Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

12. kapitola

Power Play

Rodgers už se cítil natolik dobře, aby s nimi zase trénoval pokročilé dvojité štíty, které jim ukazoval minulý týden. Stejně se ale brzy unavil, a tak postával bokem a jen jim uděloval rady. Jejich učební plán už byl stejně hodně narušený, ale nikdo na to neupozorňoval, zvláště ne Harry, který tak dostal šanci dohnat to, co zameškal.

„Mělo by to vypadat víc jako diamant než jako chryzantéma, slečno Kalendulová,“ kritizoval Rodgers. „Na vnitřním štítu nemáte skoro žádné hrany.“

„Nemohu dělat oba najednou,“ přela se. „Jsou příliš odlišné.“

„Jen se snažte,“ odvětil.

Vineet na ní poslal mírnou útočnou kletbu, její vnější štít jí zčásti zablokoval a zbytek se rozplynul u vnitřního štítu.

„Wickeme, teď s Potterem.“

Harry se zhluboka nadechl, když na něj letěla první kletba. Nevedl si o mnoho lépe než Kerry Ann a na jeho pokusech se začala odrážet malomyslnost. Rodgers jim to znovu předvedl, aby je ujistil, že uvnitř kopulového bloku lze vztyčit ten krystalický.  Když na něj přiletěla další kletba, Harry ji se zaváháním snadno zablokoval štítem, který vypadal jako pokroucená bublina než jako dvojitá kopule. Jeho hůlka prostě nechtěla vyprodukovat dvě různé formy štítu najednou.

 „Takhle ne, Pottere. Nejdřív musíte vystavět vnitřní a pak vnější štít, už několikrát jsem to opakoval.“

Harry přemýšlel, jestli by mu to se dvěma hůlkami nešlo lépe. Představoval si, že obě drží v jedné ruce, z jedné vyslal krystalický štít a pak předstíral, že ten kopulový vysílá z druhé hůlky. Kolem něj se objevil pevný zářící štít. Aaron udiveně spustil ruku s hůlkou, kterou mířil na Kerry Ann, které se ze rtů vydralo obdivné: „Ooch.“

„Mnohem lepší,“ pochválil Rodgers Harryho. „Co jste udělal jinak?“

„Představil jsem si, že mám dvě hůlky.“

„Hlavně že to funguje,“ poznamenal Rodgers unaveně.

Během oběda v kantýně – když si Kerry Ann odběhla vyzvednout společenské šaty a Aaron si šel prodloužit licenci na svého domácího mazlíčka – se Harry ocitl o samotě s Vineetem. Sousto sendviče se mu zdálo náhle příliš tuhé a musel tvrdě polknout. Uvažoval, proč nedokáže to téma načít, ale pak ho k tomu oklikou dovedl Vineet sám.

„Kdy pořádáš další večírek?“

„Pravděpodobně o víkendu před Dnem Voldemortova zániku, to je za měsíc. Dřív nemám čas,“ odpověděl Harry.

„Hm.“ Vineet se vrátil ke svému obědu.

„Proč se ptáš?“ troufl si Harry.

Neobvykle vážným hlasem Vineet prohlásil: „Máš zajímavé přátele.“

Harry horečně uvažoval o tom, jak se zeptat. Všechny otázky, které ho napadly, by prozradily, že mluvil s Hermionou a to Harry opravdu prozradit nechtěl, i když nevěděl proč. Místo toho řekl: „Strávil jsem roky jejich výběrem. Většina z nich stála při mně, nebo přesněji přede mnou, v těch nejhorších chvílích.“

„Je dobré mít takové přátele,“ poznamenal Vineet svým obvyklým filozofickým způsobem.

„Jo,“ řekl Harry. „Je dobré mít věrné kamarády.“ Pohlédl na klidného Vineeta a raději zmlkl.

*****

Maurdant Merton mrštil otevřenou velkou knihou o přeplněný stůl. V rohu místnosti byla hromada podobných velkých knih na otlučené bedně. Knihy byly staré, kůže na nich byla celá rozpraskaná, ale teď byly beznadějně zaprášené a mnohde na nich byly otisky špinavých prstů. Prokleté a okouzlené předměty se válely všude kolem stěn, většina z nich byly rozbitá.

„Musí existovat způsob, jak to urychlit,“ zavrčel a prohlížel si rozmazaná písmena v knize. Vytrhl z knihy stránku a odnesl ji na druhou stranu místnosti, kde seděla kulatá, malá Indka a něco míchala špičkou hůlky. Mertona, který k ní došel, si nevšímala.

„Kde je Debjit?“ zeptal se Merton.

„Na pochůzce,“ odpověděla, ale nepodívala se na něj. Pohnula se teprve když se Merton sklonil a zdvihl okrouhlou nádobu, které ležela na bedně. Nesouhlasně na něj pohlédla.

„Tohle je hotové?“ zeptal se, když nádoba jemně zapraskala.

„To je pokus,“ řekla značně rozzlobeně. „A je to hodně křehké.“

„Další pokus?“ opatrně ji postavil zpět. „Tohle by měl Debjit vidět,“ zamával vytrženou stránkou z knihy. „Na ochrany můžeme použít dva kouzelníky.“

„To už jsme zkoušeli…,“ řekla otráveně. „Neúspěšně.“

„Potřebujeme najít způsob, jak uložit ještě rychleji ještě víc energie,“ naléhal. „Tohle vyžaduje příliš mnoho času.“

„Ale funguje to,“ řekla žena tvrdě. „Dřív jste se o to nestaral.“

Merton začal přecházet po místnosti. „No právě. Kdybychom jich měli víc, mohli bychom udělat cokoliv.“

Rachot porcelánu přenesl jeho pozornost na člověka, který nesl plný tác. „No tohle, tady je takový nepořádek!“ prohlásil muž. Vytáhl z rukávu bílou péřovou prachovku, smetl prach z velké bedny a tác na ní položil. Pohlédl z Mertona na Indku. „Dnes to tu bude zase celý den takové neosobní?“ zeptal se.

„Nejspíš ano,“ odpověděl Merton, vzal si z podnosu šálek a nalil si čaj.

„Hm,“ zamumlal blonďatý muž zklamaně a protáhl se dveřmi kolem Debjita, který se právě vrátil.

„Ahoj, Gildie,“ pozdravil ho Debjit automaticky.

„Je hloupé, že pro něj nemáme lepší využití,“ zamumlal Merton. „Držet ho tu jako laskavost pro někoho, kdo nám nemůže uškodit, je pitomost.“

„Je docela přizpůsobivý,“ poznamenal Debjit a odložil pytel plný potravin na zem. „Jeho čas ještě přijde, tím jsem si jistý.“

Merton si založil ruce v bok. „Potřebujeme víc magie,“ řekl nespokojeně. Nacpal Debjitovi pod nos stránku z knihy. „To čekání už mě unavuje. Mám plány, které chci uskutečnit, už jsem byl trpělivý dost dlouho. Mohli bychom držet v šachu celé ministerstvo, kdybychom pracovali rychleji.“ Rozhořčeně bouchl pěstí o dlaň druhé ruky.

Debjid nedůvěřivě studoval vytrženou stránku. „Pracujeme tak rychle, jak je to možné. Svaha je lepší v nabíjení nádob, než já, a náš magický host není tak silný, třebaže je ochotný snažit se dlouhé hodiny. Kdyby tak byl způsob, jak sehnat někoho silnějšího.“

Merton přimhouřil oči. „Možná bychom se na to měli podívat.“ Zadumaně přemýšlel o svých mnoha knihách. „Musíme sehnat někoho s větší silou, ne, že bych se chtěl nějak dotknout vaší milé ženy.“ Přežel k oknu a zadíval se ven. „Oplať návštěvu našemu příteli a zeptej se, koho by doporučil. Chci mít v rezervě dostatek nádob, abychom mohli učinit prohlášení. Ministerstvo bude snadný cíl.“ Když se otočil zpátky, oči mu temně zářily.

Debjit kývl a zase odešel.

*****

Ředitelka otočila poslední stránku svých poznámek připravených na poradu. „Skřítci byli informováni, aby až do konce roku neservírovali kaši a hrášek…,“ přes své brýle pohlédla na Snapea, „po tom neočekávaném incidentu, který se stal včera večer u zmijozelského stolu.“

Snape jí to oplatil povzneseným pohledem. Vectorová se zasmála: „Ta stará kouzla nikdy úplně nevymizela. Někteří podnikaví studenti je vždy znovu oživí.“

McGonagallová si povzdechla: „Myslím, že to je vše,“ řekla a zavřela složku se svými poznámkami.

Učitelé začali vstávat. Firenzeho kopýtka zaklapala po podlaze, jak ze sborovny odcházel, následován Hagridem. Oba se museli ve dveřích hodně sklonit. Nakonec v místnost s ředitelkou a jejím zástupcem zůstala jen Vectorová a Červotočková. Snape začal také vstávat, ale McGonagallová mu položila ruku a paži. Za chvíli už byli ve sborovně sami.

„Tak, Severusi…“

Snape tázavě povytáhl obočí, když zaváhala.

„Harry už se dávno vrátil, ale ty ne,“ řekla bez obalu. Snape protočil v prstech brk z krkavce, ale nepromluvil. „Děje se něco s Harrym?“ zeptala se.

„Ne, je teď víc samostatný, jestli ne úplně nezávislý a je až děsivě odolný vůči mrazu.“

Odstrčila strnou svůj zápisník. „No to je snad dobře. Co se děje?“

Snapeův pohled byl vzdálený, ale pak zavrtěl hlavou a popotahoval peříčka na svém brku.

McGonagallová byla neodbytná. „Jak vidím, nechceš mi to říct. Není to Harry?“

„Nevím,“ odpověděl Snape.

Povzdechla si a začala si kapesníkem čistit brýle. Zvedla je k lampě uprostřed stolu a řekla: „Ptám se proto, že před dvěma dny byla Starostolci předložena nečekaná zpráva.“ Snape jen zvědavě vyčkával a tak pokračovala: „Oddělení záhad zahájilo vyšetřování kolem Harryho, o čemž bych ti neměla říkat, ale musím, protože jak očekávám, tak tě stejně budou vyslýchat.“

„Proč mě budou vyslýchat?“ zeptal se Snape podezíravě, najednou to znělo jako za starých časů.

 McGonagallové se zavlnily rty. „Jsi jako Harry, Severusi, Potřebuješ nepřítele, aby ses rozhýbal.“ Vzdychla. „Budou tě vyslýchat, protože Starostolec nechal ten případ otevřený a vrátil ho zpět na Oddělení záhad. Artur mi poslal sovu a oznámil mi, že bude určen jiný vyšetřovatel, takže čekám, že tě ta osoba navštíví.“

Bylo slyšet děti, probíhající halou a Skoro bezhlavého Nicka, jak je hubuje,

„Kdo byl první vyšetřovatel?“ zeptal se Snape. „Harry se o tom nezmínil… Věděl to?“

„Artur se ho vyptával, než podal hlášení. Jeho dopis byl hodně zklamaný, že případ nebyl uzavřen a že nemůže nic víc udělat. Podle něj měl Harry plnou podporu všech členů Odboru magického vymáhání práva, možná s výjimkou Alastora, který teď na tom případu pracuje.“

„Tajně?“

„Myslím, že by byl rád, kdyby to tak bylo. Aby kolem sebe mohl vrhat spoustu paměťových kouzel, aby to tak zůstalo…“

„Díky za varování.“ Snape vstal a rukama se opřel o stůl, když McGonagallová temně řekla: „Starostolec má nejasné obavy týkající se pana Pottera, které se ani mně, ani několika dalším, nepodařilo uklidnit.“

Snape se k ní naklonil, vlasy mu spadly přes obličej. „Něco ve smyslu, že je vládcem podsvětí.“

„Něco v tom smyslu,“ připustila McGonagallová nešťastně.

Snape zíral do plamene lampy na stole. „Harry není nebezpečný, V ten den, co se vrátil, jsem ho viděl vztekat se kvůli slečně Bellunové a nikde nebylo ani náznaku něčeho z temného světa. Kontrolu nad temnými tvory zvládl velmi uspokojivě.“

„Před tímhle vším bych nevěřila, že něco takového existuje,“ řekla McGonagallová.

„Každé citlivé dítě, které se bojí toho, co se skrývá pod postelí nebo ve skříni, si je velice dobře vědomo, že to existuje.“ Narovnal se a posbíral své věci.

„Severusi,“ ozvala se McGonagallová. „Mám pocit, že nejsi ochoten být ke mně upřímný, kvůli mé pozici ve Starostolci. Je to tak?“

Snape si zastrčil diář a papíry pod paži. „Ne, to není tím. Ulevilo se mi, že se Harry vrátil. Jen si uvědomuji, že jsem předpokládal, že ho šaman naučí, jak bránu uzavřít, ale on ji otevřel. Ani jsem si nepředstavoval, že mu ukáže, jak procházet mezi oběma světy a jak uklidnit ty odporné tvory žijící v podsvětí. Ještě stále se na to pokouším zvyknout.“ S temným hněvem dodal: „Není to schopnost, kterou by měl Temný pán.“

McGonagallová také vstala a oficiálním hlasem řekla: „Takže si myslíš, že neexistuje žádný důvod pro vyšetřování?“

Snape položil diář a ostatní dokumenty zpátky na stůl. „Ty jsi ztratila víru v Harryho?“ Chtěla něco říct, ale přerušil jí. „Protože má důvěra nezávisí na tvé pozici mezi těmi šedovousáči, ale jestli Harrymu nevěříš, nemohu být k tobě otevřený.“

V napjatém tichu si ho chvíli prohlížela a pak se lehce zasmála. „Zábavné je, jak se Artur v dopise zmínil, že hlavní Harryho starostí bylo, abys do toho nebyl zatažený.“

Snapeovi poklesla ramena, když to slyšel a s pochmurným výrazem se odvrátil.

Promnula si čelo. „Máš pravdu, samozřejmě. Strávila jsem příliš mnoho hodin s těmi opatrnými šedovousáči, jak jim říkáš. Harry toho tolik prožil a podařilo se mu zůstat laskavý… Není důvod očekávat, že se změní.“

Vyšli ze sborovny. Poslední paprsky slunce se zaleskly v oknech nad hlavním vchodem.

„Severusi?“ ozval se nečekaně známý hlas.

„Candido?“ Snape se otočil a překvapilo ho, že stojí před dveřmi do Velké síně. „Co tu děláš.“

„Chtěla jsem s tebou mluvit.“

Snape pohlédl na McGonagallovou, ale ta jen pokrčila rameny a zamířila pryč. Snape kývl hlavou k velkému schodišti a řekl: „Tak pojď do mého kabinetu.“

„Studenti říkali, že máte poradu, tak jsem si myslela, že nebude vadit, když počkám,“ vysvětlila cestou. Došli k jeho kabinetu a Snape odstranil ochranná kouzla na dveřích. „V sobotu večer jsem se zastavila,“ řekla, „ale byl jsi pryč.“ Zjevně pro ni bylo hodně těžké to říct.

Snape jí trochu toporně pokynul k židli pro hosty před svým stolem.

Opřela se rukou o opěradlo židle a neohrabaně si sedla. „Všechno co jsem měla v úmyslu ti říct, je teď mnohem těžší.“ Snape neodpověděl, jen před sebou na stole sepjal ruce. „Jak se k tobě mám dostat?“

„Na to už ses ptala,“ podotkl tiše.

„Vím, že to jde. Harrymu se to povedlo.“ Zatímco mluvila Snape se na židli otočil stranou, zaklonil hlavu a zadíval se na strop. „Jinak bych to vzdala už dávno,“ dodala.

„Harryho ses nezeptala?“ zeptal se Snape ironicky.

„Ne. Jaká by byla jeho odpověď?“

Snape se zasmál. Stále hleděl do stropu, když odpovídal. „Tak podívej. Něco ve smyslu vzájemného porozumění, předpokládám,“ řekl suše.

Candida se rozhlédla po policích plných knih o obraně proti černé magii, lektvarových příruček a přísad do lektvarů plujících v zeleném roztoku. „No dobře, tak to mám teda smůlu,“ poznamenala.

Snape se znovu zasmál. „Bylo něco, co jsi doufala, že se stane?“ zeptal se, sedl si rovně a zadíval se z okna.

„Jen něco, co jsem si potřebovala uvědomit,“ odpověděla, promnula si ruce, jako by v místnosti byla zima. „Když jsem zjistila, že máš schůzku, zaskočilo mě to víc, než jsem si dokázala představit.“

Vrhl na ni letmý pohled. „Byla jsi překvapená?“ zeptal se nazlobeně.

Pokrčila rameny. „Ano, Harry taky byl. Říkal, že se jedná o jeho sestřenici.“

„Byla víc fascinovaná představou magie obecně, než mnou osobně,“ řekl Snape. „Jestli ti to nějak pomůže.“

„Myslím, že ano. Proč jsi na mě tak drsný?“

Zaskočený Snape se na ní znepokojeně podíval. „O to jsem se nepokoušel.“

Candida se zadívala na své ruce a řekla: „Co mám dělat?“

Snape se naklonil přes stůl a zeptal se: „Proč jsi tak vytrvalá?“

„Protože nemohu jinak,“ přiznala.

Snapeovi klesla hlava, ale hned ji zase zdvihl. „Příliš se mě vyptáváš. Tvoje společnost mi nevadí… Půjdu dokonce tak daleko, že přiznám, že ti dávám přednost, ale nejsem dobrý pro manželství. Co by tomu řekli tvoji rodiče?“

„Je mi to jedno…“

„Staráš se o to, co si myslí,“ odsekl Snape drsně.

Candida stiskla rty. „Máš nespravedlivou výhodu.“

„Ano, nemám ohledně toho žádné výčitky svědomí,“ uvedl Snape, jako by to byl bod pro něj.

„Ani ses s nimi nesetkal.“

„Je to všechno zvláštní,“ ušklíbl se Snape. „Nedovedu to vyjádřit.“

Candida se zamračila, jako by na něco přišla. „Máš chvilky, kdy jsi naprosto povrchní.“

„Já?“ posmíval se Snape.

„Chceš být navždy sám?“ zeptala se.

„Teď nejsem. Je tu Harry,“ podotkl unaveně.

„Aha, tak se vrátím, až odejde. To by mělo být tak za půl roku,“ připomněla. Snapeovy oči byly náhle vzdálené, spěchala to napravit. „Omlouvám se. To jsem říkat neměla.“

Zavrtěl hlavou. „Ne, to je v pořádku. Pravděpodobně bude chtít být sám, asi někde v Londýně a nebude to už dlouho trvat.“ Tišeji dodal: „I když jsem si myslel, že to bude až zadlouho. Možná lžu sám sobě.“ Znovu před sebou sepjal ruce.

„Můžeme si někdy vyjít?“ zeptala se Candida. „Byla bych ráda.“

„Mám naplánovanou další schůzku s Pamelou.“

„Aha.“ Candida vstala a urovnala si plášť. „Já ti nerozumím,“ postěžovala si.

„To po tobě nechci,“ poznamenal Snape.

Candida spustila ruce dolů, plamen svíčky na stole zakolísal. „To mi říkáš teď.“ Dopnula si knoflíky. „Takže chceš… aby ti porozuměla Harryho sestřenice?“

„To určitě ne,“ odpověděl Snape.

„No tak dobře,“ řekla Candida odevzdaně. „Pošli sovu, kdybys potřeboval společnost.“

Snape si založil ruce. „Je hloupé takhle pokračovat… ne?“

Pokrčila rameny. „Je to lepší, než ta druhá možnost.“

Snape si ji chvíli prohlížel, než vstal, a když odešla, zjistil, že je zamyšlený.

Mnohem později, těsně před půlnocí, když zhasínal světla, sáhl po hůlce a otočil se, instinktivně věděl, že není sám.

„Hmf,“ zabručel hlas a pak ze sebe Pošuk Moody stáhl neviditelný plášť.

Snape sklonil hůlku. „Mohl jste zaklepat,“ zkritizoval ho. „Příště nechám instinkty pracovat místo mě.“

„Chtěl jsem vědět, jestli se mi povede nepozorovaně vejít.“

„Celý hrad, i moje kancelář, je zakouzlený tak, aby vzdoroval ministerským bystrozorům,“ ušklíbl se Snape a sedl si ke stolu. „Co chcete?“ zeptal se pohrdavě.

Moody kroužil po místnosti, zkoumal police a zadíval se na myslánku a důkladně si přečetl názvy knih obrany proti černé magii. „Odpovědi.“

„Možná byste se mohl nejdřív zeptat,“ podotkl suše Snape „Chystal jsem se do postele, než jste přišel… Tak kdybyste to mohl urychlit.“

Moody neodpověděl, jen svou dřevěnou nohou dupal po celé místnosti, zastavil se před lektvarovou skříňkou a svým kouzelným okem zkoumal její obsah. „Jsou tam nějaké hodně zajímavé věci,“ zavrčel. „Teda spíš nezákonné věci.“

„Pokud chcete, můžete si je vzít sebou,“ řekl Snape klidně.

Moody konečně dodupal ke stolu. „Pokud vím, že je máte, nemůžete je použít na cokoliv diskutabilního. U některých z nich si jsem jistý, že jste jediný v celé Británii, kdo je má. Pamatujte na to.“

„Samozřejmě,“ řekl Snape povýšeně.

„Nijak zvlášť netoužím být na vaší špatné straně, Snape,“ řekl Moody. „Jste příliš dobrý lhář a vaše představa o loajalitě je hodně podivná.“

„Albus o ní nikdy nepochyboval,“ poukázal Snape a spojil prsty do věžičky.

„Ne, to Albus nikdy neudělal. Tak co jste toho chlapce učil?“

Snape se usmál. „Předpokládám, že tím chlapcem máte na mysli Harryho… A v poslední době jsem ho neučil nic, co by mu k něčemu bylo.“

„Žádá kouzla z černé magie? Vím, že jste jich v průběhu let zvládl značný počet. Vím to, protože jsem vás je viděl používat.“

„Nikdy jsem neučil Harryho temná kouzla?“

Moody se opřel o stůl. „Podívejte, vy jste příliš dobrý lhář na to, aby tohle k něčemu vedlo. Jak to vidím, podporujete to jeho spojení s Temnou stranou. Je to hodně lákavá představa, co?“

„Měl byste tu paranoiu nechat za dveřmi. Mohl bych vám na ní doporučit novou klec,“ rozzlobil se Snape a vstal. „Proč jste přišel, Alastore,“ zeptal se tónem, který naznačoval, že jeho trpělivost je u konce.

Moody opět začal přecházet po místnosti svou kolébavou chůzí. „Raději bych to neříkal.“

„Můžu hádat. Ministerstvo je znepokojeno tím, že Harry potřeboval poněkud neortodoxní výcvik v šamanské magii.“

Moody delší dobu neodpověděl. „Mohlo by to tak být, ale já jsem to neřekl.“ Snape protočil očima. Moody si toho nevšímal a řekl: „Takže, pokud je vaše tvrzení, že s tím nemáte co do činění, správné, tak kdo je odpovědný? Nedostal to od Voldemorta.“ Pohledem střelil po Snapeovi. „Tím jsem si jistý.“

Snape neodpověděl.

Moody pokračoval: „Taky to nemá po svých rodičích.“

„Nevím, odkud to má. Prostě to tak je. To, že jsem našel někoho, kdo s tím má zkušenosti a poslal jsem ho k němu, není trestné.“

„Jo, přemýšlel jsem, že toho Fina navštívím.“

„No, samozřejmě. Nemluví anglicky a je to velmi podezíravý… budete si s ním nádherně rozumět.“

Moody obešel stůl a postavil se proti Snapeovi. „Jsme na stejné lodi, Snape?“

„Nevím,“ odpověděl Snape škrobeně. „Jsme?“

„Albus vám zanechal velkou odpovědnost,“ řekl Moody po chvíli.

Snape zkřížil ruce na prsou. „Neměl představu, jak velkou.“

„Je to tak?“ zareagoval Moody, jako by to bylo něco mimořádně významného.

„Už jste mluvil s Harrym?“ zeptal se naštvaně Snape.

„Mnohokrát. Ale o tomhle ne. Neví to.“ Moody couvl a vydal se ke dveřím. „Přeji příjemný večer. Vaše vstřícnost je ohromující.“

„Řekl jsem vám pravdu,“ odsekl Snape naštvaně. Jeho hněv Moodyho zastavil. Snape pokračoval: „Harry je mladý muž, který potřebuje loajalitu, bezpečnost a spolehlivost, ne nedůvěru. Napište to do té zprávy pro Popletala.“ Když sebou Moody jemně trhl, Snape se ušklíbl. „Není těžké přijít na to, kdo za tím je. Těžší je pochopit, proč jste tady vy jako jeho zástupce, s ohledem na pocity, které jste k němu… A vím to, protože jsem vás o tom slyšel mluvit,“ dodal Snape mimořádně ironickým hlasem.

„Dělám to, co je potřeba udělat. Tak, jako vždycky.“ Moody si přes sebe přehodil neviditelný plášť a bez dalšího slova odešel. Dveře kabinetu se za ním zavřely.

*****

„Gwynedd!“ křikl Harry a hodil si letax pod nohy. Točil se v krbech tak dlouho, jako když letaxoval do Londýna, až byl vyhozen z ohniště v malé špinavé lékárně s jediným kulatým oknem ve dveřích, kterým dovnitř proudilo světlo.

Odněkud ze tmy se přišoural stařík, pohlédl na Harryho a zase odcházel. „Ach, další, který je tu omylem,“ mumlal si.

„Víte, kde se koná turnaj v soubojích?“ zeptal se Harry zdvořile.

Stařec se zastavil, zastrčil ruce do kapes a nahrbil se. „Aha, tak to o tohle dneska všem jde?“ Mávl rukou. „Slyšel jsem, že je to na hradě.“

Harry se zarazil s letaxem v ruce. „Na kterém hradě?“

Muž se podrbal v tuhých vousech. „Hrad Abergwyngregyn je nejblíž. Ale předpokládám, že by to nepořádali venku, že?“

„Aber…,“ zamrkal Harry. „To si nemyslím.“

„Pak by to mohl být hrad Penrhyn. Hnusné místo… hodně oblíbené.“ Odšoural se do vedlejší místnosti.

Harry hodil do krbu letax a doufal, že teď se tam dostane, když mu to muž upřesnil. Očekával by, že letaxová síť nasměruje všechny z Londýna na správné místo. Bohužel ta akce nebyla dostatečně velká, aby ministerstvo připravilo přenášedla.

Když vylezl z dalšího krbu, ocitl se ve velké bílé dvoraně. Soutěž byla už v plném proudu. Whitley byl opět rozhodčím a kouzelníci, kteří zrovna bojovali, byli celkem dobří. Hermiona postávala blízko velkého, klenutého okna. Harry k ní došel, pozdravili se úsměvem.

Stejně jako v první regionální soutěži byli zde mezi kouzelníky velké rozdíly ve schopnostech, zbyl už jen George Weasley a další dva kouzelníci. Whitley zahájil další kolo a Harry společně se spoustou červenovlasých kouzelníků zajásal, když George poměrně lehce vyhrál za pomoci japonského kouzla – vodního démona – proti kterému se soupeř nedokázal ubránit.

„Jak se máš?“ zeptal se Harry kamarádky v malé pauze mezi souboji.

„Dobře. Nechceš se večer stavit?“ zeptala se Hermiona.

„Večer mám práci v terénu…,“ odpověděl Harry. „Dokonce odsud budu muset odejít dřív, jestli to brzy neskončí. Naštěstí nebudu muset čekat na Letaxovou síť. Špatně jsem se sem dostával. Byly v poslední době nějaké potíže s Letaxovou sítí?“

Zavrtěla hlavou.

„Aha,“ zamumlal Harry.

George teď stál proti dalšímu soupeři, malé starší ženě, které se ještě stále pokoušela vzpamatovat z želatinové kletby, kterou byla zasažena předešlým soupeřem. George jí nechal, aby zaútočila první, asi mu jí bylo líto. Ale zaplatil za to, když ho spoutala kouzlem, které mu utáhlo opasek, až nemohl skoro dýchat. S divokým pohledem na ní posla Sršní hnízdo, které jí zahnalo na druhou stranu soubojové plošiny, a pak jí, na požadavek diváků, shodilo dolů.

Harry s Hermionou se připojili k Weasleyovým, k Molly, Ronovi, Fredovi a jejich bratrancům, kteří Georgovi gratulovali k postupu do finále. George posměšně zamával na své dvojče malou mosaznou hůlkou na řetízku. „Ty ses nemusel utkat s mým instruktorem,“ řekl mu Harry.

George omotal řetízek kolem hůlky a schoval ji do kapsy. „Příště budu muset. Je to opravdu tak těžké? Slyšel jsem, že ho někdo dostal,“ zašeptal a Harry si pomyslel, ale hned o tom zapochyboval, že to panu Weasleymu asi doma vyklouzlo. Zmlkli, když se k nim přiblížila Holoubková.

„George Weasley… Oh, a Harry. To je ale překvapení. Za moment budu potřebovat vaše prohlášení, pane Weasley.“ Podívala se na Harryho přes své želvovinové brýle, připravila si brk a zeptala se: „Jste připraven na závěrečný turnaj, Harry? Jste zklamán, že jste nemohl soutěžit?“

„Trochu, ale být rozhodčí bude taky zábavné.“

„Dokonce, i když proti sobě budou bojovat všichni vaši přátelé? Nebudete z toho mít nějaké výčitky… Neztratíte nějaké přátele?“ zeptala se bezostyšně.

Harry s tím problémy neměl. „Mám v úmyslu být spravedlivý,“ prohlásil a nechal to být.

Ron ho objal kolem ramen a prohlásil: „Bude spravedlivý tak, že zvýhodní Weasleyovy.“ Dvojčata se rozesmála.

Hermiona překřížila ruce na prsou. „Víc, než profesora Snapea?“ zeptala se pochybovačně.

George se k ní naklonil a navzdory tomu, že tam Holoubková pořád stála, řekl: „My tam ale budeme potřebovat pomoc.“

„Nebudu zvýhodňovat nikoho,“ tvrdil Harry, cítil se nepříjemně.

George si prohlížel své nehty. „No, to se ještě uvidí, kterého favorita zvýhodníš.“

„Myslíš,“ řekl Harry pochybovačně.

Ron poplácal Harryho po rameni. „Budeme na něm pracovat,“ ujistil Holoubkovou.

Holoubková se pobaveně usmívala a pak se obrátila na George. „Vy a váš bratr používáte hodně zahraničních kouzel. Kde jste se je naučili?“

„Dopisujeme si s přáteli,“ odpověděl Fred. „Vyměňujeme si kouzla s pár studenty z Kyoto.“

„Musíme kvůli tomu používat mudlovskou poštu,“ doplnil ho George. „Pro sovy je to příliš daleko.“

Harry zkontroloval hodinky a zjistil, že už musí jít, aby byl na ministerstvu deset minut před začátkem služby, a ne o deset minut později, jako minulý týden. Zatahal Hermionu za rukáv. „Musím jít. Rozluč se se všemi místo mě.“

„Buď opatrný, Harry,“ řekla automaticky a okamžitě se zase zapojila do rozhovoru.

 

Poslední komentáře
19.10.2010 19:30:58: Děkuju moc za další kapitolku, nádherný překlad :) Mám radši Candidu, opravdu se teď snaží :) Tak je...
16.10.2010 23:27:21: Děkuji, krásná práce.
15.10.2010 11:18:01: Candida se krásně snaží. Snape je pěkný nedůvěřivec a přitom nesnáší, když někdo zapochybuje o něm. ...
14.10.2010 15:22:48: dík za super preklad, ten rozhovor v závere ma pobavil smiley, snad Fudge dlho problémy robiť nebude a...