Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

26. kapitola

Tma a světlo

V pondělí při výcviku si Harry připadal od svých kolegů podivně odtržený. Nikdo, kromě Tonksové, nevěděl, že se odstěhoval a že v současné době nemá žádnou rodinu. Cítil se ztracený, když si sedal ke svému stolku a pečlivě si před sebou rovnal knihy a brk. Nedokázal si vzpomenout, jak to dříve zvládal, třebaže si pamatoval, že byl nezávislý většinu svého života. Divoce se snažil tyhle myšlenky odsunout.

Pokusil se předstírat, že je úplně všední ráno a sledoval Vineeta, který se usazoval vedle něj. „Nandi byla hodně ohromená, když jsi v sobotu odletěl ze zápasu,“ řek Ind. „Chtěla, abych ti řekl, že jsi velkolepý Pakshiraja.“ Vypadal potom nervózně, což Harrymu příliš nepomohlo.

„Co to je?“ zeptal se, zvědavost potlačila jeho problémy.

„Raja, ptačí král,“ vysvětlil Vineet. Následovala dlouhá odmlka, než se zeptal: „Nečetl jsi o něm žádné příběhy?“

Harry zavrtěl hlavou a odhrnul si vlasy z očí, pomyslel si, že by si je měl ostříhat, ale pak ho napadlo, že je to vlastně jedno. Jeho odpověď Vineeta trochu rozrušila, ale Harrymu to ve světle jeho vlastních problémů připadalo nedůležitě a tak už se dál neptal.

Dorazila Kerry Ann a plácla Harryho po rameni. „Máš štěstí, že jsi neměl v pátek službu jako já a Vineet. Skoro na celý den jsme uvízli v chráněném bytě v Devonu.“

„Kerry Ann nemá ráda nicnedělání,“ vyjádřil svůj moudrý názor Vineet.

„Já taky ne,“ přiznal Harry. „Co se stalo tak mimořádného, že bystrozory odvolali?“ zeptal se.

Vineet pokrčil rameny. „Nezkontroloval jsem knihu hlášení,“ řekl tiše.

„Ty jsi…,“ začal Harry.

„Já to udělala,“ ozvala se Kerry Ann. „Bylo tam: Pozor další sch.“

Sch?“ opakoval Harry.

„Možná schůzka,“ navrhl Vineet.

Přišel Rodgers, museli svůj rozhovor ukončit a vytáhli knihy.

Nejlepší částí dne bylo posilování – které měli jen dvakrát týdně – kde si Harry mohl vybít svou jedovatou energii na činkách. Aaron, který čekal, až na něj přijde řada, se zeptal: „Zkoušíš mě dneska trumfnout?“

„Ne,“ odpověděl Harry a přidal si další závaží.

„To je dobře,“ mínil Aaron, „protože dneska jsem nějaký líný.“

S končetinami roztřesenými nadměrnou zátěží a mozkem otupělým fyzickým vyčerpáním se Harry postavil proti Kerry Ann při nácviku kouzel. Možná to bylo tím otupělým myšlením, nebo prostě sebezapřením, které mu umožnilo uvažovat dopředu, vyslal proti ní obyčejné zmrazovací kouzlo a výsledek je vylekal oba. Modrobílý paprsek byl zahalen v obalu černém jako uhel a ve vzduchu rotoval i potom, co se ho pokusil zastavit. Na šatech Kerry Ann praskal černý led dlouho poté, co kouzlo odeznělo, a Harry se musel držet, aby na ní instinktivně nevyslal ohřívací kouzlo. Byl zoufalý, že jí nemůže pomoct. Přistoupil ke kolegyni, která byla ztuhlá chladem. Rodgers rychle použil své vlastní ohřívací kouzlo, zkontroloval jí a otočil se k Harrymu.

„Co to bylo?“ chtěl vědět Rodgers.

„Já… moje magie je dneska trochu zvláštní,“ vysvětloval Harry neochotně.

Rodgers na něj vrhl rozčílený pohled, který rychle vybledl, když zavrtěl hlavou. Vineet s Aaronem byli také zvědaví, co se stalo. „Také bych řekl,“ poznamenal Rodgers. „Nikdy jsem neviděl takhle někoho zmrazit. Pokud jsou všechna vaše kouzla taková, měl byste dneska nácvik vynechat.“

Harry si vzpomněl na neděli, kdy se vyvaroval téměř všech kouzel, nemohl proto instruktora uklidnit tím, že některá jsou v pořádku. Když neodpověděl, Rodgers řekl: „Tristan potřebuje někoho, kdo by mu pomohl v archivu… Proč byste nemohl strávit odpoledne tam?“ Když se Harry otočil k odchodu, Rodgers dodal: „Očekávám, že do zítřka budete v pořádku, Pottere.“

Harry se neohlédl, jen přikývl a zavřel za sebou dveře.

Tristan Rogan seděl v archivu na podlaze obklopen stohy složek.

Zvedl k Harrymu svou dětsky upřímnou tvář. „Byl jsem pověřen, abych vám pomohl,“ vysvětlil Harry.

Rogan zamrkal. „Opravdu? No to opravdu potřebuju. Přistrč si stoličku, nebo si sedni na podlahu… Jak chceš.“

To, že je jeho pomoc potřebná, zvýšilo Harrymu náladu. Sedl si na nízkou stoličku vedle hromady dokumentů. „Dostali jsme se do slepé uličky…,“ řekl Rogan. „Proto tohle děláme. Hledáme všechny zmínky týkající se očarované keramiky, nebo jiných objektů, nebo něčeho co bylo spojováno s Mertonem. Tady je seznam.“ Podal mu pergamen obsahující chaotický seznam různých položek s šipkami a poznámkami.

Harry se seznam pokusil zapamatovat, pak sebral vrchní složku z nejbližší hromady a začal v ní listovat. Naštěstí to byla jedna ze starších, takže rukopis v ní byl dobře čitelný. Jednalo se o ukradená košťata, která byla později majiteli navrácena, když z nich bylo odstraněno brzdící kouzlo. Harry složku zavřel a odložil ji stranou, vzal si další.

O dvě hodiny později, když už měl Harry prsty úplně suché a svrběly ho, prohlásil Rogan, že končí. Harry našel jen jednu dosti vzdálenou poznámku o očarovaných zahradních trpaslících, kteří by popálili každého, kdo by sestoupil s pěšinky. Rogan se tomu objevu zasmál, připsal ho na dlouhý pergamen a udělal si poznámku na malou kartičku.

Rogan vstal a protáhl se. „Musím Reggiemu poděkovat, že tě sem poslal. Možná bys mi mohl pomáhat i zítra,“ navrhl nadějně.

„Možná,“ odpověděl Harry, nemyslel si, že by se jeho kouzla do zítřka zlepšila.

Když se vrátil do Hermionina bytu, kamarádka už byla doma. „Ron chtěl jít na skleničku, cítíš se na to?“

„Ne,“ řekl Harry a upadl na gauč.

„Neřekla jsem mu, že bydlíš tady. Myslela jsem si, že mu to budeš chtít říct sám. Taky jsem myslela, že by se mohl chovat nepříjemně, kdyby se všichni dozvěděli, jak to dopadlo.“

Harry si přitáhl batoh a hledal v něm knihu. Připadal si nepředvídatelně náladový a nejistý a to mělo za následek, že byl podrážděný. „Stejně nemám pocit, že bych měl jít ven.“

Přeměnila dřevěnou židli na pohodlné plyšové křeslo a zabořila se do něj. „Upřímně řečeno, já zase nemám náladu na Levanduli.“ Vzala ze stolu tlustou právnickou knihu a nalistovala obsah. „Uděláš čaj?“

Harry vstal a šel do kuchyně, naplnil konvici vodou, vyprázdnil čajítko, naplnil ho novými čajovými lístky a celé to přinesl do obývacího pokoje a postavil na stolek před svou kamarádku.

O chvíli později, když se pokusila nalít si čaj, poznamenala: „Ty máš rád studený čaj, Harry? Nebo spíš čaj vylouhovaný ve studené vodě, měla bych říct.“

„Nemáš rychlovarnou konvici,“ prohlásil Harry a sám věděl, že to zní směšně.

Hermiona se na něj zadívala zúženýma očima. „Mezi těmi všemi kouzly a štíty které se učíš, jsi zapomněl, jak udělat ohřívací kouzlo?“

Harry se zachmuřeně díval na pruhovanou čajovou konvici, ale nevypadalo to, že ta mu nějak pomůže. „Moje magie nepracuje správně.“

Zírala na něj. „Harry, to je strašné.“ Zavřela knihu, odložila ji a sepjala ruce v klíně. „Jak jsi, při Merlinovi, mohl na ministerstvu cvičit?“

„Strávil jsem den v archivu, ale Rodgers, to je můj instruktor, chce, aby to zítra už bylo v pořádku.“

„Magie může zeslábnout, když jsi smutný, ale u tebe jsem to nikdy neviděla.“

„Není slabá. Je jen divná. Temná,“ přiznal Harry a zkroutil se mu žaludek. „Moje kouzla jsou teď obalena černou magií.“

„Harry, to není možné,“ namítla s úzkostí v hlase.

Harry nahněvaně vytáhl hůlku a ohřál konvici, kolem které se ovinula temná mlha. Vzduch se naplnil zápachem hnijícího čaje. Harry ignoroval úponky temnoty, které se k němu vzpínaly, protože se musel soustředit na ukončení kouzla. Jeho účinek ale slábl dlouho, a když se tak stalo, Hermiona nechala konvici zmizet. „A to jsi neviděla ty temné tvory, kteří se tou magií přicházejí krmit.“

Hermioniny oči byly kulaté jako talíře. „A ty je můžeš vidět?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Harry nešťastně. „Byl jsem ve světě, kde žijí.“ Zamyslel se nahlas. „Ale teď přicházejí jinou cestou. Obvykle se objevují ze spáry mezi podlahou a stěnou. Možná dokážou dosáhnout na magickou energii, aniž by tou spárou prošli.“

Hermiona polkla. „Cítíš se dobře?“

„Ginny je taky viděla, jestli mi nevěříš.“ Harry se opřel a založil si ruce na prsou.

„Věřím ti, Harry. Jen jsem…“ Vstala a odmávla s cesty nějaké knihy, aby měla víc místa k přecházení po místnosti. „Harry… Myslím, že bys žádná kouzla dělat neměl,“ řekla zamyšleně. „Podívám se do knihovny, jestli nenajdu něco, co by ti mohlo pomoci. Existuje spousta publikací o emocionálním vlivu na magický výkon.“

Harry si promnul obličej a zamumlal: „Mám pocit, jako bych měl hrudník rozdělený na dvě části a moje magie proudí tou mezerou…,“ zmlkl, protože z toho pocitu byl ještě zoufalejší.

„Ach, Harry,“ řekla soucitně. „Vypadá to, že se taky potřebuješ pořádně vyspat. Proč si nevezmeš nějaký ten mudlovský prášek, co tu mám, a nejdeš si lehnout?“ Vzala ho za ruku a donutila ho vstát. „Přeměním pro tebe postel. Teď už se nedivím, že jsi spal na gauči. Proč jsi mi to neřekl hned?“ pokárala ho jemně.

*****

Druhý den, ještě trochu omámený mudlovskými léky, po kterých ho ale nestrašily špatné sny, vstoupil Harry do výcvikové místnosti a řekl Rodgersovi: „Moje magie ještě není v pořádku.“

Vineet a Kerry Ann, kteří už také přišli, se zadívali na Rodgerse, aby viděli jeho reakci. „Nechtějte, abych vás poslal dolů na Odbor záhad, aby zjistili, co s vámi je, Pottere…,“ zasmál se neklidně Rodgers. „Mnoho dalších možností nemám. S tím, co jsem včera viděl, léčitelé pomoci nemohou.“

Harry chtěl něco říct, ale neměl žádnou omluvu, ani ujištění, že se to co nejdříve zlepší. Takže neřekl nic.

„No, Tristan mi slíbil, že mi dá svého prvorozeného, když mu dneska zase pomůžete. Takže až skončíme s teorií…“

„Díky,“ řekl Harry vděčně. Posadil se na své místo

„Máte štěstí,“ řekl Rodgers, „že se kouzla tak rychle učíte, jinak byste musel odejít, kdyby to trvalo déle.“

Odpolední hodiny v archivu uběhly v blaženém a tichém klidu. Harry už pročítal asi třístou složku, na které byl nápis: Debjit Thanakar. Kupodivu to jméno připadalo Harrymu nejasně povědomé, ale nevěděl odkud. Rychlý pohled na první stránku mu prozradil, že z Bradavic to nebude. Byl příliš starý, bylo mu čtyřicet šest. Spis měl jen tři stránky a obsahoval kopii mudlovského imigračního víza. „Proč je tady tohle?“ ukázal složku Roganovi.

Rogan opatrně odložil tlustou složku, ve které listoval, a vzal si tu od Harryho. „Je to kouzelník, tak se musíme ujistit, že máme kopie všech mudlovských dokumentů, které se ho týkají. Kouzelník, který poruší mudlovské zákony, poruší klidně i ty kouzelnické.“

Harry odložil složku na komínek těch, které už prohlédl a vzal si další, pořád přemýšlel, odkud to jméno zná.

*****

„Harry,“ ozvala se Hermiona opatrně, když večeřeli špagety z konzervy.

„Co?“

„Je teď Severus opravdu jiný, než byl?“

Harry svedl oči od knihy, kterou při jídle četl a pokusil se pochopit její otázku. Nedávala mu smysl. „Co?“ zopakoval.

Hermiona odložila vidličku a sepjala ruce. „Co se snažím říct, je… V čem je jiný, než byl, řekněme v pátek předtím, než ses dozvěděl…“

„Tehdy to nevěděl,“ řekl Harry ostře. „Teď to ví.“

„Ale to jen znamená, že ti nelhal,“ řekl a Hermiona.

Harry se zadíval na hromadu knih vedle stolku. „To ano,“ připustil. Myslet na to bolelo a on si nechtěl rozdírat stále ještě otevřenou ránu dalšími bolestnými úvahami.

„Harry,“ řekla tónem, který si moc dobře pamatoval z Bradavic. „Myslím, že budeš muset profesoru Snapeovi odpustit. Musíš se přenést přes to, co tě trápí, jinak se tvoje magie nezlepší.“ Řekla to hodně opatrně, jako kdyby čekala, že vybuchne.

Ale Harry v sobě žádnou zlost neměl. Byl prázdný, ani hněv v něm nezbyl, cítil jen dutou prázdnotu, kterou v něm zanechala zrada. Byl zase sám. Vypadalo to, že k němu nikdo není loajální a ta myšlenky podlamovala jeho vůli. „Nevím, jestli to dokážu,“ odpověděl. Hlavně byl znepokojený tím, že by tak nastavil špatný precedens. Že by tím pro Severuse nastavil nějaký špatný vzor. Ta myšlenka byla tak nesmyslná, že ji Harry zapudil a okamžitě na ni zapomněl.

Hermiona si promnula čelo. „Myslím, že to musíš zkusit. Všechno, co jsem si dnes o tom přečetla, říká, že musíš odstranit stres. Tvoje magie by mohla být poškozena trvale, kdyby to trvalo příliš dlouho, mohla by slábnout nebo by se stala nepředvídatelnou. Ale nikdo nic nenapsal o lidech, jejichž kouzla jsou obalena temnotou.“

Její zájem byl očividný. Harry se pokoušel představit si, jak Snapeovi odpouští, že Voldemortovi prozradil věštbu, které vedla ke smrti jeho rodičů; to prostě nedokáže zvládnout. „Nemůžu to udělat,“ řekl a s nemalou bolestí pomyslel na to, co všechno tím tvrzením ztrácí.

„Nemyslím si, že si můžeš vybírat,“ řekla Hermiona odvážně.

„A bude to opravdové odpuštění?“ zeptal se Harry zmateně.

„Potřebuješ cokoliv, co bude fungovat, Harry,“ řekla. „Ne že bych nebyla ráda, že tu jsi, dokonce i když jsi tak smutný, ale máš domov.“

„Měl jsem domov,“ odporoval Harry a srdce se mu sevřelo.

„Pořád máš, tím jsem si jistá.“

„Dostala jsi od Severuse sovu, ne?“ zeptal se Harry podezíravě.

Hermiona rozzlobeně škubla klopami svého županu. „Ne, nedostala. Tohle je jen Hermionin názor, víš?“ Sklopila hlavu. „Promiň,“ zašeptala. „Jen mě to trápí.“ Zřejmě si všimla Harryho překvapeného pohledu, tak dodala: „Snažila jsem se to posoudit spravedlivě, včetně toho, co se děje s tvou magií, ale nemohu jen stát stranou a dívat se, jak se ničíš.“ Spustila ramena a pokračovala: „Viděla jsem, jak jsi šťastný…“

Harry náhle vstal a šel pryč.

„Mrzí mě to,“ omlouvala se znovu. „Ale musela jsem to říct. Musíš odpustit i tohle, společně se vším, co už jsi zřejmě odpustit dokázal.“

Harry se k ní otočil, ale zíral na podlahu. Prázdnota v něm se přeskupila do méně bolestivé, byl rád, že za něj učinil rozhodnutí někdo jiný. Nemáš na výběr, znělo mu v hlavě. Tenhle pocit byl jiný než ten, který mělo před pár minutami. Cítil, jakoby se osvobodil už jen tím, že jiná volba nepřipadala v úvahu. Nebo možná to bylo tím, že se s tím smířil. Ať to bylo čímkoliv, konečně mohl myslet jasně.

„Promluv si s profesorem Snapem,“ řekl Hermiona tiše. „Zkus to, Harry, prosím.“ Prosila a emoce v jejím hlase ho osvobodily.

„Dobře,“ zamumlal, aby si zachoval trochu hrdosti. Třebaže poprvé během dne pocítil naději. „Myslím, že bych měl jít… hned,“ řekl a snažil se představit si, jak překonává tu bolestivou radu, aby si mohl se Snapem promluvit. Nemáš na výběr, zaznělo opět v jeho mysli a tak si vzal hrst letaxu a došel k malému krbu, téměř zazděnému Hermioninými přeplněnými policemi.

V Prasinkách bylo mnohem chladněji. Harry kráčel hlavní ulicí a vyhlížel, kdy se mezi starými budovami objeví hrad. Nedávný déšť zbarvil jeho zdi do tmava, zářila jen světla vysoko ve věžích. Za vesnicí se Harry přeměnil a rozeběhl se, potřeboval pohyb a let byl tím nejlepším.

Přelétl šedé, rozbouřené jezero, nad loukou nabral výšku a přeletěl zeď na jižní straně. Roztáhl křídla a zakroužil kolem jedné z věží. Vysoká okna ve Velké síni vesele zářila, což naznačovalo, že večeře je v plném proudu. Jasné okenní tabulky způsobily, že kamenné zdi vypadaly ve slábnoucím světle stále tmavší. Za oknem Snapeova kabinetu blikala svíčka. Harry se natočil, přiblížil se a tvrdě přistál na parapetu.

Postava uvnitř sebou trhla, když se na parapetu objevil obrys zahaleného muže. Okno se náporem větru otevřelo a bouchlo do zdi, muž mrštně vskočil do místnosti. Snape sklonil hůlku, když poznal Harryho.

Harry za sebou okno zavřel a všiml si, že šedé okenní tabulky zmizely. Otočil mosaznou kličkou a vstoupil do prostoru před stolem, hlavu měl skloněnou a kousal se do rtu. Bolest se opět zvýšila a přinesla s sebou zneklidňující dvojitou zradu, která způsobila, že se mu napjala ramena a nahrbil se. Jeho prsty se zkroutily jako drápy. Jak jsi to mohl udělat, Snape? pomyslel si podivně ostře; a vzápětí se podivil, proč si myslel, že ho Snape bude chtít poslouchat.

Harry si promnul čelo. Snažil se zase v sobě najít tu naději. Snažil se udržet ve své mysli události posledních dvou let, ale dobré pocity byly tak kluzké, že je dlouho neudržel. Zavřel oči a myslel na všechny ty malé věci, které Snape udělal, na ty, které tolik nebolely. Střeva se mu tou snahou zauzlovala a srdce mu znovu krvácelo nad tou zradou. Ale byla to jediná cesta, aby opět nalezl své racionální já a tak se přinutil to udělat.

Snape nepromluvil, ani se nepohnul, zatímco se Harry pokoušel to všechno zpracovat, dokonce ani jeho hábit nezašustil. Harrymu poklesla ramena, když se vzpamatoval. „Proč jsi to udělal?“ zeptal se a znělo to deprimovaně.

Chvíli bylo ticho, než Snape řekl: „Mělo to mnoho důvodů.“ Spustil ruce podél těla. Nevypadal povýšeně ani rozzlobeně, ale ani jako by byl sám sebou; nejasně Harrymu připomínal pana Weasleyho.

„Myslel jsem, že jsi pomáhal Brumbálovi,“ sykl Harry a cítil podivné znechucení při vyslovení toho jména.

„Sloužil jsem dvěma pánům… Vzpomínáš?“

Harry o tom uvažoval. Ohlédl se k oknu, docela by ho zajímalo, jak ho opravil, ale hněv ho vrátil zpátky k aktuálnímu tématu. „Nevadilo ti zradit mé rodiče?“ zeptal se neschopný odstranit ze svého hlasu bolest.

„Nezradil jsem přímo je,“ řekl Snape způsobem, jako by mu měl ukázat nějaké strašidlo. „Byl jsem si zcela jistý, že se ta věštba týká Longbottomových…“

Harry ho přerušil: „A poslat je na smrt bylo v pořádku?“

Když Snape promluvil, mluvil pomalu a opíral se při tom rukou o stůl. „Stále se stavěli Voldemortovi do cesty. Při každé příležitosti po něm šli. Jsem přesvědčený, že tehdy se jim Temný pán začal vyhýbat, protože mu působili potíže. Vyslat Voldemorta po jejich stopě znamenalo ušetřit jim potíže při jeho hledání.“

Harry na něj jen zíral a vybídl tím Snapea, aby dodal: „Byli to bystrozoři, Pottere, byla jejich práce vybojovat ten boj. Ani v nejmenším mě nenapadlo, že říct Pánovi zla o té věštbě, by pro ně mohl být rozsudek smrti.“

„Ale on si nemyslel, že jsou to oni,“ řekl Harry.

„Ne,“ přiznal Snape. „Ani na okamžik. A já jsem ho rozhodně nemohl přesvědčit, že to je jinak.“ Mávl znechuceně rukou. „Možná že počítal, že tvoje rodiče budou bránit tak tři lidé, ale s Longbottomovými jich bude něco kolem třiceti. Já nevím.“

„Opravdu ses snažil od toho Voldemorta odradit? Nenáviděl jsi mého tátu.“

„Ano, nenáviděl,“ souhlasil Snape pevně, jako by byl z toho obvinění unavený. Pak se ušklíbl a přiznal: „Ale nikdy bych neublížil tvé matce.“ Tón jeho hlasu byl zvláštní, Harry vzhlédl. „Bylo to tak,“ povzdechl si Snape a nervózně poklepal prsty o stůl. „Myslím, že Remus a já jsme měli v té době jednu společnou věc: tvá matka v nás udržovala víru v lidi.“

Snape sklopil svůj upřený pohled a oba ztichli. Harry se rozhlédl po místnosti. „Jak se ti povedlo spravit to okno?“

„Zrcadlem démonů, cos mi dal. Našel jsem, kousek dostatečně velký, který se k tomu hodil. Pokud démonovi ukážeš jeho obraz, musí něco rozbít a Zrcadlo démonů to být nemůže.“

Harry o sebe několikrát bouchl sevřenými pěstmi, potřeboval se v tom vyznat. „Všechna moje kouzla vypadají takhle.“ Snape sklonil hlavu a zavřel oči. „Hermiona si…,“ začal Harry, ale nedokázal pokračovat. Jeho myšlenky vířily příliš rychle a zarazil se na slově odpustit. I když možná nebylo co odpouštět, byl to jen špatný osud. Pokoušel se tomu uvěřit. Zopakoval si všechno, co mu Snape řekl. „Proč tě Brumbál nezastavil?“ zeptal se.

Snape si promnul kořen nosu. „Nechtěl.“

„Jak to myslíš?“ dožadoval se Harry, myslel si, že tohle je ta nejhloupější odpověď, jakou kdy slyšel.

Snapeova ramena se mírně narovnala, třebaže si ještě stále mnul nos. „Ušetřil jsem ho tím prohřešku. Ale to jsem se dozvěděl až mnohem, mnohem později.“ Harry se na něj zamračil, nechápal to. „Zapomněl jsi už na tu předchozí věštbu?“ zeptal se Snape konečně.

„Nerozumím…“

Poznamená ho jako sobě rovného,“ řekl Snape jako by mluvil se zmateným prvákem. „Proroctví neplatilo, dokud se ho Voldemort nedozvěděl.“ Harry na něj jen vytřeštil oči. „A věř mi, stejně tak, jako jsem tvého otce nenáviděl, jsem si přál, aby tvá matka byla v bezpečí… Nelituju toho, že jsem věštbu uvedl v platnost. Byl jsem zotročený dvěma různými Pány a měl jsem jen velmi málo času na cokoliv, natož na své vlastní plány.“

Harry zíral na nejbližší polici. Nic takového se mu nikdy nestalo. „Takže si myslíš, že Brumbál se tě nepokusil zastavit?“

„Myslím, že jen chtěl, aby se události daly do pohybu. Jinak by musel být stejně vinný, jako já.“

Harry trhl hlavou a zadíval se z okna, hledal něco, co by mu dopřálo určitou stabilitu. Vytáhl hůlku, zíral na ni, potřeboval, ale nechtěl, vyzkoušet nějaké kouzlo, obával se toho, co by se mohlo stát. Chvíli sám se sebou bojoval a pak ruku spustil k boku.

„Omlouvám se, Harry,“ řekl Snape.

„Za co?“ prskl Harry.

„Za tu bolest. To jsem rozhodně v úmyslu neměl.“

Harry se zhluboka nadechl, aby se uklidnil a znovu zvedl ruku s hůlkou. Všechno bude v pořádku, když se jeho magie vrátí; byl si tím jistý, zoufale jistý. Snape riskoval něco horšího než smrt, riskoval, že se z něj stane přízrak, připomněl si. To už by mělo mít nějakou cenu, stálo to nad mnoha dalšími věcmi, malými i velkými. Harry přišel o rodinu, domov, sounáležitost. Ale bolest ze zrady byla stále ještě silná, bojovala proti touze odpustit a znovu mít to, co měl předtím.

„Nemám jinou možnost, než ti odpustit,“ řekl, stále hleděl na svou hůlku. Za okny už byla tma a v leštěném dřevě se odráželo světlo svíčky.

„Nemyslím si, že odpuštění je něco, k čemu může být člověk donucen,“ poznamenal Snape vyrovnaně, znělo to, jako by se mu snažil pomoct.

„Tak co mám dělat?“ zeptal se Harry.

„Mohl by ses ode mne distancovat. Nedávno jsem něco takového viděl. Musíš jen přijít na to, jak.“

„To se ti lehko řekne,“ zamumlal Harry a znovu měl nutkání vyzkoušet svou magii, ale odvahu ještě ne.

„Lehko?“ zopakoval Snape ironicky. „Harry, vidět tě jak trpíš, je horší, než Crucio. Jen proto, že jsem se rozhodl, že tě s tím nebudu zatěžovat…“ Odvrátil se a zkřivil tvář.

Harry zíral na jeho ostrý profil rámovaný rozcuchanými vlasy. Už v sobě nedokázal nalézt žádnou nenávist. Všechny jeho emoce byly vyrovnané. Vydechl jednou, dvakrát, pořád nic. Rozsvítil svou hůlku kouzlem Lumos. Modře to zazářilo a osvětlilo střed místnosti. Pohyboval hůlkou ze strany na stranu, ale žádné černé stíny se neobjevily. Zrušil kouzlo, spustil ruku s hůlkou, cítil spíš úlevu než vítězství.

„Je tvoje magie normální?“ zeptal se Snape.

„Zdá se,“ připustil Harry.

„To je dobře.“

„Potřebuješ ještě víc viny?“ popíchl ho Harry, stále ještě z něj ten zlý pocit potřeboval ven.

„Neřekl bych,“ povzdechl si Snape.

Harry schoval hůlku do kapsy. „Je mi líto, že jsem vyděsil Candidu,“ řekl, byl rád, že ta hlodavá bolest z jeho hrudníku ustoupila a mohl zase myslet na jiné věci. „Požádals mě, abych ji chránil, a já jsem ji opustil. Neměl jsem…“

„Za to se omlouvat nemusíš,“ řekl Snape s úsměvem v hlase. „Byla tam, aby dávala pozor na tebe, ne naopak.“

„Cože?“

„Ne, že bych nevěřil, že bys ji neochránil, kdyby to bylo nutné. Ale nemáš důvod trápit se, že jsi zanedbal svou povinnost.“ Když Harryho zděšený pohled nepolevoval, Snape řekl: „No tak, Pottere, potřeboval jsi alibi, kdyby se zase něco stalo. Byl bych hodně nedbalý, kdybych ti nějaké nezajistil. Byl jsem přesvědčený, že do Bradavic bys jít nechtěl, že ne?“

„Ne, to ne.“ Harry se otráveně přesunul k oknu. „Vrátím se domů, jestli můžu.“

„Samozřejmě, to je v pořádku,“ řekl Snape podivně roztřeseným hlasem.

Harry zíral do tmy za oknem. Tolik věcí bylo potřeba si vyříkat, ale měl obavu, že by to přivedlo temnotu zpátky. Rozhostilo se tísnivé ticho.

„Měl bych jít,“ řekl Harry konečně.

„Buď opatrný,“ nabádal ho Snape.

Harry napůl kývl, napůl pokrčil rameny a otevřel okno. Dovnitř vtrhl chladný osvěžující vzduch. Harry beze slova vylezl na parapet, skočil dolů a v letu se přetransformoval, užíval si volný pád, než ho zpomalil divokým máváním křídel, jen tak tak se vyhnul střeše západního křídla hradu, než získal potřebnou výšku.

Letěl podél vlakových kolejí a dělal prudké obraty. Přistál uprostřed železničního mostu a balancoval na dřevěné lávce mezi kolejemi, než se zase přeměnil zpátky. Dlouhý most byl vysoký s úzkými pilíři a bylo z něj vidět dolů až k tenké lince kroutící se řeky. Na údolí se zvolna snášela mlha. Jak ubývalo světla, vypadalo to, jako by most visel nad nicotou. Harry toho potřeboval hodně udělat, na všechno si najednou vzpomněl. Přemístil se.

„Jak to šlo?“ zeptala se Hermiona, když se objevil v jejím bytě.

„Dobře.“

Hlasitě si oddechla. „To je fajn.“ Odložila knihu a vstala. „A tvoje magie?“

„Je to lepší.“

„To jsem opravdu ráda, Harry, vážně. Nemusíš být tak nepříjemný.“

Harry se kousl do rtu. „Měl bych si sbalit.“

„Pomůžu ti.“

Společně našli všechen Harryho majetek roztroušený po celém bytě. „Když tu něco zapomenu, stavím se pro to později. Musím jít domů,“ řekl Harry a s rukama v bok zkoumal svůj otevřený kufr.

Hermiona k němu přistoupila, stoupla si na špičky a objala ho, nepustili se hned, jejich objetí ještě zesílilo. „Dávej na sebe pozor.“ Ustoupila a utřela si vlhké oči. „Měla jsem něco schovat, aby ses určitě musel vrátit.“

Harry nohou zaklapl víko kufru a kouzlem ho zamkl. „Tvoje magie už je opravdu v pořádku,“ řekla Hermiona.

Harry protočil hůlkou v ruce. „To je. Bez ní bych byl na dně.“ Schoval hůlku a raději myslel na jiné věci, bál se, aby jeho bolestivé myšlenky nenarušily ochranná kouzla jejího bytu. Sklonil se pro kufr a Hedvičinu klec. „Díky, žes mě tu nechala.“

Po dalším objetí už stál v hale Snapeova domu. Shora se ozvaly kroky a Candida se naklonila přes zábradlí. „Harry!“ zvolala radostně. „Ráda tě vidím.“

Harry sklopil hlavu, byl trochu v rozpacích, a levitoval svůj kufr nahoru po schodech. Nevěděl, co jí Snape řekl. Když kolem ní procházel, tiše se zeptala: „Je všechno v pořádku, Harry?“

Harry pokrčil rameny, byl rád, že na tuto jednoduchou otázku už nic jiného odpovídat nemusí. Jeho pokoj vypadal velmi prázdně, chyběla tu klec. „Kde je Kali?“ zeptal se Candidy, která šla za ním.

„Severus říkal, že ji dá k Hagridovi, aby se o ni postaral“

„Aha,“ ulevilo se Harrymu. „Možná tam bude šťastnější.“ Uložil Hedvičinu klec na její místo a přikryl jí látkou, protože sova okamžitě strčila hlavu pod křídlo. „V noci bys spát neměla,“ řekl jí ještě. Zavrtěl hlavou, něco rozhodně v pořádku nebylo.

Otočil se ke Candidě, která stála ve dveřích. „Promiňte, že jsem utekl.“

Lehce se usmála. „Ne, že by se mi to taky nestalo.“ Překřížila ruce. „Ale ty jsi do toho vložil víc, než já.“

Tento komentář zase v Harryho mysli rozvířil vzpomínky na poslední dva roky. Raději si vyčistil hlavu a začal vybalovat.

„Uvidíme se u snídaně,“ řekla Candida a odešla.

Druhý den ráno Harry těžce dosedl na židli proti Candidě. Těšil se na to, jak instruktorovi předvede, že jeho magie zase funguje, ale to byl jediný světlý bod celého dne. Nespal dobře, přestože se vrátil do vlastní postele, a chtělo se mu vrátit svou těžkou hlavu zpátky na polštář.

Candida se na něj slabě usmála. Vypadalo to, že ví dost na to, aby se zeptala jak mu je. Místo toho se ale zeptala, kdy se vrátí domů.

„Tak brzy, jak to půjde,“ řekl Harry. „Do hospody nepůjdu, jen se musím stavit večer pro Kali.“ Poškrábal se na hlavě a pak si ji podepřel rukou, protože byla opravdu hodně těžká.

„Tvůj výcvik není každý den nebezpečný, že?“ zeptala se Candida.

„Ne, proč?“

„Nevypadá to, že by ses do něčeho takového mohl pustit,“ poznamenala a naplnila si šálek čajem.

„Ne. To asi ne.“ Napadlo ho, že měl vypít ten lektvar na spaní. Malá lahvička se objevila na jeho nočním stolku, když usnul. Neměl pocit, že by o něj měl žádat. Ty mudlovské pilulky od Herminy byly dostatečnou alternativou. Trochu mu pomohly.

Harry odstrčil zpola vyjezený talíř a vydal se na ministerstvo dřív. Zjistil, že Rodgers je v kanceláři bystrozorů a něco píše. Dopsal řádek, odložil brk a podíval se na Harryho.

„Moje magie už je lepší,“ řekl Harry.

Rodgers vypadal pochybovačně, ale řekl: „To je dobře. Víte, co se stalo?“ Když Harry pokrčil rameny, Rodgers založil pergamen do složky a vstal. „Pojďme to vyzkoušet.“

Použili cvičnou figurínu, na které Harry předvedl ohřívací kouzlo, mrazící kletbu a řezací kletbu, kterou udržel zeslabenou a prokázal tím, že má svou magii pod kontrolou. Rodgers si promnul bradu a uhladil si knírek. „Vypadá to dobře,“ usoudil a opustil místnost, takže Harry zůstal sám s pohupující se pokřivenou figurou visící ze stropu za hák na vrcholku hlavy.

Ta zkouška mu ale zlepšila náladu a zůstalo to tak celý den, cítil takovou sebedůvěru, že by dokázal správná kouzla udržet i pod tlakem. Omluvil se z nevyhnutelného pozvání na skleničku a přemístil se letaxem z ministerstva do Prasinek.

Nízké mraky se převalovaly nad loukou, na které stála Hagridova bouda. Zaklepal, za dveřmi se ozval zmatený hluk, který vyústil do pořádného prásk!, a dřevěnými dveřmi pronikl zelený paprsek.

„Hagride?“ zavolal Harry. Nikdo neodpověděl. Přeskočil plaňkový plot, za kterým byl záhon dýní a snažil se do boudy nahlédnout oknem, ale to bylo zatlučené prkny. „Co to tam zase má?“ Přeběhl k druhému oknu, ale to bylo také zatlučené. Poklepal prstem na svou hůlku, pohlédl k hradu, jestli ho někdo nevidí a odemkl dveře kouzlem Alohomora.

Dveře se se zaskřípěním zhouply v pantech a pootevřely se. Harry před sebou držel hůlku a opatrně nahlédl dovnitř, aby se nedostal k tomu, co bylo uvnitř, příliš blízko. Chvíli se nic nedělo, ale pak se dveře s bouchnutím otevřely a Harry instinktivně vyslal poutací kletbu na zvíře, které proti němu vyrazilo. Zvíře před něj dopadlo se svázanými končetinami.

Harry o krok ustoupil a prohlédl si zeleno-červené zvíře, které se před ním zmítalo a skoro se mu podařilo uvolnit se. Přidal další poutací kouzlo a naklonil se blíž, aby si lépe prohlédl velkého chlupatého tvora s dlouhými končetinami zakončenými ostrým drápem.

„Ahoj, Harry, seznámil ses s Willym,“ zaburácel Hagrid, který přicházel od hradu. „Že je to krasavec?“ zeptal se hrdě.

„Co to je?“ zajímal se Harry, když Hagrid došel až k němu.

„To je pranticora.“ (hmyz)

„Tak jo,“ řekl Harry a schoval hůlku.

„Je to samec. Úplně dospělý. Vzácný,“ pokračoval Hagrid, a zvedl šestinohého tvora, který když se natáhl, byl delší, než on. Přehodil si ho přes rameno a nesl ho do boudy. „Samci se tak často nevidí, obvykle bývají sežráni.“

„Jo,“ řekl Harry znovu. „Přišel jsem si pro svou chimrian,“ řekl. Kaliina klec visela na trámu.

„Ach, tvůj malý mazlíček,“ řekl Hagrid, sundal klec a opatrně ji Harrymu podal. Kali zvedla hlavu, prohlédla si ho, ale naštěstí nesyčela. „Dáš si čaj?“ nabídl Hagrid.

„Jen malý,“ souhlasil Harry. Překročil pranticoru, která, přestože už jí nepoutalo žádné kouzlo, ležela bezvládně na podlaze a jen svou napůl lidskou hlavu s řadou špičatých zubů otáčela za Hagridem. Své černé oči upírala na svého pána přímo oddaně. Harry se posadil na stoličku u krbu a klec s Kali postavil vedle sebe.

„Kde je Tesák?“ zeptal se. „A Fawkes?“

„Fawkese má teď na chvíli profesorka Prýtová…“

„Ne McGonagallová?“

Hagrid zavrtěl velkou vlasatou hlavou. „S profesorkou McGonagallovou si moc nerozumí.“

„Opravdu?“ zeptal se Harry a prohrábl uhlíky v krbu, kam Hagrid potom přiložil. „A Tesák?“

„Ten je, ehm, někde. Nerad se na Willyho, ehm, dívá.“

Když se Harry vrátil domů a vstoupil do jídelny, utrpěl šok. Tmavě obložené stěny a police s lahvemi mu znovu připomněly nedávné komplikované události, aniž by se o to snažil. Sklonil hlavu a vyšel po schodech do patra, aby uložil svého mazlíčka, a pak šel do knihovny pro své knihy, snažil se myslet jen na studium.

O chvíli později se ozval letax a do místnosti vstoupil Snape. Harry zavřel knihu, kterou právě otevřel a vstal.

„Jaká je tvoje magie?“ zeptal se Snape bez okolků.

„V pořádku,“ odpověděl Harry.

Napětí ze Snapeových ramen opadlo. „To je dobře.“

Harry si zase sedl a přitáhl si učebnici. Promnul si oči a čelo a vybídl tím Snapea, aby se zeptal: „Spal jsi dobře? Neměl jsi noční můry?“

Harry pokrčil rameny.

„Co v nich bylo?“ zeptal se Snape klidně.

Harry spustil ruku, kterou si ještě mnul pravé oko a obtížně polkl, protože jeho sny ho opravdu znepokojily. „Měl jsem sen… že jsem ležel na podlaze spoutaný něčím, jako byl ten Rotchildův nákrčník. Nějakou jinou verzí.“ Trhl sebou, když si to připomněl. „Byl tam ještě někdo a vím, že ze mě byli vyděšení. Stáhli se na kraj místnosti a snažili se zůstat co nejdál.“ Sen mu teď připadal jasnější, když na něj vzpomínal. „Chci jim něco zlého udělat. Něco opravdu hrozného…“ Harry zavrtěl hlavou a znovu si promnul čelo. „To mě drželo vzhůru skoro celou noc.“ Harry si také vzpomněl, že někde na druhé straně té místnosti se něco snažilo s boucháním osvobodit z dřevěné bedny.

„Přinesl bych ti víc lektvaru, kdybys mi řekl.“

Harry přesto zase jen pokrčil rameny, takže se Snape zamračil, nedalo se poznat, jestli to bylo starostí nebo zlostí.

„S Candidou je všechno v pořádku?“ zeptal se Snape, aby změnil téma.

Harry přikývl.

Snape si ho dlouhou chvíli prohlížel, Harry si položil knihu na klín, neotevřel ji, chtěl mu jen naznačit, že má nějakou práci. Konečně Snape řekl: „Ten tvůj sen mě znepokojuje… Ale mohlo by to být jen symbolické znázornění tvého nedávného boje s temnou magií.“

„Nevím,“ řekl Harry a netrpělivě poklepával na knihu.

„Pokud budeš mít dnes v noci zase sen, chci, abys mi poslal sovu,“ řekl Snape. Když Harry neodpověděl, přísně řekl: „Harry?“

„Jo, dobře.“

Chvíli trvalo, než se Snape otočil a vydal se ke dveřím, odkud se ohlédl a chtěl se ještě na něco zeptat, ale pak se zarazil. „Co je?“ vyzval ho Harry poněkud ostřeji.

„Nevíš náhodou, jestli Weasleyova dvojčata neprovedla něco při posledním famfrpálovém zápase, že ne?“ Když Harry zavrtěl hlavou, Snape znechuceně dodal: „Myslel jsem, že už jsme se těch dvou zbavili.“

S tím Snape odešel. Když doznělo i hučení letaxu, byl Harry rád, že je sám, konečně si mohl vyčistit mysl a soustředit se na učení.

*****

Přišel pátek a Harry sešel do jídelny později. Po mudlovských práškách se mu dobře spalo a cítil se skvěle. Candida už dávno odešla, takže byl sám, když si na zadní straně Denního věštce přečetl: Šokující aféra s týráním mudlů: Skrývané trable Chlapce-hrdiny. Harry si přečetl jen první tři řádky, zamrkal a hodil noviny do ohně. Napadlo, kdy asi začnou přilétat sovy, docela ho překvapilo, že tu ještě nejsou.

Vstal, došel k oknu a otevřel ho. Pod oknem na vlhké zemi ležela hromada dopisů, včetně dvou spálených huláků. Přilétla sova, kterou Harry neznal. Na poslední chvíli uhnula, jako by jí něco odrazilo do výšky a pustila dopis na hromádku na zemi. Kolem domu byl nějaký druh bariéry, která sovám bránila přinést dopis až dovnitř. To musela udělat Candida. Harry se nad tou laskavostí lehce usmál, levitoval dopisy dovnitř ke krbu, nechal je vznášet nad plameny, aby oschly a rozhodoval se, co bude nejlepší.

Na jedné z obálek poznal známý rukopis. Se zasténáním se vrátil na židli a dopis otevřel. Byl od Hermiony. Napsala ho zřejmě ještě předtím, než četla Věštce, protože psala jen o tom, jak je ráda, že je jeho magie normální a že Snapeovi odpustil. Harry dopis pomalu složil a myslel na to, že si vážně není příliš jistý, jestli svému adoptivnímu otci opustil. Pouze připustil, že jeho vysvětlení přijal, což nebylo totéž. Vypadalo to, že dospělost mu slibovala více takových situací, aby mu zpestřovaly dny. Odepsal Hermioně a v záchvatu vzdoru poslal sovu i Ronovi, navrhoval, že by se mohli každý večer scházet u Děravého kotle. Neměl pocit, že by se měl skrývat a doufal, že tam narazí na Ritu Holoubkovou.

Harry ještě psal napůl pravdivé dopisy ostatním kamarádům – úkol, který při pohledu na poštu sušící se v krbu nabral najednou na důležitosti – když plameny zezelenaly a objevila se v nich hlava.

„Harry?“ rozhlédla se Kerry Ann. Spatřila ho a usmála se. „Díky Merlinovi, jsi tady. Mám obrovskou prosbu.“

„O co jde?“

„Jeden z mých vzdálených bratranců, kterého jsem ještě nikdy neviděla, dneska projíždí přes Londýn do Glasgowa. Je to Francouz a podle fotografie, kterou má moje matka, docela hezký. Teta přísahá, že je to prostě můj typ a já bych se s ním opravdu, ale opravdu, dneska odpoledne ráda setkala. Ptala jsem se Tonksové, jestli bych si nemohla přehodit hlídku, takže bych to zítra vzala za tebe… Prosím?“ udělala psí oči. „Dostaneš se takhle blíž k Tonksové…“

„V jednu?“ zeptal se Harry, protože už bylo půl jedné.

„Ano.“ V ohni se objevily i její ruce, jak si podepřela bradu. „Vím, že už není moc času… Nejdřív jsem se ptala Vishnua, i když se mi moc nechtělo, ale mamka trvala na tom, abych začala s ním. Dokonce jsem byla připravená mu lhát a tvrdit, že mi maminka s tím bratrancem sjednává sňatek, nebo tak něco, ale on má dneska taky hlídku.“

Harry se zasmál. „Jasně.“

„Uděláš to?“ zeptala se a měla radost jako malé dítě.

„Jo. Přesunu na zítřek schůzku se svými kamarády.“

Kerry Ann se ohlédla a v krbu zůstaly jen její vlasy. Ozývaly se vzdálené zvuky. Kerry Ann se na něj znovu podívala. „To mi jen mamka nadává, že prosím samotného Harryho Pottera o laskavost.“

„Ale mě to nevadí,“ tvrdil Harry.

„Celou dobu jí přesvědčuju, že jsi naprosto normální.“ Znovu se ohlédla a Harry jen zamrkal nad tím nečekaným tvrzením. Její tvář se opět vrátila. „Mamka nevěří ani slovu z toho, co o tobě píše Věštec. Už jim poslala huláka se stížností.“

„Poděkuj jí za mě. Ale už bych se měl jít připravit na hlídku. Bav se.“

Poslala mu polibek a zmizela.

Harry srovnal dopisy na úhlednou hromádku. Uvědomil si, že by se Candidě asi nelíbilo, kdyby se vrátila domů a na stole by byl nepořádek. To mu připomnělo, že by jí měl nechat vzkaz o změně svých plánů.

Na ministerstvo dorazil právě včas. Přemístil se rovnou na konec chodby. Rogan vyhlédl ze dveří kanceláře a poznamenal: „To byl dobrý nápad.“

„Co myslíte?“

„Přemístit se rovnou sem.“

„Nechtěl jsem přijít pozdě,“ vysvětlil Harry.

„A pravděpodobně ses nechtěl setkat s těmi lidmi v aule.“

Harry na něj zíral. „Jsou tam kvůli mně?“

„Copak jsi nečetl noviny?“

Harry se zhluboka nadechl. „Jo. Ale musím přiznat, že jsem celý článek nečetl.“ Rogan naklonil hlavu na stranu, ale jeho elegantně upravené vlasy se ani nepohnuly, když to udělal. „Kdo dělá Holoubkové informátora?“ zeptal se Harry.

Rogan si promnul bradu. „Dobrá otázka. Odhadoval bych, že Artur. Ale drby moc neposlouchám.“ Kývl na Harryho, aby šel dál. Tonksová vstala od svého stolu. „Neměli bychom hlídkovat na ostrově Man, aby to proběhlo v klidu?“

Rogan se zasmál. „Je mi jedno, kam půjdeme,“ řekl Harry. „Neudělal jsem nic špatného, a každý kdo by tvrdil něco jiného, by mi to měl říct do očí.“

„Máme hlídat centrum Londýna. Spousta kouzelníků…“

„To je v pořádku,“ tvrdil Harry.

Ve dveřích se objevil Rodgers s Vineetem v závěsu a předal ho Roganovi. Tonksová pokrčila rameny a oblékla si plášť. „No, uvidíme se v Holbornu,“ řekla svému kolegovi.

Objevili se v boční uličce a Tonksová pustila Harryho zápěstí. „Tady už jsem byl,“ postěžoval si, že ho tam tak automaticky přenesla.

„Příště se zeptám,“ řekla Tonksová a vyrazila k hlavní ulici. „Věštec tě zase napadl. Holoubková ví, jak se mstít.“

Harry za ní pospíchal. „Myslíš, že jsem jí tolik urazil?“

Tonksová mírně zavrtěla hlavou. „Ne, ale mé ego není tak velké, jako její.“

„To je dobře,“ řekl Harry. „Ale bohužel si o mně nemusí nic vymýšlet.“

„Ne, bohužel ne.“

„Candida minulý týden navrhla, abych se jí omluvil, než zase začne nafukovat to špatné, ale neposlouchal jsem ji.“

„Nemyslím, že by to pomohlo.“ Tonksová se zastavila před obyčejně vyhlížejícím domem a zadívala se do horních oken. Harry si zaclonil oči a všiml si sovy sedící na parapetu. Když se zadíval dolů, Tonksová už odemykala zámek na dveřích a vstoupila dovnitř. Harry chvátal za ní a zadržel dotaz na to, kdo zde bydlí.

V prvním poschodí se Tonksová zastavila, plesnivý koberec na podlaze zavrzal. Vytáhla z kapsy malou tabulku a podržela ji tak, aby na ni dopadalo světlo z okna. Zavrtěla hlavou.

„Co je?“ zeptal se Harry šeptem.

„Asi to bude zase další planý poplach, ale…“ Vzala Harryho za zápěstí a přemístila se.

„Už zase,“ zabručel Harry, když Tonksová zmizela. Vineet stál u okna a snažil se něco zahlédnout olovnatým sklem bezpečného bytu nad hospodou. Harry vytáhl svou tabulku a přál si, aby mu prozradila, co se děje. Byla prázdná. Zasténal, když dosedl na gauč, ze kterého se okamžitě vznesla oblaka prachu, a odhodil tabulku na stolek. Prach ho lechtal v nose, takže zase vstal a došel ke schodišti. Zezdola se ozýval cinkot příborů a tlumený hovor. „Není správné, abychom trávili svou hlídku tady,“ postěžoval si. „Minule jsme byli na ministerstvu,“ pokračoval ve stížnostech a kroužil po místnosti.

Vineet se po něm přes rameno ohlédl. „Minule jsme byli blíž. Buď rád, že nejsme v té opuštěné továrně, co jsme v ní byli minulý týden s Kerry Ann.“

„Copak na tom záleží, když se můžeš přemístit?“ zavrčel Harry netrpělivě. Zacouval od schodiště, aby necítil jídlo.

„Jde-li o nějaké nebezpečí, záleží na tom, jak dlouho by přemístění trvalo. Můžu ti citovat předpisy, jestli chceš. Ale dostal jsi stejnou brožuru jako ostatní.“

Harry se podíval na pohovku, ale byl příliš neklidný na to, aby si sedl. „Jó, tu.“

„Ty jsi tu brožuru s důležitými instrukcemi nečetl?“ zeptal se Vineet a znělo to jako by byl připravený na to, že ho Harry zklame.

„Díval jsem se do ní. Jen jsem si to nechtěl pamatovat,“ tvrdil Harry, pak potlačil svou zlost, protože neměl v úmyslu zaměřit ji na svého kamaráda, který jen konstatoval fakta. Posadil se na opěradlo pohovky a zeptal se: „A jak je to u tebe doma? Ještě jsme o tom nemluvili.“

Vineet si založil ruce na prsou. „Je to v pohodě.“

„Nandi už si v Londýně zvykla?“

„Ano, teplejší počasí tomu dost pomohlo.“

Harry se poškrábal na nose. „Ještě jeden rok a budeme končit… Jsi rád, že ses přišel učit sem?“ Sotva Harry tu otázku vyslovil, cítil, že rezonuje i v něm, jako by na to sám hledal odpověď.

Vineet o tom dlouze uvažoval, třebaže Harry měl pocit, že uvažuje spíš o něm, než o té otázce. „Ano. Naučil jsem se hodně a to jak od pana Rodgerse, tak od svých kolegů.“

„Děláš to, co si myslíš, že budeš dělat i potom?“ ptal se Harry dál, nedokázal tu otázku zadržet.

„To ještě nevím. Ale mohu to připustit.“ Otočil se zpátky k oknu.

Harry zíral na holé cihly komína, který vedl místností na střechu. „V poslední době to bylo těžké, ale myslím, že dělám správnou věc.“

„Svůj osud máš napsaný na čele,“ poznamenal Vineet.

Harry si promnul jizvu a zvláštně se na kamaráda podíval. Vineet na něj zarmouceně pohlédl. „To se jen tak říká. Než jsem to řekl, neuvědomil jsem si, že bys to mohl vzít doslovně.“

„Aha,“ řekl Harry a dlouze si povzdychl, ale v hrdle ucítil olejnatou pachuť a přehnal se jím podivný odporný pocit. Vytáhl hůlku a zařval na Vineeta, aby učinil totéž. Záblesk modré kletby se srazil s Harryho Chrysantémovým štítem a ten náraz ho srazil z opěradla pohovky. Nevyslal žádné kouzlo; to štít protekl jeho rukou do hůlky bez vědomé myšlenky. Pokoušel se popadnout dech, protože ten úder do něj narazil dost tvrdě a zběsile hledal svého kamaráda. Další výbuch kletby a další podvědomé kouzlo z jeho hůlky se s ním střetlo. Harry měl sotva čas si uvědomit, že tato kletba přišla z jiného směru než ta první, protože zjistil, že Vineet leží pod oknem. Postavil kolem sebe další štít, když ten předchozí vybledl a snažil se svému kolegovi pomoci na nohy.

Další modrý paprsek zasáhl Harryho slábnoucí štít, a on ho musel zoufale obnovit silou, kterou zatím musel použít jen proti Rodgersovým velmi silným kouzlům. „Vineete!“ vykřikl a přikrčil se u něj. Poslední kletba zasáhla Indovy nohy, které nebyly chráněny štítem. Harry se rozhlížel po místnosti a hledal cíl. Vybavilo se mu, že útok přišel ze tří směrů.

Dalším útočným paprskům postavil Harry do cesty stejný štít vším, co měl, a dvě kletby odrazil, zasvištěly vzduchem. Harry měl ruku, ve které svíral hůlku, úplně ztuhlou a necitlivou, ale podařilo se mu štít udržet, dokud útok neustal a zároveň se pokoušel Vineeta přitáhnout blíž k sobě a posadit ho. Na modré džíny mu dopadla krev a tak risknul pohled dolů a zjistil, že vytéká Vineetovi z úst.

„Chyť se mě, přemístím nás,“ ztěžka vydechl Harry.

„Ne!“ lapal Vineet po dechu. „Ochrany,“ připomínal, ale v hlase mu zněla panika. Z úst mu vytékala zpěněná krev a Harryho to vylekalo. Jeho zranění mohou být vážná.

Zoufale se rozhlédl, hledal něco, co by mu pomohlo. „Ministerské bariéry nám v přemístění nezabrání,“ tvrdil Harry, měl strach, že se ocitli v pasti.

„Ministerské ne,“ zašeptal Vineet. Znělo to slabě, jako by byl na pokraji mdlob.

Další olejnatý závan a vlna zlých úmyslů naplnila Harrymu oči slzami a donutila ho vystavět štít veškerou silou, která v něm zbyla. Kouzla do nich neudeřila tak tvrdě, ale stejně způsobila, že Vineet zasténal. Když útok ustal, Harry se snažil popadnout dech, ale nešlo mu to. Vyslal kouzlo dehtové koule ve směru, odkud přišel poslední útok, myslel si, že by to mohlo odhalit jednu z těch neviditelných keramických zbraní. Kouzlo ale neškodně udeřilo do zdi a zanechalo na ní černou šmouhu.

„Jsi dobrý v odhalování překážek… dokážeš v nich otevřít průchod?“ zeptal se Harry zoufale a vyslal další kouli dehtu, jen polovina z ní dopadla na zeď, jako by ve vzduchu narazila do něčeho neviditelného.

Vineet položil roztřesenou dlaň na zem a zavřel oči. Zakymácel se, třebaže ho Harry držel. Dlouze se nadechl, vydechl. „Teď!“ Harry ho rychle uchopil a strhl ho k zemi ještě předtím, než postavil štít. Modrý a žlutý paprsek kleteb k nim natáhly své smrtící prsty a pak už leželi na podlaze ve třetím patře u Svatého Munga.

Řada pacientů na lůžkách i jejich návštěvníci zmlkli a obrátila se k nim spousta překvapených očí, když se objevili na ošlapané dřevěné podlaze. Kolem proběhl někdo v bílém hábitu a pak se zase rychle vrátil. Roztřesený a s kostmi necitlivými vyčerpáním, si Harry sotva uvědomoval, co se kolem něj děje. Byl jen vděčný, že někdo uložil Vineeta na nosítka a odnášel ho pryč, aby mu pomohl. Kdosi další mu pomohl na nohy, a vyčaroval bílý paprsek, který se mu vnořil do hrudi. „Jsem v pořádku,“ tvrdil Harry, chtěl, aby se věnovali jeho příteli. Rukou je vyháněl ven, za nosítky. Odvedli ho do malé místnosti, kde se Harry vděčně posadil na malou stoličku a ztěžka se opřel o zeď. Tělo ho brnělo, jako by se vyválel v kopřivách. Uprostřed místnosti svlékali Vineeta a zaváděli mu transfúzi.

Harry zamrkal, když uviděl hlubokou díru mezi Vineetovými žebry. Léčitel Shankwell vydával rychlé a důrazné pokyny čtyřem čarodějkám a kouzelníkům, kteří s ním pracovali. Harrymu jeho hlas připadal jako balzám. „Ten druhý je v pořádku?“ zeptal se Shankwell a Harrymu nějakou chvíli trvalo, než mu došlo, že se léčitel ptá na něj. Muž, který sem Harryho přivedl a který teď na veliké pánvi svařoval nějaké bylinky s něčím, co vypadalo jako plovoucí zvířecí měchýř, odpověděl: „Říká, že je. Identifikátor základních tělesných funkcí to také potvrdil.“

Pak už si Harryho nevšímali a věnovali se jen Vineetovi. Harry sledoval, jak jeho přítel obtížně a s námahou dýchá a snažil se odpočinout si natolik, aby dokázal zastavit krvácení tak, jak ho to učil Per. Zadrhl se mu dech, když zjistil, že Vineet krvácí ze spousty míst. Polkl a bojoval s panikou. Chladivý obvaz, říkal si v duchu, představoval si, jak do něj Vineeta celého balí a ulevilo se mu, když cítil, jak se krvácení zpomalilo. Zavřel oči a pomalu krvácení zastavoval, zatímco léčitelé usilovně pracovali.

 

Poslední komentáře
26.01.2011 16:39:53: já ti nevím, Karle, ale mne sa to zdá..ja neviem, divné smiley mohlo by to byť menej poetické a taká C...
22.01.2011 23:28:55: To Aha_Lucia: Od kanonickýho Artura W. bych to taky nečekal. Jen, když už je v týhle povídce trochu ...
22.01.2011 22:28:52: to Jirka: len že by bol tak hlúpučký zrazu? roky vo F. ráde, koľkokrát kryl Harryho, a zrazu by sa v...
22.01.2011 19:30:44: No, kerry ann bych rozhodně nepodezíral. A přitom to tak hezky sedí. Sice to nemusel být útok na Har...