Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

30. kapitola

Rukojmí temnoty

Harry nespal, neměl odvahu to udělat. Zavřel oči a předstíral spánek, když se ozvalo zaklepání. Přišla Hermiona, Harry se posadil a šepot ztichl, když si všimli, že je vzhůru.

„Jak ti je, Harry,“ zeptala se Hermiona významně. „Kingsley Pastorek říkal, že jsi byl v posledních dnech v pořádku, a že bych věděla, kdybys měl nějaké potíže.“

„Díky,“ řekl Harry, vděčný za její podporu. Nasadil si brýle a podíval se na střapatou kamarádku, pomyslel si, že asi vypadá podobně.

Sedla si na kraj jeho postele. „Takže jsi měl zase sen…?“ vyzvala ho svým obvyklým způsobem.

„Nemyslím si, že to byl sen,“ řekl Harry. „Byly to záblesky toho, co dělá Voldemort, ale až do teď jsem si nebyl jistý, že je to on, i když už to nějakou dobu trvá.“ Harry jí pověděl o svých snech, o požáru u Dursleyových, o sklepě u Borgina a Burkese. Seděla tam se skloněnou hlavou, usilovně přemýšlela. „Jo, a taky to byla ta věc, o které mluvil Draco a já jsem tomu nevěnoval pozornost, dokud jsem neslyšel ten komentář od Treddlesona.“

„To je kdo?“ zeptal se Ron. Přitáhl si od stolu židli, obkročmo si na ní sedl a bradu si opřel o opěradlo. Musel zvednout hlavu, když mluvil, ale pak jí zase položil zpátky.

„Starý smrtijed, kterého jsme dneska zadrželi. Ještě z první války, který se teď taky dostal ven. Říkal, že Voldemort obzvlášť chránil staré hodinky, které byly ukradeny od Borgina a Burkese. Draco chtěl zpátky od Mertona nějaké podobné věci, které mu prodala jeho matka. Bál se, že by se jeho otec zlobil, až by to zjistil. Věci, ve kterých byla podle něj ukryta energie… kalamář a pečeť. A to bylo předtím, když ještě nikdo nepředpokládal, že by Lucius utekl. Draco se opravdu reakce svého otce bál, kdyby ty věci neměl, takže to muselo být něco důležitého, stejně jako hodinky.“ Harry se rozhlédl po místnosti ověšené famfrpálovými plakáty. Rohy některých z nich se odlepily od zdi a postavy na nich proto létali poněkud nemotorně. „Něco to musí znamenat, ale nevím co,“ řekl Harry nešťastně.

„Viděl jsi ty věci?“ zeptala se Hermiona. Neznělo to tak, že by s tím mohla opravdu pomoci, spíš se ptala jen za zvyku.

Harry zavrtěl hlavou. „Ne. Ani ty hodinky si ze svého snu nepamatuju. Borgin říkal, že to nic zvláštního nebylo.“ Promnul si oči a připustil si, že je tu něco, čeho se bojí. „Ten poslední sen byl jiný. Byl jsem v pasti uvnitř něj. Předtím jsem to jenom pozoroval, jako by Voldemort nevěděl, že tam jsem. Tentokrát mě tam nějak držel. Nevím, jak to udělal. Tak nějak jsem uvízl napůl cesty mezi ním a Nagini.“

Harryho kamarádi se po sobě podívali. „Vždycky jsi s ním byl ve spojení, Harry. Asi je to teď stejné.“

Harry si přitáhl deku a uvelebil se pohodlněji. „Musím ho zabít. Musím ho zabít hned.“

„Vrátím se do svého bytu pro nějaké knihy,“ řekla Hermiona Ronovi. „Uvidíme, co najdu.“

„Máme tu taky nějaké knížky, víš,“ poznamenal Ron uraženě.

Harry zavřel oči, ani se neobtěžoval sundat si brýle, Ron ztlumil světlo a také si lehl. Když Harry oči zase otevřel, zjistil, že Ron si hůlkou poklepává o nohu. „Chceš mojí?“ zeptal se.

„Tvojí co.“

„Mojí hůlku.“ Harry sáhl pro hůlku a hodil ji Ronovi. „Nechci, aby sis myslel, že ti ublížím.“

„Tak to není,“ ujišťoval ho Ron, ale neznělo to moc pravdivě. „Vrátím ti ji, kdybys ji potřeboval. Slibuju.“

Harry zíral na popraskaný a loupající se strop Ronova pokoje. Přál si, aby mu dělali starosti jen temná stvoření. Dřív, než je dokázal pochopit, se všechno zhoršilo.

Hermiona se vrátila a usadila se na druhém konci Ronovy postele. Hromada těžkých knihy mezi nimi utvořila hranici, když jimi listovala. Harry konečně odložil brýle, zavřel oči a snažil se odpočívat, aniž by usnul. Nebylo to zrovna nejlepší, co mohl udělat, viděl tak všechny stíny, jako kdyby vstoupil přímo na jejich shromáždění. Uvažoval, proč je vidí všechny, něco o co už se velmi dlouho nezajímal. Zrovna jako o jeho hada, přemítal. Vždycky jsem věděl všechno, co dělal. I když měl zavřené oči, zamračil se. Měl pocit, že až na to přijde, nebude se mu to líbit.

Šepot a otáčení stránek dělalo Harrymu společnost několik hodin. Zaklepání na dveře ohlásilo Pastorkův návrat. Ale ve dveřích se objevil někdo jiný a kývl na jeho kamarády, aby odešli. Hermiona si založila stránku a vyhrabala se z postele. Rona musela vzbudit.

„Severusi,“ pozdravil Harry svého opatrovníka s úlevou.

Harryho úleva musela být tak velká, že Snape na chvíli přestal mávat hůlkou – zabezpečoval dveře kouzly proti vyrušení a špehování. „Ve tvých dopisech nebyl ani náznak toho, že bys měl až takové potíže,“ ale neznělo to příliš káravě.

„Byl jsem v pořádku,“ tvrdil Harry. „Prostě jsem měl špatný sen… pravděpodobně ne jen jeden… tak mě poslali pryč.“ Podrážděně si promnul jizvu. „Snažím se přijít na to, co některé věci znamenají. A taky se bojím usnout.“

Snape sáhl do kapsy hábitu a na roh stolu postavil malou lahvičku z mléčného skla se zabroušeným hrdlem. Posadil se k Harrymu na postel. „Něco jsem ti přinesl… proto jsem se zpozdil. Trochu jsem to vylepšil. Dovolí ti to bezpečně snít.“

„Díky,“ řekl Harry.

Snape zamyšleně sklonil hlavu.

„Měl by sis na zítřek odpočinout,“ řekl Harry.

„Vlastně jsem přemýšlel o tom, jestli by bylo možné, abych tu zůstal.“

„McGonagallová to ví?“ zeptal se Harry.

„Dolaďovali jsme detaily pro odjezd studentů, když se Pastorek zastavil. Minerva ho přesvědčila, aby se vrátil a pomohl, vzhledem k tomu, že nemáme tolik kvalifikovaných pracovníků. Ochránit vlak je obtížné - zvláště takhle dlouhý - jak jsem se přesvědčil, když jsme to trénovali.“ Očima bloudil po Harryho tváři. „Ale dost o tom, jaké plány má škola. Jak je tobě?“

„Musel jsem uzavřít mysl, abych se z toho snu dostal… Nebo z vize, nebo co to dnes večer bylo,“ vysvětlil Harry. Doufal v cokoliv, co by mu dalo naději na příště. „Bylo to, jako bych byl zachycen a vtažen do Voldemortovy mysli a zůstal tam.“

„Mohl bys určit, kde je?“ zeptal se Snape.

Harry zavrtěl hlavou. „Vypadalo to jako salónek se starým nábytkem a špatnými uměleckými díly.“

„Obávám se, že mi to nic neříká,“ řekl Snape. „Vypadáš v pořádku.“

„Jsem,“ ujistil ho Harry. Ale pak si promnul ruce a dodal: „Ale pořád mám trochu strach. Zatím jsem měl štěstí a nestal jsem se jím…“ Nebo něčím horším, pomyslel si. „Ale je to čím dál těžší.“ Zhluboka si povzdechl.

„Jsi silnější, než on, Harry. Tím jsem si jistý,“ řekl Snape s důvěrou.

„Myslíš?“ zeptal se s nadějí.

Snape přikývl. „Nezapomeň, že naposledy jsi ho porazil.“

„V poslední době ale chytil on mě. Myslím si, že se snaží o to, co jsem mu udělal já.“ Harry pevně sevřel deku v prstech. „Proč mu jsem tak blízko?“

„Prostě jsi.“ Snape si odhodil vlasy z obličeje. „Když se tě pokusil zabít…,“ zmlkl.

„Jsem jako Nagini,“ řekl Harry.

„Co to říkáš?“

„Říkal to Treddleson, když jsem mu řekl, že nemusím vidě jeho Znamení, abych věděl, že je smrtijed.“

„Treddleson,“ vydechl Snape. „To jméno už jsem dlouho neslyšel. Jeden z prvních Voldemortových následovníků, připojil se k němu přibližně ve stejnou dobu, jako Avery. Nikdy nebral Voldemortovo uctívání příliš vážně a to navzdory tomu, nebo možná právě proto, že se znali velmi úzce. Vypadalo to, že se k němu připojil z nudy, nebo tak něco.“

„Kousek z něj ve mně je,“ řekl Harry. „Kousek Voldemorta. Taky Naginiho.“ Harry si znovu poškrábal jizvu. „Nechci se stát jím,“ řekl zlostně.

„Harry…“

„Slib mi, že mě neopustíš,“ požadoval Harry hlubším hlasem. Potřeboval mít jistotu, že škody, které by mohl způsobit, nezajdou příliš daleko.

„Nikdy tě neopustím, natož abych tě zanechal těm temným silám,“ ujistil ho Snape. „Nevzdám se tě, ale také tě nenechám zradit to, co je ti drahé. Je to to, co jsi potřeboval slyšet?“

Harry přikývl. Zachvěl se, když si do důsledků uvědomil, co vlastně Snape slíbil.

„Měl bys jít,“ řekl mu.

„Budeš v pořádku?“ zeptal se Snape.

„Ano,“ řekl Harry s důvěrou, bylo to snazší, než čekal.

Snape vstal a upravil si hábit. Ještě než se dostal ke dveřím částečně blokovaným nohou postele, Harry řekl: „Severusi, myslím, že jsem ti odpustil.“

Snapeův pohled, který byl vzdálený i přesto, co Harry řekl, donutil Harryho říct: „Ty sis neodpustil, že ne?“

Snape sklonil hlavu, obličej měl ve stínu, protože lampa byla za jeho zády. „Je to komplikované.“

„V čem?“ zeptal se Harry.

„Nemohu minulost změnit, ale hluboce lituji, že jsem ti ublížil. Mám pocit, že to já jsem tě dostal do potíží, které máš.“

„To Voldemort mě do nich dostal,“ řekl Harry zmateně.

Snape k němu částečně natočil hlavu. Po dlouhém zaváhání řekl: „Pokud opravdu je samostatným jedincem.“

Harrymu zrudly tváře. Vytáhl se na kolena, ale pohyby mu omezovalo příliš úzké pyžamo. „Myslíš si, že já jsem Voldemort?“ zašeptal zděšeně.

„Věřím, že ne. Jen mě to napadlo,“ odpověděl Snape.

„Jak si můžeš předsta…“

Snape se k němu otočil, černé oči ve světle lampy zajiskřily. „Nemůžeš očekávat, že tě dokážu před tebou ochránit, pokud nezvážím všechny možnosti.“ To Harrymu zavřelo pusu. Snape se také uklidnil. „Zranil jsem tě tím, ale ty sám jsi mi před chvílí řekl, že máš v sobě jeho část.“

Harry sklopil oči, znovu se ho pokoušely zmocnit strach a deprese.

„Harry,“ vyzval ho Snape a pak to zopakoval ještě jednou, když Harry nezareagoval a jen si mnul jizvu.

„Pan Weasley si to myslí taky, ne?“ řekl Harry. Jeho hlas zněl osaměle dokonce i jeho vlastním uším a to mu nepřidalo. Snape ho uchopil za ruce a přinutil ho tím podívat se mu do očí.

„Harry, naprosto věřím tomu, co je ve tvém srdci…“

„Zase mluvíš jako Brumbál,“ obvinil ho Harry.

„Co víc mám říct… za těchto okolností…,“ řekl Snape. „Věřím, že nemáš v úmyslu stát se černokněžníkem. Nezáleží na tom, jestli tě k tomu někdo vnitřně nutí nebo ne.“

„Ano, to dělá,“ tvrdil Harry. „Jestli je… Někde venku… Nemohu ho znovu zabít. Pokud je v mé hlavě, co mám dělat?“

Snape ho stiskl pevněji. „Teď je v tvé hlavě. To je můj názor. Jestli má fyzické tělo nebo ne, na tom nic nemění.“ Pustil ho. „Musíš s ním bojovat ve své hlavě a zabít ho.“

„Jak to mám udělat?“ zeptal se Harry.

„Nevím,“ přiznal Snape.

„A když to neudělám? Znamená to, že se bude pořád vracet?“

„Já nevím…“ Snape zmlkl a pak váhavě dodal: „Ale zdá se to pravděpodobné.“

Harry padl zpátky na polštář, byl příliš vyčerpaný na to, aby to přijal. Snape si novu sedl k němu na postel a podal mu lektvar. „Vypij to.“

Harry si unaveně sedl a vzal si od něj nezazátkovanou lahvičku. Zoufale se zahleděl do jejích hlubin. „Slibuješ?“ zeptal se. Ale nevzhlédl.

„Ano, slibuji. Vypij to, nebo ti to naliju do krku sám.“

Harry to udělal a lahvičku mu vrátil. Pak už jen cítil, jak přepadl dopředu na svého adoptivního otce, který ho objal, to bylo to poslední, co vnímal předtím, než se propadl do Morfeovy náruče.

*****

Ginny Weasleyová vyjela po schodech k ředitelně. Dveře do kanceláře nad schody byly otevřené a ti, co byli uvnitř, ředitelka a profesoři Lupin, Vectorová, Cawley a Kratiknot, se po ní překvapeně podívali.

„Co potřebujete, slečno Weasleyová? Jsem si jistá, že jsem změnila heslo.“ Ředitelka si založila ruce v bok, vypadala naštvaně.

„Vyzkoušela jsem tři, madam,“ vysvětlila Ginny, „než jsem přišla na to správné.“

„Změnila jsem i téma,“ zdůraznila McGonagallová, zlobilo ji, že na to někdo přišel.

„Káva místo čaje není zas tak velká změna, profesorko,“ mínila Ginny a okamžitě přešla k tomu, co zajímalo jí. „Chtěla bych vědět, jestli můžu zítra jet Bradavickým expresem.“

„Zůstanete tady, slečno Weasleyová, myslela jsem, že je to jasné.“

„Vím, že tu musím zůstat, ale nemohla bych se pak vrátit? Všichni moji kamarádi budou zítra ve vlaku. Je to naše poslední cesta… A taky chci pomoct s dohledem.“

McGonagallová se posadila a otevřela zásuvku psacího stolu. „Zůstanete tady, slečno Weasleyová. Ujistila jsem vaše rodiče, že tu budete bezpečí.“

„Bude tu ještě někdo?“ zeptala se Ginny.

McGonagallová prohledávala další zásuvku. „Bude tu hlídat Hagrid. Profesorka Prýtová bude chránit vzácné a nebezpečné rostliny ve sklenících. Uvažovali jsme o jejich zničení, ale nemáme to srdce. Samozřejmě tu taky bude pan Filch.“

„Skvělé,“ zamumlala Ginny tiše, aby jí nikdo neslyšel.

McGonagallová našla to, co hledala a obešla stůl. „Protože tu budete jedinou studentkou do skutečného konce školního roku, mohu vám vrátit toto.“ Podala jí odznak s nápisem Prefektka.

Ginny se na něj pochybovačně podívala a schovala ho do kapsy. Nenechá se podplatit tak snadno. „Kde je profesor Snape?“

„Šel něco vyřídit,“ odpověděla McGonagallová a znovu si sedla do svého křesla. Ostatní profesoři k ní přistoupili, jako by se chtěli vrátit k rozdělané práci. Na stole ležela mapa Skotska a spousta pergamenů s poznámkami.

„Je Harry v pořádku?“ zeptala se Ginny.

„Proč si myslíte, že s tím má co do činění pan Potter?“ zeptala se McGonagallová klidně.

„Je to jediný důvod, proč by v tuto dobu opouštěl školu,“ řekla Ginny.

„Vraťte se do věže, slečno Weasleyová.“

Ginny si povzdechla, sevřela odznak v kapse a pomalu došla ke schodům. Vždycky je možnost volby, pomyslela si rozhodně. Nejhorší, co by se jí mohlo stát, kdyby jí chytili, by bylo, že by tu musela zůstat další měsíc. Jestli všichni přežijí dost dlouho na to, aby to po ní mohli požadovat, tak potom nemá cenu si s tím dělat starosti.

*****

Harryho probudilo slunce, proudící do místnosti otevřeným oknem. Rozhlédl se po neznámé místnosti. Na úhledně ustlané Ronově posteli seděla Hermiona a četla si.

„Konečně jsi vzhůru, Harry,“ řekla.

Harry přikývl. Ruce i nohy měl jako z olova, jako kdyby spal příliš dlouho. Jeho hůlka neležela tam, kde jí naposledy viděl. Rozhlédl se, ale nechtěl vyvolat nějaké podezření, kdyby se na ní zeptal. Místo toho s podivným zájmem studoval Hermionu. Jemný okraj její čelisti těsně nad místem, kde pulsovala krční tepna. Měkkou linii krku, stejně jemnou a pozoruhodně křehkou. Harry se zarazil, zmátlo ho to. Byl zděšený, zoufalý a odhodlaný k čemukoliv, ale nic z toho nedal najevo.

Když se nepohnul, Hermiona se na něj podívala znovu. „Harry?“ zeptala se a uchopila hůlku, kterou měla položenou vedle sebe. Když se Harry stále nehýbal, řekla: „Posaď se,“ váhavým hlasem, který se snažil být rozhodný. „Harry.“

Harry otočil hlavu a zadíval se na postel, zapomněl, že tam je. Cítil se podivně povznesený, na něco čekal.

„Harry, jestli se nepohneš, zakleju tě.“

Její strach se dostal k oběma jeho osobnostem, ta temná z něj měla potěšení, ale jeho pravé já tím našlo správný směr. Posadil se a rozhlédl, jako kdyby si na předměty v místnosti nedokázal vzpomenout. Nebyly stejné jako v místnosti, kterou už viděl a která mu teď, když dokázal vnímat, připadala větší, než si myslel. Byla úzká a poměrně dlouhá. Všechny závěsy podél stěn byly zataženy, takže vypadala trochu jako jeskyně.

Hermiona se kousla do rtu a odložila knihu stranou. „Něco jsem našla v téhle staré knize paní Weasleyové, ale chci to říct tobě, ne Voldemortovi.“

Harry se rozhlédl a zase přemýšlel, kde má hůlku. Měl by jí být schopen vycítit, cítil vše, co mu patří.

„Myslím, že jsi spal příliš dlouho,“ mluvila Hermiona dál. „Profesor Snape věřil, že tě lektvar udrží dál od problémů, ale možná že už to vyprchalo.“ Po delší pauze se zeptala: „Harry, jsi tam vůbec?“

Emociální bolest jejího hlasu ho vytrhla z vnitřního zmatku, ve kterém byl uvězněn. Trhl ramenem a rychle zamrkal. „Jo, jsem tady.“ Svaly mu projela silná zimnice. Promnul si ruce. Teď už byl jen v jedné místnosti. „Ne… nemusíš mít strach,“ řekl, vyděsilo ho, o čem uvažovalo jeho druhé já.

Dveře se otevřely a Ron přilevitoval další knihy. „Harry je vzhůru,“ radoval se.

„Harry a jeho společnost jsou vzhůru, ano,“ opravila ho Hermiona ponuře.

„Myslím, že jsem to jen já,“ řekl Harry.

Ron pohlédl z jednoho na druhého a zachmuřil se. „Něco si přečti.“

Harry přijal zaprášenou, v kůži vázanou bichli a zeptal se: „Kolik je hodin?“

„Skoro deset,“ prozradila Hermiona. To vysvětlovalo to slunce. „Něco jsem našla, tedy jestli si o tom chceš promluvit.“

„Jasně,“ řekl Harry. Snapeův hlas, který mu opakoval, že je silnější, než to, co se objevuje v jeho mysli, ho posílil. Musel být silnější, to nebyla věc volby. Oba jeho kamarádi na něj vytřeštěně zírali. Hermiona se pohnula první.

„V téhle knížce…,“ zvedla knihu se zlatým nápisem Ďábelští čarodějové první poloviny druhého tisíciletí, aby si ji Harry prohlédl, „…se píše o kouzelníkovi jménem Septimus. V jedenáctém století děsil Neapol. Podle téhle knihy se z říše mrtvých vrátil třikrát, než se ho podařilo zabít nadobro. Měl spoustu obdivovatelů, kteří ho považovali za nový druh římského boha nebo tak něco.“ Znělo to posměšně. Chvíli v knize listovala. „Jo, tady to je. Píše se tu, že uložil kousek sama sebe do mosazné kadidelnice. Nějakým temným kouskem roztrhl svou duši a polovinu uložil.“ Ukázala jim obrázek člověka, který si držel hůlku proti hrudi, a na konci hůlky bylo namotáno něco, co se podobalo smotku bavlny. „Autor si myslí, že součástí kouzla byla vražda jeho otce.“ Podívala se na Harryho. „Co když Voldemort udělal tohle?“

„Chceš říct, že to je to, co schovával Malfoy? Myslíš, že to znamená, že se Voldemort mohl vždycky vrátit?“ zeptal se Harry roztržitě, protože už myslel dopředu. „Stejně jako Raddleův deník… v tom byla taky jeho část, než jsem ho zničil. Jako Nagini.“ Odmlčel se a pak tiše dodal: „Jako já.“

Ron s Hermionou na sebe pohlédli. „To nemůžeme vědět, Harry,“ řekl Ron. „O čem se tam ještě píše?“ zeptal se Hermiony.

„Píše se tu…,“ pokračovala Hermiona neochotně, „jediná cesta, jak se dal Septimus zabít, bylo zničit kadidelnici Modrým ohněm, to je magický oheň, obzvlášť silný. Když to zkoušeli normálním ohněm, magické vlastnosti nezničily. Nazývali to Crux Horridus, Děsivý kříž, protože kadidelnice byla ukradena z kostela.“

Zůstali zamyšleně sedět, dokud Ron nevstal. „Harry by měl dostat nějakou snídani. Nemůže se zabývat horcruxy s prázdným žaludkem. Pojďte.“

V kuchyni ho vlídně přivítala Molly Weasleyová s paní Longbottomovou. „Harry, drahoušku,“ objala ho paní Weasleyová, „řekla bych, že nevypadáš o moc lépe, než včera.“

Harry si byl sotva vědom toho, co dělá. Posadil se, vypůjčené pyžamo mu bránilo v pohybu. „Máš pro Harryho nějakou snídani?“ zeptal se Ron.

„Samozřejmě.“ Chystala jídlo a přitom vyprávěla: „Časně ráno se tu na tebe ptala hezká slečna, Harry…“

„Kdo?“ zeptala se Hermiona dřív, než se k tomu dostal on.

„Hm, přeslechla jsem jméno. Atraktivní mladá dáma, vysoká, s hnědými vlasy na ramena.“

„Kerry Ann?“ zeptal se Harry a strašně si přál být zpátky na ministerstvu a pomáhat. Dnes měl být pohřeb Moodyho a Whitleyho, třebaže v zájmu bezpečnosti jen velmi skromný a krátký. Možná by mu povolili vrátit se na Munzův. Při tom pomyšlení Harryho nálada potemněla.

„Ano, to je to jméno,“ potvrdila babička Longbottomová. Pomalu zavřela noviny a pak se je snažila schovat.

Harry přimhouřil oči. „O co jde?“

Nikdo se ani nepohnul. Hermiona se kousla do rtu. „To nechceš vidět, Harry.“

„Neměl by vědět, co o něm ta ženská píše.“ Ron byl rozzlobený. „Registrovaný zvěromág nebo ne, určitě se dostane všude.“ Hermiona do něj strčila loktem.

„Co napsala Holoubková tentokrát?“ zeptal se Harry.

Hermiona si vzala noviny od paní Longbottomové a podala je Harrymu. „Není tam nic, co neví,“ namítla, když viděla Ronův zděšený obličej. „Harry to zvládne,“ dodala a v jejím hlase Harry vycítil varování.

Harry rozložil noviny. Kouzelnický hrdina podezřelý z temné magie, hlásal titulek. V tuto těžkou dobu ho ministerstvo postavilo mimo službu, bylo menšími písmeny vytištěno pod ním. „Kdo s ní mluvil?“ zeptal se Harry, držel své emoce na uzdě tak silně, až z toho byl otupělý. Fotografie u článku byla jedním ze snímků pořízených v Den Voldemortova zániku. Vypadal na ní nespokojeně a mával hůlkou, fotograf jí musel mezi tou spoustou fotek pečlivě vybírat. Ten den byl šťastný, ale fotografie nic takového neukazovala.

Složil noviny, neobtěžoval se číst je dál. Paní Weasleyová před něj postavila talíř se čtyřmi plátky slaniny a horou toastů.

„Díky,“ řekl Harry. „Ostatní tu nejsou?“

„Pomáhají s ochranou Bradavického expresu,“ řekla paní Weasleyová.

Harry byl rád, že to slyší. „Ale Ginny se domů nevrátí,“ řekl, když si vzpomněl na poslední dopis od ní, v němž psala, že za současné situace to nevypadá, že by byl její trest změněn. Naopak to vypadalo, že všichni budou trvat na tom, na čem se dohodli předtím.

„Ne,“ řekla Molly, sedla si vedle něj s hrnkem čaje v dlaních. „Jsem ráda, že zůstane v bezpečí na hradě. Musím říct, že má v hlavě podivné ideály.“

„Chce být bystrozorem,“ poznamenal Harry. Paní Weasleyová skoro vyprskla čaj. „Měla by mít ideály. Je to to, co vás drží při životě, když jdou věci špatně.“

„Artur mi nic neříkal,“ rozčílila se zrudlá Molly.

„On to neví,“ oznámil jí Harry. „Její žádost přijal Reginald Rodgers a řekl jí, aby se připravila na testy.“ Harry cítil, jak jím prolíná čirý hněv. Jeho vlastní hněv, jeho vlastní minulá frustrace. „Vyhrála soubojový turnaj, proč by neměla být v Bystrozorském kurzu?“

„Dokonce porazila profesora Snapea,“ nadhodil Ron.

To upoutalo pozornost jeho matky. „Věděl jsi, že se přihlásila?“

Ron rychle zavrtěl hlavou. „Ne!“

Mollyina pozornost se zaměřila na Harryho. „Tys jí v tom podporoval,“ obvinila ho.

„Dozvěděl jsem se to od Tonksové, ale myslím, že by Ginny měla dělat to, co se jí líbí,“ řekl Harry a obrátil se ke svému talíři, jídlo už vystydlo.

„Není to tvá jediná dcera?“ řekla Molly ublíženě.

Harry se podíval na Rona, který vypadal zaskočeně. „Nemám žádnou dceru,“ poznamenal.

„Nikdy nevíš.“ Ron to řekl, jako kdyby žertoval. Harry po něm hodil zděšeným pohledem.

„Takže jsi jí v tom nepodporoval?“ zeptala se Molly zarmouceně.

„Ne, ale můj instruktor zřejmě ano. Promluvte si s ním.“

Paní Weasleyová vypadala náhle odhodlaně. „Ta holka mi dělá starosti,“ stěžovala si.

*****

Předmět jejích starostí zrovna seděl v posledním kupé předposledního vozu Bradavického expresu. Obarvila si vlasy na blond, což způsobilo, že jak profesoři, tak i její bratři po ní jen přelétli pohledem, když kolem procházeli. Fungovalo to dlouho, Ginny vždycky odvrátila tvář a její kamarádi jí včas upozornily, když to bylo třeba.

Uběhly tři hodiny. Dosyta se najedli dobrot od čarodějky projíždějící vlakem se svým vozíkem a teď se líně povalovali na sedačkách, jako lidé, kteří nemají celý den co na práci.

Slunce nádherně ozařovala krajinu, Ginny se opírala o okno a zírala ven. Dělala by to dál, kdyby se plynulost jízdy vlaku nezměnila. Bylo to, jako by náhle jeli do prudkého kopce, přestože trať byla dokonale rovná. Když kolem proběhli její bratři a mířili do přední části vlaku, následovala je. Připíchla si na hábit prefektský odznak a vytáhla hůlku. Bratři se zastavili v chodbičce mezi dvěma vagóny a opatrně vyhlíželi dopředu.

Bill si sestry všiml. „Charlie, Ginny je tady,“ řekl, jako kdyby mu vyprávěl něco nudného.

„A co?“ řekl Charlie. Podíval se na sestru. „Pokud se to mamka nedozví, bude to v pohodě.“ Znovu se vyklonil ven. „Co se to tam vepředu děje? Měl jsem sebou přivést draka. McGonagallová tou myšlenkou nebyla nadšená, ale teď bychom se tam dostali rychleji.“

Ginny se vmáčkla mezi ně. Vlak rozhodně zpomaloval. Ve velké táhlé zatáčce na chvíli zahlédli lokomotivu s tendrem, než jim zmizela za stromy. Páry z komína ubývalo. Trať se znovu narovnala, takže zase nic neviděli.

„Zajímalo by mě, co se s lokomotivou děje,“ řekl Bill.

Doběhli k nim Fred s Nevillem. „George vyslal prodloužené oko a říkal, že v lokomotivě nikdo není. Ahoj, Ginny.“ Všichni se snažili vyklonit se najednou. „Raději ať tě nevidí učitelé,“ řekl Fred Ginny. „Jdou za námi.“

„To nemám v plánu.“ Vyskočila na okno a ven vylétla jako jestřáb. Několikrát silně máchla křídly, vlak pod ní vypadal jako had, letěla pomalu nad ním. Slétla na zadní plošinu lokomotivy a přeměnila se. Ten malý prostor byl prázdný, kromě dvou skřítků umazaných od sazí, kteří se krčili v koutě. Vzduch byl cítit mastnotou a horkým kovem.

„Kde je strojvůdce?“ zeptal se Ginny.

Jeden se skřítků proti ní zamával umouněnýma rukama, jako by se ho chystala napadnout. Ginny protočila očima a podívala se ven špinavým, poškrábaným oknem, kterým viděla podél kotle dopředu. Pak došla k druhému oknu a podívala se i na druhou stranu kotle. Prostor mezi okny byl plný všelijakých pák, budíků a trubek vycházejících z podlahy. Některé z pák byly natřené na červeno, jakoby na výstrahu. Nad tou nejbližší bylo napsáno: Vakuové brzdy, což jí nic neřeklo. Jediné co pochopila, byl rychloměr, který zvolna klesal k nule.

„Jak tohle řídíte?“ zeptala se Ginny.

„Mistr nám nedovolí na něco sáhnout,“ řekl jeden se skřítků nešťastně.

„Kam mistr šel?“ ptala se Ginny. Skřítci se přikrčili ještě víc. Trať začala zlehka stoupat. Zpomalili ještě víc, nakonec zastavili a dobře padesát yardů couvli. Ginny napadlo, jestli by neměla zatáhnout za páku s nápisem brzdy, ale vlak zůstal stát sám od sebe.

Okolní les byl tichý. Žádné město ani vesnice v dohledu nebyly. Na štěrku se ozvaly kroky, následované barevným paprskem kouzla a nadávkami. Ginny kolem sebe vyčaroval štít a vyhlédla ven. Profesoři Lupin, Cawley a Vectorová přeskočili na lokomotivu. Na druhé straně se také objevil paprsek kouzla. Ginny se podívala, kdo je za něj zodpovědný a uviděla postavy v kapucích vycházející zpoza stromů. Objevovali se po dvojicích a trojicích, s velikými rozestupy, aby je nebylo možné zasáhnout najednou. Ginny vykoukla i na druhou stranu, bylo jich tam tak dvacet, to znamenalo, že jich je mnohem víc, než uprchlých smrtijedů. Buď rychle zrekrutovali nové, nebo používali kouzlo zdvojení.

Ginny si je pozorně prohlížela, pokoušela se rozpoznat dvojníky, ale nedokázala to, vzhledem k tomu, že byli všichni oblečení v černých pláštích s kapucí. Strojvůdce strčili před sebe, byl snadno rozpoznatelný ve své kombinéze a placaté čepici.

Učitelé se vrátili na otevřenou plošinu prvního vozu. McGonagallová přidržela otevřené dveře nohou.

„Mohl bych se dostat na lokomotivu,“ řekl Lupin.

„To už je jedno,“ řekla McGonagallová chmurně. „Alespoň víme, kde je strojvůdce. Všichni k zemi!“ křikla na studenty za sebou, kteří vyhlíželi ze svých kupé a pokoušeli se něco zahlédnout. Ustaraně se odplížili zpátky. Vůz se otřásl, když do něj udeřila kletba a rozbilo se okno. Několik studentů vykřiklo.

„To je udrží dole,“ řekla Vectorová.

„Máme to, co chcete,“ ozvalo se od stromů. „Jsme připraveni uzavřít s vámi obchod.“

„Nevyjednáváme s lidmi, jako jste vy, Malfoyi,“ zamumlala McGonagallová. Spalovací kouzlo otevřelo násypku a na koleje se vysypal uhelný prach. „Tohle je hodně vznětlivé, že?“ zeptala se všech a nikoho.

„Když je toho hodně, tak je to výbušné,“ poznamenal Snape. „Vy všichni,“ křikl na studenty, „přejdete z tohohle vozu do druhého. Věci tu nechte,“ zavrčel na studenta z Mrzimoru, který vytahoval svůj kufr. „Běžte!“

Následoval šílený shon: Snape spěchal ke dveřím do dalšího vagónu a za dveřmi našel Billa a Charlieho Weasleyovi a Pastorka, který počítal postavy podél vlaku. „Jsem si jist, že někteří jsou dvojníci, ale to je… Severusi?“

„Zajistěte přesun studentů do tohoto vozu,“ přikázal Snape a vrátil se k McGonagallové.

Pastorek zaujal bojovnou pozici u jednoho z krajních oken. Weasleyovi bratři udělali to samé na druhé straně. Profesorka Greerová odstrčila jedno z dvojčat a statečně opětovala palbu. Fred zamumlal ke svému bratrovi něco o učitelích, kteří jsou silnější, než si pamatuje.

Snape procházel vozem a ujišťoval se, že je prázdný. Špičaté klobouky a cukroví byly rozházené po podlaze. Odkopl z cesty učebnici přeměňování pro první ročník.

„Snažila jsem se poslat výstrahu,“ řekla McGonagallová, „ale nemyslím si, že prošla.“

Vagón se znovu zhoupl, kov zaskřípěl. „Máte jen dvě možnosti,“ křikl hlas, „buď to bude tak, že zničíme vlak, ale to je poměrně špinavá práce a jsou tam i děti našich spojenců. Nebo nám dáte to, co chceme.“

„A to je?“ McGonagallová ztěžka dýchala.

Snape se na ní ironicky podíval, když Malfoy zvolal: „Vydejte nám zrádce a necháme vlak odjet.“

Došli k nim Lupin a jedno z dvojčat, připravení bojovat. Za nimi se objevila profesorka Greerová s pozoruhodně podobným výrazem, jaký měla McGonagallová, tvář zbrázděnou hněvem, ale v té její bylo méně naděje. Snape zíral na strojvůdce. Z jedné jeho strany stál Malfoy a z druhé s největší pravděpodobností Macnair. Přelétl očima i ostatní. Asi dvacet stop vpravo byl někdo štíhlý: Bellatrix a pak… Avery. Ozval se další výbuch a rozbil okno za nimi.

Snape si stoupl na plošinu tak, aby ho viděli. Malfoy nepatrně sklonil hůlku. „No, Severusi. Jsem rád, že se k nám připojíš.“

Snape udělal krok ke schůdkům. „Severusi, co to děláš?“ zeptala se McGonagallová a popadla ho za ruku. „Jestli se ti něco stane, Harry mi to neodpustí.“

„Dělám to, co by udělal Harry, kdyby tu byl,“ poznamenal Snape klidně. Její sevření se uvolnilo.

„Nebudeme čekat dlouho.“ Malfoy mávl rukávem a Bellatrix vyslala nízkou kletbu. Vozy zaskřípaly a zasténaly, jako by byly živé a někdo je mučil.

Snape udělal další malý krok, třebaže McGonagallová stále svírala jeho rukáv.

„Když vydržíme, posily přijdou,“ zašeptal Lupin. „Kingsley poslal zprávu… jen nevěděl přesné místo.“

„Další kletba rozbije lokomotivu,“ křikl Malfoy. Zvedl ruku, jako by se připravoval dát signál.

„Dej mi svůj náramek,“ zašeptal Snape. McGonagallová mu ho rychle podala. Nenápadně se ho pokusil nasadit, ale byl mu příliš malý. „Upozorni Richarda, aby se odstěhoval, samozřejmě až to bude možné,“ řekl Snape, uvažoval dopředu a teď měl obavu, že by přenášedlo mohla použít nesprávná osoba.

„Poslala jsem ho k jeho sestře,“ řekla McGonagallová a šla pomalu za ním. Snape zase kousek popošel, hůlku napřaženou. Lupin se také vydal za ním, ale Snape na něj mávl, aby ho zarazil. Lupin se zachmuřil, vypadal provinile. Snape zahlédl část jeho myšlenek, zoufalství z toho, až se Harry dozví, co se tady dělo.

Snape pohlédl na své bývalé kumpány. „Pusťte ho,“ nařídil, měl na mysli strojvůdce.

Macnair přistrčil strojvůdce k náspu, po kterém začal šplhat nahoru. Zachytilo ho neviditelné lano, takže upadl na ruce.

„Skloň hůlku, jinak ho nepustíme dál,“ řekl Malfoy.

Ginny nešťastně sledovala celou výměnu. Znovu spočítala smrtijedy na obou stranách vlaku a přála si vědět, kteří jsou skuteční. Poslala lehké kouzlo, jako hrášek vyfouknutý z brčka, na jednoho z nich a byla si jistá, že se nepohne. Ale trhl sebou a rozhlížel se, komu by to měl oplatit.

Výměna už byla skoro u konce. Strojvůdce šplhal po svahu, na profesora Snapea ani nepohlédl. Snape sklonil hůlku k zemi. Strojvůdce udělal zase několik kroků. McGonagallová s Lupinem stáli na kraji náspu, tváře měli vážné. Profesorka Greerová k nim došla, tvářila se nebezpečně. Ginny si tak trochu přála, aby se skutečně projevila.

Z kabiny strojvedoucího Ginny viděla, jak se jedna osoba v plášti schovává za jinou, aby jí nikdo nespatřil. Zdálo se jí, že se posunula tak, aby měla volný výstřel na strojvůdce, jakmile bude mimo okruh smrtijedů. Postava postoupila dopředu, strojvůdce už byl skoro v bezpečí. Ginny se v podobě jestřába vrhla z okna, přistála za strojvůdcem, hůlku připravenou a blokovala řezací kletbu vyslanou na strojvůdce.

Kolem začaly létat další kletby a Snape přišel o svou hůlku, protože ji nestačil tak rychle napřáhnout. Ginny se přitiskla k lokomotivě. Snapeův ostře řezaný obličej se k ní otočil. Zvolila si, byla to jediná volba, se kterou mohla žít, ale netěšilo jí to. „Harry mě zabije,“ řekla mu. Obávala se, že jí bude zvláštní pohled jeho černých očí pronásledovat ještě dlouho.

McGonagallová s Lupinem jí pomohli s ochranou strojvůdce. „Rozjeďte vlak, pane Stillingfeete,“ vyzvala ho ředitelka.

O chvíli později zasyčela pára. Červená páka pod oknem byla otočena úplně doprava. Dveře ohniště se otevřely a byl slyšet hluboký hukot. Skřítci dovnitř hodili uhlí a zase je zavřeli. McGonagallová se zeptala, kde je Kratiknot, protože to byl on, kdo měl hlídat lokomotivu. Strojvůdce zabručel něco odmítavého a ponurého.

Vedle vlaku zablesklo kouzlo a Snape padl. Ginny seskočila z lokomotivy zrovna, když se rozjela, ale v tu chvíli postavy zmizely. Jejich dvojníci vybledli pomaleji, a o pár vteřin později byl prostor mezi kolejemi a lesem prázdný.

„Slečno Weasleyová!“ křičela McGonagallová do rachotu vlaku.

„Ginny!“ volal někdo z dalšího vozu. Znělo to jako jeden z jejích bratrů. „Ginny, pojď!“ Hlas slábl, jak se kolem ní stále rychleji míhaly další vagóny. Ginny se přeměnila a hladce přistála na plošině druhého vozu, mezi bratrem Billem a Pastorkem. Neochotně se přeměnila sama na sebe, téhle chvíli by se opravdu ráda vyhnula. Všichni na ní hleděli zachmuřeně. „Pojď, pomůžeš nám se zraněnými,“ řekli jí Fred s Georgem. „Neznáme jejich jména.“

„Někdo by to měl říct Harrymu,“ vzpouzela se Ginny.

„McGonagallová dala Snapeovi přenášedlo,“ prozradil jí George. „A Harry je v Doupěti, uvolnili ho ze služby, protože nedokáže udržet Ty-víš-koho venku ze své hlavy.“

Ginny na něj zírala. „Myslela jsem si, že Věštec lže.“

Pastorek zavrtěl hlavou. „Možná by to neměl vědět, dokud si nebudeme jistí, že se Snape nemůže dostat pryč,“ pokračoval George. „Pojď. Pomůžeš nám s kontrolou studentů.“

Ginny šla za svými bratry, byla zmatená a nešťastná.

*****

Harry seděl ve slunné jídelně v Doupěti společně se svými přáteli. Ron se nakláněl nad šachovnicí a zvažoval další tah. Figurky vyřazené ze hry ležely vedle jeho lokte a cukaly sebou.

„Určitě to nechceš vzdát?“ zeptal se Harry.

„Už jsem dlouho nehrál,“ brblal Ron mrzutě a Harry mu to věřil.

Přemýšlel, co se děje na ministerstvu. Přemýšlel, kde je Voldemort. Sedět a nic nedělat, když věděl, jak málo času je, bylo stále obtížnější. Paní Weasleyová chystala oběd a poslala Rona pro bylinky. Cvrlikání ptáků a šustění listí v korunách stromů vtrhlo dovnitř otevřenými dveřmi a Harry si přál, aby to bylo jinak, aby se prostě jen mohl těšit s krásného dne, který má jen pro sebe.

Přitáhl si šachovnici blíž. Střelec se otočil a pevně stiskl v ruce svůj krátký meč, jako by se Harry snažil podvádět. Ten se ale jen naklonil nad šachovnicí, tak, aby si Hermiona ničeho nevšimla a zavřel oči. Stíny v jeho mysli byly téměř všechny pohromadě a daleko. Jen nějací opozdilci byli ještě na cestě.

Harry otevřel oči a zadíval se na střelce, který teď mečem sebejistě mával. Podezíravě se na něj mračil, Harry to dokázal rozeznat, byl opravdu velmi blízko. Přiblížil ruku k šachovnici a meč mu dopadl přímo na hřbet ruky, zrovna tem, kde měl jizvu od Umbridgeové. Harry si pomyslel, že je to trochu drzé. Ta emoce přivolala záblesk něčeho naprosto nečekaného. Odtáhl ruku dřív, než dostal další ránu a vize okamžitě vybledla. Zamrkal do slunečního světla, lesklé bílé a černé figurky netrpělivě poskakovaly.

Harry nechtěl přijmout to, co právě viděl. Přineslo to starou, sotva zahojenou bolest po Siriusovi a Harry se musel několikrát nadechnout, aby se vzpamatoval. Ta bolest ho zmátla. Ale jeho dospělejší mysl rychle vyhodnotila vizi, kterou jeho mladší já rozluštit nedokázalo: všiml si profilu člověka, který se snažil zvednout z podlahy, napůl skrytého za rozcuchanými, po ramena dlouhými vlasy,

Opravdu viděl Voldemortovýma očima Snapea, nebo to byl jen někdo podobný? Chce ho oklamat tak, jako minule? Harry zaklonil hlavu a opřel jí o opěradlo. Bál se znovu zavřít oči a dozvědět se pravdu, protože by znovu mohla převzít vládu temnota. Neměl ponětí, co by se mohlo stát, kdyby takhle měl čelit tomu, že Snapea ztratil.

Ale musel to risknout, neměl na výběr. V Hermioniných vlasech se odráželo slunce, hlavu měla skloněnou ke knize. Její tvář byla soustředěná, takže předpokládal, že několik dalších minut si ho všímat nebude.

Zavřel oči a pečlivě se zaměřil na svou vizi. Držel svou úzkost na uzdě, a byla to jedna z nejtěžších věcí, co kdy dělal. Ale musel to udělat, jinak by ho Voldemort odhalil.

*****

Severus Snape nabyl vědomí a vyškrábal se na kolena, ale kletba Cruciatus zanechala jeho tělo rozbolavělé. Těžce oddychoval a hleděl na komplikovaný vzor vybledlého koberce pod svýma rukama, snažil se pročistit si mozek a byl rád, že nekřičel.

„Mistře,“ hlas Luciuse Malfoye se táhl jako jed ochucený sacharinem. „Přivedli jsme zrádce, který napomohl vašemu poslednímu pádu.“

Postavy obklopující Snapea se rozestoupily. Snape zmateně hleděl na světlounce žluté boty z lakované kůže, které se k němu přiblížily. Osoba, která je měla na sobě, byla podpírána Šedohřbetem, který nenosil boty žádné, protože nikdo nedokázal vyrobit boty na nohy s tak ostrými drápy.

Malfoy popadl Snapea za vlasy a strčil ho vpřed. „Jistě se rád pokloníš našemu Pánovi a Mistrovi, Severusi,“ řekl se škodolibou radostí.

Snape zvedl oči a zároveň se snažil sáhnout do kapsy pro náramek, ale promarnil svou šanci. Překvapeně zamrkal a znejistěl při pohledu na muže před sebou.

„Lockhart?“ zeptal se zmateně. Mužovy zlaté lokny byly značně prořídlé. Tvořily jen jakousi ponurou svatozář kolem jeho pihovaté plešky. Ale ty oči si splést nemohl, byly přimhouřené, ale zářily červeně.

„Má v kapse přenášedlo,“ poznamenala pomalu a zasněně ta bizardní postava.

Snape sklonil hlavu příliš pozdě, vyděsil se. Dopadla na něj kletba a srazila ho na podlahu dřív, než stačil strčit ruku do kapsy. Když se zase probral, přenášedlo se vznášelo před Malfoyem. Ten se opřel v křesle, chytil ho a zatočil jím na ukazováčku.

„Musel bys mít hůlku, abys to mohl použít,“ posmíval se mu Malfoy. „To byla hodně chabá šance.“ Chtěl si dát náramek do kapsy, ale pak ho hodil Bellatrix, která stála naproti. „Postaráme se o to, aby ředitelka McGonagallová litovala, že mu tak nepřístojně pomáhala. Vypadá to, že navštívíme její dům.“

Bellatrix se zasmála, navlékla si náramek na ruku a chvíli ho obdivovala.

Malfoy překřížil nohy. „Hodně jsi mě zklamal tím, že ses pokusil přemístit, Severusi. Vztyčil jsem ochrany a tyhle jsou mé nejsilnější.“

„Jak jsem mohl na něco takového zapomenout…,“ Snape se trochu narovnal.

„Pravda,“ zavrněl Malfoy. „Další důvod, proč tě vzít tak rychle mezi nás.“

Snape zíral na postavu v druhém křesle, která hleděla do ohně. „Jak…?“ zeptal se.

„Jak se náš Pán vrátil?“ dokončil místo něj Malfoy. To upoutalo pozornost toho v křesle u krbu. Voldemort, ne Lockhart, se otočil a zíral na Snapea. Snape pečlivě uzavřel svou mysl, chyba, při které ztratil přenášedlo ho trápila.

Malfoy kouzlem zatahal za zvonek vedle krbu. O chvíli později se objevil skřítek a několikrát se uklonil.

„Přines mi dýmku,“ přikázal Malfoy a skřítek zmizel. „Je zde nešikovný kouzelník jménem Maurdant Merton, kterému můžeme poděkovat za to, že udělal z tvého kolegy tak žalostně podřízenou osobu. Merton sám nám unikl za pomoci svého překvapivě schopného spolupracovníka. Během jejich pokusů s kouzly, která nemohli pochopit, použili i něco z majetku našeho Temného pána – které se neměly dostat do nepovolaných rukou, ale byla to jen náhoda – a tím ho vrátili zpět.“

Voldemort stále na Snapea zíral a ten měl pocit, že se na něj Pán zla snaží rozpomenout.

„Vlastně bych k nim neměl být tak přísný,“ pokračoval Malfoy, „za to že při vytváření nových očarovaných předmětů narazili na ty, které jsme ukrývali a použili je.“

„Musíme vytvořit větší,“ otočily se k němu červené oči. „Vím jak.“

„Ehm, ano. Ano, samozřejmě, Pane.“

Snape pohlédl z jednoho na druhého. „Tys povýšil sám sebe, Luciusi. Co tomu říkají Macnair a Avery?“

Objevil se skřítek se zapálenou dýmkou. S úklonou ji Malfoyovi podal a okamžitě zase zmizel. „Starají se o potřebné maličkosti. Je tu spousta práce,“ mávl Malfoy rukou.

„Ano, vypadáš strašně zaneprázdněně,“ popíchl ho Snape sarkasticky.

Malfoy napřáhl hůlku a třebaže se Snape snažil uhnout, Crucio ho zachytilo a následující minutu se zmítal v bolestech a snažil se nekřičet. Když Malfoy kletbu ukončil, řekl: „Tvoje smrt bude mimořádně pomalá, to ti slibuju. Budeš křičet a prosit mě o milost. Ještě dlouho po tom, co nám vydáš toho kluka, kterého nazýváš svým synem. A musím říct, že se na to těším.“

„To se nikdy nestane,“ zašeptal Snape rozhodně. A kletba ho opět srazila k zemi.

*****

Čarodějky a kouzelníci na košťatech se snesli dolů k Bradavickému expresu. Ginny se dívala jak se vznášejí podél vlaku z okna kupé, kde ošetřovala zmijozelskému druhákovi šrám nad okem. Chlapec nevěřil, že by ho spolužačka dokázala vyléčit a tak mu ránu jen zalepila náplastí. Při pohledu ven zavládlo mezi studenty vzrušení.

Ginny spěchala, aby se připojila k profesorům v prvním vagóně. Vlak se skřípěním brzd zastavil. McGonagallová vystoupila z předních dveří a Ginny ze zadních. Její bratři dveře hlídali a zuřivě se na ní podívali, ale v ničem jí nebránili.

„Dostali jsme správu od Kingsleyho,“ řekla Tonksová. Rozhlédla se kolem sebe. „Vypadá to, že jsme se zapletli s někým hodně rozzlobeným.“ Kouzelníci, kteří jí doprovázeli, byli z Divize zvířat, osob a duchů. Měli ohnivzdorná kovová košťata, na kterých se klinkaly poutací řetězy.

„Odvedli profesora Snapea,“ vyhrkla Ginny.

„Víme,“ řekla Tonksová. „Kingsley poslal ještě jednu zprávu.“

„Už jste o Severusovi slyšeli?“ zeptala se McGonagallová.

Tonksová zavrtěla hlavou. „Někdo by to měl říct Harrymu,“ naléhala Ginny teď už tišeji, nechtěla, aby si o ní Tonksová udělala špatný obrázek.

Tonksová smutně přikývla. „Bude stačit, když tu k ochraně vlaku necháme Aldricha a ostatní?“ zeptala se Pastorka.

McGonagallová přehlédla pestrou skupinku kouzelníků a čarodějek. Jeden z nich měl na rameni mládě černého indického draka s náhubkem. „Vypadá to, že se spokojili s tím, co už od nás, bohužel, dostali,“ řekla. „Pravděpodobně teď už můžeme Kingsleyho postrádat.“ Ostře pohlédla na Ginny. „Vy zůstanete se mnou, slečno Weasleyová.“

*****

Harry vstal, neměl ani tušení, jak je jeho pohled vzdálený.

„Harry,“ naléhala Hermiona. Vytáhla hůlku a také vstala, razantně zašoupla židli. Paní Longbottomová měla plné ruce pletení, nemohla vytáhnout hůlku, dokud by nezahodila jehlice.

„Co je špatně?“ zeptala se paní Weasleyová.

„Harry je… zase mimo.“

„Jsem tady,“ řekl Harry. „Musím jít. Kde je moje hůlka?“

„Nemůžeš čekat, že ti jí teď dám,“ trpělivě vysvětlovala Hermiona.

„To jsem já, Hermiono, ne on,“ řekl Harry. „Potřebuju svou hůlku.“

„Harry, drahoušku,“ došla k němu paní Weasleyová. „Posaď se, udělám ti trochu uklidňujícího čaje.“

„Neříkejte mi Harry, drahoušku,“ vyštěkl Harry, „když mi navrhujete, abych si nechal zničit život.“

„Není to tak zlé, jak to vypadá,“ naléhala paní Weasleyová.

Harry sevřel pěsti, musel se hodně ovládat. „Má Severuse. Voldemort. Zrovna teď ho mučí.“

„Jsi si jistý, Harry?“ zeptala se Hermiona. „Není to jako minule?“

Harrymu mírně poklesla ramena. Bylo to podobné, jako minule, až na to, že Severusova tvář nebyla zakrvácená, jako ta Siriusova. A svíjel se úplně stejný způsobem, ale nekřičel… zatím. „Myslím, že tohle je skutečné,“ řekl.

Zvenku se ozval zvuk přemístění. „Podívám se, kdo to je,“ řekla paní Weasleyová a s hůlkou v ruce zamířila ke dveřím. „Tonksová přišla.“

Čekali, až vejde dovnitř. Harrymu to připadalo jako věčnost, emoce mu drtily srdce. Těsně předtím, než Tonksová došla ke dveřím, řekl, „Hermiono, prosím.“

„Nemám ji, Harry. Myslím, že proto mi neřekli, kam ji schovali, protože já bych ti jí asi dala.“

Harryho rozbolelo celé tělo. Dveře se otevřely. Vešla Tonksová a ignorovalas všechny pozdravy. Podívala se na Harryho. „Vypadá to, že to už víš,“ řekla.

Harry sklopil hlavu. „Takže Voldemort má profesora Snapea?“ zeptala se Hermiona.

„Smrtijedi si vzali jako rukojmí celý Bradavický expres, aby ho donutili se vzdát. Minerva mu dala přenášedlo, ale asi nebyl schopen ho použít.“ Přistoupila blíž. „Harry… Víš, kde jsou? Už jsi to viděl?“

„Viděl, ale nevím, kde jsou. Voldemort neví, kde je,“ řekl Harry sklíčeně. „Nagini neví zcela jistě, kde je, a on je druhý, jehož očima vidím.“

„Pokud bys něco zjistil, pošli někoho se zprávou, ano?“ řekla Tonksová a přehodila si plášť přes rameno, chystala se odejít.

„Nemůžu tu zůstat,“ tvrdil Harry a zachvěl se hrůzou. „Musím mu pomoct.“ Vteřinu po vteřině se jeho tělo zmítalo mezi necitelností a bolestivým brněním z nedočkavosti. „Tonksová, prosím, nedělej mi to,“ prosil, když se zatvářila rezolutně.

Přistoupila k němu ještě blíž. „Harry, nemohu jít proti Arturovým rozkazům. Když nebudeme poslouchat rozkazy, nastane ještě větší chaos, než už je, a to by nás zničilo. Slibuju, že pro tebe přijdu, když se něco dozvíme, ano?“

Harry už jí nechtěl ukázat víc slabosti, než už ukázal. Nepřikývl, ale znovu si sedl ke stolu. Šachové figurky se posunuly, když si všimli jeho návratu.

Tonksová ho pohladila po rameni a přemístila se. Paní Weasleyová přinesla konvici s čajem, který ostře voněl po kozlíku lékařském. „Nic nechci,“ rozzlobeně sykl Harry. Hermiona zavrtěla hlavou a paní Weasleyová konvici zase odnesla. Napětí v místnosti by se dalo krájet.

„Zajímalo by mě, kam se poděl Ron,“ uvažovala paní Weasleyová nahlas.

„Jo,“ řekl Harry rozhodně, „a kdybyste věděla, že ho mučí Voldemort, taky byste tam jen tak stála, i kdybyste nevěděla kde je.“

Harry,“ okřikla ho Hermiona.

Paní Longbottomová zacvakala jehlicemi. „Jen ať nám to chlapec poví, je to jediné co může udělat, tak mu k tomu musíme dát trochu prostoru.“

Harry zmlkl, všechny síly upřel k tomu, aby nad sebou neztratil kontrolu.

*****

Když Snape zase zdvihl hlavu, červeně zářící oči byly velmi blízko, tak blízko, že ho to vylekalo. Trhl sebou a zjistil, že má ruce svázané za zády, Malfoy byl pryč, už na něj nemířil hůlkou.

Lockhart se zvedl s křesla a zvědavě naklonil svou téměř plešatou hlavu na stranu, sklonil se ke Snapeovi. Přejel mu prstem po čelisti. „Pamatuju si tě,“ řekl tiše. „Pamatuju si toho hodně. Byl jsi mi věrný…“

„Už není,“ prskl Malfoy z druhého konce místnosti.

Voldemort pokračoval, vypadalo to, že je ztracený ve vzpomínkách: „Řekl jsi mi o proroctví. Od té doby jsem měl podezření, že jsi Brumbálův člověk.“ Rty se mu zkroutily do znechuceného úšklebku.

Snape byl docela rád, že to pro něj není novinkou.

„Jsem rád, že jsem vám to řekl,“ zavrčel Snape, aby tím zakryl svou bolest. „Vedlo to k vašemu zániku a povede zase.“ Zašilhal po hůlce, kterou mu Voldemort držel pod nosem. Kdyby neměl svázané ruce, byla by už jeho.

„Mám mnoho služebníků. I ty jsi můj sluha,“ tvrdil Voldemort se zúženýma očima.

„Byl jsem. Už nejsem,“ řekl Snape a přitáhl tím pozornost i ostatních v místnosti.

Šedohřbet přišel blíž, popadl Snapea za vlasy a zvrátil mu hlavu. „Chcete, abych mu roztrhal hrdlo?“ zeptal se, oči mu zářily očekáváním.

„Ne tak rychle,“ řekl Malfoy. „Jen blábolí, možná mu Crucio napraví hlavu.“ Sklonil se ke Snapeovi. „Ještě tak docela nezkrotl, že?“ zeptal se. „Brzy už na to nebude mít sílu.“ Ustoupil a hodil po Snapeovi kletbou.

Když ji ukončil, sklonil se nad svou obětí. „Řekni, že jsi jeho věrný služebník a dovolíme ti, aby sis odpočinul… Alespoň chvíli.“ Snape neodpověděl. Zatnul zuby, když se mu z hrdla dral výkřik, udeřila do něj další kletba.

„Řekni to a odpočineš si,“ sliboval Malfoy znovu, jako nějaký nesnesitelný papoušek, mezi tím, co ho ostatní mučili kletbami. Trvalo to docela dlouho a Snape měl potíže to sledovat. Možná to byly jen dvě kletby, možná jich bylo dvě stě. Viděl rozmazaně, vždy když na chvíli přestali, pokoušel se postavit.

„Neřeknu,“ zavrčel. „Nejsem jeho sluha.“

„Neexistuje způsob, jako z toho ven, Severusi,“ vrčel na něj Malfoy zpátky, znělo to, jako by si myslel, že je Snape retardovaný.

„Už. Nemám. Znamení,“ podařilo se Snapeovi říct.

To upoutalo pozornost všech přítomných. Malfoy otočil Snapea na bok a rozvázal mu paže. Snape si byl jistý, že mu tohle přinese ještě víc mučení, ale bylo mu to jedno. Pro něj to znamenalo popření svých předchozích chyb. Paže měl jako z olova a jen stěží se dokázal pohnout. Tvrdě ho posadili na koberec a popadli ho za ruku. Někdo zalapal po dechu, když mu vyhrnuli rukáv.

„To není možné,“ řekl Macnair. „Jak se to mohlo stát?“

Snape k němu zvedl oči a pokusil se přijít na důstojnou odpověď. „To nemůžeš pochopit… Vykoupení,“ řekl unaveně. Tělo ho neposlouchalo, cítil, že vykoupení bylo asi to, co ho opustilo.

„Přinuťte ho křičet víc, pane,“ řekl Macnair dychtivě. „Nepodřídí se, když ho mučí Lucius,“ kritizoval svého kolegu a obdržel od něj ostrý pohled.

Voldemort pozdvihl hůlku a namířil jí na Snapeovu hruď. „Opravdu mě zradil?“ zeptal se zmateně. Místností to zašumělo. Tohle už několikrát probírali.

„Ano,“ řekl Malfoy s trpělivostí, která mu nebyla vlastní.

Voldemort ale váhal. „Proč ho nemohu přijmout znovu?“

Snapeovy ruce byly teď volné a tak musel vzdorovat touze promnout si zápěstí, aby k sobě nepřitáhl pozornost.

„Musí se vám podrobit, než může přijmout ochranné Znamení,“ vysvětlil Malfoy. „Jinak by vás spíš oslabil, než aby vám přidal svou sílu.“

Snapeovi skoro úlevou poklesla ramena. Vyžadovalo to od něj poslední zbytky vůle, aby tam zůstal sedět bez pohybu a doufal, že se mu naskytne možnost vyrvat hůlku z bledé ruky, která kolem něj kroužila.

„Tak bychom ho měli zabít,“ poznamenal Voldemort monotónně, „aby mě oslabit nemohl.“

„Nemůže vás oslabit, Pane,“ ujistil ho Malfoy. „Pokud se cítíte slabý, možná byste se měl posadit…“

Malfoy zpanikařil, když Voldemort tiše zamumlal: „Chtěl bych být silnější… Kde je… Poslední horcrux?“

„Ještě pořád se na to ptá?“ zeptal se Šedohřbet. „Říkal jsi, že už ho to pustilo.“

„To mělo,“ povzdechl si Malfoy. „Máme je všechny. Merton je používal. Byly prázdné.“

Šedohřbet poklekl na jedno koleno a řekl: „Pane, já Šedohřbet, fyzicky nejsilnější z vašich služebníků, seženu, po čem toužíte. Ale musíte mi říct, co to je?“

Žádnou odezvu to nevyvolalo. Voldemort si jen něco zamumlal sám pro sebe, oči měl zúžené, vzdálené. Ostatní v místnosti si šeptali a kroutili hlavami. Jen Snape si myslel, že ví, co Voldemort řekl. Sklopil oči k hroznému koberci s diamantovým vzorem, který se v posledních zoufalých hodinách stal jeho tichým a neměnným společníkem.

 

Poslední komentáře
19.02.2011 23:39:44: pekné:) Nech ho už harry z toho vyseká a bude pokoj. Voldemort alias lockhart, no jediné čo sa mi z ...
18.02.2011 14:23:59: Já to věděla, že to odnesl nakonec Lockhart. smiley A o Severuse se zatím nebojím, i když mi ho je lít...
18.02.2011 13:04:42: chudák Voldemort, tohle si teda nezasloužil:/ ale baví mě jak je mimo.. vypadá to že je celkem sám s...
18.02.2011 12:35:36: Tak teď se nemůžu dočkat jak to bude dál. Nevím kdo je větší chudák - Lockhart a Voldy v jednom, Sev...