Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

11. kapitola

Spletitá síť

Výcvik probíhal značně chaoticky až do čtvrtka, kdy se vrátil Rodgers, byl trochu shrbený a pohyboval se pomalu a strnule.

„Jak vám je, pane?“ zeptala se Kerry Ann jako první.

„Jsem v pořádku,“ odpověděl Rodgers tónem, který odmítal soucit.

„Nebyl to někdo, kdo vás chtěl vyřadit z turnaje?“ zeptal se Aaron. Tahle domněnka kolovala oddělením.

„Jestli ano, tak je on, nebo ona, tak dobrý, že by to klidně mohl vyhrát celé,“ odpověděl Rodgers. „Nejsem si jistý, jaký to mělo motiv. Pojďme se raději věnovat tréninku. Mám pak ještě schůzku a nějaké papírování.“

Učil je nový štít, který nebyl v osnovách – dvojitý kopulový křišťálový štít, který bylo velmi těžké vystavět, protože to vlastně byly štíty dva, jeden uvnitř druhého. I přes jeho nahrbený postoj byla Rodgersova trpělivost vyšší, než obvykle, a s každým z nich pečlivě pracoval. Měl jen jednu sarkastickou poznámku a to tu, že očekával, že tohle Harry zvládne už na druhý pokus. Jeho slova ale vyzněla tak, že ho Harrymu bylo spíš líto, než aby se kvůli tomu cítil špatně.

Pak pracovali na nových kouzlech sami až do té doby, než přišla Tonksová a řekla Harrymu, že ho chce vidět pan Weasley. K jeho údivu s ním šla až ke kanceláři vedoucího oddělení a zaklepala dřív, než to udělal on.

„Ach, Harry,“ řekl pan Weasley laskavě. „Pojď dál. A zavři dveře.“

Se zavřenými dveřmi v kanceláři příliš místa nebylo, návštěvníci obvykle seděli napůl v chodbě. Harrymu se povedlo posadit se jen tak, že si kolena opřel o zásuvky psacího stolu. Pan Weasley před sebou sepjal ruce. Jeho rukavice odložená na kartotéce udělaly to samé. Harry si všiml, že pan Weasley už na temeni hlavy nemá vůbec žádné vlasy.

„Musím si s tebou promluvit o problémech, které tě odsud tak nečekaně odvedly pryč, Harry.“

„Mrzí mě to,“ přiznal Harry popravdě. „Kdybych byl sám k sobě upřímnější, mohl jsem vás varovat předem.“

„O to, že jsi nic neoznámil, vlastně nejde,“ objasnil pan Weasley. Odmlčel se a rozhlédl se po svém stole. Zvedl jednu ze složek a řekl: „Je to takhle, Harry. Jde o hlášení o tvém neočekávaném zájmu o temné tvory a…“

„Od koho?“ přerušil ho Harry.

„Hm, na tom nezáleží, teď se jedná o organizační záležitosti.“ Pan Weasley bezúčelně přerovnal složky na svém stole.

Harry si povzdechl, myslel si, že tohle už má za sebou. Někdo opravdu využil svého vlivu, aby ho Rodgers nevyřadil z výcviku. Pravděpodobnými kandidáty byla ministryně Bonesová a McGonagallová, která získávala stále větší vliv ve Starostolci. Někdo další, také velmi vlivný, ale pracoval proti nim.

„Co mám dělat?“ zeptal se Harry.

„Jen projít tímto rozhovorem,“ odpověděl pan Weasley konejšivě. „Někdo se pokusil trvat na slyšení před Starostolcem, ale uplatnil jsem své právo vedoucího tohoto oddělení. Na druhou stranu ale, pokud moje hlášení nebude dostatečné, nemusela by být ta záležitost odložena.“ Vytáhl popsaný pergamen, který Harry nedokázal přečíst, protože písmo vypadalo, jako kdyby ho někdo psal při prudkém letu na koštěti. „Takže, Harry, potřebuji seznam temných bytostí, s nimiž ses setkal. Severus mi o některých říkal, ale nemyslím si, že si uvědomil, že by jeho výpověď mohla být součástí hlášení. Říkal, že podle jeho výzkumu ses setkal se shetani, smrtipláštěm a rakshasasy.

„Nevím, jak se jmenují všechny ty věci, co jsem viděl,“ odpověděl Harry. „Byly tam stíny upírů a jeden zchátralý starý vlkodlak. Ty další věci vypadaly jako mořští tvorové s lidskými ústy…“ Harry se v mysli přenesl ke svému putování Temnotou. „Spousta jiných temných věcí, jako třeba malí tvorové, jako černé myši s pavoučíma nohama.“ Pokrčil rameny. „Nevím, co ještě. Bylo tam toho moc, nestačil jsem si všechno prohlédnout.“

Pan Weasley vypadal zaujatě, ale napsal jen věci, u kterých dokázal určit jméno. „Mozkomoři?“

„Ne!“ Zatímco to pan Weasley zapisoval, Harry se zeptal: „Čeho se ministerstvo bojí?“

„To bys měl samozřejmě vědět. Teda, pokud bys vykazoval známky temného čaroděje, neměl bys na ministerstvu pracovat… to v tom nejlepším případě.“

„Já nejsem temný čaroděj,“ zasmál se Harry nervózně. Řekl to bez zaváhání, šest týdnů soužití s Perem ho naučilo, že ten, kdo dokáže procházet Temnotou, nemusí být nutně zlý. „Jen mám tuhle divnou schopnost.“

„Vím, že nejsi temný čaroděj, Harry, ale moje svědectví tak daleko nedosáhne. Lidé jsou pořád ještě nervózní, teď snad ještě víc, když je Ty-ví… Voldemort pryč.“ Odložil brk a narovnal se. „Proslýchá se, že se snadno učíš i ta nejsložitější a nejtěžší kouzla a jsi odolný proti hrubé magické síle.“

„Tak to by mělo lidi uklidnit,“ poznamenal Harry, „že se snažím stát se bystrozorem.“

„Já to vím, Harry,“ řekl pan Weasley uklidňujícím hlasem. „Všichni, kdo tě znají, to vědí. Ale ne každý na ministerstvu je o tom přesvědčen a některé tíží jejich chyby z minulosti a tak jsou přespříliš horliví.“

Popletal, řekl si Harry v duchu. „Co ještě potřebujete vědět?“ zeptal se, měl radost, že se mu povedlo identifikovat nepřítele.

Pan Weasley vytáhl starou, špinavou brožuru s názvem Šílenství temných čarodějů a zalistoval v ní. „Použil jsi v posledních třech měsících, nebo jsi o tom uvažoval, kouzlo, které by mohlo uškodit někomu, koho nemáš rád?“

„Uvažoval jsem o Greerové,“ odpověděl Harry s pocitem, že je možná ke své škodě až příliš upřímný.

„O profesorce lektvarů v Bradavicích?“

„Řekla něco hodně ošklivého.“ Harry nad tím ještě teď musel zatnout zuby. „Chtěl jsem jí zaživa zazdít ve třídě.“

„Řekla ti něco ošklivého?“

„Ne, Severusovi.“

„Co udělal?“

„Nic. Řekl mi, abych schoval hůlku.“

Pan Weasley se poškrábal na nose a zadíval se do brožury. „Uvidíme. Za a) fyzická újma nebo stálé zohyzdění. Ne. Za b) slovní hrozba nebo výhrůžný čin.“

„Neřekl jsem, co chci udělat,“ upozornil ho Harry.

„Ne? No to je dobře. Za c) prokletí umístěné na oběť nebo její potomky. To také ne. Za d) ničení majetku oběti nebo jeho pracovní činnosti. Za e) mučení. Ne. Myslím, že nic z toho neodpovídá,“ řekl. „To bylo všechno? Žádné zlé myšlenky zaměřené na někoho jiného?“

„Docela dost nemám rád Luciuse Malfoye.“

„To nemá nikdo,“ řekl pan Weasley a listoval brožurou. „Co bys mu udělal, kdybys mohl?“ zeptal se konverzačně.

„Co opravdu chci, je rozdat si to s ním v souboji,“ vysvětloval Harry upřímně, třebaže cítil, že přívětivý hlas pana Weasleyho ho vede do pasti. „Ukázat mu, že není tak mocný, i když je čistokrevný.“

Pan Weasley chvíli jeho slova zvažoval, než řekl: „To by stálo za to vidět. Nesnažil by ses ho chladnokrevně zabít?“

„Jen kdyby se objevil v našem domě.“

Pan Weasley odložil brožuru. „Harry, kdyby se objevil ve vašem domě, máš mé svolení udělat cokoliv, abys ho zabil.“ Ale ještě Harryho nepropustil. Zadíval se na fotografie svých dětí připevněné na zdi, děti byly v různém věku a zuřivě na něj mávaly, nebo se spolu praly.

Harry čekal, přemítal o tom, co se děje v mysli pana Weasleyho. Odhrnul si pramen vlasů z tváře za ucho, opravdu by se měl nechat ostříhat.

Konečně pan Weasley promluvil: „Harry, není pochyb o tom, že jsi tak dobrosrdečný, skromný a upřímný, jako jsi vždycky byl. Nemyslím si, že by ti ti mudlové něco zanechali, ale chovali se k tobě tak, že ses cítil jako největší nestvůra a to je důležité pro někoho, kdo má tak velkou moc.“ Vytáhl formulář, na kterém bylo nahoře napsáno: Vnitřní záležitosti. Harry se musel donutit dýchat. Pan Weasley zvedl brk a řekl: „Jen musím přijít na to, jak to napsat, abych přesvědčil i ostatní.“

„A jestli se to nepovede, co bude pak?“ zeptal se Harry a přemýšlel, jak to, že je tak klidný.

„Pravděpodobně s tebou bude mluvit někdo jiný.“

„A kdo?“ Harry chtěl být připravený, nechtěl se nechat nachytat od někoho ráznějšího, než byl pan Weasley.

„Možná Alastor… je považován za dostatečně paranoidního, aby dokázal kohokoliv kriticky posoudit. Pro mě by byl horší Starostolec, ale ty tam máš hodně příznivců.“ Harry si uvědomil husí kůži na svých pažích, minulý týden se cítil hodně bezpečně, teď přemýšlel, co ho k tomu vedlo. „Můžeš jít,“ řekl pan Weasley. „Udělám, co budu moci.“

„Díky, pane Weasley.“ Harry vstal a stiskl kliku. „Byl do tohohle zatažen i Severus?“

Pan Weasley od formuláře nevzhlédl. „Ne, ne pokud vím. Budu k tobě upřímný a otevřený, Harry… Myslím, že by snadno mohl být, vzhledem k tomu, že by tě to mohlo poškodit.“ Teď se na něj zadíval. „Drž si čistý štít, Harry.“ Namířil na něj brk. „A zůstaň takový, jaký jsi.“

„Ano, pane.“

Harry byl docela zakřiknutý, když rychle jedl svůj oběd, třebaže ostatní se dobře bavili. Pak se vydal do kanceláře bystrozorů, aby zjistil, jestli je tam Tonksová. Byla, ale společně s Pastorkem a Rodgersem o něčem diskutovali u Rodgersova vzdáleného stolu. Harry usoudil, že je to tajná porada a obrátil se k odchodu, ale Tonksová na něj zamávala.

„Víš, Harry,“ řekla, „musíme se dohodnout, kolik uchazečů v tomto roce vyzkoušíme.“

„Uchazečů?“ zopakoval Harry.

„Nejprve se musíme rozhodnout, jestli vůbec někoho přijmeme,“ poznamenal Pastorek.

„Neměli bychom jim zadat nějaký test a podle toho se rozhodnout, jestli vůbec někoho chceme?“ navrhla Tonksová. „Takhle se to dělalo, když jsme přijali Münze a Blackpoolovou. V minulosti nebyl stanoven počet učňů.“

Harry zamrkal, ohromen představou, že už je tu tak dlouho, že uvidí přicházet nové učně.

„Vzali jsme čtyři jen proto,“ řekl Rodgers, „abychom posílily náš stav. A upřímně řečeno, nemyslím si, že bychom jich zvládli šest.“ Znělo to hodně unaveně a nikdo se neodvážil oponovat.

Se širokým úsměvem Tonksová pozvedla štos žádostí a zeptala se Harryho: „Co si myslíš o tomhle žadateli?“

Harry se zadíval na důvěrně známé písmo na horním pergamenu. „Ginny?“ Vzal si od Tonksové její přihlášku a pročetl si ji. Její odpovědi na otázky byly celkem standardní, jen byla opravdu pyšná na to, že je zvěromágem a na to, že se zúčastnila poslední bitvy s Voldemortem. „Co na to říkal pan Weasley?“

„Ještě to neviděl,“ vysvětlil Pastorek.

Rodgers si promnul oči a zadíval se na Harryho. „Co myslíte, jaká bude jeho reakce?“

„Er…“ Harry se to pokoušel představit. „Já…“ Žádná reakce od něj mu nepřipadala pravděpodobná. Na druhé straně paní Weasleyová… „Já nevím. Myslím, že nebude mít námitky. Ale Molly Weasleyová asi nebude ráda.“

Pastorek si sedl ke svému stolu. „Na to nepomyslela, že?“

„Chcete pozvat Ginny ke zkouškám?“ zeptal se Harry.

„Její přihláška vypadá skoro jako ta tvoje,“ dobírala si ho Tonksová. „Ale jestli neplánujeme nikoho přijmout, tak bychom nikoho zvát neměli.“

„V minulosti jsme to tak dělali,“ poznamenal Pastorek. „Všichni věděli, že nás musí přesvědčit, abychom je přijali.“

Rodgers přikývl. „Souhlasím s Kingsleyem. Loňský rok byl výjimečný, a protože to všichni věděli, přihlásilo se tolik uchazečů, že jsme nemuseli snižovat své obvyklé standardy, dokonce ani proto ne, abychom naplnily tak velkou skupinu.“

„Harry?“ zeptala se Tonksová, zřejmě hledala u Harryho podporu.

Harry pokrčil rameny. „Myslím, že bude zřejmé, že jste hodně nároční, když pošlete ty doplňkové testy.“

Tonksová prsty poklepala na Ginnyinu přihlášku. „A tímhle se budeme zabývat, až budeme muset. Pokud letos nebudou zkoušky, můžeme to nechat být.“

„Nemyslím si, že Ginnyiny OVCE na to budou stačit,“ řekl Harry. „Ale jestli se sem opravdu chce dostat, mohla by je zvládnout,“ dodal rychle, protože se cítil špatně, že tak negativně uvažuje o své kamarádce.

*****

Duben přinesl nejen závan dlouho očekávaného jara, ale konečně i docela slušné počasí pro famfrpál. Harry se se svými kamarády setkal v Prasinkách, většina z nich byla už pod vlivem medoviny. Ron Harryho kamarádsky objal kolem ramen. „Rád tě vidím, Harry. Rád tě vidím.“

Harry zamával na madam Rosmertu. „Myslím, že bych tě měl dohnat,“ prohlásil.

„Já jsem se o to ani nepokusila,“ řekla Hermiona.

„S Hermionou není žádný zábava,“ stěžoval si Ron.

Hermiona protočila očima a Harry raději změnil téma. „Jak to jde s trolly, Rone?“

„Dobře,“ ujistil ho Ron a nejistě kýval nohou. „Docela dobře,“ řekl zamyšleně o pár vteřin později. „Někdy mám pocit, že jsou chytřejší, než jsme si mysleli.“

Harry obdržel svůj vlastní džbánek medoviny a po prvním doušku pochopil stav všech kolem. Naklonil džbánek ke světlu a zadíval se do něj. „Myslím, že tohle by dokázalo i hořet,“ poznamenal.

Hermiona se rozesmála. Ron se na něj zvláštně zadíval, jako by si myslel, že je hloupý. Přišel k nim Dean a vypadal, jako kdyby měl každou chvíli prasknout. Ron mu ale skočil do řeči dřív, než stačil promluvit. „Jdeš pozdě,“ obvinil ho.

„Byl jsem v Devonu na regionální soutěži,“ vyhrkl vzrušeně Dean. „To jsem si nemohl nechat ujít.“ Naklonil se k nim blíž a spiklenecky řekl: „Draco Malfoy prohrál ve finále s někým neznámým. Byl pěkně vzteklý. Myslel jsem, že prokleje rozhodčího a možná by to i udělal, kdyby jím nebyl ten starý bystrozor Whitley. Ten chlap byl hodně přísný, strhl Malfoyovi celý bod za provedení kouzla, třebaže štít byl bezvadný.“

„Kdo ho porazil?“ zeptala se Hermiona.

„Nějaký malý chlápek jménem Vogle. Nikdy jsem o něm neslyšel, ale byl úžasně rychlý ve stavění štítů. Musel být, soutěžící byli mnohem lepší, než ti v Londýně.“

„To bych rád viděl,“ řekl Harry, Dean ho nakazil svým vzrušením. „Mimochodem, už bychom měli jít nahoru, aby na nás zbyla nějaká místa. Je docela pozdě.“

Nemuseli mít strach, zápas ještě nezačal. Madam Hoochová přecházela mezi dveřmi do šaten, před nebelvírskými se zastavila a s někým uvnitř netrpělivě mluvila.

Přiběhl Aaron a ostatní mu udělali místo vedle Harryho. „Díky,“ řekl. „Musím o Nebelvírech říct, že jsou všichni velmi zdvořilí. Přišel jsem o něco?“

„Ještě ne.“

Týmy Mrzimoru a Nebelvíru konečně vyšli ven a obcházeli malé louže vody na promáčeném trávníku, ve kterých se odráželo jarní slunce. Hráči vzlétli a ve formacích oblétli hřiště. Harry očima vyhledal Ginny a zjistil, že si svazuje vlasy do ohonu, zatímco koště svírá jen koleny.

„Ginny tvoje koště miluje,“ naklonil se k Harrymu přes Aarona Ron. Harry si všiml, že pod pláštěm skrývá džbánek s medovinou.

Aaron se zasmál, ale hned to maskoval zakašláním. „Promiň“

„Co?“ zeptal se Ron.

„Ty sis přinesl medovinu?“ zeptal se Harry a doufal, že ho tím rozptýlí.

Ron se široce usmál a naznačil přípitek. „Jo.“

Aaron šťouchl do Harryho loktem a vědoucně na něj pohlédl.

„Nech toho,“ zavrčel Harry.

Aaron se k němu naklonil blíž. „Najdeš si někoho jiného, Týdeník čarodějek se chystá vyhlásit další esejovou soutěž.“

„To mi ani neříkej,“ zhrozil se Harry.

Mrzimorští svedli dlouhý boj a třebaže prohrávali jen o jednu branku, nakonec ztratili zlatonku. Ginny si s mrzimorským kapitánem potřásla rukou a pak objala otce a matku, kteří za ní přišli z tribuny.

Někdo Harrymu poklepal na rameno a vyrušil ho tím ze zamyšlení. Byl to Aaron. „Půjdeme dolů do hospody?“ zeptal se.

„Jo, jasně.“ Zadíval se na hřiště a zahlédl učitele, jak se zvedají ze svých míst. „Dohoním vás,“ řekl rychle svým přátelům.

„Počkáme,“ nabídl Aaron vlídně. Zastavili se ještě uprostřed hřiště, v paprscích slunečního světla.

Harry poblahopřál nebelvírskému týmu a zamával chytačce Louise, pihovaté blondýnce s krátkými vlasy, která mu poslala vzdušný polibek. Doufal jen, že se příliš nečervená, když zdravil ředitelku McGonagallovou ve špičatém klobouku se širokým okrajem.

„Jak ses tento týden měl?“ zeptal se Snape, když k němu došel.

Harry chvíli přemýšlel o svém výslechu u pana Weasleyho, než odpověděl: „Docela dobře.“

Snape na něj pohlédl zúženýma očima, ale jeho další otázky zarazila McGonagallová, která uchopila Harryho za paži a zeptala se: „Jak se vám vede, chlapče?“

„Velmi dobře, děkuji,“ odpověděl Harry a ohlédl se, jestli jdou jeho kamarádi za ním. Snape a ostatní učitelé ano – Snape s rukama složenýma za zády a pláštěm přehozeným přes ramena.

McGonagallová poklepala Harryho po ruce, takže ho začalo zajímat, jestli teď dostávají učitelé medovinu ke každému jídlu. „Kdykoliv můžete využít naší knihovnu, Harry, to přece víte.“

„Ano, profesorko, já vím.“

Harry se od ní nedokázal odpoutat až dokud nedošli ke schodům, kde trval na tom, že musí jít za svými kamarády.

„Pošli sovu,“ přikázal mu ještě Snape.

„Měj se hezky,“ pozdravil ho rychle Harry a upaloval za svými přáteli.

Aaron mluvil o famfrpálu celou cestu kolem jezera, čímž vyvolal přátelskou hádku s Deanem a Ronem,

„Zmijozel je stále ve hře,“ tvrdil Aaron. „Minulý měsíc porazili Havraspár. Nebelvír má stále neuspořádanou obranu, takže je taky rozdrtíme.“

„Jo, to se ještě uvidí,“ zabručel Ron.

U Tří košťat bylo plno, tak Harry navrhl, aby si své pití vzali ven, na ulici. Hermiona neřekla jediné slovo, nechala chlapce mluvit o famfrpálu, na tváři měla výraz, jako by se jí potvrdila nějaká domněnka.

Harry se k ní přitočil. „Tak jak ses minulý týden měla?“

Pokrčila rameny. „Docela dobře… A ty?“

Útok na Rodgerse nebyl zveřejněn a tak jí o něm Harry nemohl říct, třebaže si to přál. „Byl to špatný týden. Ale nemohu o tom mluvit.“

„Vím, co myslíš,“ řekla Hermiona a napila se svého jablečného moštu.

Harry na poutači u novinového stánku zahlédl zajímavý titulek. Došel si koupit večerní vydání Denního věštce a vrátil se před hospodu. „Myslel jsem, že si něco přečtu o Malfoyově porážce,“ řekl kamarádům.

Na druhé straně nalezl příslušný článek a začetl se. Dvě z regionálních soubojových soutěží už byly ukončeny a ta druhá byla zajímavější, než první. Do finále se dostali čtyři téměř stejně silní kouzelníci a utkali se o čest postoupit do finálového kola. Až posledním kouzlem byl z Cornwallsko-devonské regionální soutěže vyřazen jeden z favoritů, Draco Pentheus Malfoy. Vítězem se stal Wesley Armanily Vogle. Zbývající dvě regionální soutěže se budou konat v následujících týdnech a my všichni se těšíme na finálové kolo, kterým vyvrcholí oslavy Dne Voldemortova zániku. Ministerstvo magie nás požádalo, abychom upozornili, že soukromé sázky nad deset galeonů jsou přísně zakázány výnosem Starostolce, který byl vydán minulý měsíc.

„Co máš na těch hloupých soubojích,“ remcal Ron.

„Souboje nejsou hloupé,“ řekl Harry. „Jak to, že ses nepřihlásil?“

„Ani dvojčata nedokážu porazit,“ zamumlal Ron. „Nemá smysl předvádět to před diváky. Myslel jsem, že jestli jeden z nich vyhraje, bude všechno v pořádku. George ještě vyhrát může.“ Zamával džbánkem s medovinou. „Nebo to může Fred zkusit ještě jednou…“

„Kolik bys na to vsadil?“ zeptal se ho Aaron lstivě.

Ron se neurazil, zamyslel se, prohledal si kapsy a řekl: „Dva galeony… Ne, tři.“

Potřásli si na to rukama a všichni ostatní se smáli.

„Takže,“ ujasňoval si to ještě Aaron, držíc Ronovu ruku ve své. „Vsadil jsi tři galeony, že jedno z vašich dvojčat… ne, ať je to jednodušší… jeden za vaší rodiny, vyhraje?“

„Jo,“ vyhrkl Ron.

Aaron vytáhl hůlku. „Nebude vadit, když to zpečetíme, že ne.“

Ron zamrkal. „Ne, pokračuj.“

Aaron poklepal na jejich spojené ruce a zopakoval sázku. „Raději pečetím všechny své sázky – zabraňuje to nepříjemnostem.“

„Na Ronovu čestnost se můžeš spolehnout,“ řekl Harry.

„Viděl jsem, jak tohle kouzlo zachránilo spoustu přátelství,“ řekl Aaron.

„Jen mezi Zmijozely,“ poznamenala tiše Hermiona.

Harry se zahleděl na věž pobočky Gringottovy banky a téměř upustil svou sklenici. „Musím jít. Za pět minut mám hlídku.“ Podal medovinu Ronovi, který si ji rád vzal. Ani se pořádně nerozloučil a letaxem z hospody se přemístil domů, kde si rychle namíchal dávku růžového šumivého lektvaru. Zatímco stál před zrcadlem v koupelně a nechával lektvar působit, snažil se učesat si vlasy. Zdálo se mu, že lektvar nezapůsobil přesně tak, jak měl a tak si namíchal ještě poloviční dávku, překontroloval si hábit a plášť, sevřel v ruce hůlku a přemístil se na ministerstvo.

Když doběhl do kanceláře bystrozorů, Rogan už na něj čekal. „Promiňte,“ vydechl Harry.

Rogan vstal a oblékl si plášť. „Ať se z toho nestane zvyk.“

„Ne, pane,“ ujistil ho Harry.

Na chodbě se Rogan zastavil a otočil se na něj. „Kolik medoviny jsi měl? Smrdíš jako celá Prasečí hlava.“

„Trochu, ale teď jsem úplně střízlivý,“ tvrdil Harry.

„Naštěstí není famfrpál každý týden,“ zamumlal Rogan. „Přemístíme se do doků. Nevstupuj dovnitř.“

*****

Nad velkými ztrouchnivělými vraty byl nápis 1814. Vrata vedla do opuštěného skladiště, které stálo v dlouhé řadě stejných a stejně opuštěných zchátralých staveb. Vítr ulicí, po které téměř nikdo nechodil, proháněl stánky starých novin a igelitových tašek. Kdyby tu i náhodou někdo byl, obyvatelé těchto smutných budov by si určitě dali dobrý pozor, aby na sebe neupozornili.

Stará dubová prkna podlahy v prvním patře byla vyztužena kouzly, aby se po nich dalo bez nebezpečí chodit.

Maurdant Merton, nebyl vysoký muž, ale pohyboval se stylem, jako kdyby byl. Rozcuchané šedivé vlasy si nastrkal pod moly prožraný starý baret. Jeho tvídový plášť byl kdysi velmi honosný, ale teď si ho na sebe vzal jen kvůli teplu. Aby si ho nikdo nevšiml, mohl v kamnech topit jen v noci a třebaže již tři dny svítilo slunce, stále bylo velmi chladno.

„Trvá to příliš dlouho,“ stěžoval si Merton a obrátil svůj nespokojený pohled na dalšího obyvatele místnosti, menšího Inda se světle hnědou kůží, neúměrně kulatým břichem a roztěkanýma očima.

„Na tom nic není,“ odpověděl muž se silným přízvukem. „Prostě to nějakou dobu trvá.“

„Možná bychom mohli použít pec…,“ začal Merton.

Muž ho netrpělivě přerušil: „To by nepomohlo. Máme spoustu vhodných nádob. Tohle už jsme vyřešili.“

„A náš host stále spolupracuje?“

Ind se maličko ošil, než odpověděl: „Jistě. Jistě.“

„Potřebuju něco dělat,“ vykřikl Merton a začal přecházet sem a tam. „Tahle nečinnost po takovém úspěchu mě dovádí k šílenství. Musí být něco…“ Znovu se odmlčel a zvířil prach, jak se rychle otočil. „Možná potřebujeme dalšího hosta… Někoho, kdo nám poskytne víc energie?“

Ind se zamračil. „Náš současný host spolupracuje, protože mu nic jiného nezbývá. Nespolupracující host by mohl být problémem.“

„Musí být něco… Chci provést další demonstraci… sledovat jejich boj, jak se snaží porozumět něčemu tak jednoduchému.“ Probral se ze svého radostného snění. „Řekni, co potřebuješ a já to seženu. Hodně lidí mi dluží laskavost, nebo prostě budou dělat to, co chci. Mám lidem co nabídnout, protože jako muž, který nalezl tu nejcennější perlu, žádné další tretky nepotřebuju.“

„Potřebujeme hlavně čas.“

„Už nechci čekat,“ zavrčel Merton. „Čas dozrál.“

*****

Harry opustil ministerstvo jednou z telefonních budek a vydal se na schůzku s Hermionou. Jeho kamarádka mu poslala neústupnou sovu s tím, že se s ním potřebuje sejít. Její sova ho málem uklovala, když váhal s odpovědí a přemýšlel o svých plánech.

Procházka udělala Harrymu dobře. Ulice byly plné lidí, kteří si po dlouhé zimě užívali slunečného dne. Když dorazil k malé restauraci, do které ho Hermiona pozvala, pomyslel si, že je připraven na cokoliv.

Hermiona jim oběma objednala pití u číšníka, který je uvedl ke stolu a pak ho odmávla, aby si pospíšil. Neklonila se nad stůl a sepjala ruce. „Musím s tebou mluvit.“

„Jsem tady,“ řekl Harry.

„Musím s tebou mluvit o Vishnuovi.“

„Co je s ním?“ zeptal se Harry, a najednou cítil, že úplně na všechno připravený není.

„Takže, párkrát jsem mu poslala sovu…,“ začala Hermiona.

„Vážně?“

„Jo, na tvé párty se mi líbil a ty jsi nikdy nic špatného o svých kolezích-učních neříkal… Tak jsem si říkala, proč ne?“

Přinesli jim objednané nápoje, pro Harryho právě včas. „Hermiono, uvědomuješ si, že je ženatý?“

Nevyprskla své pití, jak Harry očekával, klidně ho polkla. Harry se také napil.

„To vím, Harry,“ řekla přezíravě.

„Tak proč o tom diskutujeme?“ Harrymu se náhle přestaly líbit bílé ubrusy na skleněných stolech, zvlášť když byly položeny takto diagonálně.

Hermiona se odmlčela, vypadalo to, že o celé věci uvažuje ze všech stran. „Myslela jsem, že s tebou mluvil.“

Harry zaklonil hlavu a zahleděl se na modrou barvou natřené trubky a elektrické vedení na nezakrytém stropě. „Hermiono, to je špatný nápad.“

„Harry, takovým tím děsivým způsobem jsem opravdu, ale opravdu, šťastná.“

Harry na ní nechápavě zíral. Z Vineeta žádné negativní emoce necítil. „Už jsi… Sešli jste se?“

„Ne, jen jsme si psali.“ Neřekla to defenzívně, spíš… melancholicky.

Harry odmávl číšníka, který přišel pro objednávku, pryč. Muži stačil jediný pohled na jeho tvář, spolkl to, co chtěl říct a přešel k vedlejšímu stolu. Aby se uklidnil, Harry se zeptal: „Něco ti naznačil? Možná sis to špatně vyložila.“

Upřímným hlasem, který zněl přesně jako jeho stará kamarádka, Hermiona řekla: „To je vlastně to, na co jsem se tě chtěla zeptat.“  Zamíchala slámkou ve své sklenici. „Přinesla jsem ty dopisy, ale nechci ti je ukázat. Jsem z nich v rozpacích.“

„Stejně je nechci číst,“ řekl Harry.

Napíchla na slámku olivu ze dna svého koktejlu a snědla ji. „Nemyslíš si, že si ho můžeš nechat jen pro sebe, Harry, že ne?“

„Ne!“

Harry se cítil podivně otupělý, a když se číšník podíval jejich směrem, mávl na něj a objednal si to první, na co mu padl zrak. Hermiona jídelní lístek ani neotevřela. „Dám si jen hamburger,“ řekla.

Číšník se jí lehce uklonil. „Ano, madam.“

Když odešel, Hermiona se zeptala: „Byl vůbec na jídelním lístku?“

Harry zavrtěl hlavou. „Nevím.“

„Myslela jsem si, že bys mi mohl trochu pomoct,“ řekla tiše. Harry se pokusil odpovědět, ale byl příliš pomalý, protože dodala: „Jsi velký perfekcionalista, víš. Není divu, že tak rychle přicházíš o přítelkyně.“

„O mě nejde,“ ohradil se Harry.

„Promiň,“ omluvila se Hermiona upřímně. „Mám vztek.“ O pár minut později dodala: „Cítím se podvedená.“

„Hermiono,“ začal Harry jemně. „Je ženatý, zapomeň na něj.“

„Jsi jediný, kdo něco takového říká. Ženy, se kterými pracuju, mluví jinak.“

„Tak o tom s nimi nemluv,“ řekl Harry tvrdě. „Zatím se to nikoho nedotklo. Nemůže to nikoho nezranit.“ Harry zacinkal ledem ve skleničce. „Kéž by byl čtvrtek, abych se mohl opít.“

„Promiň,“ zopakovala Hermiona.

Harry cítil, že něco uvnitř něj ustoupilo tou zopakovanou upřímnou omluvou. „Chápu, Hermiono, opravdu. Vidělas někoho, o kom sis myslela, že je ten pravý, ale prostě ho nemůžeš mít. Je mi líto, že si tím musíš projít. Nepokouším se o nic jiného, než být ti přítelem.“

Hermioniny oči se během jeho řeči rozjasnily.

„Dej si ještě něco k pití – pak tě doprovodím.“

Hermiona přikývla, zřejmě se bála promluvit. Než jim donesli jídlo, byla už zase téměř sama sebou a zeptala se ho, jak pokračuje výcvik.

„Protože se to stejně neutají, něco ti povím,“ nabídl Harry, aby odvedl její myšlenky jinam.

Usmála se. „Co to je?“

„Ginny si podala přihlášku do Bystrozorského kurzu.“

„Ach, ne,“ vydechla Hermiona.

Harry ochutnal krevetu a pak jí odsunul na kraj talíře. „Co je na tom špatného?“

„Dělá to jen proto, aby ti byla nablízku.“

„Tomu nevěřím, Hermiono. To by bylo pěkně uhozený… už jen proto, že kvůli tomu musí studovat na OVCE jako blázen, aby měla nějakou šanci.“

„To je fakt,“ připustila Hermiona. „Opravdu je to přehnané.“ Pak, tišeji, zamumlala: „Je to stejné, jako s Ronem.“

Hermiona ve skutečnosti domů doprovodit nepotřebovala, ale Harry s ní stejně šel až do té doby, dokud nenarazili na klidnou uličku, odkud se mohli přemístit přímo do jejího bytu.

Hermiona si svlékla kabát pohrdající módou a odhodila ho na stolek s poštou.

„Budeš v pořádku?“ zeptal se Harry.

Pokrčila rameny. „Jo. Díky, že jsi hned přišel.“

„Kdykoliv.“

Přejela prsty po svém kabátě. „No, už je pozdě a ty máš zítra výcvik. Uvidíme se jindy.“

„Pošli mi sovu, až si budeš chtít zase promluvit,“ řekl Harry. Kývla a po dlouhém čekání, jestli ještě něco neřekne, se Harry přemístil domů.

Doma byl mrtvý klid. Vyšel nahoru, vzbudil Kali, sedl si s ní na postel a položil si ji na klín. Začal se učit, doufal, že si něco z toho do zítřka zapamatuje. Ale vzhledem k rozrušení z večeře s Hermionou, se za chvíli schoulil do klubíčka a Kali se mu přitiskla k hrudi.

Druhý den se probudil ztuhlý mrazem a cítil se celý ulepený z toho, že spal v šatech. Rychlá sprcha a čisté oblečení mu hodně pomohlo, stejně jako káva a brzy už se se zíváním objevil na chodbách ministerstva a přemýšlel, co pro všechno na světě řekne Vineetovi.

Posadil se ke stolku vedle Inda, který vypadal úplně stejně, jako jindy. Rodgers přišel hned za ním, a tak musel Harry celou záležitost odložit. U oběda to dopadlo podobě, nebyli sami a Harry neměl náladu odtáhnout svého kolegu stranou a vyzpovídat ho. Konečně se také zamyslel nad tím, o čem by s ním vlastně měl mluvit, když nečetl ty dopisy.

Během odpoledního nácviku kouzel byl roztržitý a tak skončil s naraženým loktem, když jeho štít selhal a on se rozplácl o zeď. Pak vystrnadil Hermioniny problémy ze své mysli jako kontraproduktivní na to, aby se jimi trápil, aniž by jim lépe porozuměl.

Další den doprovázel Pastorka na hlídku do doků, do oblasti, kde byl napaden Rodgers. Oba byli oblečeni jako mudlové a Pastorek předstíral, že je novinář. Stačilo k tomu před lidmi, kterých se vyptávali, zda něco nezahlédli, zacvakat kuličkovým perem. Harry, protože na práci nic jiného neměl, občas použil trochu nitrozpytu, dozvěděl se pouze o nezaplaceném nájemném, nemocných rodičích a svéhlavé dceři, což mu vyneslo jen bolest hlavy.

V sobotu byl neklidný a přál si, aby si byl s Vineetem promluvil, jen aby si uklidnil nervy. Vydal se tedy do obchodu dvojčat Weasleyových, aby se trochu rozptýlil.

„Harry,“ řeklo jedno z nich a obešlo stolek, na kterém kontrolovalo faktury. Prodavačka se na Harryho zářivě usmála. „Pojď nahoru, Harry, Verity tu chvíli sama vydrží. Později tu bude nával, ale teď je ještě brzy.“

Harry šel za ním po tmavém, rozvrzaném schodišti. Dvojče to tu dobře znalo a tak na něj nahoře počkalo. „Hej, Georgi, je tu Harry.“ Uvnitř dílny nastal šílený zmatek a Fred dodal: „Nedělej si s tím zbožím starosti… Harry o tom nikde povídat nebude.“

Harry konečně dosáhl vrcholu schodiště, kde Fred držel pootevřené dveře. „Dej mu minutku. A jak to je s tebou? Už jsi pozval naši sestru na rande?“

„Ne,“ odpověděl Harry. „Proč se ptáš?“

„Chtěla vědět, do jakých problémů by se dostala, kdyby vyzkoušela skutečný lektvar lásky. Opravdový, ne tu slabou náhražku, kterou vaří děti, když si myslí, že se nikdo nedívá.“ Nakoukl do místnosti. „Je tam čisto,“ řekl a vedl ho dovnitř.

„To by Ginny neudělala,“ prohlásil Harry. Na stole uprostřed místnosti bublala soustava komplikovaných skleněných trubic. Zdi lemovaly krabice navršené až ke stropu, takže místnost vypadala stísněně. Harry se chtěl nechat rozptýlit od svých obav o Hermionu. „Takže, pracujete na něčem, co bych mohl vyzkoušet?“

Později, s žaludkem překyseleným bonbóny a plnými kapsami, se Harry ocitl na sluncem zalité ulici. Fred se vyklonil z okna v patře a hlasitě se s ním loučil. Harry mu zamával a rychle se propletl mezi zákazníky postávajícími před výkladní skříní, aby ho nepoznali.

Doma uložil Harry sladkosti do krabice, kde byly i ty od Vánoc. Skoro už je nejedl, třebaže si pamatoval dobu, kdy by obsah krabice považoval za malý poklad. Želatinové bomby uložil do cínové krabičky, protože syčely, když byly mezi ostatním cukrovím.

Jakmile to udělal, usadil se se svým učením v jídelně, v tichém domě se cítil stísněně. Byl velmi rád, že se tento víkend vrátí jeho opatrovník domů. Minulý víkend se s ním viděl jen letmo a teď si s někým nutně potřeboval promluvit a nevěděl o nikom jiném, s kým by se o své starosti podělil.

Večer ho letaxové plameny vyrušily od nesoustředěného učení. Snape byl v dobré náladě, v až podivně dobré náladě, ale Harry byl příliš plný svých vlastních problémů, než aby se zeptal, o co jde. Snape se posadil ke stolu s velkým balíčkem dopisů a Harry si opřel bradu o pěst a pozoroval ho.

Snape vzhlédl od obálky, kterou otevíral nožem na dopisy a zarazil se. „Děje se něco?“

„Jo,“ odpověděl Harry, zvedl prázdnou obálku a nepřítomně ji roztrhal. „Hermiona mě tento týden vytáhla na večeři, a chtěla vědět, jestli si myslím, že ji má Vineet rád. Alespoň myslím, že to bylo to, co chtěla vědět.“

Snape se zadíval do dopisu. „A v čem je problém… Ach, on je ženatý, že?“

„Ano,“ zamumlal Harry.

Snape si chvíli četl dopis. „Udělat takovou chybu, to se slečně Grangerové nepodobá.“

„Ne, ale myslím, že je zamilovaná.“ Snape se na Harryho zahleděl, ale nepromluvil. „Je mi jí líto,“ dodal Harry.

„Existují anti-elixíry lásky. Mám ti na nějaký napsat postup?“

„Jak dlouho by trvalo, ho připravit?“

Snape začal otevírat další dopis. „Asi týden.“

„Tak asi jo. A Ginny poslala přihlášku do Bystrozorského kurzu a Hermiona si myslí, že mi jen chce být nablízku.“

„Její OVCE nebudou tak dobré,“ zavrtěl Snape pochybovačně hlavou.

„To jsem si taky myslel.“

„Ty jsi dneska nikde nebyl? Byl jsi ustaraný a znepokojený věcmi, nad kterými nemáš žádnou kontrolu?“

„Ráno jsem byl na Příčné ulici…,“ bránil se Harry. „Stavil jsem se u dvojčat.“

„Takže jsi ty zprávy neslyšel,“ řekl Snape.

„Co se stalo,“ zeptal se Harry zvědavě.

Snape sáhl do kapsy, vytáhl malou mosaznou hůlku na řetízku a položil ji na stůl. Harry se na ni chvíli díval, pak jí zvedl a přečetl si nápis, vyrytý do kovu: Regionální soutěž Newcastle Upon Tyne & All-Parts-North — Severus Prince Snape.

„Nevěděl jsem, že ses přihlásil,“ zamračil se Harry. „Je dobře, že nemůžu soutěžit, protože jsem rozhodčí, jinak bychom spolu soupeřili.“ Aniž by o tom přemýšlel, důrazně řekl: „Nenapadlo tě, že by se ti někdo mohl pomstít.“

„Pan Vogle proti mně něco má?“

„O ničem jsem neslyšel.“ Harry byl rád, že se nezeptal na Rodgerse. Znovu si prohlédl mosaznou hůlku. „Proč jsi neřekl, že ses přihlásil?“ zeptal se trochu dotčeně.

„Myslel jsem, že budeš sledovat všechny souboje.“

„Přemýšlel jsem o tom, ale mám moc práce. Jak to šlo?“

„Měl jsem jen jednoho vážného soupeře a to byl Tertius Ogden.“

„Ty jsi to natřel Tertiusovi Harry-jsi-jen-ubohou-náhradou-Brumbála Ogdenovi a já jsem to neviděl?“ stěžoval si Harry.

Snape byl pobavený tak, jak ho Harry ještě neviděl. Vypadalo to, že potlačuje smích. „Nevěděl jsem, že mu tak říkáš?“

„Jo,“ potvrdil Harry. „Číms ho dostal?“

Snape zběžně pohlédl na hodiny a rychle vstal. „Později ti to celé povím. I když jsou tvé potíže s Kouzelnickým světem zábavné, nechci přijít pozdě.“

Harry za ním musel jít do haly a po schodech nahoru, aby se mohl zeptat: „Pozdě kam?“

„Na schůzku,“ odpověděl Snape ze své ložnice. Harry byl ještě na schodech, když Snape vyšel ven oblečený v lepší košili. Šel za ním zase dolů, kde si Snape oblékl plášť.

Celé ty přípravy nevypadaly úplně správně. „S Candidou?“ zeptal se Harry.

„Ne.“

Harrymu se sevřel žaludek. „S kým?“ zeptal se, odsouzený k tomu aby se ptal.

Snape po něm střelil vědoucím pohledem, ale místo odpovědi si narovnal límec na plášti.

„To ne,“ řekl Harry. Bylo to nejlepší, co dokázal.

„Ne, co?“

„Nejdeš na rande s mou sestřenicí.“ Harry to chtěl říct jako požadavek, ale vyznělo to jako pochmurné konstatování skutečnosti.

„Je to jen formální schůzka, Harry.“

Harry si pomyslel, že je to na nejneočekávanější věc, kterou Snape řekl. „Polly to ví?“

„Ano,“ řekl Snape maličko blahosklonně. „V tomhle případě se nemá čeho obávat.“

„Kdy se vrátíš?“ zeptal se pak Harry a snažil se, aby to znělo obyčejně a ne opuštěně.

Snape se na něj dlouze zadíval, jeho pohled byl skoro pronikavý, ale klidně řekl: „V deset.“

„Dobře.“

Snape se přemístil a Harry zůstal stát ve dveřích, necítil se zrovna dobře. Vyběhl ze dveří a skoro nepočkal, až proběhne přeměna a vyskočil do vzduchu.

Bylo to už hodně dlouho, kdy naposledy takhle létal kolem domu. Vlhký vítr byl ještě velmi chladný a příjemně pročesával jeho peří i srst. Nejistý, kam zamířit, kroužil nad vesnicí protkanou sítí pouličních luceren. Slunce právě zapadlo a mraky na obzoru byly oranžové a červené, jako by hořely. Harry si pomyslel, že si měl vzít raději motorku. Oblétl vesnici ještě jednou a rozhodl se, že fyzická námaha je zábavnější. Sklonil hlavu a vydal se na sever.

Ale létání ho příliš neuklidnilo. Na kraji vsi se otočil a letěl zpátky na jih, chvíli plachtil a jemně upravoval směr jen konci křídel, byla to dovednost, kterou nedostatkem praxe ztrácel; bez tohoto umění by byl při dlouhých letech za chvíli unavený.

Příliš brzy se pod ním objevilo Shrewsthorpské nádraží, které bylo osvětleno jasněji, než cokoliv kolem. Harry přistál na tmavé zahradě a zadními dveřmi vešel do domu, necítil se o moc lépe, než předtím.

Zkusil se učit; pokusil se přerovnat své knihy; přál si vědět, kde je dnes večer Ron. Zvažoval, že by se mohl přemístit do Doupěte a zeptat se. Pomyslel si, že to je nejlepší nápad, když se ozvalo klepátko.

Harry měl dojem, že dnes večer už limit romantických potíží dosáhl svého vrcholu, ale mýlil se; ve tmě na přední zahradě stála Candida.

„Omlouvám se, že obtěžuju, ale chtěla jsem mluvit se Severusem.“

„Ale on tu není,“ řekl Harry, a protože si strašně chtěl s někým promluvit, dodal: „Nechcete si dát čaj?“

„Ach,“ zaváhala. „Díky, Harry.“

„Jak to, že jste v sobotu večer doma?“ zeptala se, když věšel její plášť a ona si odkládala klobouk a rukavice na skříňku.

„Právě jsem se to pokoušel vyřešit,“ vysvětlil Harry otupěle.

„Kde je teda Severus?“ zeptala se.

Harry neměl chuť lhát. „Na rande.“

Zastavila se u schodů a otočila se na něj. „Aha,“ řekla. „Opravdu?“

„Jo,“ potvrdil Harry.

„Vy… Nemáte z toho radost?“ zeptala se se smíšenými pocity.

Harry se posadil a pomyslel si, že by si dal horké kakao, očekával, že ho Winky za chvíli donese. „Všichni se tenhle týden zbláznili. Moje nejlepší kamarádka se zamilovala do ženatého muže a najednou jako by ztratila rozum. Moje další kamarádka se snaží stát se bystrozorem, protože si na mě stále myslí.“ Svěřit se mu pomáhalo a její zájem ho donutil pokračovat. „A nevím, co se stalo s dalším kamarádem, tím, do kterého je zamilovaná ta první kamarádka. Nedokázal jsem si s ním promluvit. Nevím, jestli je to jeho vina, nebo jestli jen ona neztratila hlavu.“

Se zajiskřením se objevilo horké kakao a Candida si k sobě jeden hrnek přitáhla. „Láska dokáže lidi pobláznit – zvlášť neuskutečnitelná láska.“

„Jo,“ souhlasil Harry a napil se kakaa. „Nechtěla jste radši čaj?“

„Ne, chtěla jsem tohle, díky.“

„Dobře. Měl jsem se zeptat. Ale… Winky obvykle ví, co kdo potřebuje,“ poznamenal Harry roztržitě.

„Copak jste nikdy nebyl zamilovaný, Harry?“

„Pořád jsem,“ slyšel se Harry jak odpovídá.

„Opravdu? Kde je ta šťastná dívka?“ dobírala si ho a rozhlédla se.

Harry se ironicky usmál. „Tady ne,“ řekl zamyšleně.

„Neříkejte, že je taky vdaná.“

„Ne, je to moje nadřízená.“

Candida zavrtěla hlavou. „Takže ani Harry Potter nemůže mít toho, koho chce.“ Pozvedla hrneček s kakaem v náznaku přípitku. „Na nešťastnou lásku.“ Harry se k ní neochotně připojil a ona se ho snažila utěšit. „Možná není dobrá v posteli.“

„Ale je,“ odpověděl Harry a zadíval se do hrnku s kakaem, jako by z něj chtěl něco vyčíst. Po tom přiznání mu bylo náhle lehčeji u srdce, nechtěl ho odvolávat.

„Harry,“ řekla káravě. „Jen aby se o tom nedozvěděli novináři.“

„Bylo to dřív, než se stala mou nadřízenou,“ tvrdil Harry.

Po dlouhé odmlce se Candida zeptala: „Vypadá dobře?“

„Kdo, Tonksová?“

„Severusova přítelkyně… nebo jste se s ní nesetkal?“ Odložila raději hrnek, třebaže otázka vyzněla poměrně klidně.

„Ne, znám ji.“ Harry si vybavil Pamelu. „Vypadá obyčejně. Doufáte, že by mohla mít hrb, nebo tak něco?“

„Tak něco,“ potvrdila Candida.

„Je to moje sestřenice,“ řekl Harry ponuře.

Candida ztuhla. „Opravdu?“ zeptala se maličko sklíčeně.

Harry přikývl. Stejně jako u Hermiony byl v nepříjemné situaci, neměl ani trochu ponětí, co mezi těmi dvěma v poslední době bylo. Musel se zeptat, i když to nebylo moc loajální. „Severus není… nepodvádí vás, nebo tak?“

„Ne,“ řekla klidně. „Stali se z nás přátelé.“ Otáčela hrnek v dlaních. „Zatímco jste byl ve Finsku, Severus byl smutný a udělalo mu dobře, když jsem ho občas vytáhla na pivo nebo na skleničku. Byla to dobrá věc, se kterou skončil, když jste se vrátil.“

„Jsem tvrdý ke každému, kdo je s mým rodičem,“ namítl Harry nenuceně, ale znělo to spíš smutně. „Takže mezi vámi a Severusem nic není?“ zeptal se a uvažoval, jestli je teď na jejím místě Pamela.

„V této chvíli nemá v mém životě žádné takové místo.

Harry se zamyslel. „Nechce se ženit.“

„Od tohoto tématu se drží pěkně daleko,“ odfrkla si Candida hořce.

Po dlouhé pauze řekla: „Rande. Je to opravdu rande?“

„Byl to pro mě šok,“ prohlásil Harry a oba se zasmáli. Zvedl mosaznou hůlku, která stále ještě ležela na stole. „Tohle bylo taky překvapení.“

Zvědavě si ji od něj vzala a Harry vysvětlil: „Severus vyhrál regionální soutěž.“

„To je skvělé,“ řekla vesele a posílila tím Harryho víru, že se opravdu o Snapea zajímá. Položila hůlku na stůl, ale ještě dlouho na ní nechala položenou ruku. „No, neměla bych tu být, až se vrátí domů, a neměla bych zneužívat vaši milou pohostinnost.“

„To je v pořádku… Potřeboval jsem si s někým promluvit,“ přiznal Harry.

Vytáhla z kapsy skleničku s letaxem a mávla na Harryho, který jí nabízel ten jejich. „Rádo se stalo, Harry, opravdu. A nechám na vás, zda Severusovi povíte, že jsem se stavila.“

„Dobře.“

A byla pryč. Harry si přitáhl jednu ze svých knih a s čerstvým hrnkem kakaa v ruce se začal konečně učit. Ještě pořádně nezačal, když plameny v krbu zezelenaly a objevil se Snape.

Svlékl si plášť a všiml si druhého použitého hrnku na stole. „Měl jsi hosta?“ zeptal se.

„Ty jsi měl hosta,“ prozradil mu Harry strnule, třebaže to neměl v úmyslu.

Po chvíli Snape řekl: „Aha.“ A odnesl plášť na chodbu. Pak se vrátil a posadil se.

„Jaké to bylo?“ zeptal se Harry.

Odpovědí mu bylo jen malé pokrčení ramen, z výrazu jeho tváře Harry poznal, že mu nic neprozradí. Vrátil se tedy ke své knize a přál si, aby už bylo trochu víc hodin a mohl jít do postele.

„Nechtěl by sis zahrát šachy?“ zeptal se Snape.

„Musím si tohle dočíst,“ odpověděl Harry, aniž by vzhlédl.

„Hm,“ pronesl Snape neupřímně veselým hlasem. „Alespoň že teď otáčíš stránky.“ Vstal a odešel.

Harry si hlasitě povzdychl, dočetl kapitolu a šel spát.

 

Poslední komentáře
08.10.2010 20:35:10: Tolik nešťastné lásky v jedné kapitole... smiley${1} Díky za další krásnou kapitolku :)
08.10.2010 18:48:07: smiley${1}smiley${1}
08.10.2010 13:41:08: Díky moc za další kapitolku. Tady se opravdu můžeme spolehnout, že ve čtvrtek kapitolka vzorně přijd...
07.10.2010 22:52:41: Děkuji za další kapitolku, mám ráda tu jistotu, že ve čtvrtek přijdu domů a už tu na mě čeká kapitol...