Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

73. kapitola

Pomsta a vykoupení

Doma odložil Harry knihy v knihovně a rychle se vrátil pro případ, že by Snape potřeboval pomoct do schodů, třebaže ty vypadalo, že to zvládne. Harry váhal Snapea podepřít, dokud mu nenaznačí, že by to uvítal a tak stoupal do schodů těsně za ním a musel se nutit, aby neztratil trpělivost.

„Cítíš se dobře?“ zeptal se, když se dostali na galerii.

Snape uklidňujícím hlasem odpověděl: „Ano, Harry, je mi dobře – jen jsem opatrný.“ Poklepal Harryho po paži a vešel do svého pokoje.

„Minervě jsem řekl, že tě odlevituji. Nemám… promiň.“

„Nemáš se za co omlouvat,“ prohlásil Snape aniž by zastavil svou pomalou chůzi. „Můj otec poslal sovu, že se s Grettou dnes večer zastaví. Odveď je do obývacího pokoje a pak mě můžeš snést dolů, jestli chceš.“

„Jsi si jistý?“ zeptal se Harry.

„Ano,“ řekl Snape pevně. „Nechtěl jsem, aby přišli do Bradavic, ale déle už jejich návštěvu odkládat nemůžu.“

Harry se podivil, že Snape vynakládá tolik úsilí, aby ho jeho otec neviděl zesláblého, ale přikývl, že udělá vše, co řekl. Pak sešel dolů zkontrolovat poštu a uklidit knihy než hosté dorazí. Roztřídil dopisy a společně s Denním věštcem je odnesl do obývacího pokoje a uložil je do stolu. V zásuvce ležel i Snapeův diář a Harry po měkké kůži, ve které byl vázaný, přejel prstem. Stůl i místnost odrážely Snapeovu osobnost a Harry byl velmi rád, že má stále ještě živého opatrovníka a ne jen prázdné vzpomínky a památky na něj.

Potuloval se po přízemí, nedokázal zůstat v klidu. Vyndal své knihy z poliček, vyrovnal je do komínků na zemi a pak je seřadil podle témat, kterými se zabývaly. Několik z nich i otevřel a připomněl si kouzla, která probírali v prvních dnech výcviku. Když zaslechl letaxové plameny, rychle uložil zbývající knihy a šel do jídelny. Shazor vypadal úplně stejně, jako když ho Harry viděl naposledy, ale Gretta jakoby zestárla, její úsměv byl napjatý. Harry je přivítal a vedl je do obývacího pokoje. Měl trošku obavy z toho, že přišli, ale zároveň byl vděčný za rozptýlení.

Šel pro Snapea, ale našel ho, jak podřimuje a nelíbilo se mu, že ho musí vyrušit. Snape se nicméně vzbudil na zaskřípání dveří a nenechal Harryho udělat nic jiného, než podat mu hůl. Před obývacím pokojem se Snape narovnal víc, než si Harry myslel, že je to vůbec možné a teprve pak vstoupil. Shazor rychle přistoupil, aby se s ním přivítal a prohlédl si ho odshora dolů, svůj ustaraný pohled rychle vyměnil za rozmrzelý. „V Denním věštci tvá zranění zřejmě zveličili.“

Severus si opatrně sedl a sarkasticky řekl: „To pochybuji, vzhledem k tomu, že jsem strávil dlouhých deset minut na druhé straně.“

Harry na něj vykulil oči, ale okamžitě se to snažil skrýt. Shazora to překvapilo, ale všiml si, že Harryho také. Gretta soucitně vydechla a prohlásila: „To jsi měl velké štěstí, že ses vrátil.“

Snape se nepatrně usmál a řekl Harrymu: „Sedni si.“

Harry, sevřený mezi zlými vzpomínkami a stejně špatnými možnostmi, které mohly nastat, se musel donutit, aby poslechl. Shazor s Grettou mu připadali spíš jak televizní program, který se nedá vypnout, než jako skuteční lidé ve stejné místnosti. Severus po něm střelil ustaraným pohledem a svému otci řekl: „Byl jsem pošetilý. Věděl jsem, že se do mé lektvarové skříňky pokoušel vloupat nějaký student, ale nechal jsem se zmást tím, co mi podsunul. Vypadalo to, že ukradl esenci z lilie, která nebyla na svém místě, ale ve skutečnosti sebral některý z extraktů bazalky.“

Po tomhle prohlášení se v Harrym vzedmul hněv. „Věděl jsi, že si někdo tajně vaří lektvar?“

„Měl jsem podezření,“ opravil ho Severus. Maličko omluvně dodal: „Dveře do mého kabinetu byly zabezpečené ochranným kouzlem, ale Nott musel vědět, jak ho zrušit. V minulosti byla tvá kamarádka, slečna Grangerová, jedinou studentkou, o které jsem byl přesvědčen, že by to zvládla.“

Shazor trochu káravě řekl: „Je smutné, že jsi byl překonán jedním ze svých vlastních studentů.“

„Probudil jsem se a slyšel jsem někoho ve svém kabinetě,“ vysvětloval Severus, „ale neuvědomil jsem si, že výpary už začaly ovlivňovat můj úsudek i magii.“ Odmlčel se a pochmurně se zamračil, ale okamžitě se ovládl a ustaraně se zadíval na Harryho.

Winky donesla čokoládové sušenky a Harry si jednu vděčně vzal.

Po zbytek návštěvy hovořili o všedních věcech a pak se konečně Shazor s Grettou rozloučili, Harrymu se od Gretty dostalo obvyklého objetí. Snapeovi mírně poklesla ramena, když osaměli. „Měl bys odpočívat,“ řekl Harry. Snape mlčky přikývl a vydal se na pomalou cestu do svého pokoje. Harry ho následoval a přemýšlel, jak to chodí v obyčejných rodinách.

Počkal, až se Snape usadí a vydal se do svého pokoje, kde se zastavil u rohového sloupku postele a slepě zíral na podlahu a kufr pod oknem. Byl unavený a současně vybuzený, ale převlékl se do pyžama a županu, připomněl si, že má na sobě oblečení nějakého cizího člověka. Sundal si vybledlý černý svetr a chvíli si ho prohlížel; byl hodně vytahaný, ale stejně ho hodil do koše na špinavé prádlo, aby ho Winky vyčistila, napadlo ho, že by ho mohl nosit při práci na zahradě.

Pak se usadil k učení, ale místo toho napsal dopisy svým přátelům s vysvětlením, že Snape je doma a pomalu se zotavuje. Na jednu stranu se mu tuhle jednoduchou věc napsat nechtělo, ale racionální část jeho mysli to viděla odlišně, nechtěla, aby se utápěl v sebeklamu.

Stále neklidný předal Harry dopisy Hedvice, aby je odnesla do Londýna a jeho okolí. Nejdříve se na něj zadívala, ale pak dopisy pevněji sevřela a odletěla. Její stín přelétl po silnici a pouliční svítilně. Harry zavřel okno a povzdechl si při pohledu na úhledně ustlanou postel. Kdyby nebyl tak unavený, mohl by si přerovnat skříň, ale takhle raději rovnou ulehl.

Probudil se do matného světla noční lampičky. Chvíli nedokázal pochopit, proč není na ošetřovně, a pak se podivil, proč si myslel, že by tam měl být. Několik posledních dnů ho rozhodilo. Zasténal, převrátil se, naklepal si polštář, objal ho rukama a pokoušel se znovu usnout.

Muselo se mu to podařit, protože se s trhnutím probral, stejně zmatený jako předtím, což mu na náladě nepřidalo. Sáhl do zásuvky nočního stolku pro lahvičku s lektvarem, ale nevzal si ho, pomyslel si, že by se nemusel probudit, kdyby to bylo zapotřebí. Nakonec, protože to jeho tělo potřebovalo, se opět propadl do spánku.

Příště, když se probudil, zíral v oranžovém šeru na kamennou podlahu mezi postelí a dveřmi a celý se roztřásl, když pochopil, co je špatně. Děsivě klidná prázdnota kolem něj byla spíš dusivá než uklidňující. Vyhrabal se z postele, oblékl si župan a popadl hůlku. Jeho racionální mysl mu říkala, že, jestli je to pravda, tak už je příliš pozdě. Jeho roztřesené nervy byly bolestivě napjaté, když vyklopýtal z místnosti.

Světlo z pootevřených dveří Snapeova pokoje se rozlévalo po galerii. Harry k nim vrávoravě došel a otevřel je dokořán. Snape seděl na posteli, podepřený spoustou polštářů a četl si. Zvědavě se na Harryho zahleděl. Harry nechal ruku s hůlkou klesnout, celé tělo měj napjaté.

„Harry?“ vyzval ho Snape.

Harry si musel odkašlat, protože napoprvé se mu promluvit nepodařilo. „Měl bys odpočívat.“ To bylo vše, co dokázal říct. Musel se donutit normálně dýchat.

Snape s bouchnutím zavřel knihu. „Dva dny jsem prospal,“ usmál se zvolna. Když si všiml hůlky v Harryho ruce, tvář se mu mírně napjala. „Pojď dál,“ pozval ho jemně. „Co je špatně?“

Harry popošel kousek dovnitř. Myslel na své opakované probouzení se a vydechl: „Ztratil jsem tě.“

Snapeovo znepokojení po tomto prohlášení vzrostlo. „Harry… Pojď sem,“ řekl vážně. „Jsem tady.“

Harry zavrtěl hlavou. „To není to, co chci říct,“ tvrdil. Přistoupil k posteli a chvíli mu trvalo, než se mu podařilo schovat hůlku do kapsy. „Několikrát jsem se vzbudil a… nebyls tam.“

Snapeův zmatený výraz se změnil na napjatý. „Ty….“ Ztěžka polkl. „Už mě nedokážeš vidět ve své mysli?“ Harry slabě přikývl a Snape se zeptal: „Jsi si jistý?“

Harry neurčitě mávl rukou směrem ke svému pokoji. „Třikrát jsem se vzbudil… Byl jsem sám.“ Prohrábl si vlasy. „Myslel jsem, že se ti něco stalo. Byl jsem moc unavený na to, abych na to přišel. Uvědomil si to.“

Snape si promnul čelo. „Jsi si jistý?“ zašeptal znovu.

„Ano. Třikrát. Obvykle tě vídám celou dobu, co jsi doma.“

Snape byl zjevně překvapený. „Zní to… zklamaně,“ řekl nedůvěřivě.

„Jsem rád, když vím, že jsi poblíž,“ prohlásil Harry. „Když mě přijdeš zkontrolovat.“ Další větu pronesl skoro šeptem: „To pro mě nikdy nikdo neudělal.“

„Ano, ale…,“ začal Snape a pak se zvláštně zasmál. „Je to možné? Být rozrušený z takové věci – z nepřítomnosti stoupence Temného pána?“ Promnul si levé předloktí přes látku svého pyžama.

„Tím jsi nebyl. Voldemort je pryč,“ upozornil ho Harry pevně.

Snape si stále svíral předloktí a řekl: „Neviděl jsem to tak.“ Vzhlédl k Harrymu, jeho pohled byl vzdálený, pak se lehce zasmál. „To by mě nenapadlo,“ šeptl. Po chvíli se otřásl, jako by jím projel mráz. „Máš problémy se spaním?“ Když Harry přikývl, zeptal se: „Potřebuješ lektvar?“

Harry zavrtěl hlavou. „Bojím se, že bych se nevzbudil… kdyby se něco stalo.“

„Harry, potřebuješ se pořádně vyspat.“ Snape shodil nohy z postele a sáhl pro svůj župan. „Ale je půl šesté. Mohli bychom se raději nasnídat. Mám docela hlad.“

Harry mu pomohl vstát, Snape ani neprotestoval, a přidržel ho, dokud si nevzal hůl. Snape položil Harrymu ruku kolem ramen a napůl ho objal. „Merline, to by mě nenapadlo.“ Přejel rukou Harrymu po vlasech na temeni.  „Děkuji ti, Harry.“

„Není zač… i když nevím, co jsem udělal,“ řekl Harry.

Snape se vydal ke dveřím, opírajíc se o Harryho víc, než o hůl. „Dals mi něco, pro co stálo za to se vrátit. Pojď, dáme si něco k snídani.“ Znovu ho pohladil. „A podíváme se, co můžu udělat já pro tebe.“

Harry rozpačitě sklonil hlavu. Připadalo mu to přehnané, ale nedokázal na to rozumně zareagovat.

V jídelně se Snape zeptal znovu. „Jsi si jistý?“

„Cože?“ Harryho myšlenky kroužily ve víru špatných vzpomínek. Vzpamatoval se a rozdělal oheň v krbu, aby se místnost ohřála. „Ano, jsem si jistý, že tvůj stín je pryč.“

Snape se posadil na židli. Harry přiložil na oheň a posadil se proti svému opatrovníkovi. Snape na něj zíral. „Merline,“ zamumlal. „Odpustíš mi, že se musím vzpamatovat z toho překvapení, že?“

Harry se maličko uklidnil a usmál se: „Jasně.“ Ještě nikdy neviděl Snapea s tímto výrazem; jeho zmatek byl skoro legrační.

Přišla Winky a tiskla si ruce. „Pán bude chtít snídani?“

Snape roztržitě odpověděl: „Ano, prosím. Děkuji, Winky.“

Harry se smál, když Winky s úklonou odešla. „No jistě, domácímu skřítkovi se nikdy neděkuje.“

Snape vypadal překvapeně. Rychle pohlédl ke dveřím a zase zpátky. „Muselo mi to vyklouznout,“ vydechl s nádechem zděšení.

Objevila se káva. Než Snape stačil sáhnout na konvici, Harry ji odtáhl. „Pomfreyová říkala, že ji nemáš pít.“ Snapeův výraz byl teď zděšený úplně. Harry změkl, nalil mu čtvrtinu šálku a přistrčil mu ho. Snape na kávu chvíli zíral a pak upil velmi malý doušek, aby mu ta troška vydržela co nejdéle.

Harry odložil konvici a šel přiložit na oheň další kus dřeva. Plameny ho rychle pohltily. Harry odložil pohrabáč, vrátil se na své místo a sledoval, jak oheň plápolá. Obvykle ho plameny uklidňovaly, ale teď mu připomněly jeho šílenou cestu do Bradavic.

„Harry,“ přerušil Snape jeho zamyšlení. „Nemysli na to… tím to jen přiživuješ.“

„Nepokouším se na to vzpomínat,“ odpověděl Harry mrzutě. Částečně přemýšlel, jak mohl tolik riskovat, a přijmout někoho za svého otce. Neměla ho minulost poučit?

„Harry,“ opakoval Snape, „já tu pro tebe budu.“

Harry se rozzlobil. „Jak můžeš něco takového slíbit.“

Snape se jemně usmál. „Albus blokuje mou cestu na druhou stranu. Jinak bych takovou věc slibovat nemohl.“

Harry na něj zíral. „Brumbál! Viděls Brumbála?“

Snape si sám nalil další čtvrtšálek kávy. Svítání projasnilo zdi v místnosti. „Ano, viděl, a musím přiznat, že vypadal mnohem mladší, než když zemřel.“ Snape zamyšleně upil ze své kávy. „Zajímalo by mě, jestli se nevrátil do věku, kdy začal užívat elixír mládí z Kamene mudrců.“

„Kdy to bylo?“

„Nevím to jistě, ale mám pocit, že to bylo krátce po Grindelwaldově porážce.“ Snape se odmlčel, jeho pohled byl vzdálený. „Albus o některých věcech nikdy nemluvil, a tohle byla jedna z nich. Mám dojem, že věděl, že v Raddlem se probouzí stejná temná síla, jakou měl Grindelwald, a chtěl být nápomocen komukoliv, komu bude souzeno ho porazit. Náhodou jsi to byl ty.“

„Tak proč nezastavil Raddlea sám,“ reptal Harry, třebaže to věděl.

Snape na to nic neřekl. Když promluvil, znělo to, jako by si odpověď pečlivě poskládal. „Mám podezření, že věděl, že ho musí porazit někdo jiný, že to tak musí být.“

Harry stiskl čelisti. „Oh, to je ohromný,“ zamumlal. „A to jsem si myslel, že můj život je jenom můj.“

„Ničí život není jen jeho vlastní. Ty ne…“ Snapeův hlas postupně umlkal. „…Ale rozhodně teď není můj,“ zažertoval. „Jen klid, Harry, než zase povstane nějaký temný kouzelník nebo čarodějka, budeš už opravdu velmi silný.“

Objevila se snídaně. Harrymu nepřipadalo, že by měl hlad, ale plný talíř vypadal lákavě a jeho žaludek se ozval dřív, než uchopil vidličku. Během chvíle měl talíř prázdný.

Snape se lehce zasmál.

„Jsi si jistý, že jsi v pořádku?“ zeptal se Harry. „Tohle tvoje pochechtávání mi dělá starosti.“

Úsměv Snapeovy rty neopustil. „Vyhrál jsem.“

„Myslíš tím, že už nevidím tvůj stín?“

„To je jen dobře,“ řekl Snape mile. „Měl jsem na mysli to, že jsem podvedl smrt… Mimo jiné.“

Harry vstal a vzal si od sovy Denní věštec dřív, než ho stačila pustit na venkovní parapet. Chladný vzduch ho roztřásl a tak okno rychle zavřel. „Co jiného?“ zeptal se, položil noviny před Snapea a vrátil se na svou židli.

Snape dlouho váhal. „No,“ začal konečně, „necítím už k tvému kmotrovi žádné nepřátelství, protože to byl on, kdo mě vrátil zpátky.“

Harry ztuhl. „To udělal Sirius?“

„Ano. Má tam, na druhé straně, poměrně velkou sílu, možná proto, že se tam dostal tak nestandardním způsobem.“

Harry se téhle vzpomínky obával, ale nezranila ho tak hluboce, jako dřív. Položil ruce na stůl a stiskl je před sebou, aby se mu netřásly. „Jak vypadá?“

„Black? Musím přiznat, že poněkud melancholicky.“

Harry si vzpomněl na svou vlastní cestu na druhou stranu. „To jsem si taky myslel,“ přiznal smutně. „Škoda, že mu nemůžu… poděkovat.“

„Na to jsem nepomyslel. Určitě přijde doba, kdy to budeš moci udělat osobně, ale doufám, že to bude až za hodně dlouhou dobu.“ Snape se natáhl po konvici, aby si nalil ještě trochu kávy, ale Harry mu jí vzal z ruky a postavil ji stranou.

„To už stačilo,“ napomenul svého opatrovníka.

„Hm,“ zamumlal Snape, ale nehádal se. Jeho oči byly i navzdory tmavé barvě podivně světlé.

Harry potřeboval uklidnit své rozbouřené emoce a tak popadl noviny a zahleděl se na první stránku. Avery už na ní nebyl, hlavní titulky se točily kolem skandálu s famfrpálovou výstrojí. Titulek hlásal, Sokolové se museli vzdát svého vítězství. Odložil noviny a podíval se na svého opatrovníka. Ten mu věnoval zúžený pohled.

„Co?“ zeptal se Harry.

„Nic,“ řekl Snape a znělo to podivně ztrápeně. Vzal do ruky noviny a zahleděl se do nich.

Bylo ještě hodně brzy, když se ozvalo klepátko u dveří. Harry šel otevřít a zjistil, že je to Candida zachumlaná v teplém plášti.

„Můžu dál?“ zeptala se plaše a znělo to, jako kdyby očekávala, že jí dovnitř nepustí.

„Samozřejmě,“ pozval jí Harry.

Snape vešel do haly opírajíc se o hůl. „Jak se máš?“ zeptala se ho Candida znepokojeně.

„Lépe,“ odpověděl Snape přívětivě.

Harry se omluvil a odešel nahoru. Když se za ním zavřely dveře, Snape se zeptal: „Co pro tebe mohu udělat?“

Sarkasticky se usmála. „Chtěla jsem vidět, jak se ti daří. Znovu jsem se zastavila ve škole a ředitelka mi řekla, že jsi šel domů.“ Tázavě se na ní zadíval a ona vysvětlila: „Byl jsi mimo… V bezvědomí, když jsem se tam stavila poprvé.“ Vzhlédla ke galerii. „Dostalo se mi od tvého syna jemného pokárání.“ Snape se zamračil a ona rychle dodala: „To je v pořádku. Vysvětlil mi, čemu jsem nerozuměla. Jen tě chránil. Už to mě donutilo se zamyslet.“ Povzdechla si a rozhodila rukama. „Přece víš, že toho o tobě hodně nevím, ale opravdu je těžké některé věci přijmout – bez ohledu na to, kolik času uplynulo. Ale stále si připomínám, že ti odpustil sám Harry Potter, tak kdo jsem já, abych tě soudila?“

Snape neodpověděl, jen tam mlčky stál. Ten klid ji rozzlobil. „Opravdu to chci nechat být. Chtěla bych se omluvit za to, co jsem řekla.“ Maličko se zamračila. „Chtěla bych se s tebou zase setkávat,“ řekla s krátkým zasmáním, pak sklopila hlavu. „Mohli bychom to znovu zkusit?“

Snape si lehce povzdechl. „Pokud si to přeješ.“

Tahle obyčejná odpověď ji zastihla nepřipravenou. „Ale… V pořádku.“

Snape si přitáhl župan těsněji kolem těla, jako by mu byla zima a těžce se opřel o hůl. „Rád bych tě pozval na večeři, ale v současné době nejsem nejlepším společníkem, a stejně…,“ vzhlédl ke galerii a zkontroloval Harryho dveře. „Nějaký čas bych se měl věnovat Harrymu.“

„Rozumím,“ přikývla zneklidněně. „Když jsem se zastavila v Bradavicích, vypadalo to, jako když balancuje na hraně.“ Po chvíli trapného ticha se vydala ke dveřím, ale pak se ještě vrátila a plaše naklonila hlavu. „Pošlu ti sovu. Dobře? Nemusíš mě vyprovázet.“ Snape přikývl.

Vstupní dveře se otevřely a zase zavřely a Snape se vydal po schodech nahoru, kde zaklepal na Harryho dveře. Harry seděl na posteli, ponořený do učebnice. „Jak to šlo?“ zeptal se.

„Dobře,“ ujistil ho Snape. Vešel dovnitř a kulhavě došel ke klecím. Hedvičina byla prázdná, ale chimérka na něj vzhlédla a zamávala křídly. „Mám ji pustit?“ zeptal se.

„Klidně,“ odpověděl Harry. „Neměl jsi nějaký citový vztah k záclonám, které tu byly, že ne?“

Snape se otočil k oknu a prohlédl si záclony, která byly rozedrány na proužky. „Hm. Ne, nijak zvlášť.“ Otevřel klec a Kali slétla na práh dveří a pak přeletěla k posteli. Harry ji nechal, aby mu po ruce přeběhla na rameno, kde se usadila a zahleděla se dolů do knihy, jako by si také chtěla číst.

Snape se s trhnutím obrátil k oknu a upoutal tak Harryho pozornost. „Jsi v pořádku?“ Snape ho ujistil, že ano a Harry pokračoval: „Pomfreyová tě přijde zkontrolovat, ne?“

„Odpoledne.“

Harry pohlédl na hodinky, nebylo ještě ani devět hodin. „Nemám ji zavolat už teď?“

„To je zbytečné. Půjdu do knihovny, nedělej si s tím těžkou hlavu.“

„Proč si nejdeš lehnout?“

„Jsem… rád… že nemusím být v posteli. Nemám v úmyslu vrátit se tam dřív, než to bude nezbytné. Jinak budu dole.“

Harry Snapea doprovodil a pomohl mu usadit se na pohovce v knihovně. Podal mu knihy a počkal, až si je urovná a pak si došel pro své věci. Kali se mu drápky zaryla do ramene, když spěchal po schodech a pak se uvelebil u malého stolku.

Snažil se dočíst si kapitolu o přeměňovacích kouzlech, kterou potřeboval nastudovat do pondělí. Bylo to zajímavé čtení; vždycky ho zajímalo, proč některé přeměny vydrží déle než jiné, proč se některé druhy kouzel daly snadno zrušit a u některých to bylo téměř nemožné. Ale jeho pozornost byla rozptýlena a k některým odstavcům se musel neustále vracet, aby si je zapamatoval. Poprvé po velmi dlouhé době si přál, aby měli televizi, na kterou by se mohl dívat a na nic při tom nemyslet.

Přilétající sovy přinesly alespoň malé rozptýlení. „Ron s Hermionou se chtějí večer zastavit. Bude to v pořádku?“

„Jistě,“ odpověděl Snape aniž by vzhlédl. „Pokud zůstanou na večeři, měl bys pravděpodobně upozornit Winky.“

Harry si znovu přečetl Hermionin dopis, který byl tak plný soucitu, že některé části přeskočil, aby ho to nevyvedlo z rovnováhy. „To nepíše. Budu předpokládat, že jo.“

Dopoledne se vleklo a Harry si vychutnával uklidňující přítomnosti svého opatrovníka, uklidňovalo to jeho paniku, která se ho pokoušela donutit vyskočit pokaždé, když si vzpomněl na uplynulé tři dny.

V jedné z těch chvilek ho Snape vyzval: „Nemysli na to, Harry. Možná bys mohl přinést šachy a můžeme si zahrát.“

Harry potřásl hlavou a předstíral, že je všechno v pořádku. Aby se mu předstíralo ještě lépe, zvedl se a došel do obývacího pokoje pro mramorovou šachovou soupravu. Přesunul malý stolek k pohovce, kouzlem ho zvětšil, pak rozložil šachy.

Při hře se Harry opřel o lokty a nakonec skončil s hlavou v dlaních, zatímco čekal na soupeřův tah. Kali mu slezla do klína a stočila se do klubíčka.

„Proč si nejdeš zdřímnout, Harry?“ navrhl Snape.

Harry zavrtěl hlavou; chtěl mít Snapea pod dohledem, od té doby co se vrátili, to dělal. Jeho král udělal pohyb, jako by zkoušel váhu svého žezla.

„Už jsi hrál?“ zeptal se Snape a zkoumal šachovnici.

„Ne.“ Viděl, že má docela dobře rozehráno, což nebylo obvyklé.

„Docela ses zlepšil,“ poznamenal Snape a posunul svého krále vlevo. Harry k němu přisunul svého jezdce, zamezil tak černému králi v dalším pohybu a čekal, až Snape udělá další tah. Musel zavřít oči a chvilku být mimo, protože když se zase vzpamatoval, stála vedle jeho lokte čajová souprava. Černý král byl na jeho straně.

„Vzdávám,“ informoval ho Snape a nalil mu čaj.

Harry zvedl hlavu a promnul si krk. „To je poprvé, co jsem nad tebou vyhrál,“ poznamenal.

Snape se opřel o pohovku a foukl do svého šálku. „To je vina tvé neortodoxní rozptylovací taktiky.“

„Cože?“ zeptal se Harry zmateně.

„Tvůj spánek nad šachovnicí. To donutí soupeře nepřipravit si promyšlenou strategii.“

„Všichni mě podceňují,“ stěžoval si Harry a rovnal figurky na šachovnici.

Snape obtočil dlaně kolem svého hrnku. „Myslím, že nastane doba, kdy už to nebude pravda. Doufám, že se s tím dokážeš vyrovnat, až to přijde.“

Zahráli si ještě dvě hry a pak se Harry uvolněně usadil ke svému učení, ačkoli později, když se ozvaly letaxové plameny, trochu ho to vyplašilo. Snape pomalu vstal. „To bude madam Pomfreyová.“

Harry měl chuť ho zadržet a nedovolit mu jít návštěvu přivítat. Táhnouc sebou černou otlučenou tašku vzala bradavická ošetřovatelka Snapea nahoru svým obvyklým účinným způsobem. Harry sledoval jejich pomalou chůzi zdola z haly.

V ložnici si Snape sedl na postel. Madam Pomfreyová vedle něj postavila svou tašku a otevřela ji, vytáhla hůlku. „Vypadá to, že máte větší bolesti, než jste měl,“ všimla si.

Snape si upravil župan a neutrálně přikývl. Poklepala mu hůlkou na hruď a zamračila se. Pak vytáhla vysokou láhev uzavřenou korkovou zátkou, příliš velkou, než aby se mohla vejít do té černé tašky. Naplnila skleničku, která stála na nočním stolku skoro až po okraj a podala ji Snapeovi, který k ní pochybovačně přičichl.

„Další dávka lektvaru je zcela namístě, profesore.“ Snape se zamračil a ona dodala: „Lepší než ta soustavná bolest.“

Snape si znovu přičichl ke kalné tekutině. „Je to čerstvé?“ zeptal se.

„Ano,“ ujistila ho Pomfreyová a když stále nedůvěřivě tekutinu zkoumal, řekla: „Merline, profesore, učitelka lektvarů by svého kolegu neotrávila.“

Snape pochybovačně pozvedl levé obočí.

Pomfreyová připustila: „V každém případě jsem to ráno vyzkoušela sama na sobě… a nic.“ Zvedla ruce a ukázala se mu ze všech stran, aby demonstrovala, že je v pořádku.

Snape si odfrkl, upil a podržel sklenici proti světlu. „Chutná to trochu divně.“

„Vypijte to. No tak,“ přemlouvala ho Pomfreyová jako by byl malé dítě.

Snape se mírně zakymácel, ale zamračeně poslechl. Vzala si od něj sklenici a navrhla, aby si lehl. „Ten lektvar nepůsobí zrovna příjemně, bude lepší, když to zaspíte.“

Snape sotva stačil přikývnout a hlava už mu padla na polštář. Pomfreyová mu pomohla zvednout nohy, urovnala mu župan. „Tak je to správné,“ řekla spokojeně.

Snape ztěžklým jazykem zamumlal: „Vy… dala jste do toho… uspávací lektvar.“

Založila si ruce v bok. „Potřebujete ho. Po poslední dávce toho lektvaru jste se vydal dolů na večeři. Není divu, že jste potřeboval další.“

Naklepala mu polštáře a musela se k němu sklonit, aby slyšela, co říká. „Musíte… uklidnit Harryho.“

Povzdechla si. „Dobře… samozřejmě. Tohle by měla být poslední dávka.“ Zavřela tašku, vzala ji do ruky a před odchodem mu ještě změřila puls na zápěstí. Něco si pro sebe zamumlala, ztlumila lampičku a odešla.

Harryho potkala na schodech. „Jak mu je?“ zeptal se okamžitě.

„Bude v pořádku,“ uklidnila ho. „Ale teď bude několik hodin spát. Dohlédněte, ať ho nikdo neruší.“ Zamířila ke krbu, ale dřív než odešla, řekla: „Až se probudí, měl by dostat něco dobrého k jídlu… bude mít pořádný hlad.“

Harry se vrátil ke svému učení, ale soustředit se nedokázal, naštěstí zanedlouho dorazila Hermiona s Ronem. Byl nesmírně rád, že je vidí, zoufale potřeboval slyšet něco veselého, aby to rozptýlilo jeho myšlenky. Usadili se v obývacím pokoji a hráli šachy, zatímco Hermiona si prohlížela nějaké knihy, které našla v knihovně.

„Měl jsem si přinést svou šachovou soupravu,“ postěžoval si Ron.

„Cože? Naše není tak bláznivá jako ta tvoje?“ zeptal se Harry.

„Mám rád, když figurky dělají to, co jim řeknu,“ namítl Ron. Nařídil věži, aby se postavila vedle královny.

Harry se obvykle při jejich hře příliš nesnažil, hlavně proto, že Ron stejně téměř vždycky vyhrál, ale dnes, povzbuzený výhrou nad Snapem, bojoval jako lev. Všiml si, že se ho Ron snaží odradit od nějakého tahu. Zamyšleně studoval šachovnici, nechtěl se dát nachytat. Pomyslel si, že by měl Rona také rozptýlit a řekl: „Nechceš máslový ležák?“

„Jo, jasně, díky.“

Harry začal vstávat, ale Hermiona se nabídla, že do kuchyně dojde.

Když tam došla, Winky už stavěla sklenice s ohřátým máslovým ležákem na tác. „Děkuji, Winky,“ řekla Hermiona a vzala si od ní tác. Chvíli tam jen stála a váhala. Pak se tiše zeptala: „Jsi tady šťastná?“

Winky si urovnala svůj sněhobílý čajový ubrousek. „Ach, ano, slečno. Winky je velmi šťastná. Páni jsou velmi hodní kouzelníci.“

Hermiona se usmála. „Ano, to jsou, že. Dobře, děkuji za občerstvení.“ Winky se uklonila a také se na ní usmála.

„Zůstanete na večeři?“ zeptal se Harry později, když mu zakručelo v žaludku.

„Rádi bychom,“ prohlásil Ron rázně.

„Rone, nemůžeš se takhle sám zvát na večeři,“ kárala ho Hermiona.

„To jsem neudělal,“ brblal Ron.

Harry zvedl ruku. „To je v pohodě. Chci, abyste zůstali. Nemyslím si, že se Severus vzbudí.“ Měl je pozvat pořádně, nelíbilo se mu, že si jeho přátelé myslí, že by mohli obtěžovat.

Najedli se skoro mlčky. Harry nevěděl, jestli se na sebe jeho přátel hněvají, ale Hermiona se pokoušela udržovat konverzaci a vyptávala se na jeho výcvik. Harry věděl, že se dnes nic pořádně nenaučil a neměl náladu rozebírat své výkony. Když zmizelo i nádobí po dezertu, Ron s Hermionou se rozloučili. Hermiona ho dlouze objala a Ron ho poplácal po rameni.

„Jsem ráda, že je všechno v pořádku, Harry,“ řekla Hermiona procítěně, když ho pustila.

„Díky.“

Když odešli, v domě bylo náhle příliš ticho. Letmo pohlédl na hodiny, aby zjistil, jestli není pozdě a vydal se nahoru, aby zkontroloval svého opatrovníka. Přál si, aby mu madam Pomfreyová přesně řekla, jak dlouho bude Snape spát.

Snapeův pokoj osvětlovalo jen matné světlo lampičky a řeřavé uhlíky v krbu. Harry tiše vstoupil a Franklin na něj otočil hlavu. Snape ležel na boku, zamotaný v županu a na jedné noze měl pantofel – druhý ležel na zemi – bosá noha mu visela z postele. Vzduch v místnosti byl chladný a tak Harry přiložil do krbu. Naložil na uhlíky několik kousků dřeva a počkal, až se oheň rozhoří. Pak se narovnal, oprášil si ruce a přistoupil k posteli, sledoval, jak Snape pravidelně dýchá. Dva prameny černých vlasů mu visely přes obličej. Harry je opatrně odsunul stranou a prohlížel si jeho ostře řezanou tvář, vážnou i ve spánku. Zarazil se a rychle se narovnal, tato scéna přivolala vzpomínku, která jím projela jako břitva. S obavou, aby se Snape jeho přítomností neprobudil, tiše odešel a pečlivě za sebou zavřel dveře.

Snape se převrátil na záda a promnul si oči, pak si připomněl, kolik bolesti by od takového pohybu měl očekávat. Ale žádná se nedostavila; poslední dávka lektvaru ji pravděpodobně definitivně odstranila. Harryho úzkost mu jako kámen seděla na hrudi, vstal a došel k Franklinově kleci. Na kousek pergamenu napsal rychlý vzkaz Tonksové, složil ho a předal sově, kterou vypustil oknem. Pak si před oheň přitáhl starou dřevěnou židli a zamyšleně na ní seděl, dostatečně dlouho na to, aby si Harry nemyslel, že ho svou návštěvou probudil. O čtvrt hodiny později se od tepla ohně odpoutal, vzal si hůl, urovnal si župan a opustil pokoj.

Harry vzhlédl od své učebnice, když se ve dveřích knihovny objevil Snape. „Jak se cítíš?“ zeptal se okamžitě a pohlédl na hůl, kterou Snape stále používal, ačkoliv se o ni už neopíral tak ztěžka.

„Mnohem lépe. Myslím, že se Winky zeptám na něco lehkého k jídlu. Předpokládám, že už jsi jedl?“

„Ano.“ Harry vstal a přistoupil k němu. „Byli tu na večeři moji přátelé, ale před půl hodinou odešli.“

Snape se otočil a řekl: „Dobře, alespoň jsi měl společnost.“

Tak nějak, pomyslel si Harry. Šel do jídelny a ujistil se, že je dostatečně vyrovnaný před tím, než se Snape vrátil s talířem plným plátků masa a půlkou bochníku chleba v ruce. „Máš takový hlad?“ zeptal se Harry užasle.

Snape se posadil a řekl: „Skřítka si zřejmě myslí, že ano. Vezmi si taky.“

Harry si vzal krajíc chleba a žmoulal ho v neklidných prstech. Prohlédl si Snapea odshora dolů. „Budeš schopný v pondělí učit?“ Když Snape s odpovědí zaváhal, Harry pokračoval: „Měl by sis vzít ještě alespoň den volna. McGonagallová říkala, že to bude v pořádku.“

„Hm,“ zamumlal Snape.

„Severusi, prosím, nepospíchej,“ řekl Harry a slyšel tu prosbu ve svém vlastním hlase, musela se uvolnit z jeho pečlivě vybudované emotivní hráze.

Klidně, konejšivě Snape odpověděl: „Nebudu, Harry. Nepanikař. Vezmu si na pondělí volno.“

Harry se uklidnil a ukusoval pomačkaný chléb. Doufal, že se pondělní výcvik neprotáhne.

Snape k němu přistrčil talíř s masem, ale Harry si nevzal. Jedl jen z rozrušení, a teď byl plný. Snape pohlédl na hodiny a řekl: „Vrátím se do postele.“ Použil hůl, aby se mu povedlo vstát. Harry napřáhl ruku a pomohl mu udržet rovnováhu. „Jsem v pořádku, Harry, opravdu,“ řekl a pokrčil rameny.

„Měl bys poslat McGonagallové sovu,“ naléhal Harry. „Aby mohla informovat tvého zástupce.“ Harryho zaplavila vlna úzkosti, stejně znepokojující, jako v jeho nejhorších chvílích. Sklonil hlavu a čekal na pokárání, nebo dokonce na něco lehce sarkastického, ale heroicky zápasil sám se sebou.

Namísto dobře míněného kousavého komentáře Snape přistoupil blíž a volnou rukou Harryho objal. Harry se úsilím o získání kontroly nad svými emocemi zašklebil. Bylo to, jako by se mu právě zacelená rána znovu otevřela, odhalujíc prázdnotu v jeho nitru, kterou vál studený vzduch. Čelem se opřel o rameno svého opatrovníka. Bylo pevné. Teplé. Harry se uklidnil.

Snapeův hlas ho vyrušil. „Alespoň že jsem nelhal.“

„O čem?“ zeptal se Harry, aniž by se pohnul.

Snape se zasmál a pustil ho. „Nemyslím, že ti to chci říct.“

Harry se narovnal. „Říct mi o čem?“

Snape mu s povzdechem stiskl rameno. „Merline, asi jsem se už vykoupil… Cítím vinu za to, co jsem udělal.“

Harry několikrát zamrkal, tak docela to nepochopil. Čekal, jestli mu to Snape vysvětlí. Snape kousek popošel, o hůl se už skoro neopíral. Sklonil hlavu a přiznal: „Vyrovnal jsem se i s tvým otcem.“

Harry si to dal dohromady s jinými věcmi, které Snape řekl. „Na druhé straně?“ Snape přikývl a Harry vydechl: „Aha,“ se smíšenými pocity, které přešly ve zmatek.

Neochotně, stále zírajíc dolů, Snape pokračoval: „Omlouvám se. Je paradoxní, že teprve teď jsem pochopil, co jsem udělal.“

Rozhostilo se dlouhé ticho, polena v krbu se posunula a do vzduchu vzlétly jiskry. „Co se stalo?“ zeptal se Harry.

Se vzdáleným pohledem Snape konečně odpověděl: „Albus mě nepustil na druhou stranu, ale nějakou chvíli trvalo, než jsem se mohl vrátit, tedy přesněji, než mě poslali zpět.“ Následovala dlouhá pauza, než pokračoval: „Objevili se tvoji rodiče.“ Podíval se na Harryho a maličko se na něj usmál. „Tvůj otec nebyl rád, že mi Albus pomáhá s návratem.“

Harry si skousl ret, byl rád, že se teď na něj Snape dívá, když mluví.

„Albus tvému otci vysvětlil, že by měl mít radost, že se vrátím, když se teď o tebe starám.“

Harrymu se rozšířily oči. „Tohle řekl Brumbál mému otci?“ zeptal se ohromeně. Tvrdě polkl, srdce mu bušilo.

Snape přikývl, zvedl ruku a prohlížel si ji. „Bledl jsem. Bylo to hodně divné. Úplně jsem zapomněl, co to znamená být naživu, ale Albus trval na tom, ať si vzpomenu.“

„Co… co kdybys to neudělal?“ zeptal se Harry.

„Stejně jako každý, kdo nemůže vstoupit na druhou stranu. Stal bych se duchem.“

„Severusi!“ vyhrkl náhle vyděšený Harry. „Neriskuj kvůli mně. Nechtěl bych, aby se to stalo – za žádnou cenu.“

„Merline,“ vydechl Snape pobaveně.

Harrymu se opět obnovila sebekontrola, které měl tolik zapotřebí.

„Albus by tomu nejspíš zabránil, ale moje volba byla to risknout,“ dodal Snape přísně.

„Příště už to nedělej,“ naléhal Harry vážně.

Snapeovi se zavlnily rty. „Nečekám, že bude nějaké příště.“

Harry se zamyslel. „Co jsi řekl mému otci?“ zeptal se.

Snape vypadal nepohodlně, ale pak odpověděl: „No, nepotěšilo ho to. Chtěl vědět, co s tebou dělám… co dělám s jeho synem. To bylo, když mě život začal zase přitahovat, přestože byl plný bolesti – to bylo poprvé, kdy jsem to uvítal.“ Zaváhal, ale nakonec dodal: „Řekl jsem mu, že teď jsi můj syn.“

Harry si omráčeně pokoušel představit si události, které by nikdy nepovažoval za možné, jednou rukou se opřel o stůl a druhou si prohrábl vlasy.

Snape řekl: „Říkal jsem, že je mi to líto. Nechtěl bych, aby mi někdo řekl něco takového. Nemůže s tím nic dělat. Absolutně nic.“

„Doufáš, že nemůže,“ komentoval to Harry.

Snape si pobaveně odfrkl. „To je pravda.“

Harry se zhluboka nadechl, vítr vtlačil trochu kouře z krbu zpátky do místnosti a jeho nasládlá vůně mu připomněla Bradavice a tedy i domov. „Nedokážu si představit, že se na mě rodiče vyptávají,“ řekl a neklidně se zasmál. „Co říkala moje maminka?“

Snape zavrtěl hlavou. „Nic. Zůstala v pozadí, v mlze.“ Pohladil Harrymu rameno. „Omlouvám se, Harry,“ řekl a znělo to upřímněji, než si Harry myslel, že je to vůbec možné.

Harry před vroucím výrazem v obličeji svého opatrovníka o půl kroku ustoupil. O okamžik později ten výraz vybledl. „Hmm,“ zamumlal Harry a pokoušel se s tím vyrovnat. „Ale Brumbál mu to řekl už před tebou,“ poznamenal.

„Pravda. Ale ne tak docela… tak krutě.“ Snape se otočil a přistoupil ke skomírajícímu ohni. „Kdyby se někdo pokusil mi tě vzít…“ Jeho temný hlas odezněl.

Harry se cítil tímto novým přístupem rozrušený, ale zároveň se cítil bezpečněji. Nedokázal na to odpovědět.

V době, kdy Harry trval na tom, aby se vrátil do postele, ale Snape se raději usadil v knihovně, se ozvalo klepátko. Harry si myslel, že se vrátila Candida, a tak když otevřel dveře a našel za nimi Anitu, byl velmi překvapený. Nebyla do počasí, jaké venku panovalo, dostatečně oblečená, ale zřejmě chlad nepociťovala.

„Uh, pojďte dál,“ pozval ji Harry, když se vzpamatoval.

„Jak je Severusovi?“ zeptala se. „Dostala jsem zprávu o tom, co se stalo.“

„Je v pořádku,“ ujistil ji Harry. Vedl ji do domu a ona ho neochotně a nejistě následovala.

Snape překvapeně vzhlédl. Když na sebe jen zírali, Harry couvl, nebyl si jistý, jestli by měl zůstat. Anita svému synovi řekla: „Vypadá to, že jsi v pořádku.“

Snape se narovnal, vypadal téměř normálně. „Měl jsem odbornou péči,“ vysvětlil. Vstal a přistoupil k ní. „Překvapuje mě, že jsi přišla.“

Ošila se. „Nerada se zdržuji mimo čarodějnický sabat, ale Denní věštec popsal tvá zranění jako smrtelná. Myslím, že kdybych věděla, jak dobře se ti daří…,“ prohodila nejistě.

Harry očekával, že na to Snape prudce zareaguje, ale on jen klidně řekl: „Jsem v pořádku. Neznepokojuj se. Mám tu Harryho, aby na mě dohlédl, když všechno ostatní selže.“

Oba, Harry i Anita několik minut mlčeli. Pak Anita nemotorně, s jemným zasmáním řekla: „To je dobré vědět. A kdo koho vlastně adoptoval?“ dodala v pokusu o vtip.

Snapeovy rty sebou škubly a překřížil ruce na prsou. „To je stále nejasné,“ řekl novým, neobvykle laskavým hlasem, který Harryho nejasně znepokojoval. „Oba jsme v pořádku. Potřebuješ ještě nějaké ujištění?“ Znělo to tak jistě a klidně, že si Harry až skousl rty v naději, že tahle žena již nemá nad jeho opatrovníkem žádnou moc. Zatímco přemýšlela o odpovědi, Snape se na ní klidně a bez mrkání díval.

„Ach ne, další ujištění nepotřebuji. Uvědomila jsem si, že na rozdíl od minulosti, už si takový útok, dokonce ani od bývalého kolegy smrtijeda, nezasloužíš.“ Harry pevně stiskl rty. Veseleji pokračovala: „Ale jak vidím, hezky ses zotavil…“ Odmlčela se, jako by se pokoušela pochopit toho změněného muže, který před ní stál. Přitáhla si plášť, jako by se chystala odejít.

„Ujišťuji tě, že se zotavuji velmi dobře,“ odpověděl Snape. „Ale myslím, že se zde necítíš pohodlně, možná by ses měla vrátit.“ Nevyhazoval ji, jen konstatoval zřejmé.

„Je to už velmi dávno, kdy jsem byla někde jinde. Ale… myslela jsem, že teď, když jsem téměř ztratila svého jediného potomka… že bych měla vidět, jak se ti daří. Ale zjevně jsi v pořádku.“ Chvíli na něj zírala, než se otočila k odchodu. „Pokud se budete moci zastavit o Vánocích, budete velmi vítáni.“

Harry se při vzpomínce na jejich poslední návštěvu lehce zamračil. Snape řekl: „Pošli sovu a pak uvidíme.“

Odešla s poslední zvědavým pohledem na svého syna. Harry ji doprovodil ven, přemýšlel o změně, která se stala s jeho opatrovníkem a jestli za to může lektvar madam Pomfreyové.

*****

Ráno se Harry vzbudil z neklidného a mnohokrát přerušovaného spánku. Měl živý sen o tom, jak mluví se Siriusem skrze zrcátko, které mu kmotr věnoval. Bylo to velmi podivné, Sirius chtěl vědět, jestli se Severus v pořádku vrátil. Harry si přál, aby si s ním opravdu mohl za použití zrcátka popovídat, poděkovat mu, ale jestli to někdy i bylo možné, tak teď už bylo zrcátko dokonale zničené.

Harry musel vylézt z postele, když se na parapetu objevila jedna ze sov Oddělení magického vymáhání práva. Harry si promnul oči, vzal si od ní dopis a zjistil, že je od Tonksové.

Harry, ředitelka McGonagallová mě ujistila, že se Severus rychle zotavuje, ale myslím, že by sis měl vzít volno alespoň do té doby, než se bude moci vrátit do Bradavic. Harry zamrkal, připadalo mu to podezřelé, ale na druhou stranu byl rád. Jestli se to Reggiemu nebude líbit, dám mu co proto. Harry se tomu zasmál, ale pak zvážněl a skousl si ret. Když mu McGonagallová vykládala všechny detaily, prozradila mu, že Averyho odvedl sám Rodgers. Harry si na svého instruktora z oné noci nepamatoval. Nepamatoval si nic než nejasnou šeď mezi tím, kdy nalezl Snapea v jeho kabinetě, a tím, kdy ho jeho opatrovník přivedl k sobě na ošetřovně. Dobu mezi tím měl v mysli podivně zdeformovanou, jako po použití halucinogenního lektvaru.

Přeložil dopis a zmačkal ho, pak ho přeložil ještě jednou a znovu ho zmačkal. Zamračeně uvažoval, co si o něm teď Rodgers myslí. Určitě věřil, že je Harry příliš křehký, než aby se mohl stát bystrozorem. Představoval si, že až se vrátí, bude k němu instruktor přistupovat mnohem tvrději, než k ostatním učňům. Dobře, vyrovná se s čímkoliv, co mu Rodgers postaví do cesty, pomyslel si rozhodně.

Snape pročítal poslední stránku novin, když sešel dolů. Harry si nalil šálek kávy a napil se, nevšímal si toho, jak je horká. Svět mu dnes připadal mnohem stabilnější, bylo v něm méně toužebných očekávání. I pomyšlení na rodiče bylo uklidňující, jako by se uvnitř sebe zbavil nějakého napětí, které si neuvědomoval. Cítil se lehký, téměř euforický.

„Spal jsi dobře?“ zeptal se Snape.

Harry pokrčil rameny, nepotřeboval, aby si jeho opatrovník dělal starosti. „Docela jo.“

Snape si ho pozorně prohlédl, jako by zjišťoval, jestli říká pravdu. Přilétla sova s dopisem. Snape mávl na Harryho, aby zůstal sedět, a vzal si ho od ní.

„Kde máš hůl?“ zeptal se Harry.

Snape nevzhlédl od otevírání obálky. „Dneska ráno jsem ji nepotřeboval.“

„Už jsi v pořádku?“

„Natolik, abych se nemusel pohybovat za pomoci toho zahnutého kusu dřeva.“

Snapeův sarkastický tón způsobil, že se Harry usmál. „Tak to bych zítra mohl jít na ministerstvo.“

„Myslel jsem, že bychom mohli dělat něco jiného.“

„A co?“ zeptal se Harry pobavený tím, že by Snape podporoval ulejvání.

„Nějaké vánoční nákupy.“

„Někde u mudlů?“ zeptal se Harry s nadějí.

Snapeovy rty sebou škubly, sklonil se k dopisu a zadíval se na Harryho přes jeho okraj. „Jestli chceš.“

Harry strávil klidné ráno studováním v knihovně, odpovídáním na dopisy kamarádům a lenivým uvažováním o tom, o co zítra přijde, když zůstane doma. Po obědě, protože měl den navíc ke studiu, se uložil na pohovku s purpurovou knihou v ruce. Suchý text – Atmosféra paralelních světů vytváří pro křehkého a slabého návštěvníka znepokojivé a nebezpečné prostředí – Harryho spolehlivě uspal.

Snape vešel do dveří knihovny. Jasné polední slunce zářilo oknem, které Harry zničil a znovu opravil, když je Avery přišel špehovat. Harry spal, podivně zkroucený, v ruce stále svíral knihu, která už ale skoro padala z pohovky. Snape mu jí vzal, narovnal pomuchlané stránky a odložil ji na podlahu, protože stolek přetékal Harryho učebnicemi.

Harry se ani nepohnul. Snape se pomalu narovnal, prohlížel si jeho spící tvář, zcuchané vlasy a bílou linku, která zůstala po jeho jizvě. Hrdina Kouzelnického světa tvrdě spal a Snape si pomyslel, že je i jeho osobním hrdinou. Tvrzení, jak moc Harry potřebuje jeho vědomosti, způsobilo, že na to skoro zapomněl.

Knihovna byla jedinou místností v domě, ve které nebyl krb, takže v ní bylo daleko chladněji než v obývacím pokoji. Snape si svlékl domácí kabátek a Harryho jím přikryl, ale stejně nedokázal odejít a vrátit se ke svým pergamenům. S hlubokým povzdechem usedl na kraj pohovky, pomalu se naklonil a rukou Harryho objal. Z hlubokého spánku ho tím nevyrušil, stres posledních dnů na Harryho dolehl a opravdu si potřeboval odpočinout.

Snape opřel hlavu o pohovku a zadíval se na strop, vychutnával si ten okamžik a vzdoroval pokušení stisknout chlapci rameno, aby ho neprobudil. Hruď se mu stáhla, když pocítil sílu Harryho emocí, třebaže už se to zlepšovalo. Zvedl hlavu a zadíval se do Harryho rozčepýřených vlasů, pociťoval nezvyklý soucit ke své bývalé Nemesis Jamesi Potterovi – lítost, že James není tady, na svém právoplatném místě. Tohle poručnictví, které přijal tak zdánlivě lehce při pohledu zpět, se ukázalo být čestnou poctou, a pociťoval to téměř jako krutost k Jamesi Potterovi, na jehož místě se ocitl.

Jednoho dne bude Harry svou silou konkurovat Brumbálovi, ale v tuto chvíli potřebuje útočiště v tomto domě a Snapeovy znalosti a porozumění. Jako odpověď na tyto jednoduché věci Harry vracel naprostou loajalitu, která dělala vše ostatní pozoruhodně snadným. Jednoho dne, až příliš brzy, nic z toho potřebovat nebude, ale právě teď pociťoval Snape horoucí pýchu nad tím, že je to on, komu byl tento úkol svěřen.

Harry se ve spánku posunul a Snape si ho přitáhl blíž. Vypadalo to, že se propadl do ještě hlubšího spánku, takže se Snape zamyslel nad tím, jestli by mu neměl projevovat větší náklonnost. Harry mu nikdy nic podobného nenaznačil, ale možná to ani sám nevěděl.

Znepokojený tím, že byl tak nedbalý a zlobící se na svou neobratnost, pohladil Harryho po zádech, čímž způsobil, že se mu otevřely oči. Harry vypadal překvapený tím, co se stalo, a pohled do jeho znepokojených zelených očí ho ujistil, že na tohle je už docela starý. Snape se lehce zasmál nad tou ironií, že teď už je příliš pozdě.

„Udělals to znovu,“ postěžoval si Harry, ale položil hlavu Snapeovi na rameno s výrazem, který naznačoval nedávnou bolest.

Jedna Snapeovo část žasla nad tím, jak normální mu to připadalo. Klidným hlasem řekl: „Všechno je v pořádku.“

„Já vím,“ odpověděl Harry, znělo to jako by trochu ztrácel trpělivost s tím, že to slyší znovu.

Po chvíli ticha a zamyšlení se nad svými vlastními obavami, Snape zamumlal: „Ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla. Podceňoval jsem tě. Stále ho porážíš.“

„Vážně jsem nic neudělal,“ tvrdil Harry.

„Nepodceňuj… své obvyklé hrdinské já.“

Harry zvedl hlavu. „Tos dělal ty,“ řekl ostře.

„Jen chvíli,“ slíbil Snape.

„No jo,“ připustil Harry, vypadal rozmrzele.

Snapea to pobavilo a řekl: „Mám tě rád, Harry.“ Pak si uvědomil, co tak snadno řekl. Na několik nadechnutí Snape ztuhl a posadil se rovněji, ale vypadalo to, že Harry zase usíná. Snape se nejistě zeptal: „Nemáš k tomu co říct?“ Vše co následovalo, bylo jen pokrčení ramen a Snape poznamenal: „Ještě nikdy jsem ti to neřekl.“

Harry zavřel oči odhodlaný spát dál a řekl: „Předpokládal jsem, že ano. Proč jinak bys mě adoptoval?“

Snape omráčeně mlčel, přemítal, jestli by to mohla být pravda, ale nakonec se rozhodl, že na tom nezáleží a vrátil se ke své práci, zanechávajíc Harryho jeho zaslouženému odpočinku.

Harry se probudil o hodně později, s tváří přilepenou ke koženému povrchu pohovky a zvedl hlavu. Neměl v úmyslu spát, jen potřeboval, aby si jeho oči odpočinuly. Prohrábl si vlasy, posadil se a zjistil, že je přikrytý vybledlým domácím kabátkem. Vděčně se usmál. Ztuhle se vyškrábal na nohy. Zjistil, že se v obývacím pokoji Snape prokousává stohem pergamenů.

„Vyspal ses dobře?“ zeptal se Harryho.

Maličko vyvedený z míry Harry odpověděl: „Ano.“ S povzdechem a bolavýma očima se posadil na židli, kterou si postavil před Snapeův stůl, jako kdyby byl ještě studentem. Snape odsunul hromadu pergamenů stranou, jen jeden si ponechal, vypadalo to, že to je poslední Brumbálův dopis. Harry se zeptal: „Tak kam zítra půjdeme?“

„Myslel jsem, že do Edinburghu, je to mnohem blíž a mohli bychom se tam snadněji přemístit. Pokud to už nedokážeš bez problémů až do Londýna.“

Harry zavrtěl hlavou. „Ještě ne. Ale vlastně jsem to nezkoušel,“ dodal zamyšleně.

„Tak tedy do Edinburghu,“ řekl Snape rozhodně.

Po chvíli Harry řekl: „Jsem rád, že už jsi skoro v pořádku,“ s velkou dávkou emocí.

Snape ironicky odpověděl: „Musím ti za to poděkovat. Tobě a tvému kmotrovi.“

Harry se usmál. „Pomáhá mi vědět, že to staré nepřátelství je pryč.“

„Je docela pryč a musím souhlasit, že to pomáhá.“ Snape spojil prsty do věžičky a vypadalo to, že chce ještě něco říct, dlouho váhal, ale nakonec se mírně zamračil a zůstal zticha.

*****

Přemístili se na kraj lesa, blízko cesty strmě stoupající do svahu. „Kde to jsme?“ zeptal se Harry zmateně.

S vědoucím, povýšeným úsměvem Snape řekl: „Pojď za mnou.“

Za ohybem cesty stromy prořídly a z mraků vykouklo slunce. Brzy se cesta změnila na obyčejnou silnici a vedla je kolem starého hřbitova do rušné ulice s obchody. Vál studený vítr a Harry litoval, že si pod plášť neoblékl dva svetry.

„Řekni mi, kdyby ses chtěl někde zastavit,“ řekl Snape.

„Někde hodně blízko,“ odpověděl Harry.

„Jestli to vydržíš, tak nedaleko je nákupní centrum.“

„Kde?“ Všechno co Harry viděl, bylo velké otevřené prostranství. Přemýšlel, jestli by na sebe pod pláštěm dokázal zakouzlit ohřívací kouzlo, aniž by přitáhl pozornost. Snapeovo oblečení, ačkoliv bylo z větší části zakryté pláštěm, pozornost protijdoucích lidí přitahovalo.

Než se dostali dovnitř, Harry už měl zmrzlé nohy. Navzdory počasí venku, bylo v několikapatrovém nákupním centru teplo a rušno. „To je bezvadný,“ zamumlal Harry, svlékl si plášť a zamrkal na barevná umělá světélka blikající nad obchody.

Chvíli se společně potulovali kolem obchůdků. Harry potřeboval najít obchod se sklem, kde by se daly koupit sklenice na přísady do lektvarů. Vpravo zahlédl papírnictví. „Možná bych něco sehnal tady,“ navrhl a myslel při tom na Hermionu, a možná by se tu našlo i něco pro Belindu.

„Rozdělíme se?“ navrhl Snape a zastavil se na prahu krámku vedle pokladny.

„Ne,“ odpověděl Harry okamžitě a pak přidal: „Ne dokud nezjistím, co ti mám koupit.“

Snape procházel úzkými uličkami mezi regály, kudy ho Harry vedl a nespokojeně mručel nad ošklivými levnými mudlovskými výrobky. Tak dlouho, dokud nezahlédl laptop. Na jednom pro studenty byla vyobrazena periodická soustava prvků a další odkazy na vědecké stránky. Harry se vrátil a nahlédl mu přes rameno. „Našel jsi něco, co se ti líbí?“

„Určitě by se to rozbilo,“ poznamenal Snape.

„Určitě by přestal pracovat,“ škádlil ho Harry. „Nemáš žádnou zásuvku.“

Snape přejel prstem po kovovém plášti vystaveného modelu. „Postrádáš mudlovské věci, které jsi měl dřív, Harry?“

„Ne, vůbec ne,“ ujistil ho Harry.

Snape odtáhl ruku. „Dobře. Nemyslím si, že bych je dokázal tolerovat, dokonce ani kvůli tobě ne.“

„Připomínají mi Dursleyovi, hlavně mého bratrance, takže je to lepší bez nich.“ Harry vzal do ruky diář v teplých hnědých koženkových deskách. „Tohle je hezké,“ prohlásil. „Některé věci mají mudlové lepší. Přinejmenším to není udělané ze zvířete.“

„Neschvaluješ výrobky z dračí kůže?“

„Na ohnivzdorné rukavice se hodí. Nelíbí se mi, že mám boty z trollí kůže a rukavice z kůže mořského červa.“ Několikrát sešit otevřel a zase zavřel. „Myslím, že tohle vezmu pro Hermionu.“ Když se vrátili do přední části krámku, měl už Harry několik dárků. Ve frontě u pokladny sečetl jejich cenu. „Hm, nemáš nějaké libry navíc, které bys mi mohl půjčit?“ Snape vytáhl peněženku a podal mu několikrát přehnutou bankovku. „Díky. Promiň,“ zamumlal Harry a pomyslel si, že by si měl ze svého kapesného více šetřit.

Rodina před ním diskutovala o příbuzných, kteří je poctili svou otravnou návštěvou v době, kdy se chystali na nákupy. Snape řekl: „Neomlouvej se, Harry.“ Tišeji, zvláštně utrápeně dodal: „V současné době bych ti nedokázal něco odepřít.“

„Ach,“ vydechl Harry překvapený a zjihlý jeho tónem. Se lstivým pocitem a napůl žertem se zeptal: „Znamená to, že můžu dostat nové koště? Minulý týden měli na Příčné ulici Okřídlený blesk M3.“

Snape pozdvihl obočí a vážně odpověděl: „Ne, nemůžeš. Nové koště nepotřebuješ.“

„Ginny ano. Myslel jsem, že bych jí dal své staré. Opravdu chtějí vyhrát školní pohár a ona musí létat na Charlieho koštěti, které bylo slušné tak před deseti lety.“ Řada lidí se konečně pohnula a Harry odložil nákup na pult.

„Kdybych chtěl pomáhat zlepšit nebelvírské šance, navrhl bych ti obchod z košťaty sám.“

„To jsem si myslel,“ zamumlal Harry. „Problém je, jak ho Ginny dát, aniž bych urazil její pýchu. Má dostat nové koště až ukončí školu, ale to už bude na výhru školního poháru příliš pozdě.“ Rodinka před nimi platila kreditní kartou. „Pomohly Suze ty brýle? Napsala mi, ale ještě je neměla vyzkoušené při zápase.“

„Jde jí to s nimi dobře,“ ujistil Snape Harryho. „Nebylo to od tebe příliš moudré, pokud chceš, aby tým slečny Weasleyové pohár vyhrál.“

Harry posunul košík s nákupem blíž k pokladně a řekl: „Jsem trochu rozpolcený. Chci, aby byla Suza šťastná, ale na druhou stranu má ještě spoustu let na to, aby zvítězila, až Ginny a ostatní mí kamarádi z Nebelvíru školu opustí.“

Vyšli z obchodu a zastavili se na okraji proudu nakupujících, kteří je míjeli. Snape se maličko zdráhavě zeptal: „Je něco rozumného, o čem jsi doufal, že k Vánocům dostaneš?“

S pomyšlením na to, co téměř ztratil, Harry řekl: „Mám všechno, co potřebuji, Severusi.“

„To ti těžko mohu zabalit,“ poznamenal Snape suše.

„První dárek, který jsem kdy dostal, byl narozeninový dort od Hagrida. Taky nebyl kdovíjak zabalený.“ Tišeji, za přítomnosti stovek spěchajících mudlů nesoucích tisíce dárků, Harry dodal: „Žádný není takový, jako jsi mi dal k narozeninám ty. Dárky, které se nedají zabalit, jsou ty nejlepší.“

Dlouhou dobu se dívali jeden druhému do očí, než Snape řekl: „Jako obvykle se projevila tvá nechutná sentimentalita, Pottere.“ Ale jeho oči byly při tom prohlášení nezvykle šťastné.

*****

Ráno se připojil ke Snapeovi důkladně odpočinutý. Po dni stráveném na nákupech v Edinburghu a Chesteru se mu spalo velmi dobře. Snape se rychle najedl, vstal, oblékl si plášť a zamířil ke krbu.

Harry ho šel vyprovodit, přál si, aby mohl zůstat doma déle, ale snažil se, aby to na sobě nedal znát. Jako by mu četl myšlenky, Snape přezíravě řekl: „Vánoce už jsou za dveřmi.“ Ale jeho tón se okamžitě změnil a už jemněji dodal: „Kdybys cokoliv potřeboval, pošli sovu. Pošli ji, i kdybys nic nepotřeboval.“

„Dobře,“ slíbil Harry, a velmi se snažil nedat najevo svou nechuť nad Snapeovým odchodem; byl zjevně na odchod připravený a dokonce se pilně připravoval na ranní vyučování.

Snape nesáhl po letaxu, ale odložil svou aktovku a přistoupil k Harrymu. Uchopil ho za ramena a přikázal: „Dávej na sebe pozor… při výcviku i jinde.“

„Dám,“ slíbil Harry.

„Uvidíme se za dva týdny.“ Snape počkal, až Harry přikývne a pak sáhl po letaxu. „Pošli sovu, kdybys cokoliv potřeboval,“ zopakoval naléhavě, jeho hlas konejšivě sliboval rychlou odpověď.

Později toho rána Harry vystoupil z krbu v atriu na ministerstvu. Fontána melodicky bublala a upoutala jeho pozornost, když mířil k výtahům. Průzračná abstraktní socha v jejím středu vypadala, jako by zářila, jak ji omývala voda, která po ní stékala, ale ta záře vypadala spíše přírodní než magická. Kruhový bazének kolem ní vypadal příliš velký; Harry si pamatoval na mnohem větší sousoší, které bylo zničeno při bitvě s Voldemortem. Už dlouho na to nepomyslel a nyní přemýšlel, co ho přimělo to udělat. Když se zamyslel sám nad sebou, cítil velkou sebedůvěru, takovou, že by se dokázal postavit zlým kouzelníkům třeba i sám.

V duchu se znovu zaměřil na hrůzu té noci. Ale byla pryč; Voldemort byl pryč. Harry nejen že cítil jeho naprostou absenci, ale cítil také, že nikdy nebyl jeho součástí. Uvažoval, jestli se Snape cítí také svobodněji, když je teď Harry nezávislejší. Stojíc tam před fontánou s lesknoucí se vodou se Harry poprvé cítil celistvý a nepoznamenaný, a taky měl kontrolu nad svou budoucností.

Kdosi k němu tiše přistoupil. Vineet si fontánu prohlížel kritickýma očima. „Není to příliš hezké,“ poznamenal.

„Lepší, než ta předchozí,“ mínil Harry. Mávl k soše rukou a vysvětloval: „Byl tam kouzelník s čarodějkou a skřet, kentaur a domácí skřítek v podřízených pózách.“

„Co se s nimi stalo?“ zeptal se Vineet.

„No…,“ řekl Harry, zaváhal a maličko se nahrbil. „Oni ožili, aby mě chránili před Voldemortem, dokonce i ten kouzelník přišel o hlavu.“

Vineet se na Harryho pochybovačně a zklamaně podíval. „Nemůžeš si myslet, že jsem tak hloupý,“ řekl mrzutě, překřížil ruce a podíval se na Harryho přes svůj nos stejným způsobem, jako to dělal Snape.

„To jsem neměl v úmyslu,“ tvrdil Harry, rozesmál se takovým způsobem, o kterém si před pár dny ani nepomyslel, že to ještě někdy udělá. Mávl rukou kolem atria v pokusu vysvětlit to jasněji, ale vzdal to. „No, nevadí. Stejně je to trapné.“

Vineet vypadal, jako když uvažuje o Harryho upřímnosti, ale změnil téma. „V Denním věštci tento víkend nepsali o ničem jiném než o tom, že jsi chytil posledního z následovníků Toho-koho-jsme-nejmenovali. Jako všechny příběhy o tobě, i tenhle vypadal neskutečně.“

Harry všechny články nečetl, ale věděl, že se všichni chystali o Averyho činu mlčet, protože by se mohly objevit nepříjemné otázky kolem Snapea. „Teď už je po všem,“ řekl s nečekaně spokojeným pocitem.

„Další povstane,“ řekl Vineet rozhodně.

„To je pozitivní způsob myšlení.“

„Další musí povstat. To je způsob, jak věci fungují, v kruhu.“

Harry, který dával přednost přímému uvažování, se tomuto úhlu pohledu bránil. Přestože bylo naivní domnívat se, že to někdy nějaký temný kouzelník znovu nezkusí. „Máme chvíli čas, že jo?“

„Možná.“ Ponuře, jako by mluvil jen proto, že musí, s rukama stále založenýma, Vineet pokračoval: „V novinách mylně uváděli, že jsou všichni smrtijedi v Azkabanu, a to proto, že to oznámila sama ministryně.“

Harry se střetl s jeho upřeným tmavě hnědým pohledem a pevně se mu díval do očí. „Ne, ona se nemýlila.“ Pak se usmál, hlavně proto, že si nemohl pomoci. Vineet ztuhl.

Harry se otočil zpátky k soše a sarkasticky řekl: „Už jsi někdy nahlédl na druhou stranu?“

„Ne.“ Následovala dlouhá pauza. „A ty?“

„Ano.“

„Viděl jsi Toho-kterého-jsme-nejmenovali?“

„Ne, vlastně,“ odpověděl Harry, „jen svou rodinu… své přátele.“ Bylo vlastně zvláštní, že Voldemorta neviděl, musel tam přece být. Už asi podesáté si představoval otcův výraz, když Snape přišel se svým prohlášením. Hlavou mu kroužily smíšené emoce.

„Vypadáš, jako bys tam zrovna byl,“ prohodil Vineet s úctou.

Harry se napřímil. „Ne, jsem tady.“

Atrium se začalo plnit čarodějkami a kouzelníky spěchajícími do práce. Důvěrně známý hlas Harryho pozdravil a na rameno mu poklepal Artur Weasley. „Jak se máš, chlapče?“ zeptal se znepokojeně.

„Jsem v pořádku, pane Weasley, děkuji.“

Pan Weasley se naklonil blíž, sevřel Harrymu paži a řekl: „Minerva nám řekla, co se stalo. Znělo to hodně děsivě, chlapče.“

Harry se pokusil to zlehčit, i když to znělo spíš váhavě, když řekl: „Nechci být neustále tak nebezpečný pro všechny kolem.“

„Ach, Harry,“ řekl pan Weasley pohnutě. „To není tvoje vina. Některé věci začaly dávno před tím, než ses narodil.“

„Ale teď je všechno v pořádku,“ dodal Harry. Pan Weasley vypadal zmateně a tak Harry řekl: „Je to těžké vysvětlit. Možná někdy při večeři.“ Zmlkl, myšlenky se mu zatoulaly o pár dní dozadu. Ale jeho končetinami se rozlil úžasný klid, opět se usmál. „Věci jsou lepší, než si myslíte.“

„Dobře, to je docela změna.“ Pan Weasley přesunul svůj pohled a pozdravil Vineeta. „Doufám, že na něj také dohlížíte,“ řekl a kývl směrem k Harrymu.

„Pokouším se to dělat,“ řekl Ind suše.

Pan Weasley jim popřál dobrý den a otočil se za plešatým mužem, procházejícím kolem, ale Harry ho zadržel. „Povězte Vineetovi, co se stalo s původním sousoším.“

„Ach to…,“ zarazil se a nevěřícně se na Harryho podíval. „Opravdu to chceš?“ Harry se na něj souhlasně podíval a tak řekl: „No, já jsem tady nebyl… jen Harry a starý Albus Brumbál, oh a samozřejmě Ten-koho-jsme-nejmenovali…“

„Pane Weasley!“ vyprskl Harry.

„Oh, ano, Voldemort. Promiň, Harry. Brumbál je zřejmě použil jako své spojence, když poslal svého starého zlatého fénixe pryč.“

„Opravdu?“ zeptal se Vineet a znělo to tvrdohlavě nedůvěřivě.

„Chtěl Harryho zabít, měl vztek, že se nedozvěděl znění té věštby. Nakonec byly všechny sochy rozbité.“ Podíval se na hodinky. „Už musím jít. Rád jsem tě viděl, Harry, pošlu ti pozvánku na večeři.“

Harry si znovu prohlédl abstraktní sochu. Část vypadala pevně a bytelně, jiné části vypadaly vratce a podivně, ale celá ta věc byla ze všech stran vyvážená. Na rozdíl od postav, tohle mu dovolovalo představovat si cokoliv. Náhle zjistil, že se mu to docela líbí.

„Dneska jsi hodně ponořený sám do sebe,“ řekl Vineet po dlouhém tichu. „Věřím tomu o těch sochách.“

Harry si uvědomil, že tohle byla jen neškodná nedůvěra. „Nemusím si nic vymýšlet,“ zažertoval.

Hluboké hnědé Vineetovy oči vypadaly měkčí. „Je nějaké místo, kde by tě nepronásledovaly vzpomínky?“

„Ne tady.“

Zarachotil kolem nich vozík plný krabic s pergameny. Vineet řekl: „Už není na svobodě žádný volný smrtijed?“

„Ne,“ odpověděl Harry sebevědomě.

„Hm. Jen abys věděl, přijdeme pozdě.“

Harry pohlédl na hodinky a oba se rozeběhli. Ve výtahu Harry řekl: „Dobře, teď mi vysvětli ten kruh temných kouzelníků.“

„Není to jen o temných kouzelnících… je to cyklus všech věcí,“ vysvětloval Vineet trpělivě.

„Den, noc, den, noc,“ nabídl Harry a otevřel dveře výtahu.

„To je velmi dobrý příklad.“

„A cyklus dobrých kouzelníků se shoduje s tím temným, ne?“ zeptal se Harry, když se nad tím zamyslel.

„Doufám.“

Protože byli ve výcvikové místnosti první, odtáhli stolky ode zdi a uspořádali je. Harry položil na svůj stolek knihy a zamyšleně usedl s prázdným pergamenem před sebou a brkem v ruce. Přišla Kerry Ann a vypadala rozespale. „Dobrá práce, Harry. Teď je máme všechny.“

„Díky,“ zamumlal Harry a pak se otočil na Vineeta. „Dokáže někdo ten cyklus určit a ví, kdy se objeví temný kouzelník?“

Vineetův pohled maličko ztvrdl. „Někteří lidé věří, že mohou, ale je to velmi těžké umění. Když nastane velmi silná nerovnováha, může se stát, že se jim zjeví ty správné věci.“

„Myslíš tím hodně silné kouzelníky?“ zeptal se Harry.

Vineet neodpověděl.

„O co jde?“ zeptala se Kerry Ann zvědavě. Vešel Rodgers, vypadal rozrušený, jako by byl rozladěný z něčeho, co mělo přijít. Hned za ním přiběhl Aaron, celý udýchaný a s nevinným úsměvem si sedl ke svému stolku. Rodgers si spěšně přerovnával své poznámky, ale opozdilce nepokáral.

Harry se s ďábelským úsměvem na rtech naklonil ke Kerry Ann. „Myslím, že Vishnu je zklamaný, že nedostal možnost bojovat s Voldemortem.“ Když se na něj Ind podíval zúženýma, i když překvapenýma očima, Harry ho plácl po rameni. „Byl bys vítanou pomocí. Proč by ses neutkal s tím dalším?“ Rodgers si odkašlal a Harry namočil brk do kalamáře a sklonil se nad svým pergamenem. Ještě s veselým úšklebkem zašeptal: „Dej mi vědět, kdybys potřeboval pomoc. Budu tady.“

konec

 

Poslední komentáře
18.08.2019 22:09:03: Krásná povídka moc dík za překlad.smiley${1}
10.07.2019 11:03:49: Něco hledám, je to v žánru Severitus, je to podobné jako tato povídka, možná je to už blízko, ale mu...
17.12.2011 14:23:39: moc nádherná podídka se senzačním překladem, velice mě zaujala a nemohla jsem se od ní odtrhnout :) ...
21.02.2011 22:29:11: Skvela povidka. Nebyl by její český překlad v pdf nebo doc?