Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

2. kapitola

Plíživá monstra

Leden zahalil Shrewsthorpe do chladné bílé pokrývky. Harry si oklepal sníh z bot, než vstoupil do dveří. V domě bylo ticho, Snape se vrátil do Bradavic a Harry opět žil sám.

S bouchnutím odložil svůj batoh na podlahu v knihovně, koncem dne mu vždycky připadalo, že je dvakrát těžší než ráno. Nečekaná procházka z vlakového nádraží, kde ho vyhodila Letaxová síť, místo aby ho dopravila až domů, ho rozklepala zimou. Byl by se přemístil, kdyby nádražní hala nebyla plná hloupých mudlů, kteří žertovali o Santovi, který se zpozdil. Vytáhl svou nejnovější knihu pro bystrozorský kurz, kterou si odpoledne koupil v Krucáncích a kaňourech. Pomoc prokletým, hlásal název. Pod nadpisem byla vyrytá hůlka obtočená hadem. Harry se okamžitě začetl do kapitoly o uzavírání zranění a četl i v době, kdy obvykle večeřel, částečně i proto, že stať o opětovném spojení šlach se svalem mu vzala chuť k jídlu.

Nakonec ho rozbolely oči a tak knihu odložil. Měl nutkání dojít si dolů do kuchyně pro nůž a vyzkoušet základní kouzla na scelování kůže, ale nemohl se k tomu odhodlat. Jeho žaludek se začal bouřit, dožadoval se večeře.

Zatímco čekal, až se objeví jídlo, zadíval se na stříbrný mlýnek na pepř a sůl. Snapeovi ho poslal k Vánocům Draco Malfoy a Harry si ho podezíravě prohlížel, třebaže Snape tvrdil, že na něm žádné kletby nejsou a ani on sám z něj nic zlého necítil. Vzal tu těžkou věc do ruky. Sůl byla v horní části a pepř v dolní. Byla to věc, kterou by teta Petúnie ocenila, čímž to pro Harryho ztratilo na přitažlivosti, ale nemohl Draca obviňovat z toho, že se ho pokouší potrápit. Třebaže to fungovalo. Byl to takový podivný dárek a Harry se bavil představou, že ho Draco někde ukradl. Objevil se talíř s masem obloženým zeleninou a tak mlýnek odhodil. Škoda, že byl tak masivní a nerozbil se.

Během večeře se za oknem objevila sova od Penelopy. Harry byl velmi rád, že pták přilétl, znamenalo to, že nese nějaké zprávy o těch dvou kouzlech, které na něj Pošuk použil. Po kritice výsledků šestiměsíčních zkoušek se vrhl do výcviku z prudkostí, jež překvapila i jeho samého, ale opravdu se chtěl dokázat ubránit všem útokům, které by při příštích zkouškách mohly přijít.

Dopis začínal nadějí, že Harryho prázdniny byly radostné a dalšími slovy, která v dopise mohla použít jen žena. Ale rychle přešel k předmětu výzkumu, z čehož Harry získal dojem, že Penelopu zkoumání temných věcí potěšilo.

Kouzlo Alibappa není ze středního východu, ale ze Států a bylo vyvinuto ve dvacátém století, proto vypadá jako obří rukavice, ve které bys pravděpodobně poznal boxerskou, kdyby sis kouzlo pořádně prohlédl.

Harry si pomyslel, že byl příliš blízko na to, aby to viděl přesně. Zamračil se, jeho pýcha byla stále ještě poraněna, třebaže zadek se mu už zahojil. Podezíral Moodyho, že účinnost kouzla začátkem roku zrušil. Byly chvíle, kdy doufal, že to tak skutečně je.

Protikouzlo je Jabbajabba, pokračoval dopis, a pod tím byl pečlivý nákres mávání hůlkou. Pohyb opravdu kopíroval boxerský výpad a závěrečný šťouch vyvolal obří rukavici.

Druhou kletbu, kterou jsi popsal a ke které jsi nevěděl inkantaci, jsem neobjevila v žádné knize o soubojích, obraně ani válečné taktice. Ale moje odpověď se zpozdila z toho důvodu, že jsem našla podobný odkaz ve středověké příručce pro švadleny. Je to kouzlo s názvem Modré špendlíky, které sloužilo k udržení částí oděvů na figuríně pro snadnější sešití. Jeho extrémní forma dokáže utáhnout na člověku jeho oděv tak, že se nedokáže pohnout. Harry doufal, že se příliš nešklebila, nebo dokonce nesmála, když to psala. Protikouzlo je Fliteeficus, ale musíš sám na sebe mířit hůlkou a to znamená, že musíš být schopen se pohybovat. S tím Harry musel souhlasit a prohlížel si složitý pohyb hůlkou, který byl nakreslen dole.

Teď už si nebyl tak jistý, že by těm kouzlům chtěl čelit znovu. Ale alespoň o nich něco věděl a to mu přineslo lepší pocit. Napsal odpověď a poslal sovu zpátky.

*****

Druhý den mu výcvik připadal nekonečný, pravděpodobně to bylo tím, že měl na večer něco naplánovaného. Měl podezření, že hodiny v učebně jsou očarované, aby ukazovaly vždy jen o pět minut více, než když s na ně podíval předtím. Raději se na ně přestal dívat.

„Dnes odpoledne začneme se sledovacími kouzly…,“ začal Rodgers.

„Sledovací kouzla?“ vyhrkla Kerry Ann. „Nedostali jsme k tomu žádný text na prostudování.“ Byla zhrozena tím, že není připravená.

Rodgers se na ní za přerušení zamračil a řekl: „Nedostali jste žádný text proto, že jsem nenalezl žádnou knihu, která by byla pro výcvik užitečná, pokud se tedy nechcete omezit pouze na lov zvěře v Africe, protože na to mám k dispozici vynikající učebnici.“

„Oh,“ vydechla Kerry Ann, odstrčila hromádku svých učebnic a sevřela před sebou na stole ruce.

„Pojďte, pomůžete mi s ukázkou, slečno Kalendulová,“ vyzval ji Rodgers. Kerry Ann s povzdechem poslechla. Rodgers jí nařídil, aby se prošla po místnosti. Pak řekl: „Podejte mi botu. Je to jednoduché kouzlo, ale potřebujete k tomu alespoň jednu z bot, která vytvořila stopy.“

Poklepal na špičku a patu červené kožené boty a mezi hůlkou a botou se zajiskřilo. Pak širokým obloukem namířil hůlkou na podlahu. Objevila se změť slabě až sytě růžových překrývajících se stop. „Vidíte ty starší? Jsou pravděpodobně z minulých dnů. Barva naznačuje stáří, pro případ, že byste to ještě nepochopili.“ Znovu mávl hůlkou a stopy byly pryč, vrátil Kerry Ann botu. Musel jí zarazit, když chtěla odejít. „Nezkusíte si to?“

„Můžete mi znovu ukázat ten pohyb hůlkou?“ zeptala se Kerry Ann.

Po mnoha pokusech se jí to konečně povedlo a pak byli postupně vyvoláni i ostatní.

„Dobrá,“ řekl Rodgers, když to všichni zvládli. „Takže příští týden přejdeme na nějaká obtížnější kouzla, která si procvičíme v terénu. Teď si to zopakujeme s botami někoho jiného, chcete začít, slečno Kalendulová?“

„Ani ne,“ zamumlala Kerry Ann, vrátila se na své místo a sklonila se, aby si zavázala boty. „Slyšela jsem, že máš večer rande,“ šeptla přitom Harrymu.

„Kdes to slyšela?“ zeptal se Harry.

Kerry Ann se usmála. „Jsi hodně sledovaný, Harry.“

Vpředu poklepával Aaron na svou vlastní botu. Harry zašeptal: „Nepovídej. Tak kde jsi to slyšela?“ Měl zlou předtuchu, že Belinda, nebo ještě hůř madame Bonesová, to vydaly speciálním informačním bulletinem.

Kerry Ann se k němu naklonila. „Belinda požádala svou kamarádku Jezzy, aby jí poradila, co si má obléknout a ta to řekla své sestře Jami, a ta zase své nejlepší přítelkyni Sarah, na kterou jsem včera náhodou narazila v Příčné ulici.“

Harry zamrkal. „Prosím, řekni, že alespoň ta první část není pravdivá.“

„Proč?“ zeptala se Kerry Ann. Zasmála se a rychle se podívala, jestli si toho Rodgers všiml. „Měl bys to raději vzdát, Harry,“ zavrtěla hlavou.

Harry se k ní naklonil a zašeptal. „Je mi jedno, co si oblékne.“

„Ale jí ne,“ řekla Kerry Ann koutkem úst. „Měl bys jí zalichotit. Alespoň se pokus si všimnout.“

Harry se zamračil, byl v pokušení udělat pravý opak, už jen z principu. Povzdychl si. Kerry Ann byla vyvolána, aby zopakovala kouzlo, a když se vracela a Harryho míjela, zeptal se jí: „Takže, jaké květiny má Belinda ráda?“

*****

Harry čekal na Belindu před jejím domem. Zavolala na něj z okna, aby chvíli počkal, ale jemu to nevadilo, protože padal sníh a za malou chvíli byla ulice kolem pohádkově bílá. Pozoroval jiskřivé vločky tančící ve světlech lamp. O pár minut později seběhla Belinda po schodech oblečená v přepychovém hnědém plášti, který na ní ještě neviděl.

„Hezký plášť,“ řekl Harry a pomyslel si, že jí v něm musí být příjemně teplo.

Belinda se začervenala. „Díky. Půjčila mi ho kamarádka.“

Ach, tak to je Jezzyin plášť? Harry měl velmi blízko k tomu, aby se zeptal, jen aby viděl její překvapení. Ale jeho nechuť k drbům, a přesvědčení, že jich koluje nechutně moc, ho zadržely. „Vypadá teplý,“ řekl raději.

„A to se mi právě hodí,“ poznamenala Belinda nenuceně naznačujíc, že o nic jiného jí nešlo.

„Doufám, že tohle se ti bude hodit také,“ řekl Harry, podal jí růžové růže a pogratuloval si za tento tah.

Byla dojatá. „Díky,“ usmála se a přičichla k nim. Pak se zeptala: „Opravdu chceš jít do Wranova brlohu?“

Harry navrhl místo, které nedávno navštívil s Ronem. Belinda chtěla jít na nějaké klidnější místo, vhodnější pro jejich schůzku, ale Harry to zavrhl, aniž by přesně věděl proč. „Líbí se mi tam,“ řekl a myslel si, že hluk by mohl vyplnit jakékoliv prázdné místo v jejich konverzaci. Na ministerstvu se mu stalo málokdy, že by viděl temné tvory, možná proto, že tam bylo příliš mnoho magicky silných jedinců, ale v ulicích Londýna se cítil nejistý, hlavně v noci.

Belinda se zamračila a zadívala se přímo před sebe. Za dalším rohem ale uchopila Harryho za ruku v rukavici. Než se dostali k hospodě, sníh začal tát. Uvnitř byli všichni oblečeni skoro slavnostně. Harry se také oblékl lépe, než původně chtěl. Když pomáhal Belindě z pláště, povedlo se mu pochválit jí šaty a ona se opět začervenala.

Objednali si pití a vzápětí ho dostali. Byl čtvrtek, takže tu nebylo mnoho lidí, a když se otevřely dveře a objevila se v nich známá tvář, Harry okamžitě odložil sklenici.

„Rito?“ řekla Belinda při pohledu na reportérčinu usmívající se tvář, když se zastavila u jejich stolu. Její fotograf stál za ní, jakoby se skrýval.

„Dobrý večer,“ pozdravila je Rita rozjařeně. „Dnes večer vypadáte báječně, pane Pottere.“

„Tohle je mudlovské místo… Co tu děláte?“ zeptal se Harry.

Rita se neurazila. „Máme od ministerstva povolení tu být, jako jiní novináři. Jen jsme museli změnit naše vybavení za tyhle mudlovské věci, ale to je jen malá cena, kterou jsme museli zaplatit. Hlavně proto, jak do mě můj šéf ryl, abych sehnala nějaký pěkný obrázek vás dvou.“

Harry byl velmi rád, že je v místnosti takový hluk. Zhluboka se nadechl, když se mu zazdálo, jakoby mu pod šaty zavál studený vzduch. Malý pes sedící nedaleko pod barovou stoličkou se zuřivě rozštěkal, jeho pán ho okřikl, takže pak jen výhružně vrčel. Fotograf opatrně obešel Holoubkovou, jako by ta malá věc na vodítku mohla být nebezpečná. Harry se statečně snažil uklidnit a pes umlkl.

Belinda si skousla ret. „Zdráhám se navrhnout, že když ji necháme, aby nás vyfotila, že pak odejde…,“ řekla.

Harry udusil podezření, které se mu vkrádalo do mysli, protože by tak nad sebou ztratil kontrolu. Vzhledem k počtu lidí, kteří věděli, kam půjdou, neměla Holoubková žádný problém je najít. S malým výsměchem v hlase řekl: „Opravdu, Holoubková, není spousta důležitějších věcí, o kterých byste měla informovat?“

„Existují důležitější věci, o kterých by se mělo psát,“ řekla Belinda způsobem, který naznačoval, že je jich opravdu hodně.

Holoubková se na ni zadívala svýma korálkovýma očima dravce. „Dáte mi něco exkluzivního, slečno Bellunová?“ zeptala se dychtivě.

Belinda se na reportérku blahosklonně zadívala. Maličko posměšně řekla: „Existuje velmi mnoho rozčílených lidí, kteří by si s vámi rádi soukromě pohovořili, slečno Holoubková. Já o to nestojím. Chápete, že.“

Její tón i slova byla velmi silná. Harry byl ohromen. Také byl zvědavý, o co vlastně jde.

„Mé priority,“ vysvětlovala Holoubková trpělivě, „nejsou vždy totožné s prioritami mého zaměstnavatele. To mi věřte. Ale potřebuji nějakou fotografii. Kamarádská by stačila, není potřeba, aby to vypadalo, že jste zakoupil nějaký drahý šperk.“

Harry protočil očima. „Harry?“ vybídla ho Belinda. Harry stiskl zuby. Nerad se ocital v úzkých. Okolní hosty začal zajímat starý fotoaparát kouzelnického fotografa.

„Jasně,“ řekl v domnění, že jakýmkoliv způsobem se Holoubkové zbaví, přispěje to k jeho vnitřnímu klidu. Ale nelíbilo se mu to. Belinda vstala, přesunula se vedle něj a vzala ho za ruku.

„Ach, to je pěkné,“ předla Holoubková a Harry po ní střelil temným pohledem. „Nechcete, aby se vás děti bály, že ne?“ zeptala se Holoubková. Harry se přestal mračit a fotograf rychle pořídil obrázek. Holoubková něco šeptla Belindě, mávla na Harryho a zmizela. Hosté restaurace se na ně ještě chvíli zvědavě dívali, než se vrátili ke svým rozhovorům.

„Co říkala?“ zeptal se Harry.

„Nic.“

„Opravdu?“ Harry byl stále rozzlobený a odrazilo se to na jeho hlase.

Belinda si přitáhla skleničku z druhé strany stolu a napila se. „Chtěla dokázat, kolik toho ví.“

„Ví o čem?“ zeptal se Harry.

Belinda se na něj podívala a pokrčila rameny. „Ministryně Bonesová chce jmenovat Popletala vedoucím Odboru záhad.“

Harry se zrovna napil a teď téměř všechno vyprskl. „To není dobrý nápad. Proč?“

„Protože má pořád ještě hodně přátel, kteří to dělají složité. Dělají problémy tam, kde by žádné být neměly, takže jim občas musí hodit nějakou kost. A někdo to dělat musí.“

Harry uvažoval, že si zajde pro další pivo, protože tohle dopil příliš rychle. „Nesnáším Popletala,“ zavrčel do sklenice.

„Taky ho nemám ráda,“ přiznala Belinda. „Ale jak velkou škodu může udělat na Odboru záhad? Nikdo pořádně neví, co vlastně dělají.“

„Velkou,“ tvrdil Harry. „Mohl by dělat potíže, které by se nedaly vystopovat. A bude tam společně s Ogdenem… ten mě taky nemá rád.“

Harry donesl od výčepu další pivo a Belinda si s ním přiťukla. „Myslíš, že tě Popletal nemá rád?“

Harry upil několik doušků, přemýšlel o tom. „Ne, takhle to nemyslím. Má strach, že bych mohl vstoupit do politiky.“

„Opravdu?“

„To bych řekl,“ tvrdil Harry a byla mu odporná představa, že by se měl točit kolem Popletala. Vzduch kolem náhle zolejovatěl a tak začal rychle myslet na něco jiného.

O hodně později Belinda řekla: „Dáme si ještě skleničku, nebo se vrátíme ke mně?“

Harry se podíval na hodinky. „Zítra mám výcvik v terénu, takže už bych neměl pít.“

„Takže ke mně?“ zeptala se Belinda.

Harry pomyslel na klidné místo, kde by nad sebou neztratil emocionální kontrolu, bylo to znepokojivé, hrozně špatné. „Eh, ne, myslím, že už půjdu.“

Cestou k jejímu domu, kam jí Harry doprovázel, řekla: „Myslím, že se ti nelíbím tolik, jako ty mě.“ Znělo to smutně.

„Tak to není,“ odporoval Harry nervózně, což ho rozzlobilo a náhle to bylo ještě horší. Sáhl do kapsy pro hůlku, jen tak, pro všechny případy, třebaže neměl ponětí, jaké kouzlo by měl použít. „Jen se toho teď děje příliš mnoho.“

„To bude ještě dlouhou dobu,“ zdůraznila pragmatiky.

„Doufám, že ne,“ řekl Harry okamžitě. Jestli bude jeho schopnost přitahovat temné věci trvat ještě déle, dobře… Raději to nedomyslel.

Zastavili se před domem, ulice byla tichá a prázdná. „Harry,“ začala tónem, který plně upoutal jeho pozornost. „Vím, že nejsi panic, protože…“

„Cože?“ vyhrkl Harry.

„No, během Rothschildova soudu jsi musel odpovědět…“

Harry si promnul čelo a zahleděl se na mokrý chodník. Zrovna tak jako se na některých věcech shodovali, jako byla třeba Harryho minulost a ministerská politika, opakovaně si připomínal, že v ostatních věcech tak jednotní nebyli. Vlastní hrdost mu napovídala, aby to nechal být a nevšímal si toho.

Belinda si dala ruce v bok a řekla: „Není v tom nějaká jsem-vlastně-temný-čaroděj věc, že ne?“

„Nevím,“ připustil Harry. Cítil, že ho zaskočila a bránil se tomu. Na mysl mu přišla spousta odpovědí, včetně přijetí pozvání do jejího bytu. Vzal ji za ruku. „Je příliš těžké to vysvětlit.“

„Takhle se z toho těžko dostaneš,“ komentovala to.

„To nechci. Podívej, jakmile o tom začneš mluvit, je to o hodně těžší.“ Harry tohle řekl, aniž by si to rozmyslel. Dívala se na něj pochybovačně. „Ale ano,“ tvrdil Harry. Mávl rukou k jejímu bytu. „Kdybych teď přijal tvé pozvání, co by sis myslela?“ Vypadala zamyšleně.

Neodpověděla, jen řekla: „Jsi hodně mrzutý.“

Harry svěsil ruce. „Ještě jsi mě neviděla opravdu rozčíleného.“ Ulicí projelo auto. „Musím brzy vstávat a před výcvikem se ještě alespoň tři hodiny učit. Severus nebyl spokojený s mými výsledky při šestiměsíčních zkouškách, takže se musím víc snažit. A taky musím být v terénu hodně soustředěný.“

„Nikdo nepředpokládá, že bys mohl být při práci v terénu v ohrožení,“ odporovala mu maličko hádavě.

„Jo, to říkají. Zlo je ke mně přitahováno,“ konstatoval a pomyslel si, že ve správných souvislostech to vlastně bylo přiznání. „Pořád si musím dávat pozor.“

„No, tak dobrou noc,“ otočila se a šla ke dveřím.

„Belindo,“ zavolal na ní Harry měkce. Pomalu se otočila, hlavu skloněnou. Harry k ní přistoupil a políbil ji. Když skončil, její výraz se změnil.

„Tak dobře. Dobrou noc,“ zopakovala, ale už se nezlobila.

*****

„Harry,“ pozdravil ho druhý den ráno Pastorek, „dneska půjdeš se mnou.“

„Ach,“ řekl Harry a ramena mu poklesla. „Myslel jsem, že s Tonksovou.“

„Musela odejít,“ vysvětloval vysoký černý muž a přehodil si přes ramena plášť. „V pořádku?“

Harry spolkl své zklamání. Po včerejším večeru se těšil na to, že bude bystrozorce dělat stín mnohem víc, než kdykoliv předtím. Pravděpodobně to bylo špatné, Tonksová se k němu chovala vysloveně profesionálně.

Pastorek si uklidil stůl a všechny brky umístil do stojánku. Jeho stůl byl v celé kanceláři nejuspořádanější. „Pokud se nic nestane, bude to jen rutinní hlídka. Z toho co jsem slyšel, s tebou se na hlídce nikdo nenudí.“ Zazubil se na Harryho všemi svými bílými zuby.

„Nemám v úmyslu přitahovat potíže,“ řekl Harry.

Pastorek ho cestou ke dveřím poplácal po rameni. „Alespoň bychom je nemuseli hledat,“ podotkl spokojeně.

Harry protočil očima a šel za ním. Přemístili se z chodby, aby nerušili ostatní, kteří pracovali u svých stolů. Když se s třeskem objevili v malé uličce, Harry si přál, aby se to dalo udělat potichu. Snape mu vysvětloval nějaké techniky, jak se objevit opatrněji, ale třesk nebyl o mnoho menší a hrozila při tom větší pravděpodobnost rozštěpení, takže se o to Harry obvykle ani nepokoušel.

Nějakou dobu procházeli alejemi a bočními londýnskými uličkami. Pastorek se občas zastavil a rozmlouval s lidmi, ale mnohem méně často, než to dělala Tonksová. Pak zapípala bystrozorská tabulka, Pastorek si přečetl zprávu a odpověděl na ni.

„Ach, máme úkol. Co jsem říkal?“

„Co je to?“ zeptal se Harry nedočkavě, když se vrátili zpátky na ministerstvo.

Pastorek hned neodpověděl. Podal Harrymu koště ze stojanu na konci chodby. „Máš rukavice?“ zeptal se a spokojeně přikývl, když Harry vytáhl nové rukavice od Hagrida.

„Co je to za úkol?“ zeptal se Harry v naději, že nebude příliš na obtíž.

„Zatoulaný mazlíček,“ vysvětil Pastorek a smazal tím nadšený výraz z Harryho tváře. „Pojď,“ řekl a dlouhými kroky ho vedl k výtahu. „Přemístíme se letaxem.“

Objevili se v malém kamenném domě. Ohniště bylo studené a Harry si všiml, že na hrubém dřevěném stole leží jen zpola snědená snídaně.

Venku pochopil proč. Malý kulatý muž s hnědým plnovousem se dohadoval s podobnou, i podobně oblečenou, ženou v zástěře. Od úst jim stoupala pára, jak na sebe křičeli. Pastorek k nim po křupajícím sněhu přistoupil.

„Jste bystrozoři?“ zeptala se žena se silným přízvukem. Muž si Pastorka podezíravě prohlížel.

„To skutečně jsme, madam,“ odpověděl Pastorek sebejistě a lehce se jí uklonil.

„Hmf,“ odfrkla si žena znechuceně. „Nepotřebujeme žádnou pomoc. Ten zatracenej rošťák, neměl vystrkovat svůj zvědavej dlouhej nos ven… To teda ne.“

Muž si zamračeně prohlížel Pastorka. „Hele, my víme, že na ministerstvu nejsou žádný mauři,“ zamumlal.

Harry popošel blíž, ale nepostavil se vedle bystrozora. Teď pochopil, proč se Pastorek choval tak přívětivě; snažil se tomuhle předejít. Nad mužovým rozhořčeným výrazem v Harrym vzkypěl hněv. Ale to nemohl připustit. Mohlo by to mít katastrofální následky. Zatímco bojoval sám se sebou, Pastorek nedotčeně pokračoval: „Jak jsem vyrozuměl, utekl vám mazlíček?“

„Jo,“ odpověděla žena a ukázala na obrovský kůl, podobný veliké kotvě, vytažený ze země. Dům a okolní pozemky se rozkládaly na malebném útesu nad oceánem.

„Kterým směrem si myslíte, že letěl?“ zeptal se Pastorek.

„Určitě na Island,“ řekla žena a nehtem na malíčku se šťourala v zubech. „Je říje, to víte. Nedali jsme mu jíst, ale stejně měl sílu. Lítá kolem. Vždycky se vrátí domů.“ Muž si odfrkl a žena se opravila. „Nakonec. Asi se zastavil někde na svačinku. Není to naše vina, víte?“

Pastorek zavrtěl hlavou a zadíval se na oceán. „Co uteklo?“ zeptal se Harry s obavou.

Pastorek naklonil hlavu na stranu. „Velšský zelený.“

Harry vykulil oči a pak se zeptal. „Draci se přece chovat nesmějí?“

„Tohle pravidlo bylo ministerstvem zavedeno teprve před třemi sty lety. Některé rodiny je ale stále chovají,“ vysvětlil Pastorek. „Jsi připraven na lov draka?“ zeptal se.

Harry úplně zapomněl na svůj hněv. „Ano, pane.“

Pastorek se na něj usmál. „Můj partner a já vám draka přivedeme zpátky, bude-li to možné,“ řekl svým galantním způsobem a položil Harrymu ruku kolem ramen. Jejich pozornost se poprvé přesunula na Harryho a zrovna tak na jeho jizvu. „Myslím, že se za pár hodin uvidíme,“ řekl Pastorek. Nasedl na koště, kývl na Harryho, aby udělal totéž a za chvíli se vznesli nad oceán.

Bílá mlha zakrývala vše kolem a ulpívala jim na pláštích a vlasech jako jinovatka. Harry se ohlédl na mizející pobřeží a snažil se překřičet vítr. „Opravdu se pokusíme chytit draka letícího vysokou rychlostí?“

Pastorek přilétl blíž, až se jejich košťata téměř dotkla. Pokud takhle dokážou letět, bude snadnější hovořit. „Není náhoda, že uletěl. Jsou to staří, omezení lidé a k tomu podvyživený drak. Možná ho doženeme.“

Harry pokrčil rameny, let přes vzdouvající se vlny se mu líbil víc, než nekonečné bloumání v zastrčených uličkách. Ministerský Zameták jedenáct letěl opravdu dobře, Harry měl podezření, že si někdo na oddělení pohrál s jeho bezpečnostními kouzly. Uvažoval, jestli by dokázal udělat také něco takového s Ginnyiným koštětem; líbilo se mu, jak koště reaguje, jak je stabilní i při prudkém manévrování.

Po půl hodině zahlédli v mlze stín. Pokud by to nebyl drak, bylo by to opravdu divné. Pastorek k němu opět slétl. „Takže, plán je takový: určitě má na obojek připojený řetěz, který je těžký a pravděpodobně ho zpomaluje. Chci, abys ho předhonil a rozptýlil ho. Já ho chytím a otočím“

„Mám letět dopředu?“ ujišťoval se Harry, myslel přitom na plameny, kterými jsou draci vybaveni.

„Ano,“ potvrdil Pastorek se širokým bílým úsměvem. „Bude to hračka, Harry.“

„Budeš mi dlužit velký dort,“ zamumlal Harry, když se od něj Pastorek odpoutal.

Když se k drakovi přiblížili na tři sta yardů, Pastorek kývl na Harryho, aby vyrazil. Harry to udělal, plášť za ním vlál a pleskal ve větru, když draka míjel. Neupoutalo to takovou pozornost, jak čekal. Drak byl soustředěný na něco před sebou, takže Harry musel křičet a mávat rukama, aby ho donutil se na něj podívat.

Oči se mu zúžily a hrudník se rozšířil. Harry prudce vzlétl, když proti němu vyrazil plamen a rozprskl se v mlze. Ocitl se nad drakovým hadovitým krkem, přesně tam, kde začínala křídla. Drak zvedl hlavu a zpomalil natolik, že donutil Harryho brzdit. Pastorek zahákl konec drakova řetězu za své koště a širokým obloukem se stáčel zpátky. Harry sledoval, jak mizí v mlze a táhne draka za sebou. Ten se pokusil zasáhnout Pastorka dalším výbuchem plamene, ale vypustil jen oblak kouře a nespokojeně zařval.

„Jen pojď. Nemůžeš se jen tak potulovat, lovit ovce a pak někde usnout.“ Pastorek poháněl své koště vpřed, ale drak vzdoroval; trhl hlavou a řetěz sklouzl z bystrozorova koštěte. Znovu se stočil na západ, ale křídly mával pomaleji a ztrácel výšku stejně, jako rychlost.

Pastorek se znovu pokoušel zachytit řetěz a Harry létal kolem drakovy hlavy, aby ho rozptýlil a doufal, že se vyhne plamenům. Nepovedlo se. Oheň vzplál a Harry byl příliš blízko. Uhnul a schoval se pod plášť, který vzápětí začal hořet. Řetěz byl znovu zachycen a Pastorek volal něco, čemu Harry nerozuměl. „Jsem v pořádku!“ zakřičel Harry zpátky a pokoušel se uhasit plášť zmrazovacím kouzlem. Slétl blíž k vodě a letěl těsně nad vrcholky vln. Ledová mořská voda mu zmáčela nohy a uhasila plášť i rukáv jeho svetru.

Harry zkontroloval, jestli nedoutnají ocasní proutky koštěte a přidal na rychlosti, aby dohnal Pastorka, který táhl draka domů. Drak znovu vypustil plameny, ale řetěz byl dostatečně dlouhý a oheň muže nezasáhl.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Pastorek ustaraně, když ho Harry dohonil.

„Jo, jo“ tvrdil Harry. Necítil žádnou bolest, ale ledové mokré oblečení, to byl problém. „Doženu tě, musím se usušit.“

„Zůstaň se mnou,“ odporoval Pastorek a rychle se ohlédl na draka. „Neletíme nijak rychle. Zkus ohřívací kouzla.“

Harry jich na sebe během dalších deseti minut několik použil a pak se rozhodl, že už je suchý dost. Po nějaké době přistáli a Pastorek s majiteli odvedli draka do jeho výběhu. Harry nechtěl, aby si všimli jeho ohořelého pláště a tak čekal u domu, zatímco Pastorek sepisoval s čarodějkou a kouzelníkem protokol. Několik ovcí se k sobě choulilo ve vedlejší ohradě, nevypadaly z drakova návratu šťastně. Drak se na zasněžené zemi stočil do klubíčka, hlavu položil na zadní nohu a zavřel oči. Pastorek nechal manželům podepsat několik formulářů a pak mohli odejít.

Když se vrátili na ministerstvo, cítil Harry za svého oblečení spáleninu. Plášť, který dostal od Snapea k předminulým Vánocům, byl nadobro zničený. Harry ho smotal a strčil do batohu. Seděl u Pastorkova stolu a čekal, až bystrozor vyplní hlášení, když vešla Tonksová oblečená do černých mudlovských šatů a s černým kroužkem na obočí. Hned jak vešla, začichala a všimla si Harryho očouzeného rukávu.

„Zapletl ses s draky, Harry?“

„Ano,“ odpověděl Harry vyrovnaně.

„Copak Odbor pro dohled nad kouzelnými tvory na hlášení nereagoval?“ zeptala se Tonksová zmateně.

Pastorek odpověděl, aniž by vzhlédl od hlášení. „Říkali, že se tam dostanou až odpoledne. A stejně, když tam byli před třemi lety, tak se s majiteli pohádali a pak museli zasahovat bystrozoři. Rodgers si myslel, že tenhle úkol se pro výcvik hodí.“

Tonksová uchopila Harryho za ruku a z doteku jejích jemných prstů se mu rozechvěl žaludek. „Nejsi popálený?“ zeptala se a zkoumala mu ruku z obou stran.

„Ne,“ ujistil ji Harry.

„To je dobře. Zjednodušuje to papírování.“ Posadila se ke svému stolu. Její vlasy změnily barvu ze zelené na obvyklou růžovou, něco hledala ve složkách na svém stole.

Zatímco Pastorek psal, Harry na Tonksovou nepokrytě zíral. Když se Pastorek náhle zvedl, Harry neměl ponětí, kolik času uběhlo. Opravdu bych tohle dělat neměl, rozhodl se.

*****

V neděli poslal Harry Belindě sovu, s dotazem, zda by s ním nechtěla zajít k Rozbitému svícnu na Příčné ulici na oběd. Měl pocit, že by jí měl vynahradit jejich poslední schůzku a taky ji chtěl vidět; byl k ní bez příčiny hrubý a nemohl to popřít.

Setkali se v malé restauraci nad obchodem madam Malkinové, do které se vcházelo vrzajícími železnými dveřmi. Na skřetovi, který zde pracoval, bylo hned poznat, že se nikdy neškolil v Gringottově bance. Nejdřív tvrdil, že žádné volné místo nemají, pak si Harryho překvapeně prohlédl a okamžitě je odvedl k nejlepšímu stolu u okna, s výhledem na Příčnou ulici.

„Tak tohle by neudělal ani pro ministryni,“ dobírala si Harryho Belinda. Byla samý úsměv a vypadala velmi roztomile v kozačkách až na stehna a tlustém svetru s rolákem ve stejné barvě, jakou měly její vlasy. Harry měl na sobě svetr, který mu věnovala, a doufal, že jí tím obměkčí.

Zatímco jedli lotrinský koláč, nezávazně si povídali. Harry byl klidný a cítil se mnohem lépe, než celý minulý týden. Kdyby se takhle cítil pořád, byl by jeho život úplně v pořádku. Jeho neobvyklý klid byl narušen hlasem z nedaleka: „Ach… Potter.“

Harry se ohlédl a zjistil, že u stolu za ním se usazují Malfoy s Parkinsonovou. Pansy řekla: „Měli bychom jít na oběd někam jinam, zlato… Nejlepší stůl v tomhle podniku zabrala lůza.“

Draco jí nepodpořil, tvářil se vážně. Belinda byla připravená odseknout něčím, co se k dámě nehodilo, ale Harry, který byl ještě stále Dracovi vděčný, že pomohl s jeho záchranou, zjistil, že se usmívá. „Dobrý den,“ řekl vlídně a Pansy se zatvářila velmi kysele a nechápavě.

Draco přejel očima z Harryho na Belindu. „Podlézáš ministryni, jako obvykle, Pottere?“

Harry s úsměvem odsekl: „Nepotřebuji ministryni podlézat, pane Malfoyi.“

Malfoyovy rty se znechuceně zkřivily. „Ne, to bych ani nepředpokládal, pane Pottere.“ Přimhouřil oči a tišeji řekl: „Nebylo by podivné věřit, že jsi nepotřeboval nějakou protekci, abys získal tenhle stůl?“

Belindě zaplály oči a zhluboka se nadechla, jako by se chystala k protiútoku. Harry jí uchopil za ruku, aby tomu předešel. „Začal jste se zajímat o blaho obyčejných kouzelníků a čarodějek, pane Malfoyi?“

„To sotva,“ odfrkl si nazlobeně Draco. Ještě tišším hlasem řekl: „Jen jsem něco zaslechl.“ Chvíli Harryho studoval, než dodal: „A samozřejmě, ministerstvo to ignoruje, jako vždycky.“ Otočil se a vypadalo to, že si nepřeje být rušený.

Harry mávl na Belindu, aby udržela svůj hněv na uzdě. Zaplatili a odešli hned, jak dopili čaj.

„Nikdy jsem neměla Malfoye ráda,“ syčela Belinda skrz zaťaté zuby cestou ven. „Ministryně předpokládá, že hledá jen něco, z čeho by mohl mít prospěch, myslím,“ pokračovala jedovatě.

„Jen mě chtěl naštvat,“ poznamenal Harry, rozzlobená Belinda ho fascinovala. „Nechci, aby měl navrch.“

„Hm…,“ zavrčela a energicky kráčela ulicí. „Vadí mi,“ stěžovala si. „Jeho smrtijedský otec a všechno ostatní.“

Harry se zastavil před cukrárnou Floreana Fortescua, pomyslel si, že horké kakao by bylo fajn. Belinda se otočila, když si všimla, že není vedle ní a zamířila zpátky, ramena shrbená, plášť jí na nich visel celý nakřivo.

„Není jediný,“ připomněl Harry.

Belinda se na Harryho zadívala. „Hmf. Co… myslíš, že by jeho otec neměl být v Azkabanu?“

Harry se zasmál. „Víš, kolikrát se mě Lucius pokusil zabít? Pustil bych ho z Azkabanu jen proto, abych mu dal hůlku a v souboji si s ním vyjasnil pár věcí.“

„To nemyslíš vážně… že ne?“ zeptala se.

Harry se dotkl hůlky ve své kapse. „Naprosto vážně,“ ujistil ji. „Rád bych si to s ním rozdal. Měl rád Voldemorta. Rád ubližoval lidem.“

„Takže dát mu nakládačku by bylo dobré?“ zeptala se Belinda opatrně.

Stále klidný Harry odpověděl: „Jen v čestném souboji.“ Nečekal, že to pochopí, takže mu nevadilo, že to opravdu nepochopila. Když děti v dlouhých pláštích odešly od okénka, objednal dvě horká kakaa.

„Lidé nechápou, jak těžké je vést kouzelnický svět,“ zamumlala Belinda a pokračovala: „Balancovat mezi potíráním nelegální magie a podporou kouzelnické aktivity. Trvá tři roky, než se povede rozšířit Příčnou ulici a lidé jsou schopni si jen ztěžovat, že si nemohou koupit létající koberec. Zafinancujeme nové křídlo nemocnice Svatého Munga, ale jediné co slyšíme, jsou stížnosti, že si čarodějky nesmějí míchat toxické pleťové masky.“

Harry jí podal kakao a doufal, že by jí mohlo uklidnit. Napila se a povzdechla si. Harry byl na nadávky na ministerstvo zvyklý, její rázná obrana ho zaskočila.

„Víš, co Draco myslel, když říkal, že něco zaslechl?“ zeptal se.

Belinda se zahleděla do dálky a pokrčila rameny. „Mohlo to být cokoliv. Myslela jsem, že jsi říkal, že tě chtěl jen naštvat.“

„Myslím, že zrovna tohle myslel vážně,“ řekl Harry a vzpomněl si na Dracův výraz; byl si jistý, že se Draco něčeho obává. Neúspěšně se pokoušel představit si, že by mu poslal sovu, aby se zeptal.

„No,“ řekla Belinda, když došli na konec ulice. „Musím tě teď opustit… doprovázím ministryni na slavnost otevření Muzea magického hornictví v Lopwell.“

„V neděli?“ divil se Harry.

Belinda pokrčila rameny. „Jo, a příští týden bude taky rušný. Stavíš se u mě na oběd?“ zeptala se a znělo to nadějně.

„Samozřejmě,“ odpověděl Harry.

*****

Všech sedm se jich shromáždilo brzy ráno na pobřeží. Munz a Blackpoolová, starší učni, se připojili částečně proto, aby si oživili své vědomosti a částečně proto, aby pomohli s výukou. Vysoko v mracích letělo letadlo a dělalo takový rámus, jaký dělají jen mudlovské vymyšlenosti. Rodgers ho sledoval a čekal, až hluk utichne, aby mohl začít. „Myslím, že asi nemůžeme dát všem mudlům košťata, abychom zajistili klid?“ poznamenal a pokračoval: „Tohle je dobrý den pro sledování stop v čerstvém sněhu, protože v něm jsou stopy nepředvídatelné. Máme na to jen pár hodin, takže začneme.“

Vysvětlil jim nová kouzla. Jedno pro zobrazení všech stop v oblasti. Když ho použil, na zemi se nic neobjevilo. Pak použil kouzlo na odhalení týden a více starých stop, bylo to závislé nejen na síle kouzla, ale i na tom, jak silně od té doby pršelo. A další na označení jediného druhu stop. Toto poslední kouzlo bylo nejtěžší, inkantace byla velmi dlouhá a vyžadovalo to hodně soustředění. Pouze Augustusi Munzovi, Harrymu a Kerry Ann se jedenkrát povedlo, ale nedokázali to zopakovat, což je zklamalo. Museli to dlouho procvičovat, zatímco ostatní kolem nich vytvářeli množství dalších matoucích stop.

Harry se snažil potlačit zklamání ze svého neúspěchu a musel trochu poodstoupit a soustředit se jen na to, co dělají ostatní a na nic jiného. Tak usilovně, že se kolem něj rozvířil sníh, jakoby ho poháněl vítr. Rodgers se zamračeně rozhlédl, když se to stalo, vyplašilo ho to.

„Hm,“ řekl a s hůlkou v ruce kontroloval okolí. „Tohle by mělo být zajištěné místo… Budeme to tu používat dlouho.“

Harry zíral na své vodou obarvené boty a předstíral, že je zamyšlený. Kerry Ann s Aaronem si šeptali drby o jmenování Popletala, které bylo ráno oznámeno, a o Percyho nedostatku vkusu. Vineet sledoval Rodgersova kouzla. Münz s Blackpoolovou si povídali kousek stranou. Na Harryho se nikdo nedíval a on se cítil nepříjemně z toho, jak snadno nad sebou ztrácí kontrolu. Vedl si celkem dobře, ale myslel si, že možná není dost ostražitý. Polkl a donutil se nasadit neutrální výraz, než zvedl hlavu a podíval se na svého instruktora, který právě dokončil kontrolu okolí.

„Pottere, jste na řadě,“ řekl Rodgers a na jeden vyděšený úder srdce si Harry pomyslel, že odhalil zdroj té podivné magie.

Harry se otočil k ostatním zády a poslouchal, jak vytvářejí čerstvé matoucí stopy kolem značky, kterou tam jeden z nich položil. Zatímco čekal, nohy mu začaly mrznout a musel použít ohřívací kouzlo. Konečně mu Rodgers dovolil, aby se otočil. Jeho kamarádi ustoupili stranou, vypadali sami se sebou spokojení. Sledování stop ve sněhu a mezi sem tam vykukujícími trsy trávy neprozradilo zdroj jejich potutelných úsměvů.

Harry pečlivě obešel značku a nejdřív se pouze očima pokoušel sledovat stopy toho, kdo jí na zem položil. Stopy všech bot vypadaly stejně hluboké a, i když se lišily velikostí, vypadalo to, že jich po jedné cestě kráčelo několik. Harry vyvolal první kouzlo a na zemi se rozsvítily stopy, ale některé byly tak blízko sebe, že se nedaly odlišit. Harry se sklonil a hůlkou se dotkl jedné řady stop, vyřkl inkantaci, kterou předtím použít nemohl. Vyzkoušel to třikrát, soustředit se bylo docela těžké, zvlášť když mu Aaron s Blackpoolovou pokaždé ironicky zatleskali. Nakonec se objevily světle růžové stopy, které jako by byly vytvořeny neviditelnou osobou. Podivné stopy vedly doleva v kruhu, pak vpravo a zastavily se poblíž středu.

Harry o tom, s hlavou nakloněnou na stranu, uvažoval. Neslyšel, že by se někdo z nich přemístil. „Někdo někoho nesl?“ zeptal se. Aaron se teď už smál zcela nepokrytě a ostatní byli zvědaví, jestli na to přijde.

„Ne,“ odpověděl Rodgers.

Harry pomalu přešel až tam, kde stopy začínaly. Byl asi patnáct metrů od jejich výrobců. Pro nikoho ostatního takhle těžkou zkoušku nepřipravili, ale on určitě dokáže vyhrát nad jejich chytrostí. Studoval poslední stopy, které tu zanechali; ale nijak se nelišily od ostatních. Harry vedle stop položil rukavici, aby je neztratil, až kouzlo začne slábnout a zadíval se na své kolegy-učně, ale všichni vypadali maličko znuděně.

Mohl každému z nich prohlédnout boty, aby zjistil, o čí stopy se jedná. To vyžadovalo čas a bylo to trochu trapné, protože by tam vždycky někdo musel stát jen v ponožkách. Aaron to rozhodl za něj, natáhl nohu a nabídl: „Chceš si to zkontrolovat?“ Harry odolal pokušení použít nitrozpyt, ale alespoň věděl, že tudy cesta nevede. Ale proč na to nemůže přijít? Přemýšlel a uvědomil si, že o těch kouzlech nemá dost informací. Znát teorii kouzla obvykle pomáhalo, třebaže večer nad učebnicemi se mu často zavíraly oči.

Co když kouzlo považuje sledovanou osobu a její boty za jeden celek? Nemohl se zaměřit jen na boty. Zvedl ze země rukavici a prohlížel si nejbližší matoucí stopy. Jedny vedly souběžně se sledovanými, vypadalo to jako dobrá možnost. Znovu zopakoval zjevovací kouzlo. Světelná stopa ho dovedla k Vineetovi.

„Och, tys na to přišel,“ řekl Aaron zklamaně.

Harry si oblékl zmrzlou rukavici. „Pro dnešek to stačí,“ řekl Rodgers. Upřeně se na Harryho zadíval, ale ten nedokázal poznat, jestli je instruktor rád nebo ne, že ten trik prohlédl.

Vinnet si zase vyměnil boty s Aaronem a došel k Harrymu. „Tebe je obtížné oklamat.“

Harry se díval, jak se ostatní přemisťují. „Byl jsem z toho zmatený,“ ujistil Vineeta. Nedaleká stavení vypadala prázdná, jejich majitelé se asi ještě nevrátili z práce, ačkoli bariéra vyčarovaná kolem tohoto místa by mudlům zabránila je vidět.

„Nezorganizuješ zase brzy nějaký večírek?“ zeptal se Vineet.

Harry schoval hůlku a zamával Kerry Ann, která na něj mávla také a přemístila se. „O tom jsem nepřemýšlel.“ Pokrčil rameny. „Dám ti vědět, jestli ano.“

Vineet se objal rukama, aby zahnal zimu. „To bych byl rád. Máš velmi zajímavé přátele.“

„Jo,“ řekl Harry a představil si konec chodby na Ústředí bystrozorů, aby se tam mohl přemístit. „Ale často je nevídám, takže bych měl opravdu co nejdřív něco zorganizovat… Tenhle měsíc uběhl tak strašně rychle.“

*****

Další den čekali dlouho ve výcvikové místnosti na začátek vyučování. Aaron si položil nohy na stůl, houpal se na židli a znuděně zíral na strop.

„Teda Harry, ta fotka v posledním Týdeníku čarodějek byla opravdu pěkná. Takže je to oficiální?“ chtěla vědět Kerry Ann.

„Co je oficiální?“ zeptal se Harry opatrně.

„Tvá známost se slečnou Bellunovou.“

Harry pokrčil rameny. „Myslím, že jo.“

Kerry Ann zavrtěla hlavou. „Je zábavné, že všichni kluci, dokonce i ti nejvyhledávanější, jsou bezradní jako koťata, když dojde na věc.“

Harry by se vlastně měl urazit. Pomyslel si, že na vině je nejistota jeho vztahu s Belindou. Možná, že za to mohl hlavně sám, ale těžko říct. Vždycky se na setkání s ní těšil, ale každá schůzka končila tak nějak zmateně. Možná kdyby se tak nesnažila všemu porozumět, uvažoval Harry.

„Harry?“ vybídla Harryho Kerry Ann. Když se na ní Harry podíval, řekla: „Podívej, nemyslela jsem tím nic osobního. Jen jsem to tak řekla, nechtěla jsem tě urazit. To jsem neměla v úmyslu. Vy dva jste roztomilý pár. A slyšela jsem, že jejím rodičům ses líbil.“

Harry se na ní zadíval temným pohledem a Aaron vyprskl smíchy. Nohy mu s bouchnutím dopadly na podlahu, protože v pozici, ve které byl předtím, se pořádně smát nemohl. „Merline, žádný vztah nemůže přežít tenhle druh prověřování. Každopádně, žádný z mých by nemohl.“ Vstal a vydal se ke dveřím. „Co se stalo?“

Protože dveře byly otevřené, mohli slyšet zvýšené hlasy. Okamžitě byli všichni čtyři na chodbě, Aaron dokonce vytáhl svou hůlku. Znovu ji schoval, když zjistil, že se jedná o dohady mezi zaměstnanci ministerstva. V kanceláři bystrozorů se o něčem hádala Tonksová s Percym Weasleym. Rogan, který stál u dveří, zamumlal: „Popletal je ve funkci teprve třetí den a už dělá pravomocná rozhodnutí.“

Artur Weasley, vedoucí jejich oddělení, se propletl mezi přihlížejícími a postavil se mezi oba bojovníky. „Tak dost, hezky se uklidněte.“

Percy se se svým problémem obrátil okamžitě na pana Weasleyho. „Přišel jsem si pro artefakt.“

„Máš žád…?“ začal pan Weasley.

„Ano. Mám všechny potřebné formuláře,“ prohlásil Percy a netrpělivě podupával nohou. „Dal jsem jí je. Zrovna teď zmizely, ale pochybuji, že to bude trvalé. Každopádně to byly jen kopie.“

„Tonksová,“ řekl pan Weasley a natáhl ruku.

Tonksová vytáhla dokumenty z pod trička. Pan Weasley si je prohlédl a vrátil je Percymu. „Jsem si jistý, že jste si vědomi, že jsme s ním ještě neskončili.“

„Sám jsi přiznal, že se vám nedaří určit jeho funkci, ani původ kouzla. To je práce pro Oddělení záhad,“ řekl Percy nepříjemně, jako by mluvil s neposlušným dítětem a ne s vlastním otcem.

Harry musel pana Weasleyho obdivovat, nejen že Percyho nevyhodil ze dveří, dokonce se ani nerozzlobil. Dřív by si byl myslel, že je tak trochu slaboch, ale od té doby, co musel zápasit se svým vlastním hněvem a negativními emocemi, k němu pociťoval náhlou úctu. Pan Weasley se lehce zamračil a zahleděl se na pergameny ležící na blízkém stole.

„Nemůžete to tu zadržovat,“ řekl Percy již mírněji. „Naše formuláře jsou v pořádku.“

„Tonksová,“ řekl pan Weasley klidně. „Dej mu, pro co přišel.“

Tonksová si založila ruce v bok, pěsti sevřené. „Arture…“

„Slečno Tonksová,“ napomenul ji pan Weasley přísněji.

Tonksová přešla k nejbližší skříňce a něco uvnitř hledala. Učňové ode dveří neviděli, co dělá, a tak se přesunuli blíž, aby jim nic neuteklo.

„Tady,“ zamumlala Tonksová. „Dám to do krabice…,“ chtěla říct, ale třesk rozbíjené keramiky ji přerušil. Percy zalapal po dechu a zrudl. Tonksové byly nad skříňkou vidět jen oči a vlasy, když se narovnala. Obočí měla skoro stejně růžové, jako vlasy. „Nechtěla jsem…“

Percy se díval na všechny kolem, jako by byl připravený zabíjet, takhle ho Harry ještě neviděl. Pan Weasley řekl: „Dobře, dej mu ty kousky.“

Pastorek a Rodgers šli Tonksové na pomoc, sbírali všechno ručně, z nějakého důvodu nechtěli použít kouzla. Zavřená krabice byla předána Percymu, který ji rychle popadl a strčil si ji pod paži, až zachrastila a pravděpodobně se její obsah rozbil ještě o trochu víc. Odcházel tak rychle, že ramenem vrazil do dveří.

Tonksová přistoupila k panu Weasleymu. „Vážně, Arture, nechtěla jsem…“

Pan Weasley zvedl ruku, aby ji zastavil. „Stejně už bychom to nikdy neviděli.“ Obrátil se k odchodu. „Zpět do práce, všichni.“

„Co to bylo?“ zeptala se Kerry Ann. Nikdo neodpověděl. Všichni čtyři pokrčili rameny a vrátili se do výcvikové místnosti. Rodgers se dostavil za malou chvíli a výuka pokračovala jako obvykle.

Při obědě se Harry vydal do kanceláře, aby nalezl Tonksovou. Měl obavy, že se kvůli tomu, co se stalo ráno, trápí a chtěl ji trochu povzbudit. Pracovala u svého stolu, hlavu nízko skloněnou nad dokumenty. Jinak v místnosti nikdo nebyl.

„Ahoj, Tonksová,“ řekl Harry.

Nepodívala se na něj. „Harry,“ odpověděla a znělo to zachmuřeně.

Harry natáhl ruku a pohladil ji po rameni. Jak udělal krok dopředu, nohou o něco zavadil. Zvedla k němu oči; mísily se v nich všemožné emoce. „To je v pořádku, Harry,“ řekla odmítavě.

Harry se sklonil, aby zjistil, o co zakopl. Byl to úlomek oranžové keramiky, vypadal jako střep z levného džbánu.

„Nesebrali jsme všechno,“ řekla Tonksová, když to viděla a natáhla k němu ruku.

Harry jí střep nepodal. Bylo to podivnější, než to vypadalo. Na dotek to bylo nepříjemné, jako by tím probíjela elektřina. Tonksová ruku stáhla.

„Cítíš z toho něco, Harry?“ zeptala se zaujatě.

„Není to normální,“ řekl Harry. „Nevím, co vlastně cítím. Co je to?“

„Nevíme. Něco, co někdo nechce, abychom měli. Stejně máme jen tenhle kousek. Náhodou. Někdo na Odboru záhad si myslí, že by bylo nebezpečné, kdyby to bylo tady. Jaký pocit z toho máš, Harry? Co cítíš?“

„Elektrický výboj. Jako když olízneš baterii.“

„A to je co?“ zeptala se Tonksová pobaveně.

„Jako by to dávalo malé šoky. Necítíš to?“ zeptal se Harry.

Zavrtěla hlavou a schovala střep do zásuvky svého psacího stolu. „Nechtěla jsem to rozbít, ale stejně se to stalo,“ řekla spokojeně.

„Tak to bývá,“ usoudil Harry.

Podívala se na něj. „Nemáš výcvik?“

„Je oběd,“ připomněl Harry.

„Opravdu?“ zeptala se překvapeně.

*****

Doma za oknem na Harryho čekala Severusova sova Franklin. Vzal si dopis a ptáka zase pustil do chladné tmy, aby se mohl vrátit. Dopis byl krátký, psaný na rychlo.

Harry, tento týden se odsud možná dostanu. Předpokládám, že se chováš slušně a učíš se. Minerva se na tebe ptala – možná bys jí mohl poslat sovu. Mimochodem, v Týdeníku čarodějek jsi měl hezkou fotku, můžeš Minervě poděkovat, že ji všem ukázala.

Harry svěsil ramena a posadil se ke stolu. Seděl tam a v matném přítmí zíral do dopisu. Stejně, jako nechtěl Snapea zklamat tím, že by zjistil, jak špatné věci se s ním dějí a jak malou má kontrolu nad temnými stíny, tak chtěl, aby to věděl. Ale alespoň se brzy vrátí domů. Už jen to pomyšlení způsobilo, že se cítil lépe.

 

Poslední komentáře
09.08.2010 15:39:37: Moc děkuji.
06.08.2010 23:57:24: Dík za kapču
06.08.2010 14:19:20: Ty ženské, ty ženské... ach jo! smiley${1} Díky.
05.08.2010 18:13:21: Skvělá kapitolka :D Ty temné síly se začínají docela rozvíjet jsem zvědav jak to bude pokračovat je...