Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

19. kapitola

Domov není jen místo

Harry tiše seděl, zatímco Tonksová pracovala. Přišel plešatějící muž s rudými vlasy a pobaveně se na Harryho zadíval.

„Arture,“ zadívala se na něj s obavami Tonksová. „Dobře, nechystáš se na mě křičet.“

Artur se se zkříženýma rukama opíral o zárubeň. „Ne, pokud je to trvalé. Jak se máš, Harry?“

Tváří v tvář další neznámé osobě, která ho také znala, Harry klidně odpověděl: „Dobře, pane.“

„Potřebuješ něco?“

Harry zavrtěl hlavou. Kolem Arturovy hlavy prolétla papírová vlaštovka, zamířila k Harrymu, který ji automaticky chytil a podal Tonksové.

„Dobrý úlovek,“ řekla Tonksová a dospělí si mezi sebou vyměnili pohledy.

„Kdy půjde domů?“ zeptal se Artur.

„Asi za půl hodiny.“

Protože ten muž vypadal velmi laskavě, Harry se zeptal: „Opravdu mi je osmnáct?“

„Ano,“ odpověděl. „V kanceláři mám fotografii… Chceš se podívat?“

Harry vyskočil a následoval muže ve vybledlých modrých šatech – možná dřív byly černé – dolů chodbou a za roh. Vešli do malé místnosti s jedním stolem a skříní a muž vytáhl album. Zalistoval v něm skoro až na konec a podržel ho Harrymu před očima. Harry zíral na pohybující se fotografii čtyř mladých lidí, dva měli stejně rudé vlasy jako Artur, jedna z dívek měla střapaté hnědé vlasy a poslední chlapec musel být on, protože měl brýle a stejnou jizvu.

„To je můj syn a dcera,“ řekl Artur, „tvoji přátelé a ta další dívka se jmenuje Hermiona.“ Dívka Hermiona objímala oba chlapce pevně kolem krku, téměř je shodila na zem, ale všichni se tomu vesele smáli. To, co fotografie ukazovala, bylo neskutečně fantastické.

Artur počkal, až si Harry fotografii prohlédne a nalistoval jinou, takovou, na které se mohl poznat snadněji. Byl na ní s velmi velkým vousatým mužem, který se na fotografii sotva vešel. Na dalším obrázku byl muž, vypadající jako Harry a držel se za ruku se ženou, která měla dlouhé, kaštanové vlasy.

„To jsem já?“ zeptal se Harry.

„To je tvoje maminka a táta,“ vysvětlil Artur. „Ale jsi Jamesovi hodně podobný, víš“

Harry se zajíkl, nikdy neviděl fotografii svých rodičů, natož pohyblivou. Vypadali šťastně, ale bylo to něčím utlumeno, nejspíš starostmi. Harrymu se zatočila hlava a zhluboka se nadechl. Ten muž, Artur, vypadal, že chápe Harryho rozrušení. Opatrně odložil album do šuplíku a pak tam uložil i věci, které vypadly, když ho otevřel.

„Musím jít na poradu, tak tě odvedu zpátky k Tonksové.“

Když Harryho usadil na židli vedle jejího stolu, Tonksová se zeptala: „Určitě si ho nechceš vzít domů?“

Artur se zasmál. „Molly by ho už nikdy nikam nepustila.“

„Má fotografii mojí mámy a táty,“ oznámil Harry Tonksové.

„Tonksová ti neřekla, co se s nimi stalo?“ zeptal se Artur, ale samotnému se mu to nechtělo vysvětlovat.

Harry, který kolem toho cítil nějaké tajemství a doma se setkal jen s jedovatými odpověďmi, když se zeptal, rychle vyhrkl: „Co se s nimi stalo?“

„No chlapče, vidím, že prudkou povahu jsi měl vždycky. Tvoje rodiče zabil temný kouzelník jménem Voldemort, který se pokusil zabít i tebe, proto máš tu jizvu,“ řekl Artur a dotkl se ukazováčkem Harryho čela. Harry si jizvu instinktivně zakryl rukou.

No, pomyslel si Harry, jestli je to pravda, tak tohle by teta se strýcem určitě nikomu neřekli. Nebyl si jistý, jestli tomu věří, ale nic neřekl, jen se zadíval do mužových mírných očí. „Přál bych si, aby to nebyl pravda, Harry,“ řekl Artur a pak si promnul ruce. „Očekávám, že tě příští týden uvidím ve tvém starém těle.“

„To jsi optimista,“ dobírala si ho Tonksová.

„Říkala jsi, že ta hůl byla uprostřed místnosti,“ vysvětloval Artur přesvědčivě, „pokud by ta kletba byla příliš silná, neleželo by to tam jen tak.“

„Pokut to nebyla past,“ namítla Tonksová.

„To by byla ta nejpodivnější, o které jsem kdy slyšel,“ mínil Artur, zamával jim a odešel.

„Je hodný,“ řekl Harry.

„Je,“ souhlasila Tonksová. „Skoro až moc hodný. Zaběhnu dolů na Odbor záhad, jestli už o té věci něco nezjistili. Zůstaň sedět,“ přikázala a Harry poslechl.

Ale za několik minut přišel někdo jiný a usadil se na její židli. „Ahoj,“ řekl ten muž. Z nějakého důvodu se Harrymu nezdál příliš důvěryhodný. „Vidím, že si na mě nepamatuješ, já jsem Aaron. Jsme spolu v kurzu.“

Natáhl ruku a Harry mu s ní potřásl. „V kurzu?“

„Jo,“ řekl Aaron a opřel si nohy o stůl. „V Bystrozorském kurzu.“

„Co je bystrozor,“ zeptal se Harry.

Aaron se opřel v židli a založil si ruce za hlavou. „Lovec černokněžníků přece.“

Harry se na něj zamračil. „Nejsem malý.“

Aaron se rozesmál. Když se dokázal nadechnout, vysvětloval: „Harry, především ty jsi lovec černokněžníků.“

Mezi dveřmi se zastavil další muž. „Takže je to pravda, Pottere…,“ zamumlal pohrdavě a zavrtěl hlavou.

Aaron se k Harrymu naklonil a zašeptal: „To je tvůj instruktor.“

Harry, který neměl ponětí o tom, že má kromě příbuzných i nějakého instruktora, řekl: „Pane.“

Muž znovu odmítavě zavrtěl hlavou. „Tonksová ho posílá domů?“ zeptal se Aarona.

„Jo. Už brzy se má sejít se Snapem. Jen si mezitím hraju na chůvu,“ vysvětlil Aaron nedbale.

„Aha,“ zamumlal muž. „Snape už děti nejí, že?“

Harry rychle vzhlédl, aby mu neunikla Aaronova odpověď. Aaron se zasmál. „Už pár let… Pokud to tedy lépe neskrývá.“

S pocitem, že Aaronovi ten muž příliš nelíbí, se Harry zeptal: „Znáš mého nového tátu?“

„Jo, docela dobře, řekl bych. Chodil jsem do školy, kde učí; byl sedm let hlavou mé koleje.“

„Co to znamená?“ zeptal se Harry, opravdu to potřeboval vědět. Muž ve dveřích si odfrkl.

Aaron zamyšleně opakoval: „Co… to… znamená? Když jsem byl ve škole, byl… jak to říct? Bezcitný, asi. Krutý. Zlý. Bezcitný… to už jsem říkal. Ale samozřejmě,“ mávl sebejistě rukou Aaron, „nás měl rád. Byly jsme v jeho koleji. Studenti jako ty, kteří byli v Nebelvíru… Studenty z Nebelvíru Snape rád neměl.“

Harry nevěděl, komu věřit. Muž ve dveřích vypadal pobaveně, a Aaron nijak nenaznačil, že by si vymýšlel.

Když viděl Harryho výraz, Aaronovi se ho zželelo. „Myslím, že Snape tě teď má rád.“

„Taky bych řekl,“ promluvil muž u dveří. „Jsi to jediné, co stojí mezi ním a vězením.“

Harrymu se ten člověk najednou přestal líbit. Zadíval se na Aarona. „Je to pravda?“

Aaron vypadal zmateně, bylo to téměř komické. Narovnal se a odpověděl: „Nevím.“ Podíval se na muže ve dveřích. „Snad. Je to možné. Ale profesora Snapea mám rád. Když jsi hodný, je to dobrý spojenec. Jen ho nesmíš zlobit… zná toho hodně z černé magie.“

„Černé magie?“ zeptal se Harry vyděšeně, ale to už se vrátila Tonksová a tak se odpovědi nedočkal.

„Uvidíme se později, Harry,“ rozloučil se Aaron přátelsky, jako kdyby Harrymu nenastínil jeho budoucnost ještě horší, než když ho honil Dudley.

„Doufám, že se vrátím ve tři,“ řekla Tonksová muži ve dveřích. „Pokud ne, jsem mrtvá.“

„Tak ať ho odvede pan Weasley,“ navrhl Aaron.

„Je na schůzi, ale stejně bych se musela bát, že si mě Severus odchytne, kdybych se mu nepostavila hned.“ Obava v jejím hlase jen potvrzovala to, co říkal Aaron. Tonksová vzala z věšáku plášť, Harryho do něj zabalila a kapuci mu stáhla hluboko do čela. „Takhle si to nech,“ přikázala a natáhla k němu ruku. Harry úzkým průzorem viděl jen o něco víc, než kousek podlahy. Uchopil ji za ruku a s povzdechem se nechal odvést.

Jízda skřípajícím a vrzajícím výtahem byla úžasnou věcí a pak se ocitli ve velkém, otevřeném prostoru a Harry zvedl hlavu, aby toho viděl co nejvíc, třebaže na něj Tonksová opakovaně syčela, aby dal pozor, ať mu nesklouzne kapuca. Prošli kolem kašny a postavili se do dlouhé fronty před krbem. Tonksová se k němu sklonila. „Raději půjdeme spolu.“ Přitáhla Harryho k sobě, hodila něco do ohniště a kolem vzplály zelené plameny. S chlapcem v náručí vykřikla něco o zlé ženě a najednou byla kolem tma.

Harry se jí pevně držel, zavřel oči a kolem uší mu svištěl vítr. Pak oči zvědavě otevřel a sledoval cihly, kameny a cement, které se rychle střídaly s hořící a zářícími krby. Točili se závratnou rychlostí a Harry se bál, že by mohl přijít o brýle, ale nedokázal se ženy pustit ani jednou rukou.

Přistáli a rozplácli se na kamenné podlaze. Tonksová Harryho vyvedla ven z krbu do tmavě obložené místnosti, ve které bylo napravo okno a naproti vysoká police plná podivných lahví. Po místnosti vtrhla vysoká postava celá v černém a mračila se na ně.

„Severusi,“ vydechla Tonksová.

Ostře řezaným obličejem toho muže proběhlo zděšení a prudce zavrtěl hlavou, až se mu vlasy rozlétly. „Tvůj vzkaz vůbec nepřeháněl,“ řekl Tonksové.

„To ne,“ připustila.

Muž jako dravec obešel stůl, aby si Harryho lépe prohlédl. Harry si pomyslel, že v tom černém plášti a s orlím nosem, vypadá jako obří havran. Muž přimhouřil oči a Harry měl dojem, že přesně ví, co nelichotivého si o něm zrovna myslel. Tonksová přistrčila Harryho ke stolu vprostřed místnosti.

 „Vím, že jsem slíbila, že na něj dohlédnu, ale nedokážu zabránit, aby neudělal něco opravdu hloupého.“

Muž si stiskl kořen nosu, jako by ho rozbolela hlava. „A ta věc, co to způsobila?“

„Je na Odboru záhad,“ vysvětlila Tonksová. Harry opatrně obešel stůl na druhou stranu, cítil se tam bezpečněji. Na skříňce za ním byly položené dopisy, některé s nich nesly dokonce jeho jméno, a to bylo divné. S tlukoucím srdcem na ně zíral. Také tam byla fotografie jeho a dvou lidí, které viděl na jiné fotce. Hodně mu pomohlo, když to viděl.

Rozhovor utichl a Harry se otočil. Vešel malý tvor s velkýma ušima a na podnose přinesl talíř sušenek a sklenici mléka. Položil tác na stůl, uklonil se a odešel. Harry na něj rychle zapomněl, talíř čokoládových sušenek v místnosti, kde nebyl Dudley, si získal celou jeho pozornost.

Rozhovor o zvrácení kletby a protikouzlech pokračoval a Harry se opatrně přiblížil ke stolu a sedl si na nejbližší židli. Opatrně si vzal sklenici mléka a napil se. Nikdo nic neřekl, ani se na něj nepodíval. Vzal si sušenku, ale místo toho, aby si slušně ukousl, nacpal si ji do úst celou. Sáhl pro další, ale jeho ruku zastavil ostrý hlas.

„Jestli máš takový hlad, bude lepší dát si večeři dřív, než se cpát sladkostmi.“

Harry odtáhl ruku od talíře a znovu se napil mléka. Než aby ho zasytila, sušenka mu jen podráždila žaludek. K snídani měl jen topinku, a protože se musel skrývat před Dudleym a jeho partou, zmeškal oběd. Vůně těch sušenek ho přímo mučila.

Tonksová ho jednou rukou objala. „Stavím se zítra, až budu mít nějaké zprávy. Chovej se slušně.“ Znovu se zeleně zablesklo a ona zmizela v komíně. Harry zamrkal, nikdy neslyšel, že by tohle fungovalo i jindy, než na Vánoce.

Muž si Harryho prohlížel. Harry na něj zíral zpátky. Jediným zvukem, který byl slyšet, bylo tikání hodin z vedlejší místnosti. „Jdu se podívat, jestli už Winky připravuje večeři.“

Harry skoro znovu sáhl po sušence, ale očekával, že by mohly nějakým magickým trikem zmizet a taky se bál, že by pak přišel nějaký strašný kouzelnický trest. Dopil mléko a pokusil se vykoumat, čemu slouží podivné předměty na krbové římse. Žádný z nich mu nepřipadal jako mučící nástroj, ulevilo se mu. Jediná strašidelná věc v místnosti byl hnědý obrázek větrného mlýna na protější stěně.

Muž se vrátil a posadil se na židli naproti Harrymu. „Nemá žádný smysl na tebe křičet, že?“ zeptal se rezignovaně.

Harry si odkašlal. „To dneska říkali všichni.“

Snape zavrtěl hlavou, až se mu zavlnily vlasy.

Harry potřeboval nějakou stabilitu. Byl tímto mužem zmatený, i všemi těmi lidmi, které potkal a kteří věděli, co se mu stalo a vypadali tím pobaveni. „Tonksová říkala, že jste mě adoptoval?“ Samotnému mu to znělo absurdně, a sotva to řekl, přál si, aby raději mlčel.

„Ano,“ zazněla sarkastická odpověď.

Harry polkl, nevěděl, jakou odpověď vlastně čekal.

„Chceš si prohlédnout dokumenty?“ přišla další ironická věta.

„Jasně,“ řekl Harry.

Muž bez varování vstal. Se zašustěním pláště odešel, aby se vzápětí vrátil a podal Harrymu pergamen.

Harry ho rozpačitě rozvinul. Byl potištěn malými písmeny a na řádcích bylo vepsáno jeho a Snapeovo jméno. Na samém konci bylo několik podpisů. Prvních několik řádků bylo uklidňujících, psalo se tam: odpovědnost za dobré životní podmínky, zdraví a vzdělání. Harry pergamen nechal, aby se sám svinul a podal ho Snapeovi zpátky. Snape ho odložil stranou.

Harry sníval o tom, že se jednou objeví jeho rodiče a vezmou ho od Dursleyových pryč, ne že bude adoptován, a pokud by si adopci dokázal představit, takhle by to nevypadalo. Zavrtěl se na židli pod upřeným pohledem těch černých očí a ucítil něco v kapse. Vzpomněl si na hůlku a vytáhl ji ven. „Naučil jsem se kouzlo,“ řekl.

„Opravdu?“ zapochyboval Snape. „Tak se pochlub.“

Harrymu se po třech nervózních pokusech podařilo vznést nad stůl mlýnek na pepř a sůl. Chvíli se jen točil kolem své osy a pak s hlasitou ránou dopadl na stůl a pepř se rozsypal. „Promiňte,“ vyhrkl Harry a spěchal to uklidit.

„Nehledě na to, že je to pro začátečníka poměrně těžký předmět na levitování,“ poznamenal Snape, „tak mi to k Vánocům věnoval jeden z tvých nepřátel.“

Harry mlýnek zvedl a prohlédl si ho. „Není rozbitý,“ oddechl si a teprve pak se zamyslel nad tím, že nepřátelé posílají vánoční dárky.

„Nemyslím si, že by se to mohlo rozbít.“ Muž měl také v ruce hůlku. „Chceš ukázat nějaká další?“ Rychlým pohybem a za použití podivného slova, které znělo jako Elphaskrasi, vykouzlil na mlýnku růžové puntíky.

„Vy jste taky kouzelník?“ zeptal se Harry ohromeně.

„Samozřejmě,“ ušklíbl se Snape zlehka. „Byl bys raději, kdyby tě adoptoval mudla?“

„Co je mudla?“

Tato otázka toho člověka zarazila. Už klidněji odpověděl: „To je člověk, který neumí čarovat.“

V tu chvíli se na stole se zajiskřením zhmotnily talíře a podnosy s jídlem. Harry se překvapeně odtáhl, nevěřil, že by to mohlo být skutečné, dokud mu vůně pečeného kuřete nezkroutila žaludek, až to zabolelo. Sevřel si ruce mezi koleny a čekal, až na něj přijde řada.

„Jen si nandej,“ vyzval ho Snape.

Harry si nikdy nebral jídlo jako první. Vůbec nikdy. Váhavě sáhl po lžíci v bramborách a pak si vzal i kuřecí křídlo.

Něco tak dobrého Harry ještě nikdy nejedl. Brambory chutnaly jako smetana a maso samo odpadalo od kosti. Blaženě okusoval konec křidélka. Pak zíral na mísu, na které byl zbytek kuřete a nikde nablízku nebyl Dudley ani strýc Vernon. Všechno, co kdy Harry dostal, když teta pekla kuře, byl malý kousek křidélka. Pomalu jedl brambory a přemýšlel, jestli by mohl dostat ještě kousek masa.

„Chceš ještě kousek?“ přišla ostrá otázka a Harry měl chvilku dojem, že se na něj jeho nový tatínek zlobí už několik minut.

„Er…,“ zadíval se nešťastně na kostičky na kraji svého talíře. Opravdu na tom nebylo tolik masa, aby mohl tvrdit, že ho ještě nedojedl. „Můžu?“ zeptal se.

„Samozřejmě, nemohu přece všechno sníst sám,“ řekl muž hlasem ostrým jako bič.

Harry nějak rozhněval svého nového rodiče, aniž by se o to snažil. Přesněji řečeno tím, že dělal přesně to, co věděl, že dělat má. „Ne, jsem v pořádku,“ řekl zmateně. Což byla pravda, snědl toho víc, než kdy k večeři dostal.

Ale nefungovalo to, ten hněv to nezmírnilo. Snape naklonil hlavu, díval se na něj jako dravec. „Jsi stejně hubený, jako ta kostička, kterou jsi ohlodal.“

Harry nevěděl, co na to říct. Tón ho jednoznačně vyzýval a dožadoval se odpovědi, ale byl příliš zmatený, aby se v tom vyznal.

Snape se hrozně zlobil, takhle se zlobil i Vernon a pak už to bylo jen horší. Ale místo toho, aby muž zbrunátněl a začal nadávat, celý jeho postoj se změnil a jen mlčky zavrtěl hlavou. S nemotornou trpělivostí Snape jemně řekl: „Harry, vezmi si tolik, kolik sníš.“ Hodil ubrousek na stůl a narovnal se. „Já už jsem dojedl.“ Pak se jen díval, jak si Harry vzal z tácu kuřecí stehno. Jak ho vděčně snědl a jak se divil, kolik masa bylo na tak malé kosti. Vstal, z police si vzal láhev tmavé tekutiny a nalil si skleničku.

Po druhém kousku kuřete byl Harry plný tak, jako ještě nikdy ne. Žaludek ho z toho trochu bolel, nevěděl, že je to vůbec možné a pomyslel si, že Dudleyho musí bolet po každém jídle, i po svačině.

„Budeme muset najít něco, čím tě zaměstnat,“ řekl Snape. „Mám zítra nějaké opravování, nechtěl jsem, aby to dělal můj zástupce, je příliš tolerantní a spokojí se i s polovičatými odpověďmi.“

„Máte televizi?“

„Ne,“ zazněla suchá odpověď.

„Nemáte televizi?“ Harry tomu nemohl uvěřit.

Snape mávl hůlkou ke světlům na zdech a svícnu na stole. „Není tu elektřina. A já ani televizi nechci. Je tu knihovna, snad tam najdeme něco, co by sis mohl přečíst.“

Vzal si sebou svou skleničku a vedl ho do jiné místnosti, která byla od podlahy ke stropu lemovaná knihami. „Jsou tu také tvoje knihy, ale většina z nich tě, v této fázi tvého magického života, zřejmě zajímat nebude.“

„Magického života?“ zopakoval Harry.

Snape jenom mávl rukou. „Pokud bys něco potřeboval, budu v obývacím pokoji.“

Harry se usadil na zemi na koberečku, vytahoval jednu knihu po druhé a listoval jimi. Nakonec nalezl knihu se spoustou obrázků draků a zábavných příběhů o kouzelnících, kteří se s nimi setkali. Začetl se do ní a rychle zapomněl, kde je, třebaže musel přeskočit spoustu slov, která neznal.

Několikrát kývl hlavou, odložil knihu a vydal se do haly. Vlevo byly schody vedoucí dolů. Harry po nich sešel a nalezl kuchyň. Tvor, který přinesl sušenky, se mu uklonil „Pane.“

„Nevíte, kde je záchod?“ zeptal se Harry.

Skřítka přikývla, až se jí zakývaly uši. „Jsou to další dveře v této chodbě, pane.“

„Díky.“

Když si myl ruce, zadíval se na sebe do zrcadla, které už bylo značně oprýskané. Dlaždice byly zářivě čisté, ale mnohé byly popraskané a spárovací hmota byla také mnohde vydrolená. Teta Petúnie by odsud s křikem utekla. Harry si vychutnával poznání, že tohle ho před ní chrání. Zívl a přemýšlel, kde bude spát. Prohlédl si zbytek té krátké chodby. Velká skříň naproti toaletě obsahovala kuchyňské potřeby, ale nic, co by připomínalo postel.

Harry se unaveně vydal do hlavní haly a uviděl světlo vycházející z jedněch dveří. Snape se uvnitř skláněl nad stohem pergamenů a Harryho ve dveřích si nevšiml.

„Pane, prosím,“ začal Harry, opravdu ho nechtěl vyrušit, ale jinou možnost neviděl. Tmavé, velmi tmavé oči se zvedly a zabodly se do něho takovou silou, na kterou nebyl zvyklý. „Kde mám spát?“

Intenzita ve Snapeově pohledu se zmírnila. „Ve svém pokoji.“ O mrknutí oka později už prošel kolem Harryho. „Pojď.“

Harry ho následoval na galerii do prvního patra. Před posledními dveřmi se Snape zastavil a pokynul mu, aby vstoupil. Harry nesmělými krůčky vešel do temné místnosti a náhle sama od sebe vzplála lampa. Snape, s hůlkou v ruce, prošel kolem Harryho a zastavil se u skříně.

„Budeš si muset obléknout velké pyžamo.“ Vyndal ho ze skříně a podal Harrymu, který nemohl uvěřit tomu, jak je měkké.

Zahleděl se na velkou postel se čtyřmi vyřezávanými sloupky, na kufr, strčený do rohu a na zvířecí klece. „To je můj pokoj?“

„Ano.“

Harry místnost obešel a zastavil se u klecí. Jedna byla prázdná, ale ve druhé bylo stočeno do klubíčka něco podivného a fialového. Harry se dotkl mříže a snažil se prohlédnout si to lépe. Tvor zvedl hlavu a ospale na něj zamrkal. Harry se natáhl, aby otevřel dvířka. Ale zarazila ho velká ruka.

„Běž raději do postele. Její ospalost je stejná, jako tvoje.“

„Ano, pane,“ řekl Harry, ale nejprve musel dokončit průzkum místnosti. Muž stál u dveří a pozoroval ho, takže se Harry ani nepokusil otevřít ten obrovský kufr. Raději přešel k posteli a otevřel zásuvku nočního stolku a prohlédl si věci na poličce. Objevil album podobné tomu, které mu ukazoval zrzavý muž. Když ho otevřel, Snape se k němu vrátil zpátky a tak ho chtěl hned odložit.

„Jen pokračuj,“ řekl Snape. „Myslím, že bys chtěl vědět, kdo na fotografiích je.“

První obrázek poznal. „To jsou moji rodiče,“ oznámil Harry. „Pan Weasley měl tuhle fotku taky, ale myslel jsem si, že to jsem já.“

„Vypadáš jako tvůj otec.“

Harry se zarazil a prudce vzhlédl. „Znal jste mou maminku a tátu?“ Když Snape kývl, něco v Harrym se uvolnilo. „Kamarádil jste s nimi?“ zeptal se a snažil se zjistit, proč, když jeho rodiče měli tolik přátel, musel žít u Dursleyových, kteří s nimi zjevně nekamarádili ani trochu.

„Ne tak docela,“ připustil Snape ironicky. „Tvůj otec a já jsme spolu nevycházeli.“

„Ach,“ vydechl Harry, pomyslel si, že to to taky vysvětluje a zvláštní bylo, že se cítil ještě lépe. „Byli kouzelníci?“ Najednou se musel zeptat. „Nebo… jak jste říkal… mudlové?“

„Byli velcí kouzelníci,“ potvrdil Snape.

„To mi nikdo neřekl,“ zamumlal Harry a zadíval se na fotografii svého staršího já s kamarády, které už viděl. „Tohle jsou mí dva přátelé,“ oznámil šťastně.

Snape si odfrkl a Harry se na něj vyčítavě podíval. „Máš tolik přátel, že je nejde ani spočítat,“ vysvětloval Snape.

Harry se zadíval do alba na fotografii, která ho zachycovala, jak sedí u velkého dřevěného stolu v knihovně, vypadal nespokojeně, že ho někdo fotí a zamrkal před bleskem. U stolu bylo ještě několik studentů a všichni měli stejné uniformy. „Nemám žádné kamarády, Dudley zbije každého, kdo by se mnou chtěl mluvit.“

„Tvůj bratranec by nepřežil ani tři vteřiny, kdyby si na tebe teď dovoloval,“ ujistil ho Snape. „A to jen za předpokladu, kdybys k němu byl shovívavý.“ Přešel ke dveřím. „Nesviť moc dlouho.“

Harry si pomalu doprohlédl fotografie, převlékl se do pyžama, u kterého si musel natřikrát založit rukávy, nedokázal si to představit, ale pravděpodobně bylo opravdu jeho. Uložil se do obrovské měkké postele, a třebaže se mu oči zavíraly, udržel je otevřené a rozhlédl se po místnosti plné věcí… jeho věcí. Pečlivě zhasl lampu a usnul.

Kolem půlnoci ho Snape šel zkontrolovat. Z pod pokrývky vykukovaly jen rozcuchané vlasy a Harryho tělo dosahovalo sotva do poloviny postele, jak byl malý. Na jeden bezdechý moment si představil, jak se Brumbál pokouší uchránit tohoto malého kouzelníka před proroctvím, které i při zpětném pohledu vypadalo příliš skutečně. Sám sebe se ptal, jak se to starému čaroději mohlo podařit, a pomyslel si, že i kdyby podcenil Brumbálovu sílu nebo moudrost, rozhodně nemohl podcenit jeho odolnost vůči stresu. Jen ta myšlenka naplnila Snapea chladnou hrůzou.

Mrazivý uzel sevřel Snapeův žaludek. Pokud by Harry nebyl přeměněn zpět, bude v přesně stejném postavení, pro nějž mu tak velmi chybí jak síla, tak i moudrost. Tu skličující budoucnost nemohl připustit, ani se jí nechtěl zabývat. Jeho Harry, silný jak magicky tak i fyzicky, se vrátí, aby naplnil proroctví. Musí se vrátit.

*****

Ginny se s trhnutím probudila a okamžitě sáhla pro hůlku a hodinky. Skryta za těžkými závěsy použila Lumos, aby si přečetla, kolik je hodin: deset minut po čtvrté. Schovala hodinky pod polštář, aby nemusela vstávat a nevzbudila tím své spolubydlící.

Zabořila hlavu do polštáře, ale před očima jí stále plavala profesorka Trelawneyová a v uších jí zněl její strašlivý hlas. Ginny zasténala a snažila se jí z hlavy vytlačit, když si uvědomila, že si vzpomněla na začátek věštby, na tu část, o které ani nevěděla, že ji slyšela.

Vztekle se přetočila a pomyslela si, že to může počkat ty dvě hodiny, až bude ráno i pro všechny rozumné lidi.

Ale usnout se jí už nepodařilo, navzdory tomu, že se nechala unášet vzpomínkou na své nedávné vítězství v soubojové soutěži, což obvykle pomáhalo. V šest už byla oblečená a potichu se vyplížila z ložnice. Uvažovala o tom, jestli by neměla informovat profesora Snapea, ale pak si uvědomila, že nebyl ani na večeři, takže možná odešel domů. Ginny si velmi přála také na víkend odejít domů, hlavně proto, aby mohla navštívit Harryho.

Jak očekávala, ředitelka McGonagallová už byla vzhůru. Seděla za stolem s brýlemi na nose a četla něco v zažloutlé knize. „Slečno Weasleyová, tak tohle musí být rekord,“ řekla.

„Vzpomněla jsem si na začátek té věštby,“ vysvětlil Ginny.

McGonagallová sepjala ruce, podívala se na ní přes brýle a naznačila jí tím, že jí věnuje pozornost. „To je dobře, většinou záleží na každém detailu.“

Ginny pokrčila rameny. „Myslím, že by bylo lepší, kdybychom začátek neznali,“ řekla unaveně.

Po dlouhé odmlce jí McGonagallová vyzvala: „Jaké je znění, slečno Weasleyová.“

Ginny se zhluboka nadechla. „Málokdo unikne krvi a chaosu temnoty, vyhledané, svázané a uvolněné.“

McGonagallová na okamžik zavřela oči. „No, to je radostná myšlenka pro dnešní dopoledne.“

Ginny si pevně stiskla ruce, nekontrolovaně se jí chvěly. „Možná by to ministerstvo mělo vědět,“ navrhla tiše.

McGonagallová přikývla. „Ale jen něco. Promluvím si o tom se Severusem… A Harrym,“ dodala neochotně. Na okamžik vypadala podivně zmatená.

„Nemám mu to říct já, madam? Všimla jsem si, že nerada opouštíte školu.“ Podařilo se jí udržet nezaujatý tón.

McGonagallová zavrtěla hlavou. „Ne, postarám se o to.“ Skoro to vypadalo, jako že o tom uvažuje, ale pak Ginny odmávla pryč.

*****

Přišlo ráno. Harry se probudil se vzpomínkou na velmi hezký sen o svém vlastním pokoji a dobré večeři, ale když otevřel oči do slunečního světla, uvědomil si, že to sen nebyl. Rychle si natáhl své volné kalhoty a čisté tričko ze skříně, které mu dosahovalo až ke kolenům, a vydal se dolů.

Ten muž ze včerejšího večera, ten černooký, který měl dokumenty o tom, že je teď jeho otcem, seděl u stolu v jídelně, pil kávu a četl si podivné noviny. Na opěradle protější židle seděla bílá sova. Když Harry vstoupil, zakývala hlavou a cvakla zobákem.

„Chtěl bys snídani?“ zeptal se Snape.

Harry se zastavil ve dveřích. „Mám jí jít udělat?“ zeptal se.

Ostří v tónu Snapeovy řeči se vrátilo. „Merline, ne. Posaď se… Skřítka jí přinese.“

Harry si přál toho muže nehněvat, ale asi to nebylo možné. Ostražitě se přiblížil k židli. Sova naklonila hlavu na stranu a zase cvakla zobákem.

„To je tvoje sova,“ informoval ho Snape. „Jmenuje se Hedvika.“

„A kde byla v noci?“ zeptal se Harry a opatrně vytáhl židli z pod stolu, aby ptáka nepolekal.

„Na lovu a přinesla ti poštu od tvých přátel v Bradavicích.“

Snídaně se objevila dřív, než se Harry stihl se sovou seznámit. Na talíři, který měl před sebou, byly dva plátky slaniny, dva kousky chleba a dvě vejce. Harry pohlédl na úplně stejný talíř před Snapem. Cítil, že mluvit teď o jídle by byla chyba, a tak se do něj pustil, aniž by se zeptal, jestli je to všechno pro něj.

Ke konci snídaně přilétla další sova a přinesla dopis. Snape si ho přečetl a obočí mu vylétlo až k vlasům. „Pořád nepřišli na nic, jak by zvrátili to kouzlo, které tě zasáhlo. Ale myslím si, že je to spíš prokletí.“

„Co bude teď? Vrátím se k Dursleyovým?“ zeptal se Harry.

„Vrátíš se zpátky do svých osmnácti let,“ odpověděl Snape.

„Aha,“ řekl Harry a pomyslel si, že to nezní vůbec špatně. Na fotografiích vypadal dost velký na to, aby každého přepral.

„Ale co s tebou budu dělat dneska,“ zamumlal Snape. „Co rádi dělají devítiletí kouzelníci?“

Harry žádné vhodné návrhy neměl a doufal, že ta otázka byla jen řečnická.

„Dnes je docela teplo. Myslím, že vím, co bychom mohli dělat.“ Vstal a Harry ho rychle a zvědavě následoval.

Muž došel k přednímu vchodu a ze skříně vyndal dvě košťata. „Není to tvé obvyklé, ale také bude stačit.“ Podal jedno Harrymu, který si ho zmateně prohlížel. Nebylo to obyčejné koště, na konci násady mělo štítek a bylo lesklé. Snape mu také podal plášť a rukavice, třebaže mu oboje bylo příliš velké.

„Pojď,“ řekl Snape a vedl ho domem zpátky až na zarostlou zahradu. „Když ti bylo jedenáct, uměl jsi to dokonale, takže předpokládám, že ti to půjde, i když je ti devět a půl. Takže takhle. Polož koště na zem, napřáhni nad něj ruku a řekni, Hop!“

Harry udělal, co mu bylo řečeno a téměř upadl leknutím, když mu koště skočilo do ruky a vznášelo se tam, velmi živé a velmi ochotné.

„Chceš se proletět?“ zeptal se Snape s něčím, co by mohl být sarkasmus, ale Harry si myslel, že se spíš něčím baví.

„Jasně,“ vyhrkl Harry nadšeně.

Snape elegantně nasedl na své koště. „Ještě tohle.“ Vytáhl hůlku a poklepal jí Harrymu na hlavu. Studená kapalina přejela Harrymu od hlavy ke krku a rozlila se mu po těle. „Takhle nadzdvihni rukojeť a tím budeš regulovat výšku. Výborně,“ pochválil Harryho, který se zářivým úsměvem vzlétl sedm stop vysoko. Snape také vzlétl a vyrazil směrem k nízkým mrakům. Harry se instinktivně naklonil dopředu, aby ho dohnal.

Létání na koštěti mu připadalo snadné a přirozené. Zakličkoval, aby si prověřil manévrovací schopnosti.

„Bavíš se?“ zeptal se Snape.

„Je to báječné,“ křičel Harry, a žaludek mu trochu poskočil, když pohlédl na jarně zelenou zemi pod sebou. Ale byl volný, konečně byl doma, všechno předtím bylo vězení v cizí zemi.

Snape zpomalil a zastavil. Studený vítr jim ostře vál do tváří a tak se k němu otočil zády a Harry udělal to samé. Trochu tím manévrem ztratil rovnováhu, ale rychle se vzpamatoval, když mu na pomoc přispěchala silná ruka. „Kam půjdeme?“ zeptal se Snape.

„Můžeme na zmrzlinu?“ chtěl vědět Harry.

„Chtěl bys zmrzlinu?“ zeptal se Snape a znovu to znělo sarkasticky.

Harry nervózně polkl, měl strach, jestli nepřekročil hranice, s tímto mužem nikdy nevěděl, kde jsou.

„Jestli chceš,“ připustil Snape a pomalu otočil koště. „Najdeme město, kde by mohli mít obchod se zmrzlinou.“

Harry se nadšeně rozhlédl. Na obzoru, v malém údolí bylo městečko. Ukázal na ně rukou. Snape mu naznačil, aby letěl první a Harry to dychtivě udělal.

Dřív, než se dostali do poloviny cesty – delší, než se zdála na začátku – Harrymu začaly i v rukavicích mrznout ruce. Mraky byly hodně nízko a na plášti se mu srážela voda. Pod nimi se jako had kroutila silnice a na loukách se pásly ovce. Bylo to tak nereálné, že si musel stále připomínat, že je to skutečně pravda. Zasnil se. Tím, jak se narovnal, zpomalil, aniž by si to neuvědomil. Seděl na lesklém černém koštěti a létal nad krajinou. Bylo to neskutečné.

Muž přilétl těsně k němu. „V pořádku, Harry,?“

Harry nedokázal uvěřit ani tomu, že ten muž je skutečný. Každou chvíli očekával, že se z toho snu probudí, nebo že spadne. Sevřel násadu před sebou tak pevně, jak jen to svýma promrzlýma rukama v příliš velkých nemotorných rukavicích dokázal. Byl nebezpečně vysoko ve vzduchu a košťata přece nelétají. Ale i přesto, co mu říkal rozum, nepadal; koště nepotřebovalo, aby tomu věřil, i nadále se vznášelo nejméně pět set stop nad zemí.

„Harry?“ oslovil ho Snape ostřeji. Harry po tom muži sáhl a okamžitě byl zachycen, když se začal naklánět na bok. „Jednu ruku musíš mít stále na koštěti, jinak je obtížné řídit.“ Snape položil Harryho pravou ruku na jeho koště. Svět se ustálil, ale Snape ho nepřestal přidržovat. „Myslím, že na tohle bylo ještě asi příliš brzo.“

Harry začal zase normálně dýchat a sledoval klikatící se silnici pod nimi. Létání na koštěti bylo zase velmi skutečné, stejně skutečné, jako otcova ruka omotaná kolem jeho pasu. Koště ho nezklamalo, třebaže mu to na něm moc nešlo. Pokusně se naklonil maličko doleva a oba se otočili.

„Pojďme domů, Harry.“

„Ne,“ bránil se Harry. „Chci tu zmrzlinu.“

„Opravdu? Chystáš se spadnout a stejně chceš zmrzlinu?“ zeptal se Snape pobaveně, ale pomalu Harryho pustil a nechal ho letět samotného. Harry to považoval za zkoušku a velmi se snažil, třebaže se mu chvěly ruce.

„Na zemi bude tepleji. Pojď.“ Snape zamířil dolů, až za ním plášť pleskavě vlál a každou chvíli se ohlížel, jestli je Harry za ním. Harry se zlobil sám na sebe, že tak zaváhal při pocitu první opravdové svobody. Znovu by to už neudělal, bez ohledu na to, jak moc by se bál pádu.

Přistáli za přístřeškem u malého fotbalového hřiště. Snape zrušil zneviditelňovací kouzla, opřel košťata o přístřešek, začaroval je proti krádeži a vedl Harryho na silnici. Bylo tu opravdu mnohem tepleji a za malou chvíli už si Harry musel rozepnout těžký plášť. Kousek po svahu dolů a na druhé straně silnice byla čínská restaurace a vedle ní krámek se zmrzlinou. Tři asi čtrnáctiletí hoši se škádlili na chodníku před nimi.

Harry je obešel a přitom se snažil zahnout si příliš dlouhé rukávy. Snape na něj čekal u okénka. Chlapci si něco šeptali, ale Harry byl zvyklý na komentáře o svém nadměrném oblečení a nevšímal si jich. „Možná bychom měli sehnat nějaké oblečení, které by ti bylo akorát,“ poznamenal Snape, když k němu Harry dorazil.

Harry, kterému připadali nové šaty docela zbytečné, řekl: „To je v pořádku. Mohu dostat dvojitou čokoládovou?“

Zatímco prodavačka připravovala Harryho porci, Snape vylovil z kapsy velké lesklé zlaté mince. Rychle je schoval, sáhl do jiné kapsy a vyndal obyčejné nudné libry. „Co byly tamty?“ zeptal se Harry.

„To ti vysvětlím později,“ odbyl Snape jeho otázku, zaplatil a podal Harrymu zmrzlinu i se spoustou ubrousků.

Usadili se u malého plastového stolku. Chlapci odešli a nikdo jiný už tam nebyl. Snape pozoroval svého malého adoptivního syna, jak čile zdolává kopec zmrzliny. Zabral se do ní natolik, že si pozorného Snapeova pohledu nevšiml. Zavál studený vítr a Harry si volnou rukou přitáhl plášť k tělu. Snapem, sedícím u mudlovského stolku ve zcela mudlovském městečku projela vlna ochranitelských pocitů.

Tohoto Harryho mohl chránit, na rozdíl on jeho vlastního nezávislého Harryho s jeho velmi dospělou zálibou dostávat se do potíží. Voldemort byl pryč, ale je tu nová hrozba, možná horší, přemítal Snape. Pokud by se snažil svého staršího Harryho chránit tak otevřeně a důvěrně, jako tohoto malého, fungovalo by to? Nebo by ho Harry okamžitě odkázal do patřičných mezí?

Pokud by mu zůstal tenhle malý Harry, byla by jeho ochrana mnohem snazší – lákavá a pravděpodobně nerozumná myšlenka. Ale věštba by buď neplatila, nebo by měl dostatek času, aby Harryho připravil. Snape zjistil, že není schopen si připustit, že by změna Harryho věku mohla být součástí té věštby. Raději by měl zpátky svého Harryho, tohle byla jen další příležitost lépe svému adoptivnímu synovi porozumět.

Harry přestal jíst, zvládnout tolik zmrzliny byla opravdu fuška.

„Děkuju za zmrzlinu,“ řekl. Byla báječná… všechno bylo. Jednou jedinkrát, kdy ji Harry ochutnal, bylo, když Dudley převrhl vzteky misku, protože v ní byly jen čtyři kopečky místo pěti. Harry se znovu pustil do jídla, protože mu nikdo neřekl, aby toho nechal. „Vy nic nemáte?“ zeptal se, když si všiml, že Snape si zmrzlinu nekoupil. „Nechcete tuhle?“

„To je v pořádku, Děkuji.“

Harry pomalu dojedl zmrzlinu a sledoval kluky, kteří na hřišti kopali do míče. Přál si být stejně velký, jako oni. „Jak jsem vysoký, když nejsem jako teď?“ zeptal se.

Snape se musel nad tou otázkou zamyslet, zřejmě byl myšlenkami někde jinde. Ohlédl se na chlapce na hřišti. „Jsi skoro stejně vysoký, jako já.“

„To není možné,“ tvrdil Harry, ale pak musel rychle olíznout velkou kapku roztékající se zmrzliny, která mu stékala po už i tak ulepené ruce. „Jste hodně vysoký.“

„Opravdu to tak je. Hodně jsi vyrostl.“

„To už můžu porazit, koho chci,“ tvrdil

„Kvůli tomu nepotřebuješ být vysoký, hůlka na to docela dobře stačí. Dojez zmrzlinu, rozpouští se.“

Harry odhadoval, že to je signál, aby tohle téma nechal být, a pomyslel si, že to je trénink, aby našel hranice kolem tohoto muže.

Vrátili se ke košťatům a Snape je kouzlem spojil do jednoho. „Teď poletíš se mnou; tryptophan způsobil, že vypadáš ospale.“

„Co to je?“ zeptal se Harry, ale musel přiznat, že se opravdu cítí trochu omámený a hlavně přejedený.

Snape ho posadil před sebe na koště a poklepal ho hůlkou po hlavě. „Složka převládající v mléce a čokoládě, která způsobuje únavu a slabé štěstí.“ Schoval hůlku a nasměroval je přímo vzhůru proti větru. Chlapci na hřišti byli stále menší a menší, až nebyli větší než mravenci.

„Jsem hodně šťastný,“ řekl Harry a přitiskl se k plášti, který halil tu sílu za ním. Přestože ho trochu mrzelo, že nemohl letět sám, nestěžoval si; tenhle pohodlný let byl také pěkný. Snape ho držel rukou kolem pasu, takže se nebál pádu, i když se vyhýbaly těžkým ocelovým mrakům. Udeřil do nich poryv větru, zacloumal s nimi a ruka ho sevřela pevněji.

Když přistáli, nepustil Snape Harryho hned; podržel ho, dokud nepopadl dech a neudržel se na nohách a Harry poprvé cítil, jaké to je, když ho někdo chrání. Muž mu to nijak nenaznačil, vydal se hned s košťaty do domu, ale Harry si tím byl jistý. Také si byl jistý tím, navzdory té krátké době, kterou spolu strávili, že ten muž nedává najevo své emoce zrovna snadno, a že když to udělá, má to na Harryho velký vliv.

Harry si svlékl plášť a rukavice a podal mu je. Snape ho pak nasměroval do obývacího pokoje, vytáhl metr a přeměřil ho. Míry si zapsal. „Pošlu sovu do obchodu, aby ti přinesla nějaké oblečení, abych se nemusel dívat, jak se v těch velkých šatech ztrácíš.“ Řekl to výsměšným hlasem, ale Harry cítil, že jeho ostré hrany jsou otupené, aby neubližovaly.

Odpoledně přiběhla žena z ministerstva, ta s růžovými vlasy, a Snapeovi se omlouvala. Harry ode dveří sledoval jejich rozhovor o magických předmětech. Tonksová Snapea uklidňovala: „Už jsme zjistili, že Merton používal tu hůl k tomu, aby s ní nasekal dříví a děla s ní i jiné domácí práce. Hůl ležela přímo před plným košem dřeva a dokázala ho nasekat všechno najednou, což by jinak pro někoho jeho věku bylo hodně namáhavé. Musel tu hůl vlastnit dost dlouho na to, aby věděl, jak funguje a jak kouzlo zrušit. Zatím víme, že byla v jeho rodině několik generací. Něco jako když dostaneš seznam úkolů, uděláš je a změníš se zpět. Asi se to používalo na práce, které snadněji vykoná někdo mladší. Takže jestli si měnil věk tak snadno…“

Snape se opřel ve svém křesle a složil prsty do věžičky. „To by znamenalo, že to kouzlo není příliš dobré, ne?“

„Ano, myslím, že ano,“ připustila. „Je smutné, že s tím máme tolik práce.“

„Pravděpodobně mu pomáhá někdo silnější,“ usoudil Snape.

„Už jsme to prověřovali, ale nevíme ani, kdo na ministerstvu by to mohl být, natož jestli je to někdo zvenku.“ Pohlédla na Harryho. „Dáme to do pořádku, Harry,“ ujistila ho.

„Nemyslím si, že na to pospíchá,“ poznamenal Snape.

Harry, který si velmi přál, aby tu byla televize, si do svého pokoje nanosil spoustu obrázkových knížek a četl si. Byl tu klid, ani Dudley, ani jeho strýc nekřičeli a nedupali mu nad hlavou. Jen skřítka Harryho občas překvapila, ale nevšímala si ho, jen přiložila do krbu. Harrymu se oheň v pokoji velmi líbil. Dokonce ani Dudley v žádné ze svých ložnic neměl krb. Nejspíš by se jen pokoušel pálit hračky, kdyby ho měl.

Harry otevřel knihu s názvem: Ročenka Kouzelnické Anglie 1980. Bylo v ní hodně obrázků, Harry pomalu otáčel stránky a představoval si, že je to televize. Deset stránek přibližně s osmi fotografiemi na každé, bylo věnováno něčemu, co se jmenovalo Mistrovství světa ve famfrpálu, a Harry, protože strávil dopoledne na koštěti, zjistil, že ho tenhle sport velmi zajímá. Užíval si toho, že je sám a kolem nejsou žádní hluční lidé, kteří by ho okázale ignorovali.

Když se ozvalo zahučení letaxových plamenů, Harry vyskočil a téměř se přerazil o příliš velký župan, jak rychle se tam snažil dostat. Snape na něj z pod schodů vrhl zuřivý pohled, který ho instruoval, aby dával pozor, zůstal, kde je a držel se z dohledu.

Bylo slyšet mužský hlas. „Minerva mě poslala… Chce s tebou mluvit.“ Oba vyšli do haly a Snape se zadíval na Harryho, který krůček po krůčku postupoval vpřed, ale nic mu neřekl.

Druhý muž, který měl prošedivělé hnědé vlasy, špičatou bradu a nos, také vzhlédl. „No podívejme. Jak se máš, Harry?“

Harry opatrně couvl, aby na oba dobře viděl. „Musím na chvíli odejít,“ řekl Snape. „Remus tě pohlídá.“

„Kdo jste?“ zeptal se toho muže Harry.

„Remus Lupin,“ natáhl k němu muž ruku. „Starý přítel tvého otce.“

Snape se zastavil ve dveřích do jídelny. „Může ti vyprávět o rodičích,“ řekl.

Usadili se v obývacím pokoji a Winky jim přinesla čaj. „Ach, děkuji,“ řekl jí Lupin. Harry se napil.

„Znal jste taky mojí mámu?“ zeptal se.

„Ano, Harry, znal. Byla tím nejlepším člověkem, kterého jsem kdy poznal,“ řekl Lupin procítěně.

„Teta se vždycky naštvala, když jsem se jí zeptal,“ stěžoval si Harry. Lupin se křivě usmál a Harry pokračoval: „Ale teď mám nového tátu a to je hezké.“

Lupin málem rozlil čaj. Zavrtěl hlavou, ale neodpověděl, když se Harry zeptal: „Co se stalo?“

Znovu se křivě usmál. „Nic se nestalo, Harry. Většina lidí nepoužívá slovo hezké v souvislosti se Severusem, to je všechno.“

„No, není tak úzkostlivý, jako je teta k Dudleymu, se všemi těmi polibky a objímáním…“

Lupin se napil čaje. „Tak to jsi na správném místě, Harry.“

Snape se vrátil o chvíli později a doprovodil Harryho do jeho ložnice. Harrymu se ale ještě spát nechtělo a tak kroužil po místnosti stejně, jako tu první noc. Podivné fialové zvíře začenichalo, a Harry natáhl ruku, aby uvolnil petlici. Ale než se mu to povedlo, zvíře zasyčelo a ukázalo mu řadu zubů ostrých jako jehličky.

Snape byl okamžitě vedle něj. „Neotvírej to. To je divné… Vypadá to, že tě nepoznává.“ Chvíli ji pozoroval a pak zakryl klec ručníkem. „Běž spát,“ řekl stroze a Harry si myslel, že mluví na zvíře, než se jeho pohled stočil k němu.

Snape došel ke dveřím, odkud po Harrym střelil ostrým pohledem, aby se ujistil, že poslechne. Čelo měl svráštělé a vypadalo to, že ho něco rozrušilo, ale Harry předpokládal, že to muselo být něco, kvůli čemu odešel. Vernon byl také většinou rozzlobený z práce víc, než tím, co udělal Harry. „Remus byl hodný. Řekl mi, že otec hrál famfrpál a že maminka se opravdu dobře učila.“

Snapeův pohled byl vzdálený. „Remus je vlkodlak,“ řekl chladně. „Naštěstí ses s ním seznámil v době, kdy není úplněk.“ Harry na něj zíral velkýma očima. Snape se otřásl a přísně dodal: „Myslím, že jsem říkal, abys šel spát.“

„Ano, pane.“ Harry odspěchal k šatníku, aby našel pyžamo.

Navzdory tomu, že prožitý den řadil Harry k těm nejlepším ve svém životě, noc neproběhla tak klidně jako ta minulá. Probudil se z noční můry se spoustou zeleného světla, kterou někdy míval, ale tentokrát místo malého přístěnku, se ocitl ve velké místnosti, což ho rozrušilo, měl pocit, jako by se v ní ztratil.

Řekl si, že se mu to jen zdá, zklidnil dech a naslouchal, jestli se nepřibližují nějaké kroky. Poslední věc, kterou chtěl, bylo probudit svou noční můrou někoho dospělého, po čemž by následovalo bušení na dveře a nadávky, třebaže nebylo Harryho chybou, že občas míval zlé sny.

Naklepal si polštář, objal ho a zavřel oči. Téměř okamžitě se noční můra vrátila. Slyšel hrozivě zlý, téměř triumfální smích a muže, který něco křičel a náhle utichl. Harry polkl a snažil se pochopit, co to je za noční můru. Obvykle, když zaslechl hlas, a viděl zelenou záři, byla tam žena.

V kleci u zdi zběsile pobíhal barevný tvor a Harry sebou trhl, když za dveřmi zaslechl kroky. Dveře se otevřely a Harry honem zavřel oči, předstíral, že spí.

„Harry?“ oslovil ho Snape. Neznělo to jako že se zlobí. „Máš noční můru?“ Harry nemohl odpovědět a přiznat se. „Na něco jsem se ptal,“ ozvalo se přísněji.

„Jo,“ přiznal Harry tiše. A jeho nový otec došel k posteli. „Promiňte, že jsem vás probudil.“

„Neomlouvej se. Chci vědět, když máš zlé sny.“ Posadil se na postel, Harry cítil, jak se matrace naklonila. „Měl jsi noční můry i včera v noci?“

„Ne.“

„O čem se ti zdálo?“ zeptal se Snape. Když Harry neodpověděl, ptal se dál: „Byly tam temné stíny?“

Harry si promnul oči. „Temné stíny? Ne.“

„Pokud bys ve snech viděl temné stíny, okamžitě za mnou přijď. Rozumíš?“ naléhal Snape důrazně.

„Dobře.“

Snape položil Harrymu ruku na rameno, čímž ho překvapil. Rychle ji stáhl. „Kdybys mě potřeboval, můžeš přijít do mého pokoje, i když si myslím, že to neuděláš. Baby monitor jsem bohužel nechal v Bradavicích. Možná ho zítra přinesu.“

„Budu tu ještě zítra večer?“ zeptal se Harry.

„Odbor záhad, kterému bylo uloženo určit kouzlo, které na tebe bylo použito, není příliš schopným oddělením Ministerstva magie. A to je řečeno hodně mírně. Už by ses chtěl vrátit do normálního stavu?“

Otázka byla položena tak ledabyle, že Harry vycítil, že za tím musí být něco víc. Nikdo se na nic neptal, když nechtěl znát odpověď. „Nevím, co tu dělám.“

„Bydlíš tu,“ odpověděl Snape jemně. „Nemusíš si s tím dělat starosti.“

Harry se podrbal na hlavě a zadíval se do krbu. „Je to tu lepší než u Dursleyových. O moc lepší.“

Snape vstal. „Doufám, že i já to mohu zlepšit. Pokud budeš mít zase noční můru, mohu ti přinést lektvar, aby zmizela.“

Harry pokrčil rameny. „Prostě se to někdy stává.“

Snape se na něj intenzivně díval, ale ne tak dlouho, jako obvykle. Popřál mu dobrou noc a odešel, ale nechal dveře dokořán, pravděpodobně aby lépe slyšel, kdyby se Harry zase probudil. Harry položil hlavu na polštář a přemýšlel, proč strávil tolik času s Dursleyovými, když existovala místa, jako bylo tohle, kde mohl žít.

Poslední komentáře
03.12.2010 12:27:19: Páni, jsem zvědavá, jeslti se jim podaří to kouzlo zrušit, ale asi jo, i když takhle je to zajímavý:...
02.12.2010 22:38:58: Moc děkuji.
02.12.2010 17:39:12: Sákryš, ten Snape by si měl pořídit vlastního potomka. Vypadá to, že mu to s dětmi půjde. Harry jak...
02.12.2010 16:09:11: dík za skvelý preklad, som zvedavá ako dlho bude trvať kým sa Harry vráti