Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

25. kapitola

Hořká zrada

Červen byl zdaleka nejlepší měsíc na famfrpál v Bradavicích. Nebe bylo bez mráčku, tribuny byly plné diváků a tráva byla jasně zelená.

Harry se usadil mezi Ronem a Hermionou na lavici, na které bylo teď více místa, protože byli jen lehce oblečení. Vedle Levandule, která přišla s Ronem, seděl Vineet s Nandi a pevně se drželi za ruce. Nandi chtěla vysvětlit pravidla, a Ron se toho nadšeně ujal. Harry si všiml, že Hermiona upřeně zírá přímo před sebe a umínil si, že až k tomu bude příležitost, musí si s ní promluvit.

Hráči vzlétli a kroužili nad hřištěm. Zmijozelští odrážeči vypadali ještě větší, než minule a házeli po menších Nebelvírech zlomyslnými pohledy, když kolem nich prolétali. Nebelvíři po sobě až do poslední chvíle pokřikovali instrukce, bylo vidět, že jim chybí vedení, ale bojový duch jim nechyběl. Zmijozelští hráči se shlukli kolem své chytačky, která na sobě měla nejen stříbrno-zelený dres, ale i sluneční brýle, a o něčem se rychle dohadovali.

Havraspárští odrážeči donesli do středu hřiště bednu s míči a madam Hoochová zapískala, aby na sebe upozornila. Hráči se rozlétli na své pozice a čekali na zahájení utkání.

*****

„Severusi?“ zeptal se Lupin při vstupu do Snapeova kabinetu. Vešel proto, že svého kolegu uvnitř slyšel, třebaže Severus neodpověděl na jeho zaklepání. Dveře byly chráněné jen dvěma kouzly a Lupin je mávnutím hůlky snadno zrušil. Snape stál u vzdálenějšího okna a zíral ven. Bližší okno bylo otevřené a pouštělo dovnitř zvuky z famfrpálového hřiště. Jak Lupin přecházel místností, všiml si, že z pod malého stolku vykukuje těžká kameninová myslánka. Byla nakloněná a hranou se opírala o polici s knihami. Kolem byly roztroušené stříbřité kuličky, vypadající jako rtuť.

Lupin myslánku narovnal; zaskřípala po podlaze. Snape se nepohnul, a tak Lupin kouzlem vrátil rozházené vzpomínky zpátky do myslánky, ale nechal ji stát na podlaze. Nechtěl rušit, ale potřeboval si zorganizovat svůj rozvrh.

„Severusi?“ vybídl znovu zkamenělou postavu. Tribuny vybuchly řevem, zápas započal. Lupin došel k psacímu stolu a všiml si, že vedle podnosu plného starých lektvarových lahviček, které přinesla McGonagallová, leží jedna otevřená. „To jsou ty lektvary po Albusovi?“ zeptal se.

Snape se ušklíbl. „Zatracený doktor Frankenstein,“ zamumlal.

„Tím myslíš Albuse?“ zeptal se Lupin zmateně.

Snape to nepotvrdil. „Splácal dohromady páté přes deváté a předstíral, že je člověk,“ řekl. Pak zavřel oči, byl to první pohyb, který udělal.

Lupin zalétl pohledem k myslánce. „To je nějaká Albusova vzpomínka?“

„Vážně,“ řekl Snape nesouvisle, „to bylo vše, na čem tomu starému bláznovi záleželo… myslel si, že takhle má moc.“

Lupin zvažoval podívat se do myslánky, ale pak se jen zeptal: „Co bylo v té vzpomínce, Severusi?“

Snape si odfrkl. „Hloupě jsem se domníval, že to souvisí s těmi lektvary. Víš, co jsou zač? Podívej se na štítek na té kamenné lahvičce.“

Lupin lahvičku mezi ostatními rychle nalezl. „Flamel,“ přečetl nahlas. „To jsou lektvary Nicolase Flamela. To znamená že…“

„Nejspíš,“ zamumlal Snape. Otočil se k Lupinovi.

„Severusi, co se stalo?“ zeptal se Lupin vážně.

„Všechno.“ Snape zvedl oválnou nádobku z mramoru. „Několik jich je téměř nedotčeno věkem,“ řekl zoufale. „Možná jsou to schránky pro velmi malý kámen.“

„Myslíš rozdrcený Kámen mudrců?“ zeptal se Lupin překvapeně.

Snape zvedl lahvičku něčeho světlého a mírně ji naklonil, jako by kontroloval viskozitu tekutiny uvnitř. „Znáš původní příběh o Kameni mudrců?“ zeptal se. Když Lupin zavrtěl hlavou, Snape pokračoval: „Laskavý starý kouzelník, s dlouhými vousy a ve vysokém klobouku, přišel ke králi a řekl mu, že dokáže vytvořit magický kámen, který nejen že poskytuje téměř věčný život, ale dokáže i přeměnit olovo ve zlato.“ Snape odložil lahvičku na tác a několikrát jím otočil, jako by hledal něco konkrétního. „Král zahrnul kouzelníka bohatstvím, které mělo být využito na výrobu kamene, ale všechno to byla lež… Na konci se ze starého kouzelníka vyklubal jen dobře maskovaný zloděj.“

„Nerozumím ti, Severusi,“ povzdychl si Lupin.

Snapeovy oči se stáhly do úzkých štěrbinek, když se na něj zadíval pohledem, který u něj Lupin neviděl už mnoho let. Ozvalo se zaklepání a Remus se prudce otočil. Ve dveřích stála Ginny Weasleyová.

„Pane profesore, chtěla jsem vědět…,“ začala. Přišla se zeptat, jestli pro ni Snape nemá nějakou práci, aby tím odvedla své myšlenky od famfrpálu.

Lupin k ní přistoupil a vystrčil jí ven z místnosti. Ohlédla se, ale ochotně se nechala vyvést. Lupin za nimi zavřel dveře a odvedl jí k otevřenému oknu.

„Přiveď Harryho,“ řekl.

„Cože?“

„Profesora Snapea něco trápí a já to z něj nemohu dostat.“

„Já nesmím…“

Lupin jí ostře přerušil. „Je mi jedno, že nesmíš ven. Přiveď Harryho, myslím, že bude na tribuně pro hosty.“

Ginny jen zaklapla pusu. Přistoupila k oknu, opřela se o parapet, přeměnila se v jestřába a skočila dolů.

Mezi fandící diváky návštěvnické tribuny se snesl dravý pták a narazil Harrymu do ramene. Harry se polekaně otočil, ale hned se uklidnil, když poznal jestřába s červenými pery. „Posuň se, Rone, potřebujeme tu místo,“ řekl kamarádovi.

Ginny objevila a obou se přidržela za ramena, aby neztratila rovnováhu. „Ahoj,“ vydechla a zadívala se na hřiště. „Nebelvír už vede třicet nula!“

„Myslím, že hrají intuitivně,“ řekl Harry.

„Tak to dělala dvojčata… no, nevadí.“ Naklonila se k Harrymu. „Profesor Lupin říkal, abych tě přivedla. Něco prý rozrušilo profesora Snapea.“

„Možná to, že prohrávají,“ poznamenal Ron, který to zaslechl.

Harry se snažil vyluštit Ginnyin výraz. „Co se stalo?“ zeptal se.

„Já vlastně nevím, Harry. Jsem jen posel.“

„Musím jít,“ řekl Harry svým přátelům. Vystoupal s Ginny nahoru na tribunu, kde skočila přes zábradlí a přeměnila se. Harry udělal totéž, s bušícím srdcem pár metrů padal, než se jeho křídla opřela do vzduchu a nadnesla ho.

Ginny plachtila vzduchem směrem k hradní bráně a Harry ji napodobil, dohnal jí a přistál na trávníku. Přeměnil se zpátky a po kamenném schodišti vešel do vstupní haly.

„Je ve svém kabinetě,“ řekla Ginny, když se po ní tázavě ohlédl.

Na vrcholu schodiště ve druhém patře na ně čekal Lupin. „Běžte se zeptat profesorky Trelawneyová, jestli pro vás nemá nějakou práci, slečno Weasleyová. Ona na zápasy nechodí,“ řekl, ale na Ginny se ani nepodíval.

„Ach, díky,“ odsekla Ginny maličko sarkasticky a odešla.

Výraz na Lupinově tváři odradil Harryho od protestů nad Ginnyiným trestem. „Co se stalo?“ zeptal se.

„Nevím. Severus je naštvaný a něčím podivným rozrušený,“ řekl tiše, jako by se bál, že ho někdo zaslechne. „Nějaké nesmysly o Brumbálově posedlosti pravdou a hraním si na doktora Frankensteina…“

„Cože?“ vyhrkl Harry, ale na odpověď nečekal. Vydal se do Severusova kabinetu.

Bez zaklepání otevřel dveře a našel Snapea jak zírá na podnos plný podivných lektvarů na svém stole. „Co to je?“ zeptal se Harry, když nic nebezpečného neviděl. Rozhlédl se, zavřel za sebou dveře a došel ke stolu.

„Jsou to přísady nesmrtelnosti, jako by se někdo chtěl protrpět delším životem, než k utrpení stačí.“

„Severusi, co se děje?“ zeptal se Harry. „Lupin říkal, že jsi vykřikoval něco o Brumbálovi.“

Snapeův pohled byl stále vzdálený. „Lhal jsem ti.“

Harry stiskl rty. „Lupin také říkal, že mluvíš nesmysly.“ Jásot z hřiště způsobil, že se Harry otočil k oknu a na podlaze spatřil myslánku. Pomyslel si, že ta by mu dala lepší vodítko, než staré lektvary, přešel k ní a zadíval se dolů do malého bazénku éterické kapaliny pomalu rotující v misce.

„Jen do toho,“ zavrčel Snape, dával tím Harrymu povolení.

„Co to je?“ zeptal se Harry.

Snape zvedl z podnosu oranžovou lahvičku. „Vzácný rozpuštěný jantar,“ prohlásil, jako by chtěl mluvit o lektvarech. Postavil lahvičku zpátky a řekl: „Vzpomínka,“ jako by byl zrazený. „Vzpomínka, kterou mi Albus vzal.“ Začal přecházet po místnosti. „Myslel si, že by ze mě udělal něco, čím jsem nebyl, byl to jeden z jeho zatracených magických výmyslů.“

Harry, vyvedený z míry tím, že vidí tuto neznámou podivnou stranu Snapeovy povahy, se opatrně zeptal: „Kdy to bylo?“

Zastavil se a chvíli na Harryho zíral. „Když jsem tě odmítl adoptovat,“ odpověděl.

Harry se pokusil polknout, ale v ústech mu vyschlo. „Aha,“ zamumlal a padla na něj temná hrůza, se kterou se potřeboval vypořádat, tak temná, že i dýchat bylo obtížné.

Snape prudce mávl rukou. „Ten idiot ji měl zahodit. Zatracený otrok pravdy. Proč si ji nechal?“ ptal se sám sebe.

„Brumbál měl pravdu rád,“ řekl Harry soucitně.

Snape se zastavil nad myslánkou a ukázal na ní. „Běž! Na co čekáš? Nikdy dřív ses toho nezalekl.“

Harry uvažoval o tom, že odmítne. „Severusi,“ řekl mírně. Snape se znechuceně odvrátil a opět začal přecházet sem a tam místností. Zastavil se před malou skříňkou a Harry měl chvíli pocit, že celý její obsah rozmetá po místnosti. Ale Snapeovi poklesla ramena a posadil se na schůdky, které používal, aby dosáhl na horní police knihovny. Vypadal poraženě; opuštěně.

„Proč mě mučíš?“ zeptal se sklíčeně. „Chci to mít za sebou.“

Harry si klekl na zem a vytáhl hůlku. „Proč ses tak náhle rozhodl ukázat mi pravdu?“ zeptal se.

„Protože jsem si uvědomil, že to všichni vědí. Já jediný jsem byl přinucen na to zapomenout.“ Po krátké odmlce zamumlal: „Manipulativní bastard.“

Harry, který si dobře pamatoval, že si tohle o starém kouzelníkovi také myslel, ale už se s tím vyrovnal, se zadíval do vířící tekutiny. Ale jestli Brumbál se Snapem manipuloval tolik… Harry šťuchl hůlkou do kapaliny a narušil tím její povrch. V mnoha různých scénách na něj zablikaly záblesky Brumbála a Voldemorta spojených rotujícími vzpomínkovými vlákny. Harry se naklonil blíž, hruď se mu svírala hrůzou, ale viděl, že jiná možnost není.

Ocitl se na chodbě, kterou kráčel minulý víkend, když šel na schůzi Řádu, ale teď sledoval plížící se postavu v plášti s kapucí. Postava se zastavila u jedněch dveří, zaposlouchala se a pak se neslyšně přiblížila k dalším, poslouchala i tam. Když se zevnitř ozvaly hlasy, postava si stáhla kapuci, aby slyšela lépe a Harry poznal mladého Snapea, s delšími vlasy a bledou pletí. Harry se také zaposlouchal, snažil se přijít na to, co je předmětem rozhovoru za zavřenými dveřmi. Když se ozval vyšší hlas, Harry se zachvěl. Poznal profesorku Trelawneyovou, která mluvila o své pra-pra-prababičce. Náhle se její hlas změnil na hlubší a jeho zvuk téměř naplnil celou chodbu. Harry vytáhl hlavu z myslánky. Upřeně zíral na knihovnu, aniž by ji viděl.

Když konečně našel svůj hlas, řekl: „Ty jsi slyšel tu věštbu.“

Snape neodpověděl. Harry se na něj podíval, byl úplně ztuhlý. Necítil vůbec nic. Jako kdyby byl někde jindy, třebaže jeho tělo stále bylo ve Snapeově kabinetu. Pak se chytil další myšlenky, která se nabízela. „Tys to řekl Voldemortovi.“ Teď jím projelo horko. Propalovalo mu útroby jako kyselina. Přinutil se nadechnout. Tvrdě se kousl do rtu. Měl chuť myslánkou mrštit přes místnost, ale to už udělal někdo jiný.

Harry si uvědomil, že pevně svírá hůlku, která je teď kluzká jeho potem. Téměř ji automaticky schoval, ale rozmyslel si to. Chtěl jí držet.

„Co jsi udělal?“ zeptal se, ale odpověděl si sám. „Utíkal jsi za svým Pánem a těšil ses, jak tě odmění.“

„Ne,“ odpověděl Snape. Založil se ruce a arogantně prohlásil: „Nikdy jsem neudělal, ani neudělám, nic bez rozmyslu. A kromě toho jsem se musel skrýt před Brumbálem.“

Harry se zle zasmál a pobídl tím Snapea, aby řekl: „Myslel jsem, že bys to měl vědět.“

Harry vstal, znovu musel bojovat s pokušením do myslánky kopnout, až by se rozbila o zeď. Cítil se, jako kdyby krvácel a každou chvíli by se mohl z té ztráty krve zhroutit. Znovu se přinutil dýchat, ta zrada mu kradla dech. Žár uvnitř se v něm vzpínal hadovitými úponky, hltal ho zevnitř.

Vítr sem oknem zanesl jásot z hřiště a Harry mávl hůlkou v levé ruce směrem k oknu a zabouchl ho. Okno zařinčelo a tři tabulky se vysypaly, hluk z hřiště se neztlumil. Nepochopitelně rozzlobený si přehodil hůlku do pravé ruky a Reparem spravil tabulky jednu po druhé. Zaváhal, když chtěl opravit tu třetí, protože si všiml, že sklo u těch prvních dvou je podivně šedavé. Ale byl příliš rozzlobený na to, aby o tom dlouho přemýšlel, znovu pozdvihl ruku s hůlkou, ale Snape ho chytil za zápěstí.

Harry s ním nebojoval, cítil se příliš slabý. Polkl a přinutil se dýchat, sledoval, jak Snape přistoupl k oknu a prohlíží si šedé sklo. Nebylo obyčejně šedé; vypadalo, jako by se v něm kroutil duch. Harry zamrkal, rozptýlilo to trochu jeho vztek. Snape opravil poslední tabulku, čímž je izoloval od hluku z venku. Pak použil několik kouzel na šedé tabulky, ale nemělo to žádný efekt. Dokonce do jedné hůlkou ťukl, ale sklo jen zadrnčelo, bylo nerozbitné.

Harry se rozhodl, že se nebude starat o to, že tu Snapeovi nechá něco nepříjemného. Odvrátil se, spolkl nutkání křičet a kopnout do myslánky a vrávoravě se vydal ke dveřím.

„Harry,“ oslovil ho Snape a donutil ho tím zaváhat.

Harry ho nechtěl poslouchat, přemýšlel o útěku. Otočil se a zeptal se: „Co to s tebou je? Nech mě sakra být.“ Chtěl ho obvinit ze spousty různých věcí, jako třeba ze smrti svých rodičů, jen aby ho mohl mít pro sebe, což bylo docela absurdní. Zrada, kterou cítil v duši, ho nutila něčím ho zranit. „Doufám, že tě Voldemort mučil, zasloužil sis to.“ Mávl rukou k myslánce. „Jestli na to máš vzpomínku, rád bych se podíval.“

Snape si jen promnul čelo.

U dveří se Harry zastavil. „Máš pravdu, Brumbál byl manipulativní bastard. A idiot k tomu.“

Na chodbě nikdo nebyl. Harry si poprvé přál, aby se mohl přemístit přímo odsud. Rozpolcený mezi tím, zda jít do ředitelčiny kanceláře, která byla mnohem blíž, a tím, jít pěšky, nebo dokonce letět do Prasinek, se chvíli ani nepohnul. Dveře kabinetu za ním se otevřely a Snape se zarazil, když viděl, že tam Harry ještě stojí. Harry na něj namířil hůlkou.

„Pomoz mi,“ zamumlal, někde uvnitř věděl, že Snape ho zná nejlépe ze všech. „Nech mě být.“

Snape nezareagoval, jednoduše zůstal stát tam, kde byl. Bolest uvnitř Harryho duše byl přímo nesnesitelná a tak odešel. Po schodech ven, kolem famfrpálového hřiště, na které jen letmo pohlédl a přál si být stále tam.

Stále ještě se pohyboval zcela automaticky, když se dostal domů. Dům byl prázdný, což znamenalo, že může jít do svého pokoje a sbalit si kufr, aniž by byl rušen. V polovině balení si sedl na postel a zíral do kufru. Musí chránit Candidu, neuteče. A jeho přátelé na famfrpálovém zápase asi také budou přemýšlet, kam šel. Bylo by mnohem lepší předstírat, že mu to nevadí a tak dlouhé minuty zíral do země a snažil se dělat, že to tak je. Ale nedokázal to. Zrada v něm hlodala a cítil, že jestli to tak nechá, donutí ho k násilí. Pokud by na něj Snape tlačil trochu víc, byl si Harry jistý, že by ho určitě proklel, jen aby se od něj dostal pryč.

Místnost na něj tu lež posledních dvou let přímo křičela, nemohl tu zůstat. Otevřel šatník a na boty použil balící kouzlo. Boty odlétly do kufru, ale zanechávaly za sebou ve vzduchu černé šmouhy, které se jen pomalu vytrácely. Harry, víc rozhodnutý než vyplašený, na ně hodil náhradní džíny a trička ručně a kufr zavřel. Snažil se kufr levitovat, ale znovu se objevily ty černé stíny, a když položil kufr ke zdi u dveří, ucítil závan suché zatuchlé hlíny. Sedl si na kufr a snažil se vzpamatovat. Kali na něj ze své klece zasyčela.

„Klidně si tu zůstaň,“ řekl jí Harry. „Je mi to jedno.“ Uchopil kufr a nesl ho po schodech dolů. Tělesný výcvik, kterého se mu dostalo na ministerstvu, mu to usnadnil, třebaže tohle byl jeho největší kufr. V krbu se znovu zamyslel nad tím, co dělá. Rozhodl se, že prostě musí mít prostor na to, aby si všechno promyslel, což zoufale potřeboval. Pokud se Snape o Candidu tolik bojí, může si ji přestěhovat do Bradavic.

Seděl na pohovce v Hermionině bytě s nohama na kufru, když dívka přišla.

„Harry! Tady jsi. Všichni tě hledají. Až Lupin nám řekl, že jste se asi s profesorem Snapem pohádali, jinak bychom hlásili na ministerstvu, že jsi zmizel.“

„Promiň,“ řekl Harry, jen nejasně si uvědomoval, co to znamená, nedokázal to nějak postřehnout.

Hermiona, jako obvykle, v něm dokázala číst jako v otevřené knize. Posadila se na kufr. „Co se stalo?“ zeptala se.

Harry jí řekl všechno, co se dozvěděl o Snapeovi a věštbě.

„Merline,“ zamumlala Hermiona.

„Vědělas to?“ zeptal se Harry, hlas mu ztvrdl, jako by se bál další možné zrady. „Vědělas, že to byl Snape, kdo tu věštbu zaslechl?“

„Ne!“ zvedla ruku. „No dobře, jednou jsem ho podezírala. Ale Voldemort byl pryč a nevypadalo to, že na tom záleží. Bylo to kvůli něčemu, co řekla McGonagallová, když jsem jí pomáhala připravit večírek k prvnímu výročí Voldemortovy porážky.“

„Není divu, že vypadala tak překvapeně, když jsem souhlasil s adopcí,“ řekl Harry.

Hermiona se opřela lokty o kolena. „Odpustil jsi toho profesoru Snapeovi hodně. Ne že bych tím říkala, abys mu odpustil i tohle.“

„To ano,“ zavrčel Harry. „Zabil mi rodiče.“

„Voldemort ti zabil rodiče,“ opravila ho Hermiona.

Harry si poposedl. „Na čí straně jsi?“

„Tvůj…“

Ale Harry jí přerušil: „Nebo jsi na Brumbálově: Kašlu na pravdu, straně?“ Nedokázal sedět, prudce se zvedl, až na něj Křivonožka ze svého místa nahoře na polici zasyčel. Harry na polovičního maguára chvíli zíral, aby ho uklidnil, a skutečně, kocour se zase stočil do klubíčka a zavřel oči.

„Harry,“ řekla Hermiona klidně, „posaď se. Uvařím čaj. Samozřejmě, že jsem na tvé straně. Posaď se,“ zopakovala, když Harry zůstal stát uprostřed místnosti.

Postavila na stůl čajovou konvici. Když se vrátila s kotlíkovými koláčky, udivilo ji, že je čaj ještě studený. „Promiň, neměl jsem pocit, že bych to měl ohřát,“ řekl Harry. Popravdě měl starost, jak by to kouzlo dopadlo a neměl odvahu to zkusit. Vzpomínka na to, jak zvláštně se jeho kouzla chovala, když balil a stěhoval kufr, nemluvě o podivném šedém skle, způsobila, že měl úplně ledové ruce, vypadalo to, že strach a bolest to ještě přiživují.

Pochybovačně se na něj podívala a ohřála konvici jednoduchým kouzlem. „Kéž bych měla nějakou čokoládu,“ řekla a kousla do koláčku. „Můžeš tu zůstat, pokud chceš. Předpokládám, že proto s sebou máš kufr.“

„Díky,“ řekl Harry, byl rád, že ho pozvala a také si vzal koláček.

„Musím poslat sovy, abych řekla lidem, kde jsi, Harry.“ Ale nepohnula se. „Je to v pořádku?“

„Jo. Udělej to.“

*****

Snape několik minut ochromeně zíral z okna, než se zaměřil na sklo opravené Harryho kouzlem. Přelévaly se v něm temné stíny, jako by tam byly uzavřeně, nebo lépe, jako kdyby byly za ním, Jako by to byla okna do jiného světa. Snape ztěžka polkla a poklepal na sklo hůlkou. Jeden ze stínů sebou trhl, když to udělal, ale také to mohla být náhoda. Kdyby to bylo okno k temným tvorům, měl by se toho zbavit. Kdyby to bylo něco jiného, něco ještě podivnějšího, čemu rozuměl ještě méně, pak by se toho opravdu měl zbavit.

Snapeovy myšlenky se od démonů zase vrátily k lektvarovým lahvičkám, které tu zanechal Brumbál. Ze zadní části spodní police vytáhl malou krabičku ze santalového dřeva. Neotevřel ji od toho večera, kdy ji od Harryho dostal k narozeninám. Uvnitř, v kupce drceného skla byly i trochu větší střípky, leskly se jako stříbro. Světlo se v nich odráželo duhovými barvami, vyzařovala z nich síla, která dokázala přitáhnout a přesměrovat energii. Kuramakyo – zrcadlo, do kterého se dokázal dívat démon, aniž by se poškodilo – se pak paradoxně dalo rozdrtit na prach, aby ho bylo možné snadněji použít. Hbitými prsty zvyklými na jemnou, precizní práci s lektvary, Snape vytáhl největší střípek a přidržel ho proti světlu. Do očí ho udeřil rozptýlený duhový paprsek. Opatrně střípkem otáčel, až ho lesklou stříbrnou plochou nastavil proti šedé okenní tabulce. Uběhlo dlouhých deset minut rušených jen křikem z famfrpálového hřiště. Konečně se jeden se stínů zkroutil, když do něj udeřila duha. Zastavil se, pak se rozšířil, jako by se přibližoval z velké dálky, a pak se sklo rozbilo. Rozpadlo se na drobné úlomky, které syčely a rozpadaly se na jemný písek. Snape písek smetl z parapetu a okno zase opravil, pak trpělivě držel střep z Kuramakyo před druhou šedou tabulkou.

Když byla i druhá okenní tabulka opravena a písek ze skla odstraněn, Snape znovu pečlivě uložil všechny vzácné ingredience a lektvary. Kdyby přestal myslet na toho, komu dřív patřili, pravděpodobně by je hned zničil, čehož by později, ne-li okamžitě, litoval.

Skříňku uzamkl a zabezpečil kouzly, když opouštěl kabinet, stále ještě svíral v ruce hůlku. S jasným úmyslem prošel chodbou a zastavil se před kamenným chrličem. Zavrčel heslo a chrlič okamžitě odskočil. Schodiště se rozvážně otáčelo, ale Snape po něm vyběhl.

Dveře nahoře byly zavřené, ale otevřelo je jednoduché kouzlo. Vešel do prázdné kanceláře – která si ještě stále zachovávala zbytky aury jejího předchozího vlastníka – a namířil hůlkou na ředitelův obraz.

„Ty hajzle,“ řekl a zvažoval, že plátno podpálí.

Portrét na něj mrkl a uhladil si vous. „Beru to tak, že se něco stalo, Severusi,“ poznamenal obraz mírně.

„Musel ses ke konci už docela zbláznit. Proč jsi mě pro jednou nemohl nechat být?“ dožadoval se Snape.

Ostatní obrazy kolem se probudily a zvědavě je pozorovaly. „Teď, teď, Severusi, jsem tě nechal samotného mnohem déle, než kdy předtím. Ty to víš.“

Snape ztěžka dýchal, všechen jeho hněv byl zaměřen na jeho bývalého rádce a učitele. „Měl bych tě spálit na popel,“ vyhrožoval.

„Myslím, že bys tím nic nezískal,“ komentoval to Brumbál vstřícně.

Snape zavrčel jako zvíře a sklonil hůlku. Třásl se, jak se snažil dostat pod kontrolu vztek a bolest, které se z něj draly ven.

„Selhal jsem ve vašem posledním testu… posledním úkolu. Udělal jste mě takového, abych selhal. Nutil jste mě do něčeho, čím jsem nebyl,“ procedil skrze zaťaté zuby.

Brumbál na obraze si propletl prsty. „Udělal jsem to velmi dávno, Severusi. Cokoliv se stalo teď, s tím nesouvisí.“

„Ne tohle,“ odsekl Snape a chytil se za hlavu, couvl a opřel se o stůl. „Nevíte, co se Harrymu stalo… V jak velkém je nebezpečí… kolik pomoci potřebuje.“ Znovu se zadíval na obraz. „A tu mu teď dát nemůžu!“ vykřikl. „Proč jste mi ho dal, abyste mi ho zase vzal?“

Portrét se zamyslel, nepříjemně vypadal jako skutečný Brumbál. Snape tiše řekl: „Opravdu nemůžete pochopit, co se stalo. Má podivuhodné schopnosti, které jsem nenašel v žádné knize…“ Snape ztuhl a mechanicky zdvihl svou hůlku. „Vy víte, co jste udělal, že?“ zeptal se Snape. „Ten zatracený klobouk mu řekl, že by ve Zmijozelu uspěl. Ale on si vybral jinak a vy ho nakonec stejně svěříte Zmijozelovi.“

Snape se opřel o stůl a sklonil hlavou, sklonil hůlku a přehodil si ji do druhé ruky. „Změním ho tím?“ zeptal se prázdné místnosti.

Dveře do kanceláře se otevřely a vstoupila McGonagallová společně s Lupinem. „Je všechno v pořádku, Severusi?“

Snape mávl hůlkou a vysvětlil: „Byl jsem si jen trochu popovídat s bláznivým starým Albusem.“

Svlékala si rukavice a letmým pohledem zalétla k Brumbálovu portrétu. „Co se děje? Slečna Grangerová hledala Harryho, který zřejmě zmizel po tom, co si s tebou byl promluvit.“

„Nevím, kam šel,“ řekl Snape zoufale.

McGonagallová pokývala hlavou a zeptala se: „Pohádali jste se?“

Snape ukázal hůlkou na Brumbála. „Jen s ním. On a jeho zatracené manipulace. To, že jsem tím trpěl já, byla jedna věc, ale teď mým prostřednictvím zničil Harryho.“

„Co to říkáš?“ zalapala McGonagallová po dechu.

„Mluvím o tom, že mě donutil zapomenout, že jsem to byl já, kdo vyslechl věštbu, která Potterovy zabila. A pak tu vzpomínku uložil tam, kde musela být nalezena.“

„Pravda není něco, co se dá lehce zničit, Severusi,“ řek portrét trpělivě.

Snape zíral do jeho modrých očí. „A Harryho budoucnost ano?“ zavrčel.

„Byl jsi jediný, kdo jeho budoucnost mohl zajistit. Pokud jsem udělal něco nepříjemného, aby tomu tak bylo, stálo to za to.“

McGonagallová si pověsila plášť na věšák. „No, v tom případě nemusíme žádat na ministerstvu, aby ho hledali.“

Snape se obrátil k Lupinovi. „Ty jsi to věděl?“ vyštěkl na něj. Lupin přikývl. „A ty taky, samozřejmě?“ zeptal se McGonagallové a přes rameno na ní pohlédl.

„Ano, Severusi. Pravděpodobně proto Albus tu vzpomínku schoval, kdyby se o tom zase začalo mluvit.“ Posadila se. „Možná bys chtěl vědět, jak dopadl zápas,“ vybídla ho.

„Nezajímá mě to,“ odsekl Snape.

„Tvou kolej to zajímá hodně a jsem si jistá, že tě budou očekávat na večírku, který chystají pro slečnu Zepherovou.“

Snape se neotočil, ale zeptal se: „Takže vyhráli?“

„Ano, ale bylo to jen 160:140. Osobně si myslím, že to tvoji střelci vypili nějaký lektvar,“ řekl McGonagallová. Když se na ní Snape konečně podíval, dodala: „Ale protože výsledek je jaký je a madam Pomfreyová nezaznamenala na tvém týmu žádné zdravotní změny, nechám to být. Ale je to jen na tobě.“

„Možná budu mít nějaké dotazy,“ řekl Snape temně.

„Nebelvíři také vznesli protest týkající se neregulérní mudlovské pomůcky, kterou použila slečna Zepherová,“ řekla McGonagallová, „což je snadnější prokázat.“

„Řekni jim, že to byl dárek od Harryho Pottera,“ řekl Snape spokojeně. „Věřím, že to je umlčí.“

McGonagallová pobaveně kývla. „A když jsme u toho, víš, kde by Harry mohl být?“

To Snapeovy myšlenky odvedlo od pasti, kterou se chystal nastražit na studenty, které podezíral. „U některého z jeho přátel, myslím, jestli není doma.“ To poslední vyznělo bezděčně zoufale.

„No, řekla jsem slečně Grangerové, aby poslala sovu, když ho najde, a pokud ne, měli bychom se samozřejmě obrátit na bystrozory.“

Snape počkal, až se mu přestane točit hlava, až pak se od stolu odstrčil. „Budu v kabinetě,“ řekl a odešel, aniž na ně pohlédl.

*****

Časně večer zaklepal Lupin na dveře Hermionina bytu. Harry si právě četl jednu z jejích knih o trestním právu. Sotva se Lupin pozdravil s Hermionou, zeptal se sarkasticky z druhé strany místnosti. „Teď jsi najednou smrtijedův vyslanec.“ Cítil, jak se mu při tom tvář zkroutila do úšklebku.

Lupin s Hermionou na sebe pohlédli. Lupin, svírající v ruce klobouk, udělal pár kroků. „Ano, Harry, jsem.“ Hermiona mu pokynula, aby si sedl a Lupin to udělal. „Třebaže se Minerva nabídla, že půjde místo mě, odmítl jsem to.“ Řekl to mile, ale byly v tom ostny.

„Proč nepřišel profesor Snape?“ zeptala se Hermiona vyzývavě.

Lupin chvíli vypadal, že je mu to nepříjemné, ale pak odložil klobouk a řekl: „Nechtěl to udělat.“ Otočil se k Harrymu. „Mohu jen předpokládat, že jsi mu vyhrožoval, protože jsem si jistý, že jinak by šel přes mrtvoly, aby si s tebou promluvil.“

Hermiona vrhla na Harryho temný pohled, který lhostejně ignoroval. Lupin zavrtěl hlavou. „Ty mě nutíš, abych Severuse Snapea litoval,“ řekl.

„Všechno to byla lež,“ řekl Harry a cítil bolest, která mu drásala hruď, teď více než předtím, jako by ta slova byla kouzelná.

„Ale samozřejmě,“ řekl Lupin. „V tom případě všichni žijeme ve lži, Harry.“

Harry po něm vrhl zlostný pohled. „Tak cos mi přišel říct?“ zeptal se sarkasticky. Když Hermiona protočila očima, zvedla se a šla do kuchyně, Harry na ní zavrčel: „Co je?“

„Mluvíš jako Malfoy,“ křikla po něm Hermiona, aby jí nepřeslechl.

„Harry,“ začal Lupin, jako by mu chtěl udělat přednášku, ale pak od toho upustil. „Myslím, že bys měl nejdřív přemýšlet. Trochu s odstupem. Vlastně jsem byl poslán, abych se přesvědčil, že jsi v pořádku, což evidentně jsi.“ Vstal a opřel se rukou o opěradlo. „Jediné, co ti řeknu, je to, co jsem viděl, vzhledem k tomu, že mám se Severusem také nějakou minulost. Opravdu věřím, že toho Severus lituje.“

„To teda promiň, ale čeho přesně?“ zeptal se Harry stále sarkasticky.

„Musím přiznat, že existuje skutečně mnoho věcí,“ řekl Lupin. „Možná lituje většiny z nich.“

Na to Harry odpověď neměl, nebylo to tak sporné tvrzení, aby proti tomu mohl protestovat.

Lupin si povzdechl. „No, měj se, Harry. Zanechám tě v péči slečny Grangerové. A nezapomeň, že kdybys něco potřeboval, vždycky se můžeš obrátit na mě nebo na Minervu.“

Harry neochotně přikývl a Lupin odešel. Hermiona se posadila na jeho místo. „Přemýšlíš o tom, že?“ ujišťovala se.

„Přemýšlím. Přeji si, abych mohl všechno začít zase znova… tak jak jsem byl zvyklý.“

Hermiona se zamračila. „To je mi líto, Harry.“ Vypadalo to, že řekne ještě něco dalšího, ale neudělal to a nakonec se oba vrátili ke svým knihám.

Později se zeptala: „Chtěl bys dneska večer něco podniknout?“ Čímž vytrhla Harryho z jeho nicnedělání.

„Zatraceně, mám večer hlídku.“ Podíval se na hodinky a ulevilo se mu, že má ještě třičtvrtě hodiny čas. „Skoro jsem zapomněl,“ vydechl.

„To bude dobré rozptýlení.“

Harry otevřel kufr, aby si nalezl nějaké oblečení. „Tonksová není dobré rozptýlení,“ poznamenal.

„Pořád na ní myslíš?“ zeptala se Hermiona.

„Jo. O co ti jde?“ zavrčel na ní.

„Není dobré, že tě to drží tak dlouho, Harry.“

Harry chtěl odseknout, že to není tak jak si myslí, ale uvědomil si, že to není pravda. „Nemůžu si pomoct,“ řekl. „Pořád je něco, co… je těžké přestat se o ní zajímat, i když se snažím.“

„A ona cítí totéž?“ zeptala se Hermiona.

„Nemám ponětí,“ řekl Harry. „Chová se ke mně striktně profesionálně.“

„No, to je pro ni dobré,“ řekl Hermiona.

Harry přestal přehrabovat věci ve svém kufru a podíval se na ni. „A ty?“ zeptal se ostře. Hermiona našpulila rty, takže Harry dodal: „Co se děje mezi tebou a mým kolegou-učněm Vineetem?“

„Je to Vishnu, Harry. Všichni lidé, kromě tebe, mu říkají Vishnu.“

„Dopadla ta večeře dobře?“ zeptal se Harry nuceně klidným tónem, který ale zněl jako by ji obviňoval.

„Samozřejmě,“ řekla upjatě, ale něco v jejím hlase Harrymu prozradilo, že je na tom stejně jako on. „Takže se budeš trápit stejně, jako já,“ řekl.

Raději změnila téma. „Mám s kolegy z kanceláře sraz v hospodě. Takže se pak zase uvidíme tady, kdy přijdeš?“

„Asi ve dvě, nebo tak nějak,“ odpověděl Harry a vydal se do ložnice převléknout.

Hermiona poklepala nohou. „Budu si na to muset zvyknout.“ Nahlas, aby ji slyšel i přes zavřené dveře, křikla: „Buď opatrný, Harry. Nedopusť, aby tě tvoje nálada přivedla do potíží.“

Harry neodpověděl, ale když se převlékl a vyšel ven, vypadal mrzutý a uzavřený do sebe. „Správně,“ řekl bez zájmu. Chtěl si vyzkoušet nějaké kouzlo, ale nechtěl, aby viděla temné stíny, které by to mohlo vyvolat a tak to odložil, stejně se mu na hlídce ke kouzlům málokdy naskytne příležitost.

V kanceláři bystrozorů bylo rušno. Harry raději uhnul, když kolem proběhl Pastorek dovnitř a pak zase ven z archivu a pak vběhl do kantýny, aby si promluvil s Rodgersem. Harry by se je normálně pokusil poslouchat, ale dnes večer si nechal všechny rozhovory ujít.

Dolů chodbou k němu kráčela rozložitá osoba, tu kulhavou chůzi by poznal všude. Počkal, až muž dojde ke dveřím a vrhl na něj mnohomluvný pohled plný nepřátelství. Moody jen něco zavrčel a šoural se do zadní části kanceláře. Harry musel potlačit zklamání, že starý bystrozor neřekl něco, co by mohlo vyvrcholit pořádným soubojem.

Konečně dorazila Tonksová. „Už jsi připravený?“ zeptala se a popadla svůj plášť. Vzala ho za ruku a vzápětí se objevili u Děravého kotle, kde se po nich ohlédlo několik zvědavých očí. Tonksová si upravila plášť a podívala se na něj. „Děje se něco?“ zeptala se.

„Všechno je špatně,“ šeptl Harry nešťastně.

Tahle odpověď způsobila, že ho vystrkala po schodech do tiché chodby vedoucí k pokojům. „Co se stalo?“ zeptala se neutrálním hlasem, ale její výraz byl plný obav.

Harry jí vysvětlil, co se dozvěděl o Snapeovi a staré věštbě. Přeskočil to, jak zvláštní je teď jeho magie. Tonksová na něj zírala.

„Opravdu to Brumbál udělal,“ zeptala se utrápeně.

„Vypadá to tak,“ řekl Harry.

Prstem kroužila kolem suku na dřevěném obložení. „Víš, on měl prsty ve všem. Když jsem začala pracovat na ministerstvu, všimla jsem si toho – Kingsley občas komentoval nějaké akce – a mně nic neuniklo. Ale Brumbál se jich osobně neúčastnil. K tomu využíval jiné lidi… skoro jako by je vydíral, takovým tím rádoby dobráckým způsobem. Jemně jim připomínal jejich vlastní nadějné představy nebo jejich mladistvý optimistický pohled na svět, samozřejmě o takových věcech věděl, všichni byli jeho studenty.“ Zamyšleně zírala na zeď a její vlasy se měnily z různých odstínů červené až k oranžové. „Celé ty roky držel Severuse na své cestě. Nikdy jsem nepochopila jak.“

„Už nechtěl být smrtijedem,“ slyšel se Harry, jak vysvětluje. „A smrt byla obvykle jediná cesta, jak z toho ven.“

Tonksová svráštila svá oranžová obočí. „Bylo to víc než to. Bylo to něco, co bylo spojeno s nějakou jeho chybou nebo něčím čeho litoval. Nikdy jsem se to od nikoho nedozvěděla a neměla jsem odvahu zeptat se přímo Brumbála, třebaže jsem se o to oklikou pokoušela.“ Podívala se na něj. „Musím přiznat, Harry, že jsem z něj byla trochu nervózní.“

„Nemyslím si, že by zabití mého otce považoval za chybu,“ řekl Harry a hrudí se mu znovu rozlila bolest.

„Jsi si tím jistý?“ zeptala se.

Harry neodpověděl, třebaže sebou jeho rty škubly, jakoby se za nimi skrývala odpověď.

Tonksová ho tvrdě plácla po rameni. „No, Harry, to budeš mít dobrou noční hlídku.“

„Jak to?“ zeptal se Harry.

„Tohle se děje pořád. I když je v osobním životě něco špatně, musíš to odsunout stranou.“ Rozhodila rukama. „Musíš to hodit za hlavu a dělat svou práci, jiná možnost není… Myslet na to by tě mohlo stát život.“

Harry zjistil, že tahle výmluva, proč svou bolest nevnímat, je strašně lákavá. Jeho srdce teď bylo bolavé, jako by ho stále někdo zraňoval a cítil, že tohle tu škodu nenapraví.

„Pojď, Harry,“ řekl a Tonksová. „Musíme vyšetřit loupež v Obrtlé uličce a pak půjdeme na hlídku.“

Harry narovnal záda a přikývl, byl připravený.

Na ulici už bylo šero a zvuky byly nějak hlasitější. Všechno co Harry viděl, posílilo jeho odhodlání držet svou bolest v ústraní. Lékárna mu připomněla lektvary, které dostával, když mu nebylo dobře. Krucánky a kaňoury mu připomněly nákup učebnic na lektvary a obranu proti černé magii. Dokonce i Velkoprodejna Mžourov mu připomněla první místo, kde mohl mít svou sovu bez problémů ve svém pokoji. Když u Gringottovy banky zahnuli do Obrtlé uličky, Harry musel tvrdě pracovat na tom, aby si vzpomněl, proč tam vlastně jde. Napodobil Tonksovou a také vytáhl hůlku, pomohlo mu to se vzpamatovat.

Pouliční lampy tu byly slabé a špinavé, jejich světlo sotva dosáhlo na dlažební kostky. Stíny v kapucích před nimi mizely ve tmě. Tonksová se zastavila před obchodem s dlouhým názvem Clipper & Clydewhistle. Kolem nápisu byla namalována jachta. Název byl nový, ale ten původní - Borgin & Burkes - stále prosvítal. V obchodě byla tma. Tonksová zaklepala a za okamžik se okna rozsvítila.

Unavený třicetiletý muž pootevřel dveře a vystrčil ven nos.

„Bystrozoři,“ zašeptala Tonksová.

Muž ustoupil, aby mohli vejít a řekl: „Nečekal jsem, že přijdete dneska večer… pokud vůbec.“

V obchodě bylo ještě plno původního zboží, jako prokletý sarkofág a cosi vycpaného, co ve slabém světle svíčky házelo po zdech groteskní stíny. Harry měl špatný pocit, opatrně našlapoval, připraven okamžitě uskočit. Vyžádalo si to od něj obrovské úsilí, aby následoval Tonksovou, které šla do další místnosti, kde byli kompletně obklopeni hnilobnou magií. Vlasy měla kolem hlavy jako svatozář.

„Takže, jste Clipper nebo Clyde,“ zeptala se muže Tonksová a prohlížela si zadní místnost.

„Já jsem Hummus Borgin, synovec bývalého majitele. Clipper a Clydewhistle jsou moji společníci. Mysleli jsme, že změna jména nám prospěje.“ V zadní místnosti, kam je dovedl, otevřel padací dveře, které byly maskované koberečkem. Světlo svíčky ale až dolů nedosáhlo.

„Tak co se stalo?“ zeptala se Tonksová.

„Tohle bylo zapečetěné,“ ukázal Borgin na petlici. „Jsem jediný, kdo ví, jak to otevřít. Dokonce ani můj strýc, který se odstěhoval do Španělska, už to neví. Dnes odpoledne jsem šel otevřít – o víkendu dopoledne nemáme otevřeno, víte – a obchod byl odemčený, i tohle. Ani se nepokoušeli maskovat, že se dostali dovnitř.“ Znělo to uraženě.

„Co se ztratilo?“ zeptala se Tonksová.

Borgin zaváhal a otřel si ruce o plášť, jako by se mu potili dlaně. „Tak tohle je pro mě obtížné, víte?“ řekl a bylo vidět, že doufá, že budou mít pro jeho obchody pochopení. „Nemohu to říct, ale cenu té věci by každý nepochopil. Byla to součást strýcovy osobní sbírky a jen on a já víme, proč si to nechal“

„Tak co to je?“ zeptala se netrpělivě Tonksová.

Borgin pokrčil rameny. „Jen hodinky, ale nebyly přesné.“

„Jak vypadaly?“ ptala se Tonksová a Harrymu se zdálo, že Borgin chtěl ještě něco dodat.

„Měly zlatý plášť a zlatý řetízek. S koněm.“ Muž znovu pokrčil rameny, jako by to bylo bezvýznamné.

Tonksová se poškrábala na čele a nahlédla do díry v podlaze. „Podívám se dolů,“ řekl Harry.

Zamyšleně na něj pohlédla, Harry si byl jistý, že se chystá jeho nabídku odmítnout, ale pak kývla. Harry si rozsvítil hůlku kouzlem Lumos – kolem žlutého světla byl temný kruh, kterého si naštěstí v šeru, které v obchodě panovalo, nikdo nepovšiml – a slezl po žebříku do díry, nechránil si záda, ale protože se dnes večer cítil poněkud nezodpovědně, nepřipadalo mu to překvapující. Vzduch ve sklepě byl zatuchlý, stejně jako na Temné straně. Harry obnovil Lumos a rozhlédl se po hrubých regálech plných třpytivých věcí.

Na chvíli ztuhl, ani nedýchal. Tohle místo znal ze svého posledního divného snu. Donutil své srdce znovu se rozeběhnout a začal si prohlížet předměty na policích. Kupodivu jich zde bylo prokletých méně, než nahoře v obchodě. Většina z nich měla cenu jen sama o sobě, například zlaté žezlo s masivním rubínem na vrcholu. Harry vyvolal identifikační kouzlo na zjištění stop, které zavířilo v inkoustových obláčcích, a vzduch kolem něj ještě zhutněl. Odhalil vlastní stopy a ještě dvoje jiné, starší. Předpokládal, že ty, které vedly nejkratší cestou, patří zloději, který šel jen pro jedinou věc, zatímco ty klikaté jsou majitelovy, který kontroloval, co všechno zmizelo. Obnovil kouzlo a přikrčil se, aby si stopy prohlédl podrobněji. Byly od špičatých bot s úzkým podpatkem.

Vyšplhal po žebříku nahoru. „Loupež se stala před dvěma dny,“ řekl. Věděl to ze svého snu, ale myslel si, že to mohl vysvětlit tím, že mu to prozradilo detekční kouzlo.

Tonksová nepromluvila, čekala, co na to poví Borgin. Harry se na něj snažil použít nitrozpyt, ale muž dokázal své myšlenky dobře skrýt.

„Nebyl jsem si jistý, jestli to chci nahlásit,“ řekl Borgin opatrně a nepatrně se od Harryho odtáhl.

„Proč jste to nakonec udělal?“ zeptal se Harry, přestože k tomu neměl žádný důvod, ani pověření od Tonksové.

„Obával jsem se toho, kdo ten zloděj je,“ vykoktal Borgin. „Například… Myslel jsem, že třeba pan Burke utekl, nebo tak nějak. Však víte. On by věděl, jak se do sklepa dostat…“

Lže, pomyslel si Harry, ale také má rozum. Harry nevěděl, jak se dál ptát, protože kdyby muže obvinil ze lži, mohl by se zatvrdit.

„Podíváme se na to,“ ujistila ho Tonksová. „Nikdo jiný by to neuměl?“

„Ne,“ odpověděl Borgin, ale na rtu se mu objevily kapičky potu.

„Proč ses nabídl, že půjdeš do toho sklepa?“ zeptala se Tonksová, když vyšli na ulici.

„Cítil jsem, že by to mohlo být užitečné,“ odpověděl Harry, což byla pravda jen částečně. Vlastně se cítil nezodpovědně a tohle malé nebezpečí potřeboval, aby se zbavil myšlenek na jiné věci. „Zlodějovy boty byly zvláštní, jakoby ženské, špičaté s úzkým podpatkem.“

„Zloděj zanechal stopy?“ zeptala se šokovaně. „Nedává to smysl. Dokáže otevřít sklep a neobtěžuje se odstranit stopy z podlahy… To je docela šílené.“

Šli dál a Harry přemýšlel, jestli má Tonksové říct o svém snu. Uvažoval, zda není náměsíčný, jak navrhoval Rodgers. Nevěřil tomu, ale červík pochybnosti už se ho držel. Ale dobré bylo, že takovéhle boty neměl.

Když se dostali k drolící se cihlové zdi na konci Obrtlé ulice, s někým se ramenem srazil. Postava v kapuci se zachichotala, když sebou leknutím trhl.

„Je zase červen,“ zazpívala osoba postarším hlasem. „Caesare, pozor na červnové Idy,“ dodala a šťouchla Harryho do hrudi dlouhým kostnatým prstem. „Všichni tvoji nepřátelé budou v ty dny toužit po tvé krvi.“

„Harry, pojď,“ řekla Tonksová, protože Harry se zastavil a mnul si bolavé místo. „Pojď.“

„Dobře,“ zahalil se Harry těsněji do pláště. „Kdy jsou Idy?“ zeptal se

„Patnáctého, třináctého, nebo tak,“ odpověděla nepřítomně Tonksová. „Co na tom záleží… Je to prostě bláznivá babka.“

„Třináctého,“ zaskřehotal babčin hlas za nimi. „Je to šťastné číslo pro všechny…“ Odcházela a zase si prozpěvovala.

Asi hodinu hlídkovali v Příčné ulici a pak se vydali do Devonu. Na rušné ulici se Tonksová zastavila a zavětřila. „Hranolky. Pojď, dáme si něco k jídlu.“

Nechali se vést vůní za roh a najedli se u rozpraskaného stolu v jasně osvětleném krámku. Harry se nejprve na jídlo vrhl s chutí, vyvolanou dlouhou chůzí a stresem, ale rychle ho to přešlo a už páté sousto se mu polykalo hodně těžko. Odstrčil plastový talíř s poznámkou, že asi nemá takový hlad, jak si původně myslel. Ale bylo to čím dál horší, a když vyšli zase na ulici, připadalo mu, jako kdyby měl v krku kožešinu, která ho dusila. Musel se opřít o popelnici, aby neupadl, když zvracel.

„Harry, jsi v pořádku,“ zeptala se Tonksová vylekaně.

Harry dřepl na bobek. Zamotala se mu hlava. „Jo, vydrž.“ Podařilo se mu to říct docela klidně. Vytáhl hůlku, uklidil ten nepořádek a pak si uvědomil, že nemůže, nebo lépe řečeno: nesmí. Napadlo ho, jestli by se odsud dokázal přemístit domů, bylo to přeci jen dál, než z Londýna. „Musím se umýt,“ vysvětlil. Prohlédla si ho ve světle Lumos.

„Budu tady kolem,“ řekla.

Harry si až pak uvědomil, že se mu jako domov objevil dům v Shrewsthorpe a musel to změnit. „Nechci Hermionu takhle pozdě vylekat… Stačí, že jí probudím potom. Nemohli bychom jít k tobě?“

Tonksová kývla a Harry se přemístil. Objevila se hned za ním, a zatímco se skláněl nad umyvadlem v zářivě bílé koupelně, ustaraně se mračila nad tím, jak zareagoval na hranolky se smaženou rybou.

„Mám někoho zavolat?“ navrhovala. „Nechceš jít domů a vyspat se?“

„Ne, dej mi minutku,“ řekl Harry přesvědčený, že když se bude hodně snažit, dá se dohromady sám. Vrátil se do pokoje, sedl si na pohovku a přitiskl si dlaně na oči. Uzavři svou mysl, víš přece jak na to, prohnalo se Harrymu myslí, bohužel Snapeovým rozhodným a přísným hlasem. Bolest takto vyvolaná okamžitě zablokovala všechny ostatní bolesti a za okamžik už byl volný a dýchalo se mu lehce, cítil se zase skoro sám sebou.

„Už je to lepší?“ zeptala se Tonksová, když se narovnal. „Dáš si čaj?“ Když kývl, postavila konvici na stůl, kouzlem přivolala šálky a konvici s vodou ohřála. „Mluv se mnou, Harry. Co se děje?“

„Já nevím. Tak hrozně už jsem se dlouho necítil…,“ zmlkl, protože nechtěl riskovat svou nově nabytou rovnováhu tím, že bude příliš přemýšlet. „Měl jsem pocit, jako bych se dusil nějakou kožešinou nebo co?“

O chvíli později si postěžoval: „Všechno je špatně.“ Pomyslel na Snapeovo nepříjemné odhalení. „To není fér.“ Okamžitě musel zase uzavřít svou mysl, předklonil se a zavřel oči. Tonksová moudře nezasahovala. Když zvedl hlavu, podala mu šálek čaje. Silná ovocná vůně udělala se stavem jeho mysli zázrak, jako kdyby byl pronásledován někdo jiný. Vycítil, že se mu znovu chystá nabídnout doprovod domů a tak se připravil na to, že bude trvat na dokončení své hlídky. Ale pak se zamyslel nad tím, že měl štěstí, že nemusel použít příliš magie a možná by to štěstí neměl pokoušet.

Vstal, zkontroloval, jestli má všechny věci a zjistil, že mu chybí peněženka. Znovu prohledal všechny kapsy. „Nemám peněženku,“ oznámil mdle, držel sám sebe pod kontrolou.

„Oh,“ vydechla Tonksová. „Musí jí mít Grizzie… Ta babka, co do tebe vrazila. Bývala to kapsářka.“ Tonksová to řekla klidně, za což jí byl Harry vděčný, taky mu mohla oprávněně vynadat. Napila se čaje a zašklebila se, jak byl horký. Harry k němu chvíli čichal a pak odložil plný hrnek na stůl.

„Děravý kotel,“ řekla Tonksová a přemístila se. Harry ji následoval a musel popoběhnout, aby ji dohnal, už vycházela zadními dveřmi ven. Průchod na Příčnou ulici byl už otevřený a Harry jím musel proskočit, aby se mu nezavřel před nosem. Spěchali, za což byl Harry rád, alespoň bude ta záležitost s jeho peněženkou rychle vyřešena. Uvědomil si, že to je téměř polovina všech jeho peněz a bez Snapea už jich víc mít nebude. Zatočili do Obrtlé uličky a Tonksová do Harryho šťouchla, aby byl ve střehu, což ho vytrhlo z myšlenek na to, jak velmi je na tom muži závislý ve všech aspektech svého života.

Tonksová kouzlem otevřela železné dveře asi uprostřed uličky a nad úzkým schodištěm zaklepala na ztrouchnivělé dřevěné dveře.

„Už jste tady.“ Stařena otevřela dveře. „Trvalo vám to dost dlouho,“ zkritizovala je. Sklonila se pod nízkým trámem podpírajícím strop v místech, kde stál stůl s kotlíky na výrobu lektvarů. „Připravuju si svůj oblíbený nápoj. Dáte si se mnou?“ Na stole ležela Harryho kožená peněženka, její šňůrky byly rozvázané. Stařena vhodila galeon do bublající sklenice mléčné tekutiny. Okamžitě se změnila na lesklou a zlatavou, babka okamžitě polovinu sklenice vypila. Utřela si rty a řekl: „Páni, to mi chybělo.“

Zvedla peněženku a hodila ji překvapenému Harrymu. „Takže,“ řekla a vrásky v obličeji se jí prohloubily, jak se usmívala, „výcvik neprobíhá tak skvěle, jak jsem četla. Dostal jste zásah a musíte se zlepšit.“

Harry se podíval na Tonksovou, jestli to ta žena myslí vážně. Tonksová protočila očima. „Grisley Teabergová nás prostě dobře zná a tak se může vytahovat.“ Založila si ruce v bok. „Vypadá to, že se chce nechat zavřít,“ vyhrožovala.

„Eh,“ mávla babka rukou. „Jen jsem chtěla dostat za své služby zaplaceno, to je všechno. Takže můžete jít.“

Tonksová zavrtěla hlavou a zamířila ven. Harry se u dveří otočil. „Když už jsem za to zaplatil, co se stane třináctého?“

Grisley pozdvihla své huňaté šedé obočí. „Už jsem ti to řekla, chlapče. Běž!“ mávla rukou a dveře se zabouchly.

Dole pod schody se Harry zeptal Tonksové: „Dokáže opravdu věštit? Vypadá spíž, že jí jdou lektvary.“

„Dělá jen to, za co dostane zaplaceno,“ řekla Tonksová cestou tichou tmavou uličkou. Když si ve světle lampy všimla Harryho vyčkávavého pohledu, zasmála se. „Ano, i to. Je docela dobrá v lektvarech.“ Harry překontroloval obsah své peněženky a zjistil, že chybí jen ten galeon. „Prodává teď v Obrtlé ulici lektvary krásy,“ pokračovala Tonksová. „Ale není příliš důvěryhodná.“

*****

Lupin stál před Snapeovým stolem a hleděl na něj. Snape seděl za stolem, prsty měl propletené a klouby na nich úplně bílé, jak pevně si ruce tiskl. Chodba za zavřenými dveřmi jeho kabinetu byla neobvykle tichá – studenti vyhledávající potíže teď pilně studovali, konec školního roku se blížil.

„Severusi, nepotřebuješ něco? Večeři, například?“

Snape ho ignoroval.

„Málem mi tě je líto,“ řekl Lupin. „I když máš štěstí, že je tvoje vnitřní temnota většinu času držena na uzdě. Někteří z nás jí musí čelit každý měsíc.“

Snape hlasitě vydechl. „Měl jsem radost, když jsem tu věštbu vyslechl,“ připustil, „Harry měl pravdu. Radost, že vím něco, co ví jen Brumbál.“ Židle zaskřípala, když se opřel, zřejmě to potřeboval někomu vysvětlit. „Ale neběžel jsem s tím k Voldemortovi. Chtěl jsem zjistit, o kom se věštba zmiňuje. Třebaže jsem chtěl být taky připravený na to, kdyby se můj Pán ptal. Taky by to zvýšilo důležitost té vzácné znalosti.“ Otočil se a zadíval se do hořící svíčky. „Byli to jasně Longbottomovi. Alice Longbottomová stále pracovala jako bystrozorka, i když byla těhotná. Všichni to mohli vidět.“ Snape udeřil pěstí do stolu. „Nevěděl jsem, že Potterovi čekají dítě. Nikdo to nevěděl.“

„Řekl jsi to Harrymu?“ zeptal se Lupin.

Snape zavrtěl hlavou. „Měl jsem radost,“ řekl jako by odsuzoval sám sebe. „Čekal jsem odměnu.“ Odmlčel se, svíčka zaprskala a zablikala. „Nejvíc ze všeho jsem měl radost, že Voldemort není nezničitelný. Ten, v jehož moci je porazit Pána zla… Trápilo mě to, vzhledem k tomu, jak dlouho to mohlo trvat, pokud v tom nebyl nějaký háček, jak to u věšteb bývá.“

Lupin sledoval Snapeovu ostře řezanou tvář v jasném světle svíčky. „Takže Voldemort se tě zeptal… na koho si myslíš, že se věštba vztahuje?“

„Ano. Ale buď na můj názor nedal, nebo si myslel, že se ho pokouším zmást. Brzy potom začal lov na Potterovi, jeho stoupenci byli zděšení, nevěděli, proč je tím tak mimořádně posedlý.“ Jeho rty sebou cukly. „Byl jsem jediný, kdo to věděl, těšilo mě být důvěrníkem Temného pána, připadal jsem si v bezpečí… Ironie je, že Potterovi byli schováni opravdu dobře, dokud nebyli zrazeni.“

Snape zíral na své propletené prsty.

„Mám si jít znovu promluvit s Harrym?“ nabídl Lupin.

Snape zavrtěl hlavou. „Pokud by chtěl se mnou mluvit, ví, kde mě najde.“

Ozvalo se zaklepání a dveře zaskřípaly. Snape přimhouřil oči, aby rozeznal osobu na temné chodbě. „Candido?“ zeptal se a Lupin okamžitě odcházel s omluvou, že má nějakou práci.

Sotva se dveře zavřely, Candida se zeptala: „Tvoje sova nebyla příliš podrobná… Co se stalo?“

„Harry se odstěhoval,“ vysvětlil Snape.

„V tom případě si vzal jen pár věcí. Příliš toho nechybí. Jeho domácí mazlíček vypadá opuštěně, ale nenechá mě se přiblížit.“

Snapeovy oči se rozšířily. „On tam nechal svou chimrian?“

„To světle fialové zvíře? Ano.“

„Nakrm ji a vyměň jí vodu, a přines mi ji, až budeš moct. Postarám se o ni. Překvapuje mě, že si ji nevzal.“

„Dělá mi starosti, proč odešel, a bála jsem se, jestli jsem neudělal něco, co ho rozrušilo. Vypadalo to, že spolu docela vycházíme…“

„Ty za to nemůžeš,“ řekl unaveně a vstal. „Myslel jsem, že jsem to v dopise dostatečně vysvětlil.“

Obešla stůl. „Vypadáš hrozně, Severusi.“

„Ztratil jsem mnohem víc, než jsem si uvědomoval, že mám,“ řekl. „Malý Harry měl pravdu. Mám odpovědnost za svého Harryho.“

Všechno jí vysvětlil: o ztracené vzpomínce, o informacích pro Voldemorta i o Harryho zděšení, když se to dozvěděl. Říkal to všechno hlasem tak plochým, jako by byl bez citu.

Candida ho pohladila po paži a snažila se zjistit, co se za tím monotónní vyprávěním skrývá. „Chci se ujistit, že to chápu… Harry věděl, že ses k Voldemortovi přidal dobrovolně?“

Snape přikývl. „Popíral význam, jaký to pro něj mělo. Viděl jsem, že to dělá. A to, že mě tak houževnatě bránil, vypovídalo o jeho hluboce zakořeněné nejistotě.“

„Možná to, že tu jsi pro něj… mu stálo za to, aby to ignoroval,“ navrhla a znělo to docela smysluplně.

Snapeovy oči už nebyly tak vzdálené. „Jsi příliš optimistická.“

Poklepala prsty o stůl a skousla si ret. „To, co očekávám, že jsi udělal, nebo z čeho máš strach, že jsi udělal, je na první pohled relativně neškodné. Jen to má poněkud větší následky.“ Díval se na ni a ona mu jeho pohled oplácela.

O půl kroku k ní přistoupil. „Můžeš mi to odpustit?“

„To není dlouhodobá záležitost. Jestliže lituješ toho, co jsi udělal, já už jsem se rozhodla, že jsem ochotná odpustit ti víc, než tohle.“

Snape si prohrábl vlasy. „Musím přiznat, že jsem si zvykl, že nejsem sám.“

V očích se jí soucitně zablýsklo, než sklopila zrak. „Harry se vrátí,“ řekla. „Je to bezvadný kluk.“

Snapeova ruka se dotkla jejího ramene. „Je zraněný. Nebude se chovat racionálně, pokud to tak je. Proč jen jsem tu vzpomínku nezahodil a nepoužil na své kolegy paměťové kouzlo.“

Zvedla hlavu. Stáli u sebe velmi blízko. „Proč jsi to neudělal?“

„Proč to neudělal Albus?“ zeptal se naštvaně. „Nevěděl jsem, že… Bál jsem se, že ta vzpomínka má nějaký skrytý význam.“ Zaváhal a pak řekl: „Albus Brumbál byl mým pánem mnohem déle, než Temný pán, a v mnoha ohledech to bylo tvrdší pán, náročnější mnohem komplikovanějším způsobem a bylo složitější mu porozumět.“

Poodstoupil a tím jí vybídl, aby řekla: „Jestli chceš, abych si s Harrym promluvila, udělám to.“

Snape zavrtěl hlavou. „Nech ho být.“

„Mám se odstěhovat?“ zeptala se.

„Jenom jestli chceš, ale mohlo by to pro tebe být bezpečnější.“

„Zůstanu. Harry se může vrátit pro své věci.“ Přešla za ním ke knihovně. „A tvůj domácí skřítek by byl smutný,“ dodala a pohladila ho po zádech.

*****

Harryho pronásledoval smutek a stres až do konce hlídky. Nechtěl to vzdát. Poslední věc, kterou chtěl, bylo, aby si o něm Tonksová myslela, že je takové dítě. Ale nechal jí, aby ho po hlídce doprovodila k Hermioně.

V chodbě před Hermioniným bytem Tonksová řekla: „Uvidíme se v pondělí, Harry.“ Pohladila ho po ruce a dodala: „Je mi líto, co se stalo mezi tebou a Severusem.“

„Díky,“ řekl Harry, měl pocit, že se stěny přibližují a tak se chtěl co nejrychleji dostat pryč.

Sedel na pohovce, kterou nemohl bezpečně přeměnit na postel a cítil, jak se bolest vrací i přes jeho urputnou snahu zahnat ji pryč. Křivonožka seskočil z police a zamrkal na něj, jeho oči vypadaly ve světle lampy nepřirozeně veliké. Harry si promnul čelo a složil hlavu do dlaní. Potřeboval jedno velké paměťové kouzlo. Strašně si přál přestat si pamatovat, jak o něj bylo pečováno, zvláště někým, kdo se o něj předtím nikdy nestaral a musel tomu věnovat hodně úsilí, proto nebylo možné to ignorovat.

Zajel si prsty do vlasů a zatahal za ně. Bylo nezodpovědné ztratit kontrolu a vzbouřit své emoce vzpomínkami v bytě své kamarádky, která neměla představu, jak nebezpečné by to mohlo být. Zvedl hlavu a rozhlédl se. Křivonožka o něj ztratil zájem, lehl si na podlahu a úhledně pod sebe srovnal tlapky. Harry zmateně zamrkal. Necítil se, jako by ztratil kontrolu, navzdory bolavému srdci se cítil lépe. Bylo to, jako kdyby bolest ze ztráty rodiny byla odlišná od jeho předchozí bolesti ze zrady i když spolu byly propojené.

Vytáhl hůlku a pokusil se o jednoduché kouzlo, vznášel knihu, která ležela na stole. Zpočátku to vypadalo normálně, ale pak se objevily černé přízračné obrysy a Harry rozeznal černé úponky, které se na něj snažily z podlahy dosáhnout, tady nebyla žádná ochranná kouzla. Křivonožka, ve snaze utéct a schovat se pod dřezem, shrnul koberec. Harry kouzlo zrušil a zachytil knihu, aby nebouchla o stůl. Inkoustový dým se rozptyloval jen pomalu a on zoufale přemýšlel, co má, sakra, dělat.

Poslední komentáře
22.04.2011 18:24:00: Hele a nejsou to náhodou březnové idy spíš než červnové??
17.01.2011 11:10:17: ahoj... dekuju za krasny preklad... k tehle povidce jsem se dostala dost nahodou a tak mne prekvapil...
15.01.2011 19:34:26: Tak obě povídky, jak Resonance tak Revolution, jsem přečetla jedním dechem. smiley Za prvé jsou to výb...
14.01.2011 19:35:29: Tak tohle nevypadá dobře. Snape se z toho vylíže (ona si ho Candida zachrání), ale Harry... co se do...