Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

28. kapitola

Chaotické šarvátky

V okamžiku, kdy se Harry objevil na mostě, Snape vzlétl, Candidu držel před sebou. Harry musel donutit Ronovo koště k nejvyšší rychlosti, aby ho dohnal. Neosvětlené kopce vypadaly ostré a nebezpečné, jako by do nich člověk mohl bez varování narazit. Osvětlené hradní nádvoří svítilo do tmy jako maják. Harry následoval Snapea, který slétl na plochou střechu blízko ošetřovny, kde se dalo bezpečně přistát. Střecha vypadala jako terasa, dokonce měla i zábradlí. Dveře odtud vedly do sousední věže.

Harry ho následoval po schodech dolů až ke dveřím na ošetřovnu a byl překvapený, když mu Snape řekl, aby počkal na chodbě. Ale Snape se za chviličku vrátil. „Je Candida v pořádku?“ zeptal se Harry.

„Bude v pořádku,“ ujistil ho Snape. „Děkuji, že ses o ni postaral.“

„V pohodě,“ řekl Harry roztržitě, myslí mu kroužily jiné starosti, jako třeba to, co se stalo s Tonksovou.

Snape ho uchopil za paži, odvedl ho k nejbližšímu oknu a přitlačil ho na nízkou podestu. „Posaď se.“

Harry se rozhlédl zšeřelou chodbou. „Severusi, opravdu musím jít.“

„Posaď se,“ zopakoval Snape.

Harry se podřídil. Bylo příliš mnoho věcí, které by si přál změnit, tohle byla jen maličkost.

„Podívej se na mě,“ řekl Snape. Harry to udělal. Snape mávnutím ruky rozsvítil louče. „Poslední dobou si hodně mneš jizvu.“

Harry to zrovna dělal, tak toho rychle nechal. „Jo, svědí mě.“

„Jen svědí?“ zeptal se Snape pochybovačně. Jeho hábit zašustil, když schoval hůlku.

„Jo, proč?“

Snape zaváhal a zamračil se. „To tahle jiná osobnost, kterou teď jsi. Začínám věřit, že je to vliv Temného pána.“

Harry nevěřícně zvedl hlavu. „Cože? Severusi, je mrtvý.“ Po chvíli přimhouřil oči a výsměšně dodal: „Teď už zase neříkáš jeho jméno?“

Snape se odvrátil. „Důvod, proč se dnes večer vypravili bystrozoři do Azkabanu byl ten, že smrtijedům ztmavla Znamení zla.“

Harry na něj zíral. Snape vypadal vyčerpaně, ale jinak byl střízlivě vážný. „A co to tvoje?“ zeptal se Harry.

Snape si vyhrnul rukáv. „Myslím, že moje je mrtvé.“

Harry zvedl zrak od Snapeova předloktí a narovnal se. „To je dobře.“ Zadíval se na Snapea poměrně měkkým pohledem. Ale nechtěl si to připustit. „Proroctví se o Voldemortovi nezmiňuje. Všechna předchozí proroctví to dělala. Jestli se opravdu vrátil, tak proč se to nestalo?“ Prohrábl si vlasy. Kámen ho tlačil do nohy a tak se posunul. „Severusi,“ skoro prosil, „to bych věděl.“

„Věřím, že to víš,“ poznamenal Snape. „Byl jsi to ty, kdo předpokládal, že to byl on, kdo napadl dům Dursleyových.“

Harry zíral na potrhaný a vybledlý gobelín na protější zdi. „Nemyslel jsem to vážně. A Voldemort by nenechal nikoho na živu.“ Tento argument Harryho uklidňoval.

„Připouštím, že tohle vysvětlit nedokážu,“ řekl Snape. „Ale tvoje chování by bylo pochopitelné, pokud by se ti do myšlenek znovu dostal Temný pán.“

Harry si prohlížel výjev na gobelínu. Zelená na stromech vybledla, ale červená barva byla ještě tmavší. Postavy byly nabubřelé, svérázné a izolované jedna od druhé. „Cítil jsem se zvláštně,“ přiznal Harry. „Ale…“ Přemýšlel nad událostmi několika posledních týdnů. „Copak Tom Raddle někdy pracoval pro Borgina a Burkse?“ zeptal se.

Snapeův hábit se zavlnil, jak sebou trhl. „Ano.“

„Takže jo,“ řekl Harry nešťastně.

„Proč se ptáš?“

Harry vzpomínal na svůj sen o vykradeném sklepě. „Jen se ptám… Ehm, měl Voldemort hodinky, kterých si cenil?“

Snapeovi to připadalo jako docela zvláštní otázka, ale pokrčil rameny. „Ano, jedny takové měl.“

Harry zamrkal. „Zajímalo by mě, kde je jeho hůlka.“ Pocítil nával odhodlání, měl pocit, že musí vystopovat Voldemortovu hůlku. Vstal. „Voldemortova hůlka by také zanechala otisk fénixova pera v popelu starého domu Dursleyových.“

„To ano,“ řekl Snape temně.

Harry si promnul ruce. „Ale jak je možné, že by se mohl vrátit? A proč je ve všem tak neohrabaný?“

Snape si založil ruce na prsou a přešel k němu. Byl to maličko agresivní pohyb, ale Harry se o to nestaral. „Jestliže vysvobodil všechny své následovníky z Azkabanu,“ řekl Snape, „a celý ho přitom zničil, co ti na tom připadá neohrabaného?“

Harry myslel na otisky stop – zvláštních stop ve sklepě u Borgina a Burkse. „Možná mu je jen jedno, že zanechává stopy.“

„To by bylo pravděpodobnější,“ souhlasil Snape.

Harry se obrátil a zadíval se do chodby, myslel na cestu do Londýna. Snape ho uchopil za paži a otočil ho zpátky. „Nelíbí se mi, že bych tě měl nechat odejít, když tvé myšlenky ovlivňuje Temný pán.“

„Jeho jméno je Voldemort,“ poznamenal Harry.

„Je?“

Harry se znovu zadíval do chodby. „Zabil jsem ho, je pryč.“

Snape ho pomalu pustil. „Byl velmi silný, Harry… A znepokojivě chytrý.“

„Ty to nechápeš. Osvobodil jsem se od něj.“ Harry rozhodil rukama, potřeboval, aby to pochopil, aby Snapea přesvědčil, že se mýlí. „Ten den ve vstupní hale jsem byl osvobozen. Nikdy předtím jsem neměl pocit, že bych byl úplně sám.“

„A teď?“

Harrymu poklesla ramena. „Už ten pocit nemám.“ V očích měl frustraci, když to přiznal. „Co vlastně to zatracený proroctví říká?“ Harry se snažil vzpomenout. „Jo… Temné hordy budou osvobozeny… Severusi, vězni z Azkabanu jsou ty temné hordy!“

„To je… potěšující,“ zachmuřil se Snape.

„No… Nemyslel jsem tím, že je to dobré, to vůbec ne, ale… Já jsem je neosvobodil. Nebyl jsem to já. Myslel jsem, že to bude moje chyba, ale není. Aby zaplavily zemi. No, vhledem k počtu vězňů, kteří někde nekontrolovaně pobíhají, je to pravděpodobné.“ Dlouze se na sebe zadívali. „Opravdu musím jít, Severusi. Myslím si, že by mi bystrozoři mohli dát pro jednou nějakou užitečnou práci. Zvlášť když…“ Zmlkl, tohle hrozně bolelo. Zatlačil bolest do ústraní a pokusil se vypadat rozhodně. Prohlédl si Ronovo koště jako by hodnotil jeho schopnosti a rychlost s jakou ho může dostat na ministerstvo. No, alespoň že se za hranicemi školy může přemístit.

Snape položil Harrymu ruku na rameno. „Je mi to líto, Harry.“

Tato slova tu bolest jen zhoršila. Harry se odtáhl.

„Buď opatrný,“ řekl Snape konejšivě klidným hlasem, jako by tím chtěl uklidnit hlavně Harryho.

„Budu,“ slíbil Harry a vykročil ke dveřím ukrytým za gobelínem. Ke dveřím, které neměl dokonce ani na svém plánku. Odhrnul gobelín a než vstoupil na temné schodiště, ještě jednou se ohlédl po Snapeovi. „Taky na sebe dávej pozor,“ řekl s pocitem, že stejně tak, jak je rozhněvaný na muže, který uvedl do pohybu události, které zabily jeho rodiče, tak si přeje, aby tu pro něj byl.

Snape přikývl a když se gobelín zatáhl, vrátil se na ošetřovnu a došel k posteli u zdi, obklopené závěsy. Dva studenti, kteří na ošetřovně byli, už spali. Pomfreyová právě končila, když si Snape k posteli přitáhl židli. Ošetřovatelka převázala ránu a podala Candidě uklidňující lektvar, který Candida až příliš ochotně vypila.

„Varoval jsem tě, že bys tam mohla být ve větším nebezpečí, než jinde,“ řekl Snape.

Candida na něj vrhla nejasně přezíravý pohled a položila hlavu na polštář. „To ano,“ řekla chladně a Snape si pomyslel, že to asi vzal za špatný konec. Povzdechl si, přál si, aby už Pomfreyová odešla.

„Zítra bude v pořádku, profesore,“ řekla Pomfreyová, když konečně zvedla tác s lektvary, zakrvácenými obvazy a dalšími nástroji. O chvíli později už zmizela ve své kanceláři.

Ta půlminuta Snapeovi pomohla, aby našel cestu mezi svými nesčetnými utrápenými myšlenkami. „Jsem rád, že jsi v pořádku.“

„Jo,“ řekl zlehka. „Harry by byl zničený, kdyby se stalo něco vážného někomu, o kom si myslí, že se o něj měl starat.“

„To jsem na mysli neměl,“ řekl Snape poněkud rázněji. „Ale máš pravdu,“ připustil.

„Chudák chlapec,“ řekla Candida tiše a unaveně. „Pravděpodobně se pořád pokouší zachránit svou matku.“

„Já doufám, že tohle už má za sebou,“ odsekl Snape. Uběhlo několik dlouhých minut. Snape vstal a pečlivě vrátil židli na své místo. „Musím pomáhat s ostrahou hradu. Promluvíme si o tom ráno.“

„Buď opatrný, Severusi.“

„Ano,“ souhlasil s pomyšlením, že její existence v jeho životě dělá věci několikrát složitější, i když zjistil, že se nemohl donutit tyhle problémy od sebe odehnat. Protože pokud to zvládli po všechny ty roky Artur s Molly, on to určitě zvládne taky.

*****

Harry se nejprve přemístil do Shrewsthorpe, aby se podíval, jak to tam vypadá. Poslední hasiči balili své vybavení a nakládali je do aut. Hasičská auta se skřípáním pneumatik odjížděla pryč a na ztichlé ulici po nich zůstaly jen kaluže vody. Sousedé svolávali své rodiny a odcházeli domů. Jen jedna žena opatrně vstoupila na mokrou vozovku.

„Harry, drahoušku,“ pozdravila ho Elisabethina matka. Měla na sobě šedý plášť a objímala se pažemi, jako by byla zraněná, ale Harry předpokládal, že je to jen prožitou hrůzou. „Manžel mě nechtěl pustit podívat se, co se děje, dokud si nebyl jistý, že se nad vaším domem nevznáší Znamení. Snažila jsem se mu vysvětlit, že ty dny už jsou dávno pryč…“

„Ehm,“ začal Harry. „Možná nejsou,“ přiznal tiše. „Azkaban byl zničený a smrtijedi utekli.“

V jejích vytřeštěných očích se odrážely pouliční lampy. Vypadalo to, že je v šoku. „Ach,“ vydechla konečně a Harry vycítil posun jejího myšlení, pravděpodobně teď souhlasila s manželem, že kouzla přinášejí jen potíže. Nervózně se rozhlédla po ulici. „No, musím se vrátit,“ řekla nejistě.

„Jo,“ souhlasil Harry a sledoval, jak nešikovně klopýtá v příliš velkých botách, ale asi to nebyly boty jejího manžela, spíš dcery.

Někdo na něj zavolal. Byl to Ron. Nesl Hedvičinu klec, sova byla uvnitř. „Kroužila kolem,“ vysvětlil. Pták stiskl v drápech pletivo a kloval do něj, snažil se dostat k Harrymu.

„Díky, našli jste Kali.“

„Jo, Fred ji vzal k Hermioně. Ale skřítka odmítá opustit dům. Možná bys ji mohl přesvědčit, aby se vrátila do Bradavic.“

„Není na mě vázaná, takže mě nemusí poslouchat.“ Harry se zahleděl na ohořelý dům. Pořád to ještě dům byl, třebaže ve střeše měl díru a mnoho oken bylo rozbitých. A v přední stěně byl velký otvor, kterým Harry unikl. Ale jinak byly kamenné zdi nedotčené a stály rovně. Pach mokrého spáleného dřeva se vznášel ve vzduchu, připomínal, že bude vyžadovat mnoho práce uvést to tady do původního stavu.

„Jdu se podívat dovnitř… Ujistit se, jestli je Winky v pořádku.“

Harry použil odemykací kouzlo na visací zámek, který byl umístěn na rozbité dveře. Na kamenné podlaze chodby stála voda, ale dřevěná podlaha v hale vypadala suchá, ozýval se odtud svištivý zvuk. Winky vytírala.

„Pane,“ pozdravila ho vysokým hláskem.

„Budeš tady v pořádku?“ zeptal se Harry. Obešel halu a nahlédl do všech místností. Rozbitými okny dovnitř foukal vítr, rozháněl pach spáleniště. Strop byl nejvíce ožehnutý v knihovně, dřevěné police byly pro oheň dobrou potravou. Ale nepoškozené knihy už někdo odnesl. To Harryho povzbudilo víc, než by čekal.

„Winky bude dělat co je její povinnost,“ řekla skřítka a ždímala mop do dřevěného vědra.

Harry sešel po schodech dolů do kuchyně, která vypadala nedotčeně, potraviny byly také nepoškozené, s těmi zásobami tu Winky vydrží. Rozhlédl se po dřevěných prknech podlahy. Kdyby se vysušila rychle, dala by se zachránit. Pak se šel podívat nahoru. Otvorem ve střeše viděl nízko letící mraky, otvor se táhl až k místu, kde byla spálená galerie, a bylo vidět, že tento roh domu je ohněm poškozen nejvíce. Bylo tu vlhko a smrad větší, než dole. Harry potřeboval vypátrat lidí, kteří to udělali.

To rozhodnutí mu rozproudilo krev. „Pokud bys něco potřebovala, jdi do Bradavic,“ řekl Harry Winky.

Winky přikývla a horlivě dál drhla podlahu.

Venku si povídal Ron s Fredem, který se vrátil.

„Jak je, Harry?“ zeptal se.

„Dobře, řekl bych. Ale musím se dostat na ministerstvo.“

„Tak pojď s námi. To, že tě přivedeme, je dobrá výmluva proto, že se tem vrátíme.“ Mrkl na Rona. „Použij jako cíl naše famfrpálové hřiště a my tě tam s Georgem vyzvedneme. Kolem domu jsme umístily ošklivé bariéry.“

Harry vzal Rona za ruku a přemístili se na pole vedle Doupěte, které všemi okny zářilo do noci. Když se k němu přiblížili, ven vyšla nějaká osoba, která křičela něco, co znělo jako: „Pasáček koz.“ Fred křikl: „Ovčí mléko,“ a postava se k nim rozeběhla.

„Chceš doprovodit Harryho na ministerstvo?“ zeptal se Fred svého dvojčete.

Georgův úsměv byl viditelný i v slabém světle. „Jasně. Přišel Charlie, Bill se vrátil zpátky ke Gringottovým. Skřeti vyhrožovali, že vás oba propustí, jestli se nedostavíte do služby.“ To poslední platilo Ronovi.

„Někdo by měl zůstat tady a hlídat Doupě,“ řekl Ron ponuře.

„Zůstaň tady, Rone,“ řekl Fred. „Půjdeme s Harrym. I když se taťkovi nelíbilo, že jsme přišli na pomoc, nejvíc znepokojený byl kvůli tobě.“

„Jo,“ zlobil se Ron. „Vypadá to, že vy dva se dostanete ze všeho, ale já, malý Ronánek, nemůžu nic.“ Poklepal Harryho po zádech. „Vrať se, až to půjde. A pošli mi zprávu, kdybys potřeboval pomoc.“ To poslední řekl hodně naléhavě.

Fred si vzal koště z kůlny a vzlétl. Zkřehlý a otupělý, nepřipravený na zprávy, které ho čekali, Harry dvojčata neochotně následoval.

Příliš brzy se ocitli v uličce s telefonní budkou, která sloužila jako vchod pro návštěvníky ministerstva. Před budkou se tísnil dav lidí, překřikovali jeden druhého. „Ten temný kout v atriu byl nechán volný pro přemisťování,“ šeptl Fred Harrymu. „Podívám se, jestli to tak ještě je.“ S hlasitým pop! se přemístil a všichni se podívali jejich směrem. Harry sklonil hlavu, nechtěl, aby ho poznali.

„Je to dobré,“ řekl George.

„Jak to víš?“ zeptal se Harry.

„Nevrátil se. Naše rodinné pravidlo je: počítej do pěti.“ George zmizel a Harry ho následoval.

Mířily na ně hůlky. Harry odstrčil George stranou. „To je doprovod Harryho Pottera.“ Hůlky klesly.

„Tenhle taky?“ Statný muž, kterého Harry neznal, měl nohu položenou na Fredově hrudi.

„Ano.“

Dovolili Fredovi vstát. „To je hloupé pravidlo,“ zamumlal Harry.

„Předtím to vždycky fungovalo,“ bránil se George.

Harry došel k recepci u zlaté brány, chvíli se dohadoval s recepčním a pak mohli projít. Na chodbách bylo šero, jindy by byly pusté, ale teď tu bylo rušno. Dojeli výtahem do druhého patra. Bystrozorská kancelář byla plná, ale bylo tam pochmurno. Pastorek vstal, když vešli. Pravou paži měl obvázanou a tvář poškrábanou.

„Rád tě vidím, Harry,“ řekl. „Koukám, že máš osobní ochranku,“ dodal, snažil se celou situaci odlehčit.

„Kde je taťka?“ zeptal se George.

„Na poradě,“ odpověděl Pastorek.

„Koho postrádáme?“ zeptal se Harry, neuhnul před Pastorkovým hnědým pohledem.

Dvojčata k němu přistoupila blíž. „Viděl jsem Pošuka, jak se potopil,“ řekl Pastorek. „Takže je veden jako mrtvý.“ V jeho očích Harry viděl rozbouřené moře narážející na mokrou skálu, zpěněnou vlnu, která starého bystrozora odnášela pryč, mimo dosah hozeného záchranného lana, mimo dosah kouzelného světla Lumos. „Předtím tam šla Tonksová s Whitleym, ale o nich nevíme nic,“ pokračoval Pastorek.

Blackpoolová, která jejich rozhovor slyšela, přišla blíž. Vypadalo to, že plakala. „Ráda vidím, že jsi v pořádku, Harry,“ řekl.

Harry přikývl a pohledem zabloudil ke stolu, na jehož rohu ležel růžový šátek a připomněl tím Harrymu jeho majitelku. Přišli další lidé. Kerry Ann Harryho objala a s posmrkáváním se posadila na židli vedle stolu Tonksové. Munz si přitáhl židli, která obvykle stávala u zdi, ztěžka na ní usedl a třel si rameno.

„Neměli jste štěstí?“ zeptal se Pastorek.

„Dostali jsme Vammerpila,“ řekl Munz. „Byl doma a kouřil dýmku, jako by ho ani nenapadlo, že ho budeme hledat. Ale… Averyho jsme nenašli.“ Podíval se na Harryho. „Rogan šel pomáhat do Regent’s Parku. Poslal mě sem.“

„Mohu dostat nějaký úkol?“ zeptal se Harry a snažil se, aby to neznělo příliš dychtivě. Chtěl se zeptat na Voldemortovu hůlku, ale usoudil, že s tím počká na pana Weasleyho.

Pastorek se podíval na záznamník, do kterého brk bez přestání něco zapisoval. „Za chvíli se vrátí Artur. Pak bychom mohli jít ven všichni.“ Zamával svou zdravou rukou, jako by chtěl dokázat, že mu nic není. „Vyber si úkol, ale ať je to něco, co zvládneš.“ Munzovi pak řekl: „Měl by ses podívat na ten poplach v lékárně. Nahlásili to před dvaceti minutami.“ Kerry Ann také vstala. „Ty tu zůstaň,“ řekl jí Pastorek. „Měla bys jít s Harrym.“

Munz bez zaváhání vyběhl ven. Kerry Ann se znovu posadila. „A co my,“ zeptal se Fred.

Pastorek pokrčil rameny, ale vypadal zatvrzele, jako by byl připraven další úkol jim odepřít.

Harry se podíval do záznamníku, kam brk zapisoval další událost. Psal tak rychle, že místy natrhl pergamen. „Máme seznam těch, co byli v Azkabanu?“ zeptal se Harry. Pastorek mu podal svitek. Několik jmen už bylo odškrtnutých.

„Škrtni Vammerpila, prosím tě,“ řekl Pastorek.

Harry si půjčil brk od Tonksové ze zásuvky a udělal to. Seznam byl strašně dlouhý. „Kolik jich je?“

„Dvě stě šedesát čtyři,“ oznámil Pastorek.

George hvízdl. „Spoustu jich můžeme dostat snadno, víte,“ řekl Fred. „Někteří z nich tam byly ještě v době, kdy je hlídali mozkomoři, nemohlo jim zbýt příliš vlastní vůle.“

„Jako Vammerpilovi,“ řekla Kerry Ann a utřela si nos. „Vůbec nevěděl, co si sám se sebou počít.“

„Poloviny z nich se nijak zvlášť obávat nemusíme,“ řekl Pastorek neochotně. „Tak čtvrtina jich pravděpodobně uprchne ze země, což z nich udělá problém pro někoho jiného, a z toho taky dobrý pocit nemám. Možná mi to později tolik vadit nebude. Ale ten zbytek musíme dostat. Jsou označeni hvězdičkou.“

Harry znovu rozroloval svitek se seznamem vězňů. Prstem se zastavil u jména Rothschild. „Chci tenhle úkol,“ řekl.

Pastorek si přečetl jméno. „Vem si někoho jiného. Tohohle jsme neoznačili, protože bez magických pomůcek nebezpečný není.“

„To ani Merton,“ odsekl Harry.

„Na rozdíl od Mertona, neočekáváme, že by se Rotschild v blízké době dostal k nějakým magickým artefaktům. Když jsme o jeho útěku informovali jeho rodinu, ujistili nás, že mu pomáhat nebudou.“

Harry spustil ruku s pergamenem a zadíval se na záznamník, čekal, až pero přestane psát, aby se mohl podívat na nějaké starší záznamy. Poruchy, výhrůžky, potyčky a různá pozorování plnily jeho linky. Bylo toho tolik, že pero začalo psát menším písmem a Harry se musel sklonit, aby si zápisy přečetl.

Brk Harryho škrábl, jak chtěl zapisovat a kniha se mu vyškubla. Pak začal psát o zmatku na londýnské ulici. Byla zachycena mudlovská zpráva o podivném ohňostroji v horní části Barbican Centre. Policie ulici uzavřela a pokouší se uklidnit shromážděný dav…, četl Harry nahlas to, co brk zapisoval.

„Dobře, jděte tam,“ řekl Pastorek.

„My taky?“ zeptal se George dychtivě.

Pastorek mávl rukou. „Všichni. Umíte Obliviate, že jo?“ zeptal se a podíval se z jednoho dvojčete na druhé.

„Jo,“ odpověděl Fred jakoby váhavě.

„Dobře,“ řekl Pastorek a posadil se. „Budete to potřebovat. Všichni jsou zaneprázdnění, ale jestli se někdo uvolní, pošlu ho za vámi.“

Všichni čtyři si vzali košťata a přemístili se do potemnělého Smithfieldova obchodu, který Harry a Kerry Ann znali ze svých hlídek. Došli ke dveřím a zastavili se jen na tak dlouho, aby odemkli dveře. Harry se cítil dobře, měl pocit, jako by tím vzdávali Tonksové hold, jako by to byl jediný způsob, jak mohl… tím, že všechno odsune stranou a bude dělat svou práci.

Uprostřed kruhového objezdu hořelo auto. Lidé pobíhali všemi směry, ale hlavně se chtěli dostat od nejvyšší budovy v okolí, odkud se ozývaly výbuchy a hořely tam ohně. Harry popadl za rukáv jedno z dvojčat. „Jděte pěšky a změňte paměť každému, kdo se vám bude zdát, že viděl příliš mnoho. My s Kerry Ann poletíme nahoru a postaráme se o ty, co jsou uvnitř.“

Když dorazili do budovy, zjistili, že to nejsou bývalí vězňové z Azkabanu, ale opilí kouzelníci, kteří využili chaosu k tomu, aby ho vytvořili ještě více. Svázali je a dvěma nejsprostším museli dát roubík, pak se s nimi přemístili zpět do Smithfieldova obchodu těsně předtím, než mudlovští policisté vyrazili kovové dveře. Harry hlídal vězně a Kerry Ann šla najít dvojčata.

Jeden z kouzelníků ležících na podlaze se opilecky zasmál. „Opravdu jsi Harry Potter?“

Harrymu ten muž připadal povědomě, ale nemohl si vzpomenout. Pravděpodobně to byl starší bratr někoho, koho znal z Bradavic. „Jste opravdu takový blbec?“ zeptal se Harry hrubě. Neměl zrovna snášenlivou náladu. Kouzelník zmlkl a posunul se na podlaze, jako by potřeboval zmírnit napětí v pažích. Harry zíral do tmy za oknem. Jak čas ubíhal, Harry začal přemýšlet, jak zranitelní jsou ti vězni u jeho nohou. Mohl by si s nimi dělat, co by chtěl, zasloužili si to, když dělali v tak vypjaté době ještě větší potíže.

Protočil v prstech hůlku. Polkl, měl chuť vyslat na ně Crucio, které ještě nikdy nepoužil. Navzdory tomu to cítil jako známou a dlouho očekávanou odměnu. Sliny se mu sbíhaly, dokonce se mu zvýšil i tep. Bylo by dobré ty dva potrápit, aby se jejich křik připojil k houkajícím sirénám.

Oklepal se. To nebyl on, to byl někdo jiný. Ale vnitřní bolest mu nedovolila starat se o tyhle černé myšlenky. Bylo by hezké, kdyby se někdo cítilo tak špatně, jako on. Harry nohou šťouchl do nejbližšího kouzelníka, vypadalo to, že muž omdlel. Právě přemýšlel o tom, jak zábavné by bylo vzbudit ho bolestí, když vešla Kerry Ann a dvojčata za ní s bouchnutím zavřela dveře.

Weasleyovi se o vězně postarali, vypadali tím nadšení. Harry byl za to vděčný, hůlka ho pálila v prstech. Byl jen krůček od vyslání Zakázané kletby.

Na ministerstvu měl Harry co dělat, aby se vzpamatoval a podařilo se mu až tehdy, když vězně zavřeli do cely. Všechny cely pro ty, kteří čekali na soud, už byly obsazeny, takže vězně zavírali do sklepa a uzpůsobili pro ně dokonce i soudní síň.

Vrátili se na oddělení a unaveně se posadili na židle v kantýně, aby si dali čaj, protože Artur trval na tom, že Harry nějaký potřebuje, když ho viděl. Harry popadl šále a nechal si spálit prsty i dlaně. Ta bolest a to, že ji dokázal přijmout, udělala zázraky. Zatímco ostatní vyprávěli, co se stalo, opatrně to vydýchával. Poslouchal víc svůj vlastní dech, než ten příběh. S nemalou obavou znovu prožíval ten hladový okamžik v obchodě. Dokázal si jasně vzpomenout na tu touhu vypustit Zakázanou kletbu, jako by znovu chtěl, aby po něm sáhly úponky Temnoty. Představoval si, jak by to uzavřelo kruh síly v něm. Byl by neporazitelný, kdyby nechal Temnotu proudit skrz sebe.

Rozruch na chodbě ukončil jejich vyprávění. Vineet, Aaron a Rogan se vraceli v povznesené náladě. „Pět najednou,“ oznámil Rogan, vzal si seznam a vyškrtl jejich jména. Rychle vystřízlivěl, když si prohlédl zbytek seznamu.

Aaron se opřel o zeď a mnul si krk, jako kdyby měl natažený sval. Vineet stál tiše vedle něj, klidný, jako vždycky.

„Je dobře, že jste zpátky,“ řekl pan Weasley. Pročetl si pergamen a knihu hlášení. „Harry a Aaron půjdou spolu a tuhle Vishnu si dá pauzu; neměl jste v terénu co dělat, můžete mi pomáhat se záznamy…“ Odtrhl proužek pergamenu a podal ho Aaronovi. „Tristan sebou vezme mé syny…“

Harry se podíval na Aarona a přál si, aby tam raději šel s Vineetem, jehož přítomnost na něj působila jako kotva. Na chodbě se zarazil. „Musím se pana Weasleyho na něco zeptat,“ řekl svému kolegovi. Zpátky do kanceláře Harry vešel pomalu, opatrně. Zůstali tam už jen Vineet, Pastorek a jejich vedoucí. „Mohu s vámi mluvit, pane?“

Pan Weasley vypadal překvapeně, že tam Harry ještě pořád je. „Jistě, Harry, o co jde?“

Harry zaváhal, ale pak se zeptal: „Co se stalo s Voldemortovou hůlkou?“

Aaron, který stál ve dveřích, upustil svou hůlku a rychle se sklonil, aby ji zvedl. Pan Weasley od seznamu vězňů nevzhlédl. „Byla dána do úschovy na Oddělení záhad.“

„A je tam ještě?“ zeptal se Harry.

Nastala dlouhá pauza, během které se nikdo nepohnul, možná dokonce ani nedýchal. „Ne,“ odpověděl pan Weasley. „Vypadá to, že zmizela.“ Řekl to, jako by tím vše vysvětlil.

„Zmizela…,“ opakoval Harry a snažil se, aby to znělo výsměšně. „Co jiného ještě… zmizelo?“

Pan Weasley se zadíval na zeď. „To je dobrá otázka, Harry. Myslím, že se půjdu zeptat.“

Jak kolem něj pan Weasley procházel, Harry zavřel oči a snažil se přijmout události, které se kolem něj neúprosně řítili. „Nemůže být zpátky,“ zamumlal.

„To bys věděl, Harry,“ řekl tiše Pastorek.

Harry sklonil hlavu. Všechny jeho myšlenky v poslední době zjevně nebyly jeho vlastní. Jen před pár minutami byl připravený použít Crucio na bezmocnou osobu. „V tom případě si myslím, že zpátky je,“ zašeptal a trhl sebou, když Pastorek pěstí bouchl do stolu.

„Harry,“ řekl bystrozor přísně. „Proč jsi něco neřekl? Věřili bychom ti.“

„Ani teď si tím nejsem jistý. Ale něco není v pořádku.“ Harryho hlas byl prosebný a zarazil Pastorka v ničení dalších věcí.

„Jděte si splnit svůj úkol,“ řekl bystrozor unaveně.

Hlášení je dovedlo do Děravého kotle. Když dorazili, byl tam mimořádný klid. Harry zatáhl Aarona stranou. „Podívej, musím tě varovat. Nejsem tak docela sám.“

Aaron se rozhlédl po hospodě, než se k němu otočil, hůlku v ruce. „A?“

Harry ztišil hlas ještě víc. „Mohu být zrovna teď částečně Voldemortem.“ Nechtěl to říct, ale kdyby to neudělal, cítil by se ještě hůř. Pustil Aaronův rukáv, o kterém si ani neuvědomil, že ho svírá.

Aaron si rukáv svého hedvábného fialového hábitu poupravil. „Díky za varování,“ řekl nejistě.

„Co mám na mysli, je… Pokud bys viděl, že dělám něco… no, možná bych to předpokládat neměl, měl bych vědět, co je správné,“ podařilo se mu vykoktat.

„Pokud mě žádáš, abych byl tvůj mravní kompas,“ řekl Aaron, „máš opravdu problém.“

„Mám problém,“ opakoval Harry, třebaže cítil, že se mu nesmírně ulevilo, když kolegu informoval o své situaci. Dívali se na sebe, zatímco podivné ticho v hospodě bylo čím dále tísnivější. „Při posledním úkolu jsem málem začal mučit kouzelníky, které jsme zajali,“ přiznal Harry.

„Ty chuligány, co spustili ohňostroj?“ Harry přikývl a Aaron dodal: „Podívej, neviděl bych problém v tom, kdybys je trochu klepl přes prsty.“

„Prosím, Aarone.“

„Jo, dobře. Budu se snažit myslet jako ty a pokud se mi bude zdát, že nemyslíš jako ty… Dobře, dám ti vědět.“

„Děkuju,“ řekl Harry upřímně, nesmírně se mu ulevilo.

Oba se otočili a zírali do prázdné místnosti. Židle byly převrácené a jeden stůl také. Nikdo tu nebyl.

„Takže, pokud máš Voldemorta v hlavě a myslíš, že je zpátky, kde je teď?“

Harry zaváhal. „Nevím.“ Chvíli bylo slyšet jen zvuk piva kapajícího na podlahu. „Nechci věřit, že se vrátil,“ řekl, „tak jsem to zatím neřešil.“

„To je moje práce,“ zavtipkoval Aaron, znovu se rozhlédl a sklonil hůlku. „Co to k čertu bylo za hlášení?“

Prohledali místnost, ale nikoho nenašli. Pak prohledali i hostinské pokoje. V poslední místnosti na konci chodby nalezli starou čarodějku, která nechtěla odejít. Vypadala potěšeně, že je vidí a říkala jim sladcí mladí hoši. Vyprávěla, že nějací zlí kouzelníci a čarodějky přišli a všechny, co tu byli, okradli a pak je poslali pryč. Zřejmě už se nikdo nevrátí.

„Není to tak hrozné, jak jsem čekal,“ řekl Harry. Aaron vytáhl zápisník a zapsal si popisy, které mu stará žena dala. Třebaže měla špatný zrak, Harry si myslel, že to byl některý ze smrtijedů. Zatímco si Aaron povídal s čarodějkou a s překvapivou dovedností z ní dokázal vytáhnout i detaily, o kterých ani nevěděla, že si jich všimla, Harry zavřel oči a nechal svou mysl zvolna proudit. Poblíž stále byli nějací smrtijedi. Ne v hospodě, ale pravděpodobně na Příčné ulici. Někteří se toulali kousek dál, možná po ulicích města. Nejvíc jich bylo na periférii. Harry přemýšlel, kolik jich je dohromady. Měl jich v hlavě příliš mnoho, aby je dokázal spočítat. Devatenáct jich přežilo bitvu v Bradavicích, další dva byli později zatčeni v jejich domě. A pak tu ještě byli Jugson a Avery. Ale někteří byli uvězněni už dřív, po prvním Voldemortově pádu.

Aaron vstal. Položil ruku na Harryho rameno. „Je skoro čas na snídani,“ řekl. „Možná bychom se měli podívat dolů do kuchyně.“

Harry si myslel, že jeho kolega vtipkuje, ale v lokále vklouzl Aaron za výčepní pult a prohledal očarované skříňky pod pípou. Našel čtyři vejce natvrdo, sůl a pepř a všechno to položil na nepříliš čistý talíř, choval se, jako by mu to tam patřilo.

Harry si oloupal jedno vejce, v žaludku mu kručelo. „Jak se nám vůbec všechny ty lidi podaří pochytat?“ zeptal se.

„Je to teprve první noc,“ připomněl mu Aaron. „Většina z nich, jak to tak vypadá, bude docela slabá.“

„Kdyby byli opravdu chytří, nechytli by je vůbec.“ Harry přejel vajíčkem v soli, rozsypané po talíři. Vejce bylo studené a tuhé, ale protože měl hlad, chutnalo mu. „Tenhle týden jsme měli mít oficiální obřad k tomu, že jsme postoupili do druhého ročníku,“ poznamenal a přemýšlel, jak rozvratné tohle všechno bylo. „Ale vypadá to, že i tak jsou ochotní poslat nás na akci, což je dobré.“

„S Munzem už zacházejí jako s plnohodnotným bystrozorem,“ vzpomněl si Aaron.

„Škoda, že tu není.“ Harry zavřel oči, aby si ověřil, že se stíny nepohnuly. „Na Příčné ulici je několik smrtijedů, cítím je.“

Aaron upustil vejce, které loupal a rozhlédl se, jako by měl strach, že jsou za rohem. „Chceš tam jít, když už jsme tady?“ zeptal se sarkasticky a odfukoval z vajíčka skořápky, které se na něj zase nalepily.

„Myslím, že tam by s námi měl jít bystrozor. Můžeme se s nějakým vrátit.“ Toto prohlášení šlo proti Harryho základním instinktům, a skoro začal přemýšlet, jestli ho takhle taky neovlivnil Voldemort.

„Tak dojez,“ řekl Aaron, kouzlem vejce doloupal a na dvě kousnutí ho spolkl.

Harry vzal své druhé vejce do ruky a vrátili se na ministerstvo.

*****

Ranní slunce proniklo vysokými okny na bradavickou ošetřovnu a prohřálo ji. Candida seděla na posteli a snídala, když vešel Snape. Vědom si toho, že se v noci nechoval příliš hezky, jí vzal vidličku a chytil ji za ruku. Potřeboval získat její plnou pozornost.

„Vypadáš dobře,“ řekl.

„Cítím se lépe.“

Pohladil její teplou dlaň. „Musíš odejít. Někam daleko, k mudlům.“ Podíval se jí do očí. „Nepřemýšlej o tom. Vyber si nějaké místo,“ řekl prudce. „Chci, abys odešla, a nesmíš se vrátit, dokud pro tebe nepošlu.“

Nepromluvila, jen odstrčila podnos s jídlem, trochu prudčeji, než měla v úmyslu.

„Nemohu dopustit, aby tě to zasáhlo,“ řekl Snape. „To se vrátila má minulost a nechci, aby ses do toho zapletla.“ Chtěla něco říct, něco, čím by ho přesvědčila, ale umlčel ji. „Všichni mí žijící nepřátelé jsou teď někde na svobodě. Většina, jestli ne všichni, se bude chtít pomstít. Nemám v úmyslu nechat je uspět. Pokud se tě to dříve nedotklo, může tomu tak být i nadále. Ve světě mudlů se vyznáš. Jdi někam daleko, dneska, dneska ráno, ztrať se v něm.“

Měla skloněnou hlavu, lehce s ní zavrtěla.

„Zvládnu to, pokud budu vědět, že jsi v bezpečí,“ domlouval jí Snape. „Udělej to pro mě.“ Vstal, ale nepohlédl na ni. Zamračila se, ale neprotestovala, ani už nezavrtěla hlavou. Po chvilkovém zaváhání se sklonil, políbil ji na temeno hlavy a odešel.

„Je to tak, jak vám ráno řekli prefektové,“ uklidňovala McGonagallová studenty, kteří se kolem ní shromáždili ve Velké síni. „Kouzelnický svět čelí nepříjemným událostem.“ Zahlédla Snapea, vymanila se z hloučku studentů a zamířila s ním k hlavnímu stolu. „Odjezd Bradavického expresu byl z pátku přesunut na středu.“

„Tady jsou studenti ve větším bezpečí,“ připomenul jí Snape.

„Já vím, ale všichni rodiče si pamatují, že smrtijedi sem vtrhli ve velkém počtu. Chtějí mít své děti doma, kde na ně mohou dohlížet osobně, třebaže zdaleka nejsou tak vycvičení, jako zaměstnanci Bradavic.“

Suza a několik dalších zmijozelských páťáků přistoupilo k hlavnímu stolu. „Paní profesorko, a co naše NKÚ?“

„Některé písemné zkoušky jsou naplánovány na zítřek. Praktické zkoušky budou muset počkat, možná od nich budeme muset upustit, když to nepůjde jinak,“ Několik studentů mělo radost, ale ostatní se mračili. „Při snídani to formálně oznámím. Běžte se posadit,“ řekla McGonagallová.

Studenti odešli. Učitelé stáli a sledovali, jak se Velká síň zaplňuje. „Nejraději bych je všechny zadržela tedy,“ řekla McGonagallová, „stejně, jako slečnu Weasleyovou, celý měsíc, kdybych mohla. Chránila je všechny… proč by ne?“

Snape neodpověděl. Myslel jen na to, že bude moci plně ochraňovat Harryho, a to dříve, než si myslel.

McGonagallová se ztěžka opřela o opěradlo židle. „Nedokážu si představit, že je Azkaban prázdný.“ Zavrtěla hlavou. „Teď jsem ráda, že jsi mým zástupcem.“

„Doufám, že se podle toho mohu chovat,“ řekl Snape suše. „Myslím, že spíš představuji větší riziko.“

„Vzhledem k tomu, jak jsi vše zorganizoval – určení profesorských hlídek, zvláštní pohyblivé výstrahy – navzdory stresujícím událostem ve tvém soukromém životě, myslím, že se tak chováš.“

Snape sledoval kouzelnický souboj mezi Nebelvírem a Havraspárem. Ginny Weasleyová už popadla nebelvírského chlapce vzadu za hábit. „To, co jsem udělal, bylo zcela samozřejmé.“

„To je to, čeho si na tobě cením. Pro zbytek z nás tyhle věci tak samozřejmé nejsou.“ Posadila se a přitáhla si talíř, vybídla tím studenty shromážděné ve Velké síni, aby udělali totéž. „V noci byl klid. Doufejme, že to vydrží až do středy.“

*****

Spěchali, když se rychle vraceli do bystrozorské kanceláře aby požádali o posily do Příčné ulice. Sotva vešli, Harry stanul tváří v tvář velice mokré, ale také velice živé Tonksové, zabalené ve třech šedých dekách a usrkávající z kouřícího se hrnku.

Sotva slyšitelně vydechl její jméno.

Aaron ho štípl do paže. „Jen jsem se chtěl ujistit, že je skutečná,“ mrkl na něj.

Pan Weasley vzhlédl od lektvarových lahviček rozložených na Pastorkově stole. Zarazil se a sledoval Harryho zvláštní pohled na obyvatele židle před ním, odkašlal si. „Tonksové se podařilo zachytit se dveří, plovoucích na hladině a dostala se na nich dostatečně blízko ke břehu, aby se mohla přemístit.“ Tonksová se rozkašlala, jako by ten příběh chtěla potvrdit. Pan Weasley pokračoval: „Nemyslím si, že i Whitley měl takové štěstí.“

Tonksová smutně zavrtěla hlavou a z růžových vlasů jí na nos odkapávala voda. „Postavila jsem štít, když jsem zaslechla, že se něco rozbilo. Docela dlouho jsem letěla vzduchem, než jsem dopadla do vody. Bylo dobře, že jsme byli ve strážní věži a ne v celách, když to vybuchlo.“

„Měla bys být u Svatého Munga,“ řekl Harry a přistoupil k ní blíž, ale ne příliš blízko. Snažil se se neprozradit, nevěděl, že už to udělal. Přistoupil až k její židli, když se opět rozkašlala.

„U Munga je to hrozné…,“ komentoval to Pastorek. „jsou naprosto ochromeni.“

„A co madam Pomfreyová v Bradavicích?“ navrhl Harry, zoufale si přál poskytnout jí větší pomoc, než se jí doposud dostávalo.

„Harry, budu v pořádku,“ řekla Tonksová a zachumlala se do dek. „Potřebuju jen další hrnek čaje.“ Napřáhla ruku se šálkem a prudce s ním uhnula stranou, když se jí do něj pan Weasley pokusil nalít lektvar. Pastorek donesl konvici.

„No a jak to tam vypadalo?“ zeptal se pan Weasley.

Zvuk brku na záznamníku upoutal Harryho pozornost. Trochu poodstoupil, aby měl kolem sebe víc prostoru a vzpamatoval se ze závratě, která se ho zmocnila, měl takovou radost, že se skoro neudržel na nohou. Záznamník byl plný poznámek a hlášení, brk psal stále menší a menší písmena.

„Z poloviny věznice už byli vězni pryč,“ vyprávěla Tonksová. „Šli jsme do věže, abychom viděli na celý ostrov a zjistili tak škody.“ Odmlčela se a pak se rozkašlala. Když se jí zase podařilo promluvit, její hlas skřípal. „Několik vězňů bylo na vzdálených útesech. Někteří z těch starších už nebyly natolik při smyslech, aby dokázali ostrov opustit, vyzvedli je lodí a zakryli štíty“

Harry se k ní zase pomalu vracel, přál si, aby ostatní odešli. Chtěl jí obejmout se stejnou touhou, s jakou chtěl předtím seslat Crucio.

Tonksová se zadívala směrem k zápisníku. „Zatraceně… Arture, musím jít ven a s něčím pomoct.“ Snažila se rychle vymotat z dek, ale všichni k ní přiskočili a přitlačili jí zpátky na židli. Harry se ani nepohnul, znovu měl takový podivný pocit, každého v místnosti viděl dvěma rozdílnými způsoby, jako by ta touha byla stejně nebezpečná, jako hněv.

„Takže jsi neviděla, jestli jejich Znamení ztmavlo?“ zeptal se Harry jakoby zpoza mlhy, znělo mu to skoro zasněně.

Tonksová zavrtěla hlavou, vlasy už měla skoro suché kouzlem, které na ní použil Fred. „Už byli pryč. Nedokázali jsme ani poslat výstrahu. Vězení bylo celé blokované. Taková hrůza, ztratit dva bystrozory.“ Zabořila obličej do dlaní. „Nemyslela jsem, že bychom někdy mohli přijít o Pošuka.“

„Kingsley se pokusil hodit mu záchranný kruh,“ řekl pan Weasley, „ale minul a další vlna mu ho odnesla z dohledu.“

„Jak ses dostal zpátky ty?“ zeptal se Harry Pastorka.

„Měl osobní přenášedlo a držel se ho pevně,“ vysvětlil pan Weasley a významně se podíval na Tonksovou. „Obvykle se na ostrově přenašedla deaktivují, takže se nedají použít, pokud je znovu stráže neobnoví, ale všechna bezpečnostní opatření byla v té době už zničena.“

„Měl bych jít prověřit nějaké hlášení,“ nabídl Pastorek a narovnal se, jako by tak vypadal méně zraněný.

Pan Weasley se zadíval na bystrozorovu ovázanou ruku a na skloněnou hlavu Tonksové. „Ne, půjdu já. Vy dva zůstanete tady. Harry…,“ zamával mu rukou před obličejem. „Harry? Jak to vypadá v Děravém kotli?“

Na otázku odpověděl Aaron a předal Pastorkovi svůj notýsek. Ten si z něj vytrhl příslušnou stránku a založil ji do desek. „Ale Harry…,“ dodal Aaron, „no… Harry cítil, že jsou smrtijedi v Příčné ulici a tak jsme se vrátili, aby nám šel někdo na pomoc.“

Všechny oči se obrátily k Harrymu, který shledal, že je mu představa, že má tak silné spojení s Voldemortovými následovníky, stále nepříjemná. Zavřel oči, dlouhá bezesná noc mu k pohodě nepomohla. Dva ze stínů byly ještě blíž. „Jsou tady, na ministerstvu,“ oznámil otřeseně.

„Kingsley, jdi s nimi,“ řekl pan Weasley, „já pošlu výstrahu na ostatní odbory. Vyzvedni Munze z archivu a zavolej Rodgerse a Blackpoolovou, jsou někde v terénu.“

„Neozvali se, když jsme jim hlásili, že se Tonksová vrátila,“ poznamenal Pastorek, vstal a přehodil si jednou rukou plášť přes ramena. Pak se otočil k Harrymu. „Veď nás, šampióne,“ řekl. „Kde jsou?“

Harry se snažil zjistit, kde se stíny pohybují ve vztahu k němu. Dole, to bylo jediné, co rozeznal s jistotou. „Na jednom z nižších pater. Nevím, kde přesně.“

„Až se vrátí ti dva, dáme dohromady větší skupinu a vydáme se do terénu,“ navrhl Pastorek.

„Jasně,“ řekl Harry a díval se na neobvykle zachmuřenou tvář pana Weasleyho, zajímalo ho, proč tomu tak je.

Všichni zamířili na chodbu, jen Tonksová zůstala. „Blackpoolová tu zůstane s Tonksovou,“ řekl pan Weasley. „Pro případ, že by se dostali až sem. Nechci, abys tu byla nechráněná.“

„To je v pořádku,“ ozvala se Tonksová energicky a zakašlala jen jednou. „Umím se o sebe postarat.“ Popadla hůlku, aby jim to dokázala a až za moment si všimla, že jí drží obráceně. Chvíli na ní hloupě zírala, než jí otočila. Blackpoolová se postavila na stráž u dveří s hůlkou připravenou.

Pan Weasley to kývnutím schválil a pak už se vydali po schodech dolů. Chodby Odboru pro kouzelnou dopravu byly plné čarodějek a kouzelníků. Pan Weasley skupinu rozdělil a s polovinou z nich vešel do dveří kanceláře Správy letaxové sítě. Lidé uvnitř přestali pracovat a sledovali bystrozory procházející mezi stoly. Harry zůstal na chodbě, zavřel oči. Stíny byly ještě níž. Když oči otevřel, zjistil, že zírá na Percyho Weasleyho, stojícího ve dveřích kanceláře naproti. Na Percyho tváři byl tvrdý, stoický výraz, tolik odlišný od jeho obvyklého vybledle kyselého. Když zjistil, že se na něj Harry dívá, schoval se za dveřmi.

Harry zavolal na pana Weasleyho a ukázal na podlahu. Skupina byla odvolána a vydali se o poschodí níž. Na Odboru kouzelných her a sportů bylo až strašidelné ticho. „Všichni byli odvoláni, aby pomohli s hlídkami,“ vysvětlil pan Weasley. Harry opět zavřel oči a znovu ukázal dolů. Byli čím dál blíž.

Otevřeli dveře do chodby za atriem a zaslechli výkřik. Spěchali, zastavili se jen, aby určili směr. Kouzelníci před výtahy ztuhle zírali do chodby na druhé straně. Tak se vydali tam, do kanceláří a skladových prostor za recepcí. Byl slyšet zvuk tříštícího se nábytku, další křik a volání o pomoc. Harrym projel tak ohavný pocit, že ho donutil zastavit se hned u prvních dveří. Chodba před nimi se na konci stáčela doprava. Vyběhla odsud čarodějka s kloboukem v ruce. Stěna těsně za ní explodovala.

„To je jedna z Mertonových zbraní,“ řekl Harry a přikrčil se.

„Zatraceně,“ řekl pan Weasley, ale odsunul Harryho z čela skupiny opatrně se pohybující vpřed. „Kde jsou smrtijedi teď?“ zeptal se ho.

„Cože?“ vyjevil se Harry. „Aha.“ Zavřel oči, ale v rachotu tříštících se věcí bylo obtížné se soustředit. „Nemůžu…,“ začal Harry.

„Bojím se, že to je past,“ řekl pan Weasley. „Frede! Georgi! Teď půjdete se mnou!“ K Harrymu dodal: „Držte to tady dole, půjdu zkontrolovat ministryni. Není žádný důvod pro to, aby útočili na recepci.“ Rozeběhl se k výtahům, Fred s Georgem běželi za ním, jen se ještě zmateně ohlíželi.

Harry se zase protlačil do první řady vedle Pastorka, když přišel další útok. Bylo to jako nějako obloukové kouzlo, které proběhlo podél zdi a ve změti třísek z ní strhalo dřevěné obložení. Harry měl štít přichystaný, a mezi tím jeho a bystrozorovým nic neprošlo. Další rána a po ní hned druhá, jako kdyby ta věc vycítila, že tam jsou další cíle.

„Myslíš, že to můžeme zlikvidovat, když to po nás střílí?“ zeptal se Pastorek. „…Dřív, než to zasáhne atrium?“

Všichni o krok ustoupili, když přišel další útok. Nevypadalo to, že by tomu ubývala magická energie. „Aarone, běž do atria,“ řekl Pastorek. „Měl by být slyšet alarm, ale možná je vyřazený.“ Aaron uháněl pryč a Pastorek dodal: „Munzi, zkontroluj toho člověka.“

Harry risknul pohled do kanceláře, u které teď stáli. Někdo v bledě modrém hábitu ležel na zemi. „Mrtvý,“ řekl Munz. Druhý pohled Harrymu prozradil, že boční zeď kanceláře byla dovnitř vržena takovou silou, že její zbytky byly zaraženy do protější stěny a podlaha byla téměř čistá.

Znovu o krok ustoupili, zpoza rohu vyšel další výstřel a oba je srazil na kolena, čímž se unikli dalšímu úderu. Pastorek varovně vykřikl a Harry doufal, že po něm nechtěl, aby udělal něco jiného, protože udržovat štít bylo teď to jediné, co mohl zvládnout. Paže mu prudce vibrovala, když do štítu udeřila vlna energie. Stejně jako předtím, obložení poblíž explodovalo a třísky zamířily proti jeho kombinovanému štítu.

Prach se pomalu usazoval. Harryho ruka s hůlkou se chvěla, paži měl jako z olova. Pastorek měl potíže se svou zraněnou rukou. Harry mu pomohl na nohy a odtáhl ho kousek dál.

„Munzi!“ křičel Pastorek. Nikdo se neozval. Znovu vztyčili štíty, zeď před nimi se prohnula a rozpadla se.

„Je tu třetí!“ křikl Harry, jak oba už věděli, směr útoku se odhadnout nedal.

Pastorek si upravil obvaz na ruce a šťouchl Harryho do ramene. „Podívej se po Munzovi.“

„Potřebujete pomoct se štíty…“

„Harry, to je rozkaz,“ zavrčel Pastorek.

Harry vztyčil štít a nově vzniklou dírou vlezl do kanceláře. Ta teď byla plná trosek. Navzdory vznášejícímu se prachu byl vzduch olejnatý a kluzký. Magické okno za stolem bylo temné a temná mlha se vznášela i v Harryho vizi. Další útok zadržel jeho štít, zrovna když odstrčil dřevěnou desku obložení stranou a uviděl vedle modře oděné postavy ležet i jednu v černém. Přikrčil se a znovu vztyčil štít. Narazila do něj suť z podlahy.

„Harry?“ zavolal na něj Pastorek.

„Nevypadá to dobře,“ odpověděl Harry, hleděl se na klidnou tvář s pootevřenýma očima před sebou. Munz měl na prsou otevřenou ránu, odhalující rudé maso a bílé okraje kostí. Harry zavřel oči a cítil intenzivní záření, o kterém věděl, že musí vycházet z něj a pomyslel si, že by to měl zastavit. Bylo to těžké udělat, se štíty, které musel udržovat a všemi těmi výbuchy kolem. Ale dokázal se soustředit na tak dlouho, aby vycítil, že poslední utíkají pryč a mizí s tichým pop. Polkl a odsunul nohu z desky, která ležela na Munzově rameni. Před chvilkou byl Munz v pohodě a teď byl pryč. Harry se to bez úspěchu pokusil přijmout.

„Pottere, vrať se sem, nebo sebou sekneš!“ Pastorkův hlas zněl unaveně a z větší dálky.

„Projdu druhou stranou!“ křikl Harry a kouzlem prorazil větší díru ve stěně mezi kancelářemi. Vyšel do chodby poblíž výtahů a vrátil se k Pastorkovi, u kterého teď už byl Rodgers s Kerry Ann, a zajišťovali přístup k recepci.

„Munz?“ zeptal se Rodgers hodně rozzlobeně.

Harry zavrtěl hlavou. Rodgers se přikrčil, když přilétla další útočná vlna a strhl Pastorka s sebou. „Odveďte ho do bezpečí, Kalendulová. Pottere, zůstaňte se mnou.“

Harry si stoupl vedle něj, a když blokovali další útok, Rodgers se zeptal: „Nějaké známky zpomalení?“

„Nejsem si jistý,“ řekl Harry.

Pan Weasley se vrátil v době, kdy museli zase kousek ustoupit. Schoval se za jejich štíty. „Dostali jsme jednoho smrtijeda. Zaútočili na kancelář ministryně kouzel. Šťastný odhad. Myslel jsem, že to bude buď tohle, nebo Odbor záhad. Fred musel k Mungovi. Jak jsme na tom tady?“

„Ztratili jsme Munze,“ řekl Rodgers ponuře.

Pan Weasley se zachmuřil, ale najednou se ozval zvuk, jako by se roztříštila čajová konvice a mezi roztříštěným dřevem se objevily oranžové keramické střepy.

„To už bychom mohli přežít,“ řekl Rodgers. „Arture, vystřídej Harryho, vypadá to, že mu upadne ruka. Ale zůstaňte tady, Pottere. Nechci, abyste schytal nějakou z boku, jako Munz.“

Harry se za oběma muži přikrčil a promnul si brnící, rosolovitou paži, nedokázal si představit, že by zas mohla být normální. Špatný pocit se trochu zmírnil, když se jedno ze zařízení rozpadlo. „Bude Fred v pořádku?“ zeptal se, strašně to potřeboval vědět.

„Ano, myslím, že ano,“ odpověděl pan Weasley, když byl chvíli klid. Zařízení zpomalila svůj postup, takž Harry doufal, že by je mohli udržet zde, než se sama zničí. „Řekl jsem jim, aby šli domů a pomohli ostatním hlídat Doupě, až Freda propustí. Nemohli se dočkat, až odsud odejdou, což je dobře.“ Zase museli blokovat útok. „Myslím, že je odsud dostal příslib Bonesové, že jim udělí medaili za statečnost,“ dodal pan Weasley.

Harry se i přes smutek, který pociťoval, usmál. Druhé zařízení explodovalo.

„Další je pryč,“ komentoval to Rodgers. „Teď vidím, Pottere, proč jste se pokusil o Dehtovou kouli. Je to zatraceně lákavé, ale nechceme, aby ministerstvo skončilo jako Azkaban.“

„To je to, co se stalo v Azkabanu,“ zeptal se Harry překvapeně.

„Myslím, že ano,“ odpověděl pan Weasley. „Neznám nic jiného, co by mělo dost síly ke zničení celého ostrova.“ Vyměnil si s Harrym místo a protřepával si ruku, zatímco Harry teď štít udržel docela snadno, když na ně útočilo jen jedno zařízení. Zaměřilo se teď přímo na ně, stěn se ani nedotklo. „Předpokládám, už vědí, jak účinné to je, když se přestali skrývat.“

„To jsem jim ukázal já, že jo,“ poznamenal Harry ponuře.

„Nakonec by na to stejně přišli,“ odpověděl pan Weasley. „Není to, jako kdybys jim pomáhal s výzkumem.“

Třetí zařízení explodovalo. Stáli v chodbě a naslouchali. Trosky dopadly na zem. Kdosi zasténal.

„Zranění… někde,“ řekl pan Weasley a vyrazil vpřed. „Všichni ven.“

Zaměstnanci z jiných oddělení pomáhali s odklízením trosek a během hodiny už vynášeli ven těla. Kouzelníci z Odboru her a sportů znali všelijaká kouzla pro dočasné stavby a využili je k podepření stropů a stěn. Nakonec vytáhli šest těl a tři zraněné.

Všichni, kdo uklízeli, odešli a Harry si sedl ke zdi naproti výtahům. Magická páska blokovala vstup k poničeným kancelářím. Nebezpečí – Pozor prokleto! – Nevstupujte za pásku, opakovalo se donekonečna jasně žlutou barvou na zeleném podkladě. Harry si opřel hlavu o zeď. Bylo mu řečeno, aby se ujistil, že tam nikdo nevstoupí, zatímco pracovníci Her a sportů pásku napínali. Vypadalo to, že nikdo nemá zájem o to, co se děje uvnitř, takže to byl jednoduchý úkol. Ale pásku bylo třeba důkladně natáhnout přes všechny dveře a otvory ve stěnách proti výtahům, takže to šlo pomalu, vzhledem k tomu, že museli zároveň odklízet trosky, aby se k otvorům dostali.

Zablesklo se a Harry zamrkal, aby se zbavil jiskřiček před očima a přemýšlel, proč se před ním vznáší fotoaparát. Vstal rychleji, než by si kdy myslel, že je schopen vzhledem ke svému stavu a vrhl po fotoaparátu síťové kouzlo. Foťák zmizel dřív, než ho kouzlo zasáhlo, Harry obešel roh a viděl, jak ho právě zachytil fotograf z Denního věštce opírající se o zavřenou bránu. Dav lidí shromážděných před branou zašuměl, když poznali Harryho.

„Pane Pottere!“ vykřikla Holoubková, která stála vedle fotografa, jenž rychle protáhl foťák skrz mříže a připravoval se na útěk.

Harry přešel na druhou stranu, snažil se nekulhat. Neuvědomil si, že kulhá, dokud nešel tak daleko. Výraz na tvářích tlačících se na mříž mu prozradil, jak vypadá. Prohrábl si vlasy, aby je trochu učesal a zjistil, že je má plné prachu a kousků dřeva. V oku mu zaškubalo.

„Pane Pottere, jen jednu otázku. Je Vy-víte-kdo zpátky?“

Shromážděný dav zalapal po dechu, několik lidí vzadu, když se k nim otázka donesla, spěšně odcházelo. Jejich kroky se rozléhaly, když mířili do zadní části atria, odkud se mohli přemístit.

Harry si prohlížel lesklé purpurové nehty a jiskřivou sponu ve vlasech Holoubkové. Napadlo ho, kdy našla čas takhle se vymódit, aby to vypadalo tak šíleně. Věděl, že by nic říkat neměl. Všechny obličeje se na něj dívaly se směsicí hrůzy a fascinace, zoufale čekaly na jeho odpověď.

„Kdo to byl je zrovna teď sporné,“ řekl Harry.

Koutkem oka zahlédl šedý plášť. Otočil se. Nebyl to plášť, byla to Tonksová, stále ještě zabalená do deky.

„Slečno Tonksová!“ vykřikla Holoubková vzrušeně a opřela si notes o bránu, aby se jí pohodlněji psalo. Harry by jí ho teď dokázal snadno vytrhnout. „Slečno Tonksová, vy jste byla v Azkabanu… povězte nám, co se tam stalo,“ vyzvala jí Holoubková a šilhala na ni skrz mříže.

„Byl zničen,“ řekla Tonksová, jako kdyby mluvila s hlupákem.

„Ano, ano, ale jak jste se zachránila? Čtenáři by to rádi věděli. Zoufale touží po informacích.“

Harry si pomyslel, že by to také rád slyšel, ale raději odtáhl Tonksovou pryč. Slova Holoubkové mu zlověstně zněla v uších, když vstoupili do třetího výtahu – první dva byly poškozeny výbuchem. Ochranná páska už byla natažena a ostatní už také odešli.

„Nebyla Bonesová zraněna?“ zeptal se Harry, když se výtah rozjel. V kapse nalezl nepoškozené vejce. Naťukl ho o stěnu a začal ho loupat, měl takový hlad, že na jídlo ani nedokázal myslet.

„Ne. Docela dobře si rozumí s hůlkou. Skoro dostala jednoho z útočníků sama, a určitě by se jí to povedlo, kdyby neměl přenášedlo.“

„Měli nepovolená přenašedla?“ zeptal se Harry.

„Odbor přepravy prohlašuje, že jejich detektor je zřejmě vadný.“

Vystoupili ve druhém patře. „Možná to byla sabotáž,“ navrhl Harry.

Zpoza rohu vyšel pan Weasley. Zamával na ně ovázanou rukou. „Harry, byl jsi ve službě osmnáct hodin. Běž si odpočinout.“

„Osmnáct? Kolik je hodin?“

„Moji synové říkali, že slečna Grangerová nabídla, když jí přinesli tvého mazlíčka, že můžeš bydlet u ní. Nebo můžeš jít do Doupěte, ale tam není zrovna klid. Ověřil jsem si… Slečna Grangerová moudře bydlí v neregistrovaném začarovaném bytě, takže tam budeš pravděpodobně v bezpečí.“

Harry zamrkal. Nedokázal tu logiku hned pochopit, mozek už měl příliš otupělý. „Ale měl bych pomoct s lovem smrtijedů…,“ ohradil se.

„Měl by sis odpočinout,“ opakoval pan Weasley laskavě. „V takovém stavu by se ti mohla stát nějaká nehoda, nebo bys udělal chybu. Pryč s tebou.“

Harry se otočil na Tonksovou, jako by u ní hledal oporu. To mu připomnělo, jako hodně je rád, že je tam s nimi. Usnadnilo mu to se podřídit. „Dobře.“

„Víš, že se nemůžeš přemístit přímo tam, že?“ zeptala se Tonksová. „Mohli by tě sledovat.“

Harry přikývl, hlavu měl náhle těžkou. Přemístil se do uličky asi půl míle od Hermionina bytu, byl příjemný večer na procházku. Méně příjemné bylo, jak na něj zírali mudlové, které potkával a kteří si mysleli, že je zmatenou obětí nějaké nehody. Když dorazil k Hermioninu bytu a přetrpěl její objetí, cítil se zase plný naděje.

Přeměnila mu gauč na postel, ohřála těstoviny z konzervy, které Harry rychle zhltl, a odešla do ložnice, aby se mohl v klidu vyspat, zatímco ano si bude číst.

Harry si chtěl lehnout, ale pak si všiml klece s Kali, visící v rohu místnosti. Spala na podlážce, schoulená v hadrech, které jí tem musela dát Hermiona, protože byly barevné, na rozdíl od těch, které používal Harry. Na boku Kali prosvítal proužek kůže, ztratila už hodně srsti.

I přes zatažené závěsy do tmavé místnosti pronikal hluk mudlovské dopravy. „Jestli se Voldemort vrátil, slibuju, že se ho zbavím co nejrychleji,“ slíbil Harry zvířátku.

 

Poslední komentáře
02.08.2013 20:53:48: Tuhle povídku čtu už po třetí, ale pořád si nemůžu pomoct, ale Artur prostě k bystrozorum nepatří, n...
08.02.2011 23:26:42: Páni tak teď se to pořádně rozjelo...hodně se mi líbí ta Harryho schíza :) Jen škoda bystrozorů :( A...
08.02.2011 11:19:01: Není nad kvalitní povídku se spolehlivým pravidelným překladem. Díky moc. Kdy jsem si říkala, že zač...
06.02.2011 11:52:03: Skvělá kapitola. Musím Ti znovu poděkovat za pravidelnost a kvalitu překladu, je neuvěřitelné mít se...