Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

27. kapitola

Invaze temnoty

Ředitelka McGonagallová rázně došla k učebně obrany proti černé magii. Otevřela dveře a bez okolků zavolala Snapea ven na chodbu. Snape okamžitě vyhodnotil její neobvyklé chování a zadal studentům, aby si přečetli kapitolu o praktických postupech kouzel, kterými se zabývali, a rychle vyšel na ven. McGonagallová už odcházela, takže jí musel dohnat. Když to udělal, tichým hlasem řekla: „Merton udělal další tah.“ Zastavila se před chrličem a dodala: „Napadl bystrozorské učně.“ Snapeův obličej se vyhladil, což by dříve vyhodnotila, jako že je mu to jedno, ale teď věděla, že mu to dělá velké starosti.

Musela se donutit mluvit dál; cítila to jako nepromíjitelnou kletbu. „Merton připravil past v ministerském zabezpečeném bytě,“ řekla svému nepřirozeně tichému kolegovi. „Ten je teď v troskách… a Harry a jeho kolega-učeň zmizeli.“ Zmizeli, to bylo slovo, které použili ve zprávě z ministerstva. Dávalo to alespoň nějakou naději. „Běž, a podívej se, co se děje,“ přikázala už klidněji. „Bonesová mlela něco o velké hrozbě a já chci vědět, čemu čelíme. Víš, kde mají ten byt? Dej mi pak vědět.“

Vypadalo to, že bude muset se Snapem zatřást, ale vzpamatoval se sám. „Ano.“

„Běž krbem z mé kanceláře. Běž.“ Její hlas byl tvrdý a to Snapea úplně vzpamatovalo. Vyběhl po schodech a zmizel.

Jekot mudlovských sirén a oslnivá světla vedla Snapea ven z uličky, kam se přemístil z Děravého kotle, který byl prosycen pověstmi a báchorkami o tom, co se vlastně děje. Snape to všechno ignoroval.

Na sklem poseté ulici Snape potřeboval zastírací kouzlo, aby se mu nepozorovaně podařilo vklouznout za hradbu policistů a žlutou policejní pásku. V polovině ulice se zastavil, aby se vyhnul běžícímu muži s hadicí, která se podobala dlouhému hadovi. Uviděl polozbořený dům. Pára se valila ze zčernalých trámů, které zubatě trčely ze spáleniště.

Místo obcházela policistka. Žvýkačkově růžové vlasy měla nacpané pod klobouk. Snape k ní došel a ona se k němu otočila, když se přiblížil, třebaže byl pod zastíracím kouzlem. „Severusi,“ šeptla. Kolem prošli mudlovští policisté v dlouhých kabátech. Tonksová na Snapea kývla, aby ji následoval a poodešli stranou, za lesklý hasičský vůz. Kolem jeho pneumatik proudila mastná voda. Na druhé straně ulice bouchly dveře záchranky a vůz se rozjel. Zvuk sirény se odrážel od okolních domů a ozvěnou se k nim vracel.

„Není tu po nich ani stopa,“ řekla Tonksová. „Ale dostala jsem se sem příliš pozdě na to, abych viděla, jestli je někdo vytáhl. Rodgers šel do nemocnice, jestli něco nezjistí tam, ale ještě mi neposlal zprávu. Vzhledem k tomu, jak rychle shořelo dřevo v prvním patře, musela tam být magická bariéra. Což je na jednu stranu dobré, protože na ulici nebyl nikdo zraněn a lidem v přízemí to dalo trochu času navíc.“ Sáhla do kapsy a vytáhla dvě malé tabulky, jednu ohořelou. Tu nepoškozenou zase schovala a oprášila si saze z rukou.

„Jsi si jistá, že tam Harry byl?“ zeptal se Snape a snažil se najít něco pevného ve svém nitru, čeho by se zachytil.

„Ano. Nechala jsem ho tam jen několik minut předtím a Rogan říkal, že tam přesunul Vineeta.“ Rozhněvaně dodala: „Merton na nás pracuje už dlouhou dobu. Falešné poplachy a honičky. Používá k tomu naše postupy. Věděl přesně, kam nás nalákat, abychom je nechali tady, když nás odvolali.“ Vztekle bouchla rukou do mudlovského vozu a podala mu zčernalou tabulku. „Ta je Harryho,“ řekla tiše. „Použila jsem kouzlo, abych zjistila cokoliv magického. Byla tam tři Mertonova zařízení, ale jedno bylo rozbité napadrť.“ Zírala si na boty a ztěžka polkla. „Omlouvám se, Severusi. Snažili jsme se držet je v bezpečí…“

Snape otáčel černou tabulkou ve své ruce. Dřevo bylo zuhelnatělé, ale břidlice odolala. Tonksová sáhla do kapsy pro svou tabulku. „Jsou u Munga,“ řekla nezvučně.

*****

Vineet začal vykazovat značné známky zlepšení a lékouzelníci už tolik nespěchali a nebyli tak nervózní. Harry se uvolnil a začal přemýšlet, jestli na něco nezapomněl, jako třeba kontaktovat ministerstvo. Nemohl po kapsách najít svou tabulku a tak to vzdal a s malým zamračením sledoval, jak se nad Vinnetovými čerstvě zahojenými žebry uzavírají svaly a narovnává kůže. Povzdechl si úlevou, když Shankwell prohlásil, že Vineetovi plíce už nejsou plné krve ale vzduchu a pak poodstoupil a použil na své zakrvácené ruce čistící kouzlo. Harry se rozhlédl, kde jsou Vineetovy šaty, potřeboval jeho tabulku. Když zástup léčitelů kolem stolu, na kterém Vineet ležel, prořídl, vytáhl z pod něj Harry jeho plášť a rychle tabulku našel. Byl na ní velký otazník.

Rychle a s trochou lítosti nad tím, že zanedbal postupy, které jim poslední měsíc vtloukali do hlavy, otazník vymazal a napsal na tabulku velké M+, kód podle protokolu používaný pro kouzelnickou nemocnici.

Harry sledoval, jak se léčitelé snaží zajistit Vinettovi větší pohodlí. Napětí z jeho ramen opadlo, a to až do okamžiku, kdy ho napadlo, že měl napsat bystrozorům něco konkrétnějšího. Ale dřív, než se rozhodl, že se přemístí a řekne jim všechno osobně, dveře do místnosti se rozlétly a v nich se objevil poněkud divoce vypadající Rodgers. Jeho oči zalétly k Vineetovi, obklopenému léčiteli, k umývadlu s narůžovělou vodou a konečně, s neobvyklou úlevou… k Harrymu, nezraněnému a sedícímu v rohu místnosti.

„Proč jsi nenapsal dřív?“ pokáral ho Rodgers, když našel svůj hlas.

Harry už se vzpamatoval, teď když byl Vineet v pořádku. „Já… neměl jsem tabulku,“ řekl. „A nenapadlo mě zkontrolovat Vineetovu.“

„Jo, tu tvou jsme našli,“ řekl Rodgers ponuře, jako kdyby se Harry do těch potíží dostal sám.

Harry zalétl očima k Vineetovi, který teď dýchal normálně, ale hrudník měl obvázaný širokým bílým obvazem a vypadal jako mumie. „Promiňte,“ řekl Harry. „Myslím, že jsem nepřemýšlel.“ Teď, když bylo všechno v pořádku, vypadala jeho chyba hloupě, třebaže měl plné ruce práce se zastavováním krvácení, ale to vysvětlovat nechtěl.

„Jak dlouho tu bude muset zůstat?“ zeptal se Rodgers Shankwella, který zavřel oči a vypadal, jako by se nutně potřeboval vyspat.

„Pravděpodobně několik dní.“

„Dní?“ vydechl Rodgers překvapeně.

„Pokud byste ho viděl, když se sem dostal,“ řekl Shankwell zlostně, „nedivil byste se.“ Obrátil se na dalšího z léčitelů. „Dejte ho na pokoj číslo šest. A dohlédněte, ať dostává jen tekutiny.“

Harry následoval Rodgerse na chodbu, kam ho instruktor pozval ostrým pohozením hlavy. Sotva k tomu měl šanci, popadl Rodgers Harryho za paži. „A ty jsi v pořádku?“ zeptal se.

„Jo,“ odpověděl Harry. Ruku měl těžkou a bolavou od toho, jak udržoval štíty, ale ta bolest se dala ignorovat.

„Harry!“ rozlehlo se chodbou. Obrátili se a zjistili, že k nim pospíchají Tonksová a Snape.

„Severusi?“ řekl Harry překvapený, že je tady a ne v Bradavicích. Snapeovy oči byly zvláštní a Harry jejich výraz nedokázal rozluštit. Snape k němu přistoupil a důkladně si ho prohlédl.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se podivně kolísavým hlasem.

„Jo,“ řekl Harry s jistotou, a přál si vědět, co se skrývá ve Snapeových černých očích. „Jsem v pořádku.“ Bylo to něco důvěrně známého, uvažoval a tep srdce se mu zvýšil. „Co tu děláš?“ zeptal se ho. Rodgers mezitím trval na tom, že se musí vrátit na ministerstvo a podat hlášení tak temným způsobem, jako kdyby byl Harry opravdu v nějakém maléru. Harry ho ignoroval, rozhodl se, že udělal všechno, co mohl.

„Minerva dostala zprávu a poslala mě zjistit, co se děje,“ řekl Snape. „Ve zprávě bylo, že jsi zmizel, takže jsem tě šel hledat.“ Jeho hlas byl teď vyrovnaný, skoro oficiální, ale jinak vypadal nejasně rozrušený. Rodgersův temný výraz na druhou stranu přivolal Harrymu staré nepříjemné pocity.

V atriu na ministerstvu se Rodgers pokusil odpálkovat Snapea s tím, že Harryho hlášení je jen pro uši zaměstnanců Oddělení magického uplatňování práva. Harry měl na okamžik pocit, že se Snape proměnil v Kali, jeho fialového chimriana. Snapeův plášť zasvištěl, když se postavil proti bystrozorskému instruktorovi čelem, oči mu plály. Rodgers ohromeně o krok ustoupil, ani se nesnažil to zakrýt. Snape svůj postoj mírně zjemnil, když stručně řekl: „Jsem tu jako zástupce jednoho ze členů Starostolce, jenž mi dal za úkol přesně zjistit, co se stalo. Pokud jste nestanovili, že jsou tyto události tajné i pro Starostolec, nemůžete mě držet mimo.“

Harry mlčel, tak trochu doufal, že to před Snapem nebude muset vyprávět. Rodgers zavrčel, ale pak je provedl zlatou bránou na druhé straně atria, pomohl dokonce Snapeovi při kontrole hůlky v recepci tím, že ho protlačil na začátek řady. Nikdo s čekajících si nedovolil protestovat, když viděli jeho bystrozorský odznak. Několik čarodějek a kouzelníků vrhlo po Harrym podezíravým pohledem, což úspěšně ignoroval. Uši mu zrudly, když zaslechl, jak někdo řekl: „Tyran mudlů.“

V kantýně pak Harry vyprávěl svůj příběh, zatímco bleskobrk jeho výpověď zaznamenával. Přál si, aby to mohl napsat sám, v klidu popsat co se stal, tak neutrálně, jak jen by to šlo. Podařilo se mu to nepřerušovaně dovyprávět, a pak pan Weasley zvedl hlavu, prohlédl si ho odshora dolů a zamumlal: „Dobře, mohu alespoň ujistit ministryni, že jsi tady.“ Zvedl se a odešel.

Rodgers, který si pročítal záznam, se zvědavě zeptal: „Podařilo se vám to zasáhnout Dehtovou koulí?“

„Jo.“

Rodgers si promnul tvář. „Zajímalo by mě, jestli to byl důvod, že to explodovalo,“ poznamenal zamyšleně.

„Cože?“ zeptal se Harry šokovaně. „Utekli jsme tomu…“ Odmlčel se, vzpomněl si na blížící se modré a žluté paprsky. „Ono to tam vybouchlo?“

„Úplně,“ řekl Rodgers. „Nezůstalo tam nic, po té zbrani tam nezůstalo nic.“

Harry se rozhlédl po tvářích kolem stolu. Snape seděl s překříženýma rukama a vzdáleným pohledem, tím mu to potvrdil. „Je někdo zraněný?“ zeptal se při vzpomínce na zvuky zdola.

Rodgers náhle vstal, popadl pergamen a zachytil brk těsně předtím, než dopadl na stůl. „Několik mudlů,“ odpověděl.

Harrymu pokleslo srdce. „Nevěděl jsem, že by se to mohlo stát, když jsem po tom mrštil Dehtovou koulí,“ bránil se. „Byl bych to udělal jinak. Já… Jen už jsem další kletbu nedokázal blokovat. To jsem nevěděl,“ dodal sklíčeně.

„Nikdo neví, jestli to bylo tím,“ řekla Tonksová ode dveří. Přilevitovala velkou lakovanou schránku, ve které byly pozůstatky vybuchlého zařízení. Nebylo na nich vidět žádné známky dehtu, ale většinou to bylo příliš začouzené, než aby se to dalo poznat.

„Říkal jste, že do toho nechce zatahovat mudly,“ slyšel se Harry říkat. „Že nechce přitahovat jejich pozornost.“

Rodgers na něj chvíli hleděl, než řekl: „Z toho mála co víme, to tak zatím bylo. Nikdo vás z žádné chyby neobviňuje, Harry.“

Harry se uklidnil jen trochu. Zrovna jeho instruktor by to neříkal, kdyby to tak nebylo.

„Je to to nejlepší, co jsme dosud našli,“ řekla Tonksová a šťouchla do keramické nádoby s jen trochu otlučeným okrajem.

„Dobře, tak si poslechneme ten zbytek,“ řekl Rodgers.

Harry vyprávěl, jak se s Vineetem nemohli přemístit pryč. Snape, který jinak nereagoval, ztuhl, jako by cítil napětí toho okamžiku. Ale Harry hned vysvětlil, že Vineet otevřel v bariéře průchod a on je oba přemístil do nemocnice.

„Udělal jsi to dobře, Harry,“ řekla Tonksová, když se bleskobrk zastavil.

„Jak… se vysvětlí ta exploze?“ zeptal se Harry.

„Únik plynu,“ poznamenal Rodgers ponuře, zatímco sbíral pergameny ze stolu. „Je to dobrá výmluva, většinou to funguje.“

Bystrozoři sesbírali své věci a odešli, takže tam Harry a Snape zůstali sami. „Možná by ses měl přestěhovat do Bradavic, protože Merton dal jasně najevo, že tě chce zabít.“

Harry se narovnal. „Nešlo o mě… Neměl jsem službu. Kerry Ann mi na poslední chvíli volala, že jí přijel na návštěvu nějaký příbuzný z Francie.“ Harry si představil své dva kolegy v místnosti nad hospodou, bezbranné, s ničím, co by je varovalo před nebezpečím. Byl si jistý, že by zemřeli. Uvěznění a proklínaní, až by z nich nic nezbylo. „Bylo to jen dobře,“ vydechl Harry a cítil jakousi dodatečnou paniku. Snape se na něj pochybovačně podíval, takže Harry dodal: „Cítím ty věci. Nikdo jiný ne. Pošukovo oko by je mohlo vidět, ale Kerry Ann s Vineetem by tam seděli jako kachny.“ Vstal. „Měl bych se jít k Mungovi podívat na Vineeta.“

Snape také vstal a zablokoval Harrymu cestu ke dveřím. Pořád ještě vypadal vylekaně a chtěl něco říct. Nakonec ale ustoupil stranou a řekl: „Buď stále opatrný.“

Harry přikývl. Snape šel za ním a tak vyjel Harry výtahem do atria, protože Snape potřeboval použít krb. U brány, která byla nyní napůl uzavřená, byl shromážděn dav lidí a křičeli na Nicka, ochranku, který tak docela nehlídal, ale krčil se za recepcí. Sotva Harry dorazil k bráně, hluk se uklidnil a nějaký povědomý hlas vykřikl jeho jméno.

Harry v pevně sevřeném davu hledal Kerry Ann. Nemusel jí hledat dlouho, protlačila se dopředu a objala ho. „Díky bohu, jsi v pořádku. Kde je Vishnu?“

Harry jí do ucha zašeptal: „U Munga,“ tak aby to nikdo jiný neslyšel.

Nick se konečně sebral a zakřičel: „Opusťte prostor brány, rozejděte se.“

Cesta se uvolnila, a když společně se Snape zamířili k bráně, protlačila se k nim plnoštíhlá čarodějka a vysoký muž v cizokrajném oblečení. „Kdybych si s tebou nevyměnila službu, asi bych byla mrtvá.“

„To je v pořádku,“ řekl Harry, počkal, až skončí s dlouhým děkováním a pustí ho. „Jdu se na Vineeta podívat,“ informoval kolegyni.

„Na jakém je pokoji? Můžeme za ním zajít?“

„Jo,“ řekl Harry, i když si myslel, že slyšet Vineetovu verzi toho příběhu by matce Kerry Ann k uklidnění nepomohlo… to rozhodně ne. Podíval se na vysokého štíhlého muže, který musel být Kerry Anniným bratrancem, a Kerry Ann je představila. „Oh, Harry, tohle je Ambroise.“ Kerry Ann se zatvářila přehnaně vesele, aby mu tím naznačila své vzrušení. V příštím okamžiku se ale zase chovala klidně a sebejistě a požádala ho, aby jí půjčil letax, jako by byl někdo úplně cizí.

Harry se lehce usmál, tohle opravdu potřeboval, a usmíval se ještě, když dorazili do recepce v nemocnici. To znamená do té doby, než si všiml Rity Holoubkové. Když reportérka potěšeně vykřikla, všichni se otočili a sledovali, jak si na svých vysokých podpatcích razí cestu k Harrymu.

„Vida, vida, muž okamžiku. Pane Pottere, co se stalo dnes odpoledne?“ zeptala se rychle s notesem a brkem v pohotovosti. Její fotograf se rychle snažil založit film do kamery, ale nějak se mu zasekla klička.

„Dneska ráno jste mě obvinila, že jsem tyran mudlů, takže si nedovedu představit, jaký příběh ode mne chcete slyšet,“ řekl Harry. „Ve skutečnosti byste mi nevěřila nic, co bych vám řekl.“

Holoubková si nasadila falešný úsměv. „To je něco jiného,“ prohlásila.

„Jak to?“ zeptal se Harry.

„No…,“ řekla a naslinila hrot brku, než ho postavila nad papír. „Možná to není nic jiného,“ řekla vypočítavě. „Shořel mudlovský dům. Taky vás kvůli tomu vyslýchali?“

„Kdo vám o tom řekl?“ zeptal se Harry tichým hlasem.

Usmála se, cítila, že je její pozice zase silná. „Mé zdroje zůstanou mým tajemstvím,“ řekla sladce.

Harry ji obešel. „Pak to, co se stalo, zůstane zase mým tajemstvím,“ vysmál se jí. Svými prsty s dlouhými nehty ho uchopila za ruku a bránila mu v odchodu. Harry se otočil a slabým kouzlem jí donutil, aby ho pustila. „Nedělejte to,“ řekl výhružně. Měl svůj hněv pod kontrolou, ale cítil, že nechat mu chvíli volný průchod způsobilo, že se cítil lépe.

Věnovala mu slabý úsměv. Fotografovi se konečně podařilo založit do fotoaparátu nový film. Holoubková mu ale fotit nedovolila, ostražitě se na Harryho dívala, jako by si na něj musela upravit názor. Harry její myšlenky zahlédl a přistoupil k ní blíž. „Vytiskla jste o mně věci, o kterých víte, že nejsou pravdivé.“ Naklonil se k ní ještě blíž a šeptl: „Ale co když jsou?“

Snape poklepal Harrymu na rameno. Harry ustoupil, byl spokojený, že reportérku vystrašil. Kerry Ann s matkou a svým hostem na ně čekali u recepce. „Doufám, že jste odkázal tu hroznou ženskou do patřičných mezí,“ řekla hlasitě matka Kerry Ann.

„Myslím, že ano,“ oznámil Harry, cítil se lépe než v předchozích dnech, byl soustředěný a klidný. Snape nad tím ale zavrtěl hlavou, nevypadl nadšeně, „Je mi fuk, co si myslí,“ vysvětlil mu Harry.

„To by ti být nemělo,“ vrátil mu Snape rozzlobeně.

Jeho rodičovský tón vyvedl Harryho maličko z rovnováhy. Co když Holoubková naznačí, že to byl opravdu on, kdo podpálil dům Dursleyových? „Něco divného se se mnou děje,“ přiznal a přemýšlel o svých nepředvídatelně rozkolísaných myšlenkách a náladě.

Snapeův zamyšlený pohled byl přerušen příjezdem výtahu.

Vineet ležel v nemocničním pokoji až na té nejvzdálenější posteli. „Kde je Nandi?“ zeptal se Harry, opravdu čekal, že zde bude.

„Hermiona si ji vzala na starost,“ vysvětlil Vineet. „Jen doufám, že neviděla zprávy.“

„Aha,“ pronesl Harry a pak Vineetovi představil všechny kolem. Světla plovoucí pokojem se shromáždila u stropu.

Kerry Ann položila Vineetovi ruku na rameno. „Vypadáš dobře. Fotografie toho domu byly hrůzostrašné.“

„Za to že jsem tady, můžu poděkovat jen Harrymu.“

„Taky bych ti měl poděkovat,“ ohradil se Harry. „Nedokážu otevřít průchod v bariérách. A můj štít není tak silný, aby nás ochránil před explozí toho zařízení. Bez tebe bychom tam uvázli.“

Vineet položil hlavu na polštář. „Jsem rád, že nemáš pocit, že jsem byl pro tebe přítěží.“

„Cože? Ne, samozřejmě, že ne,“ vyhrkl Harry.

Kerry Ann lehce poplácala Vineeta po ruce. „Jen se na Harryho podívej,“ řekla. „Ani se mu nezkřivily brýle.“

Harry se narovnal. „Myslím, že je to tím,“ řekl, „že jsem zvyklý si je při napadení automaticky chránit.“

Kerry Annina matka si povzdechla: „Přála bych si, aby moje holčička neměla tak nebezpečné ambice.“

Ambroise, na druhou stranu, se na Kerry Ann díval spíš se zájmem. „To jsou tvoji kolegové?“ zeptal se.

„Ano. Ještě tu chybí Aaron. Nevím, kde je.“ Zaváhala. „Doufám, že je v pořádku.“

„Harry Potter a další?“ zeptal se a znělo to skoro toužebně. „A dokážeš držet krok s takovou společností?“ zeptal se.

Harry se zasmál. „Kerry Ann je vždycky při zkouškách lepší než já,“ vysvětloval klidně, rád, že jí může pomoci.

„No, ale Vishnu je nejlepší ze všech,“ poznamenala Kerry Ann.

„Varoval jsi mě,“ řekl Vishnu Harrymu, „ale byl jsem příliš pomalý. Nevím, co jsi viděl, protože já jsem neviděl nic.“

Jeho hlas zněl unaveně a tak se Kerry Ann s matkou a bratrancem chystali k odchodu. „Musím se zastavit za Minervou,“ řekl Snape. „Ale uvidíme se doma.“ Znělo to jako hrozba. Harry se neodvážil zvednout oči, jen přikývl.

Když u Vineeta osaměl, přinesl si židli, která stála mezi dvěma vedlejšími lůžky. Kývnutím pozdravil na nich ležící pacienty, jako by byl také jejich návštěvou. Posadil se a sledoval Vinnetovy tmavohnědé oči, bloudící po stropě.

„Jsi si jistý, že Hermiona s Nandi brzy dorazí?“ zeptal se Harry a doufal, že Vineet zůstane tak dlouho vzhůru.

„Měl jsi pravdu,“ řekl Vineet po krátké odmlce.

„Měl jsem?“ podivil se Harry a přemýšlel, co se teď asi děje na ministerstvu, než se vrátil k aktuálnímu rozhovoru.

„Že není rozumné vázat se na někoho, koho ti vybere rodina, dokud se nepřesvědčíš, že pro tebe neexistuje někde jinde dokonalý partner.“

Harry si prohrábl vlasy a věnoval příteli smutný úsměv. „A já jsem začínal věřit, že pravdu máš ty,“ řekl, snažil se, aby to znělo odlehčeně, ale nepovedlo se mu to. „Myslím správně, že mluvíme o Hermioně?“

Vineet přikývl. „Je velmi chytrá. Nikdy jsem se nesetkal s nikým sečtělejším.“

„To je pravda,“ souhlasil Harry a zadíval se ke dveřím, byl rád, že je Vineetova postel až vzadu, alespoň je nikdo nemůže překvapit.

„Ale je v tom víc, než tohle,“ zamumlal Vineet zamyšleně. Harry zavřel oči a snažil se dát si to do souvislostí se vším ostatním. „Velmi ti závidím všechna ta léta, co jste kamarády,“ pokračoval Vinnet.

„Byli jsme děti, pronásledované Voldemortem a jeho smrtijedy. Nebylo to… dobře, koneckonců to bylo v pohodě. Převážně. Bez ní bych byl mrtvý. Mnohokrát.“ Harry si povzdechl. „Ale teď se ti postará o Nandi…“

Vineet se znovu zadíval na strop. „Myslel jsem, že mít ji za kamarádku bude stačit. Je to velmi svědomitá přítelkyně a hodně Nandi pomáhá. Ale horší je, že už to nejde vrátit zpátky. Často mě zajímalo, co by se stalo, kdybych sem přišel studovat dřív. Možná kdybych šel do Bradavic…“ Zavrtěl hlavou, znělo to téměř zasněně, ale takovým tím lítostivým způsobem.

Tenhle druh lítosti a touhu alespoň něco malého ve své minulosti změnit, Harry až příliš dobře znal. „Chceš někoho, koho nemůžeš mít, a protože je tak blízko… Vítej do klubu.“

Vineet zvedl hlavu, aby na něj lépe viděl. Dveře pokoje se otevřely a dovnitř vešla Hermiona s Nandi. Nandi zaujala místo vedle svého manžela a položila mu ruku na rameno. Hermiona zůstala vedle Harryho a sevřela v ruce cíp jeho pláště. Jeho přítel to měl opravdu hodně těžké, i když si přál, aby to bylo jinak.

Vineet s Nandi spolu mluvili rodným jazykem. Harry vstal a řekl Hermioně: „Musím se stavit na ministerstvu a pak jít domů, kde asi dostanu vynadáno, i když tak docela nevím, kvůli čemu.“ Chtěl, aby to pochopila jako otázku na to, jestli tu s ní nemá zůstat.

Hermiona se na něj podívala zvědavě. „Postarám se, aby se Nandi dostala v pořádku domů, až skončí návštěvní hodiny,“ řekla. Harry si to vyložil tak, že je v pořádku.

Vineet měl zavřené oči, když se Harry otočil, aby se s ním rozloučil. Nabídl Nandi svou židli.

V kanceláři bystrozorů se živě diskutovalo. „Kde vzal najednou hned tři takové věci? Podle Mysteria magika by se měly rychle rozpadnout, pokud by je ihned nepoužil.“ Rodgersova slova naznačovala jeho zděšení. „Hej, Pottere,“ zvolal, když si všiml Harryho ve dveřích. Všichni v místnosti se k němu otočili: pan Weasley, Tonksová, Rogan, Pastorek i starý kouzelník Whitley. Jen Moody chyběl.

„Potřebujete něco?“ zeptal se Harry.

Rodgers se otočil na židli a řekl: „Máme ještě nějaké otázky. Říkal jste, že jste byl nějakým způsobem varován, když se tam ty věci objevily, něco ohavného jste cítil.“

Harry přikývl. „Přesně tak. Bylo to opravdu silné. Hodně silné. Nic takového jsem ještě necítil.“

„Jste si jistý, že to tam nebylo celou dobu? A bylo to jediné upozornění? Žádný hluk? Jako přemisťovací?“

Harry zavrtěl hlavou. „Ach, možná mírný vítr,“ řekl, když se nad tím zamyslel.

„To by mohlo být přenášedlo,“ řekl Rodgers významně, „které by mělo být zaznamenáno jako neoprávněné.“

„To jsem ověřovala,“ řekla Tonksová. „Nebylo zaznamenáno žádné přenášedlo do Londýna.“

Rodgers zavrtěl hlavou a vypadal frustrovaně. Pan Weasley objal Harryho kolem ramen. „Jsem rád, že nejsi zraněný, Harry. To je dobře. Máme tvé hlášení a tohle bylo jediné, co jsme si potřebovali ujasnit. Můžeš jít domů.“

Znovu se mu dostalo mnoha upřených pohledů, Harry jim všem zamával a vyšel na chodbu, odkud se přemístil.

Když byl pryč, Tonksová s dojetím poznamenala: „Dneska jsme opravdu měli zatracené štěstí. Nebude muset nakonec Bonesová vydat nějaké prohlášení?“

„Zítra to udělá,“ řekl pan Weasley. „Nemá na vybranou, ne, když byli zraněni mudlové a zničen majetek ministerstva.“

Rogan se zhoupl na židli. „Doufejme, že to pomůže uklidnit emoce. Je to jen magické očarované zařízení. Mohlo by to být mnohem horší.“

„Bude to mnohem horší,“ poznamenal pan Weasley a přeříkal bystrozorům proroctví.

Bouchlo to, když Roganova židle dopadla na všechny čtyři nohy. „Tak to jsme opravdu dneska měli zatracené štěstí,“ řekl Rogan. „Náš bývalý a budoucí záchrance mohl být tím zařízením snadno zabit.“

Pan Weasley šel ke dveřím. „Harry je překvapivě odolný… A má štěstí. Všichni musíme pochopit, že navzdory tomu, že má za sebou teprve rok učení, bude potřebovat více svobody k tomu, aby ve špatných situacích velel, než jsme mu ochotni dát. Jen to nedělejte dřív, než to bude nezbytně nutné.“

Rogan se pochybovačně usmál. „A jak to poznáme?“

„Prostě dělejte to nejlepší, co můžete,“ řekl pan Weasley trochu nepřesvědčivě.

„Budeme se tak na něj dívat,“ řekla Tonksová. „Jako by byl součástí všeho, co se děje. Tak to vidím já.“

*****

Snape s Candidou čekali na Harryho doma v jídelně. Candida držela v ruce Denní věštec s obrovskou fotografií na přední straně a titulkem: Podezřelá exploze a požár ministerského zabezpečeného domu. „Harry,“ pozdravila ho dojatě.

Snape zkřížil ruce na prsou. „Musím si s Harrym promluvit o samotě.“

Když Candida kolem Harryho procházela, pohladila ho po ruce. „Jsem ráda, že jsi v pořádku.“

„Jo. Jsem v pořádku,“ odpověděl Harry ochraptěle.

Snape počkal, dokud se dveře nezavřely. Přešel po místnosti. „Co jsi řekl Ritě Holoubkové, že tak změnila své chování?“

„To nic nebylo.“

Snape se na něj upřeně díval a Harry si instinktivně uzavřel mysl. „Kdyby to bylo jen jednou… nerozumný komentář novinářky, které o tobě tiskne nelichotivé zprávy dvakrát týdně, nechal bych to být. Ale jde o mnoho jiných věcí.“

Harry si překřížil ruce na prsou a vystrčil bradu připravený se obhajovat. Pokud jeho se týkalo, Snape kráčel po hodně tenkém ledě.

Následovalo dlouhé ticho, jako kdyby spolu bojovali na mentální úrovni. „Tvoje magie je stále v pořádku?“ zeptala se Snape vyrovnaně.

„Jo,“ odpověděl Harry. „Přece jsem pořád tady.“

„Ano,“ souhlasil Snape, zřetelně rozhozený tím připomenutím a Harrymu zacukal koutek úst. „Tu zkušenost si zopakovat nechci,“ pokračoval Snape. „Ať už mě odmítáš nebo ne… pořád jsem tvůj otec. Došel jsem už příliš daleko, než aby to mohlo být jinak.“ Vypadalo to, že pečlivě sleduje dopad svého prohlášení.

Harry několikrát mrkl, cítil se provinile a lehce se stáhl zpět. Nedokázal odpovědět.

Snapeův hlas se vrátil na svou obvyklou úroveň. „Odhalení, že jsem svého Pána informoval o té věštbě, nemohlo přijít v horší dobu.“

„Existuje na to nějaká dobrá doba?“ zeptal se Harry sarkasticky, zlobil se.

„Řekl jsem ti, co se stalo,“ řekl Snape téměř povýšeně, jako by nechtěl mluvit o něčem, co bylo pod jeho úroveň.

„Řekl jsi mi jen, žes mu prozradil všechno,“ zasyčel Harry. „Prozradils mi jednu věc, ale co ty další.“ Teď s ním zase cloumal vztek. „Nevím proč…,“ začal. Chystal se říct, že neví, proč vlastně kdy Snapeovi věřil, ale myslel to doopravdy?

„Co jsi chtěl říct?“ vyzval ho Snape.

„Nic,“ řekl Harry a přemýšlel, kde se ta myšlenka vzala. Při pohledu na Snapea se v něm znovu vzepnul dvojí pocit zrady. „Tvůj Pán. Opravdu. Jako bys byl kdy k někomu loajální.“

Snape vytáhl hůlku a namířil ji na Harryho hruď. Harry si dokonce ani nevšiml, že ji má Snape v ruce. Automaticky sáhl po té své, ale v kapse nebyla. Snape zvedl druhou ruku tak, aby na ni Harry nedosáhl a ukázal mu, že jeho hůlku má on. Harry couvl a udeřil se hlavou o roh krbu. Za ním byla zeď.

„Nevíš si rady, viď?“ zeptal se Snape, kupodivu to znělo spíš zvědavě, než hrozivě. Harry nedokázal ani zavrtět hlavou, byl zmatený a zády nalepený na zdi. „To by mohlo být nadějné.“ Potom na Harryho použil Mutushorum a Harry ztuhl.

Snape vydechl. „Omlouvám se. Ale chci zkontrolovat pár věcí, aniž bys se mnou bojoval, jak bys udělal, kdyby mé obavy byly správné.“ Harry si vroucně přál být volný, aby ho mohl praštit, jen nehybně zíral, když se k němu Snape sklonil. „Co to dělám?“ zeptal se, jako by tu otázku četl z Harryho očí. „Kontroluju tě na kletbu Imperius. Není to příliš bezpečné, ale vhledem ke tvému nedávnému chování to udělat musím.“ Poklepal Harrymu na čelo špičkou hůlky a něco zamumlal. „Působil jsi jako znepokojivě rozpolcená osobnost, a protože jsi nebyl pod dohledem poměrně dlouhou dobu poté, co jsi opustil famfrpálový zápas, je možné, že tě někdo mohl dostat.“

Snape se zamračil, došel k oknu a poklepal na parapet, aby zkontroloval ochranná kouzla. Nic se neobjevilo. Vrátil se k Harrymu. „Víš,“ vykládal, „Imperius na dálku může být docela silné, ale zřídka vydrží delší dobu. Mělo by se dát zjistit.“ Poklepal hůlkou Harrymu na temeno hlavy a vyslovil jiné kouzlo. Zamyslel se a poklepal mu také na obě ramena.

Zamračil se. „Ale nic takového tu není.“ Zvedl Harrymu bradu a pozorně si prohlédl každé jeho oko zvlášť. „Dokonce i tvé zorničky jsou v pořádku, kletba by je zúžila.“ Znovu se zamračil a zrušil kouzlo, které Harryho drželo v klidu, pak ho zachytil, aby neupadl.

Harrymu se podlomila kolena, ale Snape ho udržel. Ale nepustil ho hned, když už byl schopný stát sám. „Promiň, Harry,“ řekl. „Vzhledem k tvému chování v poslední době jsem si myslel, že je to pravděpodobné.“

Jednou svou částí se Harry chtěl vymanit z jeho objetí, ale nepohnul se. Měl pocit, že jeho srdce je stejně ztuhlé, jako bylo jeho tělo před chvílí.

„Cos chtěl říct?“ zeptal se Snape.

„Chtěl jsem říct, jak jsem ti vůbec někdy mohl věřit,“ zamumlal Harry do jeho ramene.

Snape si pobaveně odfrkl a postavil ho rovně, ale stále ho držel za ramena, kdyby potřeboval pomoct s udržením rovnováhy. „Mohu dostat svou hůlku zpátky?“ zeptal se Harry, nebyl si jistý, jestli se k tomu Snape chystá. Chtěl si vyzkoušet nějaké kouzlo a na to ji potřeboval.

Snape mu ji podal. „Pokus se to udělat pečlivě.“

Harry s hůlkou v ruce cítil teplo z návratu důvěry ve Snapea. „Nečekal jsem, že mi ji vezmeš.“

Vždycky musíš čekat, že by se to mohlo stát. Je zlá doba,“ řekl Snape tvrdě a sledoval Harryho pokus o Lumos, kolem kterého se chvíli třepotal temný kruh. Harry kouzlo zrušil a zkusil to znovu, vyčistil si mysl a soustředil se jen na ten teplý pocit důvěry. Podruhé se kouzlo podařilo.

„V pořádku?“ zeptal se Snape.

„Jo,“ odpověděl Harry. „Schválně jsi mě naštval.“

„Ano,“ připustil Snape. „Potřeboval jsem vidět tvou reakci z blízka. Chtěl bych vědět, co se to s tebou děje.“ Harry ale jen zíral na svou hůlku a neodpovídal. „Vypadá to, že jde o něco víc než o bolest z toho, co ses o mně dozvěděl. Dokonce je to horší, než když tě strašila Temnota. Měl jsi nějaké další sny?“

Harry zavrtěl hlavou.

„Skutečně?“ zeptal se Snape ostře. „Žádný další?“

„Bral jsem si mudlovské prášky na spaní, Mohly ty sny zablokovat.“

„Máš od nich krabičku?“

Harry si povzdechl. „V ložnici. Přinesu ji.“ Vyšel ven, ale Snape ho následoval.

V ložnici Harry podal Snapeovi krabičku z nočního stolku, Snape si pozorně přečetl drobounká písmenka na štítku. „Je to jen antihistaminikum, bál jsem se, aby to nebylo psychotropní. Nemělo by to blokovat tvé sny, ale může to uspat natolik, že se včas neprobudíš.“

Harry pokrčil rameny a přešel k Hedvice, která spala ve své kleci s hlavou pod křídlem. Opět měl pocit prázdnoty vyvolaný Snapeovým tvrzením, že tu pro něj bude bez ohledu na to, co si Harry myslí nebo říká. Hedvika se načepýřila, když ji pohladil. Vzpomínal na ten útok a v duchu se zasmál tomu, že mu ta stará babka řekla špatné datum.

Snape přešel pokojem, vyndal z klece ospalou Kali a prohlížel si ji. „Vyměnila srst a teď má docela nudnou barvu,“ všiml si.

„Byla v Hagridově boudě společně se šestinohou pranticorou. Nemyslím si, že měla zrovna klid.“

Snape jí donesl blíž k Harrymu a ona na něj zasyčela. Takže Snape ustoupil a pohladil ji, Kali se mu schovala do ohbí paže. „Nedokážu přijít na žádný rozumný důvod, proč na tebe takhle reaguje. Nemá na výběr, je k tobě vázána krví.“ Vlasy se mu lehce zhouply, když zavrtěl hlavou. „Jsem si jistý, že později budu litovat toho, že jsem to nepochopil.“ Vydal se ke dveřím a Harryho mazlíčka si odnášel sebou. „Za hodinu bude večeře, přijď dolů,“ řekl, jako by všechno bylo v pořádku. Víc v pořádku, než to kdy v jejich rodinné situaci bylo.

Harry ležel na posteli a zíral do stropu, kolísal mezi pocitem zrady a důvěrou, třebaže se snažil Snapeovi odpustit, znechucený svou nečinností, pokud o tu zradu jde a přáním, aby byl Vineet v pořádku. Přál si, aby mu na ministerstvu dali nějakou práci a ne aby byl zanechán o samotě se svými myšlenkami.

O hodinu později sešel dolů. Na stole se dvěma bílými svíčkami se právě objevily mísy s jídlem. Harry se posadil vedle Candidy a naložil si plný talíř, přestože vůbec neměl chuť k jídlu. Kali spala obtočená Snapeovi kolem ramen. Snape s Candidou si při jídle povídali o obyčejných věcech, zatímco Harry se vrtal ve svém talíři, podivně utrápený touto rodinou scénou, která nápadně připomínala rodinou pohodu, kterou si kdysi vysnil.

Neschopný déle předstírat, že jí, vstal. „Už jsi dojedl?“ zeptal se Snape.

Harry přikývl a šel do svého pokoje, očekával nějaké napomenutí, ale nic se nestalo. Když odešel, Snape řekl: „Kdyby sis všimla, že je rozrušený, pošli mi sovu letaxem. Pro tvojí a Harryho sovu nechám krb otevřený.“

„Myslíš si, že je Harry nebezpečný, nebo tak něco?“ zeptala se zmateně.

„Nevím, co se s ním děje. Zkoušky končí v pondělí a Bradavický expres odjíždí v pátek. Přeju si, aby to vydrželo, dokud se nevrátím na prázdniny.“

„Je ke mně hodně zdvořilý. A úplně normální.“

Snape odstrčil talíř. „Ať už je to cokoliv, je dobré, že to cítíš takhle. Nesnažíš se ho jen chránit?“

Zahnaná do slepé uličky se narovnala. „Nelhala bych ti v něčem tak důležitém, Severusi. Kdybych si myslela, že Harry potřebuje nějakou pomoc, řekla bych to.“

„Omlouvám se,“ zamumlal. „Děje se toho příliš mnoho a mám pocit, že bych měl jeho potíže vidět, ale nejde to.“ Po chvíli dodal: „Nečekal jsem, že se špatné časy vrátí tak rychle. Byl jsem připravený na delší přestávku… šanci… normálně žít.“ To poslední řekl jakoby bezmyšlenkovitě, jako by to vlastně říct nechtěl.

„Jak dlouho to může trvat?“ zeptala se Candida otřesená jeho prohlášením.

Snape sledoval, jak ze svíčky odkapává vosk. „Minule to trvalo dvacet let,“ poznamenal vzdáleným hlasem.

„Minule se to mé rodiny nedotklo. Nikdo nás neobtěžoval. Ale špatné zvěsti nám neutekly.“

„Není možné zůstat nedotčený, když je tu Harry.“

Candida se zasmála a pak střízlivě poznamenala: „Chudák chlapec.“

Talíře a mísy se zajiskřením zmizely. „Přál bych si, aby tu byl Brumbál,“ řekl Snape po delší chvíli. „Ani nevíš, jak bolestné pro mě je to přiznat.“

„Proč ho tu chceš?“ zeptala se pochybovačně a vstala, aby donesla láhev s vínem.

Snape na ní mávl, aby mu nalila také a promnul si čelo. „Obávám se, že sklouzává k temným kouzlům a to způsobem, který nedokážu pochopit, natož zastavit. Potřebuju Brumbálovu radu. Jsem v pokušení poslat Harryho zpátky do Finska v naději, že by mu ten šaman mohl zase pomoci.“

„Teď by tam byl alespoň v létě,“ řekla Candida a napila se. „Jela bych s ním, kdybys chtěl. Říkal jsi, že v něm vyvoláváš to nejhorší. Myslela jsem, kdybys nechtěl, aby jel sám.“

„Oceňuji tvou ochotu pomáhat mi s tou drtivou odpovědností, kterou mám.“

Sarkasticky se usmála. „Děti jsou velká odpovědnost, i když se nejmenují Harry Potter.“

*****

Druhý den ráno zamířil Harry rovnou k Mungovi, kde už Vineetovi dělal společnost Aaron, který přivedl Nandi. Aaron poplácal Harryho po zádech. „Hrdina okamžiku vypadá nedotčeně,“ zadeklamoval, jako by mluvil k davům.

„Jak se máš, Vineete?“ zeptal se Harry.

„Lépe,“ odpověděl Ind a ukázal na prázdnou židli vedle sebe. Harry ji přijal a náhle měl pocit, jako by se vzduch v místnosti vyčistil a on mohl zase volněji vydechnout.

Povídali si celé dopoledne. Ostatní návštěvníci přicházeli a odcházeli. Těsně před obědem se stavil pan Weasley. „Á, tady jsi, Harry. Přišel jsem pro tebe.“

Harry vstal a chtělo se mu vytknout panu Weasleymu jeho slabý smysl pro loajalitu. Znepokojilo ho to, tak se otočil a promnul si čelo.

„Jsi v pořádku, Harry?“ zeptal se pan Weasley zaujatě.

„Jo,“ odpověděl Harry. „Myslím, že bude stačit, když se najím…“ Což byla tak napolovic pravda, protože nesnídal a předtím k večeři toho také moc nesnědl.

„Dobře, ale zastavíme se na oběd v Doupěti, než tě odvedu k ministryni. Pojď.“

„Bonesová mě chce vidět?“ zeptal se Harry a zaměřil se na pevný hlas pana Weasleyho, aby se uklidnil.

Když vyšli z nemocničního pokoje, pan Weasley uchopil Harryho za loket. „Trvá na tom. To je důvod, proč mě pro tebe poslala. Ale můžu tvrdit, že mi trvalo trochu déle, než jsem tě našel. Tohle bylo první místo, které jsem byl zkontrolovat. Molly bude nadšená, až tě uvidí.“

Harry byl usazen v prosluněné jídelně v Doupěti a jedl dobrý, ale poněkud suchý hovězí sendvič. Chuť k jídlu se mu vrátila nebývalou měrou, protože paní Weasleyová se starala jen o něj. Přinesla mu vychlazený džbán dýňové šťávy a ujišťovala se, že má dostatek jídla.

Už dojídali, když pan Weasley řekl: „Remus mi povídal, že jste se se Severusem trochu nepohodli.“

„Jo,“ řekl Harry a najednou mu přestalo chutnat, vlastně se mu udělalo trochu nevolno. „Ale už to je v pořádku.“

„Opravdu?“ zeptal se pan Weasley pochybovačně.

Musí to tak být, pomyslel si Harry. Nemám na vybranou. Když neodpověděl a jen zíral do svého talíře, paní Weasleyová mávla na manžela, aby už se dál nevyptával.

„No, pošlou všechny bystrozory, aby tě našli, když se tam co nejdřív neukážeme,“ řekl pan Weasley a vstal.

Harry se s ním vrátil na ministerstvo, tentokrát cestovali Letaxovou sítí. Když mu pan Weasley podával plechovku s letaxovým práškem, vysvětloval: „Chystají se nová bezpečnostní opatření. Pravděpodobně bude otevřen v atriu přemisťovací prostor, protože se očekává, že Letaxová síť bude přetížena a lidé, kteří by v ní uvízli, by byli přesměrováni jinam. Stejně z toho bude jen zmatek.“

Harryho to na chvíli zarazilo, ale pak potřásl hlavou a vhodil prášek do ohně.

Za recepcí už zase bylo pět pracovníků, stejně, jako tomu bylo při finálovém turnaji. Harry prošel bez potíží, ale na pana Weasleyho měli bezpočet otázek. Harry čekal u brány a bavil se tím, jak vedoucí Oddělení magického vymáhání práva rozzlobeně prochází bezpečnostní prověrkou.

Vyšli do prvního patra. Belinda seděla za stolem a krasopisně psala nějaký dopis. Vzhlédla, ale nedala najevo, že by Harryho znala. „Ministryně vás očekává,“ řekla panu Weasleymu. Harry se chtěl zastavit a zeptat se Belindy, jak se má, ale pan Weasley ho popadl za paži a vedl ho do další kanceláře.

Z kanceláře madam Bonesové vyzařovala moc; jemný vyřezávaný nábytek, lampy s atraktivním barevným sklem, tmavé, vestavěné regály. Pokynula Harrymu k židli s rovným opěradlem a jemnou červenou kůží na sedáku. „Pošlu Harryho zpět až skončíme,“ řekla panu Weasleymu přísně.

Artur zaváhal, ale přikývl, a když procházel kolem Harryho, šeptl mu do ucha: „Opatrně.“ Harry protočil očima. Jako by byl tak hloupý a něco téhle ženě prozradila, nebyla sice Popletalem, ale ve skutečnosti zase tak odlišná nebyla – přitahovala jí síla a zvykla si s lidmi manipulovat. Když na to Harry přišel, připadalo mu to zajímavé a užitečné, mohl by se od ní něco dozvědět. Amalie Bonesová usedla za svůj psací stůl. Měla na sobě smetanově bílý mudlovský kostýmek, který při chůzi nepříjemně šustil. Dívala se na Harryho s profesionálním úsměvem ve tváři.

„Zdá se, že nám nebylo dopřáno dlouhého klidu. Jsem ale velmi potěšena, že jste z té šlamastyky vyvázl bez úhony, pane Pottere,“ řekl přátelsky. Harry přikývl, ale úsměv jí vrátit nedokázal. Byl příliš rozptýlen prohlížením si kanceláře, rozložením zařízení, podivnými vzdálenostmi mezi jednotlivými kusy nábytku. Obvykle se o takové věci nezajímal, ale dneska to bylo jiné. „Předpokládám,“ pokračoval Bonesová, „že váš kolega-učeň se zanedlouho také zotaví. Měli jsme velké štěstí. Ale vlastně by mě zajímalo, zda byste se se mnou nezúčastnil tiskové konference.“

Harry se naježil při představě, že by se ocitl v záři reflektorů, kterým se instinktivně vyhýbal. „Opravdu si myslíte, že je to dobrý nápad?“ zeptal se klidně. „Koneckonců to proroctví není všeobecně známé a raději bych, kdyby to tak zůstalo.“ Tuhle výmluvu vyhrkl bez rozmyslu, ale když si ji zopakoval, připadala mu docela dobrá.

Zamyslela se nad tím a rychlý pohled do jejích očí Harrymu prozradil, že zvažuje své bezprostřední postavení vůči událostem, které by mohly nastat. „To je samozřejmě správné. Možná by to opravdu nebylo moudré.“

Teď se Harry naopak musel donutit, aby se neusmál. Pomalu vstal, tak aby to nevypadalo neslušně. „Jestli to je všechno, paní ministryně, musím se ještě stavit v kanceláři bystrozorů…“ I jeho vlastním uším to znělo uctivě, neuvědomil si, že dokáže být tak manipulativní.

Usmála se a přikývla. „Ale samozřejmě. Pane Pottere, ulevilo se mi, když vidím, jakým přínosem jste pro naši organizaci. Třebaže teď musíte být pod velkým tlakem.“

Harry přikývl, maličko se jí uklonil a ona mu zaváhala. Když se za ním zavřely dubové dveře, očarované nějakým zvláštním způsobem, Harry uvažoval o tom, jak snadno se dali všichni oklamat. Dychtiví pěšáci, všichni.

V kanceláři bystrozorů byla Harryho podivná sebedůvěra otřesena setkáním s Tonksovou. Zaváhal ve dveřích a náhle měl strach, co by si myslela o tom, co se dělo s jeho myslí. Nečekal, že by s tím souhlasila. Zvedla k němu oči. Její vlasy byly jako obvykle růžové a trčely jí na všechny strany. Harry si náhle přál pročísnout je prsty a ta myšlenka z něj vyletěla jako vítr.

„Jsi v pořádku, Harry?“ zeptala se s obavou.

„Jo, jen jsem si na něco vzpomněl.“ Teď si připadal malý, na rozdíl od toho pocitu předtím, kdy si připadal, jako by mu to tady celé patřilo. Promnul si oči. Tonksová ho uchopila za paži, což v něm rozpoutalo bouři emocí.

„Jsi si jistý, že se dneska večer nic nestane? Posaď se.“ Odvedla ho k židli a on si znovu promnul oči a obličej, snažil se najít rovnováhu ve své mysli, která byla tak rozkolísaná. Teď se cítil sám sebou, ale kdo to potom ksakru byl v kanceláři u ministryně? Tonksová se k němu sklonila, tak blízko, že cítil vůni jejího šampónu. „Nechceš, abych tě dovedla za ministerským léčitelem?“ zeptala se.

Harry zvedl hlavu. „Ne, opravdu. Je mi dobře. Idy jsou zítra,“ vzpomněl si náhle. „Určila ten den špatně.“

Tonksová se zasmála. „Jen hádala,“ potvrdila mu a poklepala ho po rameni. Pak se zase vrátila ke svému psacímu stolu, ale Harry stále cítil teplo její ruky na svém rameni.

Vešel Rogan a ztěžka se posadil na židli. „Zatracený Dohled nad kouzelnými tvory.“

„O co jde?“ zeptala se Tonksová.

„Rodgers mě požádal, abych mu pomohl s přípravou na učňovské zkoušky, jako bych na něco takového měl čas. Obcházel jsem různá oddělení, abych zkontroloval formuláře, které jsme v poslední době používali, a zase jsem se setkal s vytáčkami o věcech, které by měly být jednoduché.“

„Zase požadují formuláře, které neexistují?“

Rogan se zasmál a zavrtěl hlavou. „Zkusím to znovu v pondělí, až tu budou lidé, se kterými se dá mluvit. Já blbec jsem si tu cestu mohl dneska odpustit.“ Podíval se na Harryho, který seděl na židli u zdi za Tonksovou. Harrymu se nechtělo odejít, jako kdyby ho tohle místo nenechalo, aby zase ztratil sám sebe. „Potřebuješ nějakou práci, Pottere? Jsou tam ještě nějaké složky…,“ navrhl Rogan.

Harry usoudil, že ano. Tohle by mu mohlo pomoci přežít, pomyslel si.

Kolem večeře poslal Rogan Harryho domů. Harry měl krk úplně ztuhlý od sklánění se nad pergameny, a tak poslechl. Candida ho vřele přivítala, když přišel. Uklidil si věci a pak se posadil naproti ní a zvedl noviny. „Alespoň že jsou teď docela zaměstnaní a nemají čas vyhrabovat nějakou špínu na tebe.“

„To mě nenapadlo,“ řekl Harry.

Po klidné večeři, při které si Harry nevšiml ustaraných pohledů, kterých se mu dostávalo, vytáhl učebnici a začetl se do ní. Chtěl si vzít Kali na klín, ale nedonutil ji vyjít z klece. Snažila se ho kousnout, když jí chtěl pohladit. „Co se děje?“ zeptal se jí, jako by mu mohla odpovědět. Vypadalo to, že ví něco, co on ne.

V noci spal neklidně, ale druhý den ráno byl docela čilý. Nervózní, jako kdyby měl v krátké době udělat příliš mnoho práce, se pár hodin učil a pak se vydal navštívit svého kolegu-učně do nemocnice. Vineet seděl na posteli a vypadal docela dobře.

Harry se zaradoval, když ho takhle uviděl. „Chceš už odtud odejít?“ zeptal se.

„Snažím se to zařídit,“ odpověděl Vineet.

„Kde je Nandi?“ ptal se Harry dál. „Muselo jí to potěšit.

„Hermiona ji vzala na procházku do parku. Myslel jsem, že si potřebuje od téhle nudné místnosti odpočinout.“

Harry se rozhlédl po tmavě obložené místnosti s podivnými pruhy. „Asi ano.“ Přitáhl si židli a zeptal se: „Jsi v pořádku?“ a myslel tím Hermionu.

Vineet si mnul ruku dlaní té druhé, jedno z mála nervózních gest, které u něj Harry viděl. „Nevím.“ Harry si myslel, že to je všechno, co mu řekne a snažil se přijít na něco smysluplného, co by mu mohl nabídnout, ale Vineet pokračoval: „Nemohl bych žít sám se sebou, kdybych udělal to, co chci. Ale zároveň cítím, že takhle také nemohu žít.“

„Možná to časem přejde,“ navrhl Harry. „Pokud jsi nikdy předtím nebyl zamilovaný, možná si neuvědomuješ, že to opravdu někdy trvá dlouho.“

Vineet mu věnoval temný pohled. „Proč to nepoužiješ jako kritérium k tomu, aby sis našel přítelkyni,“ navrhl vyzývavě.

„Už jsme zase u toho?“ zeptal se Harry. „Někdy to trvá… Snažím se, aby ses cítil lépe, a ne tu dělat velká filozofická prohlášení.“

Vineet zíral na své propletené prsty. „Tvoje pomoc je pro mě důležitá,“ řekl.

„S láskou nemám dobré zkušenosti. Jak bych ti mohl radit?“

Harry se opřel o opěradlo a rozhovor skončil, což bylo dobře, protože za chvíli se vrátily dívky. Hermiona byla velmi ráda, že Harryho vidí a chtěla vědět, jestli je pořádku. Harry lhal a řekl jí, že je na tom lépe, což na její tváři vyvolalo slabý úsměv. Harry si vzpomněl, jak snadno by mohl s lidmi manipulovat, ale v její a Vineetově přítomnosti mu ta myšlenka připadala velmi pochybná.

Vrátil se domů na večeři, věděl, že je očekáván. Hermiona ho ujistila, že jestli bude Vineet propuštěn, pomůže mu s návratem domů. To Harrymu naznačilo, že zná jeho kolegu-učně lépe, než on.

Candida se ho zeptala, jaký měl den. Harry neměl moc chuti k rozhovoru, ale pak jí řekl o trápení svých přátel. Ustaraně se zamračila.

„Dohodnuté sňatky jsem nikdy nechápala,“ řekla Candida.

„Ale vdala byste se za toho, koho by vám vybrali, kdyby to ve vaší rodině byla běžná praxe,“ poznamenal Harry.

Zasmála se. „To je pravda. Nemohu tvrdit, že ne.“ Povzdychla si. „A co je nového s tvou sestřenicí a Remusem?“

„Včera jsem dostal od Pamely dopis, ale psala jen o článku Rity Holoubkové. Zřejmě se nějak dostala k výtisku Denního věštce. Ale konec školního roku už je blízko a já si nemyslím, že by teď Remus mohl opustit hrad. Ne, když tam Severus tak často není.“

Příjemný rozhovor a poměrně klidný den způsobily, že se Harrymu podařilo usnout i bez mudlovských prášků.

*****

Velmi pozdě večer pozvala McGonagallová Snapea do své kanceláře. Mezi jejím psacím stolem a krbem nervózně přecházel Kornelius Popletal. Když dokončil kolečko, na Snapea se zamračil.

„Posaď se, Severusi,“ vyzvala ho McGonagallová. V jejím hlase bylo slyšet podráždění. Kvůli tomu a kvůli Popletalově přítomnosti se Severus posadit nechtěl, ale udělal to.

Popletal se na něj zadíval pohledem dravce. „Pane profesore, je hezkém že jste se k nám připojil,“ řekl s pokusem o sarkasmus.

„Vyřídím to sama, Korneliusi,“ řekla McGonagallová. Obešla svůj stůl a zadívala se na Snapea.

„Stejně, jako jste to dělala celou dobu? Vy i Albus, řekl bych,“ kritizoval Popletal a založil si ruce na břiše. Jeho další otázka směřovala na Snapea. „Jak dlouho si myslíte, že se můžete schovávat?“

Snape na něj použil nitrozpyt, ale jeho kolegyně ho vyrušila. „Nedovolím vám to, Korneliusi. Ručím za Severusovu minulost a budu to dělat i nadále. Má mou plnou důvěru.“

Při pohledu na ni Snape viděl, že to tak docela pravda není. Možná tomu jen chtěla věřit. Čekal, jestli neřekne něco užitečnějšího, nervóznější, než by měl být. Ale než něco řekla, Popletal vyprskl: „Proboha, ženská, proč myslíte, že nic neříká, pokouší se skrýt pravdu.“

Ta poznámka McGonagallovou vyburcovala. Přitiskla si prsty na čelo. Aniž by zvedla hlavu, řekla: „Severusi, musím tě požádat, abys nám ukázal své předloktí.“

Snape na ni chvíli zíral, ale pak si vyhrnul rukáv a napřáhl k nim paži. Bylo to velmi samozřejmé gesto, svobodné. Popletal přistoupil blíž, olízl si prst a šmudlal jím Snapeovi po kůži. Snape se naježil, ale paži nestáhl. „Co jste čekal?“ zeptal se.

„Na ministerstvo přišla zpráva z Azkabanu, že se posledních pár dnů chovají smrtijedi podivně,“ vysvětlovala McGonagallová. „Dnes zjistili, že jejich Znamení ztmavla. Mírně, ale jsou zřetelnější.“

„Úplně všem,“ dodal Popletal.

Snape na ně zíral, jeho myšlenky se spojily v kruhu, Harryho nevysvětlitelné chování teď nabralo jiný význam.

„Severus by nic takového neskrýval,“ řekl McGonagallová.

„Hmf,“ zabručel Popletal nepřesvědčivě. Hledal po kapsách nůž. „Musím se vrátit. Bystrozoři měli moc práce na to, aby mě sem doprovodili. Budou zatraceně rozzlobení, že jsem nemohl nic dokázat.“ Otevřel kapesní nůž, protočil jím v ruce a zmizel.

McGonagallová se opřela o stůl. „Nesnáším ho,“ řekla nejistě, jako by si uvědomila, že si Snape všiml jejího nedostatku důvěry. „Jeho zpávy z Azkabanu byly tak přesvědčivé, ale asi nebyly správné, vzhledem ke stavu tvé ruky.“

Její slova vrátila Snapea zpátky do přítomnosti. „Moje Znamení už nemůže být aktivní,“ řekl. „Nepřežilo mou smrt.“

„Cože?“ zeptala se a znělo to zděšeně.

„Harry mě neviděl jako Voldemortova stoupence od té doby, co jsem se po střetu s Averym dostal na druhou stranu.“

Naklonila hlavu na stranu, její zvědavost zvítězila nad obavou. „Už nejsi Voldemortův služebník?“ Když Snape zavrtěl hlavou, řekla: „To jsem si neuvědomila.“ Narovnala se. „Ale to znamená, že zprávy z Azkabanu mohou být pravdivé…“

Její úzkost vrátila Snapeovy myšlenky k tomu, jak si Harry nedávno opět mnul jizvu… několikrát. Vstal. „Musím se podívat na Harryho.“ Přešel ke krbu a vzal si krabičku s letaxem.

„Obávám se, že to nebude fungovat.“

Snape se k ní otočil. „Musím jít, Minervo, Remus je v dobré formě a…“

„To nemyslím. Kvůli těm zprávám z Azkabanu vypnuli Letaxovou síť.“

„Cože udělali?“ zeptal se Snape.

„To je důvod, proč Kornelius použil přenášedlo.“

Snape odložil krabičku. „Musím jít.“

„Můžu ti půjčit svoje přenášedlo…“

Snape o její nabídce uvažoval cestou ke dveřím. „Ne, mohla bys ho potřebovat.“

Na schodišti ho dohonil její hlas. „I když je tu Remus, vrať se, pokud to půjde.“

Snape vytáhl koště ze skříně, otevřel okno a vylétl do noci. Přistál na železničním mostě a pokusil se přemístit domů. Ale bariéra ho odmrštila zpátky a skoro přepadl přes zábradlí, jak se snažil udržet rovnováhu. Proč je na domě tahle ochrana? pomyslel si vyděšeně. Jako alternativu si vybral konec malého nástupiště v Shrewsthorpe, ale opět byl odražen zpátky, třebaže tento úder byl slabší.

Zaměřil se na vesnici, kam vzal devítiletého Harryho na zmrzlinu. Ani neznal její jméno. Podařilo se mu tam přemístit a okamžitě nasedl na koště.

*****

Nedlouho potom, co usnul, vzbudila Harryho noční můra. Zmatený z temnoty v místnosti chvíli trvalo, než popadl dech. Kali zoufale běhala po kleci. Harry vyklopýtal z postele a otevřel jí dvířka. Zasyčela na něj, a když ji chtěl zdvihnout, ohnala se po něm zoubky ostrými jako jehličky. „Co se děje?“ zeptal se vyděšeně. Venku byla mlha a do oken bušil déšť, nic nebylo vidět. Harry nechal dvířka klece otevřená, aby se mohla dostat ven, nechtěl riskovat, že se v panice sama poraní.

Padl zpátky do postele a naklepal si polštář. O chvíli později vyskočil, všechny svaly v jeho těle sebou škubly. Byl obklopen stíny. Zrychleně dýchal, rozhlížel se po pokoji, nechápal svou překvapující vizi. Zavřel oči a s úsilím se zaměřil na svou mysl, neúprosně mu potvrdila, že je obklíčen nejméně dvanácti smrtijedy.

Vyhrabal hůlku z pod polštáře, nemotorný tím, jak mu adrenalin prudce proudil žilami. Chtěl se přemístit do Candidiny ložnice a ale místo toho dopadl na tvrdou podlahu svého pokoje. Bariéra, oznámil mu mozek, zatímco na ztuhlých nohách došel ke dveřím a pokoušel se dostat ze šoku. Pak uháněl na druhý konec galerie tak rychle, jak jen mohl. Vklouzl dovnitř a zasyčel: „Candido, vstávej. Oblékni se a vem si hůlku.“

„Cože?“

„Hned,“ prskl Harry. Vyslal detekční kouzlo, a to se rozzářilo všemi barvami duhy.

Oblékla si župan a přiblížila se k němu, nejistě se zeptala: „Harry, co se děje?“

„Hůlku,“ přikázal Harry ostře a ona spěchala k nočnímu stolku, kam ji odložila. „Pojď ke mně, abych tě mohl schovat za svůj štít.“

Poslechla, ale zašeptala: „Proč se nepřemístíme?“

„Bariéry, nezkoušej to. Srazí tě zpátky.“ Harry cítil, že věří, že je zmatený, ale neměl na její pochybnosti čas. V příštím okamžiku se dveře roztříštily a měl sotva čas, aby vztyčil Titanový blok, který je ochránil před třískami a sklem. Candide zoufale svírala Harryho pyžamo. Teď už žádné pochybnosti neměla. Harry vyslal otvorem po dveřích pár útočných kouzel a skrčil se s ní u zdi.

„Kdo to je?“

„Všichni,“ odpověděl Harry. „Všichni smrtijedi, kteří přežili, myslím. Jak jsi na tom s útočnými kouzly?“ zeptal se mezi vztyčením nového štítu a odstraněním zbytků dveří.

„Cože?“

„Co umíš?“

„Harry, já jsem účetní.“

„Musíš něco umět. Cokoliv. Školní žertíky, nebo něco, co jsi používala na své sourozence. Něco musíš umět.“

Slabý větřík ohlásil přenášedlo a Harry prudce strhl Candidu za sebe, vystavěl štít proti útočné kletbě, která proudila z hůlky postavy, jež se v místnosti objevila. „Na schodech použij cokoliv, co umíš, ať už někoho uvidíš, nebo ne,“ zavrčel na ní přes rameno.

Nejasně si během boje uvědomil její kouzla na svazování tkaniček, ale pak následoval lomoz těl, padajících po schodech. Harry vyslal kouzlo proti svému soupeři, jemuž prudký vítr z letícího paprsku shodil z hlavy kapuci. Objevily se dlouhé světlé vlasy. „Vida,“ řekl Harry. Malfoy už zase napadl náš dům.“

Rychle si vyměnili několik kouzel a oba se úspěšně ubránili. Harry potřeboval rychle vyhrát, věděl, že nemá dobře chráněná záda.

Malfoy se zlomyslně usmál, jeho chladné oči žhnuly. „Tentokrát vyhraj, Pottere. O tomhle okamžiku jsem dlouho snil.“ Znovu zaútočil, ale Harry kletbu snadno odvrátil. „Promyslel jsem si celý postup mučení, který na tebe použiju,“ pokračoval Malfoy. Harry vyvolal řetězovou poutací kletbu a hned po ní Alibappa a doufal, že ho Malfoy nezná. To Malfoye odhodilo dozadu, ale v tu samou chvíli uhodilo něco do zad Candidu a Harry jí musel zachytit.

„Winky!“ vykřikl Harry. „Potřebujeme je zaměstnat, hned!“ Na konci chodby se otevřely dveře a ozval se pískot. Malá chlupatá kulička vlétla přímo do obličeje útočníkovi, který stoupal po schodech. Malfoy už zase stál. Harry po něm vrhl další Alibappa a on ho odrazil něčím, co Harry ještě nikdy neviděl. Něčím, co vypadalo jako bodák, který vyčníval z konce jeho hůlky. Zvedl ruku, aby tím po Harry mrštil a Harry rychle popadl Candidu za ruku a odtáhl ji za roh. Na schodech byl zmatek, který způsobila Kali. V Hale se to hemžilo černými postavami.

„Drž se mně za každou cenu!“ zavelel Harry a běžel na druhou stranu galerie, odkud se nedalo uniknout.

„Harry!“ vyděsila se Candida, když se dostali až ke zdi.

Harry napřáhl ruku s hůlkou a udeřil do zdi demoličním kouzlem, které se naučil z knihy Roweny z Havraspáru. Kameny se rozlétly po okolí. Popadl Candidu oběma rukama a v běhu skočil do vzniklé díry, zběsile mával křídly a prudce zatočil. Kletby, které za ním vylétly ven, ozářily i stromy na silnici.

Harry letěl nízko mezi živými ploty a stěnami domů, musel křídly mávat silněji, aby vyrovnal váhu, kterou nesl navíc. Přelétl několik polí a slétl za nízkou zídku. Candida zalapala po dechu, když ji postavil a podlomily se jí nohy. Harry jí jednou rukou podepřel, aby jí pomohl nahoru, rozhlížel se po okolí, hůlku v pohotovosti. Vlhký vítr k nim zanesl silný zápach hořícího ohně a Harry se nerovnal, aby dohlédl až za stromy. Na střeše jejich domu se objevily plameny, které rychle sílily.

Candida se bez dechu opřela o zídku. „Zůstaň dole,“ řekl Harry. „Nejsem si jistý, jestli neviděli, kde jsme přistáli. Doufám, že ne.“ Přál si, aby byl sám. Vrátil by se zpátky a začal by smrtijedy odzbrojovat, jak by vycházeli z hořícího domu. Když uběhlo několik minut, jeho dech se zklidnil. „Jsi v pořádku?“ zeptal se Candidy. Seděla na zemi a rukama si objímala kolena.

„Jo,“ řekla. „Jen to bylo maličko rušnější, než můj obvyklý večer.“

„Taky bych řekl,“ přidal se Harry. „Smrtijedi obvykle útočí v menším počtu.“ Usmál se, ulevilo se mu, že unikli. Zvuk sirén mudlovských požárních aut vrátil jeho myšlenky zpátky k domu.

„Sakra. Doufám, že už jsou pryč.“ Vozy se po hlavní ulici rychle blížily a jejich sirény byly hlasitější. Harry tam nemohl jen tak stát a doufat, že si smrtijedi s hasiči jen tak pro zábavu nepohrajou, když nedostali jeho. „Musím se tam jít podívat. Nehýbej se,“ nařídil. „No,“ dodal, „pokud bys byla v nebezpečí, tak se raději přemísti. Bariéra pravděpodobně nedosáhne až sem. Ne, nic tu necítím. Ale v tomhle moc dobrý nejsem. Musím jít.“

Harry se zase přeměnil a letěl nízko a obloukem, aby se mohl schovat za zdí zahrady sousedního domu, která byla vyšší než on. Sousedé postávali na zadní terase a sledovali, jak hasiči natahují hadice přes jejich pozemek. Harry schoval hůlku do rukávu. Okny viděl, že postavy v kapucích zmizely. Bylo to vidět docela dobře, plameny byly i uvnitř.

Harry procházel podél zdi a slyšel sykot páry, když voda zasáhla plameny. Doufal, že se Kali a Winky dostaly ven. Předpokládal, že bariéra nedokázala Winky zadržet a Kali jí mohla následovat. Silný kouř ho pálil v očích a musel uhnout třem hasičům běžícím k domu.

„Je někdo uvnitř?“ ptal se jeden z nich.

„Ne!“ křikl Harry, myslel si, že bude lepší, když se nepotkají s kouzelnými knihami a rozlitými lektvary. „Jsme venku. Jsme v pořádku.“

„Co se stalo?“ zeptal se statný chlapík, který sice byl v hasičské uniformě, ale neměl dýchací přístroj.

„Nevím,“ řekl Harry a koutkem oka si prohlížel díru ve zdi. „Bylo to jako výbuch, nebo tak něco. Raději jsme utekli.“

„To je dobře,“ řekl muž a odešel dát další pokyny mužům s hadicemi.

Harry pokračoval ve své obchůzce, měl strach, aby smrtijedi nezůstali ukryti mezi přihlížejícími mudly. Obešel sousedovu zahradu, když se nikdo nedíval, použil na jejich zadní branku odemykací kouzlo a v tu chvíli zahlédl postavu v černém, také odcházející dům. Byl to Snape a Harry na jeho tváři ještě nikdy neviděl takový výraz jako teď, když si prohlížel to dílo zkázy.

„Severusi!“ zavolal Harry z druhého konce zahrady. Mezi nimi byly nataženy hasičské hadice a kompresory na ulici dělaly velký hluk. Snape se prudce rozhlédl. Harry k němu rychle zamířil, přeskakoval kroutící se hadice. Snape si prohlížel lidi v zahradě s takovým výrazem, jako by ho falešná naděje mohla zabít.

„Severusi!“ zavolal Harry znova a tentokrát už ho Snapeovy oči našly. Na chvíli je zavřel a pak vyrazil Harrymu naproti. Setkali se u cestičky vedoucí k sousedům. Popadl Harryho do objetí tak pevného, jak ho vždycky objímala jen paní Weasleyová, dokonce odhodil na zem i koště, které měl v ruce.

Stejně rychle, jako ho objal, ho na délku paže odstrčil. „Kde je Candida?“ zeptal se.

Harry ukázal přes rameno. „Vzal jsem ji do bezpečí, ale měli bychom se tam vrátit. Musel jsem si jen ověřit, že tu nehrozí nebezpečí…“ Mávl rukou směrem k mudlům, snažícím se uhasit jejich dům. Obešli lidi sledující oheň a za jejich zády vzlétli na koštěti.

Harry se držel Snapea kolem pasu a ukazoval mu, kde přistát. Candida seděla na zídce. Vstala a nechala se obejmout. Tohle objetí bylo delší.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Snape.

Candida po chvíli přikývla a něco šeptala Snapeovi do ucha. Harry jim chtěl nechat trochu soukromí, tak poodešel, vylezl na zídku a díval se na šedý kouř valící se z domu, skrz který prosvítala oranžová záře. Byl dostatečně daleko, takže neslyšel, když Snape řekl: „Krvácíš,“ a zkoumal její ruku.

„Nesl mě v té své obrovské zvěromágské podobě. To je od jeho drápu… Ale neříkej mu to. Nechci, aby to věděl,“ šeptala naléhavě.

Ozval se zvuk přemístění a Harry se Snapem měli okamžitě hůlky v pohotovosti, ale byla to jen Weasleyova dvojčata s Ronem, každý měl v jedné ruce koště a v druhé hůlku. Harry seskočil a běžel je pozdravit.

„Všichni v pořádku?“ ptal se Fred a postavil na zem něco, co by mohl být Vězeňský box, ale bylo to kulaté a pruhované a připomínalo to krabici na klobouky. „Chytili jsme jen tohohle jednoho,“ řekl znechuceně. „Kdybychom si pospíšili s tou bariérou na vesnici, měli bysme jich ještě několik.“

„To vy jste vystavěli tu bariéru?“ zeptal se Harry.

„Ne na vašem domě, kámo,“ řekl Ron. „Přišli jsme chvíli před hasiči. Poslal nás taťka, když se v mudlovském hlášení objevila vaše adresa.“

„Poslal vás váš taťka?“ ptal se Harry šokovaně a létal mezi nimi pohledem.

„Neměl nikoho jiného, koho by poslal,“ řekl Ron. „Chtěli jsme mu pomáhat, ale pořád nás odmítal, až doteď.“

„Bystrozoři a všechna ostatní oddělení jsou zrovna teď příliš zaměstnaní. Vězni z Azkabanu utekli,“ vysvětloval.

„O tom mi povídej,“ odfrkl si Harry. „Polovina z nich jich byla v naší hale. Co se sakra stalo?“

Všichni tři zaváhali. V šeru, které rozjasňovalo jen slabé světlo kouzla Lumos bylo do jejich tváří špatně vidět. „Mají nějaký problém,“ odhodlal se nakonec říct George. „Ale taťka nám nechtěl říct, o co jde. Poslali bystrozory na pomoc strážím, ale nedostali se dovnitř.“ Umlkl, Fred pokračoval: „Tak tam poslali další dva. Vrátil se jen jeden a to jen tak tak. Přes ostrov se přelilo moře. Je to tam zničené.“

Harry věděl, že dýchá, ale vzduch byl nějak zatuchlý a nedýchatelný. Cítil jako by se dusil. „Kdo se nevrátil?“ zeptal se a naplňoval ho strach.

„No, Moody… A Pastorek byli ve druhé skupině. A Moody se asi nevrátil.“ Zmlkli. „Měli bychom tě vzít na ministerstvo,“ řekl Ron. „Neměli jsme nic říkat. Mohou to být jen fámy, vážně.“

Ron lhal. Harry k němu přistoupil. „Tonksová byla v první skupině, ne?“ Popadl Rona za hábit a křičel na něj: „Byla tam?“

Ostatní k nim okamžitě přiskočili a Harryho zadrželi. „Harry, kamaráde, uklidni se. Nevíme, co přesně se stalo. Nechtěli nám nic říct.“ Mluvili všichni najednou a Ron se na něj díval dost ustrašeně, jako by si myslel, že by Harry ublížil. Harry ho pustil, v hrudi měl prázdno. Utřel si nos rukávem a odešel pryč. Pokusil se přemístit na ministerstvo, ale bariéra ho opět srazila na kolena.

Ron k němu došel a pomohl mu vstát. „Dovnitř se přemístit nemůžeš, to kvůli bezpečnosti,“ poznamenal.

„Tak teda letaxem,“ řekl Harry a rozhlédl se. Vzpomněl si na letaxový uzel na nádraží a vydal se tím směrem.

„Letaxová síť je vypnutá,“ ozvalo se několik hlasů najednou.

Harry byl překvapený. „Cože!“

„Z bezpečnostních důvodů,“ řekl Fred.

„Proč je to tam zabezpečené?“ zeptal se Harry.

„Lidi to nesprávně pochopili a vzbouřili se,“ řekl Ron. „Ministerstvo chce, aby lidi zůstali doma, dokud se nepodaří smrtijedy pochytat.“

„Nemají na to dostatek schopných lidí,“ tvrdil Harry. „A teď, když jsme přišli… o tři…,“ hlas se mu bolestně zadrhl. Promnul si čelo. Snape ho uchopil za paži a stáhl mu i dolů, intenzivně se na něj zadíval. „Co je?“ zeptal se Harry, ale Snape mu to nevysvětlil, jen ho pustil.

Podepřel rychle slábnoucí Candidu. „Musím jí vzít do Bradavic, aby se na ní podívala Pomfreyová,“ řekl. „Harry, pojď se mnou.“

„Ne, já jdu na ministerstvo,“ tvrdil Harry.

Snape na něj zíral. Teď půjdeš se mnou. Na ministerstvo můžeš jít potom, musíme si promluvit.“

„Severusi, já…,“ začal Harry rozzlobeně, ale Ron do něj šťouchl loktem, „Radši běž, kámo,“ řekl pragmaticky. Harry se otočil. „Jo jen běž,“ řek George. „My se o to tady postaráme. Například o vašeho skřítka.“

„A o Kali,“ naléhal Harry. „Opravdu, musím pomoct… Třeba jít…“

„S ním,“ řekli Fred s Ronem současně. Kdyby měl Harry zařadit jejich emoce, řekl by, že se něčeho bojí, ale neměl tušení, proč se tak chovají. Cítil jen paniku a smutek a nic jiného. Ron mu podal koště. „Pravděpodobně ho budeš potřebovat. Na jednom tři letět nemůžete.“

„Počkám u železničního mostu,“ řekl Snape. Přemístil se a jeho kouzlo Lumos zmizelo s ním.

Harry se otočil na Weasleyovy. „No tak, Harry,“ řekl Ron a zněl jako jeho otec. Harry po nich střelil zklamaným pohledem a taky se přemístil.

Ron polkl. „Nemohl jsem mu to říct. Takový Nebelvír zase nejsem.“

„Myslíš, že je příliš kruté říct mu, že se Voldemort zase vrátil?“ zeptal se George. „Jestli teda měl taťka s tím Znamením zla pravdu.“

„Ne, bylo příliš kruté říct mu o Tonksové,“ řekl Ron.

Dvojčata si sedla na jedno koště a všichni tři letěli k slábnoucímu ohni.

 

Poslední komentáře
01.02.2011 17:49:21: smileysmiley ....................... začíná se to pěkně rozjíždět jenom mám strach o Tonksovou ........
01.02.2011 00:02:15: Díky za další díl, začíná to tam pěkně houstnout. Chudák Harry, ten si prostě neužije klidu. Ještě ž...
29.01.2011 17:24:51: Ahoj vespolek. Díky moc za všechny kapitoly, které zde přibývají i za ty, které zde ještě přibudou. ...
28.01.2011 08:20:59: Moc děkuji za kapitolku. Napětí se stále udržuje a jediné co mě drží při životě je to, že za týden u...