Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

14. kapitola

Souboje

Harry seděl u stolu v jídelně a celkem úspěšně se učil až do oběda, kdy se ho Winky přišla zeptat, na co má chuť. Byl vzhůru už od půl páté a měl pocit, jako by už měla být večeře; možná proto se ho Winky přišla zeptat. Snape procházel po domě, probíral se starou poštou a třídil nějaké dokumenty. Vždycky když procházel kolem, zkontroloval Harryho pohledem.

Harryho soustředění narušila představa Richardova vyděšeného obličeje, a znovu se cítil hrozně. Zabořil obličej do dlaní a pokoušel se s tím vyrovnat, zrovna, když se Snape zase vrátil.

„Omlouvám se,“ řekl Harry, když zvedl svou těžkou hlavu. „Ani jsi mi nevynadal za to, že jsem běžel za Tonksovou.“

„Udělal bys to znovu?“ zeptal se Snape klidně. Harry věděl, že ho tou otázkou zkouší.

„Myslí, že bych se usilovněji snažil najít někoho, kdo by mohl pomoci. Ale…“ Harry si po tom všem co se stalo, nedokázal představit svůj návrat na ministerstvo. Prohrábl si rozčepýřené vlasy. „Určitě.“ Pak se sarkasticky zasmál. „Nevypadáš, že by ses zlobil. Vůbec na nikoho.“

Snape si před sebou na stole sevřel ruce. „Tvoje nutkání vrhnout se po hlavě do záchranné akce je důvodem, proč jsem ještě tady, takže nemám právo trvat na tom, aby ses choval jinak. Jen si přeji, abys byl opatrnější. Někdo ti pravděpodobně chce ublížit.“

„Merton,“ řek Harry a Snape zvědavě naklonil hlavu. „Napadl i Rodgerse,“ dodal Harry. „Na stejném místě. Musel zůstat dva dny u Svatého Munga, než se mohl vrátit a pořád ještě není v pořádku.“ Snapeovy oči zpozorněly, když to slyšel. „Právě proto jsem si byl jistý, že se něco doopravdy stalo; bylo to na stejném místě.“

Snape se zaujatě naklonil dopředu. „Na Rodgerse také použili Uspávací kouzlo?“

„Ne. Trhací kletbu. Vypadalo to, že ho chtěli zabít. Snažil se přemístit pryč, ale omdlel, když procházel nějakými ochranami. Mudlovská policie ho našla u vnější zdi skladiště.“

Snape si zamyšleně přejel dlaní přes rty. „To je ten tajemný MM, na kterého ses mě ptal?“

„Ano. Mimochodem, nic z toho bych ti říkat neměl.“

„Něco z toho jsem předpokládal,“ odpověděl Snape konejšivě. Objevil se před nimi oběd. Snape vzal do ruky mlýnek od Draca, který Harryho tolik štval. „Rodgers nemůže být považován za neschopného kouzelníka,“ dodal Snape zamyšleně.

„Ani ten, kdo včera zaútočil.“ Harry doufal, že se mu příště dokáže lépe postavit, a taky že nebude tma, cítil odhodlání vést si odpovědněji, až se mu naskytne příležitost.

„Naštěstí tenhle Merton raději splétá pasti, než aby útočil přímo, jinak by ses zase musel přestěhovat do Bradavic. Jak pokračuješ se studiem… Stíháš to?“ zeptal se bez souvislosti.

„Jen pomalu. Minulý týden mě Rodgers zkoušel. Kdosi tvrdil, že potom, co na něj zaútočili, je na mě mírnější, ale učí nás teď složitější štíty a tak mám víc času na učení.“

„Co se učíte?“ zeptal se Snape.

„Kombinované kopulové a krystalické štíty. Také gumový štít, který můžeš hodit na svého protivníka a tím zadržet jeho energii, ale ještě pořádně nevíme jak. Pracujeme na základech. Jde to pomalu.“

„Třebaže toho muže osobně rád nemám, jsem rád, že vás toho tolik učí,“ poznamenal Snape.

„Je docela těžké získat od Rodgerse pochvalu.“

„Možná se toho tak naučíš víc,“ řekl Snape.

„Snad jo,“ povzdechl si Harry. Zadíval se do svého talíře a opět si vzpomněl na Richardův strach. „Myslíš, že jsem v pořádku?“ zeptal se ztrápeně. Snape se choval, jako by bylo všechno normální, ale jestli tomu nevěřil, určitě by o tom pomlčel.

„Už se ti stalo, po tvém návratu z Finska, něco podobného?“ zeptal se a odložil příbor. Když Harry zavrtěl hlavou, naléhal: „Vůbec nic?“

„Ne.“

„Pak myslím, že jsi v pořádku… Obecně. Snaž se vyhýbat Uspávacím kouzlům,“ řekl Snape klidně.

Harry takovou jistotu necítil; připadal si trochu jako doktor Jekyll. „Musím panu Weasleymu říct, co se stalo.“

Snape znovu uchopil vidličku. „Když myslíš.“

„Myslíš, že bych neměl?“ vyhrkl Harry.

„Nemyslím si, že tomu bude každý rozumět, Harry,“ vysvětlil mu Snape jemně.

Harry vydržel jeho upřený pohled a cítil úlevu z ujištění, že je Snape jeho spojencem, a to vždy, v dobrém i zlém. „Myslím, že to potřebuje vědět,“ řekl.

„Pak mu to tedy rozhodně pověz.“ Snapeův klidný hlas se nezměnil. „Je to tvé rozhodnutí.“

Druhý den ráno, sotva nebe vybledlo, se Snape chystal k odchodu. Harry sešel dolů v županu a pantoflích, aby ho vyprovodil. Na schodech si vzpomněl, že se mu zdálo o tom, jak za ním do ložnice přišla Tonksová, aby se na něj podívala. Alespoň myslel, že to byl sen, ale pak přemýšlel, s teplým pocitem u srdce, jestli opravdu přišla. Zjistil, že Snape stojí vedle krbu, ve kterém právě zapálil oheň, čerstvé dřevo zapraskalo. Harry se ho na Tonksovou nezeptal, protože nechtěl prozradit, že se mu o ní zdálo, jestli to teda byl jen sen.

„Měj se hezky,“ řekl.

„Pokusím se.“ Snape se natáhl pro plechovku s letaxem, ale pak ji odložil na stůl a podíval se na Harryho. „Neměl bych ti to říkat, ale Alastor byl pověřen vyšetřováním tvého případu. Starostolec prodiskutoval Arturovo hlášení a nechal ho otevřený.“

Harry se zamračil a lehce přezíravě řekl: „Pan Weasley mě varoval, že se to může stát.“

„Neber to na lehkou váhu,“ řekl Snape ostře. „Pan Moody mě navštívil a choval se dost paranoidně.“

„Ginny říkala, že jsi mu lhal, když přišel do domu k McGonagallové.“

„Neměl jsem zájem nabídnout mu nějaké dodatečné důvody k tomu, aby tě vyhodili z Bystrozorského kurzu.“

Harry zastrčil ruce do kapes županu. „Díky,“ zamumlal.

„Není zač,“ vrátil mu Snape a okamžitě se zase uklidnil. „Upřímně věřím, že nenastanou žádné okolnosti, kdy by se to mohlo znovu stát, ale musíš být opatrný.“

„Já budu. A ty taky.“

Snape zaváhal. „Nepotřebuješ něco?“ zeptal se ustaraně.

Harrymu se vrátila čerstvá vzpomínka na péči, kterou mu věnoval, zrudl a zavrtěl hlavou.

„Kdyby něco, dej mi vědět,“ řekl Snape a konečně se v jeho hlase objevily jeho sarkastické tóny.

„Ano, pane.“

Po snídani si Harry posbíral své věci a s nejistým pocitem se odletaxoval na ministerstvo. Vystoupil z nejvzdálenějšího krbu, ale alespoň byl na správném místě. Připojil se k dlouhé, ale rychle se pohybující řadě kouzelníků před recepcí a na Ústředí bystrozorů byl dřív, než čekal.

„Harry,“ oslovil ho pan Weasley z druhého konce chodby, „musíme si promluvit.“

Harry se podrbal na hlavě a nervózně ho následoval, měl podivný strach. Pan Weasley zamířil do své kanceláře a posadil se za stůl. Harry zavřel dveře a opřel se o ně. Židle pro návštěvníky tu nebyla. „Harry,“ začal pan Weasley a znělo to zklamaně, „když jsem ti říkal, aby sis udržel čistý štít, tak tohle nebylo to, co jsem měl na mysli.“

„Ne, pane,“ souhlasil Harry. Chtěl to vysvětlit, ale raději to vzdal, nic nemluvilo v jeho prospěch. Taky neměl žádnou omluvu pro to, že otevřel bránu do Temného světa v obývacím pokoji profesorky McGonagallové. Takže neříct nic vypadalo jako nejlepší volba.

Pan Weasley přejel očima po pergamenu, který ležel na stole a podepsal ho. „Částečně je to i naše vina,“ připustil. „Kancelář byla nechána bez dozoru a zřejmě byla napadena.“ Odložil pergamen stranou. „Taky to ukázalo na to, že jsi nebyl informován o správných postupech a možná, kdybys byl, zachoval by ses moudřeji.“ Uklidňující slova pana Weasleyho byla vystřídána oficiálním tónem: „Tyto postupy jsou obvykle probírány na konci druhého ročníku, ale požádal jsem Reggieho, aby je začlenil do vaší výuky.“ Zadíval se na Harryho, jako by na něco čekal.

„Ano, pane,“ přikývl Harry. I jeho vlastním uším to znělo uboze.

„Harry,“ řekl pan Weasley pevně, „ještě nejsi bystrozor. Nemáš oprávnění jednat tak, jak jsi jednal v sobotu. Je to jasné?“

Harry přikývl a zvedl oči z podlahy.

„Tahle organizace je za tebe odpovědná. Jsme zodpovědní za tvé vzdělání, tvou bezpečnost, a tak dále. Akce, kterou jsi podnikl, nám jen obtížně umožňuje tyto povinnosti plnit. A potom, nechtěl bych být v postavení, abych musel informovat Severuse, že se ti stalo něco ošklivého.“

„Ano, pane,“ opakoval Harry, tahle konkrétní vize nebyla příjemná.

Pan Weasley si povzdechl. „Na druhou stranu máme ve svých řadách zrádce a to je naše selhání, ne tvoje. Bez vnitřní pomoci by se nic z toho nestalo. Nicméně, jsi v dvouměsíční podmínce.“ Pohrozil mu prstem. „Ne, aby se to opakovalo.“

„Ne, pane,“ opakoval Harry poslušně a taky se tak i cítil. Trest pana Weasleyho vycházel ze skutečné starosti o něj a měl na Harryho neobvyklý účinek.

Pan Weasley vypadal z Harryho odpovědí spokojený. „Jsi úplně v pořádku, Harry?“ zeptal se.

Harry zíral na své obnošené a popraskané tenisky. „Jsem v pořádku, jen…“ Zhluboka se nadechl. „Jen opakované Uspávací kouzlo mělo i vedlejší účinky.“

Pan Weasley se opřel, až židle zavrzala a složil si ruce na břiše. „Jak to?“

„Já, ehm… Severus říkal, že předávkování Uspávacím kouzlem aktivuje některá nervová spojení, i když je člověk v bezvědomí. Na spoustu toho si nevzpomínám, ale zřejmě jsem…“ Harry se zhluboka nadechl a snažil se zahnat neklid, který se ho zmocňoval. „Když jsem byl v bezvědomí, otevřel jsem bránu do Temného světa.“

Tak, řekl to, teď musí počkat na rozsudek. Pan Weasley si ho pozorně prohlížel a mnul si bradu. „Budu to mít na paměti,“ řekl. „Kdyby se to stalo znovu, dej mi vědět.“ Po té druhé poznámce se Harrymu zkroutil žaludek.

„Ano, pane,“ už zase opakoval. Otočil se ke dveřím.

„Molly by ráda věděla, jestli by ses o víkendu nestavil na oběd…,“ řekl ještě pan Weasley. Harry přikývl, ale neotočil se zpátky. Styděl se za všechno, hlavně za svou neschopnost udržet bránu do Temného světa zavřenou. „Takže v neděli?“ zeptal se pan Weasley.

„Přijdu, pane. Děkuju.“

Vydal se do výcvikové místnosti a dorazil tam zrovna, když přišel Rodgers, který se na něj zadíval nejasně opovržlivým pohledem. Harry se zaměřil na své poznámky a Rodgersův hlas, všechno ostatní ignoroval.

*****

„Vím, že máš hodně práce,“ řekla McGonagallová, když pozdě večer uprostřed týdne vešla do Snapeovi kanceláře. „Ale potřebuju s tebou něco probrat.“

Znělo to vážněji, než obvykle, takže Snape zavřel klasifikační arch a odložil brk. „O co jde?“

McGonagallová došla k oknu. „To, jak jsi opustil školu, když Harry…“

„Snažil jsem se přivést zpátky jednoho z našich studentů,“ opravil ji Snape.

McGonagallová se otočila a souhlasně kývla. „Nicméně se to nakonec celé točilo kolem tvého adoptivního syna.“ Sepjala ruce za zády a nepohodlně se zavrtěla. „Dnes večer jsme měli mimořádné zasedání Starostolce… O tom, co se stalo Harrymu a o nějakých dalších věcech.“ Povzdechla si. „Potřebuju vědět tohle: Pokud by ses měl rozhodnout mezi obranou školy, anebo jít na pomoc Harrymu, co by sis vybral?“

Snape se opřel v židli a uvažoval. Zatímco přemýšlel, McGonagallová pokračovala: „Na ministerstvu věří, že se všechno zase stává horším, i když ne v takové míře, jako před dvěma lety. Všechno se děje nenápadně a myslím, že kdyby nešlo o bystrozory, nikdo by si ještě dlouho ničeho nevšiml. Ale je zjevné, že někdo testuje sílu ministerstva, a kdyby jen trochu zaváhalo, mohly by nastat skutečné potíže.“

Snape si promnul bradu. „Nemohu ti slíbit, co bude v budoucnu mou prioritou. Hodně záleží na okolnostech.“ Tišeji dodal: „Nechci, aby to znělo neloajálně…“

„To si uvědomuji.“ Přecházela od jedné zdi k druhé. „Také si uvědomuji, že ke mně necítíš takovou loajalitu, jako k Brumbálovi.“

„Je to podobné,“ přiznal Snape.

Věnovala mu malý úsměv. „Chtěla jsem navrhnout tohle: Pozveme Remuse, aby vypomohl s výukou obrany proti černé magii, protože povinnosti zástupce ředitele ti zabírají hodně času. To bude oficiální důvod jeho přítomnosti. Skutečný důvod bude ten, aby za tebe zaskočil, kdybys měl pocit, že musíš svou loajalitu přenést někam jinam.“ Dívali se jeden na druhého. „Souhlasil bys s tím, Severusi?“

Snape pokrčil rameny.

„Vím, že jste spolu v minulosti nevycházeli,“ poznamenala McGonagallová, „a i dříve jsi protestoval proti jeho přítomnosti zde. Nechci, aby přišel do nepřátelského prostředí, i když vzhledem k tomu, jak nutně potřebuje zaměstnání, si myslím, že by si nestěžoval.“

Snape si povzdechl. „Nebudu se bránit jeho přijetí.“

„Ani práci s ním?“ vyzvala ho McGonagallová.

„Ani práci s ním,“ připustil Snape. „Ale ostatní protestovat budou. Jsi za něj ochotná bojovat se školní radou a s rodiči?“

Uhladila si hábit a řekla: „Po té malé invazi do mého domu minulý víkend jsem v bojové náladě.“ S malým, vědoucím úsměvem odešla.

*****

„Jak vám je, pane?“ zeptal se Harry svého instruktora, když vstoupil do výcvikové místnosti. Pro jednou se mu podařilo dorazit dřív, než ostatním.

Rodgers se zarazil a chvíli na Harryho zíral, než odpověděl: „Zlepšuje se to.“

„Bude vám dost dobře, abyste se mohl účastnit finále?“

„Proč to chcete vědět?“ zeptal se Rodgers znechuceně.

„Byl jsem jen zvědavý, pane,“ řekl Harry, zděšený tím, že jeho pokus o to, být přívětivý, byl tak špatně přijat.

„Jo, jasně,“ odsekl Rodgers sarkasticky.

„Opravdu to tak je,“ vysvětlil Harry. „Byl jsem zvědavý, jak vám je. Začít rozhovor.“

Rodgers si přerovnal pergameny na stole. „To váš smrtijedské otec vás učí tak dobře lhát?“

Harry se zamračil. „Promiňte, pane, nechtěl jsem vás rozrušit. Ptal jsem se sám za sebe, ne proto, že by to chtěl vědět Severus. Nikdy se o tom nezmínil.“

Rodgers se kousl do rtu. „Neměl by vědět nic, Pottere.“

Harry zvedl hlavu. „Musel jsem mu říct o tom, co se stalo minulý týden,“ vysvětloval rychle. „Měl právo vědět, co se děje. Neřekl jsem mu toho moc.“

„Chcete, aby ten turnaj vyhrál, co?“ posmíval se Rodgers. „Už tak je špatné, že jste rozhodčí.“

Harry sklonil hlavu a zjistil, že v něm narůstá spíš zklamání, než hněv. „Mám v úmyslu posuzovat ten turnaj spravedlivě, pane.“ Posadil se a otevřel svůj batoh. „Ale stejně jsem rád, že je vám lépe, i když mi nevěříte.“ Otevřel si první knihu, kterou vytáhl a začal si číst, ignoroval Rodgerse, který už zahajoval výcvik.

Celý den probíhal v nepřátelském duchu. Rodgers vyvolával Harryho ke každé ukázce a to i na štíty, které ještě nezvládali.

Harry se zrovna, už po čtvrté, zvedal z podlahy a třel si loket, který si narazil a Rodgers už říkal: „Znova.“

Harry zvedl ruku. „Mohl byste mi to ještě jednou ukázat, pane?“

Ostatní učni tam seděli v napjatém tichu. Harry si byl jistý, že jen jejich přítomnosti může děkovat za to, že Rodgers znovu předvedl klenutý Diamantový štít. „Minulý týden vám to šlo lépe, Pottere. Něco se oproti tehdy změnilo?“ zeptal se sarkasticky.

„Vypadá to tak, pane,“ odpověděl Harry unaveně, zjistil, že tento druh stresu je zatraceně dobrým prostředkem pro to, aby ho to od výcviku odradilo. Začínal uvažovat o tom, že navštíví Bradavice a nechá si to vysvětlit od Snapea.

Další útočná kletba a Harry byl znovu na kolenou, když se jeho štít zbortil a udeřilo do něj žluté světlo.

Konečně Rodgers znechuceně řekl: „Vishnu, pojďte sem a vyzkoušejte si to.“

„Harry,“ zastavila se u něj Tonksová na konci dne, když si balil věci. Přistoupila k němu tak blízko, třebaže byli sami, že to Harrymu připomnělo jeho sen, kterým si nebyl jistý. „Co jsi řekl Reggiemu?“ sykla.

„Zeptal jsem se ho, jak mu je,“ vysvětlil Harry, znělo to ublíženě.

„Zeptal ses ho, jak mu je?“ opakovala pochybovačně. „Naštval jsi ho tím, že ses ho zeptal, jak mu je?“

Harry si povzdychl. „Pravděpodobně si myslel, že sháním informace pro Severuse, kvůli turnaji.“

Tonksová najednou vypadala popleteně. „Aha,“ řekla posmutněle.

„Snažil jsem se být milý,“ postěžoval si.

„Myslím, že bys to neměl dělat,“ poradila mu.

*****

Profesor Snape procházel po třídě, uklízel pomůcky a kontroloval, zda je všechno v pořádku. Zaklepání na zárubeň přeneslo jeho pozornost k otevřeným dveřím, ve kterých stál Lupin s koženým kufrem v ruce.

„Severusi,“ pozdravil ho.

„Remusi,“ odpověděl Snape neutrálně. Zvedl pergameny ze svého stolu a chvíli se na nového kolegu díval.

Lupin naklonil hlavu na stranu a informoval ho: „Minerva mi dala kabinet o patro výš, přímo nad tebou.“

Snape se vydal chodbou ke svému kabinetu a Lupin šel za ním, ale zůstal stát ve dveřích, když si Snape ukládal věci. Když Snape vzhlédl a zjistil, že tam Lupin ještě stojí, pokynul mu k židli.

Lupin pozvání přijal, urovnal si své vybledlé, značně záplatované sako, když se posadil. „Jestli máš kopie učebních plánů, mohl bych se s nimi do pondělka seznámit.“

Snape bez mrknutí oka otevřel registraturu, prošel několik složek a vytáhl požadované dokumenty. Podal je Lupinovi a stál tam se založenýma rukama, zatímco si je Lupin pročítal.

Lupin vzhlédl a řekl: „Nechci ti působit potíže, Severusi.“

„To si uvědomuju,“ řekl Snape klidně. Usadil se za svým stolem a promnul si prsty. „Koncem příštího týdne budeš indisponovaný.“

„Ano,“ potvrdil Lupin.

„Máš dost lektvaru, nebo nějaký potřebuješ?“ zeptal se.

Lupin přestal číst. „Mohl bych si ho vzít víc, kdybys byl ochoten mi nějaký připravit.“

„Dneska s tím začnu,“ řekl Snape zachmuřeně. Neutrálnějším hlasem se zeptal: „Jak čekáš, že bys mi mohl příští týden pomoct? Určitě bys byl vhodný na demonstraci.“

Lupin se suše zasmál. „Ano, čekal jsem, že pro mě vymyslíš něco užitečného.“

Snape bouchl rukou do stolu. „Tím, že jsi tady, mi prokazuješ laskavost.“

Klidně, téměř hravě, Lupin odpověděl: „Ale rozhodně se tak nechováš.“ Když se Snape zamračil a odvrátil se, Lupin se zeptal: „Minerva mi prozradila důvod, proč tady jsem. Harry tě stále hodně zaměstnává?“

„Mnohem víc,“ zamumlal Snape.

„Jak to?“ ptal se Lupin se smíchem.

Po dlouhé pauze Snape odpověděl: „Nestačím na to. Potřeboval by za opatrovníka mága nebo nekromancera, ne mě.“ Po tomto přiznání Snape utrápeně zmlkl.

Lupin odložil pergameny. „Myslel jsem, že pobyt ve Finsku mu pomohl,“ řekl znepokojeně.

„To ano… Na jednu stranu. Získal kontrolu nad neovladatelnou silou, které byl vystaven.“ Snape vzal do ruky brk a zase ho odhodil.

Lupin se zavrtěl. „Takže to není kvůli Harryho ochraně.“

Snape znovu bouchl do stolu. „Samozřejmě že to je kvůli Harryho ochraně.“

„Opravdu tě to hodně trápí, že?“ zeptal se Lupin překvapeně. Když si Snape pouze promnul bradu, Lupin ho vybídl: „Severusi…“

Snape náhle vstal. „Na tom nesejde.“

Lupin se znovu pokusil soustředit se na učební plány. „Nevypadá to, že na tom nesejde. Je něco, co bych mohl udělat?“

„Jako co?“ zeptal se Snape ironicky.

„Cokoliv,“ odpověděl Lupin.

Snape došel ke knihovně. „Pokud nepotřebuje mě, zcela určitě nepotřebuje tebe,“ odsekl tiše.

Lupin pozdvihl obočí. Chtěl něco říct, ale pak zavřel pusu a pozoroval Snapea. Konečně se zeptal: „Myslíš, že tě Harry už nepotřebuje?“

Svými dlouhými prsty Snape vytáhl jednu tlustou, v kůži vázanou knihu o lektvarech. „Už jen velmi vzácně mě žádá o pomoc, kterou bych mu mohl poskytnout. Teď pracuje na štítech, které mu příliš nejdou, a třebaže bych mu to mohl ulehčit, o tuhle pomoc nepožádal.“

Lupin si podepřel bradu rukou a sledoval Snapea, který se bezúčelně přehraboval v knihách o lektvarech. „Jsem si jistý, že tě Harry potřebuje,“ řekl, „a že si vede dobře.“

„Dobře,“ opakoval Snape nepřesvědčivě.

„Severusi,“ pokračoval Lupin, „viděl jsem ho minulý týden. Mluvil jsem s ním v atriu na ministerstvu asi deset minut. Zdál se mi dokonale normální.“

„Nedokážeš si to ani představit, Remusi,“ zavrčel Snape. Konečně vytáhl správnou knihu a zalistoval v ní.

Remus se zasmál. „Dokonce mě požádal, abych mu odstranil skvrnu z rukávu, říkal, že mu to kouzlo nikdy správně nefungovalo.“

Ozvalo se zaklepání na dveře a po vyzvání dovnitř vešla Ginny Weasleyová. „Posílá mě sem ředitelka, jestli byste pro mě neměl nějakou smysluplnou práci, když mám ten trest. Tak to říkala. Ahoj, Remusi,“ dodala, když si všimla Lupina, který se na ní pobaveně otočil.

„Od teď profesore Lupine, děvče.“

„Aha,“ řekla radostně, „samozřejmě, pane.“

„Jak příhodné,“ přerušil je Snape. „Je tu něco, s čím mi můžete pomoci, slečno Weasleyová. Jak vypadá váš kotník?“

Ginny se sklonila, jako by se ho chtěla dotknout, ale neudělala to. „Dobře, pane.“

„Jste si jistá?“ zeptal se Snape tak přísným tónem, že se Lupin zeptal: „O co jde?“

Ginny otevřela ústa, aby to vysvětlila a Snape zamumlal: „Nemusí to vědět.“

„Chtěla jsem lhát, profesore,“ upozornila ho potměšile. „Už to skoro není vidět, natírala jsem to výtažkem z rotulic.“

Snape uchopil svůj plášť a přehodil si ho přes ramena. „Neukazovala jste to madam Pomfreyové, že ne?“

„Ředitelka řekla, abych to nedělala. Poslala jsem si pro to na ošetřovnu někoho jiného.“

Lupin těkal očima z jednoho na druhého. „Za co jsi dostala trest?“ zeptal se opatrně.

„K mému utrpení to tady všichni vědí; za to, že jsem utekla, abych pomohla Harrymu.“

Tohle Lupina popletlo ještě víc.

„Klidně tu zůstaň, Remusi, jestli chceš,“ řekl Snape. „Složky s testy a úkoly jsou tamhle…“ Mávl rukou ke skříňce pod oknem. „Pokud se na ně chceš podívat.“

Pak zamířil na chodbu a kráčel tak rychle, že Ginny musela občas popoběhnout, aby s ním udržela krok. „Jsem ráda, že pro mě máte práci, pane, jinak bych se musela zeptat profesorky Greerové.“

Došli dolů po hlavním schodišti a Snape zamířil dál do sklepení. „Kam jdeme?“ zeptala se Ginny.

„Do učebny lektvarů,“ prozradil Snape sarkasticky.

„Ach,“ zasténala Ginny.

Snape zrušil kouzla na dveřích učebny, vstoupil a aniž by zvolnil krok, rozsvítil světla. „Začneme se třemi kotlíky, a vezmeme je do mého kabinetu, musí se to vařit přes noc.“ Kouzlem otevřel skříň s přísadami. Vyžadovalo to čtyři pokusy, než se mu to povedlo.

„Profesore,“ zeptala se Ginny opatrně, „nebude to profesorce Greerové vadit?“

„Učebny jsou přístupné všem učitelům této školy,“ řekl Snape, vyndal na stůl košíky s přísadami a dřepl si, aby si prohlédl sklenice ve spodním regálu.

„Myslím, že profesorka Greerová to tak nevidí.“

Snape vstal a posunul po stole několik košíků. „Tak to má smůlu,“ řekl posměšně, a Ginny si musela přikrýt pusu rukou, aby se nerozesmála nahlas. „Pojďte sem a krájejte.“

Ginny poslechla, našla si čistý nůž a sklonila se nad dřevěnou deskou. „Není tak špatná, teď když tu Harry není.“

„Opravdu?“ zeptal se Snape zatímco připravoval další přísadu, a znělo to trochu zvědavě.

Ginny se zadívala na košík, na němž byla cedulka s nápisem: Kořen bolehlavu. „Jo, pořád v něm viděla temného mága. Nemohla se dostat přes to, že je Hadí jazyk. Není to legrační?“

Snape hned neodpověděl, postavil před ní košík s nápisem: čemeřice černá. „Nemáte ani tušení… jak,“ řekl Snape zvláštním hlasem. „Řežte to šikmo na centimetrové kousky. A tohle rozdrťte na prášek.“

Kouzlem vypálil do lavice pravítko a Ginny se pustila do krájení. „Bojíte se o Harryho, pane?“ zeptala se váhavě.

Snape opatrně čichal ke sklenici s něčím šedivým a viskózním. „Jediným tématem k rozhovoru je váš trest, slečno Weasleyová,“ prohlásil chladně.

„Dobře.“ Vrátila se ke své práci. „Pane,“ dodala ještě.

„Co je to?“ ozval se po půl hodině pronikavý hlas ode dveří.

„Vaření,“ odpověděl Snape nezúčastněně, skláněje se nad kotlíkem. „Myslel jsem, že se to dá poznat.“

Ginny po něm střelil nedůvěřivým pohledem a pak se vrátila ke svému úkolu, drcení listů mandragory a sbírání esence z nich do malé skleněné ampulky. Greerová se hnala do přední části učebny stejně, jako to dělávala při hodinách. Zvedla a prozkoumala krokodýlí drápy, slézovou růži a měsíční kapradí. Zadívala se na Snapea, který ji ignoroval lépe, než jakýkoliv student.

Přešel k Ginny, vzal si od ní lahvičku s esencí a pokynul jí k dalšímu úkolu; získání šťávy z poupat líru ilyrského.

Mák listenatý?“ zeptala se Greerová sarkasticky. „Vaříte Vlkodlačí lektvar, profesore?“

„A kdyby ano?“ nadhodil Snape.

„Pro koho?“

Snape klidně, bez jakéhokoliv náznaku lži, řekl: „Hajný trvá na domácím mazlíčkovi, ale po té, co se musel vzdát problematického draka, choval hipogryfy… se kterými byly ještě větší potíže. Takže teď jsme mu prostě našli vlkodlaka.“ Ginny se na něj dívala a téměř rozdrtila dřevěnou paličku ve své ruce. „Abychom ho zaměstnali, víte,“ pokračoval Snape.

Greerová otočila svůj korálkový a vyzývavý pohled na Ginny, která řekla: „Viděla jsem vlkodlaka, madam.“

„Minerva o tom ví?“ nadhodila Greerová.

Snape konečně zvedl oči a odhodil si vlasy z obličeje. „Byl to její nápad,“ řekl se zjevným pohrdáním, ale bylo jasné, že nelže.

„No,“ pronesla Greerová, „ukliďte tu, až skončíte a nenechávejte ten lektvar tady.“ S tím odešla pryč.

Několik příštích minut to vypadalo, že se Ginny chystá něco říct, ale nakonec jen dál extrahovala šťávu z poupat.

O pár hodin později si opatrně utřela unavené oči cípem pláště, prsty měla zapatlané a ztuhlé všemi možnými podivnými přísadami.

„Použije neutralizátor,“ nařídil ji Snape, třebaže nevzhlédl, a nemohl tak vidět, co dělá. „Je vedle dřezu v zadní místnosti.“

Ginny našla úzkou láhev, nalila si z ní na ruce několik kapek a promnula si je, zase byly v pořádku. „Proč tohle nepoužíváme při vyučování?“ stěžovala si.

Snape se na ní výsměšně podíval. „To by vedlo studenty k tomu, aby byli ještě nedbalejší, než jsou.“ Zadíval se do bublajícího kotlíku a zamíchal ho.

Ginny zívla. „Už jsme skončili, pane?“

„Ano.“

„Takže jsme dělali Vlkodlačí lektvar?“ zeptala se Ginny a uklízela stůl.

„Správně.“

„Hm. Je složitý,“ poznamenala unaveně.

„Jeden z nejsložitějších.“ Snape uhasil oheň pod kotlíkem.

„Myslíte, že bude na OVCích?“

„Někdy bývá,“ odpověděl Snape.

„Doufám, že bude,“ řekla a utírala lavici mokrým hadrem.

Snape jí podal jeden kotlík. „Proč jste se přihlásila do Bystrozorského kurzu, slečno Weasleyová?“ zeptal se. Když na něj jen omráčeně zamrkala, zeptal se: „Uvědomujete si, že bystrozoři spolu chodit nesmějí?“

Ginny se vzpamatovala a vyštěkla: „Myslela jsem, že se máme bavit jen o trestu.“

Snape to kývnutím hlavy připustil, ale to co chtěl, už jí vlastně řekl.

*****

Druhý den dopoledne Snape otevřel dveře a zamával na Lupina, aby šel dovnitř. Na širokém okenním parapetu bublaly tři kotlíky. Lupin k nim přistoupil a stiskl si nos. „Myslím, že to smrdí hůř, než to chutná, Severusi. Proto si to nemohu vařit sám… vyhodili by mě z bytu.“

Snape si oblékl plášť. „Zítra tu bude hotové. Večer odcházím domů. Kdyby se tu stavila slečna Weasleyová, můžeš jí dát nějakou práci.“

„Mám se jí zeptat na kotník?“ nadhodil Lupin.

„Ujišťuji tě, že nechceš vědět, co se jí stalo,“ urovnával si Snape plášť.

„Dám Ginny nějakou práci,“ ujišťoval ho Lupin, když odcházel ke dveřím.

Snape se ještě zastavil. „Jak chceš. Oh, a pokud by se tu ukázal Alastor, neříkej mu, kde jsem.“

„Nemyslíš si, že na to přijde?“ zeptal se Lupin.

„Máš pravdu,“ povzdechl si Snape. „Lži a řekni mu, že jsem šel s Hagridem do Zakázaného lesa.“

„Udělám to,“ zasmál se Lupin, „ale nemyslím si, že na to skočí.“

„To jeho magické oko má svá omezení a myslím, že les je jedním z nich.“ Snape konečně otevřel dveře. „Vrátím se zítra večer, když jsi tak laskavý a budeš mě zastupovat.“

„Mám taky zkontrolovat tvou kolej?“ navrhl Lupin.

Snape zaváhal. „Pokud chceš, můžeš. Jestli to uděláš, tak ti teda přeju hodně štěstí.“

„Pozdravuj Harryho,“ řekl ještě Lupin, než se dveře zavřely.

Harry vzhlédl od učení, když Snape vešel z jídelny do knihovny. „Nečekal jsem tě tak brzy,“ řekl místo pozdravu a zavřel knihu.

„Nemusíš se kvůli mně přestat učit,“ řekl Snape.

„Myslel jsem, že bychom mohli něco podniknout. Venku je hezky. Mohli bychom někam jít.“

Cestou do haly Snape řekl: „Mám jen pár hodin.“

Když se už bez pláště vrátil do knihovny, Harry se zeptal: „Jen pár hodin, protože…?“ Snapeovou odpovědí bylo jen povytažené obočí a Harrymu poklesla rameny. „Aha. Máš další schůzku.“

„Proč se ti to nelíbí?“ zeptal se Snape a sedl si k malému stolku v rohu.

Neznamenalo to, že ho vyzval na otevřený rozhovor, ale Harry se rozhodl to ignorovat. „Myslím, že prostě nevím, proč se s ní scházíš.“

Snape naklonil hlavu na stranu. „Nevěříš mi?“

Harryho tento druh škádlení unavoval. „Tak to není. Ne přesně. Doufám, že neděláte nic neobvyklého. Jen si nedokážu představit mou… Ty a ona to je… že si rozumíte.“ Harry se rozzlobil sám na sebe, že nedokáže nalézt ta správná slova. Pokusil se o něco snadnějšího. „Jestli se Pamele něco stane, Polly se bude zlobit. Víc, než si myslím, že se zlobí.“

Snape se na Harryho chvíli díval, než odpověděl. „Jde o něco, čemu nerozumíš, Harry. Zaprvé, mezi dvěma dospělými je menší riziko, že dojde k nedorozumění. Pamela není jednou z tvých dospívajících přátel, je jí už dvacet šest. Za druhé, a to je možná pro tvůj pocit pohody důležitější, tak snadno Polly jako svou náhradní babičku neztratíš, záleží jí na tobě.“

Harry odvrátil oči, zamyslel se. Snape pokračoval: „Tito zvláštní pokrevní příbuzní se nesnaží najít nějakou záminku, aby se tě zbavili. Velice se o tebe zajímají a jsou vůči tobě hodně ochranářští, aniž by sis toho byl vědom.“

„Jsou ty vaše schůzky vážné?“ zeptal se Harry, aby se vyhnul Snapeovým argumentům.

„Jen osmnáctiletý může takhle přemýšlet o druhé schůzce,“ odpověděl Snape. „Ale uklidním tě tím, že řeknu, že ne. Ona je zvědavá a já… Myslím, že jsem se trochu nudil.“

„Nudil ses s Candidou?“ divil se Harry.

„Hm,“ zabručel Snape nevrle, což naznačovalo, že další výslech bude bezpředmětný.

Harry si povzdychl, měl pocit, že ho Snapeova přednáška přece jen trochu uklidnila. „Takže máme jen pár hodin na to, abychom něco podnikli. Asi odejdeš už zítra ráno.“

Snape zavrtěl hlavou. „Remus mě zastoupí a v nejbližší budoucnosti to tak vždycky bude. Nepotřebuju se vrátit až do zítřejší večeře, kdy by se měl přeměnit. Dohlédne na mou kolej.“

„Takže zítra můžeme jít do Doupěte,“ řekl Harry vesele. „Pan Weasley mě pozval.“

„Nejspíš jsi mu řekl, co se stalo,“ usmál se Snape. Seděl tam s prsty složenými do věžičky a vypadal uvolněně.

„Ano,“ přiznal Harry, neviděl v tom nic špatného. „Nejsem si jistý, jestli pochopil následky,“ přiznal.

„Musel by tam být, aby to pochopil,“ řekl Snape ponuře.

Harry se zamračil. „Je mi líto, že jsem…“

Snape ho zarazil. „Nechtěl jsem, abys byl kvůli tomu nešťastný.“ Naklonil se dopředu. „Vedl sis tak dobře, jak to za daných okolností šlo. Nechci, abys byl z té události nešťastný,“ dodal upřímně.

Harry sebou nad prudkostí Snapeova prohlášení trhl.

Mírnějším tónem Snape pokračoval: „Jediné poučení, které chci, aby sis z toho vzal, je to, abys byl opatrnější. Nejsi ještě na úrovni svého instruktora, což znamená, že Merton, nebo kdo to byl, ti chtěl spíš ublížit, než tě uspat, mohl jsi být vážně zraněný, nebo i něco horšího.“

„Tu přednášku už jsem slyšel od pana Weasleyho,“ řekl Harry tiše, nešťastně a unaveně.

Snape zmlkl a po krátké chvíli se zeptal: „Tak co bys teď chtěl podniknout?“

Seděli v knihovně – Harry s Kali na rameni -  a hráli šachy. První hru Harry ztratil, ale v dalších dvou už si vedl mnohem lépe.

„Nenechals mě vyhrát schválně, že ne?“

„Myslíš, že jsem to udělal?“ zeptal se Snape sarkasticky.

Harry se usmál. „Ne, myslím, že ne.“ Protáhl se, celý ztuhlý z dlouhého sezení, Kali mu přeběhla z jednoho ramene na druhé. „Už je docela teplo, mohli bychom si někdy vyjet na motorce.“

„Na košťatech bychom mohli letět kdykoliv.“

„To není totéž,“ tvrdil Harry. „Mohli bychom si zase zajít do ZOO.“

„Tolik se ti tam líbilo?“ zeptal se Snape, složil šachovnici a odložil ji stranou.

„Rád na to vzpomínám,“ vysvětlil Harry.

„Nejsi tak starý, abys musel na něco takového nostalgicky vzpomínat,“ odpověděl Snape znechuceně.

„A na co vzpomínáš ty?“ zeptal se Harry, sundal si Kali z ramene, položil si ji do klína a hladil ji.

„Na nic. Nejsem nostalgický,“ řekl Snape, uklidil zbloudilou knihu a znovu si sedl. „Možná to ale tak docela pravda není. Myslím, že na jednu věc opravdu rád vzpomínám.“

Harry vzhlédl od Kali, s níž se mazlil. „Co to je?“

„Stýská se mi po tom, kdy Zmijozel pořád nevyhrával ve famfrpálu. Býval takový… kdysi dávno.“

Harry se lehce zasmál. „Je zábavnější vyhrát, když je tu možnost prohry, nebo pokud jsi prohrál zápas předtím,“ prohlásil.

„Ne, vždycky je lepší vyhrát.“

„Plánuješ, jak vyhrát v soubojovém turnaji? Trénuješ? Je to už za dva týdny.“

„Mám v plánu zaměstnat Remuse jako partnera při tréninku.“ Snape se zamyslel. „Příští víkend je úplněk, takže se ho budu muset zeptat už zítra večer.“

Harry nechal Kali, která začala být neklidná, odletět zpátky do její klece. „A mě jako partnera nechceš?“ Vytáhl z kapsy hodinky. „Máme ještě půl hodiny, než půjdeš na schůzku…“

Snape vstal. „Tak dlouho bych snad vydržet mohl,“ zamumlal, když zamířil do haly.

Když odstraňoval nábytek z dosahu, Harry se nevěřícně zeptal: „Bojíš se, že bych tě mohl porazit?“

Snape se postavil ke zdi, do širokého prostoru mezi dvěma okny. Vytáhl hůlku a pohladil ji, jako by to byl rozčepýřený brk. „Pokud nenajdu tvou slabou stránku… Ano, jsem si jistý, že vyhraješ.“

Harry tam jen vyjeveně stál a hůlkou mířil na podlahu. „Severusi, mluv vážně,“ zasmál se pak, „nevím, jak bych nad tebou mohl vyhrát v souboji.“

Snape namířil hůlkou na Harryho a přikázal: „Krystalo-kopulový štít. Použij ho.“ Bez varování vypálil první útočnou kletbu. Harry instinktivně vytvořil dvojitý oranžový štít, na kterém tak tvrdě pracovali na ministerstvu a kletba se rozprskla uvnitř, mezi dvojitou stěnou. Bylo to to nejlepší, co se mu kdy povedlo, což ho utvrdilo v tom, že ho Rodgers při tréninku příliš stresuje.

Snape pomalu sklonil hůlku, jeho výraz byl nečitelný. „Výborně,“ řekl a bylo v tom i nejasné překvapení.

„To je to nejlepší, co se mi kdy povedlo,“ přiznal Harry a přehrával si všechny ty pocity ve své mysli, aby to mohl zopakovat.

„Byl ukázkový,“ řekl Snape.

„Ale byl to jen jeden štít…,“ poznamenal Harry hádavě.

„Nedokážu ten štít vytvořit, Harry,“ přerušil ho Snape. „I přesto, že jsem to v průběhu let mnohokrát zkoušel. Jde to mimo mě.“

Harry jen zíral a snažil se to nějak pochopit, aby to mohl přijmout. „Ale znáš spoustu kouzel, která já ne…“

„Většina jich je nelegálních,“ poznamenal Snape důrazně. „Nebo by byla, kdyby o nich ministerstvo oficiálně vědělo.“ Když se Harry ani nepohnul, Snape se zeptal: „Chceš ještě pokračovat?“

„Uh… Jo.“ Harry si prohrábl vlasy, stále byl podivně rozrušený. Snažil se vzchopit a vyslal na Snapea poutací řetězy, ale trochu popletl množství energie v utlumování kletby, a tak to vypadalo, jako by nějaké články řetězu popraskaly.

Snape kouzlo prudkým pohybem zrušil a rozzlobeně řekl: „Jestli na mě budeš používat takové kletby…“

Harry ho rychle přerušil. „Omlouvám se. Nechtěl jsem to udělat. Nedokázal jsem se rozhodnout, co použít.“ Strašně si přál dokázat, že to poslední kouzlo byla nehoda a tak vyčaroval torpédové kouzlo, které je Aaron naučil, při jednom z mnoha tréninků, kdy byli ponecháni o samotě. Snape se musel sklonit a použít Titanový štít, aby odklonil kulatý černý disk, který se mu objevil nad hlavou. Ten se odrazil ode zdi a vracel se širokým obloukem, ale zpomaloval, jak mu docházela energie. Snape na něj vyslal kouzlo Dělová koule a zlikvidoval ho dřív, než oblouk dokončil.

„Kde ses to naučil,“ zeptal se Snape. „To je staré zmijozelské kouzlo.“

„Od Aarona.“

„Aha,“ řekl Snape a znovu zaútočil. „Teď modulovaný štít,“ přikázal a vyslal paprsek, který Harryho oslepil.

Vyměnili si ještě asi deset kouzel, když Harry sklonil hůlku. „Musíš jít,“ řekl.

„Máš pravdu,“ přikývl Snape a znělo to, jako když se mu nechce. Ale došel si pro plášť. Když se vrátil do haly, zamumlal: „Godrikův dol je na hranici mých přemisťovacích schopností.“

„Tenhle vztah není o soupeření, Severusi,“ napomenul ho Harry.

Snape se zarazil. „Ne, ale znamená to, že už ti nemohu pomáhat.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Harry. „Myslíš, že všechno co mě zajímá, je, jestli mě můžeš naučit kouzla?“

„Ne, to si nemyslím,“ řekl Snape a oprášil si neexistující smítko z ramene.

„Raději to nedělej,“ řekl Harry a cítil se dotčený.

Snape to v jeho hlase zaslechl a zeptal se. „A co tě zajímá?“

„Já…,“ vyhrkl Harry, ale pak se nad tím musel zamyslet. „Jen… že jsme rodina. Na čem jiném záleží?“

Snape si zapnul plášť. „Co pro tebe znamená rodina?“

Harry na něj zíral. „Co je to za směšnou otázku, Severusi?“

Snape k němu přistoupil blíž a jeho hlas byl měkčí. „Je to směšné, jen pokud nemáš odpověď.“ Pozorně sledoval, jak Harry dýchá a pak zabručel: „Hm.“

„Znamená to mít místo, kde na tobě někomu záleží,“ řekl Harry.

„Takže se v nejbližší době neplánuješ odstěhovat?“ zeptal se Snape.

Harry se opět cítil tak nějak podivně překvapeně. „Ne. Proč si to myslíš?“ Schoval hůlku, kterou ještě stále mířil na podlahu.

Snape si znovu upravil plášť. „Jen jsem tak nějak očekával, že bys raději chtěl bydlet blíž u svých přátel.“

Harry měl zase po velmi dlouhé době pocit, jako by dokázal prohlédnout Snapeovu podivnou náladu. Mávl rukou kolem haly a tiše řekl: „Tohle je první domov, který jsem kdy měl… Nepospíchám ho opustit. A ještě stále tě potřebuju – tebe, jediného člověka, který ví…,“ a už mnohem klidněji dodal: „Co se se mnou děje.“ Sklopil oči.

„A nevadí ti, že už ti nemohu pomáhat s magií?“

„To jsem si nikdy nemyslel,“ přiznal Harry a zvedl k němu oči. „Pořád si o tobě tak nějak myslím, že jsi můj učitel.“ Ale pak rychle dodal: „Ale to nevadí. Určitě se setkám s temnou magií, kterou budu potřebovat vysvětlit.“ Když se tak na sebe dívali, Harry si vzpomněl, jak pro něj Snape přišel, když mu napsal o temných tvorech a postaral se o něj bez jakéhokoliv náznaku hysterie nebo napětí. Zoufale tohle stabilní vedení potřeboval. „Pořád jsem šťastný, že jsem tvůj syn…,“ řekl lehce se červenajíc. „Pro případ, že bys to potřeboval slyšet znova.“

Rozhostilo se trapné ticho, dokud Harry neřekl: „Přijdeš pozdě.“

„Běž se učit,“ řekl Snapea snažil se obnovit svou ztracenou rovnováhu.

„Ano, pane,“ odpověděl Harry klidně. Chtěl si zajít za Ronem, ale toho stejně uvidí zítra.

 

Poslední komentáře
02.11.2010 21:38:40: Děkuju za překlad, už se nemůžu dočkat čtvrtka :) Zapomněla jsem po přečtení komentovat, tak to hned...
29.10.2010 23:05:18: Naprosto nádherná kapča, ten konec neměl chybu....a ten rozhovor s dračí lady.. musela jsem se smát,...
28.10.2010 21:03:41: Tak tahle kapitola je naprosto úžasná! Je v ní úpně všechno. Vážnost situace ať s panem Weaslym, s R...
28.10.2010 17:35:38: To bylo úžasné! Vítejte ve Snapeově nostalgickém muzeu... chichichi. Pěkné. Moc pěkné.