Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

23. kapitola

Slyšení

Harry dorazil v pátek na ministerstvo brzy a čekal v kantýně, než nastane čas na jeho slyšení před Starostolcem. Přišel za ním pan Weasley, naklonil se k němu a řekl: „Vím, že to znít jako opakovaná deska…“

„Ohraná deska,“ opravil ho Harry automaticky.

„Ano, ta. Ale musíš udržet na uzdě svůj temperament. Kornelius ví, že to je tvoje slabost a pokusí se toho využít.

„Co proti mně má?“ zeptal se Harry tiše. Tento dotaz dlouho odkládal. Koneckonců sám přeci chtěl, aby s ním vedoucí oddělení jednal jako s kýmkoliv jiným.

Pan Weasley se narovnal a vzal si sušenku, kterou někdo nechal na talířku uprostřed stolu a zakousl se do ní, až se kolem rozlétly drobky. „Připomínáš mu minulost, jeho selhání. Myslí si, že jsi nebyl na jeho straně v době, kdy jsi tam být měl.“

„To on nebyl na mé straně, když na ní být měl,“ odporoval Harry zachmuřeně.

Pan Weasley si ukousl další sousto sušenky, teď už tolik nedrobil. Otřel si ústa a řekl: „Čekal jsem, že prvních šest měsíců se bude věnovat kontrole postupů Odboru kouzelnické přepravy. Ale všechnu tu práci přesunul na Percyho.“

„Cože?“ vyhrkl Harry, docela ho to ohromilo. Když viděl zvědavý výraz pana Weasleyho, vysvětlil. „Každou druhou cestu Letaxovou sítí skončím ve špatném krbu. Vy ne?“

„Ne, ne víckrát, než obvykle,“ řekl pan Weasley a vypadal zaujatě. „Až se příště Percy staví doma, zeptám se ho na to.“

„Ale ne, to je dobré,“ řekl Harry rychle, vstal a vydal se k jednací síni v naději, že čím dřív tam bude, tím dřív to skončí.

„Dopadne to dobře, Harry,“ ujistil ho pan Weasley a smetl si z hábitu drobky. „Pravda nakonec vždycky zvítězí.“

Harry ve dveřích zaváhal, měl chuť něco odseknout, ale pak to nechal být, přece jen měl teď pocit, že jsou jeho vyhlídky lepší. Ale pořád byl trochu skeptický, nechtěl to dát příliš najevo, ale pan Weasley to udělal za něj. Když vstoupil do výtahu, připomněl si, že všichni se jen snaží dělat svou práci… tak si to alespoň každý myslí. Výtah se s trhnutím rozjel. Jeho práce je držet se dál od problémů a moc dobře jí neodváděl. Buď klidný, sebejistý, říkal si Harry, když z výtahu vystoupil a proplétal se mezi kouzelníky a čarodějkami spěchajícími za svou prací.

Před dveřmi jednací síně Harry čekal, až ho zavolají. Byl tu o deset minut dřív, což mu dalo dost času na to, aby tak napůl litoval, že si nevzal advokáta. Ale možná kdyby ho měl, vypadalo by to podezřele. Ze zamyšlení ho vytrhla malá, stará čarodějka, která vyšla ze dveří a pozvala ho dovnitř. Harry seděl na rozvrzané židli proti sedadlům na stupíncích, a byl rád, že tohle není opravdová soudní síň. Všiml si polekaného pohledu McGonagallové, když ho spatřila a pak se rychle zahleděla do papírů položených na stolku.

Popletal sešel po schodech dolů a u zdi se objevil Moody, kterého si Harry předtím nevšiml.

Popletal začal s obžalobou. „V noci z 25 na 26. května tohoto roku bylo použito kouzlo k zapálení mudlovského domu v Zobí ulici číslo čtyři v Kvikálkově. Toto místo je pozoruhodné tím, že to býval domov Petúnie a Vernona Dursleyových, kteří se šest měsíců předtím odstěhovali do Finchley. Pane Pottere, věděl jste, že se vaši příbuzní přestěhovali?“

„Ne, pane,“ odpověděl Harry.

„Úžasné, lidé, kteří vám byli skoro sedmnáct let rodiči, nepovažovali za nutné, aby vás informovali, že se stěhují?“

„Ne, pane,“ odpověděl Harry vyrovnaně a přesvědčivě. Přál si, aby McGonagallová přestala vypadat tak vyděšeně.

„Dá se tedy říci, že jste se svými příbuznými nevycházel, že jste se spolu vedli spory, které se přiostřily…“ Zadíval se do pergamenu a Harry přemýšlel, jestli se jedná o úřední záznam, nebo jeho vlastní poznámky. „Které se přiostřily po té, co jste nastoupil do Bradavické školy čar a kouzel?“

Harry se zamyslel nad všemi těmi roky se svým strýcem. „Nedefinoval bych to jako spory,“ řekl Harry.

„A jak byste to nazval?“

„No, myslím, že bych tomu říkal hodně drsné tresty,“ odpověděl Harry.

„Myslíte přísnost?“

„Fyzické,“ opravil ho Harry.

„Říkejte si tomu, jak chcete,“ řekl Popletal přezíravě. „Nevyplývá snad z toho, že se vás báli?“

Harry si teď přál advokáta mít, aby s Popletalem jednal místo něj. „Míříš tím výslechem někam, Korneliusi,“ zeptala se Bonesová.

„Jde o motiv, madam,“ řekl Popletal s malou úklonou. „Pane Pottere, kdy naposledy jste své příbuzné viděl?“

„Hm, loni o mých narozeninách. Byli jsme ve stejné restauraci.“

Popletal si potěšeně přerovnal dokumenty a řekl: „Ano, číšník uvádí, že váš strýc odmítl sedět ve vaší blízkosti. A to vás rozrušilo, pane Pottere.“

„Vždycky nenáviděl kouzelníky, nebylo to nic nového.“

„Ale tentokrát vám pokazili narozeniny. Není nepřesné tvrdit, že se vám to nelíbilo… nebo ne?“

Harry si tu větu nevrle přehrával v hlavě a pomyslel na všechny ty narozeniny, které mu pokazili. „Pravděpodobně máte výpovědi, které to potvrzují,“ řekl Harry a zahleděl se na stoh pergamenů před Popletalem. „Ne, nijak zvlášť mne to nenadchlo.“

Popletal se naklonil dopředu, jako by se chystal zaklapnout past. „Nenáviděl jste je tolik, abyste je zranil? Byla to cesta, jak se pomstít tetě za její urážky?“

„Ne. Ale ona neurážela mě, urážela mé rodiče.“ Mírni se, Harry, pomyslel si a zhluboka se nadechl.

Předkládání důkazů trvalo velmi dlouho. Jediným zajímavým okamžikem bylo, když musel Moody prokázat, že opravdu může odstranit kouzlo ze své hůlky. Harry se snažil sledovat, jak to dělá, ale Moody se k němu otočil zády, když jinou hůlkou, stejně dlouhou a ze stejného dřeva, jako byla ta, ze které kouzlo odstraňoval, předváděl své umění.

„Samozřejmě, pan Potter, naše hvězda mezi bystrozorskými učni, známý tím, jak rychle se kouzla učí, by s takovýmto kouzlem neměl žádné potíže, a to i přesto, že to kouzlo je složité,“ uzavřel Popletal své vystoupení.

„Mohl byste nám zopakovat tu část protokolu,“ ozvala se McGonagallová, „kde Harry říká, že kdyby chtěl ublížit svým příbuzným, nejdřív by se přesvědčil, že jsou doma?“

Popletal jí vyhověl a ona si pro sebe něco zamumlala.

„Takže keře byly přerostlé?“ utvrzovala se. „Toho byste si všiml, Harry?“

„Stříhal jsem ty keře každé dva týdny každé léto, které jsem tam trávil. Určitě bych si všiml. Fénixův řád jednou zmátl mé příbuzné, když jim tvrdil, že vyhráli soutěž o nejlépe upravený trávník na předměstí. Nikdy by to tam nenechali zarůst, dokud tam žili.“

Bonesová listovala pergameny. „Dobře, v jednom bodě musím s panem Popletalem souhlasit, a to s tím, že neexistuje žádný jiný motiv pro tento čin. Harry, nevíte o nějakém jiném kouzelníkovi, nebo čarodějce, kteří by to mohli udělat?“

Když se jeho napětí uvolnilo, plápolající pochodně podél stěn vypadaly jako by plavaly, jako by jejich záře rozdělila místnost na horní a dolní polovinu. Na mysl mu přišla jen směšná odpověď: Voldemort. Zamračil se jen nad pomyšlení, že kdyby to řekl, zavřeli by ho do blázince. „Ne, madam. Nikdo mě nenapadá.“

„Pane Pottere, zapálil jste bývalý dům svých příbuzných?“ zeptala se Bonesová.

„Ne, madam.“

„To mi stačí. Nepochybuji, že by vyšetřování proti panu Potterovi mělo být zastaveno… jsou všichni pro?“

*****

Když Harry dorazil domů, stále ještě roztřesený z toho, jak rychle byl zbaven podezření, našel v jídelně Snapea. Pochodujícího a rozzlobeného.

„Proč jsi mě neinformoval?“ ptal se Snape s vlasy rozcuchanými víc, než obvykle.

„Řekli mi, že nesmím. Výslovně,“ vysvětlil Harry. Snape se na něj podíval nedůvěřivě a Harry dodal: „Sledovali mě. Musel jsem poslechnout, mám už i tak spoustu problémů. Kdyby chytili mou sovu… Nebo kdybys hned přišel…“

Snape zavrtěl hlavou a důrazně řekl: „Harry, od teď, pokud mi pošleš dopis, který začíná větou: Výcvik probíhal dobře, budu předpokládat, že máš potíže. Pokud budeš pokračovat: ale musím pracovat na svých štítech, nevrátím se domů, ale pošlu ti kódovanou zprávu, jen se budeš muset naučit číst mezi řádky. V takových situacích by začarovaný dopis přitáhl pozornost. Budeš prostě muset dekódovat věty s dvojím významem a odpovědět podobně. Rozumíš mi?“ zeptal se.

 „Ano,“ odpověděl Harry. „Myslím, že jsem se měl snažit poslat ti sovu, ale byl jsem trochu rozhozený z výslechu a nebyl jsem si jistý, na koho se obrátit.“

Snape popadl Harryho za svetr a přitáhl si ho tak blízko, až do sebe skoro narazili nosy. „Na mě se můžeš obrátit vždycky,“ řekl téměř hrubě a Harry si s malým šokem teprve teď uvědomil, jak svému opatrovníkovi ubližuje, když mu neříká, co se děje.

„Omlouvám se. Věděl jsem, že přijdeš, kdyby se situace zhoršila. Nepochyboval jsem o tom. Ale pan Weasley říkal, že se mám spolehnout na pravdu.“

Snape ho už skoro pustil, ale teď si ho znovu přitáhl blíž. „Artur Weasley je nebezpečný svým optimismem. Nedovedu pochopit, jak přežil temné časy, ale předpokládám, že ho smrtijedi nikdy nepokládali za natolik nebezpečného, aby ho chtěli zlikvidovat.“ Pak ho pustil. Harry si urovnal oblečení a promnul si čelo.

„Zjistil jsem, kdo mi věří a kdo ne,“ řekl třesoucím se hlasem. „Dokonce i pan Weasley měl pochybnosti,“ přiznal a cítil, jak mu svět pod nohama nebezpečně ujíždí. „Jak se na takové lidí můžu spolehnout, až se věci zhorší?“ zeptal se rozrušený tím, že o tom se Snapem mluví.

Snape k němu přistoupil blíž a nečekaně ho objal. Harry přes jeho rameno hleděl překvapeně do haly. „Nemohu se postarat o proroctví, když budu v Azkabanu za něco, co jsem neudělal,“ řekl.

Snapeův hlas se ozval blízko jeho ucha. „To se nestane,“ tónem, který se chystal rozdrtit velké množství právních předpisů, bude-li třeba.

Harry mu za tenhle slib děkovat nechtěl, ale byl mu za něj vděčný. To přejde a zase bude všechno normální, říkal si Harry a pomyslel si, že na ministerstvu mu věří více lidí než v minulosti, a to je dobré. Byl za tento pocit rád, neměl by se přece cítit zklamaný.

Snape ho poklepal po zádech, pustil ho a odvrátil zrak. „Co mám dělat s Moodym…,“ zeptal se Harry. „A s Popletalem?“

„Nemyslím si, že je něco, co bys mohl udělat. Moody není zrovna vyrovnaný člověk, ale je houževnatý, když si je jistý, že je něčemu na stopě. Odbor záhad má nad sebou jen velmi malý dohled, což nechápu. Bylo by rozumné jít jím z cesty. Navrhnu Minervě svolat zase Řád, ale myslím, že její zděšení z tvého předvolání před Starostolec, jí přesvědčilo samo o sobě.“ Podíval se na Harryho, jako by se chtěl přesvědčit o jeho duševním stavu. „Máš nějakou představu, kdo by mohl zaútočit na starý dům Dursleyových?“

Harry ztuhl. Tvrdě polkl a řekl: „Napadá mě jen Merton, ale víš, je strašně hloupé, že v průběhu slyšení jsem chtěl říct Voldemort, když se mě na to zeptali.“ Lehce se zasmál. „Vždycky mě chtěl dostat.“ Když viděl Snapeův pochybovačný výraz, dodal: „Ale neodpověděl jsem tak, jen jsem řekl, že nevím.“

„Kdybys to udělal, způsobil bys pěknou paniku,“ řekl Snape sarkasticky. „Voldemort by nikoho naživu nenechal,“ dodal temně. „Ale někdo se tě pokouší odstranit z cesty, jen pro něj asi není jednoduché udělat to přímo, že?“

„Tím jako myslíš, proč po mě prostě neskočí v temné uličce?“

„Předně tak. To znamená, že si je jistý, že by v čestném souboji s tebou neobstál. Což ve výběru bohužel ponechává širokou kouzelnickou veřejnost.“

Harry se tomu zasmál, ale zmlkl, když si všiml zvláštního lesku ve Snapeových očích, který popíral jeho lehce sarkastický tón.

„Musím se vrátit,“ řekl Snape. „Budu čekat na Hedviku… nebo třeba i Kali… kdyby to bylo nutné. Ale zítra tě přijdu zkontrolovat.“ Potom, tak naléhavě, jak ho ještě Harry mluvit neslyšel, dodal: „Nenechávej mě mimo, když se něco stane. Nezajímá mě, jestli ti někdo nařídí, abys to držel v tajnosti. Doufám, že jsi dostatečně chytrý na to, abys mi toho dokázal dopisem co nejvíce sdělit. Existuje spousta věcí, o kterých víme jen my dva. Použij je.“

„Ano, pane,“ řekl Harry. „Díky. Nevím, co bych si bez tebe počal.“

Navzdory tomu, že Snape Harryho před chvílí sám objal, vypadalo to, že se po tomto prohlášení cítí trapně. „Buď opatrný, Harry. Chtěl bych citovat pana Moodyho, ale nemohu se k tomu donutit.“ A zmizel v zelených plamenech.

*****

Nebyl to víkend, kdy studenti směli do Prasinek a tak po kamenité cestě do sousední vesnice kráčel Snape sám. Mimo areál Bradavické školy nebyla tráva ještě posekaná a otírala se mu o hábit. V čajovně, do které vstoupil, byl klid a Candida, která už tam byla, vstala a pozdravila ho. Snape si sedl proti ní a ohlédl se po straším páru, který se k sobě nakláněl u stolku na druhé straně místnosti.

„Děkuji, že jsi hned přišla,“ řekl Snape.

„To nebyl problém,“ ujistila ho. Odhodila si vlasy z čela a nalila mu do hrnku čaj.

Snape si ho nevzal. Sepjal před sebou na stole ruce. „Potřebuji od tebe laskavost.“

„Jistě,“ řekla a znělo to překvapeně, ale ne nespokojeně.

Snape se rozhlédl po prázdném podniku a vstal. „Promluvíme si jinde. Nechci, aby nás někdo slyšel.“ Vytáhl z peněženky pár srpců a hodil je na stůl. Candida také vstala, oblékla si plášť a vyšla za ním ven.

Na ulici se Snape zastavil a rozhlédl se. „Pojď,“ řekl a vedl jí k jezeru. Ale než se dostali až k bráně školy, zahnul přes louku do lesa. Když Candida zaváhala, vrátil se a uchopil ji za ruku, aby ji provedl hustším porostem na okraji, pustil ji, až když se dostali mezi vzrostlé stromy.

„Severusi, myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptala se.

Snape vytáhl hůlku a opsal kolem nich kruh. „Tohle je nejbezpečnější místo, kde můžeme mluvit.“

Pomalu šli dál. Když se ozval dusot kopyt, Candida se ke Snapeovi přitiskla. Před nimi se objevila kentauří žena, blýskala po nich očima a mrskala ocasem.

„Nejste tu vítáni,“ řekla.

„Jak nepříjemné,“ prohlásil Snape, hůlka mu sama od sebe vklouzla do ruky, ale nenapřáhl ji. „Uděláme si zde dnes odpoledne malou procházku, ať už se vám to líbí nebo ne.“

Kentaurka zahrabala kopytem v měkké lesní půdě. Lehce se ušklíbla a řekla:  „V tom případě se vydejte směrem k Rychle rostoucímu.“

„Rychle rostoucí,“ zopakoval Snape, jako kdyby to byla nějaká hádanka. „Dobře,“ souhlasil a vzal Candidu za ruku, aby jí vedl.

Když byly z kentaurka z doslechu, Candida se zeptala: „Co je Rychle rostoucí?“

„Uvidíš,“ napínal jí Snape.

„Je to tajemství opravdu tak tajné, že se kvůli němu musíme procházet po Zakázaném lese?“ zeptala se, čímž ho donutila znovu zkontrolovat okolí.

„Ano.“

Připlížili se k nějakému kopci, ale ten se najednou pohnul a vyrostl. Candida strnula. Snape se otočil a naléhal na ní, aby ho následovala. „To je obr?“ zeptala se ohromeně.

„Ano. Pojď.“ Mluvil klidně, ale ona zavrtěla hlavou, a když udělala další krok, bylo to jen kvůli jeho sebedůvěře.

Bum! ozvalo se, když se k nim obr otočil. Sklonil se a popotáhl. „Perfessore?“ zeptal se.

„Jsem to já, Drápe,“ řekl Snape, obešel jeho špinavou nohu a došel k jednomu z padlých stromů, které vytvářely kolem mýtiny kruh a vypadaly jako plot. Bylo jasně vidět, že byly vytrženy i s kořeny. „Nevadí ti, že jsme zaskočili na návštěvu, že?“ zeptal se Snape vlídně, když se posadil.

Candida za ním rychle a obezřetně pospíchala. „To bych tedy nečekala.“

„Není nebezpečný,“ zabručel Snape. „Ucítí, kdyby se někdo přiblížil, i kdyby se maskoval.“

Dráp se hlučně usazoval. Snape to ignoroval a řekl Candidě: „Mám k tobě prosbu.“

„Ještě nikdy jsi mě o nic nežádal,“ řekla. „Předpokládám, že je pro tebe obtížné, přijmout od někoho pomoc.“

Mrzutě se na ní pousmál. „Potřebuju, aby ses k nám nastěhovala.“

„Nastěhovala? Do tvého domu?“ Když přikývl, udiveně se zeptala: „Harry potřebuje dohled, i když už mu je osmnáct?“

„Harry potřebuje alibi. Dohled až v druhé řadě.“

„Co to…“

Candida byla přerušena Drápovým dunivým hlasem. „Čaj?“ zeptal se, až se jí rozevlály vlasy.

Oba na něj pohlédli. „Ráda,“ řekla Candida. „Děkuji.“ Dráp vytáhl z hromady jeden menší strom, rozlámal ho na malé kousky a ty úhledně naskládal na ohniště, nad kterým visel kotlík velikosti minibusu. Candidě chvíli trvalo, než si vzpomněla, o čem mluvili. „Co na to říká Harry?“

„Ještě to neví.“

„Aha.“ Dívali se, jak Dráp otevírá bednu s čajovými lístky, jejichž vůně se rozlétla po okolí. „Říkal jsi, že Harry potřebuje alibi.“

„Někdo se snaží Harryho odstranit. Nejdříve se ho pokoušeli přepadnout a unést, tento týden se ho pokusili nařknout ze zločinu. Kdyby s ním někdo bydlel, potvrdil by mu, že v době, kdy byl ten trestný čin spáchán, byl doma. Vyvázl z toho až po výslechu domácího skřítka, což je hodně neobvyklé.“ Nešikovně jí pohladil po ruce. „Na druhou stranu je teď všude nebezpečněji.“

„O co jde,“ zeptala se pochybovačně.

„Ministerstvo toho hodně tají,“ řekl Snape. „Mimochodem, neměla bys o tom nikde mluvit.“

„Nikdo by mi nevěřil.“

Snape pokračoval: „Existují dva názory na nebezpečné situace. Jedním z nich je, že zkušení lidé, když dojde na nebezpečí, udělají z ostatních své společníky. Druhý je, že zkušení budou vědět, jak nebezpečí zvládnout sami. Nevím, co je pro tebe bezpečnější. Moje loajalita je teď rozdělena mezi Bradavice a Harryho, ale přesto jsem připraven školu opustit, abych na něj dohlédl. Ale vím, že by to nepřijal.“ Odmlčel se a sledoval Drápa, jak namáčí obrovské čajítko do kotlíku. „Na druhou stranu jsem přesvědčen, že přijme, když mu povím, že když jsem viděl tvůj hrozný byt, nabídl jsem ti lepší ubytování a pozval tě bydlet k nám.“

Candidě se rozšířily oči. „Mám se přestěhovat?“

„Ano,“ řekl Snape tiše.

Dráp s bouchnutím postavil na zem dřevěnou káď plnou čaje. Opatrně k nim na špičce prstu vybalancoval dva špinavé šálky. Snape je přijal a utřel je do svého pláště. Obr se toužebně rozhlédl. „Dráp chce malý přítel přijít dnes.“

Snape ztuhl. „Malý přítel?“ zeptal se.

„Dráp je malý přítel,“ zabručel Dráp, pravděpodobně to považoval za šepot.

Snape to vzdal a podal Candidě o něco čistší šálek. Po chvíli uvažování ho ponořila do vědra a nabrala si čaj. Snape udělal to samé a napil se. Pochvalně kývl a napil se znovu.

„Byla bys k tomu ochotná?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděla okamžitě.

„Děkuji ti. V tom případě potřebuješ vědět ještě několik věcí.“

Znovu se jí rozšířily oči a nervózně se zasmála. „Dobře, poslouchám.“

„Harry odjel do Finska, aby se naučil kontrolovat bránu pro temné tvory, kterou skrz něj pronikali do našeho světa. Když nad sebou ztratí kontrolu, mohou se některá ta stvoření dostat k nám.“

Candida se na něj zmateně dívala. „Nesnažíš se mě od toho odradit, že ne?“

„Ne, jen tě do toho nemohu zatáhnout, aniž bys to pochopila. Většinou Harry nebezpečný není, ale musíš si uvědomit, že by se mohlo stát cokoliv.“ Dopil čaj a nabral si další šálek. „Další věc, kterou si bezpodmínečně musíš nechat pro sebe…“ Zadíval se na Drápa, který zasněně zíral do dáli a vznesl k němu vůni čaje. „Drápe, je někdo nablízku… Kdokoliv?“

Dráp zavrtěl hlavou.

„Čaj už ti vystydnul,“ řekl mu Snape. Dráp zvedl káď a hlasitě se napil. „Byla vyslovena další věštba. Jde spíš o ponuré proroctví, ale ukončení zla očekává zase od Harryho.“ Převyprávěl jí znění věštby.

„Tohle visí nad chudákem Harrym?“ podivila se.

„Vlastně jsem byl v pokušení nechat ho devítiletého, abych ho ochránil,“ žertoval Snape ponuře. „Ještě jsi ochotná?“

Odložila šálek na kmen stromu mezi nimi. „Severusi, byla bych ochotná nastěhovat se natrvalo.“

Dráp vstal a přešel na druhou stranu mýtiny. Tam se sehnul a svou velkou nemotornou a příliš velkou rukou začal trhat rozkvetlý jetel.

Snape se naježil. „Nemyslím si, že toho o mně víš dost.“

„Proč to říkáš?“

„Protože jinak bys neměla takové představy,“ prohlásil a znělo to chladně, úplně jinak, než mluvil předtím.

Povzdechla si a sebrala ze svého pláště přichycenou větvičku. „No, když s tebou budu bydlet, budeš muset přijít na večeři s mými rodiči.“

„Teď se snažíš vyděsit ty mě,“ obvinil ji Snape.

„Opravdu, Severusi, musím je uklidnit.“

Snape zavřel oči. „Doufal jsem, že by ses mohla přestěhovat už zítra.“

„Cože! Tak rychle?“

„Ano. Nerad odcházím a nechávám Harryho o samotě. Taky nemůžu tak rychle skončit ve škole. Kdyby se něco stalo, mohla by ses zase odstěhovat, když budeš chtít… Tak bys to snad rodičům říkat nemusela,“ navrhl strategicky.

„Jen se z toho snažíš vyvlíknout.“

„Správně,“ vrátil jí ostře.

„Ne, udělám to pro Harryho,“ slíbila.

„Děkuji,“ řekl se Snape tiše.

Přerušilo je hlasité Drápovo zasyknutí. Zdvihl hromadu květů, které natrhal. Candida zalapala po dechu a pomalu ukázala rukou za Snapea. Ten se opatrně otočil a stejně jako Dráp se zadíval k místu, kde se chvěly zelené lístky. Jednorožec, stříbrný a pružný, se zastavil na okraji mýtiny, sluneční paprsky ho celého rozzářily. Dráp se sklonil a nabídl mu malé kvítky, které na jeho prstech vypadaly jako prach. Jednorožec ale o jetel zájem neměl, s napjatou pozorností si prohlížel Snapea a Candidu. Nikdo z nich se nepohnul a minuty ubíhaly, jen vítr si pohrával s cípy jejich plášťů. Nakonec si jednorožec několik kvítků vzal. „Hodný malý přítel,“ zavrněl Dráp a jeho slova zněla jako dunění vlaku v dálce.

Jednorožec rychle snědl zbytek jetele a pak odklusal zpátky do lesa, po chvíli se zastavil, natočil se k nim bokem, jeho dlouhý roh splýval s větvemi stromů.

Candida vydechla. „Páni, nikdy jsem živého jednorožce neviděla.“

Snape vstal a upravil si hábit. „Uvidím Harryho dnes večer a všechno mu řeknu. Kdy se nastěhuješ?“

Také vstala, očima ještě pátrala po bájném tvorovi, který zmizel v lese. „Jestli se nestěhuju nadlouho, stačí mi zabalit si kufr.“

„Raději dva, aby to vypadalo přesvědčivě.“

Candida si založila ruce v bok. „Jednoho dne, Severusi, mi povíš všechno, čeho se bojíš a necháš rozhodnutí na mně. Jen se za tu výmluvu schováváš.“

Snape chvíli uvažoval, ale neodpověděl, vydal se na cestu. Dvěma kroky ho doběhla a stoupla si před něj. Vítr kolem nich vál, když na něj rozhodně zírala. Upřený pohled ale dlouho neudržela, její tvář pobledla a pak ho objala kolem pasu.

*****

Harry se posadil k učení ve strašidelně tichém domě. Ani Kali nevydávala žádné zvuky, ležela na židli stočená do klubíčka, z nějakého důvodu mu nechtěla sedět na klíně. Zahučel letax a z něho vyšla velmi vítaná osoba.

„Ahoj, Severusi,“ pozdravil ho Harry.

„Pojď se mnou na pár hodin do Bradavic,“ řekl Snape.

„Do Bradavic? Nebudeš mě nutit tam zůstat?“ zeptal se Harry.

„Je to velmi lákavé, ale slibuji, že ne.“

Harry zavřel knihy a srovnal je na hromádku. „Tak jo. Stejně chci mluvit s Remusem. Počkej chvíli, odnesu Kali.“ Kali s ním bojovala a snažila se ho kousnout, ale Harry byl rychlejší, pevně ji uchopil, aby jí odnesl nahoru.

„Počkej,“ řekl Snape ostře. „Ona tě nepoznává?“ zeptal se zájmem.

„V poslední době je divná. V noci se mnou spala, ale dneska zase blbne. Proč?“

Snape svráštil obočí. „Nelíbil ses jí, když ti bylo devět, a to jsem nečekal. Krev je krev a ona je s tebou spojená, tak by na tom nemělo záležet.“ Sklonil se k ní, aby si ji prohlédl. Stále se Harrymu pokoušela vytrhnout. „Dej mi ji,“ řekl.

„Jsi si jistý?“ zeptal se Harry, ale podal mu ji. Ochotně se uhnízdila v ohybu Snapeovi paže. „Co je to?“ stěžoval si Harry. „Má teď raději tebe?“

„Vypadá to tak,“ řekl Snape, když k němu Kali zvedla čumák. „Odnesu jí do klece.“

Když se vrátil dolů, Harry řekl: „Dobře, tenhle týden ukázal, kdo je na mé straně. Ukázalo se, že můj mazlíček to není.“

„Neviděl jsem tě, že bys ji ubližoval, když jsi byl dítě, takže to nedokážu vysvětlit.“

„Nemyslím si, že bych to udělal. Nenáviděl jsem, když Dudley trápil ty, kteří se nedokázali bránit… Například mě.“

Snape ho se slabým úsměvem poklepal po rameni. „Něco ti chci ukázat, ale tady to nejde.“ Kývl ke krbu a podal Harrymu letax.

Vyšli z krbu v kanceláři ředitelky školy. Oheň už byl skoro vyhaslý a ředitelka seděla v křesle a četla si v tlusté knize, která se před ní vznášela. Když je uviděla, odmávla knihu stranou a vstala, její věk už na ní byl znát. „Harry, drahoušku, ráda vás vidím.“

„Paní profesorko,“ pozdravil ji Harry.

Snape šel ihned ke dveřím, ale než ho Harry mohl následovat, zeptala se: „Jak vám je?“ Ale nebyla to formální otázka, opravdu jí to zajímalo.

Harry pokrčil rameny: „Přežiju to, profesorko.“

Uchopila ho za ruku. „První schůze obnoveného Fénixova řádu je zítra… Myslíte, že byste se mohl zúčastnit?“

Harry se snažil o úsměv. „Kde to bude?“

„V patře U Prasečí hlavy. Stačí se u baru zeptat na knihovnu. V osm hodin. Jste už dost starý, abyste se mohl připojit a…“ Podívala se na Snapea. „A jste jediný, kdo má všechny informace.“ Harry viditelně zaváhal a to jí donutilo přidat: „Chápu, že jsou věci, o kterých mluvit nemůžete. Ostatní to také pochopí.“

Stále svírala jeho paži. „Budu tam,“ řekl Harry. „Ale když přijdu, přijde i Moody. Chcete, aby o tom věděl?“

„Stále je členem, třebaže pozvánku jsem mu neposlala. Pokud zjistí, že jsme Řád zase obnovili, tak to… alespoň se to také dozví.“ Její hlas byl ostrý jako břitva. Pustila Harrymu ruku. „Už jsem vás zdržela dost dlouho.“ Zamávala jim, když vycházeli ze dveří.

Snape ho nevedl do učebny obrany, ale do učebny přeměňování. Zavřel za nimi dveře a pak vysvětlil: „Bylo by příliš zřejmé, že se sejdeme v mé třídě, nebo v místnosti pro návštěvníky.“ Harry si pomyslel, že Snape je docela spokojený s tím, že se může vrátit ke svému paranoidnímu chování. Snape prošel místností a odmávl stranou lavice, aby bylo více místa. „Chci ti ukázat nějaká kouzla a chci s tebou mluvit o něčem důležitém.“

Harry byl rád, že je ve Snapeově společnosti a byl by se smířil i s nakládáním krysích mozků, kdyby si to přál. „Jasně.“

Snape se postavil do středu vyklizeného prostoru a začal s přednáškou. „Existují kouzla, kterým se říká mlžící. Slyšel jsi o nich?“

„Jsou uvedena v trestním právu jako přísně kontrolovaná,“ řekl Harry. „Žádné nám ale neukázali.“

„To mě nepřekvapuje,“ poznamenal Snape. „Kdybych byl na ministerstvu, také bych vám žádná neukázal, dokud by z vás nebyli právoplatní bystrozoři. Nicméně teď ti je ukážu.“

Opatrovníkova řeč zahřála Harryho u srdce. Stoupl si proti němu připravený se učit.

„Většina těch kouzel je složitá,“ začal Snape. „Nečekám, že je zvládneš už dnes večer. Budeme cvičit každý den, dokud je nezvládneš, Remus se vždycky večer postará o kontrolu esejů… pravděpodobně dá každému Nad očekávání.“

Harry se zasmál, ale rychle zase zvážněl.

Snape před sebou sepjal ruce, hůlku držel jen konečky prstů. „Když jdou věci hodně špatně, pomáhá rozhodnout se dopředu, jaké kouzlo použiješ. Některá z těchto kouzel nejsou pouze kontrolovaná, spadají do oblasti černé magie.“

Harry si skousl ret a sledoval Snapeovu ukázku základního mlžícího štítu. „Chci, abys to udělal neverbálně. Pohyb hůlkou je nejdůležitější, ale nepovedený pokus by okamžitě upoutal pozornost Oddělení nepatřičného používání kouzel, které tyto věci monitoruje. Ale tady v Bradavicích nepatřičná kouzla tolerují.“

Harry pracoval na pohybu hůlkou, Snape mu to opakovaně ukazoval s takovou trpělivostí, kterou by u něj nečekal. Nakonec se mu povedlo pohyb provést přesně. „Ještě jednou,“ přikázal Snape.

Harry držel hůlku nad hlavou a ve vzestupné spirále – přesně, jak mu bylo řečeno – kouzlo vyvolal. Snapeův výraz byl nečitelný. „Bylo to správně?“ zeptal se Harry.

„Ano,“ odpověděl, a Harry si uvědomil, že jeho výraz značil úlevu, která u něj překvapivě vypadala jako zděšení.

Ukázal mu ještě tři kouzla, třebaže Harry úspěšně zvládl už jen jedno. Nějak mu to celé připomnělo Umbridgeovou. Možná se také takhle učila svá temná kouzla, pomyslel si podezíravě.

„Na dalších budeme pracovat v pondělí, musím si rozmyslet, co bych ti měl ještě ukázat.“

„Byla všechna z temné magie?“ zeptal se Harry. Nepřipadalo mu to tak.

„Ne,“ odpověděl Snape a téma tím uzavřel takovým způsobem, že se do toho Harry už neodvážil strkat nos.

„Chtěl bych si na chvíli promluvit s Remusem,“ řekl Harry, když vyšli na chodbu.

Snape zamířil do Lupinovi malé kanceláře a zaklepal. Dveře se otevřely a odhalily tak Lupina, který si četl u svého psacího stolu.

„Ahoj, Remusi,“ řekl Harry. „Můžu na slovíčko?“

Lupin se podíval z jednoho na druhého. „Jistě, Harry. Pojď dál.“

„Až skončíte, přijď do mé kanceláře,“ řekl Snape a zavřel dveře. Harry došel ke stolu, nevěděl, jak začít. Na stole neležely žádné dopisy, na které by mohl rozhovor stočit. „Pamela říkala, že ti poslala několik sov,“ řekl a nervózně polkl.

Možná to nebyl zrovna dobrý způsob, jak začít. Lupin okamžitě zostražitěl. Zavřel knihu a sevřel jí v ruce. „Jen chtěla vědět,“ pokračoval Harry, „proč tvoje odpověď byla tak… proč ses nedovtípil.“ Harry se otřásl nad tím, jak hrozně to znělo.

Lupin to naštěstí pochopil, vstal a uložil knihu do knihovny; pravděpodobně proto, aby něco dělal. „Poslala tě sem?“

„Ne,“ popřel Harry, nemyslel si, že by to mohl nesprávně pochopit. „Přišel jsem sám. Hele, moc se v tom nevyznám, ale vypadalo to, že se jí líbíš. A myslím, že bys jí měl dát šanci. Ale sakra, není to moje věc, že jo.“

Lupin si promnul krk a sklonil hlavu. „Musím přiznat, že jsem nikdy neuvažoval o chození s mudlou.“

„Je z rodiny mé matky,“ slyšel se Harry říkat. „Magie tam přeskakuje z generace na generaci.“

Lupin vykouzlil ironický úsměv, který na něm Harry ještě neviděl. „Opravdu?“

Harry zadržel argumenty, které by mohl použít na Snapea, musel vymyslet nové. „Taky mě to překvapilo. Kouzelníci na ní ale něco vidět musí,“ potřásl hlavou. „Jinak pochybuji, že by ji Severus pozval na schůzku.“

Lupin upustil knihu, kterou právě vytáhl. „Cos to řekl?“ vyhrkl. Sehnul se, zvedl knihu a zeptal se. „Tvrdíš, že měla schůzku se Severusem?“

Harry nedokázal Lupinův zděšený tón rozluštit. „Jo.“

Lupin vypadal naprosto konsternovaně, až příliš, pomyslel si Harry. „Myslím, že každý jednou může udělat chybu v úsudku,“ řekl Lupin.

„Hmm, dvakrát,“ opravil ho Harry.

Lupin odložil knihu na stůl a položil na ni ruku. „Pamela, ta divná malá mudla, která mi tolik připomíná tvou matku, měla schůzku se Severusem… dvakrát?“

„Ano,“ potvrdil Harry a zeptal se: „Myslíš, že vypadá jako moje máma?“

„To ani ne.“ Lupin začal přecházet po místnosti. „Ale gesta, která používá, stejně se vyjadřuje, má stejný nedostatek respektu k autoritám.“

„To všechno jsi poznal z jednoho setkání?“ zeptal se Harry. Založil si ruce v bok. „Taky se ti líbila,“ obvinil ho.

Lupin vykulil oči a rozhodil rukama. „Nemělo by to budoucnost,“ řekl odmítavě.

„No a proč ne?“ zeptal se Harry.

Lupin si skousl ret, přemýšlel, jak odpovědět. „Proč už se neschází se Severusem?“ zeptal se raději.

„Nevím, jak to říct. Problém je v tom, když Severus vysvětluje něco ze své minulosti… Nejsem si jistý, že to všechno dokážou Evansovi přijmout a…“ Harry do toho zabředl.

„Severus se jí vzdal kvůli tobě?“ zeptal se Lupin opatrně, jako kdyby našlapoval po minovém poli.

„Možná,“ připustil Harry maličko utrápeně. „Ale připomněl jsem mu, že už perfektní přítelkyni má…“

„Cože?“ zeptal se Lupin.

Harry se podrbal na hlavě. „Možná bys měl zapomenout, co jsem řekl. V poslední době jsem je spolu neviděl.“

Lupin zavrtěl hlavou a vypadal zmateně. „Takže Pamela nepřišla k rozumu a nerozešla se se Severusem sama od sebe?“

„Ne.“

„No, myslím, že to dost vypovídá o její toleranci.“

„Proč jí nepošleš sovu a nedomluvíš si s ní schůzku?“

Lupin naprázdno polkl a otevřel knihu. „Zítra je úplněk.“

„Tak na příští víkend. To už ti bude lépe.“

Lupin pokrčil rameny a jakoby se schoulil sám do sebe. Harry stiskl čelisti, ale nedokázal se udržet; měl příliš stresující týden na to, aby se trápil se starostmi jiných lidí. „Remusi, upřímně,“ začal a tím k sobě přitáhl zrak svého bývalého učitele. „Nemyslím si, že jí bude vadit, že jsi vlkodlak. Mně to teda jedno je.“ To poslední si mohl odpustit, ale už neměl žádnou energii. „Moje máma se o to taky nestarala, že?“

Lupin se teď na Harryho upřeně díval, jako kdyby přemýšlel, kde k tomu přišel. Harry polkl. „Měl jsem drsný týden. Pokud přijdeš zítra na schůzi Řádu, všechno se o tom dozvíš. Bude to ještě před západem slunce.“

„Minerva to myslela vážně?“ zeptal se překvapeně. „Nebyl jsem si tím jistý.“

„Myslela. Měl bych se jít podívat za Severusem a vrátit se domů,“ řekl Harry. „Kdybych tě neviděl, tak doufám, že zítra v noci budeš v pořádku.“

„Severus mi uvařil lektvar; budu v přádku,“ řekl tiše.

Harry odešel a zamířil o patro níž, do Severusovi kanceláře. „Zavři za sebou a zabezpeč dveře,“ řekl Snape hned, jak Harry vstoupil. Harry kouzlem dveře zapečetil a kolem rámu se rozeběhly modré jiskry, které překontrolovaly všechny kouty, než vybledly.

Harry na dveře zíral, přál si, aby se ty špatné věci už nezhoršovaly. Otočil se a Snape mu pokynul k židli. „Raději se posaď.“

Harry si sedl a zhluboka si povzdechl, což donutila Snapea říct: „Nejsi v Azkabanu, takže naděje stále existuje.“

„To je teď tvoje heslo?“ zeptal se Harry.

„Je stejně dobré, jako kterékoliv jiné,“ odpověděl Snape. „Ale je tu něco osobního, co spolu musíme probrat.“

Harry zvedl hlavu, když slyšel ta neočekávaná slova a pozorně poslouchal.

Snape se posadil za svůj stůl. „Candida, jak zřejmě nevíš, žije v dost zchátralém bytě nad lékárnou v Příčné ulici. Žádné… odhlučňovací kouzlo nedokáže její byt odstínit od hluku z ulice a z Děravého kotle. Má potíže se spaním,“ pokračoval Snape a Harry si pomyslel, že jeho hlas zní nějak falešně, ale proč by mu o tomhle lhal? Nic neřekl a Snape pokračoval: „Tak jsem ji navrhl, aby se nastěhovala k nám a ona s tím po úvaze souhlasila.“

Harry několikrát šokovaně zamrkal. „Aby se nastěhovala… do domu?“

„Ano,“ odpověděl Snape mírně, jako by na nic jiného sílu neměl.

„To je překvapení,“ řekl Harry. „Ani jsem nevěděl… samozřejmě mě do toho nic není.“ Harry se energicky podrbal na hlavě. Proti spolubydlícímu nic neměl, dům byl opravdu příliš tichý. Pokrčil rameny. „Je to tvůj dům.“ Uhladil si vlasy a otřel si čelo. „Kdy…?“

„Zítra.“

To Harryho šokovalo. „To je rychlé.“

„Je konec měsíce,“ poznamenal Snape, jako kdyby mluvil s prvňákem.

„Jo, to myslím je.“ Harry vstal, pomyslel si, že by si měl zajít na pivo a promyslet si, jak zorganizovat nějaké věci kolem domu. „Varoval jsi jí…?“

„Ano,“ odpověděl Snape, bylo vidět, že ztrácí trpělivost.

„Dobře,“ vzdal se Harry. „Je to tvoje přítelkyně, snoubenka… cokoliv.“

Snape se nepatrně usmíval a Harry se otočil ke dveřím, vytáhl hůlku a zrušil na nich všechna kouzla. „Co? Najednou se do toho ženeš? Nějak ti nerozumím?“ stěžoval si.

Snapeův úsměv nezmizel. „Uvidíme se zítra,“ řekl prostě.

„Jo,“ potvrdil Harry, jeho mysl stále kroužila kolem představy, že Snape tu ženu zřejmě požádal, aby se nastěhovala. Přemýšlel o tom, jestli se neměl zeptat, na kdy mají stanovené datum. Tento týden mu svět vůbec nedával smysl.

*****

V neděli odpoledne se Harry snažil přečíst si manuál o archivování spisů, než se vrhne na mnohem zajímavější pojednání o kouzelnické přepravě. Nebyl si jistý, kdy má přesně Candida přijít, čekal nejen na ní, ale i na večerní setkání Řádu, a nedokázal se uklidnit. Někde hluboko v mozku mu hlodala myšlenka, že mu něco uniklo v době, kdy mu bylo devět let, něco v souvislosti s Candidou, a možná i jiné věci.

Prohrábl si vlasy a vyměnil knihy v domnění, že když si přečte kapitolu z té druhé, bude se pak lépe soustředit na tu první. Ale bylo to těžké, nedůvěra na ministerstvu se postavila jako zeď mezi něj a chuť do učení.

Ve čtyři hodiny mu zahučení letaxu oznámilo příchod návštěvníka. „Ahoj, Harry,“ řekla Candida, vytřepala si popel z vlasů a postavila na podlahu kufr. Vypadala maličko vyčerpaně, ale široce se usmívala.

Harry se cítil maličko trapně. „Potřebujete pomoc?“ zeptal se, aby to zakryl.

Málem řekla ne, ale pak si to rozmyslela. „Kdybys byl tak hodný a vzal mi ten kufr nahoru, dojdu si ještě pro druhý.“

Harry souhlasil a ona zase zmizela. Harry před sebou levitoval velký starý kufr po schodech nahoru a do prvních dveří, kde kufr postavil doprostřed místnosti. Pokoj nevypadal udržovaně, ani neodrážel Snapeův vkus. Harry si pomyslel, že by bylo vhodné, kdyby zkontroloval kufr na nějaká tajná kouzla, a couvl ke dveřím. Ale kufr tam jen tak stál, nebyl v něm vůbec žádná magie.

Letax zezdola se ozval dříve, než mohl uvažovat o tom, jak je to divné.

Candida si nahoru druhý kufr odlevitovala sama a Harry se znovu usadil k učení. Když o půl hodiny později sešla dolů a sedla si proti němu, zeptal se jí, jestli chce čaj. Sotva přikývla, objevil se čaj na stole.

„Domácí skřítky mám ráda,“ řekla potěšeně. Vlasy stažené dozadu měla svázané květovaným šátkem a na kulaté bradě skvrnu od popela. Harry si pomyslel, že vypadá jako přítelkyně jeho opatrovníka velice nepravděpodobně. Napila se čaje a zvážněla. „Nechci tu překážet, Harry.“

„Ehm,“ začal Harry. „Nemůžete… Je to taky váš dům.“

Pousmála se. „Děkuji, vážím si toho.“

Harrymu náhle kniha nepřipadal tak zajímavá, třebaže se už dostal až ke kapitole o prokletých tekutinách, což mu dřív nepřipadalo možné. Čaj ho zahřál a uklidnil „Uteklo mi minulý víkend něco?“

„Co tím myslíš?“ zeptala se. Zarazilo jí to, pomyslel si Harry.

„Severus se od té doby chová trochu divně.“ Nechtěl říct, pozval vás, abyste se nastěhovala, a také nechtěl prozradit, že se mu dostalo nečekaného objetí. „Je těžké to vysvětlit,“ řekl raději.

„Byl vůči tobě velmi ochranářský,“ prozradila Candida.

Harry si hrál se šálkem ve svých rukách. Ocenil by nějakou starostlivost, když mu bylo devět; velmi dobře si pamatoval, že nikdy žádnou neměl. Ale nedokázal si představit, co by si myslel o Snapeovi, s jeho přísným vzhledem a výhružným vystupováním.

„Vycházeli jsme spolu dobře?“ zeptal se.

„Nepamatuješ si to?“ Když zavrtěl hlavou, dodala: „Když měl Severus jednání s Minervou a nějakými lidmi s ministerstva…“

„Aby jim řekl o věštbě,“ kývl Harry.

„Možná,“ řekla. „Vzala jsem tě do kina.“

„Opravdu?“ zasmál se Harry. „Na čem jsme byli?“

Pokrčila rameny. „Jediný film pro děti, který tehdy dávali, byl Tarzan.“ Když Harry svráštil obočí, jak se to pokoušel představit, dodala: „Užil sis to.“

Harry se lehce začervenal, zjistil, že je najednou velmi rozpačitý.

„Pořád jsi mi o tom vyprávěl,“ řekla Candida. „I o tom, jak ses učil létat a jak máš rád zmrzlinu,“ dodala s úsměvem. „Také o tom, jak hezké je, že se nemusíš schovávat před svým bratrancem, který musel být opravdu hrozný.“ Harry jen přikývl. „Severus říkal, že jsi byl samá modřina, takže jsem s tebou raději na dětské hřiště nešla, když jsi o to žádal.“

„Opravdu?“ zeptal se Harry a snažil se vzpomenout, o který moment se mohlo jednat. „Později jsem se před ním naučil hodně rychle utíkat.“

„Nepoužíval jsi odpuzující kouzlo?“ zeptala se a dolila si čaj.

Harry zavrtěl hlavou. „Fungovalo na strýce, ale z nějakého důvodu na bratrance ne.“

„Prevít. Mohl bys ho dostat teď,“ řekla s klidným soucitem.

Harry se zarazil a jen s obtížemi polkl doušek čaje, Náhle si představil, že není tím, kdo si myslí, že je, ale někým, kdo se ho v přestrojení pokouší vyslýchat.

„Omlouvám se, Harry,“ řekla upřímně, „nechtěla jsem vytahovat nevhodná témata. Když ti bylo devět, nerozrušovalo tě to, a tak jsem si myslela…,“ pokoušela se zmateně o vysvětlení.

„Tím to není,“ řekl Harry rychle. „Zrovna jsem si na něco vzpomněl.“ Zvedl oči a setkal se s těma jejíma. Nebylo v nich nic jiného než soucit svářející se se starostlivostí a smutkem, možná jen čekala, že tu bude i Snape. „To je v pořádku, opravdu,“ řekl Harry klidně. „Nechci, abyste si myslela, že o něčem nemůžete mluvit. Měl jsem hodně náročný týden a některé věci mi docházejí až teď.“

Lehce se usmívala, Harry si všiml, že mu tak docela nevěří. „Řekl vám Severus, co se stalo?“ zeptal se.

„Jen zběžně.“

„Ministerstvo mě obvinilo, že jsem vypálil starý dům mého strýce a tety. Říkali, že jsem měl spoustu důvodů to udělat.“ Harry si dolil čaj, třebaže už další vlastně nechtěl. „Ani jsem nevěděl, že se přestěhovali. Bylo to perfektně načasované.“

Vypadala ohromeně. „Někdo tě chtěl zavřít za útok na mudlovský dům?“

„Ano,“ řekl Harry. „Teď tu takový klid není, i když obvykle je v tomhle domě ticho,“ snažil se to napravit. „Ještě se chcete nastěhovat?“ zažertoval.

„Ano, samozřejmě.“ Její hlas byl teď tvrdší.

„A řekl vám o věštbě?“ zeptal se Harry, pomyslel si, že to Snape možná vynechal.

„Ano,“ ujistila ho. „Upozornil mě, že když problém přijde, je to nebezpečnější kolem těch, kteří vědí, jak ho vyřešit.“ Sklopila oči a zadívala se do šálku. „Vlastně si myslím, že se o mě bojí.“

Harry měl problém se nadechnout. Snape jí požádal, aby se nastěhovala kvůli ochraně, aby ho chránila, když to nemůže dělat on sám, dokud školní rok neskončí. Ze všech událostí, které na něj v poslední době dolehly, ho tohle překvapilo nejvíc. Není divu, že se ho právě teď snaží Snape naučit mlžící kouzla.

„Musím se zase učit,“ řekl a kývl ke své knize.

Usmála se. „A já si půjdu dovybalit.“ Vstala a odešla. Měla na sobě fialkový hábit, Harry si na tu barvu bude muset zvyknout. Nikde v domě taková barva nebyla.

Při večeři Candida žasla nad tím, že Winky v domě dělá úplně všechno. Harry už byl na domácí skřítku zvyklý a připadalo mu, že Candida přehání.

„V osm musí odejít,“ vysvětlil pak. „Nevím, kdy se vrátím.“ Rozhostilo se trapné ticho a tak dodal: „Zítra mám výcvik, takže to moc pozdě nebude.“

Ukrojila si kousek vepřové kotlety. „To není vůbec problém, Harry,“ řekla. „Pokud nebudeš na výcvik unavený…“

*****

Minerva, levitující stříbrný podnos se starými a zvláštními lektvarovými lahvičkami zaklepala na dveře kabinetu obrany proti černé magii. Dveře se před ní otevřely a odhalily jí Lupina s rukama v kapsách u svetru, jak se o něčem baví se Snapem, sedícím za stolem.

„Dobře,“ řekla McGonagallová. „Oba jste tady.“ Dolevitovala podnos ke stolu a opatrně ho položila vedle kalamáře. „Konečně se mi podařilo odstranit kouzla ze skříňky v mé kanceláři a uvnitř bylo tohle,“ vysvětlila Snapeovi. „Myslela jsem, že by ses na to měl podívat.“

Snape zvedl kamennou lahvičku uzavřenou kamennou zátkou a zapečetěnou voskem. Vrátil ji zpátky na podnos, aniž by ji otevřel. „Nedůvěřuješ svému Mistrovi lektvarů, Minervo?“

McGonagallová si urovnala hábit. „To není věc důvěry. To je proto, že ty porozumíš Albusovi lépe, než by kdy Gertie mohla. Měla jsem zvláštní pocit, že mám tu skříňku otevřít, protože jsem obnovila Řád, ale vzhledem k tomu, že uvnitř byly tyhle starověké nádoby, myslím, že to byla náhoda.“

Lupin se sklonil a prohlížel si křivou láhev z matného skla, ve které vířilo něco oranžového. Pak střelil pohledem po Snapeovi, jako by chtěl říct, raději ty, než já.

„A za druhé,“ řekla McGonagallová, „byla bych ráda, kdybychom se dnes večer zúčastnili všichni. Nebudete tam moci jít, Remusi. Profesorka Sinistrová říkala, že to bude už v půl dvanácté.“

„Pokud nebude ta schůze tady,“ poznamenal Snape.

McGonagallová zavrtěla hlavou. „Nechci do toho zatáhnout školu víc, než je nutné. Prasinky jsou dost blízko na to, abychom mohli jít oba.“ Podívala se z jednoho na druhého. „Myslím, že Harry bude rád, když tě tam uvidí, Severusi. A Remus tě může zastoupit, když se na to bude cítit.“

Lupin rozzlobeně přikývl. „Poslední dobou mám dojem, že mezi úplňky je jen týden.“

„Severus a já bychom měli jít dřív, Remusi. Ocenila bych, kdybys byl v mé kanceláři,“ řekla McGonagallová.

Lupin přikývl. Severus zvedl podnos a uložil ho do své lektvarové skříňky, kterou zase kouzly pečlivě zapečetil. Pak si oblékl plášť.

*****

Harry prošel pod cedulí s prasečí hlavou kývající se ve větru, otevřel dveře a zase je za sebou pečlivě zavřel. Několik hostů se nahrbilo a přitáhlo si kapuce, aby skryli své tváře. Harry sotva stačil dojít k výčepu, když ho chytla za ruku růžolící čarodějka. Když v ní poznal Hestie Jonesovou, nechal se odvést k zadnímu schodišti. Než se dostali na konec křivolaké chodby v prvním patře, byla ještě růžovější.

„Tak ráda vás vidím, Harry,“ řekla přátelsky, poklepala ho po ruce a pustila ho.

„Taky vás rád vidím,“ řekl Harry a rozhlédl se po místnosti, do které vešli. Mundungus se nakláněl ke Sturgisovi Tobolkovi a něco mu říkal, vypadalo to, že se mu pokouší prodat něco, co schovává pod pláštěm. Přiskákal k nim muž ve fialovém cylindru a poklepal Harryho po zádech.

„Harry, chlapče, no dobře, chlapče už asi ne,“ řekl Dedalus Kopál a potřásl mu rukou. „Líbila se mi ta slavnost na počest Voldemortova pádu… Opravdu. Byla skvostná.“

Harry se otočil a zjistil, že přišla McGonagallová ve svém obvyklém smaragdovém hábitu. Snape šel hned za ní, sundával si rukavice. Zachytil Harryho pohled a přistoupil k němu.

„Ach, Severusi,“ Kopál teď vypadal nervózně.

Snape ho pozdravil a kývl na Harryho, aby šel za ním. „Je s Candidou všechno v pořádku?“

Harry pokrčil rameny. „Jo, je to fajn.“ Chtěl dodat něco jako, že od ní nemůže očekávat takovou ochranu jako od Snapea, ale nechtěl, aby to znělo, jako že mu nedůvěřuje, a koneckonců McGonagallová přece svolala Řád také na jeho ochranu. Za dveřmi se objevil Hagrid, musel se sklonit, aby jimi prošel. Harry mu zamával a sedl si na opěradlo staré pohovky, na kterou usedl Snape, vedle muže se stříbrnými vlasy i očima. Dveře se opět otevřely a s McGonagallovou se vítal černý muže s holou hlavou.

„Ach, Kingsley,“ pozdravila ho vřele McGonagallová.

Harryho zahřálo u srdce, že tu vidí i jednoho ze svých kolegů. Kingsley se opřel o zeď vedle Harryho a řekl: „Jsem tu i za Tonksovou a Artura. Máme příliš mnoho práce na to, abychom mohli přijít všichni.“ Pohladil Harryho po rameni, bylo to něco, co by na ministerstvu neudělal.

Setkání Řádu přece jen Harryho v něčem utvrdilo, a to v tom, že má opravdu velké množství spojenců. Když přišel čas na to, aby Harry objasnil, co se na ministerstvu stalo, byla Pastorkova přítomnost náhle jasnější; doplnil tu část vyprávění, které se Harry vyhnul, aby náhodou neřekl něco, co říct neměl. Harryho trochu překvapilo, když Pastorek vyprávěl o Mertonovi a prozradil, jak nebezpečné jsou jeho očarované předměty.

„Takže,“ řekl Pastorek a svlékl si plášť, protože v místnosti se už oteplilo. „Potřebujeme pomoc při hledání muže, který je příčinou Harryho potíží.“ Podíval se na Mundunguse. „Neobchodoval jsi náhodou s někým, na koho se hodí jeho podpis?“

Mundungus si prohrábl rozježené vousy. „Ne, ale vypadá jako dobrý zákazník. Dejte mi vědět, až ho najdete.“ Místností se rozlehl smích.

„Jak to, že jsme o tom chlapovi neslyšeli už dřív?“ zeptal se Tobolka.

„Zatím napadal jen bystrozory. Myslíme si, že vyrobit takový očarovaný předmět mu trvá hodně dlouho.“

„A zaměřil se na Harryho, že jo,“ řekl Hagrid rozzlobeně. „Řekni, co vod nás potřebuješ,“ naléhal.

„Vypadá to, že potřebujete víc důkazů,“ poznamenal moudře Mundungus. Zahákl si palce za svou starodávnou vestu a pitvořil se. „Jo, jo, strážníku, byla jsem s Harrym celý večer. Jo, i den předtím… Cože? Který den říkáte?“

Dokonce i Harry se zasmál a Pastorek vedle něj se Mundungusovi servilně uklonil.

Všeobecné veselí přerušila McGonagallová. „Abych odpověděla Hagridovi, zatím nemáme pro nikoho žádné přesné instrukce, jen mějte oči otevřené a hledejte muže, kterého Kingsley popsal. Dnes večer jsem vás pozvala, abyste byli připraveni, kdybychom vás potřebovali později. Všichni si musíme oprášit naše staré bezpečné metody komunikace, možná by nebylo od věci poslat si cvičně jednu nebo dvě kódované zprávy.“

Pak se schůze změnila v neplánovaný večírek. Když si McGonagallová oblékala plášť, Harry k ní přistoupil. Poodešla s ním stranou. „Možná se divíte, proč jsme nehovořili o věštbě,“ řekla. Harry kývl a ona se zamračila. „Severus i já jsme na ministerstvu museli slíbit, že o ní nebudeme mluvit.“

Harry se rozhlédl po místnosti. „Ale Pastorek mluvil o Mertonovi.“

Její hlas se ztišil, když říkala: „Čaroděj, který napadá bystrozory, není v porovnání s věštbou ničím.“

„Ale je to přece jedno a to samé,“ řekl rychle, protože mávla na Severuse, aby se k nim připojil.

„Ale nevíme to určitě, Harry,“ namítla pevně.

Představa, že by se mohlo jednat o dva samostatné případy, způsobila, že Harry zbledl a vysloužil si tím ustaraný pohled od svého opatrovníka. „O nic nejde,“ tvrdil mu Harry, ale dobrý pocit, který po schůzi Řádu měl, vyprchal příliš rychle.

Snape ho uchopil za paži. „Všechno mi piš.“

„Dobře,“ souhlasil Harry.

Pak Snape s McGonagallovou odešli a Harry se vydal za Hagridem, který diskutoval s Billem o trollech a jejich kmenech. „Jsem jako Kingsley,“ podíval se Bill na Harryho, „vracím se zpět do rodiny.“

Harry přikývl a na půl ucha poslouchal jejich rozhovor o trollích zbraních, které jak tvrdil Bill, jsou různé v různých regionech, zatímco Hagrid si myslel, že to závisí od velikosti trolla. Harryho mysl se odpoutala od teplé místnosti s šedě vymalovanými stěnami a bloudila někde mezi otázkou, o co jde Mertonovi a tím, co mu uteklo, když mu bylo devět.

*****

Druhý den přišel na ministerstvo velmi brzy. Nechal Candidě na stole vzkaz, aby neměla strach, kde je. Zjistil, že mu vůbec nevadí sladit svůj denní rozvrh s jinou osobou a dokonce se cítil trochu provinile, že se s ní neuvidí u snídaně.

Kanceláře byli tiché a většinou prázdné. Harry bloumal kolem a zjistil, že Rodgers je v archivu. Instruktor se na něj podíval a maličko se zamračil.

„Mohu s vámi mluvit, pane?“ zeptal se Harry. Když se probudil, uvědomil si, že za jeho stres může nejistota z toho, že neví, kdo je a kdo není na jeho straně. Po Rodgersově reakci na věštbu, si Harry myslel, že i přes předchozí provokace by mohl být instruktor na jeho straně.

„Jistě, Pottere.“ Rodgers otočil složku tak, aby Harry neviděl jméno na přední straně, sedl si na stoličku a pokynul mu, aby si také jednu přitáhl.

Harry si sedl a sevřel si ruce mezi koleny, byla mu docela zima. „Potřebuji vědět, kdo mi věří, možná mi to neřeknete, pokud vy ne, ale musel jsem se zeptat.“

Rodgers si promnul bradu. „Nedovedu si představit, že byste udělal něco tak neuvěřitelně hloupého. Viděl jsem protokoly od Starostolce, důkazy svědčí pro vás.“ Když se odmlčel, Harry se na něj zadíval, snažil se, aby se mu v očích neobjevila naděje. „Na druhou stranu, viděl jsem váš temperament v plné síle a vím, co dokážete. Vím, jak rychle se stáváte mistrem ve všech kouzlech, která se učíte, takže byste snadno dokázal zahladit stopy.“

„Neudělal jsem to,“ řekl Harry, když se Rodgers odmlčel.

„Přiznávám, že jsem nakloněn tomu vám věřit, Pottere. Určitě vám věří madam Bonesová i vaše stará ředitelka. Mou víru pravděpodobně potřebovat nebudete.“

Harry si povzdechl a promnul si nos. „Vzpomínáte si, jak pro mě bylo minule důležité vědět, o koho se mohu opřít. Obávám se, že věci jsou hodně špatné a než se to zlepší, bude na každém hodně záležet.“

Rodgers se opřel o registračku, až zaskřípala. Položil nohu na pootevřenou zásuvku. „Dokážete si sám sebe představit, jak útočíte na své příbuzné? Možná jste náměsíčný.“

„Když jsem byl mladší, držela mě zpátky jen hrozba, že mě vyloučí z Bradavic, s výjimkou nehody, kdy jsem nafoukl svou tetu, která vlastně mou tetou nebyla.“ Harry prstem přejel po mosazném štítku a nápisem Ackerly-Aedipus. „Už o nich ani nepřemýšlím. Mám domov, který jsem si přál, proč bych měl. A vy to víte,“ řekl Harry ostře. „Pošuk říkal, že to, že mi bylo devět, mi všechno připomnělo, ale já si z toho nic nepamatuji. Popletal přece také o polovinu omládl, musí vědět z první ruky, že na to nemám žádné vzpomínky.“

Nevypadalo to, že na to Rodgers něco řekne. Harry vstal a odsunul stoličku pod směrnici, na kterou si během zkoušky nedokázal vzpomenout. Zadíval se na ní, ještě se ji nenaučil. „Děkuji, že jste se se mnou promluvil, pane,“ řekl a odvrátil se.

„Pottere,“ řekl Rodgers, když už byl Harry u dveří. „Opravdu jste to neudělal?“

„Ne, pane,“ odpověděl Harry.

„Hm,“ zamumlal Rodgers. „Hlídejte si záda. Někdo po vás zjevně jde.“

Harry se s rukou na klice otočil. „Jo,“ souhlasil. Kdyby se mi tak povedlo dostat ho na denní světlo, pomyslel si odhodlaně.

Poslední komentáře
03.01.2011 18:26:05: Snape se při vzpomínce na sladkou ženu podezřele usmíval. Hm, nějak mi unikl Candidin popis, takže s...
03.01.2011 00:18:39: Jednorožec? Možná něco znamená, možná ne :-). Ale já osobně si na tý povídce cením krom skvělýho pří...
01.01.2011 11:18:20: dík za skvelý preklad
01.01.2011 03:38:06: musím súhlasiť, ten jednorožec bol od veci, alebo! som ho len ja nepochopila a ďalej to bude dôležit...