Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

20. kapitola

Čekání na zprávu

Nymphadora Tonksová mávla hůlkou na obyčejné černé dveře. Dveře se odmítly otevřít. Mávla znovu, zatlačila, ale opět se nic nestalo. Rozhlédla se po velké kruhové místnosti s lesklou podlahou.  „Vím, že to byly druhé vleho, po roztočení. Percy to asi změnil, aby mě naštval,“ zamumlala si s povzdechem. Modré plameny svic v držácích mezi dveřmi zablikaly, když vyzkoušela další dveře. Bez úspěchu.

„Hledáš někoho?“ zeptal se posměšný hlas za jejími zády. Percy, s překříženýma rukama, stál u dveří přímo za ní. „Neměla bys tu bloumat bez doprovodu, Nymphadoro.“

„Proč jsi změnil rotaci?“ ohradila se Tonksová.  „A neříkej, že ne.“  Otočila se k němu. „Co vám s tou holí trvá tak dlouho?“

Percy ohrnul nos. „Je to velmi vzácný artefakt, navzdory svému vzhledu. Museli jsme experimentovat a to trvá velmi dlouho.“

Tonksová si založila ruce v bok. „Zvrátit spouštěč nemůže být tak těžké, Percy.“ Odvrátila se od něj a vešla do pracovny. „Kde je Popletal.“

„Není tady.“

Tonksová se pomalu otočila a pozvedla obočí. „Dělá na tom osobně?“ Zeširoka se usmála. „To je báječné.“ Prošla kolem zářící nádrže a ocelových skříní zamčených obrovskými zámky. Percy spěchal za ní. „Kde je Oggie?“

„Tady,“ ozvalo se zpoza rohu.

Navzdory Percyho námitkám šla Tonksová za hlasem. Hůl ležela na lavici u stěny, na které bylo plno rozličných nástrojů. Byla tam řada rukavic ze široké škály materiálů, stojan s hůlkami ze všech možných dřev, dokonce i kovových, nahoře vysela klubka drátů a spon, dokonce tam byla i kladiva a dláta. Hůl se blyštivě leskla, čerstvě vyleštěna, bylo to poznat z pomuchlání černého sametu, na kterém ležela. Poblíž stál mladý chlapec, vypadal plaše a rozpačitě.

„Kdo to je?“ zeptala se Tonksová.

„To je Pontypool,“ vysvětloval Ogden. „Dělal na tom včera a teď vyhodnocujeme výsledky, protože hůl působí jen jednou na jakoukoliv osobu.“ Ogden zvedl tlustý sešit s dlouhým seznamem kouzel a protikouzel. Většina z nich byla vyškrtnutá.

„Jsi v pořádku, Blythi?“zeptala se Tonksová a ohromeně zírala na asi šestnáctiletého chlapce trpělivě čakajícího vedle stolu. Teď, když si ho pořádně prohlédla, uvědomila si, že na svůj věk má poněkud zastaralé šaty.

„Ano, madam,““ odpověděl Pontypool s vykulenýma očima.

„Krmíme ho mudlovskými sušenkami a brambůrky, takže spolupracuje dobře,“ řekl Ogden.

„Takže ještě nejsou žádné výsledky?“ zeptala se Tonksová vylekaně.

„Je dobré, že to vaše malé děcko není jediné, které zaklelo samo sebe,“ řekl Ogden.

„To je uklidňující,“ zamumlala Tonksová.

Percy, který stál ve stínu nádrže, se vztekal. „Řekni jí, že sem nemůže chodit bez doprovodu. To je nařízení.“

Ogden i Tonksová se na něj zadívali. Mozky plující v nádrži se natlačily na druho stranu a tam se tísnily. „Percy, co tím… Nádrž starých myslitelů tě nemá ráda?“

„Ne,“ odfrkl si Ogden.

Percy se ušklíbl, pohrdavě se ohlédl, zvedl nos nahoru a odešel. Tonksová se zasmála tomu, že se ho zbavila tak snadno.

„Škoda že nemají rádi mě,“ zamumlal tiše Ogden. „Manželka nesnáší, když příjdu domů a páchnu formaldehydem.“

Oba se zadívali na hůl. „Prosím, dej mi vědět, až něco zjistíš,“ řekla Tonksová. „A ne aby ti Popletalova nepřítomnost stoupla do hlavy,“ dodala před odchodem. U dveří se zarazila, ohlédla se a rozpačitě se zeptala: „Až se místnost otočí, jsou to druhé vpravo?“

*****

Druhý den byl Harry u snídaně ještě trochu ospalý, a když něco udeřilo do okna, lekl se a rozlil čaj. „Promiňte,“ omlouval se rychle, ale to už čaj stekl ze stolu a polil mu kalhoty.

K očekávanému výbuchu nedošlo; Snape jen došel k oknu a nechal dovnitř vletět starou sovu, které upustila dopis do rozlitého čaje a pak do té louže spadla sama.

„To je Errol, sova tvého nejlepšího kamaráda,“ vysvětlil Snape a hůlkou odstranil čaj z ubrusu, dopis i Harry zůstali mokří.

Harry zmáčený dopis opatrně otevřel a s velkým úsilím si ten škrabopis přečetl. Některá slova nerozluštil, ani nedokázal pochopit, proč si Ron stěžuje, že jeho sestra Ginny ještě neutratila ani galeon z těch báječných peněz, protože se nedokázala rozhodnout, co si koupit. Že donutila mamku, aby jí v bance najala trezor a ta trvala na tom, aby tam s nimi Ron šel Ginnyiny peníze uložit, ale byla to jen záminka k tomu, aby se vetřely dovnitř.

„To nechápu,“ řekl Harry, opatrně držel mokrý dopis a přejel rukou po studeném a ulepeném oblečení.

„Dojez snídani a pak to uklidíme.“

Harry odložil dopis na kraj stolu, stále nadšený, že ho dostal, ale zároveň mu to připomnělo, že odpovědět nemůže.

Po snídani se Harry v koupelně svlékl a chtěl pověsit šaty na věšák, ale nedosáhl na něj. Napadlo ho, že kdyby měl hůlku, mohl by nechat oblečení vznášet. Místo toho ho odložil na podlahu s nadějí, že skřítka udělá to, co vždycky; bez řečí ho uklidí.

Pomalu se umyl, opatrně si třel žínkou žebra, na kterých mu fialověly modřiny, některé byly téměř černé. Mohl si dovolit ignorovat ty nepříjemné pocity, protože se nemusel starat o to, aby utekl svému brutálnímu bratranci, a možná se o to už nikdy nebude muset starat. Pomalu žínku vyždímal, jak se snažil si to připustit. Vybledlé dlaždice se zastaralým vzorem na něj křičely, že tady teta Petúnie není a absolutní ticho domu hovořilo o tom, že tu není ani nic z toho dalšího. Bylo to skoro děsivé.

Uvědomil si, že na něj nebude nikdo řvát, aby ho z koupelny vyhnal a otočil stříbrný kohoutek a pustil víc teplé vody, aby si mohl snadněji umýt vlasy.

Když mu voda ve vaně už potřetí vystydla, konečně vylezl ven. Ručníkem si vysušil své nepoddajné vlasy, které nechal trčet do všech směrů, takže vypadaly jako podivně sešlapaný trávník, pak si stoupl na špičky, aby se podíval do zpola zamlženého zrcadla a snažil se vlasy stlačit dolů, ale těm se poslechnout nechtělo. O jeho účesu se nemluvilo a mužovy vlasy také nebyly zrovna úpravné, tak to po chvilce nechal být.

Ozvalo se zaklepání a dveře se okamžitě otevřely. Harry se rychle zabalil do ručníku, kterým si utíral vlasy. Víc než co jiného chtěl zakrýt modřiny.

Snape se na něj podíval jedním ze svých pronikavých pohledů a pak mu podal balíček zabalený v hnědém papíru. „Zrovna dorazilo tvé oblečení.“

Harry udělal krok dopředu a zakopl o dlouhý ručník a musel se zachytit bílé skříňky. Snape ho také rychle zachytil.

„Děkuju,“ řekl Harry, když si balík jednou rukou přebíral, druhou si přidržoval ručník. Poodstoupil, sedl si na stoličku, balík položil na zem. Provázek byl pořádně zašmodrchaný. „Nemáte nůž?“ zeptal se.

„Mám něco lepšího, hůlku,“ řekl Snape, namířil jí na balík a ten se úhledně rozbalil.

Harry se zahleděl na kaštanový svetr, malé košile a dvoje tmavomodré džíny, bylo to první úplně nové oblečení, které měl. Byla to další věc, v dlouhé řadě jiných věcí, které měl úplně poprvé. Zadíval se na muže, který, s jeho ostře řezanou tváří a tvrdýma očima, vypadal naprosto nepravděpodobně jako ten, kdo je za tuto pozitvní změnu odpovědný.

„Děkuji,“ zopakoval Harry.

Snape na něj pohlédl zúženýma očima a odešel.

Harry se oblékl a pak našel Snapea v jídelně. „Je mi to přesně,“ oznámil a myslel tím nové oblečení.

„To je dobře,“ poznamenal Snape a vrátil se ke čtení novin, ale když Harry procházel kolem stolu, uchopil ho za rameno a přitáhl si ho blíž. „Předpokládám, že ta modřiny nejsou ze včerejšího létání, na to vypadají docela staře.“

Harry si připadal strašně průhledný; myslel si, že to muž zahlédnout nemohl. „Ne,“ řekl a přemýšlel, co všechno jeho nový otec ví. „Můj bratranec…“

Muž ho pustil. „Aha,“ řekl a důrazně dodal: „Kdyby ti někdo ubližoval, řekni mi to… Okamžitě.“ Jeho tón mluvil o odplatě a starostlivosti.

„Dudley to dělá,“ řekl Harry a představoval si, jaké by to bylo vidět kouzelníka, který by jeho mohutného tyranského bratrance vyděsil až k pláči.

„Po deseti letech je na trest za tenhle přestupek už docela pozdě,“ poznamenal Snape a otočil stránku Denního věštce.

Harrymu se před očima objevil Dudley velmi podobný svému otci. „Musí teď být opravdu hodně veliký,“ řekl vyděšeně.

„Nemůže ti ublížit,“ ujistil ho Snape klidně. „Když jsem tam byl, aby podepsali tvé dokumenty, skrýval se za tvou tetou, což bylo docela těžké pro někoho jeho velikosti.“

Harry se zasmál, když si to představil, usadil se na těžkou židli proti Snapeovi a všiml si hromádky dopisů určených jemu. Pečlivě si je před sebou vyrovnal, postupně je otevíral a četl si je, i když chápal jen málo z toho, co v nich stálo. „Kdo je to?“ zeptal se Harry na jeden z dopisů, který vypadal normálně a měl známky jako dopisy, které chodily Dursleyovým.

Snape pohlédl na dopis. „To je tvoje sestřenice.“

„Moje sestřenice?“ opakoval Harry vzrušeně.

„Mudlovská mladá žena, milá… máš jí rád,“ zamumlal Snape.

Harry si dopis přečetl. „Chce přijít na návštěvu. Můžu jí pozvat?“

„Pokud to bude příští víkend, můžeš pozvat koho chceš. Možná bys jí měl odepsat.“

„Máte nějaký papír a pero?“ zeptal se Harry zničeně v domnění, že by měl napsat každému, kdo mu poslal dopis. Snape mávl hůlkou a z haly přilétly psací potřeby, před Harrym se zastavily a opatrně dosedly na stůl. „To je docela pohodlné, že?“ poznamenal Harry a odšrouboval uzávěr kalamáře.

Poté, co napsal jeden řádek, se zarazil a řekl: „Můj rukopis není tak hrozný.“

„Musím říct, že ani v osmnácti to není tak strašné,“ poznamenal Snape sarkasticky, ale naklonil se k němu blíž a dodal. „Ale je to jen o něco horší, než co tvoje sestřenice očekává.“ Když viděl Harryho protáhlý obličej, poklepal hůlkou na brk. „Munditiscriptum,“ řekl. „To by mělo pomoci.“

Harry se usmál a začal psát dopis znovu, tentokrát to vypadalo docela pěkně. „Děkuju. Chtěl bych pozvat i své kamarády z fotografie.“

„Pomohu ti s jejich adresami. Budeš jim muset poslat svou sovu.“

„A toho hodného pána, který kamarádil s mým tátou,“ pokračoval Harry a čekal na reakci.

„Takže večírek.“

Šramot za oknem způsobila sova s poštou. Snape dopis převzal, otevřel ho a zamyšleně si ho přečetl. „Doufám, že tě to chvíli zaměstná.  Musím něco vyřídit,“ řekl nepřítomně a zamířil do obývacího pokoje.

Harry doufal v další výlet na koštěti, ale nezeptal se, protože by to vypadalo, že toho chce moc. Dopsal dopisy a pak se chvíli potuloval po domě, aby si ukrátil čas, nahlížel do všech míst, dokud se neobjevila skřítka a nezeptala se, jestli hledá něco konkrétního. Vydal se tedy do prvního patra a všiml si, že dveře jsou i na druhé straně galerie. Harry tam opatrně došel a první dveře otevřel.

Na rozdíl od zbytku domu byla tato místnost zaprášená a to mu podráždilo nos. Byly tu uloženy odložené věci, jako například ošklivé obrazy, staré dveře, otlučené kufry a mnoho knih. V místnosti bylo chladno a Harry si promnul ruce, aby si je zahřál. Na jedné z polic byly zajímavé věci: lebka se kouskem svíčky přilepené na temeni, řetězy, křída a spusta dalších ohořelých svíček. V naproti stojící provizorní knihovně nebyly knihy tak uspořádané, jako v knihovně v přízemí. Harry jednu z knih vytáhl a sotva si stačil přečíst název, Umění temnoty, A. Gyde, vykroutila se mu z rukou, spadla na zem a zůstala bez hnutí ležet.

Ze zkušenosti Harry věděl, že knihy se takhle obvykle nechovají. Nechal ji být a vytáhl další: Crucio a srovnatelné kletby. Nebránila se a tak ji otevřel a prohlédl si nákresy pohybu hůlkou a člověka, svíjejícího se strašnou bolestí; stejně zkoucený člověk byl na každé stránce. Harry knihu zavřel a odložil ji na tu, která ležela na podlaze. Přečetl si několik dalších titulů, až našel Strašlivá prokletíVálka a hry: Mučící techniky skřetů.

Harry už měl chladem úplně ztuhlé prsy a tak z místnosti vycouval a opatrně zavřel dveře, napadlo ho, že tam vlastně asi vůbec neměl chodit. Z jídelny se ozývaly hlasy a Harry zahlédl cíp něčích šatů. Proplížil se galerií a tiše sešel ze schodů. „Nesmíš to nikomu říct,“ povídal právě Snape.

„Samozřejmě, že ne, Severusi, kdybych věděla, co…“

Harry natáhl krk, byl zvědavý, kdo to je. Před krbem stála žena s hnědými vlasy a ve fialových šatech. „Harry?“ zvolala pobaveným hlasem a vrhla se k němu. „Co se ti to stalo?“ zasmála se.

„Sebral silně očarovaný předmět, jehož kouzlo se ještě nepodařilo zvrátit,“ řekl Snape.

„Jsi zlatíčko,“ vrkala žena a shrnula mu vlasy z čela. Harry okamžitě zatřepal hlavou, aby se vlasy vrátily zpět. Otočila se ke Snapeovi a pochybovačně se zeptala: „Jak ti to s ním jde?“

Snape překřížil ruce na prsou. „Docela dobře,“ odvětil suše.

„Měls mi poslat sovu dřív,“ zlobila se a pak, k Harryho překvapení, ho zvedla do náruče. „Páni, jsi jak peříčko. Kolik ti je let?“

„Taky je na svůj věk malý,“ poznamenal Snape.

Harrymu se líbilo dívat se na svét z téhle výšky a žena se mu líbila také, navzdory její automatické panovačnosti. „Jen dvě hodiny?“ zeptala se žena. „Najdeme si nějakou zábavu.“

„To je vše co potřebuji a očekávám. Pošlu sovu, kdybych se zdržel. Tuhle schůzku Minerva uspořádala s velkými obtížemi, nelze to odložit.“

„Mohli bychom se podívat na film?“ zeptal se Harry a přemýšlel o tom, co rád dělal Dudley, ale co on sám nikdy nedělal.

Dřív, než mohla žena odpovědět, Snape řekl: „Nikdo ho nesmí poznat.“

Žena se rozesmála a postavila Harryho na zem. „To by způsobilo docela pozdvižení, že? Nechceš si raději zahrát někajou hru?“

„Tady žádné hry nejsou,“ stěžoval si Harry. „Ani telka.“

Znovu se zasmála. „Můžeme jít do kina, jestli chceš.“ Hladila ho po vlasech, ale teď už mu to nevadilo. „Edinburgh? Londýn? York? Kam bys chtěl jít?“

Harry zamrkal, tohle nečekal.

Snape přistoupil blíž. „Candido,“ řekl pevně, „buď hodně opatrná.“

„Severusi, na rozdíl od tebe mám dva synovce, i když ne tak velké. Je to prostě kluk. A vezmu ho mezi mudly.“

„A co Letaxová síť, v případě špatného přesměrování.“

„No, to se stává v Londýně, také v Yorku je hodně kouzelníků. Co Manchester? Ten je celý mudlovský.“

„Opravdu můžeme jít na film?“

Mrkla. „Samozřejmě, je to přece skvělý způsob, jak strávit nedělní odpoledne, nemyslíš?“

„To nevím,“ poznamenal Harry. „Nikdy jsem to nedělal.“

„Ne?“ zaptala se Candida zmateně.

„Pokud chceš získat jeho nehynoucí lásku, vem ho na zmrzlinu,“ prohodil Snape suše.

Okamžitě si získla Harryho pozornost. „Opravdu bych mohl znovu dostat zmrzlinu?“ zeptal se zaujatě.

„Uvidíme se později,“ řekl Snape a zamířil do jídelny, zahučení plamenů naznačilo, že odešel.

Harry si stáhl svetr k bokům, nadšený představou, že bude mezi lidmi vypadat normálně. „Mám taky svůj vlasní pokoj,“ řekl Candidě, potřeboval se někomu pochlubit.

Odvedla ho k přednímu vchodu a otevřela skříň. „To je skvělé. Pojď, vezmi si plášť a rukavice. Předtím jsi nebyl v pokoji sám?“ zeptala se bezmyšlenkovitě a podala mu kožešinové rukavice z horní poličky. Musel použít zuby, aby si rukavice na zápěstí utáhl. „Ukaž, pomůžu ti,“ nabídla Candida a Harry k ní natáhl ruce.

„Předtím jsem žádný pokoj neměl,“ vysvětloval Harry.

Candida mu pomahla zapnout i plášť. „Kde jsi spal?“ zeptala se zvědavě. „Snad ne na půdě nebo tak?“

„V přístěnku pod schody,“ prozradil Harry. „Mít pokoj je lepší.“

Candida se na něj podívala divně. „Jak ubozí lidé musí být tvůj strýc a teta,“ poznamenala.

Harry byl překvapený jejím tónem. „Ale vzali mě k sobě, když mě nikdi nechtěl. Nikomu na mně nezáleželo. Kde bych bydlel…?“

„To není pravda,“ prohlásila Candida ostře. „Každý by si tě vzal. Jsi slavný.“

Harry na ní zíral. „Cože?“

Candida vypadala zaraženě a těžce polkla. „Nevíš, proč ti to nikdo neřekl, že,“ zamumlala. „Ale jsi. Proto, že jsi porazil temného čaroděje, který se tě jako dítě pokusil zabít.“ Harry si promnul jizvu a to jí pobídlo říct: „Ano, temného čaroděje. On a jeho přívrženci zničili každého, kdo se jim postavil do cesty. Byly to strašné časy, a tys je ukončil. Teda, na nějakou dobu. A před dvěma lety jsi ho porazil definitivně. Minulý týden bylo výročí.“

Harry se na ni díval a snažil se to všechno pochopit.

Usmívala se na něj. „Tak pojď, půjdeme do Odeonu a podíváme se, co dávají. Znám jeden malý zavřený krámek, do kterého se můžeme přemístit a pak už je to jen kousek.“

Když se vrátili, Harry ještě celý opojený z přemíry zmrzliny a temného kina, Snape už byl zpátky.

„Jak dopadla schůze?“ zeptala se Candida. Harry se posadil ke stolu, proti svému novému tátovi. „Vypadáš zachmuřeněji, než předtím,“ řekla, zřejmě měla pocit, že by svou otázku měla zdůvodnit.

„Budu ti muset říct, co se děje…,“ začal Snape opatrně a podíval se na Harryho. „Ale až později.“

Harry myslel na film, vzpomínal na všelijaké scény a hudbu, jako by to ještě pořád bylo jeho součástí, ještě to nestačilo zmizet.

„Bavili jsme se. Co jsi říkal tomu filmu, Harry?“ zaptala se Candida.

Harry svráštil čelo a po chvíli řekl: „On nikam nepatřil. Nepatřil do světa, ve kterém vyrostl, ani do toho druhého.“

„Na čem jste byli?“ zeptal se Snape náhle zaujatý.

„Na kresleném Tarzanovi,“ pokrčila Candida rameny.

„Aha,“ řekl Snape a pak, jakoby si vzpomněl na dobré vychování, dodal: „Děkuju, že ses o něj postarala.“ Zamyšleně se zadíval na Harryho. „Zůstaneš na večeři?“ zaptal se, aniž by se na Candidu podíval.

Candida se usmála způsobem, jako kdyby jí nabídli zmrzlinu, všiml si Harry a posadila se na židli vedle něho. „Díky. Ráda.“

Zatímco čekali na večeři, dospělí si spolu povídali. Harry se díval z jednoho na druhého, když si povídali o nějakém turnaji, který on soudcoval, ale na který si nepamatoval. Cítil se v bezpečí s těmi dvěma u stolu, s ohněm za sebou a tím, že od něj nikdo nic neočekává, ani nikdo nečíhá na okamžik, aby mu mohl vynadat.

„Takže jak dlouho bude vypadat takhle?“ zaptala se Candida žertem. „Jinak už ho budeš muset brzy zapsat do Bradavic.“

„Ministerstvo doslova všude hledá odkazy na podobné předměty. Dva ze zaměstnanců Odboru záhad už také přišli o polovinu svého věku, ale odmítli nám říct, o koho se jedná. Takže byli povoláni další kouzelníci a byla přijata větší bezpečnostní opatření, což výzkum podstatně zpomalilo.“ Oba se zadívali na Harryho. „Věří, že protikouzlo co nejdříve najdou, takže doufám, že už to bude brzy,“ dodal Snape.

Po večeři se dospělí bavili o nudných věcech a tak se Harry vydal do svého pokoje. Zvědavý na to, co říkala Candida, vyhledal Kouzelnickou ročenku. Nebyla tam jen jedna. Vytáhl tu, na které byl uveden rok 1981 a nalistoval písmeno H. Ale byl tam jen Habatious, Rudulph následován Hartwickem, Humphreyem. Srdce mu pokleslo při pomyšlení, že si to vymyslela. Ale znělo to tak vážně a dospěle. No jasně, uvědomil si Harry, je to seřazené podle příjmení. Rychle nalistoval jméno Potter a zadíval se na tučnými písmeny napsané jméno v levém sloupci.

Potter, Harry – narozen 31. července 1980, syn Jamese Pottera a Lily Evansové, oslavovaný za zničení Toho-jež-nesmí-být-jmenován neznámou silou nebo štěstím. Temný pán přišel do domu Potterových 31. října 1981 s úmyslem zabít kouzelníka a čarodějku, kteří se podíleli na boji proti němu. Po vraždě manželů Potterových obrátil Temný pán hůlku proti chlapci a vyslal na něj smrtící kletbu, která se ale obrátila proti němu. Dítěti zůstala jen jizva ve tvaru blesku na čele, jinak vyvázlo bez úhony.

Harry si to přečetl několikrát. Vždycky si myslel, že o něm nikdo nic neví. Ale nebylo to tak. Teta a strýc o tom věděli, uvažoval Harry. Nikdy mu nic nevyprávěli, ale když se zeptal, vždycky je jeho otázky rozzlobily.

Harry se díval, ale smrticí kletbu nenalezl v žádné z ročenek. Pak hledal odkaz na Temného pána a za chvíli ho měl.

Temný pán, neboli Ten-jehož-nesmíme-jmenovat, Ty-víš-kdo, viz (lord) Volde–

Harry si vzpomněl, že pan Weasley říkal, že tan zlý kouzelník se jmenuje Voldemort. Přemýšlel, proč má tolik přezdívek. Vyhledat odkaz mu chvíli trvalo, protože nejdřívl hledal pod písmenem L.

Volde– (lord) neboli Ten-jehož-nesmíme-jmenovat, Ty-víš-kdo, Temný pán – Na zdánlivém vrcholu své moci a vlivu byl letos Volde- poražen malým dítětem, které se mu nepodařilo zabít. Jak přesně to bylo provedeno, není jisté, ale kouzelnický svět bude tuto událost oslavovat po mnoho let.

Harry nalistoval v ročence z předchozího roku, roku 1980, stejné heslo.

Volde– neboli Ten-jehož-nesmíme-jmenovat, Ty-víš-kdo, Temný pán – tento temný kouzelník a skupina jemu oddaných čarodějů i nadále terorizuje kouzelnický svět. Pesimisté upozorňovali, že jeho moc tváří v tvář netečnosti ministerstva vzrůstá a měli pravdu. Celý rok byl ve znamení neúspěšných jednání o omezení jeho moci. Počet zmizelých, mrtvých a zasažených kletbou Obliviate narostl do epidemických rozměrů. Není jasné, jak Volde- a jeho věrné smrtijedy zastavit.

Harry rychle vyhledal odkaz na smrtijedy, tentokrát to našel na první pokus.

Smrtijed – následovník Toho-jehož-nesmíme-jmenovat, Ty-víš-koho, viz (lord) Volde–, předpokládá se, že jejich počet vzrůstá, ale mohlo by jich být něco mezi padesáti až sto padesáti. Tyto své stoupence si Temný pán označil Znamením zla – lebkou, které z úst vylézá had – na vnitřním předloktí levé paže. Skrz toto Znamení je k sobě svolává a při neposlušnosti i trestá.

Ve vydání z roku 1981 byl tento odkaz jiný.

Smrtijed – následovník Toho-jehož-nesmíme-jmenovat, Ty-víš-koho, viz (lord) Volde–. Po nečekaném zániku jejich vůdce se ministerstvo pokouší pochytat všechny smrtijedy. Mnoho podezřelých smrtijedů tvrdí, že byli pod kletbou Imperio, když terorizovali obyvatelstvo. Některým byl trest zmírněn výměnou za spolupráci na identifikaci a lokalizaci jejich dalších kolegů. Přes velké úsili bystrozorů se očekává, že některé z nich nebude možno identifikovat.

Harry pomalu listoval ročenkou, zastavil se u Kopála, Dedaluse a přečetl si o jeho zatčení za to, že upozornil mudly na kouzelnický svět, když na oslavu Voldemortova zániku uspořádal ohňostroj. Fernworthová, Jolanda byla zase zatčena za to, že nelegální chovala draka. A že Flume, Abrosius si otevřel obchod s čokoládou a prvním dvěma stům zákazníků rozdal dva tisíce liber čokolády. Při tom pomyšlení měl Harry ústa plná slin.

Fotografie, které nebyly z famfrpálu, se příliš neměnily, a tak ho moc nezaujaly. Zastavil se u Goylea, Benedikta a přečetl si, jak přesvědčil Starostolec, že byl ze smrtijedství falešně obviněn a byl propuštěn proto, že je příliš tlustý, aby představoval nějakou hrozbu a Temný pán by ho jistě raději zabil, než se s ním spojil. Harry si neinteligentní Goyleův obrázek prohlédl velmi zblízka, aby viděl, jestli dokáže posoudit, zda je ten člověk opravdu zlý. Goyle na fotografii se poškrábal na hlavě a zmateně se kolem sebe rozhlédl, popisek před sebou držel vzhůru nohama. Harry otočil list.

Snapea probudil neobvyklý hluk. Podíval se na skleněnou kouli baby monitoru, ale nikdo v jeho blízkosti nebyl, takže z ní žádné zvuky přicházet nemohly. Hluk se mírně zvýšil, byl teď hlasitější a zcela určitě to znělo jako pláč. Okamžitě mu to vyhnalo z hlavy myšlenky na klidný spánek, vyskočil z postele a z věšáku strhl župan.

Na druhé straně galerie zahlédl Harryho opřeného o tepané mříže zábradlí. Při pohledu na to, jak pláče s hlavou opřenou o studený kov, Snape zaváhal.

„Harry, co se děje? Měl jsi noční můru?“ Snape si k chlapci přidřepl. Harry se od něj odtáhl, a tak se Snape nesnažil přiblížit blíž. Pohlédl do jeho pokoje a na prahu dveří zahlédl otevřenou Kouzelnickou ročenku.

Harryho slabý hlásek upoutal jeho pozornost. „Jste jedním z nich,“ obžalovával ho hlasem, který byl sotva slyšet.

Snape vstal, aby knihu zvedl, byla ze souboru, který Harry dostal jako vánoční dárek od souseda. Podíval se na stránku, na které byla otevřená. Kabbageová Harriet, Kaputnik Kats, Karkarov Igor… Přečetl si, o čem se šeptalo – docela přesně šeptalo – proč byl Karkarov propuštěn, když ho Moody předtím tak dlouho hledal. Snape pomalu narovnal pomačkané stránky a knihu zavřel. Zadíval se na do klubíčka stočeného Harryho, který na něj upíral pohled.

„Zabil jste moji mámu a tátu,“ podařilo se Harrymu říct.

„To ne,“ odpověděl Snape. „To udělal Voldemort.“

„Ale vy jste mu pomáhal.“

Snape spustil ruku s knihou ke svému boku. „Je to příliš složité na vysvětlování.“

Harry od něj odvrátil tvář zkoroucenou žalem. „Myslíš si, že jsem tě zradil?“ zeptal se Snape chladně. Neměl v úmyslu použít takový tón, ale muž, kterým byl posledních pár dnů, možná i let, ho opustil a zůstalo jen tvrdé jádro. „Už jsem zapomněl, jak moc jsi byl v tomhle věku všetečný a schopný se dostávat do potíží,“ dodal mrzutě, třebaže se cítil spíš rozhněvaný.

Harry posmrkával, ale nepodíval se na něj. Snape zavřel oči a povzdechl si. Nechtěl do Harryho očekávání a přízně zasít zrnka nedůvěry.

Klidně, jako by zrovna nekráčel po minovém poli, řekl: „Nechtěl jsem tvé rodiče zabít.“

„Říkal jste, že jste jako můj otec,“ zamumlal Harry.

„To je pravda, a děkuji za možnost, že jsem se s ním mohl vyrovnat, ale nezabil bych ho.“

Nastalo ticho, Harry v tlumeném světle rychle mrkal, pokoušel se to promyslet. Snape si k němu opět přidřepl, kousek dál, aby to Harrymu nevadilo.

Harry si rukávem utřel nos. „Ale byl jste jedním z Voldemortových stoupenců. Pomáhal jste mu.“

„Udělal jsem chybu,“ vysětloval Snape. „Jednu, které jsem litoval a trpěl kvůli tomu dvacet let. Ale všechno je to příliš komplikované.“

„To říkají dospělí vždycky,“ odsekl Harry, ale znělo to hodně bolestně.

Snape si tiše povzdechl a znovu knihu otevřel, ale zjistil, že je na čtení příliš tma. Nechtěl použít Lumos, aby Harryho nevylekal, nevěděl, jestli už to někdy viděl a tak raději přivolal lampičku z pokoje a postavil ji vedle sebe na zem. Mělo to jedinou stinnou stránku, jasně teď viděl Harryho nešťastný obličej.

„Přečetl sis o Brumbálovi?“ zeptal se jemně. Vypadalo to, že Harry nechce zareagovat, ale nakonec zavrtěl hlavou.

„Brumbál, Albus Percival Wulfric Brian,“ začal Snape číst, „založil organizaci známou jako Fénixův řád, který bojoval proti temnotě, když se Ten-kdo- Voldemort dostal k moci. Politicky se Brumbál postavil i samotnému ministerstvu a zasloužil se o odhalení smrtijedů v jeho řadách. Po zániku Temného pána odmítl místo Ministra magie a zůstal ředitelem Školy čar a kouzel v Bradavicích.“

Snape ukázal Harrymu fotografii usměvavého kouzelníka s dlouhými bílými vousy a Harry, potom, co byl ochoten poslouchat, si obrázek prohlédl. „Tenhle muž – velmi silný kouzelník, jeden z nejsilnějších – byl mým učitelem. Když jsem si svou chybu uvědomil, šel jsem za ním a začal jsem mu pomáhat zevnitř Voldemortovy organizace.“

Harry nic neřekl, jeho tvrdý výraz se svraštělým obočím se neuvolnil. Jeho oči sálaly bolestí a hněvem.

Netrpělivě a s větší nejistotou Snape pokračoval: „Myslíš si, že jsi zradil sám sebe. Myslíš, že tvoje starší já nevědělo, že jsem byl smrtijed, když jsi souhlasil s adopcí?“

Harry zamrkal. „Věděl jsem to?“ zeptal se zděšeně.

„Samozřejmě, že věděl.“ Snape zavřel knihu. „Samozřejmě, že věděl,“ zopakoval s úlevou. „Nechci, aby to znělo jako když to říká tvoje teta a strýc, ale je opravdu těžké to vysvětlit, pokud tomu nebudeš rozumnět.“ Alespoň že už z něho Harry neměl strach, ale stále ještě se tiskl k železnému zábradlí. „Prosím, vrať se do postele, Harry, podlaha je studená.“

Harry našpulil rty, jak o tom uvažoval; Snape mu viděl na očích, jak váha, ale pak se znovu přitiskl k zábradlí.

Sanpeovi začala tuhnout kolena. Poklekl tedy na jedno koleno a přidržel se zábradlí. Zadíval se na knihu, odhodil ji a povzdychl si. „Nechci ti ulížit,“ řekl. Harry se na něj podezíravě podíval a tak dodal: „Ne že bych se před tebou snažil něco skrývat. Ale jsou věci, které musíš prožít, abys je pochopil. Ne že bych chtěl, abys prožil to, co nás přivedlo k porozumění. Mnohé z toho pro tebe bylo hodně bolestné.“ Snape mávl rukou a lehčím tónem řekl: „Možná to tak nevypadá, ale je to tak.“

Harry se stále nepohnul. Snape se rozhodl, že teď je nejdůležitější dostat ho do postele a zítra, v nejhorším případě pozítří, už musí být jeho starý Harry zpátky a tohle všechno nebude podstatné.

„Pošlu sovu Candidě, aby přišla, chceš?“ Snape nechtěl takhle rozrušeného chlapce přenechat někomu, s kým se spřátelil teprve před krátkou dobou, ale situace mu připadala kritická. „Určitě by hned přišla, i když už je hodně pozdě.“

Harry zavrtěl hlavou.

„Jsi si jistý?“

Následovalo další zavrtění hlavou a pak zmatené přikývnutí. „Jsem si jistý,“ zamumla Harry, aby to vysvětlil.

Snape si sedl, opřel se o zábradlí a natáhl nohy. Pokud se Harry odmítal pohnout, nemohl odejít. Dlouhé ticho bylo přerušované pouze Harryho popotahováním.

„Je mi líto, Harry,“ řekl Snape. „Nemohu ti to vysvětlit tak, abych zmírnil ten pocit zrady, který cítíš, a je mi líto, že to zasáhlo do těch malých prázdnin, které teď máš – do dětství, které sis zasloužil mít celou dobu.“

Harry žmoulal cípy svého velkého pyžama, ale neodpověděl.

„Vše co můžu říct je, že třebaže jsem neměl rád tvého otce, smrt jsem jemu ani tvé matce nepřál.“

Harry nevzhlédl.

„Ale minulost je minulost a nelze ji změnit, i kdyby sis to přál. V současnosti, která je jediná, kterou můžeš ovládat, tě miluji stejně, jako kdybys byl můj vlastní syn.“

Harry ztuhl. Rozhlédl se po temné chodbě, lampě, jen na Snapea se nepodíval. Ten to viděl jako příležitost a vstal. „Zpátky do postele, Harry,“ řekl tak normálním hlasem, jak jen bylo možné.

Harry váhal jen vteřinu, pak vstal, s hlavou skloněnou prošel kolem Snapea k posteli a vklouzl pod deku. Snape si oddechl a vrátil se do svého pokoje, lampa zůstala venku a osvětlovala galerii mezi ložnicemi. Sedl si na postel a dveřmi pozoroval stíny, které vrhalo zábradlí.

Čekal dlouho, ale žádný zvuk nezaslechl. Jemné vlnění koule baby monitoru naznačovalo pouze, že je někdo v jeho dosahu. Snape si župan nesvlékl, jen si lehl na bok a čekal na nevyhnutelné.

Skleněná koule se hlasitě rozvibrovala a Snapevy oči se okamžitě otevřely. Vyšel na galerii a zaslechl Harryho tlumený výkřik plný úzkosti, který ho zasáhl přímo do srdce.

Harry bojoval s nejhorší noční můrou, kterou Snape viděl. Vydával tlumené zoufalé zvuky, tenkýma rukama pevně svíral pokrývku a divoce házel hlavou. Kali pobíhala po kleci a dráty drnčely, jak po nich šplhala.

„Harry,“ řekl Snape nahlas, zatřást by s ním musel jen kdyby to nefungovalo.

Harry se probudil ztěžka oddechujíc, rozrušený svým okolím, odvalil se od Snapea a stočil se do klubíčka.

„Nějaké stíny?“ zeptal se Snape.

Trvalo to dlouho, ale pak Harry zavrtěl hlavou.

„Povíš mi něco o té noční můře?“ Když Harry nereagoval, Snape ho pobídl: „Bylo tam zelené světlo?“

Harry trhl hlavou, ale pak se na Snapea zadíval.

„Samozřejmě že vím, jaké míváš noční můry,“ řekl Snape.

Harry se otáhl ještě kousek. Hlas ztlumil pokrývkou. „Někdo umírá.“

„Ve tvém snu?“

Harry přikývl, zpod deky mu vykukovaly jen vlasy.

„Nikomu bych nedovolil, aby ti ublížil, Harry,“ konejšil ho Snape. „Nemáš se čeho bát.“

„Znáte hodně zlých kouzel,“ řekl Harry maličko podrážděně.

„Ano,“ potvrdil Snape, „a neváhal bych je použít, abych tě ochránil.“

Harry neodpověděl, jen si upravil deku, aby měl větší pohodlí.

„Je skoro ráno,“ řekl Snape. „Kdybys měl další noční můru, možná bys měl vstát. Mohl bych ti dál lektvar, ale pak bys spal hodně dlouho.“

Na to Harry nereagoval vůbec. Snape odešel do své ložnice a snažil se ukrást pár minut spánku.

Podruhé, když se Harry probudil, svítilo do pokoje ranní slunce. Tvář měl lepkavou od slz, měl žízeň a cítil se nejistě, protože měl i hlad. Rychle se oblékl do svého původního pytlovitého oblečení a po špičkách prošel kolem Snapeovy ložnice. Nakoukl dovnitř. Snape spal v županu, jen napůl přikrytý. Vypadalo to, že spí tvrdě; dost na to, aby Harry uvažoval, že uteče z domu. Ale neměl kam jít. Jeho bratranec Dudley už musí být tak veliký jako strýc, takže by Harry vedle něj dlouho nepřežil, tím si byl jistý. Byl emociálně velmi zmatený, ale přesto to tady bylo mnohem lepší, než cokoliv, co znal předtím. Jeho teta a strýc určitě nikdy nepoužili slovo láska, když mluvili o něm, ale na Dudleyho tím slovem přímo plýtvali.

V jídelně přikládala skřítka do krbu. „Dobré ráno, pane Harry,“ uklonila se mu.

Harry zamrkal, připomnělo mu to, že už není na spodní příčce domácnosti, že není tím, od koho se očekává poslušnost a domácí práce. „Dobré ráno,“ odpověděl.

„Bude chtít pán snídani hned?“

Harry hlad měl. „Ano, děkuju.“

Skřítka se zajiskřením zmizela. Harry se posadil a zíral na dřevěnou desku stolu. Přemýšlel, jestli by si neměl číst, ale pak se rozhodl, že knih má v současné době dost. Rozhlédl se kolem sebe a zahlédl narůstající hromádku dopisů na servírovacím stolku, které byly adresovány jemu. Několik si jich přečetl a pak dostal nápad. Viděl svého adoptivního otce se svazkem dopisů v obývacím pokoji a zajímalo ho, co bylo v nich. Byly uloženy v levé dolní zásuvce psacího stolu.

Po špičkách, s ušima našpicovanýma, se proplížil do obýváku. V pokoji se vznážela neznámá vůně z olejových lamp. Harry opatrně vytáhl spodní zásuvku. Uvnitř bylo několik balíčků, ale jeden z nich měl dole na přední stránce jeho podpis a byl ovázaný černou stužkou. Harry ho popadl a opatrně zásuvku zase zavřel.

V jídelně byla už připravena snídaně, přikrytá kovovým poklopem, aby nevystydla. Harry musel uznat, že tohle místo je nebývale konfortní, ale zraňující pocit z toho, co se dozvěděl v noci, ještě nevymizel, tak talíř odstrčil, třebaže jídlo nádherně vonělo.

V prvním dopise, který otevřel, se mluvilo o kouzlech, která se učil, a bylo v něm mnoho slov, která neznal. Byl podepsaný Zdravím, Harry. Ta slova se vysmívala jeho současné bolesti. Zkousl si ret a otáčel jeden dopis za druhým, zastavil se pouze tehdy, když si přečetl podpis Tvůj věrný adoptivní syn Harry. Měl nutkání hodit ho do ohně. Ale jako člověk, který nevlastnil vůbec nic, nebyl zvyklý mít schované dopisy od lidí, kteří ho zjevně měli rádi a záleželo jim na něm. Nepřimněl se to udělat. Raději si ten dopis přečetl.

V polovině dopisu, aniž si to uvědomil, si přitáhl talíř a začal okusovat toast. Zjištění, že jeho nový otec bojoval s pocitem viny, trochu jeho bolest utišilo. Teta a strýc se rozhodně nikdy provinile necítili, ani se mu za nic neomluvili, ať už se k němu chovali jakkoliv.

Harry položil dopis před sebe na stůl a opřel si bradu o dlaň. V dopise prosil Snapea, aby se přestal obviňovat z něčeho, co ovlivnit nemohl.

Vina nikoho nevrátí, ani ho nepřivede k životu, napsalo jeho starší já. Rozumově to dávalo smysl, ale Harryho bolest nic rozumného nepřipouštěla. Neviděl důvod, proč by toho měl tolik odpustit. Jeho starší já mělo zřejmě pomotané priority. Harry rychle složil dopisy a opatrně je vrátil na své místo.

Když Snape později sešel dolů, Harry sklonil hlavu k talíři, instinktivně cítil, že se před ním potřebuje schovat. Prohraboval se ve svých dopisech a s hrůzou si uvědomil, že jich několik chybí, že je musel přimíchat k těm ze zásuvky. Jeden z těch starých byl v balíčku také na jiném místě. Náhodně ho přesunul až dospod. Všechny pergameny byly zažloutlé, dokonce i ty nové, takže si toho nevšiml.

Snape nepromluvil ani když dojedl. Otevřel noviny a četl si, nevěnoval Harrymu téměř žádnou pozornost. Ale když noviny odložil, zabodl se do něj očima a Harry mu to oplácel pevným pohledem.

„Nechtěl by ses naučit hrát šachy?“ zeptal se Snape.

Harry pokrčil rameny, ale nic neřekl.

Snape se opřel, překřížil ruce na prsou a studoval Harryho výraz. „Nevím, jak budeme za této situace pokračovat dál, ale musím ti připomenout, že v případě, že bys něco potřeboval, musíš si o to říct. Winky pozná, kdy máš hlad nebo žízeň, ale já s tím žádné zkušenosti nemám, nedokážu předvídat, co zrovna potřebuješ.“

„Nevypadá to, že byste se příliš často dostal do obchodu s oděvy,“ poznamenal Harry. „Nebo k holiči.“

Snape naklonil hlavu a oči se mu rozšířili. „Podívejme, ty máš najednou ostrý jazyk. Ale bod pro tebe, že jsi byl schopen tak rychle překonat svou sentimentální vděčnost; jen ti kalila rozum.“

Harry si také překřížil ruce a zhoupl se na židli, Dursleyovi by mu za to vynadali. „Alespoň nejsem zlý temný kouzelník,“ odsekl.

„Zatím ne,“ odpověděl Snape mírně.

Harry polkl. „Co to znamená?“

„Jen to,“ řel Snape bezstarostně, „že ses nedávno naučil, jak přecházet do podsvětí a jak ovládat groteskní tvory – řekněme démony – kteří tam žijí.“

Harry se zamračil. „Nevěřím vám.“

„Tys neviděl, jak vtrhli do místnosti, když jsi nad nimi ztratil kontrolu. Já ano.“

Harry se s tím pokusil srovnat. Neměl pocit, že ten muž lže. „A jaká je pointa?“

„Pointa je taková,“ odpověděl Snape mírně, „že zbabělý bílý kouzelník by tě už dávno vyhodil na ulici, byl jsi s Voldemortem propojený, znal jsi jeho emoce a plány – ve svých nočních můrách jsi vídal, koho právě zabil – a to nemluvím o tvých zkušenostech s temnotou, kterou obývají démoni.“ Snape se trochu samolibě uvolnil a dodal: „Dívej se na to takhle: rozhodně nic z toho nemohu proti tobě použít. A pokud jde o to, co bylo, opravdu jsem Voldemorta znal, a proto rozumím tomu, co ti dělal. Nikdo jiný takový není.“ Zamyslel se. „No, tvoje kamarádka Ginny to také chápe, vzhledem k tomu, že ji Voldemort donutil dělat odporné věci, jako třeba zabít všechny kohouty a jejich krví psát po zdech a vypustit smrtelně nebezpečného baziliška na své spolužáky. Ale ty jí příliš šancí na přátelství nedáváš.“

Harry se třásl nervozitou. „Jste jako moje tete a strýc, nutí mě, abych jim byl vděčný, že si mě vzali k sobě. Ale taky jen lžou.“

Mužova samolibost zmizela. „Nechci být jako tvoje teta a strýc. To je dost otřesná myšlenka.“

Harry si nemohl pomoci, ale koutky úst se mu samovolně zavlnily.

„Dobře,“ poposedl si Snape. „Musíme nějak přežít den. Určitě mohu poslat sovu Candidě, jsem si jistý, že bude ochotná vzít si volno a strávit den s tebou.“

„Ona je vaše přítelkyně?“ zeptal se Harry.

„Ano,“ potvrdil Snape.

„Nepotřebuju jí, je moc přítulná. Potřebovala by mít své vlastní děti, víte,“ vysvětlil Harry a znělo to znalecky.

„To není tvoje starost.“

„Správně,“ odfrkl si Harry. „Já jsem jen váš syn. Na mém názoru nezáleží.“

Snape protočil očima. „Už dřív jsi mi sdělil, že jsem příliš zbabělý, abych se s ní oženil, což nás dovádí k tomu, že tvé starší já se o to může zajímat, ale určitě o tom nebudeme mluvit.“

Harry se přestal houpat na židli. „Fakt hustý,“ ušklíbl se.

Snape si promnul čelo. „Co kdybychom šli do ZOO?“

Harry ztuhl a už přístupnějším hlasem se zeptal: „Do ZOO?“

Později, když se vrátili, Harry pustil Snapeovu ruku a zamířil do jídelny. Měl další důvod předvést svou nevyčerpatelnou tvrdohlavost. Byl trochu otrávený z toho, že nedostal zmrzlinu. Ne že by si o ní řekl, když míjeli zmrzlinářův stánek. Harry si byl prostě jistý, že mu ji jeho adoptivní otec nabídne, ale on ne, očima přejel po té čokoládové radosti a šel dál. To Harryho zmátlo, tak teď seděl, s hlavou v dlaních, a tvářil se zachmuřeně.

Snape překontroloval poštu, která mezitím dorazila, a pak se zeptal: „Něco se stalo?“

Harry se maličko zavrtěl, než odpověděl. „Nedostal jsem zmrzlinu.“

„Neřekl jsi, že bys ji chtěl,“ odpověděl Snape klidně.

„Vždycky jí chci, víte,“ odsekl Harry. „Dudley vždycky dostane zmrzlinu, když je mrzutý, a taky hračky,“ dodal zamračeně.

Snape se na něj zadíval přes dopis, který otevřel. „Kdybych to udělal, připadalo by mi to jako ubohý pokus koupit si tvou náklonnost.“ Naklonil se k němu blíž a řekl téměř výhrůžně: „Já nejsem tvoje teta a strýc, ani jsem nikdy nebyl. Ty a já jsme rodina založená na věrnosti, péči a vzájemném porozumění, ne na podplácení. Je smutně ironické, že já to chápu a ty ne.“

Harry se zamračil ještě víc. Chtěl toho muže za otce a taky nechtěl. Ty protichůdné pocity mu kroutily vnitřnostmi.

„Harry,“ řekl Snape ustaraně, ale pak to vzdal. „Nevadí.“

„Co?“ zeptal se Harry.

Snape odložil novou poštu k té staré. „Ty sám, tvé starší já, mě zaskočilo, když ses rozhodl, že já jsem ta nejlepší rodina, kterou můžeš získat a velice si na tom zakládáš.“

Harry prstem objížděl suk zobrazený na desce stolu. „Jste lepší, než Dursleyovi,“ přiznal.

„Myslím, že by mě to mělo těšit,“ poznamenal Snape. „Nebo možná ne.“ Zvedl obálky a poklepal jimi o dlaň. „Nechtěl jsem ti tou adopcí ublížit. Právě naopak,“ dodal a opustil místnost.

 

Poslední komentáře
15.12.2010 21:37:46: Dík za kapču
11.12.2010 13:31:06: Jeho starší já mělo zřejmě pomotané priority. smileysmileysmileysmiley Tak Harry se snaží oženit Snapea i v...
11.12.2010 08:03:54: Děkuji moc za povedený překlad :) Měla jsem teď dvě kapitolky naráz. Takže jsem úplně spokojená. Mal...
10.12.2010 17:00:55: Tenhle Harry je moc malej a nic si nepamatuje...to je na nic :D:D:D Chudáček Sevie :D Ale tak tohle ...