Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

8. kapitola

Velký zápas

 

Další týden uběhl rychle, dokonce i bez ročníkových zkoušek. Harry se snažil držet pod kontrolou, aby zamezil nepříjemným vizím. Nicméně McGonagallová ho stejně nechtěla nechat hrát bez toho, aby na jeho koště použila lepící kouzlo. To by omezilo jeho manévrovací schopnosti, ale ani po půlhodině přesvědčování nepovolila. Odvolávala se na předpisy. Harry se o tom nechtěl moc šířit a tak o tom řekl jen Ronovi pod podmínkou, že zachová mlčení.

Noc před zápasem měl Harry sen o temných, kluzkých stínech, které ho sledovaly šedo-zelenou krajinou. Paprsky lepkavé jako karamel mu nedovolily uniknout. Zběsile s nimi bojoval, stále víc se do nich zamotával a stíny se blížily. Vzbudil se, když s ním někdo zatřásl.

„Harry?“ zeptal se Ron tónem, který říkal: doufám, že to není to, co si myslím, že to je.

„Jo.“

„Noční můra?“

„Ano.“

„Dojdi si pro lektvar,“ navrhl Ron.

„Ne,“ řekl Harry.

„Už je pozdě abys nějaký dostal?“

Harry se podíval na hodinky a zjistil, že je pár minut po jedné. „Asi ano.“

Slyšel, jak Ron odhodil přikrývku a sedl si k němu. „Ne, to není. Ne pro někoho.“

„Ty chceš, abych šel zaklepat na Snapeovi dveře v jednu ráno?“ zeptal se Harry nedůvěřivě.

„Co je?“ zeptal se Dean a vykoukl za závěsem své postele.

„Ron chce, abych šel dolů a řekl si Snapeovi o lektvar na spaní v jednu ráno,“ postěžoval si Harry.

„Potřebuje ho; má noční můry. Harry, máme famfrpálový zápas. Potřebuješ být nejlepší. Možná ti pro něj Dean dojde…“

Dean rychle zatáhl závěs. „Dobrou,“ zamumlal ospale.

„Já ti tam dojdu?“ řekl Neville, sundal nohy z postele a vklouzl do bot.

Harry rozhrnul závěsy u své postele. „Neville, to nemůžeš udělat. Nesnášíš Snapea.“

„Ty taky,“ odsekl Neville. „Je to to nejmenší, co pro tebe můžu udělat. Hodně ti dlužím, Harry.“

„Ne, nedlužíš,“ řekl Harry mrzutě.

„Tak alespoň půjdu s tebou,“ řekl Neville věcně a oblékl si župan.

„Možná bys ho mohl dostat od McGonagallové,“ navrhl Ron.

„Dobrý nápad,“ řekl Harry. Oblékl si župan a pantofle a šel. Neville ho následoval.

Zaklepali na dveře u McGonagallové. Trvalo dlouho, než jim otevřela. Vypadalo to, že už hluboce spala. „Co se stalo?“ zeptala se.

„Omlouvám se, paní profesorko. Nedělal bych to, kdyby zítra nebyl ten famfrpálový zápas, ale měl jsem noční můru a bez lektvaru nemůžu spát.“

„A?“ zeptala se.

„Doufal jsem, že byste mohla…,“ začal Harry s nadějí v hlase.

„Pottere,“ napomenula ho. „Myslím, že jste schopen dojít do sklepení, dokonce i potmě.“

„Chcete, abych tam šel sám?“ zeptal se Harry překvapeně.

„Pottere, navzdory tomu, že jste hrdina, tak se svět, nebo alespoň tato škola, netočí jen kolem vás. Profesor Snape nekouše; dojděte si za ním sám.“

„Nemyslím si, že bych ho měl obtěžovat, profesorko. Vám nezáleží na tom, o kolik vyhrajeme?“

Už se chystala zavřít dveře, ale zarazila se. „Budete hrát dohromady s Mrzimorem. Na výsledku nezáleží.“

„Páni, Brumbál opravdu ví, jak zničit famfrpál,“ mrmlal Harry. „Profesoru Snapeovi je jedno, kdo vyhraje.“

„Pak mě taky nezáleží na tom, kdo vyhraje, Harry. Stálo by to za to, jen kdyby to rozčílilo profesora Snapea. Co potřebujete vy, pane Longbottome?“

„Nic, profesorko, jsem jen morální opora.“

„Hm. Tak dobrou noc,“ řekla neodvolatelně, opatrně zavřela dveře, ale závora stejně zaklapla nahlas.

Harry vykročil zpět, hodně se ho to dotklo. Několikrát se zhluboka nadechl, vyčistil si mysl, aby udržel zlost v rozumných mezích.

„Takže můžeme říct Ronovi, že to nebyl dobrý nápad,“ komentoval to Neville.

Šli pomalu dolů chodbou. „Znělo to dobře. Obvykle se snaží týmu pomáhat.“

„Opravdu ti pro to rád dojdu, Harry,“ trval na svém Neville. „Snape mě nemůže nenávidět víc, než už to dělá.“

Harry se zasmál. „To se vsaď.“ Usilovně dýchal, ještě stále se nemohl smířit s tím, co řekla McGonagallová. „Jdeme. Když jsme se dokázali postavit Voldemortovi, měli bychom zvládnout i Snapea.“

Jak se ukázalo, z pod Snapeových dveří ještě svítilo světlo. Harrymu se ulevilo, když to viděl a zaklepal. Dokonce i zvuk kroků, které přecházely místností, byl zastrašující, a když se dveře otevřely, oba uskočili.

Snape na ně vrhl ostrý pohled. „Trochu pozdě na vycházku, ne?“ ušklíbl se lehce posměšně.

„Potřeboval bych lektvar na spaní, pane,“ vysvětlil Harry.

Celé Snapeovo chování se změnilo. Dlouze se na Harryho zadíval a pak se vrátil do své kanceláře. Harry s Nevillem přistoupili ke vchodu a čekali. Snape zavřel nízkou skříňku a zkoumal malou lahvičku ve svých prstech. Harry spatřil na Snapeově stole velkou knihu zaklínadel. Osvětlovaly jí dvě svíce. Snape se k nim vracel s lahvičkou lektvaru, ale najednou se zarazil, jako by si to rozmyslel.

„Pane Longbottome, omluvte nás na chviličku,“ řekl Snape a mávl rukou ke dveřím.

Neville se podíval na Harryho, aby se ujistil, že je všechno v pořádku a pak ustoupil. Snape za ním zavřel dveře, ponechávajíc na nich ruku. „Jaká byla tvoje noční můra?“ zeptal se.

Roztěkaný po únavné cestě, Harry odpověděl: „Honilo mě něco jako v té vizi, ale vizi jsem neměl. Ale nebylo to úplně stejné. Myslím, že to byl jen sen podobný vizi. Ale nemohu kvůli tomu spát a opravdu si potřebuji odpočinout před tím famfrpálovým zápasem.“ Čekal, zatímco ho Snape zkoumal svýma černýma očima. Harry se trochu divil, proč se ho na tu noční můru nezeptala McGonagallová.

Snape mu podal lahvičku.

„Děkuji, pane,“ řekl Harry upřímně. „Nebude to moc zábavné – McGonagallová trvala na tom, že přidá na mé koště lepící kouzlo.“ Okamžitě ho ale poprosil: „Prosím, neříkejte to studentům ve vaší koleji, pane. Nepřestali by o tom mluvit,“ dodal unaveně.

Snape kývl hlavou. „Nikdo ti to pravděpodobně neřekl, Pottere, ale jsme si jistí, že zbylí smrtijedi se ti chtějí pomstít.“

„To by nebylo žádné překvapení. Co mají dělat?“ Harry se zamyslel. „Ale ten zápas stejně bude. Proč?“

Snape pozdvihl obočí. „Protože Brumbál je odhodlaný tě rozveselit. Bude tam hlídat čtyřicet kouzelníků z ministerstva. Myslím, že doufají, že ta akce skutečně přitáhne zbývající smrtijedy i když osobně si nemyslím, že by to byl moudrý způsob, jak je pochytat.“

Harry si zkusil představit Pettigrewa, jak na něj ukazuje svou stříbrnou rukou a ta se leskne ve slunečním světle. Nezdálo se mu to moc pravděpodobné.

Snape pokračoval: „Lepící kouzlo nesouvisí ani tak s tvým stavem, spíš má zabránit pádu kdyby tě zasáhli ve velké výšce.“

Harry si myslel, že to tak bude. „Tohle je pro mě lepší.“ Na Snapeův pochybovačný pohled smutně dodal: „Všechno, co jsem kdy chtěl, bylo vědět, co se děje.“

Snape zkřížil ruce a narovnal ramena. „Nesnažím se skrývat pravdu jen proto, že je nechutná nebo špatná.“

Harry začal odpovídat, ale rozmyslel si to. Místo toho zmáčkl kliku.

„Ano, Pottere?“ vyzval ho Snape a položil ruku na dveře, aby ho zastavil.

„Chtěl jsem říct, že vy vyhledáváte to, co je špatné nebo nechutné, ale nebyl jsem si jistý, jestli by bylo správné to říct, tak jsem to neřekl,“ vysvětlil Harry. „Pane.“

Snape pustil dveře a znovu zkřížil ruce na prsou. „Uděláš nejlíp, když půjdeš spát.“

Harry otevřel dveře a řekl: „Děkuji, pane.“

Neville stál na chodbě a opíral se o zeď. Hned jak se otevřely dveře, odstrčil se od ní. „Pane profesore,“ řekl tiše.

Snape na něj kývl a zavřel dveře. Když došli na konec chodby, Neville se zeptal: „Co chtěl?“

„Chtěl vědět, co se mi zdálo,“ vysvětlil Harry a cítil se zrazený reakcí McGonagallové na jeho žádost o pomoc.

„Už ví, co to znamená?“

„Neříkal. Nemyslím si, že to znamená něco jiného kromě toho, že se těším na ten zápas.“ Harry sevřel lahvičku s lektvarem v kapse, ten dotek ho uklidnil.

 

*****

Diváci křičeli, když vzlétli do vzduchu. Nejvíc rámusili, když bylo oznámeno Harryho jméno, bylo znát, že je v hledišti daleko víc diváků než obvykle. Tribuny byly úplně plné. Harry i Malfoy začali létat v širokých kruzích hned, jak madam Hoochová zahájila utkání. Pro jednou Malfoy nic neříkal, jen přelétl pohledem hráče obou týmů a pevně sevřel ústa.

Ozvala se píšťalka a hráči zaujali své pozice. Střelci, jak si nacvičili, vyrazil do útoku. Vypadalo to, že Ginny se Zakem snadno střelí branku, když potlouk, vyslaný Parkinsonovou, zasáhl Ginnyino koště a roztočil jí. Zak těsně předtím chytil camrál a vyrazil k brance, Havraspárec ho pronásledoval.

Harry přestal sledovat hru a zkontroloval Malfoye. Ten kroužil pomalu kolem hřiště, očima bedlivě sledoval okolí. Harry zaujal stejnou výšku a napodobil ho. Diváci skandovali, když soupeř skóroval. O několik minut později Zak skóre vyrovnal. Harry se podíval k jezeru, větřík mu čechral vlasy. Doufal, že zápas bude trvat dlouho. Pokud by zahlédl zlatonku a Malfoy ne, mohl by předstírat, že ji nevidí.

Harry proletěl za brankovými tyčemi právě v okamžiku, kdy Ron odrazil camrál přímo do rukou Zmijozela, který proletěl za jeho záda a prohodil ho obručí. Harry znovu začal pátrat po zlatonce.

Malfoy se najednou rozletěl dolů. Harry také trochu změnil směr, ale ne moc, odmítal se nechat zmást. Opravdu to byl jen úskok, protože světlovlasý chlapec se vzápětí vrátil na svou původní pozici. Harry Malfoye pozoroval, když letěl vzhůru; opravdu už byl na chytače velký. Pravděpodobně už příští rok nebude hrát na tomto postu. Možná nebude hrát za zmijozelský tým vůbec. Ta myšlenka Harryho docela povzbudila.

Hra pokračovala. Stav by šedesát ku třiceti. Diváci byly většinou zticha, jen občas někdo vykřikl. Malfoy vypadal ustaraně: kroužil teď nad hřištěm rychleji a neustále se rozhlížel. Harry, ačkoliv nebyl tak nervózní, nemohl nechat Malfoye vyhrát. Předhonil ho a a těsně před ním prudce změnil směr. Malfoy se na něj zle podíval, přidal a otřel se Harrymu o rameno koncem svého koštěte. Štětiny byly ostré, roztrhly mu rukáv a poškrábaly mu kůži. Rozzlobený Harry se snažil Malfoyovi vyhnout. Neměl šanci; zelená mlha naplnila jeho oči a nic jiného neviděl. Ostře se otočil a letěl pryč, soupeřův chytač se obrátil, aby zjistil proč.

Harry letěl opačným směrem, snažil se uzavřít svou mysl před vizí, vděčný, že se nemusí bát pádu z koštěte, kdyby nad sebou najednou ztratil kontrolu. Chladný vítr mu nadzdvihl plášť a způsobil, že se roztřásl. Vypadalo to, že vane z hlubokého lesa. Znovu se otočil a snažil se vrátit na dráhu, po které kroužil Malfoy. Nejasně slyšel, jak diváci jásají nad dalším gólem. Zamrazil ho další závan větru, tentokrát nebyl cítit, jako by vál z lesa, ale z hrobky.

 S divokým bušením srdce se Harry zadíval k lesu, odkud přicházela zelená mlha z jeho vize. Malfoy proletěl těsně kolem něj. Harry se mu instinktivně vyhnul. Černý pichlavý stín v jeho mysli byl velmi blízko a hladově po něm natahoval chapadla, aby ho pozřel. Harry se namáhavě nadechl a zatřepal hlavou.

Diváci vykřikli. Harry viděl, jak se Malfoy otočil a řítil se k němu. Zlatonka se vznášela přímo nad Harrym a její zlatá křidélka zářila i skrz závoj zelené mlhy. Ruku měl necitlivou a prochladlou když se po ní natáhl. Zlatonka uskočila stranou a Harry byl teď ve výhodě. Malfoy slétl níž, aby se dostal pod Harryho, kdyby zlatonka zamířila dolů.

 V tu chvíli Harryho ovládl strach, že zelená mlha je skutečná a že pichlavý stín je přímo za ním. Ostře otočil koště a přes travnatý pás zíral k lesu. Bylo to blízko, blížilo se to.

„Ale ne,“ řekla McGonagallová a rukou si stínila oči proti slunci. „Neměli jsme ho nechat hrát.“

Brumbál mumlal nějaké kouzlo a díval se na Harryho.

Diváci řvali a pískali. Někde na okraji mysli Harry věděl, že Malfoy chytil zlatonku. Cítil, jako by byl konec světa, ale ne kvůli výsledku zápasu. Třesoucí se Harry letěl k učitelské tribuně. „Něco se blíží,“ vykřikl a ukazoval k lesu.

Brumbál přistoupil k zábradlí. „Harry, co se děje?“

„Já nevím. Všichni musí dovnitř. Hned.“ Ruce se mu silně třásly, jak se snažil řídit koště.

Brumbál nezaváhal. Zesílil kouzlem svůj hlas a oznámil, že se všichni musí ihned vrátit do hradu. Kouzelníci z ministerstva se shromáždili pod tribunou. Tonksová volala na Harryho: „Co se děje?“

Harry lapal po dechu a vystrašeně se ohlížel přes rameno.

„Harry, musíš dovnitř, hned,“ nařídil mu Brumbál.

Harry potřásl hlavou, aby se zbavil vize a sevřelo se mu srdce. Učitelé teď byli na kraji tribuny, pospíchali. „Cítím to,“ řekl Harry. „A vy?“

Profesor zavrtěl hlavou. „Harry!“ křičel na něj naštvaně Brumbál.

V jeho vizi se teď černý stín rozpadl na stovky menších, letěly vpřed v podivné formaci. Občas bylo vidět žhoucí světlo. Přemýšlel, co to je. Ron a Ginny přiletěli blíž a vznášeli se mu po boku. Harry vytáhl hůlku. „Mozkomoři,“ řekl.

Každý se díval tam, kam ukazoval Harry. „Kolik?“ zeptal se Ron.

„Všichni,“ odpověděl temně.

Hlediště už bylo poloprázdné. Harry sledoval zástup studentů, kteří běželi k hradní bráně. Černé stíny se rozdělily a roztáhly se do šířky. „Neudělají nic,“ řekl Harry. Cítil se teď lépe, nebyl tolik zkřehlý. „Mysleli si, že budu mrtvý, jsou z toho zmatení.“

Ron a Ginny ho opustili, sehnali členy Brumbálovy armády, aby chránili zástup studentů směřujících k hradu. Tonksová a zaměstnanci ministerstva dělali to samé.

„Harry,“ řekl Brumbál přísně a naklonil se přes zábradlí.

Harry se podíval Brumbálovi do očí a zavrtěl hlavou. Letěl na druhou stranu, pokoušel se odvést mozkomory pryč. Viděl je ve své mysli a někteří lidé je pravděpodobně vycítili, protože je zachvátila panika. Ron, Ginny a asi deset dalších členů Brumbálovy armády se seřadili pod schody. Patroni kroužili kolem nich. Harry viděl, že se jim tmavé stíny snaží vyhnout, ale bylo tam příliš mnoho mozkomorů, víc než si Harry dokázal představit, že jich existuje. Bystrozoři se připojili ke studentům. Vypadalo to, že se o něčem dohadují.

Někteří mozkomoři prokoukli jeho úskok, ale většina ne. Harry se snesl dolů a přistál u jezera, tak daleko od hradní brány, jak jen mohl. Černé stíny v jeho zeleném světě se za ním vydaly v jednom velkém chumlu. Harrymu znovu mrzly ruce i nohy. Připravil si kouzlo Patronus ve své mysli, ale čekal, chtěl je přilákat, ne odehnat.

Profesoři se vydali přes trávník za ním. Snape k němu přiběhl první. Chtěl Harrymu vyhubovat, ale zarazil se a se zájmem se kolem sebe rozhlédl.

„Cítíte je?“ zeptal se Harry. „Jsou jich stovky.“

„Je to vize?“

„Asi ano,“ odpověděl Harry. „Měli jste jít pomáhat ostatním. Já se odsud mohu dostat na koštěti,“ řekl Harry, když se k nim dostali i Brumbál, McGonagallová a Prýtová. Věděl, že lže, nedokázal by se na něm svými zkřehlými prsty udržet. „Teď jsme tu obklíčeni všichni,“ dodal.

Profesoři vytáhli hůlky; otáčeli se ve snaze něco zahlédnout.

„Na něco čekají,“ řekl Harry. Studenti už byli skoro všichni uvnitř. „Znáte nějaké hodně silné kouzlo proti mozkomorům, pane?“ zeptal se ředitele. Brumbál neodpověděl, jen naklonil hlavu, jako by něčemu naslouchal.

Na rozhodování bylo už skoro pozdě, už skoro necítil ruku, ve které držel hůlku a tak Harry vypustil svého Patrona. Jelen okamžitě vyrazil, vykopávajíc zadní nohy. McGonagallová ho napodobila – tygr se připojil k jelenovi, běhali v kruhu kolem nich. Snape držel svou hůlku připravenou, ale neudělal nic. Harry si pomyslel, že to možná nedokáže.

„Harry, potřebuji je vidět,“ řekl Brumbál. Dvěma prsty vzal Harryho za bradu a zadíval se mu do očí. Nadechl se a řekl: „Můj drahý chlapče, nemohu uvěřit, že jsi je sem dokázal odvést, vzhledem k tomu, co vidíš.“

„Chtěl jsem je odvést od nich,“ vysvětlil Harry a ukázal na zástup, mizející v hradu, některé už museli nést.

„Ano, Harry, ale měl by ses taky starat sám o sebe.“ Chlad náhle zesílil. „Mí přátelé,“ řekl Brumbál kolegům, „máme vážné potíže.“

Učitelé se na něj vyděšeně podívali.

„Chtějí mě. Musíte jít,“ řekl Harry a ustoupil od nich. Na zádech ho zaštípal mráz, když to udělal; naděje ho opouštěla. Prýtová a Snape po něm sáhli a přitáhli ho do středu jejich malého kroužku. Nepustili ho. Harry měl pocit, že mu zdřevěněly ruce, to jak ho z jejich těsného sevření bolelo zápěstí.

Bystrozoři se rozdělili. Někteří hlídali bránu, jiní se vydali směrem k nim, ale něco je zastavilo. „Nechci, aby byl někdo zraněn,“ zamumlal Harry, když sledoval Tonksovou, která byla ve skupině bojující s neviditelnou překážkou.

„Na co čekají?“ zavrčel Snape. „Je jich tam dost…“

Vzduch se válel v šedých oblacích, jako kdyby mozkomoři získávali těla. Harryho zamrazilo. „Jsou zmatení,“ šeptal si. Zavřel oči a snažil se najít vysvětlení ve své mysli.

„Harry, dávej pozor,“ varoval ho Brumbál.

Vítr v jeho mysli teď zněl jako drsný dech. Profesoři kolem něj zalapali po dechu, cítil, že se kolem něj semkli. Harry se neodvažoval otevřít oči – musel udržet něco ve své mysli, něco velmi hladového. Cítil znepokojení z té masové přítomnosti zla. „Slíbili jim jídlo,“ řekl Harry. „Ještě nerozumějí tomu, co mají udělat.“

Něčí ruce popadly Harryho za ramena a držely ho. „Nech oči zavřené, Harry,“ požádal ho Brumbál. Harry slyšel v dálce křik a sykot kouzel. Těla kolem se k němu přitiskla víc, aby zablokovala ten studený vítr, i když ho stále cítil. „Můžeš je poslat pryč?“ zeptal se Brumbál. Harry cítil v jeho hlase napětí, ale otázka se mu zdála rozumná.

Harry se bolestně zašklebil. „Jak bych to měl udělat, pane?“ Hluk stovek mozkomorů byl naléhavě blízký, pronikal až do morku kostí, Harry pevněji sevřel oči. Nemusel to vidět, dokázal si to představit.

„Vyjednávej,“ navrhl Snape.

„Už jsem nabídl sebe, výměnou za vás, ale vy byste neodešli,“ zavtipkoval Harry. Strach, který měl tak dlouho, už ho tolik nesvíral, cítil se bezstarostně.

„To je nepřijatelné, Harry,“ řekl Brumbál tvrdě. Zvuky kouzel, kterými se k nim bystrozoři probíjeli, zněly hlasitěji.

„Musel jsem říct, že nejsme s nimi,“ upozornil Harry.

„Dobrý plán,“ řekla Prýtová nejistě. Harry nikdy neslyšel, že by se bála.

Znovu si prohlížel svou vizi, použil na to vztek, který měl na Dursleyovi. Cítil nabídku, že by mohli být tito mudlové zahubeni, aby se jim tím pomstil, polekal se už jen té myšlenky. Pavučina, která se během této nabídky chvěla a pulzovala, se stáhla a vyčkávala. Harry si uvědomil, že jsou trpělivější, než by si byl myslel. Zamyslel se, pokusil se jim vnutit svou vůli. Měl pocit, že zastavili vyjednávání, protože vycítili, že by jim Brumbálova moc mohla dát něco víc, než mohl on.

Harry se ještě více uvolnil a zkusil projít svou vizí. Mozkomoři zjistili, že se dostal do jejich pavučiny. Jen ten, kdo byl temný, s nimi mohl mluvit.

„Kdo jsou mozkomoři?“ zeptal se Harry.

„Co tím myslíte?“ podivila se McGonagallová.

„Jsou skuteční, myslím přirození?“

„Jsou to velmi stará magická stvoření, Harry. Magičtí strážci vytvoření k ochraně pokladů v antických dobách,“ vysvětlil Brumbál. Harry slyšel v jeho hlase únavu. Bystrozoři se přibližovali.

„Něco zkusím,“ řekl Harry.

„Buď opatrný, chlapče.“ Brumbál mu stiskl rameno.

Harry se ponořil do své mysli a spojil se s jedním pramenem. Pavučina se roztřásla a zazářila. Ve vzduchu kolem kouzelníků se něco pohnulo.

„Co děláš, Harry?“ zeptal se Brumbál opatrně.

„Vyjednávám,“ řekl Harry pomalu. „Můžete odvolat ministerské?“

 

*****

„Harry?“ volal ho Hermionin hlas a on otevřel oči do temné ošetřovny.

„Jsi blázen, Harry,“ řekl Ron vážně. „Úplně šílený.“

Harry se na něj usmál, vracela se mu paměť. „Nemohl jsem dělat nic jiného,“ řekl chraptivým hlasem.

„Co jsi udělal?“ zeptala se Hermiona. „Mozkomorové zmizeli. Úplně. A profesoři tě přinesli sem.“

Přišla madam Pomfreyová, prohlédla si ho a zase odešla. Prošla chodbou, po schodech dolů, do sborovny. „Je vzhůru,“ řekla těm, kteří tam byli.

„Při vědomí?“ zeptal se Brumbál.

„Docela,“ odpověděla.

Brumbál udiveně zavrtěl hlavou a vstal. Ostatní ho následovali až na ošetřovnu.

Harry vzhlédl, když všichni vstoupili a přiblížili se k jeho posteli. Většina z nich docela váhavě, alespoň tak to vypadalo. Brumbál se zastavil vedle Hermiony. Oddechl si, když viděl, že má Harry jasné oči. „Takže, Harry… co se stalo?“

„Něco jsem jim dal, aby odešli,“ odpověděl věcně a odkašlal si.

„Co jsi jim dal?“ zeptal se Brumbál se svou obvyklou klidnou zvědavostí.

Harry se rozhlédl po všech lidech kolem; dívali se na něj hodně zmateně, víc, než když zabil Voldemorta. „Hm, nevím jak to vysvětlit. A… nejsem si jistý, jestli to byl dobrý nápad.“

Brumbál na něj vrhl intenzivní pohled a klidně řekl: „Měli jsme strach, Harry, že ses jim nabídl sám.“

„To jsem nemusel. Odpojil jsem se od nich, takže už jsem je nemohl vidět. To je poslední, co si pamatuji.“ Objal se pažemi, když si vzpomněl na ten okamžik, kdy se to stalo. Jejich ledová mysl se ho snažila polapit; odpojil se od pavučiny, kterou s nimi byl spojený, v pravý čas.

Brumbál si ho prohlížel. „Prosím, nechte mě s Harrym o samotě,“ požádal.

Profesoři odešli, i když se ještě několikrát ohlédli. Brumbál mávl na Rona a Hermionu. „Už nám to řekl,“ protestoval Ron.

Jemně, ale rozhodně ředitel řekl: „Jen běžte.“ Když byla místnost prázdná, posadil se na kraj postele. „Stále tě podceňujeme, můj drahý chlapče.“ Lehce zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem si nedokázal představit tolik mozkomorů na jednom místě, natož abych přežil v jejich obklíčení. Opravdu nechtěli ponechat nic náhodě, když je poslali uprostřed famfrpálového utkání.“

„To byla jejich odměna – všechny ty oběti,“ řekl Harry. „Dohoda zněla, nejdřív mě, pak si mohou vzít co chtějí.“ Počkal, jestli Brumbál něco řekne a když se nedočkal, pokračoval: „Voldemort se stal jedním z nich tak, že vstoupil do jejich spojených myslí. To je to, co jsem viděl. Potrestal by je, kdyby neudělali to, co chtěl. Roztrhl pavučinu jejich myslí, rozdělil je a oni byli zoufalí.“ Znovu se odmlčel. Brumbál trpělivě seděl, poslouchal.

„Spojil jsem tu pavučinu dohromady. To bylo to, co jsem jim dal,“ řekl Harry potichu.

Brumbál se na něj překvapeně podíval. „Ke konci jsi křičel, Harry. Věděl jsi to? Upadl jsi do bezvědomí a mozkomoři zmizeli.“

Harry se začervenal a znovu si odkašlal. „Ne, to jsem nevěděl. Jen tak tak jsem jim utekl. Chytili mě hned, jak jsem pospojoval paprsky. Bylo to strašné, jako by mi duší proudily ledové krystaly.“

„Zdá se, že teď jsi v pořádku.“

„Cítím se stejný, jako předtím.“ Pokrčil rameny. „Přinejmenším nemám ty vize.“

Brumbál si uhladil hábit. Poklepal Harrymu na ruku a povzdychl si. „Měli bychom si promluvit o létě, Harry. Navzdory tomu, že jsi silnější, bojíme se o tvé bezpečí. Chtěli bychom, abys zůstal tady, v Bradavicích, než ministerstvo pochytá zbylé smrtijedy.“

„Nemusím se vrátit k Dursleyovým?“ zeptal se Harry vzrušeně.

„V minulosti jsme tě museli držet v bezpečí. Ale Voldemort je pryč a můžeme se tomu přizpůsobit. Také účinek ochranného kouzla, kterým je chráněn dům tvé tety, byl vázán na Voldemorta, nevztahuje se na jeho následovníky.“

Harry cítil, jak se mu ulevilo. S uličnickým pohledem se zeptal: „Mohu jim napsat, že se k nim nevrátím?“

Ředitel si urovnal hábit a vstal. „Pokud to uděláš slušně, tak… samozřejmě.“

 

Poslední komentáře
28.04.2009 18:33:33: geniální kapitolka:d pokud to uděláš slušně tak můžeš:D:D:D
25.04.2009 11:38:43: Super. Jsem moc zvědavá na pokračování.
24.04.2009 23:56:03: Takže mozkomorové se nám splašili – rozhodně zajímavá povídka. smiley${1}
24.04.2009 22:33:45: Opravdu nádherná a zajímavá kapitola. Moc děkuji.