Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

15. kapitola

Podivné schůzky

V Godrikově dole, jako obvykle, foukal vítr ostřeji, než očekával. Snape vystoupil zpoza stromů poblíž domu Evansových a přes úzkou rozpraskanou silnici přešel k Pamelinu domu. Ve vedlejším domě nikdo nebyl, všechna okna byla temná a ta v přízemí byla dokonce zacloněna závěsy.

Pamela otevřela dveře sotva se přiblížil, což vzbuzovalo dojem, jako kdyby umístila návštěvnické kouzlo na hranice pozemku. Na tváři měla pokřivený úsměv, když ho zdravila. Snape si nedokázal pomoci a ostražitě se rozhlédl.

Ve vlněných kalhotách a svetru vypadala Pamela velmi mudlovsky. Dotkla se jeho paže, když ho vedla do obývacího pokoje. „Doufala jsem, že budeš chtít jít dneska večer ven,“ řekla. „Mám za sebou příšerný pracovní týden a potřebuju se rozptýlit.“ Usadila se na pohovku, Snape si všiml, že je mnohem uvolněnější, než při minulé schůzce. „Můžeš nás přemístit do Londýna?“

Snape si urovnal plášť a usedl do bílého proutěného křesílka proti ní. „Teoreticky. Prakticky je to nezákonné.“

„Ach, jako když jsi nemohl v tomhle domě používat kouzla?“ zeptala se.

„Něco takového. Dům tvé matky má kvůli Harrymu výjimku. Ale menší kouzla jsou vesměs ignorována,“ informoval ji, zatímco se rozhlížel po místnosti a myslel na rozhovor o domově, který před chvílí vedl s Harrym. Tenhle dům byl míchanicí starého a nového, nebyl v tom žádný styl.

„Na druhou stranu,“ řekl pomalu, „jsem schopen před ministerstvem svá kouzla skrýt.“

„Znamená to, že můžeme jít do Londýna?“ zeptala se Pamela živě.

S podivně lehkomyslným pocitem, možná mu lichotila její pozornost, Snape řekl: „Proč ne?“ Vstal a navrhl: „Možná by sis měla vzít plášť… nebo kabát.“

Naklonila se vpřed, ale nevstala. „Opravdu půjdeme do Londýna?“

„Přála sis to,“ řekl Snape suše.

„Dobře,“ zajásala a došla si pro kabát barvy velbloudí srsti. Když se zapnula, Snape ji uchopil za zápěstí, použil hůlku na vyvolání magické zamlžovací bariéry a přemístil se s ní do uličky v Soho.

Pamela se kolem sebe překvapeně rozhlédla a šokovaně si připlácla ruce na zalehlé uši. „To je teda bezvadné,“ poznamenala a věnovala mu rozzářený úsměv. „A co když se ministerstvo rozhodne na to podívat?“

„Nezjistí to,“ řekl Snape a pak si pomyslel, že opravdu zná spoustu kouzel, která by se měl Harry naučit.

Kráčeli po chodníku kolem domů z červených cihel zmáčených deštěm, Pamela se zeptala: „Umí hodně kouzelníků skrýt svá kouzla před ministerstvem?“

„Ne, není jich moc,“ odpověděl Snape a pomyslel si, že valná většina z nich je v Azkabanu. Odmlčel se, dokud je neminula stará žena s nákupní taškou na kolečkách. „Kouzla, která zakrývají magii, jsou v podstatě zakázaná a většina čarodějek a kouzelníků zákony dodržuje, třebaže by je zvládli.“

Na chvíli se na něj zadívala. „Takže ty v podstatě zákon nedodržuješ, je to tak? Když jsem mamce prozradila, že máme další schůzku, vyhrožovala mi, že mi o tobě řekne věci, a teď cituji: na které se nedá ani pomyslet, natož je slyšet.“

Došli na křižovatku a vydali se po širší ulici s hustým provozem a jasně osvětlenými výlohami. Množství chodců jim nedovolilo mluvit otevřeně.

„Opravdu o tobě ví něco ošklivého, nebo jen nechce, abych šla na schůzku s někým alespoň trochu zajímavým?“

Dorazili ke schodům vedoucím k restauraci v patře. Snape Pamele pokynul, aby se rozhodla, zdali chce jít dovnitř. „Jasně, mám žízeň,“ přikývla.

Našli si malý stolek na vyvýšeném stupínku v rohu u dveří. Snape si svlékl plášť a přehodil ho přes židli. Pamela udělala to samé a opřela se lokty o stůl. „Tak jak to je?“ zeptala se.

„Nechceš to vědět,“ odpověděl Snape a trochou nitrozpytu donutil servírku, aby k nim přišla. „Dvě pinty hořkého,“ objednal.

„Nechci?“ zeptala se Pamela laškovně.

„Správně. Hlavně proto, že nemám zájem vyprávět o své minulosti.“

Rozhostilo se ticho, dokud jim nepřinesli pivo. „Mamka je spokojená jen s neuvěřitelně nudnými muži. Takovými, jako je Greg.“ Řekla jeho jméno s maličkým opovržením.

„Tobě se Greg nelíbí?“ zeptal se Snape hlavně proto, že to byl snadný způsob, jak pokračovat v konverzaci.

Pamela se zhluboka napila. „Greg je v pohodě. Není můj typ, ale mamka stále naléhá, abych si našla někoho, jako je on.“ Zadívala se na Snapea přes svou sklenici. Snape na ní nepoužil nitrozpyt jen z toho důvodu, že by o další rozhovor ztratil zájem, kdyby to udělal. Podíval se stranou a sledoval, jak si pár mladších lidí obléká kabáty. Mladík se musel pevně přidržet kliky, aby udržel rovnováhu. Pokud by si právě v tu chvíli někdo přál vstoupit, skončil by na podlaze.

„Nudíš se?“ zeptala se Pamela maličko nešťastně a zadívala se do sklenice.

„Ne. Jen se snažím sám sebe ukáznit.“

„Jak to?“ zeptala se.

Kdyby o tom Snape nemluvil s Harrym, nic by neřekl, ale teď to udělal. „Snažím se nečíst ti myšlenky. Jsi jak otevřené kniha.“

Tváře měla růžové od požitého alkoholu a teď jí zrudly ještě víc. „Nemůžeš číst myšlenky…“ Ale vyznělo to hodně nejistě.

„Mám ti to dokázat?“ zeptal se bezstarostně a čekal na odpověď, která nepřišla. „Jaká je tvoje oblíbená barva? Ah, červená,“ dodal okamžitě. Představa toho, jak stojí před zrcadlem v červených šatech, přímo vystřelila z její hlavy. „Měla bys ty šaty nosit,“ dodal s nádechem sarkasmu.

Skoro se jí nepodařilo polknout doušek piva.

„Harry mě kritizoval za to, že tuto dovednost používám příliš často,“ pokračoval Snape.

„Taky bych řekla,“ poznamenala. Dívali se na sebe. „Pořád to děláš?“ zeptala se. Vzpamatovala se docela rychle. Mudlovské reakce na magii by mohly být takhle nepředvídatelné, pomyslel si Snape.

„Ne, dám si pozor,“ ujistil ji Snape a cítil, že se nad svou podivnou upřímností začervenal.

Rozzlobeně se zadívala do sklenice. „To je to, o čem mamka mluvila?“ zeptala se.

„Proboha ne, o tomhle neví.“

„Ach. Takže budeme mluvit o něčem jiném?“ navrhla.

„Dobrý nápad,“ souhlasil Snape.

„Jaký jsi měl týden?“

„Stejný, jako obvykle, řekl bych,“ odpověděl Snape. Začal si hrát se sklenicí, když si to uvědomil, mrzutě toho nechal. „Minulý víkend byly trochu potíže s Harrym.“

„Oh, co se stalo?“ zeptala se znepokojeně.

„Nic, co bys opravdu chtěla vědět.“

Skupinka u vzdáleného stolu si začala prozpěvovat, ale rychle zmlkli. „Takže nějaké podivné magické věci, že?“ zeptala se Pamela.

„Ano. Podivné magické věci,“ opakoval Snape rozpačitě a docela si přál, aby se jí mohl se svými starostmi svěřit. Hlavou se mu mihlo, že Candidě by se svěřil bez obav.

„Je Harry v pořádku?“ chtěla vědět Pamela.

„V tuhle chvíli ano.“

„Ach, to je uklidňující.“

„Kéž bych si tím mohl být více jistý,“ přiznal Snape. „Vypadá to, že se mu někdo nebo něco, snaží ublížit.“

„Má štěstí, že ho chráníš,“ řekla.

Snape se zamračil, ale neodpověděl.

„Nové téma?“ zeptala se.

„Prosím.“

„I když bych se ráda víc dozvěděla o tom posledním.“

„Opravdu chceš celý večer diskutovat o Harrym?“ zeptal se Snape lehce sarkasticky.

„Chci jen vědět, že je všechno v pořádku.“

„Je to v pořádku,“ ujistil ji. „Jen prostě nikdy nevím, co přinese budoucnost.“

Pamela se napila. „Nevadí mu naše schůzka? Nezmínil ses o tom.“

„Tentokrát to vzal lépe.“

„Aha, takže je nešťastný. Proč jsi to neřekl?“ zeptala se provinile.

„Rozmyslela by sis to?“ zeptal se Snape.

Pokrčila rameny. „Možná, nechci, aby se Harry cítil nepříjemně.“ Rozhlédla se kolem a od vedlejšího stolu si vypůjčila jídelní lístek. „Nezajdeme si na jídlo někam jinam?“

„Můžeme, jestli chceš.“

„Ne, tady to také není špatné.“ Přečetla si nabídku jídel, což netrvalo příliš dlouho, protože tam bylo jen šest položek. „Co Harryho rozrušilo?“ zeptala se, aniž by vzhlédla.

„Nejsem si jistý,“ odpověděl Snape.

„Cože, nepoužíváš na něj ten malý trik?“ zeptala se.

„Nemůžu… Dokáže mě zablokovat.“

„To je pro něj jen dobře,“ tvrdila a očima hledala servírku.

„Naučil jsem ho, jak to udělat,“ poznamenal Snape.

Zadívala se na něj. „To bylo správné.“

Teď to je správné,“ zamumlal Snape. „Než byl Voldemort zničen, byl to jediný způsob, jak sledovat jeho příliš aktivní nápady.“

„Pojďme se najíst jinam,“ řekla, když servírka na její další zamávání zase nepřišla.

Zaplatili u baru a vyrazili. Venku na schodech se Pamela zeptala: „Umí to… všichni lidi…“ Počkala, až je mine velká skupina turistů a pak pokračovala: „Všichni čarodějky a kouzelníci umí číst myšlenky?“

„Ne, není mnoho těch, co to umí,“ odpověděl Snape. Přešli silnici a zamířili do klidnější ulice. Zastavili se před podnikem, který měl název vyvedený jak latinskými písmeny, tak i čínskými znaky.

Prohlíželi si jídelní lístek ve skříňce před restaurací a Pamela poznamenala: „Umíš spoustu věcí, které ostatní neumí.“

Chvíli uvažoval, než odpověděl: „Ano, umím,“ způsobem, který naznačil, že o tom dál mluvit nechce.

Usadili se u stolku u okna. „Docela úspěšně si hraješ na zlého hocha.“

Její poznámka probudila něco uvnitř něj, co už dlouho necítil. Věděl, že kdyby to nechal vyplout na povrch, bylo by to zlé a tak to raději hned v zárodku potlačil. To, že mlčel, jí způsobilo rozpaky. Potlačil své staré instinkty a klidně a věcně, jako by jí nabízel důležitou radu, řekl: „Opravdu to nechceš vědět.“

Kousla se do rtu. „Není s tebou žádná legrace. Neříkej, že má moje matka pravdu.“

„Tvá matka o mně nic neví,“ vyštěkl, a překvapilo ho, že ten pocit pořád ještě doutná pod povrchem, třebaže si byl jistý, že ho potlačil. „Omlouvám se,“ zamumlal. „Mluvme o něčem jiném.“

Objednala si thajské nudle, a když na ní Snape kývl, objednala je i jemu. „Ještě jsi v téhle restauraci nebyl?“

„Ne,“ přiznal Snape.

Vypila sklenici vody, docela si přála, aby v ní bylo něco silnějšího. „Většina zlých hochů se tak jen tváří. Ale u tebe je to naopak, že?“

„Ano,“ odpověděl Snape klidně. „Dalo by se říct, že jsem se příliš nenapravil.“

„Ale adoptoval jsi Harryho…,“ nadhodila.

„Ano,“ zasmál se Snape. „Bylo to mé pokání, jak jsem si později uvědomil. Ale nikdy jsem toho nelitoval.“ Zhluboka se nadechl a zablokoval vše, co by mohlo přijít; její otázky až příliš dobře oživovaly minulost. Teď chápal Harryho stížnosti na to, že si nedokáže najít někoho, kdo by ho dokázal pochopit.

„Lituješ, že ses se mnou sešel?“ zeptala se a znělo to spíš žertovně než rozmrzele.

„Částečně,“ připustil Snape. „Nelíbí se mi rozebírání mé minulosti, pokud to není absolutně nutné.“

Zatímco je číšník obsluhoval, mlčeli. Snape zíral na velkou mísu s kopcem lesklých nudlí posypaných arašídy a chilli, kterou před něj postavil.

„Nejsem tím, kdo si myslíš, že jsem,“ řekl. „I když to tak možná mohlo vypadat.“ Zaváhal, nevěděl, kolik tímto sdělením odhalil.

Pamela se sarkasticky ušklíbla. „A protože jsi expert na to, kdo jsi, a kdo si myslím, že jsi, tak to musíš vědět.“

Snape se sotva znatelně usmál. „Ano,“ potvrdil.

Během jídla se Pamela zeptala: „Takže mi nedáš šanci, abych poznala, kdo jsi?“

„To bys nepochopila,“ řekl Snape. „Tvé nazírání na svět je příliš černo-bílé. A třebaže tak nečekaně dobře přijímáš magii a černý humor, tohle bys nepřijala. Ujistil jsem Harryho, že tuhle jeho širší rodinu nijak neohrozím, a neudělám to jen proto, abych uspokojil tvou zvědavost.“

„Copak jsme mluvili o něčem špatném? Zavraždil jsi snad někoho?“

„Nikdy jsem nikoho nezabil,“ ujistil ji Snape tiše, aby ho neslyšeli u vedlejšího stolu.

„Byl jsi ve vězení? Mají kouzelníci vězení? Musí mít, ne?“ přemítala nahlas.

„Mají. Je to magicky zabezpečený ostrov daleko od pobřeží,“ informoval ji Snape.

„Byls tam?“ chtěla vědět.

„Ne. Proč tě něco takového zajímá?“ zeptal se Snape jízlivě.

„Pořád jsem zvědavá, i když jsi mě varoval.“ Pokrčila rameny. „A ještě jsme nedojedli.“ Usmála se.

Snape protočil očima a uchopil si vidličku. Obsah mísy byl podivný, ochutnal olejnaté ořechy a odporně vypadající rybu a pak zjistil, že to bylo jen kuře.

Pamela snědla sousto, které obsahovalo jen jedinou nudli, pečlivě namotanou na vidličce. „Takže tě na ten ostrov nikdy neposlali a přesto tvrdíš, že jsi příliš děsivý pro slušnou společnost.“

„Nebyl jsem na ten ostrov poslán jen proto,“ řekl Snape, „že se nade mnou slitoval někdo, kdo měl dostatečný vliv, aby mě od toho uchránil, a to jen proto, že zoufale potřeboval mou pomoc. Jinak bych tam určitě skončil.“

„Aha,“ řekla. Zřejmě jí takový popis situace připadal opravdu ošklivý, protože začala jíst nudle normálním tempem. Po dlouhé pauze poznamenala: „Podle Harryho dopisů – protože z nějakého důvodu nemáte telefon – to vypadá, že si tě váží.“

„Ano, to ano,“ souhlasil Snape tiše. Uvědomil si, že hlavně kvůli tomu se jeho chování v posledních dvou letech tolik změnilo.

*****

Ginny zaklepala na dveře kanceláře profesora Snapea. Po malé chvíli jí otevřel dveře Lupin a ne hlava Zmijozelské koleje. „Dobrý večer, pane profesore,“ pozdravila. „Měla jsem mít trest s profesorem Snapem.“

„Není tu, ale něco si pro tebe vymyslím. Pojď dál.“ Couvl a galantně jí pozval dovnitř. Na okenním parametru bublaly kotlíky, ale zápach už cítit nebyl.

„Kde je profesor Snape?“ zeptala se Ginny.

„Doma,“ odpověděl Lupin a probíral se knihami o obraně. „Á, tady. Severus říkal, že ti mám dát nějakou práci, třebaže jsem mu pohrozil, že to bude něco snadného. Nevadilo mu to.“ Podal jí knihu. „Je úžasné, jak změkl. Bývaly doby, kdy klidně vyhodil celou zásobu krysích mozků jen proto, že nutil studenty, aby je pitvali a nakládali do lihu. Posaď se a přečti mi nahlas kapitolu sedm.“

Ginny se zadívala na hřbet knihy. Zlacený nápis byl celý ošoupaný. „Jak se vyhnout ošklivému poškození,“ četla. „Co to je?“

„Kniha o teorii obranných kouzel pro začátečníky.“

Ginny si přitáhla židli blíž ke stolu a otevřela knihu. Stránky byly křehké a stářím zahnědlé. Sedmá kapitola měla název: Udržování spolehlivých štítů. „Proč tahle kapitola?“ zeptala se.

Lupin, který hleděl oknem na trávník osvětlený zapadajícím sluncem, klidně odpověděl: „Protože začít od začátku by bylo deprimující.“

O tom se Ginny dohadovat nechtěla. Začala číst: „Štíty obecně řazené do třídy Aegidis vorare se dají snadno posílit zvýšením magické energie. Ale štíty třídy Compulsum resilio vyžadují odlišnou techniku - mně ale štíty docela jdou,“ poznamenala Ginny a znělo to, jako kdyby nějaké jiné téma bylo vhodnější.

Lupin se odvrátil od okna. „A jsi také tak dobrá, když o nich máš psát test?“

Ginny se zamračila. „Ne. Pravděpodobně ne.“

Lupin se zase otočil k oknu. „Tak pokračuj.“

„Profesor Snape vám řekl, že jsem se přihlásila do Bystrozorského kurzu?“ zeptala se Ginny překvapeně.

„Opravdu?“ zeptal se Lupin.

„Ano. Neřekl vám to?“

„Ne.“ V tlumeném světlé svic a modrém světle za oknem vypadaly Lupinovy oči menší, než normálně, ale jeho hlas byl jako obvykle jemný. „Jen jsem předpokládal, že budeš chtít složit OVCE co nejlépe.“ Strčil si ruce do kapes svého svetru. „Přijali už tvou žádost a poslali ti zkušební test?“

„Ještě ne,“ řekla s nadějí.

„Tak pokračuj ve čtení. Po každém odstavci zavři knihu a stručně mi shrň jeho obsah.“

*****

Po večeři doprovodil Snape Pamelu domů. Sám se přemístil do haly svého domu v Shrewsthorpe. Z obývacího pokoje slyšel hovor. Když si pověsil plášť, vstoupil do jasně osvětlené místnosti, připravený připomenout Harrymu, že by měl studovat. Podivil se, když na jedné z židlí spatřil sedět Aarona Wickema s těžkou knihou v klíně.

„Je dost neobvyklé vidět vás takto, pane Wickeme,“ řekl, když se vzpamatoval.

Aaron byl docela mrzutý. „Harry a já jsme stejně pozadu, takže se učíme spolu. Odpadlo mi rande, takže to byl buď Harry, nebo nic. A jaká byla vaše schůzka, pane?“

„To vás nemusí zajímat,“ odpověděl Snape úsečně, což Harryho vyděsilo. Snape mu poslal uklidňující pohled.

„Potřebuješ svůj stůl?“ zeptal se Harry, když si Snape vyndával z jeho zásuvky hromádku dopisů.

„Ne, budu v knihovně,“ řekl a vzal si ještě brk a kalamář. „Nenechte se rušit.“

Harry ale nemohl čekat, až Aaron odejde. „Hned jsem zpátky,“ řekl mu po deseti minutách, když stále dokola četl stejný odstavec a vůbec nevěděl, o čem je.

Vešel do knihovny, uvolněně se opřel o zeď a ruce si překřížil na hrudi. „Takže všechno šlo dobře?“

„Byla to bezpochyby naše poslední schůzka.“

Harry ztuhl. „Jak to?“ zeptal se ustaraně.

„Nelekej se. Je to tak lepší. Nemohu jí vykládat o své minulosti a ona je příliš zvědavá. Jak jsi už dříve poznamenal, a mohu říct, že docela moudře, nemohu čekat, že takové věci pochopí.“

„To je mi líto,“ řekl Harry.

„Opravdu?“ protáhl Snape mírně.

„No dobře,“ Harry naklonil hlavu na stranu. „Není mi tak docela líto, že to nefungovalo, ale je mi líto tebe.“

„Hm?“ pronesl Snape neutrálně. „Jestli tě načapu, že se ke mně chováš soucitně, budeš ve vážných potížích.“

Harry se zasmál. „Nemám s tebou soucit,“ řekl tichým hlasem, aby Aaron na druhé straně haly nic nezaslechl. „Máš bezvadnou přítelkyni.“ Po tomto tvrzení Snape ztuhl a Harry dodal: „Jen proto, že jsi příliš zbabělý, aby ses s ní oženil…“

Snapeův pohled byl ostrý jako nůž, ale velmi rychle se změnil na zmatený. „Vrať se ke svému studiu,“ řekl.

Harry se nepohnul. „Opravdu, Severusi, v čem je problém?“

Konečně se objevil opravdový vztek. „Nebudu o tom s tebou diskutovat.“

Ještě tišeji se Harry zeptal: „A s kým jiným bys o to chtěl mluvit?“

„Nerozumíš mi. Nechci o tom mluvit s nikým.“ Jeho hněv byl pryč, vypadalo to, že ho nahradila mírná nejistota.

„Myslím, že děláš chybu,“ řekl Harry po chvíli. Snape pohlédl na pergamen před sebou a to pobídlo Harryho, aby se zeptal: „Píšeš dopis Candidě?“

Snape chvíli zadržel dech, než odpověděl: „Ano.“

„Aha.“ Harry se narovnal, trochu nesvůj z takové upřímnosti a o půl kroku ustoupil. „Vrátím se ke svému učení.“

„Dobrý nápad,“ řekl Snape suše, ale bez jakéhokoliv náznaku ironie.

*****

Harry dorazil do Weasleyovic krbu, vítalo ho množství jasných hlasů, znásobených ozvěnou z komína. Vyběhl ven, protože těsně za ním se objevil Snape a hlasy, které ho vítaly, náhle zněly normálně. Ron málem upustil mísu s kaší, kterou nesl, když se současně pokoušel Harrymu zamávat.

„Posaďte se, posaďte se,“ vítala je Molly Weasleyová od kuchyňské linky.

V čele starého jídelního stolu seděl pan Weasley, vedle něj byla prázdná židle pro jeho manželku, dále seděla dvojčata a Ron. Na druhé straně byl usazen Charlie se svou ženou, Bill a jeho přítelkyně, a překvapivě i Percy – naštěstí bez přítelkyně – tvářící se značně mrzutě.

„Jste tu všichni,“ vyhrkl Harry překvapeně. Sedl si na poslední židli vedle Rona, na Snapea zbylo místo proti panu Weasleymu.

„Ano, skoro všichni,“ odpověděla Molly s přehnanou melancholií a postavila mísu obloženou plátky vepřové pečeně před svého manžela.

Snape odtáhl židli od stolu, ale neusedl. Přehlédl celý stůl. „Mám přivést vaši dceru?“ zeptal se po chvíli.

Cinkot příborů ztichl, mísy zůstaly netknuté. „Cože?“ zeptal se Ron. „Říkáte, že byste mohl Ginny vyzvednout ze školy?“

„To bylo to, co jsem navrhl,“ poznamenal Snape škrobeně.

„To je od tebe velmi milé, Severusi,“ rozplývala se paní Weasleyová.

„Mamko, neodrazuj ho…,“ zavrčel na ni Charlie, ale v polovičce celý rudý ztichl.

„To můžete?“ zeptal se rozpačitě, ale i ohromeně Bill.

Snape stiskl svými dlouhými prsty opěradlo židle. „Jsem zástupce ředitele… Myslím, že mohu.“ Jeho oči přejely kolem celého stolu, jako by všechny rudovlasé lidi počítal. „Hned se vrátím.“

Sotva Snape zmizel v Letaxové síti, Ron popleteně řekl: „To je od něj hrozně hezké… Co má za lubem?“ Harry si všiml, jak se Percymu ulevilo, když Snape odešel.

„Vyčerpává ho být zlý,“ zasmál se Harry a vzal si od Rona mísu s masem.

Snape se zastavil v dlouhé chodbě druhého patra, uvažoval, kdy by Ginny Weasleyová mohla být. Nebelvír měl dopoledne hřiště rezervované pro trénink, ale ten už měl být u konce, o víkendech byly tréninky přesně určené. Věž byla nejpravděpodobnější místo, kam se podívat, nebo se tam alespoň zeptat.

Prošel otvorem za portrétem chránícím vstup do Nebelvíru a našel ji obklopenou celým famfrpálovým týmem. Všichni se na něj překvapeně otočili a pak rychle schovali pergameny s rozkreslenou taktikou pro příští zápas.

„Slečno Weasleyová,“ řekl Snape tónem, který jí nařizoval, aby ho následovala.

Ginny bez řečí vstala, ale Dirkovi Hickorymu, odrážeči z pátého ročníku, se to vůbec nelíbilo. „Co Ginny provedla?“ zeptal se.

Snape neměl náladu se dohadovat. „Nic,“ řekl. „To, že je Weasleyová, je pro mě dostatečný důvod.“

Hickory byl červený stejně, jako jeho střapaté vlasy. „Dostatečný důvod,“ posmíval se. „O to jde? Jste nespravedlivý jako vždycky. Chcete, aby Zmijozel vyhrál pohár.“

Snape si založil ruce v bok a pomalu, jako by mluvil s hlupákem, řekl: „Samozřejmě, že chci, aby vyhrál Zmijozel. Proto se přece famfrpál hraje… aby někdo vyhrál.“

„Dirku, to je v pořádku,“ ozvala se Ginny.

Ale Hickory se nedal zastavit a zlostně pokračoval: „To není v pořádku.“ Vstal a bojovně se postavil před profesora.

„Jste jen kousek od udělení trestu, pane Hickory,“ pohrozil mu Snape.

Dirku,“ opakovala Ginny pevně. „Nech to být.“

Hickory a ostatní hráči upřeně sledovali, jak Ginny s profesorem Snapem opouštějí společenskou místnost. Přešli po několika schodištích a ocitli se před chrličem. „Mám průšvih, pane?“ zeptala se konečně Ginny.

Snape neopověděl, pouze vyslovil heslo a pokynul jí k točícím se schodům. Ginny mluvila jakoby sama k sobě: „Nevzpomínám si, že bych udělala něco, kvůli čemu bych se dostala do problémů…“

„Právě to, že jste Weasleyová, je důvod, proč jsem vás odvedl z vaší malé strategické schůzky.“

„Vážně?“ utvrzovala se Ginny zachmuřeně. „Odnesu si to za nějaký nedávno objevený přestupek mých bratrů?“

Kancelář profesorky McGonagallové byla prázdná, ale ředitelé na portrétech si urovnali hábity a pozorovali je. Snape zamířil ke krbu. Zvedl z římsy perský střevíček a pokynul jí, aby k němu došla.

„Co to je?“ zeptala se.

„Letax.“

Ginny zmateně zírala na šedý prášek ve své dlani. Úkosem se podívala na krb. „Co se děje?“ zeptala se a přesypala si letax z jedné dlaně do druhé.

„Jste jediný chybějící Weasleyovský potomek u nedělního oběda v Doupěti,“ prozradil Snape a znělo to, jako by byl z jejích otázek unavený.

Tvář se jí rozzářila, pevně stiskla prášek v dlani, skočila dopředu a rychle Snapea objala. Hned ale uskočila zpět, zjevně překvapená svým vlastním chováním ke Snapeovi. „Promiňte, pane,“ koktala a prudce se začervenala. „To jsem nechtěla udělat.“

Snape narovnal ramena a donutil se vykročit. „Taky si myslím,“ řekl. Následovala rozpačitá pauza, dokud Snape netrpělivě nepřikázal: „Tak už jděte.“

V Doupěti se oba hned posadili ke stolu – Ginny se jen rychle objala s matkou. Usadila se pak mezi Rona a Freda. „Děkuji, Severusi,“ řekl pan Weasley.

Snape přikývl, ale nepodíval se na něj. Harry do něj šťouchl loktem a dostalo se mu ostrého pohledu. Ale zasmál se tomu a také mu šeptem poděkoval. Hlavně byl rád, že se jeho opatrovník vrátil a svou přítomností ho tak chránil před Percym, který se na něj potměšile díval.

„Máš nějakou společnici pro VIP večeři, Pottere?“ zeptal se svým obvyklým přezíravým způsobem.

Snape se na Harryho zvědavě podíval, stejně jako všichni ostatní, kteří otázku slyšeli. Harry nebyl rád, že to musí udělat, ale zeptal se: „Jakou večeři?“ Přál si, aby to neznělo tak defenzívně.

Percy se posměšně ušklíbl.

„Takhle vypadáš jako Zmijozel, Percy,“ ozvala se Ginny. „Máte pro něj práci, profesore?“

Fred do ní dloubl, jako by ji chtěl umlčet, ale Harry zaslechl, jak jí šeptá, že mamka trvala na tom, aby se k Percymu chovali hezky, bez ohledu na to, jak nepříjemný bude.

Snapeův výraz, kterým se snažil zamaskovat své znechucení nad tím návrhem, způsobil, že se Ginny i Harry začali hihňat. „Jde o VIP večeři ke Dni Voldemortovy porážky, Pottere,“ řekl Percy, celý červený. „Jak to, že to nevíš? Nikdo ti to neřekl?“ A uštěpačně pokračoval: „Předpokládám, že ministryně ti zrovna posílá pozvánku, stejně, jako ostatním.“ Zatímco se Harry kousl do jazyka, Percy se ušklíbl: „Je hodně špatné, že vaše oddělení nemá páru o tom, co se děje.“

„Oh, ale já vím, co se děje,“ tvrdil Harry, nechtěl se nechat rozhodit jeho narážkami. Pomyslel si, že Percy právě využil Belindu. Tahle pokřivená myšlenka byla následována druhou, na kterou měl myslet už dříve: že existuje někdo, kdo zřejmě ví víc o tom, co se děje, a že by se měl konečně rozhoupat a jít si s ním promluvit.

Harryho odpověď měla na Percyho požadovaný účinek. Horní ret se mu zaškubal, zrudl ještě víc a raději se začal věnovat svému jídlu, nervózně se oklepal.

„Slyšel jsem, že bezpečnostní opatření na turnaji budou velká,“ poznamenal se Bill. „Ministerstvo si najalo i několik zaměstnanců od Gringottových. Tebe taky, Rone?“ zeptal se.

„Noc předtím mám službu. Ale na finále se přijdu podívat…“ Podíval se na svého bratra a pak na Snapea. Se širokým úsměvem řekl: „Už se na to těším. Lidi v bance se mě ptali, koho budeš favorizovat, Harry,“ zažertoval.

„Nikoho,“ tvrdil Harry, náhle si přímo fyzicky vědom černě oděné osoby po své pravici.

„Bookmakeři přijímají sázky, že Rodgers vyhraje,“ pokračoval Ron a nevinně se Snapea zeptal: „Víte o tom, profesore?“

„Nezajímá mě to,“ odpověděl svým obvyklým způsobem Snape.

Harry se náhle začal zajímat o svůj talíř, uvědomil si, že také věří, že má jeho instruktor větší šance. Jenom aby Snape nezkoušel něco nečestného, to by ho pak musel potrestat.

Zatímco o tom přemýšlel, přidal si na talíř trochu zelí, a najednou si přál, aby o tom nemusel rozhodovat.

„Ještě máš hlad?“ zeptal se ho Snape s mírným úšklebkem.

„To zelí je vynikající,“ oznámil Harry všeobecně, jako by tím skládal poklonu paní Weasleyové.

Když všichni po jídle odpočívali a dvojčata se je snažila přemluvit k famfrpálovém turnaji, Ron vyjádřil to, co Harry cítil: „Jsem rád, že nejsem rozhodčí,“ řekl soucitně.

Ginny se na Harryho usmála a nabrala si punč z obří keramické mísy. „Možná budu muset nechat vyhrát toho Vogla,“ naříkal Harry, „aby to nevypadalo, že nadržuju někomu, koho znám.“

„V pátek jsem dostal výplatu,“ řekl Ron tiše, „a myslel jsem, že si vsadím u bookmakera. Rád bych viděl jeho obličej, kdyby mě musel vyplácet,“ zasmál se. „Kdo si myslíš, že je favorit? Opravdu se nenecháš zviklat v tom, abys byl spravedlivý, že ne? To by v tom byl pěkný guláš.“

Harry si povzdechl: „Budu rád, až to bude za mnou.“

„Jaké nedostatky má bystrozorský instruktor?“ zeptal se Ron konverzačně a pak důrazněji: „A jaké slabiny má Snape?“

Harry si vzpomněl na to, jak jednou Candida Snapea škádlila a se smíchem řekl: „Mohl by být lechtivý.“ Když viděl Ronův zděšený výraz, rychle dodal: „Ale to nevím z vlastní zkušenosti.“

„Uf, to doufám, že ne,“ řekl Ron a vypadal pobledle. Podal Ginny svůj hrnek, aby mu ho naplnila a zavrtěl hlavou. „No dobře, smířím se se svou ztrátou a budu držet se svým bratrem. Harry je až příliš poctivý,“ postěžoval si sestře.

„To rozhodně,“ potvrdila Ginny s lišáckým úsměvem.

Později, když si Ginny neochotně vzpomněla na všechny nedodělané úkoly, které se jí nahromadily na víku kufru v ložnici v Bradavicích, si povzdechla a přistoupila k profesoru Snapeovi, který seděl na staré pohovce a hovořil s jejími rodiči a Georgem, který se vzdal famfrpálu na zahradě, aby prozkoumal svého protivníka.

„Profesore,“ oslovila Ginny Snapea. „Mohu dostat omluvenku, nebo něco takového, co bych sebou vzala do Bradavic?“ Podivně se na ní podíval a ona honem vysvětlovala: „Musím se vrátit přes kancelář ředitelky McGonagallové. Tomuhle nikdy neuvěří.“

„Myslíš?“ zeptal se George sarkasticky.

„Jen běžte, slečno Weasleyová, omluvenku nepotřebujete,“ řekl Snape.

„Nechal jste ředitelce vzkaz?“ pochopila Ginny. Chystala se k odchodu. „Dobře, bála jsem se, jak by reagovala, kdybych jí něco takového vyprávěla.“

„Ne, nenechal jsem jí vzkaz,“ řekl Snape. „Ale klidně jděte, uvidíme, co vám řekne… A pečlivě si zapamatujte její slova. Bude zábavné ukázat jí její omyl.“

Ginny zírala na Snapea, George se předklonil a tvrdě se snažil zadržet svůj smích. Molly Weasleyová měla ruku na ústech.

„Myslím, že bych raději měla tu omluvenku, pane,“ řekla Ginny. „Abych se nemusela vypořádávat s tím, že mě bude chtít vyloučit, než se vrátíte.“

„Nezdržím se dlouho, slečno Weasleyová,“ řekl Snape jemným hlasem, což se dalo vykládat jak dobře, tak i špatně.

Ginny si nejistě nabrala letax z cínové krabičky. „Já ti tu omluvenku napíšu,“ řekl George. Prohrabal se stohem časopisů na stolku, jako by hledal kousek pergamenu. „A dokonce ji podepíšu S. Snape,“ dodal s potutelným úsměvem.

Snape si založil ruce. „Tak to bych chtěl vidět,“ prohlásil temně.

George našel nikdy nevysychající brk, zatřepal s ním a vzal si list pergamenu, který mu podával otec. Natáhl ruku a brkem nad pergamenem kroužil, jako by řídil neviditelný orchestr.

„Já to vydržím,“ zabručela Ginny, loupla očima po svém bratrovi a odletaxovala.

V Shrewsthorpe si Snape jen vzal své věci a Harry ho šel doprovodit. „Ještě než odejdeš, chtěl bych se na něco zeptat,“ řekl. Snape odložil krabičku s letaxem na stůl a pozorně se na něj zadíval. „Kde je sídlo Malfoyů?“ zeptal se Harry.

Snape se zamračil. „Proč to chceš vědět?“

„Potřeboval bych si o něčem promluvit s Dracem.“

Snape o tom chvíli uvažoval. „V Devonu. Mohu ti nakreslit několik letaxových uzlů v okolí, ale žádný není příliš blízko. Na zbytek cesty budeš potřebovat koště… nebo budeš muset letět sám.“

„To by bylo skvělé,“ řekl Harry a popadl nezodpovězený dopis od Hermiony, aby mu Snape nakreslil plánek na jeho zadní stranu.

Snape pečlivě maloval mapku a vykládal: „Tahle zeď tady, to je vstupní brána, ale tady ochrany nejsou. Obvykle bývají v půlce cesty na panství. Uvnitř téhle oblasti se nepokoušej přistát. Mezi bránou a těmi ochranami je asi třicet metrů cesty, kde tě mudlové vidět nemohou. Neuhýbej z cesty do lesa, je tam spousta pastí pro nevítané návštěvníky.“ Snape zaváhal, když mapku dokreslil. „Nechceš, abych tam šel místo tebe?“

Harry mu vytáhl mapku z pod prstů. „Ne, já půjdu. Díky.“

„Až se vrátíš, pošli mi sovu,“ přikázal Snape a opět si vzal krabičku s práškem.

„Jasně. Přijdeš příští víkend domů?“

„Ne, Remus bude zaneprázdněn, takže nemohu.“ Stál před krbem, v ruce svíral krabičku s letaxem. „Chceš si s mladým panem Malfoyem promluvit už tento týden?“ Harry kývl a Snape dodal: „Pošli sovu, než odejdeš, a jestli od tebe do osmi nepřiletí další sova, budu předpokládat to nejhorší.“

„Severusi,“ pokáral ho Harry. „Myslím, že Draca zvládnu.“

*****

Sotva se příští den Harry vrátil z výcviku, převlékl se, rychle zkontroloval svůj vzhled v zrcadle a odletaxoval do knihkupectví v Devonu, které se jmenovalo Démonický obchod. Místo bylo cítit zažloutlým pergamenem a plísní, a zákazníci, kteří měli nosy zabořené do knih, si ho nevšímali, když vylezl z krbu s koštětem v ruce a vydal se ke dveřím.

Vítr venku byl teplejší, než byl Harry zvyklý, voňavý. Našel zalesněné místo a vzlétl, rozhodl se pro koště proto, že když se změnil na gryfa, nemohl na sebe použít maskovací kouzlo a jeho let by tak nezůstal nepovšimnutý.

Snapeova mapka byla velmi přesná a Harry už za malou chvíli kroužil nad kopcovitými pozemky Malfoyů, obklopenými hustými neprostupnými lesy s upraveným trávníkem v jejich středu, na kterém stálo majestátní sídlo. Harrymu se zježily chloupky na krku, když přistál tam, kde mu Severus poradil.

Zrušil maskovací kouzlo a tiše si pohvizdujíc se vydal po dlouhé přístupové cestě. Představoval si, jak zaklepe na dveře a překvapí tím jeho obyvatele, ale měl si to lépe rozmyslet. Dorazil k poslední zatáčce a konečně zahlédl horní patro šedého, mechem obrostlého starého sídla, když se před ním objevila postava s neviditelným pláštěm v ruce.

„Pottere,“ vydechl Draco znechuceně.

Harry sáhl po své hůlce, ale Draco svou sklonil, a tak ruku spustil podél těla.

„Co tu děláš?“ zeptal se Draco a nebylo to nepřátelské, spíše zmateně nedůvěřivé.

„Chtěl jsem s tebou mluvit,“ řekl Harry.

Draco se zamračil, ohlédl se k domu a pak Harrymu pokynul, aby ho následoval. Sluneční svit pronikal mezi stromy lesa, do kterého vešli. Nové listí šustilo, ale Harry neslyšel zpívat žádné ptáky.

Draco se zastavil, odhodil si tmavý plášť z ramen a otočil se. Neviditelný plášť svíral hubenou, bledou rukou a celým svým postojem připomínal svého otce víc, než by si Harry pomyslel.

„O co jde?“ zasyčel Draco.

Harry, který byl unavený z celodenního výcviku – také byl celý pomlácený – se zeptal: „Jak jsi věděl, že se něco stane ještě dřív, než se to stalo?“

„Víš, o co jde?“ zeptal se Draco opatrně.

Harry, který musel předstírat, že ví víc, než ve skutečnosti věděl, a že to chce jen potvrdit, řekl: „O Mertona. Jak jsi věděl, že on je ta hrozba?“

Oba útoky byly docela dobře tajeny, takže se na něj Draco překvapeně podíval a nevraživě zavrčel. Zadíval se do korun stromů. „Jak jsem říkal, něco jsem slyšel.“

„Od koho?“

„Jako kdybych ti chtěl dát nějaká jména,“ ušklíbl se Draco. „Staří kamarádi mého otce by se rádi zbavili některých lidí na ministerstvu. Merton, kterého nesnáším, objevil určité věci a vychloubal se svými plány, protože je to idiot. Každý, kdo má zdravý rozum, by tajil, jakou nekontrolovanou sílu ovládá.“

„Co chce?“ zeptal se Harry zvědavě.

Draco se znechuceně ušklíbl. „Setkal jsem se s ním jen dvakrát, otec ho taky nesnášel a tak ho k nám moc často nezval.“

„Našel něco, co tvůj otec chtěl?“ ptal se Harry a snažil se to pochopit.

„Něco lepšího než tohle,“ odfrkl si Draco posměšně. Zahleděl se do dálky a pokračoval: „Před půl rokem chtěl koupit nějaké věci, o kterých věděl, že je otec má ve sbírce, věci, které ti idioti z ministerstva nikdy nenašli i když si mysleli, že odnesli všechno. Matka mu je prodala… z těch peněz teď žijeme,“ řekl znechuceně. Přecházel podrostem a Harry musel natahovat uši, aby ho slyšel. „Je nesnesitelné myslet na to, jak hluboko jsme klesli.“

Harry mlčky čekal, doufal, že se dozví víc, ale nevěděl, jak ho k tomu přemluvit. Draco měl užvaněnou náladu a to pracovalo pro něj. V jeho očích se odráželo modré nebe. „Merton chtěl všechno, co dokázalo udržet magii. Lidskou. Nezajímal se o očarované předměty, jakkoliv byly zajímavé. Matka si nechala slušně zaplatit. Otec by dostal psotník, kdyby věděl, co všechno mu prodala… věci, na které jí výslovně zakázal sahat.“

Udržet magii, opakoval si Harry v duchu. „Co to bylo?“ zeptal se a ztuhlý hrůzou si vzpomněl na rozbitou keramickou nádobu a kouzla natolik silná, že jim ani on, ani jeho instruktor nedokázali čelit. Harry potřásl hlavou a Draco se na něj nedůvěřivě zadíval.

„Řeknu ti to, jen když slíbíš, že je vrátíš,“ zavrčel Draco.

„Copak? Čekáš, že se tvůj otec brzy vrátí?“ zeptal se Harry ironicky.

Draco si kolem sebe těsněji omotal plášť. „Nemám… bojím se jeho návratu. A rozhodně ho neočekávám,“ odsekl. „Neměla mu prodat dvě věci, a udělala to. Otec výslovně přikázal, aby byly drženy v bezpečí – pohrozil, že nás všechny zabije, jestli nebudou.“

Harry se zhluboka nadechl teplého, voňavého vzduchu. Paprsky slunečního světla opět prozářily listoví. Nechtěl pátrat po něčem, co si Lucius Malfoy přál držet v bezpečí, ale potřeboval víc informací. „Tak dobře. Ale můžu slíbit jen to, že to zkusím, za předpokladu, že budu u toho, až bude Mertonův úkryt objeven.“

Draco se na něj několik sekund jen díval a zvažoval to, než řekl: „Zlatý kalamář a pečeť.“

„To je všechno?“ zeptal se Harry.

„Ano,“ řekl Draco a jeho postoj se změnil, jako by chtěl svou žádost zlehčit. „Otec nás opravdu zabije, až přijde ten čas a on zjistí, že ty věci chybí. Ale samozřejmě…,“ udělal aristokratické gesto, „neočekávám, že bych se s ním v dohledné době setkal.“

 

Poslední komentáře
08.11.2010 19:51:06: Tak v téhle kapitole se Snape vytáhl. Ginny vzal na oběd a ujasnil si (alespoň částečně), že Candida...
07.11.2010 18:47:31: Tady je v každé kapitole vždycky TOLIK informací! Zlatý klamář a pečeť, držení lidské magie... Tak t...
04.11.2010 22:15:23: Držení lidský magie? To je zajímavý...budou Harrymu krást magii smiley${1}smiley${1}
04.11.2010 21:55:27: Moc děkuji. Tahle povídka se mi líbí čím dál tím víc.