Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

3. kapitola

Stmívání

Harry přivítal Hermionu, která se do svíčkami osvětlené jídelny přemístila letaxem a pomohl jí oprášit popel z šatů.

„V zimě je tohle cestování vždycky špinavější,“ stěžovala si. Proklepala si své dlouhé husté vlasy. Plášť přehodila přes opěradlo židle a pevně Harryho objala. „Jak se máš?“

Harry pokrčil rameny a chystal se sestavit nějakou alespoň trochu pravdivou odpověď, ale neměl šanci. Hermiona hned pokračovala: „Jsem ráda, že vánoční volno skončilo a konečně jsem přišla na to, proč.“

Harry se narovnal a snažil se nemračit. „Proč?“

„Protože,“ řekla a posadila se ke stolu, „jsem byla unavená z předstírání, že je mezi mnou a Ronem všechno v pořádku. Dohodli jsme se, že si přes svátky dáme pauzu. Souhlasila jsem s tím, protože jsem myslela, že to je dobrý nápad, ale tak to nebylo.“

Harry zůstal stát u židle naproti. „Takže teď už spolu oficiálně nechodíte?“

„Jo,“ řekla Hermiona tiše. „Dohodli jsme se, že bychom se mohli scházet s jinými lidmi a tak.“ Narovnala si rukávy u svetru a překřížila ruce. „To je důvod, proč jsem dneska přišla sama.“

„Cože?“ dokázal Harry říct, třebaže nedokázal popadnout dech, jak se snažil pochopit něco, co mu zpočátku připadalo jen jako malé nedorozumění.

Hermiona rozhodila rukama. „Víš… bez Rona. Tak jak to je s Belindou?“ zeptala se přímo a Harry se konečně dokázal nadechnout.

Ztěžka se posadil a řekl: „V pohodě, myslím. Bere to trochu vážněji než já.“ Harry cítil, jak se mu ulevilo, když tohle řekl. „Zároveň má málo času, abychom spolu… Nemám pocit, že se tak dobře známe.“ Setkal se s Hermioniným pozorným a starostlivým pohledem a pokračoval: „Pravděpodobně si myslí, že sex by mohl být náhradou za to, že jsme neměli čas na sbližování. Myslím, že věří, že mě zná, ale není to tak a já vím, že ji taky dobře neznám.“

Hermiona si podepřela bradu rukou a pozorně poslouchala. Když se na delší dobu odmlčel, vybídla ho: „Pokračuj…“

Harry se zasmál. „Je hezké mít někoho, s kým mohu mluvit o tom, co se děje na ministerstvu, ale taky by se mohlo stát, že by to bylo to jediné, co máme společné.“ Odmlčel se. „Dobře, taky se jí líbím.“

Teď se zasmála Hermiona. „Ach, tak to bys mohl na rande s každou členkou svého fan clubu, ne?“

„To bych mohl,“ připustil Harry a opřel se lokty o stůl. „Dáš si máslový ležák nebo čokoládu?“

„Máslový ležák by byl fajn,“ řekla.

Harry luskl prsty a objevily se před nimi sklenice s teplým pitím.

„Stává se s tebe Brumbál!“ vykřikla.

„Ne,“ popíral to Harry a potutelně se usmíval nad tím načasování. „Winky velmi dobře ví, kdy si přeju něco k jídlu nebo pití. To, že jsem zrovna luskl prsty, byla jen náhoda,“ smál se.

„Jsi si jistý?“ nedala se a zvedla sklenici.

„Úplně.“

„A co se děje na ministerstvu?“ zeptala se.

„Popletal už začal s mocenskými výpady,“ postěžoval si Harry.

„Už? Vždyť teprve teď nastoupil,“ divila se zděšeně.

„O tom mi povídej,“ vrčel Harry. A něco se stalo, skoro řekl, ale nechtěl si kazit večer takovými úvahami. „A jak ti jde tvoje práce?“ zeptal se v naději, že ho trampoty někoho jiného trochu rozptýlí.

Hermiona nezklamala, dlouze mu vyprávěla o rozličných příhodách ze svého zaměstnání. „Ale myslím, že musím získat akademický titul, abych dostala grant na nějaký výzkum a přesvědčit vedení, že tím neohrozím jejich postavení. To je velké rozhodnutí a musím si být jistá, že je to opravdu to, co chci dělat. Dřív než začnu.“

Když se odmlčela, objevil se před nimi čínské vaječné rolky. Hermiona na ně podezíravě zírala. „Winky je opravdu dobrá,“ řekla, když si do jedné zkusmo kousla.

Harry se usmál, byl šťastný, že je spokojená a že přišla. „Měla bys chodit častěji.“

„Bez Rona klesl můj společenský život na nulu, takže asi jo.“ Snědla další rolku. „Kdy uspořádáš další večírek?“

„To se ptají všichni,“ poznamenal Harry. „Jestli to zvládnu…“

„Jak to myslíš, zvládnu… Všechno přece dělá Winky.“

„Tak to nemyslím,“ řekl Harry, ale zjistil, že se mu nechce vysvětlovat – ani jí – své potíže s temnými tvory. Sám sebe přesvědčoval, že chce, aby byl tenhle večer hezký. Pak se objevila večeře, a zatímco jedli, nemluvili.

Mnohem později, když si Hermiona přehodila přes ramena plášť a chystala se odejít, řekla: „Jsem ráda, že jsem tě viděla.“

Harry byl unavený s přemíry jídla a sherry, což zjistil, když vstal, aby ji doprovodil. „Taky jsem tě rád viděl.“ Cítil se uvolněně a bezpečně a uvědomil si, že už skoro zapomněl, jaké to je.

„Udělej ten večírek brzy. Máš zajímavé přátele a všichni určitě přijdou, když je pozveš.“

Harry se usmál, ale tak nějak si přál vědět, jestli je bezpečné, aby to udělal. „Jasně.“

Před krbem se zarazila. „Je všechno v pořádku, Harry?“ zeptala se, zřejmě si všimla něčeho, co se snažil skrýt.

„Docela jo,“ řekl a snažil se příliš neošívat.

„Nikdy jsi neuměl pořádně lhát, víš,“ řekla a znělo to lehce podrážděně. Plameny z krbu vrhaly na její tmavě hnědé vlasy světlé odlesky. Harry si přál, aby si takhle rozuměl s Belindou. Ale události a léta, která vedla k tomuto intuitivnímu přátelství, se nedala opakovat, dokonce ani kdyby Harry chtěl.

„Mám takové divné… nevím, jak to nazvat, ne vize, ale…,“ řekl Harry.

„Něco jako smrtijedské stíny?“ zeptala se Hermiona vyplašeně. „Jsou blízko?“

„Ne, ne, jsou daleko, všichni jsou v Azkabanu. A Severus už mezi nimi není.“ Na její nechápavý výraz dodal: „Když ho Avery skoro zabil, jeho stín zmizel.“

„To je úžasné, Harry.“

Harry sklopil zrak a cítil se trochu provinile, že takhle změnil téma. „Jo, to je.“

Ale nemusel se starat. „Takže to nejsou stíny…,“ vyzvala ho Hermiona.

„Jsou to jiné věci… temné bytosti.“ Počkal na její reakci – byla nešťastná. „Když jsem rozzlobený, nebo rozrušený, nebo třeba jen frustrovaný. Když na to třeba jen pomyslím, tak se to stane.“ Pozorně naslouchal, ale jediným zvukem bylo jen praskání ohně, cítil teplo, ještě byli v bezpečí. „Takže až tě bez varování strčím do Letaxové sítě, budeš vědět proč,“ dodal tiše.

Hluboce se nad tím zamyslela. „Ví o tom profesor Snape?“

„Jo,“ řekl Harry, což byla pravda dost na to, aby ustál její následné ověřování. „Nelíbí se mi, když jsou kolem lidé, kteří se nemohou bránit. Takže na ministerstvu to tak špatné není. Jen mě znepokojuje, že to čím dál méně zvládám, to je ten problém.“

Přistoupila k němu blíž. „Ano, Harry, ale takhle to nemůže pokračovat… Co?“ řekla utrápeně.

Harry vydržel její upřený pohled, což nebylo snadné. „Co jiného mohu dělat? Severus provádí nějaký průzkum, to je všechno, co může…“

„Až budu v londýnské knihovně, taky se na to podívám,“ řekla a znělo to mateřsky.

„Už jsem se tam díval, ale ocenil bych jakoukoliv pomoc.“

Přistoupila ještě blíž a objala ho. „Pošli sovu, nebo stříbrného ptáčka, nebo cokoliv jiného, kdybys něco potřeboval. Ano?“ zeptala se přísně.

„Jasně,“ odpověděl Harry a cítil se dojatý a trochu v rozpacích.

„Říkal jsi, že se profesor Snape zítra vrátí domů, že jo?“ zeptala se Hermiona dřív, než hodila do krbu letax.

„Ano,“ ujistil ji Harry.

„Dobře,“ řekla a znělo to jako by cítila potřebu zkontrolovat, jestli tu Snape opravdu bude. „Dávej na sebe pozor, Harry. Neříkala bych to, protože máš domácího skřítka a tak, ale…“

„Budu,“ tvrdil a to ji patrně uspokojilo, protože konečně odešla.

Harry šel hned do svého pokoje, protože druhý den měl od deseti hodin práci v terénu a chtěl si odpočinout. Když se propadal do spánku, napadlo ho, že Hermiona bez Rona bylo mnohem zajímavější, než předtím.

*****

Harry netrpělivě čekal na výtah; šel pozdě, protože ho Letaxová síť vyhodila v Obrtlé ulici. Byl v pokušení poslat sovu Belindě s dotazem, co se to s Letaxovou sítí děje. Ale když se dostal na oddělení, zjistil, že Tonksová o něčem zaujatě debatuje s Pastorkem a byl rád, že jeho pozdní příchod prošel bez povšimnutí.

Rozhovor, nebo přesněji klidná diskuze pokračovala ještě poměrně dlouhou dobu a Harry se raději vydal do výcvikové místnosti, kde už trpělivě čekal Vineet, s pohledem upřeným do zdi.

„Víš, s kým půjdeš?“ zeptal se Harry.

„Nejspíš s panem Pastorkem,“ odpověděl Vineet, aniž by na něj pohlédl.

„Aha,“ řekl Harry, rozradostněný vyhlídkou, že půjde s Tonksovou.

Bystrozoři se dostavili za malou chvilku a Harry se snažil držet svou tvář klidnou, když podával ruku Tonksové, aby ho přemístila na hlídku v ulicích Londýna.

Ulicemi se proháněl chladný vlhký vítr a venku bylo jen málo lidí. Mudlové, které potkali, je rychle míjeli, aniž by na ně pohlédli. Harry s Tonksovou prošli mlčky kolem mnoha bloků. Nic zvláštního se nestalo, Tonksová se jen občas zastavila před výkladní skříní – snadno mohla být považována za ženu na nákupech.

„Myslela jsem,“ řekla, když čekali, až se změní světlo na semaforu, „že bychom si mohli zajít na Příčnou ulici na polévku, než budeme pokračovat.“

„To zní dobře,“ řekl Harry, ruce omotané kolem těla. Měl na sobě starý kabát, který byl dlouhý jen ke kolenům a nedokázal ho tak docela ochránit před větrem. Ale měl dobrou kapsu na hůlku a Harry na ní celou dobu držel ruku.

Šel trochu předkloněný, aby se před větrem chránil. Pečlivě si prohlížel kolemjdoucí, tak jak to dělala Tonksová, jako by někoho určitého hledal. Prošli kolem nich dva nedbale oblečení muži, diskutující o fotbale. Potkali i ženu s dcerou, žena měla ruku položenou kolem dívčiných ramen. Všechno to jsou mudlové, poznamenal si Harry, aniž by nad tím přemýšlel. Na malém náměstíčku potkali ženu v ručně pleteném svetru s šálou a Harry věděl, že tohle je čarodějka. Zpomalil a čekal, až zvedne oči z malého zápisníku, který držela v ruce. Chtěl mít jistotu, protože byla velmi dobře oblečená.

Žena pohlédla na ukazatel a dolů ulicí těsně předtím, než Harry musel zrychlit, aby dohnal Tonksovou. Podívala se na něj a její oči se rozšířily překvapením, když ho poznala. Harry jí kývl na pozdrav a spěchal dopředu. Ohlédl se těsně předtím, než náměstí opustili a zjistil, že žena se zmateně škrábe na hlavě rukou v rukavici.

Harry strávil zbytek cesty k Děravému kotli tím, že se na každém člověku, kterého potkali, snažil poznat, jestli je kouzelník nebo ne. Než prošli starými odřenými dveřmi, byl úplně promrzlý a byl rád, že na sebe konečně může použít ohřívací kouzlo.

„Dvě polévky, Tome,“ křikla Tonksová na hospodského. Svlékla si rukavice a usadila se mezi dalšími hosty u stolu poblíž krbu. Ti na ně vrhli podezíravé pohledy, které se změnily v rozzářené, a lidé se dokonce začali usmívat, když poznali Harryho.

Velký kotlík s polévkou bouchnul o stůl a Tom jim rezavou naběračkou nalil dvě misky. Harry okamžitě misku objal prokřehlými prsty a ohříval si je.

„Zimu nemám ráda,“ řekla Tonksová a z misky se napila. Dokonce to ani nevypadalo neslušně, když to udělala. „Tak jak se ti vede, Harry?“

Dvě staré čarodějky vedle nepokrytě poslouchaly, Harry pokrčil rameny. Kolem prolétla hnědá sova a přistála na něčím rameni. Ze zelených plamenů, které vzplály v krbu, vylezla rodina a se vznášejícími se kufry za sebou se vydala po schodech do patra.

Přestávka na polévku skončila příliš brzy a znovu vyrazili ven. Na mudlovské ulici Tonksová řekla: „Možná jsem měla požádat Rodgerse o lehčí úkol, jako to udělal Kingsley. Někde, kde by bylo tepleji.“

„Pastorek tvrdil, že přitahuju potíže,“ dobíral si ji Harry.

„Ty opravdu přitahuješ potíže,“ odsouhlasila to Tonksová. „Jak to děláš?“

Harry nic z toho připustit nechtěl, ačkoliv od ní mu to tvrzení nevadilo. Raději se zeptal: „Dokážeš rozeznat kouzelníky a čarodějky od mudlů?“

„Mudlové se lépe oblékají a pravidelně se koupou,“ řekla Tonksová, „jestli sis ještě nevšiml, Harry…“

„Myslel jsem bez těchhle vodítek,“ naléhal Harry a vyhnul se velkému muži, který si na hlavě přidržoval klobouk.

„To si nemyslím. Obvykle se zeptám na něco, co mudlové považují za bezvýznamné, abych to zjistila.“

„Nedokážeš to prostě… vycítit?“ ptal se Harry vytrvale.

„Ne, a neznám nikoho, kromě Moodyho s jeho okem, kdo by to uměl.“

„Aha.“

Ani ne o deset minut později se Tonksová zarazila, zašla za novinový stánek a vytáhla bystrozorskou tabulku. „Kruci,“ vydechla a téměř zoufale se rozhlédla kolem. „Nikdy není poblíž prázdná ulička, když ji potřebuješ.“

Harry ukázal na zaparkované nákladní auto, jehož řidič právě něco nesl do obchodu. Tonksová popadla Harryho za ruku a rozeběhla se přes kovovou rampu, což způsobilo nemalý hluk. Kdosi vykřikl, ale to už Tonksová vtáhla Harryho za stoh palet a přemístila je. Harry si dokázal představit, jak musel být řidič náklaďáku zmatený.

Dorazili zpět na Ústředí a Vineet s Pastorkem zrovna přicházeli z nově zařízené kanceláře na konci chodby. Když se k sobě bystrozoři přiblížili, vytáhli hůlky a zmizeli.

Harryho rozzlobil pocit bezmoci, ale rychle to ze sebe setřásl. „Alespoň jsme někde, kde je to pohodlné,“ liboval si Vineet.

„Jo,“ zamyslel se Harry a pak dostal nápad. „Když jsou teď pryč, skočím si do kanceláře Ministryně kouzel,“ pak ještě dodal: „Pro případ, že by mě někdo hledal.“

Třebaže byla sobota, byla v ministerské kanceláři nejen Belinda, ale i další dvě asistentky. „Harry,“ vyhrkla Belinda radostně, když ho uviděla postávat ve dveřích. Zbývající dívky se po sobě vědoucně podívaly. Harry si jich nevšímal.

„Hodně práce?“ zeptal se v domnění, že to bude bezpečné téma.

Vstala a vyšla mu v ústrety. Byla oblečena stejně hezky jako kterýkoliv jiný den, v zeleném kalhotovém kostýmku a květované halence. „Ani ne. Soboty jsou naštěstí klidnější. Co tady děláš?“

„Museli jsme přerušit výcvik v terénu,“ odpověděl Harry lhostejně, ale oči obou dalších asistentek se na něj poplašeně zahleděly. Harry přemýšlel, jestli, kdyby se vrátil do kanceláře bystrozorů, by tam našel vzkaz pro Pastorka a Tonksovou poslaný odsud.

Z vedlejší kanceláře přispěchala madam Bonesová. „Fergusová, máte… pane Pottere,“ řekla jasným hlasem. „Vy jste ten, koho jsem chtěla vidět. Pojďte dál, pojďte dál.“ Otočila se tak rychle, až se jí monokl na řetízku rozhoupal a zamířila zpátky do své kanceláře. Harry ji pomalu následoval a usedl do vysokého koženého křesla, které mu nabídla. Bonesová se opřela o stůl a sepjala před sebou ruce. „Tak… jak jste se rozhodl?“ zeptala se se zájmem.

Harrymu poklesla brada a usilovně přemýšlel, o co by se mohlo jednat. Její vyčkávavý výraz mu vůbec nepomohl. „Nejsem si jistý, co máte na mysli…,“ přiznal nakonec.

Laskavě se na něj usmála. „Je to jen o něco málo víc, než tři měsíce, pane Pottere… Harryho výročí, o to jde, to jste si měl rozmyslet.“

„Er,“ začal Harry, který si rychle vzpomněl na dřívější hrozbu. „Opravdu si nemyslím, že potřebujeme Den Harryho Pottera, paní ministryně,“ řekl honem a snažil se, aby to znělo klidně a ne jako že se ho zmocňuje panika.

Obešla stůl. „Jsem samozřejmě ochotna probrat i jiné názvy…,“ poznamenala.

„Um, Den Voldemortovy porážky?“ navrhl Harry.

„Nemyslíte, že použít jeho jméno by nebylo dobré?“ řekla Bonesová. Přiložila si monokl k oku a zadívala se na pergameny na stole. „Aha, tady to je. Mám tady seznam možných názvů. Den zmizení Temnoty… Ne. Ach, Den zániku lotra, Den lordovy smrti… ne. Nebo Den volnosti?“ Zavrtěla hlavou, nechala monokl spadnout dolů. „Myslíte tedy, že Den Voldemortovy porážky?“

Harry, který by přijal kteroukoliv alternativu, která nebude zahrnovat jeho jméno, přikývl.

„A jak ho oslavíme? Průvodem? Bezplatným famfrpálovým zápasem?“

Harry, který o tom nepřemýšlel, zaváhal, ale pak řekl: „Myslel jsem, každoroční soutěže v soubojích… Kde bych byl rozhodčím.“

„Ano!“ vykřikla radostně. „Tak přece jste o tom přemýšlel… to jsem ráda.“ Přecházela kolem stolu a její kalhotový kostým s polyesteru hlasitě šustil. „Soutěž v soubojích… soutěž v soubojích,“ mumlala si sama pro sebe. „Myslím, že to půjde.“

Harry se téměř skácel úlevou.

„Dobře, musíme to naplánovat,“ řekla Bonesová. Harry vstal a následoval ji ke dveřím. „Dám vám vědět přesný čas a tak…,“ řekla na rozloučenou ohromenému Harrymu. Dřív, než ji stačil říct sbohem, zavolala jednu z asistentek a zavřela dveře.

Harry přistoupil k Belindě, která něco hledala na policích. „Půjdeme večer někam?“ zeptala se.

„Nemůžu,“ řekl Harry. „Severus bude doma.“ Když na něj pohlédla se zvláštním výrazem v očích, rychle dodal: „Mohla bys přijít na večeři.“

Její výraz zůstal podivně plochý. „Hm… radši ne.“

Harry měl pocit, jako by vystoupil z vlastního těla, a stál sám vedle sebe. Složky vyrovnané na podlaze na druhé straně místnosti se pohnuly a zašustily, čímž přitáhly pozornost jak Belindinu, tak Fergusonové. Harry se pro jednu nestaral, jestli za to může on, duch, nebo dokonce shetani. Uchopil Belindu za paži a tiše se zeptal: „V čem je problém?“

„No, já opravdu nechci… no dobře, sobotní večer strávený s profesorem Snapem není zrovna to, co jsem si představovala.“

Harry se vrátil sám do sebe a cítil se uražený. Složky znovu zarachotily a Fergusonová, která nad nimi byla skloněná, překvapeně uskočila. Něco zaklapalo, jako malé hladové čelisti. Harry se opravdu nechtěl držet na uzdě; chtěl tomu nechat volnost. Chtěl poznamenat, že její otec taky nebyl zrovna nejlepší společník. O vteřinu později se náhle, bez zjevného důvodu, uklidnil. Pustil její paži a podle jejího výrazu zjistil, že si uvědomila, že udělala chybu.

„Harry,“ řekla nevěřícně. „Neber to špatně…“

„Ne,“ šeptl Harry a ona zmlkla. Zahlédl v jejích očích znechucení, dokonce výsměch, i když jen nakrátko, ale nahlas nic neřekla. „Je to můj otec, víš,“ pokračoval a znělo to, jako by to říkal někdo jiný.

„Harry,“ řekla konejšivě, „já to vím. Nechtěla jsem…“ Složky zvláštně zaskřípaly, přerušily jí. Pohlédla na svou kolegyni, zpátky na Harryho a obvinila ho: „To děláš ty, že jo?“

„Ne úmyslně,“ řekl Harry, couvl a pomyslel si, že by měl odejít, jestli nad sebou chce opět získat kontrolu. Pátravě se na něj zadívala. „Promiň, musím už jít. Tonksová s Pastorkem by se mohli vrátit,“ dodal rychle. Pokud něco řekla, už to neslyšel.

Když se vrátil do výcvikové místnosti, zjistil, že Vineet si nacvičuje východní bojové umění. Harry zůstal stát ve dveřích a podivně se mu ulevilo, že tu nemusí být sám. Ve cvičební místnosti, i v celém poschodí bylo ticho. Potřeboval nějaké rozptýlení. Vešel dovnitř, posadil se a začal mluvit o první věci, která mu přišla na mysl a netýkala se ministerstva.

„Už jsi řekl své ženě o síle své magie?“

Vineet se zarazil v polovině pohybu. Pomalu se narovnal a odpověděl: „Ne tak docela.“

„Co to znamená?“ zeptal se Harry poněkud ostřeji. „Jste přece partneři, ne.“

Vineet si Harryho mlčky prohlížel, s hlavou nakloněnou na stranu. „Myslíš, že je to důležité?“ zeptal se zvědavě, ale jeho upřený pohled byl ostražitý.

„Nevím,“ zamumlal Harry a lokty se opřel o stůl. Mrzutě zíral na protější zeď.

Vineet si založil ruce na prsou. „Děje se něco?“ zeptal se.

Harry si byl jistý, že tento muž – který Harryho obdivoval dřív, než se s ním setkal a změnil kvůli němu svou životní cestu – si zaslouží slyšet pravdu. „Je to těžké vysvětlit,“ řekl Harry. „Jen jsme se trochu pohádali s Belindou, to je všechno.“

„Aha,“ prohlásil Vineet. „Tohle namlouvání je hodně neefektivní proces.“

„Nehledám manželku,“ poznamenal Harry. „Teď ne, ne. A i když Severusovi věřím, neposlal bych ho, aby mi nějakou sehnal.“ Harrymu poklesla ramena a konečně se uklidnil. Vineet začal zase cvičit.

Harry se deset minut díval na jeho podivné, stále se opakující pohyby. „Zajímalo by mě, jestli je jejich úkol někde zaznamenaný. Opravdu jsem zvědavý,“ řekl.

Vineet se zarazil a zběžně pohlédl na otevřené dveře. „Nic smysluplného jsem nenašel.“

„Ty ses díval?“ zasmál se Harry.

„Byl jsem zvědavý,“ poznamenal Vineet. „Myslíš, že bych neměl být?“

Harry pokrčil rameny. „Obvykle jsi velmi poctivý…“

„Nechtěl jsem otevřít nic, co bych neměl vidět,“ řekl Vineet.

„Nic jsi nenašel?“

„Ne, pokud ti MM nedává nějaký smysl,“ řekl Vineet. Když Harry zavrtěl hlavou, vysvětlil: „Je to kód, který se opakuje v několika hlášeních.“

„MM? Malfoy manor?“ navrhl Harry. „Draco Malfoy vypadal spíš ustaraně než podezřele, když jsem ho naposledy viděl. Nevím o jiném Malfoyovi… Určitě to bylo MM a ne NM?“ Vineet přikývl a Harry se zamyšleně zamračil.

Tonksová s Pastorkem se vrátili až ve čtyři hodiny. Unaveně se posadili ke svým stolům. Harry a Vineet, kteří si z nudy zkoušeli dětinská a hloupá kouzla, přišli do kanceláře hned, jak je zaslechli.

„Co se stalo?“ zeptal se Harry.

Tonksová s Pastorkem si vyměnili pohledy. „Nic,“ řekla Tonksová.

„Opravdu nic?“ ptal se Harry, pamatoval si ten poslední planý poplach, který přerušil jejich stopování. „Už zase?“

„Jo. Zase,“ řekla Tonksová. „Proč vlastně vy dva nejdete domů?“ navrhla takovým způsobem, že to znělo jako příkaz.

„Kdo je MM?“ zeptal se Harry. Když Tonksová mlčela, Harry řekl: „Je to v hlášení.“

Mávla hůlkou a dveře se s bouchnutím zavřely. Pastorek řekl: „Whitley a Reggie nechtějí, aby se o tom mluvilo.“

„O čem mluvilo?“ zeptal se Harry.

Tonksová řekla Pastorkovi. „Nevíš, jestli některý z nich není ještě připojený.“

„Mlč.“

„Vynadáš mi, když jim to řeknu?“

Harry s Vineetem těkali očima z jednoho na druhého. Pastorek zkřížil ruce na hrudi. „Byl bych raději, kdybys mě nestavěla do pozice, kdy budu muset zvažovat svou loajalitu.“

Tonksová schovala hůlku. „Stejně to nechtějí dlouho tajit.“

„Takže nám to neřeknete?“ zeptal se Harry zklamaně.

„Ne,“ připustila Tonksová a chystala se psát hlášení.

Harry ukázal na sebe a na Vineeta. „Jsme součástí téhle organizace nebo ne?“ zeptal se.

„Ne tak docela. Ještě ne,“ řekla Tonksová.

„Takže je to stejné, jako celé ty roky,“ stěžoval si Harry a snažil se držet svůj hněv na uzdě. „Nemůžeš se připojit k Řádu, Harry, ještě na to nemáš věk…“

 „Tak pro pořádek, s tím jsem nikdy nesouhlasila,“ poznamenala Tonksová, ale Harry pokračoval: „…to nevadí, Harry, že jsi bojoval s Voldemortem víckrát, než kdokoliv jiný z Řádu…,“ navzdory jejím pokusům ho zarazit. „A teď nám říkáte, že musíme počkat dva a půl roku, abychom zjistili, kdo je nepřítel? Kolikrát se nás bude muset pokusit zabít, než nám to povíte?“

„Skončils,“ vyprskla Tonksová, když se nadechoval. Harry sklopil zrak a snažil se vzpamatovat. „Nemáš pravdu,“ řekla a ta slova ho zasáhla jako nůž. S nuceným klidem pokračovala: „Zeptám se Reggieho, jestli by nemohl přehodnotit to, co byste měli vědět. Věřím ti, Harry, ale chybí ti disciplína nutná pro bystrozora. A o vás si nemyslím, Vishnu, že byste udělal něco tak hloupého, a protože se vás to osobně netýká, věřím, že nebudete jednat na vlastní pěst.“

V místnosti se rozhostilo ticho. Harry zíral na podlahu, cítil se jako hlupák a tohle bylo nejbezpečnější. Kdyby necítil vůbec nic, byl by ztracený. „Jděte domů. Příští týden by pro vás Reggie mohl naplánovat instruktáž. I když opožděnou,“ řekla Tonksová

Harry se otočil a odešel, aniž by pohlédl na Pastorka, bál se, že ho svou tirádou zklamal. Když si ve výcvikové místnosti brali své věci, Vineet řekl: „Uvidíme se příští týden.“

„Jo, užij si víkend – teda zbytek víkendu.“ Harry se pak přemístil rovnou domů, neměl trpělivost točit se v Letaxové síti.

Dům byl klidný, ačkoliv sám se tak necítil. Předstíral, že je všechno v pořádku a uložil si věci jako obvykle. Když uložil knihy a snažil se vyprázdnit si mysl, Winky plaše vešla do dveří.

„Počká pan Harry na pána s večeří?“

„Ano,“ odpověděl Harry.

Winky přikývla a odešla. Harry padl na pohovku a zavřel oči.

„Nemám ti sem dolů snést postel?“ zeptal se hlas ode dveří o něco později.

Harry musel usnout. Promnul si oči a zeptal se: „Kdo je MM?“

„Cože?“ podivil se Snape a jeho hlas zněl jako by už byl na odchodu a po té otázce se zase vrátil. „MM?“ potvrdil si. „Nemám ponětí.“

„Určitě to nevíš?“ ptal se Harry a zíral při tom na strop, aby se udržel v klidu.

„Pošuk Moody?“[1] navrhl Snape.

„To těžko,“ odpověděl Harry. „Není to jeho skutečný monogram.“

„Bylo to to první, co mě napadlo. Mohu se zeptat, proč se na tohle ptáš?“

„Něco jsem slyšel na ministerstvu. Výcvik v terénu byl přerušen nouzovým signálem, ale nic nám neřekli. V hlášení byly ty iniciály MM.“

Na několik vteřin se dívali jeden druhému do očí. „Kdybych to věděl, řekl bych ti to, Harry,“ ujistil ho Snape. „Zeptám se Minervy, předpokládám, že ona není tím zmiňovaným MM.“

„Díky,“ řekl Harry. Šel se umýt a pak se usadil proti Snapeovi, před kterým se talíř s jídlem neobjevil. „Ty už jsi jedl?“ zeptal se.

„Nemusel jsi na mě čekat,“ poznamenal Snape a hrál si se sklenicí ve svých rukách.

Harry jedl rychle, byl rád, že má nad temnými bytostmi lepší kontrolu než jindy; pod Snapeovým ostrým pohledem se cítil jako pod mikroskopem. Vyprávěl svému opatrovníkovi o všem, co se učili minulý týden. Vzhlédl a všiml si, že Snape vypadá unaveně. Takže jakmile jeho talíř zmizel, raději odešel do svého pokoje.

Když se Harry druhý den ráno probudil, vzpomněl si na své setkání s Belindou. Zíral se na strop nad postelí a přemýšlel, co si teď o něm asi myslí. Vedle krbu se ozval rachot, který se nedal vysvětlit posunem dřeva v ohništi. Přitáhl otěže svým emocím a prošel svým ranním rituálem téměř automaticky. Z kufru sebral zbytky svého pláště, opatrně je smotal a pod paží odnesl dolů.

Snape se probíral hromadou pošty a pil kávu. „Dobré ráno,“ řekl, aniž by vzhlédl.

Harry, ochromený úsilím držet své emoce pod kontrolou, řekl: „Potřebuju peníze na nový plášť.“

Snape zvedl oči k balíku, který Harry přinesl. Vypadal odpočinutý. „Pročpak?“

Harry plášť rozmotal a ukázal, jak je ohořelý a zuhelnatělý. Snapeovo obočí polekaně vylétlo vzhůru. „Co se stalo?“

„Drak,“ odpověděl Harry klidně.

Snape Harryho studoval, jako by se chtěl ujistit, že je to pravda. „Merline.“

„Nepotřebuju tak kvalitní, budu ho nosit na výcvik a byla by ho škoda.“

„To ano. Ale stejně se snaž být opatrný.“

Harry se tvrdošíjně držel tohoto rozhovoru. „Udělal jsem chybu,“ řekl. „Myslel jsem, že se těm plamenům vyhnu.“

„Příště buď opatrnější. Mohu ti dát nějaké zlato navíc,“ ujistil ho Snape. „Po snídani,“ dodal, když mu na hromadě dopisů přistál talíř. Chytil ho, protože se nebezpečně nakláněl a odsunul dopisy stranou.

Harry se posadil a pomalu se pustil do jídla, přál si, aby to bylo jinak, ale na druhou stranu byl rád, že si Snape jeho potíží nevšiml. Alespoň si myslel, že ne. Když mu Snape předával malý cinkající váček, poznamenal: „Vypadáš rozladěně.“

Harry otevřel pusu a chvíli byl v pokušení všechno mu říct, ale to, co ze sebe dostal, bylo jen: „Včera jsme se trochu pohádali s Belindou.“

„Aha,“ řekl Snape nezaujatě. Nasazoval si rukavice a schovával svou poštu do náprsní kapsy. „Mám se ptát proč?“

„Kvůli tobě,“ pokračoval Harry, nedokázal to zatajit. Snape se na něj podíval a Harry dodal: „Myslím, že tě nemá ráda.“

Překvapivě klidně Snape řekl: „To hodně lidí.“ Zadíval se na stěnu. „Nevzpomínám si, že bych na ní byl ve škole nějak mimořádně tvrdý.“

Harry pokrčil rameny. Vlastně ještě nevěděl, jaký má Belinda problém. Nedal jí šanci, aby to vysvětlila, a teď uvažoval, jestli to nepřehnal. Dlouho bylo ticho, Snape váhal s letaxem v ruce.

„Pošli mi sovu, Harry, jestli budeš chtít.“ Tohle už znělo ustaraně a Harry se cítil mnohem líp.

Přikývl a za okamžik už byl zase sám.

*****

Příštích několik dnů se Harry pohyboval skoro automaticky, chodil na výcvik a odpověděl na dopisy Hermioně i Snapeovi. Jeho odpovědi, když si je po sobě přečetl, vypadaly, jakoby je napsal někdo jiný. Jeho instinkt okamžitě se Snapeovi přiznat, byl potlačen vzpomínkou na jeho výsměšná slova, když se ho Harry ptal, co by měl dělat, až uvidí temná monstra pořád. Zvyknout si na to, myslím, byla odpověď, která Harrymu zvonila v paměti a tak dopis odeslal tak, jak ho napsal. Byl do sebe tak pohroužený, že se ani nezlobil, když ho Tonksová informovala, že Rodgers je o tajném vyšetřování informovat nebude.

Až ve středu se Harry s Belindou setkal znovu.

„Jsi nějak tichý, Harry,“ dobíral si ho Aaron, když se usadili v kantýně k obědu.

„To nebude mít dlouhého trvání,“ komentovala to Kerry Ann a kývla hlavou ke dveřím.

Stála v nich Belinda a v této části ministerstva vypadala nepatřičně. „Můžu s tebou mluvit?“ zeptala se Harryho.

Harry byl rád, že tu s nimi není Tonksová ani instruktor, a vyšel za ní na chodbu. Nechtěl jít nikam daleko, instinkt mu napovídal, že by měl zůstat nablízku svým kolegům, zatímco spolu budou mluvit. Belinda poodešla jen pár kroků ode dveří a řekla: „Podívej, opravdu mi to je líto. Nemyslela jsem, když jsem to řekla. Jestli chceš, abych šla na večeři s profesorem Snapem, udělám to kdykoliv.“ Její oči byly vážné a chodbou zavoněl její parfém.

„Myslím, že jsem to přehnal,“ řekl klidně Harry.

„Neuvědomila jsem si, jak citlivé téma to pro tebe je. A také nejsem nedávno adoptovaný sirotek,“ dodala maličko odlehčeně. „Přijď ke mně dneska večer. Připravím večeři.“

Harry si nemyslel, že je dobrý nápad zůstat s ní o samotě, kdy by sebemenší stres mohl přinést pohromu. Ale nemohl říct ne, to by zničilo těch posledních třicet vteřin. „Rád.“

„Tak v osm?“ Pohladila mu paži. „Opravdu jsem tě nechtěla urazit. Je jen těžké zapomenout na těch sedm let se Snapem ve škole.“

Harry lehce ohrnul rty. „Chápu,“ řekla mechanicky.

„Uvidíme se večer,“ řekla vesele, zjevně byla šťastná.

Když se Harry vrátil do kantýny, všechny oči se na něj upřely. Kerry Ann to nevydržela: „Tak jak to šlo?“

Harry měl nezvratný dojem, že ví všechno, co se stalo o víkendu a potřebuje si doplnit informace. „Nestarej se,“ vyhrkl temperamentně, ale hned zmlkl s obavou, co by se mohlo stát.

„Juj,“ vydechl Aaron.

Stejně znepokojeně, jako to udělala Belinda, Kerry Ann řekla: „Promiň, Harry. Nechtěla jsem…“

Ignorujíc varování ve své mysli, Harry zariskoval a řekl: „Ty už všechno víš, že jo?“

Kerry Ann si skousla ret. „Už se to rozneslo. Nesmíte se dohadovat před dalšími zaměstnanci ministerstva, Harry.“ To poslední bylo míněno jako opravdu přátelská rada a donutilo to Harryho zůstat zticha. „Co kdybychom odpoledne cvičili spolu. Budeš se tak cítit lépe,“ dodala.

Harry se na ní pobaveně usmál. „Ne, to nebudu,“ tvrdil.

Večer se Harry dostavil k Belindiným dveřím s kyticí růží. Cítil se velmi slabý, jako by se ocitl tváří v tvář osudu, jako by se měl svět neodvolatelně změnit.

Dveře se otevřely, Belinda ho přivítala a pozvala dovnitř. Vtiskla mu do ruky sklenici piva a nezávazně si povídali, zatímco dokončovala večeři.

Během jídla byl Harry velmi nervózní. Opakovaně se musel uklidňovat. Odmítl druhé pivo, potřeboval mít čistou hlavu. Belinda mávnutím hůlky odeslala nádobí do dřezu a se sklenicí růžového koktejlu se usadila na pohovce. Harry se k ní připojil s pomyšlením, že měl zatím štěstí, že se nic nestalo a že by neměl riskovat tím, že u ní zůstane déle. Objala ho způsobem, který neočekával. Harry jí políbil a snažil se předstírat, že je všechno v pořádku.

Zůstali blízko sebe, navzdory Harryho roztoulaným myšlenkám. Bylo jim teplo a za okny foukal studený vítr. Harry se nechtěl znepokojovat. Upil trochu z její sklenice, byl v pokušení požádat ji o vlastní sklenku, trochu se opít a všechno hodit za hlavu. Špatné emoce vypluly napovrch sotva se její ruce dotkly jeho holé kůže na zádech. Nelíbil se mu ten pocit, že je přitahován tím, jak vypadá a ne tím, jaká je. Nenáviděl se za to, že si přál, aby to byla Tonksová.

Pod skříňkou vedle sporáku se ozval šramot. Belinda otočila hlavu a zamračila se. „Myslela jsem, že už jsem se myší zbavila.“

Harry ztuhl a pustil ji. Jeho dech se zrychlil. Šramot se opakoval a teď se dokonce ozval zvuk, jako by ostré drápky škrábaly o podlahu.

Vstal, přestože se ho pokoušela zadržet. „Musím jít,“ vydechl.

„Cože?“

Harry nedokázal vnímat tón jejího hlasu. „Opravdu, musím jít,“ řekl naléhavě. Zvuk, jako když někdo něco táhne, se ozval ze spíže. Belinda se za tím zvukem obrátila, ale v tu chvíli prošli chodbou kolem jejích dveří sousedé a o něčem hlasitě hovořili.

Belinda zdvihla hlavu a zadívala se na Harryho. „Ale proč? Co se děje?“

Harry si oblékl košili a snažil se pozapínat knoflíky, moc mu to nešlo. Přehodil si přes ramena plášť. Potřeboval být sám, aby zklidnil všechny emoce a zavřel tak bránu. Strach o ní mu to nedovoloval a to ten strach ještě přiživovalo.

„Opravdu,“ trval na svém Harry. „Mrzí mě to.“

Vypadala současně naštvaná a dotčená. „Co jsem udělala špatně?“ zeptala se a zrovna teď to znělo naštvaně.

„Nic,“ tvrdil Harry. „To já. Opravdu je to jen o mně.“ Pak se přemístil.

Objevil se v hale jejich domu v Shrewsthorpe. Plazivé a škrábavé zvuky byly slyšet za oknem a rušily tak klid domu. Ulevilo se mu, když to slyšel, protože to znamenalo, že to šlo s ním, snažil se uvolnit a zvuk zmizel. Nohy se mu chvěly, když stoupal po schodech a mířil do svého pokoje. Kali zběsile pobíhala ve své kleci. Zoufale se pokoušela k Harrymu dostat, jako by ty emoce mohly být smrtelné.

Pustil ji z klece a ona se mu rychle vyšplhala na rameno a omotala kolem krku. Harry si sedl ke stolu a otevřel první knihu, kterou našel. Byl to Předpis pro demonstrace – Základy pro dohled nad masou lidí.  Navzdory názvu to bylo nudné čtení, plné podrobných pokynů jak rozdělit a protihlukově odizolovat různě velké skupiny lidí v různých stádiích opilosti. Harry s ponurým humorem uvažoval, zda by některá z těch protihlukových izolačních kouzel pracovala i proti stovce shetani, kdyby vtrhli do místnosti. Zvuky znovu utichly, když se zasmál, čemuž se zasmál znovu, tentokrát ponuře.

Purpurová kniha ležela až na horní poličce, na té, nad kterou byla roleta. Otevřel ji a zoufale převracel listy hledajíc jakoukoliv pomoc, jak uzavřít otevřenou bránu, nebo nějaké silné kouzlo, které by zatlačilo temné tvory zpět. Nebylo tam nic, jen teorie, velká slova a předpoklady. Autor to možná znal, ale on tomu nerozuměl. Znechuceně knihu odhodil směrem ke krbu. Otevřela se a dopadla těsně před rošt. Harry se pomalu a zhluboka nadechl. Nic se nestalo, ale takhle to nemohlo zůstat. Třásl se frustrací a bezmocným vztekem. Popadl brk a pergamen.

Milý Severusi, začal psát, ale zaváhal. Nelíbilo se mu, že potřebuje pomoc. Nechtěl, aby Snape věděl, že je to tak špatné. Měl dojem, že mu Snape stejně nebude schopen pomoci. Zachrastění, jako by tam byl had, se ozvalo z krbu. Dalo by se předpokládat, že to byl oheň, ale Harry měl silné podezření, že to tak není. Snape to bude muset zvládnout, přesvědčoval se Harry a ta víra zase vše uklidnila. Merline, pomyslel si pochmurně, už je to opravdu zlé.

Omlouvám se, že jsem se o tom nezmínil dříve, ale teď už ti to musím říct: temní tvorové jsou neudržitelní. Stále jsou se mnou a já nevím, co mám dělat.

Harry si představil rozrušenou Belindu a svůj útěk z jejího bytu, zamračil se.

Bojím se být v blízkosti kohokoliv, dokonce i Winky se mi vyhýbá. Vím, že jsi říkal, že si mám zvyknout, až je kolem sebe budu cítit pořád, ale nemůžu. Už nedokážu pořádně kontrolovat své emoce. Dřív to byla jen zlost a špatná nálada, která temné tvory přivolala, ale teď to vypadá, že to způsobuje jakákoliv emoce.

Už dál nemůžu. Potřebuji pomoc. Nevím, co můžeš udělat, pokud vůbec něco, ale takhle už to dál nejde.

Tak, a je to venku. Pokoušelo se ho zmocnit zoufalství, ale setřásl ho s vírou, že jeho adoptivní otec na něco přijde. Mohl by třeba Harryho uspat lektvarem do doby, než se bude dát něco udělat a Harry by si nemusel dělat starosti, že někomu ublíží. Víra, že Snape udělá cokoliv bez ohledu na náklady, Harryho uklidnila. Dal dopis Hedvice a nabádal ji, aby letěla co nejrychleji.

 



[1] V angličtině Mad-Eye Moody.

Poslední komentáře
20.08.2010 20:05:25: Chudák Belinda, tak se snaží... Představa, že udělám klukovi večeři, pak ho svlíknu z košile a on mi...
17.08.2010 21:59:59: páni nové kapitoly to je skvělé.. nebo ty jsi skvělá??:) poslouchám do toho Yirumu a skoro nedýchám....
13.08.2010 22:03:12: Také by mne zajímalo co by se asi tak stalo a myslím, že se to časem i dozvíme...doufám, že ho Sevík...
13.08.2010 21:31:49: jejda, nějak jsem zapomněla na podpis, ten příspěvek je ode mne smiley${1}