Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

31 . kapitola

Zranění v boji

„Pane,“ ukláněl se Lucius Malfoy zatímco sledoval Voldemorta ke schodišti s masivním zábradlím z šedého mramoru. „Jste si jistý, že byste měl jít tak daleko?“

Podivně vypadající Lockhart se zastavil. „Tvoje arogantní péče je čím dál únavnější, Luciusi. Pokud mi nepřestaneš rozkazovat, pocítíš můj hněv.“

Malfoy ustoupil, znovu se uklonil, zatvářil se ublíženě a překvapeně. Bellatrix, která šla za nimi, také vypadala překvapeně, ale pak se na Malfoye zlomyslně usmála. Voldemort zůstal stát na vrcholku velkého schodiště a zadíval se dolů do velké a prázdné haly měkce osvětlené slunce proudícím sem vysokými okny s jemnými záclonami. Bellatrix špitla svému švagrovi do ucha: „Vypadá to, že si nepřeješ, aby si náš Pán vystačil sám, Luciusi.“

„To není pravda,“ odsekl Malfoy hlasitě, ale Bellatrix si jen odfrkla.

Světle oblečená postava vyšla do haly z jedněch z mnoha dveří, hlavu skloněnou nad dopisem.

„Kdo to je?“ zeptal se Voldemort a znělo to míň jako on, bylo to hodně nejisté. „Tuhle čarodějku jsem mezi svými následovníky neviděl.“

Malfoy přistoupil blíž a také pohlédl dolů. „To je snoubenka mého syna, pane.“

Z druhé strany chodby k nim tiše došel Draco. „To je moje žena,“ opravil otce.

Lucius odmítavě mávl rukou. „Nějaký tajný sňatek mě nezajímá.“

„Byl jsi ve vězení a matka říkala, že jí z velké společnosti bolí hlava,“ odpověděl Draco tiše a nenávistně.

„Kde je tvoje matka?“ zeptal se Lucius.

Na Dracově tváři se objevil krutý úsměv. „Předpokládám, že pomáhá domácím skřítkům.“

Luciusovy oči se zúžily. Bellatrix od nich o krok ustoupila, tvářila se pobaveně. „Přiveďte ji tedy,“ přerušil Voldemort počínající hádku.

Dracovi poklesla ramena. Krutý úsměv na tváři jeho otce mu naznačil, že z jeho strany se mu podpory nedostane. Naklonil se přes zábradlí a vyzval Pansy, aby vyšla nahoru. Málem klopýtla pod zraky těch, kteří jí pozorovali shora. „Slečno Parkinsonová,“ řekl Lucius blahosklonně, „mělo by pro vás být ctí, že vás chce poznat náš Velký pán. Opravdu jsme byli nedbalí, že jsme vám tuto příležitost ještě neposkytli.“

Lockhart s červenýma očima si ji upřeně prohlížel, obličej mu divoce rámovaly prořídlé vlasy. „Moji následovníci nejsou tak mladí a atraktivní jako ty… Dřív bývali…“ Elegantně jí pokynul. „Mnoho, velmi mnoho krasavic za mnou chodilo, aby si se mnou promluvili, některé dokonce přišly do mé komnaty i bez pozvání.“ Zarazil se, jako by se pokoušel vyřešit rozpor mezi svými vzpomínkami. Podivně naklonil hlavu, stejným způsobem, jako to dělají ještěrky. „To už je pryč, fotoaparáty, obdiv.“ Natáhl ruku, aby odstranil pramen černých vlasů, který jí spadl do obličeje. „Myslíš si, že mě obdivují?“

Pansy se mírně zakymácela, vypadalo to, že zapomněla dýchat. Draco měl ruce sevřené v pěst, připravoval se na boj, ale nikdo se nepohnul, dokud Lucius neřekl: „Mistře, musíme ještě… rozhodnout o strategii.“ Voldemort ho ignoroval. „Obávám se, že jste zapomněl,“ pokračoval Lucius.

Voldemort zatahal Pansy za vlasy. „Lucius mě v tomhle novém, velmi živém těle zbožňuje,“ řekl, ale znělo to jako výsměch. „Obávám se, že ti kteří to nedělají, budou muset zemřít.“

Draco vyrazil vpřed, ale byl zastaven svým otcem, který mu zabodl hůlku pod bradu. Voldemort se strnule otočil. „Tvůj syn mě nemá rád, Luciusi?“ zeptal se, když to uviděl.

„Ne, pane,“ řekl rychle a hedvábně Lucius, „má. Jen si prostě v tuto chvíli nedokáže určit priority.“

Voldemort se znovu otočil k Pansy, která už se kymácela docela nebezpečně, hrozilo, že se zřítí pozadu ze schodů. „Vypadá to, že jsi spokojený, když můžeš dělat nějaká rozhodnutí sám, Luciusi, takže to určitě můžeš dělat i příští půlhodinu. Já zatím prozkoumám, jaké to je být znovu naživu. Pokud budete dělat to, co je i v mém zájmu, nechám vás žít.“

Hůlka Draca tlačila do krku pod bradou tak silně, až se mu oči zalily slzami a jen bezmocně sledoval, jak Voldemort uvolnil sponu, svazující Pansyiny vlasy a tím je uvolnil.

*****

Harry se snažil nalézt Voldemorta ve své mysli, ale nemohl, bez ohledu na to, jak rozzlobený nebo rozrušený se cítil, nevěděl, jak se daří Snapeovi. Bylo to, jako by ho teď Voldemort blokoval, což znamenalo, že musel vědět, že tam Harry předtím byl. Ron se ještě nevrátil a paní Weasleyová byla čím dál nervóznější, přecházela po kuchyni a vyhlížela všemi malými špinavými okénky.

Přilétla sova a přinesla krátký vzkaz napsaný na obalu od čokolády. Šel jsem na pomoc Levanduli, stálo v něm. Paní Weasleyová si oddychla, pečlivě obal složila a schovala ho do kapsy u zástěry.

Neklidný z toho, že nemá nad ničím kontrolu, Harry vstal a obešel dlouhý stůl, který vévodil kuchyni v Doupěti. Když se k ní přiblížil, Hermiona uchopila svou hůlku, ale držela jí skloněnou k podlaze.

„Nemohu tu zůstat,“ řekl Harry.

„Víš, kde jsou?“ zeptala se Hermiona, neznělo to uštěpačně. „Pořád zavíráš oči, ale nevypadáš nadějněji, když je zase otevřeš.“

„Nevím, kde jsou, nemohu se teď k němu dostat. Musím se vrátit na ministerstvo, co kdyby se něco dělo. Nemůžu tady zůstat…“

„Harry, přišli by, kdyby věděli…“

„Nevěřím, že to udělají,“ zlobil se Harry. Tenhle jeho výbuch rozrazil bránu a konečně znovu viděl dlouhou temnou místnost. Nechtěl se tím zrovna teď nechat rozptylovat, a tak to odsunul stranou, třebaže svého adoptivního otce strašně litoval. Šlo to pozoruhodně snadno, problém byl, že jeho emoce byly zjitřené, a když tohle udělal, nesnesitelně to bolelo.

O krůček přistoupil blíž ke své kamarádce. „Hermiono, víš, jak strašně důležité to pro mě je.“

„Harry, snažíme se jen dělat, co je pro tebe nejlepší.“ Soucitně se na něj dívala a ten soucit uvolnil i svaly na její ruce.

Harry jí bleskovým chvatem chytače hůlku vytrhl a přemístil se dřív, než po něm stačila chňapnout.

Rozhlédl se po uličce, ve které přistál, přestože jeho cílem bylo atrium na ministerstvu. Byli tam i další kouzelníci a čarodějky a nadávali na to, jakým způsobem byli přesměrováni. Několik se jich shluklo a něco si rozzlobeně šeptali.

Harry spěchal k telefonní budce, kde malá a kulatá stará čarodějka mluvila do špatného konce sluchátka. Další se netrpělivě tlačili u dveří. Harry je odsunul stranou silným štítem a vklouzl dovnitř. Žena překvapeně otevřela ústa, ale nevšímal si jí a vzal jí z ruky sluchátko. „Harry Potter potřebuje mluvit s vedoucím Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů,“ oznámil.

Něco zacinkalo v otvoru na mince. Harry vytáhl dvě jmenovky, na jedné stálo: Harry Potter, OUKZ a na druhé: Goodwich Stillingfleetová, pomoc v nouzi. Harry jí jmenovku předal a ona se na něj vrásčitou tváří široce usmála.

„Děkuji vám, mladý muži. Nejtěžší je všechno vysvětlit. Vždycky.“ Spokojeně svou jmenovku pohladila a pak už začali pomalu klesat dolů. „Potřebuju jen najít svého syna,“ vykládala žena. „Soused mi říkal, že se stalo něco strašného. Jen prostě potřebuju vědět, co se stalo,“ dodala odhodlaně, „ať už dobrého, nebo špatného. Nemám ráda, když nic nevím.“

Harry zbytek cesty výtahem zápasil s pocitem viny z toho, že se tak upnul na vlastní problémy, teprve teď si uvědomil, že i další lidé mají problémy, které musí být vyřešeny. Když výtah zastavil, otevřel dveře a pokynul čarodějce, aby vystoupila první.

„Doufám, že se o svém synovi dozvíte jen dobré,“ řekl.

Přikývla, nevypadala příliš nadějně. Harry doufal, že se jejím pesimismem nenakazil. Vrhl se k průchodu pro zaměstnance, aby nemusel čekat v mnohem delší frontě pro návštěvníky.

Podal úředníkovi průkazku, ale mladý muž si dlouho prohlížel svitek pergamenu, který měl před sebou. „Právě teď nejste v aktivní službě,“ prohlásil.

Harry se musel hodně ovládat. „Mohu někoho navštívit?“

Muž se zahleděl na dlouhou frontu táhnoucí se atriem. „Ano,“ souhlasil tiše. „Koho?“

Harry skoro řekl, Artura Weasleyho, ale pak to instinktivně změnil. „Tristana Rogana.“ Rogan mu vždy dával větší prostor, pokud to potřeboval…

Rogan došel dolů a bez komentářů odvedl Harryho dovnitř. Posadil se ke svému stolu v prázdné bystrozorské kanceláři.

„Jste tu sám?“ zeptal se Harry. Rogan přikývl. Obaly od Úžasných povzbuzovatel z Weasleyovských kouzelnických kejklí se válely po celém jeho stole. „Kde jsou všichni?“ zeptal se Harry.

„Na schůzi,“ odpověděl Rogan a strčil si do pusy další bonbón. Choval se nenuceně, jako by před sebou neměl žádný naléhavý případ.

Harry neměl čas dělat si starosti s jeho podivným chováním. „Kde je ta schůze?“

„V ministerské kanceláři,“ kývl Rogan líně hlavou směrem vzhůru.

Harry vyšel ze dveří a rychle vyběhl po schodech nahoru. Tentokrát stáli před kanceláří madam Bonesové stráže – dva lidé z jejího úřadu. Harry mezi nimi sebevědomě prošel, jako by tam patřil. Za velkým stolem seděl téměř celý Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů a spousta dalších důležitých lidí. Několik hlav se po něm ohlédlo. Naštěstí tu Tonksová nebyla, aby mu připomněla, že mu bylo výslovně nakázáno, aby se na ministerstvu neukazoval.

Bonesová si odkašlala a diplomatickým hlasem prohlásila: „Pane Pottere, třebaže je vaše přítomnost žádoucí, nemyslím si, že v této době můžeme tolik riskovat.“

Harry se postavil za židli pana Weasleyho, odolával touze se jí přidržet. Pastorek nenápadně vytáhl hůlku z rukávu. Ten nedostatek důvěry, že nad sebou Harry neztratí kontrolu, Harryho bolel. Dlouho váhal, mezi lidmi vzrostlo napětí. „Musím být tady, až Voldemorta najdete,“ řekl. Několik lidí sebou trhlo. „Je to jen jméno, které si dal sám,“ prohodil tvrdě. Opět zaváhal, zoufale se snažil nevklouznout do té temné místnosti, která se zase objevila na pokraji jeho vnímání.

Bonesová se ve svém křesle narovnala. „Nicméně, tato porada nebude pokračovat, pokud tu budete. A myslím si, že i ve vašem zájmu je, aby pokračovala. Tohle není veřejné, pane Pottere.“

„Nemám moc času,“ snažil se to Harry zoufale vysvětlit. „Mučí ho.“ Navzdory jeho úsilí mu svět zakryl něčí křik. Harry se zapotácel a Aaron, který seděl poblíž, natáhl ruku, aby ho zachytil.

Nečinnost nepřicházela v úvahu. „Tak se o to budu muset postarat sám,“ řekl, netušil, jak vzdáleně to znělo.

„Pane Pottere, nejste oprávněn podnikat žádné nezávislé akce,“ řekla Bonesová rozhodně. „Mohl byste zmařit všechny plány…“

Harry se přemístil. Všichni mladší učni okamžitě vstali. Podívali se po sobě, ale jen Vineet odhadl, kam Harry šel a přemístil se za ním.

Harry přešel Hermioniným bytem ke Kaliině kleci. V hlavě se mu pomalu rodil plán a on se na něj upnul, jako kdyby to byla jeho jediná naděje. Zastavil se před klecí a vyčistil si mysl od všeho, kromě intenzivní potřeby zachránit svého otce dřív, než bude pozdě. Zapomněl na všechno, kvůli čemu kdy o Snapeovi pochyboval a sáhl do klece pro svého vypelichaného mazlíčka. Zvedla čenich, ale nebránila se.

Ozvalo se pop! a do bytu se přemístila další osoba. Harry se po svém kolegovi ohlédl. „Doufám, že jsi nepřišel, abys mě zastavil.“

Vineet na chvíli sklonil hlavu. „Nabízím ti svou bezpodmínečnou pomoc.“

Harry chlácholil Kali, která se mu pokoušela schovat pod hábit. „Díky, to potřebuju.“

„Věřím, že ostatní by pomohli také…,“ začal Vineet a mávl rukou za sebe, jako kdyby je chtěl jít vyzvednout.

„Úplně všem jim nevěřím,“ řekl Harry. Rozhlédl se po místnosti. „Ale někteří sem mají právě teď namířeno. Pojďme odsud, než nás tu najdou.“ Popadl Vineeta za ruku a přemístil se s ním na první místo, které bylo dostatečně daleko a dalo se dobře bránit, ale nebylo pravděpodobné, že by to museli udělat.

Vineet se zapotácel, když se mu prudký vítr pokoušel podrazit nohy. Otočil se a rozhlédl se po zátoce, rozprostírající se před nimi a po šedém kruhovém opevnění hradu poblíž. „Kde jsme?“

„Falmouth,“ vysvětlil Harry. Byl krásný den, ale protože byl nedaleko famfrpálový stadion, byla tu rozmístěna protimudlovská ochrana. Harry si byl jistý, že tady ho nikdo z ministerstva rušit nebude. Setřásl z ramen plášť, opatrně do něj zabalil hůlku a Kali a položil ho na zem. „Vytáhni hůlku a hlídej mě. Až otevřu oči a ty uvidíš, že to nejsem já, braň se. Musím zjistit, kde Voldemort je. Nevím, jako dlouho to bude trvat.“

Vineetovi oči byly vyděšené, ale přikývl a rychlým pohledem zkontroloval okolí dřív, než hůlku vytáhl.

Harry zavřel oči. Postava na podlaze v potemnělé místnosti se nehýbala, potřeboval svou veškerou vůli na to, aby potlačil bolest z toho pohledu, spojení by mohl ztratit. Snažil se tu bolest změnit na hněv a hladovou touhu po pomstě, která mu přinesla snad nejčistší vizi, jakou kdy měl. Jeho druhé já se otočilo a nevšímavě odešlo od zkroucené postavy.

„Možná byste si měl odpočinout, pane,“ říkal právě Malfoy.

„Jsem v pořádku,“ ozvalo se otráveně z Harryho rtů, ale přesto usedl na nedalekou židli a unaveně se opřel. Zhroucená postava na podlaze se stále nepohnula.

Drž se, nabádal Harry sám sebe. Nevzdávej to. Tohle je jediná šance.

Malfoy klesl na jedno koleno vedle Harryho židle. „Přejete si něco, pane?“

„Čaj,“ řekl Voldemort. „Kde je to mladé děvče s čajem?“

Do jeho zorného pole vstoupila Bellatrix. „Chcete, abych vám přinesla čaj, můj pane?“ zeptala se a znělo to, že je ochotná udělat cokoliv.

Harry se zaměřil na čistou nenávist, kterou k ní cítil. Nevěděl, jestli to bylo tím, nebo to byl Voldemortův názor, ale řekl: „Jsi už stará čarodějka, Bello. Určitě jsem neměl na mysli tebe.“ Její výraz byl naprosto zděšený. „Kde je ta hezká holka?“

Malfoy rychle couvl. Harry chtěl Voldemorta donutit, aby se podíval na Snapea, a mohl tak lépe posoudit jeho stav. Ale nebylo to nutné, Snape se pohnul a upoutal tím pozornost Harryho hostitele. Harry mu pozdvihl ruku s hůlkou. Toužil Snapea požádat, aby mu jí vytrhl. Snape s velkým úsilím zdvihl hlavu a otevřel své bolestí naplněné oči. Vzdorovitě se zúžily, když našly Voldemorta a to Harrymu značně zvedlo náladu.

Malfoy se vrátil, spěchal způsobem dobře vycvičeného sluhy. „Čaj bude za chvíli, pane.“ Sledoval, na co Voldemort míří hůlkou. „Ach, náš zrádce se probral,“ ušklíbl se zlostně. Snapeovy oči se dál mračily na Voldemorta. „Pošleme zprávu chlapci-hrdinovi a nalákáme ho do pasti?“ zeptal se Malfoy.

Když Voldemort neodpověděl, Malfoy blahosklonně pokračoval: „Je to jen návrh, pane. Prostě jsem předpokládal, že byste si přál zničit svou bývalou Nemesis.“ Se sadistickým úsměvem ukázal na Snapea. „Máme tu perfektní návnadu.“ Obrátil se ke Snapeovi a posměšně se zeptal: „Nebo jsi na to nepomyslel, když se tak bez boje vzdal?“

„Nemohl jsem bojovat,“ řekl Snape tak chraplavě, že si Harry přál, aby raději nepromluvil.

Malfoy přešel místností a sklonil se k němu. „Protože jsi slaboch,“ řekl a vyslal na něj Crucio. Harry se snažil zavřít oči, ale nemohl. Snažil se donutit Voldemorta zařvat Stop! ale nešlo to. Jeho vize se zkroutila a viděl teď Snapea z mnohem nižšího místa a podivně zkresleně. Naginiho očima, uvědomil si a rychle se snažil vycouvat, ale už jím byl polapen.

Harry na svém těle cítil siný vítr a slunce Falmouthu. Snažil se to použít jako kotvu, alespoň částečně. Minule Voldemort Naginiho použil, aby ho dostal, vzpomněl si a zatím udržel paniku v pozadí. Slunce konejšivě hřálo, Vineet trpělivě čekal. Pokud by Harry otevřel oči, aniž by se od něj osvobodil, všichni by byli v nebezpečí, kdyby jeho kolega s útokem neuspěl. Ta myšlenka Harrymu pomohla, aby se uvolnil a cítil, že Naginiho sevření povolilo.

„Potter,“ protáhl Voldemort hlubokým hlasem.

„Ano, pane. Dostaneme ho,“ řekl Malfoy s laskavou jistotou, jako by byl Voldemort malé dítě.

Snape zvedl hlavu. „On tě zničí,“ řekl s tak obrovskou důvěrou, až některé Harryho verze polkly.

Voldemort neodpověděl, znovu Harryho přitáhl a snažil se ho svázat s Naginim. Harry bojoval, ale panika jen posílila jeho nepřítele, tak se zastavil a čekal na lepší příležitost k úniku. On i Voldemort se dívali na Snapea, který se pomalu posadil. Vypadalo to, že tím vyčerpal veškerou svou sílu.

Snape se musel i tak opírat rukama o podlahu, ale jeho oči zůstaly vzdorné. „On tě zničí… Stejně jako minule,“ zopakoval. „Nebo si na to nevzpomínáš…?“ zeptal se jízlivě.

„…Zlatoslave.“ Přidal Snape, jako by si to jméno vychutnával.

Harrymu se podařilo uvolnit, když Voldemortova mysl ztuhla. Jeho vlastní myšlenky ale vířily šílenou rychlostí, měl strach, že Snape ztratil rozum, ale pokud ano, proč na to Voldemort nezareagoval? Napadlo ho, jestli Snape náhodou nepoznal, že tam je a že potřebuje pomoc. V tom případě by mu mohl říct, kde je. Teď by se dokázal vrátit do své mysli, ale nemohl před zjištěním, kde Snapea vězní. Balancoval teď na okraji temné místnosti, do které jeho očními víčky pronikalo sluneční světlo.

Harry znechuceně zavrčel a slyšel, že v tu samou chvíli zavrčel i Voldemort. „Kde to jsme?“ zeptal se, doufal, že Voldemort se zeptá taky, ale to zavrčení musela být náhoda, protože Voldemort mlčel, ale zato Vineet nejistě odpověděl: „Ve Falmouthu. Teda jestli se ptáš mě.“

Postavy v místnosti se přesunuly a následoval naléhavý šepot. Nečekaně se přiblížil někdo v květinovém, oranžovém kimonu. Zarachotily čajové šálky a Harry viděl, jak Pansy Parkinsonová rozechvěle pokládá na stůl podnos. Za touto jasnou a zřetelnou vizí stál v šeru, na druhé straně místnosti velmi zamyšlený Draco Malfoy a sledoval každý Pansyin pohyb. Vypadal stejně zmučeně jako Snape.

Harry uzavřel svou mysl vší silou, kterou dokázal shromáždit. Otevřel oči do slunného dne v zátoce plné šedé vody a s loděmi na obzoru. „Vím, kde jsou.“

Vineet sklonil hůlku. Harry se sehnul pro svůj plášť. Opatrně z něj vymotával svého mazlíčka a snažil se utřídit si myšlenky, aby zjistil, že jsou skutečně jeho vlastní. Pokud držel své myšlenky soustředěné a utříděné, Kali s ním nebojovala. „Lockhart,“ zamumlal. „Co s tím má co do činění Lockhart?“ Kali mu zalezla do kapsy, jako by jí slunce vadilo.

„Máš nějaký plán?“ zeptal se Vineet váhavě.

Harry sáhl do kapsy a pohladil teplý kožíšek, který se tam vrtěl. Proti jeho ruce vyrazila kožovitá křídla. „Ano, ale nebude se ti to líbit.“

Vineet natáhl ruku, když Harry napřáhl tu svou, aby ho uchopil. Přemístili se do neobydlené oblasti obklopené tmavými lesy. Přemístil se přesně podle Snapeových instrukcí, které mu než sem šel minule.

Vineet byl překvapený, ale nepromluvil, čekal na pokyny. Harry se zaměřil na centrum svých myšlenek, o kterých věděl, že jsou čisté a vytáhl z kapsy svého mazlíčka a hladil ho. „Jsme na Malfoy manor. Když se dostaneme dovnitř… Voldemort je můj. Jinak si můžeš vybrat, koho chceš.“

Vineet s malou úklonou přikývl.

Harry si pečlivě prohlížel Kali. „Musíme se dostat přes ochrany a dovnitř do domu.“

„Tak to bychom tedy měli jít blíž,“ navrhl Vineet. Harry mu pokynul, aby šel první.

Došli ke štěrkem vysypané cestičce, když se mezi stromy objevily vysoké šedé komíny. Vineet zvedl ruku, bylo to znamení, aby zůstali stát. „Je přímo před námi.“

Harry se sklonil k vypelichanému tělíčku ve své ruce a nosem se o chvějícího se tvorečka otřel. Kdyby se s ní mohl spojit tak, jako s Naginim, bylo by to jednodušší. Snažil se představit si, jaké by to bylo vidět jejíma očima. Na okamžik se mu to podařilo, ale její mysl se třepotala stejně, jako její křídla. Bylo to namáhavé, a měli na to málo času.

„Vím, že po tobě toho chci moc,“ řekl Harry svému mazlíčkovi. „Ale musím ti to udělat. Jdi k němu, a pokud se tam dostaneš, chovej se jako obvykle.“ Nemohl si pomoct, ale usmál se při vzpomínce na její přirozenou divokost, kterou v minulosti dávala najevo. „Můžeš pro ni otevřít bránu až do domu?“ zeptal se Vineeta.

Vineet o tom uvažoval. „Můžu to zkusit, ale je tam mnoho vrstev.“ Zvedl ruku, jako když se mim pokouší nahmatat neviditelnou zeď.

Harry znovu zvířátko pohladil. „Spoléhám na tebe, Kali. Je to velmi důležité.“

Vineet nenechal ruku klesnout, ale trochu se přihrbil a zadíval se na Harryho. „Jak se to tvoje zvíře jmenuje?“

Harry zamrkal, pomyslel si, že na tohle opravdu není čas. „Kali,“ řekl.

Vineet na něj zíral. Vypadal, jako by se přeměnil do někoho jiného, z trpělivého a poslušného na znepokojeného a rozhodného, třebaže úplně ztratil řeč.

Kali zavětřila a roztáhla křídla. Harry cítil její touhu letět a těch pár klidných vteřin mu dalo příležitost se s ní spojit a tak nechal Vineeta, aby se s tím vypořádal, aniž by poukazoval na to, že musí pospíchat.

„Víš, kdo to je?“ zeptal se Vineet.

Harry zapátral v paměti. „Ehm, bohyně něčeho… zkázy… Hermiona ji tak pojmenovala,“ prozradil defenzívně.

„Vytváří světy a pak je požírá. Znovu a znovu. Tohle je vlastně její doba.“

„Taky mi to tak připadá,“ řekl Harry, přemýšlel o tom, jak unavený je z toho, že se jistý temný čaroděj neustále vrací. „Jak se z toho dostaneme?“ zeptal se, opravdu to chtěl vědět.

„Když svět nadobro skončí, už nebude obnoven. Toto je poslední věk.“

V listí stromů zašuměl vítr. „Dobře,“ řekl Harry. „Průchod?“ zeptal se důrazně, ale také trochu ostýchavě, protože od tohohle muže opravdu potřeboval pomoc, ale nějak se vzdálili od tématu, třebaže pro Vineeta to bylo asi důležité.

Vineet vypadal jako by byl smířený se svým osudem. Zvedl ruku a znovu zavřel oči. Když je otevřel, řekl: „Nedokážu se dostat přes všechny. Ale průchod přes ty první je otevřený. Musí letět co nejvíc rovně.“

Harry přišel blíž a postrčil Kali skrz první průchod, tedy tam, kde předpokládal, že je, tam, kam mířila Vineeteova ruka. Chvíli se vznášela a pak se pokusila vrátit, ale Harry jí ve své mysli donutil letět dál. Když prolétala dalším průchodem, rukama mu projelo brnění, jako by sáhl na elektrické vedení. Kdyby tam nebylo tolik mrtvých ptáků, možná by si bariéry ani nevšiml. Rovně, leť rovně, přemlouval jí Harry ve své mysli, když se naklonila vlevo, po větru.

Štěrk se mu zaryl do kolen, když padl k zemi. Kali narazila do vztyčené bariéry plnou silou. Cítil zmatek v její mysli, když padala. Předklonil se, rukama si chránil hlavu a všechno ostatní zablokoval. Natáhl ruku a cítil, jak vrávorá. Zem kolem sebe viděl jejíma očima. Přinutil ji otřepat se, přesunout váhu a roztáhnout zadní nohy, aby získala lepší stabilitu, podobně, jako to dělával ve své nemotorné zvěromágské podobě. Zaškrábala drápky o zem a znovu odstartovala, zoufale mávala křídly.

S jeho pomocí si vedla mnohem lépe, ačkoliv to byla pravděpodobně jeho síla, která byla za to zlepšení zodpovědná. Přiměl ji otočit se k domu a letět rychleji, dodával jí zvláštní energii, aby to mohla udělat. Hlavní vchod byl chráněn jiskřivým energetickým kouzlem. Znovu zatočila, vedená Harrym. Malé dveře do kuchyně, které používali jen domácí skřítci, byly pootevřené, zevnitř sálalo teplo. Kali se zaměřila přímo na ně.

Domácí skřítky vyděsila, ale okamžitě zareagovali. Spousta se jich přikrčila, ale jeden zamával koštětem, které měl v ruce. Harry si přál, aby jeho mazlíček uměl chrlit plameny, takhle se ale musel spokojit s uhýbáním. Výkyvné dveře na druhé straně místnosti byly zavřené. Přistál na nich a drápy se pevně zachytil jejich dřeva. Dveře se zhouply. Před ním se objevila dlouhá, jasně osvětlená hala s okázalým schodištěm na jednom konci. Harry nechal Kali vzlétnout nahoru a usadit se na zábradlí, aby si odpočinula. Těžce dýchala. Harry jí uklidňoval a poslouchal jejíma ušima. Zprava žádné zvuky slyšet nebylo, ale vlevo se něco ozývalo. Nechal jí ještě chvíli vydýchat a pak na ní naléhal, aby znovu vzlétla. Pomalu letěla chodbou a pak prudce zatočila do místnosti na konci, do potemnělého pokoje, který očima chimérky vypadal mnohem delší. Na podlaze uprostřed nejvzdálenějšího koberce seděl Snape, shrbený a s hlavou skloněnou.

Vlna emocí z toho úspěchu vedla k tomu, že Kali zakřičela, všichni v místnosti se ohlédli. Cítil, že se zaměřila na Snapea a tak ji uvolnil. Její reakce byly lepší, než ty jeho, když po ní někdo mrskl kouzlem, jak prolétala mezi lidmi. Lehce se vyhnula a snesla se níž, drápky se zachytila na Snapeově hrudníku stejně, jako předtím na dveřích.

„Co to je?“ zeptal se Macnair, když celá místnost vybuchla výkřiky.

Snapeovy reakce byly zpomalené, ale dokázal vnímat, že na něj Harryho mazlíček nezaútočil, když se zběsile zachytil jeho hábitu. Znovu vykřikla, tentokrát žalostně. Omotal ji rukama v surové touze chránit ji před vším, co mohlo přijít. Všichni kolem na něj mířili hůlkami.

Harry se zhroutil. Rukama i čelem dopadl na štěrk, snažil se vytěsnit bolest, která jako by mu vystřelovala ze středu lebky.

„Harry?“ volal na něj Vineet vyděšeně.

Harry přinutil svou mysl, aby se uzavřela, už podruhé tohoto dne. Nezdálo se, že by to praxí bylo jednodušší. „Nevím, co se stalo. Ale našla ho.“ Jako opilý se zvedl na kolena a pak se pomalu a vrávoravě postavil. Vytřepal si štěrk z vlasů a pokoušel se vzpamatovat. Třásly se mu ruce a tak je pevně sevřel, zatímco se snažil rozřešit, proč Kali tak naříkala, když ji žádné kouzlo nezasáhlo.

Narovnal se a přimhouřenýma očima se zadíval do korun stromů. Teď si přál vidět panství. Ale dříve ho už viděl a to co věděl, by mělo stačit. Potřeboval hněv, svůj vlastní, opravdu jen svůj vlastní horký sžíravý hněv, a to vyžadovalo trochu úsilí.

Snape sklonil hlavu k chvějícímu se tvorečkovi, který se snažil vymotat z jeho hábitu. Hladil ji a pokoušel se jí uklidnit. Jeho bolest jí ale dělala bezútěšně zoufalou. Bolest, jak Malfoy sliboval, pokračovala ještě dlouho potom, co byly kletby ukončeny, teď měl pocit, jako by nikdy neměla skončit. Chimérčina zřejmá starost o jeho osud mu nepatrně zvedla náladu. Kupodivu ho začalo zajímat, jestli by mu Brumbál dovolil mít zvířátko, jako je ona, když byl ještě studentem. Bylo to docela hezké zvířátko. V tomhle pokoji plném smrtijedů si představoval, jaké by to bylo, kdyby místo své malé černé sovy, cestoval vlakem s tímhle tvorečkem.

Malfoy přistoupil blíž, oči měl podezíravé. „To… to je Potterův mazlíček. Ten, který patřil mému synovi,“ řekl a připomněl tím Snapeovi minulost. „Pane, on přichází,“ oznámil Malfoy.

Snape na něj zíral a přemýšlel, proč ho také nenapadlo, že Harry musí být blízko, když tu je Kali. Ale alespoň to znamenalo, že už to brzy skončí. Sebral všechny své síly a pevněji k sobě Kali přitiskl. Voldemort brzy znovu zemře a on to chtěl vidět.

Malfoy už na kohosi mával, aby přichystali past. Pak se rozhlédl, jako by mu někdo scházel. Uvědomil si svůj rozrušený výraz a vysvětloval, „To je mazlíček Harryho Pottera,“ nezměněnému výrazu na Lockhartově tváři.

„Přitáhl jsem ho sem,“ řekl Voldemort. „Potřebuju ho.“

„To je teda zvláštní pozvánka,“ zamumlal Malfoy, otočil se na jednu stranu, pak zase na druhou, jako by si nebyl jistý co udělat, ke Snapeově úlevě ignoroval řeči svého Pána.

„Pokusí se přijít sem,“ přistoupil Macnair blíž. „Všichni bychom tu měli zůstat.“

„Nemůže se přemístit dovnitř. Hlídejte dveře.“ Malfoy ukázal na řadu francouzských dveří zakrytých závěsy, které vedly na terasu v prvním patře.

Smrtijedi zaujali pozice a místnost ztichla.

Byl to Snape, kdo první zaslechl ten zvuk. Malfoy ho zřejmě zaslechl také a zadíval se na oheň, který pohasínal.

„Ne,“ zašeptal s hrůzou Snape. Změřil si vzdálenost od zdi ke středu koberce a rozhodl se, že by měl zaujmout lepší pozici. „Harry, to ne,“ šeptal, nestaral se o to, že všichni vidí jeho strach.

Zvuk drápů škrábajících do kovu se ozval znovu, tentokrát hlasitěji. „Co to dělá?“ ptal se Malfoy, zvedl hůlku a namířil jí Snapeovi mezi oči. Pak obhlédl celou místnost, hledal cíl.

Tentokrát se ozval zvuk, jako by po podlaze cupitaly malé nožky. „Otevřel bránu pekel,“ řekl Snape.

Malfoy máchl hůlkou. „Už jsi zešílel, jak vidím,“ zavtipkoval s úsměvem, odkráčel k Voldemortovi a sehnul se k němu.

Kali zasyčela, ten zvuk projel celým jejím malým tělíčkem. Snape jí pustil. „Harry se bez tebe dál nedostane,“ zašeptal. Jeho vlastní utrpení vybledlo před bezprostředně hrozícími událostmi a předpeklím, které se kolem něj zvedalo. Když poprvé zahlédl Brumbála, jak se před ním vznáší, jeho racionální mysl hledala v minulosti únik od chaosu a bolesti. Brumbálovy výrazné modré oči laskavě shlíželi na studenty čekající ve Velké síni, až je Moudrý klobouk pošle do správné koleje. Snape si s ledovým sevřením srdce uvědomil, že jeho první reakcí na ten pohled byl strach.

Když se brána otevřela, překvapilo to i Snapea, který se přikrčil a rukama si chránil hlavu. Lesklá, tmavá těla vylézala ze spár mezi podlahou a stěnou, jako živoucí lavina. Kali zaječela a skřípala zuby. K jejímu křiku se připojil další. Malfoy skočil před svého Pána, aby ho chránil, ale ostatní osoby v místnosti byly rychle přemoženy a strženy k zemi.

Harry se rozeběhl, po každé páté bariéře se museli zastavit a spolupracovat na zrušení té další, nebo musel Vineet otevřít další průchod. Harry mířil ke dveřím do kuchyně. Uvnitř ho zasáhlo kouzlo jednoho z domácích skřítků. Napřáhl hůlku, aby mu to oplatil, ale hůlka mu vypadla z ruky a mířila ke škodolibě se šklebícímu skřítkovi. Vineet se pohyboval tak rychle, že Harry polovinu jeho pohybů nepostřehl. Skřítek se dal na útěk mezi měděné pánve a hrnce. Vineet zvedl hůlku a váhavě jí Harrymu podával.

„Ta není tvoje.“

„Ne, je Hermionina, jdeme.“

Vineet zase vypadal smířený s temným osudem, vypadalo to, že se vzdal. Harry se protáhl kolem něj, slabě zavrtěl hlavou a zamířil k velkému schodišti. Na vrcholku překvapením zakopl. Ležel tem černý potrhaný hábit. Mramorovou podlahu pokrývala krev. Tvor se žlutýma očima okusoval krvavý lem rukávu. Zaútočil na Harryho, který couvl a snažil se shromáždit svou sílu. Vineet zůstal ztuhle stát s jednou nohou nakročenou k poslednímu kroku.

Harry věřil, že ty tvory poslal pryč, i když je pořád jakoby z velké dálky cítil. Vrčící kreatura se vrhla na jeho nohu. Harry na ní zavrčel také, vyzařovalo z něj sebevědomí, a vyrazil k útoku, zvedl ruku, dlaní vpřed. Zvíře se panicky zakymácelo, pomocí chapadla a dvou drápů se rozeběhlo pryč. Harry zvedl hlavu a chtěl odejít, ale další tvor se blížil podél zdi. Kreatury prolnuly bílým mramorem a zmizely.

Vineet byl teď o hodně pomalejší, ale na konci chodby Harryho dohnal, také tam ležel prázdný a roztrhaný hábit. Jen mezi dveřmi stála ohlodaná noha, napůl zabořená do podlahy, jako by se do ní zabořila těsně předtím, než se brána do temného světa uzavřela. Harry se po svém kolegovi neohlédl, mířil vpřed.

Hůlku měl zvednutou, byl to jediný způsob, jak se bránit útoku, který přišel z druhého konce místnosti. Blízko ohniště stál Malfoy, tělem někoho kryl. Ze šrámu na tváři mu tekla krev. Harry, navzdory tomu, že to chtěl udělat, nemohl odtrhnout oči od svých nepřátel, aby zkontroloval stav svého opatrovníka. Kaliino zasyčení mu prozradilo, že přinejmenším ona je v pořádku. Pomalu kráčel vpřed, postavu na podlaze se snažil zachytit koutkem oka. Malfoy vyslal další kletbu, kterou Harry vykryl. Hermionina hůlka byla na obranu skoro stejně dobrá, jako jeho vlastní, ale Harry nepochyboval, že při útoku by tomu bylo jinak.

„Chraň Severuse,“ zašeptal Harry, když za svým ramenem vycítil svého kamaráda. Vineet se poslušně přesunul.

Harry vypálil útočnou kletbu skrz štít. Měla jen poloviční výkon a byla snadno vykryta. Napadlo ho, že by měl myslet jako Hermiona, aby hůlka fungovala správně. Cítil z ní lehkost a pružnost, když s ní máchl. Znovu uslyšel Ollivanderův hlas, když popisoval hůlku jeho matky: svižná, pěkná hůlka pro kouzelnickou práci. S jasnou představou kouzla ve své mysli vyslal čmeláčí kouzlo. Z hůlky vystřelil obří roj a zformovaný do tvaru šipky obalil Malfoyovu hůlku, třebaže ten se ho snažil odmávnout pryč. Roj byl tak velký, že obalil i jeho ruku, která teď vypadala jako Hagridova. Zamával rukou obalenou včelami a se zaklením jich hodně setřásl, padaly na zem jako kroupy a o chvilinku později se už uprostřed roje objevila hůlka. Harry kolem něj vyčaroval vězeňský box a pak se postavil čelem k muži, který se schovával v jeho stínu.

„Voldemort,“ pronesl posměšně. „Opravdu?“

Červené oči se zúžily a Harry se musel hodně držet, aby si nepoškrábal jizvu. Divil se, proč ho jen svědí, místo aby hořela, a doufal, že to znamená, že tahle verze jeho Nemesis je příliš slabá na to, aby tomu bylo jinak. Ale na druhou stranu tušil, že to jinak je… že je to tím, že jsou si až příliš podobní, tak, jak se domníval Ron.

Vineet zvedl Snapea z podlahy a dovedl ho ke zdi, kde ho zaštítil svým tělem. Harryho to dojalo. To ho odpoutalo od Voldemortovy mysli, která ho bez jakéhokoliv upozornění začala do sebe vtahovat.

„Ty jsi poslední kousek, Harry,“ řekl Lockhartův obličej.

„Nemůžeš mě mít,“ tvrdil Harry a vyslal proti němu zmrazovací kletbu.

Voldemort vyslal vlastní kouzlo, ale kletbu nezrušil, jak se dalo čekat. Led mu vyběhl po paži a on ho musel ve spršce střepů odstranit. Ostré červené oči se zabodly do Harryho. „Nemáš svou hůlku.“

„Ne. Nemám,“ odpověděl Harry mile. I do jeho paže uhodil mráz, ale nevšímal si toho. Postavil štít, když na něj zamířilo Voldemortovo útočné kouzlo a vyslal své, zaměřené na jeho hůlku tak, aby nedopadlo přímo na něj. To se Hermionině hůlce líbilo. Kouzlo vyšlo lehce, nemusel se na něj usilovně koncentrovat. Ale nebylo to to, co by udělal on, musel bojovat s vlastními instinkty. „Jsi si jistý, že jsi Voldemort?“ posmíval se mu Harry, zatímco ten musel čelit jeho otravnému kouzlu. „Vypadáš jako Zlatoslav Lockhart.“

Voldemort zaváhal méně, než Harry doufal. Vrhl další kletbu, jen to vypadalo, že je vzteklejší. Harry musel pod silou kouzla couvnout. Počítal s tím, že ho rozptýlí, ale teď musel rychle vymyslet něco jiného.

„Pochybuješ o tom, kdo jsem?“ zeptal se Voldemort hlasem, který nebyl jeho. V příštím okamžiku se svět zkroutil a Harry klopýtl. Něco studeného prošlo jeho kůží a jeho cíl byl náhle na druhé straně místnosti. „Ty, který jsi mou součástí, pochybuješ o tom, kdo jsem?“

Harry se narovnal a pozvedl hůlku. Kali na něj zasyčela. Viděl podivně zmateně, ale pořád ještě by dokázal zamířit, kdyby se opravdu snažil. Zaútočil dalším zmrazovacím kouzlem, ale to strávil oheň. „Myslím, že mohu být tvou součástí, ale ty nejsi mou,“ zavrčel. Násilný vpád do jeho mysli mu umožnil najít Voldemortovu siluetu, Kaliin překvapující štít mu dovolil, aby ji ve své mysli našel. Narovnal se, vyhledal myšlenky na lásku a starost o své přátele a naplnil jimi celou svou mysl.

Voldemort zvedl bradu. „Už jsi zašel příliš daleko, Harry. Už nejsi tím čistým dítětem, jakým jsi býval. Teď jsi dospělý a příliš dlouho jsi byl ponořený v temnotě, než abys teď proti mně mohl pozvednout meč světla.“ Voldemortův hlas odezněl a usmál se Lockhartovým úsměvem, která bizardně kontrastoval s rudýma očima. „Cítím v tobě zbytky mých vzpomínek. Máš je… a další dovednosti, které chci.“ Zlomyslně se usmál a natáhl k němu ruku. Byla to mladá ruka, dobře udržovaná. „A velmi brzy dostanu zpátky to, co je moje…“

„Ne!“ vykřikl Harry a nutil strach a svůj srdeční rytmus, aby se uklidnily. Narovnal svou hůlku. Už dokázal ignorovat Naginiho zkreslený pohled na celé události. „Jsem silnější než ty, ty parchante,“ tvrdil a věřil tomu plnou silou svého bušícího srdce. Použil svůj vlastní hněv, který nechal odpočívat příliš dlouho ze strachu, že by tím ztratil sám sebe a vrhl po Voldemortovi řetězec kouzel. Byly to ta, která nacvičovali při výcviku téměř každý den, a nevyžadovala tudíž jeho plné soustředění. „Jsem tu jen kvůli jediné věci,“ vrčel Harry, s každým kouzlem, které udeřilo do jeho protivníka, dostal ránu i on. S každým dalším musel vzdorovat touze uhnout, když se k němu kruhem vracelo.

Crucio, které do něj narazilo, ho srazilo na kolena, ale útok byl okamžitě zastaven a Harry byl náhle volný, stejně tak, jako jeho mysl. Vyskočil zpátky na nohy. „Nedá se to vydržet, co?“ posmíval se. Voldemort, skloněný bolestí ze své vlastní kletby, pozdvihl hůlku a zle se na něj podíval. „Jen do toho,“ pobízel ho Harry a nepatrně snížil tu svou. „Taky dostaneš ránu.“

Voldemort zaváhal, zřejmě si nechtěl znovu způsobit bolest. Harry toho využil a švihl po něm bičovou kletbou. Udeřila ho do prsou takovou silou, až musel zadržet dech, Lockhart to musel cítit dvojnásobně. Harry vykročil, zasáhl bezmocnou postavu slabým trhacím prokletím, které ho také zkroutilo. Rychle se znovu narovnal a agresivně pokračoval vpřed.

„Jsi ubožák,“ řekl, když k němu došel. Zlobil se při představě, že tento pouhý stín způsobil tolik rozkladu a tak hrozně zranil jeho přátele a rodinu. Voldemortova hůlka na něj opět zamířila, ale srazil ji kouzlem, které odhodilo i křišťálovou kouli ležící na stolku vedle. Křišťál narazil do dřevěného obložení, které prasklo, dopadl na zem a rozbil se. Voldemort se popadl za poraněnou ruku a zkroutil se, teď vypadal mnohem víc jako Zlatoslav Lockhart.

Harry zvedl Voldemortovu hůlku, zaměřil se jen na jádro sebe sama, snažil se ignorovat bolest, která se šířila jeho vlastní rukou, jako by jí projížděl horký šíp. Stál nad svým nepřítelem, Hermioninu hůlku si přendal do levé, nezraněné ruky, a namířil na Lockhartovu hruď, která se rychle zvedala a klesala.

„Je s tebou příliš problémů,“ řekl rozzlobeně. Červené oči se otevřely a podívaly se na něj. Něco mu opět zaútočilo na mysl. „Nemůžeš mě mít,“ řekl Harry. Na okamžik se kousl do rtu. „A tohle je naposledy, co kvůli tvému návratu trpím,“ přísahal. Následovala pauza, během které se oběma uklidňoval dech. Harry se zlobil, nemyslel na to, že hněv dává Voldemortovi příležitost dostat se do něj. Snažil se omluvit to, že zabije čaroděje, který tu před ním bezmocně leží. Nevypadalo to, že najde způsob, jak to udělat, aniž by ztratil sám sebe. Nedokázal v sobě najít láskou naplněnou Zakázanou kletbu. Voldemort měl pravdu: už nebyl dítětem. Nic v něm už nebylo tak čistě jednoduché a tím, že způsobí smrt, vydá sám sebe temnotě.

Voldemortovy zorničky se zúžily, naklonil hlavu. Stále se snažil Harryho ovládnout. „To nebude fungovat,“ ujistil ho Harry. Kouzlem svázal Lockhartovy nohy, ale stále nevěděl, jak dál. Vyplašeně uvažoval, kolik temných úponků by se na něm živilo, kdyby Voldemorta zavraždil. Těžký pach krve zvedající se z potrhaných černých hábitů všude kolem mu také nepříjemně připomněla, kolik smrtí už způsobil.

Byl slyšet jen zvuk větru ve větvích stromů za oknem. Až Vineet ticho přerušil. „Na co čekáš?“

„Nechci, aby se zase vrátil,“ řekl Harry, nepřipadal si už tak sebejistý, jako před několika vteřinami. Co by udělal Brumbál? přemítal. Minule to nechal na něm, až na neurčitou radu, jak postupovat. Výbuch zlosti nad tím pomyšlením způsobil ostrou bolest ve Voldemortově zlomené ruce a ta projela i tou Harryho. „Jsou horší věci, než smrt, Tome,“ citoval Brumbála a doufal, že tím, že to řekne, tomuto záhadnému prohlášení porozumí.

Lockhartovýma červenýma očima cosi problesklo. Harryho vlastní oči se rozšířily, když se před ním poznání rozvinulo jako květ. Voldemort se bál smrti, to byl důvod, proč svou duši tolikrát rozštěpil. Smrt čekala. „Jo, horší než smrt,“ vydechl Harry a cítil vzrušení a mdlou závrať z vědomí, že teď je mu to jasné. Cítil sílu k tomu, aby protlačil Crux Horidus skrz svou paži a hůlku, která byla dvojčetem té jeho. To, co měl udělat, bylo to tak jednoduché, že se málem rozesmál.

„Když tě nezabiju, nemůžeš povstat z mrtvých,“ řekl, na obličeji se mu objevil napjatý úsměv. Voldemortovy oči zatěkaly. „Ach, myslíš si, že víc než z čehokoliv jiného máš strach ze smrti,“ dodal Harry, jako by dokázal zachytit myšlenkové pochody za jeho podivnýma očima. „Ale to není tak docela pravda.“

Harry sklonil hůlku dolů a pomalu s ní kroužil, tak, jak ho podvědomí nabádalo. Tíha smrti a pach krve, ještě vlhké a lesklé, se shromažďovaly kolem jeho kouzla. Lockhart se snažil uhnout, ale Harry mu nohou přimáčkl ruku k zemi, dával pozor, aby se nerozptýlil nečekanou bolestí. Lockhart byl teď jen nádobou, jako ty ostatní, do které někdo lil energii, a ta se ještě pevně neusadila. Protékala snadno, jak jí kouzlo táhlo sebou. Na hůlce, kterou Harry držel, se objevily bílé jiskry. Couvl, jen ještě opsal rukou kruh, aby udržel kouzlo aktivní; nechtěl odstranit všechno, co bylo přidané, to by ho vrátilo na začátek. Místo toho, stejně jako zkušená přadlena, vytáhl jen to vlákno, které potřeboval. Objevila se praskající koule modro-bílé energie. Harry odtáhl hůlku a držel ji rovně, dokud všechny jiskry nezmizely. Kluzká tíha smrti ve vzduchu vybledla, přiblížila se k energetické vlně a pevně se s ní propletla.

Harry na okamžik zavřel oči. Srdce mu bušilo v uších. Trhnutím otevřel průchod do temného světa, hůlkou tam vhodil zářící kouli a opět ho s bouchnutím uzavřel. Nikdo se ani nepohnul. Harry napůl očekával nějaký výbuch, ale žádný zvuk se neozval, ani světlo nezablikalo, jen to, které přicházelo francouzskými dveřmi skrze potrhané závěsy.

Harry otevřel oči, Nagini na něj od krbu bez mrknutí zíral s hlavou opřenou o okraj koše, ve kterém byl stočený. Harry si nebyl jistý, co s ním má dělat, o nic víc, než co má dělat sám se sebou. Obrátil se ke svému kamarádovi, který stále hlídal Snapea. Znepokojilo ho, že Snape klesl na kolena a těžce se opírá o stěnu. Harry odhodil Voldemortovu hůlku na zem a přistoupil ke svému adoptivnímu otci, byl rád, že je živý, že pro něj přišel včas.

Snape k němu zvedl hlavu. V jeho očích byla stejná bolest, kterou v nich Harry viděl, když se díval Voldemortovýma očima. Vineet přešel k Voldemortovi, aby teď zase pohlídal jeho. „To nemusíš,“ řekl mu Harry.

„Věděl jsem, že přijdeš,“ řekl Snape značně rozkolísaným hlasem.

Harry mu sundal Kali z ramena a druhou rukou si ho k sobě přitiskl. „Samozřejmě, že jsem přišel,“ řekl jemně. Cítil, jak se mu točí hlava, ale také se mu ulevilo, že uspěli. „Stejně jsem se toho bastarda musel zbavit,“ dodal a snažil se tak najít tolik potřebnou sebejistotu. Cítil se rozpolcený, teď když byl kolem klid.

Pevněji stiskl Snapeovo rameno. „Jsi v pořádku?“ zeptal se, myslel si, že Snape vůbec nevypadá dobře, ve skutečnosti cítil, jako by ho odpuzoval. Ve druhé ruce se Harrymu třepetala Kali.

„Brumbál by mi nedovolil být tak familiární,“ řekl Snape a sáhl po Kali.

„Cože?“ zeptal se Harry. Přikrčil se, a aniž by Snapea pustil, pokusil se mu podívat do očí, aby to podivné prohlášení pochopil.

Snape se díval na Kali, která sebou zmítala, jako by měla potíže s Harryho rukou. „Je hodně jako Fawkes,“ řekl a znělo to velmi vzdáleně

Harrymu ztuhla krev v žilách. Snapea mučili příliš dlouho a vypadalo to, že ztrácí kontakt s realitou.

„Vishnu,“ řekl Harry vyplašeně a narovnal se. „Mohl by ses postarat o…“ Gestem ukázal na blonďatou postavu na podlaze, jejíž zamlžené rudé oči na něj zíraly.

„Chceš, abych se postaral o Voldemorta…,“ začal Vineet váhavě, zjevně překvapený.

Harry se zamračil, věděl, že je to těžké břemeno. „Myslím, že bych měl… měl bych být tím, kdo to vysvětlí.“ Ukázal na Snapea. „Severus potřebuje léčitele. Můžeš ho vzít k Mungovi?“

Vineet rychle přiskočil a přenesl Snapeovu váhu na sebe, aby ho Harry mohl pustit. „Dohlédni na to, aby se dostal k bystrozorskému léčiteli Shankwellovi, ano?“ Harry vroucně doufal, že tento léčitel mu dokáže pomoct.

Vineet přikývl. „Jasně, pamatuju si ho.“ Pomohl Snapeovi na nohy, skoro ho nesl. Podíval se na Harryho prudkým, skoro káravým pohledem.

Harrymu se to nelíbilo. „Co se děje?“

Vineet zaváhal. „Zavolal jsi rakshasasy.“

„Říkal jsem, že se ti nebude líbit, co chci udělat,“ poznamenal Harry klidně. Cítil se každým momentem více sám sebou, bavil se svými nově objevenými schopnostmi.

Vineet na něj ještě chvíli zíral než kolem sebe a Snapea nakreslil pomalý kruh žlutého světla. Pak položil ruku na zeď a zavřel oči. S hlasitým pop! se přemístili.

Harry zůstal stát v tiché místnosti a zíral na vězeňský box s Malfoyem, kouzelníkem, který přivedl jeho opatrovníka do stavu mírné nepříčetnosti. Kopl do něj, až se krabice převrátila. Lockhartovy červené, ale už nezářící oči, ho pozorovaly.

Kali vykřikla. Harry si ji přitáhl blíž a pozorně si jí prohlédl. Křídla měla potrhaná a velká část přední levé nohy jí chyběla. Pokusila se jí Harryho zachytit, ale bolestí sebou škubla a začala si jí olizovat. Toto zranění a to, jak předtím vypelichala, způsobilo, že vypadala velmi uboze. Harry jí něžně hladil. „Ty jsi kvůli tomu všemu trpěla víc, než kdokoli jiný, viď?“ povídal jí s bolestným soucitem, soucitem nezatíženým ani nesvázaným se žádnou jinou emocí. Její bolest k němu prorážela přes jejich duchovní spojení, jako kdyby měl také křídla.

Harry zavřel Lockharta do vězeňského boxu a povzdychl si. Vzpomněl si na Hagrida, tušil, že pořád ještě bude v Bradavicích. Rozhodl se, odvrátil se od vězených boxů a vyšel rozbitými dveřmi na širokou terasu. V jejích rozích stály obří dekorativní kamenné vázy s kvetoucími rostlinami. Kali potěšilo, že ji odnesl pryč z místnosti, a oba se nadechli čerstvého vzduchu. Harry došel až k okraji terasy a zahleděl se na okolní les. Pravděpodobně byl za ochrannými bariérami domu. Kali se mu schoulila do ohbí paže, věřila, že se o ni postará, nebo jen prostě byla ráda, že ho má zpátky. Harry byl taky rád, že je zpátky, třebaže si připadal podivně prázdný, jako by jeho city přebývaly ve velkém sále a kolem nich bylo příliš mnoho místa.

Trochu žárlil na Vineeta, že dokáže otevřít průchod, štvalo ho to, a proto váhal s odchodem. Dal by cokoliv za to, aby se skrz bariéry dokázal přemístit. Kaliina zranění mu protivně rezonovala v kostech. Je hrozné, že má poškozená křídla, pomyslel si, nemůže být nic horšího. Hagrid, potřebuje se dostat k Hagridovi. Cítil, jak i chimérou toto přání prostupuje a skoro se rozesmál.

„Podíváme se, co můžeme udělat,“ zamumlal. Zavřel oči a propadl se popraskaným betonem terasy do temného světa. Skončil na kolenou a Kali se mu se zavrčením zahrabala do rukávu. „To je v pořádku,“ uklidňoval ji a schoval ji do kapsy.

Něco v dálce žalostně zavylo. Poblíž zaškrábaly ostré drápy. „Myslel jsem, že jste se dobře nakrmili,“ komentoval ty zvuky Harry.

Kaliina panika ho ale popoháněla. Spěchal, představil si Hagridův srub, zřetelně a jasně, jako by se díval na fotografii, jen obrácenou vzhůru nohama a přemístil se. Nevěděl, jestli to bude fungovat, nikdy dřív to nezkoušel, ale když otevřel oči, byl v jiné části šedého území. V okolí se ozývaly podivné zvuky. Harry se otočil a zjistil, že stojí proti ubohému vlkodlakovi. „Všichni ostatní dostali něco k jídlu,“ řekl mu Harry a trochu se svému špatnému vtipu usmál. „Příště se budu snažit, aby zbylo i na tebe.“ Vlkodlak očichal zem a zamrkal na něj.

Harry položil ruku na třesoucí se uzlíček ve své kapse a propadl se do země. Před ním stála Hagridova bouda. Zadíval se na mohutné šedé zdi hradu za ní a radostně se rozesmál, že se mu podařilo projít jeho slavnými ochranami.

„Harry?“ Zmatený Hagrid stál uprostřed svého dýňového záhonku. Harry ho takhle ještě neviděl. Díval se na něj velmi podivným pohledem.

„Kali je zraněná,“ řekl Harry a vytáhl zvířátko z kapsy.

Jakmile poloobr pohlédl na zubožený uzlíček v Harryho ruce, úplně zapomněl, že se tam Harry objevil odnikud a právě to Harry očekával.

„Ale to se na ní musím hned podívat.“ Odnesl si Kali dovnitř a přisunul malý kotlík s podivnou černou břečkou z police, kde sedával Fawkes, nad oheň. „Ty moje chudinko,“ vrkal na Harryho mazlíčka a to navzdory skutečnosti, že zrovna zaryla své ostré malé zoubky do jeho prsu. Byl to docela výkon, protože byla zrovna tak velká jako ten prst.

O minutku později požádal Harryho, aby kotlík z ohně sundal, namočil do něj bavlněný hadřík a opatrně jím poklepával na zraněnou nohu a další ošklivé tržné rány na žebrech, kterých si Harry nevšiml. Potom jí, překvapivě jemně na to, že pracoval s tvorem tak malým, roztáhl křídla a tekutinou ošetřil i je. Kali teď vypadala jako poničený exponát z nějaké hrůzné sbírky, nevypadalo to, že by ještě někdy mohla létat.

„Budu jí muset vzít k profesorce Prýtové, aby jí křídla zašila. Nemůžu pracovat na něčem tak malém, mám moc velké ruce.“ Sebral Kali, aniž by se na Harryho podíval, cele ho zaujala starost o zraněné zvíře.

Harry mu podržel otevřené dveře, protože Hagrid nesl Kali v obou dlaních, jako v kolébce. „Jestli uvidíš profesorku McGonagallovou,“ řekl Harry, „mohl bys jí něco vyřídit?“

„Jo, jo, je tady,“ řekl Hagrid, jako by si právě vzpomněl na něco důležitého. „Pohádala se s Bonesovou, když jsme zjistili, že je profesor Kratiknot mrtvý. Opustila vlak, aby ho našla. Už se vrátila, ale Pomfreyová trvala na tom, aby si alespoň hodinu odpočinula.“

„To je dobře, že je na Bonesovou naštvaná,“ řekl Harry, třebaže malý hlásek v něm tvrdil, že Bonesová se nechová zdaleka tak špatně, jako Popletal. „Vy jste ztratili profesora Kratiknota?“

Hagrid přikývl a použil cíp své vesty k tomu, aby si utřel nos.

Harry si teprve teď všiml kruhů pod jeho očima. Zamračil se, doufal, že teď už se věci konečně obrátí k lepšímu, byl unavený z toho, že lidé umírali. Soucitně Hagrida pohladil po lokti. „Musím si teď jít promluvit s Bonesovou. Můžeš Minervě říct, že o Voldemorta je postaráno a že Severus je u Svatého Munga. Mohl bys jí požádat, aby se šla ujistit, že se mu dostane náležité péče? Poslal jsem ho tam se svým kolegou-učněm, ale myslím si, že ona bude vědět lépe, co potřebuje.“

Hagrid se shrbeně zastavil ve dveřích. Otočil se k Harrymu. „Ty ses postaral o Toho-koho… Už?“

„Ano,“ ujistil ho Harry. „Ale prosím tě, pošli Minervu k Mungovi,“ opakoval, aby to Hagrid nezapomněl. „Fawkes jí tam může vzít.“ Pták u krbu se při zaslechnutí svého jména načepýřil.

„Ach, ten pták nikoho neposlouchá,“ zabručel Hagrid.

„Ne?“ zeptal se Harry, stále ještě přidržoval dveře. Otočil se k fénixovi. „To proto, že neznáte jeho tajemství,“ řekl falešně milým hlasem. Fawkes zamával křídly a zaskřehotal.

Hagrid se otočil a znovu se zadíval do boudy. „Cože to?“

Harry zíral na ptáka. „Ty se nikdy nezměníš, co? Pravděpodobně ne. Asi by ses změnil na prach, kdybys to udělal, ne?“ Když se na Hagrid na Harryho užasle zadíval, Harry vysvětloval: „Je to Godric Nebelvír, který po všechna ta léta zůstal ve své zvěromágské podobě. Je to jeden ze způsobů, jak žít věčně, řekl bych.“ Pták naklonil hlavu na stranu a z jednoho na druhého pohlédl ostrým pohledem.

Hagrid nepromluvil hned, ale nakonec řekl: „Tak takhle to je?“

„Musím jít,“ řekl Harry. „Děkuji, že se postaráš o Kali.“ S tím Harry zmizel. Hagrid zachytil dveře nohou a prohlížel si pestrobarevného ptáka, nepřemýšlel o tom, že to, co Harry řekl, je pravděpodobně nemožné.

Harry vešel dovnitř rozbitými dveřmi z terasy a zjistil, že Draco stojí nad vězeňským boxem se svým otcem.

„Nepřemýšlíš o tom, že bys ho pustil ven, že ne?“ zeptal se Harry.

Draco se lekl, neslyšel Harryho vstoupit. Jeho pohled byl trochu divný, jako by si dodatečně uvědomil, že Harry udělal něco nečekaného. „Ne,“ řekl. Z boxu se vychrlily nadávky tak hnusné, jaké Harry ještě nikdy neslyšel. Draco do boxu kopl.

„Překvapuješ mě, Draco,“ řekl Harry.

„Odnes je odsud dřív, než je oba zabiju,“ zasyčel Draco s takovou vehemencí, až tím Harryho zaskočil.

„Dobře,“ ujistil ho přátelsky.

Draco zvedl hůlku a namířil ji na Harryho tvář. „Jestli ho tu ještě někdy uvidím, přijdu se ti pomstít,“ vyštěkl.

Harry jemně Dracovu ruku odstrčil. „Udělám, co budu moct,“ řekl nevyprovokovaně a byl za to rád. Kontrola se mu vrátila, mohl se dokonce rozzlobit, kdyby chtěl, a nic by se nedělo, bylo to úžasné.

Draco se na něj podezíravě zadíval a pak rezignovaně poodstoupil.

„Jsi v pořádku, Draco?“ zeptal se Harry.

Draco si povzdechl a pak se narovnal, ale v očích mu zaškubalo. „Jakmile budou nadobro pryč, dám to tady do původního stavu a pak možná budu.“

„Když o tom mluvíme,“ řekl Harry a otočil se ke koši u krbu, ve kterém byl pořád ještě Nagini. Had na něj zíral. Opravdu nebyl sám o sobě zlý, jen prostě zlo hostil. „Omlouvám se,“ řekl Harry a vyslal na něj ohňové kouzlo. Následný výbuch magie způsobil, že se oba museli na několik vteřin přikrčit. Pak se Harry zadíval na doutnající koš u krbu. Teď už byl definitivně prázdný.

„Proč jsi, sakra, taky nezabil Temného pána?“ zeptal se Draco. Mávl paží na zkrvavené cáry všude kolem. „Ne že bys nějak držel na uzdě tu malou armádu nočních můr, Pottere.“

Harry zjistil, že potřebuje, aby ho Draco pochopil. „Myslel jsem, že když ho nezabiju, nebude se moct znovu vrátit.“

Dracovi se zkřivila ústa. „Trochu pokroucená logika, ne? Ale mám pocit, že si od teď budeš dělat, co chceš.“ Otočil se a odcházel se slovy: „Zatracená práce.“ Cestou ven kopl do lebky, která mu ležela v cestě, až se její zuby zaleskly.

Harry sledoval, jak se Dracův stín zkrátil, když zahnul do chodby a pak spočítal hábity roztroušené po místnosti. Bylo jich sedm. Společně s Vineetem viděl cestou po schodech tři. To bylo dohromady deset. „Sakra,“ řekl Harry. To znamenalo, že se jich ještě hodně někde potuluje. Bylo podivné přát si více mrtvých, ale v tomhle případě to nebylo těžké.

*****

Hagrid se sklonil a vešel do uklidňujícího stínu rostlin, kterých byl skleník číslo tři plný. Profesorka Prýtová seděla na vysoké stoličce a osekávala kořeny vinné révy Mrskodrát malou sekyrkou. Od sekyrky létaly úlomky kovu, když narazila na obzvlášť silný kořen. Profesorka McGonagallová seděla opodál, ruce měla složené v klíně, jednu z nich měla celou ovázanou. Obě Hagrida pozdravily.

„Profesorko, potřebuju vaše šikovné ruce na nějaké šití, pokud byste mohla na okamžik odložit tu sekeru.“

Prýtová si povzdychla a udělal to. Uklidila a vyčistila pracovní stůl. Hagrid opatrně roztáhl Kali křídla a láskyplně jí držel, dvakrát mu při tom prokousla kůži.

McGonagallová si zvíře prohlížela, zatímco si Prýtová chystala jehly. Zamrkala, vypadala jako právě vytržená z transu. „To je Harryho mazlíček.“

„Jo,“ řekl Hagrid a pak se usmál. „No jo, mám pro vás vzkaz.“

„Od Harryho?“ zeptala se ostře McGonagallová.

„Jo,“ zaváhal Hagrid a přemýšlel, jestli by měl o Harrym vysvětlit i jiné věci. „Mám vám říct, že o Vy-víte-koho bylo postaráno a že profesor Snape je u Svatého Munga… Ach, a abyste dohlédla, aby se o něj pořádně postarali.“ Hagrid se zadíval na skleněný strop. „Jo, to je ono.“

McGonagallová vstala tak rychle, že se stolička zakymácela. „Minervo, Poppy řekla hodinu,“ napomenula jí Prýtová.

„Už je to půl hodiny, to bude muset Poppy stačit. Musím si jít pro koště.“

„Nechcete Fawkese?“ zeptal se Hagrid.

McGonagallová se zastavila. „Vezme mě tam?“

„Jo, teď jo.“ Hagrid zapískal tak, až se roztřásly tabulky skel, ale Fawkes se okamžitě objevil a vznášel se před nimi.

„No podívejte se na to. Jak pro všechno na světě…?“

„Harry mi řekl tajemství toho starého ptáka,“ řekl Hagrid. Fawkes hlasitě vykřikl. „Ale bude lepší, když to neprozradím. On vás tam vezme.“

McGonagallová natáhla ruku, Fawkes se na ní posadil a načepýřil se. „Jak se to Harry dozvěděl?“

Hagrid pokrčil rameny. „Budete se ho muset zeptat. Ale… Harry…“

„Ano,“ vyzvala ho McGonagallová a chystala se uchopit ptáka za ocasní pera.

„Nic,“ mávl rukou Hagrid.

Zablesklo se a McGonagallová s Fawkesem zmizeli.

*****

Harry popadl vězeňské boxy a použil svůj nový cestovatelský trik, aby se přemístil do uličky poblíž ministerstva, kam byl přesměrován minule. Ta byla teď prázdná. Vyšel ven a rozhlédl se po mudlech. Třebaže bylo hezké počasí, silnice i chodníky byly opuštěné. Znepokojilo ho to. Zhluboka se nadechl a vykročil směrem k telefonní budce, ale na dveřích byl řetěz zamčený visacím zámkem, který se blýskal ve slunci. Harry se vrátil zpátky do uličky. Instinkt mu napovídal, že by neměl své nové schopnosti předvést tak, že by se přemístil přímo na ministerstvo, když byla přijata taková bezpečnostní opatření.

Otevřely se dveře, o kterých si Harry byl jistý, že tam ještě před chvilkou nebyly a vyšla z nich paní Stillingfleetová, žena, se kterou jel Harry minule výtahem. Doprovázel jí velký břichatý muž v kombinéze, vypadal zachmuřený.

„Dobrý den,“ řekl Harry a rychle k nim došel, dřív, než dveře zase zmizely.

„Pane Pottere,“ odpověděla mu žena. „Jsem překvapená, že vás vidím…“

„Vážně?“ zeptal se Harry, trochu se obával, jestli už náhodou ministerstvo nezveřejnilo plakáty s jeho podobiznou. Otvor v cihlové zdi se začal zmenšovat. „Tohle je nový vchod?“ změnil honem téma hovoru.

„Jo,“ řekl muž. Otočil se a hůlkou poklepal na cihly, otvor se zase rozevřel.

Harry proklouzl dovnitř a kývnutím mu poděkoval, třebaže se ta stará žena na něj dívala velmi znepokojeně. Stěna se uzavřela a Harry se ocitl ve tmě. Měl pocit, že padá, i když stál nohama pevně na zemi. Pak to přešlo a v dálce se objevilo světlo. Harry za ním vyrazil. Bledý mladý muž seděl ve středu něčeho, co vypadalo jako velká prázdná prostora. Vypadal utrápeně a ruce se mu třásly. „Jméno?“ zeptal se a ozvěna mu to slovo vrátila.

„Už jsem tu byl,“ řekl Harry. „Harry Potter.“

„Dobře,“ řekl muž a začal pracně kontrolovat své seznamy. „Nařizuje to zvláštní instrukce. Informujte se u ministryně kouzel.“

„Tak tam zrovna jdu,“ ujistil ho Harry. „Přímo do její kanceláře,“ dodal kamarádsky a snažil se dostat pryč tak rychle, jak jen to šlo. Podal mu Hermioninu hůlku, která byla zvážena a vrátila se mu zase zpátky. Zpotily se mu ruce, když si uvědomil, že tu Voldemortovu nechal v Malfoy manor.

„Nikde se cestou nezastavujete,“ řekl muž. „Zrovna teď pro vás nemám doprovod a nemohu odsud odejít.“

Harryho zamrazilo. „Proč byl změněn vchod?“ zeptal se.

„Protože byl poškozen,“ odpověděl muž. „Musí být opraven. Pouštíme dovnitř pouze zaměstnance. Tak to bylo schváleno, ale oddělení jsou stejně uzavřena.“

Harry se ohlédl do temnoty za sebou. Ve slabém světle na zeď nedohlédl.

„Atrium je tamhle,“ ukázal muž vlevo. Posadil se a začal něco zapisovat do velké knihy, která zabírala skoro celý stůl.

Harry vykročil do temnoty a před ním se otevřely vysoké dveře, za nimi bylo spoře osvětlené atrium. Nedostatečné osvětlení zakrývalo to, že atrium je v troskách. Zlatá brána byla zpola otevřena a nebezpečně se nakláněla nad recepcí. Všude kolem se válely pergameny, třebaže to vypadalo, že kdosi se tu už pokoušel kouzly uklidit. Před několika krby byla podlaha zčernalá. Obrazy byly pryč, kolem zdí se válely jen zbytky pozlacených rámů. Socha ve fontáně byla nedotčená, ale betonový bazének měl rozbité hrazení a voda se vylévala ven.

Harry couvl a vrátil se k muži u stolu. „Co se stalo?“

Muž vzhlédl a podíval se na něj. „Vzpoura. Lidé se dozvěděli, že se Vy-víte-kdo vrátil a zaútočil na Bradavický expres, úplně se zbláznili. Mysleli si, že nad vlakem se objevilo Znamení zla a že je ministryně pod Imperiem a vlak Vy-víte-komu vydala.“ Mužovi se chvěl horní ret, když to vyprávěl. „Chovali se jako blázni.“

Harryho už bolely ruce od toho, jak v nich nesl vězeňské boxy. Trochu si je v prstech nadhodil. „Merline,“ vydechl. Vrátil se do atria. Brána byla zapřená násadou od koštěte a jen dva výtahy fungovaly. Harry se otočil a prohlédl si poničenou recepci, která ve srovnání s ostatním zařízením atria tolik poškozená nebyla. Myslel si, že by se měl zastavit v jejich patře, ale neměl náladu na rozhovor s panem Weasleym, takže stiskl jedničku a čekal, až výtah vyveze nahoru. Klid na ministerstvu způsobil, že to tam vypadalo skoro mrtvě, Harry se zachvěl.

Stráže před kanceláří madam Bonesové ho tentokrát zastavili. Jeden z nich na něj namířil hůlku, zatímco ho druhý šel dovnitř ohlásit. Bonesová unaveným hlasem nařídila, aby ho pustili dovnitř.

V doprovodu strážných vstoupil Harry do předpokoje, ve kterém zběsile pracovalo šest zaměstnanců, včetně Percyho Weasleyho. Vládl tu přirozený zmatek a Harry se hned cítil lépe. Postavil boxy na podlahu k nohám madam Bonesové. Stála tam s rukama v bok, vypadalo to, že se rozhoduje, jak s ním jednat. „Malfoy a Voldemort,“ řekl Harry.

Všichni v kanceláři zpanikařili, všichni, kromě Belindy, která seděla za svým stolem a mlčky na něj zírala.

„Přivedl jste Voldemorta sem, pane Pottere?“ vykřikla Bonesová. Polovina jejích zaměstnanců se skryla ve vedlejší kanceláři. Strážní také utekli, ale Harry měl podezření, že běželi pro posily.

Harry se zamračil. „Zajistil jsem, aby nemohl škodit, proto jsem ho sem přinesl. Myslel jsem, že byste chtěla vědět z první ruky… co se stalo. Pokud ne, půjdu… Mám jiné věci na práci.“

Jeho tvrdý postoj jí vyburcoval. S hůlkou v ruce si prohlédla boxy. „Podejte hlášení, pane Pottere.“

Harry zjistil, že musí vysvětlit, co udělal, něco, co tak docela nepředpokládal. Ozval se dusot běžících nohou a objevil se pan Weasley, Pastorek a Kerry Ann v doprovodu strážných. „Harry,“ řekl pan Weasley překvapeně, ale hůlku sklonil.

„Říká, že v jednom z těchto boxů je Voldemort,“ prozradila Bonesová.

Harry box zrušil a nechal Lockharta dopadnout na podlahu. Namířilo na něj šest hůlek. Pomačkaná postava zvedla hlavu a rozhlédla se. Byl to Pastorek, kdo porušil ohromené ticho. „Zlatoslav Lockhart?“

Harry byl rád, že část toho příběhu může říct bez rizika. „Merton ho změnil na Voldemorta tím, že do něj vyprázdnil Crux Horridus. Voldemort je vytvořil, aby nebylo možné ho zabít. Merton je dostal od Malfoye. Naginiho, který byl dalším, jsem zabil.“ Harry přemýšlel o tom, co to znamená pro něj.

„Proč jsi ho přinesl sem?“ zeptal se Pastorek nevěřícně.

„Je neškodný,“ řekl Harry, „udělal jsem z něj mudlu.“ Potřeboval se rychle dostat k Mungovi a zjistit, jak je na tom Snape. Ale po tom prohlášení na něj všichni němě zírali, takže měl dojem, že to bude ještě chvíli trvat.

„Nikdo nemůže přeměnit kouzelníka na mudlu, Harry,“ řekl pan Weasley. „Vemte je do vězení,“ nařídil Pastorkovi a Kerry Ann. Zmateně na Harryho zírali, ale poslechli. Pan Weasley k němu přistoupil blíž, jeho oči bloudily po celém jeho těle, jako by se chtěl ujistit, že je celý. Pohlédl na Bonesovou a musela mezi nimi proběhnout nějaká neverbální komunikace, protože řekl: „Jsme rádi, že ses o Voldemorta postaral, Harry. Kde jsi ho našel?“

„Na Malfoyovic panství.“

Pan Weasley vyslal skrz podlahu stříbrnou zprávu. „Neposadíš se, Harry?“ vybídl ho a Harry měl dojem, že to zní hodně podobně, jako když Lucius mluvil s Voldemortem.

„Ne, musím jít k Mungovi, je tam Severus. Mučili ho příliš dlouho.“ Harryho píchlo v očích, ale hlas mu nezakolísal.

Pan Weasley ustoupil. „Samozřejmě,“ řekl jemně. Podíval se na Bonesovou, ale ta také nic nenamítala. Oba vypadali napjatě.

Harry si povzdechl. „Mohu jít?“

„Ano,“ řekl pan Weasley. Harry měl pocit, že ho odměnil jen za tu otázku.

Zamířil ke dveřím. Ale ještě se ohlédl. „Draco jim nepomáhal. Ujistěte se, že se mu nic nestane.“

Napětí v místnosti ještě vzrostlo, víc, než Harrymu připadalo přiměřené. „Samozřejmě, Harry,“ řekl pan Weasley.

Když Harry zamířil chodbou k výtahům, přál si slyšet konverzaci, která se v místnosti rozproudila, když odešel. Spodní proudy pracovaly způsobem, kterému nerozuměl, ale zoufale to potřeboval. Později, říkal si. Postará se o to později

 

Poslední komentáře
01.03.2011 00:14:09: Díky za skvělý překlad, smekám, není to jednoduchý, celá terminologie podsvětí:-) máš pěkný sloh, do...
26.02.2011 23:56:56: ešte 10 kapitoliek ostáva do konca smiley${1}
26.02.2011 15:31:00: Chudáčik sú zneho posratý až za ušami.smiley${1}smiley${1}
26.02.2011 15:30:53: Chudáčik sú zneho posratý až za ušami.smiley${1}smiley${1}