Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Resonance

9.kapitola

Konec šestého roku

 

Pomfreyová propustila Harryho před snídaní a dřív, než mohl jít do Velké síně, musel si zaběhnout do ložnice pro čisté oblečení. Než se stačil vrátit, chodby už byly skoro prázdné. Doběhl Dennise, který s námahou otevíral dveře do Velké síně. Harry mu pomohl a na mladšího Creeveyho se usmál. Dennis se skoro skácel, když poznal, kdo to je.  S ústy otevřenými ustoupil stranou a dával Harrymu přednost. „Dennisi?“ oslovil se Harry chlapce. Celá místnost ztichla a vypadalo to, že ho všichni sledovali, když vstoupil. Harry si až teď uvědomil svou chybu; přišel pozdě.

Výrazy na tvářích jeho spolužáků se pohybovaly od klidné uctivosti až po exaltické ohromení. Harry zavrtěl hlavou, přešel ke stolu, kde byli jeho přátelé, a posadil se.

„Ráda tě vidím, Harry,“ řekla Ginny, když je Harry všechny pozdravil.

Objevily se podnosy s jídlem. Síň se zanedlouho naplnila odvyklým hlukem.

Po snídani Harry opustil své kamarády, aby napsal dopis. Plánoval to tak, aby sova doletěla současně s vlakem, protože vlak odjíždí už zítra ráno. Připravil si pergamen a brk.

Strýčku Vernone a teto Petúnie,

Chtěl bych vám oznámit, že na léto nepřijedu. Zneškodnil jsem Voldemorta a tak již není potřeba, abyste mi poskytovali útočiště a vaši ochranu.

Zašklebil se nad tím úvodem. Byl stručný, strýčkovi se to bude líbit.

Nemyslím, že bych od vás v budoucnu něco potřeboval. Asi bych vám měl poděkovat za přístřeší a jídlo, i když je to těžké. Jsem si jistý, že maminka by byla zklamaná, jak málo péče jste mi poskytli.

Znovu si přečetl poslední větu. Bylo to slušné, ale říkalo to to, co si myslel; nedokázal by neříct nic. Hořel nespornou touhou připomenout jim něco, co se stalo v minulosti.

Všechny vás zdravím, zvláště tetu Marge.

Harry se zlomyslně ušklíbl a podepsal se.

 

*****

Slavnost na konci roku byla hlučnou záležitostí. Harry odmítl místo u čestného stolu, které mu Brumbál nabídl. Dal přednost zůstat se svými přáteli, protože zítra s nimi vlakem nepojede. Spolužáci k němu byli ještě pořád nepříjemně uctiví. Harry si nemyslel, že by mozkomoři byli horší než Voldemort, ale všichni ostatní tomu věřili.

Brumbál vstal a zacinkal na skleničku, aby upoutal pozornost. „Přeji vám krásný večer. Je čas zakončit školní rok. Nemyslím si, že by od doby zakladatelů byl nějaký jiný tak zajímavý. Abyste si nemohli stěžovat, rozhodli jsme se udělit školní pohár jen podle dosažených bodů. Gratulujeme proto Havraspáru k získání poháru poprvé po patnácti letech.“ Mávl hůlkou a po celé síni se rozvinuly modré vlajky s havraspárským znakem. U havraspárského stolu vypukl jásot a všeobecné objímání.

Ron se předklonil a řekl ublíženým hlasem: „Cože, on nedal tisíc bodů Nebelvíru za zničení Voldemorta?“

„Všichni pomáhali, Rone,“ řekl Harry okamžitě.

„Také musíme udělit…,“ pokračoval Brumbál když pozvedl stuhu s medailí a zahleděl se na ní, „ne jedno…,“ zdvihl další, identickou medaili a podržel jí ve své vrásčité ruce. „…ale dvě ocenění za mimořádné služby škole…“ Předstíral, že čte jména na medailích. „Obě pro Harryho Pottera.“

Hlasitý jásot zdravil překvapeného Harryho. Ron a Hermiona ho zvedli z lavice a postrčili ho k hlavnímu stolu. Studenti mu poklepávali na ramena, jak kolem nich procházel. Postavil se na stupínek vedle ředitele a zíral na lem jeho zářivě modrého hábitu. Periferním zrakem zahlédl, že všichni profesoři vstali a tleskali mu.

Brumbál mu pověsil medaile na krk. Cítil, jak mu těžký kov narazil do hrudi. Vzal jednu do ruky a prohlédl si ji. Ozdobným písmem na ní bylo napsané jeho jméno. „Děkuji vám, pane,“ řekl Harry, když se konečně na ředitele podíval a stiskl mu ruku.

„Zasloužíš si mnohem víc, Harry,“ řekl Brumbál. Poplácal Harryho po rameni a pokynul mu zpátky k jeho místu. „Pokud nechceš něco říct?“

„Ne, pane,“ vyhrkl rychle. Když se vracel, celý nebelvírský stůl zůstal stát, dokud si nesedl na své místo. „Dobře. Bude to dost otravné, jestli to bude pokračovat,“ komentoval to nahlas.

„Tu za mozkomory si vezmu,“ řekl Ron s plnými ústy, když si prohlížel Harryho medaile.

Harry si medaile sundal a podal je kamarádům do nastavených dlaní. Nestaral se o to, že je poslali dál, nandal si bramborovou kaši. Kdyby se v té chvíli podíval k učitelskému stolu, viděl by, jak profesorka McGonagallová strčila loktem do profesora Snapea.

 

*****

Druhý den ráno mával Harry vlaku, který odjížděl z nádraží v Prasinkách. Cítil se velmi podivně, když to dělal. Když vlak zajel za zatáčku, zmizel jim z očí a zůstal po něm jenom proužek dýmu nad stromy, vrátil se s Hagridem do hradu.

Obešli jezero, Hagrid zpomalil a rozpačitě řekl Harrymu: „Musím jít pro něco do Příčné ulice, ptal jsem se Brumbála, jestli bys nemohl jít se mnou, ale nedovolil to.“

„Díky, že ses zeptal,“ řekl Harry.

Hagrid položil Harrymu ruku na rameno. „Tentokrát jsi ohromil všechny, Harry. Opravdu.“

„Proč? Voldemort byl mnohem horší. Proč na všechny tak zapůsobili ti mozkomoři? Nerozumím tomu.“

„Myslím, že si všichni mysleli, že to skončilo, když jsi porazil Toho-koho-jsme-nesměli-jmenovat. Nečekali nic dalšího. Každý věděl, že toho chlapa můžeš porazit – udělals to už dřív. Nikdo nečekal, že přijde tohle.“

Harry se chvíli potloukal kolem Hagrida, díval se, jak si spravuje své ohromné boty, zalévá obří dýně a míchá kuřecí maso s krví pro testrály a vědra s krmením staví před dveře.

Hagrid si otřel zakrvácené ruce do silné kožené zástěry a sundal si ji. „No, Harry, musím běžet. Do oběda budu zpátky – měl bys jít do hradu.“

Harry vrhl letmý pohled na vědra a opatrně je obešel. Tráva byla krásně zelená a slunce hřálo tepleji, než během školního roku. Vypadalo to slibně.

 

*****

Velká síň byla ozářená světlem pronikajícím velkými okny. Několik sov vylétlo otevřenými okny ven, když Harry procházel k hornímu konci mrzimorského stolu, kde seděli ostatní. Bylo pro něj vyhrazeno místo mezi Brumbálem a naproti McGonagallové. Harry je pozdravil a vklouzl na své místo. Všichni už jedli a tak si nandal na talíř kousek kuřecího koláče, ignoroval salát i hrachovou polévku. Plněný koláč byl horký a tak si ukousl jen malý kousek a položil ho na talíř, aby vychladl.

„Už víte, co budete dělat, když tu nemáte kamarády?“ zeptala se McGonagallová.

„Myslím, že ano, profesorko,“ odpověděl Harry nevýrazně. Necítil se příliš dobře, ještě ne. Jemný pohyb kolem stolu mu prozradil, že všichni vycítili jeho náladu. Harry si uvědomil, že zatímco své přátele dokázal obelstít, s profesory to tak nebylo.

McGonagallová ho chvíli pozorovala a pak se vrátila ke své polévce. Snape se předklonil a zeptal se. „Měl jsi noční můru, Pottere?“

Harry zabodl vidličku do tvrdé kůrky svého koláče. Minulou noc nespal dobře. Stejný mlhavý svět s plazícími se stíny ho dvakrát vzbudil i přes lektvar, který mu dala madam Pomfreyová, ale nebyla tam pavučina, ani vítr. „Ne tak docela,“ řekl zamyšleně.

Mumlání, povzdechy a jedna upuštěná vidlička provázely jeho přiznání. „Bylo by jednodušší, kdybych řekl jen ano?“ zeptal se Harry ředitele.

„Ne. Pokud to není pravda,“ odpověděl Brumbál a nesouhlasně se na své podřízené zadíval.

„Máte něco pro nás?“ zeptala se McGonagallová zvědavě.

„Nevím, madam,“ odpověděl Harry. Ještě jednou si kousl do svého koláče, přestože neměl hlad. Snědl ho polovinu, ale víc už nemohl. Vstal. „Mohu odejít, pane?“ zeptal se ředitele.

„Samozřejmě, Harry.“

Rychle vyběhl ze síně, i když nevěděl, kam jít. Jeho kroky teď zněly mnohem hlasitěji, než obvykle. Automaticky vyběhl po velkém schodišti a zamířil do nebelvírské věže. Vprostřed cesty ale změnil názor. Uvědomil si, že by ho McGonagallová mohla přijít zkontrolovat, i když zčásti doufal, že ne, necítil se na nějaký rozhovor. Zamítl i místa, kde by ho mohla hledat, jako byla knihovna a nádvoří. Otočil se a zamířil do sklepení.

Podzemní chodby byly velmi tiché a chladné, dokonce i v těchto teplých dnech. Harry šel chodbou kolem učebny lektvarů až ke vstupu do zmijozelské společenské místnosti. Ještě nikdy tady nebyl. Za rohem objevil další dveře, na kterých nebyl žádný štítek a tak předpokládal, že to je skladiště. A v ohybu chodby stála vysoká, zaprášená, prosklená vitrína s trofejemi. Na vrchní polici ležela velká mahagonová deska s malými zlatými kolečky za každý rok, kdy Zmijozel získal školní pohár. Byla to kopie té, kterou Harry viděl v Pamětní síni.

Harry se sklonil a prohlížel si plakety na spodních policích. Byla tam medaile z roku 1423 pro Mathiase Priortona za zlikvidování ohnivých sarančat v maďarském městě. Harry si pomyslel, že se Zmijozel nemá čím chlubit, jestliže tohle bylo to nejlepší, co někdo z nich udělal. Vedle leželo několik ocenění z pololetního Famfrpálového festivalu v roce 1600. Harry se divil, proč to tu ještě je; vypadalo to legračně. Na konci, částečně zakrytá, ležela plaketa za mimořádné služby škole. Jméno, napsané hůlkovým písmem, bylo Tom Raddle.

„Pěkná podívaná,“ zamumlal si Harry pro sebe. Byl sehnutý, jak si prohlížel ceny ve vitríně, když zaslechl blížící se kroky. Pak se otevřely dveře a kroky utichly. Dveře se ale nezavřely. Předpokládal, že to Snape šel do svého kabinetu. Protože nezavřel dveře, musel by Harry použít Iluzivní kouzlo, kdyby chtěl odejít.

Ve spodní polici ležely dvě krátké, stříbrné hůlky s velkými drahokamy na vrcholu. Nebyly u nich žádné štítky. Další kroky se přiblížily a zastavily se.

„Neviděl jsi Pottera?“ slyšel Harry McGonagallovou. Zadržel dech a poslouchal.

„Ne,“ Snapeův hlas zněl zastřeně.

„Jestli ho uvidíš…“

„V tom krajně nepravděpodobném případě, že by se objevil v mé pracovně, to udělám,“ přerušil jí Snape jemně.

Vypadalo to, že není rád, že ho vyrušila. Harry stiskl rty do úzké čárky, když si uvědomil, že McGonagallová za ním šla nahoru hned, jak odešel od oběda.

„Zřejmě jsi vypil moc medoviny,“ řekla McGonagallová mrzutě.

„To je… nebezpečná žíravina,“ řekl Snape a Harry svráštil čelo, než zaslechl tupý zvuk láhve, postavené na stůl. Zašklebil se, když slyšel, že McGonagallová toho o lektvarech neví o moc víc, než lecjaký student.

„Hledala jsem ho všude,“ řekla McGonagallová napůl pro sebe.

„Pochybuji, že by opustil hrad. Vypadá to, že se v posledních měsících naučil poslouchat.“

Harry zavrčel a přemýšlel, co špatného by měl v příštích dnech udělat.

„Albus si myslí, že bych si s ním měla promluvit,“ povzdechla si a znělo to, jako by měla na práci důležitější věci. Harry se zamračil, zase se cítil zrazený.

„Nemíváš přece s Potterem problémy,“ podivil se Snape.

Bylo slyšet, že vešla do místnosti, její hlas byl teď slabší. „Myslím, že je naštvaný, že jsem ho odmítla tu noc před zápasem. Chtěl, abych mu k tobě došla pro lektvar,“ řekla, jako by tomu pořád nemohla uvěřit.

„Byl tady,“ poznamenal Snape. „Neřekl ti, proč ho potřebuje?“

„Říkal, že měl noční můru,“ řekla přezíravě.

„Ano,“ odpověděl Snape podivně mírným hlasem. „Myslím, že to byl sen, kde byl uvězněný v pavučině mozkomořích myslí.“

McGonagallová se bránila: „Jak jsem měla vědět, že je to sen o tomhle. Proboha… On ti to řekl?“

„Zeptal jsem se. A jsem nucen zdůraznit, že jeho sny jsou obvykle významné. Zrovna jsem četl Diogena, Pojednání o vizích a dalších poruchách vědomí, když Potter zaklepal. Snažil jsem se najít odkaz na podobné vize o pavučinách.“ Harry zamrkal, když si vzpomněl na velký grimoár[1] na jeho stole.

McGonagallová si povzdychla. „Co jsem měla dělat? Vzít ho do svého kabinetu a nabídnout mu šálek kakaa? Hladit ho a přesvědčovat, že všechno bude v pořádku?“

Harry se unaveně narovnal a zíral nevidoucíma očima na kolejní plaketu. McGonagallová mluvila dál. Znělo to, jako by přecházela sem tam po místnosti. „Je jen dobře, že ten hoch nemá rodiče – to, co se mu stalo… Jen ty starosti by je dokázaly zabít. Porazil Voldemorta, pro Merlina. Nemůže být rozmazlený. Předpokládala jsem, že kdybych se ho zeptala na jeho sny, stejně by mi nic neřekl.“

Pak promluvil Snape. „Jeho sen by ti nic neřekl, protože si myslím, že o tom s nikým nemluvil, ale já jsem o jeho vizi věděl. Překvapilo mě, že s ním o tom nikdo nemluvil, dokonce ani vedoucí jeho koleje.“ Nějakou chvíli bylo ticho, pak Snape pokračoval poněkud tvrdším hlasem: „Minervo, napadl Temného pána v jeho mysli. Nedokážu si to ani představit. Muselo to být jako prohrabovat se v hnijícím, červy prolezlém mase.“

Harry se zarazil, pak si pomyslel: Nebylo to tak zlé.

Snape pokračoval: „Pak se ten kluk ploužil po hradě, zřetelně poraněný, a když jsem ho vzal do svého kabinetu, protože měl vizi vprostřed mé hodiny, zjistil jsem, že s ním nikdo nemluvil ani o bitvě, ani o jeho vizích.“ Harry znovu zadržel dech, jeho pocity byly zmatené.

S nádechem viny se McGonagallová zeptala: „Opravdu?“

„Není to má práce. Dokonce mi na něco takového chybí i schopnosti.“

McGonagallová si povzdechla. „Myslím, že to měl udělat Albus. On se mylně domnívá, že Harry potřebuje jen trochu volnosti a se vším si poradí sám, ale já si nemyslím, že to tak je. Možná to tak nebylo nikdy. Utvrzuje se ve víře, že kdyby měl chlapec problémy, přišel by za ním sám.“

Jo, kdybych znal heslo, pomyslel si Harry.

McGonagallová si povzdechla. „Jen jsem si myslela, že je směšné, že by nemohl jít dolů a vyzvednout si lektvar.“ Odmlčela se. Zazněly kroky. Harry si představil, jak stojí proti Snapeovi. „Jednou jsi mluvil o tom, jak bychom s ním měli zacházet. Ty jsi ten, na koho se chlapec nemůže ani podívat.“

Harry s napětím očekával Snapeovu odpověď, ale nic se nestalo. Zklamáním mu poklesla ramena.

„No, kdybys ho viděl…,“ opakovala zklamaně McGonagallová a její kroky se vzdalovaly chodbou.

Harry čekal dlouhou dobu, ale bylo to asi jen deset minut, než obešel roh a nakoukl do profesorových dveří. Profesor seděl za stolem, prsty si mnul čelo a listoval velkou hromadou pergamenů. Nepodivil se, když vzhlédl a uviděl ho u dveří. „Pottere,“ řekl místo pozdravu.

„Pane,“ odpověděl Harry a přemýšlel, jak by měl pokračovat. „Ročníkové zkoušky přece nebyly,“ poukázal na pergameny.

„Ne. Jedna z výhod ředitelova rozhodnutí. Poslali mi eseje na NKÚ a OVCE z Kruvalu. Vypadá to, že ztratili tři kvalifikované kouzelníky v boji se stoupenci Temného pána.“

„Ach,“ řekl Harry. Už stačil zapomenout na to, co se stalo před pár hodinami, natož před několika dny.

„Mimochodem, shání tě profesorka McGonagallová.“

„Ach?“ řekl Harry znovu, tentokrát se musel snažit, aby to znělo překvapeně. Očima těkal po místnost. „Asi bych za ní měl jít,“ dodal váhavě.

Snape se sklonil nad pergamen a vlasy mu spadly do očí. Skrz ně se zadíval na Harryho. „Ještě máš noční můry?“

Harry pokrčil rameny.

„Dávající smysl?“

„Nevím, pane.“

Snape si namočil brk a napsal něco na pergamen. „Dej mi vědět, kdybys potřeboval další lektvar.“

„Dám, pane,“ řekl Harry a jeho pocity byly ještě zmatenější. Odstoupil od dveří. „Mohu jít, pane?“

„Přišel jsi dobrovolně, pokud si vzpomínám,“ poukázal Snape klidně.

„Dobře. Uvidíme se u večeře, profesore.“

Harry se pomalu doploužil ke kabinetu McGonagallové. Také měla otevřené dveře. Zajímalo ho, jestli to tak je vždycky, když se kolem nepotulují studenti. Možná to bylo jen proto, aby se místnost ochladila. Zaklepal na zárubeň a ona zvedla hlavu od zásuvky, nad kterou byla skloněná.

„Pottere, pojďte dál.“

„Bylo mi řečeno, že jste mě chtěla vidět.“ Harry doufal, že mluvila i s jinými učiteli a ne jen se Snapem.

„Ano.“ Položila složku, kterou vytáhla ze šuplíku, na skříňku. „Zavřete dveře a posaďte se.“ Harry se poslušně posadil, ona si sedla za svůj stůl a stiskla před sebou ruce. Dívala se na něj unaveně a on se kvůli tomu cítil špatně. Měl s ní mluvit normálně a nic by se bylo nestalo. „Omluvám se za to, co jsem řekla u oběda,“ začala. „Určitě byste byl raději, kdybyste ty sny neměl. Ale kdykoliv budete potřebovat, jsem tu pro vás.“

Harry se zadíval na své ruce. Cítil se podivně rozpolcený mezi tím, že ji nechce obtěžovat a tím, že by mu věnovala větší pozornost.

Pokračovala: „Tehdy v noci, kdybych věděla, že se vám zdálo o mozkomorech, mohla jsem… dobře, nevím, co bych udělala. Ale něco… něco by mě třeba napadlo. Jistě bych vás neposlala pryč bez pomoci.“ Ramena jí poklesla, když skončila. Když nezareagoval, zeptala se: „Harry?“

„Madam?“

Chvíli čekala a pak se zeptala. „Máte ještě noční můry?“

„Ano,“ řekl Harry tiše.

„Řeknete mi, o čem jsou?“

Harry se rozhodl, že by o tom měla vědět, zavrtěl se a řekl: „Procházím zelenou mlhou, a ty stíny – nevím, sledují mě – loví mě, možná. Byly tam, když jsem byl v mozkomoří pavučině, ale ta je teď pryč a je to jiné.“ Nic na to neřekla. Harry pokračoval: „S lektvarem od profesora Snapea mě ty sny tolik nebudí, takže na tom nezáleží.“

„Myslím, že něco znamenají,“ řekla s napětím v hlase, „ale nevím co.“

Harry si najednou uvědomil, že profesoři jsou z něj bezradní. Nechtějí s ním nic probírat proto, že nevědí, co by měli dělat, ne proto, že by je to obtěžovalo. Trochu ho to uklidnilo. Předklonil se a opřel si ruce o kolena. „Řeknu vám, kdyby se něco změnilo, nebo kdyby to třeba začalo dávat smysl,“ řekl a doufal, že už ho nechá odejít.

„To udělejte, Harry,“ řekla jemně. Rozhlédla se a pak si vzala složku ze skříňky a otevřela ji. „Můžete jít,“ dodala, když si uvědomila, že čeká na propuštění. Nemyslela si, že by se měla držet protokolu.

Teď, když už se McGonagallové nemusel vyhýbat, zamířil do věže. Společenská místnost byla studená, v krbu byla tma. Uvědomil si, že se tu bude cítit smutný a osamělý. I když ho Dursleyovi týrali, alespoň měl společnost. Šel raději do ložnice. Všechny postele, až na tu jeho, byly bez lůžkovin a jen jediný kufr stál v nohách jedné z postelí, u jeho postele. Byl to skličující pohled. Během vánočních prázdnin, když tu také zůstal sám, tu ještě pořád byly věci jeho spolužáků.

Rozhodl se, že svým kamarádům napíše a tak vytáhl brk a pergamen. Pečlivě napsal dopisy každému ze svých přátel a trvalo mu to skoro až do večeře.

Zamířil do sovince, bylo tam spousta sov vyrovnaných na bidýlkách, protože teď je vlastně nikdo nepotřeboval. Harry dal Hedvice dopis pro Hermionu a vybral si osm dalších sov, aby odnesly dopisy ostatním. Když se díval, jak ptáci odlétají, jen doufal, že si kamarádi nebudou myslet, že se mu strašně stýská a proto jim píše hned ten den, kdy odjeli. Další jeho myšlenka byla na to, aby nebyli natolik zaměstnaní shledáním se svými rodinami, že by mu vůbec neodepsali. Povzdechl si a zíral na pruh světla procházejícího malým okénkem, ve kterém tančil prach. Přál si, aby mohl prázdniny také trávit s rodinou. Hodně si to přál.

Když se pomalu vracel do věže, napadlo ho, že neměl Hedviku posílat s dopisem, měl by alespoň nějakou společnost. Mohl by si jí vzít do ložnice; nikoho by neobtěžovala.

Harry si lehl na postel a zíral na vnitřní stranu nebes, dokud nebylo šest hodin a nebyl čas k večeři. Necítil se na to zase sedět u stolu se svými profesory, ale měl hlad, a nevěděl, co by měl dělat jiného. Dělalo mu starost, co by si mysleli, kdyby se tam neukázal. Možná by si toho vůbec nevšimli.

Protřel si oči a vstal. Zastavil se v chlapecké umývárně, umyl si ruce a sčesal si vlasy do čela, pak zamířil do Velké síně. Učitelé seděli stejně, jako předtím, kromě Tonksové, která zabrala jeho místo. Srdečně se s bystrozorkou pozdravil a ona ho opět objala. „Ráda tě vidím, Harry.“ Pak si sedla a pokračovala v rozhovoru s Brumbálem. Harry se usadil naproti Hagridovi a Filchovi, vedle Trelawneyové.

Jedl rychle, brzdily ho jen Hagridovy pokusy o rozhovor. Když vstal, aby odešel, řekl Brumbál: „Ještě bude zákusek, Harry.“

Harry to pochopil jako žádost o to, aby zůstal, protože zákusek byl vždycky. Znovu si sedl a snažil se nevšímat si pozornosti, kterou přitáhl jeho pokus o odchod.

„Slyšela jsem, že míváte věštecké sny, chlapče,“ řekla tiše Trelawneyová „Nezdál jste se mi příliš slibný při vyučování, ale vnitřní oko se může projevit kdykoliv.“

„To nebylo o budoucnosti, profesorko, bylo to o přítomnosti.“

„Ah,“ řekla a přestalo jí to zajímat.

Harry se musel donutit, aby nepoklepával prsty o stůl. Problém s čekáním na zákusek byl ten, že musel zůstat, dokud všichni nedojedí.

„Doufám, že se budete držet dál od problémů,“ řekl Filch ukazujíc nožem na Harryho – ne tím, který se používá na máslo – ale velmi ostrým, zavíracím, s kostěnou střenkou, který neustále nosil v kapse a teď si s ním krájel maso.

„Ano, pane,“ řekl Harry, trošku zaskočený chladem v jeho hlase.

„Oh, brzy si tady zvykneš, Harry,“ řekl Hagrid. Harry přikývl, jako že s Hagridem souhlasí, i když si tím nebyl jistý. Nedokázal přestat myslet na všechny ostatní studenty – byli doma, se svými rodiči, plánovali výlety, hráli hry, chodili na návštěvy – bylo to v jeho hlavě. Svíralo se mu srdce, když si uvědomil, že on bude celou dobu sám.

„Přinejmenším to tady mohu považovat za domov,“ řekl si sám pro sebe Harry. Několik očí se na něj zadívalo; Snape na něj zíral déle, než ostatní.

 



[1] Grimoár je magická kniha s popisy základních čarodějných praktik. Grimoáry byly psány od poloviny středověku do konce 18. století. Knihy obsahovaly především popisy astrologických vlivů, seznamy andělů a démonů, správný postup při zaříkání a sesílání kouzel, při míchání lektvarů, vyvolávání nadpozemských sil a při tvorbě talismanů.

Poslední komentáře
05.05.2009 09:02:11: Moc hezká povídka. Kdy bude další kapitola? smiley${1}
02.05.2009 11:48:25: Ahojky, mooc tě prosím o další kapitolku. Je to strašně krásná povídka a jsem zvědavá co z toho ješt...
01.05.2009 22:17:37: Pěkná povídka, skvělý překlad :) přečetla jsem 9 kapitol najednou a už ani nevidím na to, co píšu. T...
01.05.2009 14:23:08: Já ani nevim co ti mám psát :D..Jako vždy pěknej překlad a děkuju ti za něj