Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

29. kapitola

Potyčky

Harry se probudil o půlnoci, ležel ve své přeměněné posteli a naslouchal rachotu aut za okny Hermionina bytu. V hlavě mu doznívaly zmatené záblesky snu, zíral na malou lampičku zářící nad kamny v kuchyni. Nehybně ležel, snažil se pospojovat si ten sen. Byly tam vyděšené tváře, a byly vyděšené především poznáním. Zavřel oči a snažil se představit si, kde by mohl Voldemort – pokud je opravdu zpět - zrovna být. Ale nechtělo se mu tu alternativu připustit, ne, když vedle v místnosti spala jeho neinformovaná přítelkyně. Spala, protože proužek světla, který byl vidět pode dveřmi zvečera, byl teď pryč.

Slabé zaškrábání na okno ho vytáhlo z postele. Otevřel ho a dovnitř vlétl Franklin s dopisem. Vzal si dopis, který byl nadepsaný jednoduše Harry, pravděpodobně pro případ, že by byl zadržen, a rozsvítil lampu v rohu co nejvzdálenějším od Hermioniny ložnice, aby si ho přečetl. Rukopis byl úhledný, jako by se Snape opravdu snažil, i když bylo překvapivé, kdy na to našel čas.

Drahý Harry,

Přední strana Denního věštce byla dnes večer obojí, stresující i povzbudivá. Bylo stresující vidět tak nekontrolované ničení, ale povzbudivé, když jsem viděl, že jsi celý a vcelku v pořádku, navzdory událostem, v jejichž jsi středu.

Harry si vzpomněl na levitující fotoaparát a rozhlédl se po výtisku večerního vydání Denního věštce. Pokud si ho Hermiona koupila, už tu nebyl. Pomyslel si, že by měl začít sledovat, co o něm píšou.

Studenti v tuto chvíli skládají své zkoušky – o den dříve, než obvykle. Zítra budou mít páté a sedmé ročníky zkrácené písemné zkoušky na NKÚ a OVCE. Je to veřejně známá věc, proto ti to mohu napsat v otevřeném dopise. Bradavický expres by měl odjíždět ve středu. Poté, co odevzdáme studenty jejich rodinám, mám v úmyslu nabídnout Arturovi svou pomoc při zatýkání mých bývalých kumpánů.

Harry se zamračil, seděl na podlaze v kruhu světla pod lampou a pročítal dopis, který byl delší, než obvykle. Instinktivně nechtěl, aby Snape pomáhal. Byl by raději, kdyby se držel od nebezpečí co nejdále, třeba v Bradavicích. Nelíbilo se mu, že by lidé, jako Malfoy a Avery, mohli dostat příležitost k pomstě.

Bude muset poslat dopis ještě teď, v noci, aby dostal odpověď druhý den. Franklin se k odpočinku usadil na Kaliině kleci. Klec se pomalu pohupovala sem a tam. Snapeova sova by pravděpodobně dala přednost odpočinku, než cestě zpátky, ale možná se mu podaří ji přesvědčit.

Předpokládá, že nabádat tě k mimořádné opatrnosti je zcela zbytečné, ale cítím povinnost to udělat. Prosím, buď opatrný, Harry. To, jak moc si přejí se mi pomstít je zanedbatelné v porovnání s tím, jak si přejí pomstít se tobě. Nikomu nevěř a rozhodně se nepouštěj do žádných nezávislých akcí, jako jsi to dělal v minulosti.

Asi bych měl zmírnit mou předchozí větu tím, jak rozvážně sis vedl minulou neděli, k mé velké osobní úlevě. Učíš se, což je jen dobře. Buď ve střehu, i když věci budou nejasné. Domy se dají znovu postavit a ty, a vypadá to, že i já, dokážeme vybudovat domov i tam, kde dřív neexistoval, takže to určitě můžeme udělat znovu.

Zní to mlhavě, jako by to říkal Albus, takže bych měl pravděpodobně tento dopis ukončit.

Harry se slabě usmíval, když pomalu skládal pergamen. Necítil se zklamaný, ani neměl na Snapea zlost. Cítil se ustaraný a vystrašený úkolem, který měl před sebou, a sám, velice sám. Vstal a uvažoval o tom, že odpouštění nebylo právě jednou z Voldemortových ctností.

Opravdu se potřeboval vrátit na ministerstvo. Odpočíval skoro šest hodin a cítil se pozoruhodně čilý a jen mírně pohmožděný, ale udělal si čas na odepsání svému adoptivnímu otci.

Samozřejmě, že jsem opatrný, ale přiznám se, že nemám strach o sebe, ale spíš o tebe. Já jsem většinu času obklopen bystrozory, ale ty máš kolem sebe jen své kolegy učitele. Možná se dokážou ohánět brkem namočeným v červeném inkoustu a znají jedno či dvě nepříjemná prokletí, ale bystrozoři to nejsou. Takže jsi to ty, kdo by měl být hodně ostražitý.

Pochytali jsme velký počet těch, co utekli, takže to vypadá malinko slibněji, než včera. Dokonce i dům vypadal lépe, když jsem se tam cestou do Londýna stavil. Nahraditelný, jako mnoho věcí. Ale teprve až bude bezpečno. Postarám se, aby bylo, slibuju. Dneska v noci cítím, že jsem sám a věci jsou hned jasnější. Myslím, že bych se tomu proroctví konečně mohl dostat na kloub.

Harry došel k oknu, aby ho Franklinovi otevřel a dovnitř skočila další sova s pomačkaným pergamenem adresovaným Hermioně. Když se ho Harry od ní pokoušel převzít, klovla ho. Zaklepal tedy na dveře ložnice. O chvíli později se ve dveřích objevila Hermiona v županu a ospale na něj mžourala.

„Máš tu sovu,“ řekl Harry a ukázal na ptáka kroužícího po místnosti.

Zívající Hermiona otevřela dopis. Než se do něj začetla, prohlédla si kompletně oblečeného Harryho. „Už odcházíš?“

„Jo, docela dobře jsem si odpočinul, takže bych měl jít. Přišli jsme o tři bystrozory,“ dodal chmurně.

Políbila ho na tvář, promnula si oči a začetla se do dopisu. „Potřebují mě v kanceláři. Někdo se tam vloupal a prohraboval se ve složkách.“

„Proč by to někdo dělal?“ zeptal se Harry a vyhrabal plášť z hromady jiných věcí pohozených vedle kufru.

„Ve spoustě složek jsou důkazy o starých trestných činech,“ vysvětlila. „No, vypadá to, že do služby musíme oba.“

„Buď opatrná,“ nabádal jí Harry.

„Vždycky jsem, ne?“ zeptala se ospale.

„Jsem si jistý, že to tak někdy bylo,“ řekl Harry. „Nech mě o tom přemýšlet.“ Hermiona se vrátila do ložnice, aby se převlékla. „Pokud bych tady nebyl, až v kanceláři skončíš, jdi do Doupěte,“ křikl za ní Harry.

„Harry, vážně…,“ její hlas byl ztlumeným, jako by si právě přetahovala přes hlavu svetr.

„Hermiono, nechci si o tebe dělat starosti.“

Oblečena tak ležérně, že by jí za to propustili, kdyby tak přišla do práce během dne, vyšla ven. „Udělám to, aby ses cítil lépe, dobře?“

Znělo to blahosklonně, ale Harry jí přesto upřímně poděkoval.

Na ministerstvu bylo méně rušno, než když odcházel. Jen škody na recepci byly stejné a díry ve zdech vypadaly černější, jen prach už se usadil. Výtah se před ním se zařinčením zastavil, dveře cvakly, ale mříž se neotevřela, musel jí otevřít násilím. Stejnou silou jí za sebou zavřel a sledoval, jak mu poškozené místo mizí z dohledu, když se výtah rozjel.

*****

„Draco,“ řekl neobvykle pohnutý hlas.

Draco Malfoy seděl ve velkém salónu na jediném čalouněném křesle, které jim ministerstvo nechalo, když zabavili vybavení celé domácnosti. Neohlédl se za hlasem hned, zíral do plamene svíčky na stolku vedle sebe. Nechtěl se ani pohnout, ale nepovedlo se mu to. Slyšel je vstoupit – ne kradmo, ani dobyvačně, ale tak, jako by jim tohle místo patřilo. Draco nevstal; ne, když slyšel, jak se matka rázem přeměnila na hostitelku, ani se nesnažil, aby něco zaslechl z tiše vedené konverzace. Ministerští tu byli jen před pár hodinami a Draco je ujistil, že by proklel kohokoliv, kdo uprchl z Azkabanu, kdyby měl tu drzost a ukázal se tu. Teď, když tu byli, si připadal, jako by byl opilý a ne schopný kohokoliv proklít.

„Jsi doma,“ připustil konečně.

„Víc než to,“ vydechl jeho otec, znělo to už mnohem více jako on, jako by se stalo něco absolutně úžasného. „No tak, Draco, to musíš vidět.“

Draca bodlo u srdce, ale přesto povýšeně vstal, snažil se vypadat znuděně a pochybovačně když šel k otci, jako by to celé pro něj byla jen ztráta času.

Jeho otec si ho pozorně prohlédl. „Jsi dospělý,“ řekl a jeho hlas byl opět dojatý. „Hodně jsem toho zmeškal. Ale teď už to tak nebude. Pojď.“

V hale byla velká skupina šeptajících si lidí v kápích. Draco samozřejmě slyšel, že všichni utekli, ale až doteď si neuvědomil, co to znamená. Doufal, že Pansy má dost rozumu, aby zůstala v posteli a držela se mimo. V horní části mramorového schodiště postávali další čtyři lidé s hlavami u sebe. Zmlkli, když se připlížil Lucius se svým synem. Aniž by se jejich kápě pohnuly, jejich pozornost se teď zaměřila na něj.

„Takže malý Draco se rozhodl vylézt a pohrát si s milými přáteli svého tatínka?“ posmíval se mu ženský hlas, hlas Bellatrix Lestrangeové.

Draco měl chuť poznamenat něco, jako že i ona by měla víc přátel, včetně manžela a švagra, kdyby je všechny nezabila. Ale mlčel, doufal, že jeho pohled byl dostatečně tvrdý, aby jí od dalších posměšků odradil.

Lucius se kolem této skupiny prosmýkl do další místnosti na konci chodby v prvním patře, což byl dobře zařízený pokoj – dlouhá místnost protínající celou délku domu. O mnohé z věcí, které zde byly, ministerstvo zájem nemělo, ale byly to hlavně zvířecí trofeje a magické i nemagické obrazy, jejichž malba lety tak ztmavla, že nebylo poznat, co na nich je.

Na druhém konci místnosti hořel v krbu oheň a kdosi s dlouhýma špičatýma ušima se skláněl ke křeslu před ohništěm. Šedohřbetova přítomnost Draca nepřekvapila, ale klopýtl, když spatřil velkého hada stočeného v proutěném koši na dřevo, který byl vyložen nějakým velmi drahým pláštěm.

Draco neměl potíže pamatovat si každou větu, kterou se chvástával, že podporuje Voldemortovu věc, ale v tomto okamžiku si nepřál nic jiného, než se probudit z té hrůzné noční můry. Voldemort přinese jen chaos a potíže. Bylo mnohem lepší, rozhodl se s úšklebkem, užívat si svého bohatství v relativním míru, než riskovat všechno pro pofiderní ideu a bojovat tak dlouho, až vám nezůstane vůbec nic.

Lucius zatlačil Dracovi na záda, tak že neměl jinou možnost než přistoupit blíž. Pár stop od židle mu ruka dopadla na rameno a byl sražen na kolena.

*****

„Ach, Harry,“ pozdravil ho pan Weasley, když vstoupil do bystrozorské kanceláře. Zármutek a starosti se vepsaly do jeho tváře více, než obvykle, a drobný třas jeho rukou Harrymu prozradil, že si vzal Posilňující lektvar více než jednou.

„Možná byste si měl jít odpočinout, pane Weasley,“ navrhl Harry. Tonksová od svého stolu rázně přikývla, aniž by se otočila.

Pan Weasley to ignoroval. „Ministryně tě chce vidět, Harry,“ řekl. „Nechceš jít nahoru?“

„V jednu ráno?“ Harry byl překvapený, ale pokrčil rameny. „Tak dobře.“

Použil schodiště vedoucí do chodby za výtahy. Před kanceláří ministryně postával vysoký, plešatějící muž. Harry si okamžitě uvědomil, že je to mudla. Muž si ho pozorně prohlížel.

„Pane Pottere,“ pozdravila ho Bonesová. „Pane Tiversi, tohle je Harry Potter. Harry, pan Tivers pracuje pro mudlovského premiéra.“

Muž neprojevil zájem o potřesení si rukou a Harry byl rád, že mu jí nenabídl. „Tohle je ta vaše naděje, paní ministryně?“ zeptal se muž výsměšně. „Tenhle byl vybrán k tomu, aby odstranil potíže, kterým v současné době čelíte?“

„Proroctví je složitá věc, pane Tiversi,“ řekla Bonesová mnohem méně diplomatickým hlasem. „Nemusíte tak docela chápat, jakou roli v tom hraje magie. Možná to nedokážete pochopit vůbec.“

„Chápu to, že se celý váš systém spoléhá na… pouhého chlapce, nebo mladého muže, pokud bych měl být velkorysý.“

Harry přimhouřil oči. Byl tak blízko, že skoro cítil zubní pastu, kterou ten mudlovský muž použil. Snažil se zůstat vyrovnaný, bez ohledu na to, jak hrubý ten muž je.

Bonesová narovnala ramena. „Pokud chcete pomoci našim vykonavatelům práva se zatýkáním, pane Tiversi, udělejte to.“

Tiversovy rty se výsměšně zkroutily. „Už jsme přišli o celou řadu policistů, paní. Víte dobře, že se musíme spolehnout, že se o to postaráte.“

„Pak nás tedy nechte vrátit se k práci,“ řekla Bonesová lehce. „Pane Pottere, prosím.“

Harry muže vyprovázel pohledem. Tivers zuřil, jeho drsná pleť vypadala pomačkaně. Vypadalo to, že hledá, na čem by si vybil svůj hněv. Na okamžik Harry zahlédl, jak se k němu z podlahy vzpínají tenká chapadla.

Zarazil se a Bonesová se po něm ohlédla, proč. Tivers po něm vrhl podezíravý pohled. „Zvládl jsem už horší věci, pane,“ řekl Harry. „Díky za vaší pomoc.“ Opravdu si přál toho člověka uklidnit, utišit jeho hněv, který byl tak velký, že by mu zřejmě dokázal ublížit. Částečně to fungovalo, muž zavrtěl hlavou, znechuceně si odfrkl a odešel.

Kanceláře byly prázdné a tak se Bonesová posadila na pohovku v předpokoji. Usedla ztěžka, jako by byla příliš vyčerpaná. „Dejte mi alespoň malou naději, Harry, opravdu nějakou potřebuji.“

Harry spíš očekával, že se takového ujištění dostane jemu, ne naopak. A vážně by nepomohlo. Kdyby jí informoval, že má Voldemorta v hlavě, což mu dává nový pohled na věci, tak by jí asi nenadchl. Pokusil se tedy o klidnou sebedůvěru. Posadil se na pohovku proti ní. „Nedokážu najít všechny smrtijedy, paní ministryně,“ prohlásil a pak cítil, že to musí upřesnit. „Cítím je… kde jsou.“

„Artur říkal, že to vy jste upozornil na ten útok.“

„Ano, madam,“ přiznal Harry, stále byl klidný, stále se ještě kontroloval.

Opřela se loktem o opěrku a promnula si čelo. „Myslela jsem si, že po Korneliusovi zdědím relativně snadnou práci. Teď, jsem sama ze sebe zděšená, že chápu některá jeho špatná rozhodnutí.“

„Myslím, že se Voldemort vrátil, madam,“ řekl Harry.

Na dlouhý, bolestný okamžik zavřela oči. „Artur mi to říkal, ale stále je obtížné to slyšet. Bylo by to jiné, kdyby byl zpátky a neměl za sebou žádné stoupence, ale má všechny.“

„Nemáte žádnou ochranku,“ poznamenal Harry a podíval se na pootevřené dveře popálené kouzly z nedávné bitky, která tu proběhla.

„Nemohu si ji dovolit, vzhledem tomu, že jsou lidé potřeba jinde. Tak napůl jsem doufala, že se někdo zase ukáže, abych ho mohla dostat osobně.“ Vytáhla hůlku ze svého širokého rukávu. Dnes měla na sobě hezké, ale poněkud zastaralé šaty a ne obvyklý polyesterový kostým.

Ozvalo se zaklepání na dveře a člověk, kterého Harry nepoznal, vstoupil se skloněnou hlavou dovnitř. Tenhle muž byl kouzelník, poznal Harry, třebaže měl na sobě podobný mudlovský oblek, jako ten mudla před ním. Vlasy měl uhlazené a něčím se leskly, jeden pramen ale trčel do strany a kazil tím jinak elegantní vzhled.

„Promiňte, já,“ řekl muž špatnou angličtinou, ale se silným přízvukem, „hledám Ministr kouzel…“

„To jsem já,“ řekl Bonesová a vstala. Harry se zhrozil nad tím nedostatkem její bezpečnosti.

„Ach… dobré,“ řekl muž s úlevou. „Mé jméno je Rémy Roumaine. Byl jsem poslán moje vláda v reakci na váš komuniké ze…“ Muž se podíval na pergamen ve své ruce. „Červen, čtrnáct.“ Očima se zastavil na Harrym a ztuhl. „Jste Arry Potter?“ Muž udělal krok vpřed. „Pane Poterre, já jsem pocta, velmi pocta.“ Natáhl ruku. Harry vstal a stiskl mu ji, pomyslel si, že ten člověk nemůže být skutečný, ale žádné zlo z něj necítil.

„Moje dcera bude žárlivost, když jsem řekl, že vás potkal,“ pokračoval muž. Pohlédl na ministryni. „Ach, málem zapomněl,“ bouchl se dlaní do čela a z kapsy vytáhl svitek pergamenu s červenou pečetí. „Moje vláda, samozřejmě, nabízí pomoc. Toto je oficiální komuniké a dokument.“

Výraz Bonesové se změnil, takže Harry předpokládal, že ví, o co jde. „Vaše pomoc je vítaná,“ řekl se zjevnou úlevou. Vytáhla z náprsní kapsy pečeť připevněnou na řetízku jako by to byly kapesní hodinky. Něco jí zašeptala a přitiskla jí na pergamen. Vosk se zablýsknutím zmizel a pergamen se rozpadl.

Harrymu nikdo neřekl, aby odešel, tak tam tiše stál, byl zvědavý. Bonesová si přečetla úřední dokument. „Jak jste na tom s francouzštinou, Harry?“ zeptala se a znělo to vážně.

„Francouzky neumím.“

„Škoda.“

„Já mohu přeložit,“ nabídl muž horlivě. Ukázal na různá místa pergamenu. „Nabízíme použít L'île de Cachot Méfait dokud nemůžete použít Az-ka-ban.“ Usmál se na Harryho, což Harrymu připomnělo úsměvy od lidí, kterých se mu dlouho dobu dostávalo, ale teď to nějak vymizelo. „Je to dobře chráněný. Je to ostrov u Normandie, který patří nám,“ dodal muž a mrkl, jako by se jednalo o nějaký vtip.

„Prosím, posaďte se, pane Roumaine,“ řekla Bonesová. „Máte mé srdečné díky. Myslím, že Harry má ještě pár minut, než se bude muset vrátit ke své práci.“ Mávla hůlkou a v konvici se začala vařit voda.

Roumaine vypadal velmi potěšeně, když se usadil proti Harrymu. „Musíte být hodně práce, pan Potter, že?“

„Ano,“ přiznal Harry. Teď, když mu Bonesová nabídla, aby zůstal, si myslel, že by měl odejít. „Co je Île de…?“ zeptal se zvědavě.

„Je to náše kouzelník vězení. Postaveno 1789, to je…,“ rozhodil rukama, „ovair -  velké.“

Harry dostal šálek čaje a vděčně se napil. Nic takového naplánované neměl a čaj mu připomněl, že by měl zůstat ve střehu navzdory tomu, kolik je hodin. „Takže nám ho nabízíte pro naše vězně?“

„To je nabídka, ano. Děkuji za čaj,“ řekl Roumaine k madam Bonesové. „Ach ano! Tady jsou přenášedlo. Jen dva. Může být více, když vyplnit papíry.“ Vyndal dva zlaté náramky s květinovými ornamenty.

Bonesová vypadala, že se jí ulevilo. Promluvila mnohem živěji. „Mohl byste přivést Artura, Harry?“ Podala mu přenašedla. „A tohle ať dá do sejfu.“

Harry vstal a zíral na třpytivé náramky v její ruce. „Ano, madam,“ řekl a snažil se uklidnit srdce, které se mu rozbušilo nad představou takové odpovědnosti, zejména vzhledem k tomu, že temný čaroděj, který pravděpodobně osvobodil vězně, má tendenci zabydlovat se v jeho hlavě. Těžce vydechl, když vyšel na chodbu a seběhl dolů po schodech.

Pan Weasley ve své kanceláři nebyl. Harry ho nalezl v kantýně společně s Pastorkem, Rodgersem a Kerry Ann, všichni vypadali unaveně. „Madam Bonesová s vámi chce mluvit, pane Weasley. A tohle máte dát do sejfu,“ podal mu Harry přenašedla.

Všichni na něj nechápavě pohlédli. „Mohu se zeptat, co to je?“ zeptal se pan Weasley.

„Přenašedla na Île de Cachot Médait,“ pokusil se to Harry neúspěšně interpretovat.

Rodgers reagoval nejostřeji. „Opravdu?“

„Přinesl to zástupce francouzského ministerstva kouzel.“ Harry se zarazil. Odešel a nechal madam Bonesovou o samotě s úplným cizincem. Opravdu si potřebuje pořádně odpočinout, aby byl schopen lépe fungovat.

Pan Weasley rychle odešel – přenašedla si převzal Rodgers – a Harrymu se ulevilo od bezprostřední starosti.

Kerry Ann se usmívala a prohlížela si náramky v Rodgersových rukách. „Takže Ambroise to udělal. Jen jsem se ho zeptala, komu bychom mohli poslat sovu, kdybychom potřebovali pomoc.“

Rodgers do ní zabodl pohled. „Takže za tohle můžeme poděkovat vám, slečno Kalendulová?“

„Snažila jsem se,“ usmála se široce, ale pak se zamračila. „Sakra, to znamená, že dlužím Ambroisovi láhev burgundského.“

„Už se vrátil do Francie?“ zeptal se Harry, připadalo mu úžasně luxusní přemýšlet nad takovými maličkostmi.

„Ne, pomáhá nám hlídat dům. Po tom, co se stalo tobě, na tom trval.“ Zavrtěla hlavou. „Ten chlap je neskutečnej. Příliš dokonalej.“

„Myslel jsem, že ho máš ráda,“ pokáral jí Harry.

„Měla bych ho raději, kdyby věděla, co je s ním špatně.“

„Jak to?“ vyzval jí Rodgers a podíval se na hodinky, které vytáhl z kapsy.

„Něco s ním musí být špatně, a dokud nebudu vědět, co to je… nutí mě chovat se bláznivě.“

Harry si pomyslel, že když to říkala, vypadala roztomile, ale Rodgers řekl: „Slečno Kalendulová, připomněla jste mi, proč dvě moje manželství skončila špatně.“ Kerry Ann se komicky zašklebila. „Pottere,“ vyzval Rodgers Harryho, „vypadáte připravený na další úkol, tak pojďte.“

Harry s Roganem byli přiděleni k lovu na smrtijedy v Londýně. Znamenalo to někam se přemístit a pokusit se zjistit, jestli v okolí nějací nejsou. V bezprostředním okolí lokalizovali jen tři. Jednoho si vybrali a několikrát se přemístili na různá místa v ulici St. Leonard. Nakonec oblast zúžili na několik bloků, ale přesněji to Harry určit nedokázal.

„Promiňte, pane,“ řekl Harry, když stáli pod stromem a dívali se do temných oken blízkého domu.

„To je v pořádku, Pottere,“ řekl Rogan. Znělo to ale unaveně, nebyl nadšený z toho, že by měl čelit něčemu vážnému.

Harry použil Alohomora na nejbližší dveře a vstoupil dovnitř. Byl příliš znechucený. Uvnitř byla jen temná chodba a schodiště. Zavřel oči a pokusil se někoho vycítit. Nebyl ve správné budově.

„Pomáhá, když na mě myslí,“ poznamenal Harry, když oči zase otevřel a zadíval se na Rogana furiantsky se opírajícího o zárubeň. „Vidím je pak mnohem jasněji. Museli se zaměřit na něco jiného. Většina je jich daleko.“ To poněkud zmírnilo Harryho starosti. Ale stejně by rád věděl, o co jim jde. „Kolik ji je venku?“ zeptal se. „Nedokážu je spočítat.“

„Dvacet osm.“

Harry se zadíval ke stropu. „Kdybychom se podívali do složek, mohli bychom najít adresu toho, co bydlí poblíž.“

„Mám dojem, že nás Artur pošle na nějakou naléhavou akci. Tak pojď, potřebuju nějaké rozptýlení, abych se zmátožil.“

Přemístili se na ministerstvo. Vineet byl přidělen k procházení složek a Harry s Roganem byli vysláni, aby prověřili stížnost nějaké staré čarodějky, že se její zeť, který má být uvězněn, skrývá v jejich sklepě.

Tohle byla snadná akce, ani nemuseli použít kouzla. Papíry vyřídili rychle a cely na ministerstvu teď byli prázdnější, neboť někteří vězni byli přemístěni do francouzské věznice.

Rogan se podrbal na hlavě a maličko se zapotácel.

„Možná byste si měl odpočinout,“ navrhl Harry.

„Dobrý nápad,“ řekl Rogan. „Myslím, že Artur nechal přichystat ve výcvikové místnosti několik lehátek.“

V prázdné bystrozorské kanceláři se Harry podíval do záznamníku. Brk už nezapisoval tak zběsile, ale stejně psal bez zastávky. Vešel pan Weasley společně se svými syny. „Ale, taťko, v Doupěti je všechno v pořádku. Bill a Charlie na to dohlédnou,“ řeklo jedno z dvojčat prosebným hlasem. Harry kývl Ronovi na pozdrav.

„Říkal jsem, že jsme měli Rona nechat doma,“ poznamenalo druhé dvojče. „Taťka ho jít ven nenechá.“

Ron protočil očima. „Hodně rozruchu?“ zeptal se Harry.

„Příliš mnoho. Ale je to čím dál lepší.“

Pan Weasley podal Harrymu kousek pergamenu. „Tohle je tvoje.“

Harry se na něj podíval. Oznámení sousedů o podivné nepřístojnosti v rezidenci Terranceových, Appledown.

„Byl jsi tam, že?“ zeptal se pan Weasley.

„Ano,“ řekl Harry a vzpomněl si na své rande s Tarou. Pohlédl na tři Weasleyovy bratry shromážděné kolem otce. „Můžou jít se mnou?“

„Jen do toho. Nikdo teď stejně nemá čas. Chceš, aby šel i Vishnu?“

Harry o tom chvíli uvažoval. „Ne, ještě pořád se zotavuje a třeba najde nějakého smrtijeda.“

Když vycházeli ze dveří, pan Weasley ještě řekl: „Co nejdříve vám pošlu nějakou pomoc.“

„Postarám se o to, pane,“ řekl Harry s důvěrou, domníval se, že takovou šanci hned tak znovu nedostane. Vzpomněl si, jak pro něj přišel Snape a jedovatým zubem kousl jeho věznitele do lýtka. S úsměvem nad tou vzpomínkou se přemístil do Appledownu, nejprve s Ronem a pak se postupně vrátil pro ostatní dva.

Kvůli hluku museli jít poslední čtvrt míle pěšky. Pouliční lampy jim poskytovaly dostatek světla, ale domy byly vesměs tmavé. Myšlenka na pomstu se Harrymu opět zakousla do vnitřností. Dvojčata přešla na druhou stranu ulice, ale Rona Harry zadržel.

„Musím s tebou mluvit.“

Ron se na něj ve světle lampy pátravě zadíval. Harry si vůbec poprvé všiml, že by se Ron potřeboval oholit. To způsobilo, že jeho přítel vypadal starší, než on.

„Je to takhle,“ řekl Harry rychle, „zase mám v hlavě Voldemorta.“

„Tak tos mě teda překvapil,“ pobavilo to Rona.

„Myslím to vážně,“ nechtěl se dohadovat Harry.

„Jsem vážný,“ odsekl Ron, i když to tak moc neznělo. „Byl jsi nebezpečný spoustu let. Proč si myslíš, že tě Brumbál celou dobu držel stranou?“

Harry zíral na Ronovu tvář a zkoumal skoro zaniklé vzpomínky dospělým pohledem. „Tenhle pocit je horší,“ řekl. „Chci, aby lidé byli mučeni. Chci se pomstít. Dokonce jsem uvažoval jako on.“

„Možná proto, že teď jsi spíš jako on,“ přemýšlel Ron. „Předtím jsi byl dítě.“

Harry se uklidnil, zamyslel se nad přímým Ronovým pohledem. Nad hlavou jím šustilo listí. Dvojčata na ně čekala na konci bloku. Vypadalo to, že kontrolují okolí. „Takhle jsem o tom neuvažoval,“ řekl Harry. „Jen nechci nikomu ublížit.“

„Ujistíme se, že to neuděláš, Harry,“ konejšil ho Ron, vzal Harryho za paži a nasměroval ho za dvojčaty.

Ulevilo se mu, že má kolem sebe lidi, kteří jeho situaci tak snadno chápou. Došli k místu, kde stála dvojčata. Jeden z nich měl v ruce prodloužené oko.

„Nemáš z toho závrať?“ zeptal se Ron nevěřícně.

„Ne,“ zněla odpověď.

„Mám závrať jen z toho, jak se na tebe dívám,“ stěžoval si Ron. „Jdeme,“ řekl znechuceně. „Ach, Harry by nás měl vést, protože zatýkat může jen on.“

„Můžu?“ zeptal se Harry.

„Copak?“ překvapilo to Rona. „Dobře, uprchlíkům to neřekneme,“ pronesl hlasitě. Dvojčata za nimi se zahihňala.

U domu Terranceových se zastavili. Všechna okna byla temná, stejně jako ta u sousedů.

„Neměli bychom zaklepat na sousedy a požádat o informace?“ zeptal se Ron.

Harry zavrtěl hlavou. Gestem naznačil jednomu z dvojčat, aby dům obhlédlo prodlouženým okem. „Hodně štěstí, Feorge,“ řekl mu ten druhý.

Zatímco čekali, Harry zavřel oči, aby si ověřil, že v okolí není žádný smrtijed.

„Probuď se,“ dloubl do něj Ron.

„Jsem vzhůru,“ šeptl Harry. Zamrkal. Obloha vypadala světlejší. „Páni, už je ráno.“

„Jo.“

Jejich zvěd se vrátil, vypadal rozvážně. „Zadní místnost, vzdálený roh.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Pokud Terranceovi bydlí v jednom pokoji a spí na podlaze… Taky je něco nahoře.“

Hněv naplnil Harryho dřív, než ho dokázal ovládnout. Sevřel hůlku pevněji a prohlížel si tichý dům. „Vztyčíme tu nějaké bariéry, aby se nemohli dostat pryč,“ nařídil. Dvojčata se do toho úkolu vrhla bez zaváhání. Ron zůstal vedle Harryho a kotvil nově vzniklou bariéru k vozovce.

„Jsi v tom lepší, než já,“ řekl mu Harry.

„V bance to děláme pořád. Dělám je i ze spaní a někdy se kvůli tomu nemůžu ráno dostat z pokoje.“ Harry málem smíchy upadl. „Jo,“ odfrkl si Ron šeptem, „myslel jsem, že tě to pobaví.“

„Co teď?“ zeptal se, když se dvojčata vrátila.

„Jdi zadem,“ řekl Harry jednomu z dvojčat. „Zadrž každého, kdo by tam tudy chtěl odejít. Mám v plánu je vyhnat,“ dodal s určitým uspokojením. „Ostatní dva půjdou se mnou. Frede, chci, abys šel hlavní chodbou k…“

„To jsem já, říkals, abych šel zadem,“ poznamenal Fred.

Harry mávl rukou. „Georgi. Na konci chodby vlevo je schodiště pro sloužící.“

„Ty už jsi tu předtím byl?“

„Ex-přítelkyně,“ prozradil Ron.

„Aha,“ řekl Fred. „Tak to bude legrace.“

„Jsi na správném místě,“ řekl George a opatrně poklepal na svou vyboulenou kapsu. Fred se rozeběhl k zadní stěně domu.

„Dobře. Připraveni?“ Harry stiskl hůlku mezi zuby a uchopil George a Rona za paži. Tvrdě dopadli na podlahu v obývacím pokoji, který si pamatoval, protože nechtěl mít nehodu při přemisťování s dvěma lidmi, což se nedoporučovalo. George s Ronem o sebe ťukli hůlkami, asi pro štěstí, a Harry je rychle strhl k zemi.

Objevili se tu s dost velkým rachotem, dokonce i váza na krbu zavibrovala. Zpočátku se nic nedělo a Harry rychle poslal Rona na druhou stranu chodby, ke dveřím do jídelny. Takhle o sobě měli přehled bez ohledu na to, kdo šel první. Sotva se stačili skrýt za dveřmi, ozvaly se kroky. Ten, kdo přicházel, rozhodně neměl muší váhu. Ze schodů se skutálela oranžová koule, zaprskala a u předních dveří explodovala.

Harry si všiml, jak Ron vykulil oči a bylo na něm vidět, jak uvažuje o tom, že tohle je na něj přece jenom příliš velké sousto. Ale pak tázavě pohlédl na Harryho, čekal na pokyny. Harry opatrně vystrčil jen ruku s hůlkou a vyslal slušnou trhací kletbu na horní konec schodiště.

„Uf,“ zamumlal někdo nahoře.

„Kryj mě,“ nařídil Harry Ronovi, možná až příliš fixován na to, že je Tara držena jako rukojmí, a tryskem vyběhl nahoru. Něco do něj udeřilo, bylo jen dobře, že běžel tak rychle a přikrčený, jinak by ho to srazilo se schodů. Vrhl se do nejbližších dveří. Prolétlo kolem několik kouzel. Harry viděl, že Ron leží natažený na schodech, byla mu vidět jen hlava a ruka s hůlkou.

Nastalo ticho. Ron opatrně zvedl hlavu. Harry, bolestí celý zkroucený, zvedl hůlku, aby ho mohl krýt. V chodbě leželo tělo.

„Kenny, ty idiote,“ zasyčel někdo ze dveří na konci chodby. Objevila se hlava, Ron i Harry vyslali kletbu společně, hlava zmizela a kdosi padl k zemi.

„Mířím na ně hůlkou,“ ozval se zženštilý hlas. „Pokud nechcete, abych je usmažila, navrhuju vám, abyste hezky rychle odešli.“

Harry přimhouřil oči a zvedl se na kolena. „Kolik jich je?“ zašeptal Ron mrzutě. Harry zavrtěl hlavou.

„Slyšíte mě?“ dožadoval se hlas chvějící se zlostí.

„Ricku?“ vykřikl Harry, nechtěl, aby to celé skončilo špatně, když to může být jinak.

„Potter,“ vrátil mu rozzuřený hlas. „Ten, co mě dostal do Azkabanu,“ řekl skoro zpěvavě. Znělo to podivně.

Harry vyšel do chodby, s hůlkou napřaženou. „Doufám, že už ses s tím vyrovnal,“ zeptal se. Bolestivé brnění způsobilo, že jeho mysl jako by plavala, cítil se jako někdo jiný. „Nechtěl by ses pomstít?“ navrhl téměř smyslně.

„Harry?“ zašeptal Ron s obavou a klekl si.

Harry ho ignoroval. „Pojď Ricky Rothy. Čekám na tebe. Tady stojím,“ posmíval se. „Budeš litovat, když se nepomstíš,“ dodal hlubokým hlasem. Temná chodba, která byla docela dlouhá, připadala Harrymu, že se táhne do nekonečna. Někde před ním se musel objevit protivník; Harry chtěl, aby to tak bylo. Měl připravené Crucio, prsty se mu zrovna chvěly očekáváním tam, kde svíraly teplé dřevo hůlky. Z podlahy vylézala temná chapadla, hledala ho. Ještě okamžik, a bude neporazitelný. Nic se ho nedotkne.

Z jedné místnosti vyšla postava. Harry zvedl hůlku. Ozval se ostrý hvizd. Co se stalo pak, bylo pro Harryho obtížné sledovat, protože byl zezadu sražen k zemi a chodbou létaly pestré fábory a barevně blikajícího světla, jako kdyby se náhle přemístil do středu šíleného nočního klubu.

Zvedl hlavu. Ron na něm stál jednou nohou a držel ho tím. Harry ho odstrčil stranou a posadil se. Chodba teď vypadala, jako by jí vyzdobil někdo hodně výstřední. Řada jiskřivých zrcadlových koulí se otáčela těsně pod stropem. Ron stál ve dveřích a opatrně do chodby vyhlížel.

„Dostal jsem ho,“ řeklo jedno z dvojčat. „Pokusil se přemístit, chudák.“ Navzdory obsahu slov, Weasleyho hlas nezněl příliš soucitně.

„A co ženy?“ zeptal se Harry ochraptěle. Pokusil se odejít od Rona, ale ten ho popadl za plášť.

„Pokus se o něco ošklivého a seberu ti hůlku,“ zasyčel Ron

Harry na něj překvapeně zíral. Osvětlený pouze světlem z ulice vypadal Ron dvakrát starší a jeho výraz byl přísný.

Druhé dvojče vyskočilo ze schodiště pro sloužící. „Někdo zřejmě praštil toho starého kouzelníka do hlavy plivátkem.“

Harry se odvrátil od Rona, sklonil hůlku a zamířil k ložnici. Fred pomáhal Taře vstát, třebaže nevypadalo, že by toho byla schopná. Její matka jí postrčila na židli u prádelníku. Pan Terrance ležel zkroucený na podlaze a nehýbal se.

„Táta… zkontrolujte mého tátu,“ vyhrkla Tara úzkostlivě.

Harry se zastavil ve dveřích, cítil se nejistý a bál se, že by se zase mohl spojit s tím, co ho vedlo špatnou cestou. Někdo zapálil olejovou lampu a všichni v jasném světle zamrkali. Weasleyovi pomáhali panu Terranceovi posadit se. Přes oko se mu táhla hluboká jizva.

„Jděte do mudlovské nemocnice,“ řekl George, „Mungo je přeplněný.“

Pan Terrance přikývl a paní Terranceová se roztřeseně vydala hledat kabelku.

„Harry?“ oslovila ho Tara, když matka odešla. Vstala a přešla k němu. „Jsi v pořádku?“ zeptala se.

„Jo,“ tvrdil Harry stále otřesený tím podivným stavem, který pokroutil celou jeho povahu. „Jen to byla dlouhá noc, ale tu tys měla taky. Upozornili nás vaši sousedé.“

„Ke dveřím přišla i mudlovské policie, ale Rick a jeho společníci nám vyhrožovali, když budeme dělat hluk. Tehdy dostal táta tu ránu do hlavy.“

Harry si ji prohlédl. „Jsi v pořádku?“

„Jo, jen se chtěli někde schovat. Rick byl nepříjemný na nás na všechny, ale opravdu ne víc, než obvykle.“ Prohlédla si sama sebe, jako by kontrolovala své oblečení. „Měla bych tátu doprovodit já. Myslím, že mamka není v dobrém stavu, asi jako já…“ Rozhodila rukama a se zachmuřenou tváří odešla. Harry jí sledoval celou cestu ze schodů.

„Nemůžete se přemístit, dokud neodstraníme bariéry,“ řekl Ron panu Terranceovi. „Raději to řeknu i ostatním,“ vyhrkl poplašeně a hnal se po schodech dolů.

Měl jsem si na to vzpomenout sám, pomyslel si Harry. Možná že opravdu nebyl v pořádku. Možná měl zůstat v archivu společně s Vineetem.

Sešel dolů za Ronem a sledoval, jak Tara vyváží auto z garáže. „Jak jsi to věděl?“ zeptal se kamaráda. Cítil se špatně a otřásl se, když si na ten okamžik vzpomněl.

Ron pohledem překontroloval ulici a podíval se na něj. „Tvůj hlas zněl divně, Harry, jako bys to nebyl ty.“

„Nebyl jsem,“ šeptl Harry. Tara vystoupila z auta, pohybovala se trhaně, jako by byla hodně nervózní. Dvojčata levitovala pana Terrance ze schodů. U dveří se zastavili.

„V pořádku?“ zeptal se jeden z nich. Ron kývl a tak vyšli ven.

Když se vzdálili, Harry řekl: „Musím Voldemorta zabít co nejdřív, dřív, než v něm ztratím sám sebe.“

„Zabít ho co nejdřív by bylo bezva, Harry. Uspořádali bychom další velkou párty,“ slíbil.

„Mluv vážně, Rone.“

„To dlouho nevydržím,“ podotkl Ron a zavřel dveře. „Jsem Weasley.“

Chodby celého domu byly lemované barevnými fábory a u stropu stále kroužily blýskavé koule.

*****

Snídaně na Malfoyově panství byla dost ubohá, ve spižírně docházely zásoby. MacNair se dohadoval s Luciusem, jestli je bezpečné poslat domácího skřítka pro další.

„Iony je můj nejvěrnější skřítek,“ tvrdil Lucius naštvaně. „Není to žádný problém.“

„Mohu jít s ní… jestli chceš,“ navrhl Draco, odhodil krajíc tvrdého chleba, který by nejedly ani myši. Snažil se, aby to znělo otráveně, jako by mu ta nabídka dělala potíže.

„Ne,“ odmítl jeho otec pomalu. „Ty zůstaneš tady, skřítka může jít sama.“ Obrátil se ke své ženě. „Narcisso, ať se Iony staví alespoň v šesti obchodech a nakupuje to, co potřebujeme, v malém množství. Nemá smysl poutat k nám pozornost.“

Draco seděl s rukama překříženýma na hrudi. Pansy donutil, aby zůstala v ložnici a na dveře pokoje umístila ochranná kouzla. Ani on se nemůže dostat dovnitř, pokud ho Pansy nepustí.

MacNair odešel. Lucius se posadil na židli vedle Draca mimořádně pomalu, jako kdyby na jejím sedadle ležel jedovatý had.

„Chtěl bych si s tebou promluvit, Draco, ale je to těžké, s tolika lidmi v domě. Pradědeček měl dojem, že tohle sídlo staví dostatečně velké pro jakoukoliv společnost…“ Prohlédl si své nehty a pak pečlivě propletl prsty. „Věc se má tak,“ řekl vážně, „přál bych si, abys lépe vyjádřil svou loajalitu našemu Pánovi.“

„Té… věci?“ zeptal se Draco.

Jeho otec naklonil hlavu na stranu a oči se mu nebezpečně zaleskly. „To… je Temný pán, můj Pán, kterého jsi… tak bezmyšlenkovitě potupil, Draco. Dnes ráno sdělil, že si s tebou přeje promluvit. Předpokládám, žes mu připomněl jeho původní záměr – dát ti Znamení.“

Draco se usilovně snažil, aby se mu neroztřásly ruce.

„Vsadím se, že si to nepamatuje,“ řekl.

„Tak mu to připomeneš,“ řekl Lucius, znělo to sebevědomě a tudíž ne tak rozzlobeně. „Prostě čekal, až si to zasloužíš.“

„Chtěl jsem říct,“ prohlásil Draco důrazně, „že pochybuju o tom, že si pamatuje, jak někomu Znamení dát.“

Tímhle dostal svého otce tam, kam doufal, že ho dostane svou předchozí narážkou. Jeho otec zostražitěl. Sevřel rty do úzké čárky a pohlédl na vysoké dvoukřídlé dveře, jako by za nimi mohl někdo jejich rozhovoru naslouchat. „Nabízí se nám třetí šance,“ řekl tichým hlasem, „jak získat zpět naši minulou slávu a vrátit kouzelnickou šlechtu na její právoplatné místo ve společnosti. Silou.“ Sevřel ruku v pěst.

„S tím souhlasím, otče,“ řekl Draco unaveně. Potřeboval otce zneklidnit. „Ale budeme potřebovat vůdce. To co máš, je loutka… V nejlepším případě.“

Lucius se narovnal. Zamyslel se. „Velmi rozumná poznámka, synu.“ Zadíval se na protější stěnu. „Velice moudrá,“ zašeptal, oči se mu zúžily, rty zkroutily.

*****

Když se vrátili na ministerstvo, na Harryho čekala sova s dopisem od Snapea. Usadil se v kantýně s koláčem a šálkem čaje, aby si ho přečetl. Při otevírání obálky si přál, aby tam byl jeho opatrovník s ním, přál si to strašně moc. Potřeboval někoho, kdo by na něj dohlížel. Ron byl poslán zpátky do Doupěte, třebaže hlasitě protestoval, Harry ho ujistil, že je v pořádku. Pár vypálených děr v plášti a Ronovy ožehnuté vlasy přesvědčily pana Weasleyho, aby ho na ministerstvu nenechával.

„Dávejte na Harryho pozor,“ řekl Ron svému otci ostře.

Pan Weasley na Harryho pohlédl a nedotčeně prohlásil: „To děláme pořád, Rone.“

„Ne, mám na mysli, abyste na něj opravdu dávali pozor,“ trval na svém Ron. Upřeně se na Harryho zadíval, než odešel. Nechal na Harrym, aby to panu Weasleymu lépe vysvětlil, ale Harrymu se nechtělo. Chtěl, aby tu byl Snape a aby tak nemusel nikomu nic vysvětlovat.

Drahý Harry,

Zatím je tady klid, což mě vede k přesvědčení, že teď plánuje opatrněji, než se čekalo, nebo má obsáhlejší plány, které vyžadují lepší organizaci, než by vyžadoval útok na školu. Jsem v pokušení domnívat se, že se jedná o to druhé, ale stejně jsme připraveni na cokoliv, co by se mohlo stát. Snad tu poslední noc přečkáme.

Studenti se nedočkavě těší domů, předpokládají, že tam je nikdo omezovat nebude. Přísný zákaz vycházení má nepřiměřený dopad na jejich náladu.

Tvůj předchozí dopis byl optimističtější, než jsem čekal. Doufám, že tvoje sebekontrola je skutečně tak dobrá, jak předpokládáš.

Harry se zamyslel nad svým posledním dopisem; připadalo mu, že už je to strašně dávno, co ho poslal. Vzal do ruky brk a zadíval se na pergamen před sebou. Nechtěl Snapeovy přidělávat starosti. Zítra večer, až přijede Bradavický expres, mu může říct všechno, co potřebuje vědět. Tak moc, jak si přál, aby už byl Snape tady, nechtěl riskovat, že by kvůli němu zanedbal své povinnosti v Bradavicích.

Lidé zde se na mě dohlížejí mnoha způsoby, vyhnul se Harry vysvětlování. Teď si se mnou starosti nedělej. Brzy se uvidíme.

Zapečetil dopis s pocitem, že Snapeovi odpustil víc, než si předtím uvědomoval, ale bál se to prozkoumat více s obavou, co by se mohlo stát, kdyby ho zase přepadl ten hrozný pocit neloajality. Přinutil se necítit nic, odeslal dopis po jedné ze služebních sov a vydal se do kanceláře bystrozorů.

Pastorek zíral do seznamu uprchlíků. Harry mu jej četl přes rameno. Už jich bylo hodně vyškrtnuto, zbývající jména naznačovala, že v hledání smrtijedů příliš úspěšní nebyli.

„Byl někdo zkontrolovat Malfoy manor?“ zeptal se.

„Jo, včera v noci. Je tam klid. Mrtvo. Byl tam jen Malfoy junior, jízlivý jako vždycky, jeho matka a manželka. Dokonce mě nechal promluvit si i s domácím skřítkem.“

„Hm,“ zahučel Harry, připadalo mu to jako pravděpodobné místo, kde by se smrtijedi mohli shromáždit.

„Jdi probudit Rogana, máme tu zase nějaká hlášení,“ vyzval ho Pastorek, zapsal něco na pergamen, který pak Harrymu podal.

Harry strávil den tím, že pomáhal s drobnějšími úkoly, dokud nepřišla zpráva, že Vineet objevil adresu bratrance jednoho smrtijeda v oblasti, ve které už Harry smrtijedy vycítil. Na chodníku před správným domem – jen dvě budovy od místa, kde už byli předtím – Rogan zívl a promnul si oči. „Běž dál, Pottere. Budu hlídat dveře.“

Harry zůstal na bystrozora zírat. „Jste si jistý, pane?“

„Zřejmě jsem si moc neodpočinul,“ zasmál se Rogan. „Beze mě ti to půjde lépe. Pokračuj. Je to jen Treddleson, známá firma. Neměl by dělat problémy. Ani tu kolem nejsou žádní další.“

Harry pokrčil rameny. „Hned budu zpátky,“ řekl tedy, nevěděl, jak bystrozorovi říct, že to není dobrý nápad. Rogan mu vždycky dával víc prostoru než ostatní, ale teď byl viditelně unavený.

Harry vešel dovnitř. Elektrická světla nesvítila, chyběly jim žárovky. Chodbou vedoucí ke schodišti proběhla krysa. Poté, co si ověřil, že stín v jeho mysli je opravdu blízko, se soustředil, aby si nad sebou uchoval kontrolu. Nesměl ztratit kontrolu, ne když dostal takovou důvěru.

Očaroval schody Silenciem, vyšel do druhého patra a nalezl dveře s číslem třináct. Žádný zvuk za nimi neslyšel. Znal postupy, jak takové věci dělat a myslel si, že by se jich měl držet. Protáhl si krk, stoupl si vpravo ode dveří a držíc hůlku ve výši ramene vyslal odemykací kouzlo a hned po něm trhací kletbu. Dveře se otevřely a bouchly o stěnu. Nic dalšího se nestalo. Ani rána s přemisťování se neozvala. Harry uvažoval o použití nějakého kouzla, které ho učil Snape. Příčilo se mu je použít vzhledem ke své povaze a také proto, že se jednalo o někoho tak nedůležitého.

Uběhlo několik vteřin. Harry vztyčil štít a vešel do dveří, hůlku namířenou. Zády se přitiskl na zeď, aby tím posílil svůj štít. Na opačné straně místnosti stál velký muž v potrhaném špinavém tílku, svalnaté ruce měl zapřené o boky.

„Podívej na ten bordel. Co takhle zaklepat.“

Harry risknul mrknutí, aby se rozhlédl po stínech. Muž před ním se nezdál tím, koho viděl ve své hlavě. „Kde je?“

Bratranec kývl hlavou. „Kousek vlevo, víte.“

Harry se odlepil od zdi. „Tím jsem si jistý,“ řekl a přemýšlel, jak na tom po svém útěku byl Sirius. Prošel kolem toho muže, ale hůlkou na něj stále mířil.

„Bude poctěn, že jste si ho přišel vyzvednout až sem nahoru.“

„To jistě,“ souhlasil Harry a obhlédl celou místnost, která byla skoro prázdná. V místnosti vedle seděl muž pozdně středního věku a omotával rozštíplou hůlku provázkem. Nevzhlédl, když Harry vešel do dveří.

„Pojďme,“ vybídl ho Harry.

„Když už jste se obtěžoval nahoru… nechcete se na chvíli posadit.“ Zvedl hůlku a Harry ztuhl. Ale Treddleson hůlku zase sklonil. „Takže jste mě našli.“ Se zasténáním vstal. Byl to velký muž, jako jeho bratranec, ale ne tak vypracovaný.

„Jste Harry Potter, že?“ podivil se, když si Harryho konečně prohlédl.

„Pojďme,“ zopakoval Harry a ukázal na dveře.

„Nechcete vidět moje Znamení? Abyste si byl jistý, že máte toho správného muže?“

„Ne, já si jsem jistý,“ řekl Harry s jistotou až příliš sebevědomou, protože zase začalo působit jeho druhé já. Věděl to vzhledem k pocitu absolutní moci, který se náhle objevil.

Treddleson se otočil a zíral na něj. „Víte toho příliš mnoho. Vsadím se, že jste jako ten had.“

Racionální část Harryho mysli se otřásla, když to slyšel.

„Nikdy jsem se o zvířata nezajímal,“ mumlal Treddleson a nemotorně se vykolébal ze dveří. „Běhal mi mráz po zádech, když se na mě podíval. Nechával ho hlídat staré hodinky. Věšel mu je na řetěz kolem krku. Kde teď vlastně jdeme?“

„Uvidíte,“ řekl Harry, myslel na Kali, na sklep Borgina a Burkse, myslel na příliš mnoho věcí najednou, takže když si od něj Rogan vězně převzal, byl rád, že ten muž jeho roztržitosti nevyužil.

Na ministerstvu se Harry ujal vyplňování hlášení, byl to způsob, jak si dopřát krátký oddech. Zjistil, že oficiální formulování textu může skrýt i odhalit mnohé. Hlavou mu proplouvaly všechny možné fráze ze starých složek, které četl minulý týden. Podezřelý byl nalezen na adrese svého příbuzného. Nesetkali jsme se s žádnými magickými překážkami. Podezřelý nekladl při zatýkání odpor. Harry vyplnil formulář a odložil ho stranou. Víčka měl těžká a žaludek prázdný. Podepřel si hlavu rukou, potřeboval chvíli shromažďovat sílu na to, aby se šel do kantýny podívat po něčem k jídlu.

Někdo mu zatřásl ramenem a tím ho probudil. „Běž si odpočinout, Pottere,“ řekl Pastorek. „Ve výcvikové místnosti je volné lehátko.“

Harry roztřeseně vstal a přikývl. Pastorek se posadil na jeho místo. To byl důvod, proč poslal Harryho pryč; Harry si vypůjčil jeho stůl. Ve výcvikové místnosti ho překvapilo, když uviděl na jednom z lehátek spát Rogana, ale nepřemýšlel o tom a vlezl si na lehátko co nejdál ode dveří a okamžitě usnul.

Navzdory tomu, jak bylo v místnosti teplo, oheň vesele hořel. Harry se zmateně rozhlédl a snažil se vzpomenout si, kde je. K jeho velké zlosti cítil, že to musí udělat znovu. V koši u jeho nohou, blíž ke krbu, ležel stočený Nagini. Ten pohled mu přinesl úlevu. Znal jeho ostražitost a jeho mysl se uklidnila. Cítil, že jeho následovníci jsou poblíž. Také to jej uklidnilo.

To Harryho zmátlo, nemyslel si, že by přítomnost více než dvaceti smrtijedů byla uklidňující. Prohnala se jím závrať. Dvojité vidění, nízký pohled na oheň, pravděpodobně očima hada a pohled na Naginiho v košíku, mu neudělalo dobře. Chtěl se jedné, nebo raději obou vizí zbavit, ale byl k nim připoutaný, lapený jako pták marně se zmítající a snažící se dostat pryč z jeho mysli.

Někdo se k němu sklonil. Kdosi jiný vítězoslavně zavrčel. Harry se zkroutil; někdo mu zatřásl ramenem a znovu viděl dvojitě. „Šedohřbet?“ vydechl Harry a snažil se vyrovnat s vizí vlkodlaka, který byl tak blízko, že by mu dokázal spočítat všechny psí chlupy.

„Ne, jen Kingsley,“ řekl Pastorek a zbortil tím Harryho realitu. Bystrozor se ohlédl a někomu, koho Harry neviděl, řekl: „Tristane, přiveď Artura.“ Otočil se k Harrymu a opět jím zatřásl, ale Harry se kroutil, snažil se osvobodit.

„Pusť mě,“ prosil Harry a mlátil rukama do vzduchu.

„Harry, tady je Kingsley,“ volal na něj bystrozor. O chvíli později k lehátku došel někdo další. „Myslí si, že jsem Šedohřbet. Zlá noční můra, ale nemůžeme ho v ní nechat.“

Pan Weasley se k němu sklonil. „Harry?“ zeptal se ustaraně a otřel Harrymu vlhké čelo. Tohle gesto Harrymu pomohlo více, než cokoliv jiného a během vteřiny se mu vrátil vlastní pohled. „Co se s tebou děje?“ zeptal se pan Weasley.

„Viděl jsem jeho očima,“ vysvětlil Harry a snažil se uvolnit, po tom fyzickém zápase byl unavený. „Pusťte mě, sakra,“ zavrčel, rozzlobený tak, až se mu zamžily oči. Zlobit se ale byla chyba; Šedohřbet byl náhle zpátky. Harry ho slyšel mluvit. „Mistře, chtěl byste něco k večeři, nebo jen brandy?“ ptal se a znělo to, jako by nad ním měl moc. Zavoněl guláš a Harrymu zakručelo v žaludku. Jeho hlad pobídl ruku, která mu nepatřila, aby se natáhla pro talíř.

„Harry,“ vyzval ho pan Weasley, znělo to přísně a trochu zoufale. „Co by teď udělal Severus?“

Harry se jen stěží dokázal soustředit, vize zabírala celou jeho mysl a on z ní jen stěží vybagroval odpověď. „Řekl by, abych uzavřel svou mysl.“

Pan Weasley prudce uchopil Harryho za ramena. „Harry, uzavři svou mysl,“ přikázal. „Hned.“

„Není to tak lehké,“ zamumlal Harry. Ztrácel sílu; znovu viděl očima Naginiho. Ale vrátil se k němu Snapeův hlas, skoro jako kdyby byl vedle něj: Víš jak na to, Pottere. „To je pravda,“ mumlal Harry. „Učil jsi mě to.“

Myslel na Snapeovy lekce, zmatené protichůdné emoce zaměřené na jeho adoptivního otce se v něm svářely a vrátily Harryho zpátky na ministerstvo. Posadil se a sklonil hlavu ke kolenům. Nikdo se ani nepohnul.

„Jsi v pořádku, Harry?“ zeptal se pan Weasley opatrně. Když Harry přikývl, ozval se Pastorek. „Viděl jsi Voldemortovýma očima? Kde byl?“

Harry se opatrně zamyslel nad svou vizí, opravdu se tam nechtěl vrátit. „Velký pokoj. Temný. Ošklivý. Temné obrazy na stěnách.“ Zavrtěl hlavou. „Nevím, kde je. Byl tam taky Šedohřbet a Nagini, to je všechno, co vím.“

Pan Weasley vstal a mávl na Pastorka, ale Harry si toho nevšiml. Shodil nohy na zem, ale zůstal sedět, čekal, až se mu vrátí síla. „Pár minut si odpočiň, Harry. Měl jsi hroznou noční můra, nebo co to vlastně bylo, nemusíš vstávat hned,“ řekl Pastorek.

Harry přikývl. Pan Weasley se vrátil a přinesl Harrymu plášť. Pomohl mu vstát a přehodil mu plášť kolem ramen. „Půjdeš do Doupěte, Harry. Kingsley tě tam doprovodí. Možná byste se mohli stavit pro slečnu Grangerovou, která ho pomůže pohlídat.“

Harry se podíval z jednoho na druhého, ranilo ho to. „Potřebuju si jen trochu odpočinout…,“ začal se hádat.

„Jsi teď uvolněn ze služby, Harry,“ řekl pan Weasley laskavě. Když se Harry zachmuřil, pan Weasley dodal: „Měl jsi pravdu, Nagini zmizel, takže to nebyla jen noční můra. Nemůžeš být tady, když Ty-víš-kdo… Voldemort, může vidět, nebo ještě hůř udělat, něco politováníhodného.“

„Jsem v pořádku. Jen jsem ztratil kontrolu, když jsem spal,“ ohradil se Harry. Pohled mu padl na vyděšeného Rogana, který seděl na vzdálené posteli s hůlkou v ruce. Pastorek s panem Weasleym si vyměnili pohledy a Harryho zajímalo, jestli ho nepodezírají ještě z něčeho horšího. „Dobře,“ připustil tedy. „Vyzvednete Hermionu?“ utvrzoval se Harry, viděl v tom naději.

„Ano,“ ujistil ho Pastorek.

„Opravdu jsem v pořádku,“ řekl Harry znovu. Cítil, že teď je opravdu sám. Ucítil v kapse hůlku, a aby dokázal, že jeho duševní stav je v pořádku, podal ji Pastorkovi.

„Nepotřebuju ji, Harry. Nech si ji.“ Vzal Harryho za zápěstí, vyvolal lepící kouzlo, které se používá na zatčené, a za chvíli už byli na louce za Doupětem.

Nízká oblačnost bránila průniku světla, i když i to valem ubývalo, viditelnost byla špatná. Klopýtali přes drny nerovného trávníku, před nimi se objevily tři postavy a ptaly se na jejich totožnost.

„Kingsley a Harry.“

Jedna z postav jim vyrazila naproti a osvětlila je kouzlem Lumos. Byl to Bill. „No jasně. Jsi v pořádku, Harry?“

„Potřebuje si trochu odpočinout a trochu pohlídat, proto ho sem Artur poslal.“

„Jasně, pojď,“ řekl Bill vlídně.

Nastěhovali pro Harryho postel do Ronova pokoje. Neville, který tu byl s babičkou na návštěvě, se připojil k průvodu těch, kteří doprovázeli Harryho nahoru po vratkých schodech.

Harry si nepřál nic jiného, než být sám. Sedl si na postel a snažil se myslet na bolestné emotivní věci, které by ho udržely od Voldemorta dál. Ron vyhnal všechny ven, jen Pastorek zůstal. „Měl velké potíže s nějakými temnými čaroději. Stavím se pro slečnu Grangerovou, která ho pomůže pohlídat.“

„Aha,“ řekl Ron neochotně.

„Chci, aby tu byla,“ řekl Harry.

Ron rychle kapituloval. „Jasně, Harry. Omlouvám se. A co profesor Snape?“

„Doprovází zítra studenty v Bradavickém expresu,“ řekl Harry, aby je odradil do toho, že by ho zavolali. Tak moc ho chtěl mít ve své blízkosti, až měl z jeho přítomnosti strach. Nedokázal snést, že by ho zklamal. Taky ho pořád ještě trápila jeho zrada. Také byl k smrti vyděšený z toho, že by na něj z nějakého důvodu dostal vztek a otevřel by tím Voldemortovi cestu, aby se mu mohl pomstít.

„Podívám se, jestli by mi pro něj na Přepravním nedali přenášedlo,“ řekl Pastorek a Harrymu se ulevilo, že to rozhodnutí není na něm. „Odpočiň si, Harry. Myslím, že to ti pomůže ze všeho nejvíc.“

Harry si lehl a pozoroval, jak Ron vyhrabal ze skříně čisté pyžamo, které mu hodil. „Myslím, že teď bych se měl cítit lépe, když tě taky nenechají pomáhat,“ řekl.

„Ale ty pomáháš, Rone. Držíš se mnou už dost dlouho, a skoncujeme spolu i s tímhle proroctvím.“

Ron se zamračil. „Převlíkni se a jdi spát, Harry. Už je devět. Kdy jsi spal naposledy?“

„O půlnoci. Probudil jsem se o půlnoci.“ Harry se posadil, aby se svlékl a navlékl si Ronovo obnošené, ale měkoučké pyžamo. Bylo mu dobře kolem boků a ramen, ale rukávy a nohavice byly krátké. Naklepal si polštář. „Nemohu se o to proroctví postarat, když budu v Doupěti,“ stěžoval si a odložil brýle na poličku. „Tvůj taťka říkal, že mi dá prostor, abych to mohl udělat. Vypadá to, že si to rozmyslel.“

„Jdi spát, Harry,“ řekl Ron rezolutně a posadil se ke svému malému stolku.

 

Poslední komentáře
13.02.2011 21:30:42: Moc díky za super překlad téhle povídky....jsem strašně napnutá co bude dál..:)
12.02.2011 00:46:25: Moc díky za překlad. :) Harryho je mi líto. A doufám, že se Draco dostane z Manor a řekne jim, že js...
11.02.2011 10:19:07: Moc děkuji za překlad. Chudák Harry. Doufám, že si udrží svoji osobnost a neudělá nic, co by si vyčí...
10.02.2011 21:38:53: dík za skvelý preklad, chlapci tam teraz majú pekný frmol...už sa teším na pokračovanie