Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

18. kapitola

Nerozhodnost mládí

Slunce vysvitlo zrovna když Harry, společně s Weasleyovými a svým opatrovníkem, procházeli kovanou železnou branou stadionu Puddlemerských spojenců. Rodiny si odvážně rozkládaly piknikové deky na mokrou trávu. Děti, sotva tak veliké, jako polovina závodního koštěte, křičely a pištěly a honily se kolem vysokých famfrpálových branek.

Ginny pošilhávala po profesoru Snapeovi, jestli bude komentovat to, že už zase opustila školu bez povolení. Fred s Georgem, s vydatnou pomocí Billa, přesvědčili rodiče, že vítězka turnaje se prostě pikniku zúčastnit musí; že by všichni bradavičtí studenti měli dostat povolení na něj jít; a že se v žádném případě nemůže dostat do dalších problémů, když jí bude hlídat celá rodina.

Molly došla na otevřené prostranství a rozhodla se, že tohle je to nejlepší místo pro piknik. Weasleyovi bratři společně vysušili zem a rozložili pokrývku. Několik mladých mužů se zlatými klobouky, které se prodávaly jen u příležitosti tohoto dne, požádalo Harryho, aby jim je podepsal. Harry si od Billa vypůjčil brk a vyhověl jim. Stáli tam, ruce si nervózně tiskli za zády a čekali, až jim je vrátí. Sotva je měli zpátky, uháněli pryč a vzrušeně je svírali v rukách.

Piknikový koš byl vyložen a Ginny přešla k profesoru Snapeovi, který zíral na nedalekou skupinku kouzelníků, připravujících ohňostroj a kontroloval, zda je tato podívaná nebude ohrožovat. „Profesore…,“ začala Ginny. „Pane zástupce ředitele…,“ řekla s lehkým znechuceným úšklebkem. Snape pozdvihl obočí, nad tím spletitým titulem, ale nekomentoval ho. Ginny se přikrčila, podívala se na své poblíž stojící bratry, kteří hráli nějakou mini hru s hůlkami, a rozpačitě se zeptala: „Jaký bude můj trest?“

„Ještě jsem se nerozhodl. Myslím, že by se na tom měla podílet i profesorka McGonagallová. Předpokládám, že už se o vaší účasti v turnaji dozvěděla z kouzelnického rozhlasu, společně se všemi studenty.“

„Turnaj byl vysílán rozhlasem?“ divila se Ginny.

„Nevšimla jste si té dřevěné budky vlevo pod podiem?“ zeptal se. „Asi jste byla příliš zaneprázdněná,“ dodal sarkasticky.

„To jsem byla,“ odsekla rázně. „Používal jste kouzla, která vyžadovala celou mou pozornost.“

Snape se úkosem podíval na Harryho, který okusoval kuřecí stehno, jež mu vnutila Molly. „Skoro jsem ten souboj zarazil,“ řekl Harry a pak kývl na Ginny, „ale zvládla jsi to dobře, tak jsem to neudělal.“ Zadíval se na Snapea a s falešnou vážností dodal: „Zajímalo by mě, co by řekla Minerva na použití Ohnivé koule proti studentovi.“

„Nevěděl jsem, že mým soupeřem je student, takže se to nepočítá,“ vrátil Snape klidně.

Ohňostroj vybuchl a všichni se ohlédli a sledovali, jak se kouzelníci kolem něj rozprchli. Někteří lidé dokonce zatleskali a dožadovali se opakování. Zaměstnanci Odboru kouzelnických her a sportů, kteří na piknik dohlíželi, kontrolovali, zda se nikomu nic nestalo.

Harry se rozhlédl po přeplněném hřišti, pokrytém barevnými dekami. Batolata běhala kolem, matky chovaly miminka a otcové společně se staršími dětmi proháněli camrál. Přest, že byl obklopen přáteli a rodinou, cítil se Harry izolovaný od všeho toho zmatku kolem, proroctví postavilo neprostupnou zeď mezi něj a všechny ostatní s jejich zdánlivě bezstarostnými životy.

„Harry Pottere,“ ozval se slabý hlásek. Harry se ohlédl a zjistil, že malý chlapec za ním si svlékl tričko s logem turnaje a žádal ho o podpis.

„Bille, můžeš mi zase půjčit brk?“ zeptal se Harry.

Chlapec se třásl zimou, zatímco Harry tričko podepisoval a tak mu nařídil, aby si ho hned zase oblékl. Doběhla k nim ustaraně vypadající čarodějka v kostkovaném hábitu. „Paisley, tady jsi! Proč nemáš tričko?“ Všimla si Harryho a najednou jí došla slova, jen šokovaně vydechla.

Chlapec jí ukázal tričko a chtěl si ho obléknout, ale zarazila ho. „To ne, miláčku,“ řekla čarodějka, tričko pečlivě schovala a chlapce zahalila zářivě oranžovým šátkem.

Fred s Georgem se smíchy váleli po dece, když dvojice odcházela. „Ach, Harry Pottere, podepiš mi ruku,“ škádlil ho George a natáhl svou paži, jako by chtěl, aby ji Harry políbil. „Ne,“ přerušil ho Fred a natáhl k Harrymu nohu. „Podepiš mi botu! Botu první!“ Popadl Harryho kolem krku, ale lépe udržel rovnováhu na jedné noze a nespadl zpátky na deku. George předstíral, že si chce svléknout kalhoty. „Podepiš tohle!“ volal a kýval zadkem ze strany na stranu. Fred Harryho pustil, protože smíchy ztratil veškerou sílu a společně se svezli na jednu rozesmátou hromadu; zeď mezi Harrym a čarodějnickým světem zmizela.

„Kluci,“ odfrkla si Ginny nad jejich šaškováním a vtipy, které se smíchem vykřikovali. Vzala si mrkev z mísy vedle Rona, který na tu rozesmátou hromadu jen zíral. „Nemůžete mě doopravdy nechat opakovat ročník, že ne?“ zeptala se zamyšleně Snapea. „Už jsem plnoletá. Vlastně jsem už nechtěla jít ani do sedmého ročníku.“

„Možné je všechno,“ pronesl Snape tiše.

„Ne, to není,“ odporovala Ginny, teď už jistěji.

„Se zvláštním povolením od Starostolce,“ oznámil Snape důrazně, aby to znělo jako výhrůžka, „je možné všechno.“

Ginny hlasitě chroupala mrkev a trochu pobledla. Když vzhlédla, zjistila, že se nad nimi s rukama v bok tyčí Reginald Rodgers.

„Weasley,“ řekl na pozdrav a s menším nadšením dodal: „Snape.“ S mírným zděšením se zahleděl na kočkující se kluky, ale Harry si ho nevšiml. „Mohl bych s vámi mluvit, slečno Weasleyová?“

Ginny dychtivě vstala a poodešla s ním kousek stranou. Ještě stále byl cítit chaluhami a Ginny uvažovala, jestli by se neměla omluvit, ale pak jen počkala, až promluví první.

„Vedla jste si dobře, rozvážně,“ řekl Rodgers. „Viděl jsem vaše jméno na přihlášce do kurzu. Byli bychom sami proti sobě, kdybychom vám nenabídli šanci. Ale uvědomte si, že letos nemusí být kurz otevřen,“ dodal vážně, když viděl její nadšení.

„Ne?“ zeptala se Ginny zklamaně.

„Ne. Budete nás muset přesvědčit, že vás potřebujeme.“

„Aha,“ řekla Ginny a napadlo jí, že to není tak nadějné, jak by se jí líbilo. „Pokusím se být co nejlepší,“ dodala. „Jsou pro přijetí nutné OVCE?“

Rodgers se zatvářil zaujatě. „Obvykle ano. Proč?“

Ginny mávla rukou směrem ke Snapeovi. „No, možná budu vyloučena ještě před nimi.“ Když viděla jeho zmatený pohled, pokračovala: „Měla jsem potíže už z toho, že jsem se snažila zachránit Harryho z toho skladu, a tady jsem taky neměla být. Profesor Snape mi neřekl, jaký budu mít trest.“

Rodgers se přes její rameno zadíval na Snapea, který mu vrátil stejný neústupný pohled. „Výsledky vašich bystrozorských testů by musely být bez chyby, a pak by byla možná výjimka. Není to obvyklé, ale musela byste určitě na testy přijít.“ Zadíval se na celou společnost na Weasleyovic dece a řekl: „Beru to tak, že Artur neví, že jste se přihlásila?“

Ginny se kousla do rtu a zavrtěla hlavou.

„Hm,“ zamumlal, kývl hlavou na pozdrav a dodal: „Uvidíme se tedy v létě na ministerstvu, slečno Weasleyová.“ S posledním zděšeným pohledem na dovádějící mladé muže odešel.

Ginny se vrátila zpět na deku, posadila se a doufala, že by to mohlo vyjít. Teď jen kdyby si byla jistá, že je to to, co opravdu chce.

Molly Weasleyová se k ní naklonila a zeptala se. „Přišel ti gratulovat, drahoušku?“

„Ehm, jo. Ano, přišel.“

Snape se na ní pochybovačně zadíval, ale nepromluvil. Harry se kotrmelcem dostal mezi ně a uhladil si pomuchlané šaty. „Promiňte,“ řekl a jeho obličej byl zrudlý námahou a smíchem. Podíval se na Snapea a zopakoval: „Promiň.“ Ale k zápasení se již nevrátil, zůstal sedět mezi nimi a také chroupal mrkev.

„Už jsi to vzdal?“ rýpl si do něj George.

„Je čas, abyste se začali chovat přiměřeně svému věku,“ řekla Molly a podala dvojčatům sendviče.

Harry si povzdychl a prohrábl si vlasy. „Dneska sis opravdu vedla dobře, Ginny.“

„To mi řekl i tvůj velitel,“ poznamenala.

„Kdo? Rodgers?“ zeptal se Harry a nejistě se rozhlédl.

Ginny se zaculila. „No jo, byl tady.“

„Vypadal, že je ochotný tě zachránit, když jsi byl na spodku té hromady,“ řekl Snape.

„Byli dva proti jednomu,“ bránil se Harry a připadal si poněkud trapně, když se nad tím zpětně zamyslel.

Ginny do Harryho šťouchla. „Zeptej se profesora, jaký bude můj trest.“

Harry na ní chvíli zíral, než to pochopil. „Myslíš za to, že jsi odešla ze školy?“

„Znova,“ vysvětlila mu.

„No jo. Ale pokaždé jsi k tomu měla dobrý důvod,“ mínil Harry.

„Tak mu to řekni,“ požádala ho Ginny, třebaže to Snape musel slyšet.

Harry se obrátil ke svému opatrovníkovi. „Jaký bude mít Ginny trest?“

„To musí rozhodnout Minerva,“ odpověděl Snape. Pod brankovými kruhy vybuchly další ohňostroje.

„A co jí doporučíš?“ naléhal Harry.

„Co bys doporučil ty?“ zeptal se Snape na oplátku. „Také jsi rád porušoval pravidla.“

„Hm.“ Harry se zahryzl do mrkve, aby nemusel hned odpovědět. „Nevím,“ přiznal rozpačitě. „Zbývá jí už jen měsíc…“

„Takže to bude muset být něco mimořádně přísného, aby se to dalo stihnout,“ řekl Snape rádoby vesele.

Harry se naklonil k Ginny. „Myslím, že jsi v maléru.“

Jak se ukázalo, byla to pravdy. Když se o hodinu později ona a profesor Snape objevili v ředitelčině krbu, McGonagallová sešla dolů ze svých soukromých pokojů. Obrazy za ní také vypadaly přísně a zklamaně, ale jeden byl potěšený, jako by očekávání trestu bylo tou nejvyšší formou zábavy.

Když Snape zaváhal, McGonagallová řekla: „Jen běž Severusi, jistě máš spoustu práce. Slyšela jsem hodně stížností na zvláštní úkol, který jsi zadal, abys tím nahradil odpadlé hodiny.“ Mluvila na něj, ale stále zírala na Ginny.

Snape hned neodešel. „Jsem zvědavý, jaký trest bude udělen… Měl bych nějaké nápady.“

„Myslím, že tvůj úsudek o trestu pro slečnu Weasleyovou není příliš objektivní.“

Snape vypadal pobouřeně. „Neobjektivní, a jakým způsobem?“ zeptal se opatrně s náznakem hněvu.

Podíval se na Ginny. Ginny pokrčila rameny a stísněné se rozhlédla. Většina bývalých ředitelů se dobře bavila a culila se na ní. Nepromluvila, protože by byla raději vyloučena, než aby musela opakovat ročník.

„Já to zvládnu, Severusi,“ trvala pevně na svém McGonagallová. Snape odešel, jen za sebou zavřel dveře hlasitěji, než obvykle. Ginny nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou. McGonagallová chvíli přecházela po místnosti, než promluvila.

„Byla bych si myslela, že jakmile skončí finále, přijdete mě požádat o povolení odejít,“ řekla pomalu, její zelený hábit zašustil. „Vzhledem k tomu, že účastnit se pikniku jste si zasloužila. Ale věřím tomu, že bych stejně byla přinucena vás potrestat za vaše opakované opuštění školy.“ Sjela Ginny pohledem, když kolem ní procházela. „Nevypadalo to, že byste se snažila vyhledávat problémy tak, jako vaši bratři, slečno Weasleyová, takže jsem šokována, že se musím zabývat vašimi nestydatými a opakovanými přestupky. Co můžete uvést na svou obhajobu?“

Ginny chtěla jen pokrčit rameny, ale kdyby to udělal někdo jiný, vysmála by se mu. „Myslím, že jsem tady raději vůbec neměla být. Škola mě příliš omezuje.“

„Jak to?“ zeptala se McGonagallová udiveně.

„Studium kouzel pro turnaj a plánování, jak se odsud nepozorovaně dostat, byla jediná věc, která mě v posledních měsících zajímala. Jinak bych přišla o rozum,“ přiznala.

„To vysvětluje váš dlouhodobý pobyt v knihovně,“ okomentovala to McGonagallová.

„Škola mě omezuje,“ tvrdila Ginny. „Vadí mi to hrozné proroctví a chci s tím Harrymu pomoct.“

„A proto chcete být bystrozorkou, že?“ zeptala se McGonagallová tónem, který naznačoval, že odpověď zná.

Ginny přemýšlela, kdo jí to řekl. „Uvažovala jsem o tom,“ připustila.

McGonagallová došla ke svému stolu a urovnala několik pergamenů. „Máte vůbec představu, kolik sebekázně vyžaduje Bystrozorský kurz, slečno Weasleyová? Kolik paměťového studia to obnáší, kolik si toho je třeba zapamatovat, jak moc je třeba cvičit? Obávám se, že nemáte dostatek disciplíny, pokud nedokážete strávit rok zde, učením se různých a pravděpodobně občas i zajímavých témat, mezi svými kamarády a s famfrpálem jako rozptýlením, když všechno ostatní selže.“

To Ginny tak docela nenapadlo. Je pravda, že Harry nedělá nic jiného, než že čte své bystrozorské knihy. „Jen jsem o tom uvažovala. A bylo mi řečeno, abych to zkusila, takže dovednosti mám.“

„Nemám sebemenší pochyby o tom, že máte dostatek schopností, slečno Weasleyová… tak jako mnozí. Není to tak ojedinělé, jak si myslíte.“ Obešla psací stůl, posadila se a vzala do ruky brk. Ginny si chvíli za zády žmoulala ruce, ale pak je spustila volně k bokům.

„Chcete být vyloučena, slečno Weasleyová?“ zeptala se McGonagallová.

„Záleží na tom, jaké jiné možnosti mám.“

McGonagallová svráštila obočí. „Co může být horšího, než tohle?“ zeptala se zmateně, ale hned si na svou otázku odpověděla. „Ach, ano. Severus se zmínil, že vám vyhrožoval opakováním ročníku, ne?“ Teď se pobaveně usmála. „Jediná potíž je v tom, že bychom tím potrestali i sebe, jinak to je ale skvělý nápad, protože váš školní trest stále trvá.“ Začala něco psát na pergamen. „Litujete alespoň toho, co jste udělala?“

Ginny si ve svém pokoji v Doupěti schovala třista galeonů – více peněz, než si kdy dokázala představit. Pamatovala si ten šťastný pocit, když poslední souboj ukončil Harry remízou, čímž vyhrála turnaj. „Ne!“

McGonagallová protočila očima. „To je velmi krátkozraké, slečno Weasleyová, očekávala bych od vás lepší úsudek.“

„Proč?“ zeptala se Ginny tvrdohlavě.

McGonagallová se odmlčela. „Co jsem komu udělala. Překvapuje mě, že jste obětovala svůj poslední famfrpálový zápas. Nechala jste svůj tým na holičkách.“

„Nečekala jsem, že zvítězím. Kdybych skončila druhá nebo třetí, nikdo by se to nedozvěděl. Jen jsem… Nemohla jsem nechat vyrýt na trofej špatné jméno. Konečně jsem se dostala ze stínu svých mnoha bratrů.“ Zraňovalo jí to říkat, přestože, nebo právě proto, že to pociťovala jako pravdu.

McGonagallová dopsala. „Zákaz famfrpálu a po zbytek roku po škole je sotva dostatečný trest. Ale nechci vás vyloučit, abyste se nedostala ještě do horších problémů. Cítím, že bychom vás měli držet zde, v bezpečí s vašimi vrstevníky.“

„Jestli je to tak špatné, proč ministerstvo pořádalo takovou akci? Proč ne…“

„Nevšimla jste si, jak málo lidí tam bylo?“ přerušila jí McGonagallová. „Regionální soutěže byly mnohem větší. Atrium na ministerstvu se dalo zajistit mnohem snadněji. Piknik byl povolen pouze pod podmínkou, že se na turnaji nic nepokazí. Mnoho členů Starostolce chtělo piknik zakázat, ale jen by to upozornilo na starosti, které ministerstvo má.“ Dlouze se na Ginny zadívala. „Nevyloučím vás jen proto, že to dlužím vaším rodičům a cítím povinnost chránit vás tak dlouho, jak jen to je možné.“ Vzdychla. „Proto jediný trest, který pro vás mám je pomáhat s úklidem školy po skončení školního roku. Celý měsíc. Všechno to ještě závisí na dohodě s vašimi rodiči, ale myslím, že s tím budou souhlasit.“

„Cože?“ vyjekla Ginny a snažila se to pochopit. Když tu Harry přes léto musel zůstat, zatímco ostatní byli doma, velmi ho litovala. „Ne já tu nechci být.“ Rozhlédla se po místnosti, vůbec se jí to nelíbilo. „Nemohla bych být raději vyloučena?“

„Ne. Vraťte se do věže, vaše večerní tresty začnou co nejdříve.“

Ginny si povzdechla a otočila se k odchodu, ale hlas McGonagallové jí ještě zastavil. „Podívejte se na to takhle, slečno Weasleyová, pořád ještě máte šanci složit OVCE.“

Ginny zavřela oči, aby něco neodsekla a zaskřípala při tom zuby.

*****

Harry večer otevřel dopis, který mu přišel od Ginny. Na ní to byl dopis hodně dlouhý, měl celé dvě stránky, zřejmě toho měla mnoho na srdci. Některé věty si Harry musel přečíst dvakrát, hlavně ty, ve kterých popisovala, jak bryskně McGonagallová odmítal Snapeovy rady, jaký trest jí udělit, tvrdíc, že je příliš zaujatý. Když si Harry uvědomil, co čte, rozesmál se.

Napsal jí dlouhou odpověď, ve které jí litoval, že musí zůstat ve škole, až ostatní odejdou, ale zároveň jí utvrzoval, že jí ten čas uběhne rychleji, než si myslí.

Za deset let nebudeš litovat toho, že ses vyplížila na turnaj, i když Ti to vyneslo další měsíc v Bradavicích. Trofej Ti bude neustále připomínat, že to stálo za to a není žádný důvod, abys byla v Bradavicích nešťastná, když jsi porazila všechny své bratry. Taky Ti to umožní složit OVCE, což je to, co Minerva zamýšlela a je to jen třicet dnů. Když studenti odjedou, jsou profesoři mnohem uvolněnější, takže to nebude tak zlé, jak si myslíš. Jen se ujisti, že dostaneš volno, abys mohla přijít na bystrozorské zkoušky a pečlivě se na ně připrav, jsou mnohem těžší, než OVCE.

P.S. Minerva si asi myslí, že by Snape byl zaujatý proto, že bys vlastně předala pohár Zmijozelu a on by Ti za to byl dlužen.

Po odeslání sovy s dopisem se Harry chystal do postele, přiložil do krbu a zalezl pod deku. Spánek ale nepřicházel, ani když už strop zbarvený oranžovým světlem ohně vybledl do břidlicově šedé, takže to vypadalo, jako by zmizel v dálce.

O pár hodin později, když mu proroctví stále kroužilo hlavou jako divoké zvíře, Harry zapálil noční lampičku a sáhl po knize.

Naštěstí druhý den jen opakovali kouzla, která už uměli a tak Harry, ačkoliv byl unavený, neměl žádné potíže udržet s ostatními krok, ani když ho Rodgers vyzval, aby trénoval s ním. Možná to bylo jeho zamlženým mozkem, ale Rodgers už se mu nezdál tak znechucený jeho výkony. Chvíli si s tím lámal hlavu, ale nedokázal se soustředit na dvě věci najednou, tak to prostě nechal být a doufal, že už to tak zůstane.

„Už jsi Rona vyplatil?“ zeptal se Aarona, když se balili na cestu domů.

„Jasně,“ odpověděl Aaron. „Naštěstí jsem ho našel na pikniku, i když jsem dostal skoro epileptický záchvat z kouzla, kterým jsem ho lokalizoval.“ Objal Harryho kolem ramen. „Obvykle vyhrávám sázky, které si nechám zpečetit, takže si myslím, že mi to patří,“ dodal se smíchem. „Jsi rád, že už je po všem?“ zeptal se Harryho.

Rodgers, který si rovnal poznámky u svého stolu, vzhlédl, také by rád slyšel odpověď.

„Jo,“ připustil Harry, ačkoliv jeho obavy, že by na něj někdo mohl mít vztek za to, jakým byl rozhodčím, byly zastíněny jinými starostmi. Přemýšlel, proč byl tak nervózní z toho, že by se na něj někdo mohl zlobit za to, že byl spravedlivý.

Rodgers prohledal své věci, vytáhl výtisk Denního věštce a ukázal Harrymu zadní stranu. „Holoubková si myslí, že jste musel vědět, co je Vogle zač.“

Harry si přečetl bulvární sloupek. „Je bláznivá. Neměl jsem o tom ani tušení.“

Rodgers jen pokrčil rameny a odešel, takže se Harry mohl jen dohadovat, proč mu ten článek ukázal.

Další noc to nebylo o mnoho lepší. Šeď rozpínající se po neosvětlené místnosti ho dusila. Hladil Kali, dokud neusnula a pak ji jemně uložil do klece v naději, že teď usne i on, ale místo toho se cítil jen naprosto vyčerpaný a tím i nervózní. Vytáhl tlustou knihu s názvem, Málo známé předpisy Ministerstva magie, zahrnující očarované objekty a podomácku vytvořená kouzla, jako poslední uspávací prostředek. Nakonec to zabralo, za hodinu se probudil s knihou na nose, knot lampičky už skoro dohořel, potřeboval upravit. Odložil knihu a myslel si, že hned zase usne. Ale kdepak. Místo toho mu hlavou kroužily staré vzpomínky.

Vzpomínal na bitvu na Odboru záhad ostřeji, než kdy předtím, vzpomněl si na zranění svých kamarádů a na jejich nepochopitelné štěstí. Pamatoval si to všechno nesouvisle a neuspořádaně, nad tím vším se vznášela Brumbálova laskavá tvář.

Poslední proroctví se vyplnilo až za osmnáct let, motalo se Harryho unavenou myslí. Naposledy to trvalo jen jednu noc, následovala další myšlenka. Jen ten, který se narodil v proroctví, to znamená… to znamená…

Harry se opět vůbec nevyspal a další den měl co dělat, aby se včas dostavil na trénink. Naštěstí se zabývali snadnými kletbami a diskutovali o předpisech, jejichž znění znali téměř dokonale. Harry si občas promnul oči, a když si pomalu uklízel na konci dne své věci, zeptal se Rodgers tak sarkasticky, jako už celý týden ne: „Nepořádáte týden dlouho party na oslovu Voldemortova zániku, že ne, Pottere?“

Harry se narovnal a předstíral, že vůbec není unavený. „Ne, pane. Jen ty předpisy mě uspávají.“ Stál tam před zkoumavým zrakem svého instruktora, myslel na dlouhou noc, která ho čeká a přál si, aby Rodgers o proroctví věděl. Ale Snape nechtěl, aby o tom na ministerstvu mluvil. Harry si začínal myslet, že to nebyl právě nejlepší nápad.

Hermiona se stavila zrovna když se Harry šťoural ve večeři; skoro jako kdyby věděla, že potřebuje společnost. Ale nebavili se o proroctví, mluvili o Ginny. V naštvaném dopise, který Harry dostal odpoledne, Ginny psala, že její rodiče s trestem souhlasili, protože její matka nechtěla, aby byla vyloučena těsně před OVCEmi.

Vem si příklad z Rona, řekla zřejmě paní Weasleyová, když je Minerva pozvala do školy,“ vyprávěl Harry Hermioně a oba se rozesmáli.

„Myslím, že Ginny by raději dělala něco docela jiného, než Ron; cvičit trolly pro skřety jí příliš šťastné nepřipadá. Ale Ron si vede lépe, než bych čekala,“ poznamenala Hermiona a jedla dort, který jim přinesla Winky hned, jak dorazila.

Po dlouhém mlčení se Hermiona zeptala: „A jak se máš ty, Harry?“

„Není to tak dobré, jak bych chtěl. Myslel jsem, že ještě pořád budu zvyklý na takový… tlak. Ministerstvu jsme nic neřekli, ale teď si myslím, že by to vědět měli. Myslím, že by mě to tolik nedusilo.“ Zamyslel se a představil si to nepříjemné setkání s Bonesovou a diskuzi o tom, co od něj očekává. „I když… možná, že ne,“ dodal.

„Možná, že se to tentokrát vyřeší rychle,“ prohlásila Hermiona optimisticky.

„To se pak objeví někdo další,“ zavrčel Harry.

Hermiona protočila očima. „Harry, takhle nepřemýšlej.“

Bylo už pozdě a Harrymu se samovolně zavíraly oči. „Musím se vyspat,“ řekl. Bylo to to nejoptimističtější, co za celý večer pronesl.

Opět se vzbudil ani ne za hodinu a zíral do šera ložnice, přemýšlel o svém snu. Zdálo se mu, že byl na recepci pořádané ke Dni Voldemortova zániku, a že sedí u stolu společně s Bellatrix Lestrangeovou, rodinou Malfoyových, Averyn, MacNairem a několika dalšími, kteří měli kápě stažené do čela. Všichni seděli nehybně a mlčeli, třebaže kolem nich hlučela zábava, a zírali na Harryho, jakoby čekali, až klopýtne a udělá chybu.

Harry si promnul oči a čelo a rozsvítil lampičku. V místnosti bylo chladno. Vylezl z postele a přidal do krbu tři polena, neobtěžoval se rozhrábnout uhlíky a tak dřevo chvíli jen doutnalo a do místnosti pronikl hustý černý kouř. Vzal do ruky jeden z nudných manuálů, stočil se do klubíčka pod deku, otevřel knihu někde uprostřed a začal si číst.

Zavřely se mu oči, a na krátkou chvíli si zdříml, ale pak byl opět vzhůru. Možná by se měl před spaním rozptýlit, třeba dlouhým letem. Cílem by mohlo být skladiště v docích, které chtěl stejně znovu prozkoumat. Jít kamkoliv jinam by bylo zbytečné.

Klidně ležel a lampička tiše prskala, když se náhle tiše otevřely dveře do pokoje, ani nevrzly, jak měly obvykle ve zvyku. Harry namířil hůlku na stín stojící na prahu. „Jsi vzhůru.“

Harry vydechl a hůlku sklonil. „Jo.“

Snape vstoupil a došel k posteli. Harry v matném světle výraz na jeho tváři nerozeznal.

„Chtěl bych…,“ začal Harry, ale pak si skousl ret.

„Nemyslím, že existuje něco, co by sis nemohl přát,“ řekl Snape.

„Ne,“ souhlasil Harry. Snape sáhl do kapsy, vytáhl malou lahvičku a podával mu ji. „To nechci,“ bránil se Harry.

„Musíš spát.“

„Jak víš, že nespím?“ chtěl vědět Harry.

„Ptal jsem se Winky.“

„Ach,“ zamumlal Harry. Snape postavil lahvičku na noční stolek. Harry na ní zíral. „Co když se budu potřebovat probudit?“

Ale Snape si lahvičku nevzal. Posadil se na kraj postele, chvíli váhal, ale pak se zeptal. „Potřebuješ si o něčem promluvit?“

„O čem promluvit?“ odsekl se Harry. „Zase jsem v pasti. Já. Proč já?“ Náhle byl rozzlobený, i když by odpřísáhl, že před chvílí ještě nebyl.

„Možná proto, že snášíš zátěž lépe, než ostatní.“ A vážněji dodal: „Nevím, proč si vybrali tebe.“

„Takže bych se měl zhroutit a možná už by se to neopakovalo,“ zavrčel Harry.

„Nemyslím si, že máš takovou možnost.“

„Temná stvoření. Jak víš, že je neuvolním?“ zasmál se temně a zjišťoval, že není snadné vybíjet si na Snapeovi svůj hněv.

„Nevím,“ odpověděl Snape s ledovým klidem.

Pro jednou Harryho Snapeův klid nedráždil, místo toho se mezi nimi rozprostřelo skličující ticho. Věděl, že vyčerpání ho dělá slabým. „Musím se vyspat,“ řekl a přitáhl si deku až k bradě.

Snapeova ruka mu prohrábla vlasy a Harry pevněji sevřel víčka. „Stačí jen chytit Mertona a bude to za mnou?“ zeptal se tlumeně.

Ruka se na jeho hlavu vrátila, což Harryho překvapilo, třebaže ho trochu zatahala za vlasy, když Snape promluvil. „Albus vždycky vypadal spokojeně, když nechával události volně plynout. Bylo to nesnesitelné. Jeho instinkty mu radily počkat, až bude vše jasnější, věřil, že pozná, až nastane ten správný čas. Doufám, že i ty ve správný čas nalezneš tu pravou cestu.“

Přemýšlet o tom všem dělalo věci ještě horší. Harry si promnul čelo. „Musím si na to zvyknout. Teď chci jen něco udělat. Nečinnost mě zabíjí. Už nejsem bradavický student… Nejsem dítě, měl bych být schopen nějaké samostatné akce.“

Snape mu stiskl rameno. „Věštba je spojena s činy, stejně jako hvězdy s planetami. Nemusíš poznat svůj úkol, až dokud nepřijde ta správná doba.“

Po chvíli Harry vykoukl z pod deky. „Hodně jsi to studoval, že jo? Bral sis do postele knihy od Trelawneyové.“

„Ano,“ připustil Snape.

„Nemůžeš ničemu z toho věřit,“ namítl Harry.

„Nevím,“ přiznal Snape upřímně. „Ale viděl jsem, jak jsi překonal i to, když jsi měl jen velmi slabou naději na úspěch, takže zoufalý nejsem.“

Harry se uchechtl. „Ty jsi takový optimista.“

Snape si odfrkl. „Není důvod, abys mě urážel,“ ale jeho rty se lehce zavlnily.

Harry se probudil, až když ranní slunce prozářilo jeho pokoj. Po tom, co Snape odešel, spal tvrdě, a třebaže si připadal trochu omámený, cítil se lépe. Dokonce přišel brzy i na výcvik, a protože byl zvědavý, vydal se chodbou ke kanceláři bystrozorů.

„Co je tohle všechno?“ zeptal se, když uviděl vysoký stoh papírů na Roganově stole.

„Výzkum,“ řekl Rogan a prohraboval se v další kupě dokumentů, která ležela na zemi vedle stolu.

„Hledáte Mertona?“ zeptal se Harry, protože v kanceláři nikdo jiný nebyl.

Rogan se usmál. „Drž nám palce, Harry,“ byla jeho jediná odpověď.

Tonksová přinesla další haldu papírů a vřele ho pozdravila. „Připraven na práci, Harry?“ zeptala se.

„Možná.“

„To je dobře,“ odpověděla a rovnala papíry. „Hlavně proto, že tě zítra čekají nějaké povinnosti.“

„Mě?“ zeptal se Harry vzrušeně.

„Musíme využít tvou schopnost rozeznat prokleté objekty, takže pro tebe máme nějakou práci v terénu.“

„Bezva,“ zaradoval se Harry, víc než kdy jindy potřeboval dělat něco užitečného.

„Nebuď tak nedočkavý,“ napomenula ho. „A buď opatrný.“

Ten den byl výcvik k nepřečkání; diskuze o zákonech a nácvik kouzel byly nudnější, než v minulých dnech. Konečně byl konec. Okamžitě se vydal za Ronem, byl příliš vybuzený, než aby se vypravil domů.

Vrátil se po bezstarostném večeru stráveném v hospodě a okamžitě padl do postele. Představa očekávané smysluplné akce ho uklidnila natolik, že usnul téměř okamžitě a probudil se s pocitem, že je připraven porazit jakéhokoliv temného mága, který by mu zkřížil cestu. Už podruhé se dostavil na ministerstvo hodně brzy a zjistil, že v kantýně probíhá malá porada.

Pošukovo oko se zhouplo, když Harry vstoupil a místnost zmlkla. „Pojďte dál, Pottere,“ pozval ho tónem, který říkal pravý opak.

Harry zaváhal, ale pak se připojil ke skupince u malého stolku. Byla tam Tonksová, starý bystrozor Whitley, Rodgers, pan Weasley a nějací zaměstnanci Oddělení nepatřičného užívání kouzel.

„Už jsme zařídili patřičnou ochranu,“ řekl Rodgers, „abychom místo Mertonova posledního pobytu zabezpečili. Několik bystrozorů tam bylo v noci, ale stejně dbejte na to, aby vás neviděli sousedi, nebo abyste nespadli do nějaké pasti. Jdeme jako skupina, tentokrát… chystáme se to pročesat opravdu důkladně.“

Harry se zarazil, pomyslel si, že tohle je příležitost najít předměty, které chtěl Draco vrátit. Nebylo ale nutné, vrátit je Dracovi hned. Nejdřív je musí řádně prozkoumat. Možná by se na ně mohla podívat Hermiona – a možná i Bill, kdyby byl ochoten.

„Pamatujte si,“ pokračoval Rodgers, „nehledáme jen neobvyklé věci, ale také to, co by tam mohlo chybět. Pokud víme, tak se zatím nevrátil, aby tam mohl něco přinést. Umístili jsme kolem několik vlastních pastí, které nebyly spuštěny. A ještě něco, dovnitř ani ven se nepřemisťujte, jasné?“

Všichni přikývli. „Potřebujeme najít nějakou stopu,“ dodal, „abychom zjistili, kde se Merton ukrývá nyní. Máme docela dobrý přehled o tom, co dělá, ale stále potřebujeme vědět, kdo to vlastně je, takže musíme prověřit všechno; starou poštu, deníky atd. Dívali jsme se po nich už minule, ale pokud tam něco je, může to být ukryto.“

Instruktor se podíval na Harryho. „Potter je tu kvůli identifikaci prokletých předmětů, vypadá to, že má zvláštní antipatii k Mertonovým hračkám. Chci, abyste se podíval na všechno, úplně všechno, co na vás bude působit podobně, chápete?“ Harry přikývl. „Alastor bude ty věci také prohlížet. Chceme to ukončit tak rychle, jak jen to bude možné, ale dům je veliký. Magické bariéry nás ochrání, aby na nás nepřišli mudlové, ale vždycky se může něco stát, a tomu chceme zabránit. Operaci má na starosti Alastor, takže všechna rozhodnutí jsou na něm. Nějaké otázky?“

Harry zavrtěl hlavou a snažil se udržet své vzrušení na uzdě.

Bystrozoři, kteří předtím zabezpečovali oblast, pomoc nepotřebovali, ale Harry se musel přemístit společně s Tonksovou. Držel se jí za ruku a připadal si velmi dětinsky.

„Všichni buďte opatrní,“ naléhal Pošuk, když se přiblížili k velmi obyčejným dveřím s obloukovým okénkem nahoře. „Nevíme, co by nás uvnitř mohlo čekat.“

Společně vešli do úzké chodby a Pošuk jim ukázal, kam má kdo jít.

Harry se ocitl v postranní chodbě lemované okny, která vedla do sousední zahrady. Pečlivě se kolem sebe rozhlížel. Kontroloval zdi, strop, i prkna na podlaze, nejsou-li uvolněna.

Na konci chodby byly dveře vedoucí do místnosti připomínající obchod na Příčné ulici, tak byla přecpaná předměty. Bylo tam nejméně deset lamp, jedna velmi vysoká ve tvaru čápa, který za ním otáčel hlavou, když ho míjel, takže měl obavu, jestli ho takovýmto způsobem nemůže Merton sledovat. Prohlédl si lampu zblízka, ale žádnou zvláštní magii z ní necítil, oči měla stejně kovové, jako ostatní části. Rozhodl se toho teď nevšímat, otevřel nejbližší skříň a prohledával všechny police, zda tam není zlatý kalamář nebo pečeť. Vypadalo to, že Merton vlastní všechny možné předměty, ale nic, co by neslo Dracův podpis. Z mnoha předmětů cítil prokletí, ale z žádného nic výrazného a tak přešel k další skříni.

Když prohlédl všechny skříně, otočil se k protější stěně. Měl tam viset obraz, ale zbyl tam po něm jen špinavý flek. Harry se k tomu podezřelému místu snažil prokličkovat.

Před kamny a bednou plnou dřeva stála polstrovaná židle a o její sedák, blokujíc cestu, byla opřená stříbrná hůl. Harry o ní cestou zakopl, nebo možná, jak si zachmuřeně uvědomil, mu hůl podrazila nohy a bouchla o podlahu. Protože se mluvilo o Mertonem nastražených pastech, Harry nechtěl z místnosti odejít, aniž by ji zanechal přesně tak, jak ji našel. Bez rozmyslu hůl zdvihl, aby ji opřel tak, jak si pamatoval, že stála.

Zmateně zíral na věc, kterou držel v ruce. Byla celá stříbrná, tvarovaná do hole, ale na jedné straně plochá. Také byla velmi těžká, jako by byla z kovu. Byl v místnosti plné pokroucených, starých a podivných věcí. V dálce zaslechl kroky a tichý rozhovor. Někdo do místnosti strčil hlavu a zase ji stáhl, ale pak se hlava zase vrátila, s ústy dokořán.

„Harry!“ zhrozeně vykřikla žena s růžovými vlasy vypadající jako Indián.

Harry na ní zíral a pak se rozhlédl po místnosti. „Odkud znáte mé jméno?“

Žena si všimla hole. Tichým, vyděšeným hlasem řekla: „Neměl ses ničeho dotýkat. Proč to máš v ruce?“ Znělo to skoro zoufale.

Harry, který byl zvyklý, že na něj každý křičí, hůl rychle opřel o židli. Žena přistoupila blíž a s rukama v bok se na něj zadívala. „Nepřešlo to,“ lamentovala a předklonila se, aby si hůl prohlédla. Nedotkla se jí.

Harry risknul další otázku, třebaže ta předchozí zodpovězená nebyla. „Kde to jsem?“ Měl jen několik minut na to, aby se skryl v přístěnku, než dorazí Dudley se svými kamarády a zapojí ho do nějaké své hry, ve které ho budou trápit.

Ve dveřích se objevila další postava, černý muž s velmi krátkými vlasy v dlouhém plášti. „Tahle místnost je čistá?“ Muž se podíval na Harryho a v obličeji se mu objevilo zděšení. „Tonksová, co se stalo?“

Žena se na něj podívala. „Dotkl se tohohle. Měl to v ruce.“

„Harry!“ napomenul ho muž důrazně. Harry o krok couvl a byl by zakopl o tucet dalších věcí, které byly za ním, kdyby ho žena nepopadla za jeho obrovský svetr.

„Budeme to muset vzít sebou,“ řekla žena, která se jmenovala Tonksová. „Přines tašku na vzorky, ano?“

„Reggie říkal, přesně tak, jak jsme to našli,“ tvrdil muž.

„Nemáme jinou možnost. Harry se nevrátil, když to položil. Budeme muset přijít na to, jak to funguje.“ Tonksová stále svírala Harryho svetr a táhla ho z místnosti, dlouhou chodbou za roh a ven ze dveří. Harry, protože neměl důvod se bránit, ji následoval. Vyšli do chladného vzduchu a vydali se ulicí pryč. Harry se ohlédl na ten obyčejný dům, rozhlédl se po ulici, ale nepoznal, kde jsou. Zahalení lidé postávali před nedalekými domy, v rukách měli hůlky, které vypadaly jako krátké meče a připomínaly Harrymu něco… něco velmi vzdáleného a děsivého.

Žena se zastavila a její ostrý hlas ho vytrhl z té hrozné vize. „Nadávala bych ti do hlupáků, kdybych věděla, že víš, co jsi udělal,“ zlobila se.

„Promiňte,“ řekl Harry automaticky.

Vzala ho za ruku a cizí domy i podivné postavy zmizeli. Ozvalo se hlasité puk! a objevili se na dřevem obložené chodbě  s blikajícím světlem vysoko na zdi. Žena ho odvlekla do první místnosti, na kterou narazili, v místnosti plné psacích stolů ho posadila na židli a důrazně řekla: „Zůstaň tu!“

Harry se schoulil na židli. Nevypadala jako obyčejná žena. Povzdechl si a sledoval, jak do místnosti vlétla papírová vlaštovka a přistála na vedlejším stole. Začal vstávat, aby si ji prohlédl, ale pak si vzpomněl na poslední naléhavý příkaz a zase si sedl. Zůstat v klidu bylo ale stále obtížnější, kolem se dělo příliš mnoho zvláštních věcí. Složky se sami od sebe přesouvaly, skleněná koule na stole u okna červeně zářila, jako kdyby uvnitř někdo rozsvítil baterku. Kdosi proběhl kolem dveří, slyšel jeho kroky.

Tonksová se vrátila. Posadila se a něco zuřivě škrábala brkem na pergamen. Harry nemohl vidět, co píše, protože to chránila rukou. Zavrtěla hlavou a něco si zamumlala.

„Kde to jsem?“ zeptal se Harry znova.

Žena zavřela oči, vypadala na pokraji nervového zhroucení. Harry si pomyslel, že se neměl ptát. „Tohle je Ministerstvo magie,“ řekla tiše.

„Cože?“ Harry si nedokázal pomoct. O tomhle nikdy neslyšel. A to si strýc Vernon často na různá ministerstva stěžoval. Harry si byl jistý, že by na tohle nikdy nezapomněl.

„Nikdy jsi o něm neslyšel, protože nechceme, aby to někdo věděl.“

„Opravdu se jmenujete Tonksová?“ zeptal se Harry. Bylo to strašně zvláštní jméno.

„Ano.“ Složila papír a spěšně odběhla.

Harry si povzdechl. Musel připustit, že tohle bylo lepší, než utíkat před bratrancem, zvlášť když měl ještě stále pohmožděná žebra od toho, jak ho Dudley a jeho kamarádi minule chytili. Na druhou stranu, podivné dění na tomto místě bylo zneklidňující. Na chodbě se zastavil nějaký muž a zíral na něj. Byl to štíhlý Ind s vlasy na ramena. Rozhlédl se po chodbě a znovu se zahleděl na Harryho. Harry si pomyslel, že tenhle muž také ví, kdo je.

„Smím se zeptat, co se stalo?“ zeptal se muž podivný přízvukem. Když Harry pokrčil rameny, dodal: „Ach, takže to opravdu nevíš.“

„Mám velký problém,“ nabídl Harry. „Myslím.“

„Ach ano,“ řekl muž a oči se mu zaleskly. „To si umím představit. Mimochodem, jmenuji se Vishnu.“

„Ahoj, já jsem Harry.“

„To vím,“ řekl muž s úsměvem. „Kolik je ti let, Harry?“

„Devět. Devět a půl,“ opravil se Harry rychle. Kancelářské sponky na stole se roztančily. Harry se od nich trochu odtáhl, byl si jistý, že normální sponky by se takhle chovat neměly.

„Jsou kouzelné,“ vysvětlil Vishnu. „Copak nemáš hůlku? Ah, támhle je.“

Přišel blíž a podal Harrymu dlouhou dřevěnou hůlku. Byla lesklá a kolem rukojeti opotřebovaná jako by byla často používaná. Harry pocítil, jak jím něco proplulo, jako by zafoukal větřík.

„Ano. Opravdu je tvoje. Chceš ukázat nějaké kouzlo?“ Harry horlivě přikývl a muž si k němu přidřepl. „Wingardium Leviosa,“ řekl a mávl hůlkou. Brk ze stolu se vznesl do vzduchu. Několikrát pohyb hůlkou Harrymu předvedl a upravil jeho výslovnost. Harry se o to potom také pokusil, ale nic se nestalo.

„Když mluvíš, neděláš ten švih správně,“ vysvětloval Vineet. „Zkus si ještě několikrát švihnout a mávnout.“

Věnoval se mu už asi deset minut; Harry přemýšlel, kdo to je. Nikdo se mu ještě tak dlouho nevěnoval, ani učitelka ve škole ne. Konečně se brk vznášel ve vzduchu.

„To jste udělal vy?“ zeptal se Harry.

„Ne, ne. Já jsem neudělal nic. To je tvoje práce,“ tvrdil muž vlídně. Pozorně si Harryho prohlédl. „Máš velké oblečení; nezměnilo se společně s tebou.“

Harry se zadíval na šedý, zapraný svetr a kalhoty pokrčené u kotníků. „To je moje oblečení. Předtím bylo mého bratrance. Je trochu větší, než já.“

„To musí být. A to kouzlo muselo být hodně silné, když tě přeneslo i s oblečením.“ Vineet se narovnal a laskavě se na Harryho zadíval.

„Jak bych to měl vědět?“ zeptal se Harry.

„Zapomněl jsi toho hodně, ale myslím, že je bezpečné ti říct…“

„Vishnu,“ vtrhla dovnitř Tonksová. „Vidím, že ses setkal s Harrym.“

Vineet se usmál. „Ano. Mám potěšení být první…“

„Musím poslat sovu letaxem do Bradavic. Kéž bych z toho měla také nějaké potěšení.“ Prohlédla si Harryho odshora dolů. „Přála bych si, aby se vrátil a ušetřil nám tak spoustu problémů.“

„Co se stalo?“ zeptal se Vineet.

„Zvedl prokletý nebo okouzlený – ani přesně nevíme jaký – předmět v Mertonově domě. Takhle jsem ho našla. Vypadal v pořádku, takže jsem ho nemusela vzít k Mungovi, což je docela fajn, ale Severus mě zabije, až ho uvidí.“

Harry se mračil, jak se snažil sledovat, co Tonksová říká. Bylo to podobné, jako když spolu mluvili Vernon s Petúnií, ale nevypadalo to, že by to Harry nesměl slyšet.

„Dokážeš ohlídat dítě?“ žertovala Tonksová. „Pak bychom ho mohli jen schovat, dokud by se to neurovnalo. Byla jsem na Odboru záhad a pokoušela jsem se je popohnat. Ale musela jsem odejít, jinak bych udělala Percymu něco ošklivého.“

„Nandi nebude chtít…,“ řekl Vineet. „Ale bude víkend.“

„To je lákavé,“ poklepávala Tonksová prsty po stole. „Ale kdyby to Severus zjistil… A v takových věcech je hodně dobrý.“

Vineet už nevypadal tak ochotně. „Á, tak to je.“

Tonksová si povzdechla. „No tak nic.“ Sedla si ke stolu a znovu něco psala, tentokrát mnohem pečlivěji. Pak opět zmizela.

„Mám malér nebo ne?“ zeptal se Harry Inda.

Vinnet se usmál a Harry už nebyl tak ustaraný. „Napravíme to,“ ujistil Harryho.

Tonksová se vrátila a k Harryho zklamání poslala Vineeta pryč. Nervózně rozbalila jednu vlaštovku a pak ji odložila. „Jakmile dostanu odpověď, vezmu tě domů.“

„Aha,“ řekl Harry smutně. „Můžete jít se mnou a vysvětlit to? Moje teta a strýc se budou zlobit, že jsem zmizel. Možná by vás poslouchali.“ Harry se zadíval na její teď zelené vlasy a pomyslel si, že asi ne, ale stejně by to bylo lepší, než nic.

Tonksová odstrčila hromadu pergamenů stranou. „Už nežiješ se svým strýcem a tetou.“

Harry, který byl právě doma u svých příbuzných, se podivil: „Kam jsem šel?“

„Harry,“ vysvětlovala Tonksová trpělivě, „je ti osmnáct. Dobře, předpokládá se, že ti je osmnáct. Skoro devatenáct. Uplynulo devět let od doby, na kterou si vzpomínáš.“ Prohrábla zásuvku svého psacího stolu. „Škoda, nemám tu žádnou fotografii. Věř mi. Byl jsi adoptován a žiješ se svým novým otcem, ale on je učitel a během školního roku bydlí ve škole.“

Harry studoval její malé oči a drzý nos, pokoušel se to pochopit. „Jsem adoptovaný?“ Nedokázal si to představit. Jeho příbuzní vždycky říkali, že ho nikdo nechce.

„Ano,“ potvrdila Tonksová. „Mužem, který se jmenuje Severus Snape.“

To bylo další hodně zvláštní jméno. „Je hodný?“ zeptal se Harry.

„Er…,“ zaváhala rozpačitě. „Tak bych to zrovna neřekla…“

Harrymu se sevřelo srdce. „Je zlý?“

Tonksová znervózněla ještě víc. „To je těžké říct.“

„Nemohu jít domů k Vishnuovi?“ zeptal se Harry smutně.

„Harry,“ pokárala ho Tonksová. „Ne, nemůžeš. Severus je teď tvým otcem a žiješ s ním. Naštěstí je pátek a tak stačí, když za sebe najde náhradu jen na odpoledne.“ Harryho zklamání jí zřejmě obměkčilo a tak ho vzala za ruku a dodala: „Opravdu se o tebe velice hezky stará. Vůbec není takový, jako tvoje teta a strýc…“ Odmlčela se, potřebovala se trochu sebrat. „A ani nedokážu spočítat, kolikrát jsi mi řekl, že jsi šťastný, že je tvým otcem.“

Harry tam jen rezignovaně seděl, ale lekl se, když přilétla sova s dopisem. Přistála na stole. Tonksová otevřela dopis. „Za pětačtyřicet minut bude doma. Zřejmě ho zastoupí Remus. Napsala jsem mu, že to zas tak naléhavé není… Jen doufám, že se na to bude dívat stejně, až tě uvidí.“

 

Poslední komentáře
02.12.2010 09:48:42: Páni, už ser moc těším na tu reakci Sevíka, chudák harry, jsem zvědavá za jak dlouho se Harry vrátí ...
29.11.2010 19:27:38: Páni, hezký:D Jsem zvědavá, co na to severus, mě by na jeho místě ranila mrtvice:D Skvělej překlad!...
28.11.2010 22:30:31: Děkuji za překlad :)
28.11.2010 18:44:09: Božínku, tohle je geniální!!! smiley${1} Nádhera. Vážně.