Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

16. kapitola

Ledový úplněk

Harry dorazil druhý den na výcvik na poslední chvíli, polovinu noci probděl, pomalu a podrobně si v hlavě přehrával podrobnosti svého napadení ve skladišti. Přemýšlel – kolem dokola – o předmětech do kterých se dá uložit magická síla. Kali byla ve své kleci stejně neklidná, jako Harry ve své mysli, a tak jí musel pustit a nechat ji spát na svém polštáři. A byla to ona, kdo ho ráno vzbudil – ostrými drápky ho škrábala do krku – právě včas, aby se oblékl a přemístil se přímo ze své ložnice.

Ve výcvikové místnosti byl na každém stole stoh příruček s nudnými názvy, jako třeba: Předpisy a nařízení, revidované vydání č. IV.6Směrnice a podklady pro zatýkání. Všichni učni měli ve tvářích stejně tupé výrazy, když se jimi probírali, kromě Vineeta, který vypadal zaujatě. Vešel Rodgers a maličko teatrálně položil na Harryho hromadu další podobnou knihu. Harry chtěl protestovat, ale zavřel pusu, když si přečetl její název: Jednotná příručka kouzelnických soubojů.

„To poslala ministryně Bonesová,“ informoval Harryho Rodgers svým obvyklým tvrdým tónem.

„Děkuji, pane,“ odpověděl Harry, jak nejslušněji dokázal, na instruktorovu jedovatost. Tento jeho postoj Rodgerse pomalu vyčerpával; Harry v tom cítil naději. Také doufal, třebaže se mu při tom kroutil žaludek, že kdyby Rodgers poctivě vyhrál turnaj, mohla by se tím zlepšit jeho nálada a tím i jeho postoj k němu. Sice chtěl, aby vyhrál Snape, ale taky by se mu líbilo, kdyby výhercem byl George Weasley, protože Snapeovo zděšení by bylo jistě zábavné. Instruktorova porážka by způsobila, že by byl na Harryho ještě více rozzlobený, ale kdyby ho porazil George, možná by během výcviku nebyl tak domýšlivý.

Rodgers začal příručkou: Magické vymáhání práva: Vězeňský manuál a vrátil tak Harryho myšlenky od snění k suchopárným a triviálním pravidlům.

V polední pauze se Harry pokoušel najít Tonksovou, ale byla ne hlídce. Místo toho tedy došel k Pastorkovi, který seděl za stolem a jedl buráky z plechovky. Aniž by cokoliv řekl, natáhl ruku a nabídl i Harrymu, který si rád vzal, protože nesnídal a oběd také vynechal.

„Potřebuješ něco, Harry?“ zeptal se Pastorek.

Harry toho měl na srdci hodně, ale nebyl si jistý, čím začít. „Po tom útoku ve skladišti Ginny říkala, že Moody bojoval s něčím, co explodovalo, a pak boj ustal,“ zkusil to nejdřív. „Byla to jedna z těch oranžových nádob?“

Pastorek se na židli zhoupl a zadíval se na něj. „Myslím, že ano. Pošuk říkal, že nikdy nic takového neviděl.“

„Takže to nebyl člověk?“ utvrzoval se Harry, necítil by se pak tak hloupě.

„Ne, to ne,“ potvrdil Pastorek zdráhavě.

„Takže,“ pokračoval Harry a čekal na nějakou reakci, nebo odpověď, „Merton má nějaké předměty, které střílejí kouzla jako mudlovský kulomet.“ Když Pastorek neodpověděl, Harry dodal: „Asi mi to nesmíš říct.“

„Je to tajné,“ řekl Pastorek tiše. „Ministryně Bonesová nemá zájem, aby se o tom dozvěděla kouzelnická veřejnost, dokud jde Merton pouze po nás, a pokud si s námi bude hrát a lovit jen nás, nechce, aby se o to zajímal tisk. Chápeš to, ne?“

„Takže ministerstvo jako obvykle nechce přiznat svou neschopnost? Jo,“ zasmál se Harry ponuře. Pastorkovi vylétlo obočí až do poloviny čela. „Nemyslíš si, že by všichni kouzelníci a čarodějky měli být varováni?“

Pastorek si promnul čelo a Harry si mezitím nabídl další hrst oříšků z plechovky na stole. „Průměrní kouzelníci a čarodějky nepřijímají dobře ani rady o obyčejných a obvyklých věcech,“ řekl Pastorek.

„Ty bys to nechtěl vědět?“ zeptal se Harry.

„Já nejsem průměrný kouzelník,“ poznamenal Pastorek. „Ale ano, chtěl bych. Ale rozhodnutí o oznámení není na tobě,“ varoval ho.

„K tomu jsem se nechystal,“ ohradil se Harry dotčeně. „Jen nemám rád, když se s lidmi manipuluje, to je všechno.“

„Až na to budeš mít postavení, můžeš to změnit,“ odsekl Pastorek.

Harry zvažoval svůj původní záměr, říct někomu o tom, co se dozvěděl od Draca, jen se mu potvrdilo, že na oddělení vědí o tom, že Merton sbírá okouzlené věci. Ale to bylo očividné; jak jinak by se dozvěděl, jak magii uložit, než studovat věci, které už to dělaly? Harry se rozhodl, že v podstatě nemá cenu, aby prozradil, že pátral na vlastní pěst, zejména proto, že byl vlastně ve zkušební lhůtě.

„Tak…,“ začal Harry, „zjistilo se, kdo změnil hlášení?“ Harry nevěřil tomu, že by zápis pochopil špatně.

Pastorkův zamračený pohled byl nejasně laskavý. „To je předmětem šetření, Harry.“ Tón jeho hlasu byl konečný.

„No tak díky, díky za oříšky,“ řekl Harry a odcházel, byl rád, že s ním Pastorek mluvil tak ochotně.

Doma Harry otevřel příručku o soubojích, chtěl si jí nejdříve přečíst celou, aby se pak mohl věnovat jednotlivým detailům. Měl na to týden a půl a rozhodně v ní nechtěl listovat v atriu, před zraky všech diváků. Také nechtěl udělat žádnou chybu a s duelanty se dohadovat.

*****

Ginny zaklepala a na vyzvání vstoupila. Lupin zíral z okna na měsíc, ruce stisknuté za zády. Místnost osvětlovala jen jediná svíčka ve svícnu u dveří.

„Mohu si svůj trest odbýt zase tady, profesore?“ zeptala se.

„Samozřejmě,“ odpověděl po chvíli.

„Jestli máte moc práce, mohu se zeptat někoho jiného,“ prohlásila rychle a ochotněji, než se cítila. Velice dobře si uvědomovala, jak moc tohle doučování před OVCEmi potřebuje.

„Nejsem příliš pracovně vytížen,“ ujistil ji.

„Jak to?“ zeptala se a přitáhla si židli ke stolu. „Myslela jsem, že vás přijali proto, že profesor Snape byl příliš zaneprázdněn.“

„To ano,“ potvrdil a Ginny měla podivný pocit, že jí neříká pravdu.

Když se dostala ke druhé kapitole tlustého svazku s názvem Neblahá kouzla, ozvalo se zaklepání a dveře se otevřely. Dovnitř vešel Snape s kameninovým pohárem v ruce, ze kterého se kouřilo.

„Pro tebe, Remusi,“ řekl a opatrně ho postavil na stůl.

„Děkuji, Severusi,“ odpověděl Lupin, ale zůstal stát u okna. Oba muži se na sebe dlouze zadívali, pak se Snape otočil k odchodu, na Ginny pohlédl jen letmo.

Poté, co se dveře zavřely, Lupin s úšklebkem vypil obsah poháru. „Pokračuj,“ přikázal Ginny.

*****

Merton přecházel podél stěny, u které byly uloženy magické předměty jeho rozsáhlé sbírky. Většina z nich byla popraskaná, popálená, nebo rozbitá, v důsledku zkoumání kouzel a kleteb, které nesly. Rozbité vázy – čínské, řecké, římské – tvořily podstatnou část celé sbírky, ale nacházely se zde i další podivné věci: svícny, mlýnek na kávu, obrazový rám.

Merton zuřil nad svou neschopností. „Takové plýtvání… Nemohu uvěřit, že jsme jich tolik zničili,“ prskal už asi po sté, oči zúžené. „Všechno bylo tak dobře promyšlené. Vzbudili jsme pozornost všech bystrozorů, to už se nesmí opakovat. Naprosto promarněná příležitost,“ zavrčel, bouchl pěstí do otevřené dlaně druhé ruky a kopl do drobných střepů skla, stále ještě roztroušených po podlaze – skla začarovaného na přenášedlo, které jim mělo přinést jejich kořist. „A těch několik bloků začarovaných proti přemisťování. I to selhalo.“

Debjit stál stranou a jen očima sledoval přecházejícího muže.

Merton přešel zpět ke stolu, na kterém ležela otevřená tlustá kniha, připoutaná v každém rohu silným řetězem k jeho kameninové desce. Kniha zarachtala a ozvalo se z ní vzdálené zavytí. „Líbí se mi tvůj starý nápad, Debjite. Máme poddajného sluhu… pokusíme se ho lépe využít.“ Prstem přejel dolů po stránce, z knihy se slabě zajiskřilo. Debjit o krok ustoupil, ztěžka polkl.

„Ano,“ zašeptal Merton. „To je perfektní. Kouzla nejlépe fungují na slabé osobnosti. A my máme hodně slabou osobnost, která pro nás pracuje. Kontaktuj našeho přítele, který minule tak ochotně spolupracoval. Chci se s ním setkat osobně. Podrobíme jeho vychloubačnost testu. Potřebujeme několik věcí, které nám může sehnat jen on. Ty, společně s věcmi, které jsme získali náhodou, by nám měly velice pomoci.“

Opatrně uvolnil stránku v knize a zasunul ji pod řetěz na druhé straně. „Píše se tu, Připravte si hmotu, která se dá tvářet.“

*****

V pátek, když se Harry vrátil z hospody, kde byl s Ronem a Billem, nalezl mezi poštou dopis s pečetí Ministerstva magie. Byla to pozvánka na VIP večeři, o které se zmiňoval Percy. Harry zíral na rukou psaný pergamen, zdobený v rozích zlatými lístky, ze kterého opakovaně vybuchoval ohňostroj.

Téměř nerozluštitelná květnatá mluva ho upozorňovala, že je očekáván v šest hodin v rezidenci Wickemových, která byla pro tuto příležitost zapůjčena. Harry se usmál nad tím, že má opět možnost setkat se s matkou svého kolegy-učně a doufal, že to znamená, že byl pozván i jeho kamarád Aaron, nebo že tam alespoň může proklouznout. Doufal, že tam bude i někdo zajímavý, s kým si bude moci promluvit. Možná tam bude ředitelka McGonagallová, uvažoval. Postavil pozvánku na krbovou římsu, odkud zlato blikalo do šera. Dva roky, pomyslel si, připadalo mu to spíš jako dvacet let.

*****

Snape zavřel dveře. Lupinův skromně zařízený kabinet ozařovala jen jediná tlustá svíce. Snape se rozhlédl a zadíval se na Lupina, který něco sepisoval.

„Jak dlouho jsi byl bez lektvaru?“ zeptal se bez obalu.

Lupin přestal psát. Jemně odložil brk a řekl: „Tohle je první po mnoha měsících.“

„Pak není dobré, že jsi tady,“ řekl ostře Snape. „Proč jsi to neřekl?“

Lupin uhnul pohledem. „Neměl jsem peníze na přísady, ani na přemrštěné poplatky pro lékárníka,“ řekl neochotně.

Snape se zavlátím pláště přešel k oknu a zahleděl se na vzdálené vrcholky hor mizejících v šeru. „Je hodně lidí, kteří by ti s tím pomohli,“ podotkl prudce. Když Lupin neodpověděl, dodal: „Čtyři dny s lektvarem nestačí na to, aby ses po přeměně choval rozumně… musíš opustit hrad.“

Lupinovi unaveně poklesla ramena, ale přikývl.

„Něco pro tebe mám,“ řekl Snape a vyrazil ven z místnosti.

O deset minut později už procházeli zadními dveřmi růžové zahrady. Dlouhé růžové stonky se už probouzely, byly pokryty drobnými zelenými lístky. „Řeknu Hagridovi, že dneska v noci budeš v lese, tohle by neměl být problém,“ řekl Snape, rychle kráčející po rozblácené cestě. Mraky by jim mohly dopřát trochu času navíc, ale byly příliš roztrhané.

Na okraji Zapovězeného lesa, kde rostly mohutné stromy ještě daleko od sebe, pověsil Snape na ulomenou větev vak, který nesl. „Dokážeš sem najít cestu, že?“

Lupin přikývl, což bylo v šeru sotva patrné. Les byl přízračně tichý, ani lístek nezašustil. Snape vytáhl hůlku a očaroval vak se slovy: „Zvířata se toho nedotknou. Je tam trochu jídla, Posilňující lektvar a kožešinový plášť, který si můžeš nechat.“ Lupin otevřel ústa k protestu, ale Snape ho zarazil: „Až uvidíš, jak vypadá, nebude ti to připadat jako velká výhra. Zeptej se Harryho, co s ním prováděl, jestli to chceš vědět.“

Lupin naklonil hlavu na stanu, jako by něco zaslechl. „Měl bys jít, Severusi.“

Snape rychle odešel, každou chvíli za sebou mazal své stopy, aby ho vlkodlak nevyčenichal. Hagrid seděl ve svém domku u krbu, společně s Tesákem a hrnkem čaj v ruce.

„Ahoj, profesore. Co potřebuješ?“ vítal ho, sotva vstoupil do dveří a vstal.

Snape za sebou zavřel. „Je úplněk, Remus je v lese. Nepil pravidelně Vlkodlačí lektvar, takže je nebezpečný. Dávej si pozor.“

Hagrid se usadil na svou velkou židli a rukou se dotkl kuše opřené o zeď. „Několikrát to v noci s Tesákem obejdeme.“

„Děkuju. Jen abys věděl, Minervě jsem o jeho nezodpovědném pochybení neřekl.“

Hagrid přiložil do krbu a položil si ruce na záplatovaná kolena. „To je od tebe hezké, profesore.“

„Ano…,“ sykl Snape. „Asi toho budu litovat. Ale pokud to ohlídáš…“

„To udělám,“ ujistil ho Hagrid.

Na rozdíl od Hagridova domku byl vzduch venku drsný a Snape se otřásl chladem. Když se vracel zpátky do růžové zahrady, všiml si malého stínu přebíhajícího přes trávník a spoutal mu nohy kouzlem. Došel k zatoulanému studentovi, zvedl ho za hábit a hůlkou zrušil kletbu.

„Co tu děláte, pane VanEschelone?“ zeptal se.

Erasmus byl příliš překvapený, aby dokázal okamžitě zareagovat, ale nakonec zamumlal: „Já… hledal jsem svého žabáka. Utekl.“

„V tuto hodinu nesmíte být venku,“ zavrčel Snape, táhl chlapce ke dveřím.

Erasmus měl problémy udržet s ním krok a opakovaně zakopával. „Ale Protiva říkal, že zahlédl Pippina venku,“ stěžoval si. „Je tropický, nemůže být v zimě venku.“

„Protiva nepochybně lhal,“ řekl Snape znechuceně.

Ozvalo se zavytí, které se odrazilo od tlustých hradních zdí. Byli jen deset metrů ode dveří, ale Snape se zastavil a hůlkou zkontroloval okolí. Erasmus se přestal bránit a šeptl: „Co to bylo?“

„Vlkodlak,“ odpověděl Snape.

„Opravdu?“ ptal se rozklepaný hlásek.

„Ano. Pojďme dovnitř,“ řekl Snape vyrovnaným hlasem. Ale když stiskl kliku a zatlačil, dveře se ani nepohnuly. Zatlačil do nich razantněji a pak vyzkoušel několik kouzel, ale proti ochranám hradu neměl šanci.

Ozvalo se další zavytí a Erasmus ho zatahal za plášť. „Je zamčeno?“ hádal.

„Myslím, že Protiva zablokoval dveře.“ Snape to vlastně nevěděl, ale bylo to jediné vysvětlení, které ho napadlo. Uchopil Erasmuse za rameno a řekl: „Půjdeme hlavním vchodem.“ Mohl poslat stříbrného ptáčka McGonagallové, ale nechtělo se mu prozradit důvod své pochůzky.

„To je daleko,“ stěžoval si Erasmus.

„Tak zůstaneme u Hagrida,“ řekl Snape ve snaze chlapce uklidnit, ale Erasmus se náhle zastavil a couvl.

Stál tam jako hromádka neštěstí a fňukal: „Nechci jít k Ha-Hagridovi.“

Snape chvíli nedokázal jeho nečekaný strach pochopit, pak se vzpamatoval a vyštěkl: „Pokud nechceš jít se mnou, kouzlem tě zmenším a odnesu tě v kapse.“

To byla chyba, Erasmus začal pomalu couvat směrem k lesu. Snape protočil očima a už mírněji řekl: „Pane VanEschelone, pojďte, musíme se dostat zpátky do hradu.“

Ozvalo se krátké zavytí. Snape si přál, aby to neznělo tak blízko a v duchu proklínal všechny ty okolnosti, které sem Lupina přivedly. Erasmus se zadíval mezi temné stromy a dohnal Snapea, který ho uchopil za límec. Sotva zahlédli Hagridův domek Erasmus se snažil zpomalit, ale Snape mu to nedovolil.

„Hagride!“ zavolal, ale nikdo mu neodpověděl. „Je venku. Žádný strach, pane VanEschelone,“ dodal klidně, jako by bylo všechno v nejlepším pořádku. Erasmus se uklidnil.

Klika na hlavních dveřích fungovala normálně a oba se brzy ocitli uvnitř teplé vstupní haly. Snape Erasmuse nepustil, ale odvlekl ho do svého kabinetu. „Posaďte se,“ nařídil. „Po zbytek večera máte školní trest.“

Erasmus si sedl na židli. „Ale co Pippin?“ zeptal se přiškrceným hlasem.

„Jestli tu žábu budete chtít ještě zítra, velmi rád vás na ní proměním.“

Erasmus zmlkl.

„Krvavý barone!“ vykřikl Snape a o chvíli později už podlahou do kabinetu proplul zmijozelský duch. Erasmus se od něj odtáhl, skoro spadl ze židle. „Běžte dolů k zadnímu vchodu,“ přikázal Snape, „a pokud tam bude Protiva, na týden ho uvězněte ve sklepení. Pokud tam nebude, přijďte mi to říct.“

Erasmus mlčel, ale celý večer byl neklidný, i když plnil svůj trest. Krvavý baron se nevrátil.

*****

Ve třičtvrtě na čtyři ráno, sotva se na východě rozednilo, Snape vstal a oblékl se. Zjistil, že není schopen odolat a nesejít dolů zkontrolovat, zda se Lupin v pořádku dostane do hradu. Proč tohle nutkání měl, nevěděl. Možná proto, že kdyby tu byl Harry, bylo by to první, co by udělal. Ale sotva si upravil hábit, uslyšel nad hlavou zavrzání, jako by někdo chodil po místnostech nahoře, v Lupinově kabinetu a ložnici.

Snape spustil ruce podél těla a zarazil se. Samozřejmě, Lupin znal nová kouzla, aby se mohl v noci dostat do hradu a Snape si nemusel dělat starosti. Ale pořád tam stál, nedokázal se svléknout a vrátit se zpátky do postele. Trvalo mu dobrou minutu, než se rozhodl, že se bez toho, aby Lupina zkontroloval, vlastně do postele ani vrátit nemůže. Tohle poznání ho znechutilo, ale ne natolik, aby ho to od jeho záměru odradilo.

Ohromen tím, co dělá, zaklepal na dveře kabinetu o patro výš. Po dlouhé chvíli se dveře otevřely a Snape se v šeru zadíval na do pokrývky zabaleného Lupina se strhanými rysy, který se ztěžka opíral o kliku.

„Potřebuješ něco?“zeptal se Snape a přemýšlel, zda opravdu není pod nějakým podivným druhem Imperia.

Lupin, naštěstí, nebyl ve stavu, aby si význam jeho neobvyklého chování uvědomil. „Ne,“ řekl a svíral si pokrývku u krku, jako by se vyrovnával s hypertonií.

Snape zapochyboval o jeho zdravém rozumu a ostře se zeptal: „Jsi si jistý? Už jsi jedl?“

Lupin se ohlédl, jako by chtěl zařízení místnosti požádat o pomoc. Snape maličko zavrčel a vešel dovnitř. „Dobby,“ zavolal chraptivým šepotem.

Po chvíli se objevil domácí skřítek a s malou úklonou se zeptal. „Otec Harryho Pottera volal Dobbyho?“

Snape se pozastavil nad tím podivným oslovením, ale nechal to být. „Ano. Přines nějaké jídlo. Pečeni, koláč, cokoliv máte, a heřmánkový čaj, hodně čaje.“

Dobby přikývl a zmizel. Lupin skoro upadl do křesla za sebou, zrychleně dýchal a zíral před sebe skelným pohledem. Snape přecházel po místnosti, čekal.

„Remusi, když ti dojde Vlkodlačí lektvar, tady v Bradavicích, nebo kdekoliv jinde, přijď si o něj říct. Tvoje pýcha za tohle nestojí,“ dodal urážlivě.

„Překvapuje mě, že tu není Minerva a mé chování mi nevyčítá,“ řekl Lupin roztřeseně.

„Ona to neví,“ přiznal Snape.

Lupin zvedl oči a zadíval se na Snapea. Zlehka se zasmál. „Opravdu ses změnil, Severusi.“ Po delší úvaze se zeptal: „Nebo mě tím hodláš držet v šachu?“

Se špatným pokusem o úšklebek Snape řekl: „Jen když to budu potřebovat.“

Objevil se Dobby s tácem plným jídla, a položil ho na stůl vedle Lupina. „Přeje si pán ještě něco?“ zeptal se. Lupin se na tác zadíval. Hromada bramborové kaše byla obložena plátky pečeně a nechyběl ani zákusek.

„Ne, děkuji,“ řekl Lupin a Dobby zmizel. Lupinovi se podařilo uchopit vidličku, ale vzdal se pokusu něco na ní svýma roztřesenýma rukama nabrat. Raději řekl: „Opravdu nic jiného nepotřebuji, Severusi, jestli mě tedy neplánuješ ponížit nějakým dalším podivným činem své bezprecedentní charity.“

Snape narovnal ramena. „To jsem v plánu neměl, to mi věř. Jen jsem chtěl… abys měl jistotu, že to Minerva neví,“ zalhal, cítil, že to tak pro něj bude lepší. „Pokud si myslíš, že bys potřeboval nějaký konkrétní lektvar, řekni raději mně a ne Greerové. Ona neví, kdo je tady vlkodlak a pokud s ní chceš být zadobře, navrhuji, abys ji držel v nevědomosti.“

Lupin se maličko usmál. „Všiml jsem si, že ty s ní zadobře nejsi.“

„Ne,“ řekl Snape a odešel.

*****

Další týden žilo ministerstvo přípravami na nadcházející oslavy a finálový turnaj. V důsledku toho byl výcvik mírnější, kromě středy, kdy Rodgers s každým z nich trénoval útočná i obranná kouzla, Harry si myslel, že hlavně proto, aby se sám potrénoval, ale moudře to neřekl nahlas.

Když odpoledne sešel do atria, všiml si neobvykle dlouhého zástupu lidí před recepcí. Za pultem stálo pět recepčních, místo jednoho a zvláštní kouzla kontrolovala nejen ty, kteří chtěli ministerstvo navštívit, ale dokonce i zaměstnance přicházející do práce. Nad vchodem i nad krby byly pověšeny zlaté vlajky. Harry zpomalil a všechno si prohlížel, když ho zastavil známý hlas.

„Harry!“ zavolala Hermiona znovu a zamávala na něj. Odložila dokumenty, které vyplňovala a objala ho, když k ní došel, lidé kolem se usmívali. „V kolik hodin v neděli přijdeš?“ zeptala se.

„Nevím, to jistě,“ vysvětloval s pomyšlením na formální večeři, které se měl zúčastnit.

„Dobře, přijď tak brzy, jak budeš moct,“ řekla způsobem, jako by od něj žádala slib. „Skoro všichni z Bradavic slíbili, že přijdou, že to bude jako školní sraz.“

„Máš ve svém malém bytě tolik místa?“ zeptal se Harry pochybovačně.

„Já, ehm, o to jsem se postarala,“ řekla neurčitě. „Teda, jen dočasně,“ dodala rychle a Harry se zasmál.

„Víš, že tohle musí být speciálně evidováno, že,“ instruoval ji Harry přehnaně důležitě. „Je na to formulář 7802, Zvláštní povolení na magické úpravy.“ Zamyslel se. „Nebo možná spíš formulář D-63, Dočasná změna obydlí.“

„Harry,“ řekla dotčeně, „doufám, že s tebou bude na večírku větší zábava.“

Rozesmáli se. „Probírali jsme se ministerskými směrnicemi, místo abychom se učili kouzla,“ řekl Harry a tišeji dodal: „Od té doby, co jsem porušil pravidla, nám pozměnily obsah kurzu, ale nesmím o tom mluvit.“

Oba zmlkli, když kolem procházel Percy s Belindou za ruku a nosem vzhůru. „Uvidíme se v neděli, Pottere,“ řekl. Belinda vypadala rozpačitě.

Když se vzdálili a zařadili se do fronty před krbem, Hermiona řekla: „Chudáčku Harry. V neděli bys mi o svých útrapách mohl povyprávět víc a trochu si na všechny zanadávat, pokud přežiješ tu formální večeři madam Bonesové.“ Kývla směrem ke krbu. „Můžeš přijít společně s Georgem.“

„Gerge se chystá na VIP večeři?“ zeptal se Harry.

„Ty jsi o tom nečetl ve Věštci? Ve společenské rubrice už týden nepíšou o ničem jiném,“ řekla nevěřícně.

„Tu nečtu,“ přiznal Harry. „Píše jí Holoubková.“

„O důvod víc, abys jí četl, Harry, a tím ji sledoval. Všichni čtyři finalisté byli pozváni.“

„Severus byl pozván? Neřekl mi o tom.“ Hermiona jen pokrčila rameny a Harry dodal: „Pravděpodobně předpokládal, že to vím.“

Když se vrátil domů, okamžitě svému opatrovníkovi poslal sovu s dotazem, zda pozvání na večeři přijal. Při představě místa plného různých ministrů magie pocítil povinnost překontrolovat si svůj šatník. Vzhledem k tomu, že už se nescházel s Belindou, oblečení mu příliš starostí nedělalo. Vyhrabal svůj tmavomodrý společenský hábit. Vzhledem k tomu, že jej na sobě měl jen párkrát, vypadal jako nový a určitě to bylo vhodné oblečení.

Harry si ho vyzkoušel a seděl mu dokonale, což znamenalo, že Winky ho po návratu z Finska docela dobře vykrmila, čehož si nemohl všimnout, když se oblékal jen do cvičebního úboru nebo triček. Přehodil si přes hábit svůj obyčejný černý plášť s červenou podšívkou a pomyslel si, že to nevypadá dobře. Byl krátký a navíc se tloukl s tou modrou. Povzdechl si a prohlížel se ze všech stran ve starém zrcadle v hale. Usoudil, že potřebuje jiný plášť, ale koupit si ho jen kvůli jedinému večeru mu připadalo hloupé. Vzpomněl si na Aarona, svého nejlépe oblékaného kamaráda. Aniž by si svůj plášť svlékl, vydal se do obývacího pokoje a dopisem požádal Aarona o zapůjčení vhodného pláště.

Zadíval se na dokončený dopis, představil si Percyho z atria a rozpačitě uvažoval, jestli bude potřebovat společnici. Přemýšlel o tom, koho pozvat a pak si vzpomněl na Holoubkovou a na to, kolik pozornosti by tomu věnovala. Hermiona by to dokázala ustát, ale měla sama dost práce s přípravou svého večírku. Třebaže se mu nelíbilo objevit se tam tváří v tvář Percymu a své ex-přítelkyni sám, jinou možnost neviděl.

Složil dopis, ale protože sovu už poslal pryč, převlékl se a čekal na její návrat.

Seděl ve svém pokoji a hrál si s Kali. Náhle jím projela další poplašená myšlenka: možná bude muset mít proslov. Kali vyděšeně vzlétla, dokonce ho trochu škrábla.

„Promiň,“ omlouval se Harry a sundával ji z roztrhané záclony. „Něco si pro jistotu připravím,“ uklidňoval ji i sebe.

Hedvika se vrátila a Harry jí vpustil dovnitř. Snapeova odpověď byla jen poznámkou načmáranou na druhé straně jeho vlastního dopisu. Psal, že se oslavy účastnit opravdu nechce, ale že McGonagallová se na ní těší a oba najednou se z Bradavic vzdálit nechtějí. Harryho naděje splaskly.

Poslal Hedviku s druhým dopisem, chvíli se pak díval z okna a dýchal vlahý noční vzduch, myslel při tom na to, že by si měl opravdu najít nějakou stálou společnici. Pokud by se Holoubková zaměřila na to, že žádnou nemá, opravdu nevěděl, co by z toho mohlo vzejít, ale to opravdu nebyl důvod k hledání nějaké takové dívky. Vzpomněl si i na Elizabeth, ale ta měla před zkouškami a pravděpodobně ještě doma nebude.

Líně přemýšlel o různých dívkách a ženách, mezitím se převlékl do pyžama a zalezl pod deku, byla studená, takže ho zamrzelo, že předem nepoužil ohřívací kouzlo.

Druhý den před výcvikem postavil Aaron Harrymu na stolek velkou tašku. „Ta nejlepší modrá,“ oznámil mu.

Harry si tašku vzal. „Pokud to tedy není modrý prášek.“

Aaron zamrkal a s hranou hrůzou zabědoval: „Modrý prášek, vypadám snad, jako že se učím na lektvaristu?“

Harry si pobaveně odfrkl a s tašky vydoloval temně modrou sametovou látku. Plášť byl lemován stříbrnou nití splétající se do tvaru hadů, kteří měli oči z korálků. „Páni, díky,“ řekl Harry. „To je fantastický. Budeš tam?“

Aaron se zatvářil komicky. „No vlastně nemám pozvánku… ale vím, kde je vchod pro sloužící,“ řekl a šťouchl Harryho do žeber.

Vešel Rodgers a tak Harry schoval plášť do tašky a posadil se. Aaron se usazoval o hodně pomaleji, aby od Harryho odvrátil pozornost. Pak vešel Vineet a za ním dobíhala Kerry Ann. Rodgers, pravděpodobně zaujatý svými vlastními problémy, ani nevzhlédl od poznámek.

Vypadalo to, že Rodgers nehodlá hned začít s výukou a tak se Aaron naklonil k Harrym a zašeptal: „S kým půjdeš?“ Harry se zamračil a zavrtěl hlavou. Aaron se přiklonil ještě blíž a zeptal se: „Nechceš, abych ti někoho našel?“ Harry se na něj znechuceně podíval. „A co Kerry Ann?“ navrhl Aaron.

„Nesmíme spolu randit,“ poznamenal Harry. Kerry Ann se na ně podívala, když zaslechla své jméno a Harry vysvětloval: „Myslí si, že bys se mnou šla na tu VIP večeři.“ Kerry Ann vypadala zaujatě a Harry se zeptal: „Opravdu bys chtěla jít?“

Aaron zvedl ruku, a když si toho Rodgers všiml, vyvolal ho. „Nebude vadit, když Harry sebou vezme na VIP večeři Kerry Ann… Jen jako kamarádku?“

„Aarone,“ začal Harry. „Nemůžeš takhle žádat o svolení…“ Obrátil se na instruktora. „Šlo by to?“

„Vypadalo by špatně, kdybyste sebou vzal svou kolegyni,“ řekl Rodgers, Kerry Ann poklesla ramena a skousla si ret.

„Ale není to proti pravidlům?“ naléhal Aaron. „Přece spolu doopravdy nechodí.“

„Pravidla nejsou tak podrobná, aby se věnovala každé specifické události, nebo společné účasti na různých akcích. Soukromé vztahy mezi zaměstnanci oddělení nejsou povoleny. Výjimku tvoří pouze manželské páry, které se vzaly ještě než nastoupily na oddělení a to se stalo jen jednou.“ Rodgers se zadíval na Harryho a posměšně se zeptal: „Máte problém najít si společnici, Pottere?“

V Harrym se vzedmul vztek, ale nedokázal najít vhodnou odpověď, místo něj řekl Aaron: „Nebylo by to tak těžké, kdybychom neměli každý večer tolik učení.“

„Ale udržuje vás to v bezpečné vzdálenosti od problémů, ne?“ nadhodil Rodgers

*****

Harry se umyl, několikrát se učesal a oblékl si svůj tmavomodrý hábit, který si všude zkontroloval, aby na něm nebyla nežádoucí nitka, nebo záhyb. Pomyslel si, že vypadá docela dobře, když se na sebe zadíval do zrcadla v hale. Hábit vypadal, jako by byl zhotovený na zakázku a doplněný Aaronovým parádním pláštěm vypadal jako model z módní stránky časopisu Týdeník čarodějek. Cítil se sebejistě, jen spona na plášti, s velkým modrým drahokamem, mu připadala příliš křiklavá. Vrátil se do svého pokoje a použil svou starou stříbrnou sponu ve tvaru hada, pěkně se hodila k hadům vyšitým stříbrnou nití.

Zadíval se na hodinky a zjistil, že už by tam měl být, představil si vstupní halu domu Wickemových a přemístil se rovnou tam. Nohy mu zůstaly na podlaze v pokoji a hrudí narazil do pevné zdi, nebo něčeho, co tak vypadalo. Zalapal po dechu a vrátil se, aby se nerozštěpil. Nenapadlo ho, že by měl dům nějaké ochrany, ale zjevně ano. Vydal se dolů ke krbu a použil letax. Věděl, že už přijde pozdě, alel nic jiného se dělat nedalo, na okolí domu si nevzpomínal.

Vstoupil do krbu a zadal adresu. Objevil se v mraku popela v malé kamenné budově, ve které stál starý kočár, a na trámu viselo několik koňských postrojů.

„Dobrý večer, pane Pottere,“ řekl mladý muž ve formálních šatech a zamířil na něj hůlkou.

Harry ani nestačil zvednout ruku a už byl zasažen čistícím kouzlem. „Díky,“ zamumlal a protřepal si hábit. Teď, když se na mladého muže zahleděl, poznal v něm jednoho z asistentů madam Bonesové.

„Tudy,“ řekl muž laskavě a ukázal na pootevřená vrata. Kdyby se otevřela dokořán, projely by jimi dva kočáry současně.

Harry vyšel ven. Kamennou cestu k domu lemovaly pochodně a v domě svítila všechna okna. Naštěstí pro Harryho přišlo pozdě víc lidí, přede dveřmi byla krátká fronta.

Pár před ním musel odevzdat svou pozvánku, která byla kouzly překontrolována, jestli je pravá. Pak byli překontrolování i muž se ženou, jestli nejsou očarování, nebo neukrývají něco nebezpečného. Harry přemýšlel, zda kouzla odhalí i toho, kdo se skrývá pod Mnoholičným lektvarem.

Řada lidí se pohnula a kouzelník středního věku natáhl ruku pro Harryho pozvánku.

„Opravdu ji potřebuji?“ zeptal se Harry překvapeně. Nenapadlo ho, aby si ji vzal.

Muž na něj chvíli zíral. „Hm…,“ řekl.

„Postarám se o to, Thornwatere,“ řekl vlídně Pastorek, oblečený v parádní bystrozorské uniformě, a vedl Harryho pryč.

„Ministryně říkala, že mám zkontrolovat každého,“ tvrdil Trornwater. „Bez výjimky.“

„Překontroluji ho pro madam Bonesovou sám,“ mrkl na něj Pastorek. Když kousek poodešli, bystrozor vysvětloval: „Thornwater pracuje na Odboru her a sportů… Nesnáší porušování pravidel.“

Vešli ze vstupní chodby do prostorné haly, která byla vyzdobena podobně, jako atrium na ministerstvu. Nad stoly se zlatými ubrusy se vznášely řetězy barevných vílých světýlek. Vzadu v rohu hrál smyčcový kvartet, ale nikdo si ho nevšímal. Čarodějky a kouzelníci v nákladných hábitech i společenských oděvech různých barev se procházeli místností s nápoji v rukách. Nevypadalo to, že by slavnost měla začít.

Harry následoval Pastorka v uniformě, rozhlížel se po místnosti a nedokázal přijít na to, co si měl vlastně obléknout. Přišel sám za sebe, neuvědomil si, že by mohli očekávat, že přijde v uniformě, jako zaměstnanec ministerstva. Pastorek došel k velkému hloučku cizinců a ministerských hodnostářů, v jejich středu stála madame Bonesová.

„Oh, náš čestný host dorazil,“ řekla Bonesová někomu po svém boku, asi čekala, že tam bude jedna z jejích asistentek, ale byl tam Kornelius Popletal, který náhle vypadal velmi zmateně. Bonesová uchopila Harryho za ruku a vedla ho k hlavnímu stolu.

„Vaše místo je zde, pane Pottere,“ ukázala na židli, „vedle mě, tady a tady budou regionální finalisté a…“

„Jen dva finalisté?“ zeptal se Harry.

„Dva se omluvili, že už něco mají… ale v neděli?“ znělo to trochu uraženě.

Harry se zadíval na malé křišťálové koule u každého talíře, ve kterých se vznášely vizitky. Dnešní večeře se zúčastnil pouze George Weasley a jeho instruktor. „Doufal jsem, že se seznámím s panem Voglem,“ řekl ministryni.

„Seznámíte se zítra.“ Pak pokračovala, kde skončila. „Dále zde budou starší členové Starostolce: Tiberius Ogden, Griselda Marchbanksová, ředitelka McGonagall… Ach, Minervo,“ pozdravila Bonesová a natáhla k právě se objevivší ředitelce ruku.

„Dobrý večer, Harry,“ usmívala se McGonagallová.

„Profesorko,“ odpověděl Harry. Lidé v místnosti hledali svá místa a Belinda společně s dalšími zaměstnanci ministerstva jim spěchali na pomoc. Bonesová šla vyzvednout hosty sedící u hlavního stolu.

McGonagallová si stoupla vedle Harryho a položila mu ruku na rameno. „Málem jsem sem poslala Severuse, ale pak jsem se sobecky rozhodla, že si od školy potřebuju odpočinout víc, než on.“

Harry se usmál. „To je v pořádku, paní profesorko. Ale zítra ho pustíte, že jo?“ dobíral si ji.

„Ano, zítra si to vyměníme,“ řekla s jiskřičkami v očích.

Harry ztišil hlas, třebaže přes šum v místnosti je nikdo slyšet nemohl. „Máte obavy o bezpečnost?“

„Nechceme riskovat, Harry.“ Svlékla si bílé rukavice, urovnala je a schovala do kapsy. „Někdy mě ta odpovědnost zmáhá,“ řekla. „Nedokážu pochopit, že to Albus celá ta léta zvládal s takovou lehkostí.“

„Doufám, že nevadí, že byl Severus v poslední době tak často doma,“ řekl Harry.

Pohladila ho po ruce. „Vůbec ne. To, o čem mluvím, není záležitost posledních dní, je to o povinnosti udržovat bezpečnostní opatření, regulovat privilegia, která kdekdo požaduje a bojovat o nutné finance.“

Hosté byli usazeni na své židle a dorazil George, který Harrymu vehementně potřásl rukou. „Pane rozhodčí, jsem rád, že vás vidím.“

Harry odtáhl ruku a cítil, že mu v ní něco zůstalo. Protočil oči v sloup, a aniž by ruku otevřel, napřáhl jí zpátky k Georgovi. „Tady,“ řekl, „vem si to zpátky.“

„Ale kdepak, už to držíš.“

„Ne, opravdu,“ trval na svém Harry.

„Co to je?“ zeptala se McGonagallová.

Harry pokrčil rameny. „Nevím. Předpokládám, že úplatek.“

McGonagallová vzala Harryho za ruku a stáhla ji k jeho kapse. Harry byl tak překvapený, že se ani nebránil a udělal dobře, protože McGonagallová současně řekla: „Slečno Holoubková, líbí se vám dnešní večer?“

Harry pustil to, co měl v ruce, do kapsy. Když se otočil, s pečlivě kontrolovaným výrazem v obličeji, vybuchl mu před očima magneziový prášek. Potřásl Holoubkové rukou, jen proto, aby se ujistila, že ji má prázdnou. George se se širokým úsměvem důstojně usadil na svou židli. Dorazil Rodgers a se všemi si podal ruku, fotoaparát opět zacvakal. Bonesová se vrátila a Holoubková trvala na tom, aby se nechala vyfotografovat společně s Harrym a oběma finalisty.

Navzdory tomu, že Holoubková chtěla pořídit ještě další fotografie, Bonesová ji odmávla a teprve teď si Harryho pořádně prohlédla. „Nebyl jste ve Zmijozelu, že ne, pane Pottere?“

„Oficiálně ne, paní ministryně,“ odpověděl Harry s úsměvem.

„Hm,“ zamumlala, rozhlédla se po místnosti a oznámila. „Vítejte všichni na ministerské večeři pořádané na počest dne Voldemortova zániku. Někteří z vás museli cestovat opravdu velmi daleko a nám je ctí, že jste si udělali čas a rozhodli se…“

Zatímco projev pokračoval, Harry se rozhlížel po místnosti. Zahlédl bulharského ministra Obolenského, sedícího s lidmi, kteří mu také byli povědomí z minulých oslav a byli oblečení do pestrých hábitů s barevnými výšivkami. Další stůl patřil zaměstnancům ministerstva, ale seděl tam jen jeden, ostatní pomáhali opozdilcům najít jejich místa. Ten jediný, který nepomáhal, byl Percy. Seděl s bradou opřenou o dlaň, zíral do dálky a nevypadal šťastně. Harry se podíval na George, aby zjistil, jestli si svého bratra všiml, a ten na něj mrkl. Za stolem ministerských zaměstnanců byl stůl pro členy Fénixova řádu, u kterého byl i Mundungus, vymydlený a čerstvě oholený, Harry ho málem nepoznal. Paní Wickemová pobíhala podél stěny a kontrolovala číšníky a kuchaře, přivážející z kuchyně vozíky s jídlem. Aaron tam byl také, rozhlížel se po místnosti, zřejmě hledal volné místo. Když si všiml Harryho pohledu, zamával mu.

Projev skončil a Bonesová poklepala Harrymu, který ji neposlouchal, na rameno. Místností zněl potlesk. Rozmrzelý svou nepozorností a nedostatkem své přípravy, se usmál a stoupl si vedle ministryně.

„Děkuji,“ řekl a potlesk utichl. „Dva roky jsou dlouhá doba…“ Jen doufal, že Bonesová neřekne, že ne. „Jsem si jistý, že už všichni zapomněli, jaké to bylo předtím.“ Místností zaznělo slabé ujišťování, že nezapomněli. „Život bez pocitu bezpečí. Pravidelně mizející lidé a tajemné malé katastrofy.“ V mysli se do té doby snažil vrátit zpátky, ale nemohl v minulosti setrvat dlouho, Merton a neznámá hrozba, kterou představoval, mu to nedovolila. „Tahle… slavnost by měla sloužit k připomenutí toho, abychom zůstali ostražití, před dalšími hrozbami.“ Harry se zarazil, bál se, že jedna z těch hrozeb už tu je. Připadalo mu to jako špatně otevřená šachová partie. Každou chvíli se tudy proženou rytíři mávající meči.

Rychle se vzpamatoval. „Tím, že jsme prožili špatné časy, dokážeme lépe ocenit mír a svobodu, kterou nyní máme a kterou bychom jinak brali jako samozřejmost… Bez tohoto výročí.“ Harry se otřásl. Všiml si, že George naplnil sklenice medovinou. Harry od něj jednu přijal a pozvedl ji. „A s tímto na paměti bychom si všichni měli dnešní večer vychutnat.“ Ozval se smích a i u ostatních stolů si naplnili sklenice a pozdvihli je.

„Na klidné časy,“ pronesl Harry přípitek, třebaže si nemyslel, že by současný stav vydržel příliš dlouho.

*****

Ginny se vracela studenou a temnou chodbou ve čtvrtém patře ze svého trestu se školníkem Filchem, který se skládal z dlouhého a nesmyslného leštění dveřních klik a pantů za použití velkého množství žíraviny a zubního kartáčku. Podivně zvuky, které za sebou zaslechla, ji donutily vytáhnout hůlku. Zvuk se opakoval a zpoza pokřiveného brnění se vynořila paní Norrisová. Ginny se sama sobě zasmála, schovala hůlku a pokračovala v cestě.

Za dalším rohem jí zastavil tichý hlas. „Ginny?“

„Coline?“ zeptala se Ginny nazlobeně. „Proč se tady schováváš?

 Colin se narovnal, aby vypadal vyšší a řekl: „Profesorka Trelawneyová mě požádala, abych jí pomohl odstěhovat nějaké věci. Velké věci. Přemýšlel jsem, proč to udělala, místo aby je levitovala, ale myslím, že…“ Jeho hlas přešel do šepotu, takže se k němu Ginny musela naklonit, aby ho slyšela. „Myslím, že je opilá. Proč by jinak žádala někoho, kdo je tak velký jako já, aby jí přestěhoval nábytek?“

„Ach,“ zamumlala Ginny. Už nebyla prefektkou a tak by to už neměl být její problém. Ale stejně řekla: „Dobře, podívám se, co dělá.“

Colin se na ní vděčně usmál a odběhl. Ginny si povzdechla a vydala se k nedaleké věži, přála si mít nějaký Neprefektský odznak, který by ji zbavil toho hloupého zvyku, být zodpovědná. Když stoupala po žebříku, doléhal k ní profesorčin falešný zpěv. Když otevřela dveře, vyplašila hejno netopýrů.

„Profesorko?“ zeptala se Ginny nahlas, tak trochu si tím dodávala odvahu. Trelawneyová seděla na jednom ze svých taburetků a malovala malé hvězdičky na velkém stole, který byl přestěhovaný do středu kruhové místnosti. Pohled na ten ošklivý kus nábytku nebyl zrovna hezký. „Je všechno v pořádku, profesorko?“ zeptala se Ginny.

„Huh?“ lekla se Trelawneyová a zamžourala na Ginny skrz své silné brýle. „Všechno je v pořádku!“ prohlásila a vznešeně mávla rukou, takže pokropila špinavou podlahu žlutou barvou.

Ginny se rozhlédla, jestli někde neuvidí láhev s ohnivou whisky, kterou by musela mít Trelawneyová jistě po ruce, ale žádnou neviděla. Netroufala si odhadnout, jak dlouho by profesorka v tomhle stavu mohla být, ale nechtělo se jí informovat ředitelku a tak doufala, že to bude jen dočasné.

„Víte, má milá,“ začala Trelawneyová rozhovor zrovna, když se Ginny otočila k odchodu. „Tohle by mohlo zajímat toho mluvícího koně. Hvězdy, víte. Krouží kolem dokola.“ Odložila barvu a gestikulovala s dlouhým štětcem, který měla v druhé ruce. „A víte, pokaždé když se dotočí… Trochu se změní… Málo… Kousíček…“ Ukázala jí malou mezeru mezi ukazováčkem a palcem, jako by to chtěla zdůraznit.

 „Ano, madam,“ odpověděla Ginny blahosklonně, a tiše si to přidala k seznamu věcí, které jí Bradavice tento poslední, zbytečný rok, dluží. „Už opravdu musím jít, profesorko. Přeji hezkou zábavu.“ Začala couvat. Závan kadidla jí zaštípal v nose. Ramena jí poklesla, když Trelawneyová znovu promluvila. „Opravdu…,“ snažila se jí přerušit Ginny, ale profesorka jasnovidectví nemluvila svým obvyklým hlasem, ale podivně chraplavým. Ginny měla co dělat, aby jí rozuměla.

„…Spoutaná temnota byla vyhledána a uvolněna… Nechápou, co udělali… Vyvolali služebníka, kterého nedokážou ovládat a zhoubné temné hordy budou osvobozeny, aby zaplavily zemi… Pouze ten, kdo byl narozen v proroctví, dokáže zastavit pramen zla u jeho zdroje…“

Ginny zůstala bez dechu. „Cože?“ vyhrkla.

„Mé hvězdy, vylila jsem na ně barvu!“ vyskočila Trelawneyová a kontrolovala si všechny své průsvitné šátky, do kterých se halila.

Ginny polkla, aby zadržela nevolnost, která se v ní vzedmula. Dýchej, nařídila si a sotva se jí povedlo nadechnout, vyběhla z místnosti.

Chodba ke schodišti byla příliš dlouhá. Schodů bylo příliš mnoho. K chrliči doběhla bez dechu. Chvíli jí trvalo, než dokázala vyslovit heslo.

Dveře nad točícími se schody byly zavřené. Za stolem profesorky McGonagallové seděl profesor Snape. Nad jejím nestandardním vstupem se nespokojeně zamračil. Ginny se podívala z něj na profesora Lupina a zase zpátky.

„Kde je ředitelky?“ zeptala se zoufale.

„Vrátí se z večírku až hodně pozdě,“ řekl Snape stroze, aby Ginny naznačil, že překročila hranice.

Ginny znovu přelétla očima z jednoho na druhého. V Lupinových očích by vidět obavy, zastřené celkovou únavou. Ginny prostě musela říct, co se stalo. Nedokázala to zatajit, nebo dokonce rozhodnout, kdo by to měl, nebo neměl vědět.

„Profesorka Trelawneyová…,“ začala, ale nedostávalo se jí slov.

Snape shodil nohy ze stolu. „Co? Zase se opila?“

„Uh,“ Ginny si rukou otřela zvlhlé čelo. „No, asi, ale ona…“

„Slečno Weasleyová,“ začal Snape pevně. „Jestliže někdo neskotačí se zvířaty, nebo neprovozuje černou magii, tak to není tak důležité, abyste se kvůli tomu obtěžovala.“

Kupodivu jí jeho slova kompletně uklidnila. Nadechla se a řekla: „Ona věštila.“

Účinek těch slov byl větší, než čekala. Snape se skoro zhroutil na stůl, Lupin tiše zaklel.

Snape si dlouhou chvíli mnul dlouhými prsty čelo. „Povídejte, slečno Weasleyová. Přesně to, co jste slyšela.“

„Možná jsem nezaregistrovala začátek.“ Snape se na ní zuřivě zadíval. „Neuvědomila jsem si, co se děje,“ bránila se.

„To je v pořádku, Ginny,“ řekl Lupin vlídně. „Pověz nám, co jsi slyšela.“

A opět se v Ginny vzedmula panika z toho, že nedokáže posoudit, kdo by měl proroctví slyšet. Zoufale se ale té starosti chtěla zbavit a tak ho rychle odrecitovala. Lupin znovu zaklel, tentokrát tak nahlas, že rozeznala jednotlivá slova.

„Mohu se jít podívat na Harryho, pane?“ prosila Ginny.

„Cože?“ zeptal se Snape.

„No, je to určitě o něm, ne? Když se narodil v proroctví?“ To si Harry nezaslouží, myslela si zoufale.

„To proroctví se zcela jistě neuskuteční dnes večer,“ poznamenal Snape sarkasticky. Díval se na ní tvrdýma očima a stejně jako ona zvažoval všechny možnosti. „A jestli se vydáte ven, pěšky nebo na koštěti – protože vidím, že o tom uvažujete – osobně se postarám o to, abyste tu s námi strávila i příští rok a navštěvovala všechny předměty, včetně pokročilé astronomie a věstění z čísel, které jste si tak příhodně nezapsala.“

„Na pokročilé věštění z čísel nemám základy,“ zmateně poznamenala Ginny.

Snape vstal a jako predátor se naklonil přes stůl. „Postarám se o to, že je získáte. Vraťte se do věže.“

Ginny by tu nejraději nezůstala už ani den. U dveří se rozzlobeně otočila. „Řeknete to Harrymu?“

„Samozřejmě.“ Snapeův hlas byl už jen unavený. „Jakmile to bude vhodné.“

„Řekněte mu, že jsme všichni s ním,“ naléhala Ginny.

Snape se opřel, až křeslo ředitelky McGonagallové zavrzalo. „Jsem si jistý, že si toho je vědom. BĚŽTE.“ Jeho pokus o návrat k zuřivosti byl chabý oproti tomu, co předvedl před chvílí, ale Ginny už stejně chtěla jít, hlavně proto, aby zakryla své zvlhlé oči.

Když se dveře zavřely, Snape se chytil za hlavu. „Zatraceně.“

„Jestli chceš,“ řekl Lupin, „můžeme do Prasinek svolat některé staré členy Fénixova řádu.“

Snape zavrtěl hlavou. „Slíbil jsem Minervě, že tu zůstanu, potřebuju čas na přípravu.“

„Harry pravděpodobně ani nemrkne, když mu to řekneš ty,“ uklidňoval ho Lupin.

„Reakce, které se bojím nejvíc,“ zavrčel Snape. „Slečna Weasleyová má pravdu, to si Harry nezaslouží.“

„To neřekla,“ poznamenal Lupin.

„Vážně ne?“ zeptal se Snape konverzačně.

Lupin se zavrtěl. „Musels to vidět nitrozpytem, Severusi.“

„No jo. Dlouho mě to udržovalo naživu a vypadá to, že tato krajní opatření budou opět zapotřebí.“

 

Poslední komentáře
17.11.2010 17:09:09: Není těch proroctví už nějak moc? Taky bych řekla: "Chudák Harry..." No, snad se mohu těšit na soub...
15.11.2010 20:43:13: Ufffff! To jsou mi věci! Další proroctví. A Harry začíná vážně uvažovat o přítelkyni(ích). Kam ten s...
13.11.2010 20:47:41: Je to báječné. Úžasné, dechberoucí. Není žádná jiná povídka, která si udržela moji pozornost tak dlo...
12.11.2010 21:21:27: Díky za překlad, no už to bylo divné, tolik času a žádná pohroma, celá jedna půlka kapitolky smiley js...