Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

17. kapitola

Den Voldemortova zániku

Harry se usadil na volné místo na pohovce, které právě uvolnila Levandule. V Hermionině bytě bylo teď klidněji, když polovina hostů odešla na další večírek. Vypadalo to, že hodně lidí využilo pondělního volna a pořádalo v neděli večer oslavu. I Aaron pořádal pozdně noční párty, na kterou pozval své spoluučně. Harry uvažoval, jestli se má přemístit až vypije další sklenici piva, nebo jestli se jí má v zájmu osobní bezpečnosti vzdát.

„Chystáš se téhle velké místnosti vzdát?“ škádlil Ron Hermionu. Seděl vedle nich na nízké pohovce, dlouhé nohy natažené do prostoru.

Hermiona se tázavě podívala na Harryho. „Myslela jsem, že ne…,“ řekla lehkomyslně.

Harry se zasmál. „Myslíš, že nahlásím, že sis zvětšila byt bez povolení?“

„To by Harry neudělal,“ mínil Neville, který seděl na podlaze.

„Vlastně mi nedovolí nic dělat, natož běhat někde venku a hledat zločince,“ řekl Harry. „Tvůj taťka,“ dodal a šťouchl do Rona, „říkal: Ještě nejsi bystrozor, Harry. Nemůžeš jít ven… Starat se o cokoli…“ Mávl rukou nad tím, že přesná slova pana Weasleyho zapomněl a povzdechl si.

„Není to tak, že by ses…,“ poznamenal Ron, „v příštích letech neměl o nic starat.“

„Huh,“ rozesmála se Hermiona. „Už Ronovi nenalévejte.“

„Mluví úplně střízlivě,“ řekl Harry. „Měl by dostat další pivo.“

A to už se rozesmáli všichni.

*****

Když se McGonagallová vrátila, nalezla svého zástupce sedět za svým stolem, tam kde ho zanechala. „Tys tu byl celý večer, Severusi?“ zeptala se překvapeně. „Nemusel jsi na mě čekat. Jen jsem myslela, že mě zastoupíš u večeře se studenty.“

Svlékla si plášť a Snape se mezitím nevesele zvedl ze židle. Maličko nevrle řekla: „Tvůj syn si vedl, jako obvykle, sebejistě, a měl jsi pravdu, celé se to pořádalo proto, aby se Amelie mohla setkat se zahraničními ministry. Vlastně to na tom bylo to jediné zajímavé.“

„Měli jsme tu problém se studentkou,“ řekl Snape neurčitě.

„Oh, s kým?“ zeptala se McGonagallová a otočila se na něj od schodů do svých soukromých komnat. Její unavené zarudlé oči měly problémy na Snapea zaostřit.

„Se slečnou Weasleyovou. Musel jsem jí pohrozit opakováním ročníku, abych ji tu udržel.“

„Co se stalo?“ vyděsila se McGonagallová.

„Sybilla zase věštila a protože se jedná o Harryho, chtěla se za ním hned vydat a informovat ho,“ řekl Snape unaveně. „Něco, co bych měl jít teď udělat já.“

„Jak znělo to proroctví, doslova?“ zeptala se McGonagallová. Snape zavrtěl hlavou, to jí přimělo sednout si za stůl popadnout brk a urovnat pergameny.

„Co to děláš?“ zeptal se Snape.

„V každém případě by to mělo být sděleno ministerstvu.“ Seřízla hrot pera nožíkem.

„To je zbytečné,“ tvrdil Snape. „Určitě se ho to týká a já mu to povím sám. Jen věštby, které jsou neurčité, nebo se týkají předmětů, musí být zaznamenány.“

„Stejně mi to pověz.“

„Nijak zvlášť si nepřeji, aby to bylo oficiálně zaznamenáno,“ poznamenal Snape drsně.

Chvíli bylo ticho a pak McGonagallová smířlivě řekla: „Severusi, mohu prostě požádat slečnu Weasleyovou, aby mi to zopakovala.“

Snape si založil ruce. „Požádal jsem jí, aby to neříkala, a jsem si docela jistý, že to neudělá.“

McGonagallová si odfrkla. „To nemyslíš vážně, Severusi.“ Když neodpověděl, ani neuvolnil svůj postoj, dodala. „To je nerozumné, Severusi. Byla v tom proroctví zmínka o Voldemortovi?“

„Ne.“

Odložila brk a oslovila nejnovější obraz v místnosti, který jen tiše pochrupoval, a proto mohl viset v úrovni očí. „Albusi.“

Albus Brumbál na obraze sebou trhl a zamrkal svýma jasně modrýma očima. „Minervo, už ses vrátila. Jaký byl večírek?“

„Slyšel jste věštbu, se kterou sem přišla slečna Weasleyová?“

„Věštbu?“ zopakoval Brumbál nechápavě. „Hm, věštbu… Odpusť, Minervo, ale musel jsem usnout.“

„Albusi!“ vykřikla McGonagallová znechuceně. Rozhlédla se po zdech, ale všechny obrazy pochrupovaly, nebo spánek úspěšně předstíraly. Poklepala prsty na stůl. „Severusi, očekávám od tebe něco jiného,“ hněvala se. „A od vás také, Albusi.“ Ale všechno, co portrét udělal, bylo, že pokrčil rameny.

„Nejdřív si to poslechni, a teprve pak se rozhodni, zda je třeba to zaregistrovat,“ naléhal Snape.

Odstrčila pergamen stranou a promnula si unavené oči. „Tak dobře.“

„Slečna Weasleyová si myslí, že jí začátek utekl…“

„Skvělé.“

„Je to takhle: …Spoutaná temnota byla vyhledána a uvolněna… Nechápou, co udělali… Vyvolali služebníka, kterého nedokážou ovládat a zhoubné temné hordy budou osvobozeny, aby zaplavily zemi… Pouze ten, kdo byl narozen v proroctví, dokáže zastavit pramen zla u jeho zdroje…

McGonagallová chvíli zamyšleně poklepávala prsty na desku stolu a pak požádala jednoho z domácích skřítků, aby přivedl nebelvírského ducha. Skoro bezhlavého Nicka pak poslala pro Ginny Weasleyovou. „Zatímco budu uvažovat o tvém návrhu, musím uspokojit svou zvědavost,“ řekla upjatě. Zadívala se na hodinky. „Zítra není vyučování, ve věži by ještě měli být vzhůru.“

Pak už jen hlasitě tikaly hodiny, dokud se neozvalo zaklepání na dveře. Dovnitř vešla Ginny Weasleyová v županu. Přejela zamženýma očima z jednoho na druhého, vypadala zarmouceně.

„Slyšela jste věštbu od profesorky Trelawneyové, slečno Weasleyová?“ zeptala se McGonagallová.

Ginny přikývla a otevřela ústa, aby něco řekla, ale Snape jí přerušil. „Ředitelka McGonagallová trvá na tom, aby byla věštba zaregistrována, což já nechci. Nic neříkejte.“

Ginny na něj zamrkala, najednou byla úplně bdělá. Znova přejela očima z jednoho na druhého, pečlivě si je prohlížela.

„Slečno Weasleyová,“ povzdechla si McGonagallová laskavě, „buďte tak hodná a zopakujte mi věštbu profesorky Trelawneyové.“

Ginny zalétla pohledem ke Snapeovi, pak se podívala na McGonagallovou a polkla. „Proč to chcete zaregistrovat, madam?“ zeptala se.

„Nikdo v ní není přímo jmenován, slečno Weasleyová, je to tak? Takže technicky je tato věštba neurčitá. Všechna neurčitá proroctví musí být zaregistrována.“

Ginny se na chvíli zamyslela. „Ne, neřeknu vám to.“

„Cože?“ vyštěkla McGonagallová.

„Jestli si profesor Snape myslí, že by to ministerstvo vědět nemělo, tak vám to neřeknu. On to může říct Harrymu, nebo mu to řeknu já. Nikdo jiný to vědět nemusí.“ Znělo to spíš unaveně, než vzdorovitě, a taky trochu nejistě, jako by na ní dolehlo emocionální vypětí.

„Vyhrál jsi, Severusi,“ řekla McGonagallová. Zvlášť jemně dodala: „Vraťte se do věže, slečno Weasleyová.“ Když Ginny zaváhala, poznamenala. „To je v pořádku. Nechte to být.“

„Vy to teda ministerstvu nepovíte?“ zeptala se Ginny znepokojeně.

„Ne,“ ujistila ji profesorka.

„Dobře,“ vydechla Ginny a odešla.

Když se za ní zavřely dveře, McGonagallová řekla: „Osvobozené temné hordy, to zní trochu povědomě, Severusi. Která část věštby přesně ukazuje na Harryho?“

Snape se zadíval na své propletené prsty, ale neodpověděl. „Mohu odletaxovat s tvého krbu?“ zeptal se.

*****

V domě bylo ticho. „Winky!“ křikl Snape a skřítka se okamžitě objevila. „Kde je Harry?“

„Pán je u své kamarádky Hermiony, pane,“ odpověděla Winky a lehce se uklonila.

„Děkuji,“ zamumlal Snape a na stole si všiml otevřeného dopisu s Hermioninou adresou.

Letaxem odcestoval na Příčnou ulici a pak se přemístil tak blízko, jak jen to bylo možné. Za chvíli už klepal na dveře bytu Hermiony Grangerové. V Londýně pršelo a Snape cestou docela promokl.

„Profesore,“ vyhrkla Hermiona překvapeně, když mu otevřela dveře. Měla na sobě župan, bylo už docela pozdě. V místnosti za ní byl jen nepořádek, hosté už pravděpodobně odešli.

„Severusi?“ řekl Harry, vstal a došel k nim. „Co se stalo?“ zeptal se, když si všiml jeho temného pohledu.

„Posaď se,“ nařídil Snape po té, co vešel dovnitř.

Harry překvapeně poslechl. Sedl si na jednu z vratkých kuchyňských židlí a sledoval svého opatrovníka, jak krouží po místnosti. Snape se konečně zastavil. Vypadal velmi rozzlobeně. Harry se neodvažoval znovu se zeptat, co se děje, ani když si Snape mnul čelo a nic neříkal.

„Sybilla… znovu věštila,“ vysvětlil konečně.

Harrymu poklesla ramena. „Ach,“ vydechl nezvučně.

„To je všechno? Ach?“ zeptal se Snape.

„Ještě jsem to neslyšel,“ řekl Harry. „Jen předpokládám, že je to o mně, jinak bys tu nebyl.“ Snape vypadal zaraženě a Harry ho vybídl. „Chci to slyšet.“

Snape se podíval na vážně se tvářící Hermionu. Odvyprávěl proroctví. Harry ho nahlas opakoval, aby se ujistil, že ho nezapomene. „Hm,“ řekl nejistě. „Alespoň to nemluví o mé smrti.“

„Nechci, abys to bral na lehkou váhu,“ řekl Snape.

„Cože?“ zeptal se Harry a zamával rukama. „Chceš, abych z toho šílel? Abych se stočil do klubíčka a brečel, že to nezvládnu, že?“

„Cítil bych se lépe,“ řekl Snape tiše, „pokud bys toho vyjádřil poněkud víc. Něco o určité míře nespravedlnosti.“

„Samozřejmě, že to není spravedlivé,“ zasmál se Harry. „Ale změnit se to nedá.“ Zamyšleně si opakoval jednotlivé věty proroctví a pokoušel se zvážit různé výklady. Hermionin vzlyk přerušil to, co se chystal říct Snape. Připlácla si ruku na ústa, utekla do své ložnice a zavřela za sebou dveře. „Takže jsi slyšel Trelawneyovou věštit?“ zeptal se Harry. Dokázal si představit tu scénu, její podivný hlas a ten zmatek potom.

„Ne, slyšela to slečna Weasleyová. Má o tebe strach, možná bys jí měl poslat sovu. Trvala na tom, abych ti připomněl, že ona i všichni ostatní, jsou s tebou.“

Harry se rozhlédl po zbytcích pizzy od večeře. „Já vím, ale stejně je hezké to slyšet.“ Zahleděl se na kořenky na zdi za sporákem. Snapeův plášť byl cítit deštěm a ta vůně soupeřila se zatuchlým pachem jídla, která stále ještě prodlévala v této netradiční místnosti. Čelit věštbou zatížené budoucnosti bylo něco, s čím vyrostl. „Myslíš, že je to Merton?“ zeptal se šeptem, aby Hermiona nic nezaslechla.

Snape zuřivě přecházel místností. „Nevím, ale je to nejpravděpodobnější možnost. Poslední věštbě trvalo skoro osmnáct let, než se vyplnila,“ snažil se Harryho uklidnit.

„Ne, bylo to jinak, trvalo to jen jedinou noc,“ opravil ho Harry.

Snape pozdvihl obočí a pak si povzdychl. „Nejsi v tom sám, Harry. Ani minule jsi nebyl, třebaže to nikdy nevypadalo, že bys to tak docela pochopil.“

„To proto, že jste mi nikdy neřekli, co se vlastně děje,“ poznamenal Harry otráveně.

Snapeův vlhký plášť pleskl. „No, tentokrát před tebou rozhodně nic tajit nebudu. Prosím, o všem mě informuj.“ Zamračil se a zadíval se na zeď. „Tohle je docela velký byt, jak si ho může slečna Grangerová dovolit?“

„Neptej se,“ zamumlal Harry.

„Chytrá holka,“ šeptl Snape. „Drž si své obratné přátele nablízku, Harry.“

„Budu,“ ujistil ho Harry.

„Půjdeš už brzy domů?“ zeptal se Snape opatrně.

„Za chvíli.“ Harry pohlédl na zavřené dveře od ložnice. „Chci si ještě promluvit s Hermionou.“

Snape přikývl a těsněji si přitáhl plášť. „Informuj mě. Zítra se uvidíme.“

„Přeju ti na zítra hodně štěstí,“ řekl Harry rychle, než se Snape mohl přemístit.

Snape kývl a zmizel.

*****

Atrium na ministerstvu se blýskalo zlatými vlajkami a zlatými špičatými klobouky, ve kterých přišlo mnoho diváků. Harry vklouzl za černou oponu na pódiu, kde madam Bonesová dávala ještě poslední instrukce svým asistentům, včetně Belindy, která vypadala příliš otráveně na to, aby si ho všimla. Když asistenti odběhli, otočila se Bonesová potěšeně k Harrymu.

„No, pane Pottere, tohle má opravdu velký úspěch. Je vyprodáno do posledního místečka.“ Vzala ho za ruku. „A vy jste si přečetl knihu pravidel, je to tak? Lidé mohou být v těchto věcech překvapivě nároční.“ Vyklonila se, aby se podívala za oponu. „Zvlášť, když si na výsledek vsadili.“ Usmála se a její kulatá tvář se rozjasnila ještě víc, když na ní od krbů zamával jeden z asistentů, že je vše připraveno. „Kdykoliv můžeme začít, pane Pottere.“

Harry pohlédl dolů, aby se ujistil, že je jeho společenský hábit v pořádku. Vytáhl hůlku a pak ji zase schoval, přemýšlel, proč si myslel, že ji bude potřebovat. Zhluboka se nadechl a vyšel na pódium. Hlučný dav, který zaplňoval celé atrium, zajásal. Za ním vyšla na podium i Bonesová. Pak si vzpomněl, proč tu hůlku potřeboval, a rychle na sebe zakouzlil Sonorus, aby ho bylo dobře slyšet.

„Děkuji vám, že jste přišli,“ řekl a téměř couvl leknutím, jak se jeho hlas rozlehl velkou halou. Dav se uklidnil. „A také děkuji paní ministryni za sponzorování této soutěže, tohoto prvního turnaje na počest dne Voldemortova zániku.“ Lidé zajásali.

Bonesová zářila a stejně hlasitě pronesla: „Chtěli jsme ho nazvat Dnem Harryho Pottera, ale pan Potter nám to nedovolil.“ Harry byl rád, že zástup lidí nebyl tak docela na její straně. „Jsme poctěni,“ pokračovala, „že pan Potter, třebaže tomuto dni své jméno nepropůjčil, se uvolil být dnešního odpoledne rozhodčím. Vítěz obdrží nádhernou trofej.“ Ukázala za sebe, kam dva z asistentů umístili monstrózní trofej ve tvaru ruky s hůlkou ze stříbra posetého křišťálovými kamínky. Harry byl současně zhrozen nad tou úděsnou sochou a zároveň ho nesmírně mrzelo, že byl ze souboje o ni vyloučen. Divákům se to velmi líbilo, možná proto, že u toho nestáli tak blízko.

Bonesová počkala, až se hluk uklidní. „Mimo této trofeje získá vítěz ještě tři sta galeonů.“ Dav zajásal. „Pane Pottere, představte nám vítěze regionálních soutěží…“

Harry si od ní převzal pergamen, který mu podávala, a zahleděl se na jména, která dobře znal. „Reprezentant za Ipswich, Dover a Londýn, instruktor bystrozorských učňů a můj velitel zde, na ministerstvu, pan Reginald W. Rodgers – ale jak jsem slíbil, v žádném případě nebudu zaujatý… tak, nebo jinak.“

Rodgers se na Harryho pochybovačně podíval a diváci se rozesmáli. Harry se zadíval do desek a přečetl si další poznámku. „Pan Rodgers tvrdí, že se soubojů účastnil od svých deseti let, má pravděpodobně několik starších bratrů,“ oznámil.

„To ano,“ utrousil Rodgers, postavil se na místo, které mu ukázala Bonesová a zamračil se na diváky.

„Region Midlands a Wales reprezentuje George S. Weasley,“ pokračoval Harry. George vyskočil na podium. Měl na sobě stříbřitý plášť, který se vlnil a leskl jako voda. „Myslím, že to je opravdu George, ale také by to mohl být Fred, i když to by myslím nevadilo.“ George se postavil vedle Rodgerse. „Ten plášť si budeš muset svléknout.“

George se na Harryho uraženě podíval. „Ano,“ tvrdil Harry, „je povoleno jen nemagické oblečení.“

George si hlasitě povzdechl a někteří lidé posměšně komentovali jeho zjevný pokus o podvod. „A to jsem myslel, že jsme kamarádi,“ stěžoval si George a způsobil tím mezi diváky ještě větší rozruch.

„Jsme,“ řekl Harry tiše, ale ozvučovací kouzlo to prozradilo všem. „Ale slíbil jsem, že budu rozhodovat čestně, hlavně kvůli dalšímu finalistovi… Newcastle Upon Tyne reprezentuje bradavický profesor Severus T. Snape.“ Když Snape vešel na podium, ozvalo se z levého zadního rohu souhlasné zahučení mnoha hlasů. „Vidím, že s ním přišli i nějací Zmijozelové.“

Snape se na něj souhlasně podíval, vrhla temný pohled na Rodgerse a stoupl si vedle George, který znervózněl. Naklonil se ke Snapeovi a zeptal se: „Neměli by vás vyřadit, když je Harry rozhodčí?“

Harry sklonil pergamen. „To bychom museli vyloučit i Freda nebo George, jste jako moji bratři. Bratři, otec, velitel…,“ postavil je Harry do jedné řady. „Je dobré, že nemám absolutně nic společného s tím, že jste se dostali do finále.“ Harry se zadíval na pergamen, diváci byli teď úplně potichu. „Region Cornwall a Devon reprezentuje Wesley A. Vogle. Vůbec ho neznám. Ještě nikdy jsme se nesetkali, nemáme žádnou společnou minulost.“

Na podium vystoupil štíhlý asi dvacetiletý muž s kozí bradkou, vlasy sčesanými do špičky spadající mu doprostřed čela a světle hnědýma očima. Půvabným krokem došel ke Snapeovi a prohlížel si diváky, jako by se je pokoušel jednoho po druhém zapamatovat. V porovnání s ostatními vypadal, jako by ho z podia dokázal sfouknout i slabý větřík.

Harry zastrčil pergamen do kapsy a narazil na něco, co v ní už bylo. Vzpomněl si, že to je to, co mu dal George předchozí večer. Věděl, že teď není čas zkoumat, jak ten úplatek vypadá a tak to pustil z hlavy. „Takže, bojovat bude každý s každým, což nás dovede k vítězi, nebo bude-li to nezbytné, k finálovému souboji. Za vítězství budou uděleny dva body, za remízu jeden bodu. Řezací, vykuchávací a osobnost měnící kletby nejsou povoleny. Také jsou zakázána trvalá prokletí, ale to myslím nemusím zdůrazňovat.“ Do přední části podia byl přinesen Ohnivý pohár a byl umístěn na podstavec. Diváci zahučeli.

„Jména všech čtyř soutěžících budou umístěna do poháru a ten vybere dvojici soupeřů.“ Harry mávl hůlkou přes nízké modré plameny v poháru a ven vylétly s malou explozí dva kousky pergamenu. „Jako první proti sobě nastoupí pan Rodgers a pan Weasley,“ oznámil Harry a pergameny spadly zpět do poháru.

Pohár byl odnesen a zbylí soutěžící odešli za oponu. George a Rodgers si k sobě stoupli zády a soustředili se na to, co mělo přijít. Harry se víc obával o svého kamaráda než o instruktora, ale neviděl mu do očí, aby ho mohl varovat alespoň pohledem. „Uděláte deset kroků, otočíte se a zaútočíte. Tohle je střídavý souboj, musíte počkat, až soupeř kouzlo vrátí, než vyšlete další, pokud ta první nebudou současná.“

Harry ustoupil až k oponě a začal počítat nahlas. George vypadal napjatě, ale Rodgers téměř uvolněně a vesele. Harrymu bylo George trochu líto. Sotva dorazili na značku, oba soupeři vyslali kouzla, diváci zalapali po dechu. George vystřelil něco kudrnatého a jasného bez inkantace, ale Rodgers to bez námahy zablokoval a vyslal kletbu, která donutila George couvnout. Další dvě kouzla se v mohutné explozi střetla uprostřed a diváci zajásali. Ti vpředu si ale museli hasit doutnající hábity.

George byl opět zasažen a musel sklonit hůlku, aby mohl vstát. Harry chtěl nařídit přestávku, aby zjistil, jestli není zraněn, ale udržel se. Viděl Georgovi na očích, že se hýbat dokáže a tiše mu fandil. George vyslal dračí kouzlo, ale Rodgers už ho znal od Harryho a tak vyslal tři rychlá kouzla, která rozbila přilétající řadu draků.

George si skousl ret a za mohutného povzbuzování vyslal duhový paprsek. Rodgers sklonil hlavu a rukou si zaclonil oči, oslepilo ho to. Teď útočil on, ale jeho řetězová poutací kletba byla zablokována. George na něj rychle znovu zaútočil. Ale příliš mu to nepomohlo, Rodgers vztyčil správný štít, protože tentokrát zaklínadlo slyšel. Ještě napůl oslepený vyslal mumiové prokletí a George si až pozdě uvědomil, že by měl uskočit stranou, když v tom byl obtočen obvazy a přestože se pokoušel kouzlo zrušit, klesl dokonale omotaný na dřevěnou podlahu.

Harry došel nejprve k Rodgersovi, který na něj mávl, že pomoc nepotřebuje a pak zamířil k Georgovi a rychlým pohybem hůlky ho osvobodil. George vstal a smutně Rodgersovi, kterého Harry vyhlásil za vítěze, potřásl rukou

Soupeři odešli za oponu. „No nebyla to zábava?“ zeptal se Harry diváků, kteří s ním upřímně a hlasitě souhlasili. Když pohár losoval další dvojici, rozhostilo se ticho. „Weasley a Vogle,“ oznámil Harry a bylo mu líto, že George nedostal šanci, aby se vzpamatoval.

Vogle, vyzařující odhodlání každým kouskem těla, si proti otřesenému Georgovi vedl dobře a po čtyřech výměnách byl nešťastný George opět poražen, tentokrát se jeho prsty změnily v břečťan, který mu nedovolil udržet hůlku. Harry vyhlásil vítěze a George ani neprotestoval. Vogle měl povznesenou náladu, byla to první emoce, kterou ukázal. Radostně poposkočil, když si s Georgem potřásal rukama… teda když Harry Georgovi ruce vrátil.

Pohár vybral další dvojici a Harry se vyděsil. Snažil se působit klidně, když četl: „Snape a Rodgers.“

Za opatrného jásotu diváků oba došli doprostřed podia. „Věřím, že pravidla znáte,“ cítil Harry povinnost říct, než ustoupil k oponě a začal počítat.

Výsledkem byl učebnicový souboj. Nesnažili se o nic divokého nebo nečekaného, jen se střídali v útoku a obraně, ale lustry rachotily a vlajky za podiem divoce vlály. Muži do sebe byli zakleslí temnými pohledy, tváře měly bezvýrazné, když mezi nimi i kolem nich vybuchovala kouzla a zvonily štíty. Oba se vracely přesně na svá výchozí stanoviště a jedno kouzlo střídalo druhé. Hůlky namířené přímo na svého soupeře.

„Konec,“ vykřikl Harry. Oba se zarazili a šokovaně na něj pohlédli. „Uběhlo sto vteřin,“ poznamenal Harry. „Je to nerozhodně.“ Někteří lidé začali pískat, chtěli vidět vítěze. „Možná budete mít stejný počet bodů a dostanete další šanci,“ podotkl. „Podejte si ruce,“ musel přísně nakázat, protože oba se co nejrychleji snažili zmizet za oponou. Harry si nemohl pomoct, aby se pobaveně nešklebil, když se neochotně podřídili a pak hrdě odkráčeli.

„Jsme v polovině turnaje a je tu patnáctiminutová přestávka, aby se soutěžící vzpamatovali. U zadní stěny jsou stánky s občerstvením, výtěžek z nich je určen pro nemocnici Svatého Munga.“ Do středu podia byl postaven Ohnivý pohár a z jeho vnitřku šlehaly malé modré plamínky.

Harry si poklepal hůlkou na krk, zrušil Sonorus a vydal se za oponu. Snape tam stál s rukama zkříženýma na hrudi a okázale ignoroval svého nedávného soupeře. Když spatřil Harryho, vyštěkl: „Mohl jsi nás nechat bojovat déle.“

„Možná kdybys používal nápaditější kouzla,“ odporoval Harry klidně. „I vy,“ dodal a podíval se na svého instruktora.

„Já to také vidím jako remízu,“ připojil se Vogle nevrle.

„Já taky,“ dodal George. „Bylo to, jako sledovat někoho, kdo bojuje se zrcadlem.“ Neuvědomujíc si své podobné výrazy, Snape i Rodgers na George zděšeně pohlédli. „Podívejte, pořád vypadáte jako dvojčata… A já o tom něco vím.“ Snape poodešel, postavil se vedle Vogla, který se na něj díval pobaveně.

„Připraveni?“ zeptal se Harry, když patnáct minut uplynulo. Vyšel před oponu a přistoupil k poháru. Začal mluvit a pak si vzpomněl, že si musí zesílit hlas. „Vítám vás u druhé části finále.“ Diváci se uklidnili, během přestávky probrali předcházející souboje a teď se těšili na pokračování. Harry mávl nad pohárem hůlkou. „Vogle a Rodgers,“ oznámil.“

Vogle došel na svou značku pomalu, jakoby se snažil získat víc času na přípravu. Rodgers byl připraven nebrat na tohoto soupeře žádné ohledy, a skutečně, svou ledovou kletbu vyslal plnou silou. Ale Vogle kletbu neblokoval, pouze hbitě uskočil. Teď pro něj byla výhoda, že je tak malý, pomyslel si Harry. Na oplátku Rodgers dostal něco, co vypadalo jako chaluhy; alespoň to bylo jako mořské řasy cítit, a Vogle tím Rodgerse celého obalil.

Rodgersovi se z toho nepořádku podařilo vymotat hůlku a vyslat odstřelovací kletbu, která způsobila, že obraz daleko na zdi spadl na zem. Vogle kletbu blokoval, ale zakolísal a málem spadl z podia, což by mělo za následek ukončení souboje. Oči se mu zúžily, ušklíbl se a vyslal zmenšovací kletbu na chaluhami omotaného soupeře. Plazivá mokrá zeleň se kolem Rodgerse utahovala, svazovala i jeho hůlku, kterou se snažil pozdvihnout, aby do deseti vteřin, jak bylo předepsáno, vyslal další kouzlo.

Harry souboj ukončil, tajně se radoval, že jeho instruktor nebude nejlepší. „Vyhrál Vogle,“ oznámil a pak musel počkat, až muž uvolní Rodgerse z chaluh, což vyvolalo u publika hodně smíchu. Ke konci byl Vogle červený jako ředkvička a Harrymu se raději do očí nepodíval, jen si ještě s kompletně otráveným Rodgersem potřásl rukou.

„Na další souboj se já osobně velmi těším; Weasley a Snape,“ oznámil Harry, když Pohár vyplivl jména dalších dvou soupeřů. Harry doufal, že George bude vypadat odhodlaně, ale vypadal spíš rezignovaně.

„Chcete to vzdát, pane Weasley?“ zeptal se Snape samolibě, když se setkali na podiu, ale ještě se k sobě neotočili zády.

„Ne,“ odpověděl George, který tváří v tvář Snapeovu úsměšku vypadal odvážněji. Otočil se k němu zády, připraven na počítání a odhodlaně pozdvihl hůlku. Snape na Harryho mrkl, když udělal to samé. Sotva se dostali na značky, George, zřejmě inspirovaný předchozím soubojem, poslal na svého bývalého profesora karamelový déšť a na oplátku na něj přilétl poutací řetěz. Oba dva přilétající kouzlo zrušili a publikum zahučelo. Snape, ještě se žlutou karamelou přilepenou ve vlasech, vyslal kouzlo přidávající váhu, George ho stihl blokovat jen částečně a klesl na kolena. Jeho roj sršňů Snape blokoval dvojitým Titanovým štítem a proudem vody ty bodavé bestie vrátil Georgovi. Voda odtlačila George z jeho stanoviště a Harry souboj ukončil.

Asistenti vyběhli na podium, aby ho vysušili. Snape došel doprostřed, ve tvářích a v nose měl zabodaná žihadla. Harry si pomyslel, že je jen dobře, že George už školu ukončil. Chvíli trvalo, než bylo podium uklizeno a Snapeovi se mezitím někde podařilo sehnat mast, protože když Harry oznámil jeho souboj s Voglem, už zdaleka nebyl tak oteklý.

„Takže, jaký máme stav před tímto soubojem,“ uklidňoval Harry rozdováděné diváky. „Pan Vogle je se čtyřmi body v čele, profesor Snape a pan Rodgers mají po třech bodech. Tenhle souboj rozhodne o vítězi. Vypadá, to, jako kdyby to Pohár věděl,“ naznačil Harry.

Snape se choval docela sebejistě, na rozdíl od svého mladého soupeře, který zpočátku vypadal vyděšeně, ale pak se vzchopil. Vogle také použil karamelovou kletbu, ale s větší silou a elegantně si poradil s ohnivou koulí od Snapea, které se Harrymu nelíbila, ale nechal to být. Publikum zajásalo, když nebezpečnost kleteb stoupla. Snapeovi se nepodařilo zbavit se všech karamel před další výměnou, která mezi nimi víceméně neškodně explodovala stejně, jako ta následující. Snapeův výraz byl tak odhodlaný, jak ho Harry ještě nikdy neviděl. Ale měl podezření, že Snape na svého soupeře použil nitrozpyt, který ale asi nefungoval, protože souboj byl nerozhodný, a Vogle svými neobvyklými a často až dětinskými kouzly Snapea mátl a jen tak tak zvládal blokovat jeho učebnicové útoky.

Mutushorum,“ vykřikl Snape divoce. Vogle se přikrčil, ale část kouzla ho zasáhla, padl na svou hůlku a jeho tělo bylo celé ztuhlé. Harry vykročil vpřed, aby souboj ukončil, ale v tom Vogle hůlkou pohnul a rozechvěle ji napřáhl. Byla na něm řada, Snape musel čekat. Harry začal odpočítávat od deseti k jedné. Vogle musel stát alespoň na jedné noze, aby mohl vyslat kouzlo zpět. Pomalu si jednu nohu přitáhl ke své ruce, dokazujíc tak svou ohebnost, přitiskl chodidlo k podlaze a zoufale vykřikl: „Rictumsempra!“

Snape sebou trhl a zatvářil se překvapeně. A pak se začal smát. Smál se tolik, až se rozvlnily vlajky nad podiem. Harry na chvíli překvapením ztuhl, vzpamatoval ho až smích diváků. Ukončil souboj, když čas na další kletbu vypršel, ukončil lechtací kletbu a tvrdě se snažil nezubit se při pohledu na svého opatrovníka schváceného magickým smíchem. Snape zalapal po dechu a neohrabaně vstal. „Je to nerozhodně?“ zeptal se.

„Jo,“ potvrdil Harry. „Ale Vogle vyhrál na body.“

„Ano!“ vykřikl Vogle vysokým, pisklavým hlasem a mával pěstí nad hlavou.

Snape se odpotácel stranou a Harry k němu rychle došel, aby se ujistil, že je v pořádku. Snape se otřásl a řekl: „Co mě donutilo myslet si, že tohle bude legrace…“

Všichni finalisti byli dovedeni zpátky na podium. Vogle tam trochu šokovaně stál, zatímco se všichni kolem něj seskupili a společně s ministryní a trofejí byli fotografováni. „Takže,“ řekla Bonesová a napřáhla hůlku k mosazné plaketě na trofeji, „musíme sem vyrýt jméno…“ Hledala pergamen ve své kapse, dokud si Harry nevzpomněl, že ho má on a nepodal jí ho. „Ano. Wesley Armanily Vogle, je to tak?“

„Cože?“ zeptal se Vogle.

„Vaše jméno,“ ptala se Bonesová trpělivě. „Chtěli bychom ho sem vyrýt.“

„Ne, to není správně,“ jakoby v transu odpověděl Vogle.

„Ne?“ podivila se Bonesová a zadívala se na pergamen. „Mám to zde špatně?“

„Ano,“ potvrdil Vogle. Zdvihl hůlku a odstranil metamorfózní kouzlo. „Vlastně to je…,“ začal a zatřepal hlavou. Jeho tmavé vlasy se změnily na husté zrzavé. „Ginevra Molly Weasleyová.“

Harry si pevně skousl ret, aby se nezačal šklebit, nebo se nahlas nerozesmál. Mezi diváky to vřelo.

„Ginny!“ vyhrkl George zděšeně. „Moje vlastní malá setra?“ Snape sklonil hlavu a tragicky jí potřásl. Rodgers vypadla jen zamyšleně, snad proto, že to jméno znal z přihlášky do Bystrozorského kurzu.

„Uh, oh,“ pronesla Bonesová a nevšimla si, že Percy vedle ní se hroutí nejen pod tíhou trofeje, ale i šokem. Nakonec ji se zavrčením postavil na podlahu a přešel na druhou stranu, jako by chtěl na svou sestru křičet. Bonesová se naklonila k Harrymu. „Není to proti pravidlům?“

„Ne,“ odpověděl Harry s úsměvem tak širokým, až ho rozbolely koutky úst.

„Dobře, příští rok si na to dáme pozor,“ řekla klidně. „Takže, slečno Weasleyová, trofej je vaše.“ Přitáhla si Ginny k sobě, a když zableskly fotoaparáty, zašeptala: „Ale příště se přihlaste sama za sebe.“ Poplácala Ginny po ruce a zakouzlila Sonorus, aby jí všichni slyšeli. „Dámy a pánové, čarodějky a kouzelníci, máme to tu trochu zamotané…“

Rozruch mezi diváky jí donutil zarazit se. Molly a Artur se davem prodírali na podium, následováni svými rudovlasými syny.

„Mladá dámo,“ začala paní Weasleyová hned, jak dorazila na podium, „jak to, že nejsi ve škole?“

Ginny se lekla jen trochu. „A jak jinak bych mohla vyhrát v turnaji?“

Pan Weasley zavrtěl hlavou a zamračil se, ale jen jí poklepal po rameni a řekl: „Ty štíty se ti vážně povedly.“

Ginny se rozzářila. „Díky, tati.“

Pohladil jí po ruce a dodal: „Ale příští dva měsíce máš zaracha.“

„Jo. V pořádku.“ Ukázala na trofej. „Pomůžete mi to odnést domů?“

Bonesová na sebe znovu strhla pozornost diváků. „Vypadá to, že tu naše vítězka byla inkognito a ještě kvůli tomu utekla z Bradavic, ale už je plnoletá a tak to není problém ministerstva. Zde jsou vaše galeony, slečno Ginny Weasleyová.“ Natáhl k Ginny ruku se sametovým váčkem a ta jej s nadšeným výrazem přijala. Diváci zatleskali. „Ujistěte se, že se k nám budete moci připojit na odpolední piknik na Puddlemorském famfrpálovém hřišti.“ Diváci se začali rozcházet a hluk zesílil. Pak se začalo ozývat hučení Letaxové sítě.

 „Dlužíš mi deset galeonů,“ řekl Ron své sestře nevrle. „Vsadil jsem na George. Dokonce jsem si nechal od Harryho kamaráda tu sázku potvrdit…“

Harry zapátral v paměti. „Ale ty jsi vyhrál. Vsadil jsi na kohokoli z rodiny.“

„Hele, to je vlastně pravda! Páni, dvacet galeonů,“ zasnil se Ron.

Ginny protočila očima a přikročila ke Snapeovi. „Omlouvám se za to poslední kouzlo, profesore. Měla jsem dobrého informátora.“

Snape se nevěřícně ohlédl na Harryho.

„Co?“ vyhrkl Harry, bráníc svou nevinnu. „Nechtěl jsem… No, možná jsem to udělal. Byla to nehoda,“ trval na svém. Snape zavrtěl hlavou a Harry lstivě dodal: „Pokud by Ginny nevyhrála, vydrželi byste s Rodgersem bojovat až do pikniku a stejně by to skončilo nerozhodně. Museli bychom tu trofej rozříznout.“

„Jako rozhodčí sis vedl dobře, Harry, opravdu,“ řekla Ginny.

„Musíš to říct, že,“ stěžoval si George, „vždyť jsi vyhrála.“

„Mohli bychom se přemístit na piknik?“ snažil se Harry odvést pozornost jinam.

„Kde mám koš?“ vyděsila se paní Weasleyová a začala se rozhlížet.

„Já ho mám, mami,“ řekl Bill a pozdvihl obrovský přetékající koš zakrytý červeno bíle kostkovaným ubrusem.

„Oh, díky Merlinovi,“ oddechla si Molly.

„Chci si nejdřív odnést tu trofej domů,“ prohlásila Ginny a snažila se jí zvednout, váček s penězi nešikovně zastrčený v podpaží. Trofej jí byla až k pasu.

„Vezmu ti to,“ řekl Harry a bez námahy skulpturu zvedl.

„Neměla by dostat trofej, kterou neunese,“ poznamenal Fred.

„Jenom žárlíš,“ obvinil ho Harry. „Uvidíme se, Ginny?“ Přemístil se a objevil se v obývacím pokoji Weasleyových, Ginny byla hned za ním.

„Díky, Harry.“

„Žádný problém,“ ujistil ji a snažil se, aby to neznělo napjatě, když trofej nesl po vratkých a vrzajících schodech. „Byla jsi opravdu dobrá, víš. Tvoje štíty i obranná kouzla, všechno. Jen tvoje útoky byly trochu… nestandardní.“

Mířili úzkou chodbou k Ginnyinu pokoji. „Jak myslíš, že jsem ti v noci zachránila zadek?“ zeptala se jedovatě.

„Aha.“ Harry maličko zčervenal.

„Moje štíty jsou ti kdykoliv k dispozici, Harry,“ dodala vážněji.

„Možná je budu potřebovat,“ připustil, když umístil těžkou trofej na polici pod okno, kde se do ní opřelo slunce, a krystaly prozářily celou místnost. „Vypadá to dobře.“

Ginny si trofej prohlížela. „Opravdu jsem vyhrála. Nezajímá mě, jestli mě vyloučí. Opravdu jsem vyhrála.“ Obrátila se k Harrymu. „Profesor Snape o tom nic neříkal, že ne?“ zeptala se vyplašeně a negovala tím své prohlášení.

„Nic takového jsem neslyšel,“ uklidňoval ji Harry.

Ginny otevřela malý kufřík, uložila do něj váček s galeony a zase ho zavřela. „Nemohu se dočkat, až si něco koupím…,“ řekl nadšeně. „Ach ne,“ vydechla náhle hrůzou a chytla se za hlavu. „Doufám, že mě vyloučí! Teď si vzpomínám, že mi vyhrožoval, že si zopakuju ročník!“

Poslední komentáře
19.11.2010 16:58:35: Díky za další skvěle přeloženou kapitolu. Moc se mi líbila Ginny, hlavně to, jak stále doufá, že bud...
19.11.2010 01:29:20: Skvělé, sice jsem fandila Sevíkovi, ale Ginny to je úžasné, teď jim to holka pěkně natřela smiley byla...
18.11.2010 23:02:48: Moc děkuji. Fandila jsem Severusovi, no co se dá dělat.
18.11.2010 20:52:10: Opravdu úžasná kapitola! Harry přijal tu věštbu statečně, rozhovor SS/HP mi připadal protkaný láskou...