Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

72. kapitola

Supl

Druhý den se Harry vzbudil za rozbřesku a šel se umýt do chlapecké umývárny. Umývadla byla mnohem níže, než si pamatoval, a musel se k nim nepohodlně ohýbat, když si myl obličej. Obraz v zrcadle mu připomenul, že by si měl přinést nějaké oblečení, jinak bude muset na to, které mu půjčili, použít opravdu hodně silné zaklínadlo, bude-li ho mít na sobě celé dva dny. Vytáhl hůlku a použil na sebe osvěžovací i žehlící kouzlo. Ale příliš jako profesor nevypadal. Podrbal se na temeni a uvažoval, jestli by to jeden ze Severusových plášťů nenapravil.

Vrátil se na ošetřovnu, myslel si, že by Snape už mohl být vzhůru, a opravdu, seděl v posteli s podnosem na kolenou a na nočním stolku ležela hromada dopisů. Harry se posadil na vedlejší postel a hladově se zadíval na toast a míchaná vajíčka.

„Nechystáš se tu sedět celý den, že ne?“ zeptal se Snape sarkasticky. „Měl bys jít na výcvik.“

„Pravděpodobně,“ řekl Harry bez zájmu a komíhal nohama. Uhnul očima a pokračoval: „Ale místo toho budu učit tvoje žáky.“

Chvíli to trvalo, než se Snape vzpamatoval, opřel se o polštář a řekl: „V tom případě bys měl jít na snídani do Velké síně.“

„Měl bych?“

„Ano,“ potvrdil Snape vážně. Harry neochotně vstal. Snape se zeptal: „Našel jsi studijní plány na dnešek?“

„Ne,“ řekl Harry přes rameno. Když se na něj Snape zděšeně podíval, sebevědomě dodal: „Nějak si poradím.“ Snape vypadal pochybovačně. Harry se u dveří otočil a slíbil, že se na oběd zastaví.

Zbývalo jen deset minut do začátku snídaně. Doběhl do kabinetu obrany proti černé magii, který už měl nové dveře – ve skutečnosti to byly staré dveře, starší, než ty předchozí, léty celé zčernalé. Než našel a posbíral správné studijní plány a učebnice – a také černý plášť – snídaně už začala.

Z prázdné haly stoupil do Velké síně úmyslně těmi nejkrajnějšími dveřmi a prošel mezi zmijozelským stolem a stěnou. Byl v polovině cesty, když veškerý hovor u stolu ustal a všechny hlavy se na něj obrátily s očima rozšířenýma údivem. Snadno nalezl Suzu, která ho zdravila úsměvem a mrkl na ni.

„Pane Pottere,“ uvítala ho McGonagallová, když usedl na prázdnou židli vedle ní – na jedinou prázdnou židli u dlouhého profesorského stolu.

„Dobrý den, paní ředitelko,“ odpověděl jí Harry formálně. Obloha na očarovaném stropě byla jasná a pomohla mu, když přívětivě odpovídal na pozdravy ostatních profesorů. Cawley přišel až z druhého konce stolu a důkladně mu potřásl rukou, jako by tu byl Harry úplně poprvé. Harry toho muže instinktivně podezíral.  Stěží se na něj usmál a naznačil úklonu, muž odešel.

Když se Harry otočil zpátky ke stolu, stál před ním plný talíř. S chutí se pustil do jídla.

„Můžete si klidně přidat, je dost času,“ řekla McGonagallová, když dojídal poslední topinku.

„Ne, to je…,“ začal říkat, ale to už se před ním objevil další talíř s vejci, klobáskami a topinkami. „Díky,“ řekl a projel si rukou vlasy, jak se jím náhle přehnalo znepokojení.

Naklonila se k němu. „Bude to snadné.“

Harry neodpověděl, jen zdvihl vidličku a přemýšlel, jestli ten pocit prázdna nepochází odněkud odjinud, než z jeho žaludku.

Harry, nervóznější, než očekával, stál na stupínku ve třídě a pozoroval, jak ji zaplňují páťáci z Havraspáru a Mrzimoru. Na rozdíl od pokročilé obrany, v téhle hodině byli jen studenti dvou kolejí, připadalo mu to snazší. Také mnoho z těch studentů znal osobně, takže to bylo trochu jako pokročilá Brumbálova armáda, říkal si. Všichni vypadali nedočkavě a trochu překvapeně. Harry nahlédl do třídního archu, aby si připomněl jména, která si už nepamatoval.

Sevřel pergamen pevněji, rozhlédl se po pozorných tvářích a řekl: „Dnes jste měli mít přenášku o temných magických tvorech, což zahrnuje akromantule, smrtipláště, obří černé jedovaté žáby a mozkomory.“ Nahlas se zamyslel: „Neměl jsem z kabinetu přinést smrtipláště?“

Do vzduchu vystřelila jedna ruka. Harry se podíval na Sandersovou, havraspárskou studentku a ona se zeptala: „Vážně má profesor Snape v kabinetě smrtipláště?“

„Loni ho měl. Pokud mu neutekl,“ odpověděl Harry nenuceně. „Můžu pro něj dojít, jestli ho chcete vidět…“

„Ne,“ odpověděla rychle. „To je v pořádku, my… můžeme si o nich přečíst,“ tvrdila.

Harry pochopil, proč to má Moudrý klobouk s většinou studentů tak snadné. Zlomyslně zamumlal: „Přivolání mozkomora by zabralo moc času.“ Měl bych být opatrnější, uvažoval, když viděl jejich vyděšené obličeje a měl co dělat, aby se nerozesmál. „Nepoznáte, že žertuju?“

Mrzimorský chlapec jménem Mumfred, s odznakem prefekta a vlasy staženými do kudrnatého ohonu, řekl: „Profesor Snape nežertuje. Opravdu můžete zavolat mozkomora?“

Harry se zamyslel a v duchu si přehrál všechny zvuky temného světa, aby zjistil, jestli tam slyšel i mozkomory. „Nejsem si jistý,“ odpověděl konečně a studenti se začali nervózně vrtět. „Zajímavá otázka.“

„Možná byste to neměl zkoušet tady, pane,“ navrhl Mumfred.

Harry se pobaveně usmál. „Víte, kolik problémů bych měl, kdybych to udělal?“ položil řečnickou otázku, která vedla k úlevným výdechům.

„Ministerstvo by asi nemělo radost, že,“ souhlasil někdo.

Harry se znovu podíval do poznámek k vyučování, cítil se teď jistěji a uvolněněji. „Zapomeňte na ministerstvo, myslel jsem na profesorku McGonagallovou.“ Studenti se rozesmáli.

Na konci hodiny je Harry propustil hned, jak zazvonilo. Dokonce ani příliš nereptali, když jim zadal dlouhý esej. Bylo to proto, pomyslel si Harry, že v těchto kolejích byli studenti dost chytří, aby jim esej připadal snadný a přirozeně pracovití, než aby jim to působilo nějaké problémy. Harry měl sotva čas dojít do kabinetu a vzít si materiály na hodinu se sedmými ročníky.

Ginny se na něj zeširoka usmála, když si sedala do přední lavice před Colina Greeveyho. Harry pochyboval, že je to její obvyklé místo. Colin a ostatní členové bývalé Brumbálovy armády vypadali potěšeně, že ho vidí. Kamarádsky ho zdravili.

Harry je rychle přepočítal a všiml si, že zmijozelští se usadili vzadu a nevypadají příliš přátelsky. „Všichni jsou tu, takže začneme.“ Podíval se do poznámek. Dnes měli dokončit výuku o temných tvorech žijících v bažinách a na pouštích, ale příští týden měli začít s odvracením kleteb. „Nebude nikomu vadit, když něco přeskočíme?“ Studenti zavrtěli hlavami.

Zezadu se rozmrzele ozvalo. „Profesoru Snapeovi ano.“

Harry se lehce ušklíbl. „To je moje starost.“ Otočil několik listů. „Protikouzla,“ oznámil s radostí. Kouzla na pergamenu byla snadná a ne dost silná na nějaký závažnější útok. „Začneme protikouzlem na Želatinovou kletbu.“ Harry vyvolal Colina, aby mu pomohl s demonstrací. Postavili se na stupínku proti sobě a Colin na něj vyslal slabou kletbu.

„Můžete silněji, pane Creevey,“ pokáral ho Harry.

S uličnickými jiskřičkami v očích na něj Colin poslal Želatinovou kletbu, tak silnou, jak jen mohl. Harry ji odrazil, ale musel couvnout, aby udržel rovnováhu. „Teď je řada na vás, pane Creevey. Připraven?“

 Colin ztěžka polkl a pozdvihl hůlku, ale Harry na něj vyslal jen slabou kletbu. Pak předstupovali studenti jeden po druhém a zkoušeli se kletbě ubránit. Vesměs si z toho dělali legraci a Harry si nebyl jistý, jestli to není tím, že je učí on. Pokusil se znít vážněji, když jim dával rady. Pozval na stupínek prvního Zmijozela. Byla to vysoká, štíhlá, rusovlasá dívka jménem Sylvie Askunková s prefektským odznakem na hrudi. Nechtěla proti Harrymu pozvednout hůlku, když ji vyzval, aby si kouzlo vyzkoušela.

Znepokojeně řekla: „Nikdo nám neřekl, co je s vedoucím naší koleje.“

„Aha,“ řekl Harry. „Omlouvám se, že jsem nic neřekl. Myslel jsem, že s vámi mluvila profesorka McGonagallová před snídaní.“

„Říkala, že bude několik dní mimo. Slyšeli jsme, že jste ho napadl,“ prohlásila Sylvie.

Někdo si odfrkl, pravděpodobně Ginny. Harry přelétl pohledem ostatní Zmijozely, rád by věděl, kdo něco takového řekl. „Ne,“ odpověděl klidně. „To bych neudělal. Avery, poslední volný smrtijed, napadl profesora Snapea, aby se pomstil.“ Stále klidně, i když mu to znělo docela zvláštně, dodal: „Bude v pořádku.“ Pohledem přelétl třídu a našel Ginnyiny soucitné oči. Tvrdě se kousala do rtu, vypadala, jako by chtěla promluvit. Harry pohlédl na zmijozelské, na jejich tvářích byly různé výrazy, většinou nadějné.

Podíval se na Sylvii a řekl: „Mám vám znovu ukázat to kouzlo?“

Byl vyvolán poslední Zmijozel a přišel jen neochotně. Nott, s rameny shrbenými a vypadající o hodně starší než jeho spolužáci, se postavil na stupínek. Harry si ho prohlížel a přemýšlel, kdo ho učil uzavírat mysl. „Můžete mi to protikouzlo ukázat znovu, pane?“ zeptal se Nott nevýrazně.

Harry o pár kroků ustoupil, stiskl v dlani hůlku a naznačil chlapci, aby ho proklel. Nott napřáhl hůlku a vykřikl kletbu, která neměla s Želatinovým prokletím společného vůbec nic. Mimoděk a s pocitem, že to vlastně čekal, vyčaroval Harry Diamantový štít. Nebyl zrovna nejlepší, ale stejně zazvonil jako křišťál, když do něj Nottova kletba narazila.

Místnost ztichla. Harry hůlku nesklonil. „To byla ale blbost.“ Nott zaskřípal zuby. „Nevěděl jsem, že jsi to byl ty, dokud jsi neudělal tohle.“

„Cože?“ vysmíval se Nott. „Nepředpokládal jsi, že to byl syn smrtijeda? To jsi takový hlupák?“

„Myslím, že každý člověk si zaslouží dostat svou vlastní příležitost.“ Harry mírně sklonil hůlku, mohl by přijít další útok, možná se bude muset bránit. „Mám prozradit tvým spolužákům, co jsi udělal?“ V první řadě musí Notta odzbrojit. „Ano,“ pokračoval Harry mile, „všechno jsi zahodil. A kvůli čemu?“

„Avery říkal, že Pán znovu přichází.“

„Ne,“ řekl Harry prudce.

„Jeho Znamení ztmavlo. Viděl jsem to,“ kontroval Nott vítězoslavně.

„Lhal. To už bych dávno věděl. Existuje kouzlo, které Znamení zobrazí, i když je vybledlé,“ naklonil se k němu Harry rozzlobeně, Nott se vyděsil. Harry ho švihnutím hůlky odzbrojil.

Nott teď vypadal spíš zasmušile než vztekle. „Zasloužil si to. Za tu zradu,“ zabručel a sevřel ruce v pěst. Několik studentů si spolu začalo šeptat, byl to první zvuk, který se ozval.

„Severus nezradil; byl loajální k Albusi Brumbálovi,“ řekl Harry. „A doufám, že ta pomsta stála za to, abys zahodil celý svůj život. Pojď,“ řekl a sešel se stupínku. Nott zaváhal, Harry ho pobídl hůlkou a vyhrožoval: „Můžeš jít dobrovolně, nebo tě můžu zavřít do malé krabice jako Averyho a odnést tě. Vyber si.“ U dveří se Harry otočil a řekl: „Ginny, než se vrátím, opište si všechna protikouzla z poznámek, co jsou na stole.“

Ochotně vyskočila. „Jasně,“ řekla dychtivě.

Harry před sebou postrkoval Notta, který byl jen o kousek menší než on, chodbou. Cestou v něm vzrůstal hněv a měl chuť na toho kluka křičet, nebo ho rovnou praštit. Když se přiblížili k chrliči, Nott se na něj úskočně podíval. „Klidně to zkus,“ zašeptal Harry měkce, dychtivě. Nott se vylekal.

„Co chceš dělat?“ zeptal se.

„Informuji ředitelku a přijdou pro tebe bystrozoři.“ Harry se zamyslel a pokračoval: „Je zábavné, že tě Avery neprozradil. Zcela jistě ho už vyslýchali.“

Nottovi se zaškubaly rty. „Nevím, jak bystrozoři vůbec dokážou dýchat, když jsou tak pitomí.“

Harry stále ještě neřekl chrliči heslo. „Víš, Avery by na něco takového nepřišel. Připravit ten jedovatý plyn, dostat se do hradu. Čekal jsi, že bude dopaden a použil jsi na něj paměťové kouzlo. Ne, použil jsi k tomu Lockharta,“ přehodnotil Harry své myšlenky. „Bystrozoři nemusí být příliš chytří, pokud budeš takhle pokračovat.“ Harryho se zmocňoval hněv a sledoval, jestli se neozvou nějaké zvuky z temného světa, ale nic se nedělo. „Takže, kde je Lockhart?“ zeptal se.

Nott stiskl rty a mdle se usmál. „To opravdu nevím.“

Harry zběsile přemýšlel. „Nepoužil jsi na něj Imperius, že ne?“

Nott si založil ruce v bok. „Můžeme už jít? Tvoje hra na Velkého bystrozora je docela nudná. Pozorovat vedoucího Zmijozelské koleje, jak se k tobě lísá, mi zvedalo žaludek. Profesor Snape toho čestného titulu není hoden… zaslouží si být z té pozice odstraněn, zlikvidován.“

Harry popadl Notta za košili a přirazil ho ke zdi, potěšilo ho, že se chlapec rozklepal strachy. „Pokusil ses vzít mi něco, na čem mi hodně záleží,“ zasyčel Harry a Nott se mu snažil vykroutit. „Už jsem se jednou slitoval a nezabil jsem Averyho. Myslíš, že by měl někdo nějaké otázky, kdybych se teď neovládl?“ Vlastně, pomyslel si Harry, Snape ano. Pustil Notta a překvapilo ho, že nebyli obklopeni temnými kreaturami živenými jeho vztekem. Ale chodba byla tichá a chrlič čekal. Harry vyplivl heslo a vlekl Notta k točícím se schodům.

Kancelář Harrymu silně připomněla Brumbála. „Posaď se,“ nařídil a Nott poslechl.

McGonagallová sestoupila se svých soukromých pokojů. „Co se děje?“ zeptala se úředním hlasem.

„Averyho vnitřní spojenec,“ vysvětlil Harry, a teď, když už nebyl sám, vytáhl letax a oznámil vše bystrozorům.

Když odstoupil od krbu, aby počkal na jejich příchod, McGonagallová kroužila kolem Notta jako kočka číhající na blednoucí myš. Jeden z nemnoha bdělých obrazů káravě kroutil hlavou „Nevyužil jste své druhé šance, pane Notte,“ pronesla McGonagallová tichým hlasem. „Teď se musím panu Potterovi omluvit za to, že jsem vám ji dala.“ Podívala se na Harryho a v jejích očích byla lítost. „Budete toho muset hodně napravit,“ vrátila se k Nottovi.

Nott si založil ruce na prsou, naklonil hlavu na stranu a řekl: „Avery tvrdil, že se Voldemort vrací. Lhal.“

„Ach ano,“ řekla McGonagallová sarkasticky. „Takže jako obvykle jste jen obětí. To je tedy všechno v pořádku.“

Rozzářily se plameny a vystoupili z nich Rogan s Pastorkem, hůlky v pohotovosti. Pastorek se obrátil na Harryho. „Co tu máme?“

„Tenhle pomohl Averymu do hradu. Ve skutečnosti si myslím, že to celé naplánoval.“ Další obrazy se probudily a překvapeně mrkaly.

„No, Theo,“ řekl Pastorek a jediným plynulým pohybem ho vytáhl na nohy, svázal mu ruce a přistrčil ho ke krbu. „Jsem si jistý, že staří kamarádi tvého otce budou nesmírně šťastní, až tě uvidí.“ Vstoupili do plamenů a zmizeli.

Harry se otřásl a vrátil se do přítomnosti. „Myslím, že se vrátím do třídy.“

„Harry,“ lítostivý hlas McGonagallové odvrátil jeho myšlenky upírající se na místnost plnou znuděných a vysoce kreativních sedmáků.

Harry ji přerušil, hodně se snažil, aby jeho hlas zněl úplně obyčejně: „Neomlouvejte se za pokus o prosazování Brumbálových názorů… Minervo.“

Mdle se na něj usmála. Pak pobaveně vydechla: „Merline, Harry, nutíte mě, abych se Severusovi znovu omluvila.“

„Za co?“

„Nechci vám to říct. Vraťte se do třídy,“ poklepala ho po rukávu, jako by byl pořád ještě jejím studentem.

Cestou po schodech Harry přemýšlel o ředitelčině tónu při vyslovení poslední věty, vypadalo to, že všichni lidé v jeho okolí sveřepě lpějí na své hrdosti.

Ginny ještě stále stála na stupínku a ve třídě byl překvapivý klid. Když vstoupil, okamžitě se zeptala: „Bystrozoři ho odvedli?“

„Ano.“ Vrátila se na své místo a cestou mu předala pergamen s poznámkami. Harry jí poděkoval a stoupl si před třídu. Zbývalo ještě deset minut. „Kdo mi předvede obranu proti Vodnímu kouzlu?“ Askunkové vylétla ruka do vzduchu a Harry jí gestem pozval na stupínek. Když byla připravena, poslal na ní proud vody. Kouzlo dokázalo zrychlit vodu asi jako protipožární hadice, ale Harry ho nevyslal tak silné. Nevyčarovala štít, který se učili, ale použila Ohňovou kletbu, což bylo docela nebezpečné, protože kdyby kletbu vyslala na poslední chvíli, vzniklá pára by ji mohla opařit. Harry jí to trpělivě vysvětloval.

Stála tam s rukama podél těla a vypadala rozzlobeněji, než předtím. „Chci s vámi bojovat,“ řekla prudce, když se Harry ve výkladu odmlčel.

„Jste si jistá?“ zeptal se Harry přívětivě. Patrně bude muset něco předvést. Její pohled nezakolísal, rty se jí nezachvěly. Klidně, ignorujíc studenty, kteří se dychtivě předklonili, Harry řekl: „Potíž je, že proti mně máte obrovskou výhodu.“

Vypadala zmateně. „Jak to?“

„Protože jestli vás se sebemenším poraněním dostanu na ošetřovnu, budu mít vážné problémy. Zatímco vám může být úplně jedno, jestli strávím Vánoce u Svatého Munga. Mohu se zeptat, proč ten souboj chcete? Jste školní šampiónka a hledáte silnějšího soupeře?“

„Jsem šampionka naší koleje,“ řekla a pozdvihla hůlku. Harry instinktivně napřáhl svou, i když nechtěl, aby to vypadalo jako souhlas.

„Jsem si jistý, že profesor Snape nepořádá soutěže v soubojích.“

„On ne,“ prohlásila a mírně se ušklíbla. Zaútočila na něj výbušnou kletbu, kterou Harry zablokoval. Ostře se na ní podíval. „Napřáhl jste hůlku,“ hájila se. Vyslala další kletbu, tentokrát silnější.

„Merline, zmijozelští prefekti jsou vybíráni podle podivných kritérií,“ dobíral si ji Harry. „Asi si neuvědomujete, že když mě zraníte, profesor Snape s vámi spokojen nebude.“

„Jo, dobře,“ poslala něco vlnícího se a prskajícího. Harry uhnul, ale kletba se odrazila od zdi a vracela se k němu, odrazil ji Titanovým blokem.

„Vida,“ vydechl upřímně překvapený neznámou kletbou. Studenti si to užívali, ale každou chvíli už mělo zvonit.

„Proč na mě taky něco nepošlete?“ zeptala se ostře a znělo to trochu otráveně.

„To nemohu udělat,“ tvrdil. „Bude lepší, když se dostanete do problémů vy a ne já.“

„Profesor Snape by byl hodně rozčílený, kdyby se něco takového dozvěděl, Harry,“ řekla Ginny.

Harry se zasmál a vyčaroval Ledové kouzlo, podlaha zmrzla. „Teď právě profesor Harry,“ opravil Ginny. „Dobře vraťme se k útočným kletbám a já vám něco předvedu,“ obrátil se na Askunkovou. „Začněte. Jak nejsilněji dokážete.“ Když pozdvihla hůlku, zvolal: „Chrysanthemum,“ a vyčaroval štít. Silou kouzla se rozdrnčela okna a několik knih vzlétlo do vzduchu. „Znovu,“ vybídl dívku.

Propracovávali se řadou kouzel a její síla se zvyšovala a kletby byly přesnější. „Uvažovala jste o tom, že byste se stala bystrozorkou?“ zeptal se Harry.

Ruka s hůlkou jí klesla k boku. „Nevezmou mě,“ vyhrkla, jako kdyby řekl nějakou hloupost.

„Proč ne?“ zeptal se Harry nedůvěřivě.

Zazvonilo. „Úkoly,“ vzpomněl si náhle Harry. Studenti si přestali uklízet učebnice. Harry rychle prohledal papíry na stole a našel poznámky k hodině. „Kapitoly jedenáct a dvanáct a rychlý testík. Hups, nebude to tak hrozné, když o tom teď víte.“

„Díky, Harry,“ řekla Ginny se smíchem. Colin na něj mrknul.

„To byl omyl, opravdu,“ tvrdil Harry, ale také se smál.

Rychle posbíral pergameny a odchytil zmijozelskou prefektku, která si ještě uklízela učebnice do batohu. Střelila po něm temným pohledem a vypadalo to, že se chce zamračit. Místnost se vyprázdnila a Harry se zeptal: „Proč by vás nepřijali?“

„Neberou Zmijozely. To ví každý.“

„Kdo to řekl? Na to se vůbec neptají.“

Zaskřípala zubama. Mávla rukou ke dveřím a rozčileně se zeptala: „Proč jste nás nezatkl všechny?“

Harry vážně odpověděl: „Odvedl jsem Notta, protože navedl Averyho, aby zabil profesora Snapea.“

„Jak to víte?“ ušklíbla se.

Harry se zadíval na její rozzlobený obličej a řekl: „Doufám, že Nott není váš přítel… posedí si v Azkabanu docela dlouhou dobu.“

„Nikdo mu nepomohl,“ řekla třesoucím se hlasem. Vztekle hodila do batohu poslední knihu. Až to zadunělo. Když si přehodila batoh přes rameno, Harry jí položil ruku na paži. Měl zlé tušení, že Nottovi pomáhala, ale možná nevěděla, co plánuje.

„Podívejte,“ řekl jemně. „Dostal šanci vrátit se do školy po tom, co v závěrečné bitvě bojoval na nesprávné straně. Hlavně proto, že vlastně bránil svého otce, i když jeho otec zemřel. Tím mu hodně pomohli, ale Nott to tak zřejmě neviděl.“

„Jo, a co vy můžete vědět o tom, jaké to je?“

„Něco ano,“ odpověděl Harry a sarkasmus mu zazvonil v uších. Nadechl se a pokračoval jemnějším tónem: „Ale nemohu nikomu dovolit, aby útočil na mou rodinu. Nebo aby někdo tomu útoku napomáhal.“ Záměrně se odmlčel, ale dívka nereagovala, jen vypadala zamyšleně. „Bystrozoři s vámi budou chtít o Nottovi mluvit.“ Oči se jí rozšířily. „Pokud chcete, aby u toho byli vaši rodiče, nebo profesor Snape, nebo dokonce já, můžeme to zařídit.“

„Nechci, aby u toho byl profesor Snape,“ řekla tiše.

Harry vytáhl kousek pergamenu a rychle na ní napsal Aaronovo jméno a adresu. „Tohle si vemte. Aaron Wickem, můj kolega-učeň, vám rád pomůže, když mu pošlete sovu. Koneckonců je to Zmijozel, takže kdokoliv vám tvrdil, že zmijozelany nepřijímají, lhal.“ Harry měl podezření, že to byl Nott.

Zamračeně zírala na pergamen a neochotně zamumlala: „Díky.“

„Musím běžet. Chci ještě před obědem navštívit Severuse. Hodně štěstí,“ dodal, urovnal si v náručí štos pergamenů a vyšel ze dveří.

Snape seděl na posteli, ale hlavu měl složenou v dlaních. Vzhlédl, když se dveře otevřely a posadil se rovněji, když se Harry přiblížil. „Jak se cítíš?“ zajímal se Harry.

„Lépe. Jaké bylo vyučování?“

„Hektické. Děláš to celý týden. Jak to vůbec dokážeš zvládnout?“

Snape se slabě usmál. „Mám praxi.“

„Musím se přiznat, že jsem tvé učební plány dodržel s páťáky, ale se sedmáky ne.“ Snape tázavě pozdvihl obočí, Harry se posadil na vedlejší postel a vysvětloval: „Já, ehm, něco jsem přeskočil a začal jsem s protikouzly, znám je lépe než ty temné tvory. A nechal jsem zatknout Notta, protože pomohl Averymu do hradu a…“

„Cože?“

„Je mi líto.“

Snape se zamyšleně zadíval na strop. „Upřímně, příliš mě to nepřekvapilo.“

„A navrhnu bystrozorům, aby vyslechli Askunkovou.“

„Na to jsi přišel docela rychle, Harry; dali se dohromady teprve nedávno. Kolik nitrozpytu na to bylo zapotřebí?“

„Žádný.“ Harry to řekl maličko domýšlivě a letmo se podíval na hodinky. „Musím jít na oběd. Uvidíme se večer. Už jen prváci.“

„Hah,“ odfrkl si Snape. „Myslíš, že s nimi, je to jednodušší?“

Harry se otočil. „Není?“

„Zlobiví ničemní spratci to jsou.“

„A nesmím je nechat, aby si ublížili,“ dodal Harry suše.

„Ano. Prosím, snaž se tomu zabránit.“

Ušklíbli se na sebe a Harry se obrátil a se zasvištěním Snapeova vybledlého pláště odešel.

Po rychlém obědě musel Harry najít v kabinetě, kde byl nepředstavitelný nepořádek, učební plány pro první ročníky. Ze zoufalství už si je chtěl přivolat, když je náhle spatřil. Bylo minutu po zvonění, když vešel do třídy. Štěbetání umlkalo, jak procházel uličkou mezi lavicemi. Na stupínku se otočil a zadíval se na dvaadvacet Havraspárců a Nebelvírů. Ze všech těch dětí znal jen malého Erasmuse, ze kterého viděl jen velké oči a střapaté vlasy.

Žádné vtipy o mozkomorech v této třídě, pomyslel si Harry a prohlížel si vyděšené oči, které se na něj upřely. Jedny v přední řadě maličko uhnuly. S přátelským úsměvem Harry třídu pozdravil. „Vypadá to, že jste tu všichni, ale projdu si seznam, abych věděl, jak se jmenujete.“

Při vyvolání svého jména vyskakovali ze svých míst jako domácí skřítci. Harry si nedokázal představit, že byl také takový; to nebylo možné. Zahleděl se na pergamen, ale všechno, na co dokázal myslet, byly Snapeovy komentáře namířené proti chlapci, který byl ještě menší než Erasmus. „Dobře, minule jste začali s odkláněním kouzel. Je to tak?“ Dívka s šesti malými cůpky na hlavě přikývla. Pak ztěžka polkla, zřejmě proto, že přitáhla Harryho pozornost. Harry si okamžitě přál, aby hodinu oživilo několik zmijozelských. „A tento týden jste také probrali jednačtyřicet omezovacích lektvarů…“ Harry si nedokázal představit, že to bylo tolik. „Hm,“ zamumlal a zvědavě si pročítal pergamen. „Není to zrovna moje nejoblíbenější téma,“ přiznal. „Taky to zní trochu nudně. Co bychom mohli dělat místo toho?“ Zadíval se na copatou holčičku, která vypadala ustaraně. „Jo,“ řekl Harry, „vím, že profesor Snape trvá na dodržování učebního plánu.“

 Hups, pomyslel si Harry, když sledoval tu reakci. Holčička na něj šokovaně zírala, jako by zrovna zopakoval její myšlenky. Její oči byly jako otevřená kniha, nedalo se v nich nečíst. Harry přešel po stupínku. „Nejraději mám obranná kouzla. Zajímalo by mě, co bychom za hodinu a půl mohli zvládnout. Titanový šít, možná?“ Studenti se po sobě podívali.

„Pixley,“ vyzval Harry chlapce s krátkými uhlově černými vlasy, jehož jméno si zapamatoval. „Pojďte sem. Kdo umí nějaké pořádné kouzlo?“ Všechny hlavy se obrátily na blonďatou dívku vzadu. „Shrummová, že ano,“ vydoloval Harry v hlavě její jméno. „Pojďte sem také. Postavte se támhle,“ dodal a ukázal na druhý konec stupínku. Vypadala nervózně, ale poslechla. Harry promluvil na chlapce: „Hůlku musíte držet takto.“ Zahákl hůlku palcem a ostatními prsty ji podepřel, chlapec ho napodobil, vypadal zaujatě. Harry ho obešel; Pixley byl velmi napjatý. Harry jen doufal, že se nebojí, protože prváci, stojící patnáct stop od sebe, si kouzly ublížit nemohli.

Harry pozdvihl chlapcovu ruku do správné pozice. „Tohle je kopulový blok, tak vše, co musíte udělat, je protlačit ho skrz své ruce.“

„Jaká je inkantace?“ zeptal se Pixley.

„Žádná není.“ Harry se přikrčil za chlapcem tak, jak to dělal v Brumbálově armádě, když měli její členové potíže s kouzly. „Ukážu vám to.“ Stiskl jeho ruce, pozdvihl je a ustálil. „Musíte to prostě odstrčit ve své mysli. Jako byste odstrkoval nějaké břemeno. Ale místo svalů použijte magii. Pomohu vám, připravený?“

„Jo,“ zazněla slabá odpověď, spíš to vypadalo, jako by chtěl říct ne.

Harry vyčaroval co nejslabší Titanový blok, oranžová kopule je dokonce ani celé neobalila, ale Pixleymu se sejně zadrhl dech v hrdle. „Dobře, já to zkusím,“ vyhrkl netrpělivě. Harry od něj couvl a chlapec se soustředěně zamračil, dokonce na chvíli zavřel oči.

„Snažíte se příliš usilovně. Ukážu vám to ještě jednou.“ Pixley se pozorně díval na druhou ukázku a Harry řekl: „Víte, je snazší to udělat pod tlakem. Shrummová, pošlete na nás nějaké prokletí.“

Harry si všiml, že si dívka přesouvá hůlku do dlaně. Zřejmě se také pokoušela o Titanový blok. Se soustředěnou tváří vyslala kletbu a Harry protlačil štít skrz Pixleyho ruce. „Je to trochu silné na odvrácení kouzla na růst vlasů, ale funguje to.“

„Zkusím to sám,“ ozval se Pixley.

Harry byl rád, že se může narovnat. „Nic silnějšího než bylo tohle, slečno Shrummová,“ varoval dívku přísně.

Zamrkala a řekla: „To je nejsilnější, co umím.“

„Oh. Pravda, nejste ze Zmijozelu, že,“ uvažoval nahlas. Děti se zasmály.

Shrummová vyslala další kouzlo na růst vlasů a Pixley vynalezl své vlastní zaříkadlo, něco ve smyslu: Jo! Neobjevilo se žádné oranžové světlo, ale když se v panice poplácal po hlavě, zjistil, že ani vlasy mu nenarostly. „Povedlo se to?“

„Myslím, že ano. Zkuste to ještě jednou a pak si to vyzkoušejí ostatní.“

Nakonec je Harry musel naučit i nějaké kletby, protože je potřebovaly pro nácvik štítu. Ignoroval svůj vnitřní hlas, který ho varoval, jak nebezpečné by to mohlo být. Ale osmi studentům, se během hodiny povedl nějaký druh štítu, i když Erasmuse Harry ošidil trochou nitrozpytu, že se mu kouzlo povedlo dokonale. Chlapec z toho byl tak nadšený, že se Harry necítil ani trochu provinile.

„Dobře, výborně, teď se vraťte na svá místa.“ Studenti se nahrnuli do lavic, byli teď mnohem uvolněnější, ačkoliv oči měli vzrušením rozšířené. Harry se posadil na kraj stupínku a zamyslel se. „Máme ještě trochu času, chcete se na něco zeptat nebo si promluvíme o omezovacích lektvarech…“

Jedna ruka vystřelila do vzduchu. Harry vyvolal baculatého chlapce s blonďatými rovnými vlasy, až na střapaté houští na temeni hlavy. Chlapec se jmenoval Donovan a Harry si nedokázal pomoct, ale silně mu připomínal Dudleyho, a to i přesto, že se zdál naprosto normální.

„Já mám otázku,“ oznámil Donovan a pak si vzpomněl, že už se hlásit nemusí. „Kdo vás fotil na obrázek v čokoládových žabkách.“

„Měl jsem na mysli otázky k učivu,“ objasnil Harry, ale když se rozhlédl po místnosti, zaznamenal celou řadu zaujatých obličejíků. Zadoufal, že nemají v úmyslu zapisovat si jeho odpověď, promnul si čelo a odpověděl: „Musím se přiznat, že jsem si tehdy neuvědomil, že mě fotili.“ Objevilo se několik úsměvů. „Nevšiml jsem si. Někdo mi později řekl, že to byl některý z ministerských dokumentaristů. Obvykle se takové fotografie na veřejnost nedostanou.“

Copatá dívenka vyhrkla: „Všichni chtěli vědět, že je doopravdy mrtvý.“

„Ano, to chtěli,“ souhlasil Harry.

„Proč přišel do školy?“ zeptal se Donovan zmateně. „Všichni temní čarodějové přicházejí do školy?“

Harry se zasmál. „Ne, pokud vím, tak ne. Jen když se mě pokoušejí zabít.“

„Dobře, že to udělal,“ řekl Donovan procítěně. Harry se na něj rozrušeně a tázavě zadíval, vyděšený chlapec okamžitě vysvětlil: „Protože jsme se ho potřebovali zbavit a kdyby se stále skrýval, asi by žil o hodně déle, pane.“

Harry to zvážil. „Předpokládám, že by se na to dalo nahlížet tímto způsobem.“

„Zabil jste ho tak snadno,“ upozornil Erasmus.

„Uh. Netrvalo to dlouho, ale neřekl bych, že to bylo snadné. Pojďme mluvit o něčem jiném.“

„Ale…,“ zaznělo spoustu zklamaných hlasů.

Copatá dívenka zvedla ruku. „Budete nás učit i příští týden?“

„To si nemyslím. Mám výcvik a profesor Snape by se měl vrátit… zanedlouho.“ Znovu se ozvaly zklamané hlasy. „Nemáte ho rádi?“ zeptal se Harry žertem.

„Je dobrý,“ připustila copatá. „Ale s vámi je větší zábava. Snape je hodně přísný.“

Profesor Snape,“ opravil jí Harry upjatě a v duchu se nad tou ironií usmál. „Je přísný, protože vám chce zachránit životy. Myslím, že kdybyste si skutečně potřebovali zachránit život a nenaučili byste se zde správná obranná kouzla, cítil by to jako své selhání.“

Copatá se zamyšleně zamračila. „Ale mohl by být trochu milejší,“ postěžovala si.

„Nevšímejte si toho,“ mrkl na ní Harry. „To je to, co dělám já.“

Měli nekonečné množství otázek, vypadalo to, že nechtějí pokračovat ve výuce. Studentka se spoustou pih na nose zvedla ruku a zeptala se: „Proč tu dneska učíte? Nejste na to příliš slavný?“

„Neměl jsem zrovna dneska co na práci,“ vysvětlil Harry mile.

Tichá dívka s dlouhými černými vlasy se zeptala: „Máte přítelkyni?“

„Tak trochu,“ přiznal Harry.

„Co to znamená?“

Donovan se předklonil a hlasitě zašeptal: „To znamená, že jich má hodně.“

Harry si prohrábl vlasy, nějak nad celou situací ztrácel kontrolu. „Další téma.“

Pihovatá pokračoval: „A nemáte na práci lepší věci? Jako třeba chytat temné kouzelníky, nebo tak něco?“

„Zatím jsem jen bystrozorský učeň. Nepředpokládá se, že to budu dělat. Ale jednoho temného čaroděje jsem dopadl dopoledne, jestli vás to uklidní. A jednoho předminulou noc.“

Copatá se opatrně zeptala: „Toho, který napadl profesora Snapea?“

„Ano,“ připustil Harry. Třída nejprve zmlkla a pak se ozval zděšený šum. Harry ze sebe setřásl temnotu, cítil, že by se mohla prodrat nahoru. „Nechci mít s profesorem Snapem problémy, takže vám raději zadám domácí úkol.“ Nadiktoval jim, co si mají přečíst do příští hodiny.

Erasmus znovu zdvihl ruku. „Dostáváte někdy zaracha?“

Pihovatá se zasmál. „A kdo by mu ho dal?“

„Profesor Snape,“ odpověděl Erasmus způsobem, jako by ta dívka byla hloupá. „Je to Harryho otec.“

Pihovatá vypadala šokovaně a nevěřícně. „Nebuď bl…“

„Á…,“ vyprskl Harry, aby ji zastavil.

Erasmus protestoval: „Ale je. Psali to v amerických novinách, které odebírá moje mamka.“

Zmatené a také zděšené tváře se otočily na Harryho. „Pan Van Eschelon má pravdu. Je to můj adoptivní otec.“

„Profesor Snape!“ vkřikla dívka s copánky. „Opravdu?“

„Ano,“ odpověděl Harry vážným hlasem.

„Oh,“ zamumlala, ale to už zazvonilo.

Erasmus došel ke stupínku, zatímco ostatní odcházeli šťastní, že vyučování skončilo a před nimi je volný víkend. „Děkuji, pane,“ řekl Erasmus a napřáhl svou malou ruku.

Harry mu s ní pobaveně potřásl. „Není zač.“ U jedné z lavic si šeptaly dvě dívky. Když na ně pohlédl, zčervenaly, zamumlaly pozdrav a rychle odcházely.

„Holky,“ odfrkl si Erasmus.

„Užijte si pátek, pane Van Eschelone,“ vybídl ho Harry a pak se podivil, co ho přimělo říct zrovna tohle.

V kabinetě začal Harry uklízet všechny pergameny, které ve spěchu rozházel, některé byly i na podlaze. Trvalo mu půl hodiny, než přišel na to, jak mají být roztříděny. Naštěstí na to byl Snape velmi pečlivý, takže stačilo jen se držet jeho systému. Zatímco uklízel, ozvalo se zaklepání a do dveří strčila hlavu Belinda.

„Ahoj,“ přivítal ji Harry vřele a odložil pergameny, které držel. „Nečekal jsem tě tady.“

Sladce se usmála a řekla: „Přesvědčila jsem ministryni Bonesovou, že půjdu osobně zjistit, co se vlastně děje.“ Zavřela za sebou dveře a přistoupila ke stolu.

„Aha,“ řekl Harry. „Učil jsem. Severus se zotavuje. Theodora Notta odvedli bystrozoři.“

„O tom jsme samozřejmě slyšeli,“ poznamenala a opřela se o stůl proti němu. „A jak si vedeš ty?“ zeptala se zaujatě.

Harry si povzdechl. „Chceš to vědět ty nebo je to do zprávy pro Bonesovou?“ zeptal se, tohle opravdu potřeboval vědět.

Její oči potemněly. „To není fér, Harry. To já jsem se ptala. Trochu mi věř,“ dodala trochu namíchnutě. Po chvíli, během které studovala jeho oči, řekla: „Je důvod, proč jsi ke mně tak odměřený? Myslíš, že se vrátím do úřadu a sepíšu zprávu o všem, co děláš?“

„Ne, samozřejmě, že ne,“ odpověděl Harry s pocitem, že na takovýhle rozhovor nemá sílu a s přáním, aby z toho nedělala kdovíjakou událost. „Omlouvám se, neměl jsem v úmyslu něco takového naznačit.“

Naklonila se přes stůl, takže ucítil vůni jejích vlasů a popela z Letaxové sítě. „Měla jsem o tebe strach, když jsem slyšela, že jsi pořád ještě v Bradavicích a potřebovala jsem nějakou dobrou výmluvu, abych mohla opustit kancelář. Věř mi, nic osobního v tom, co jí povím, až se vrátím, nebude.“

„Dobře. Rozumím ti.“ Harry si prohrábl vlasy, potřeboval si dát dohromady své myšlenky, které byly rozháranější, než by měly být.

„Ty jsi učil?“ zeptala se a rozhlédla se po stole.

Zvedl složku, do které zakládal pergameny. „Právě teď to uklízím. Měl jsem trošku fofr.“

„Chceš pomoct?“

„Ne, to je v pořádku. Udělal jsem v tom zmatek. Posaď se, jestli se nemusíš hned vrátit.“

Podívala se na něj s tím nejsrdečnějším úsměvem ve tváři. „Mám jen pár minut. Řekni mi něco, co můžu oznámit, jestli chceš.“

Harry odložil stranou několik pergamenů. „Co si ministryně myslí o Severusovi?“ zeptal se, přemýšlel, jestli ho považuje za volného smrtijeda, Brumbálova bývalého spolupracovníka, nebo jí vůbec nezajímá.

„Na tu otázku ti nemohu odpovědět,“ tvrdila. „Odpověď neznám. Proč se ptáš?“

Harry pokrčil rameny, nechtěl to vysvětlovat. „Jen jsem zvědavý.“

Po chvíli ticha řekla: „Jsi záhadný, víš to?“

Překvapeně vzhlédl. „O to se nesnažím,“ zavrtěl hlavou.

Složila ruce do klína a upřímně řekla: „Četla jsem všechno, co o tobě napsali, ale nevím vůbec nic.“ Když Harry nezareagoval, posmutněle pokračovala: „Cítím se jako… by ses přede mnou uzavíral…“ Zamračila se a našpulila rty, vypadalo to, že čeká na odpověď.

Vypadala zraněně, což Harry neměl v úmyslu, a tak řekl: „Některé věci… se dají těžko vysvětlit. Nechci…“ Také se zamračil, nedostávalo se mu slov. Automaticky přerovnal několik pergamenů.

Belinda náhle vstala a uhladila si šaty. „Omlouvám se. Máš toho hodně a já tě zdržuju. Jsem ráda, že je profesor Snape v pořádku a že jste dopadli posledního smrtijeda. Řeknu ministryni, že je tu klid a že se příští týden ukážeš na ministerstvu.“

Harry na ni zavolal, když došla ke dveřím, vstal a obešel stůl. „Podívej se,“ řekl. „Mám tě opravdu rád. Ale vyžaduje to čas, abych s tebou mohl některé věci sdílet. Je to těžké, protože nechci… dobře, nechci, aby sis o mně myslela něco špatného, nebo že jsem nějaký div…“ Hlas se mu vytrácel. Podívala se na něj s tak bolestným výrazem, že ho to donutilo myšlenku dokončit: „…že jsem ve skutečnosti nějaký temný čaroděj, nebo tak něco.“ Během řeči od ní odvrátil oči a frustrovaně mávl rukou.

Vrhla na něj téměř komicky nevěřící pohled. „Harry, jak by si někdo v kouzelnickém světě mohl tohle myslet?“ Zněla podivně jako Ron, když to říkala. Neutrální obličej, který okamžitě nasadila, prozradil, že nechtěla reagovat tak spontánně. Chvíli mlčela, než se zeptala: „Náš ještě v hlavě mozkomory nebo něco takového?“

„Ne, ale… Mám v hlavě jiné věci,“ přiznal a hned si přál, aby to nedělal.

Chvíli o tom přemýšlela. Nakonec řekla: „Jak můžeš? Po tom všem, co se stalo. Merline,“ zamumlala, „a ještě o tom mluvíme.“ Přistoupila k němu a pevně ho objala. Pak poodstoupila, ale pořád ho držela za paže. „Harry, odmítám uvěřit, že jen předstíráš, že jsi nejhezčí kluk, kterého jsem kdy potkala. Nejhezčí kluk, který každého nakope do zadku, když je to nutné.“ Harry uhnul před jejíma upřímnýma oříškovýma očima. Pokračovala: „Bystrozoři říkali, žes to zvládl úplně sám. To je úžasné. Na druhou stranu se vyhnuli odpovědi na otázku, jak jsi věděl, že tu Avery je.“

Harry kousek couvl a řekl: „Viděl jsem to v mých snech. Často jsem vídal ve svých snech Voldemortovi služebníky a to hlavně tehdy, když se zabývali černou magií.“

Všimla si, že Harry čeká na její reakci. „Muselo být obtížné zajistit si klidnou noc na odpočinek,“ komentovala to.

„Někdy,“ připustil Harry, nevěděl, kolik úsilí musela vynaložit, aby to znělo klidně, třebaže byla vyděšená. Přál si, aby necítil takovou potřebu s ní souhlasit. Možná si za to mohl sám. Štípla ho do brady a Harry se setkal s jejím upřeným pohledem.

„To se k ministryni nedostane,“ řekla.

„Snad ne,“ odpověděl Harry s křivým úsměvem.

„Není divu, že si s profesorem Snapem tak rozumíte.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Harry.

„Vždycky vypadal jako příznivec temné magie. Musíš ho fascinovat,“ řekla, napůl žertem.

Harry si povzdechl. „Byl mnou fascinovaný, když to se mnou nikdo jiný nechtěl řešit, protože ostatní ze mě byli vyděšení.“ Cítil se dostatečně uvolněný na to, aby celou věc vysvětlil a pomyslel si, že by to měl zkusit.

„To to trochu vysvětluje.“ Podívala se na hodinky a rychle ho políbila. „Musím se vrátit. Dávej na sebe pozor, jo. Zastav se na oběd, až budeš moct.“

Harry posmutněl, když sledoval, jak odchází. „To udělám.“

Vrátil se ke stolu, pevně se držel vzpomínky na její polibek, který ještě stále cítil, ale dokázal projít všechny složky, aby se ujistil, že jsou správně urovnané a založené. Když je ukládal do stolu, všiml si, že se mu mezi ně nějak přimíchaly testy na OVCE. Ozvalo se jemné zaklepání na dveře. Harry zavolal, že je otevřeno. Očekával, že to bude McGonagallová, ačkoliv to nebylo její obvyklé klepání.

Dveře se pootevřely a dovnitř nahlédl malý obličejíček, patřící té pihovaté dívce z prvního ročníku, za ním se objevil další. „Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se Harry.

„Um,“ zaváhala menší brýlatá dívka, kterou ta pihovatá strčila do místnosti. Dvě další je znepokojeně následovaly. Tak trochu připomínaly želvy; hlavy měly skloněné a stažené mezi rameny.

Pihovatá před sebou držela velkou knihu, jako by to byl šít. „My, no, přišly jsme vás požádat o autogram.“

Harry se zadíval do čtyř párů velkých štěněčích očí. Připadal si jako dárek, který nečekaně dostaly. „Hm,“ řekl jen a vstal. „A co takhle?“ Vytáhl poznámky k vyučování, které právě doplnil svými komentáři a zadíval se do nich. „Máte pera?“

Všechny mu chtěly vyhovět tak rychle, že se dva batohy rozsypaly na podlahu. Harry uvolněně pokračoval: „Napište tohle.“ Přečetl pět lektvarů, ze Severusova seznamu, které neznal. Nevěděl, z jakých ingrediencí se vaří, ve výcviku se o nich nezmínili a vadilo mu, že je nezná, když je Snape učí už prváky. Přemýšlel, jestli bývalý Mistr lektvarů jen nechce předvést své znalosti. „Vezměte si učebnice a popište mi jejich složení a účinky, ano? Vyměním to za několik autogramů.“ Kdyby si takhle mohl kupovat zboží na Příčné ulici, nepotřeboval by žádné peníze.

Děvčata se okamžitě usadila kolem malého stolku. Harry se vrátil ke své práci a nevšímal si dlouhých pohledů, které se na něj občas upřely. Otřásl se sám nad sebou, když mu to připomnělo Lockharta, a to, že ho musí najít dřív, než ho najde někdo jiný. Bez někoho, kdo by na něj dohlížel, by se měl co nejdříve objevit, pravděpodobně se bude potulovat po Piccadilly Circus a blokovat mudlovskou dopravu. Ta představa Harryho docela pobavila. Pro Lockharta by nejspíš bylo lepší, kdyby ho našel Harry.

„Pane Pottere, pane?“ vytrhla pihovatá, pravděpodobně vedoucí této malé skupinky, Harryho ze zamyšlení.

Usmál se na ní. „Teď není vyučování, říkej mi Harry.“

Začervenala se víc, než Ron. „Oh, ano,“ odpověděla tichým hlasem.

Harry převzal pergamen a kriticky se na něj zadíval, což nebylo tak docela snadné, když uviděl její úhledné písmo obklopené obrázky. Srdíčka, hvězdičky a dokonce i květiny a ptáčci nahrazovaly tečky a čárky ve větách, takže text se dal jen stěží přečíst. Měl si to raději vyhledat v učebnici.

„Děkuji,“ odložil pergamen. „Co bys chtěla podepsat?“ Podávala mu knihu, kterou přinesla. Otevřenou na založené stránce. „Co to je?“

Významní čarodějové všech dob, pane, ehm, Harry.“ Zářivě se na něj usmála.

„To jsem nikdy neviděl.“

„Píše se tam o vás hodně,“ řekla ochotně a potěšeně. Naklonila se nad stůl a ukázala mu obrázek z famfrpálového utkání, které přerušili mozkomorové. Byl to docela pěkný obrázek, s ním v popředí a Malfoyem, který vypadal otráveně a pokoušel se ho obletět zadem. „Podepíšete to, prosím?“

Harry to udělal a vrátil jí knihu. Další dívka, ta s brýlemi ve zlatých obroučkách, postoupila dopředu. Harry se na ní povzbudivě usmál a přemýšlel, jestli při tom nevypadá jako Lockhart. Také ho napadlo, jestli se tak ten muž nechoval jen navenek. Brýlatá mu podala nebelvírskou vlajku. Podepsanou si ji opatrně vzala zpět, prohlédla si podpis a řekla: „Jste hrozně milý.“

„Já?“ zeptal se Harry zaskočený tou poznámkou. Dívky horlivě přikyvovaly. „Předpokládám, že je to lepší, než být protivný.“

Autogramy byly rozdány, dívky si sbalily své věci a několikrát mu poděkovaly. Jedna z nich šeptla druhé: „Jdu poslat sovu mamince.“

Než odešly, Harry řekl: „Nikomu to neukazujte, teprve až večer odejdu.“

Pihovatá na něj spiklenecky mrkla. „Jasně, Harry.“

Odešly za vzájemného šeptání a chichotání a dovnitř vstoupila McGonagallová. „Ach, Harry Potter osobně předsedal svému fan clubu.“

„Jo,“ povzdechl si Harry.

„Doufám, že půjdete na večeři do Velké síně.“

Harry se vyplašeně zeptal, kolik je a hledal své hodinky. „Ano,“ řekl pak, „jdete teď dolů?“ Rychle uložil dvě poslední složky a doufal, že to udělal správně.

„Času dost, Harry,“ řekla jemně. Pomalu přecházela po místnosti a Harry mezitím uklidil ještě několik zatoulaných věcí. McGonagallová se zastavila uprostřed kabinetu a vzdáleným pohledem se zadívala na podlahu. Harry sledoval její upřený pohled a najednou cítil, jako by se realita posunula a skutečnost jako kdyby někdy v minulosti byla rozdělena na dvě úplně odlišné cesty, které mohly být mezi sebou náhodně zaměněny, zanechalo to v něm trýznivý smutek.

„Omlouvám se, Harry,“ řekla. „Nepřišla jsem vás k tomu nutit.“

Harry vstal a znovu si oblékl Snapeův plášť. „To je v pořádku,“ řekl, ale podlaha mu nepřipadala příliš pevná a na hrudi mu ležel kámen.

„Doufala jsem, že byste mi mohl udělat laskavost?“ Když přikývl, pokračoval: „Vezměte Severuse na víkend domů. Potřebuje si odpočinout, a jestli v pondělí ráno – rozhodně ne v neděli večer – nepošlete sovu, že je na sto procent v pořádku, zajistíme za něj náhradu. Tak dlouho, jak bude třeba. Nechci, aby se přepínal. Remus říkal, že by vypomohl. Bude to v pořádku?“

„Jasně.“

Podala mu ruku a Harry jí s úsměvem přijal. Cestou ke schodišti se do něj zavěsila. „Jsem ráda, že všechno dobře dopadlo.“

„Je šokující, když všechno jde tak jak má,“ poznamenal Harry prudce.

„Oh, chudáčku Harry,“ řekla soucitně.

Harry soucit potřeboval, tak ho mlčky přijal.

Hlavní schodiště a hala byly plné hlasitě štěbetajících studentů. Mnozí je zdravili, když kolem nich procházeli. McGonagallová se zeptala: „Přijdete na náš vánoční ples?“

„Nemyslím, že do té doby seženu nějakou společnici.“

„Myslela jsem, že byste mohl jít se mnou,“ mrkla na něj. Za chvíli už byli u hlavního stolu. Překvapivě silně mu stiskla ruku a otočila se, aby si promluvila s Kratiknotem. Harry usedl vedle ní a pozdravil madam Sinistrovou, která seděla z druhé strany.

Síň se pomalu plnila hladovými studenty. Ginny na Harryho zamávala a došla až k hlavnímu stolu. „Tak jaký byl tvůj den, jako učitele?“ zeptala se.

„Docela rušný,“ odpověděl Harry hlasitě, aby ho v tom hluku slyšela.

McGonagallová řekla: „Zeptejte se ho, jak dopadla schůzka fan clubu Harryho Pottera.“

Harry střelil po ředitelce zděšeným pohledem. „Ach Merline,“ vydechla Ginny. „Kdo to byl?“

„Čtyři mušketýrky,“ řekla McGonagallová.

„Ó jé. Chudák Harry,“ poznamenala Ginny soucitně.

„Přežil jsem,“ upozornil je Harry.

„Běžte si sednout, slečno Weasleyová, ať můžeme začít.“ Ginny se vydala na své místo a než si sedla, ještě jednou Harrymu zamávala. McGonagallová dvakrát tleskla a objevily se mísy s jídlem. Harry se právě chystal nandat si jídlo na talíř, když si všiml, že se otevřely dveře a dovnitř vešla známá postava. Pustil lžíci a sledoval, jak Snape, ztěžka se opírající o hůl, prochází uličkou mezi stoly. Mnoho studentů se otočilo a zíralo na něj. Harry se musel přidržet hrany stolu, aby k němu nepřiskočil a nepomohl mu.

Konečně Snape kolem dlouhého stolu došel až k místu, kde obvykle sedával. Položil Harrymu ruku na rameno a silně se o něj opřel. McGonagallová vstala a vyčarovala mezi nimi další židli. Snape neusedl, postrčil na ní Harryho. „Běž, Harry. Jsem si jistý, že Minerva chce sedět vedle tebe, mě už musí mít dost.“

Harry se na něj podíval, divíc se jeho cizímu úsměvu. Posunul se na vedlejší židli. Sotva se přesunul, magicky se před nimi objevily nové talíře a příbory. Snape se opatrně posadil na uvolněné místo. Harry se chtěl zeptat, jestli je mu natolik dobře, že přišel, ale neudělal to; nevypadalo to, že by se Snape otočil a vrátil se na ošetřovnu. Raději před něj přistrčil mísu s brambory a tác s pečeným kuřetem.

Když se všichni pustili do jídla, McGonagallová se naklonila k Harrymu. „Jste zaražený, Harry. Nepotrestal vás, že ne?“

„Jsem? Ne, to ne,“ zamumlal Harry. Pokoušel se uklidnit, ale vypadalo to, že panika v něm bezdůvodně narůstá.

„Jak to šlo s prvákama?“ zeptal se Snape.

Harry se zhluboka nadechl. „Většinou dobře. Neřekl jsi mi o jejich všetečnosti.“

„Aha. Nenapadlo mě to. Prošli jste všechny lektvary?“

„Ne, promiň. Držel jsem se toho, v čem jsem dobrý – obranných kouzel.“

„Opravdu? Cos je učil?“

Harry se napil medoviny, aby se uklidnil. Na tento okamžik nepomyslel, když svévolně změnil náplň hodiny. „Um, protikouzla.“

Snape se pochybovačně zeptal: „A jak to šlo?“

„Hm…“ Harry přemýšlel o tom, že sotva polovině třídy se něco povedlo. „No…“

Snape se předklonil. „Minervo, ty jsi najala Harryho Pottera, aby dnes v obraně, bez ohledu na sylabus, učil protikouzla. Celý den.“

„Ne. Na prvních hodinách, kde jsem zastupoval… mozkomory a smrtipláště.“

„Promiň, beru to zpět,“ řekl Snape s náznakem jeho starého sarkasmu. „Učil i další téma, se kterým je důvěrně obeznámen.“

Harry se zasmál. McGonagallová se také předklonila a řekla: „Soudě podle žárlivosti, kterou jsem slyšela v hlasech studentů, kteří nebyli poctěni výukou pana Pottera myslím, že mu to můžeme odpustit. Minimálně pro dnešek.“

„Hm,“ zamumlal Snape pochybovačně, ale slabě se usmíval.

Mísy a talíře zmizely a Velká síň se vyprázdnila. Harry se cítil spokojeně s plným žaludkem dobrého jídla a Snapem, kterému se vrátilo trochu barvy do obličeje, po svém boku. Učitelé, nezvykle, odcházeli poslední a zůstalo i několik nebelvírských sedmáků, kteří čekali na Harryho. McGonagallová vstala a sklonila se nad Snapem. „Požádala jsem Harryho, aby tě vzal domů na zotavenou, Severusi. Nechci slyšet žádné námitky.“

Harry, který měl v úmyslu jít si promluvit se svými přáteli, zůstal raději na svém místě. „Hm,“ bylo všechno, co Snape řekl, vstal a pomalu obcházel stůl. Harry a McGonagallová šli za ním. „To bych si tedy měl jít zabalit,“ povzdechl si Snape. Harry s ním šel ke dveřím do haly, ale Snape se zastavil a řekl: „Myslím, že se s tebou chtějí setkat tví kamarádi.“

Harry se zarazil. „Ale… jo.“ Snape na něj kývl a Harry se tedy otočil a vydal se k Ginny, Creeveyovým bratrům a několika dalším studentům, kteří dosud seděli u kolejního stolu a živě si povídali. Vřele ho přivítali a udělali mu mezi sebou místo.

McGonagallová doprovázela pomalu jdoucího Snapea k jeho kabinetu, kde se zastavil a rukou přejel po stářím zčernalých vyřezávaných náhradních dveřích. Mlčeli, dokud kolem nich neprošla velká skupina třeťáků, pak se McGonagallová zeptala: „Jsi v pořádku?“

Snape upřímně odpověděl: „Moc ne.“

McGonagallová zaváhala, než řekla: „To neznělo ani trochu sarkasticky, Severusi.“ Vstoupila za ním do místnosti, zavřela dveře a izolovala je tím od mladých hlasů znějících chodbou.

Téměř příjemně Snape řekl: „Taky nemělo.“ Vytáhl malý kufřík a začal do něj skládat své věci.

„Severusi, nepracuj. Ničím se nezabývej.“

„Zblázním se, když nebudu nic dělat.“

„Věnuj se Harrymu. Zřetelně tě postrádá.“ Tišším hlasem dodala: „Také si potřebuje odpočinout.“

Snape se zadíval na zeď, ztracený ve vzpomínkách. Mírně se usmál, jak se pokoušel s tím srovnat.

„Možná… budeš potřebovat i trochu jinou léčitelku…,“ naznačila jemně.

„Ne, jsem naprosto v pořádku,“ prohlásil a stále to znělo podivně mile. Malý kufřík byl prázdný vrácen do skříně. Zdvihnout ho dokonce i prázdný bylo nad jeho síly, ale nenechal to na sobě znát. Setkal se s jejím ustaraným pohledem, ale stále se držel. To světlo a pocity, které měl na druhé straně – nebo to bylo nedostatkem krve, že se cítil slabý a v euforii. „Vyhrál jsem,“ řekl a rozzlobeně se zasmál.

McGonagallová nepromluvila, jen si promnula ruce a spustila je podél těla. Snape zjistil, že podivně touží po tom, aby ho jeho dlouholetá kolegyně dokázala pochopit. Přetáhl si rukávy přes ruce, aby se chránil před chladem v místnosti. „Nemohl jsem projít na druhou stranu. Albus mě nepustil.“

Vypadala užasle. „Skutečně? Viděl jsi Albuse?“

Se sarkastickým úsměvem odpověděl: „Ano. Můj slib Harrymu nebyl nepravdivý.“ Chtěla něco říct, ale pak se odmlčela. Snape ticho vyplnil ještě ironičtější poznámkou: „Trval na tom, abych se vrátil a staral se o Harryho – i navzdory mému vlastnímu přesvědčení.“

McGonagallová se jemně usmívala. „Albus vždycky chtěl, aby všichni kolem něj byli tak nezištní, jako on.“

Snape si pomyslel, že teď už starému kouzelníkovi rozumí lépe, dříve ho podobné situace vytáčely. Uložil několik učebnic do aktovky a položil ji na stůl, když se ozvalo zaklepání. Dveře se otevřely a dovnitř strčil hlavu Harry. „Kdy půjdeme?“

„Brzy,“ odpověděl Snape.

Harry mávl na své kamarády a chtěl vstoupit, ale McGonagallová řekla: „Potřebovala bych ještě chvíli mluvit se Severusem, Harry, jestli to nevadí.“

„Oh. Dobře.“ Zavřel dveře a zůstal na chodbě.

McGonagallová přešla ke stolu a tiše řekla: „V minulosti jsem tě podcenila, ale stejně se obávám, že nemáš tolik zkušeností, abys mu úplně pomohl.“ Mávla rukou ke dveřím.

Snape se neurazil, klidně odpověděl: „Myslím, že to zvládnu.“

Trvala na svém: „Je zraněný…“

„Má jizvy. Potřebuje stabilitu.“ Vzal do ruky aktovku a vzpomínal na to, co řekl Jamesi Potterovi. „Vážím si tvého zájmu, Minervo. Ale věřím, že jsem pochopil jeho potíže – i své povinnosti.“ Zamyslel se a řekl: „Riziko, které na sebe Harry vzal, když mě přijal za svého opatrovníka, je zřejmé, a já to musím ctít – stejně jako jiné sliby, které jsem dal.“

Zblízka si ho prohlížela a pokoušela se to pochopit.

Snape pokračoval: „Ale tvé pomoci se nezříkám. Určitě sem mohu přivést Harryho na návštěvu častěji.“

Usmála se. „Nutíš mě přiznat, jak jsem ráda, že jsi přežil a můžeš se o něj dál starat. Byl v mých rukou a já jsem mu nedokázala pomoct.“

Snape zdvihl svou hůl a vydal se ke dveřím. „Harry potřebuje tvou pochvalu, tím jsem si jistý. Možná bys k němu mohla být kamarádštější.“ Otevřel dveře, aby zamezil jakékoliv odpovědi, která by mohla přijít.

Harry a hlouček starších studentů čekali na chodbě. Harry okamžitě přistoupil a vzal Snapeovi aktovku.

„Můžete použít krb v mé kanceláři,“ nabídla McGonagallová.

Harry se rozloučil s kamarády a šel za Snapem a McGonagallovou. Ještě než vstoupili do krbu, McGonagallová řekla: „Kdybyste něco potřebovali, pošlete sovu. Cokoliv by to bylo.“

„Díky,“ odpověděl Harry a zamával ji na rozloučenou. Když mizel v plamenech, zahlédl, že McGonagallová mu také mává.

 

Poslední komentáře
10.07.2010 12:01:50: Krásná kapitolka, jen co je pravda. Tak Nott, ale dalo se to čekat, že to bude nějaký potomek, možn...
10.07.2010 00:58:58: kapitoly boli super. Harry sa viditeľne zmenil, dospieva nám. A severus spolu s ním, bolo to radosť ...
09.07.2010 00:31:45: ještě ani není bystrozor a už tak válí :D Sakra ty bystrozoři na ministerstvu musej ale žárlit :D...
08.07.2010 22:55:36: Dík za kapču, ta je předposlední?