Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

21. kapitola

Domácí krb

Harry si rozložil na stole v jídelně fotoalbum a četl si komentáře pod fotografiemi svých rodičů. Snape byl znepokojivě trpělivý, když je tam vpisoval svým drobným pečlivým písmem.

„Vsadím se, že spolu byli šťastní,“ mínil Harry a díval se, jak se James snaží Lily polechtat a ona se se smíchem odtahuje.

Harry zmlkl, protože ten poslední úsměv v něm vyvolal negativní reakci. Komentáře pod fotografiemi ho rozesmutňovaly. Raději se zeptal: „Proč jste neměl rád mého tátu?“

Snape vzhlédl. „Dalo by se říct, že to byl takový můj Dudley.“

Harry polkl. „Ale on nebyl větší než vy,“ řek podezíravě.

„Jeho magie byla silnější, než moje,“ odpověděl Snape. „I když jsem pracoval velmi tvrdě na tom, abych se zlepšil, proti němu a jeho kamarádům jsem neměl šanci.“ Vypadalo to, že se snaží zůstat vyrovnaný, ale čelisti měl pevně stisknuté a to bylo dostatečně výmluvné, aby Harry pochopil, že jeho prohlášení je pravdivé.

Harry se zamračil a tiše se vrátil k fotografiím.

Plameny zeleně zahučely a objevila se Tonksová. Přinesla sebou černý sametový vak. „Ta zatracená věc se odmítla přemístit,“ řekla. „Dobrý den, Severusi, Harry.“

Snape pomalu vstal. „Máš to?“

Její oči přelétly z Harryho na Snapea. „Jo.“ Dvakrát prohledala všechny své kapsy, než vytáhla přeložený pergamen. „Tady je návod.“ Snape si pergamen převzal a Tonksová řekla: „Pojď sem, Harry.“

Snape zvedl ruku. „Nech to tady. Pošlu to po Harrym.“

Tonksová na něj zmateně pohlédla, pokrčila rameny a předala mu sametový vak. „Uvidíme se pak, Harry.“ Mrkla na něj a přemístila se.

Snape položil hůl, zabalenou v sametu, na stůl a studoval obsah pergamenu. Nebylo to dlouhé, takže Harry předpokládal, že nad tím přemýšlí, což bylo jen dobře, protože Harrymu se už zase svíral žaludek.

Snape se poškrábal na bradě. „Zajímavé.“ Podíval se Harrymu do očí. „Funguje to jednoduše: snižuje to věk. Nedá se ovlivnit, o kolik let.“ Znovu se zadíval do pergamenu a pak zase na Harryho. „Takže nás to zbavuje dilematu.“ Zamračil se, dopsal něco Tonksové na pergamen a opatrně vybalil stříbrnou hůl ze sametu, holou rukou jí uchopil až za dřevěnou rukojeť. Odhodil vak stranou a tiše řekl: „Nemohu tě nutit to udělat.“

„Nechal byste mě tu takhle?“ zeptal se Harry. „I když vás nenávidím?“

Snape svá slova neodvolal, jen pevněji stiskl rty. Harry vstal, aby si hůl lépe prohlédl. Jeho starší já ho společně se dvěma kamarády sledovalo z fotografie. „Nepatřím sem,“ řekl Harry. „Nechcete ho zpátky?“

„Samozřejmě, že ano. Je to můj syn, ty ne, tedy přesněji, nechceš jím být.“  Snape sotva slyšitelně vydechl. „Ale zvrátit kouzlo znamená, že přestaneš existovat jako ty.“

Harry se na něj rozrušeně podíval. „Všechny ty složité knihy v pokoji… Rozumí jim?“

„Ano. Většině z nich.“

„Nebylo by k němu fér, kdyby se nemohl vrátit,“ zamyslel se Harry nahlas. „Má tolik kamarádů, myslím, že mě by nechtěli.“ Sáhl po pergamenu, a i přesto, že ho svíral surový strach, si ho prohlédl. Nákres naznačoval, jaké pohyby holí je třeba udělat. Harry položil pergamen na kraj stolu, aby na něj dobře viděl, uchopil hůl za rukojeť a opřel ji o podlahu, jak bylo namalováno v plánku. Zaváhal. Snape se na něj pochmurně díval. „Co se stalo?“ zeptal se Harry, začínal mít pocit znecitlivění, jako kdyby ho ochromil strach a vysál z něj všechnu vůli. „Nechcete mě zpátky jako syna?“

Snapeův ustaraný výraz nezmizel. „Samozřejmě. Nemusím mu všechno vysvětlovat a napravovat škody.“

„To teda nevím proč,“ komentoval to Harry. Odvrátil se od těch černých očí a narovnal pergamen. Dýchal ztěžka, jako kdyby šel do kopce.

Snapeův hluboký, měkký hlas ho vyrušil ze zamyšlení. „Je to určitý druh smrti. Proto, i když je správné to udělat, tě k tomu nemohu nutit.“

Harry, který chtěl něco dokázat, třeba jen to, že je silnější než tento muž, dvakrát poklepal hůl po rukojeti, dvakrát jí otočil na jednu stranu a jednou na druhou. Kousl se do rtu, na okamžik, během kterého si sám sebe představoval jako toho vysokého mladíka na fotografii, zaváhal, přemýšlel, jestli si opravdu zaslouží být na jeho místě. Dvakrát klepl holí o podlahu.

Harry, vysoký a oblečený ve svých obvyklých šatech, vypadal na omdlení. Díval se na hůl ve své ruce a pak se překvapeně rozhlédl po jídelně. „Co tady dělám?“ zeptal se.

„Dej tu hůl do pytle?“ ostře přikázal Snape.

Harry sebral vak ze židle a hůl do něj uložil. Zatáhl šňůrku. „Byl jsem v terénu…“

„To bylo před třemi dny,“ poznamenal Snape sarkasticky.

Harry zamrkal. „Před třemi dny? Jak je to možné?“ Ukázal na pytel s holí. „Ta věc mě přenesla domů? Ale… tři dny?“

Snape sklonil hlavu, vypadal zamyšleně. „Musíš se vrátit na ministerstvo. Slíbil jsem, že tě pošlu.“

„Ale… co se stalo?“ ptal se Harry.

Snape si založil ruce na prsou. „Co si myslíš, že ta hůl mohla udělat? Docela dobře maskuje svůj účel.“

Zmatený Harry zíral na černý pytel ve své ruce, snažil se vymyslet nějakou odpověď. Po dlouhé pauze se rozhodl, že hádat nebude. „Ehm, nevím.“

Snape protočil očima. „Snížilo to tvůj věk na polovinu,“ prozradil.

„Cože?“

„Myslím, že jsi slečnu Tonksovou zklamal,“ dodal Snape a vypadalo to, že pečlivě sleduje Harryho reakci na toto tvrzení.

Harry se zamračil, ale ani nemrkl. „Bylo mi… poslední tři dny mi bylo devět let?“

„Ano,“ odpověděl Snape posměšně. „A na ministerstvu tě čekají od pondělka.“

„Zatraceně… dobře.“ Promnul si čelo, hlava ho pobolívala. Zamířil ke krbu.

Snape ho zadržel. „Než půjdeš, musím tě varovat.“

Harry, který už byl myslí u toho, čemu bude čelit v kanceláři bystrozorů, se otočil.

„Ministerstvo bylo informováno o proroctví,“ řekl Snape.

„Dobře,“ pronesl Harry s úlevou, a když viděl Snapeův překvapený pohled, vysvětlil: „Přemýšlel jsem o tom, že by to tak asi bylo lepší. Co to urychlilo… to, že jsem byl dítě?“

„Ne tak docela. Nebylo pochyb o tom, že se brzy vrátíš do normálu. Ne, impulsem bylo, že si slečna Weasleyová vzpomněla na začátek proroctví. Začínalo to: Jen několik jich unikne krvi a chaosu, spoutaná temnota… a tak dál.“

„Krev a chaos,“ opakoval rozrušený Harry. „A jen několik jich unikne. No bezva. Kdo na ministerstvu to ví, nebo už to bylo zveřejněno v Denním věštci?“

„Věštec to zatím neví. Minerva informovala jen madam Bonesovou, Artura Weasleyho a Korneliuse Popletala.“

„Popletala? Proč to říkala tomu vesmírnému odpadu?“

„Jak jistě víš,“ začal Snape jako by přednášel, „je vedoucím oddělení, které tyto věci zaznamenává a udržuje je v bezpečí v případě, že osoba, o které věštba hovoří, není známa.“

Harry si vzpomněl na místnost plnou skleněných koulí. „Oh, dobře. Takže co si ministerstvo myslí?“

„Jsou spíš znepokojeni tím, že by současné menší potíže dorostli až do takových rozměrů. Nejsem si jistý, jestli věří, že je to možné.“

„Nejsem si jistý, že věřím, že by to bylo možné,“ řekl Harry.

Snape udělal uklidňující gesto. „Tak už běž. Budou si myslet, že máme nějaké potíže.“ Harry si nabral letax, ale než ho hodil do ohně, Snape ještě řekl: „Budeš tam jen hodinu… snaž se nedostat do potíží.“

Harry po něm střelil nasupeným pohledem. „Budu se snažit. Díky.“ Sevřel pevně prášek v dlani, otočil se a pevně řekl: „Prošel jsem prací v terénu po celé týdny bez incidentů… Dostal jsem za to pochvalu, a když to jednou zkazím, er… Dvakrát, a ty předpokládáš, že to udělám zas.“ Cítil se trochu ublíženě.

„Byly to dost významné chyby způsobené tvými mudlovskými návyky.“

„Mimochodem, v terénu mi to docela pomáhá,“ tvrdil Harry. „Nechci sahat po hůlce pokaždé, když mi někdo náhodou polije košili.“

Harry si pomyslel, že za tím udělal tečku a vydal se ke krbu, ale Snape ho opět zastavil. „Ještě jedna věc… Jak víš, že se s tou holí nemůžeš přemístit?“

Harry ztuhl, pohlédl na letax v jedné a pytel v druhé ruce. „Nevím.“ O přemístění ani neuvažoval. „Sakra… musím jít.“ Tentokrát už prášek do plamenů hodil.

Nerušeně prošel atriem, ale u výtahů už se setkal s úšklebky, pomrkáváním a lehkým škádlením. „Docela rychle rosteš, Harry,“ smál se kdosi z Odboru kouzelných her a sportů, kdo s ním vstoupil do výtahu. Každý koho potkal, cítil potřebu, aby si do něj šťouchl.

„No, pane Pottere,“ řekl Rodgers, když Harry vstoupil do výcvikové místnosti po tom, co hůl předal Pastorkovi. „Přežil jste svou malou cestu zpátky pamětí, že? Posaďte se.“

Harry se snažil nečervenat, ale nefungovalo to. Ostatní učně jeho nepohodlí bavilo, třebaže Kerry Ann se snažila úsměv potlačit.

„Zrovna jsme si zkoušeli zadržovací zaklínadla,“ řekl Rodgers. „Původně jsem plánoval výcvik v terénu, ale rozhodl jsem se počkat na váš slavný návrat.“

Harry neochotně pohlédl na Kerry Ann, která zašeptala: „Chudáčku, Harry.“ Vineet se ohlédl a věnoval mu podivně laskavý pohled. Aaron jen zašeptal: „Alespoň, že se to tentokrát nestalo mně.“

„A ještě něco vám musím připomenout, hlavně těm, kteří nevlastní kalendář, ani hodinky. Blíží se další zkoušky. Jsou naplánované na příští úterý. Pottere, bude vám tak dlouho osmnáct?“

Když konečně ta milosrdně krátká hodina skončila, Rodgers řekl: „Pottere, zůstaňte zde.“ Všichni si balili věci a Harry, který si nic nepřinesl, nevěděl kam s rukama, nakonec se zase posadil a sbíral neexistující nitky ze svého pláště.

Kerry Ann Harrymu zamávala a zavřely se za ní dveře. Harry slyšel, jak si jeho kolegové cestou k výtahům vesele povídají. Rodgers vypadal ponuře, když si rovnal poznámky a ukládal je do kožené aktovky, předtím než si sedl za svůj stůl.

„Máte problém, Pottere,“ řekl a hrál si s hůlkou.

„Omlouvám se, pane, já…“

„Je vám líto, že jste byl označen věštbou?“ přerušil ho Rodgers. „Nejsem si vědom toho, že by někdo takovou službu poskytoval.“

„Ach. Ne, pane, neuvědomil jsem si, že se jedná o tohle.“

Rodgers nervózně poklepal hůlkou o stůl. „Problém je, že – navzdory vaším nedávným problémům – si nepřejeme, aby se vám něco stalo, ale je nezbytné, dát vám příležitost proroctví naplnit. A rozhodně chceme, abyste to udělal, jak nejrychleji to bude možné.“

„Ale…,“ začal Harry. „Krev a chaos ještě nenastal. Temné hordy ne… No, nemyslím si, že byly uvolněny.“ Rodgers neodpověděl a Harry vysvětlil: „To se musí stát nejdřív.“

„Opravdu?“

„Jsem si tím docela jistý,“ připustil Harry neochotně.

Rodgers pevně stiskl hůlku. „I když se mi to příčí, musím říct, že v tomhle máte hlavní slovo vy. Nerad bych vám stál v cestě.“

Harry si myslel, že se mu vysmívá, ale když se Rodgersovi zadíval do očí, zjistil, že jsou dokonale vážné.

„Nelíbí se mi to, Pottere,“ řekl Rodgers. „Nemohu ani říct, jak. Nemohu uvěřit, že to berete tak klidně… že jste to věděl a nedal jste na sobě nic znát.“

Harry se cítil rozpačitě. „Jsem na to zvyklý, pane. Ale v tomhle se nemluví o mé smrti,“ dodal uvolněněji. „Když se na to díváte takhle, není to tak zlé.“

„Dobře.“ Rodgers si několik vteřin pohazoval hůlkou. „Artur si s vámi chce také promluvit.“ U dveří se ještě otočil. „Hodně krve a chaosu bývá na prvním zápase Puddlemerských spojenců. Mohli bychom tam Mertona pozvat a skoncovat s ním.“

Harry se zasmál, ulevilo se mu, když slyšel svého jindy jedovatého instruktora žertovat. „Pokud to zorganizujete, pane, jsem ochotný udělat svou práci,“ řekl vážně.

Rodgers dveře neotevřel, jen položil ruku na kliku. „Beru to zpět. Doufejme, že Merton na ten zápas nepřijde. Jakákoliv kombinace těch zbraní a velkého davu je velmi zneklidňující.“

Když Harry zaklepal na dveře a ty se sami otevřely, zastihl pana Weasleyho, jak zavírá složku a odkládá ji na hromadu dalších.

„Harry. Pojď dál, posaď se.“ Znělo to velmi smutně a Harryho to zasáhlo víc, než čekal.

Sedl si na volnou židli a rychle se s ní přisunul ke stolu, když se dveře začaly zavírat.

„Je to velmi nešťastné, Harry,“ řekl pan Weasley a složil si ruce do klína. „Myslel jsem, že tohle všechno je už za námi… proroctví, Voldemort a tak.“

„Zřejmě ne,“ připustil Harry, tváří v tvář viditelně smutnému chování pana Weasleyho se cítil silnější.

„Nechci tě držet dál od tvého osudu, Harry, až ten čas přijde. Ale…,“ zvedl prst, „zatím to tady není. A pokud je to tak, tak jsi jen další učeň, který se musí připravit na zkoušku.“

„Tentokrát si hrajete na Brumbála vy?“ zeptal se Harry.

„O to se raději nepokouším. Jak to vzal Severus? Na schůzce, kterou uspořádala Minerva, se jako obvykle choval hodně neosobně. Vypadalo to, že mu nejde o nic jiného, než vyhodit Popletala z místnosti.“

Harrymu se zvlnily rty. „Byl na mě zrovna rozzlobený kvůli tomu incidentu s holí. Muselo ho hodně štvát, když se musel vypořádávat s devítiletým klukem.“

„Cože?“ vyhrkl pan Weasley. „To ti řekl?“

„Ne,“ odpověděl Harry a vrátil na stůl papírovou vlaštovku, která mu spadla do klína. „Ale od svých příbuzných jsem to slýchal hodně často.“

Pan Weasley se na něj dlouze zadíval. „Tonksová mi říkala, že Severus se do tebe prakticky zbláznil.“ Harry sklonil hlavu a zpod ofiny se na pana Weasleyho pochybovačně podíval, čímž ho donutil přidat: „Opravdu. Vzal tě na zmrzlinu, na výlet na koštěti a tak.“

„Do ZOO?“ zeptal se Harry skoro sarkasticky.

„Všechny podrobnosti neznám. Jen si jsem jistý, žes pro něj žádným obrovským břemenem nebyl. Když Tonksová Severusovi donesla tu hůl a vrátila se, tak naznačovala, že by se tě Severus mohl snažit ukrýt a nechat tě tak, jak jsi byl.“

„To ani náhodou,“ řekl Harry přezíravě.

„Hm, předpokládám, že to musíš vědět lépe. Ale zpátky k našemu původnímu tématu: Chci, abys věděl, že kdybys měl pocit, že nastal ten čas, Harry…,“ pohrozil Harrymu prstem. „A myslím, že to moc dobře víš… Můžeš za mnou přijít. Stačí říct, Je čas. Rozumíš? Potřebuji vědět, kdy ti dát prostor.“ Zamával prstem důrazněji. „Ale dřív ho nedostaneš. Zatím to ví jen velmi málo lidí. Veřejnost se to dozví, až když to bude nezbytně nutné.“

*****

Doma našel Harry v jídelně na stole vzkaz od Snapea, což bylo dobře, protože kdyby začal nejprve otevírat poštu, kterou měl na svém psacím stole, a ve které mu všichni potvrzovali svou účast na nadcházejícím večírku, byl by zmatený. Hermionin neuspořádaný dopis způsobil, že nad Snapem zavrtěl hlavou, že povolil jeho devítiletému já rozeslat pozvánky. I když musel připustit, že v tom věku by byl nadšený, že může pozvat tolik přátel a ještě k tomu poštou.

Na rozdíl od Hermionina dopisu, která o jeho proměně nic nevěděla, Lupin o tom v dopise nepokrytě žertoval. Psal, že na večírek určitě dorazí, protože si docela rád odpočine od školního prostředí.

Harry se zasmál sám sobě, a začetl se do dopisů, které otevřelo jeho mladší já. Kupodivu vespod našel dopis, který poslal Snapeovi před půl rokem. Pokrčil nad tím rameny a položil ho na stůl v obývacím pokoji. Už chtěl odejít, když si všiml barevného papírku, kterým byl založený diář. Byl na něm obrázek archy, a když ho vytáhl ven, zjistil, že je to vstupenka do ZOO v Chesteru s datem z minulého dne.

Harry, poněkud vyvedený z míry, zastrčil lístek přesně tam, kde byl a vyšel z obývacího pokoje – z místnosti, která uchovávala tíživé pocity jeho opatrovníka.

Byl zabraný do opakování, když zapraskaly plameny v krbu. Vzhlédl a zjistil, že se v nich vznáší Snapeova hlava. „Ahoj,“ řekl překvapeně.

„Myslel jsem, že zkontroluju, jestli jsi ještě stále mimo nebezpečí.“

Harry prudce odložil brk. „Děkuji, ještě pořád nemám problémy. Brzy budeme mít roční zkoušky, aby mohli pozvat nové uchazeče podle toho, jak dobře si povedeme. Takže nemám moc času dostat se do potíží. Radši odejdi dřív, než přiložím. Proč vlastně voláš takhle, místo abys přišel?“

„Jsem u svého krbu, kterým mám zakázáno se přepravovat. Nemohu nechat svou kolej dlouho pod Remusovým dohledem a Minerva už mi to naznačovala také, třebaže si vedl překvapivě dobře.“

„Řekni Minervě, že je mi líto, že jsem to zase zvoral.“ Harry si podepřel hlavu dlaní a dlouze se na Snapea zadíval. „Ještě tě nebolí kolena?“ zeptal se nevinně.

„Ano, už docela ano. Vyhýbej se problémům.“ Snapeova hlava zmizela a na jejím místě už zase byly jen žluté plameny.

*****

Mertonovy oči zářily radostí, když si prohlížel velkou baňatou nádobu. „Skvělé… Naprosto úžasné… A jen za dva dny,“ zašeptal uctivě.

Poblíž seděl Lockhart, se skelným výrazem v obličeji. Od posledního kouzla, které na něm udělali, nepromluvil. Merton se sklonil k jeho tváři a Lockhart se prudce odtáhl, až se mu světlé vlasy zavlnily, což naznačovalo, že si je vědom toho, co se kolem něj děje. Debjit postával nedaleko dveří. V tomto pronajatém domě bývalo teplo po celý den, odpoledne až horko, takže neměli důvod scházet se v malé dílně.

Merton se radostně zasmál. „Všechny mé nádherné plány se konečně mohou uskutečnit.“ Postavil nádobu na polici. „Uvidíme, jak dlouho potrvá ten další a uděláme jich několik do zásoby. Naplňte tenhle regál a můžeme na ministerstvu oznámit, že přicházíme.“

Svaha tiše šeptla Debjitovi, aby ustoupil ode dveří a donesla čaj. Položila podnos na stůl a podala Lockhartovi plný šálek. Merton se obsloužil sám.

Lockhart opatrně uchopil šálek, pečlivě ho osahával konečky prstů. Svaha si ho nevšímala, začala se probírat bednou plnou čerstvě vypálené keramiky, potřebovala najít symetrickou nádobu.

*****

Harry zaklepal na Pameliny dveře. Vítr v Godricově dole byl jako obvykle silný a svěží a donutil Harryho pevněji si přitáhnout plášť.

„Harry!“ zvolala Pamela, když otevřela dveře. „Přece víš, že se můžeš přemístit rovnou dovnitř.“

„Ještě jsem ve tvém domě nebyl,“ řekl Harry a vešel dovnitř. „Nemohu, dokud to neuvidím.“

Odvedla ho do obývacího pokoje. „Za chvíli budu hotová,“ ujistila ho a odcházela. Cestou si zapínala náušnici.

Harry se rozhlížel po místnosti. Na stolku vedle pohovky stála fotografie Patricie a jejích dětí. Harry stále čekal, že se pohne, ale nestalo se to a tak přemýšlel, jestli existuje nějaké kouzlo, po kterém by se mudlovská fotografie mohla hýbat, třeba jen dočasně.

„Tak co, jak vypadám?“ zeptala se Pamela, která přišla z vedlejší místnosti a zatočila se před ním.

„Vypadáš jako ty,“ řekl Harry.

„Jsi velmi šaramantní, Harry,“ dobírala si ho.

„Řekl jsem něco špatně?“ zeptal se Harry, kterému to přišlo podivné.

Vesele se zasmála. „Ne, vůbec ne.“ Vzala si kabelku a přistoupila k němu. „Díky, že ses pro mě stavil.“ O chvíli později se ocitli v hale.

Pamela se rozhlédla po místnosti. „Je to tu docela starodávné.“

„Opravdu to patří Severusovi,“ ujistil ji Harry. „Dáš si něco k pití?“

„On nepřijde, že ne? Nevypadalo to i jako jeho pozvánka.“

„Ne,“ odpověděl Harry, nechtělo se mu příliš přemýšlet o tom, jak to pozvání vyznělo. Ale Pamela na to nic neřekla a za chvíli se začali objevovat další hosté, všichni chtěli poznat Harryho vzdálenou sestřenici.

Hermiona jí vykládala, jak to vypadá na Ministerstvu kouzel, když vešla Winky a uklonila se. Pamela vyděšeně zírala na její téměř holou hlavu a velké groteskní uši.

Hermiona se zasmála a poplácala jí po ruce. „Domácí skřítci jsou neškodní,“ řekla.

„Jo, to je… jo,“ zrozpačitěla Pamela. „Každý, kdo vypadá takhle… Myslím, že jsem úplně zapomněla, kde jsem.“ Znovu se zadívala na Winky. „To je čajový ubrousek?“ zeptala se.

„Budou si paní něco přát?“ zeptala se Winky a znovu se uklonila, až se jí zatřepaly uši.

„Máslový ležák,“ řekla Hermiona, pohlédla na Pamelu a dodala: „Dones dva.“

Winky zmizela. Pamela, teď s odhodlaným výrazem, poklepala Harrymu na rameno. „Harry, váš skřítek je oblečený v čajovém ubrousku?“

Harry se k ní otočil. „Chce být oblečená v čajovém ubrousku,“ řekl. Když viděl její pochybovačný a nesouhlasný pohled, dodal: „Promluv si o právech domácích skřítků s Hermionou, ona je na to expert. Určitě ti to potvrdí. Winky si může obléknout, co chce, neříkáme jí, co má nosit, ale kouzla, která používá, nefungují tak dobře, když má na sobě něco jiného. Kdybychom jí nějaké oblečení věnovali, musela by opustit dům. Zlomilo by se tím magické pouto, které jí váže k jejímu pánovi.“

„Já vím, zdá se to zneklidňující,“ řekla Hermiona konejšivě. „Ale Winky se má v porovnání s ostatními skřítky opravdu dobře. Jestli chceš, jdi si s ní promluvit. Je dole v kuchyni.“

„Ne, to je dobré, věřím ti,“ řekla rychle Pamela.

„Ona nekouše,“ smála se Hermiona, „opravdu. Mnoho magických věcí to dělá, ale Winky ne.“

Winky přinesla máslový ležák, znovu se uklonila, ale na Pamelu mrkla, než se vydala k dalším lidem, zeptat se, co by si přáli.

Hermiona do Pamely šťouchla. „Líbíš se jí.“

O hodinu později Harry úspěšně donutil všechny hosty přejít do jídelny. Hermiona naplnila halu pohodlnými lenoškami a nikomu se nechtělo vstávat. Harry si myslel, že Pamela bude chtít sedět vedle něj, ale vybrala si místo na druhé straně stolu, vedle Nevilla a naproti Lupinovi. Ron byl jediný, kdo si s sebou přivedl přítelkyni, a ze všech možných dívek to byla Levandule.

„Přišla do banky, a když mě tam viděla, trvala na tom, že jí musím doprovodit k jejímu trezoru. Dělám tam stále častěji,“ řekl hrdě. „Není to moje povinnost, ale dělám to stále častěji, skřetům to nevadí a klidně na mě zazvoní, když mě někdo potřebuje.“

S hlasitým puk! se objevila Tonksová, rozhlédla se po hale a zamířila do jídelny. „Ahoj, Harry a všichni, omlouvám se, měla jsem službu. Oh, držíš mi místo, Harry, díky.“ Usedla si na židli, která byla původně určena pro Pamelu.

„Jasně,“ ujistil ji Harry, šťastný, že to takhle dopadlo.

Když se konečně všichni usadili, Lupin se zeptal: „S tvého dopisu, Harry, jsem měl dojem, jako by ho psal někdo jiný.“

Harry vrhl na Lupina ostrý pohled.

„Myslela jsem, že…,“ zasmála se Hermiona, „…že jsi byl opilý, když jsi ho psal. Ale písmo bylo hezké, tak jsem si nebyla jistá.“

„Chudáčku Harry,“ zamumlala Tonksová do své sklenice.

„Byl jsem hodně opilý. Použil jsem kouzlo, abych to zakryl,“ řekl Harry rychle.

„Byl bys raději, aby si lidé mysleli tohle?“ zeptala se Tonksová.

„Ano,“ ujistil ji Harry pevně. „Za chvíli by se měla objevit večeře.“ Harry se předklonil, aby viděl do haly. „Každým okamžikem.“

„Nebyl jsi opilý?“ zeptala se Hermiona zmateně.

„Slyšel jsem, co se stalo,“ řekl Neville s úsměvem. „Teda, něco jsem zaslechl, ale nevěřil jsem, že je to pravda, až teď.“

Ale žádná večeře nedorazila, aby Harryho hosty rozptýlila a všichni se teď nadějně dívali na Nevilla, který znejistěl.

„Dobře,“ oznámil Harry a hrál si s ubrouskem. „Bylo mi devět, když jsem psal ty pozvánky. Jestli moje písmo vypadalo dobře, tak to vážně nevím proč.“

Nastalo ticho, které přerušila až Hermiona. „Devět… let?“

„Ano,“ vydechl Harry podrážděně. „Bylo mi devět let, když jsem vás zval, abyste přišli. Nepamatuji si to, takže bylo dobře, že jste mi odepsali, protože… No, myslím, že by už Winky měla raději servírovat večeři.“

„Vypadal jako panenka,“ řekla Tonksová.

Harry protočil očima. „Neříkej to, prosím.“

„Ale ano,“ trvala na svém, láskyplně ho škádlila a Harry zjistil, že mu to vlastně vůbec nevadí.

Večeře se objevila teprve poté, co Harry celý příběh dovyprávěl.

„Máš nějaké fotky?“ zeptala se Hermiona. „Ráda bych tě viděla jako…,“ zarazila se, když si všimla jeho naštvaného pohledu.

„A co Snape?“ chtěl vědět Ron a těkal pohledem z Tonksové na Harryho.

„Vedl si dobře,“ ujistila ho Tonksová. „Nemyslíš, Remusi? Slyšela jsem, že Remus také chvíli dělal chůvu.“

Celý stůl, s výjimkou Harryho, který zatvrzele zíral do talíře, pohlédl na Lupina. „Harry chtěl jen něco vědět o svých rodičích. Severus mu řekl, že k tomu se hodím lépe já.“

„No ale to je pravda,“ prohlásila Hermiona. „Ale příště, až se Harryho věk sníží na polovinu, chci, abyste mi poslali sovu,“ dodala důrazně.

„Proč?“ zhrozil se Harry. „A jestli na to můžu mít taky nějaký vliv, tak raději ne.“

„Ty si to nepamatuješ?“ zeptal se Ron.

Když Harry zavrtěl hlavou, Lupin se nevinným hlasem zeptal: „Ani na létání na koštěti, na zmrzlinu nebo na zoologickou zahradu?“

Harry se na něj zkoumavě zadíval. „To jsi vydoloval ze Severuse?“

Celý stůl se rozesmál, ale nakonec toto téma opustili a začali rozebírat blížící se famfrpálovou sezónu.

Na druhé straně stolu Pamela už asi potřetí pohlédla na hosta, který seděl proti ní. Nevypadal příliš starý, ale když se smál, kolem očí se mu dělaly hluboké vrásky a jeho jemný způsob hovoru jí přesvědčil, že by dokázal lehce rozdrtit všechny kolem. Byl to zdaleka nejstarší muž na tomto večírku a tudíž i nejzajímavější, a Pamela musela hodně manévrovat, aby se dostala do jeho blízkosti.

„Vy pracujete v Bradavicích, Remusi?“ zeptala se, sotva se jí k tomu naskytla příležitost.

Mužovy šedomodré oči se na ní zadívaly. „V tuto chvíli ano.“

„Ach, a kde obvykle pracujete?“ snažila se udržet konverzaci.

Viděla, že mu to je nepříjemné, ale odpověděl jí. „Kde to zrovna jde.“

Pamela chtěla říct: Znám hodně lidí, kteří takhle žijí, ale vycítila, že by mu způsobila ještě větší nepohodlí a také jí to vysvětlilo jeho záplatované šaty. „Tam jste se seznámil s Harrym?“

Lupin se zeširoka usmál, jako by si na něco hezkého vzpomněl. „Ne, znal jsem Harryho, už když byl malý. Před mnoha lety jsem ho viděl v Godrikově dole.“

„Tak to jste starý přítel Lily a Jamese, ne?“ zeptala se.

Vypadalo to, jako by se chtěl zamračit, přestože se usmál ještě šířeji. „Velmi starý přítel,“ odpověděl měkce.

Spodní tóny jeho hlasu byly velmi zajímavé. „Je velmi smutné, co se jim stalo. Nevěděli jsme to, dokud k nám Harry nepřišel. Tedy, moje matka ano, ale nikdy nám nic neřekla.“

Napil se jantarové tekutiny, kterou popíjel místo medoviny. „To měla štěstí. Také na ní mohli použít Obliviate.“

Pamela ztuhla. „Co by udělali?“ zeptala se, nebyla si jistá, jestli chce slyšet odpověď.

„Není to tak špatné, jak to zní. Je to druh paměťového kouzla, aby lidé zapomněli na něco, co by vědět neměli. Vlastně to nezapomenou, jen je jejich paměť zablokována, takže k těm vzpomínkám nemají přístup, dokud to nějaký silný čaroděj nezruší. Ministerstvo to používá dost často, když je nějaký problém s mudly.“

„Tak to je dobře, že teď už žádný problém není,“ řekla Pamela.

Lupin naklonil hlavu na stranu. „Vždycky je nějaký problém,“ řekl mírně a se škádlivým úsměvem dodal: „A co děláte vy?“

Pohodila hlavou. „Jsem recepční u zubaře v Chesley. Je to trochu z ruky, ale lidé jsou tam hodní a mají hodně svátků, což znamená, že mám dostatek volna, abych mohla trávit čas se svou sestrou a její rodinou.“

Nebyla si zcela jistá, že jí poslouchá, jeho pohled byl často velmi vzdálený, ale pak se s úsměvem nepředvídatelně zeptal: „Je nějaký náznak, že by děti měly magii?“

„Ne,“ řekla Pamela trochu energičtěji. „A moje sestra se nemůže rozhodnout, jestli by se na to měla těšit, nebo jestli by měla být vyděšená.“ Zasmála se. „Při poslední návštěvě Severus jedno z nich zneviditelnil a to tomu taky nepomohlo.“

Lupin se zasmál také, ale pak se nedůvěřivě zeptal: „To opravdu udělal?“

*****

Následující večer dorazil Harry řádně na svou hlídku. Byl vzhůru do čtyř do rána a pak spal tak dlouho, dokud mu to Kali dovolila. Zoufale kroužila po své kleci a neuklidnila se, ani když si ji vzal do postele. To ho trochu vylekalo, a tak několikrát během dne kontroloval, jestli je brána pro temné tvory zavřená, ale všechno vypadalo v pořádku. Postaral se o pořádek kolem domu; Pamela ztratila jednu rukavici a tak jí ji poslal po Hedvice; dopisy, které vypadaly důležitě, poslal do Bradavic. Pak už se jen mohl těšit na volnou neděli.

Harry zůstal stát ve dveřích do bystrozorské kanceláře, nechtěl rušit Pastorka. Přišla Tonksová ve vysokých bílých kozačkách a krátké růžové minisukni, která odpovídala barvě jejích vlasů. „Můžeme jít?“ zeptala se.

Harry se snažil zachovat si úroveň a odstup, když odpovídal: „Jasně.“ Prohlédl si jí odshora dolů a zeptal se: „Mám se také převléknout?“

Tonksová na něj mávla hůlkou a náhle měl na sobě černé džíny, černé boty se silnou podrážkou a černou koženou bundu. Vlasy mu sčesala z obličeje a uhladila je. „Jak vypadám?“ zeptal se Harry.

„Směšně,“ přispěl se svou troškou do mlýna Pastorek z druhé strany místnosti.

„Vypadáš skvěle,“ ujistila ho Tonksová, vzala ho za ruku a bystrozorská kancelář zmizela. Objevili se v uličce mezi kamennými budovami, kde na ně zaprskala kočka, a když vyšli na hlavní ulici, Harry poznal, kde jsou.

„York?“ zeptal se.

„Jo, potřebuji mluvit s některými lidmi.“ Vydala se dolů ulicí a Harry, který si na vysokých podrážkách připadal nepatřičně vysoký, a bylo mu trochu trapně, jí následoval. Před hospodou s názvem U mnichovy milenky se Tonksová zastavila a řekla: „Pokus se chovat jako Harry Potter, ano?“

Harry sledoval, jak trhnutím otevírá těžké dveře. „Co to má znamenat?“ zeptal se, ale to už byla uvnitř a tak se odpovědi nedočkal. Zastavil se jen na tak dlouho, aby si přečetl malou mosaznou cedulku, stálo na ní: Zákaz vstupu ve fotbalových dresech. Tonksová už byla v polovině přeplněné místnosti, ale Harry jí díky jejím růžovým vlasům dokázal snadno sledovat. Napřímil se, aby vypadal sebejistě. Téměř polovina lidí zde byli kouzelníci. Harry to cítil a pohledy těch, kteří ho poznali, když je míjel, mu to jen potvrdily.

Tonksová už se usadila na vysoké barové stoličce, když k ní došel, a protože další už volná nebyla, zůstal vedle ní stát. Ptala se barmana, jestli neviděl nějaké lidi a ke konci rozhovoru si Harry pomyslel, že příště, až půjde do hospody, by měl jít v utajení, vzhledem k tomu, kolik pozornosti věnuje barman přicházejícím a odcházejícím lidem.

Tonksová mu přistrčila sklenici s medovinou. „Vem si taky, ať to nevypadá, že jsme se přišli vyptávat. Dej si do toho kapku tohohle.“ Nenápadně mu strčila do ruky malou ampulku. Harry si nejprve dvakrát loknul, než tam lektvar přidal, ne jen proto, že to vypadalo méně podezřele, ale také proto, aby těch osm hodin s Tonksovou vydržel – zvlášť s takhle oblečenou Tonksovou. Díval se na ni přes sklenici a přemýšlel, jestli ho tímhle nedráždí úmyslně. Ale ne, vypadalo to, že si vůbec neuvědomuje dopad svého oblečení na všechny kolem.

Harry si povzdechl a odložil sklenici, teď už o pití zájem neměl, když byl alkohol neutralizován. Pěkně oblečená žena, která byla Harrymu povědomá z jeho školních let v Bradavicích, ale na jejíž jméno si nemohl vzpomenout, prošla pomalu kolem, chvíli na něj zírala, pak letmo pohlédla na Tonksovou a rezignovaně vydechla.

Tonksová zkušenýma očima skenovala místnost. „Harry, znáš toho člověka, co stojí támhle u zdi?“

Harry udělal to, co ho učili; nepodíval se tam hned. Promnul si oči, přenesl váhu z nohy na nohu, jako by už byl unavený a použil to jako záminku k tomu, aby se otočil. „Ne,“ prohlásil. Zadíval se pozorněji. „Beru to zpátky. Je to odrážeč Falmouthských sokolů. Není to dobrý člověk.“ Harry vedle něj poznal dalšího hráče Sokolů. „Je tam taky jejich kapitán.“

„Díky,“ řekla Tonksová. „Vypadal tak podivně familiárně, ale to bude asi tím, že mu ostatní kolem stolu pochlebují.“

„Musel být ve Zmijozelu,“ zavtipkoval Harry a byl rád, že ji rozesmál.

Tonksová zamíchala pitím ve své sklenici. „Jak Severus přežil, že ho v soubojích porazila Ginny?“

„Víš, to mi dělá trochu starosti, jako kdyby chystal nějakou intriku, a to je důvod, proč se chová tak mile.“

Tonksová se mlčky napila. Hospoda ztichla, v televizi začalo fotbalové utkání. Konečně řekla: „Nechtěla jsem, abys zjistil, jak tvrdě zakročil Severus proti mně. Už jsi Ginny varoval?“

„Huh?“ vyrazil se sebe Harry a zadíval se na televizi. „No, ona se o sebe dokáže postarat.“

„Proti Severusovi?“

„Jasně,“ odpověděl Harry nepřítomně a sledoval, jak se muži v televizi usilovně pokoušejí dohnat daleko kopnutý míč a pak se s povzdechem zastavují, když je vyhlášen ofsajd. „Vypadá to, že to pravidlo o ofsajdech má zajistit, aby hra nebyla příliš vzrušující,“ poznamenal.

„Jsi ve službě, Harry.“

Harry odtrhl oči od televize a rozhlédl se. „Jasně. Promiň.“

„Pojď, stoupneme si támhle, třeba zaslechneme něco zajímavého.“ Odvedla ho napříč místností, nedaleko famfrpálových hráčů.

Postávali pak v hloučku fanoušků fotbalu, občas spolu prohodili pár slov, ale hlavně poslouchali a předstírali, že popíjejí. Tonksová se k němu musela několikrát přitisknout, když kolem někdo procházel a dav se pokoušel uhnout. Pokud by se někdo Harryho zeptal, jestli ho těší předstírat, že má s Tonksovou rande, okamžitě by odpověděl, že ano. Ale pomyslel si, že by to nebylo správné. Příště, když se dav zase semkl, maličko poodstoupil, aby jí dal více prostoru.

„A kdopak je tohle?“ zeptal se hlas v jeho blízkosti.

Harry se otočil a zjistil, že stojí před Gregorem, kapitánem Falmouthských sokolů. Muž si ho prohlédl od hlavy k patě. „Vypadáš jako teplouš, Pottere.“

Harry, který se v tom oblečení necítil příliš jistě, a také mu připadalo příliš drahé, si pomyslel, že žádná reakce by ho stejně nemusela ušetřit problémů. „O co vám jde?“ zeptal se a ostře se na Gregora podíval.

Gregor se podíval na Tonksovou. „Nechtěla by ses raději pobavit s opravdovým mužem, zlato?“ zeptal se jí mnohoznačně.

Oh, Merline, pomyslel si Harry, ať toho nechá. Výsměšně se na Gregora zadíval.

Žena v kostýmku na druhé straně skupinky se ozvala: „Chystá se s tebou vytřít podlahu, Gregore.“

Tím na sebe ta nešťastnice upoutala Gregorovu pozornost. „Cos to řekla?“

„Řekla jsem jen to, co vidím.“

Harry byl docela rád, že ho někdo podpořil, ale na druhou stranu to vyprovokovalo Gregora k ještě větší hlouposti. Otočil se na Tonksovou a nabídl jí: „Pojď, miláčku. Ještě jsem žádnou nezklamal. Odskočíme si nahoru.“

Harry byl rád, že ještě dnes večer nic nejedl. Ale když Gregor dodal: „Tenhle chlap se dokonce nedokáže ani pořádně obléknout,“ vyčítavě se na Tonksovou podíval.

„Mám si vyjít s někým, kdo nedokáže vyhrát zápas bez zpomaleného potlouku?“ zeptala se Tonksová nevinně.

Gregorova tvář se změnila. Úsměv zmizel a oči mu potemněly. Bylo z něho cítit nebezpečí, které Harryho znervózňovalo a tak nechal svou hůlku, aby mu vklouzla do ruky. Bylo to jednoduché, protože Tonksová teď stála před ním. Čekal na signál, musel si připomenout, že tu nevelí.

Gregor se posunul, aby na Tonksovou dosáhl. Harry se před ní postavil, tak blízko ke Gregorovi, aby nebyla vidět hůlka, kterou mu zabodl do hrudi.

„Nedělej blbosti,“ řekl klidně. Po pravdě řečeno, srdce mu bušilo, jako kdyby v něm tato epizoda spustila nějaký prapůvodní instinkt.

„Gregore,“ naléhal muž, v kterém Harry poznal jeho týmového kolegu, „nech to bejt, nebo zase skončíš před Starostolcem.“

„Měl by toho nechat,“ řekl Harry, „nebo brzy skončí u Svatého Munga.“ Gregor, i ten druhý muž, pohlédli dolů. „Ano, to je moje hůlka,“ řekl Harry. „Co jste si mysleli, že to je?“ zeptal se sarkasticky.

K překvapení všech, zazářilo světlo.

„Ale, ale,“ řekl známý hlas. „Copak to tu máme?“ Holoubková se obratně propletla davem.

Harry zaklel a zachytil Gregorův pobavený pohled. Zbytek skupiny se rozptýlil a Harry si všiml, že Tonksová zmizela. Nepátral po ní, včas si uvědomil, že by neměl.

Holoubková došla až k němu. „Dostal jste se do rvačky, Harry?“ zeptala se.

„Ne,“ odpověděl Harry, „jen tu přátelsky diskutujeme o navrhovaných změnách ve famfrpálových pravidlech.“ Harry významně pohlédl na Gregora a dodal: „O změnách, které potřebuje zejména tým tohoto muže.“

Holoubková se k němu naklonila. „Jste v tom stále lepší, Harry… není s vámi žádná legrace. Možná jsem měla ještě chvíli počkat, ale vy dva jste vypadali odhodlaně, jako dva kohouti na jednom smetišti.“

„Prosím, nemluvte tak, jak píšete,“ prosil ji Harry neupřímně.

Holoubková se podívala na Gregora a zase zpátky, ruku si položila na prsa, jako by byla uražená. „Můj sloupek je v Denním věštci nejčtenější. Mohu proslavit nebo zničit velmi mnoho lidí, jak Gregor velmi dobře ví. Jen proto, že jste teď mimo dosah, pane Pottere, neznamená, že to tak bude navždy. Mějte to na paměti.“

Okázale se k Harrymu otočila zády a začala se vyptávat Gregora na ten incident. Harry se vymotal z davu a vyhledal Tonksovou, teď oblečenou jako školačka z internátní mudlovské školy, ve skládané sukni ke kolenům a v modrém vlněném saku.

„Pojďme,“ zašeptala a pak opatrně proklouzli za lidmi, kteří sledovali rozhovor Gregora s Holoubkovou.

„Omlouvám se,“ řekl Harry a snažil se nemyslet na to, co zítra přinese Denní věštec.

„Neudělal jsi nic špatného,“ řekla Tonksová, „kromě toho, že jsi mě hájil jinak, než na co jsem se těšila.“

„Chtěla jsi, abych ho praštil?“ zeptal se Harry, nevěděl, co jiného mohla mít na mysli.

„Připravovala jsem se na útěk; to se nepočítá jako zbabělost, když jsou kolem mudlové.“

Vyšli ven na chladný noční vzduch. „Můžeme se zastavit ještě v támhle té hospodě,“ řekla Tonksová po chvíli.

„Dobře,“ řekl Harry a snažil se zadržet povzdech.

V této hospodě bylo mnohem méně kouzelníků a všichni byli sroceni vzadu na malé zahrádce kolem ohně, jak bylo vidět otevřenými dveřmi. Bylo zjevné, že se dobře baví.

Usadili se u malého stolku a Tonksová se nenápadně dotkla hůlkou svého ucha, zatímco se dívala na Harryho, aby mohla poslouchat rozhovor u vedlejšího stolu. Kdykoliv se zvenku ozval smích, musela si ucho přikrýt dlaní. Harry byl teď už hodně naštvaný, že všechno jeho pití bylo zbavené alkoholu. Neměl moc práce, zato jeho mysl měla dostatek času, aby si bloudila, kde chtěla.

Aby se zabavil, sledoval páry u baru; ti nejbližší na sobě doslova viseli. Ale muž na vzdáleném konci pultu seděl sám a Harry zjistil, že na tuto vzdálenost nedokáže určit, jestli je to kouzelník, nebo ne. Ze všech lidí v místnosti vypadal nejvíce podezřele, ačkoliv mohl mít pouze jen špatný den a nechystal žádné intriky. Harry si umínil, že jestli se na něj ten člověk podívá, použije na něj trochu nitrozpytu.

Než to mohl udělat, upoutala jeho pozornost Tonksová, která se zeptala: „Jsi připraven na roční zkoušky?“ běžným, přátelským hlasem, který náhle změnila na oficiálně služební.

„Myslím, že ano,“ odpověděl Harry.

„Myslela jsem si, že to zvládneš, i když zůstaneš malý, navzdory těm vtipům, které se kolem toho vyrojily.“ Zadívala se na něj a dodala: „Ve srovnání s tím vypadáš teď mnohem starší.“

Harry nervózně polkl – nervózní z toho, co jí napovídalo jeho devítileté já – a změnil téma: „Dostanu zase Moodyho?“

„Vždycky je to náhoda, koho dostaneš,“ zdůraznila Tonksová. „Ale ve tvém případě… Pošuk na tom trvá.“

„To si dovedu představit,“ poznamenal Harry.

„Co to znamená?“ zeptala se Tonksová.

„Nic,“ řekl Harry rychle.

„Víš něco, co já ne?“ zeptala se.

„Ano,“ odpověděl Harry, nedokázal jí lhát.

Zamyšleně si ho prohlížela a vypila mezitím půl sklenice světlého anglického piva. „Myslela jsem si, že má něco za lubem. Dělá něčí špinavou práci? Arturovu snad ne.“

„Neměl jsem to vědět. Budeš muset hádat… což není nijak těžké.“ Tohle téma je dobré, pomyslel si Harry. To udrželo jeho myšlenky bezpečně na uzdě.

„Jo, hádat můžu.“ Zamračila se. „Nesnáším, když v tebe ztrácejí víru. Teď by tě měli znát lépe.“ Prohlásila to z takovou vehemencí, že tím Harrymu připomněla proroctví. Pana Weasleyho nezmínila mezi lidmi, které jmenovala. Harry cítil potřebu jí to prostě říct, ale nemohl. Tímto hlavolamem nastavil loajalitu sám sobě, třebaže se mu to nelíbilo.

Hospodu zavírali a tak se zase ocitli na ulici. „Pojďme do kouzelnické hospody. Pořád doufám, že narazím na určité lidi.“

Mezitím co byli uvnitř, pršelo, ulice teď byl černá a prázdná, jejich kroky se hlasitě rozléhaly. Za rohem, když kolem nikdo nebyl, se Tonksová zastavila a podívala se na Harryho, který už byl z té dlouhé noci docela unavený.

„Měla bych ti vysvětlit význam téhle pochůzky,“ řekla.

Harry se otřepal, aby byl čilejší. „To je v pořádku,“ řekl.

„Vypadalo to, že tě obtěžuje předstírat, že jde o rande.“

Harry se zadíval na své boty. „Tak trochu,“ přiznal, protože se zoufale přiznat chtěl.

„To je mi líto. Chceš teď chodit na hlídku jen s Kingsleym nebo s Tristanem?“

„Ne,“ opověděl rychle, nedovolil si o tom přemýšlet. „Já…,“ ale nevěděl, co chce říct. Nedokázal docela skrýt svůj neklid, ale ve skutečnosti chtěl, aby si ho všimla, nebo ne? „Tak už pojď.“

Smutně se na něj usmála a rychlým pohledem zkontroloval, zda si je svou odpovědí jistý, pak zamířila k další hospodě.

Poslední komentáře
22.12.2010 21:15:33: Já to nechápu, jak pak se to stalo, že jsem neokomentovala kapitolku... Děkuju moooc za nádherný pře...
19.12.2010 15:58:41: Škoda. Jako děcko byl roztomilejší. Páč závislejší. Hm... tak to je vlastně dobře, že už je z něho t...
19.12.2010 02:40:38: Jsem ráda že má Harry zpátky svůj věk :) Konečně se třeba začne něco dít :D A co z něho ten parchant...
18.12.2010 11:59:37: Teda, tvá rychlost překládání je úctihodná!:D Skvělý, jsem ráda, že je Harry zpátky a asi nejsem jed...