Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

71. kapitola

Ruka anděla

V pátek pozdě večer, v době, kdy se Harry chystal do postele, přilétl Franklin a zobákem zaťukal na okno. Harry sovu vpustil a ona upustila dopis na stolek, ze kterého sotva před chvilkou uklidil své učebnice. Franklin se pak usadil na opěradle židle a přešlapoval tam, jako by byl nervózní. Když se konečně uklidnil, Harry zvedl dopis a pták na něj zamrkal.

Na obálce bylo Harryho jméno. Otevřel ji a četl: Nejdražší Harry, což ho donutilo tvrdě polknout. Zjistil jsem, že s Tebou potřebuji mluvit o některých věcech více, než jsem to udělal před mým ukvapeným odchodem do Bradavic. Další věta byla připsána po nějakém čase; Harry si všiml, že úhel a tvar písma se změnil. Omlouvám se za způsob, jakým jsem se k Tobě v posledním týdnu choval, a i předtím. Připadá mi zvláštní vzpomenout si, jak jsem Ti ubližoval a přál bych si, abych to nedělal. Zasloužíš si něco lepšího a myslím, že souznění mezi námi bylo ještě víc narušeno mou jedovatostí, takže jsem Ti dlužen mnohem víc než předtím.

Harry se zarazil a nahlas řekl: „Jsme vyrovnáni.“ Posadil se, prohrábl si vlasy a pokračoval ve čtení.

Vkládám naději do toho, že jsi byl opravdu upřímný a přesný ve svém posouzení mé neschopnosti nalézt cokoliv, čím bych Tě mohl ranit. Bylo od Tebe velmi moudré neprozradit nic, co bych proti Tobě mohl použít. Neudělal jsi to a mě potěšilo, kolik ses toho naučil. Nejvíce mě bolí vzpomínka na Tvou nabídku, abychom začali od začátku. Snažil ses, přestože jsem se od Tebe tvrdohlavě odtahoval. To bylo chování, které si nezasloužím.

Slibuji, že budu pozornější. Pamatuji si dobu, kdy bylo nezbytné zkoumat každý stín a za každým rohem hledat nepřátele. Budu to dělat znovu. Tvůj Severus.

Harry dopis odložil a přál si, aby Snape necítil potřebu ho posílat. Tak nějak z něj vyplynulo menší porozumění mezi nimi a víc nejistoty, než Harry cítil předtím. Rychle napsal odpověď, aby ji mohl dát Franklinovi. Napsal: Nemohu se Tě vzdát. Ujišťuji Tě, že co mě se týká, i kdyby kouzlo bylo dlouhodobé, nebyl jsem v žádném skutečném nebezpečí. Zíral na to, co napsal. Znělo to příliš chladně a odtažitě, ale Snape by se nejspíš ušklíbl nad něčím důvěrnějším - jeho Snape, ten, který by ho dokázal snadno ranit. Harry pokračoval: Jsi mou rodinou, Severusi. Neexistuje nic, co bych neudělal, abych ji ochránil.

*****

Snape si do rohu své kanceláře postavil masivní skříňku z ořechového dřeva. Našel ji v podkroví hradu, a ačkoliv byla malá a nepříliš hezká, vypadala pevně. Její bývalý majitel, nebo majitelka, pravděpodobně kouřil, protože horní desku měla popálenou. To bylo v pořádku; skříňka, ve které budou uloženy nebezpečné přísady do lektvarů, utrpí ještě více.

Snape ji zkontroloval odhalovacím kouzlem, ale jakákoliv kletba, která byla na skříňku v minulosti použita, musela už dávno vyprchat, červené jiskry se neobjevily. Pozorně nastavil nová ochranná kouzla a překontroloval, zda zámek spolehlivě funguje. Nevešlo se do ní příliš věcí, ale ty nejdůležitější a nejnebezpečnější ochrání před nenechavýma studentskýma rukama.

Právě do ní uložil všechny nebezpečné ingredience, uzamkl ji a s odstupem se na ni zadíval, když se z chodby ozval křik a pronikavé ječení. Snape okamžitě vyběhl ze dveří s hůlkou v pohotovosti, zastavil se jen na chvíli, aby se orientoval, odkud křik přichází. Za druhým rohem, ve výklenku u schodiště, se krčili tři prváci a Protiva po nich házel balónky plné něčeho hustého a lepkavého.

„Protivo! Přestaň!“ zakřičel nějaký hlas. Byl to autoritativní hlas Ginny Weasleyové, která se oháněla hůlkou. Protiva se přetočil ve vzduchu a také po ní jeden balónek mrskl, Ginnyina hůlka zakolísala.

„Protivo,“ řekl nahlas Snape, čímž obrátil pozornost strašidla na sebe. Ginny se ulevilo, že jí někdo přišel na pomoc. „Vypadni. Hned.“ Protiva nad ním zakroužil a prozpěvoval si nějakou překroucenou dětskou říkanku. Prváci si rychle svlékali hábity. Už měli mokré i své bílé košile. „Co to je?“ zeptal se Snape.

Jeden z chlapců k tomu přičichl. „Myslím, že med,“ odpověděl překvapeně a zároveň se pláštěm pokoušel utřít si ulepenou ruku.

„Protivo, má další zastávka bude ve sklepení u Krvavého barona,“ vyhrožoval Snape.

Protiva přestal kroužit, ale dřív, než odletěl pryč, hodil po něm přes rameno poslední balónek.

Ginny se zeptala: „Proč ho ze školy nevyhodíte, profesore?“

„Nemůžeme se ho zbavit. Přenáší se na něj stres a napětí studentů. Možná bychom se měli zbavit spíš studentů,“ navrhl sarkasticky s pozdvihnutým obočím.

„Oh. Předpokládám, že to by nešlo,“ uznala Ginny a vzala prváky do prefektské koupelny, aby se umyli.

Jedno z dětí si cestou stěžovalo: „Proč to Protiva udělal? Nevšímali jsme si ho.“

Snape se vrátil do svého kabinetu a ke své práci. Sáhl po nádobce s esencí z lilií a zarazil se, určitě by ji nenechal stát tak blízko okraje stolu, dokonce ani když odcházel ve spěchu. Rychle se otočil a překontroloval chodbu, ale pamatoval si, že byla prázdná, když přicházel. Protivovo chování teď vypadalo podezřele a ne jen jako uličnictví. Rychle uložil zbývající přísady, byl rád, že ty nejnebezpečnější zamkl již předtím.

Dole ve sklepení nalezl Snape Krvavého barona, jak hraje šachy s nervózně se rozhlížejícím druhákem. Chlapec se na Snapea vděčně podíval, když ho od šachovnice vyhnal. Baron obvykle ve hře pokračoval tak dlouho, dokud nebyl poražen; Snape doufal, že je chlapec slušný šachista.

„Barone, potřeboval bych, abyste pro mě něco udělal,“ řekl Snape. Duch se na něj otočil a Snape řekl: „Pojďte se mnou.“ Došli do prázdné učebny lektvarů, Snape zavřel dveře a řekl duchovi: „Potřeboval bych, abyste se Protivy zeptal, proč zaútočil na prváky zrovna teď. Možná jsem zbytečně paranoidní, ale chtěl bych vědět, jestli ho k tomu nenavedl nějaký student… nebo někdo ze zaměstnanců,“ dodal a myslel na Greerovou.

Baron přikývl a proplul stropem. Snape se vrátil do svého kabinetu a prohlížel si police, aby zjistil, co ještě není uloženo tak, jak by mělo být. Zmijozelský duch proplul dovnitř podlahou. „Protiva tvrdí, že našel ty balónky v krabici pod schody,“ ohlásil.

„Děkuji, Barone. Přeji vám hezký den,“ propustil Snape záhrobní postavu.

Duch se uklonil a proplul na chodbu zavřenými dveřmi. Snape si vzpomněl na nepříjemně všetečné studenty, kteří už školu opustili, a zvláště na toho, kterého adoptoval. Zavrtěl hlavou a vydal se na večeři.

****

V pondělí ráno obdržel Harry oznámení, že následující středu bude před Starostolcem projednána jeho žádost. V tu dobu bude mít výcvik, ale předpokládal, že ho Rodgers uvolní. Na Ústředí bylo teď, před prázdninami, rušno, někdo vyřizoval důležité pochůzky, další doprovázel návštěvníky z venkova a tak si Harry myslel, že jeho nepřítomnost projde bez povšimnutí.

Na zadní stěně výtahu visel plakát s fotografií hledaného Averyho. Během cesty do druhého patra pozoroval Harry jak se smrtijedova podobizna nervózně rozhlíží na všechny strany. Fotografie byla pořízena zřejmě na nějaké zahradní slavnosti, protože lidé občas vstupující na scénu drželi nápoje s ledem a barevnými deštníčky a na hlavách měli roztodivné klobouky.

Harry si náhle uvědomil, že výtah už se zastavil a dveře se otevřely. Vystoupil a vydal se chodbou k výcvikové místnosti. Přede dveřmi hovořila Tonksová s Kerry Ann a Vineetem. Harrymu oznámila: „Obdrželi jsme oznámení týkající se tvého slyšení.“ Její hlas zněl ploše. Kerry Ann se zamračila, ale okamžitě promluvila na Vineeta. „Dobře, zastavíme se večer, jestli to je v pohodě. Harry, máš večer čas?“

Harry byl domluvený s Belindou, že si tento týden zajdou na večeři, ale protože často pracovala dlouho do večera, pevný termín si nestanovili. Harrymu, třebaže už také několikrát nemohl jít, se na ní nechtělo čekat a vysedávat proto doma. „Jasně,“ odpověděl. „Tvoje žena už přijela?“ Vineet slavnostně přikývl a Harry mu pogratuloval.

Přišel Rodgers, tak vešli do třídy a usadili se na svých místech.

„Budeme dělat… Ano, Pottere?“ zarazil se, protože Harry zdvihl ruku, jak byl zvyklý ze školy.

„Je něco nového o Averym?“ zeptal se Harry věcně.

„Ne. Ujišťuju vás, že bych poslal sovu… Vím, že na tom máte zvláštní zájem,“ řekl dost sarkasticky a pak pokračoval výkladem o nezákonných předmětech a proč musí být kontrolovány. Přinesl jim jich několik ukázat, ale jinak je kreslil na tabuli. „Tenhle je zajímavý.“ Nakreslil dlouhý bodec. „Mrazivá tyč. Prokletý předmět používaný napůl oficiálně v Austrálii během lovné sezóny, který zvíře srazí a hned zmrazí. Každý rok se jich několik objeví. Jsou nebezpečné, protože lidé je zapomínají přeměnit zpátky a pak se obvykle dostanou do rukou někomu, kdo neví, co s tím. Každý rok se tak někdo dostane ke Svatému Mungovi. Mrazivé tyče fungují vždycky spolehlivě a tak ty nešťastníky musí u Munga rozmrazovat.“ Ukázal jim obyčejný polštář a řekl: „Tohle je Polštář Léthé, ne proto, že se ocitnete v náručí Léthé ale proto, že vás ve spánku zabije. Není žádný způsob jak to zjistit, dokud někoho nenajdete mrtvého v jeho posteli. Další je…“

Harry si o každém předmětu zapsal několik poznámek. Skutečnost, že začali takovouhle přednáškou, znamenala, že Rodgers bude muset odejít a oni si budou kouzla procvičovat sami. A opravdu to tak bylo i tentokrát.

Těsně před čtvrtou Kerry Ann navrhla, aby už šli k Vineetovi. Harry ale mínil, že by si měly procvičit svá neoblíbená zadržovací kouzla. „V tom případě s tebou necvičím,“ bránil se Aaron.

„Jen pojď,“ přemlouval ho Harry. „Někde venku je Avery a musíš být připravený, kdybys na něj narazil.“

„A co zbude na tebe?“ škádlila ho Kerry Ann.

„Kéž by to zbylo jen na mně,“ vydechl Harry. „Byl bych klidnější.“

Souhlasili, že si projdou několik kouzel, a když už v tom byli, pokračovali ještě asi hodinu. Harry byl většinou lepší než ostatní a tak, když si Kerry Ann stěžovala na nepropustnost jeho Mumifikačního prokletí, stoupl si stranou a jenom jim radil. Vineet měl jako obvykle potíže se silou kouzel; nejprve vyčaroval tak silnou řetězovou kletbu, až ho shodila na zem, pak bylo kouzlo zase velmi slabé, až napotřetí se mu povedlo docela přijatelně. Samou snahou si až rozkousal rty. Kerry Ann a Aaron spolu soutěžili o to, kterému se povede proklít toho druhého lepším Lepícím kouzlem, a v momentě byla podlaha kolem nich pokryta lepkavým mazlavým slizem. Donutili Harryho aby, dokud procvičují, kolem nich uklízel kouzlem Scourgify, protože pokračovat v tréninku byl jeho nápad.

Vineetův byt byl v Greenwitchi. „Už jsi tam byl?“ zeptala se Kerry Ann Harryho. Harry zavrtěl hlavou a tak navrhla: „Dobře, znám tam jeden obchod, do kterého můžeme cestovat letaxem. Setkáme se s tebou až ve tvém bytě, Vineete.“

Vineet přikývl a přemístil se. Ostatní se vydali dolů do atria, kde to vypadalo, jako by tam Bonesová pořádala tiskovou konferenci. Po zahlédnutí Holoubkové a jejích kolegů to Harry vzal od výtahů podél zdi ke krbům a celý dav tak obešel. Všiml si, že s Bonesovou tam je, kromě jiných asistentů, i Belinda, ale nezamával na ní, nechtěl k sobě upoutat ničí pozornost, zejména ne pozornost ministryně. Jeho kolegové na něj čekali před prvním krbem s rukama v bok a zvláštně si ho prohlíželi. Harry jim nic nevysvětloval, následoval je do krbu.

Během dlouhé cesty z květinářství se Kerry Ann omlouvala: „Myslím, že jsem něco provedla, Harry.“ Harry se na ní zvědavě podíval, a ona vysvětlila: „Uklouzlo mi před Tonksovou, že jsi měl rande s Belindou. Normálně o svých přátelích nedrbu, opravdu, ale bavili jsme se o tom, jak to v ministerské kanceláři funguje a nějak mi to vyklouzlo. Nemyslela jsem tím nic špatného, ale Tonksová to neslyšela zrovna ráda a teď je na tebe nepříjemná.“ Přešli přes půl bloku, než dodala: „Nevěděla jsem, jak to mezi vámi dvěma je. Obvykle si takových věcí všímám.“

Aaron nevypadal, že by ho jejich rozhovor zajímal. „Nic mezi námi není. O ničem nevím.“ Prohlásil Harry pevně a doufal, že jí přesvědčil.

Přede dveřmi bytu vybalila Kerry Ann z papíru láhev vína, kterou koupili cestou. Podala ji mírně zmatenému Vineetovi hned, jak otevřel dveře.

„Hezké místo,“ řekla okamžitě, jak vstoupili do bytu ve druhém patře. Malá žena s tmavou pletí a po ramena dlouhými černými vlasy, které se leskly až do modra, se na ně zamyšleně dívala. „Vy musíte být Nandi,“ zářivě se na ní usmála Kerry Ann, zatímco Aaron s Harrym k ní přistoupili opatrněji.

Vineet si stoupl vedle ní. „Ano, to je moje žena,“ řekl. „Tohle jsou moji kolegové-učni z ministerstva,“ a představil každého z nich Nandi jménem. Když se dostal k Harrymu, ohromilo jí to a řekla: „Můj Vishnu má velmi impozantní přátele.“

„Prosím, posaďte se,“ ukázal Vineet na bílou pohovku s vysokým opěradlem. Připravoval pak čaj, zatímco Nandi se posadila do křesla. Seděla velmi upjatě, ruce složené v klíně, ale její oči každou chvíli zabloudili k Harrymu.

Kerry Ann se snažila Nandi rozpovídat. Vineet přinesl čajník a postavil ho před Nandi, aby mohla snadno použít ohřívací kouzlo. Nandi zamávala svou hůlkou a s povzdechem řekla: „Překvapilo mě, že Vishnuova kouzla tréninkem nezesílila.“

Ouha, pomyslel si Harry. Vineetovy rty byly stisknuty do tenké čárky, když naléval čaj, ale nic na to neřekl. Míchali čaj a snažili se vypadat nenuceně. Na konci návštěvy nabídla Kerry Ann Nandi, že jí o víkendu provede po svých oblíbených obchodech, Harry s Aaronem vrhli na svého kolegu-učně nejisté pohledy.

*****

Harry ležel v posteli a zíral do stropu. Byla mu zima, třebaže oheň v krbu hořel jasným plamenem. Zavřel oči a pokusil se nalézt zelený svět a stíny v něm, ale bylo to marné, možná proto, že se snažil příliš usilovně. Nelíbilo se mu to. Ten, co zaútočil na Snapea nebyl nalezen, a jak tak ležel pozdě v noci v chladné temnotě rozlézající se po místnosti, připadalo mu to značně nepřijatelné. Frustrovaně se zvedl z postele a oblékl se. Navlékl si nejteplejší svetr od Molly Weasleyové, jaký měl, jako by očekával, že zima ještě vzroste. Sešel dolů ke krbu a přemýšlel, kam by mohl jít, rozhodl se pro Ministerstvo magie.

„Co tu děláte, Pottere?“ zeptal se Rodgers, když vstoupil do kanceláře a zjistil, že Harry sedí za stolem Tonksové a hlavu má položenou na paži.

Harry se narovnal, nevěděl, co na to říct. „Nemohl jsem spát,“ vysvětlil unaveně, snažil se to víc objasnit, ale pak to vzdal.

Rodgers odložil složku, kterou přinesl a s povzdechem si přitáhl židli. „Něco vás trápí?“

„Avery,“ odpověděl Harry.

Rodgers si promnul ruce a zeptal se: „Vy ho můžete vidět, že?“ Harry přikývl a Rodgers chtěl vědět: „A vidíte ho?“

Harry unaveně zavřel oči a pomyslel na svůj měkký polštář, zelený svět se náhle objevil. A proplouval jím stín, ale nebyl nijak blízko. „Ano,“ odpověděl Harry. „Ale vypadá to, že je daleko.“

Rodgers prudce vstal a mávl na Harryho, aby šel s ním. „Vemte si plášť… chci něco vyzkoušet.“

Harry ho neohrabaně poslechl. Navzdory nedefinovatelné úzkosti si teď přál být doma v posteli. Rodgers si také oblékl plášť, uchopil ho za ruku a přemístil je.

Najednou stáli v uličce. Jejich náhlé objevení vylekalo nějaké zvíře, které zaběhlo mezi odpadky u zdi. „A teď?“ zeptal se Rodgers.

Harry zavřel oči a pokoušel se uvolnit, aby snáze zahlédl zelený svět. Trvalo mu to velmi dlouho a překvapila ho instruktorova trpělivost. Když se mu v mysli objevila zelená mlha, stín stále proplouval jen na okraji té vize. „Není v tom žádný rozdíl,“ informoval Harry instruktora.

Rodgers ho znovu uchopil za ruku a objevili se někde, kde nebylo žádné pouliční osvětlení. V mezerách mezi mraky se třpytily hvězdy. Kolem nich se tyčily temné skalní stěny. „Kde to jsme?“ zašeptal Harry do tmy.

„V zapomenuté propasti. Zkuste to znovu,“ odpověděl Rodgers.

Harry to udělal. Pokud se něco změnilo, nevšiml si toho. „Pořád je daleko.“

Celý proces opakovali ještě čtyřikrát, Harryho až rozbolely uši od prásknutí, které se ozvalo vždy, když se někam přemístili. Pak se vrátili na ministerstvo.

„Není to nejužitečnější schopnost,“ poznamenal suše Rodgers, třebaže nebyl netrpělivý.

„Zachránilo mi to život, když se mi Malfoy přišel pomstít až domů,“ vysvětlil Harry defenzívně. Byl znechucený a jeho ustaranost se začala rozplývat. „Problém je se vzdáleností. Vidím ty stíny, když na mě jen myslí, nebo provádějí kouzla z černé magie, nebo když spolu bojují.“ S povzdechem se posadil. „Chci ho najít. Stačí k tomu jen málo. Je nějak spojený s Lockhartem.“

„S Lockhartem?“ zapochyboval Rodgers.

Harryho frustrace ještě vzrostla. „Byl dobrý na paměťová kouzla. Jsem si jistý, že Severuse proklel on. Víte o někom jiném, kdo by byl schopen odstranit z paměti celé dva roky?“

Rodgers si ho přeměřil očima. Někde na chodbě se se skřípáním otevřely a zase zavřely dveře. „Musím přiznat, že ne. Podle hlášení ale Snape o Lockhartovi nemluvil.“

„Četl jste to?“ zeptal se Harry.

Rodgers se otočil. „Také bych rád Averyho dostal, Pottere. Pokud pro nic jiného tak proto, že to, že je na svobodě, nám nedělá dobré jméno.“ Zamračeně zdvihl z Pastorkova stolu jemně blikající pamatováček. „Myslíte, že je to pro mě?“ zeptal se žertem. „Předpokládám, že bychom měli vyvěsit plakáty s Lockhartem. Určitě existuje dost jeho fotek, ze kterých si můžeme vybrat.“

Harry unaveně zavtipkoval: „Viděli jste tento nechutný úsměv? Po obdržení autogramu volejte ministerstvo.“

Rodgers se slabě usmál. „Něco zkusíme. Předpokládám, že ve špatných rukách by mohl být nebezpečný. Čekal jsem, že ho najdeme v nějaké mudlovské nemocnici, kam se po bloudění v ulicích mohl dostat.“ Povzdechl si a zamyslel se. „Běžte domů a vyspěte se. Jděte,“ přikázal přísně, když Harry zazíval.

*****

Harry opět stanul před Starostolcem a přestože neměl co ztratit, stejně byl nervózní. Přinutil se uklidnit a pohlédl na své poznámky položené na stolku, před kterým stál, uprostřed zpola zaplněného sálu.

„Pane Pottere,“ řekla Bonesová místo úvodu, „musím říct, že je to dobře zpracované.“ Měla před sebou kopii jeho žádosti a pročítala si ji.

„Děkuji, madam,“ tiše odpověděl Harry. Zíral na své vlastní zmatené poznámky, ale nečetl je. Zatímco čekal, rozhlédl se po lidech shromážděných kolem. McGonagallová tu, bohužel, nebyla, Harry si pomyslel, že by ho určitě podpořila.

Bonesová pokračovala: „Pokud mohu říct, i když jste ten případ důkladně zdokumentoval, je zde mnoho informací z druhé ruky. Chcete-li, aby byl zbaven obvinění, byť i posmrtně, vyžaduje to víc jasných důkazů.“

Harry měl před sebou připravený seznam svědků. Moody, Hagrid, Severus? S pocitem, jako by ho polili ledovou vodou, si náhle uvědomil, proč to vlastně dělá; pořád, po celou tu dobu, se snaží Siriuse zachránit.

Bonesová ještě mluvila. Harry se rychle snažil pochytit, co říká a zároveň se soustředit na radu, kterou mu dal Rogan. Nebylo to správné. Nic mu neznělo rozumně tváří v tvář nejvyššímu řídícímu orgánu kouzelnické Británie.

„… na základě čeho máme udělat toto rozhodnutí?“ zeptala se Bonesová formálně.

Harry rychle, ale nešikovně odpověděl: „Uh, na přiznání Pettigrewa, kterého jsem byl svědkem. Další svědci jsou na seznamu.“

Bonesová byla neoblomná. Zvedla seznam, aby na něj lépe viděla a řekla: „Vaši nejlepší přátelé a vlkodlak, jestli se nemýlím.“

Sundala si brýle a sepnula před sebou na stole ruce. „Nejprve si poslechneme vaši verzi, než půjdeme dál.“

Harry potlačil své znepokojení nad ztrátou kontroly nad svým záměrem a zavzpomínal na události v Chroptící chýši. Velmi dobře si pamatoval, jak se Pettigrew nakonec zhroutil a přiznal, že to udělal ze strachu z Voldemorta. „A v neposlední řadě,“ řekl Harry, „Pettigrew žil i po své údajné smrti, což ministerstvo přiznalo, a což znamená, že původní závěr o zločinu, který spáchal Sirius Black, se změnil.“

„To je pravda,“ připustila Bonesová. „Prodiskutujeme to a pak rozhodneme. Zajímalo by mě, proč jste s tím přišel právě vy, pane Pottere?“

Harry zavřel složku se svými poznámkami a položil na ni ruku. „Připadalo mi, že je potřeba to napravit, madam.“ Zaváhal a dodal: „Přiznávám, že na tom mám i osobní zájem. Můj kmotr byl vážně obviněn, ztratil svobodu a život. Tohle je to nejmenší, co pro něj mohu udělat, aby se mu dostalo spravedlnosti.“

„Hm,“ zamumlala Bonesová. „Vezmeme to do úvahy. Můžete jít.“

Harrymu se ulevilo, že může odejít, a ani nevěděl, jak se dostal do rušného atria. Pomalu došel k výtahům, potřeboval trochu času na přemýšlení, než se vrátí do kurzu. Všechno, co mohl změnit, už byla jen minulost. Ale stálo to za to, nebo ne?

Naštěstí na to večer, když se u něj v krbu objevila Belinda, už nemyslel. „Doufám, že není příliš pozdě…,“ řekla omluvně. Harry sice už jedl, ale šel Winky požádat o další večeři pro dva.

Když se vrátil do jídelny, Belinda seděla u stolu a hlavu si unaveně opírala o dlaň. Harryho to dojalo a navrhl: „Možná bys šla raději domů a vyspala se.“

Pokrčila rameny a narovnala se. „Chtěla jsem tě vidět.“

To prohlášení způsobilo, že se Harryho srdce šťastně zatetelilo. „Jsem rád, že jsi přišla,“ přiznal.

„Promiň, já jsem vždycky v práci dlouho. Nikdo nedokáže odhadnout, jaké nápady bude mít ministryně odpoledne v hlavě. Dostává spoustu pozvánek, ale nemůže je všechny přijmout, takže se teprve na poslední chvíli rozhoduje, jestli půjde na večeři, na schůzi, nebo někoho přijme u sebe, a očekává, že někdo z nás, nebo všichni, půjdeme s ní. Chová se tak, jako by to pro nás bylo nějaké vyznamenání, nebo tak.“

„Ale pracuješ pro ni ráda?“ zeptal se Harry.

„Ano, líbí se mi být zapojena… setkávat se s lidmi.“ Ostýchavě se usmála a na tváři se jí udělal důlek. Zastrčila si za ucho pramen vlasů, ale ten tam odmítl zůstat a ona najednou vypadala rozpačitě, Harry měl podezření, že se ještě neuvolnila.

„Večeře bude za pár minut.“

„Ráda si dám něco k jídlu, ale ne, že bych na to čekala. Děkuji.“ Se zájmem se rozhlédla po jídelně a zvláště jí zaujala sbírka lahví na poličce. Harry vzal jednu z nich, tu, ve které byl likér. Byla to jeho oblíbená láhev z olovnatého barevného skla odtočeného jemným řetízkem a s odpovídající skleněnou zátkou. Když ji nesl ke stolu, uvažoval o tom, že něco jako tohle by byl docela dobrý dárek. „Dáš si?“ zeptal se.

„Co to je?“

Harry před ní láhev podržel. „Chutná to jako pálenka z jalovce a šalvěje a pak máš pocit, jako by ses srazila s potloukem.“

Usmála se a řekla: „To zní dobře.“ Harry jí nalil a sobě také, ale o něco míň. Napila se a vypadala zamyšleně. Znovu se rozhlédla po místnosti. Zeptala se: „Tak to je… dům profesora Snapea?“

„A jeho pití,“ zavtipkoval Harry.

„Ach, nikdy by mě nenapadlo, že se dostanu do Snapeova domu a budu pít jeho alkohol. Ne, to jsem si ani nepředstavovala. A s tebou je to taky tak.“

Winky donesla večeři a Belinda rychle snědla několik soust, než zpomalila. „Nedostala jsem se na oběd,“ omlouvala se. Viděla, že se Harry své porce sotva dotkl. „Ty už jsi jedl…“

Harry tvrdil, že je to v pořádku. Když dojedla, začala se zajímat o dům, předklonila se, aby viděla do haly. „Chceš si to tu prohlédnout?“ zeptal se Harry pobaveně. Nadšeně souhlasila a tak ji provedl po přízemí a pak ji vzal nahoru.

„Co je na druhé straně?“ zeptala se, když šli po galerii.

Harry pomyslel na pentagram na podlaze a lebku s přilepenou svíčkou. „Jen skladiště. Není tu půda.“

Jeho pokoj vypadal dobře. Byl vděčný, že ho Winky vždy uklidila, když odešel. „Co to je?“ zeptala se na Kali.

„Ach, to je chimérka.“ Harry otevřel klec a natáhl ruku, aby mu mohla přeběhnout na rameno. Belinda přišla blíž, aby si ji mohla lépe prohlédnout a Kali na ni zasyčela, zatočila se dokola a naježila se. „Chová se teď o hodně líp než dřív. Myslím, že už je dospělá, i když není moc velká. A taky už není tak barevná.“

Belinda, která před sykotem couvla, řekla: „Není tak barevná? Páni. Co dělá? Doručuje poštu?“

Kali znovu zasyčela a Harry se zasmál. „Je empatická a velmi ochranářská. To dělá.“ Harry ji pohladil. „Dopisy by asi rozžvýkala.“

Belinda obešla postel a řekla: „Ty ses v tomhle pokoji nezabydlel.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Harry a rozhlédl se kolem. Jednoznačně to cítil jako svůj pokoj.

„No, nemáš tu na zdech žádné plakáty, ani nic jiného.“

„Měl jsem jich dost ve škole. Pořád si je někdo prohlížel. Ale většinou byly příliš zničené na to, abych si je pověsil sem.“ Znovu se kolem sebe kriticky rozhlédla. Měl pocit, že se o něm snaží něco zjistit. Vzdala to a posadila se na postel. „Docela obyčejné místo.“

Harry k ní pomalu přistoupil. „Co jsi čekala, nějaké fotky?“

„Je nový plakát s Averym,“ připomněla.

Harry si založil ruce a temně prohlásil: „Vím, jak vypadá.“ Kali hrozivě zavrčela.

Po chvíli ticha si Belinda odhodila vlasy z obličeje a zvědavě se zeptala: „Co bys dělal, kdybys ho našel?“

Harry si skousl ret. „Nevím,“ řekl popravdě. „Rád bych ho viděl v Azkabanu. Nemyslím, že bych ho litoval, kdyby se mu cestou tam něco špatného přihodilo. Rád bych si odpočinul, ale dokud je venku, tak nemohu.“

Promluvila jako Hermiona, když si myslela, že na něco důležitého zapomněl. „Harry, chystáš se být bystrozorem, nemyslím si, že bys mohl někdy jen tak odpočívat.“

Povzdechl si a posadil se na postel vedle ní. Pohlédl na album na svém nočním stolku a sáhl po něm, „Mám tu nějaké obrázky, kdyby ses chtěla podívat.“

„To bych ráda.“

Harry album otevřel a nevšiml si karty z čokoládových žabek, která tam byla vložena. Belinda ji popadla a prohlížela si ji. „Musím si od tebe také nechat jednu podepsat.“ Harry se vyděsil a ona ztuhla. „Tobě se tvoje sláva nelíbí?“ zeptala se překvapeně.

„Moc ne,“ odpověděl Harry a zahleděl se na fotografii svých rodičů. Matka mu zamávala.

„To jsem si neuvědomila,“ vydechla. „Budu si to pamatovat. Minule v atriu jsem si myslela, že jsi jen ohleduplný k ministryni, když ses před reportéry skrýval.“ Přisunula se blíž a zvědavě se podívala do alba. „Tvoji rodiče?“

Harry přikývl a pomalu obracel stránky. Na jedné ho otec nesl na zádech v dětské sedačce. Na další byli jeho rodiče a další členové Řádu vyfotografováni u stolu pokrytého mapami. Na dalším obrázku teď už poznal Godrikův důl. Musí najít místo, odkud to bylo fotografované, až tam příště bude na návštěvě. Jeho otec pózoval před pamětní deskou se zlatonkou, ale Harry na návsi nikde takovou pamětní desku neviděl. Otec do kamery něco říkal. Harry se mu snažil odečítat ze rtů, ale zvládl jen první slovo: „Můj…“ Otec pak komicky, ale s náznakem hrdosti, ukázal na pamětní desku.

„Takže,“ zeptala se Belinda, „co by si tvůj tatínek myslel o tom, že máš nového otce?“

Harry vydechl. „Byl by zděšený.“

„Opravdu?“ vyhrkla Belinda a znělo to zároveň pobaveně i polekaně.

„Rozhodně. Myslím, že by zuřil. Nevím, co by tomu říkala maminka. Považovali jí za chladnokrevnou. Možná by byla v pohodě.“ Otočil několik stránek. „Příště, až budu na druhé straně, tak se zeptám,“ zavtipkoval ponuře.

Belinda na to neměla odpověď, nebyla si jistá, jestli žertuje. „Stává se ti to často?“

„Někdy,“ řekl Harry a musel sám do sebe mentálně strčit loktem. Byla hloupost to říct, to věděl, ale stejně to udělal.

„Huh,“ snažila se s tím vyrovnat. „Tohle je Hagrid,“ zadívala se na další fotografii, ze které se dívala mladší verze bradavického šafáře. Držel v náručí obrovskou dýni; vedle něj stála Lily a držela mnohem menší dýni s vyřezaným šklebícím se obličejem.

„Jo,“ řekl Harry s úsměvem. „Nevídám ho teď tak často, jak bych měl.“

„Je tvůj kamarád?“

„Můj nejstarší přítel.“

„Hm,“ pronesla zamyšleně, jako by si znovu musela poupravit svůj úsudek. Harry měl podezření, že mu příliš nerozumí; možná by to po několika společně strávených večerech mohli napravit. Naklonila se k němu blíž, takže ucítil ovocnou vůni jejích vlasů. „Tady hraješ famfrpál. Byl jsi v tom dobrý.“

„Jo. I když loni jsme o pohár přišli. Ale to nevadí. Myslel jsem si, že mě to bude dlouho mrzet, ale ani si na to nevzpomenu. Další výzva je vždycky důležitější, než to, jestli jsi tu předchozí vyhrála nebo prohrála.“ Položila dlaň na jeho paži a pomalu jí přejela až k jeho lokti. Harry téměř řekl, že jí za výzvu nepovažuje, ale pak usoudil, že by to nebylo moudré. Přetočil v albu několik zbývajících stránek a zavřel ho.

„Nemáš tam fotografii s profesorem Snapem,“ všimla si.

„Budu muset nějakou sehnat.“ Předklonil se, aby album odložil a tím se od ní odsunul. Vstal. „Ráno mám výcvik… Měl bych se vyspat.“

Pobavilo jí to a pokusila se to skrýt. „Dobře. Zastav se na oběd, jestli ti to tento týden vyjde.“

„Pokusím se,“ řekl Harry a vedl ji dolů ke krbu. Políbila ho na tvář, když odcházela. Když plameny zase zežloutly, nejasně si přál, aby mohla zůstat déle, ale její pobláznění mu překáželo, bránilo porozumění, které by mělo přijít před tím, než riskne něco důvěrnějšího. Povzdechl si a cítil se trochu osaměle.

Ráno přiletěla sova z ministerstva. Harryho to udivilo. A pak usoudil, že když nemá na Ústředí vlastní psací stůl, jinak to být nemůže. Jazyk zprávy byl poněkud šroubovaný, ale po druhém přečtení pochopil, že do Siriusovy složky bude přidán dodatek o vážné pochybnosti o jeho vině, ale nebude to oficiálně oznámeno. Harry nespokojeně dopis odložil a přemýšlel, jak se Bonesová se Starostolcem vypořádávají se stávajícími problémy, když jsou tak opatrní v rozhodnutí o události, jejíž účastníci už nejsou mezi živými.

Příštích několik dnů se Harrymu nepodařilo zastavit se při obědě v ministerské kanceláři; madam Bonesová ho zklamala a on neměl zájem testovat své sebeovládání. Ve středu večer přilétla Belindina sova. Dopis byl srdečný a veselý a doufala v něm, že by se mohli domluvit na víkend a možná by se mohli naobědvat v domě jejích rodičů. „Ano,“ zamumlal Harry nahlas a Kali, která mu ležela na klíně, zvědavě zvedla hlavu. „Myslíš, že bych se měl předvádět?“ zeptal se svého domácího mazlíčka. „Možná to není fér,“ prohlásil a odložil dopis, odpoví na něj později.

*****

Harry se s trhnutím probudil, připadal si zmatený. V pokoji byla tma, jen oheň v krbu oranžově zářil, a absolutní ticho. Odhalovací detekční kouzlo se modře rozzářilo, když mávl hůlkou. Padl zpátky na polštář, zavřel oči a pokoušel se uklidnit. Jak tak ležel, naplnila jeho mysl znepokojivá vize, stíny se prolínaly v zeleném oparu.

V záchvatu paniky vyskočil z postele, deku odhodil na podlahu, závan větru rozkomíhal plameny v krbu. Popadl hůlku a plášť, který si oblékal při tom, jak bral schody dolů po třech. Na bystrozorskou tabulku načmáral pěticípou hvězdu a stručnou zprávu a odhodil ji na stůl. V krbu zvolal: „Bradavice,“ a hodil si pod nohy velkou hrst letaxu. Následné zrychlení v Letaxové síti ho skoro omráčilo. O pár rozmazaných okamžiků později přistál v popelu největšího krbu ve Velké síni.

S hůlkou v ruce se vyškrábal na nohy a rozeběhl se do vstupní haly a po velkém schodišti nahoru, ohromený rychlostí vlastního pohybu. Schody ho nezpomalily, skoro letěl temnou chodbou druhého patra.

Dveře Snapeova kabinetu byly zamčené, ležela před nimi podivná zamlžená skleněná koule. Harry na dveře zabušil, ustoupil zpět a napřáhl hůlku. Vyslovil kletbu a dveře se s ohlušujícím zapraskáním rozlétly. Polovina spadla dovnitř a druhá polovina se volně kývala na pantech. Uviděl Averyho, s rouškou přes ústa a nos, přikrčeného u jiné postavy. Krev stékala po zdi a rozlévala se kolem jejích černých šatů. Modrý opar prolnul kolem Harryho nohou do chodby.

Harry se celou svou bytostí soustředil na člověka, který se na něj vyděšeně otočil. Neslyšel nic než svůj vlastní zrychlený dech a bušení svého srdce. Aniž si to uvědomil, odhodil toho muže ke zdi. Jako hadrová panenka dopadl Avery na pohovku a z ní na zem. Smrtijed, s očima rozšířenýma, sáhl po hůlce, ale Expeliarmus ho snadno odzbrojilo. Harry vešel do místnosti, mozek měl do běla rozžhavený vztekem. Avery si klekl a snažil se dosáhnout na svou hůlku, která zapadla pod knihovnu.

Snape se nehýbal. Harry nespouštěl oči z Averyho, na zbídačeném těle pod stolem nezaznamenal žádné známky života. Musel se donutit dýchat. Každá částečka jeho těla toužila použít nepromíjitelnou kletbu na kouzelníka plazícího se před ním. Nadechl se a místo toho jeho rty vyslovily poutací řetězovou kletbu. Cítil se prázdný, jako kdyby se severák prohnal stromem bez listí. S ještě větším hněvem vyčaroval Zadržovací box, příliš energicky, Avery se ocitl v sotva stopu vysoké krychli. Box se chvíli klepal a rachtal, než se uklidnil.

Harry klesl vyčerpaně na kolena, vlastní srdce mu stále ještě znělo v uších. Mrtvolně těžký olejnatý vzduch vál kolem něj a jeho popelem zaprášený plášť nasákl krví rozlévající se po kamenné podlaze. Všechny emoce od něj odpluly, když uchopil Snapea za paži a posunul ji, aby viděl na jeho obličej, který ještě zpola zakrývaly vlasy. S prázdným srdcem hleděl na tu důvěrně známou tvář s orlím nosem a hustým obočím, která teď byla nepřirozeně bledá a klidná.

*****

Minervu McGonagallovou probudil starý poplašný budík Fénixova řádu: polokoule ze skla připomínající těžítko, který tak teď používala. Doklopýtala do kanceláře a přečetla si zprávu, která se objevila uvnitř. Byla od Pastorka a hodně krátká. Hodila na sebe župan a hnala se dolů po točícím se schodišti.

Když se dostala ke Snapeovu kabinetu, dveře byly roztříštěné a zevnitř se linulo světlo. Harry klečel u ležící postavy, o níž předpokládala, že je to její kolega. „Pottere?“ zeptala se zostra a vkročila dovnitř. Na podlaze ležel hodně malý Zadržovací box, ale nevěnovala mu pozornost. Slyšela za sebou někoho běžet po chodbě.

„Harry?“ pokusila se znovu. Teprve když se ocitla až u něj, všimla si, že se kývá dopředu a dozadu a tiše naříká. Zvuk ztichl, když se dotkla jeho ramene. Podívala se Harrymu přes rameno, Snapeova budoucnost nevypadala zrovna nadějně.

Další lidé vešli do kabinetu. Tonksová přistoupila, obešla Harryho jako by byl kus nábytku. Nezaváhala, ani se na nic nezeptala, vychrlila nad Snapeovým tělem rychlou sérii kouzel. Pastorek a několik dalších lidí se rychle pohybovalo po místnosti, zazněly rozkazy. McGonagallová odtáhla Harryho stranou. Neodporoval, jen hlasitěji zasténal.

„Vezmeme ho k Pomfreyové,“ řekla Tonksová Pastorkovi. „Je to jediná naděje.“ Levitovala Snapea nahoru a na někoho, o kom se předpokládalo, že je nemotorný, ho překvapivě rychle a bezchybně nasměrovala ven z místnosti. Na podlaze zůstalo jen tratoliště krve.

Další bystrozor si vzal na starost Zadržovací box a podivnou skleněnou kouli. Zdvihl box a nesl ho ven, ve dveřích zaváhal a ohlédl se. Oči se mu zastavily na Harrym katatonicky ležícím u nohou McGonagallové. „Co s ním je?“ zeptal se, znělo to nepříjemně.

McGonagallová uložila Harryho pohodlněji, aby nepůsobil jako polámaná loutka. „Kdybyste věděl, kolik lidí ten chlapec ztratil, nemusel byste se ptát,“ řekla chladně. Vypadal, jako že se nad tím zamyslel, než odešel. McGonagallová se opřela o pohovku; zmocnilo se jí zoufalství.

Z temnoty chodby se vynořila studentka s prefektským odznakem, její rozšířené oči vypadaly zvědavě i zoufale zároveň. „Slečno Weasleyová,“ pozdravilo McGonagallová Ginny. Dívčina tvář vypadala stejně nešťastně, jako ta Harryho. „Prosím, zavřete dveře,“ řekla dřív, než si uvědomila, jak je to nereálné. Ginny nezaváhala; přilevitovala ležící polovinu dveří k té, která visela na pantech a použila Reparo. Pak dveře zavřela.

Když zůstala McGonagallová s Harrym o samotě, podívala se na něj. Vůbec se nepohnul. Byla chyba označovat ho za chlapce. Od té doby, co odešel ze školy, překvapivě vyrostl. S jeho výškou a širokými rameny už bylo uvěřitelnější, že dokázal porazit Voldemorta. Jeho tvář se změnila také, protáhla se a více se podobala Lilyině. Odhrnula mu vlasy z čela. Jizva vybledla a jakoby se zmenšila.

Lehce ho objala. „Drž se, Harry,“ řekla. „Nemám v úmyslu opakovat Albusovu chybu.“ Povzdechla si frustrovaně, ale nechtěla vzít Harryho na ošetřovnu beze slova, což by jistě nebylo nic dobrého. Nemohla dělat nic jiného než čekat na zprávy a přemýšlet, co dál. Nemohla dělat nic, nebude-li znát všechny podrobnosti. Představovala si, jak Pomfreyová pracuje svými kouzly a lektvary, a ráda by u toho byla, ale pak si uvědomila, že od ní není hezké, že se o Snapea strachuje jen kvůli Harrymu.

Ke dveřím se přiblížily rychlé kroky a McGonagallová zaslechl naléhavý šepot. Ke konci zřetelně slyšela Ginny, jak posílá toho člověka pryč. „Deset bodů pro Nebelvír,“ šeptla McGonagallová.

Dveře se pootevřely a Ginny nakoukla dovnitř. „Profesorko? Pomfreyová vzkazuje, že to Snape zvládne.“

McGonagallové se tak ulevilo, že neměla sílu vstát, ale pak se vzchopila a pomohla vstát i Harrymu. Pokývala hlavou, když si vzpomněla, o kolik obyčejných věcí se Severus úplně samozřejmě staral. Ginnyiny oči vyděšeně přejely po krvi pod stolem a na stěně.

„Vraťte se do věže, slečno,“ požádala ji McGonagallová.

Ginny váhavě poslechla. McGonagallová, podpírajíc Harryho, ji následovala ke schodišti a pak se vydala po schodech dolů.

Na ošetřovně uložila Harryho na postel vedle té Snapeovy, na kterém Pomfreyová za pomoci Tonksové a Pastorka stále ještě pracovala. Sledovala, jak zacelují poslední drobné rány. Když skončili, Pomfreyová ho přikryla a McGonagallová se zadívala na Harryho. Vypadalo to, že usnul.

Tonksová přistoupila k jeho posteli. Ruce měla stále zakrvácené, když se nad Harryho naklonila a dlouho si ho prohlížela. „Já bych ho držela bokem, dokud se Severus neprobere.“

„To by mohlo být nadlouho. Dostal lektvar na doplnění krve,“ poznamenala Pomfreyová a nejistě pozorovala Harryho spící tvář.

„Souhlasím, že by to pravděpodobně bylo nejmoudřejší,“ řekla McGonagallová, když si uvědomila, v jakém stavu ho našla. Přitáhla si židli a posadila se k jeho posteli s hůlkou v pohotovosti. Uklidňující kouzlo může bez rizika použít i několikrát za sebou, uvažovala a několikrát si ho v duchu zopakovala, třebaže bylo úplně jednoduché.

*****

Snape kráčel hustou šedou mlhou, která kolem něj nepřirozeně vířila. Cítil se, jako by se vznášel.

Před ním se objevila postava. Snape zaváhal, mlha se před ním rozestoupila.

„Severusi,“ přivítal ho Brumbál laskavě. Snape se zvědavě rozhlédl a starý kouzelník řekl: „Ano, jsi na druhé straně.“ Přišel blíž a uchopil Snapea za paži. „Jsi stále připoután k životu.“ Pokýval svou bílou hlavou a ukázal někam za Snapeova záda.

Snape se otočil a zjistil, že od něj vede zářivé vlákno někam daleko do šedé mlhy. Brumbál ho nepustil, když se otočil zpátky a pozorně si ho prohlížel. Vypadal mladší, než si ho Snape pamatoval, ale jeho světle modré oči zářily letitou moudrostí. Brumbál se ohlédl přes rameno, vypadal, že na něco čeká. Snape sledoval jeho pohled a zahlédl další postavu, která se k nim mlhou blížila, aniž by ji narušila. Ztuhl, když poznal tmavovlasého muže s ostře řezanou bradou. „Black,“ zašeptal. Muž neodpověděl, jen se na něj mlčky díval.

Snape se zmateně zahleděl na Brumbála, který ostře řekl: „Mysli na život.“

„Život?“ Snape byl zmatený ještě víc.

„Jsi v Bradavicích, nepochybně na ošetřovně. Zůstaň tam, ne tady,“ přikázal starý kouzelník. Za Brumbálem se z mlhy vynořily další postavy. „Pokud to neuděláš, nebude cesty zpět?“ vysvětlil jemně.

Snape se to snažil pochopit. Nemohl se vrátit ani kdyby chtěl, Brumbál ho držel pevně. Postavy se pohybovaly a překrývaly jedna druhou. Sirius stále stál vedle Brumbála, paže měl svěšené a pohled vzdálený.

Snape viděl, jak jeho ruce blednou; snažil se tomu porozumět. Poznání přišlo se zamrazením. „Bude ze mě duch,“ zamumlal vylekaně. Kdyby se nevrátil dřív, než bude pozdě, bude tu uvězněný. „Věčný život ve společnosti Krvavého barona by se mi nelíbil,“ zasmál se ponuře.

„Život, Severusi,“ přikázal ostře Brumbál. „Vzpomeň si. Musíš se vrátit a to je jediný způsob.“

„Ty mu pomáháš se vrátit?“ ozval se ironický hlas za nimi.

Vytržený ze svých pochmurných myšlenek se Snape otočil a zjistil, že z mlhy se vynořil James Potter. Náhle byl James těsně u nich. „Proč?“ ptal se Brumbála rozhněvaně. Za ním v mlze se zvolna objevovala Lily. Snape byl překvapený, že Harry je otci podobný méně, než si vždycky myslel.

„Ty taky chceš, aby se Severus vrátil,“ řekl Jamesovi jemně Brumbál. „Stará se teď o Harryho.“

„Cože?“ vyhrkl James překvapeně a pokusil se uchopit Brumbála za ruku. Ale bílý záblesk ho odhodil stranou.

„Jamesi,“ napomenul ho Brumbál klidně, zjevně zklamaný. „Viděl jsi, jakým krásným mužem se Harry stal. Měl bys za to Severusovi poděkovat.“

Snape se pokusil vychutnat si Jamesovu zoufalou reakci na Brumbálova slova, ale jeho ruce bledly alarmující rychlostí; ačkoliv Brumbál ho stále pevně držel. Snape necítil své tělo, možná nikdy žádné neměl. „Harry tě potřebuje,“ řekl mu Brumbál pevně. „Vrať se. Stále existuje cesta zpět.“

Snape se to snažil udělat, život ducha by byl horší, než se o nic nepokusit. Podíval se do Jamesových vzteklých očí a pak zachytil Lilyin pohled. Náhle začal padat, aniž by se pohnul. Brumbál ho zachytil. Tentokrát to Snapeova mysl vyhodnotila jako objetí, ale nebylo to tak docela fyzické.

Barva jeho pokožky se zase vrátila a on se s úlevou nadechl. Vše se zaostřilo. „Už za okamžik,“ řekl Brumbál konejšivě, ale i vítězoslavně.

„Co děláš s mým synem?“ zeptal se James a naklonil se k němu, aniž by se ho dotkl, aby upoutal jeho pozornost.

Snape se na něj podíval a usmál se – byl to jeho nejtemnější úsměv. „Teď je to můj syn,“ řekl a zahlédl Jamesův výraz hrůzy chvíli před tím, než se všechno podivuhodně zkroutilo.

„Siriusi,“ řekl Brumbál naléhavě. „Teď.“ Snape cítil, že je s ním manipulováno, ale nedávalo mu to žádný smysl. Cítil se bolavý a potlučený, ale rozhodl se, že se tomu nebude bránit – bylo to součástí života.

Narazil do Siriuse, který vypadal velmi smutně. Zavřel oči, objal Snapea a pevně ho svíral. V uších mu zazněl Brumbálův hlas: „Nebraň se tomu.“

Ve Snapeovi nezůstala žádná síla, aby se mohl bránit. Cítil se v Siriusových rukách jako koule z papíru. Pohlédl na svého odvěkého nepřítele a pak se kolem něj rozprostřela temnota.

Další, co ucítil, byla pepřová chuť lektvaru na rtech. Jeho tělo se bouřilo už jen při představě nějaké aktivity. Tekutina mu tekla do úst, ale pak zaúčinkovalo polykací kouzlo.

Otevřel oči a pokusil se odstrčit pohár. Pomfreyová se nad ním skláněla a důkladně si ho prohlížela. Kdyby nezažil vlastní smrt, myslel by si, že bolest a celková letargie jeho vůle jsou neslučitelné.

„Potřebuješ to,“ vysvětlila Pomfreyová a kývla na někoho na druhé straně postele.

Snape se několikrát nadechl a donutil se otočit hlavu, aby zjistil, že McGonagallová sedí vedle lůžka, na kterém odpočívá Harry. Zmateně zamrkal a hlavu kousek nadzvedl. Pomfreyová mu přidržela pohár u úst, napil se a pak se posadil. Ruce se mu zachvěly, když zjistil, že je na ošetřovně, a zatočila se mu hlava. Mozkem mu proplouvaly zmatené vzpomínky: vítězoslavně se šklebící Avery, posmívající se mu, že ho přemohl svým mlžným jedovatým plynem, bolest a vzteklá bezmocnost, Brumbál. Odsunul všechny ty myšlenky stranou a zaměřil se jen na Harryho. Sklouzl z postele a vydal se k němu.

„Co se mu stalo?“ zeptal se. Uvědomil si, že tam jsou další lidé; Tonksová a Rodgers postávali nedaleko Harryho postele, vypadali zamyšleně.

McGonagallová odpověděla: „Přišel za tebou,“ řekla smutně, „letaxem do Velké síně.“ Snape si rukama prohrábl zcuchané vlasy a zadíval se na Harryho. McGonagallová vysvětlovala: „Před hodinou jsme na něj použili Uklidňující kouzlo. Za chvíli by mělo vyprchat.“ Jejich oči se setkaly, ty Snapeovy byly napjaté, jak se snažil pochopit situaci.

„Běžte pryč,“ řekl Snape. Když se nikdo nepohnul, podíval se na Rodgerse, který mu vrátil temný pohled před tím, než ho Tonksová vystrkala ze dveří. Snape počkal, až budou pryč a vrátil se k Harrymu.

„Co to bylo?“ zeptala se McGonagallová.

„Nic o čem bychom zrovna teď měli mluvit. Nepotřebujeme publikum,“ odpověděl a zdvihl Harryho zápěstí, aby mu změřil puls.

McGonagallová si povzdechla a konečky prstů hladila Harrymu rameno. „Zhroutil se,“ vysvětlovala napjatým hlasem. „Úplně.“

Snape sklonil hlavu a položil Harryho ruku na postel. Nevěřil, že na to má dostatek síly. Scéna z druhé strany ovládla jeho mysl, mátla ho.

„Bylo to děsivé,“ pokračovala McGonagallová, „to, čím musel projít.“

Harry otevřel oči. Snape ho uchopil za ruce a oslovil ho jménem. Bez úspěchu. „Podejte mi Povzbuzující lektvar,“ požádal. Pomfreyová mu ho podala a on donutil Harryho spolknout několik doušků. Po několikerém nadechnutí se Harry roztřásl a slabě zasténal.

„Tohle dělal, když jsem ho našla,“ řekla McGonagallová tiše.

Snape se zamračil, odložil pohár a jemně Harrym zatřásl. „Harry,“ oslovil ho. Harry pohnul hlavou, ale stále jen prázdně zíral na strop. Snape mu hlavu násilím otočil a zadíval se mu do očí. „Vrať se, Harry. Všechno je v pořádku,“ přemlouval ho bez úspěchu.

Zhluboka se nadechl a zapátral v Harryho mysli. Zaplavila ho bolest, bolest, která mu drásala srdce. Rychle odvrátil oči a zablokoval svou mysl, zamyslel se nad tím, že proti tomuhle neměl Voldemort tenkrát, v tom vzdáleném dni, kdy se objevil ve vstupní hale, ani tu nejmenší šanci.

„Severusi?“ Ustaraný hlas McGonagallové vrátil Snapea zpět do přítomnosti.

Sesbíral svou rychle ho opouštějící sílu, odhrnul Harrymu vlasy z čela a záměrně se dotkl jeho jizvy, která by mu měla dát elektrickou ránu, ale způsobilo to jen, že se Harryho oči zaostřily.

Harry zamrkal. Do jeho podvědomí vstoupila realita a on se zhluboka nadechl. Divoce se kolem sebe rozhlédl a nevěřícně se zahleděl na Snapea. Posadil se a uchopil ho za ruce, jako by se chtěl ujistit, že je skutečný.

„Všechno je v pořádku, Harry,“ ujistil ho Snape znovu.

Harry na něj chvíli jen zíral, než řekl: „Myslel jsem, že jsi mě opustil.“

„Ne,“ řekl Snape a přitáhl si Harryho k sobě. „Nikdy,“ tvrdil. McGonagallová nad tím ujištěním překvapeně pozdvihla obočí. Snape si uvědomil, že žena neví, že mu Brumbál zablokoval cestu na druhou stranu; jinak by to nikdy nepronesl s takovou jistotou. S pocitem, že jsou teď spojeni víc, než jen tím podepsaným kusem papíru, pohladil Harryho po zádech. Hlava se mu zatočila a oči se mu rozostřovaly, Pomfreyová ho nutila lehnout si zpátky do postele.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Snape a snažil se, aby jeho hlas nezakolísal. Když Harryho hlava na jeho rameni přikývla, vysvětlil: „Musím si lehnout.“

Harry ho neochotně pustil a Snape se opatrně postavil. Pomfreyová mu pomohla zpátky na lůžko, kde okamžitě upadl do bezvědomí. Harry spolkl svou úzkost a sledoval, jak se jeho hrudník klidně pohybuje nahoru a dolů.

„Lehněte si, Harry,“ naléhala McGonagallová. „Odpočívejte. Madam Pomfreyová na Severuse dohlédne.“

Harry přikývl a neochotně si lehl. Natáhl se na posteli a pokoušel se zastavit paniku, která svírala jeho srdce. McGonagallová vstala a pohladila mu rameno.

Musel usnout, protože další věc, co viděl, byla místnost plná ranního slunce a Dobbyho postávajícího vedle postele s podnosem se snídaní v rukách. „Harry Potter musí mít hlad,“ prohlásil skřítek a položil tác na noční stolek. Bylo tam pro něj také připravené čisté oblečení a Harry přemýšlel, komu asi patří, protože jeho vlastní to nebylo. Bylo obnošené a po mnoha praních značně vybledlé. Možná to bylo vyřazené oblečení.

Rychle si nasadil brýle a zadíval se na vedlejší postel. Snape stále hluboce spal, ale barvu už měl mnohem lepší, i když ještě ne úplně normální. Podíval se na skřítka. „Díky, Dobby.“ Dobby se poklonil, až se mu rozhoupaly uši a zmizel. Harry si snídaně nevšímal – neměl příliš hlad – a sklouzl z lůžka. Přitáhl si mezi postele židli a posadil se ke Snapeovi, ruce si pevně stiskl mezi koleny. Objevila se madam Pomfreyová a rychle Snapea zkontrolovala.

„Za jak dlouho se vzbudí?“ zeptal se jí Harry.

„Chvíli ještě… Možná dnes večer. Dokrvovací lektvar se příliš nesnesl s tím jedem,“ odpověděla rychle a odešla do své kanceláře.

Harry se zamračil a zavřel oči, cítil se provinile.

*****

Ke konci snídaně ve Velké síni se McGonagallová vydala ke zmijozelskému stolu, který byl dnes ráno neobvykle tichý. Poklepala po rameni Suzu Zepherovou a naznačila jí, aby ji následovala. Vedla dívku na druhou stranu místnosti, kde seděla Ginny a dloubala se v jídle.

„Slečno Weasleyová, prosím, pojďte se mnou.“

Ginny pohlédla z profesorky na Suzu a okamžitě vstala. Když vyšly do vstupní haly, McGonagallová řekla: „Omluvila jsem vás z první vyučovací hodiny a chci, abyste dělaly společnost panu Potterovi, potřebuje trochu rozptýlit. Možná vás omluvím i z druhé.“ Kývla jim a vrátila se do Velké síně.

Suza rychle doběhla Ginny, která už stoupala po schodech. „To nechápu,“ řekla zrzce.

„Neslyšela jsi, co se stalo v noci?“ zeptala se Ginny.

„Jen to, že byl profesor Snape napaden a chvíli nebude vyučovat.“

Ginny se zastavila v prázdné chodbě, jen lidé na obrazech je zvědavě sledovali a šeptali si mezi sebou. „Pokoušela jsem se vystopovat žertík bratrů Creeveyových, aby naše kolej nebyla v maléru a viděla jsem konec toho všeho.“ Tvrdě polkla a zašeptala: „Profesor Snape byl mrtvý, když jsem tam dorazila. Harry se s tím… nedokázal vyrovnat.“ Odmlčela se, znovu tu scénu před sebou viděla.

„Mrtvý? Co se stalo? Proč Harry přišel?“

Ginny se otřásla a vyrazila na ošetřovnu. „Myslím, že někdo zaútočil na jeho mysl. Ten poslední rok, co tu byl, říkal, že ve své mysli vidí, jak mezi sebou smrtijedi v Azkabanu bojují.“

„Cože viděl?“ zeptala se Suza s hrůzou. Došly do chodby ve druhém patře a počkaly, až je mine několik dalších studentů.

Ginny  potichu vysvětlovala: „Harry občas ve své mysli vídá smrtijedy. Když jsou blízko, když na něj myslí, nebo když spolu bojují.“

Suza se zatvářila nejistě a v chodbě před ošetřovnou Ginny zastavila. „Starší děti ze Zmijozelu… straší prváky historkami o profesoru Snapeovi.“ Stiskla rty a zeptala se: „On doopravdy nebyl, že? Dělali si jen legraci?“

„Pojď,“ vybídla ji Ginny a zahnula do jasně osvětlené chodby.

Suza ji dohnala a chytila ji za rukáv. „Ale…,“ zašeptala.

„Pojď,“ opakovala Ginny a otevřela dveře.

*****

Harry si všiml, že se dveře otevřely. Narovnal se, když v nich spatřil své kamarádky, byl rád, že se vzpamatoval natolik, aby se pořádně oblékl.

„Ahoj, Harry,“ pozdravila Ginny, když došla až k němu. Prohlédla si spícího profesora a pak donesla další židle. Suza stála u postele a vypadala úzkostlivě. Sklopila oči, nechtěla na Snapea zírat.

„Jak se máš, Suzo?“ zeptal se Harry.

Pokrčila rameny. Ginny postavila židle blízko k Harrymu, posadila se a vybídla Suzu, aby se posadila také. Ta to po malém zaváhání udělala. Připadala si velmi trapně. Ginny seděla rovně jako pravítko a zeptala se: „Bude v pořádku, že jo?“ Harry přikývl a prohrábl si vlasy. „Kdy se probere?“ chtěla Ginny vědět.

„Až večer,“ řekl Harry s bolestným pocitem, který slyšel i ze svého hlasu.

„Velký skřítku, nedáváš si za to vinu Harry, že ne?“ dotírala Ginny.

Harry zabořil obě ruce do vlasů. Opravdu se potřeboval vzpamatovat. „Nechci o tom mluvit.“

„Profesorka McGonagallová říkala, že jsi mu v noci zachránil život. Proč si myslíš, že je to tvoje vina? Nejsi tak trochu podivín?“

Harry se na ní podíval zúženýma očima, ale nedokázal se na ní zlobit. „Už byl jednou vzhůru… to je jedno.“

Ginny se podívala na Suzu, která chvíli bojovala sama se sebou, než řekla: „Děkuji ti za záchranu jeho života, Harry. Nechtěli bychom ztratit vedoucího naší koleje…“

Harry kývl.

Rozhostilo se dlouhé ticho. Pak se Ginny zeptala: „Líbí se ti ještě výcvik?“ Harry opět přikývl. Ginny pokračovala: „Už chodíte do terénu, ne? Je to vzrušující?“

Harry se konečně posadil zpříma a tiše odpověděl: „Ano. Obvykle chodím s Tonksovou nebo s Roganem, což je fajn. Tonksová mě teď víc nechává mluvit s lidmi. Říká, že mi toho prozradí víc, než jí.“

Ginny se tiše zasmála a s rukou položenou na hrudi pisklavým hláskem řekla: „Oh, mluví se mnou sám velký Harry Potter.“

Harry se chytil za hlavu a odfrkl si. „Nějak tak,“ připustil.

Předklonil se a zeptal se Suzi, jak jí jde famfrpál a jestli porazili Havraspár. Suza ho ujistila, že je všechno v pořádku, pak pohlédla na Snapea a znovu zmlkla. Harry se na něj podíval také. Spal hlubokým spánkem a bylo trochu zvláštní povídat si takhle u jeho postele, ale nechtělo se mu jít jinam.

„Pověz mi o vaší nové strategii,“ vybídl Harry Suzu.

„Ne, před kapitánkou nebelvírského týmu ne,“ odporovala Suza.

Ginny si založila ruce a arogantně prohlásila: „Sledujeme vaše tréninky skoro každý den. Myslím, že už všechno vím.“

Famfrpálem se bavili až do té doby, dokud se neotevřely dveře a neobjevila se v nich ředitelka. Podívala se na ně s úlevou a také trochu potěšeně, a poslala dívky na další hodinu.

Když odešly, Harry se zeptal: „Uvolnila jste je z vyučování?“

Ignorovala jeho otázku a posadila se na uvolněnou židli. „Vypadá to, že máte lepší náladu.“

„Jo. Díky.“

McGonagallová vypadala zamyšleně. Za chvíli vstala a položila Harrymu ruku na rameno. Zatvářila se pobaveně a její výraz donutil Harryho zeptat se proč. Odpověděla: „Stále mě překvapujete, chlapče.“ Mrkla na něj a odešla.

Nebyla pryč dlouho. Když se vrátila, sklonila se k němu a řekla: „Ve vstupní hale je žena, která chce vidět Severuse.“

„Candida?“ zeptal se Harry.

„Ano. Mám ji sem poslat?“

„Ano,“ odpověděl Harry, byl rád, že to není na Severusovi.

McGonagallová se narovnala. „Hm,“ zamumlala zamyšleně.

Harry věděl na co myslí a řekl: „Je příliš složité to vysvětlovat.“

„Snažím se představit si Severuse s přítelkyní. I když si myslím, že jsem ho s ní několikrát viděla v Prasinkách.“ Harry pokrčil rameny. „Pošlu ji,“ řekla, když odcházela.

Harry čekal se smíšenými emocemi. Dveře se pootevřely a dovnitř nahlédla Candida. Očima vyhledala Harryho a opatrně vklouzla do místnosti, zřejmě nechtěla otevírat dveře dokořán. Zastavila se u postele a její oči byly znepokojené, Harry v tom viděl naději. „Co se stalo?“ zeptala se. Když Harry hned neodpověděl, řekla: „V Prasinkách kolují všelijaké zvěsti. Novináři krouží kolem, ale nikdo ze školy s nimi nechce mluvit. Jen ministerstvo vydalo prohlášení, že byl zajat poslední smrtijed.“ Náhle se zarazila.

„Avery,“ dodal Harry. „Chtěl se pomstít. Měl jít po mně, ale místo toho šel po Severusovi.“

„Proč?“

„Protože ho Avery považuje za zrádce.“ V Harrym se vzedmul hněv. Něco hlodalo jeho myslí, nějaké souvislosti do sebe ještě nezapadly, a když se Candida zeptala, jak se dostal do hradu, naplnilo ho zlé tušení.

„Nevím,“ řekl Harry, ale myslí mu proběhlo hned několik možností. Většina z nich přepokládala pomoc i od někoho z hradu. „Naplnil Severusův kabinet jedovatým plynem, vloupal se tam a přemohl ho.“

Candida se opřela o pelest Severusovy postele. „Co mu Avery udělal?“

„Zabil ho.“ Ta slova byla jako kletba, která hlodala v Harryho hrudi. Pevně stiskl rty a mrkáním se pokoušel zahnat slzy.

Po chvíli ticha Candida řekla: „Nevypadá jako mrtvý.“

„Bystrozoři ho zmrazili a Pomfreyové se ho podařilo zachránit,“ řekl Harry zdráhavě, pořád se z toho ještě úplně nevzpamatoval.

„Bylo dobře, že bystrozoři přišli včas.“

„Zavolal jsem je, když jsem ve snu viděl, jak spolu bojují dva stíny. A Pastorek, jeden z bystrozorů aktivoval starý výstražný budíček Fénixova řádu.“ Harry zmlkl a pak, možná neúmyslně, řekl nahlas: „Měl jsem Averyho zabít. Voldemort by určitě nezaváhal.“ Zamyslel se a dodal: „Ale takhle možná zjistíme, kdo mu pomáhal. Bystrozoři by ho zrovna měli vyslýchat.“

Candidu jeho slova vylekala, dívala se na něj obezřetně, rukama svírala pelest. Harryho vlastní bezmocnost se přeměnila ve zlost zaměřenou na ní. Falešně jemným hlasem řekl: „To je to, co jsme. Přežili jsme Voldemorta. Smiřte se s tím, nebo jděte pryč.“

Jeho tón ji ohromil. Zavřela oči a Harry viděl, jak se její překvapení částečně mění na pochopení. Zadívala se na ležícího Snapea jinak, s větší úctou. Pak se zeptala: „Potřebujete něco?“

Harry zavrtěl hlavou. Přál si necítit se jako kdyby mu měla země náhle zmizet pod nohama, ale pochyboval, že by mu s tím dokonce Brumbál byl schopen pomoci. Třebaže ještě chvíli zůstala, Candida už nepromluvila. Po nějaké době se rozloučila a odešla. Dobby donesl tác s obědem a Harry se donutil sníst kousek kuřete, jídlo mu připadalo bez chuti.

Odpoledne přišli Ron s Hermionou. Vypadali šokovaně, když jim Harry pověděl, co se stalo. Ron prohlásil: „Teda kámo, taťka se nedozvěděl ani polovinu toho všeho a to mluvil s bystrozory.“ Předklonil se a zvědavě si Snapea prohlédl. „Bude v pořádku, že jo?“

„Jo.“

„A ty budeš v pořádku?“ zeptala se důrazně Hermiona.

Byli to jeho nejlepší kamarádi a tak se slyšel, jak říká: „Necítím se zrovna dobře, asi tak, jako by se každou chvíli mělo stát něco strašného.“ Vyměnili si spolu pohledy.

Hermiona ho poplácala po zádech. „Bude to v pořádku. Všichni na tom pracují.“

„Jo, to je pravda,“ souhlasil Harry. Byla pravda, že by tady jen tak neseděl, kdyby chtěl věci napravit sám; pro jednou se do toho nepustil na vlastní pěst.

Jeho kamarádi se zdrželi až do večera a odešli až tehdy, když jim Pomfreyová už potřetí naznačila, že na jeden den bylo návštěv už dost. Hermiona ho objala, Ron vypadal, že o tom také uvažuje, ale pak ho jen poklepal po zádech. Slíbili, že zase přijdou. V tichu, které nastalo, si Harry přál mít něco, čím by se zabavil. Dobby mu přinesl večeři, pečené skopové s hustou omáčkou. Harry skřítkovi zalhal, že se nají později, když ten trval na tom, že počká. „Harry Potter je příliš hubený,“ tvrdil domácí skřítek znepokojeně.

V osm hodin snědl Harry kousek studeného masa, protože nebyl zvědavý na Dobbyho komentáře, až si přijde pro podnos. Se zkříženýma nohama se usadil na posteli, na židli už se necítil pohodlně. Náhle si uvědomil, že se na něj někdo dívá.

„Harry,“ pozdravil ho Snape a částečně se posadil, opřel se o polštář. Harry krátce vydechl, ale Snape pokračoval: „Je ještě… čtvrtek?“

„Ano.“ Harry rychle odložil tác s jídlem na noční stolek a vrhl se k jeho posteli. „Jak ti je?“

„Už mi bylo líp,“ odpověděl Snape pomalu, svým obvyklým způsobem. „Ale i tak už je to lepší.“ Zhluboka se nadechl, jako by se potřeboval ujistit, že mu to půjde.

Pomfreyová přispěchala, hbitě Snapea vyšetřila, znepokojeně se zamračila a odběhla. Snape se natáhl, natočil se k Harrymu a opřel se o loket, nemohlo to být příliš pohodlné.

„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ řekl Harry upřímně.

„A já jsem rád, že jsi přišel včas,“ řekl Snape zlehka. „Když jsem ten plyn ucítil, věděl jsem, že už je pozdě.“

Zmlkli, to co se málem mohlo stát, zůstalo nevysloveno.

„Nezabil jsem ho,“ oznámil Harry, srdce se mu svíralo, ale snažil se ovládnout. „Chtěl jsem. Cítil jsem tu kletbu – celou dobu.“ Ta olejnatá síla ho stále ještě rozechvívala, ale doufal, že brzy zmizí.

Snapeův temný pohled se na něj zaměřil, jako by se snažil do něj nahlédnout. Nakonec řekl: „Zaplatil jsi místo mě, Harry.“

Harry, na okamžik ztracený ve vzpomínkách, řekl: „Zaslouží si zemřít.“

„Není na tobě, abys o tom rozhodoval,“ prohlásil Snape. Posadil se a povzdechl si. „Běž se zeptat madam Pomfreyové, jestli mohu dostat večeři. Tvoje skopové způsobilo, že jsem dostal hlad.“

Harry se poprvé ten den upřímně zasmál. „Jasně.“

*****

Harry si četl knížku, kterou mu Ginny přinesla z knihovny a madam Pomfreyová kroužila kolem a zhasínala světla. Bylo už po jedenácté, Harry vůbec neměl ponětí, jak čas běží. Snape teď vypadal zdravěji, ne tak zle jako předtím. Jeho hrudník se zvedal a klesal pravidelně, což bylo uklidňující. Harry si založil stránku a odložil knihu, lehl si do postele a zíral do tmy za oknem. Přišla McGonagallová a zahnala jeho myšlenky, které se zatoulaly daleko od ošetřovny.

„Madam Pomfreyová říkala, že se Severus vzbudil.“ Harry přikývl a zadíval se na vedlejší lůžko. „Nemohl byste mi prokázat laskavost, Harry?“ zeptala se a Harry opět přikývl. „Mohl byste zítra za Severuse zaskočit?“

„Já?“

„Ano. Jde o pátý, sedmý a první ročník. Nemyslím, že byste s tím měl nějaké potíže, ale je to na vás. Nepodařilo se mi na dnešek sehnat náhradu, a starší studenti, kteří se připravují na OVCE, nemohou ztratit ani den.“

„Tak dobře,“ slyšel se Harry jak říká. Měl pocit, že za to mohla ta dlouhá chvíle, která ho zneklidňovala.

McGonagallová se dotkla jeho ramene. „Děkuji, Harry,“ řekla mile. Vydala se ven, ale pak se ještě zastavila. „Víte, kde má Severus v kabinetě uložené poznámky k výuce?“ Když Harry kývl, dodala: „Už je tam uklizeno.“ Měkce se na něj usmála a odešla.

 

Poslední komentáře
03.07.2010 23:06:42: CorCaroli- budeš překládat dál? Protože tahle povídka má už jen 2 kapitoly, budeš překládat i Revolu...
02.07.2010 13:36:35: Moc děkuji. Byla to moc napínavá kapitola.
02.07.2010 08:47:55: Děkuji mooc za překlad... Už se těším až Harry bude učit.smiley Četla jsem to celé v originále, ale mo...
02.07.2010 02:24:01: Ten box měl stopu? Třeba ho to rozmačkalo :D Tonksová překvapuje...že by se do něho zamilovala a cel...