertoval.

„Říkal jsi,“ pokračoval Harry s pocitem neústupnosti, který se objevil, když mluvil o Voldemortovi, „že se ti moje společnost líbí a že jsi unavený z toho, že žiješ sám.“ Harry složil pergamen a zahvízdal na Hedviku. Vlétla do místnosti a Harry jí předal dopis, ale vypustil ji z okna, až když překontroloval okolí. Teprve pak se střetl se Snapeovým podivným pohledem a pokračoval: „Existují i jiná vysvětlení: že potřebuješ ochránit před ministerstvem, protože Brumbál už se za tebe zaručit nemůže. Že hledáš vykoupení, vzhledem k tomu, jakým způsobem tě Nott naverboval, a ano, vyprávěls mi o tom.“

Snape vypadal překvapeně, ale nepromluvil. Harryho rozbolely oči. Pokoušel se dát dohromady Snapeovy vzpomínky s Averyho příchodem k jejich oknu. Propojení se nepodařilo. „Jdu si lehnout,“ řekl do prázdna. „Jestli chceš, můžeme probrat nějaké další věci zítra odpoledne, až se vrátím z ministerstva. Očekávám, že se zeptáš, co se stalo s Voldemortem, protože to vypadá, že ti Minerva nic neřekla.“

„Zeptal jsem se, ale… nedostala se k tomu, aby odpověděla.“ Snape se od něj ostentativně odvrátil a zadíval se do pergamenů. Harry odešel do svého pokoje, jeho nálada byla náhle nebezpečně výbušná.

Ráno už seděl Snape u stolu, když Harry dorazil na snídani. Už jedl, ale Harry neočekával, že by na něj čekal. Měl také již přečteného Denního věštce, což naznačovalo, že vstával brzy.

Před odchodem se Harry zastavil u krbu a v ruce sevřel plechovku s letaxem. „Buď opatrný,“ řekl. „Někdo tě asi chce dostat.“

Snape posměšně zabručel: „Myslíš si, že na sebe nedokážu dát pozor?“ Hůlku měl v ruce dřív, než Harry dokázal mrknout. „Museli využít nějaké mé hloupé nepozornosti. Přežil jsem mnohem víc, než si dokážeš představit, ó bystrozorský učni.“

Harry poslouchal jeho invektivu, aniž by na něj pohlédl. Když slova dozněla, hodil si pod nohy letax. Tonksová si ale hned všimla, že Harry dorazil brzy.

„Hlídka prochází Shrewsthorpe za deset minut… Myslel jsem, že budeš ještě doma, až dorazí. Je všechno v pořádku?“ zeptala se. Když Harry jen pokrčil rameny, zamračila se. „Pastorek s Moodym posílí ochrany vašeho domu, až se tam poprvé zastaví. Já jsem našla toho nejlepšího léčitele na paměťová kouzla a požádala jsem ho, aby se u vás dnes večer zastavil. Myslela jsem, že bys u toho měl být.“

Harry znovu pokrčil rameny, jako že s tím souhlasí.

V polední pauze Harry zamířil ke kancelářím Ministryně kouzel. Opatrně nahlédl do dveří, aby posoudil situaci. Dveře k Bonesové byly otevřené a ona hlasitě udílela instrukce třem zaměstnancům najednou, a ti horlivě přebíhali z jedné místnosti do druhé. Belinda také vypadala poněkud upachtěně a hledala něco v dokumentech. Harry na ni tiše sykl a ona vzhlédla, vypadala překvapeně, ale hned se na něj mile usmála a vzápětí omluvně pokrčila rameny. Někdo další vběhl do kanceláře k Bonesové, Belinda využila příležitosti a proklouzla na chodbu.

„Ráda tě vidím. Doufám, že jsi nečekal, že spolu půjdeme na oběd,“ řekla.

„Ale ne. Jen jsem tě chtěl vidět.“

„Dobře. Takže, tady jsem,“ škádlila ho.

Harry pohlédl ke kanceláři, aby se ujistil, že se nikdo nedívá. „Tento týden nebudu mít čas jít s tebou na večeři. Něco mi do toho přišlo.“

„Ach,“ vydechla zklamaně. Chvíli to vypadalo, že se zeptá, co se stalo, ale pak se její výraz změnil na profesionálně neutrální.

„Je to příliš složité na vysvětlování. Možná později,“ řekl Harry a ve vlastním hlase slyšel náznak smutku. „Vrať se do práce. Jen jsem tě chtěl vidět.“

Doma, po dni, který uběhl až příliš rychle, našel Harry Snapea v obývacím pokoji, jak se probírá dost destruktivním způsobem svými dokumenty. Předpokládal, že později bude litovat toho, jak všechno rozházel. Když Snape zahlédl Harryho ve dveřích, dopadl na židli u stolu, vypadal vyčerpaný a nervózní. Harrymu ho bylo líto, i když se k němu choval ošklivě. Vypadalo to, že si Snape na něco vzpomněl, prohrabal pergameny na stole a ukázal Harrymu obálku. „Vysvětli mi to,“ přikázal. Harry klidně přistoupil ke stolu, na kterém ležely adopční papíry. Musel překročit hromady dalších pergamenů rozházených po zemi.

Rozložil dopis. „Tohle jsem nikdy neviděl.“ Podíval se na datum a Brumbálův podpis a zamrazilo ho. „To je několik měsíců po jeho smrti.“ Harry si přečetl dopis s pocitem, jako by tajně naslouchal za dveřmi.  Složil ho a vrátil zpět. „Co chceš vysvětlit?“

„Co to je za výročí, na které se odvolává?“

„Neptej se. Nechci o tom mluvit,“ odpověděl Harry.

To Snapea zaujalo. Winky jim přišla oznámit, že je večeře hotová dřív, než stihl zareagovat. Harry šel za ní a už jedl, když se Snape objevil. Jedli mlčky, Harry si znovu pročetl dopisy od svých přátel, pomyslel si, že by jim měl odepsat, ale nic veselého ho nenapadlo. Snape si četl výtisk Týdeníku čarodějek, což nikdy nedělal. Byl to ten s nejžádanějším svobodným mládencem, jediný, který měli.

Snape si všiml, že se na něj Harry dívá. „Žít s tímhle musí být obtížné,“ komentoval článek znechuceně.

„Snažím se,“ odfrkl si Harry.

Ozvalo se klepátko u dveří. Harry vstal a pozval dovnitř léčitele, starého kouzelníka se špatným zrakem. Kriticky si Harryho prohlížel, dokud mu Harry neprozradil, že není tím, kdo potřebuje pomoc. Snape seděl nehybně, když ho léčitel kouzly vyšetřoval.

Po několika testech odložil léčitel hůlku i krystaly, které používal k léčbě. „Takové kouzlo jsem nikdy neviděl, a že jsem jich viděl hodně. Měl jste v noci nějaké sny, o kterých si myslíte, že by mohly doplnit vaše vzpomínky?“

„Minulou noc jsem nespal.“

„Dobře, takže dnes v noci budete,“ řekl léčitel vesele. „Jestliže se má vaše mysl obnovit, začne to sny. Než na vás použiji další kouzlo oslabení, potřeboval bych hůlku, která to způsobila.“ Kýval jim na pozdrav a odešel, zanechal Harryho s pocitem úzkosti a nespokojenosti.

Po dlouhém tichu se Snape zeptal: „Kdy jsem tě přestal nenávidět?“ Harry pokrčil rameny, protože to opravdu nevěděl. Snape se tedy zeptal znovu: „A kdy jsi přestal nenávidět ty mě?“

Harry se zamyslel. „Někdy ke konci šesťáku. Choval ses ke mně lépe.“ Ignoroval Snapeovo odfrknutí. „Chtěl jsem domov tolik, že jsem na některé věci nedbal.“

„Podle toho dopisu ze záhrobí v tom měl Albus prsty.“

„Samozřejmě.“

Klepátko se ozvalo znovu. Harry šel ke dveřím a vzal si od Elizabeth knihu, kterou mu přinesla. „Jak se vede?“ zeptala se vesele.

„Přežívám,“ vtipkoval Harry. „Dneska tě nemohu pozvat dál. Mám osobní krizi.“

„Oh. V pořádku.“ Zahleděla se na dveře. „Přeju ti hodně štěstí. Kdybys něco potřeboval, pošli sovu. Přijmu jakékoliv rozptýlení, po těch zkouškách, co jsem měla.“

„Díky a doufám, že jsi uspěla,“ řekl Harry upřímně. Zavřel dveře a podal knihu Snapeovi, který stál za ním. „Vzhledem k tomu, že ti pýcha nedovolí zeptat se na jakoukoliv hloupost, měl by sis přečíst tohle.“

Snape vzal knihu a pomalu ji otočil. Harry upravil lampu vedle věšáku na kabáty a šero v chodbě se rozptýlilo. Kniha se jmenovala: Kouzelnická ročenka 1997, byl to jen tenký svazek, dodatek k Encyklopedii kouzelnické Anglie. Snape ji otevřel tam, kde stál a zalistoval v ní.

„Mám se podívat pod H jako hrdina nebo pod N jako nesnesitelný?“

„V jako velké svinstvo,“ navrhl Harry vztekle. „Možná P jako proroctví.“

Snape ztuhl a opřel se o zeď, po které se svezl dolů a usadil se na zemi. Harry si sedl proti němu. Podlaha byla studená. Snape tvrdě polkl a ve slabém, mihotavém světle začal číst: „Voldemort, viz Temný pán, viz Tom Rojvol Raddle. Voldemortova hrůzovláda byla v tomto roce ukončena, vyplnilo se tak proroctví, které předpovídalo jeho pád. Harry Potter, Chlapec, který přežil a byl samotným Voldemortem označen jako síla, která přemůže zlého čaroděje, porazil Voldemorta jediným kouzlem, nepromíjitelnou kletbou.“

Snape zmlkl a zadíval se na Harryho. Harry zíral na své prsty, které měl sevřené na kolenou. Zdálo se mu, že se to stalo teprve včera a zároveň, jako by to bylo už velmi dávno. Bylo těžké udržet emoce na uzdě.

Temný pán lstivě vylákal kouzelníky a čarodějky střežící Bradavickou školu čar a kouzel na keltské hradiště a zaútočil na školu společně s dvaadvaceti smrtijedy, hodlal zabít Pottera a ukončit proroctví.“ Snape polkl a vypadal znepokojeně. „To muselo Albuse zdrtit.“ Pokračoval ve čtení: „Harry Potter a devatenáct jeho spolužáků… ne dvaadvacet?“ zeptal se Snape zvědavě.

Harry si odkašlal. „Byli tam ještě tři, což byla opravdu náhoda, ale byli to jen prváci a druháci a tak jsem je poslal zpátky.“

„To bylo zbytečné,“ ušklíbl se Snape. „Pokud bys prohrál, byli by stejně všichni mrtví.“

Harry neodpověděl a Snape tedy pokračoval ve čtení. „…sešlo dolů a střetlo se s Temným pánem ve vstupní hale. Bitva trvala pouze několik minut a na jejím konci byli tři smrtijedi mrtví a Voldemort rovněž. Devět zraněných studentů bylo hospitalizováno u Svatého Munga. To je to, cos měl na mysli, když jsi mluvil o vděčnosti?“ zeptal se.

Harry nedokázal rozluštit jeho tón. Nebylo to tak moc ošklivé, ale odmítal cítit naději. Pokrčil rameny. Lampa zaprskala a vystřelila na zeď několik oranžových jisker. Snape hlasitě zavřel knihu. „Nebo si mám nastudovat tvůj životopis?“ V rozporu se svou poznámkou knihu odložil. „Nedokážu pochopit, jaký očekáváš, že bych měl být?“

„Moje očekávání není přehnané, opravdu,“ řekl Harry s pocitem, že má konečně na čem stavět, i když se mu nelíbil Snapeův poraženecky tón. „Jen to, o čem se Brumbál zmínil v dopise. Dokonce i když máš svůj den, jsi lepší, než moje teta a strýc.“

„To je šílené,“ rozzlobil se Snape, zvedl se a odešel, knihu nechal na podlaze. Harry se najednou cítil zoufalý, protože nad tou situací ztratil kontrolu. Zvedl knihu a přejel po ní rukou. Na hrbolaté kamenné podlaze ho rozbolel zadek, tak vstal a šel do svého pokoje.

*****

Když se Severus Snape ráno probudil, sen v jeho mysli ještě odezníval. Byl unavený a bylo příliš brzy, ale stejně vstal a oblékl si župan. Měl by být ve škole… určitě; tohle vynucené nicnedělání uprostřed roku ho popletlo. Zamířil dolů a uvažoval o tom snu. Byl v něm s Potterem v zoologické zahradě, to bylo absurdní samo o sobě, a zatímco si Harry nadšeně prohlížel zvířata, Snape studoval chlapce. Hledal náznaky jeho starých zranění. Ten sen mu nedával žádný smysl, zejména ta chvíle, kdy se na něj Harry usmíval a jedl zmrzlinu.

Umyl se a usadil se v jídelně s Denním věštcem v ruce. Zajiskřilo se a objevil se kávový servis, něco co Tidgy nebyl schopen udělat. Snape se zamračil, odložil noviny, napil se kávy a zděšeně uvažoval o svých zmatených myšlenkách a záměrech ze svého snu.

Harry přišel dolů až za hodinu, vypadalo to, že špatně spal. Snapeovi se zkroutily vnitřnosti a donutil se vrátit mu automatický pozdrav, který přešel v malé zamračení. Snape se domníval, že za odstranění Temného pána chlapci něco dluží, ale rozhodně ne svůj dům a život; to bylo nepřijatelné, a proč by Potter něco takového vlastně chtěl?

Harry se mlčky najedl a odešel, aniž by něco řekl. Snape se přesunul do obývacího pokoje a začal uklízet vše, co včera tak zuřivě rozházel.

Harry šel z ministerstva na Příčnou ulici a usadil se v cukrárně, na stejném místě, kde se potkal s Belindou. Seděl tam dlouho, dokud mu horká čokoláda úplně nevystydla. Byla to změna, to, že se mu nechtělo jít domů. Obvykle se potřeboval učit, a Snape tam vlastně nebýval, s výjimkou několika náhodných víkendů. Vrátil se až večer, k večeři, Snape už seděl u stolu. Otočil hlavu jen napůl, když Harry vystoupil z krbu. Harry uvažoval, že odloží batoh na zem, ale pak si to rozmyslel a odnesl ho do svého pokoje, nechtěl udělat něco, co by mu Snape vytkl. Zajímalo ho, co Snape celý den dělal, ale nechtěl se ptát, protože ticho, jakkoliv nepříjemné bylo, nemohlo nic pokazit.

Snape při jídle mlčel, což bylo lepší, než jedovatá slova, která Harry čekal. V polovině večeře Snape řekl: „Nevysvětlil jsi mi ten dopis. Co to znamená?“

Harry odložil vidličku a napil se medoviny. „Znamená to, že si myslel, že jsi své hříchy odčinil, třebaže ty sis to nemyslel. Co myslíš, že to znamená?“

Snape ho poslouchal se zmateným výrazem. „Proč mi to posílal? Co se stalo rok předtím? Nikde ve svých záznamech jsem žádnou zmínku nenašel. Temný pán byl poražen až o měsíc později.“

Harry si povzdechl a odhodlaně odpověděl: „Nechci o tom mluvit. Kdybych ti to řekl, dal bych ti proti sobě zbraň, kterou, jak očekávám, bys použil. Už takhle je dost těžké s tebou vycházet, nebudu riskovat.“

Po dlouhé pauze Snape ztěžka řekl: „V noci jsem měl podivný sen; byli jsme spolu v zoologické zahradě.“

„To bylo těsně předtím, než začala škola,“ řekl Harry vesele a snažil se svou euforii potlačit.

Plameny v krbu zezelenaly dřív, než mohl Snape odpovědět a dovnitř vstoupila McGonagallová. „Promiňte, že vás ruším při večeři,“ omluvila se okamžitě. „Jak se vede?“

„Dobře ne,“ řekl Snape a překřížil paže na prsou.

„Tebe jsem se neptala,“ prohlásila McGonagallová. „Tady máš poštu.“ Položila na stůl malý svazek dopisů. Snape se na ně nepodíval, zíral na ní. „Přežil jste, Harry?“ zeptala se laskavě.

„Jsem v pořádku,“ odpověděl rychle. Také by rád překřížil ruce, ale nechtěl Snapea napodobovat.

Přitáhla si židli a posadila se. „Takže,“ oslovila Snapea, „rozhodl ses, jestli je ten obchod přijatelný?“

„Jaký obchod?“

„Tvoje svoboda za tuhle odpovědnost,“ vysvětlila a kývla hlavou k Harrymu.

Snape si přes rukáv promnul levé předloktí. „Ještě jsem si nezvykl na to, že je opravdu pryč. A žádná rozumná verze mě samého by ho nikdy nepřijala za syna. Nehledě na to, jak absolutně by byl zděšený jeho otec,“ dodal Snape a stiskl rty.

McGonagallová si povzdechla. „Jednoho dne jsi přišel do mého kabinetu a požádal jsi mě, abych ti jako svědek podepsala nějaké papíry. Jeho adopční dokumenty,“ mávla rukou k Harrymu. „Byl jsi ten den naprosto při smyslech, třebaže jsem byla příliš šokovaná na nějaké kritické připomínky.“

„Nevím nic o tom, jak být rodičem,“ ohradil se Snape drsně.

„Ale víš něco o tom, jaké to je být spojený s Voldemortem,“ odpověděla. „A nehledě na to jsem viděla, jak neobyčejně dobře se o něj staráš.“ Když se od ní Snape rozzlobeně odvrátil, zeptala se Harryho: „Něco nového?“

„Vyšetřování se dostalo do slepé uličky,“ řekl Harry. „Pokud se nepřihlásí někdo, kdo něco viděl nebo si na něco vzpomněl…“ Pokrčil rameny a pokoušel se nevypadat příliš ustaraně.

Poplácala ho po ruce a vstala. „Neberte si to, co říká, osobně.“

„Je to osobní,“ řekl Snape prudce.

McGonagallová si urovnala plášť. „No, jsem ráda, že je tady a ne v Bradavicích. Za to vám děkuji, Harry.“ Snape zavrčel. „Chovej se slušně, Severusi. Přeji vám dobrou noc. Pokuste se nepozabíjet,“ řekla mile a odešla.

Snape si promnul čelo jako by ho bolela hlava a přitáhl si balíček s poštou k talíři. Jednou rukou ho rozvázal a probíral se obálkami, nad třetí se pozastavil a pomalu ji otevřel. „Kdo to je?“ zeptal se Harryho a obálku k němu přistrčil.

Harry zběžně pohlédl na purpurový inkoust. „Tvoje přítelkyně Candy.“ Snape se nad tím sladkým jménem zděšeně ušklíbl. Harry se předklonil a Snape si dopis rychle přitáhl k sobě. „Nechtěl jsem to číst, jen jsem si všiml, že jich tam od ní je několik. Možná se o tebe bojí. Neposlal jsem jí sovu, nevěděl jsem, že si píšete. Bylo to mezi vámi trochu nejisté. Myslel jsem, že jste se rozešli.“

„Oh, děkuji za důvěru,“ řekl Snape sarkasticky.

„Pro tvou informaci,“ řekl Harry, „její kolegyně z práce je jen o pár let mladší než ty a pamatuje si tě ze školy. To to zkomplikovalo. Kdyby se teď s tebou setkala, myslím, že už by tě nikdy vidět nechtěla a to i navzdory tomu, že tak nějak napůl očekávala, že ji požádáš o ruku.“

„Cože?“ zeptal se Snape překvapeně.

„Je to příliš komplikované na vysvětlování…“ Harry si založil ruce. „Vlastně pro vás oba,“ dodal sarkasticky.

Snape si dopis přečetl a pak otevřel další. „Odvolává se na nějakou stolní hru a pokouší se za něco omluvit,“ řekl zmateně. „Tohle nejsem já. To je hloupost,“ zlobil se a odstrčil dopisy stranou. „Já a manželství. Já jako tvůj otec. Říkáš mi tati?“ zeptal se nepříjemně.

„Zřídka,“ přiznal Harry. „Nechceš si založit rodinu? Opravdu jsi raději sám?“

Snape se ušklíbl. „Tvůj otec by tě zavrhl, kdyby tohle viděl.“ Narovnal se, jako by se snažil uvažovat pozitivněji. „Musíš být opravdu zoufalý. Kouzelnický svět tě opět opustil?“

„Ne, to ne. Chtěl jsem s tebou žít.“

Snape vypadal mrzutě. Odstrčil talíř a vstal. „To nemůže fungovat. Je to šílené. Vidím ve tvých očích naději,“ obvinil ho a opřel se o stůl. „Vzdej to,“ zavrčel, popadl dopisy, otočil se a odešel. Harry se zamračil a také odstrčil talíř.

*****

Ráno u snídaně si Harry nalil kávu a se zoufalým pocitem se zeptal: „Zdálo se ti něco?“

Snape zavrtěl hlavou, vypadal zuřivě. „Měl jsem jen noční můru.“ Mlčky čekali na snídani, bylo slyšet jen šustění novin.

„Doufal jsem, že by sis mohl zase na něco vzpomenout,“ řekla Harry neutrálním hlasem, když po předčtení titulků Denního věštce odložil.

Snape konečně řekl: „Byl to spíš ošklivý sen než noční můra… nemůže to být vzpomínka.“

„Co to bylo?“ zeptal se Harry tiše.

Snape bouchl svým hrnkem o stůl, až se Harry lekl, že ho rozbil, ale nestalo se to. „Byl jsem obklopený mozkomory. Stovkami mozkomorů,“ vysvětlil Snape vzdáleným hlasem.

„Bylo jich dvě stě šedesát tři,“ řekl Harry. Snape se na něj zamračil a tak vysvětlil: „To nebyl sen… opravdu se to stalo. Poslal je Malfoy a jeho kumpáni jako pomstu za to, že jsem zabil Voldemorta.“

„Tomu nevěřím,“ řekl Snape nevýrazně.

Harry naklonil hlavu na stranu. „Myslíš, že jsem si to vymyslel?“ Vstal, došel do knihovny a nalezl knihu, kterou měl založenou kartou z čokoládových žabek, kartu donesl do jídelny a hodil ji na stůl. „Taky si můžeš přečíst tu ročenku, mám ji ve svém pokoji.“

„Samozřejmě. Ještě více věhlasu,“ zabručel Snape a zdvihl kartu. Díval se na fotografii a jeho výraz se z tvrdého změnil na vzdálený. Pak ji otočil a četl: „Proslavil se také vyhnáním dvou stovek mozkomorů, kteří napadli Bradavice při famfrpálovém zápase. Jak se ti to podařilo, Největší kouzelnický mágu Pottere?“

„Malfoy si zjevně neuvědomil, že se Voldemort stal jedním z nich.“

„Jedním z mozkomorů?“ zeptal se Snape náhle velmi zvědavý.

To se Harrymu líbilo, takže horlivě odpověděl: „Ano. Takže ho hledali, když zmizel.“

Snape nedonesl šálek s kávou ke svým ústům, raději ho odložil. „Opravdu?“

„Uzavřel jsem s nimi dohodu a oni odešli.“

Snape o tom uvažoval. „Děláš mi starosti, Pottere.“

„To říkáš pořád.“

„To znamená, že nejsem úplně pomatený.“

Harry se začal usmívat, ale téměř okamžitě sám sebe zastavil, pak ale nechal svůj úsměv zazářit. Snape ho se zavrčením upozornil: „Já nejsem ten člověk, který si myslíš, že jsem.“

„Jsi i nejsi,“ odpověděl Harry. „V měsících následujících po Voldemortově porážce jsi byl jediný, kdo se staral o to, že mě pronásledují zelené vize plné stínů a pavučin.“ Snape zamyšleně přimhouřil oči. Harry pokračoval: „Vidíš, zrovna takhle. Neignoruješ to… přemýšlíš o tom. Ostatní viděli jen to pozitivní, byli unavení a příliš šťastní, že Voldemort zmizel, než aby se zajímali… mysleli, že všechno zvládnu sám.“

Harry se podíval na hodinky. Dopil kávu, vstal a došel si do pokoje pro batoh. Než vhodil do krbu letax, řekl: „To byl ten rozdíl, a doufám, že bude zas. To byl důvod, proč na Voldemorta stačilo jen jedno kouzlo, ty jsi byl ten důvod. Nedlužíš mně, ani nikomu jinému, vůbec nic.“ Odhodil letax a vstoupil do zelených plamenů, pomyslel si, že Snapeův výraz byl víc přemýšlivý, než ponurý.

Vrátil se až večer, ale nemohl Snapea nikde v domě najít. Zazmatkoval a zkontroloval vstupní chodbu. Snapeův plášť visel na věšáku, takže nemohl být daleko. Na ulici bylo jen staré auto, které zahýbalo za roh. „Winky!“ zavolal Harry, když se vrátil dovnitř.

Winky vykoukla z kuchyně a ostýchavě ukazovala na zadní dvorek. Harry kolem ní proběhl k zadnímu vchodu. Snape seděl na zmrzlé zemi, zády se opíral o studenou zeď a zíral na neupravenou zahradu. Byla zima a Harry si dělal starosti, jak dlouho už je venku.

Obviňujícím hlasem Snape řekl: „To je Blackova motorka,“ ukazujíc na plachtou přikryté monstrum zaparkované vedle kůlny.

Harry si přidřepl vedle svého opatrovníka a zjistil, že jeho župan je celý ztuhlý, takže tu už musel být dlouho. Jemně vysvětlil: „Nechal mi ji k osmnáctým narozeninám. Nemusels mi ji dávat.“ Snape zavrtěl hlavou a Harry řekl: „Letěl jsi na ní na návštěvu ke své matce.“

Snapeovo obočí sebou škublo. „Vážně?“

Harry se nepatrně usmál, měl pocit, že je Snape přístupnější a tak pokračoval: „Ano. Byla zděšená.“

„Jak to víš?“

„Byli jsme tam spolu.“

Snapeovy oči se přivřely. „Tomu nerozumím,“ řekl a znělo to poraženecky – tak moc, že si Harry přál, aby se raději rozzlobil.

Uchopil Snapea za paži. „Pojď dovnitř, Severusi,“ vyzval ho laskavě.

Snape se zasmál. „To abych tě poslechl.“ Snažil se vstát, ale i z Harryho pomocí mu to šlo jen těžko.

Harry ho vedl dovnitř, kde mu teď připadalo příliš horko. Posadil ho na pohovku, vytáhl hůlku a použil na něj ohřívací kouzlo. Snape seděl mlčky, dokud Harry hůlku neschoval.

„To je hůlka, kterou jsi ho zabil?“ zeptal se Snape nevýrazně.

„Mám jen jednu,“ odpověděl Harry.

„Opravdu je pryč?“ zeptal se Snape tiše a nevědomky si mnul paži, byl to zvyk, kterého už se dávno zbavil.

„Opravdu. Skutečně jsi svobodný,“ ujistil ho Harry. Přitáhl si židli, sedl si proti svému opatrovníkovi, předklonil se a opřel se lokty o kolena. „Podívej se,“ začal, „vím, že mě zrovna teď nenávidíš, ale moc mě neznáš.“

„Ano?“ odfrkl si Snape. „Vyhledáváš pozornost, to se nedá omluvit,“ zavrčel unaveně.

„Tak to není.“

„A co ten článek v Týdeníku čarodějek?“

Harry sklopil hlavu, necítil zlost, jen to chtěl rychle vysvětlit. „Myslíš, že jsem o tom věděl? To byl způsob, jak mě chtěla Holoubková potrestat za to, že jsem jí neposkytl rozhovor.“ Snape na něj hleděl pochybovačně a Harry ho přemlouval: „No tak, přece víš, že nelžu.“ Snape rychle uhnul očima. Harry se dotkl jeho paže. „Podívej se na mě,“ řekl Harry. „Co vidíš?“

Snape si povzdychl a zadíval se z okna. „Někoho vyššího, než bych očekával,“ odpověděl neochotně, ponechával si právo nespolupracovat.

„A?“ pobízel ho Harry. Snape zůstal zticha a tak Harry promluvil místo něj: „Někoho, kdo byl starostlivě vrácen zpátky do života po tom, co obětoval každou unci sebe sama zničení Voldemorta.“ Snape nic neřekl, ale hlavu otočil. Harry pokračoval: „Víš, koho za to, Brumbálem počínaje a McGonagallovou a Remusem konče, všichni velmi ocenili?“ Ztichl, a když nepřišla žádná odezva, zeptal se: „Víš to?“

Snape zavrtěl hlavou.

„Tebe,“ řekl Harry pevně.

Snape se tiše uchechtl, ale jeho oči ztratily ostrý svit. „Ani bych nevěděl, kde začít,“ okomentoval to a promnul si čelo.

„Ale udělals to. A já jsem ti velmi vděčný za to, žes to udělal.“

Snape zavrčel: „Nic ti nedlužím.“

„Ne,“ souhlasil Harry. „To já ti hodně dlužím. Skoro všechno.“

Snape si znovu přejel rukou po čele. „Tak se tak začni chovat a nech mě o samotě,“ řekl. Nejistě vstal a odmítl Harryho nabídku pomoci. Mlčky se vydal do svého pokoje, pevně se přidržoval zábradlí. Harry ho sledoval, dokud se za ním nezavřely dveře a pak se vrátil na pohovku, vytáhl učebnice a pokoušel se na ně soustředit, ačkoliv ho přepadaly znepokojivé myšlenky o tom, že by Snape už nikdy nemusel být v pořádku.

Brzy se ale unavil a také zamířil nahoru. Všiml si světla pod Snapeovými dveřmi a zaklepal. Když se nic neozvalo, otevřel je. „Severusi?“ zeptal se. Snape seděl na kraji své postele, ještě se nepřevlékl, hlavu měl sklopenou a pokládal na noční stolek prázdný šálek. Ostrá vůně kozlíkových kapek se nesla pokojem.

Harry k němu s obavou přistoupil. Snape maličko pozdvihl hlavu a řekl: „Tolik… špatných vzpomínek.“

„Měl bych zavolat léčitele,“ řekl Harry. Chystal se odejít, ale Snape ho zastavil.

„Počkej,“ řekl Snape. „Byl… byl jsem tam, když jsi zabil Temného pána?“

„Ano. Přišel jsi od kuchyně.“

„Lhal jsi,“ zavrčel Snape rozzlobeně. „Skoro se ti to nepovedlo. Podíval ses na mě a Temný pán tě skoro dostal.“

„Ne,“ odporoval Harry důrazně. „Byla to patová situace a Voldemort si myslel, že mě má, ale dostal jsem ho do pasti. Něčím, co jsem na začátku nepoužil, přiznávám, protože na to nerad vzpomínám.“

„Vzpomínáš na co?“ zeptal se Snape podezíravě, stále vypadal zničeně.

Harry si prohrábl vlasy, ta vzpomínka ho stále rozrušovala. „Na noc, o které psal Brumbál jako o výročí.“ Snape nic neřekl a Harry pokračoval: „Nechci to vysvětlovat. Řekněme jen, že jste mě ty a Brumbál museli zachránit po tom, co se mi Malfoyovi kamarádi rozhodli pomstít za to, že jsem ho dostal do Azkabanu.“ Ta věta ho vtáhla do vzpomínek. „Nebyl jsem v pořádku.“ Místo uzavření mysli sklopil oči. „Zavolám léčitele,“ dodal a opustil místnost.

O deset minut později se ten samý starý léčitel s prásknutím přemístil na přední zahrádku. Harry ho dovedl nahoru a stoupl si stranou, když Snapea prohlížel.

„Ty vzpomínky, to je dobré znamení. Objasnilo vám to něco?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděl Snape temně.

Léčitel, který si zrovna schovával krystal, který použil, se zarazil. „Musíte si chtít pamatovat, jestli se máte uzdravit.“ Podíval se na Harryho. „Je tu nějaký problém?“ Když Harry smutně přikývl, léčitel řekl: „Musíte ten problém odstranit.“ Zdvihl svou tašku a stoupl si před Harryho. „Kontaktujte mě, kdyby nastaly nějaké další změny a tohle mu dejte před spaním.“

Harry přijal lahvičku a přikývl. Když osaměli, postavil lahvičku na noční stolek a překvapilo ho, že se po ní Snape nenatáhl, aby překontroloval její obsah. Jeho temné oči zíraly na prázdnou stěnu. „Nemohu být tím mužem, jakého očekáváš,“ tvrdil unaveně a zarputile.

Harry si přidřepl před Snapea a zahleděl se mu do očí. „Jsem ochoten začít znovu,“ řekl a v hrudi ho zabolelo. Ovládl svůj hlas a pokračoval: „Mohlo by to fungovat. Ty a já rozumíme jeden druhému.“

Snape se na něj pochybovačně podíval a prsty si s povzdechem přejel po čele. „To jsem řekl já.“ Trochu živěji dodal: „Ministrovi Obolenskému.“ Harry se zašklebil, čímž donutil Snapea říct: „Proč jsi tak neodbytný? Nedokážu tě přimět odejít.“

„Jsi jediný otec, kterého mám.“

Snape si odfrkl. „To nemáš zrovna štěstí.“

Harryho se to nedotklo, pokrčil rameny. Když si Snape už asi po desáté promnul čelo, Harry se zeptal: „Další vzpomínky?“

„Ano, nerozumím jim.“ Povzdechl si. „Myslím, že se těším na výuku obrany proti černé magii… to si pamatuji.“

„Užíváš si to,“ potvrdil Harry.

„Studenti mi nepřipadají tak nemotorní jako v lektvarech. Minerva říkala, že mi tu pozici dal Albus.“

„Jo. Hned jak Voldemort zmizel.“

„Nikdy to nechtěl udělat. Myslel jsem, že mě tím trestá. Možná nakonec uvěřil, že jsem vše odčinil. Nebo předstíral, že věří, že jsem se změnil, nebo tak něco. Rád to takhle dělal.“

Harry se lehce zasmál a Snape znechuceně potřásl hlavou. Harry si klekl na kolena, protože nohy mu už tuhly a sáhl po lahvičce. „Vypij to a trochu si odpočiň. Už je pozdě. Zítra spolu budeme celý den a nesmíme se pozabíjet.“

Snape si vzal lahvičku, otevřel ji a než přelil její obsah do šálku, přičichl k ní. Pak svíral šálek oběma rukama a zíral na bahnitě hnědou tekutinu. Zeptal se: „Dělám to proto, abych ti nic nedlužil?“

Harry postavil prázdnou lahvičku zpátky na noční stolek. „Nevím,“ řekl upřímně. „Myslím, že by mě nepřekvapilo, kdyby to tak trochu i bylo. Jednou věcí jsem si jistý… ty původní důvody už dávno neplatí.“

Snape jedním hltem vypil obsah šálku a pak jím protočil v prstech. Jeho oči se zúžily, když na něm objevil prasklinu. Přivolalo to vzpomínku na šerou místnost, pohár, krb… a Harryho. Vzpomněl si na místo vedle zaprášeného krbu, ze kterého sálalo teplo, na těžce zraněného Harryho, který byl o něj opřený, ale byl příliš slabý, aby se odtáhl. Snape sám byl loajalitou k Brumbálovi přinucen starat se o chlapce jak nejlépe to v omezených podmínkách bylo možné.

A Snape to udělal, neochotně se zdržel protestů, ale musel udělat něco špatně. Něco, čemu nerozuměl. Po letech zničujících urážek a jednoznačných výhrůžek, se chlapec náhle zhroutil.

Snape zíral do krbu a pokoušel se z paměti vydolovat více k té vzpomínce a nějak tomu porozumět. Možná to je ta událost, o které Harry nechce mluvit, což mu Snape nemůže mít za zlé. Obava proběhla Snapeovými myšlenkami. Obava, že tahle nemilá, nepříjemná, ošklivá vzpomínka chlapce ovlivnila a byla pro oba až příliš důležitá. A vypadalo to tak, že ta obava se potvrdila.

Pohlédl na docela jiného Harryho, který tu před ním trpělivě klečel. Tenhle byl vysoký a široký v ramenou a vypadal daleko méně jako jeho otec. Díval se na něj s nadějí a zaujatě a s ještě asi půltuctem dalších nepochopitelných emocí. Snape si promnul čelo. Ta událost byla klíčem ke všemu, hlavně podle největšího kouzelníka tohoto století; nebyl to názor, který by mohl ignorovat. Neochotně zvažoval, že to, co se stalo, přineslo asi nějaké to porozumění. Pochyboval, že to z Harryho dostane. Dotkla se ho vlastní zranitelnost?

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Harry.

Ranilo ho, co Harry řekl; znamenalo to, že Snape nemá sílu, aby pochopil, jak směšný je. To bylo ještě horší, než to, co od něj očekával. Ale zřejmě to přijal. Možná největší změnou té noci prošel on sám. Snape ignoroval Harryho otázku, lehl si na postel a zíral na strop, na kruh světla, který na něm vykreslila noční lampička.

Harry lampičku s povzdechem zhasl, odpovědi se asi nedočká. „Dobrou noc, Severusi. Kdybys něco potřeboval…“

„Nech mě, Pottere,“ zamumlal Snape, neměl to srdce na něj vyštěknout.

Harry odešel do svého pokoje a zjistil, že usnout bylo snazší, než si myslel.

Ráno prošel Harry potichu kolem Snapeova pokoje a nakoukl dovnitř. Snape ještě spal a tak Harry sešel dolů do jídelny. V půl osmé se vrátil, aby ho zkontroloval. Snape seděl na posteli a třel si spánky.

„Potřebuješ léčitele?“ zeptal se Harry.

„Léčitele?“ zamumlal Snape. „Ale ne, to je v pořádku.“ S hrůzou se rozhlédl po místnosti. „Není mi docela jasné, co se děje, proč jsem doma.“

„Vzpomněl sis?“

„Vzpomněl na co?“ zeptal se Snape, už si byl daleko víc podobný.

Harrymu se rozbušilo srdce a přistoupil k němu. „Vzpomínáš si – tolik, že jsi zmatený. Pamatuješ si, kdo na tebe použil paměťové kouzlo?“ Snape se zadíval na zeď. Harry ho pobídl: „Vedle Tří košťat. Tam ses probral.“

Po dlouhé chvíli, během které jeho oči bloudily po zdi, Snape řekl: „Měl kapuci a smrtijedskou masku. Nebyl to Avery, ale byl mi povědomý…“

Harry ho popadl za ramena. „Vzpomněl sis!“ vykřikl, přemožený radostí.

„Harry,“ pokáral ho Snape a odstrčil jeho ruce. Vstal a začal přecházet po místnosti jako lev v kleci.

Harry ho pozoroval a donutil se mít s ním trpělivost, než se zeptal: „Co ještě o tom kouzle víš?“

„Pamatuji si, co řekl, ale hlas jsem nepoznal.“

„Co to bylo?“ zeptal se Harry dychtivě.

Snape citoval: „I když si zasloužíš zemřít, smrt by byla příliš snadná. Namísto toho ti vezmu vše, co jsi získal zradou našeho Pána a Mistra, všechno, na čem ti záleží.“ Podíval se na Harryho. „Nevím, kdo to byl… Oči mi byly povědomé, ale hlas ne.“ Povzdechl si a dodal: „Byl jsi ke mně pozoruhodně tolerantní. Měl jsi raději odejít.“

„To jsem nemohl udělat,“ tvrdil Harry. „Tu noc tu byl Avery, cítil jsem to. Co přesně se stalo… vzpomínáš si?“

„V Prasinkách to Avery nebyl.“ Snape se opřel o stěnu a promnul si tvář. „Pamatuji si, že mně někdo zavolal ven. Vyšel jsem na cestu a prošel jsem mezi budovami…“

„Nevyndal jsi hůlku?“ zeptal se Harry ostře.

„To jsem samozřejmě udělal. Myslím, že jsem dostal zásah zezadu,“ povzdechl si unaveně.

„Zavolám léčitele,“ nabídl Harry.

„Nepotřebuju toho slaboduchého starého kouzelníka, potřebuju kafe,“ zamumlal a maličko se zapotácel. Harry ho uchopil za paži a vedl ho dolů.

„Jsem rád, že se cítíš líp,“ tvrdil Harry vehementně a přistrčil Snapeovi židli. Hlas neměl pevný a byl rád, že si toho Snape nevšiml.

Na stole se objevila káva. „Tak co? Nechceš toho využít?“ zeptal se Snape sarkasticky.

„Rozuměl jsem tvému starému já lépe, než dřív,“ vysvětlil Harry a vzal si hrnek s kávou, kterou mu Snape nalil. „Jsem si jistý, že McGonagallová bude potěšena.“

„Pošli jí sovu, ale nepiš, že jsem si vzpomněl,“ řekl Snape a třesoucí se rukou pozdvihl šálek ke rtům. „Mám několik věcí, která jí musím říct.“

Harry skoro vyprskl kávu. Sotva se mu podařilo polknout, rozesmál se.

Snape na něj hleděl zastřenýma očima. „Nezasloužím si tě, Harry.“

„Nebuď hloupý,“ vrátil mu Harry. „Je dobře, že jsi zpátky. Byl to dlouhý týden.“ Viděl, jak Snape třesoucí se rukou opatrně odložil hrnek. Harry vstal. „Potřebuješ léčitele,“ vydechl, mě vztek sám na sebe, že na to v rozrušení zapomněl.

Starý kouzelník udělal několik složitých kouzel, při kterých Snape sotva dokázal sedět, ale na konci vypadal lépe a oči se mu projasnily.

„Pošlu vám účet,“ řekl léčitel, když ho Harry vyprovázel z domu.

„Děkuji vám za všechno,“ loučil se s ním Harry u dveří.

„Měl štěstí. Ten, kdo ho proklel, se snažil udělat něco víc, než čeho byl schopný. Kdyby ta kletba nebyla překombinovaná, myslím, že by to bylo trvalé. V každém případě to bylo složité kouzlo.“

Harry si skousl ret a přikývl, že pochopil, přemýšlel o tom, že zná jen jediného kouzelníka s mimořádným nadáním na paměťová kouzla. Vrátil se do jídelny a řekl: „Musíme zjistit, kdo to udělal. Avery byl tady u okna, tím jsem si jistý. Ale nebyl u Tří košťat, co když to byl Lockhart?“

Snape si hrál s hrnkem a přemýšlel: „Nejsem si jistý. Musím se přiznat, že v době, kdy byl v Bradavicích, tak jsem ho většinou ignoroval. Byl to jediný způsob, jak přežít jídlo.“

Harry pokračoval: „Požádám Tonksovou, aby překontrolovala, že ostatní jsou pořád ještě v Azkabanu a nedostali se ven s Omlazovacím nebo Mnoholičným lektvarem… nebo nějak jinak.“ Objevila se snídaně. Harry se rozohnil a to mu zvedlo náladu. „Buď opatrnější, ano?“ přikázal.

„Je pravda, že nedávno jsem v opatrnosti polevil,“ souhlasil Snape.

„Nechci tě ztratit,“ zlobil se Harry.

Snape se maličko usmál a sklonil hlavu v jakémsi přikývnutí.

Po nějaké době řekl: „Omlouvám se, jak jsem se k tobě choval.“

Harry pokrčil rameny. „Nedotklo se mě to.“

Snape pečlivě urovnal ubrousek. „To jsem rád,“ přiznal tiše.

 

Poslední komentáře
26.06.2010 00:03:15: Hmmm, taky přemýšlím, kdo to způsobil. Lockart byl nedávno zmiňován, sám by na to ale podle mě neměl...
25.06.2010 00:03:23: smiley nevericne sem koukala na obrazovku jestli fakt vidim dobre nebo zda mam opet navstivit sveho op...
24.06.2010 23:41:13: Konečne raz zachranuje heri.Myslým že tú situáciu zvladol výborne.smiley${1}
24.06.2010 21:55:48: Lockhart? Ale ten by to kouzlo možná plně zvládnul...vždyť nic neuměl jen ty paměťový zaklínadla ale...