Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

10. kapitola

Domov, část II

„Ráda vás vidím, Harry,“ řekla Candida, když vyšla z krbu, byla téměř prvním hostem. Hermiona si ji zvědavě prohlížela, když se zdrženlivě zdravila se Snapem. Candida předala Harrymu třípatrovou bonboniéru z Medového ráje, převázanou červenou stuhou. „Předpokládám, že tohle vám asi chybělo.“

Harry si ji nadšeně vzal. „Ano, děkuji. Dáte si něco k pití?“

„Jen něco malého… Nemohu se dlouho zdržet.“

Harry se podíval na svého opatrovníka, uvědomil si, že vlastně neví, jak to mezi nimi je, ale Snapeův neutrální výraz mu neprozradil vůbec nic a tak odvedl hosta ke stolu s nápoji v hale.

Pak začalo přicházet víc lidí a hala se naplnila hovorem. Vineeta  přivítal Harry u vstupních dveří. „Mohl jsi použít krb,“ upozornil ho.

„Pokusil jsem se. Vyhodilo mě to ve velmi pěkném domě kousek dál v ulici,“ vysvětloval Vineet.

„Pravděpodobně u Petersonů,“ řekl Harry a pověsil Vineetův plášť na přeplněný věšák za dveřmi. „Jejich dcera, Elizabeth, tu taky je. Kdes nechal Nandi?“

„Je na návštěvě u matky,“ odpověděl Vineet klidně.

Harrymu vadilo, že z toho nedokázal nic vyčíst, ať už pozitivního nebo negativního. „V Indii… Nebyla tam už minulý měsíc?“

„Kdyby jí matka nezaplatila letenku, nemohla by na ten výlet jet.“ Když vešli do haly, Vineet se musel k Harrymu naklonit blíž, aby ho v tom hluku slyšel. „Myslím, že s těmi častými návštěvami má co dělat počasí.“

„Ale tohle počasí je v březnu normální,“ poznamenal Harry a pomyslel si, že to opravdu není tak zlé.

„Přesně tak,“ souhlasil s ním Vineet.

Fred s Ronem odtáhli Harryho kousek stranou, ze široka přitom vykládali: „Dostali jsme za úkol pozvat tě k nám,“ tvrdil Fred. „George je s tátou, proto tu není.“

Přitlačili Harryho do křesla před stolem v obýváku. Na něm stálo něco podobného křišťálové kouli, i když značně poškrábané.

„Podívej se dovnitř,“ přitlačil Fred Harrymu hlavu ke kouli, až se jí téměř dotkl nosem. Harry se snažil zaostřit na něco, co se v kouli pohybovalo. Tvar se ustálil, a Harry se nastražil, když poznal pana Weasleyho. Fred se sklonil a řekl mu: „Taťka tě chtěl přivítat doma. Říkal, že je mu líto, že byl na schůzi, když ses dneska stavil na ministerstvu.“

Harry ve skutečnosti za vedoucím oddělení nešel. Po své návštěvě ministerské kanceláře na to zapomněl. „Pane Weasley?“ zeptal se podivně velkého nosu otce svých kamarádů.

„Harry!“ ozval se hodně plechový hlas. „Jsem rád, ehm, že tě vidím, chlapče!“ Pan Weasley teď asi Harryho také dobře viděl, vzhledem k tomu, jak zblízka na něj mžoural. „Je všechno v pořádku?“

„Ano, pane,“ ujistil ho Harry stejně, jako ujišťoval každého z hostů, který dnes večer přišel. Po tom vždy následovalo tvrzení, že bez Belindy je mu líp.

„No to je opravdu skvělé, Harry, chlapče,“ řekl pan Weasley. „Co nejdřív se musíš zastavit v Doupěti. Molly tě chce vidět a je tu příliš velký klid. Dokonce jsme nechali bydlet trpaslíky v boudě na košťata, aby tu byl alespoň nějaký hluk.“

„Přijdu, pane Weasley,“ slíbil Harry.

Pan Weasley začal odpovídat, ale křišťálová koule zmodrala a obraz zmizel, ještě probliklo několik barevných pruhů a byl konec.

„Ano,“ řekl Fred unaveně. „Ale už jsi skončil, ne?“

„Ano. Je to hezké. To jste vymysleli?“ zeptal se Harry, zatímco Fred pečlivě balil kouli do černého sametu a něžně ji ukládal do růžového mudlovského pytle na bowlingové koule.

„Jo, ale funguje jen asi čtvrtinu času. Ještě vychytáváme mouchy a snažíme se, aby vydržela déle, a aby se navzájem nerušily…“ Znělo to docela skepticky.

„Náhodou to vypadá dobře a byl by to skutečný prodejní hit, kdyby to lépe fungovalo,“ řekl Ron.

Fred naklonil hlavu na stranu. Byl oblečený ve fialovém saku a vypadal jako šoumen. „Jo, ale s práce na ní jsem zatraceně unavený. Myslím, že to na chvíli odložím.“

„Všechny vaše skříně jsou plné odložených věcí,“ kritizoval Ron.

„Hej!“ ohradil se Fred a zvedl bowlingový pytel. „Některé z našich nejlepších nápadů přicházejí právě z těchto skříní – obvykle sami,“ přiznal, jako by byl u zpovědi. Harrymu řekl: „Taťka opravdu chce, aby ses stavil na večeři.“

„Jo,“ potvrdil Ron. „Pořád se ptal, jestli už od tebe přišla sova a jak ti můžeme pomoc. Říkal jsem mu, že to není o nic horší než ostatní věci, které se ti obvykle stávají…“

„Ne, to nebylo,“ souhlasil Harry, potřeboval, aby už to bylo za ním a mohl se vrátit k normálnímu životu. Možná se k němu po tomhle večírku všichni zase začnou chovat tak, jako dřív a ne jako k nějaké kuriozitě, o které si šeptají v ústraní, jak si všiml začátkem večera.

Harry se vrátil k nápojovému stolku a zjistil, že zapomněl, kde nechal skleničku. Maličko vyděšeně se rozhlédl po místnosti. „Hledáš tohle?“ zeptal se Aaron, a škubl za dřevěný finský pohárek, který měl Harry pověšený kolem krku.

„Jo, díky,“ řekl Harry. „Není divu, že jsem ho nemohl najít.“ Vrátil se k míse s punčem, nalil si, napil se, a než k němu dorazil Aaron a jeho přítelkyně, naléval si další. Rozpovídali se o nadcházejícím zápase ve famfrpálu mezi Nebelvírem a Mrzimorem.

U dveří do knihovny opustila Kerry Ann Vineeta a odchytila Freda, jediného zajímavého muže v místnosti, kterého mohla pokládat za nezadaného. Vineet sledoval, jak domácí skřítka nese Hermioně šálek pronikavě vonící čokolády. Využil toho, že zůstal sám a vydal se za skřítkou do knihovny.

Hermiona právě se zavřenýma očima čichala k šálku. „Nikdo nedělá tak dobrou čokoládu, jako Winky,“ řekla s úctou.

Vineet si sevřel ruce za zády, aby se zbavil záchvatu žárlivosti na čokoládu. „Harmony,“ řekl s malou úklonou hlavy.

„Ahoj,“ řekla Hermiona a ukázala hrnkem. „Hodně zajímavé knihy.“ Znělo to, jako by se chtěla omluvit, že se tu schovává, ale nemohla si pomoci, police s knihami jí stále zajímaly.

Vineet k ní přišel blíž a rozhlédl se. „Myslím, že sbírka je neúplná.“

„Opravdu?“ zeptala se Hermiona překvapeně.

„Po Úniku nebo obraně by měl následovat Souboj nebo smrt,“ poznamenal Vineet.

„Oh,“ vydechla Hermiona. „Musím přiznat… O útočných kouzlech jsem moc nečetla, jen o obranných… A všeobecné znalosti.“ Odložila šálek na stolek. „Jako je třeba Encyklopedie kouzelnické Anglie. Tohle tu dřív nebylo.“ Vytáhla jednu z tenčích knih ze spodní police a zalistovala v ní. „Tisíc devět set sedmdesát pět, to už je dávno. Harvey Meyers byl prvním ministerským tajemníkem, který po více než pěti letech ve své funkci vydržel šest měsíců, než tajemně zmizel… To byly zlé časy.“ Schovala knihu za záda, jako by si ji chtěla vzít domů. „Ty jsi Vineet, že?“

„Vlastně mi tak říká málokdo,“ řekl Vineet a prstem přejel po hraně vysoké police. „Obvykle mi všichni říkají Vishnu.“

„Ach, to je hezké jméno,“ řekla Hermiona. „Proč ti Harry říká Vineet?“

„To je moje oficiální jméno. Možná jsem se mu omylem takhle představil.“

Hermiona svráštila obočí. „Je to jiné, než tvoje dachman?“

Vineet přestal zkoumat knihy. „Ano. Ty tyhle věci znáš?“

Hermiona zrudla a lehce pokrčila rameny. „Já jsem… něco jsem o tom četla.“

Vineet zíral na opuštěný šálek na stole a hryzal si ret. „Harmony, ty jsi Harryho přítelkyně už velmi dlouhou dobu, že?“

„Velmi dlouhou dobu, a nejmenuju se Harmony,“ řekla Hermiona.

Večer pokročil a společnost se začala rozcházet. Pohled na hodiny Harrymu ukázal, že je teprve deset a to znamenalo, že hodně lidí má druhý den nějaké povinnosti. Vešel do jídelny. Snape seděl u stolu, zřejmě popíjel čaj s Hermionou, která postávala u krbu. Harryho nohy nebyly zvyklé postávat tolik hodin na kamenné podlaze a tak unaveně usedl proti svému opatrovníkovi.

„Jak vypadá večírek?“ zeptal se Snape.

„Dobře,“ odpověděl Harry. „Ale lidé už se rozcházejí.“

„Naštěstí,“ poznamenal Snape, díky ohni v krbu, byla jeho tvář nezřetelná. „Alespoň budeš mít dost času na odpočinek.“

„Myslíš?“ zeptal se Harry mrzutě.

Snape se narovnal a převrátil hrnek v dlaních. „Myslel jsem, že bys chtěl na Rodgerse udělat dojem, až se vrátíš…“

„Jo,“ vydechl Harry. „To asi jo.“

Vešel Aaron a za ruku vedl svou přítelkyni. „Uvidíme se zítra, kámo. Rád jsem vás zase viděl, pane profesore.“ O okamžik později už byli pryč. Hluk z haly byl stále menší.

„Chtěl jsem se na něco zeptat,“ řekl Harry Snapeovi a myslel na Aarona a jeho přítelkyni. „Kdybys mi sjednával manželství…“

„Kdybych ti co?“ přerušil ho Snape. „Kolik punče jsi vypil?“

Harry se zadíval do pohárku na svém krku. „Ztratil jsem přehled.“

Snape se tvářil velmi nesouhlasně. Povzdychl si a řekl: „Raději ti namíchám dávku neutralizátoru, než půjdeš spát.“

„Díky,“ řekl Harry vděčně, opravdu potřeboval být zítra v dobré kondici.

„Ale příště to nečekej,“ zavrčel Snape. „Ale… přerušil jsem tvou bizardní otázku…“

Harry si srovnal myšlenky. „Jo. Takže, kdybys mi měl sjednat manželství, koho bys vybral?“

„Pro tebe?“ utvrzoval se Snape.

„Jo,“ potvrdil mu Harry.

Snape několik minut přemýšlel, než odpověděl: „Myslím, že bych vybral slečnu Weasleyovou.“

Cože?“ vyhrkl Harry překvapeně.

Hermiona se zasmála a řekla: „To by všichni přijali velmi dobře.“

„Proč ji?“ zeptal se Harry.

Snape si založil ruce. „Proč ne? Vypadá to, že tě dokáže tolerovat.“

„Ale ona je jako moje sestra,“ poznamenal Harry.

„Taky si myslím, že by byla dobrou partnerkou,“ poznamenala Hermiona.

„Nezačínej s tím taky,“ zamumlal Harry a rozhlédl se. „Ron už odešel?“

„Ne, myslím, že tu pořád je,“ odpověděla Hermiona. „Ginny a on jsou hodně odlišní, víš?“

„Ne, nejsou,“ tvrdil Harry svéhlavě.

Snape se napil a řekl: „Zeptal ses.“ Jeho oči byly ostré, když dodal: „Možná jsi chtěl slyšet něco jiného?“

Harry odvrátil pohled. Možná ano.

Když odešli poslední hosté, Harry zazíval a chystal se jít do svého pokoje. „Vracíš se do Bradavic ještě dneska?“ zeptal se.

„Nemám v noci službu,“ odpověděl Snape. „Půjdu až zítra.“

Harry se nad tím oznámením široce usmál, což Snapea rozveselilo. „Tak se tedy uvidíme ráno,“ řekl Harry.

Snape ale vstal. „Namíchám ti ten lektvar…“

Harry si promnul čelo, hlava ho maličko pobolívala. „Díky.“

Seděl na posteli a pročítal si látku na zítřejší výcvik, když vešel Snape se skleničkou syčícího růžového lektvaru. Harry si od něj skleničku vzal a řekl: „Možná jsem měl ten večírek odložit. Sotva si to stihnu přečíst.“

„Rodgers tě nemůže vyhodit,“ poznamenal Snape.

„A ty bys věděl, jak na to?“ zeptal se Harry podezíravě.

Snapeovy rty se zavlnily. „Úzce spolupracuji se členem Starostolce, vzpomínáš?“

A Harry znovu zjistil, že mu nevadí, že byl takový vliv použit kvůli němu. „Poděkuj jí za mě, ano?“

„Samozřejmě,“ souhlasil Snape. „A myslím, že teď bude lepší, když se vyspíš, než aby sis četl.“

Harry zavřel knihu o pokročilých technikách odvádění pozornosti a odložil ji na noční stolek. „Děkuji za všechno,“ řekl odcházejícímu Snapeovi.

„Nemusíš mi děkovat, Harry,“ řekl Snape tiše.

Harry sledoval Snapea, který se zastavil ve dveřích, jeho obnošené šaty byly ozářeny světlem z haly a Harryho noční lampičkou. Během jeho nepřítomnosti se změnil; změkl a jeho ostré rysy už nebyly tak tvrdé, aby zraňovaly. Harry se také změnil, ale ještě nevěděl jak moc. Věděl, že se odcizili, ale nevěděl, jak to vrátit zpátky.

„Kdybys cokoliv potřeboval, Harry…,“ řekl Snape.

Bylo divné vidět Snapea takhle starostlivého a Harry cítil ještě větší odcizení. „Jasně,“ řekl.

Snape se na něj zadíval a odešel, po chvíli zhaslo i světlo v hale.

*****

Druhý den Rodgers zacházel s Harrym stejně stroze, jako předtím, vypadalo to, že rezignoval na skutečnost, že Harry zůstal ve výcviku. Harrymu se ulevilo, že nepožadoval, aby Harry používal kouzla, jejichž nácvik zameškal, ani ho příliš netrápil otázkami na teorii. Zjistil, že jeho mysl je jasná a odpočinutá, a že si zapamatoval všechno, co večer přečetl.

Den uběhl rychle, prostoupil jím nádherný pocit, že jeho život je zase v pořádku, a brzy už si balil věci na cestu domů. Zatímco se zdravil s Tonksovou, která ho radostně objala, objevil se pan Weasley. Poplácal ho po zádech a ta přemíra náklonnosti Harrymu připomněla, jak málo byl v poslední době ve fyzickém kontaktu s ostatními lidmi.

„Je všechno v pořádku, chlapče?“ zeptal se pan Weasley.

„Ano, pane,“ řekl Harry, ale uhnul při té odpovědi očima.

„Jsem rád, že jsi zpátky. Byli jsme hodně zaneprázdněni… chyběla nám tvoje pomoc.“ Mrkl na něj a odešel.

„Neposlouchej ho,“ vydechla Tonksová, když byl pan Weasley z doslechu.

Harry se jen zasmál, byl příliš šťastný, že je zpátky, než aby mu vadila trocha toho škádlení, šťastný, že je blízko u Tonksové a už mu tolik nevadilo, že se s ním Belinda rozešla.

Tonksová zvedla ze stolu Denního věštce, otevřela ho a s nezbedným zábleskem v očích se zeptala: „Kvalifikace se chystá do Londýna. Neměla bych se přihlásit?“

Harry na ní tupě zíral. „Kvalifikace?“

„Páni, ty to nevíš? Harry, jsi přece rozhodčí, ne?“ Rychle noviny rozložila a řekla. „Oh, jen pro finále…“

Harry si od ní noviny vzal a přečetl si článek:

Volná místa se rychle zaplňují

1. ročník soubojové soutěže na počest Voldemortovy porážky začne v sobotu kvalifikačními souboji v atriu Ministerstva kouzel. Ministryně sama přivítá přihlášené soutěžící. Očekává se, že rozhodčí finálových soubojů, Harry Potter, se také dostaví, protože se nedávno vrátil ze své tajemné a neohlášené cesty na sever. Finále se bude rovněž konat v atriu Ministerstva kouzel dne 10. května. Vstupenky jsou k dispozici u Děravého kotle, ve všech pobočkách Gringottovy banky, nebo si je můžete objednat sovou v redakci Denního věštce.

„Teda,“ divil se Harry. „Bonesová vážně zorganizovala soubojový turnaj.“

„To byl tvůj nápad, ne?“ zeptala se Tonksová a vzala si od něj noviny zpět.

„Severusův… Vlastně to navrhl žertem.“

„Je to skvělé,“ řekla. „Myslíš, že bych se měla přihlásit?“

„Proč ne?“ zeptal se Harry.

Ohrnula rty a řekla: „Nejsem dobrá v soubojích.“

„Jo, ale jsi bystrozorka, není už jen tohle výhodou?“

Podívala se na něj s úsměvem. „Jsem si jistá, že i někteří odsud se do kvalifikace přihlásili. Ty i já máme společnou minulost, myslíš, že to mi dává výhodu?“

„Hm…,“ zamyslel se Harry, dopředu ho nenapadlo, že by ve finále mohli být i jeho kamarádi. „Chtěl bych se pokusit, aby nedávalo,“ tvrdil.

„Není s tebou žádná legrace,“ dobírala si ho.

„Musí to být spravedlivé,“ prohlásil Harry, neschopný představit si turnaj, který ještě nikdy nebyl.

*****

V sobotu se Harry, a překvapivě i velké množství dalších lidí, vydal do atria na Ministerstvu magie. Vynořil se z krbu na opačné straně, než bylo postaveno pódium pro souboje a musel se proplést diváky naplněným prostranstvím, aby se dostal blíž. Ministryně Bonesová stála stranou, poblíž zlaté brány; četla si něco v pergamenu, ale odložila ho, když se připlížil čas zahájení. Přímo u pódia byl dav hustší a Harry se jím musel protlačit. Spěchal, protože očekával, že ministryně ho bude před zahájením hledat.

„Netlačte se,“ ohradila se čarodějka ve středním věku, když se kolem ní Harry prosmýkl.

„Promiňte,“ řekl Harry. Čarodějka vykulila oči, když na něj pohlédla.

„Oh, pan Potter,“ uvítala ho madam Bonesová nepřítomně, když se ocitl vedle ní. Belinda stála po její druhé straně. Zahleděla se do papírů, které měla v ruce a pak do dálky přes celé atrium. Ministryně dávala instrukce jednomu z dalších členů jejího doprovodu, ohledně registrace soutěžících, takže měl Harry dost času na Belindu nenápadně pohlédnout a představit si ji  - neúspěšně – jak jde na rande s Percym.

Ty trapné okamžiky skončily, když Bonesová vystoupila na pódium a zahájila první ročník turnaje na počest Voldemortova zániku. Zatímco mluvila, vedle Harryho se objevil rozložitý člověk.

„Pottere,“ zabručel Moody jakýsi pozdrav.

„Pane, chystáte se přihlásit?“

Moody si odfrkl. „Jsem rozhodčí.“

Diváci začali tleskat a Moody postrčil Harryho k ministryni. Až když si stoupl špinavými teniskami na naleštěnou podlahu podia, napadlo ho, že si měl obléknout něco lepšího.

„Pan Potter je velmi zklamaný, že se nemůže soutěže zúčastnit, ale všem ostatním je brána otevřená. A…,“ zamávala poznámkovými kartičkami, „existuje velké množství kouzelníků a čarodějek, kteří se chtějí účastnit soubojů o titul nejlepšího duelanta Británie. Takže dnes bude trvat velmi dlouho, než se povede najít ty nejrychlejší, nejchytřejší a nejsilnější z vás.“

Pozvala všechny soutěžící na podium a předala slovo Moodymu. Harry se snažil odejít společně s ministryní, ale Moody ho chytil kolem ramen a přidržel ho na podiu. Musel otočit hlavu, aby dokázal přehlédnout celou dlouhou řadu soutěžících, počínajíc starým nahrbeným mužem, kterému mohlo být dobře sto dvacet let, až k dívce s cůpky a v domácích šatičkách, která vypadala, že do Bradavic nastoupí až příští rok. Pohledem se vrátil zpátky, když si uvědomil, že zahlédl svého instruktora a skutečně, Rodgers tam stál vedle jednoho z dvojčat Weasleyových.

Moody začal odříkávat pravidla hlasem, který byl spíš výhrůžný, než informativní. Konečně Harryho pustil a vybral dva soupeře pro úvodní souboj. Když je míjel, Harry Rodgersovi a jednomu z dvojčat zamával. Přemýšlel, kde je ten druhý.

V davu pod podiem si všiml pana Weasleyho a vydal se k němu. „Fred a George?“ zeptal se.

„Fred,“ odpověděl pan Weasley, pak se k němu naklonil blíž a zašeptal: „George je zapsán na kvalifikaci ve Walesu. Pod adresou našich bratranců, aby se mezi sebou nevyřadili tak brzy.“

Diváci řvali potěšením, když se první dvojice – holčička a starý muž – současně obalila karamelem. Moody odmávl ulepenou sladkost pryč a zavrčel na ně, aby pokračovali a varoval je, že jestli to udělají znovu, budou vyloučeni.

Řady soupeřů prořídly, ve skutečnosti stačily i malé soubojové schopnosti na to, dostat se bez problémů do finále, kde proti sobě stanuli Fred s Rodgersem. Teď už došlo na skutečná kouzla a ne jen na posílené žertovné kletby. Diváci uznale zahučeli – několik jich dokonce couvlo – když Rodgersův kopulový štít odrazil Fredovo ledové prokletí na zem a dolů z podia. Ale Fred nemohl zvítězit proti někomu, kdo trávil denně několik hodin nácvikem kleteb. Uběhlo už tolik času, že byla málem vyhlášena remíza, když Rodgers dokázal, že se celou dobu držel zpátky. Poslal polymorfní řetězovou kletbu, kterou Fred neznal a pokusil se jí odvrátit kletbou na krocení hadů, pravděpodobně proto, že mu řetěz, který vylétl z Rodgersovy hůlky, připadal jako had.

Rodgers ale nenechal Freda v sevření řetězu dlouho. Dřív, než Moody kouzlo zrušil, jako to dělal obvykle, osvobodil Freda a pomohl mu na nohy.

Diváci jásali, protože vítěz prokázal správné sportovní chování. Moody předal Rodgersovi malou mosaznou hůlku připevněnou na řetízku se štítkem, na který Moody kouzlem vepsal jméno vítěze Reginald Whitherspoon Rodgers. Rodgers si převzal cenu s větším nadšením, než od něj Harry čekal. Diváci opět tleskali a ministryně se vrátila, přivolal si k sobě Harryho jen proto, aby všechny pozvala na finálový turnaj.

„Gratuluji, pane,“ řekl Harry svému instruktorovi a otočil se k Fredovi. „Dobrý pokus, Frede,“ nadhodil a Fred zamumlal něco nesrozumitelného v odpověď.

Když Fred odešel za svým otcem, Rodgers, zřejmě ještě rozrušen vítězstvím, se na Harryho usmál a ujistil ho: „Bylo to snadné vítězství. Doufám, že finále bude větší výzvou.“ Svíral v ruce mosaznou hůlku, jejíž řetěz se kýval sem a tam.

Harry spěchal domů, chtěl vědět, jestli se jeho opatrovník náhodou nevrátil. Nevrátil, ale Winky přichystala čokoládové sušenky a horké kakao, jehož vůně Harryho při příchodu přivítala. Těšil se na další oběd u Evansů, tahle myšlenka lehce zastínila problémy několika posledních měsíců.

Roztřídil poštu a četl si Denního věštce, když se rozzářily letaxové plameny a do místnosti vešel Snape.

„Ahoj, Severusi,“ pozdravil ho Harry. „Nebyl jsem si jistý, jestli tě McGonagallová uvolní dva víkendy za sebou.“

Snape odložil malý kufřík, který měl v ruce a vzal si sušenku. „Byla pozoruhodně ochotná. Myslím, že věří, že potřebuješ větší dozor.“

„To není pravdy,“ stěžoval si Harry. „Všechno je v pořádku.“

Snape spolkl, co měl v puse. „Musím přiznat,“ řekl, „že jsem jí to nechtěl vymlouvat.“ Vzal si své dopisy a poklepal jejich hranou na téměř prázdný talíř se sušenkami. „Vidím, že se tě Winky pokouší vykrmit.“

„Opravdu?“ zeptal se Harry překvapeně. Zatahal za své příliš velké tričko. „Předpokládám, že to je jednodušší, než kupovat nové oblečení.“

„Oni tě ve Finsku nekrmili?“ zeptal se Snape ode dveří.

„Ale jo, docela dost. Měl by sis vyzkoušet jít na lyžích pět hodin tam a druhý den pět hodin zpátky.“

Večeře byla klidná, Harry byl zaujatý učivem a ptal se Snapea na každou maličkost, kterou si přečetl. „Tak, tady se píše, že odpuzovací kouzla zřídka drží kolem prokletého objektu. Ale neříká se tu proč.“

Snape odložil krajíc chleba, který právě rozpůlil. „Nemyslím, že existuje nějaké dobré vysvětlení. Uvědom si, že teorie o magii je dost chatrná.“

„Když už mluvíme o teorii, chtěl jsem ti říct, že jsem testoval nadnášecí kouzlo v letadle.“

„Ano? A výsledek?“

„Fungovalo to.“

„Opravdu?“

Snape se zamyslel.

„Přišel jsi o regionální turnaj na ministerstvu,“ řekl Harry. „Rodgers vyhrál.“ Když Snape reagoval pouze pozvednutým obočím, Harry dodal: „Jen Fred pro něj znamenal jakous takous konkurenci, ale ve skutečnosti vlastně žádnou, takže vyhrál dost snadno.“

„Vážně?“ zeptal se Snape tónem, který naznačoval, že ho to vytrhlo z jeho hlubokého zamyšlení.

„Myslím, že Fred měl štěstí, že měl Rodgers dobrou náladu,“ mínil Harry.

Polena v krbu se posunula a vyslala do místnosti spršku jisker. „A druhé dvojče?“ zeptal se Snape.

„Je zapsaný v jiném regionu.“

„Pořád porušují pravidla,“ zamumlal Snape.

„A není to jedno, když porušují pravidla, která nejsou tvoje?“ škádlil ho Harry.

„V tom svém krámku porušují ministerská pravidla celou dobu. A to jsou zrovna teď tvoje pravidla,“ poznamenal Snape zdánlivě mírným tónem.

Harry se zamračil a snažil se předstírat, že se zabral do učení, ale kniha nedokázala udržet jeho pozornost. Maličko podrážděně řekl: „Víš, oni mi nedovolí nic dělat, takže si nemyslím, že by to byla moje pravidla.“

„A až tvoje opravdu budou?“ zkoušel Snape Harryho, který si přál, aby to nedělal.

Harry strčil nos do knihy. „Tak to vyřeším.“

O chvíli později Snape řekl: „Někteří lidé se domnívají, že se trošku podvádět smí. Myslím, že to neodvolatelně spěje ke špatnému chování.“

„Čtu o omezovacích kletbách,“ upozornil Harry.

„Dost pomalu,“ poznamenal Snape suše. „Jsi na stejné stránce už asi deset minut.“

To Harry nemohl popřít. „Nechceš si zahrát šachy?“ zeptal se zvesela, ochoten knihu zavřít.

„Máš práci…,“ přikázal Snape a poklepal na knihu ukazovákem.

„No dobře…,“ vydechl Harry a zdvojnásobil své úsilí, aby porozuměl textu, který četl.

*****

Malý dům Polly Evansové jako obvykle voněl domovem a dobrým jídlem. Pohled na děti Harrymu bolestivě připomněl, že o tohle všechno skoro přišel. Patriciin manžel mu potřásl rukou a Pamela ho objala. Patriciin malý synek mu s vážným obličejem předal malého houpacího koníka.

„Děkuji,“ řekl Harry chlapci a svlékl si plášť. Pak usedl na židli blízko místa, kde si děti hrály. Snape usedl na pohovku a přimhouřenými očima obhlédl místnost. Rozproudil se družný rozhovor a Harry si všiml, že se Snape stáhl do sebe.

S pocitem, že musí vyvážit nedostatek Snapeovy družnosti, se pustil do dlouhého popisu své cesty do Finska. „Takže teď už jezdím na lyžích docela dobře a připadá mi, že počasí tedy je vlastně docela teplé,“ ukončil vyprávění a zamračil se na Snapea, který stále vypadal nespolečensky. Vypadalo to, jako by od něj ten příběh jeho opatrovníka ještě víc vzdálil.

Během nastalého ticha podala malá Briar Harrymu plastovou kozu, a tak si sedl na zem a hrál si s dětmi na farmu. Občas nějakou hračku schoval, nebo i podržel mimo jejich dosah v naději, že děti vyprovokuje k nějakému kouzlu, ale neměl štěstí a děti usoudily, že je špatný společník pro hru.

Greg šel pro něco do obchodu a Pamela se okamžitě usadila vedle Snapea. „Jak se vede v kouzelnickém světě? Mohla bych vidět nějaké kouzlo?“

Třebaže se ptala jeho opatrovníka, Harry vytáhl hůlku. „Tohle jsem se naučil tento týden. Repulsum Captum,“ řekl a hůlkou ve vzduchu nakreslil kruh kolem hraček na stole. „Zkus si nějakou vzít,“ vybídl Pamelu.

Pamela to zkusila, ale když byla její ruka blízko malého domečku, ten se posunul, jako by byl magneticky odpuzován. Zkusila to znovu, rychleji a domeček na druhé straně stolu spadl na podlahu.

„Hups. No, většinou to používáme jen na velké a těžké věci,“ vysvětlil Harry.

„Myslím, že jste to v kurzu dělali proto, že větší objekty je těžší začarovat. Tohle kouzlo se vesměs používá na malé předměty, které nechceš, aby byly ukradeny,“ poznamenal Snape.

„Možná,“ připustil Harry. „Náš instruktor by pravděpodobně nebyl spokojený, kdyby nám výcvik co nejvíc neztížil.“

„Ah,“ protáhla Pamela s falešným soucitem a Harryho překvapilo, že se nad tím Snape lehce usmál. Uchopila Snapea za paži. „Ukážete nám také něco?“

Po malém zamyšlení poklepal Snape Briar po hlavě a zaklel ji matoucím kouzlem.

„Ona se rozpouští? Tak to má být než se stane neviditelnou?“ zeptala se Pamela. „Ale počkejte, pořád ji vidím… Ne, už ne.“

„Tohle kouzlo jí úplně neviditelnou neudělá,“ vysvětloval Snape a jako vždy to znělo učitelsky. „Jestliže víte, že ta osoba je přítomná, můžete ji vidět bez problémů.“ Pamela k sobě Briar zavolala a chvíli šmátrala rukama, než dívku nalezla a posadila si ji na klín.

„To je docela děsivé.“ Vstala a vydala se s neviditelnou holčičkou ke kuchyni. „Ahoj, Patty, podívej se na nás.“

„A jéje,“ vydechl Harry.

Patricie se objevila ve dveřích a překvapeně si od ní převzala neviditelné chichotající se břemeno. „Kdo ti to udělal?“ zeptala se.

„Nepovím,“ škádlila ji Pamela.

Patricie vypadala znepokojeně, třebaže Briar to vůbec nevadilo, vesele se smála. Harry vstal a kouzlo zrušil. Kouzlo z Briar steklo jako voda a holčička zatleskala. „Doufám, že žádný z vás kouzelník nebude,“ řekla Patricie dívence. „Bylo by těžké vás uhlídat, kdybych vás neviděla.“ Postavila Briar na podlahu a ta se rychle rozeběhla ke svým hračkám.

Pamela se vrátila na své místo a zamyšleně řekla: „Jak vidím, přišli jsme v dětství o spoustu zábavy. A jak jde vyučování?“ zeptala se Snapea.

„Stejně, jako vždycky. Studenti jsou neukáznění, nenápadití a neprojevují žádnou lítost nad svými špatně vypracovanými úkoly.“

Vážným hlasem s ironickým podtónem Pamela řekla: „Ale vy budete ve své práci stejně pokračovat.“

„Ano,“ přiznal Snape tiše a Harry si pomyslel, že je z tohoto nezvyklého škádlení nervózní.

Ženy začaly nosit jídlo do jídelny a Harry vyskočil, aby pomohl. Za pár minut už seděli u stolu a Harry se snažil zdolat vrchovatý talíř lasagní, zatímco poslouchal Pamelinu neúnavnou konverzaci, kterou se snažila vést se Snapem. Snape se pro jednou také snažil, třebaže neměli moc témat k rozhovoru, který by mohli vést bez nebezpečí, že by Greg něco zaslechl.

Polly z druhé strany stolu jejich rozhovor sledovala se svraštělým obočím, všiml si Harry. Pozorněji se tedy zaposlouchal do toho, jak Snape říká: „Rada, která na naši školu dohlíží, byla v minulosti příliš snadno ovlivněna soukromými zájmy několika z nich a teď, když jsou tito lidé pryč, upadla do jakési letargie. Společně s ředitelkou jsme vypracovali vlastní program, který bychom rádi prosadili do jejich jednání v naději, že se konečně pohnou kupředu.“

Harry čekal, že tohle suché politické téma rozhovor ukončí, ale Pamela se opřela loktem o stůl a zeptala se: „Kdo s nimi dříve manipuloval a proč?“

Snape se odmlčel, pravděpodobně si potřeboval zformulovat nějakou pro mudly přijatelnou odpověď. Harry nechal sousto na vidličce vychladnout, když přejížděl očima od jednoho k druhému a uvažoval nad tím, že se k sobě chovají lépe, než před půl hodinou. Na párty pořádané na počest Harryho návratu byl Candida roztržitá, nezdržela se dlouho a se Snapem mluvila jen zběžně. Při poslechu Snapeova a Pamelina velice přátelského hovoru, Harry poslal Polly malé bezmocné pokrčení ramen a doufal, že není tak nešťastná, jak vypadá.

Odpoledne, když Patricie oblékala děti na cestu domů, vypadala Polly rezignovaně, třebaže rozhovor nezašel za hranici obecné přívětivosti, ale na Snapea to bylo dost zvláštní. Harry se snažil zbavit myšlenky, že mezi jeho opatrovníkem a sestřenicí něco vzniká. Pamelu zajímá magie, uklidňoval sám sebe, a proto věnuje Snapeovi zvýšenou pozornost.

Ale když se vrátili domů, slyšel se Harry, jak svému adoptivnímu otci říká: „Docela sis to užil.“

Snape se prudce otočil, až mu boty na kamenné podlaze zaskřípaly. „A co má být?“ zeptal se zřetelně obranným tónem, což bylo víc než výmluvné.

Harry se pečlivě snažil, aby nebylo poznat, že si toho všiml. „No, při poslední návštěvě ses snažil Pamelu šokovat a, třebaže to nebylo příliš kruté, mělo to k tomu blízko,“ řekl nenuceně.

Snape zaváhal, když formuloval odpověď. „Neměl jsem náladu na to, abych byl obtěžován,“ řekl konečně a zamířil ke schodům.

„Obtěžován, čím?“ zeptal se Harry.

Snape se otočil a řekl: „Mudlovskými ženami. Těmi zvědavými, které se inspirují tím, co považují za výzvu.“

Harry to nekomentoval, jen poznamenal: „Možná využíváš nitrozpyt příliš.“

„Ty ne?“ zeptal se Snape.

„Ne!“

„Opravdu? Myslím, že je to vždycky užitečné. Nedokázal bych si představit práci na ministerstvu bez toho, abych věděl, co se kolem mě děje. Nic tam není průhledné.“

„Pan Weasley ano,“ tvrdil Harry.

„No, máš štěstí, že tam je. A teď upřímně, opravdu jsi tu schopnost na ministerstvu nepoužil?“

Harry se zamyslel. „Jen jednou, náhodou, na ministryni Bonesovou.“

Snape vypadal zaujatě. „Dověděl ses něco užitečného?“

„Že mě má docela ráda a že je šťastná, že nejsem proti ní.“

„Velmi důležitá informace,“ poznamenal Snape.

„Snad. Ale není k lidem fér, pořád to na ně používat. Už tě nikdo neohrožuje, Severusi,“ odpověděl Harry Snapeovi, který už zase stoupal po schodech.

„Vžité návyky se jen těžko opouštějí,“ prohodil Snape přes rameno.

Když se Snape dostal na galerii, Harry si vzpomněl na původní téma rozhovoru. „Ale co Pamela? Polly nevypadala příliš spokojeně.“

Snape se naklonil přes zábradlí. „S Pamelou není nic, o čem bys musel předpokládat, že by tím paní Evansová mohla být znepokojená.“ Narovnal se a dodal: „A vím, že Pamelu by potěšilo, že je znepokojená.“ A zmizel.

„Skvělé,“ zamumlal Harry.

Vrátil se do svého pokoje, vyhrabal nejlepší pergamen a napsal děkovný dopis Perovi a Siri. Byl rád, že s dopisem počkal, poděkování se mu teď formulovalo lépe. Pak zabalil krabici Přeměňovacích ovocných bonbónů z Kratochvílných kouzelnických kejklí do hnědého papíru, aby je poslal jako dárek. Vyzvedl Hedviku z klece, ale ona, místo aby natáhla nohu, ho klovla.

„Hele,“ pokáral ji Harry. „To je poprvé, co tě tam posílám,“ podotkl. „A asi to bude nadlouho i naposled.“ Několikrát pokývala hlavou, ale nohu nenastavila. Harry zvažoval její podivné chování. „Chceš, abych tam napsal Siriinu adresu?“ zeptal se. Hedvika naklonila hlavu na stranu a Harry dal dopis do nové obálky s jinou adresou. Tentokrát převzala Hedvika poštu bez zaváhání.

Po odeslání pošty a s nedefinovatelnými starostmi se Harry vydal ke dveřím do obývacího pokoje. „Tak je něco s Pamelou?“ zeptal se.

Snape zavrtěl hlavou. „V tomto okamžiku nic. A pravděpodobně nikdy nic nebude. Co tě dovedlo k těmhle závěrům?“

Harry vešel dovnitř a sedl si na židli před stolem, ze které zvedl štos velkých pergamenů. „Jen nechci, aby se Polly zlobila, to je všechno.“

Snape sklonil brk a narovnal pergamen, na kterém pracoval, vlasy mu stále zakrývaly tvář. „Nemám v úmyslu ohrožovat tvou širší rodinu tím, že bych vstoupil do jejich života, pokud to nechtějí. Kromě toho, pokrevní příbuzné nemůžeš ztratit tak snadno.“ Sklonil se zase nad pergamen a zamumlal: „Věř mi, vím to.“

*****

Úterní výcvik ještě nezačal, přestože už bylo třičtvrtě na devět. Aaron s Kerry Ann si vyměňovali žertovná kouzla, zatímco Harry civěl do dálky a přemýšlel, jestli Belinda opravdu myslela vážně všechno, co řekla, když se u ní po svém návratu stavil, nebo z ní jenom mluvil hněv.

„Někdo by měl zkontrolovat, co se děje,“ navrhl Vineet, aniž by vzhlédl od knihy, kterou měl položenou na stole.

„A jmenuje se Harry,“ přidala se Kerry Ann.

Víc než ochotný zbavit se nepříjemných myšlenek Harry vyskočil a vydal se chodbou ke kancelářím bystrozorů. Byly prázdné, stejně jako archiv. To podnítilo jeho zvědavost a tak se vydal do kanceláře vedoucího oddělení. Pan Weasley měl nohy na stole a pročítal si nějaký pergamen. Rychle si posadil rovně, když ho Harry pozdravil. „Harry, chlapče, co pro tebe mohu udělat?“

„Kde všichni jsou? Není tu Rodgers, Tonksová, ani Pastorek, dokonce tu nejsou ani starší učni.“

„Hm,“ zamumlal pan Weasley, odložil pergamen a vydal se ke dveřím.

Harry ho chtěl následovat, ale koutkem oka zahlédl nápis na pergamenu: Po-Voldemortovská magická hrozba. Nic dalšího si přečíst nestačil, protože pan Weasley se po něm ohlédl. Došli do kanceláře bystrozorů, kde si chtěl pan Weasley ověřit, že tam skutečně nikdo není, ale v tom se od výtahu přihnala Tonksová.

Vypadala zuřivě a vlasy měla rozcuchané. Podala panu Weasleymu pergamen a ten si ho se zakaboněným čelem četl. Harry natáhl krk, aby do pergamenu také viděl. Stálo tam: Úřad pro styk s mudly, žádost o telefonický rozhovor v 08:27 hod. „Proč ta panika?“ zeptal se pan Weasley.

„Reggie měl to telefonní číslo u sebe a ještě se dneska neobjevil, ani o sobě nedal vědět,“ řekla Tonksová.

„Panu Rodgersovi se něco stalo?“ zeptal se Harry.

„Nevíme, ale chci to zkontrolovat,“ odpověděla Tonksová. „Policie našla někoho v docích, v hlášení stálo: v kapse měl podivnou dřevěnou tyčku, neměl žádné doklady, v peněžence bylo nalezeno pouze telefonní číslo pro případ nouze. A bylo to číslo do Úřadu pro styk s mudly tady na ministerstvu.“ Panu Weasleymu pak ještě řekla: „Všimni si, píšou, že toho člověka převezli do Královské nemocnice, přemístím se tam a zkontroluju to.“

Pan Weasley jí pergamen vrátil. „Změň si vlasy a vezmi někoho sebou.“

Harry se jí snažil naznačit, že je ochotný jít, Tonksová se ale podívala skrz něj a řekla: „Dojdeš pro Kerry Ann, že?“

„Jasně,“ řekl Harry, cítil se zklamaný, ale měl i obavy o svého instruktora, třebaže ho příliš rád neměl.

Kerry Ann okamžitě vyskočila, když jí Harry vysvětlil to málo, co věděl. Tonksová ode dveří řekla: „Harry, ty pojď taky. A vy dva,“ podívala se z Vineeta na Aarona, „pro všechny případy jděte do kanceláře za panem Weasleym.“

Aaron, který jen chvíli předtím žertoval, okamžitě zvážněl a poslechl.

„Vás dva jsem si vybrala proto, že vím, že sebou vždycky máte mudlovské oblečení,“ poznamenala Tonksová. „Převlečte se a jdeme.“

Na informacích v Královské londýnské nemocnici jim o pobytu nějakého Freda Bloggse nechtěli nic sdělit. Namyšlená žena za pultem trvala na tom, aby se informovali na policii. Tonksová se chystala povědět jí něco ošklivého, ale Harry jí zatahal za rukáv. Dovolila, aby jí odtáhl stranou. „Vím, kde je.“

Ostýchavě se na něj zadívala. „Tvůj nitrozpyt je stejně dobrý, jako Severusův. Veď nás.“

Harry si pročetl informační tabuli, aby nalezl správné oddělení a pak tam mlčky vyjeli výtahem. Sestra na oddělení jim ochotně ukázala příslušný pokoj.

Tonksová zaklepala, ale když nikdo neodpověděl, otevřela dveře. „Ach, Reggie,“ vydechla.

Na krajním lůžku v bezvědomí ležel bystrozorský instruktor, byl velmi bledý, kolem očí měl temné kruhy. Druhý pacient napjatě sledoval televizi a ani se po nich neohlédl.

Tonksová zatáhla závěs kolem lůžka a naklonila se nad Rodgersem. „Reggie,“ zavolala a lehce jím zatřásla. Nevypadalo to, že by byl schopen pohybu, ale ztěžka otevřel oči a podíval se na Tonksovou. „Jsi s námi?“ zeptala se ho.

Když Rodgers slabě přikývl, narovnala se a řekla Kerry Ann: „Běž ke Svatému Mungovi a zajisti převoz.“ Kerry Ann vypadala trochu pochybovačně, ale zamířila ven. „Ty zůstaň s ním,“ nařídila Tonksová Harrymu. „Vrátím se hned, jak to půjde.“ U dveří se ještě otočila. „Jsi teď jeho ochranka.“

Harry si přitáhl židli a posadil se vedle postele. Přehodil si plášť přes rameno a hůlku držel pro jistotu v ruce. Rodgersův nezaostřený pohled k němu zabloudil. „Co se stalo?“ zeptal se Harry.

Rodgers zvedl ruku a protřel si oči. Do hřbetu ruky měl zavedenou tenkou hadičku. Harry jí sledoval až k plastikovému sáčku plnému tekutiny zavěšenému na stojanu vedle postele. „Nejsem si jistý,“ přiznal instruktor. Přimhouřil oči, jakoby pátral v paměti a začal vyprávět: „Byl jsem prošetřit hlášení o nějakých tichých ohňostrojích v docích. Slyšel jsem nějaké podivné zvuky, a když jsem vešel dovnitř, zasáhla mě kletba. Vůbec nic jsem nezahlédl. Proti druhé jsem postavil štít, ale proti tak silné kletbě jsem ještě nestál. A pak přišla další… a další. Neviděl jsem žádného útočníka, a tak jsem se rozhodl ustoupit.“ Zaváhal, oči měl zamžené, jako by tu scénu znovu viděl. „Schoval jsem se za nějakou bednu a pokusil jsem se přemístit. Pak už si na nic nevzpomínám.“

Rodgers se zadíval do stropu, jeho zapadlé oči byly celé červené. Harrymu ho bylo líto.

Tonksová se vrátila společně s panem Weasleym. Harry měl okamžitě napřaženou hůlku, ale hned ji zase schoval. Pan Weasley se sklonil k posteli. „Jsi v pořádku, Reginalde? Kdo mohl dostat toho nejlepšího z nás?“ zeptal se a znělo to velmi ustaraně.

Rodgers si odfrkl. „Neviděl jsem, kdo mě zasáhl. Ale já jsem nikoho zasáhnout nedokázal, i když jsem vyslal několik silných kouzel.“

„Měli neviditelné pláště?“ zeptala se Tonksová.

„Nic se tam nehýbalo,“ tvrdil Rodgers rozmrzele. „Dokážu zasáhnout někoho v neviditelném plášti, i když se mezi útoky nepohybuje.“

Pan Weasley poklepal Rodgerse po rameni. „No, přemístíme tě ke Svatému Mungovi, aby tě pořádně vyšetřili.“

Harry ty dva sledoval, jak se snaží vyplnit bílé mudlovské formuláře. Pak převezli Rodgerse na vozíku do garáže, kde čekala velmi stará, ale dobře zachovalá sanitka. Na střeše měla dlouhé lesklé chromované pruhy a připomínala starý londýnský taxík, až na to, že byla bílá. Zřízenci pacienta naložili a před odjezdem rozsvítili úžasné mosazné světlomety.

Pan Weasley jel s nimi a Tonksová s Harrym vyšli z garáží a přemístili se zpět na ministerstvo. Tonksová nepromluvila, s tvrdým výrazem v obličeji usedla ke stolu a začala vyplňovat hlášení. Teď už tu byl i Moody a něco hledal ve svém stole. Harry tam chvíli postával a pak se vrátil do výcvikové místnosti k ostatním učňům.

Po chvíli se z chodby ozvaly spěšné kroky, to se vrátil Pastorek s Münzem. Učňové se rychle rozeběhly do bystrozorské kanceláře. Pastorek právě ukazoval úlomky oranžové keramiky. Tonksová si jeden vzala a prohlížela si ho ve světle stolní lampičky.

„To jsme našli blízko místa, kde objevili Reggieho. Myslím, že je to to samé, co se tu minule rozbilo.“ Tonksová vrátila střep do jeho velké nastavené dlaně.

„Nepokoušej se to opravit kouzlem,“ řekla Tonksová. „Určitě je na tom ještě nějaké zbytková kletba.“

„Co je to?“ zeptal se Aaron. Harry se držel zpátky, byl rád, že se zeptal jeho kolega.

„To pořád nevíme,“ řekla Tonksová a sklonila se ke svému hlášení. „Ale našli jsme to na podezřelých místech.“

Pan Weasley se vrátil. „Ach, Kingsley,“ řekl vyčerpaně. „Našel jsi něco?“ Když Kingsley pozvedl kousek předmětu, který se mu povedl slepit lepidlem, pan Weasley si ho šel prohlédnout. „Takže to můžeme připsat Mertonovi,“ řekl dutě.

Tonksová prudce vzhlédla.

„Kdo je Merton?“ zeptal se Harry.

V místnosti vzrostlo napětí. „Někdo, s kým si už dlouho chceme promluvit, ale nemůžeme ho najít,“ odpověděla Tonksová.

„Jeho křestní jméno taky začíná na M?“ zeptal se Harry s pocitem, že teď, kdyby nedostal odpověď, by se konečně mohl pořádně rozzlobit.

„Maurdant,“ řekl pan Weasley. „Maurdant Merton, dělá potíže už celé roky. Je to sběratel unikátních předmětů, neštítí se ani krádeže, když mu majitel odmítne prodej. Nebo ho donutí jinak. Když je vyšetřován, prokleje zapáchací kletbou toho, kdo se mu nelíbí. Někam se přestěhoval a my nevíme kam. Pokaždé, když se mu dostaneme na stopu, najdeme nějaké nevysvětlitelné věci, které tam zanechal.“

Pastorek zvedl slepený předmět, lepidlo ještě docela nezaschlo. Pan Weasley si ho převzal. Bylo to baňaté, se třemi hrdly a vroubkováním, trochu to vypadalo jako váza. Nebylo to o moc větší, než křišťálová koule. „Takže, co to je?“ zeptal se pan Weasley.

„Dej to Harrymu,“ navrhla Tonksová, když všichni v místnosti mlčeli.

Pan Weasley byl tím návrhem mírně překvapený, ale kývl na Harryho, aby si přišel předmět vzít. Harry, zvědavý, ale také vědomý si všech pohledů, které na něm visely, přešel k vedoucímu oddělení a natáhl ruku k oranžovému předmětu. Projel jím podivný mráz a tak ruku rychle stáhl. Ale nebylo to dostatečně rychlé, jako by mezi sebou a předmětem otevřel podivný kanál, hrudí mu projela vibrující výstraha. Musel udělat krok zpět, protože narazil do přepážky mezi stoly, ta se zakymácela a na zem spadla fotografie Pastorkova psa.

„Harry?“ ozvalo se několik hlasů najednou.

Harry zíral na předmět v ruce pana Weasleyho, nedokázal pochopit, jak to ten muž dokázal přežít. „Položte to,“ naléhal vyplašeně.

Pan Weasley předmět odložil na Pastorkův stůl. „Harry?“ zeptal se.

„Je to zlo,“ vysvětlil Harry, ale nezdálo se, že by to stačilo. Většina prokletých předmětů vyzařovala temnou osobnost toho, kdo je očaroval. Tahle podivná věc ale byla bez duše, jako stroj, ale zároveň silně nebezpečná.

„Harry?“ vyzval ho pan Weasley, tentokrát byl mnohem blíž, ale Harry si nevšiml, že by k němu přistoupil. Tím jak se postavil mezi Harryho a Pastorkův stůl, účinek předmětu se přerušil a Harry si vydechl úlevou. Pan Weasley se rozhlédl po ostatních v místnosti, jako by je žádal o radu. „Možná by se toho neměl dotýkat nikdo, kdo by neměl rukavice z dračí kůže. Jsi v pořádku, Harry?“

S pocitem, že mu tváře přímo hoří pod vší tou pozorností, Harry odpověděl: „Jo.“

„No, naštěstí bude Reggie v pořádku… zítra by se měl vrátit, ačkoliv jsem mu říkal, aby si vzal pár dnů dovolené. Moody a Münzi, můžete si vzít na starost mladší učně, než se vrátí?“ Nečekal na odpověď a odešel.

Moody vstal a vedl je zpátky do výcvikové místnosti. „Můžeme si vyzkoušet něco, o čem jsme četli…,“ řekla Kerry Ann. „To je to, co jsme měli dělat.“

„Už jste cvičili?“ zavrčel Moody.

„Ne, dnes ne,“ přiznala Kerry Ann.

„Tak si něco vyzkoušíme.“ Moody pak pronesl něco, po čem Harryho rozbolely kosti, když si na to vzpomněl. „Pottere, chci tě tady, vepředu. Další dva támhle na druhou stranu.“

Harry vytáhl hůlku a přešel do přední části místnosti.

„Naposledy, když jsi tu byl, Pottere, jsi mě zklamal. A byl jsi dlouho pryč. Předpokládám, že jsi vyšel ze cviku.“ Poklepal hůlkou na prsten na své ruce. „Uvidíme, jak hrozné to je.“

Zaútočil řetězovou kletbou, kterou Harry vykryl kombinací ohňového a odstřelovacího kouzla. Nebyla to kouzla, která by někdy předtím použil společně; prostě jen vytekla z jeho hůlky, jako by to bylo úplně přirozené.

Moody sklonil hůlku. „To bylo zajímavé,“ řekl.

„Děkuji, pane,“ odpověděl Harry, bral to jako kompliment.

„Přemíra sebedůvěry, Pottere,“ zavrčel Moody a Harry si domyslel, co přijde, jakmile se Moodyho hůlka začala otáčet v kruhu. Harry byl připravený, jen musel počkat na správnou chvíli.

Jabbajabba,“ řekl klidně, sotva Moodyho hnědá kletba opustila hůlku.

Kouzlo jako obří žvýkačková bublina obalilo hnědou kletbu a rozprsklo se po stěnách a stropě. Ostatní učni, místo aby sami cvičili, pozorovali ten nečekaný souboj.

„Předpokládám, že jste se zeptal svého otce, o co se jedná, že?“ zeptal se Moody.

„Ne,“ řekl Harry upřímně, ale odmítl to dále vysvětlit.

Moody si odfrkl, ale vrátil se k normálním kouzlům, po nějaké době začal cvičit s Kerry Ann.

Harry se tak trochu cítil jako kdyby vyhrál svou vlastní regionální soutěž.

 

Poslední komentáře
11.07.2019 19:25:53: nějak ještě pořád nedopadli monsieur Lockharta a už je tu zase záhadný MM. Proč si Harry víc nepíše ...
04.10.2010 16:56:24: Nějak mi unikla minulá kapitola, slupla jsem si teď dvě najednou. To napadení Rodgera souvisí s jeho...
30.09.2010 21:30:02: Děkuju za kapitolku, já jen nechci aby se Harry se Severusem odcizovali smiley${1}
30.09.2010 21:27:11: Dík za kapču.