Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

1.kapitola

Konec roku

 

Vedle ní stál vysoký hubený muž v černých šatech. Obličej měl od nás odvrácen, avšak sotva jsme ho spatřili, hned jsme ho poznali – byl to hrabě, jeho postoj i ta jizva na čele![1]

Bram Stoker, Dracula

 

Jediná svítilna osamoceně stojící na stolku osvětlovala svým blikajícím žlutým světlem kamennou podlahu. Mráz na nedaleké okenní tabulce vykreslil nádherné květy, které v měkkém světle jiskřily. Harry hlasitě vydechl, až se převrátilo několik stránek v malé knize kouzel, nad kterou se skláněl. Švihl hůlkou, ale kouzlo nefungovalo. Mračil se, když zvedl zažloutlou knihu blíž k očím, pro případ, že by inkantaci přečetl nesprávně, nebo že nepochopil návod, jakým způsobem hůlkou švihnout. Netrpělivě si odfrkl a zahleděl se na výsledek svého snažení. Vánoční stromek s modrými světýlky a ničím jiným vypadal opravdu smutně. Ale samotný stromek byl velmi hezký, sytě zelené barvy, která na koncích větviček přecházela v akvamarínovou. Ráno si ho přinesl z Doupěte, kde byl na párty, kterou pořádal Ron. Párty trvala dlouho do noci a Harry se svými kolegy-učni slavil úspěšné složení šestiměsíčních zkoušek.

Promnul si krk a pravé rameno, zatímco si znovu pečlivě pročítal – od začátku – kapitolu o barevných vílích světýlkách, znechucený zjevnou jednoduchostí kouzla, o které se pokoušel. Trhl sebou. Rameno ho bolelo mnohem víc, než tomu bylo po zkouškách. Nejdřív ho potěšilo, že byl přiřazen k Pošukovi Moodymu při zkoušce z kleteb, ale starý bystrozor  zřejmě viděl na Harrym více sebedůvěry, než by se mu líbilo a srazil ho na zadek kouzlem Alibappa, které Harry neznal a o němž měl podezření, že ho neznají ani ostatní bystrozoři, když si všiml jejich zmatených výrazů. Když se Harry zvedal z podlahy a snažil se popadnout dech, Pošuk se kolem sebe rozhlížel s tak spokojeným výrazem, jaký u něj Harry ještě neviděl.

Pak následovala série poutacích kleteb, které mu pohmoždily rameno. Harry se jim nesměl bránit, ale měl je zrušit, až když ho spoutaly. Stihl to v rekordním čase, ale nepotěšilo ho pochvalné zabručení jeho instruktora, měl na to opravdu málo času, protože kouzlo ho dusilo.

Harry konejšil svou poraněnou pýchu rozhodnutím, že při jednoročních zkouškách se překvapit nedá. Nedokázal nalézt žádný odkaz na dvě z kouzel, která Moody použil, ale poslal dopis do Švýcarska své bývalé přítelkyni Penelopě s prosbou, zda by něco nenalezla v archivu, kde pracovala. Byl přesvědčen, že něco najde. Harry musel jen zajistit, aby ho Moody příště zase zkoušel.

Podrbal se na hlavě a rozhodla se nechat zbývající světýlka na později. Odložil knihu na hromadu balíčků a všiml si, že nahoře leží dárek od Ginny. To mu připomnělo, že bude muset vypracovat dobrou strategii, aby ji přesvědčil, že má od něj přijmout koště. Kdyby jí své koště jen tak zabalil, mohlo by jí to poplést. Usadil se v obýváku a začal psát očarovaný dopis, jehož druhá polovina se dala přečíst teprve tehdy, souhlasil-li příjemce s první částí. Napsal: Tohle je neobvyklý dárek, ale musíš s ním souhlasit, aby sis mohla přečíst druhou část dopisu.

Harry se nad tím pochechtával, protože věděl, jak jsou účinné Weasleyovic netopýří kletby, zvláště ta Ginnyina, když se ozvalo klepátko. Odstrčil pergamen, zavřel kalamář a běžel otevřít dveře.

„Elizabeth,“ pozdravil svou sousedku, kterou ve tmě a pod hromadou oblečení sotva poznal.

„Doufám, že nejdu nevhod?“ zeptala se nejistě, ale při tom se usmívala a tváře měla mrazem zarudlé. Odmotala si z hlavy šálu a hnědé vlasy se jí rozprostřely po ramenou.

„Ovšem že ne,“ tvrdil Harry.

V hale mu podala velkou krabici plnou podivně tvarovaných sušenek. „Tohle ti upekla moje mamka.“

„Díky,“ řekl Harry a obsah krabice si prohlížel. Jednu sušenku vytáhl, statečně si ukousl a zamyšleně ji žvýkal. „Je to dobré,“ řekl a doufal, že to neznělo nejistě. „Z čeho jsou?“

„Ze zázvoru, dýně, mrkve a cukety.“

Harry přestal žvýkat a zadíval se na nakousnutou sušenku ve svých prstech. Znovu začal žvýkat a nakonec se mu podařilo sousto spolknout. „V tom případě jsou opravdu velmi dobré,“ řekl upřímně.

„Je to recept z Týdeníku čarodějek z roku 1960, mamka ty recepty sbírá. Byl to vítězný recept ze soutěže na téma…,“ zamračeně se zadívala na strop, jako by se snažila vzpomenout si na přesné znění zadání. „Využití věcí, které zahnívaly ve sklepě.“ Nevšimla si, že Harry znovu přestal žvýkat a pokračovala: „Mamka tohle cukroví dělá každým rokem. Bez toho by to nebyly správné Vánoce.“

Harry si byl jistý, že nežertuje. „Přineslas toho hodně… Nebude vadit, když to vezmu na ministerstvo?“

„Ale vůbec ne,“ odpověděla k Harryho velké úlevě.

Její sušenková mise skončila, sepjala před sebou ruce, rozhlédla se po hale, všimla si stromečku a okamžitě k němu namířila. „Tys ho zdobil?“ zeptala se vesele. „Mamka ozdobila stromek, když jsem byla na návštěvě u tety a tak jsem jí nemohla pomáhat.“ Zvedla knihu, kterou tam Harry nechal otevřenou ležet. „Chceš pomoct?“

Harry, který věděl, že Elizabeth není v magii příliš zběhlá, jen pokrčil rameny.

Elizabeth pokračovala: „Miluju zdobení stromků. Mohu si půjčit hůlku?“

Překvapený a zvědavý, co se bude dít, vytáhl hůlku z kapsy. Elizabeth se na ni chvíli váhavě dívala a Harry předpokládal, že jí napadlo to, o čem by přemýšleli i ostatní lidé: že je to hůlka, která zabila Voldemorta. Jestli tomu tak bylo, vzpamatovala se velmi rychle a s letmým pohledem do knihy pronesla inkantaci: „Feelichtrote,“ a klepla na jednu z větviček stromku. Objevilo se tam nádherné červené světýlko; bylo to kouzlo, které Harrymu nefungovalo.

„Udělej to znovu,“ požádal Harry.

S úsměvem mu vyhověla. Vyslovovala zaklínadlo jinak, než Harry očekával, s tvrdým zadrnčením uprostřed slova. Přidala další čtyři ozdoby a řekla: „Červená už stačí, co takhle žlutou?“ Otočila stránku v knize a přidala několik žlutých světýlek, dokonce i vzadu u zdi.

Harry si od ní knihu vzal. „Vyslovuješ ta kouzla divně,“ poznamenal a zadíval se do knihy. Vzala si od něj knihu zpátky a nalistovala první stránku, kterou mu ukázala. Stálo tam: Přeloženo z Der Magische Tannenbaum.

„Zdobení vánočních stromků je německý zvyk, Harry,“ informovala ho pobaveně. „Takže všechna kouzla jsou německá. Jak se ti podařila ta modrá?“

Pokazilo to jeho dobrý pocit z bystrozorských zkoušek, třebaže to nemyslela zle. „Nejsem si jistý. Hodně jsem se snažil.“

Usmála se a listovala ve staré knize. „Zapfen jsou mé oblíbené. Přines trochu vody?“

Letmý pohled do knihy mu nabídl stromek obtížený rampouchy. Harry donesl džbánek vody z kuchyně. „Nalij ji sem,“ řekla Elizabeth. Vybrala větvičku bez světýlek a hůlkou kolem ní udělala kruh. Kolem větvičky se objevil ledový obláček. Harry na něj nalil tenkým pramínkem vodu, která hned ztuhla a pevně se na větvičce uchytila. Barevná světýlka se v ní nádherně zatřpytila. Ozdobili tak celý stromeček, spotřebovali na to tři džbánky vody a větvičky se pod tíhou rampouchů prohýbaly.

„Jak dlouho to vydrží?“ zeptal se Harry, nechtělo se mu dívat do knihy.

„Několik týdnů. Naše neroztajou, dokud kouzlo nezrušíme. Odnes stromek ven, než to uděláš.“

Kousek ustoupili a obdivovali své dílo. „Díky,“ řekl Harry vděčně. Pomyslel si, že bez její pomoci by se mu to nepodařilo udělat před tím, než se Snape zítra vrátí.

„Páni, vy ale máte hodně dárků,“ poznamenala Elizabeth, když si všimla té hromady v rohu.

Harry pokrčil rameny. Letaxové plameny se rozzářily a Harryho to překvapilo, úplně zapomněl na čas. „Ach, moje přítelkyně jde na večeři.“

„Jejda,“ vyděsila se Elizabeth. „Hodně jsem tě zdržela.“

Harry si několikrát prohrábl vlasy rukou, když šel do jídelny, aby se přivítal s Belindou. Věnovala mu lehký polibek a objetí, než mu umožnila, aby ji odvedl do haly, kde její ruka, za kterou ji držel, v jeho sevření ztuhla. „Tohle je moje sousedka Elizabeth,“ řekl Harry na úvod.

Elizabeth podala Belindě ruku a s předstíranou sebejistotou řekla: „Omlouvám se, že překážím. Oknem jsem u Snapeů zahlédla ten nádherný stromek a musela jsem se zastavit, abych Harryho pozdravila. Už musím jít, omluvte mě. Těšilo mě, Belindo. Užij si prázdniny, Harry.“ Rychle odešla. Dokud od ní Harry nezaslechl tuhle hladkou lež, vždycky si myslel, že kdyby chodila do Bradavic, byla by zařazena do Havraspáru.

Harry se podíval na svou přítelkyni a řekl: „Jsem rád, že tě vidím. Nakonec se ti povedlo ministryni utéct.“

S mrzutým výrazem zavrtěla hlavou. „Skoro ne. Málem jsem jí musela doprovázet na párty na lordově panství. Ale nakonec jsem dostala pět dnů volna. Nejsem si jistá, co s tím budu dělat.“

„Bonesová se chystá na párty k lordu Freelanderovi?“ zeptal se Harry a vzpomněl si, že Popletal tam loni nepřišel.

Belinda se na Harryho překvapeně zadívala. „Ano. Ty o tom víš?“

„Loni jsem tam byl, ale letos jsem se omluvil.“

„Mohli jsme tam jít spolu,“ řekla Belinda zklamaně.

Harry zvedl ze židle krabici s cukrovím a vedl ji zpět do jídelny, kde už domácí skřítka Winky prostřela stůl svíčkami a krásným porcelánem. Belinda zvědavě začichala a Harry přemýšlel, jak jí vysvětlí ty podivné sušenky. Ale jen do té doby, než dychtivě řekla: „To jsou sušenky z toho, co hnije ve sklepě? Moje maminka je dělala, když jsem byla malá.“

Harry otevřel krabici a nabídl jí. Rychle si kousla a spokojeně mlaskla, Harry se náhle cítil z kouzelnického světa podivně vyřazený, podobný pocit nezažil od svého třetího ročníku v Bradavicích. „Dáš si na zapití máslový ležák?“ zeptal se mile, když sáhla po dalším kousku. Doufal, že to přijme, cítil by se pak lépe.

Když dojedli večeři, na talířích zbyly jen kostičky z kachny a svíčky skoro dohořely. Harry se malátně opřel o opěradlo a nestaral se o to, že si Belinda vzala další sušenku. Zadek ho stále ještě bolel od toho, jak s ním Moody praštil o podlahu. „Přesuneme se někam, kde je pohodlněji?“ navrhl a snažil se nemračit se nad vzpomínkou na zkoušky.

Belinda se posadila rovněji. „Jasně,“ odpověděla vřele a Harry se rychle zvedl. Poškrábal se za uchem a odvedl ji do knihovny, kde se usadili na pohovku. Pohodlně se opřel.

„Nebudeš spát, že ne?“ zeptala se Belinda překvapeně.

Harry otevřel oči, o kterých ani nevěděl, že je zavřel. „Ne,“ ujistil ji, ale po dvou nocích, které strávil na večírcích, to nebylo špatné pomyšlení.

S pochybovačným, ale škádlivým úsměvem se k němu naklonila a políbila ho. Harry sebou trhl, když se jejich ramena dotkla, jak se snažil ji obejmout. „Co je?“ zeptala se.

„Hm,“ zamumlal Harry a opatrně se dotkl svého ramene. „Měli jsme bystrozorské zkoušky. Vyfasoval jsem Pošuka Moodyho. Bylo to docela těžké,“ postěžoval si trochu s pocitem, že na něj byl starý bystrozor zbytečně tvrdý.

„Jsi pomlácený?“ zeptala se soucitně.

„Jo,“ vydechl Harry a rozepnul si horní knoflíček u košile, aby odhalil to, co věděl, že zapůsobí. Impozantní modřiny od řetězového kouzla, kterým byl udeřen do krku a ramene.

Belinda zalapala po dechu a řekla: „Vypadá to hrozně,“ předklonila se a lehce ho na modřiny líbala.

„Nemyslím, že to pomůže,“ poznamenal Harry a přitáhl si ji k sobě bez ohledu na bolest. Byla příjemně měkká.

„Žádné jiné modřiny?“ zeptala se Belinda lstivě.

„Žádné, o kterých bych ti mohl říct,“ tvrdil Harry.

*****

Severus Snape vystoupil z krbu do jídelny. Na stole blikal nedopalek svíčky a spoře osvětloval tmavě obloženou místnost. Ve vzduchu se vznášel neznámý parfém. Odložil na podlahu svůj kufřík, vydal se do haly a pak zahlédl světlo v knihovně. Cestou si překvapeně prohlédl nádherně zářící vánoční stromek. Harryho nalezl spát v knihovně na pohovce s hlavou zabořenou do ohbí paže a se zrádnou čmouhou od rtěnky na límci košile.

Tiše ho zavolal jménem, ale neprobudil ho. Slabě se usmál, zvedl ze stolku Harryho brýle a pak ho opatrně odlevitoval po schodech nahoru. Když ho uložil do postele, poněkud ustaraně se zamyslel nad jeho hlubokým spánkem. Prohlédl si znepokojivé modré a zelené pohmožděniny na jeho krku a rameni, které měl odhalené; když zrušil levitační kouzlo, rozepnutá košile se rozevřela.

„Harry,“ budil ho Snape a mírně mu zatřásl paží.

Po zaslechnutí toho vážného, důvěrně známého hlasu se Harry probudil a rozespale se divil, co se stalo. „Huh?“ Rozhlédl se a překvapeně zjistil, že je ve svém pokoji a nedokázal si to dát dohromady s událostmi dnešního večera. Promnul si oči a lehce se nadzvedl na loktech, přívětivě řekl: „Jsi doma brzy.“

„Minerva propustila zaměstnance dřív, než zamýšlela.“ Snape si založil ruce. „Upřímně, myslím si, že z nás už byla unavená. Měl bys mi poslat sovu, když tu máš přítelkyni, věděl bych, že se nemám vracet nečekaně.“ Pohlédl na Harryho rameno a pobouřeně dodal: „Zvlášť když bude dělat tak podrobnou prohlídku.“

„Mohl bych?“ zeptal se Harry pochybovačně a pomyslel si, že ten večer byl docela krotký, zvláště když stále usínal a tak. Když se na to podíval zpětně, docela si přál, aby to bylo zajímavější.

Snape ukázal na jeho modřiny a vážně se zeptal: „Co to je?“

Harry zamžoural na své rameno. „To byl Pošuk Moody,“ postěžoval si a pak se rozhlédl po svých brýlích. Snape mu je podal. Harry se posadil a vysvětloval: „Vylosoval jsem si Moodyho na šestiměsíčních zkouškách.“

„Aha,“ řekl Snape s úlevou. „A jak to šlo? Kromě těch zranění tedy.“

Harry se zamračil, vzpomněl si na dopis s výsledky, který leží dole společně s ostatní poštou. „Dobře, řekl bych. Mám 94 bodů z písemné zkoušky, na absolvování stačilo 65. Většina otázek mi připadala snadná.“

Harry byl rád, že je Snape doma a vypadá úplně zdravý. Navzdory tomu, že by si rád povídal, zazíval a ospale potřásl hlavou.

„Popovídáme si o tom ráno,“ řekl Snape. „Chceš něco proti bolesti?“

Harry odložil brýle a zavrtěl hlavou. „Ne, to je v pořádku.“

Snape se ještě ve dveřích otočil. „Stromeček vypadá působivě,“ řekl.

„No jo,“ zamumlal Harry do polštáře. „Veselé Vánoce.“

*****

Ráno se rozespalý Harry dostavil do jídelny na snídani s Kali na rameni. Nevšiml si hned podivné nálady svého opatrovníka, třebaže Kali byla neklidná. Objevily se talíře a Harry si namazal toast máslem a obložil ho pečeným rajčetem. Vychutnával si tuhle poklidnou normálnost, o kterou málem přišel. Až když si naléval kávu, všiml si, že má Snape vedle talíře rozložený dopis s výsledky jeho zkoušek.

Harryho letmý pohled byl zřejmě signálem a Snape temně řekl: „Výsledky tvých zkoušek nejsou příliš působivé.“

Harry vzal pergamen do ruky a přemýšlel, jestli se na nich přes noc něco nezměnilo. „Udělal jsem je dobře. Zvláště tu písemnou.“

„Jsi až třetí, za dvěma svými kolegy.“

„Nevíš, jaká to je konkurence,“ tvrdil Harry s pomyšlením na ty dva knihomoly, Kerry Ann a Vineeta, kteří každý den znali všechny podrobnosti toho, co se měli naučit.

Snape se ostře zeptal: „Jsi s třetím místem spokojený?“

Harry se mdle ušklíbl. Na jeho výsledcích se odrazil večer dva dny před zkouškou, který strávil s Ronem, třebaže sám sobě slíbil, že se bude každý večer učit. „Ne, myslím, že ne.“

Nicméně Snape ještě neskončil. „A dostal jsi jen 6 bodů z 10 při testu z kouzel.“

Harry se musel bránit Snapeovu nečekanému hněvu. „Moody na mě byl opravdu tvrdý. Copak jsi neviděl ty modřiny?“ Kali, rozrušená Harryho náladou, mu běhala kolem krku a zatínala mu drápky do kůže. Harry ji zvedl a položil si ji do klína.

„Pravděpodobně vás zkoušejí tak, jak uznají za vhodné.“

Harry byl nucený to připustit, ačkoliv jeho ego bylo pošramocené. „Ano. Při zkoušce musel vyslat tři určená kouzla a dvě podle svého výběru. Ani jedno z těch dvou jsem v knihách, co tu máme, nenašel.“

Snape se s ironickým úšklebkem zeptal: „A 6 je ucházející výsledek?“

Kali ztuhla a slabě zasyčela, pohodila hlavou a zadívala se do krbu. Harry s obrovským úsilím potlačil hněv, který v něm narůstal. Vzdor mu napovídal, aby to nedělal, ale Kali a její reakce ho k tomu donutily. O hodně klidnějším hlasem, který, jak doufal, zamaskoval jeho starosti, Harry řekl: „Rodgers upravil skóre pro absolvování podle míry obtížnosti zkoušky.“ Hladil Kali, dokud se neuklidnila a doufal, že Snape netuší, jak malou kontrolu má nad proplouvajícími temnými stíny. „Měl jsem 20 z 20 za práci v terénu,“ řekl plochým hlasem, nechtěl riskovat žádnou emoci a potřeboval z toho ven. Jeho hlas zněl poraženě. „Příště to bude lepší, mám šest měsíců na přípravu,“ slíbil.

„Doufám, že ano,“ řekl Snape a rozložil si před sebou noviny. Harry odložil výsledky zkoušek stranou a snažil se ještě něco sníst, ale nechutnalo mu. Po zbytek snídaně už nemluvili.

Snape konečně vstal, ale ve dveřích se otočil a vrátil se, místo na rameno položil Harrymu ruku na hlavu. Nejasně smířlivým hlasem řekl: „Nechci ti kazit prázdniny, ale chci od tebe co nejlepší výsledky, protože nevidím jiný způsob, jak zajistit tvou bezpečnost.“

Harry, třebaže přesvědčoval sám sebe, že nebude reagovat, řekl: „Ale já si vedu o hodně lépe, než je vidět na mém hodnocení. Jde mi to opravdu dobře.“

Snapeova ruka na temeni jeho hlavy ztěžkla. „Tvá sebejistota se zřejmě přehnaně zvýšila, Harry,“ napomenul ho ponuře. „A já jsem rád, že ti to Alastor tak názorně předvedl.“ Ruka teď byla velmi jemná a slova byla také mírnější: „Pojď, podíváme se, co ještě přidáme na stromeček.“

Harry se pochybovačně zeptal: „Budeš zdobit stromeček?“ Vyskočil a následoval svého opatrovníka do haly. Snape zašel do obýváku a vrátil se s krabicí potištěnou obrázky barevných koulí. „Tohle poslala Candida.“ Otevřel krabici, ale v té byly jen průzračné koule s háčky na pověšení.

Snape jednu vyndal, klepl na ni hůlkou a koule se naplnila modrým dýmem, který se stáčel do rotujících vírů. Podal ji Harrymu a ten ji opatrně zavěsil na nejvyšší větev.

„Kde ses to kouzlo dozvěděl?“ zeptal se Harry.

Snape se zarazil s napřaženou hůlkou v jedné a kouličkou v druhé ruce. „Jako dítě jsem stromek zdobil.“

„Ach,“ vydechl Harry a bez úspěchu se pokoušel představit si, že i Snape měl normálnější dětství, než on. Snape mu podal další modrou kouli. „Dokážeš udělat jen tuhle barvu?“ zeptal se Harry a ve svém hlase ještě slyšel dotčenost za ocenění svých výsledků při zkouškách.

„Ano,“ potvrdil Snape, „každý člověk dokáže jen jednu barvu, která odráží kým je. Tak velká rodina, jako jsou Weasleyovi, má stromek pravděpodobně hodně barevný. Když jsem byl mladší, žertovali jsme o tom, že Ten-koho-jsme-nejmenovali by měl na stromku jen samé černé ozdoby.“ Podal Harrymu další modrou kouličku. V krabici jich bylo osm, takže si Harry pomyslel, že druhou polovinu by mohl udělat sám. Kouličku pověsil trochu níž, snažil se je rozmístit rovnoměrně. Tohle stromku opravdu chybělo, teď vypadal mnohem lépe.

Snape další barevnou ozdobu pověsil sám, a Harrymu podal průzračnou kouli z krabice. Harry ji protočil v ruce a díval se. Jak se v ní odráží světlo. „Stačí, když na ní klepneš hůlkou,“ řekl Snape. „Může to udělat dokonce i dítě bez magie.“

Harry držel kouli v dlani a klepl na ni hůlkou. Oblevil se zářivě bílý dým, který se za okamžik změnil na temně černý. Harry na to chvíli nechápavě zíral. Snape se podrbal na bradě a nešťastně se na Harryho podíval.

„Nechci, aby byla černá,“ řekl Harry zděšeně. V další vteřině se koulička rozbila, ačkoliv si byl Harry jistý, že ji příliš nestiskl. Cukl rukou a skleněné střepy dopadly na podlahu.

Snape uchopil Harryho za ruku. „Neřízl ses?“ zeptal se.

Harry mu ruku vytrhl. „Ne,“ vyštěkl a natáhl se ke krabici. „Dej mi ještě jednu,“ řekl rozhodně.

Snape uchopil Harryho za zápěstí, když vzal do ruky další kouli. „Harry,“ řekl s významným pohledem. „Bude to stejné.“ Znělo to jako slib. Koule byla zničena dřív, než ji Harry stihl přeměnit, dva velké střepy mu zůstaly v dlani a malé střípky se zachytily na jeho i Snapeově rukávu. Snape klidně zatřásl rukou a smetl je na podlahu.

Snape zvedl další průzračnou ozdobu, ale nepodal mu ji. „Neměl jsem ti ten vtip říkat.“ Povzdechl si a pevným hlasem dodal: „Harry, nevadí mi, když budou na stromku černé ozdoby.“

Harry si od něj kouličku vzal. Rozzlobeně řekl: „Myslel jsem, že teď už jsem něco víc, než Voldemortova loutka.“ Pečlivě krotil svůj hněv, otřesený nechtěně zničenými ozdobami.

„To jsi,“ konejšil ho Snape, jako kdyby byl malým dítětem.

Harry zíral na průzračné sklo. „Nechci, aby byla černá,“ opakoval. S pevným rozhodnutím, že to bude jinak, klepl hůlkou. Tentokrát měl dým jasně zelený nádech, než se změnil na černý. Snape ozdobu rychle sebral z Harryho dlaně a pověsil ji na stromek. Harry se na ni nechtěl dívat celé prázdniny, ale jen se zamračil a nic neřekl. Snape mu podal poslední ozdobu a Harry ji změnil, potom Snape sundal jednu z modrých koulí, aby ji Harry také změnil.

Harry se na stromek odmítal podívat a tak zíral pod něj, na hromadu dárků. Snape sebral malou knihu, podle které Harry stromek zdobil, a zalistoval v ní. „Potřebujeme ještě elektrického ledového skřítka na špičku,“ informoval Harryho nevzrušeně, jako by se nic zlého nestalo. Když Harry neodpověděl, zeptal se: „Kdybych ti nevyprávěl ten hloupý příběh, který ani není ověřený, co by sis teď myslel?“

Harry se zadíval na jednu z černých ozdob. Na rozdíl od modré dokonale odrážela jeho zdeformovanou tvář. Pokrčil rameny. Snape chvíli čekal a pak uchopil Harryho za bradu, aby se na něj podíval. Jeho oči byly plné něčeho, co Harry ještě nikdy neviděl, byly plné bolesti, ale ta za okamžik zmizela a Snape si ho zblízka prohlížel.

Pustil mu bradu a Harry odvrátil zrak a povzdychl si. A co, že jsou jeho ozdoby černé? Růžové by byly horší. Roztržitě poslouchal, jak Snape předčítá o různých způsobech odchytu skřítků, včetně použití dortu s barevnou polevou jakou návnady ve skleněné kleci a přemýšlel, co je v dárku od Ginny.

Při obědě se Snape snažil zmírnit svou dřívější příkrost. Vyptával se Harryho na poslední dva týdny výcviku mnohem déle, než obvykle. „Nakonec jsme zvládli protimudlovské ochrany všichni čtyři,“ řekl Harry. „Podařilo se nám to o tři týdny dříve. Už se mi o nich dokonce i zdálo, tak usilovně jsme na nich pracovali. Záleží na tom, jak různorodí jsou kouzelníci, kteří se snaží bariéry vystavět? Vypadá to, že jo.“

„To je dobrý postřeh, ano,“ odpověděl Snape. „Ochrany nejsou jednoduché, to vůbec ne, aby byly silné, je potřeba skloubit magii více kouzelníků.“

„A já jsem protestoval, když Rodgers chtěl, abychom začínali ve třech a abychom ukončili nácvik dřív, než měl v plánu,“ řekl Harry, ke konci se už jeho hlas vytrácel, známé napětí v hrudi ho zanechalo bez dechu stejně, jako když před dvěma týdny nalezl bezvládného Snapea v kaluži krve.

Snad aby ho rozptýlil, se Snape zeptal: „Ani já, ani Minerva, jsme nezaslechli nic o tom, že by byl nalezen pan Lockhart.“

Harry se zamračil a odložil vidličku. Dopil svůj máslový ležák a řekl: „Z toho, co jsem slyšel – a věř mi, když uvážíš, že jsem tam každý den – nevědí, kde ho hledat. Očividně použil na Notta jedno ze svých nejlepších paměťových kouzel, protože Nott, který by to vědět měl, má v v paměti takové díry, že to nepřekoná ani jejich nejlepší sérum pravdy.“ Harry sledoval Winky, která před něj postavila další máslový ležák, a uvažoval, jestli mu toho neřekli méně, než vědí, protože se bojí, že by se vydal hledat ho na vlastní pěst, ale ani sám sebe nedokázal ujistit, že by nešel.

„To je zneklidňující,“ zamumlal Snape. „Nebyl v takovém stavu, aby dokázal samostatně jednat… tomu věřím.“

Harry pokýval hlavou na souhlas. Snažil se představit si, kde by Lockhart mohl být, ale bývalý bradavický učitel nikdy nebyl smrtijedem, takže nemohl mít větší štěstí v jeho hledání, než kdokoliv jiný, třebaže si přál lokalizovat ho a přímo se k němu přemístit. „Ministerstvo nechalo vytisknout nové plakáty. Doufejme, že se ozve někdo, kdo ho viděl.“ Ale tomu Harry nevěřil, většina kouzelníků a čarodějek věděla, o koho jde, takže už by na něj dávno upozornili.

*****

Přišlo vánoční ráno a Harry se v županu, který si oblékl přes pyžamo, usadil na podlaze pod stromečkem. Snape přišel z obývacího pokoje se šálkem čaje v ruce a sledoval, jak Harry rozděluje dárky. Jedna z černých kouliček se zakývala a spadla dolů na dárek od Ginny. Harry se zamračil a pověsil ji zpátky na větev a pak se jí pokusil ignorovat.

Snape suše řekl: „To je docela dost dárků, které přišly pro temného kouzelníka.“

Harry protočil očima, ale nenechal se vyprovokovat. Raději odtrhl visačku, na které stálo H. Potter z jedné z větších krabic a posunul ji směrem ke Snapeovi. Snape svráštil čelo a zavrtěl hlavou nad skrýší, kterou Harry pro jeho dárek zvolil. „Nechtěl jsem, abys na to přišel,“ vysvětlil Harry. Třebaže dárek vybalil z mudlovského obalu, stejně měl obavy.

Snape potěžkal krabici, přivolal si židli z obýváku a sedl si, aby ji rozbalil. Harry přestal rozbalovat své dárky a zadíval se na něj. Snape vytáhl bílou krabici a před otevřením s ní zatřásl, pak vytáhl jednu z hranatých skleněných nádob se skleněným víčkem připnutým dvojitou drátěnou sponou.

„To mi doporučila Polly. Chtěl jsem ti dát dekorativní láhev na lektvary, ale tohle mi připadá užitečnější.“ Vdova po Harryho bratranci z druhého kolena často zavařovala.

„To je mnohem užitečnější,“ souhlasil Snape a prohlížel si vyměnitelné těsnění. „Myslím, že na drát mohu uvalit ochranná kouzla, aniž by to ovlivnilo přísady uvnitř. Děkuji, Harry. Otevři si svůj dárek.“

Harry prohrabal hromadu svých dárků, aby nalezl ten od Snapea. „Na koště je hodně malý,“ poznamenal, když vytáhl čtvercovou krabici. Zlehka s ní zatřásl, podivně v ní zarachtalo. Ale když ji otevřel, bylo v ní dalších devět krabiček, seřazených v řadách po třech. „Co to je?“ zeptal se Harry.

Snape odpověděl: „Všichni kolegové si přáli ti něco dát.“

„Aha,“ řekl Harry a tvrdě polkl, připomnělo mu to zneklidňující náhodné události, které se staly. Donutil se uklidnit. Vypral si krabičku od Hagrida a otevřel ji. Uvnitř byly nové rukavice z králičí kůže.

„Když se ptal, co bys potřeboval, řekl jsem mu, že ty staré už máš opotřebované. Výsledkem bylo velké popotahování, byl dojatý, že jeho dárek používáš,“ řekl Snape.

Harry otevíral jeden dárek po druhém. McGonagallová mu věnovala vzácnou starou knihu, která sama předčítala téměř sto pohádek. Trelawneyová mu nadělila boty, které se hodily k Hagridovým rukavicím. Madam Hoochová mu darovala knihu o famfrpálu. Od Snapea dostal malou cínovou lampičku ve tvaru draka, který si stoupl a roztáhl křídla, když zapálil knot a stočil se do klubíčka, jako by spal, když knot zhasl. Jeho smaragdové oči se leskly a zdálo se, jako by ho sledoval, když si prohlížel další dárky.

Harry otevřel zlatý hvězdný kompas od Sinistrové a řekl: „Musí být velmi rádi, že jsi zůstal naživu.“ Pokusil se to říct žertem, ale nevyznělo to tak. Zabolelo ho na hrudi. Byl rád, že se na svého opatrovníka nemusí dívat, předstíral, že si vybírá dárek, který otevře jako další. Zamženýma očima se mu podařilo přečíst, že je to balíček od Ginny. Překvapila ho poměrně velká krabice a zaměřil se na to, aby znovu získal kontrolu nad svými rozbouřenými emocemi. Zoufale nechtěl, aby Snape poznal, s čím bojuje, protože jakýkoliv soucit by ho zanechal bezmocného, tím si byl jistý.

Pomalu a zhluboka dýchal, otevřel krabici a v ní našel ještě jednu další. „Co se to letos děje?“ zeptal se a snažil se, aby jeho smích zněl přesvědčivě. Krabice uvnitř byla zabalená v hnědém papíře, s vyraženým logem se třemi K. Bylo na ní napsáno: Neotevírat v přítomnosti bradavického personálu, ministerských úředníků a domácích zvířat chrlících oheň. Harry vnější krabici rychle zavřel a risknul pohled na Snapea, který tam seděl s rukama v klíně a pobaveně ho sledoval. Nedokázal říct, jestli si nápis také přečetl. „Otevřu to až později.“ Přistrčil dárek od Snapeovy matky Anity blíž ke Snapeovi s nadějí, že by ho to mohlo na chvíli rozptýlit.

*****

Harry slíbil, že na Štěpána půjde na večeři k Belindiným rodičům. Bylo to ten samý večer, kdy k nim měl přijít na návštěvu Snapeův otec Shazor a jeho druhá žena Gretta a Harry byl rád, že má dobrou omluvu pro svůj brzký odchod. Gretta měla příjemnou sváteční náladu, ale její manžel byl jako obvykle odtažitý a ignoroval pokusy své manželky zavést řeč na neutrální témata.

„Vypadá to, že tvá pozice je pevná,“ řekl Shazor sotva vešli do obývacího pokoje, „poté co Bonesová oznámila, že všichni smrtijedi jsou pochytáni.“

Harry byl rád, že se to Snapea nedotklo. „Ano, docela pevná, myslím,“ souhlasil Snape klidně. S jiskřičkou v očích přívětivě dodal: „A Harryho vliv na ministerstvu také stoupl, i když to neměl zapotřebí.“

Harry si odfrkl a pomyslel si: Mohl jsem se Siriusem počkat. Ale okamžitě nasadil namyšlený výraz, když se na něj Shazor otočil.

Konečně nastal čas odejít na schůzku, ale Gretta trvala na tom, aby se jim přišel ukázat, až se převlékne, což mu ve skutečnosti nevadilo, potřeboval, aby ho i někdo další ujistil, že si před Belindinými rodiči neudělá ostudu. Gretta řekla: „Škoda, že se musíš přenést letaxem, drahoušku, ta pěkná bílá košile se zašpiní od popela.“

Harry maličko domýšlivě řekl: „Ne, já se přemístím. Je to jen do Londýna.“ Všichni na něj pohlédli a tak to raději udělal hned, nechtěl ztratit sebejistotu.

Byl rád, že si lokalizované přemisťování cvičil tak pečlivě, jak ho to nutil dělat Snape při společných lekcích. Problémem nebyla vzdálenost, ale cíl. Při velké vzdálenosti, bez ohledu na to, jak jasně cíl viděl v duchu, byl v konečném důsledku značně mlhavý a nepředvídatelný. Byl-li cíl blíž, bylo to už snadnější, ale na velkou vzdálenost zbýval jen zlomek vteřiny na korekci závažnějších chyb.

Harry tvrdě dopadl na nohy, když se objevil deset centimetrů nad zemí. Hlasitě si oddechl a měl za to, že to dopadlo docela dobře, taky mohl skončit s hlavou v Londýně a nohama ve Skotsku. Pomyslel si, že možná riskoval příliš a s úsměvem vyšel z postranní uličky. Použil Alohomora na vchodové dveře, vyběhl po schodech a zazvonil u Belindina bytu.

Belindě chvíli trvalo, než přišla otevřít, ale hned bylo jasné proč; vyndávala si natáčky z vlasů a připínala si náušnice. Přesto ho přivítala vřele. „Pojď dál… Hned budu hotová. Vypadáš dobře.“ Harrymu se nečekaně ulevilo. Aaron, jeho vždy elegantní spoluučeň, by si pomyslel, že je Harry cvok, když mu dělá starosti, že by se Belindiným rodičům nemusel líbit, ale Harryho to docela znepokojovalo.

Když byla Belinda konečně připravená - podle Harryho jí to trvalo trochu dlouho - uchopila ho za ruku a přemístila je do malého obývacího pokoje. Vousatý muž s vlasy přehozenými přes pleš prudce zdvihl hlavu. Kdesi v domě hlasitě hrála hudba. Muž odložil dýmku a vstal, aby je pozdravil. Nebyli si s Belindou podobní, ale přivítal jí radostně a pak napřáhl ruku k Harrymu. „Vy musíte být Harry Potter,“ řekl vlídně.

„To je můj otec,“ představila ho Belinda, vzala Harrymu plášť a donutila ho, aby se posadil do jednoho z křesel, než přivede matku.

Harry se posadil a sepjal ruce v klíně. Pan Belluna usedl také a znovu si strčil do úst dýmku. Stiskl ji zuby a řekl: „Jsem rád, že vás poznávám, pane Pottere.“

Harry, který si prohlížel hlavu sfingy vyřezanou na krbové římse, se podíval na svého hostitele. Nedokázal si představit, o čem by měl s Belindiným otcem mluvit a tak jen řekl: „Děkuji, pane.“

„Jak pokračuje váš výcvik?“ zeptal se muž a vypustil několik obláčků kouře.

„Dobře, pane. Hodně jsem se toho naučil.“

„A také máte výcvik v terénu,“ řekl muž s podivným zábleskem v hnědých očích. Vypadal jako pečlivě upravený poustevník, což Harryho uklidňovalo, i když žasl nad jeho otázkami.

„Někdy ano. Ale nenechají nás tam toho moc dělat.“

„Posledně jste se z večeře omluvil, předpokládal jsem, že se potřebujete zotavit po nějakém těžkém zásahu při práci v terénu?“ zeptal se pan Belluna nevinně, ale vypadal spíš pobaveně.

Harry se posadil rovněji, vzpomněl si, že se staral o Snapea po tom útoku, proto se omluvil z večeře. „No, technicky se to nedalo považovat za práci v terénu náležející k výcviku.“

„Ne?“ zeptal se pan Belluna zdánlivě zklamaně. Zabafal z dýmky.

„A co děláte vy, pane Belluna?“ zeptal se Harry odtažitě.

Pan Belluna přívětivě odpověděl: „Jsem hodinář. Mám malý obchod v Greenwichi.“

Harry byl od dalšího rozhovoru zachráněn Belindou a její matkou, která si schovávala hůlku do kapsy bílé zástěry. „Harry! Konečně vás poznávám,“ zvolala Belindina matka a potřásla mu rukou. „Prosím, chovejte se jako doma. Večeře bude za chvíli.“

Harry a Belindin otec se usadili u stolu v jídelně a Belinda, k Harryho zděšení, zase zmizela. Harry seděl zpříma a prohlížel si muže v čele stolu.

„Váš výcvik trvá tři roky, že?“ zeptal se pan Belluna. Muž se ptal podobným způsobem, jakým bystrozoři vyslýchali svědky.

„Ano, pane.“

Pan Belluna sevřel dýmku mezi zuby a pokračoval: „A předpokládám, že si vedete dobře? Belinda říkala, že jste měli šestiměsíční zkoušky.“

„Jde to, pane.“

Díky Merlinovi se Belinda objevila dřív, než mohly přijít další otázky. Kdyby šlo o někoho jiného, a ne o Belindina otce, Harry by byl sebevědomější, ale rozpaky, které pociťoval, mu bránily, aby se hájil. Belinda se na něj zářivě usmála; vypadala šťastně, že přišel na večeři. Harry jí úsměv vrátil, byl rád, že jí mohl potěšit.

Do té doby, než se zeptala: „Takže tati, jak se ti Harry líbí?“

„Jak by se mi mohl nelíbit?“ zeptal se její otec bezstarostně. „Nemáte už stanovené datum?“

„Jaké datum?“ zeptal se Harry zmateně. Belinda vypadala, jako by spolkla brouka oškliváka.

Pan Belluna pobafával z dýmky. „V tom případě můj názor není důležitý,“ prohlásil klidně.

Belindina matka se vrátila, sedla si proti Harrymu a ten zjistil, že se dívá na Belindin starší obraz, včetně dolíčku na tváři, když se usmála. Zatáhla všechny do nenáročné konverzace a večeře rychle uběhla.

Pozdě večer se přemístili do Belindina bytu. „Děkuji, že jsi přišel,“ řekla a pak plaše dodala: „Mám pro tebe dárek.“ Zvedla velký balíček, který ležel vedle pohovky, a sebevědomě mu ho podala. Harry ho otevřel a vytáhl zelený svetr se žlutým okrajem.

„Díky,“ řekl, odložil ho a sáhl do kapsy pláště pro svůj dárek.

Belinda vysvětlovala: „Bylo hodně těžké vybrat správnou barvu. Nakonec jsem se rozhodla pro barvy profesora Snapea, aby ses mu líbil.“

„Jo, tyhle barvy má rád,“ ujistil ji Harry. „Tohle je pro tebe.“ Podal ji úzkou krabičku s dárkem, který mu pomohla vybrat jeho spoluučnice Kerry Ann. Při pohledu na tenký stříbrný řetízek se třemi perličkami Belinda překvapeně vykřikla. Poděkovala mu trochu víc, než si myslel, že si zaslouží, ale ta pozornost mu vůbec nevadila.

Když se vrátil domů, nalezl Snapea v jídelně, s nosem zabořeným do dopisu. V ruce držel sklenku s likérem a před ním na stole stála otevřená láhev. Harry si pomyslel, že s ním měl raději zůstat; Belindini rodiče mohli ještě počkat. Odložil plášť a sedl si proti svému opatrovníkovi, zeptal se: „Jsi v pořádku?“

Snape překvapeně vzhlédl. „Ano, úplně.“

„Jak dopadl zbytek návštěvy?“ zeptal se Harry opatrně.

„Tak jak návštěva arogantního a pomstychtivého rodiče mohla dopadnout. A jaká byla večeře? Považují tě už Bellunovi za zetě?“ zeptal se sarkasticky.

„Jak to víš?“ zeptal se Harry.

Snape na něj prudce pohlédl, rty se mu lehce zvlnily a ramena mu poklesla. „Aha, a to jsem si myslel, že jsem zažil hrozný večer.“ Přivolal další sklenici z tlustého skla. „Tu máš, napij se.“

*****

Druhý den v poledne, v neděli, se přemístili na přední verandu domu Polly Evansové. O vteřinu později se otevřely dveře. „Myslela jsem, že něco slyším,“ vítala je paní Evansová. „Pojďte dál, pojďte dál. Veselé Vánoce.“

Snape za nimi zavřel dveře, ale do místnosti stejně vnikla zima. Oheň v kamnech ji rychle zaplašil. Harry vybalil krocana, kterého upekla Winky. V obývacím pokoji si Patriciiny děti, Briar a Basel, hrály s plastikovými hračkami, které dostaly pod stromeček. Briar cválala s malým koníkem kolem konferenčního stolku. Dcery paní Evansové, Patricie a Pamela, je vřele uvítaly. „Měli jste dobrou cestu?“ zeptala se Patricie. Harry skoro vyhrkl, že cesta byla velmi krátká, než si uvědomil, že otázku položila jen kvůli svému manželovi.

„Ano, díky.“ Harry sáhl do kapsy a vytáhl dárky, které přinesl dětem. Měl nutkání nakoupit jim něco v Kratochvílných kouzelnických kejklích, ale nakonec nakoupil v mudlovském obchodě velmi nemagická autíčka na zpětný pohon. Jednou koupil také panu Weasleymu a položil mu ho na stůl v kanceláři, protože věděl, že ho to potěší a autíčko mu bude připadat jako magické. A protože nepotřebovalo baterie, které by se mohly vybít, mohl si ho klidně vzít domů, do Doupěte.

Děti nadšeně trhaly papír.

„Ó, Harry si hraje na strýčka a kazí děti,“ peskovala ho Pamela. Děti si jí nevšímaly a proháněly autíčka po podlaze.

Při večeři seděla Pamela vedle Snapea, naproti Harrymu. Děti byly uprostřed a čile štěbetaly, čehož Pamela využila, aby se vyptávala. „Možná, až si Greg půjde po obědě zdřímnout, bychom mohly vidět nějaká kouzla?“ navrhla s nadějí a podívala se na druhou stranu stolu, kde Patriciin manžel krájel Basiemu krocana, zatímco chlapec se netrpělivě vrtěl. „Mimochodem, ten krocan je velmi dobrý. Kdo z vás vaří?“ zeptala se škádlivě.

Snape se na chvíli zahleděl do sklenky své whisky a suše odpověděl: „Vaří skřítka.“

Pamela málem upustila vidličku. „Skřítka?“ zašeptala. „Skutečná skřítka? Máte skřítku jako kuchařku?“

Harry otevřel pusu, aby to vysvětlil, ale Snape ho předešel. „Je to spíš služka,“ řekl bez zájmu. „Připoutaná jakýmsi zotročovacím kouzlem.“

Pamela na Snapea zírala; Harry přemýšlel, proč jí takhle záměrně šokoval. „Je to těžké vysvětlit,“ řekl. „Ale není to tak zlé, jak to zní.“ Pak se pokusil vysvětlit, proč je pro Winky lepší pracovat v domácnosti, ale nechtěl, ani nemohl, vyprávět o jejím předchozím zaměstnavateli, aby nevyvolal ještě větší paniku.

„Zní to, jako že je to pro skřítku špatné,“ zašeptala Pamela.

„Ne, vůbec ne,“ tvrdil Harry. „Jen to nevysvětluji správně. Možná někdy jindy, až bude víc času. Měla bys přijít na návštěvu a podívat se na ni.“

Pozvání se setkalo s lepší reakcí. „Ehm, pokud myslíš, že by to šlo… Určitě.“

Harry si pomyslel, že Snape vypadá samolibě. Hledal nějaký další námět k hovoru. Snape řekl: „Možná bys měl své sestřenici vyprávět o svém setkání s premiérem Dairem.“

„Vážně,“ zvolala Pamela, čímž upoutala pozornost i ostatních u stolu.

Greg se zeptal: „Navštívil oddělení MI5, kde se učíte?“

„Jo,“ odpověděl Harry a snažil se vyrovnat s tím, co bylo Gregovi řečeno. Pak převyprávěl silně upravenou verzi toho, co se stalo.

„No, to z vás musel mít opravdu radost. Vždycky tak nevypadá.“

„Vypadalo to, že má radost,“ potvrdil Harry.

„Je zblízka opravdu tak roztomilý?“ zeptala se Pamela.

„Já… Asi ano,“ ujistil jí Harry.

Když se ostatní zase zaměřili na děti – které utekly od stolu a hrály nějakou hru s barevnými kuličkami – Snape si založil ruce a prohlásil: „Ve skutečnosti to bylo mnohem zábavnější.“

„Ach, povídejte,“ naklonila se k nim Pamela dychtivě.

„Hm…,“ řekl Harry, přemýšlel, kde začít. „Takže, jak jsem říkal, Daire přišel zkontrolovat Ministerstvo kouzel, jak je připraveno na boj proti temné magii. A instruktor určil mě a indického učně, Vineeta, abychom mu něco předvedli. Chtěl, aby to bylo něco hlasitého a barevného. Jo, a Daire sebou měl dva asistenty, kteří byli tak vyděšení, že si to ani neumíš představit. Celou dobu se schovávali za ministerským předsedou.“ Harry se odmlčel a Pamela se zasmála.

„Takže jsme dělali, co instruktor chtěl, ale Vineet dával do svých kouzel příliš velkou sílu a já jsem se snažil nevracet mu to moc tvrdě. On není tak dobrý ve štítech a obraně, víš, nechtěl jsem ho před všemi těmi lidmi zranit. Daire si toho všiml a řekl naší ministryni, že nejsem tak dobrý, jak si myslel.“

„Oh,“ vychutnávala si to Pamela. „Tak jsi mu ukázal, jak to je?“

„Snažil jsem se. Odzbrojil jsem Vineeta novým kouzlem, které jsme se učili. Je to jako bič, který se omotá kolem protivníkovy hůlky a vytrhne mu ji z ruky. To Vineeta trochu rozzlobilo a on, no, proměnil se v tygra a vrhl se na mě.“

Vzrušeně a zvědavě se zeptala: „Taky se umíš přeměnit na tygra?“

„Ne… moje zvěromágská podoba je… vypadá to jako osm stop velký pták Noh s kočičí hlavou.“ Mlčky na něj hleděla. Harry pokračoval: „Tak jsem se taky přeměnil. Představ si, že tam je předseda vlády, Ministryně kouzel, všichni jejich zaměstnanci a uprostřed místnosti se perou velký bílý tygr a ještě větší červený gryf.“

Pamela se chechtala a Snape poznamenal: „Fámy vyvolané touto událostí byly téměř nepřekonatelné. Kouzelnické noviny, Denní věštec, se domnívaly, že Bonesová vypustila na Daira magická zvířata, aby ho mohla osobně zachránit.“ 

Harry se zasmál. „Tohle jsem nečetl.“

„Ne, říká se, že Bonesová zabavila toto vydání a trvala na tom, aby to opravili. Slečna Holoubková to nahradila článkem, že ministerstvo umožnilo mudlovským politikům soutěžit v Týdeníku čarodějek o nejkrásnější úsměv.“

„Holoubkové se nedá věřit,“ poznamenal Harry a poděkoval za velký kus jablečného koláče.

„Alespoň tě teď nechává na pokoji,“ připomněl Snape.

„Kdo to je?“ zeptala se Pamela.

„Reportérka Denního věštce. Od čtvrtého ročníku mě pronásleduje.“

„Tisk tě obtěžuje?“ zeptala se Pamela a zajiskřilo se jí v očích.

„Dokonce i americký tisk,“ tvrdil Harry.

Pamela se opřela bradou o ruce a upřeně se na něj zadívala. „Opravdu jsi tak slavný?“

„Ne, jen v kouzelnickém světě,“ odpověděl Harry ve stejnou chvíli, kdy Snape řekl: „Hodně.“

Když se vrátili domů, byl už skoro čas na večeři, i když si Harry nedokázal představit, že by měl zase jíst. „Bylo všechno v pořádku?“ zeptal se Harry, stále si nejistý tím, proč Snape Pamelu tak šokoval a ustaraný, jestli se tam nenudil.

Snape si svlékl plášť. „Bylo to dobré. Máš fenomenálně normální příbuzné. Gratuluji, Pottere.“

Harry přemýšlel nad zbytkem večera. „Jo, to jsou, že jo? Moji přátelé se mají sejít v Doupěti, nebude vadit, když tam zajdu?“

„Ne, klidně běž,“ odpověděl Snape, ale Harry měl pocit, že očekával, že zůstane.

„V kolik hodin se vrátíš?“ zeptal se Snape z obývacího pokoje, když se převlečený Harry chystal na cestu.

Vzhledem k všemu tomu špatnému, co se přihodilo, Harry chtěl, aby Snape věděl, kdy přijde. „Myslím, že v jedenáct. Budeš ještě vzhůru?“

„Možná budu někde venku,“ odpověděl Snape.

Harry se usmál: „No, takže – v kolik hodin se vrátíš?“

Snape mu věnoval ironický úsměv. „Nejspíš až o půlnoci.“

Harry popadl své koště a do Doupěte se raději přemístil letaxem, aby zase nedošlo k nehodě. Popel na šatech mu přišel jako menší zlo, než nekonečné škádlení od bratrů Weasleyových, kdyby se před nimi znemožnil.

Dorazil do hlučného obýváku a rychle vystoupil z krbu, který opět vzplál horkými plameny, když letax vyhořel. Musel překročit Charlieho, ležícího na podlaze, jeho manželka o něj byla opřená a používala ho jako polštář. Harry se cestou na druhou stranu pokoje se všemi zdravil.

Ze stolu si vzal jeden horký máslový ležák a náhle se vedle něj objevila Ginny.

„Jsi si jistý?“ zeptala se.

Harry přikývl. „Jo. Samozřejmě. Od té doby, co mám Siriusovu motorku, ho zřídka používám, a také létám sám.“

„Taky můžu létat sama,“ poznamenala Ginny, jejíž zvěromágskou přeměnou byl jestřáb s červenými ocasními péry.

„Ne během zápasu Zmijozel-Nebelvír, to nejde,“ upozornil ji Harry.

„Ach, tak o tohle jde. Vsadil ses s profesorem Snapem, nebo co?“

Harry to nestačil popřít, přiběhla Hermiona a objala ho. „Hezké Vánoce, Harry.“

„Jo. Jen zdobení stromku bylo trochu nepříjemné…“

Ginny si od Harryho vzala koště a s úsměvem se vytratila. Hermiona se vyptávala: „Jak se mají tvoji kolegové učni?“

„Dobře,“ odpověděl Harry a přes pokoj se zahleděl na Nevilla, který ukazoval ohňová kouzla někomu, koho neznal. Mladý cizinec uctivě sledoval kouzla, která Neville předváděl a Harry se musel usmát. Hermioniny otázky poslouchal jen tak napůl.

„A jak se tvému indickému kamarádovi daří ovládat svou sílu?“

Dvojčata nasazovala Ronovi čelenku se svítícími sobími parohy, který si to nechal líbit, vypadal trochu mimo sebe. „Pořád mu to moc nejde.“

„Nepotřebuje ještě nějakou pomoc?“ zeptala se Hermiona. „Něco jsem si o tom přečetla.“

Harry pokrčil rameny. „Možná.“

Sledoval Ronovy skelné oči a svítící parohy a tak si nevšiml, jak se Hermiona kouše do rtu ve snaze nepůsobit příliš zaujatě.

Ginny se vrátila se svým opotřebovaným Zametákem sedm. „Jsi si jistý?“ zeptala se opět, hlasem podbarveným starostmi.

„Ano, Ginny,“ tvrdil Harry a vzal si její koště. Ginny pak uctivě přejela rukou po Harryho Kulovém blesku. Harry pak Hermioně vysvětlil, že vánočním dárkem pro Ginny bylo to, že si s ním do konce školního roku vymění koště.

„To je od tebe hezké, Harry,“ řekla Hermiona „Budeš zase brzy pořádat večírek?“ zeptala se nečekaně.

„To bych mohl,“ odpověděl Harry a zase pokrčil rameny, sledoval Ginny, jak potěžkává a kontroluje půjčené koště.

Harry se vrátil těsně před jedenáctou, krátce poté, co si dvojčata začala dobírat Ginny kvůli OVCím, třebaže je sama neměla. Jejich žertovné otázky zahrnovaly věci jako: Jak často pojídají akromantule své mladé a jakým způsobem si je vybírají?, nebo Když něco prokleješ a pak zemřeš, kolik z toho prokletí ještě zůstane? Když se k nim přidal Charlie s podobnými otázkami ohledně chovu draků a Ginny byla skoro tak rudá, jako její vlasy, Harry se začal loučit, aby jí ušetřil rozpaků. Teprve pak si všiml, kolik je hodin a že už opravdu potřebuje jít domů.

„Nemáš zaracha, že ne?“ zeptal se Fred zhrozeně.

„Ne, ale slíbil jsem, že přijdu v jedenáct,“ vysvětlil Harry.

George smutně zavrtěl hlavou. „Poslušný Harry, co se to stalo?“

„Dobrou noc všem,“ řekl Harry, zamával jim a odletaxoval.

Překvapilo ho, když našel ředitelku McGonagallovou sedět proti Snapeovi u stolu v jídelně, vedle vysokého, opáleného prošedivělého muže, kterého neznal. McGonagallová ho vřele přivítala: „Harry, jak se máš? Mého muže ještě neznáš, to je Richard.“ Harry si s mužem potřásl rukou a byl přesvědčen, že je to mudla, aniž by věděl, jak to poznal. McGonagallová vysvětlovala: „Richard se zabývá výzkumem ptáků v Savannah.“

„Vážím si toho, že jsem se s vámi setkal, pane Pottere,“ řekl Richard. „Hodně jsem toho o vás slyšel.“

Harry se posadil proti němu. „Doufám, že něco z toho bylo i dobré.“

Richard se usmál. „Většina, opravdu.“

„Návštěva v Doupěti proběhla dobře?“ zeptal se Snape.

„Jo, byla to legrace. Jen Ginny dostala od svých bratrů co proto.“

McGonagallová upila ze své sklenky. „Očekávala bych, že teď už je dokáže zvládnout.“

„Možná kdyby se na ní nevrhli tři najednou. Myslím, že jí to trochu přemohlo.“ Harry si všiml, že ho Richard zvědavě pozoruje.

Rozhovor se stočil na školní záležitosti a Harry se na Richarda ostře zadíval. „Promiňte,“ řekl Richard. „Ještě nikdy jsem se nesetkal s legendou.“

„Tady se vám to nepovede,“ odsekl Harry. Měl pocit jako by se mu v žaludku usadil temný stín a tak se rychle napil.

„Harry,“ napomenul ho Snape ve stejnou chvíli, kdy McGonagallová napomenula Richarda. Harry odstrčil židli a vstal, byl to prostě dlouhý den.

„Nemusíš odcházet, Harry,“ řekla McGonagallová znepokojeně.

„Všechno je v pořádku. Já…“ Málem řekl, že musí ráno brzy vstávat, ale výcvik přece neměl. „Jsem trochu unavený. Dlouhý den. Dobrou noc. Rád jsem vás poznal.“ Stromeček v hale jasně zářil a připomněl tak Harrymu mnohem chudší Vánoce. Jeden zírající mudla by mu neměl zkazit náladu.

Kali se zuřivě dobývala z klece. Harry ji vypustil se slovy: „Možná mě ovlivňuje tvoje nálada.“ Sedl si ke stolu a nechal svého mazlíčka, aby se mu usadil na klíně. Pak odpověděl na dopisy svým kamarádům, které odložil až na prázdniny, tak nějak si myslel, že prázdniny nebudou tak hektické.

O půl hodiny později mu na dveře zaklepal Snape. „Je všechno v pořádku?“

„Jo,“ tvrdil Harry.

„Minerva se obávala, že tě Richard urazil.“

„Ne, opravdu ne,“ trval na svém Harry a myslel si, že se měl chovat lépe. „Jen mě překvapilo, že se provdala za mudlu,“ poznamenal Harry, aniž by vzhlédl od dopisu, který psal Suze, děkoval jí za hrnek ve tvaru zlatonky a napsal jí několik rad k nadcházejícímu utkání s Havraspárem.

Snape zůstal stát u dveří a když Harry dopsal větu, podíval se na něj. „Jak to víš?“ zeptal se Snape. „Setkal jsem se s Richardem několikrát a trvalo mi, než jsem si uvědomil, že není kouzelník.“

Kali zvedla hlavu a zvědavě se na Snapea zadívala. „Nevím,“ zamumlal Harry. Namočil brk do inkoustu, ale psát nezačal. „Chceš říct, že poznat kouzelníka od mudly je nějaká vzácná schopnost?“ Harry musel připustit, že o tomhle nikdy neslyšel a zadíval se do Snapeových pronikavých očí.

„Ne. Ne přímo vzácná, ale přinejmenším neobvyklá.“

„Dokážeš to?“ napadlo Harryho. Snažil se rozluštit Snapeův výraz. „Bez nitrozpytu…“

„Ne!“ Po pauze, kdy už Harry zase pokračoval v psaní dopisu, dodal: „Je to užitečná schopnost, Harry, proč se ti to nelíbí?“

Harry pokrčil rameny a stále psal nějaké další chytačské rady.

„Odpověz,“ řekl Snape přísně.

Harry odložil brk. „Myslím, že mi bude chvíli trvat, než si zvyknu. Nikdy dřív jsem si nevšiml, že bych to uměl. Nepoznal jsem, že Tara není čarodějka, například.“

„Možná je to nová schopnost.“

„Nebo jsem měl jen štěstí a uhodl jsem to,“ opáčil Harry.

Snape se otočil k odchodu. „Dej mi vědět, až zjistíš, jak to je.“

 



[1] Použit překlad Tomáše Korbáře

Poslední komentáře
18.08.2019 23:25:30: To je fajn že to má pokračovaní.smiley${1}
14.04.2011 15:37:47: tuta povídka je 2 část ? která je první a která 3?
06.08.2010 13:02:05: Máš fenomenálně normální příbuzné. smiley${1} Krása!
05.08.2010 09:26:37: Nedopsaná je až třetí část