Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

24. kapitola

Strážci

Harry zaskočil na skleničku se svými kolegy a doma se pak připojil ke Candidě, která pila čaj v jídelně. Zpočátku se cítil nepříjemně, že není v domě sám, ale když odložil učení, byl vděčný, že má společnost.

Naskládal si tři knihy, z kterých se potřeboval učit, vedle svého šálku s čajem, a otevřel tu horní, Příručku o archivaci.

„To vypadá jako vzrušující literatura,“ řekl Candida, když si přečetla její název na hřbetu.

Harry prstem slízl cukr ze svého podšálku a vysvětlil: „První test nebyl tak důležitý. Měl nás otestovat na trpělivost a přesnou formulaci při vyplňování dlouhých formulářů.“

„Vypadá to jako moje práce,“ zavtipkovala.

„Vaše složky vás budou buzerovat, když nepodtrhnete výsledek?“ přijal Harry její žertování.

„Nevyzkoušela jsem to. Měla jsem učitele, který mě buzeroval dřív, než jsem mohla nějakou takovou složku potkat.“

To Harryho zaujalo a tak se zeptal: „Kde jste se učila o kouzelnickém účetnictví. V Bradavicích se něco takového určitě neučí.“

Důrazně zavrtěla hlavou. „Ne, to zcela jistě ne. Studovala jsem starodávné runy a věštění s čísel a to k tomu má blízko. Po OVCích jsem chodila na kurzy ve veřejné škole v Canterbury, kde učí kouzelnické účetnictví, daně a to, čemu se u mudlů říká ekonomie, ale kouzelníci tomu vtipně říkají klíče k zákonům.“

„Myslím. Že to je to, co teď dělá moje kamarádka Hermiona,“ poznamenal Harry.

„Aniž by chodila do školy?“

„Je docela chytrá, takže asi nemusí,“ řekl Harry.

„To už s ní hodně brzy bude docela nuda.“

Harry se podrbal na hlavě. „Myslím, že to už se stalo.“

„Minulý týden ses taky naučil něco o zákonech, něco speciálního,“ řekla klidně.

Harry sklonil hlavu ke knize. „Jo,“ přiznal ponuře a Candida už raději mlčela.

Víra, že mu Rodgers věří, nebo téměř věří, způsobila, že mu šlo učení snadněji, než by tomu bylo jinak, i přes suchopárnost knih. Znovu pocítil touhu svého instruktora nezklamat.

Sova přinesla večerní vydání Denního věštce a Candida ho otevřela, zrovna když Harry studoval Pomoc při prokletích, byl na stránce o odeklínání pomocí extrahovacích kouzel. Vzhlédl a okamžitě na ně zapomněl, když zahlédl na zadní straně Věštce Gregorovu fotografii.

„Co je tohle?“ vyhrkl Harry, pomyslel si, že je zvláštní, že v krátké době uveřejnili tu samou fotografii.

„Co?“ zeptala se Candida a podala mu noviny.

Harry se zadíval na tři fotografie uveřejněné vedle sebe v rubrice společenských drbů. Byla to jeho fotografie z Turnaje tří kouzelnických škol, mezi Gregorovou fotkou a fotografií, na které společně se zmijozelským chytačem honí zlatonku na hřišti v Bradavicích. Titulek nad fotografiemi hlásal: Pozor – Potter znovu na scéně.

„K čertu s ní,“ řekl Harry.

Candida si článek také přečetla. „Myslela jsem, že tě má ráda,“ poznamenala. „Co se stalo?“

„Urazil jsem ji,“ přiznal Harry, předpokládal, že to je ten důvod.

„Cože?“ vyhrkla Candida. „Co tím myslíš?“

„Připadalo mi, že otravuje,“ řekl Harry a znělo to trochu nejistě. V té hospodě si pustil pusu na špacír a pravděpodobně to dělat neměl. Mezi kamarády by to bylo jen nevinné škádlení.

„Harry,“ domlouvala mu Candida, „tuhle ženu za nepřítele nechceš.“

Harry protočil očima.

„Opravdu, Harry. Myslím, že je třeba zarazit to hned na začátku. Napiš jí omluvný dopis.“

„Co?“ vykřikl Harry. „Proč?“

„Chceš, aby o tobě psala pozitivně? Co jsi jí řekl?“

Harry se na ní rozzlobeně podíval, ale ona byla vůči takovým pohledům imunní, což příliš překvapivé nebylo. Prudce zabouchl svou knihu. „Říkala něco pitomého a já jsem navrhl, aby nemluvila tak, jak píše.“ Candida se na něj přísně podívala a vybídla tím Harryho, aby se zeptal: „Naučila jste se ten pohled od Severuse?“

To u ní vyvolalo záchvat smíchu. „Myslím, že bychom to opravdu měli zarazit,“ řekla, když se uklidnila.

„Proč se obtěžovat?“ zeptal se Harry.

„Opravdu se ptáš?“ řekla Candida. „Nevidíš, že tohle je jen začátek?“

Harry se zahleděl na knihu. „Jsem populárnějším než ona. Zastaví to.“

Candida si promnula čelo. Harry by řekl, že je podrážděná, ale nepromluvila několik minut. „Spolkneš-li část své hrdosti nyní,“ řekla konečně, „vyhneš se později obrovské bitvě.“ Když Harry neodpověděl, dodala: „Opravdu s ní chceš bojovat, když je redaktorkou zadní strany nejčtenějších kouzelnických novin v Británii?“

„Děláte z komára velblouda,“ ohradil se Harry. „Holoubková dostane spoustu rozhněvaných dopisů a zastaví to sama.“

Candida otevřela noviny na jiné straně. „Doufám, že máš pravdu,“ řekla.

V úterý se dozvěděli výsledky zkoušky. Harry přelétl pergamen se svými výsledky rychlým pohledem. Připadalo mu, že hodnocení tří kouzel, ve kterých tak docela neuspěl, bylo příliš velkorysé a nějak to způsobilo, že se sám na sebe zlobil ještě víc. Sedm bodů z dvanácti možných bylo vlastně horší hodnocení, než předchozích šest z deseti. Musel se držet, aby pergamen honem nesroloval. Viděl, že Vineet vedle něj také neměl plný počet bodů, ale jen deset z dvanácti. Trochu mu to zvedlo náladu. Z písemné části měl devadesát dva bodů. Byl si jistý, že by to udělal lépe, kdyby nebyl tak dobitý v prvním kole a kdyby to nedovršil tím podivným lektvarem. Dokonce i z práce v terénu měl jen osmnáct z dvaceti.

Pečlivě pergamen sroloval a schoval ho do batohu. Nikdo nikdy neříkal, že to bude snadné, připomněl sám sobě. Ale netěšil se, až výsledky ukáže svému opatrovníkovi. Pomyslel si, že počká, až se Snape zeptá, doufal, že na to nebude mít čas.

V noci měl Harry další zvláštní sen, ve kterém ležel na podlaze a nemohl se pohnout. Probudil se studený a mokrý, doklopýtal ke krbu, kde hořel vzhledem k teplému počasí jen malý ohýnek. Přiložil a čekal, až se dřevo rozhoří. Když pozoroval plameny, vzpomněl si na sen, který se mu zdál tu noc, kdy hořelo v Zobí ulici. Sedl si ke krbu, pomalu si dával dohromady všechny důkazy, časovou posloupnost a odhadoval, že sen musel mít asi v tu chvíli, kdy hořet začalo. Promnul si ruce, měl je studené, přestože z krbu již sálalo teplo, a přemýšlel, co ten sen znamenal. Jenže ve snu nehořel dům, ale svět kolem něj. Nebylo to, jako by se mu zdálo o skutečné události, trochu ho to uklidnilo.

Pohrabáčem přitáhl do středu ohniště zčernalé poleno a hůlkou ho podpálil. Kouzlo rozzářilo černé dřevo červeně, tančící plamínky na okrajích byly skoro modré. Oheň rychle dohořel, a Harry se opatrně, aby nerozfoukal popel, naklonil nad ohniště. Opravdu, v popelu bylo jemné vykreslené fénixovo pírko. Přestože měl ruce i nohy ještě studené, vrátil se do pohodlí své postele.

*****

Další večer při večeři jim Snapeova sova přinesla dopisy. V tom, který dostal Harry, ho Snape žádal, aby ho navštívil v Bradavicích, že s ním potřebuje něco prodiskutovat. Byl to kód. Harry předpokládal, že půjde o nácvik mlžících kouzel. Složil dopis a sledoval Candidu, která si četla ten svůj, mnohem delší. Když dopis skládala, všiml si, že se jí Snape podepsal daleko zdobněji. Usmál se nad představou, že je Snape najednou taková měkota.

Candida si schovala dopis do kapsy. Nicméně čelo měla zamračené a Harry se zeptal: „Je všechno pořádku?“

„Ano, v pořádku,“ odpověděla klidně.

„Nechcete jít se mnou dnes večer do Bradavic?“

„Možná.“ Ale pak její tvář povadla. „Hm, ale co by tomu řekla McGonagallová?“

„Mohli bychom se letaxem přemístit do Prasinek a pak jít pěšky, nemuseli bychom tak použít její kancelář,“ nabídl Harry. „Znám kouzla na vstupní bránu.“

Candida pozdvihla obočí. „Opravdu? Kdo ti je prozradil?“

„Původní vedoucí vaší koleje,“ řekl Harry, „Rowena z Havraspáru.“

Candida na něj vrhla pochybovačný pohled, ve kterém ale bylo i trochu přesvědčení, že by to mohla být pravda. „Mluvíš s ní často?“

Harry se rošťácky usmál, pořád ještě si ho idealizovala. „Nemohu za to, že se po devíti stech letech rozhodla mluvit zrovna se mnou.“ Jen na něj zírala. „Ale znamená to,“ řekl Harry s úsměvem, „že můžu dveře otevřít, kdyby byly zamčené, a nemusíme použít ředitelčin krb, když nebudeme chtít.“

„Dobře,“ řekla opatrně. „Ráda bych šla s tebou.“

Zbytek večera Candida mlčela, dokud nenastal čas odejít. Harry si pomyslel, že je až příliš přecitlivělá a přinesl jí plášť ze skříně v předsíni.

„Děkuji, Harry,“ řekla a přehodila si ho přes ramena.

Mlčeli celou cestu přes Prasinky a když se dostali k jezeru, Harry řekl: „Jestli chcete, ukážu vám Roweninu knihu.“

„Jakou knihu?“ zeptala se.

„Havraspárka sepsala všechna kouzla použitá při výstavbě Bradavic,“ vysvětlil Harry a ukázal na hrad, který se před nimi tyčil a jehož světla zářila do šera. „Uzavřela je to do kamenné knihy, aby se k tomu nemohl dostat Salazar Zmijozel, protože vybudoval Tajemnou komnatu bez vědomí ostatních zakladatelů, aby tam mohl předávat své představy o škole, která by sloužila pouze čistokrevným.“

„A ta kniha tam ještě je?“ zeptala se Candida zvědavě.

„Ano. Nikdo se jí nemohl dotknout. Bouchla každého, kdo se o to pokusil.“ Harry přeskočil rozblácené místo na cestě a počkal na Candidu, která ho obloukem obcházela. „Z nějakého důvodu se otevřela mně. Což je opravdu hloupé. Nebyl jsem ani v její koleji.“

„Poznala, že jsi jiný, Harry,“ poznamenala.

Došli k hradní bráně, která byla odemčená. Harry na ní mávl, aby šla napřed. Studenti procházející vstupní halou je zdravili. Když byli na vrcholku schodiště, zaslechli za sebou dusot, Ginny a její kamarádi vyběhli z Velké síně.

„Ahoj, Harry,“ zdravili ho srdečně a  Ginny se zeptala: „Jdete navštívit profesora Snapea?“

„Jo,“ odpověděl Harry.

Ostatní studenti odešli do nebelvírské věže, ale Ginny šla s nimi. Když byli od ostatních dostatečně daleko, zatahala Harryho za ruku. „Hádej, co udělal Snape?“

„Nevím,“ odpověděl Harry a letmo pohlédl na Candidu, kterou to neobyčejně zajímalo.

„V noci si dal se mnou odvetu. Bez varování,“ postěžovala si.

„Opravdu?“ zeptal se Harry. „Kdo vyhrál?“

Ginny protočila očima. „Ach, on, samozřejmě. Překvapení bylo mojí výhodou, a ta teď byla na jeho straně.“ Najednou si uvědomila, že je s nimi Candida. „Ahoj, já jsem Ginny Weasleyová,“ řekla a podala jí ruku.

Candida se také představila a uznale řekla: „Vyhrála jsi soubojový turnaj, ne? V přestrojení.“

„Jo,“ řekla Ginny a vypadalo to, že už je tím obdivem unavena.

„Bylo to skvělé. Všechny to překvapilo,“ řekla Candida.

Ginny se podívala z jednoho na druhého. Harry se k ní naklonil a řekl: „Jdeme navštívit Severuse. Candida se k nám nastěhovala, proto jsme přišli společně.“

Ginny na Harryho nechápavě zírala. „Nastěhovala se?“ Harry vědoucně přikývl a Ginny to nadchlo. „Opravdu?“ ověřovala si. „Já… nenapadlo mě, že by to bylo možné.“ Zasmála se. „Tohle je daleko větší překvapení.“ Zvědavě na Candidu zírala, ale Harrymu vyčetla: „To torpédové kouzlo… mohl jsi mi říct, že ho vymyslel profesor Snape.“

Harry se zasmál. „Cože? Tys ho proti němu použila?“

„Ano,“ řekla Ginny důrazně. „Hloupě jsem si myslela, že ho možná ještě neviděl.“ To už ale došli před kabinet obrany proti černé magii a Ginny se loučila. „No, měla bych jít. Uvidíme se, Harry. Těšilo mě, paní Breakstoneová.“

Když Ginny zmizela za rohem, Candida poznamenala. „Vypadá to, že si na tebe myslí.“

„Já vím,“ povzdychl si Harry a zaklepal na dveře.

Snape byl překvapený, když je viděl oba. „Mysleli jsme, že tě navštívíme společně,“ vysvětlil Harry. „Jestli chceš, půjdu si zatím promluvit s Lupinem.“

„Remus tu není,“ zarazil ho Snape.

„Ne?“ zeptal se Harry.

Snape na ně kývl, aby vešli, a když se zavřely dveře, vysvětlil: „Ještě se nevzpamatoval z posledního úplňku a není na hradě.“

Harryho napadlo, že šel na rande s jeho sestřenicí a tak jen řekl: „Aha.“

Snape se podíval z jednoho na druhého a trochu rozpačitě se zeptal: „Jak to jde doma?“

„Fajn,“ řekl Harry. Candida kývla, že s jeho hodnocením souhlasí.

„Dostal jsi výsledky ročních zkoušek?“ zeptal se Snape.

„Jo,“ přiznal Harry sklíčeně, čímž si vysloužil ostrý pohled. Candida vypadala, že se ho chystá omlouvat a tak Harry rychle řekl: „Půjdu se projít po hradě, než si promluvíte. Vrátím se.“ A utekl dřív, než by někdo mohl začít protestovat.

Toulal se hradem a zdravil se se studenty, někteří byli hodně překvapení, když ho viděli. Vyšel po schodišti a ocitl se před knihovnou. Sotva za sebou zavřel dveře, madam Pinceová se přísně poznamenala: „Už je téměř před zavírací dobou.

„Promiňte,“ řekl Harry. „Jen jsem se chtěl znovu podívat na knihu Roweny z Havraspáru.“

Pinceová se ohlédla od komínku knih, který levitovala do regálu a poznala ho. „Ach, pane Pottere. Samozřejmě, jen běžte. A prosím vás, až budete odcházet, zamkněte dveře.“

Brána zavrzala, když Harry procházel do Oddělení s omezeným přístupem. V místnosti byl klid, stejně jako minule, ale za mříží, kde byla kniha uložena, už nebylo zdaleka tolik prachu, jako dřív. Minule knihu nedočetl, skončil u kouzel na utěsnění základů hradu. Sedl si na stoličku a pomalu listoval vpřed, na všechna kouzla si pamatoval. Uběhlo několik minut, než se dostal tam, kde předtím skončil. Kniha mu nedala nijak najevo, že by se jí ta rychlost nelíbila.

Za základovými kouzly byla kouzla pro vyhloubení artézské studny, na výrobu koberců, a vznášecí kouzla, která byla rozkreslena do schémat, jak nejrychleji dopravit cihly do horních pater a tašky na střechu. Harry je dlouhou dobu studoval a nacvičoval si složité pohyby hůlkou. Ale zaklínadla byla příliš dlouhá na zapamatování, zabírala třičtvrtě stránky. Přečetl si každé slova, a když to udělal, kniha ho pustila dál.

Další stránka byla z těžkého hrubého pergamenu a voněla kouřem. Harry se zahleděl na schémata, jež byla nakreslena neznámým inkoustem, který nevybledl, na rozdíl od poznámek pod nimi, které se místy skoro nedaly přečíst. Uhlově černé energické tahy byly provedeny širokým hrotem a detailně rozkreslovaly postup při kladení kamenné podlahy. Vypadalo to jako nějaký druh ohňového nebo elektrického kouzla, ale zápis dole říkal: V zátoce nedaleko hradu těžili břidlici z hloubky jezera. Dlouho ji sušili nad velkými ohni. Když se z ní uvolnilo nepřátelské napětí, mohla být přesunuta.

Harry o tom přemýšlel, pak se podíval na hodinky a zjistil, že už uběhlo třičtvrtě hodiny. Rychle knihu zavřel a uložil ji. Zpátky ke Snapeově kanceláři běžel.

„Jsem rád, že ses k nám připojil. Pottere,“ řekl Snape, jasně Harryho káral za to, že zmizel na tak dlouho. „Předpokládám, že se se svými kamarády málo vídáš.“

„Byl jsem v knihovně,“ řekl Harry. „Promiň.“

Candida odešla a Harry překvapeně zamrkal. Ona zklamaná z toho, že mu to tak dlouho trvalo, nebyla.

„Pojď se mnou,“ řekl Snape. „Mám večer ještě nějakou práci.“

Ve třídě obrany se Harry naučil další dvě kouzla: magický stan, který mohl na chvíli schovat kouzla, pokud nebyla příliš silná, a kouzlo, které skrylo dveře, o kterém Harry tvrdil, že ho nepotřebuje.

„Je to nezákonné, protože se to kdysi používalo k trápení mudlů,“ vysvětlil Snape. „A protože je mlžné, ministerstvo ho nemůže zjistit dokonce ani na mudlovském domě, kde by kouzla být neměla.“ Snape před sebou sepjal ruce a chvíli se na Harryho díval. „Vzhledem k tomu, jak snadno jsi to zvládl, nechápu, proč tvoje hodnocení není vyšší.“

Harry se zamračil, váhal s vysvětlováním, protože by to znělo jako ufňukaná výmluva. „Prostě se mi to nepovedlo… to je všechno,“ řekl raději. Protože na něj Snape stále jen zíral, tak pokračoval: „Nebude to lepší do té doby, dokud bude mým zkoušejícím Moody.“

„Nebo dokud ho neporazíš,“ poznamenal Snape zlehka. „Jaké jsi měl skóre?“

Harry se zhluboka nadechl a neochotně mu to prozradil.

„Ale z programu jsi nevypadl, že?“ zeptal se Snape.

„Ne,“ potvrdil Harry mrzutě. „Musel bych být o hodně horší, aby mě vyhodili.“ Temněji dodal: „Zaútočit na mudly, například.“

„To si pravděpodobně uvědomuje i někdo jiný,“ poznamenal Snape. Nastalo ticho, které po chvíli Snape zase přerušil. „Chtěl bych ti ukázat ještě dvě kouzla. Jsou to temná kouzla, takže se musí používat uvážlivě. Jedním je kouzlo Magického otočení. Dokáže zamaskovat kletbu, aby vypadala jako kouzlo.“

„Proč by to někdo dělal?“ zeptal se Harry.

„Zpravidla se tak ukrývají prokleté věci a magické pasti. Třeba magická pouta, která vypadají jako náramek. Použiješ Magické otočení, a máš poměrně účinnou past, která splete i zkušeného kouzelníka.“ Snape došel ke skříni v rohu a vyndal mramorový kvádr, který používali studenti k nácviku kouzel. Položil ho na stůl. Poklepal na něj a mluvil jakoby sám pro sebe: „Něco menšího. Možná Exsususbludger. A pak Magické otočení,“ pokračoval Snape a zamával hůlkou kolem mramorové kostky.

Harry něco zahlédl koutkem oka a rozhlédl se, ale nic neviděl. „Pokus se použít detekční kouzlo,“ vybídl ho Snape.

Ustoupil, aby dal Harrymu prostor, a ten znovu něco zahlédl koutkem oka, jako by něco proplouvalo u stropu, ale možná ho mátly jen blikající plameny svíček. Harry přistoupil ke stolu. Nepotřeboval detekční kouzlo, kvádr tam ležel a byl divně cítit. „Nepřipadá mi to zamaskované,“ řekl. Ale zvedl hůlku a vyslal detekční kouzlo, které nic neobjevilo. „Zajímavé,“ zamumlal. Zdálo se mu, že prokletí cítí víc, než temné Magické otočení, které bylo navrstvené na něm.

Snape k němu opět přistoupil. „Pořád to můžeš tvrdit?“ Když Harry přikývl, Snape vyslal jiné detekční kouzlo, které bylo také negativní. „Je velmi užitečné, že stále dokážeš rozeznat prokletí.“

„Skutečně se takhle dá vytvořit potlouk?“ zeptal se Harry a natáhl ruku, aby se kvádru dotkl. Musel překonat silný instinkt, který se mu v tom pokoušel zabránit, ale Harry chtěl dokázat sám sobě, že to může udělat. Kvádr vyskočil do vzduchu a vyrazil přímo proti němu, Harry ho chytil a položil ho na stůl, kde se zmítal i pod silným tlakem jeho ruky.

„Není to takový potlouk, jako ten famfrpálový… ten vyžaduje asi deset kouzel.“ Snape zrušil kouzlo a kvádr se uklidnil. „Ukážu ti to Magické otočení ještě jednou,“ řekl a proklel kvádr horkým bublinkovým kouzlem. Ale když kolem mával hůlkou a vysvětloval Harrymu pohyb pro správné vytvoření Magického otočení, Harry měl opět pocit, že se po podlaze něco pohybuje. Tentokrát dokázal rozeznat slabá chapadla stínů, něco hladově hledala na jejich straně podlahy. Harry sledoval, jak se tato chapadla začala stahovat kolem Snapea.

Uprostřed kletby ho popadl za zápěstí. Chapadélka okamžitě ztratila směr a rozptýlila se. Snape se na něj ostře zadíval a pak se vyplašeně rozhlédl po podlaze. „Harry?“ zeptal se.

„Nedělej to kouzlo,“ řekl Harry. Polkl a zamyšleně zamumlal: „Je to, jako by tam byla bariéra.“ Chapadélka z nějakého důvodu nemohla dál. Teď byla téměř nezjistitelná a mizela v podlaze stejně, jako to dělala chapadla obří olihně, když jí studenti házeli kousky pečiva. „Nedělej to,“ opakoval důrazně, neuvědomoval si, jak podivně se chová.

Pustil Snapeovo zápěstí a snažil se to vysvětlit. „To kouzlo přitahovalo něco hladového.“

Snape se znovu zahleděl na podlahu. „Jsem přesvědčen, že všechna kouzla černé magie přitahují něco hladového. Vždycky ztratíš něco sám ze sebe, když takové kouzlo provedeš. To je důvod, proč je to tak nebezpečné.“

Harry polkl a promnul si studené ruce.

„Musím přiznat, že jsem neslyšel o nikom, kdo by to skutečně viděl,“ pokračoval Snape.

Harry ukázal na podlahu. „Šlo to po tobě. Ale něco tomu bránilo…“

„To je magie hradu, myslím,“ řekl Snape. Zrušil kletbu na mramorovém kvádru a odnesl ho do skříně. Přejel rukou po své hůlce. „Musím přiznat, že už dříve jsem si všiml, že většina temných kouzel funguje lépe mimo hrad.“

„Dělal jsi jich hodně, že jo?“ zeptal se Harry. Snape přikývl a Harry se zadíval na podlahu, kde viděl chapadélka a zachvěl se při pomyšlení, jakého nesmírného množství potravy se tomu stvoření dostalo.

Snape ho z jeho zamyšlení vytrhl. „Člověk tím ztrácí sám sebe,“ řekl tiše. „A nejhorší je, že si to nejprve vezme to, co si nejvíce střežíš.“

„Už ta kouzla nedělej,“ naléhal Harry. „Kdy naposledy jsi nějaká dělal?“ Pak si vzpomněl. „Musel jsi jedno udělat, abys mě našel, když jsem odletěl a spadl jsem.“ Harry se teď kvůli tomu cítil strašně.

„Také jsem jedno udělal kvůli slečně Weasleyové, když za tebou letěla.“ Harry se na něj zadíval a Snape vysvětloval: „Použil jsem zjevovací Tunelové kouzlo… Další, které jsem ti chtěl dneska ukázat. Je užitečné, když potřebuješ sledovat někoho, kdo se přemístil. Ale asi ti ho neukážu.“ Vydal se ke dveřím. „Ale pro případ nouze ti ho nakreslím. Jestli tedy chceš.“

Způsob, jakým Snape tu nabídku pronesl, připadal Harrymu jako test. Proto si představil, co by dělal, kdyby na tom závisel život. V tom případě by jedno kouzlo nemělo vadit, uvažoval, třebaže jiné jeho instinkty mu tvrdily něco jiného. „Dobře. Pravděpodobně ho nepoužiju, ale zní to užitečně.“

„Pojďme do kabinetu. Bude to chvíli trvat, je to poměrně komplikované.“

Harry ho následoval, ulevilo se mu, že podlaha za jeho opatrovníkem teď už vypadá normálně. Sedl si a sledoval, jak Snape kreslí dlouhým, černým brkem a přemýšlel, co ze sebe ztratil natrvalo. Připadalo mu možné, že za to, proč Snape není tak úplně… kompletní, může nadměrné používání temných kouzel a ne nějaká nepodařená hříčka přírody.

Ukončil své rozjímání až když mu Snape předával stočený pergamen. Harry si prohlédl schéma s pěti vrcholky energie, které mu připomnělo obrázek na podlaze nepoužívané místnosti v jejich domě.

„Co je tohle?“ zeptal se.

„To jsou magické sloupy,“ řekl Snape. „Ohniska velkého množství magické energie. Člověk nedokáže takové množství magie generovat, tyhle sloupy ti dodají na vytvoření kouzla energie dostatek.“

„Ty magické sloupy jsou z černé magie?“ zeptal se Harry a prohlížel si další schéma pohybu hůlkou, které bylo třeba pro vytvoření Tunelového kouzla.

Snape před sebou na stole propletl prsty. „Znám několik kouzel, ve kterých se používají a všechna jsou z černé magie, ale o sloupech samotných to nevím. Mnohokrát jsem se pokoušel použít je na posílení výkonu jiných kouzel, ale bez jakéhokoliv účinku, kromě nebezpečného zpětného rázu.“

Harry se suše zasmál. Složil pergamen a řekl: „Byl jsi svůj vlastní nejhorší student… víš to, že.“

Snape se lehce usmál. „Albus mi to také často říkal. Děkuji, žes mi to připomněl místo něj.“ Přitáhl si před sebe klasifikační archy. Vlasy mu spadly do čela, když je otevřel. „Je doma opravdu všechno v pořádku?“

„Ano, je to v pořádku,“ řekl Harry. „Je hezké nevracet se do prázdného domu.“ Podíval se na Snapeovu skrytou tvář. „Měl bych to nechat být, ale přemýšlel jsem o tom; říkala ti McGonagallová, co jim Moody ukazoval při mém slyšení?“

Snape zaváhal. „Chceš se zeptat, jestli také dokážu odstranit kouzlo ze své hůlky?“

„Jo.“

Další pauza. „Chceš, abych ti to ukázal?“

„Ne. Nečekám, že bych to někdy potřeboval vědět,“ poznamenal Harry. „Děkuji za vyučování.“ Chtěl znovu poprosit Snapea, aby se vyvaroval jakýchkoliv kouzel z černé magie, ale neudělal to, měl strach, že by znělo dětinsky, kdyby se opakoval. „O víkendu je velký famfrpálový zápas. Hádám, že se potom uvidíme.“

Snape přikývl. Když Harry sáhl na kliku, řekl Snape milým hlasem: „Zmijozel má výhře školního poháru velmi blízko.“

„Uvidíme,“ řekl Harry, nebyl ochotný vzdát se víry ve svůj bývalý kolejní tým.

*****

Ve čtvrtek, když Harry přišel z výcviku, čekal na něj dopis od Pamely, kterým ho zvala na večeři. Harry napsal Candidě vzkaz a přemístil se do Pamelina obývacího pokoje.

„Jsi přesný, Harry,“ přivítala ho a vzala si bundu a kabelku. „Půjdeme ke Godrikovu erbu… Platím.“

Šli spolu přes náměstíčko, vítr lehce vál, byl už docela teplý. Dokud proti sobě neusedli nad sklenicemi světlého piva, mluvila o všedních věcech. Harry si všiml, že mezi kriketovými pálkami pověšenými do vějíře na zdi za nimi, je jedna, které podezřele připomíná famfrpálovou odrážečskou pálku. Zarazilo ho to natolik, že se vzpamatoval teprve tehdy, když Pamela promluvila.

„Takže, myslím, že víš, proč jsem s tebou potřebovala mluvit… Mám další otázku.“

„Proč ses nezeptala Remuse?“ přerušil jí Harry.

„Nejsem zrovna dobrá v psaní dopisů, Harry. Nedokážu člověka posoudit podle písma, lépe mi to jde tváří v tvář, nebo po telefonu, kdy mohu slyšet, jestli si ten druhý myslí něco jiného, než říká.“ Napila se a pak se zeptala: „Jak dobře Remuse znáš?“

Harry pokrčil rameny. „Docela dobře, ale neznám všechny osobní detaily.“

„Zeptala jsem se dokonce i mámy, jestli o něm něco neví.“ Zavrtěla hlavou. „Nemůžu ho dostat z hlavy.“

„Co říkala tvoje maminka?“ zeptal se Harry.

„Vzpomněla si jen, že byl hodně plachý. Říkala něco v tom smyslu, že byl tak trochu Jamesův ocásek.“

„Hm,“ zamumlal Harry a napil se piva, přestože na něj doma čekala hromada učení.

Prsty otáčela sklenicí. „Vlastně říkal, že bychom si mohli vyjít, ale že zrovna teď má zdravotní problémy. Tak jsem byla zvědavá, jestli náhodou nemá AIDS?“

Harry si podepřel bradu rukou a spolkl povzdech. „Ne.“

„Hepatitidu C?“

„Co to je?“ zeptal se Harry.

„Beru to jako ne,“ řekla. „Tak proč je to tedy takový problém?“

Harry si povzdechl. „Je to problém, protože kouzelníci to za problém považují. Téměř kvůli tomu nemohl chodit do školy.“ Harry se zarazil, když viděl, jak hluboce svráštila obočí. „Ach, sakra, nemyslím si, že ti to bude až tak vadit, ale není to můj problém a ty nemáš šanci to uhádnout. Takže to vzdej a zeptej se ho.“

Pamela se na delší dobu odmlčela. „Je to tak nakažlivé?“

Harry zavřel oči. „Co kdybych Lupina přivedl, aby ti to vysvětlil sám?“

Obličej se jí rozzářil. „To bys udělal?“

„Není ve škole, asi bude doma. Myslím, že ho učení vyčerpává,“ řekl Harry a vzpomněl si, jak unavený mu Lupin připadal.

„Víš, kde bydlí?“

„Máš jeho dopis, ne?“ natáhl Harry ruku a ona vylovila z kabelky dopis. „Stačí mi jen obálka,“ řekl a snažil se neznít rozmrzele.

Vyšel z hospody a zamířil dozadu a přes parkoviště do stínu stromů. Znovu si přál, aby se dokázal přemisťovat potichu a přemístil se do jedné aleje v Brixtonu, kterou znal ze svých bystrozorských hlídek. Neměl mapu a tak kráčel po úzké cestě a hledal první trafiku, ve které by se mohl zeptat na cestu.

S přesnými pokyny pak zamířil na hlučnou ulici, pomyslel si, že mudlové by na svá auta potřebovali umlčovací kouzla. Trvalo mu deset minut, než nalezl příslušnou ulici. Cestou si dával dohromady, co Lupinovi řekne, aniž by příliš prozradil, proč přišel. Když stál přede dveřmi vedoucími do úzké, smradlavé a neosvětlené chodby, byla už tma i venku a on jen doufal, že tohle dohazování bude fungovat.

Lupin přišel otevřít během několika sekund. V ruce svíral hůlku, třebaže ji schovával za zády. „Harry?“ zeptal se překvapeně a pak ustoupil a pozval ho do svého bytu, který měl jen dvě místnosti a byl přeplněný kufry a skříněmi, které ještě zmenšovaly už tak malý prostor.

Harry zůstal stát uprostřed toho všeho na ošoupaném indickém koberci. „Přišel jsem tě pozvat na skleničku.“

„Opravdu?“ zapochyboval Lupin.

„Ano,“ potvrdil Harry a konečně nalezl ta správná slova. „Víš, byl jsem sem vyslán docela bláznivou ženskou, která mě nenechá na pokoji, dokud nedostane odpovědi na všechny svoje otázky.“ Lupin vypadal podivně pobaveně a to pobídlo Harryho dodat: „Vezmi si plášť… jdeme.“

Lupin si uhladil vlasy a zkontroloval svůj svetr.

„Vypadáš dobře. V Godrikově dole krok s módou určitě nedrží.“

Lupin se zarazil. „Tam už jsem hodně dlouho nebyl.“

Harry mu podal plášť z věšáku u dveří, a když si ho přehodil přes ramena, uchopil ho za ruku. „Taky už tě dlouho čekají,“ řekl Harry a za chvíli už byly pod stromy za Godrikovým erbem.

Vešli dovnitř a zamířili ke stolu v rohu, u kterého seděla Pamela. Ta se zatím bavila s někým od vedlejšího stolu. Harry doufal, že teprve dopíjí první sklenici a ne druhou. Pameliny oči se rozzářily, když je spatřila.

„Remusi,“ řekla a vřele mu potřásla rukou. Lupin se posadil proti ní, ale když Harry zaváhal, Pamela ho uchopila za paži. „Ach ne, ne. Kouzelníci jsou zcela jistě viktoriánští – můžeš tu zůstat jako garde.“

Harry si sedl vedle Lupina a přitáhl si své zteplalé pivo. „Přinesu nové,“ řekl Lupinovi a vydal se k baru. Když se vrátil, ti dva si přátelsky povídali a Harry měl za to, že jim to spolu sluší.

Během přestávky v konverzaci šťouchl Harry do Lupina a ukázal mu na stěnu. „Co ti to připomíná,“ zeptal se.

Lupin se usmál. „To samé co tobě. Neviděl jsi na návsi pamětní desku se zlatonkou?“

„Cože?“ zeptal se Harry, na nic takového si nevzpomínal.

„Pak ti ji ukážu,“ drkl do Harryho loktem. „Ale no tak, přece jsem tě častokrát viděl s nosem zabořeným do Famfrpálu v průběhu věků.“

Lupin už zase hovořil s Pamelou, když to Harrymu docvaklo. Zatahal Lupina za rukáv. „No jasně! Zlatonka byla vynalezena tady, ne?“ Po letmém pohledu z jednoho na druhého zvážněl a řekl: „Promiňte, nechtěl jsem rušit.“ Oba se zasmáli.

„O čem to mluvíš?“ zeptala se Pamela.

„O kouzelnickém sportu,“ vysvětlil Lupin a zavrtěl hlavou.

„Mladí muži a sport, jak předvídatelné,“ zamumlala Pamela do své sklenice. Šum v místnosti jim poskytoval docela bezpečný prostor pro rozhovor. „Harry, mohl bys objednat nějaké chipsy, nebo tak něco?“

„Jasně,“ řekl Harry a vstal.

Lupin pečlivě sledoval jeho cestu nyní již plnou hospodou k výčepu.

„Proč ho sleduješ?“ zeptala se Pamela.

Lupin pokýval hlavou. „V poslední době se dostal do potíží.“

„Harry?“ zvolala nevěřícně. „Vždyť je to takový hodný kluk.“

„To mu je k ničemu,“ řekl Lupin. „Neví to, ale většinou je celou dobu pod dohledem, i když mám podezření, že dnes večer svou hlídku setřásl.“

„Ty taky Harryho hlídáš?“ zeptala se Lupina, který nespouštěl Harryho, který čekal na vyřízení své objednávky u baru, z očí.

„Teď ano,“ potvrdil Lupin vlídně. „Tenhle týden jsem byl mimo, takže nevím, kdo je teď na řadě.“

„Mám pocit, že Harry je v magii lepší, než většina z vás,“ řekla Pamela tiše.

„Ach ano, to je. Většinu z nás by dokázal porazit. Děláme to proto, abychom přivolali pomoc, kdyby se něco stalo, nebo kdyby byl potřeba svědek. Jedná se o rutinní záležitost, už jsme to kdysi dělali.“ Zakroužil svou sklenicí, jako by to byl hrnek. „Někdy mám pocit, že se nic nezměnilo.“

Harry se vrátil a tak museli toto téma opustit, proto Pamela řekla: „Vypadáš dobře, Remusi. Proč sis se mnou nemohl vyjít?“

„Neudělali jsme to právě teď?“ zeptal se Lupin škádlivě. Kývl směrem k Harrymu. „Poslala jsi nejslavnějšího kouzelníka na světě, aby mě přivedl. Připadá mi to docela vážné.“

Když se navečeřeli, vyšli ven na náměstíčko. Pamela držela Lupina za ruku, takže měl Harry pocit, že už by měl odejít.

„Tady, Harry,“ řekl Lupin a ukázal na zadní stranu betonového pilíře, na kterém byl nápis, že strom, který roste vedle, byl vysazen na počest návštěvy Williama Pitta před dvěma sty lety. Harry si sloup prohlédl, ale neviděl na něm nic zvláštního. Lupin se pozorně rozhlédl, vytáhl hůlku, poklepal na sloup a řekl: „Reveluso.“

Na betonu zazářila jiskra, která se rozběhla do dvou stran a obkreslila obdélník, který se změnil na obyčejnou mosaznou plaketu. Jiskry zmizely a Harry ve světle lampy viděl, že na plaketě je zobrazena zlatonka. „Můj otec je před tím vyfotografovaný,“ vyhrkl Harry vzrušeně.

„Ano, to je,“ řekl Lupin a znělo to, jako by ho tohle téma unavovalo. Harry se naklonil blíž, aby si přečetl nápis pod obrázkem: Zlatonku vynalezl zdejší rodák, přední kouzelnický kovář, Bowman Wright 21.srpna 1536.[1] „Tvrdil, že Wright je jeho předek, ale myslím, že si to jen rád představoval, protože chtěl být chytačem.“

Po chvíli plaketa opět zmizela. „Díky, žes mi to ukázal,“ řekl Harry. „Když jsem viděl tu fotografii, přemýšlel jsem, kde to je.“

„Tolik magie všude,“ divila se Pamela. „Nikdy nevíš, co kde můžeš najít, když víš kam se dívat.“ Zahákla se rukou za Lupinovu paži. „Chtěla bych vidět ještě nějaké kouzlo.“

Oba kouzelníci se rozesmáli. „Ne, nesmějeme se tobě,“ řekl Lupin. „Jen si představ, kdyby někdo řekl: Ukaž, jak zhasneš a zase rozsvítíš elektrické světlo.“

„Ale no tak… to vůbec není stejné,“ stěžovala si Pamela.

„Ale ano, je,“ tvrdil Lupin.

Pamela protočila očima a odtáhla Lupina k lavičce. „Tak mi povídejte o něčem jiném.“

Harry šel za nimi, pomyslel si, že už je opravdu čas na odchod, už takhle má zpoždění. „Pojď, Harry, je krásná noc. Posaď se,“ řekla Pamela.

„Mám hodně učení a myslím, že už bych měl jít,“ řekl, když si sedal na studenou lavičku.

„Ne, neměl,“ řekla a znělo to, jako by byla maličko opilá. „Jsi naše morální opora.“

„Jak to?“ zeptal se Harry. Ale seděl tam mlčky dál, zatímco oni se bavili. Znělo to už, jako kdyby se dobře znali. Harry konečně opět vstal. „Omlouvám se. Ale opravdu mám dneska hodně učení a nerad přiznávám, že mi roční zkoušky nedopadly tak, jak bych chtěl a potřebuju to dohnat.“ Oba se na něj podívali a on si uvědomil, že by Pamela mohla mít pravdu. Lupinův pohled byl lehce ustrašený a Pamelin nejistý.

Harry si povzdechl. Vzduch byl nehybný. Obchody na náměstí už zavíraly. Toto místo bylo nasáklé historií – veřejnou i osobní. „Podívejte,“ řekl Harry, „není to zas tak velký problém. Remusi, řekni jí to. Závisí na tom to, že mě nevyhodí z Bystrozorského kurzu,“ zažertoval. „Mluvíte spolu celý večer a ještě jste se k tomu nedostali.“

Lupin se lehce zamračil a poklepal si prsty na stehno. Harry si pomyslel, že možná podcenil to, kolik přátel Remus tímhle přiznáním ztratil. Ale Lupin se během chvilky vzpamatoval a lehce se na Pamelu usmál. „Jsem vlkodlak.“

Pamela na něj zírala. Pohlédla na Harryho a znovu se zadívala na Lupina. „Opravdu?“ Když Lupin přikývl, smutně řekla: „To je zajímavé.“ Odmlčela se. „Vypadáš normálně.“ Pohledem prosila Harryho o pomoc. „Co to přesně znamená?“

„Neviděla jsi žádný film o vlkodlacích?“ zeptal se Harry. Dokonce i on jich několik viděl, když si Dudley pozval kamarády na noc.

„Jo, spoustu, v dětském filmovém klubu. Ale to nebylo… reálné, že?“

Harry pohlédl na Lupina, který si prohlížel své ruce. „Ne tak docela. Závisí to na úplňku,“ vysvětlil Harry, chápal, že tohle by Lupin asi sám nevysvětlil. Pokud by to udělal, bylo by mu to nepříjemné…

Pamela se na Lupina dívala rozšířenýma očima. „Srst, drápy a tak?“

„Vražedné šílenství,“ řekl Lupin smutně.

Harry přikývl. Pamela se znovu zahleděla na Lupina. Teď vypadala téměř… zaujatě. Harry nad tím zavrtěl hlavou. „Opravdu už musím jít. Přeju krásný večer. Uvidíme se později,“ řekl a rozhlédl se, odkud by bylo nejlepší se přemístit.

Lupin se zvedl a šel za ním. „Harry,“ řekl. Harry se zastavil, a když ho Lupin dohnal, zeptal se: „Nechal jsi doma vzkaz?“

„Ano,“ řekl Harry a pomyslel si, že je to hodně zvláštní otázka.

„Dobře. To je všechno.“ Lupin se zase vracel k lavičce.

„Proč se ptáš?“ zeptal se Harry. Ale Lupin mu jen zamával. Harry prošel mezi dvěma domy do mlází za zahradami. Přemístil se do haly a zaslechl něco, co by mohla být ozvěna po přemístění, ale bylo to příliš vzdálené, a znělo to, jako by to přicházelo z venku.

Zavrčel a vešel do jídelny. Candida tam seděla v pyžamu a županu a popíjela kakao. „Jdeš později, než jsi napsal.“

„Někdo tu byl?“ zeptal se Harry, jeho učebnice stále ležely na stole, ale byly posunuté do středu stolu.

Zavrtěla hlavou. „Ne.“

Znovu mě hlídají, pomyslel si Harry. To je to, co měl Lupin na mysli: to, že setřásl stráž. Ale bylo to hloupé. Byl bystrozorský učeň, nemohli ho dost dobře sledovat, když byl na hlídce. Ale… většinou chodil s Pastorkem nebo Tonksovou. A to byli členové Řádu. Harry pomalu vyšel do haly, ale pak se zase vrátil do jídelny a tiše řekl: „Nelekněte se, až něco udělám.“

„Co chceš udělat?“ zeptala se opatrně Candida.

„Nejsem si jistý,“ řekl Harry tiše. „Přemýšlím o tom. Kdybych použil lepší bariérová kouzla, chytil bych je do pasti.“

„Koho?“ zeptala se Candida a rozhlédla se po temných oknech.

„Ty, co sledují dům. Co sledují mě. Stejně, jako když jsem byl malý,“ řekl a sílila v něm zlost. Candidu tím polekal a tak schoval hůlku do zadní kapsy kalhot, aby se uklidnila. O chvíli později se ozvalo další pop!, z větší dálky, nebylo to skoro slyšet. Harry si pomyslel, že ten člověk odešel. Vyslal jiskry kontrolující bezpečnost domu, ale žádné červené se neobjevily. Sedl si naproti Candidě a prsty zabubnoval do desky stolu. „Umím se o sebe postarat,“ zavrčel. „Zatraceně, tohle mě rozčiluje.“

Candida se opatrně zeptala: „Už ses naučil na zítra?“

„Sakra,“ vydechl Harry a přitáhl si knihy k sobě.

*****

„Nechtěl by sis dát čaj, než odejdeš?“ zeptala se Pamela Lupina, když se mezi ně začala vkrádat melancholie.

Lupin se pousmál. „Vlastně ano.“

Vstala a zapnula si bundu. „Tak pojď. Uvidíš můj malý dům.“ Cestou po ulici ozářené jen chabě svítícími lampami, poznamenala: „Harry říkal, že jsi dnes večer nebyl v Bradavicích…“

„Minulý víkend byl úplněk, a mně trvá skoro týden, než se z toho dostanu,“ vysvětloval Lupin.

Zkoumavě si ho prohlédla ze všech stran. „Nemáš žádnou srst.“

„Takhle jsem to nemyslel. To ta přeměna je vyčerpávající,“ řekl nemotorně.

Když došli do jejího domku, zapnula rychlovarnou konvici a usadili se v obývacím pokoji. „Je dobře, že si můžeš vzít tolik volna,“ poznamenala.

„Ano, to ano. Ředitelka McGonagallová je pozoruhodně tolerantní. Myslím, že za mě pravidelně bojuje se školní radou. Dokonce i Severus teď projevuje víc pochopení, než v minulosti.“

„Opravdu?“ zeptala se přes rameno, když šla připravit čaj.

„Ano, předtím pracoval velice tvrdě na tom, aby mě ze školy dostal.“

„Vážně?“ zeptala se Pamela ostře a vystrčila hlavu z kuchyňky.

„Už je to v pořádku,“ ujistil ji a ona zase zmizela. „Měl své důvody… Hlavně kvůli naší společné minulosti.“

Donesla podnos s čajem a koláčky. „Jsou všichni kouzelníci tak poznamenaní, jako vy tři?“ zeptala se.

Lehce se zasmál a vzal si od ní šálek s čajem. „Většina ne. Nemyslím si.“

„Ale teď se Severus nesnaží, aby tě vyhodili?“ zeptala se, tohle si opravdu přála vědět.

„Ne, teď už ne. Je ohromující, jak ho Harry naučil soucitu.“ Vhodil si do šálku kostku cukru. „Dřív bych si nemyslel, že je to vůbec možné.“ Usmál se. „I když Severusovi je v tom poněkud nemotorný.“

Pamela opatrně usrkla ze svého čaje. „To je roztomilé.“

Lupin zavrtěl hlavou. „Neřekl bych.“

*****

Druhý den ráno byl Harry nevyspalý, učil se dlouho do noci a pak se mu zdál sen o tom, jak prohledává zatuchlý sklep plný skvostů a pátrá po něčem, co velmi potřebuje. Absolutně nebyl připraven na článek, který zabíral celou zadní stranu Denního věštce. „Cože?“ vydechl.

Candida, která před sebou noviny držela, řekla: „Jsem zvědavá, co tomu řekneš.“ Složila noviny a podala mu je.

S utrápeným výrazem si Harry přečetl článek s názvem: Být bystrozorskou hvězdou není jen tak. V článku se psalo, že měl Harry při ročním hodnocení nejméně bodů ze všech bystrozorských učňů. Dále Holoubková pokračovala polemikou o tom, že si Harry nezaslouží, aby mu poměrně drahý kurz hradilo ministerstvo.

„Neříkejte: Já jsem to říkala,“ zabručel Harry, promnul si čelo a chtělo se mu vrátit se do postele.

„Nechystala jsem se k tomu. Nepředstavovala jsem si, že proti tobě najde něco, co by ti mohlo ublížit, tak rychle. Nebo to není pravda?“

Harry noviny odstrčil. „Ne, je to pravda. Napsal bych test lépe, ale na praktickou zkoušku jsem dostal starého bystrozora Pošuka Moodyho, a skončil jsem dobitý tak, že jsem musel dostat nějaký lektvar od léčitele. Takže jsem v polovině testu usnul.“

Zakryla si ústa rukou. „Promiň,“ řekla a snažila se nesmát. „Opravdu to není k smíchu,“ snažila se přesvědčit sama sebe.

Harry se tomu také zasmál. „Opravdový kouzelnický hrdina… že jo.“

„Ale to ty jsi,“ řekla naléhavě a najednou vypadala, jako by jí překvapilo, že s ním sedí u jednoho stolu. „Už na to zapomínají,“ dodala s povzdechem.

Harry pokrčil rameny. „To jsem vždycky chtěl… nebo jsem to tak alespoň myslel.“ Znovu si noviny přitáhl k sobě a prohlížel si staré fotografie, které byly pod článkem – jedna z nich byla focena téměř před rokem. Vypadal na ní o mnoho mladší. „Chtěl jsem mít normální život.“

„Tak proč ses rozhodl stát se bystrozorem?“ zeptala se Candida nevěřícně.

Její káravý tón pomohl dodat jistotu jeho odpovědi. „No, myslel jsem, že bych se nudil, kdybych dělal něco jiného. A to, že mě tam někteří lidé nechtějí, je pro mě výzvou, abych tam zůstal.“ Pozdvihla obočí a jen na něj zírala. „Zase vypadáte jako Severus,“ poznamenal a oba se rozesmáli.

„Nevypadal potěšeně, když se dozvěděl tvé hodnocení,“ řekla Candida.

„Ne, to nebyl. Není na mě méně náročný než dřív. Ani trochu.“

„A proč by měl být?“ zeptala se.

„Je vidět, že jste z Havraspáru,“ zamumlal Harry.

 



[1] V originále je datum 21.8.1369,  ale podle Rowlingové žil Bowman Wright mezi lety 1492-1560

Poslední komentáře
14.01.2011 17:56:31: Studovala jsem starodávné runy a věštění s čísel a to k tomu má blízko. - Účetnictví jako věštění z ...
07.01.2011 16:45:17: dík za skvelý preklad, už sa teším na pokračovanie
06.01.2011 18:48:08: Moc děkuji. Harry by si zasložil trošku uznání.
06.01.2011 18:38:01: s Holoubkovou budú ešte problémy, cítim to v kostiach.. takže Remus má vyhliadku na vzťah, hm, rozmý...