Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

22. kapitola

Souboj loajalit

V pondělí ráno se Harry společně se svými kolegy usadil ve výcvikové místnosti. Rodgers se na něj podíval, vytáhl výtisk Denního věštce, který měl zastrčený mezi pergameny, otevřel ho na zadní straně a položil ho na učebnici, kterou měl Harry před sebou na stole. Harry se zadíval na svou a Gregorovu fotografii – včera, když Věštec vyšel, se tomu vyhnul. Ostatní učni se na něj zašklebili. Fotka byla braná hodně zblízka, takže Tonksová nebyla ani na jejím okraji, on a Gregor se lehce pošťuchovali a bylo vidět, že Harryho hůlka dloube druhého muže do žeber. Harry zamrkal a podal noviny zpátky instruktorovi.

„To jste byl zrovna ve službě, že?“ zeptal se Rodgers.

„Ano, pane,“ přiznal Harry.

„Vytáhl na vás hůlku?“

Harry se nad tím zamyslel. Dnes už mu to nepřipadalo tak jednoznačné. „Ne.“

„Tak jaký jste měl vy důvod na vytažení hůlky,“

„Je to sprosťák, obtěžoval Tonksovou,“ vysvětloval Harry klidně, myslel si, že to nezní, jako kdyby byl její ochranitelský přítel.

Rodgers se zadíval do novin. „Jsem si jistý, že se o sebe dokáže Tonksová postarat sama,“ řekl mírně sarkasticky.

„Ano, pane,“ odpověděl Harry, nechtěl se vymlouvat na to, že chránil Tonksovou od potíží.

„Ale pořád je lepší, že jste na fotografii vy a ne Tonksová,“ zamumlal Rodgers, jako by to tím uzavíral. Odložil noviny a přešel zpátky ke svému stolu. „Zítra budete skládat roční zkoušky. Všichni byste tu měli být tak, jako dneska, ne-li dřív.“

„Byli jsme tu tak brzy, protože jsme chtěli vidět, jak na tom Harry je, po té fotografii v novinách,“ vysvětlil Aaron a Harry raději zavřel oči.

„No, na zítra jsem vám dal lepší důvod,“ řekl Rodgers suše.

Doma na Harryho čekal dopis od jeho opatrovníka společně s hromádkou dopisů od obdivovatelů, dokonce i výhružka od jednoho z fanoušků Falmouthských sokolů a stížnost na to, jak nefér se k jeho klubu všichni chovají a že tomu Harry Potter nasadil korunu. Harry si opatrně odkryl uši, když červená obálka shořela na popel. Většina ostatních dopisů byla plná vykřičníků, něco na způsob: „Ten Gregor by zasloužil, proč na něj Harry nepoužil Crucio, a co si to vůbec dovoluje?

Harry odložil dopisy stranou a otevřel ten od Severuse. Severus byl docela znepokojený způsobem, jakým se Harry vyhýbá problémům a přitom se klidně zaplete do hospodské rvačky se známým výtržníkem. Harry si povzdechl, a v odpovědi napsal, jak toho incidentu v hospodě lituje, ale pak se rozepsal o své přípravě na roční testy. Teď, když o tom přemýšlel, zatímco okusoval brk, uvědomil si, že některé předměty po svém návratu z Finska docela zanedbal.

Odstrčil dopis a došel si pro knihy. Pokryly skoro celý stůl, bylo to úplně něco jiného, než když se chystal na zkoušky v Bradavicích. Zamrazilo ho. Knih bylo tolik a bylo už příliš pozdě všechno se z nich naučit. Popadl jednu z nich, zalistoval v ní a pomyslel si, že by si mohl alespoň připomenout to, co už by umět měl, když už se nestihne naučit nic nového.

Druhý den se Harry cítil docela odpočatý. Nečekaně našel v zásuvce svého nočního stolku lahvičku s lektvarem na spaní a doušek si dal. Na ministerstvu si jeho spoluučni ospale sedali na svá místa, když se přihnal Rodgers a řekl: „Odstrčte stoly na stranu.“ Se zasténáním vstali a udělali to. „Stěžovali jste si,“ vysvětloval Rodgers, „že po třech hodinách písemných zkoušek se vám štíty příliš nevedou, tak jsme to otočili. Pokud si myslíte, že jste lepší s hůlkou než s perem, tak je to pro mě dobré.“

Šli se převléct do cvičebních úborů, ani jeden z nich nechtěl skončit s potrhanými šaty. Harry si natáhl důvěrně známou kombinézu. Byla už vybledlá a bystrozorský znak držel jen na několika zlatých nitích. Možná jim na příští rok dají nové. Možná nějaké, které nejsou tak přiléhavé nahoře a dole nevypadají jako pumpky.

Harry protočil hůlkou v prstech a následoval Vineeta a Aarona do výcvikové místnosti. Kerry Ann přišla hned za ním, společně s Tonksovou.

„Kalendulová, vás si vytáhla Tonksová a začínáte první,“ vysvětlil Rodgers. Harry s kamarády ustoupili co nejvíce ke zdi, aby jim nechali prostor. Zatímco se Kerry Ann připravovala, Harry měl pocit, jako by byl celebritou těchto soubojů. „Jsou předepsané dva kopulové štíty, krystalický chryzantémový a extra modulovaný titanový. Budou proti vám použity jen mírné útočné kletby. Následně musíte znehybnit svého zkoušejícího řetězovou kletbou, a ta musí vydržet třicet vteřin.“

Aaron zasténal, připadalo mu, že má zatracenou smůlu. „Vsadím se, že tohle vybral jen proto, že s tím mám potíže,“ zavrčel.

Vineet vypadal docela uvolněně. „Ale to by znamenalo, že Harrymu nadržuje.“

„Hm, pravda.“ Ani Aaronovi se to nezdálo pravděpodobné. Zatímco Rodgers vysvětloval, že zkoušející smí použít jen tři kletby, zeptal se Harryho: „Nechtěl jsi raději nejprve psát test?“

„To je jedno,“ řekl Harry. Tak nějak si zase začal důvěřovat, přeci jen v posledních dvou měsících strávil každou volnou chvíli nad učebnicemi.

Zmlkli a dívali se, jak Tonksová vyslala na Kerry Ann kletbu, která byla lehce zablokovaná. Rodgers si něco zapsal na malou tabulku, kterou měl v ruce a kývl Tonksové, aby pokračovala.

Kerry Ann si vedla velmi dobře, jen proti rychle kroužícímu oslepujícímu šípu, který ještě neviděli, jí to moc nešlo. Potřebovala tři pokusy na to, aby se ubránila, ale nebylo jisté, jestli kouzlo nevybledlo samo od sebe. Rodgers ale žádné připomínky neměl a naznačil jí, že zkouška je u konce.

„Kéž by si mě taky vytáhla Tonksová,“ zamumlal Aaron. „Vsadím se, že tentokrát dostanu Moodyho.“

„Ne,“ řekl Harry. „Toho budu mít já.“

„Jak to víš?“ zeptal se Aaron.

„Vím to,“ řekl Harry, a odlepil se od zdi, když byl vyvolán. Právě v tu chvíli vstoupil Moody, jako kdyby čekal za dveřmi. Harry přešel na stejné místo, kde byla předtím Kerry Ann – měl tak dostatek prostoru pro vytvoření štítu.

První dvě útočné kletby blokoval snadno, cítil se sebejistě. Doufal, že Moody nebude mít šanci udělat mu takové modřiny, jako měl po zkouškách v prosinci.

Rodgers na Harryho kývl, aby vyslal řetězovou kletbu, ale Moody ji na druhý pokus zrušil a jen proto, že se zamyslel, vydržela deset vteřin. Harry se zamračil, doufal, že to vydrží déle, přál si to vyzkoušet ještě jednou, něco mu našeptávalo, že by to dokázal i lépe.

Pak musel předvést, jak se dokáže ubránit neočekávanému kouzlu. Obě Moodyho oči se do něj zavrtaly a starý bystrozor zvolal: „Koukooken!“ Z jeho hůlky vylétly tři rotující zahnuté čepele. Vypadalo to a také to znělo jako kouzlo Weasleyových dvojčat. Harry použil titanový štít, ale blikající čepele se od něj jen odrazily a zaútočily znovu, ale nyní každá z jiné strany a v jiné výšce. Harry jednu z nich odrazil vzdušným vírem, ale další dvě na něj stále mířily. Měl použít gumový štít, když ještě všechny tři letěly společně, ale na to už bylo pozdě, na vytvoření takového štítu neměl čas. Dvě bližší čepele odrazil modulovým štítem, ale ta třetí se k němu zase vracela vyšší rychlostí. Začal se potit.

Odvrátil čepel odstřelovací kletbou, ale už se zase vracely dvě další, každá z jiné strany. Harry pár kroků ustoupil a vytvořil těsný Titanový štít, za kterým byl v bezpečí. Čepele explodovaly jasným světlem, když se srazily a Harry zamrkal, aby viděl, kam zmizela ta třetí. Nestihl ji lokalizovat, letěla hodně nízko a udeřila ho do nohy. Pocit chladného kovu zařezávajícího se mu do masa způsobil, že se zapotácel, ale rychlý pohled dolů mu odhalil, že se jen otřela o jeho kombinézu.

Moody kouzlo se zabručením zrušil. „Klidně by tě to mohlo pořezat. Máš štěstí, že jsem to otupil.“

Harry odolal pokušení znovu si nohu zkontrolovat, hůlku držel napřaženou. „Nemáte používat žádná poškozující kouzla, Alastore,“ řekl Rodgers a kývl, aby pokračovali.

Moody zavrčel, jako by se chtěl hádat a Harry se rychle připravil na další kouzlo. Nebyla to kletba, ale bylo to strašně moc světla. Bílá záře vylétla z Moodyho hůlky do všech stran, spojila se do jednolitého bloku a ten se kýval ze strany na stranu jako kriketová pálka. Harryho Chrysantémový štít příliš neúčinkoval, světlo ho zasáhlo. Klečel na kolenou a světlo zaútočilo znovu. Dezorientovaně se snažil vztyčit gumový štít, ale paprsek jím znovu prošel, zamrzl tam, kde se kouzla střetla, a narazil do Harryho, který se právě pokoušel vstát.

Harry otevřel oči a do nich ho bodlo obyčejné světlo z luceren v místnosti. Ležel na podlaze, tvář přitisknutou na chladné, lesklé dřevo. Rodgers se nad ním skláněl a ptal se, jestli je v pořádku. Harry si pomyslel, že když je naživu, tak musí být. Ale nějak nemohl donutit ústa, aby promluvila.

„Říkal jsem, žádná poškozující kouzla,“ vyštěkl Rodgers, pravděpodobně na Moodyho. „Co to k čertu bylo?“

Harrymu se podařilo vzepřít se na rukou, zatímco Moody vysvětloval, že se bránil nejhůř, jak mohl a nejvíc škody že napáchal zpětný zášleh od štítu. Harry si pomyslel, že to spíš vypadá na to, že schválně vybral kouzlo, které nebezpečně reaguje se štítem, který se učili v poslední době.

„Jsem v pořádku,“ tvrdil Harry, když se mu podařilo vyškrábat se na kolena. Řekl to navzdory tomu, že mu musel Rodgers hodně pomáhat, ale odmítal se vzdát.

„Tak dobře,“ odfrkl si Rodgers, a když ho pustil, Harrymu se podařilo zůstat stát.

Viděl už normálně, jen ruka, na kterou upadl, ho bolela a prsty ho protivně brněly. „Zkusím to poslední kouzlo,“ řekl, protože Moody už odcházel.

„Cože?“ zeptal se další bystrozor, který zrovna přišel.

Harry myslel jen na to, jak hroznou známku by mohl dostat a že musí to zatracené poslední kouzlo ustát. „Jde přece o test,“ trval na svém. Jeho kolegové si mysleli něco jiného, ale Moody se usmíval, sice křivě, ale jeho úsměvy byly křivé vždycky.

„Potter tvrdí, že je v pořádku… přehání, jako vždycky.“ Moody neohlášeně vyslal třetí kouzlo, nečekal na Rodgersův pokyn. Černá tečka, kterou Harry nejprve považoval za mámení světla, se rozšířila a zablokovala mu výhled na místnost, připadal si jako v tunelu, kde není nic jiného, než slabý záblesk světla vepředu. Uvnitř kouzla bylo absolutní ticho. Harry zaváhal, pokoušel se to promyslet a ne bránit se instinktivně, jak to obvykle ke své škodě dělal.

Tunel se začal houpat, točit se a uzavíral se. Bylo to velmi silné a donutilo ho to, aby se sklonil. Protože ho opravdu nic nenapadlo, spolehl se na instinkt. Zvedl hůlku nad hlavu – protože to byl jeden z mála směrů, který byl bezpečný – a vyslal řezací kletbu. V temnotě se objevila díra, kterou dovnitř vniklo světlo, to ho prudce vycuclo až ke stropu a jen famfrpálovým reflexům mohl děkovat za to, že do něj nenarazil hlavou, odnesla to jen ramena. Zvuk stolů tříštících se o zeď následoval vzápětí. Harry spadl na podlahu a překvapeně zjistil, že je měkká.

Udiveně se podíval na Moodyho, ale ten měl hůlku skloněnou dolů. Všichni, Rodgers, Kerry Ann i Vineet, udělali něco, aby zmírnili Harryho pád a Aaron vypadal upřímně nešťastný z toho, že nebyl dostatečně rychlý. Kouzlo zmizelo, Harry se posadil a okamžitě toho litoval. Rodgers ho vytáhl na nohy. Ale Harry si potřeboval sednout, ne stát, bojoval s ohromující potřebou odpočinku.

„Dolů na ošetřovnu. Kalendulová, vemte ho tam,“ nařídil Rodgers. Kerry Ann Harryho podepřela, přestože tvrdil, že léčitele nepotřebuje.

„Už nejste tak sebejistý, že?“ řekl Moody.

„Můj názor je,“ řekl Rodgers Moodymu, „že to jsou poslední učňovské zkoušky, se kterými pomáháte.“

Harry se ve dveřích zastavil, chtěl vědět, jak bude Moody reagovat. „Nemůžeš je ochránit před vším,“ řekl Moody a k Harrymu dodal: „Pořád se máš ještě hodně co učit, Pottere. Nezapomeň na to.“

„Pojď, Harry,“ naléhala Kerry Ann, když se Harry nadechoval k odpovědi.

Harry opatrně kráčel k výtahu, nechtěl se příliš motat. Najednou mu připadalo, že jsou výtahy od výcvikové místnosti strašně daleko. Než tam došel, skoro se mu zvedl žaludek.

„Je ti špatně?“ zeptala se Kerry Ann. „Vezmu tě k Mungovi.“

„Ne,“ bránil se Harry, dokázal si představit tu scénu, kterou by jeho stav způsobil mezi kouzelníky v čekárně v nemocnici.

Na ošetřovně Harry zapadl do polstrovaného křesla, připadalo mu, že se ho chystá spolknout, znamenalo to, že bez pomoci se mu vstát nepodaří. Kerry Ann přivedla léčitele, bledého mladíka, který hrával jako střelec ve famfrpálovém týmu Havraspáru, když byl Harry ve druháku. Ale uzdravil Harrymu pohmožděné rameno, aniž by se musel zvednout. Na jeho pocuchané nervy smíchal několik lektvarů dohromady, a sklenici s nimi Harrymu podal.

Harry si k tomu přičichl, a třebaže ho obsah sklenice zaštípal v očích, vypil ji, pomyslel si, že hůř už se stejně cítit nemůže. Ale o pět minut později se cítil daleko lépe, jen byl poněkud otupělý.

Zabořil se hlouběji do křesla, Kerry Ann řekla. „Měli bychom se vrátit.“

Harry se snažil postavit, ale nešlo to. Kerry Ann mu podala pomocnou ruku a on se ztěžka vytáhl na nohy.

Ve výtahu si Harry uvědomil, že jsou před ním tři hodiny písemných zkoušek a on přitom vůbec necítil prsty. „Zatraceně,“ zamumlal.

„Měl jsi mi dovolit, abych tě odvedla k Mungovi,“ poznamenal Kerry Ann, když vystoupili. „Byla by to dobrá záminka na odložení tvé zkoušky.“

Harry si to nedokázal představit. Ztěžka a soustředěně následoval Kerry Ann do výcvikové místnosti, kde už Vineet a Aaron seděli u svých stolků a čekali. Harry si s úlevou sedl.

„Přežil jste, Pottere?“ zeptal se Rodgers.

Harry pokrčil rameny. Nechtěl se na nic ptát. Na stolku se objevil pergamen s testem, když ho rozvinul, visel skoro až k podlaze. Harry se vyděšeně rozhlédl, hledal brk. Kerry Ann mu ho podala.

„Díky,“ zamumlal a začal psát teprve tehdy, když viděl, že má ještě jeden.

Harry si vzpomněl na nejnovější předpisy, o kterých se učil a nejprve si přečetl všechny otázky. Odpověděl na všechny týkající se kleteb a myšlenky se mu rozutíkaly. Hodiny ukazovaly, že už uběhla jedna hodina. Promnul si oči a zamyslel se nad první otázkou, která se týkala vyplňování protokolů, z nějakého důvodu si nedokázal vzpomenout na detaily. Vzory byly vyvěšeny na nástěnce v kartotéce, ale to, že je několikrát studoval, mu příliš nepomohlo. Harry otázku přeskočil, a zaměřil se na tu další.

„Pottere,“ vybídl ho o hodinu později ostře Rodgers. Harry chtěl dát jen chvíli odpočinout svým očím, a naštěstí uplynulo jen pět minut od chvíle, kdy položil hlavu na paži.

Prohrábl si vlasy, přetřel si čelo, kde mu začínala pulsovat bolest, a vrátil se k první otázce. Zavřel oči a snažil se představit si nástěnku. Pomalu se mu objevila před očima. Postup na popis pachatele byl na pergamenu vlevo. Harry potřeboval vědět, co znamenají barevné kódy a jak jdou jednotlivé procedury po sobě. Skoro to ve své mysli viděl a doufal, že ho Rodgers znovu nenapomene, když teď seděl rovně. Cítil teplo archivu, ale pak se objevil chlad a jeho mysl náhle neobsahovala nic, jen hromadu harampádí. Rodgers z místnosti odešel a Kerry Ann vedle něj pilně pracovala.

Sakra. Harry zjistil, že nedokáže myslet na nic jiného, než na to, že tentokrát by měl dosáhnout lepších výsledků. To ho docela rozrušilo, kolikrát během tohoto pololetí si sliboval, že se bude více snažit. Překontroloval si odpovědi na ostatní otázky a opravil nějaké do očí bijící chyby v odpovědích na nápravné lektvary. Mít tohle špatně by bylo hrozné.

Odevzdal dokončený test, snědl oběd, který mu připadal bez chuti a na přednášce o rozeznávání podezřelých rozhovorů se donutil nechat oči otevřené. K jeho velké úlevě je Rodgers pustil ve tři hodiny domů.

Harry se odletaxoval domů, odmítl jít se svými kamarády do hospody. Vyprovázeli ho ustaranými pohledy, když se postavil do řady před prvním krbem v atriu. Necítil se na to, aby se domů přemístil.

Doma hodil plášť na podlahu v hale, vydrápal se po schodech nahoru a padl do postele. Večer se změnil na noc a Harry spal, i když Hedvika klepala na okno. Nakonec to vzdala, nechala dopis na prahu a vydala se na lov.

*****

Ginny Weasleyová vedla Winthropa, prváka z Nebelvíru, zpátky do věže z nejvzdálenější a nejtmavší chodby pátého patra, kde byl uvězněn ve skříni zlomyslnými studenty, které chlapec odmítl jmenovat. Alespoň že přestal pofňukávat, když došli do osvětlenější chodby. Byla to Ginny, kdo slyšel, jak buší do dřeva, a ne Heather, nová prefektka.

„Slečno Weasleyová,“ oval se hebký hluboký hlas za nimi, těsně předtím, než došli ke schodišti.

Ginny se zastavila a otočila se. „Profesore.“ Snape k nim došel a zastavil se tak prudce, až jeho hábit zasvištěl. Winthrop se k Ginny přitiskl.

„Je po večerce, slečno Weasleyová, nebo ne?“ zeptal se Snape.

„Musím se postarat o jednoho z našich studentů, kterého někdo z vaší koleje zamkl do skříně. Nedělám žádné nepřístojnosti, jestli jste myslel tohle.“ Ginny ve skutečnosti nevěděla, kdo za to byl odpovědný, ale Zmijozelové ji připadali jako dobrá volba. Snape se zadíval na Winthropa a pak se očima vrátil k Ginny.

„Nicméně,“ řekl, „už se nemůžete vymlouvat na to, že jste prefektka. Pane Winthrope, vraťte se do věže a příště neberte pověsti o pokladech plných bonbónů tak vážně.“

Winthrop vyrazil pryč, jako by mu za patama hořelo. „Přece mě nemůžete potrestat za to, že jsem…,“ začala Ginny.

Snape ji ignoroval, otočil se a řekl: „Tudy, slečno Weasleyová.“

Šla za ním do učebny obrany proti černé magii, která byla jasně osvětlená. „Dobrý večer, slečno Weasleyová,“ ozval se Lupin, když vešli. Ginny se lekla.

„Támhle nahoru,“ ukázal Snape na stupínek. Když zaváhala, ušklíbl se. „Nebo byste to raději dělala před třídou?“

„Dělala co?“

„Nahoru!“ nařídil Snape a ještě jí to svými dlouhými prsty ukázal. Ginny se tam doloudala a Snape se postavil proti ní.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Ginny vyplašeně.

„Dáme si odvetu,“ odpověděl Snape hedvábně.

„Cože si dáme?“ vykřikla Ginny, ale pak jí přemohla hysterie a musela si ruku připlácnout před pusu, jak se smála. Lupin přišel blíž. „Vy budete rozhodčí?“ zeptala se mezi záchvaty smíchu.

„Proti své vůli jsem byl na rozhodčího nominován, ano,“ odpověděl Lupin s lehkým úsměvem a pobaveně se na ní díval.

Ginny si rukávem utřela oči a popotáhla, stále ještě musela přemáhat smích. „Předpokládám, že pravidlo, žádné souboje mimo vyučování, se na zástupce ředitele nevztahuje.“ Odkašlala si a snažila se být vážná. „Nebo se mi chystáte dát další trest? Nebo jen tehdy, když vyhraju?“ Znovu se rozesmála, až jí z očí vyhrkly slzy.

„Čekal jsem, až znovu porušíte pravidla, slečno Weasleyová,“ poznamenal Snape.

„Tak dobře,“ řekla Ginny. Odkašlala si a narovnala ramena. „Myslím, že se z toho tak snadno nevykroutím.“

Snape pozvedl hůlku s přesností dirigenta a soustředil se. „Mohla byste přestat chodit kolem horké kaše a začít odpočítávat?“

„Ne,“ brblala Ginny, ale pak si vzpomněla, že by na něco měla upozornit rozhodčího. „To mu dá dostatek času na to, aby použil nitrozpyt. Chci regulérní odpočet.“

Lupin si založil ruce za zády a zhoupl se na patách. „Musím s Ginny souhlasit.“

Snape protočil očima a sklonil hůlku. „Dobře,“ zavrčel a přešel do středu stupínku. „Měl jsem něco takového čekat, když jsem tě udělal rozhodčím.“

„Jsem si jistý,“ řekl Lupin příjemně, „že jsem jediným zaměstnancem, který je k tomu kompetentní.“

„Jsi až příliš ochotný, Remusi,“ zamumlal Snape temně. Podíval se na Ginny, jejímž smíchem už probublávala panika.

Otočili se k sobě zády, když jim Lupin pokynul, aby to udělali. „Co dostanu, když vyhraju?“ zeptala se Ginny.

Snape zaváhal. „Odpustím vám týden z vašeho letního trestu.“

„Opravdu? No, to opravdu stojí za to, abych to zkusila.“ Když Lupin začal odpočítávat a Snape udělal první krok, ještě se zeptala: „Opravdu to můžete udělat?“

Snape se vrátil na výchozí místo. „Ano. Teď bojujte. Předpokládám, že se o tom nikdo ze školy nedozví, ani nikdo mimo ni.“

„Dobře, dobře.“

Odpočítali těch několik kroků, otočili se, současně zaútočili a vytvořili tím velkou spršku planoucích jisker. Snape sklonil hůlku. „Co jste použila?“ zeptal se.

„Neřeknu,“ odsekla Ginny, hůlku stále napřaženou. George jí ukázal kouzlo ohnivého vodního démona pod příslibem, že ho použije jen v případě nouze.

Snape znovu pozvedl hůlku. „Budu počítat do tří,“ řekl Lupin.

Na tři vystavěla Ginny štít, který se prohnul pod oslepujícím kouzlem. Chtěla mít možnost útočit samostatně, a tu teď měla. Snape jí provrtával očima. „Uch,“ řekla s pohledem upřeným na podlahu, snažila se myslet na jiné kouzlo, než kterým zaútočila, když zdvihla oči. Bylo zablokováno příliš lehce, mělo jí napadnout něco lepšího. Vyměnili si několik dalších kouzel a znovu mohla Ginny zaútočit samostatně. Použila torpédové kouzlo, které jim Harry ukázal v Brumbálově armádě, když tu byl na návštěvě. Ale bylo odraženo ještě snadněji a s úsměškem. „Tohle kouzlo jsem vymyslel já.“

„Jejda,“ vyhrkla Ginny a polkla, protože teď byla řada na Snapeovi. Několikrát se nadechl, zatočil hůlkou a pronesl: „Fluctexarmus!“ Paprsek oranžové energie zavířil kolem Ginny a nedovolil jí nic podniknout. Uskočila, ale paprsek zrychlil, vyrazil jí hůlku z ruky a odhodil ji na podlahu za profesora Lupina.

Ginny poklesla ramena, ale zadržela zaklení, které se jí dralo ze rtů. „No, to byl docela zajímavě vyrovnané,“ zavtipkoval Lupin.

„A co takhle dva ze tří?“ zeptala se Ginny profesora nevinně.

Snape protočil očima a odešel.

*****

Třebaže noc byla ještě temná, Harry se vzbudil. Zamrkal, aby vyhnal písek z očí. Probudil ho zvláštní sen. Zíral v něm do temného okna a v odrazu se v něm viděl, byl obklopený plameny. Když se otočil a rozhlédl se, nebylo tam nic, jen klidná ulice vinoucí se mezi domky. Plameny v odrazu hořely hodně vysoko, jako by byly něčím přikrmeny.

Měl hlad a potřeboval sprchu. Převlékl se do županu a sešel dolů, do chladné haly. V klidu si vypil čaj a přečetl si to, co se měl na dnešek naučit. Možná by měl takhle brzy vstávat pořád. S myšlenkou na roční zkoušky a jejich žalostný výsledek se Harry přemístil na ministerstvo.

První, co mu Rodgers řekl, bylo, že mu dává odklad. Pak odpověděl na otázku Kerry Ann. „Dostanete výsledky příští týden. Teď je tu spousta práce, nemáme čas to vyhodnotit.“ Když si Harry sedal na své místo, zeptal se: „Je to lepší, Pottere?“

„Docela,“ odpověděl Harry a doufal, že ho to uchrání od toho, aby byl zase použit jako pokusný králík.

Přišel Vineet a pak už čekali jen na Aarona, který přiběhl o pět minut později. Ale třebaže už tu byli všichni, Rodgers si stále pročítal své poznámky a s výukou nezačal. Otevřely se dveře, dovnitř strčil hlavu pan Weasley a kývl na něj, že může začít. Učni zvědavě vzhlédli, ale když Rodgers promluvil, zase se uklidnili.

„Dnes začneme opakováním. Kdo mi může říct postup pro evidenci stížnosti na očarovaný majetek?“ Očima přelétl po jejich tvářích a zastavil se na té Harryho. „Pottere… můžete?“

Harry položil ruku na knihu, tohle četl zrovna před hodinou. „Musí být použit šedý formulář, který se odevzdává v kanceláři Oddělení pro nadpřirozené jevy. U opakovaných stížností, kdy máme dojem, že původní šetření neproběhlo důsledně, přidáme poznámku, o požadavku kontroly v průběhu několika týdnů, aby bylo jisté, že je případ dotáhnut do konce.“

Rodgers chvíli zaváhal, než řekl: „Správně.“

Uprostřed diskuze o postupech předávání důkazních materiálů se dveře otevřely znovu. Pan Weasley řekl: „Harry,“ a ustoupil, aby počkal, až se k němu Harry připojí. Harry zavřel Příručku evidence důkazů a vstal. Něco na postoji pana Weasleyho ho donutilo, aby se na nic neptal. Na konci chodby ale zatočili vlevo a ne doprava ke kanceláři pana Weasleyho. Prošli kolem klece se sovami a dalšími dvěma chodbami. Tady Harry ještě nikdy nebyl, přestože se tu učil už celý rok. V této oblasti byly místnosti určené pro výslechy.

Tonksová jim přidržela okované dveře a pan Weasley řekl: „Tak, Harry, odevzdej mi hůlku.“

Harrymu se nejdřív skoro zastavilo srdce, ale pak se zase závratnou rychlostí rozbušilo. Násilím se uklidnil, pevně přesvědčený, že je všechno v pořádku, a to co je špatně, se určitě brzy dozví. V holé místnosti byla jen jediná židle, pevně přišroubovaná k podlaze šrouby většími, než byly ty, které držely jejich cvičnou figurínu. Vedle dveří stáli Popletal a Moody, jejich pohledy byly temné a připomněly Harrymu vyšetřování na Odboru záhad po jeho návratu z Finska. Ale v poslední době žádné potíže s temnými tvory neměl, takže věděl, že v tomhle ohledu nebezpečný není. Podal svou hůlku panu Weasleymu a srdce se mu tou ztrátou znovu rozbušilo.

„Posaď se, Harry,“ řekl pan Weasley úplně normálním hlasem a Harry se zase uklidnil, třebaže ho všechny svaly doslova brněly, jak ho strach nutil k útěku. Řada světel na stropě se přesunula přímo nad něj, takže seděl ve sloupci světla a tváře ostatních rozeznával jen stěží. Chtěl se na něco zeptat, ale celá ta neočekávaná situace způsobila, že nedokázal zformulovat ani jedinou otázku.

Moody si odhodil plášť z ramen a došel těsně k němu. „Nemohl jste odolat trochu se pomstít, Pottere?“ zeptal se vědoucím hlasem.

„Cože?“ podařilo se Harrymu vyhrknout.

Moody zamířil zpátky ke stěně a Harry se rozhlédl po ostatních. Tonksová zírala na podlahu. Pan Weasley se díval na Moodyho. Popletal vypadal dychtivě a lačně. Moody pokračoval: „Minulý týden ti všechno vrátil zpátky, co? Všechny ty roky ti připomněl, ne? A po tom, jak uboze sis vedl při ročních zkouškách, sis musel na někom vybít zlost…“

„Cože?“ zeptal se Harry znovu, ale nikdo mu neodpověděl. Harry horečně přemýšlel, ale nic nevymyslel, neměl žádný náznak, který by mu vysvětlil to, co se děje.

Moody do něj ryl dál. „Copak si myslíš, že to ministerstvo nechá být? Že ti dlužíme tolik?“

„O čem to mluvíte?“ zeptal se Harry.

„Otázky pokládá Alastor, Harry,“ řekl pan Weasley.

Harry pevně stiskl čelisti, až to zabolelo. Zdá se mi to snad? ptal se sám sebe. Celá ta situace mu rozhodně jako sen připadala. Promnul si čelo, hlava ho začínala bolet. „Nevím, na co se ptá,“ tvrdil a znělo to zoufaleji, než chtěl. Tohle přece nemůže být pravda.

„Co si myslíš, že ti dlužíme,“ zeptal se pomalu Moody, který se k němu sklonil, a jeho magické oko na Harryho bez pohybu zíralo.

Harry na něj zíral zpátky, neschopný přijít na odpověď na otázku, která vlastně otázkou nebyla. O co sakra jde? „Nic,“ podařilo se mu podrážděně odpovědět.

Pan Weasley se postavil vedle Moodyho. „Tohle nefunguje, Alastore.“

Moody na pana Weasleyho slabě zavrčel a vrátil se ke stěně, odkud se na Harryho mračil Popletal. Harry měl chuť zopakovat něco, co v minulosti Moody o Popletalovi prohlašoval. Ale raději se kousl do rtu, pravděpodobně by mu to příliš nepomohlo.

„Harry, kde jsi byl včera v noci?“ zeptal se pan Weasley.

Konečně. „Doma.“

Pan Weasley mu položil ruku na rameno a sklonil se k němu. „Byl tam někdo s tebou?“

„Naše domácí skřítka,“ odpověděl Harry.

„Někdo jiný?“ vyptával se pan Weasley.

Harrymu se zase rozbušilo srdce. „Ne!“

Pan Weasley se narovnal a založil si ruce za zády, vypadal teď poněkud odměřeně. „Nepřijal jsi poštu, která dorazila v půl jedenácté,“ poznamenal tiše. Ukázal na Tonksovou, která v ruce držela dopis. Bylo na něm jasně rozpoznatelné Hermionino písmo. Pan Weasley ho před Harrym podržel, aby si ho prohlédl. „Ležel na zápraží. Slečna Grangerová uvedla, že ho odeslala asi v sedm deset.“

Harrymu se roztřásly ruce a tak pevněji sevřel područky. „Spal jsem. Musel…“

Pan Weasley ho přerušil. „Včera večer, Harry, někdo použil podpalovací kletbu a zapálil dům číslo čtyři v Zobí ulici.“

Harry málem spadl ze židle, na které seděl, navzdory tomu, že se pevně držel. „Je někdo zraněný?“ zeptal se, když tu informaci zpracoval.

Jak mohl očekávat, nikdo na jeho otázku neodpověděl. „Kdo si myslíš, že tam bydlí, Harry?“ zeptal se pan Weasley.

Harry si pomyslel, že by dal přednost Moodyho výslechu, protože mu připadalo, že otázka pana Weasleyho je hodně stupidní. „Dursleyovi,“ odpověděl.

Pan Weasley zavrtěl hlavou. „Odstěhovali se před šesti měsíci,“ zavrčel Moody.

Harry si odfrkl. Ta hloupá otázka ho měla otestovat a on hloupě selhal. „Myslíte…?“ začal se vylekaně ptát, ale pan Weasley zvedl ruku, aby ho umlčel.

„Nikdo kromě domácí skřítky s tebou v noci nebyl, Harry?“ ptal se pan Weasley.

„Winky je vám k dispozici. Ví, že jsem byl doma,“ trval na svém Harry.

„To je nepřípustné,“ zabručel Popletal, bylo to poprvé, co promluvil.

„Co to znamená?“ zeptal se Harry, znovu zapomněl, že se nemá na nic ptát a vnitřně s ním škublo, když si na to dodatečně vzpomněl.

Pan Weasley si promnul obličej. „To znamená, že váš domácí skřítek nemůže svědčit, protože je vázán kouzlem bránit zájmy svého pána.“

„Winky ke mně není vázána,“ řekl Harry.

Všichni v místnosti jakoby ztuhli. „Není?“ vybídl ho pan Weasley zvědavě.

„Ne, nechtěl jsem se toho zúčastnit. Je vázaná k Severusovi.“

Pan Weasley vrhl ostrý pohled na Moodyho. „Přiveď Winky, Alastore.“

Zatímco čekali, Harrymu hlavou kroužilo spoustu otázek, které chtěly ven. Ale raději jen mlčky a trpělivě seděl.

Do toho napjatého ticha se Moody vrátil. Svíral Winky za její čajový ubrousek a ona se mu pokoušela vyprostit. Sevřel jí pevněji.

„Nechte ji,“ požádal ho Harry vztekle.

„Harry,“ natáhl k němu ruku pan Weasley a řekl to tónem, který byl napůl otcovský a napůl zněl jako hrozba. „Teď není vhodné ztrácet nervy.“

Harryho hněv, teď uvolněný, by nalezl hodně cílů. Zamračil se popořadě na všechny, dokonce i na Tonksovou, která zírala na podlahu s hůlkou skloněnou.

„Tak mu řekněte, aby Winky nezraňoval. Nic špatného neudělala.“

„Skrkova stará skřítka,“ poznamenal Popletal. „Zajímavé… Velmi zajímavé…“ Harry nedokázal rozeznat výraz na jeho obličeji.

Moody se Winky přísně zeptal: „Nařídil ti tvůj pán, abys Pottera hlídala… tak jak jsi byla zvyklá hlídat Bartyho Skrka juniora?“ Winky si nervózně promnula ruce a dřív, než se podívala na Moodyho, vrhla nejistý pohled na Harryho. „Pravdu.“

„Winky hlídá Harryho Pottera, ano. Pán to chce. Winky je dobrá skřítka.“ To poslední bohužel příliš jistě neznělo.

„A byl Harry Potter včera v noci doma?“ zeptal se Moody.

„Ano,“ odpověděla Winky.

„V kolik hodin přišel domů.“

Winky zavrtěla hlavou a sepjala ruce. „Winky neví čas.“

Harry spolkl podrážděné odfrknutí. Naštěstí tohle Moody věděl. „Bylo ještě světlo, když se Potter vrátil domů?“

„Ano.“

„Zůstal tam, než nastala úplná tma?“ Winky kývla. „Vůbec neodešel… dřív… než bylo zase světlo?“

„Ne,“ odpověděla Winky tiše.

Harry zjistil, že zadržuje dech. „Přece si nemyslíte, že bych ublížil své tetě a strýci…?“

„Harry,“ varoval ho ostře pan Weasley. Harry si uvědomil, že ho nikdy neviděl opravdu rozzlobeného a teď si uvědomil, že opravdu nechce vidět, co by se mohlo stát.

Tonksová konečně zvedla oči, chvíli těkala pohledem z Winky na Harryho a zpátky, až se její oči střetly s těma Harryho. „Důkazy mluví spíš proti tobě, Harry,“ řekla.

„Jaké důkazy?“ ohradil se Harry. „Chci, aby přišel Severus,“ dodal, bál se, že ho jeho zlost přemůže, teď když slyšel slova jako nepřijatelnédůkazy.

Pan Weasley mu na okamžik položil ruku na rameno. „Už jsi příliš starý na to, abys mohl trvat na jeho přítomnosti,“ vysvětlil kupodivu docela přátelsky. „Mohl jsem udělat výjimku, když ti bylo sedmnáct, ale teď ne.“

„V tom případě chci právníka,“ řekl Harry.

„Toho mít můžeš,“ řekl pan Weasley a ustoupil, jako by na něco čekal.

„Už jste si nějakého opatřil, že?“ popíchl ho Moody.

„Žádného neznám, ale Hermiona by mi mohla asi někoho doporučit.“ Harry se rozhlédl po lidech v místnosti. „Jen chci mít někoho na své straně,“ tvrdil a podařilo se mu, aby mu v hlase nezazněla beznaděj

To prohlášení vyvolalo viditelnou reakci jak u Tonksové, tak u pana Weasleyho, který řekl: „Harry, jestli máš pravdu, nemáš se čeho bát.“

Harry si promnul bolavé čelo a napětí z jeho ramen trochu opadlo. Přál si, aby byl zůstal ve Finsku.

„Přeješ si tedy advokáta, Harry?“ zeptal se pan Weasley.

„Chci znát všechny důkazy,“ odsekl Harry.

Pan Weasley vytáhl z kapsy Harryho hůlku. „Jádro z fénixova péra má některé unikátní vlastnosti, jedním z nich jsou dobrá ohňová kouzla. Věděl jsi to, Harry?“

Harrymu zatrnulo a zamračil se na pana Weasleyho, když upřímně odpovídal: „Ne.“

„Hůlka s jádrem z fénixova pera zanechává v ohni vzor peří. Viděl bys otisk i ve vosku, kdybys hůlkou zapálil svíčku. Nikdy sis toho nevšiml?“

Harry zavrtěl hlavou.

Pan Weasley vypadal zklamaně.

„Zkontrolujte jeho hůlku,“ zamumlal Popletal se svého temného místa.

„Může to být vymazané,“ zavrčel Moody. „Taky jsem dokázal ze své hůlky vymazat kouzla.“

„Teď předpokládáme, že Harry se nezachoval stejně, jako ty,“ řekl pan Weasley a nevšiml si Moodyho pochybovačného výrazu, protože vytáhl svou vlastní hůlku s cílem dobrat se pravdy. „Priori Incantatem,“ pronesl a z Harryho hůlky vytekla mlhavá verze konvice, ve které si ráno ohříval čaj. Pan Weasley kouzlo zopakoval a kolem místnosti létaly mlžné knihy, které Harry doma uklízel. Kouzlo bylo opakováno znovu a znovu, zopakoval se celý průběh Harryho zkoušky a dostali se až do večera předtím. Harry neměl ani tušení, kolik kouzel doma používá.

Pak ještě museli přetrpět kouzla z předchozího dne, protože Moody tvrdil, že by Harry nějak dokázal obnovit všechny ty štíty z výcviku v pondělí.

„To kouzlo tu není,“ řekl pan Weasley.

„Možná má ještě jednu hůlku se stejným jádrem,“ navrhl Popletal. „Ptali jste se Ollivandera?“ Ta otázka patřila Moodymu.

„Ptal jsem se, kolik podobných hůlek tam má. Říkal, že prodá tak jednu za deset let, takže předpokládám, že jich víc jak dvanáct používaných nebude. Máte jinou hůlku, Pottere?“ zeptal se Moody a znovu na něj zíral magickým okem.

„Ne!“

V nastalém tichu se Harry pokusil položit další otázku. „Co se stalo? Byl někdo zraněn?“

„Naštěstí jen lehce,“ odpověděl pan Weasley. „Ti mladí lidé, kteří tam žijí, naštěstí vyskočili oknem z prvního patra do nějakého křoví.“ Upřeně se na Harryho zadíval. „Zapálil jsi dům Dursleyových, Harry?“

Nemůžete se na to vykašlat, že?  skoro vyštěkl nevěřícně Harry. „Ne,“ odpověděl a jen tak tak zadržoval hněv.

„Je velmi těžké najít někoho jiného, kdo by proti nim něco měl,“ poznamenal pan Weasley.

Harryho rozlítané myšlenky se na tu poznámku zaměřily. „Někdo se mě pokouší dostat,“ tvrdil. „Někdo, kdo nemůže vědět, že Dursleyovi by nikdy nenechali keře tak přerůst. Upřímně řečeno, kdybych na ně chtěl zaútočit, ujistil bych se, že jsou doma a v tom případě bych i poznal, že to nejsou oni.“

Pan Weasley si s Popletalem vyměnili pohledy a Tonksová se poprvé maličko usmála. „To je samozřejmě také možnost,“ řekl pan Weasley, ale ještě to nevypadalo, že by si Harry mohl oddechnout. Harry se rozhlédl po výslechové místnosti a znovu se v něm vzedmula zlost. Pevně stiskl čelisti, aby nepromluvil. Pan Weasley mu podal hůlku. „Myslím, že jsme pro tuto chvíli skončili.“

Moody si znechuceně odfrkl a to donutilo pana Weasleyho říct: „Nemáme dostatek důkazů, abychom ho mohli zadržet, Alastore.“ Harry si převzal hůlku a donutil se k pohybům, které by ani trochu nenaznačily, jaký vztek mu koluje žilami.

Následoval pana Weasleyho zpátky k výcvikové místnosti. Cesta mu připadala strašně dlouhá, musel si několikrát zabránit, aby nevyžbleptl něco o důvěře, kterou by v něj měli mít, což by byl opravdu špatný nápad. Ode dveří do místnosti řekl pan Weasley Rodgersovi s falešnou nenuceností: „Tak jsem přivedl Harryho.“

Harry si sedl na své místo. Zrak měl zakalený hněvem, jako kdyby mu někdo před obličejem mával černým šátkem. Trvalo mu několik vteřin, než si uvědomil, že Kerry Ann několikrát řekla jeho jméno. Nevěděl, na co se ho ptá, jen viděl, že mluví. Použil zdroj síly uvnitř sebe, který tak nějak nikdy nevyschl a podařilo se mu říct: „O nic nešlo.“

Rodgers se na Harryho dlouze zadíval, než se zase vrátil k probírání další kapitoly Příručky evidence důkazů.

Harry k obědu nic nejedl; nedokázal čelit volné a zbytečné konverzaci. Seděl sám ve výcvikové místnosti, snažil se uklidnit bolest hlavy. Jeho tolik potřebnou samotu přerušil pan Weasley, který si k němu sedl dřív, než dokázal protestovat. Sepjal před sebou ruce a řekl: „Jak říkala Tonksová, Harry, na první pohled všechny důkazy svědčí proti tobě.“

Harry tvrdě polkl, když se malá, neloajální část jeho mysli pokoušela s tím prohlášením souhlasit. Pan Weasley mu nechal hodně času na odpověď, ale nakonec viděl, že Harry odpovědět nehodlá. „Věštec mudlovské články o požáru nezaznamenal, protože ta adresa už v kouzelnickém registru není. Domnívám se, Harry, že ve tvém nejlepším zájmu je, aby to nezjistili. Zatím se mi daří držet vyšetřování v tajnosti. Alastor a Kornelius k tomu mají své vlastní důvody; umožňuje jim to udržet si kontrolu nad vyšetřováním.“

„Vy si opravdu myslíte, že jsem to udělal?“ zeptal se Harry zlostně, a pak se už asi po dvacáté kousl do rtu; i jeho vlastním uším to znělo mrzutě, jako by to říkal Draco Malfoy. Průsvitný černý závoj mu zase vlál před očima. Brána do Temného světa musí být dokořán. Harry ho kolem sebe cítil, cítil hlad čekajících temných tvorů. Uvolnil trochu jedovatého hněvu, který jím procházel jako elektrický proud, přestože hrozilo, že to odplaví i jeho zdrženlivost.

„Musíš si to nechat pro sebe, Harry,“ řekl pan Weasley. „Vyšetřování má modrý kód a předpokládám, že už jste se učili, co to znamená.“

Harry přikývl. „Výslovné povolení na vyzrazení informací může být získáno jen od vrchního vyšetřovatele.“

„To zahrnuje i Severuse, Harry.“

Harry se zamračil. Neuvažoval o tom jít hned domů, ale kdyby ano, poslat sovu svému opatrovníkovi by byla první věc, kterou by udělal. „Chápu,“ řekl a nenáviděl se za to.

Pan Weasley vstal. „Nech si to pro sebe, Harry. Očekávám, že tě Alastor bude sledovat.“

„Nic jsem neudělal,“ tvrdil Harry. „Nevěříte mi?“

„Moje víra ničemu nepomůže, Harry,“ odpověděl pan Weasley neurčitě, otevřel dveře a odešel.

Během nácviku kouzel byl Harry beznadějně roztržitý. Nedokázal vytvořit krystalický kopulový štít ani jednou a několikrát skončil na podlaze. Rodgers musel vyčarovat vodu, kterou ho polil, aby ho probral. Harry měl pocit, jako by byl znovu v Turnaji tří kouzelnických škol, připadal si, jako kdyby mu ještě nenarostly žábry a on nemohl dýchat.

„Dejte si pauzu, Pottere,“ sykl Rodgers.

Harry se vyškrábal na nohy a málem znova upadl, když se mu zatmělo před očima, ale chytil se stolku a opřel se o něj. Jeho kolegové ho vyplašeně sledovali, ale nakonec se vrátili k výcviku.

Na konci dne Harry zmizel dřív, než by mu kdo stihl položit otázku, na kterou by stejně nedokázal odpovědět. Doma bylo přízračné ticho. Harry si promnul pohmožděnou ruku, došel do svého pokoje, lehl si na postel a zíral do stropu, téměř hodinu ignoroval Kali, která se zběsile pokoušela dostat ven z klece.

Konečně vstal a přemýšlel, proč to udělal, proč tak dlouho nečinně ležel. Kali mu vyšplhala na rameno a omotala se mu kolem krku.

„Promiň,“ řekl jí Harry, reagovala přece jen na jeho vlastní úzkost. Hladil ji, aby jí uklidnil, ale ona proti němu bojovala.

Bloumal domem, přemýšlel, jestli by neměl jít za svými kamarády, ale pak to zavrhl, když si uvědomil, že jim o svém trápení stejně říct nemůže, a hlavně proto, jak by to Hermionu zarmoutilo. Pomyšlení na kamarády mu dodalo energii na to, aby překontroloval poštu. Mudlovský dopis od Pamely otevřel první. Stěžovala si v něm, že nemá telefon, když si s ním potřebuje tak zoufale promluvit.

Harry dopis odložil a přemístil se do jejího domku. Pamela zrovna přišla, odkládala kabelku a klíče. „Harry, to je ale načasování,“ vykřikla radostně, ale pak si všimla, jak vypadá a zeptala se: „Je všechno v pořádku?“

„Na ministerstvu se to trochu zkomplikovalo. Ale jinak je všechno v pořádku,“ zalhal nepříliš dobře.

„No, nechtěla bych tě obtěžovat, jestli máš starosti…“

„Nic se neděje. Potřebuju nějaké rozptýlení,“ tvrdil Harry.

„Brnkla bych ti, kdybyste měli telefon, nemusel bys hned chodit.“

„Ale to opravdu není žádný problém,“ uklidňoval jí Harry.

Pamela vyndala svou poštu ze schránky na dveřích. „Půjčila jsem si tvou sovu a poslala jsem dopis Remusovi… Nechala jsem u vás svou rukavice schválně, doufala jsem, že mi ji pošleš.“

Harry zamrkal. „To od tebe bylo chytré.“

„Teď jsem dostala odpověď, a jsem na ní docela zvědavá.“ Otevřela dopis, přečetla si ho a povzdychla si. „Snažila jsem se moc nedoufat, že by mě chtěl ještě vidět, ale vypadá to, že ano…“

„Cože?“ zeptal se Harry. „Ach,“ když to pochopil. „Setkala ses s ním jej jednou…,“ cítil se povinen jí upozornit.

„Copak ti nebyl nikdo sympatický hned po prvním setkání?“ zeptala se.

„Ehm, možná,“ připustil Harry.

Složila dopis. „Uvažovala jsem, jestli třeba není Remus gay.“

„Pokud vím, tak ne,“ řekl Harry.

„Má nějakou přítelkyni?“

„Pokud vím, tak ne,“ zopakoval Harry.

„Tak to má ve skříni nějakého kostlivce, ne?“

„Má… něco,“ přiznal Harry v domnění, že tohle by jí měl říct Remus sám.

Chvíli se na něj dívala, aniž by mrkla. „Něco takového jako Severus?“ zeptala se.

„To ne,“ řekl Harry. „Ne, nic takového.“

„Takže, na rozdíl od Severuse, by ti nevadilo, kdybych měla s Remusem schůzku?“

Harry vteřinku bojoval sám se sebou. „Jestli souhlasil, že… Myslím, že… To by bylo fajn.“ Harry zaváhal a pak se zeptal: „Máš slabost pro kouzelníky?“

Trochu křivě se usmála a naklonila hlavu na stranu. „Myslím, že jo. Můžu si ještě půjčit Hedviku?“ zeptala se nesměle.

Když byl zpátky doma, po tom, co donesl své sestřenici Hedviku, navzdory tomu, že se jí přemisťování příliš nelíbilo, na něj zase dolehly události z ministerstva. Donutil se přečíst si Magickou příručku o ukládání peněz. Bezděky se musel zasmát, když ji otevřel – jako kdyby chtěla i svým zjevem demonstrovat, jak šetřit, byla sešita tkaničkou do bot.

Před spaním se ještě chvíli mazlil s Kali a uvažoval, jak poslat zprávu Snapeovi. Zastírací kouzlo by mohlo Moodymu zabránit, aby si dopis přečetl, ale co když ho jeho magické kouzlo prohlédne? Ale i kdyby Harry dokázal správu zamaskovat, rychlý příchod jeho opatrovníka by mohl vše prozradit. A kdyby trval na tom, aby Snape domů nechodil, nedokázal si představit, jak by se jeho opatrovník cítil, kdyby si myslel, že ho nepotřebuje. Ani se nepřevlékl, stočil se na posteli do klubíčka a se svým mazlíčkem v náručí usnul.

Druhý den byl výcvik jen o málo lepší než ten předchozí. Celou noc ho pronásledovaly temné sny plné zmatku a krve a tak si ráno do kávy přidal Povzbuzující lektvar. Znovu se pokusil vynechat oběd. Kerry Ann s ním zůstala ve výcvikové místnosti, ignorovala Rodgersův ostrý pohled, když odcházel.

„Co se děje, Harry?“

„Nesmím o tom mluvit,“ vysvětlil.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala se s obavou a znělo to, jako kdyby se ptala Hermiona.

„Ne, ale není nic, co bys mohla udělat, tak to nech být.“

„Mám k obědu těstoviny, kdybys chtěl,“ nabídla.

Harry o její účast nestál; ale vytrhla ho z jeho osamění a to potřeboval, „Díky, přinesl jsem si svůj,“ řekl odmítavě.

Dovtípila se a vydala se ke dveřím. „Pokud bych ti mohla s něčím pomoct, Harry, dej mi vědět.“

Večer se Harry nimral v jídle, ale věděl, že se najíst musí. Snědl sotva tři sousta, když mu sova z ministerstva přinesla dopis a hned zase odlétla.

Jednalo se o pozvánku na slyšení před Starostolcem na příští den, měl se projednávat incident, ke kterému došlo v bývalém domě Dursleyových. Harry si položil dopis před sebe a zíral na rukou psané řádky textu. Fráze mudlovský dům v Zobí ulici číslo 4, Kvikálkov, na něj přímo křičela. Kdyby mu Dursleyovi napsali, že se přestěhovali, neodpověděl by na tu kritickou otázku tak špatně. Ale asi nechtěli, aby věděl, kde žijí. Pravděpodobně se tak cítili bezpečněji.

Povolili mu advokáta. Napadlo ho, jestli ho vůbec potřebuje. Důkazy svědčily v jeho prospěch; nechtěl nic jiného, než aby věřili jeho nevinně. Ale touto bolestnou zradou bude muset projít, jestli chce zase normálně fungovat. To, že mu nevěří, že nepodnikne akci na vlastní pěst, myslí-li si, že je to nutné, byla jedna věc. Ale nevěřit mu, že nenapadl mudlovský dům i když nevěděl, že tam teta se strýcem už nežijí, to bylo úplně něco jiného. To mu uzlovalo střeva způsobem, který nechtěl zkoumat.

Přecházel po místnosti. Chvíli zíral na láhev s alkoholem, než to zavrhl jako špatný způsob odbourávání stresu. Zoufale si potřeboval s někým promluvit. Ale byl jen jeden člověk, se kterým o tom mluvit mohl.

Harry se odletaxoval do Doupěte a nalezl manžele Weasleyovy jak sedí u stolu a pijí čaj.

„Harry!“ přivítala ho Molly Weasleyová vřela a dokonce vstala, aby ho mohla obejmout.

„Dobrý večer, paní Weasleyová.“ A muži, který se skláněl nad Denním věštcem, řekl: „Musím s vámi mluvit, pane.“

„Harry,“ řekla Molly a odhrnula mu pramen vlasů za ucho. „Je všechno v přádku?“

„Ani ne, ale nemůžu to vysvětlovat.“ Harry si všiml jak řídké rozcuchané vlasy na hlavě pana Weasleyho ve světle lampy rudě září. Jeho postoj nebyl zrovna uklidňující a on zrovna teď nějakou útěchu potřeboval. „Mohu s vámi mluvit, pane?“

Pan Weasley s odpovědí váhal. „Nejsem si jistý, jestli je o čem, Harry,“ řekl a otočil stránku v novinách. Harry zůstal stát jako opařený.

„Arture,“ Molly byla šokovaná. „Ty s Harrym nebudeš mluvit?“

Pan Weasley vzhlédl a Harry udělal to, čemu už dva dny vzdoroval, protože si myslel, že je to nevhodné – použil na pana Weasleyho nitrozpyt. V jeho mysli našel protichůdné pocity, staré vzpomínky na mnohem menšího Harryho, který byl pořád v nějakých potížích, stejně tak, jako strach z jeho nových pravomocí, přetrvávající pochybnosti o událostech u Dursleyových, a jeho obvyklou dobrosrdečnost a touhou zůstat stranou zastíněnou přáním vykonávat svou práci správně. Pan Weasley by couvl před každou hrozbou, která by mohla ohrozit jeho rozhodnutí.

„Mám vás nechat o samotě?“ zeptala se Molly.

„Ne, raději půjdu,“ řekl Harry.

„Harry,“ vyhrkla Molly zmateně. „Arture,“ řekla ostře a obrátila se k manželovi. Harry zamířil ke krbu a pak si uvědomil, že to není třeba. Přemístil se rovnou, ale měl jen nejasnou představu o tom, kam chce jít.

Ocitl se před domem, ve kterém bydlela Hermiona. Udiveně zamrkal, nebyl pevně rozhodnutý sem jít. Ale Hermiona mu bude rozumět, aniž by jí musel cokoliv prozradit, vždycky to tak bylo.

Když mu kamarádka se širokým úsměvem na tváři otevřela, trvalo Harrymu jen chvíli, než pochopil, že čekala někoho jiného. Ale vždycky tvrdila, že ať přijde kdykoliv, u ní se pro něj místo najde. Zrovna prostírala stůl.

„Nechci rušit,“ řekl Harry.

„Harry, tenhle pohled znám, co se děje?“

„Nemůžu ti to říct. Ale tenhle týden byl nejhorší za hodně dlouhou dobu, možná za celý můj život.“ Očima přelétl hezký jídelní servis a svíčky na stole. Hermiona před sebou držela jeden talíř jako štít.

„Nemůžeš mi o tom nic říct?“ zeptala se a její vlasy se ve světle svíček třpytily. Odložila talíř a ustaraně se na něj zadívala.

„Kdybych ti řekl, že bych mohl potřebovat advokáta, mohla bys mi někoho doporučit?“

„Pro práci na ministerstvu? Občanskou nebo trestní?“

„Trestní,“ přiznal Harry.

„Harry, máš malér?“ zeptala se.

„Nejde o následky něčeho, co jsem udělal. A už se neptej.“ Uhladil rukou lesklý ubrus, bílý jako sníh a přál si být ve Finsku. Napadlo ho, jestli by se dokázal přemístit až tam.

Hermiona vytáhla list papíru a nádherný paví brk, a napsala jméno a adresu. Beze slova mu papír podala.

„Díky,“ strčil si ho Harry do kapsy. V hlavě mu bušilo, promnul si spánky.

„Potřebuješ něco na bolest hlavy? Mám mudlovské léky, které skvěle fungují.“ Nečekala na odpověď, podala mu prášky a sklenici vody.

Harry malé bílé pilulky vděčně spolkl. Víc než cokoliv jiného teď potřeboval soucit, dokonce víc, než lék na bolest hlavy.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Hermiona prudce vstala a šla otevřít. Harry vstal také, a když se dveře otevřely, ocitl se tváří v tvář Vineetovi, takže na chvíli zapomněl na své vlastní starosti. Vineet ho kývnutím pozdravil a Hary se rozhodl, že opravdu musí odejít, než se jeho víra ve svět úplně zhroutí. Vineet poodstoupil a za ním se objevila Nandi, a Harry skoro zrudl rozpaky nad svými předpoklady. Oba pozdravil a omluvil se, že musí odejít.

„Harry, prosím, zůstaň na večeři, mám spoustu jídla,“ přemlouvala ho Hermiona.

„Díky, opravdu, ale potřebuji si něco promyslet.“

Smutnýma očima sledovala, jak odchází. Vineet za ním vyšel na chodbu a zavřel dveře. Jeho tmavé oči na Harryho intenzívně hleděly. „Máš nějaké potíže na ministerstvu, že?“ řekl.

„Jo, ale myslím, že to bude v pořádku. Jen jsem se od Voldemorta takhle bezmocně necítil a jde mi to na nervy.“

Vineet se na něj chvíli díval, než řekl: „Jsem tu kvůli tobě, ne kvůli Ministerstvu kouzel. To znamená, že má loajalita patří především tobě.“

Dříve Harry tohle prohlášení považoval za poněkud znepokojující, ale teď potřeboval spojence, takže ho to uklidnilo. „Díky, Vineete. Vážím si toho.“

Když Harry odcházel se slovy, že se uvidí zítra, Vineet dodal: „Jsem ti kdykoliv k dispozici.“

„Přeji hezký večer, Vineete,“ popřál Harry, zamával mu a předstíral, že je všechno v pořádku tak dlouho, dokud se Vineet nevrátil do bytu.

Venku mu pod kabát okamžitě vlezla zima. Kdosi k němu došel a srovnal s ním krok.

„Nedáváš si na sebe pozor, Harry,“ napomenula ho Molly Weasleyová. „Musíš si dávat větší pozor, mohl na tebe čekat kdokoliv.“

„Byl jsem zamyšlený, ale máte pravdu,“ řekl Harry. „Co tu děláte?“

„Přišla jsem se ti omluvit za svého manžela, který se od svého povýšení občas chová jako někdo, koho neznám.“

„Myslím, že se jen snaží dělat svou práci,“ řekl Harry, nalezl ten obranný argument snadněji, než čekal.

„Blbost.“ Vrazila ruce do kapes a zrychlila. „Nikdy se nenechal svést ze správné cesty.“ Počkala, dokud je nemine mladý pár v dlouhých černých pláštích. „Odvedl tě k výslechu… Musím říct, že jsem mu pěkně vynadala.“

Harry si skousl ret. Ještě to pořád bolelo; třebaže mu vnitřní hlas napovídal, že se jen všichni drželi osvědčených postupů. Napadlo ho, že Tonksová tam byla určena jako stráž, třebaže tím, že se celou dobu dívala na podlahu, neodvedla zrovna dobrou práci, a i přes přetrvávající starosti ho to lehce dojalo.

Molly ho vzala za ruku a odvedla ho do stínu. „Vrať se do Doupěte, Harry.“

Harry se snažil uklidnit. „Ne, opravdu, to je v pořádku.“

Stiskla ho pevněji, když se pokusil vytrhnout jí ruku. „Harry, náš domov ti byl vždycky útočištěm,“ řekla tiše, „a nemám v úmyslu připustit, aby tomu tak nebylo. Vrať se se mnou a já připomenu svému manželovi stanovy Řádu.“

„Cože?“ zeptal se Harry zvědavě, ale to už se přemístili do kuchyně v Doupěti.

„Posaď se,“ řekla Molly, a vytáhla židli ob čtyři místa od pana Weasleyho. Pak šla připravit čaj. „Slíbila jsem Harrymu, že dostaneš přednášku o svých prioritách.“

„Nikdy jsem nebyl v Řádu,“ poznamenal Harry, nechtěl být příčinou sporu manželů Weasleyových. Naštěstí Hermionin lék zafungoval, v hlavě už mu nebušilo.

„Proto nevíš, co to znamená,“ namítla starostlivě a postavila před něj otlučený oranžový hrníček. „Arture,“ vyzvala manžela způsobem, který nepřipouštěl námitky, a pak se vrátila k dřezu.

Pan Weasley složil noviny a odkašlal si. „Slibuji, že si vezmu tajemství Řádu do hrobu… Tak to začínalo?“ zeptal se své ženy.

„Nějak tak. Můžeš přeskočit až k té části o loajalitě, jestli si nemůžeš vzpomenout.“

„Pochybuji, že si to někdo pamatuje celé,“ řekl pan Weasley, podrbal se na hlavě a pokračoval: „Slibuji, že i tváří v tvář zdrcujícím důkazům, budu věřit v důvěryhodnost a nevinu všech členů Řádu.“

Molly se otočila a nalila Harrymu do hrnku čaj. Jak teplá tekutina zahřála keramiku, postavičky na košťatech pod glazurou se začaly pohybovat. „Tahle část slibu,“ řekla, „měla zamezit vydírání nebo nenávisti.“

„Ten-kdo- Voldemort je mrtvý, Molly,“ připomněl pan Weasley. „Řád už neexistuje.“

Nalila si čaj i pro sebe. „Pokud chce někdo Harrymu ublížit, mám za to, že by měl Řád fungovat.“ Foukla do hrnku. „Opravdu, Arture, jak jsi mohl třeba jen vteřinu věřit, že by Harry mohl něco takového udělat? Jak tomu může věřit Alastor? Jak by vůbec někdo mohl?“

Pan Weasley se podíval na Harryho, který zíral do svého hrnku. Důvěra paní Weasleyové, stejně jako Vineetova podpora, ho povzbudily, teď už se nedivil, že ho ztráta důvěry pana Weasleyho téměř zdrtila.

S rukama sepjatýma mezi koleny a nahrbenými zády pan Weasley řekl: „Nenašli jsme toho, kdo nás zrazuje, je velmi chytrý. Jiný zločin by nevyvolal tolik otázek.“

„Takže, co se bude dít zítra před Starostolcem?“ zeptal se Harry, po poslední větě pana Weasleyho předpokládal, že mu odpoví.

„Přezkoumají důkazy a rozhodnou, zda bude proti tobě vedeno řízení. Kornelius to dal na pořad jednání, což je jeho právo, může předložit cokoliv, co se mu zdá podezřelé. Není to zvláštní zasedání, jen jejich obvyklá schůze.“

„Má Popletal proti Harrymu nějaké důkazy?“ zeptala se Molly.

„Jen nepřímé, ale dostatečně silné a taky to, že nikdo jiný než Harry k tomu nemohl mít důvod. Naštěstí měl Harry protidůkazy a svědka.“

„Taky to kouzlo nebylo v mé hůlce,“ zdůraznil Harry.

Pan Weasley se napil čaje. „Alastor mi ukázal, že dokáže odstranit kouzla ze své hůlky, ale pouze nejnovější kouzla. Nevíš, jestli to Severus také umí?“

„Nevím,“ odpověděl Harry. „Já to rozhodně neumím.“ Harry si představil Snapea před Starostolcem, pohrdavě odpovídajícího na jejich dotazy. „A jestli to někdy udělal, nemyslím si, že by to chtěl někomu říct.“

Pan Weasley se zasmál. „Ne, to asi nechtěl. Slyšel jsem, že se v minulosti dokázal postavit i Veritaséru.“

„Proto mu dal Albus myslánku,“ řekla Molly. „Aby do ní mohl dát nebezpečné vzpomínky, dočasně je zapomenout a projít sérem pravdy.“

Harry tohle nikdy neslyšel a přemýšlel o vzpomínce, kterou viděl v myslánce ve Snapeově kanceláři. Snape tam zřejmě také ukládal nepříjemné vzpomínky. Možná že i ty byly svým způsobem nebezpečné, protože by tak mohl někdo nahlédnout do jeho nitra. Harry mlčky přemýšlel a Molly mu dolila čaj. „Děkuji,“ řekl. Cítil se zase téměř sám sebou, třebaže někde v pozadí stále číhala bolest hlavy, aby zase udeřila plnou silou, až Hermionin lék přestane účinkovat. Po zítřejším zasedání Starostolce se zase vše vrátí do normálu, pomyslel si s nadějí.

 

Poslední komentáře
28.12.2010 16:56:22: no tak to som teda zvedavá, ako sa to vyvinie.. myslím, že majú dosť kúzel a elixírov, aby mohli doc...
25.12.2010 01:11:05: To snad ne. A už je to tu zas. Zrada ministerstva. Opravdu Harryho lituju. Já bych se asi sesypala M...
24.12.2010 21:07:55: Díky za kapitolu, Harry nemá chvíli klidu Přeji všem krásné a pokojné svátky
23.12.2010 20:04:42: Moc děkuji. Chudák Harry. Nejraději bych všem pořádně vynadala, jak můžou Harrymu nevěřit?...