Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

32. kapitola

Boj o život

Na vrcholu schodiště se Draco setkal s Pansy, která vypadala nebezpečně. „Chci to vidět,“ tvrdila.

Draco si povzdechl a pokynul jí, aby šla napřed. Šel za ní k tomu místu zkázy a zastavil se ve dveřích, zatímco ona procházela pokojem. Nad potrhanými a zkrvavenými hábity kroužily mouchy.

„Ha,“ ušklíbla se Pansy s temnou spokojeností.

„Navrhl bych ti už dřív, aby ses sem šla podívat, kdybych věděl, že ti to pomůže,“ řekl Draco suše.

Odkopla botu, která se jí připletla do cesty, špičkou své elegantní trepky. Bota byla okousaná. „Beru zpátky všechno zlé, co jsem kdy o Potterovi řekla,“ prohlásila s podivnou radostí.

Draco si povzdychl. „Přesně tak. Nevypadá to jako dobrý nápad, být proti němu.“

Hluk z chodby je donutil vytáhnout hůlky. Do místnosti vešli Šedohřbet s Averym. Šedohřbet nahlas větřil.

„Nic pro vás tu není,“ řekl Draco. „Běžte pryč.“

„Kde je náš Pán?“ šklebil se Šedohřbet.

„Předpokládám, že na Ministerstvu kouzel,“ odpověděl Draco. „Potter vzal jeho i mého otce sebou. Dobře, že jste odsud utekli.“

„Já jsem tady nebyl,“ řekl Avery a vrhl na Šedohřbeta ostrý pohled.

„Nedalo se dělat nic jiného, než utíkat,“ prskl Šedohřbet a ukázal mu pokousanou ruku.

„Můj otec si vedl dobře,“ poznamenal Draco se směsicí hrdosti a znechucení.

„Merlin ví, to bylo za čertovinu,“ vrčel Šedohřbet.

„Přesně. Teď vypadněte,“ řekl Draco. „Protože tu otec už není, nejste v tomhle domě vítáni. Kromě toho se to tu bude každou chvíli hemžit lidmi z ministerstva.“

Avery a Šedohřbet si něco šeptali a pak se zlověstnými pohledy odešli. Draco narovnal ramena a ponuře se zasmál. „A to je všechno?“ zeptal se do prázdna.

Když nepřišla žádná odpověď, obrátil se ke starému poháru na vysoké polici a řekl: „Nemyslete si, že nevím, že tem jste, Holoubková.“

O chvíli později na zem slétl velký barevný brouk a přeměnil se na stejně barevnou reportérku s brkem v ruce. „Velmi bych si přála, aby tu se mnou byl fotograf,“ řekla a rozhlížela se kolem sebe, dávala si pozor, aby si nezašpinila hábit.

„Nejste tu vítána,“ řekl Draco.

„Opravdu to udělal Potter?“ zeptala se dychtivě, ignorovala jeho prohlášení.

„Ano,“ odpověděla Pansy.

„Udělal jsem to já,“ postavil se jí Draco.

„Lháři,“ odsekla Holoubková. Napsala si pár poznámek a znovu se rozhlédla po místnosti.

Draco na ní namířil hůlkou. „Budu počítat do tří, a pak budete litovat, že tu ještě jste.“

„Ale no tak. Za exkluzivní rozhovor bych štědře zaplatila.“

„Jedna,“ řekl Draco.

„V minulosti se nám dvěma dobře spolupracovalo.“

„Dvě.“

„No dobře,“ odfrkla si a zmizela. Rozbitými dveřmi prolétl velký brouk.

Draco za ní zavřel neprostupným kouzlem. „Děsná pijavice,“ zavrčel.

*****

McGonagallová dorazila do přeplněného vestibulu u Svatého Munga. Lidé postávali podél stěn, na lavičkách bylo plno. Nejčastějším zraněním byly zlomeniny, řezné rány a pohmožděniny. Dva z léčitelů pracovali přímo tady a snažili se rychle ošetřit a poslat domů nejlehčí případy.

„Začíná se jim to vymykat z rukou,“ zamumlala si McGonagallová pro sebe. „Jako kdyby nebylo už tak dost problémů.“

Sotva že se jí povedlo proplést se na druhou stranu místnosti. Lidi překvapilo, že jí na rameni sedí Fawkes a alespoň někteří jí ustoupili z cesty. Mnoho z nich si šeptem vystrašeně povídalo o Voldemortovi a McGonagallová si uvědomila, že je jednou z mála, kdo ví, že už je zase pryč. Zastavila se a obrátila se ke starému kouzelníkovi a jeho synovi, mezi kterými právě prošla, ale všechno co řekla, bylo jen: „Všechno bude v pořádku.“

„Nečetla jste noviny?“ zeptal se starší muž. „Potter je prý také temný, jako Temný pán… Co to pro nás znamená?“

„Dobře to dopadne. Vždycky to tak je,“ tvrdila McGonagallová.

Ironicky se usmál, ale mávl rukou, jako by jí propouštěl. Odvrátila se od něj a u recepce řekla, že má domluvenou schůzku. Na ošetřovně léčitele Shankwella Snapea našla. Ležel na lehátku uprostřed místnosti a vypadalo to, že spí. V rohu stál mladý Ind, jako nějaká čestná stráž, třebaže hůlku měl schovanou. Neměl na sobě léčitelský hábit.

McGonagallová si vzpomněla, že byl v Bradavicích. „Už jsme se setkali, že? Vy jste bystrozorský učeň jako Harry, jestli si vzpomínám?“

„Možná ano.“

McGonagallová se sklonila ke Snapeovi, aby si ho lépe prohlédla. Fawkes pevněji sevřel její rameno, když to udělala. „Nejste si tím jistý?“

„Porušil jsem nařízení.“

McGonagallová se rozhodla, že tohle s Indem vyřídí později. „Byl tu léčitel?“

„Ano, několikrát. Čekají na nějakého dalšího. Specialistu.“

„Versovou?“ zeptala se McGonagallová.

„Ano. Pokud jde o profesora Snapea, dali mu lektvar na spaní, aby netrpěl. Později ho vzbudí, ale říkali, že u toho musí být léčitelé.“

Pohladila Snapea po bezvládné paži. „Jak zlé to je?“ Když Vineet zavrtěl hlavou, že neví jak na tuto otázku odpovědět, zeptala se: „Promluvil?“

„Ano, ale nedávalo to smysl,“ odpověděl Vineet.

„Co říkal?“

Vineet jí zopakoval Snapeova slova. Otřela si čelo. „Brumbál a rodina… to je to, o čem mluvil?“ Narovnala se, sundala Fawkese z ramena a posadila si ho na ruku. „Nemůžeš pro něj něco udělat?“ zeptala se ptáka. Fawkes naklonil hlavu, podíval se na Snapea a pak zase na ni. Otočila se k Vineetovi. „Viděl jste Harryho?“

„Ano, to je důvod, proč si nejsem jistý, jestli jsem ještě pořád učeň.“

„Aha,“ řekl a pak se usmála. „Kdybyste potřeboval práci, přijďte za mnou. Každému, kdo Harrymu pomáhá, když to potřebuje, hodně dlužíme.“

Vineet se odlepil od zdi. „Jestli tu zůstanete, mohl bych se vrátit na ministerstvo, zbavil se tak nejistoty a pomohl jim, jestli mi to dovolí.“

McGonagallová vytáhla kapesní hodinky a podívala se na ně. Vlak měl dorazit před několika hodinami, třebaže ministerstvo mělo v úmyslu urychlit ho kouzly používanými v Záchranném autobusu, zdržení bylo značné. „Dánské ministerstvo nám poslalo na pomoc nějaké kouzelníky,“ řekla, „většina z nich střeží Bradavický expres.“ Odmlčela se a poklepala Snapea po rameni. „Bohužel, pro některé to bylo už pozdě. Ale můžete jít… Zůstanu tu. Možná zjistíte, že to s vámi není tak zlé, jak si myslíte.“

Vineet se uklonil a přemístil se.

O několik minut později přišel mladý léčitel a vnutil Snapeovi neutralizační lektvar. Snape se probouzel jen neochotně. McGonagallová ustoupila, aby nepřekážela, když léčitel přešel ke skříni a něco v ní hledal. Pak se zase vrátila k lehátku.

„Severusi?“ zeptala se.

Snape se uvolnil, když jí uviděl, jako by jeho napětí pramenilo z toho, že si nebyl jistý, co po probuzení uvidí. „Minervo,“ pozdravil jí slabým hlasem.

„Ah, takže mě poznáváš.“

„S tím ptákem na ruce skoro ne?“ poznamenal Snape utrápeným hlasem. Zadíval se na strop. „Kde je Harry?“ zeptal se.

„Nejsem si jistá, Severusi, je mi líto. Ale určitě není daleko. Svého zraněného mazlíčka přinesl Hagridovi, ale hned odešel, neviděla jsem ho. Nechal mi vzkaz, že jsi tady.“

„Vlak už přijel?“ zeptal se Snape.

„Možná. Když dorazili posily, vrátila jsem se, abych se podívala po Kratiknotovi.“

„Nevypadalo to dobře.“

„Taky nebylo,“ přiznala.

Snape zavřel oči. „Dneska teklo hodně krve.“

Znovu ho poklepala po rameni. „Vypadá to, že budeš v pořádku.“

Potřásl hlavou, ale oči neotevřel. Čelo měl svráštělé a nad horním rtem mu vyrazil pot. „Harry možná nebude v pořádku,“ řekl a znělo to vzdáleně a ponuře.

Dveře se otevřely a vešla drobná, malá léčitelka se svitou asistentů. Bez řečí se pustila do práce, kouzlem otočila Snapea na bok a prsty mu přejela po páteři. McGonagallová zase ustoupila a doufala, že Snape je jen zbytečně pesimistický.

*****

Harry procházel vestibulem a dav lidí se před ním rozestupoval. Předpokládal, že za to může jeho divoký vzhled, který na lidi zapůsobil. Jedna mladá čarodějka s tlustým obvazem kolem hlavy mu vstoupila do cesty a zeptala se: „Zbavil jste nás Vy-víte-koho?“

„Voldemorta. Ano, to jsem udělal,“ vyštěkl a protlačil se kolem ní.

Místnost na okamžik ztuhla a pak vypukl všeobecný jásot. Novinka se přeplněnou místností rychle rozšířila a lidé se začali přemisťovat, dokonce i ti neošetření.

Harry obešel čarodějku, která objímala vedle stojícího pacienta, a zamířil k výtahům.

Na ošetřovně našel léčitele skloněné nad Snapem a McGonagallovou opřenou o zeď, vypadala, že si nutně potřebuje sednout. „Harry,“ pozdravila ho vřele. Důkladně si ho prohlédla a přemýšlela, co by s ním mohlo být špatně. Ale vzápětí se na něj usmála a tak si rukou prohrábl vlasy a opřel se o zeď vedle ní.

„Jak mu je?“ zeptal se, Snape měl zavřené oči, nechtěl ho rušit.

„Zatím nevím,“ přiznala tiše.

Sledoval léčitele při práci. Občas Snapea přemlouvali, aby neusínal. Snape mu kývl, když si ho všiml. Harry vzdoroval touze přistoupit blíž, ale nechtěl překážet. Vzpomněl si, jak ošetřovali jeho a o kolik lépe se pak cítil.

„Neměla byste být ve vlaku?“ zeptal se Harry, když si McGonagallová povzdechla.

Přikývla. „Pomfreyová mi nařídila, abych si odpočinula na ošetřovně, ale neposlechla jsem jí, protože se připojila k vlaku, aby dohlédla na děti. Nemohla jsem se tam tedy tajně vrátit a předstírat, že tak odpočívám.“

Harry si ji prohlédl. Ramena měla nahrbená víc, než minule a vrásky ve tváři měla hlubší. Pomfreyová se o ní musí bát i kvůli jejímu věku, uvědomil si, bylo to něco, o čem ještě neuvažoval. Mezi bystrozory to byly většinou ti nejstarší, kteří padli první a tak byl rád, že na ní někdo dává pozor. „Je mi líto profesora Kratiknota,“ řekl, prozradil tak své vlastní starosti.

McGonagallová kývla a chvíli tam stáli mlčky, než řekla: „Možná bych měla jít. Fawkes je schopný donést mě do vlaku ať je kdekoliv.“ Podívala se na Harryho. „Hagrid říkal, že to vám mám poděkovat za to, že nám Fawkes pomáhá.“

„Je štěstí, že pomáhá, profesorko.“

Usmála se na něj, ale oči měla stále smutné. „Dávejte na sebe pozor, Harry. Přijdu se na Severuse podívat až si budu jistá, že jsou děti z vlaku bezpečně u svých rodin.“

Harry přikývl, a když odešla, zase se opřel o zeď. Uvědomil si, že se o Voldemortovi vůbec nezmínila, ani se na něj nezeptala. Uvažoval, jestli jí nepřipadá samozřejmé, že ho zase porazil…

Harryho úvahy byly přerušené tím, že se Versová zhroutila k zemi. Její asistentka ji odlevitovala pryč, jako by se nestalo nic mimořádného. Harry přistoupil k posteli. Snape se přetočil na záda, podíval se na něj a přivřel oči, jako by ho něco překvapilo. To donutilo Harryho se zeptat: „Co se děje?“

„Tvoje oči,“ řekl Snape.

Harrymu už po několikáté tento den ztuhla krev v žilách. „Co je s nimi?“

„Jsou znatelně světlejší,“ vysvětlil Snape.

Harry se rozhlédl po místnosti, ale žádné zrcadlo tu nebylo. „Opravdu? To je divné. Ale jak je tobě?“ zeptal se, rozhodl se, že to nevadí, hlavně, že byly stále ještě zelené a ne červené nebo tak něco.

„Cítím se lépe. Uvidíme.“

„Už tě nic nebolí?“

Po krátkém zaváhání zavrtěl Snape hlavou. „A jak je tobě?“

„Dobře. Měl jsem trochu problémy na ministerstvu při předávání vězňů. Ale dovolili mi jít sem, takže je to asi v pořádku.“ Harry položil ruku Snapeovi na rameno. Něco na něm ho stále ještě odpuzovalo, jako by byl prokletým předmětem. Polkl. „Versová tě léčí z následků Crucia?“

Snape přikývl, tvářil se pochmurně.

Harry znovu polkl. Snape o moc lépe nevypadal, ale alespoň už nemluvil v hádankách.

„Co jsi udělal s Voldemortem?“ zeptal se Snape.

„Nechal jsem ho žít, to bylo to, čeho se nejvíc bál,“ řekl Harry opatrně.

„Horší než smrt,“ zamumlal Snape.

„Jo,“ řekl Harry. „Být mudla je pro něj horší než smrt. Tak jsem ho z něj udělal.“

Po reakci, která přišla na jeho prohlášení předtím, byl zvědavý, co na to řekne Snape. Ale ten nereagoval, jen přimhouřil oči a zamyšleně se zadíval na strop. „To vysvětluje ty oči,“ řekl.

„Jak to?“

„Je to velmi silné kouzlo. Magie mágů…“ Když Harry nic neřekl, Snape se zeptal. „Nikdy dřív sis nevšiml, že velmi staří a mocní kouzelníci a čarodějky mají hodně světlou barvu očí?“

Harry se zamyslel. Brumbál takové měl. A Ollivander zrovna tak. „Myslím, že jo.“

„Dlouhé udržování silného kouzla takhle působí. Tvé oči teď mají barvu olivínu.“ Snape pomalu zvedl ruku, aby si promnul kořen nosu. „Odkud to kouzlo znáš?“

„Od Voldemorta jsem si vzal znalosti o Crux horridus a upravil jsem ho,“ odpověděl Harry. „Poslal jsem jeho magii do Temného světa, doufám, že se tam prostě ztratí.“

Snape při jeho vyprávění zavřel oči, ale teď je zase otevřel a pečlivě si Harryho prohlédl. „Jak se teď cítíš?“

„Docela dobře. Je to lepší.“ Zaváhal s přesnější odpovědí, protože nad ním viselo velké rozhodnutí.

„Cítíš se sám sebou?“ zeptal se Snape věcně.

Harry se zhluboka nadechl. „Jo.“

Cokoliv, co chtěl Snape říct, bylo přerušeno příchodem léčitele. Harry ustoupil a udělal mu místo. „Versová nevěří, že se jí prokletí podařilo neutralizovat,“ řekl Shankwell Snapeovi. „Jak se cítíte?“

Snape si znovu promnul kořen nosu a nechal ruku klesnout. „Ještě to tam je.“

„Povolali jsme léčitele z Liverpoolu,“ řekl Shankwell. „Jsou stejně vytíženi jako my, takže může přijít až zítra ráno. Zatím budete dostávat lektvar.“

Snape pokrčil rameny, na něco takového si u něj Harry nevzpomínal. Těžce polkl. Přišla další osoba v zeleném plášti a postavila se do nohou Snapeova lehátka s hůlkou v pohotovosti.

„Přesuneme vás na pokoj 41,“ pokračoval Shankwell. Podíval se na Harryho a překvapeně zamrkal. „Pane Pottere.“

„Pane,“ pozdravil ho Harry na oplátku.

Snapea levitovali ven. Harry počkal, až se dveře zavřou a pak se léčitele zeptal: „Bude v pořádku?“

„Uděláme, co je v našich silách,“ řekl Shankwell, znělo to jako naučená fráze. „Ještě jsme neměli pacienta, který by tak dlouho trpěl pod Cruciatem, takže nedokážeme přesně stanovit diagnózu.“

Harry neochotně přijal jeho dlouhou odpověď, která mu zřejmě naznačovala, že nevědí. Sklopil oči a zamířil ke dveřím. Zaváhal, chtěl ještě něco říct, něco v tom smyslu, že Snape si zaslouží jen to nejlepší, ale nedokázal najít slova, která by ještě nezvýšila jeho bolest a tak vyšel ven.

Snapea uložili na první postel vlevo. V místnosti zavládlo překvapení, když Harry vstoupil, tak raději zatáhl kolem postele závěsy a posadil se. Snape mávl na čarodějku, která donesla lahvičku s lektvarem, aby ho postavila na noční stolek, naznačil tím, že se ho nechystá hned vypít.

„Očekávám, že si ho vezmete co nejdřív,“ řekla žena naléhavě, pověsila na postel desky se záznamy o pacientovi a odešla.

Snape zíral na strop a dlouhou dobu nepromluvil.

„Nevypadáš příliš nadějně,“ řekl Harry a srdce mu zase stiskla ledová ruka.

„Pokud jich je ještě dost, nikdy nepřestanou,“ poznamenal Snape.

„Myslíš tím Cruciatus?“ zeptal se Harry.

Snape přikývl. Vypadal zase o něco hůř, než když s ním skončila Versová. Harry mu položil ruku na rameno, čímž ho pobídl, aby řekl: „Vypadá to, žes mi odpustil.“

Harry necítil nic jiného, než toužebnou vřelou naději, jak se zdálo, vše ostatní to odsunulo do pozadí. „Jo,“ řekl.

Snape znovu zavřel své temné oči. „Pak to tedy mělo cenu.“

„Cože?“ vyhrkl Harry. „Severus, to neříkej.“ Nedostalo se mu odpovědi, takže zdvihl lahvičku a přičichl k ní. Byl to standardní uspávací lektvar. Strašně moc si chtěl se Snapem promluvit o tom, co udělat s posledním kouskem Voldemorta, ke kterému měl přístup, ale připadalo mu příliš kruté ho tím teď zatěžovat. „Vezmi si ten lektvar.“

„Nepotřebuješ si promluvit?“ zeptal se Snape.

„Můžeme si promluvit, až ti bude lépe,“ řekl Harry tvrdohlavě. „Ráno se zase uvidíme.“

Snape se nadzdvihl na lokti a vzal si lahvičku. Ruka se mu třásla, když jí nesl k ústům. Harry si od něj prázdnou lahvičku vzal a sledoval, jak si zase lehá. Přesto, že mu svědomí připomínalo, co všechno musí ještě udělat, zůstal tam sedět dobrou hodinu, snažil se nemyslet na svou budoucnost, ve které by tento muž nebyl.

*****

„Merline!“ vykřikla Tonksová, když uviděla ohlodanou stehenní kost trčící z podlahy. Hůlku měla v pohotovosti a pevněji ji stiskla, než vstoupila do další místnosti.

Aaron, který šel za ní, si držel ruku na ústech, jako by měl strach, že vyhodí včerejší večeři. Všude kolem bzučely mouchy.

„Co se tady stalo?“ ptala se Tonksová. „Tohle udělal Harry?“

„To by vysvětlovalo, proč vyhrál,“ poznamenal Aaron. „Zasloužili si to,“ zamumlal ještě.

„Stejně,“ namítla Tonksová a zkoumala podivné smyčky spáleného lana u krbu. „To je nadělení.“

Ministerští fotografové pořizovali snímky všech místností, zatímco Aaron jen stál a přes nos si držel cíp hábitu. Do dlouhé místnosti vstoupil pan Weasley s Vineetem v patách a vše si zachmuřeně prohlížel. „Znovu mi řekněte, co se tu stalo,“ požádal nejistě, možná, že to druhé vysvětlení bude pochopitelnější.

„Harry povolal rakshasasy.“

„Kdo to je?“

„Démoni.“

„Jak to udělal? Víte, co to bylo za kouzlo?“

„Nebylo to žádné kouzlo.“

„A jste si jistý, že to udělal?“

Vineet vážně přikývl. Vyměnili si s Aaronem ustarané pohledy.

Ode dveří se ozvala Tonksová. „Našla jsem někoho, s kým bychom si měli promluvit.“ Držela Draca za límec a mířila na něj hůlkou.

„Nech ho být,“ řekl pan Weasley.

„Cože? Víš, jak bylo obtížné dostat se sem tím pastmi protkaným lesem…“

„Řekl jsem, nech ho být, Tonksová,“ řekl pan Weasley důrazněji.

Tonksová si odfrkla a postrčila Draca dopředu. „Před bránou je asi dvacet novinářů.“

„Byla tu Rita Holoubková,“ dodal Draco a upravoval si límeček. „Ale už zase odešla.“

„Viděla to?“ zeptal se pan Weasley ostře.

Draco pokrčil rameny. „I v pastech bývají díry.“

Pan Weasley se rozhlédl po místnosti, hodnotil jí teď jiným pohledem. „To vyvolá další paniku.“ Přiblížil se k Dracovi a založil si ruce v bok. „Viděl jste, co se tu stalo?“

„Slyšel jsem to. Někteří z těch hnusných tvorů se dostali po schodech dolů a výkřiky, které odsud zněly, také nebyly příjemné. Utekli jsme, moje žena a já. Moje matka je někde venku a ještě nepřišla, a vzhledem k tomu, že je tu pomalu celé ministerstvo, nepředpokládám, že se hned tak vrátí. Když jsem se šel podívat, co se stalo, Potter odcházel s mým otcem a Voldemortem zavřenými v malých krabicích. Všechno ostatní bylo tak, jak to vidíte.“

„Je zvláštní, jak ochotně spolupracujete, pane Malfoyi,“ všiml si pan Weasley.

„Chci, abyste co nejdřív odešli, aby se tu mohlo uklidit. Vy byste chtěl, aby váš dům vypadal takhle?“

„Budiž.“ Pan Weasley s Tonksovou na sebe chvíli zamyšleně zírali. „Pane Wickeme, chci, abyste našel Harryho a zůstal s ním, dokud neřeknu jinak.“ Aaron odtáhl plášť ze svého obličeje a vyšel z místnosti. „Náhodou nevíte, kdo všechno tu byl?“ zeptal se pan Weasley Draca. Sklonil se k hromádce oblečení, která nevypadala příliš rozedraně. „Škoda, že nepoužívali stejnou prádelnu – měli by na šatech cedulky se jmény.“

„Nejsem si jistý, kdo všechno tu je… možná bych měl říct, kdo všechno tu byl,“ pronesl Draco líně, vypadalo to, že už spolupracovat nechce, nebo že mu to je lhostejné.

Pan Weasley ho odmávl a zavrtěl hlavou. „Nechoďte daleko, pane Malfoyi.“ Když osaměli, zeptal se Tonksové: „Co budeme dělat s Harrym?“

„Co tím myslíš?“ zeptala se Tonksová. Když se na ní pan Weasley podíval, dodala: „Kdybychom mu alespoň trochu pomohli, nemuselo by k tomuhle dojít.“

„Myslím, že jste zaujatá, slečno Tonksová.“

„Taky bys měl být,“ tvrdila.

*****

Harry vzhlédl, když se závěsy kolem Snapeovy postele zavlnily. Dovnitř vklouzl Aaron. „Jak mu je?“

„Není to dobré,“ slyšel se Harry, jak přiznává.

Aaron se upřímně nešťastně zamračil. Chvíli si vedoucího své bývalé koleje prohlížel. „Probere se?“

„Až zítra.“ Harry vstal. „Musím najít své přátele. Ujistit se, že jsou v pořádku.“

„Potřebuješ pomoct,“ zeptal se Aaron.

„Ani ne,“ řekl Harry, potřeboval prostor k tomu, aby si zařídil nějaké důležitější věci.

„Obávám se, že se mě stejně nezbavíš.“ Když se na něj Harry otočil, Aaron dodal: „Jestli mě chceš srazit Brainflumoxem, nebo něčím takovým, tak bych pak mohl říct, že jsem se tě pokoušel sledovat…“

Harry si lehce odfrkl a zamířil na chodbu. Před výtahy čekal hlouček lidí, ale Harry neměl trpělivost čekat tam s nimi. Když sestupovali po schodech, řekl: „Jdu do Doupěte… Pokud mě tedy nečekají na ministerstvu.“

„Většina jich je na Malfoyovic panství. Upřímně Harry, kdyby šlo o mě, trochu bych to tam poklidil.“ Harry se zastavil a na Aarona se zadíval. „Vypadá to tam, jako by se tím místem prohnala smrt.“ Pak zvedl ruku. „Ne, beru to zpět… ta by ty lidi zanechala vcelku.“

„Co říkal pan Weasley?“

„Nic moc. Měl potíže dostat se dovnitř, ale mluvil s Malfoyem.“

„S Dracem?“

„No… s tím blonďáčkem také, ale ten vypadal, že je na tvé straně. Lucius, na druhou stranu, tě při výslechu označil za veřejnou hrozbu číslo jedna.“

„Nejsem nebezpečný, pokud mě nikdo nenaštve,“ zamumlal Harry a znovu se vydal na cestu.

„Harry,“ poznamenal Aaron, „to se říká o všech zlých čarodějích.“

Pod schody otevřel Harry dveře do vestibulu. „Nedlužím ti nějaké peníze, nebo tak něco, že ne?“ zeptal se Aaron.

To způsobilo, že se Harry rozesmál. Smál se ještě, když procházeli kolem recepce. Celá místnost náhle ztichla, když se objevili. Harry si toho nevšímal a zamířil k východu.

„Nepřemístíme se?“ zeptal se Aaron.

„Potřebuju chvíli přemýšlet,“ řekl Harry. Stál před zaprášenou výkladní skříní, za kterou se skrýval vchod do nemocnice. Figuríny na sobě měly sluncem vybledlé těžké kabáty, třebaže bylo parné léto. Jedna z nich se na ně zadívala. Harry vykročil a Aaron ho následoval.

Šli téměř deset minut, než se dostali na prázdnou ulici jen s opuštěným novinovým stánkem na rohu. Harry uchopil Aarona za zápěstí a za chvíli se objevili na louce vedle Doupěte.

Když stáli ve vlnící se trávě a hleděli na dům, Aaron řekl: „Harry, říkal jsi, že máš v hlavě Voldemorta a že na tebe mám dávat pozor… no, ale ani on tu nemohl nadělat příliš velkou škodu.“ Harry se zamračil a na kamaráda se zadíval, čímž ho pobídl, aby pokračoval: „Nepřipadá mi to tak docela skutečné. Nakopal jsi Voldiemu zadek docela snadno, takže nevím, proč si děláš takové starosti.“

„Snažil se mě ovládnout. Chtěl si pro sebe vzít mou magii,“ řekl Harry.

„Jo, to by teď byl docela problém,“ souhlasil Aaron. Harry zamířil k domu a Aaron se zeptal: „Opravdu jsi z něj udělal mudlu?“

„Ano,“ řekl Harry, aniž by se otočil nebo zpomalil.

„No páni.“

Když dorazili k domu, paní Weasleyová je čekala přede dveřmi. Harry jí pozdravil. „A tohle je moje ministerská eskorta, Aaron,“ řekl.

K Harryho zklamání to vypadalo, že tohle jí uklidnilo a rychle ho objala. Ven dveřmi jakoby kouzlem zavanula vůně guláše. „Všichni jsme se o tebe báli,“ vytýkala mu.

Ve dveřích je přivítala rozzlobená Hermiona, ruce měla založené v bok. „Gratuluju, že jsi porazil Voldemorta. Vrátíš mi laskavě mou hůlku?“

„A kdy dostanu svou,“ namítl Harry okamžitě a stejně pichlavě. Stáli proti sobě jako dva kohouti.

„Jen mu jeho hůlku vraťte,“ řekla Levandule z pokoje.

Ron vstal a sundal jednu ošklivou, tmavě zelenou vázu z dlouhé police, která se táhla pod stropem. Vytáhl z ní Harryho hůlku a rozpačitě mu ji podal.

„Díky,“ řekl Harry a schoval si jí do kapsy. „V jednu chvíli jsem si musel půjčit tu Voldemortovu, když jsem neměl svou.“

Ron sebou trhl, takže Harry už nic dalšího neřekl. „Promiň,“ omlouval se Ron. „Taťka hrozil, že mě vydědí… a mamka…“

Harry si pomyslel, že je teď Ron poslušnější, než když chodil do školy. Měl sklopené oči, ale Harry byl ještě příliš naštvaný, než aby mu to odpustil. Pamatoval si, že když byli mladší, stál na jeho straně mnohem ochotněji. Nenapadlo ho, že když byli děti, bylo všechno mnohem jednodušší, teď to pochopil.

Bill svého bratra zachránil. „Opravdu jsi ho dostal? Taťka nám poslal vzkaz, hned jak jsi Voldemorta přinesl, ale nejdřív jsme tomu nevěřili. Mysleli jsme, že si z nás dvojčata dělají legraci.“

Harry neodpověděl, dal by přednost tomu, aby byl sám a mohl přemýšlet.

„Doufám, že sis to vyřídil i s nějakými dalšími,“ řekl Charlie, „za profesora Kratiknota.“

Harry udělal pár kroků a klesl na pohovku vedle Levandule. „S deseti a s Malfoyem.“

„To sis vedl tak dobře, že jsi to stihl i spočítat?“ zeptal se Charlie. Všichni se postupně shromáždili kolem pohovky.

„Když to skončilo, bylo snadné je spočítat,“ řekl Harry, nevšímal si, jak si mezi sebou vyměňují podivné pohledy. „Bohužel jich hodně uteklo a někde tam venku pořád ještě jsou.“

„Kdo tam ještě je? Koho jsi dostal?“ zeptal se Bill a sedl si na nízký stolek, který pod jeho váhou zapraskal.

„Er, nevím,“ řekl Harry. „Nedokážu to říct.“

Bill se zamračil. „Nedokážeš říct, koho jsi dostal?“

„Moc tam toho z nich nezbylo,“ odpověděl Harry tiše.

Bill chvíli nevěděl, co říct. „Zabil jsi jich deset.“

Charlie se posadil na pohovku vedle Harryho ve stejnou dobu, kdy se Levandule začala zvedat. „Působivé. Ani Pošuk Moody – Merlin mu dopřej odpočinek – by jich nedostal tolik najednou.“

Harry neodpověděl. Hermiona stála vedle stolku u okna a vypadala pobledle. Harry se příliš nestaral o to, co se stane se smrtijedy, chtěl jen, aby byl Snape v pořádku. „Opravdu se mi o tom nechce mluvit.“

„Pojďme se najíst,“ řekla Levandule.

Harry měl strašný hlad, ale na jídlo náladu neměl. Vstal teprve tehdy, když už všichni seděli u stolu a Hermiona se pro něj vrátila. Dokonce i Aaron už seděl. Soucitně se na Harryho podíval, když si sedal proti němu.

Paní Weasleyová donutila Aarona, aby jí o sobě vyprávěl a ten to udělal tak vtipně, že se i Harry musel usmát. Jeho nálada byla hodně rozkolísaná. Když po večeři uklízeli, s velkým rámusem se objevila dvojčata a vyprávěla, o čem se mluví v kouzelnickém rádiu. „Říkají, že to v Malfoy manor vypadá jako na jatkách… Krev, vnitřnosti a kosti všude kolem.“

„Harry!“ vyhrkl jeden z nich překvapeně, když ho v kuchyni uviděl. „No gratuluju… myslím,“ dodal rychle. Dvojčata se po sobě podívala. Harry odlevitoval nádobí do skříňky a podal Billovi, který leštil stříbro, čistou utěrku. Pak došel do vedlejší místnosti pro Aarona, který seděl na pohovce. „Chci se vrátit k Mungovi.“

Aaron vstal od šachové partie, kterou rozehrál s Ronem. „Stejně už jsem skoro vyhrál,“ řekl mu přezíravě.

„Hej, Harry, nechoď ještě…,“ přemlouvala ho dvojčata. „Chtěli bychom všechno slyšet.“

„Musím se vrátit k Mungovi,“ vysvětloval Harry a okamžitě se přemístil. Aaron šel těsně za ním a potichu vystupovali po schodech. V pokoji Aaron zatáhl závěsy kolem postele, které museli léčitelé nechat roztažené, a poslal pryč dítě, které k nim běželo a volalo při tom Harryho jméno.

Harry si přitáhl židli blíž k posteli a posadil se. Oči ho pálily. Cítil se mnohem hůř, než předtím. Aaron si také přinesl židli, opřel se v rohu a zavřel oči, chtěl dopřát Harrymu trochu soukromí.

Seděli tam dlouhou dobu. Harry zjistil, že přestože si myslel, že potřebuje klid na přemýšlení, potřeboval spíš podporu. Předtím potřeboval spojence hodně, ale teď ho potřeboval ještě víc. Tohle jeho přemítání přerušila McGonagallová. Tiše prošla mezi závěsy a položila Harrymu ruku na rameno. Stále ještě jí na rameni seděl Fawkes, třebaže teď to vypadalo, že spí.

Zatímco spolu tiše mluvili, Aaron vytáhl z kapsy bystrozorskou tabulku. „Musíme jít,“ řekl. „Na ministerstvo,“ dodal, když na něj Harry tázavě pohlédl.

„Musím se tam také stavit,“ řekla McGonagallová. „Půjdu s vámi.“

„Díky,“ řekl Harry.

Na ministerstvu Aaron okamžitě zamířil k výtahům, zatímco McGonagallová se zastavila a zděšeně zírala na ten nepořádek.

V kanceláři bystrozorů, která byla osvícena stejně jasně, jako kdykoliv jindy, stáli kolem pana Weasleyho Tonksová, Pastorek a Blackpoolová.

„Dobrý den, Minervo. Posaď se, Harry,“ řekl pan Weasley, oběma rukama přitáhl židli a přišoupl jí k Harrymu. „Chce s tebou mluvit Ministryně kouzel.“ Hlas pana Weasleyho byl stále podivně ustaraný. Harry se na něj pozorně zadíval, ale zjistil, že je jen unavený.

„O tom, co… o všem?“ zeptal se Harry.

„Neřekla mi to,“ přiznal pan Weasley. „Obávám se, že jsem ani nedokázal posoudit její náladu, když jsem jí naposledy viděl.“

Harry spolkl povzdech.

„Potřebuju s Amelií něco projednat, takže mohu Harryho doprovodit,“ řekla McGonagallová.

Pan Weasley tiše vykládal McGonagallové o nepokojích, které nastaly, zatímco Harry čekal, až bude povolán. Připadal si jako by byl izolovaný a všechno mu připadalo hodně vzdálené. Nezáleželo na ničem jiném, než na stavu jeho opatrovníka. To ho udržovalo v relativním klidu, vzhledem k tomu, kolik potíží by mohlo nastat. Když přišel ten čas, McGonagallová mu opět nabídla doprovod, což jí bylo dovoleno.

Stráže je do ministerské kanceláře chtěli doprovodit, ale McGonagallová je poslal pryč. „Určitě Harryho zvládnu sama,“ vysmála se jim. Tahle odlehčená nálada ale vydržela jen do chvíle, než Harry uslyšel hlas ministryně Bonesové.

„Posaďte se, pane Pottere.“

Harry poslechl a pak čekal, co bude dál. Únava ho dostihla, tělo se mu hroutilo vyčerpáním. Všechnu svou zásobu emocí už vyčerpal, dokázal teď už jen myslet na svého adoptivního otce, sedět a čekat.

„Jste v pořádku?“ zeptala se ho McGonagallová. Zřejmě mu uniklo něco, co říkaly.

Promnul si rukou čelo. „Omlouvám se, o co jde?“

„Říkala jsem,“ promluvila Bonesová, „že tím, jak jste Temného pána zneškodnil, jste nás dostal do dost ošemetné situace.“

„Jen jsem odtamtud chtěl dostat Severuse,“ poznamenal Harry. „O nic jiného jsem se nestaral.“

„Bojím se toho, co bude zítra v novinách, pane Pottere. V rozhlase to bylo dost špatné.“ Zvedla něco, co byl patrně opis toho, co v rádiu říkali. „Udělala jsem prohlášení a několik rozhovorů, ale příliš to nepomohlo.“ Dívala se na něj, zatímco on zíral na své prsty. „Na zítra chci svolat tiskovou konferenci, možná v poledne, aby se to dostalo do večerního vydání. Veřejné mínění by se tím mohlo uklidnit.“ Když Harry nepromluvil, vyzvala ho: „Vaše mlčení znamená, že souhlasíte?“

„Omlouvám se, ano, myslím, že ano.“

Hlasitě si oddychla. „Pane Pottere, Harry, uvědomte si, že se ozývají hlasy, abyste byl zatčen, s ohledem na nepořádek, který jste zanechal v Malfoy manor.“

Harry zjistil, že jeho prsty jsou čím dál víc zajímavější, ale než stačil něco říct, ozvala se McGonagallová: „To je směšné, Amelie, a ty to víš.“

„Musím odpovědět členům Starostolce, kteří se pro to vyslovili. Nemohu ho prostě propustit. Přejí si, aby byla provedena zkouška, jestli se Potter nestal dalším temným pánem. Pozítří na mimořádné schůzi.“

McGonagallová se na Harryho dlouze zadívala. Založila si ruce. „Tou zkouškou projde. Ale odložte to až na příští pravidelnou schůzi. Harry potřebuje odpočinek, prognóza jeho adoptivního otce také není příliš dobrá, měl by mít možnost zabývat se jen tím. A pozdější termín bude lepší i pro novináře, které, jak předpokládám, také pozvete.“

„Pozvu?“ zeptala se Bonesová překvapeně.

„Harry tím projde a panika se uklidní. Když ho budete zkoušet teď, zjistíte, že je zoufalý. Kdo ten test požaduje?“ zeptala se McGonagallová. Harry byl strašně rád, že je tu s ním.

„Dozvíte se to na mimořádném zasedání,“ odmítla Bonesová odpovědět.

„Vsadím se, že to byl Ogden, to jeho syn mu do hlavy nasazuje takové myšlenky,“ řekla McGonagallová skoro povýšeně.

Bonesová jí ignorovala a naklonila se k Harrymu. „Budete na zítřek připravený?“

Harry pokrčil rameny. Bylo mu to jedno. To Bonesovou trochu rozzlobilo. „Nemohu to odložit, pane Pottere. Viděl jste, jak to vypadá v atriu…“

Harry přikývl. „V poledne?“ zeptal se.

„A co po obědě? V jednu, nebo ve dvě,“ navrhovala Bonesová a dělala si nějaké poznámky.

Harry znovu přikývl. To mu dá čas, aby byl u toho, až za Snapem přijde léčitel z Liverpooolu. Srdce se mu naplnilo novu nadějí a pak se zase sevřelo.

Bonesová opět promluvila a přerušila tak jeho úvahy. „Vypadáte lépe, pane Pottere. Předpokládám, že už v hlavě nemáte Voldemorta?“

„Ne,“ odpověděl Harry. Není v mé hlavě, dodal si sám pro sebe.

McGonagallová doprovodila Harryho zpátky do Doupěte, aby se vyspal. Bylo už pozdě, když přišel, vzhůru byl jen Bill s Ronem a hlídali. Ron odvedl Harryho do svého pokoje. „Mamka chce, abychom hlídali, dokud jsou na svobodě ještě nějací smrtijedi.“

Harry zavřel oči. „Poblíž žádný není,“ řekl.

Ron o tom uvažoval. „To je dobře,“ řekl nakonec, jako by tím zakrýval nejistotu.

Harry nechtěl, aby byl jeho nejstarší přítel nervózní. „Co se děje?“ zeptal se ho šeptem, protože zbytek domu spal. „Měl jsem jít raději k Hermioně?“

„Ne,“ odpověděl Ron ostře. „Můžeš tu zůstat.“ Pokrčil rameny, ale do očí se Harrymu nepodíval. „Proč bys tu nemohl být?“

„Podívej se na mě,“ požádal ho Harry a snažil se mít s ním trpělivost. Ron se na něj podíval. „Co se děje?“ zeptal se, ale odpověď vlastně znal.

Rozpolcen tím, čemu má věřit, pokrčil Ron rameny. „Nic, Harry. Nic se neděje.“

„Jsem pořád stejný, jaký jsem byl,“ řekl Harry.

„Jo, já vím,“ pokrčil Ron znovu rameny. „Vypadáš ale jinak. Tvoje oči…,“ vysvětloval Ron. „Hermiona říkala… to nic.“

„Co říkala Hermiona?“ zeptal se Harry.

Ron se konečně našel. Narovnala se mu ramena a šeptající hlas už nezněl váhavě. „Říkala, že za to může silná magie. Opravdová magie… ne ta hloupá ministerská kouzla, co děláme my ostatní.“

„Udělal jsem to, co jsem musel,“ řekl Harry. „Kdybych tomu mohl zabránit, udělal bych to.“

Ron naklepal polštář a odhodil pokrývku, jako by mu najednou vadilo, že postel není odestlaná. „Myslím, že v tom je ten rozdíl.“

Harry se posadil. „Nebude v tom žádný rozdíl, pokud se Severus neuzdraví. Teď to vypadá, že skončí jako Longbottomovi.“ Harry zjistil, že to je poprvé, co si takovou možnost připustil. Musel se několikrát zhluboka nadechnout, aby udržel své emoce pod kontrolou.

„No,“ řekl Ron. „Alespoň že s tím už ses vyrovnal.“

Harry se opřel o polštář. „Doufám, že francouzské vězení je dost strašné místo. Jinak bych se asi nevyrovnal s Malfoyem.“

„Musíme doufat, že nesnáší francouzské jídlo,“ poznamenal Ron.

Harry se usmál. Chtěl ještě něco říct, ale oči se mu samovolně zavřely. Nestačil se ani převléknout, a už spal.

Vzbudil se brzy, když někdo procházel za tenkou zdí vedle jeho postele. Ale byl rád. Vstal potichu, aby nevzbudil Rona. Manželé Weasleyovi a jejich syn Charlie už snídali. Harry si vzal topinku a pak prohlásil, že už musí jít.

„Ve dvě hodiny, Harry, nezapomeň,“ řekl pan Weasley.

„Jo,“ řekl Harry. Byl trochu mimo. „Řekl bych, že dneska výcvik asi nebude.“

„Až příští týden, to už snad bude všechno v pořádku,“ řekl pan Weasley a napil se čaje.

Harry před odchodem zaváhal. „Jsem ještě v bystrozorském programu?“ zeptal se.

„To rozhodne Starostolec,“ informoval ho pan Weasley.

„A vy mě tam ještě chcete?“ nestihl Harry zarazit tu otázku.

„Ano, Harry, chceme,“ ujistil ho pan Weasley. Znělo to, jako by takovou otázku očekával a odpověď si připravil dopředu.

„Ale jen proto, abyste na mě dávali pozor,“ dokončil za něj Harry. Věděl, že je to bezohledné, ale dneska ráno se nestaral o to, co si myslí ostatní.

Pan Weasley se mu zadíval do očí a Harry si uzavřel mysl, třebaže si byl jistý, že pan Weasley nitrozpyt neumí. „Myslím, že na tom něco bude,“ přiznal pan Weasley lehce. „Ale také ti něco dlužíme.“

Harrymu to vysvětlení připadalo pochybné, ale rozhodl se to přijmout. „Jdu k Mungovi a pak na tiskovou konferenci,“ řekl, ale pan Weasley sáhl po novinách, které mu podávala paní Weasleyová.

„Než odejdeš, měl bys tohle vidět,“ řekl věcně. „Měl bys vědět, čemu budeš čelit.“

Harry si od něj noviny vzal a neochotně je otevřel. Žádná fotografie zevnitř Malfoyova domu tam nebyla, jen jedna, která zachycovala pracovníky ministerstva, jak vyhánějí fotografy od hranic panství a něco si zapisují. Titulek zněl: Temný pán poražen, ale na druhém řádku stálo: Bitva o nadvládu nad černou magií. Prvních pár řádků s popisem bitevního pole naznačilo, že Rita Holoubková byla uvnitř Malfoy manor. Hrůzné divadlo přivítalo návštěvníky vznešeného sídla. Podlaha byla poseta zkrvavenými plášti a hábity, roztroušené kosti byly tak očištěny od masa, až se leskly. Oblečení i některé předměty v místnosti vypadaly, jako by byly ohlodány tisíci drobnými ostrými zuby. Žádný odborník na černou magii nedokázal říct, jaké kouzlo toho bylo příčinou. Vzhledem k tomu, že něco takového si ani Temný pán na svých stoupencích nezkoušel, můžeme předpokládat, že tuto zkázu a zmar způsobila akce Harryho Pottera, který Temného pána napadl na svou vlastní pěst, bez povolení svých nadřízených. Starostolec se chystá přezkoumat, jaká další opatření by měla být přijata s ohledem na našeho bývalého Hrdinu kouzelnického světa.

Harry noviny vrátil. Doufal, že se Holoubková zastaví v nemocnici, aby si s ní mohl promluvit. Pokud ne, určitě jí uvidí na tiskové konferenci. S ústy staženými do tenké čárky kývl Weasleyovým na rozloučenou a zmizel.

Vestibul před recepcí v nemocnici byl stále ještě plný, ale už to bylo lepší než včera. Místnost ztichla, když do ní vstoupil a několik lidí šeptalo jeho jméno těm ostatním. Rozhlédl se a narovnal ramena, nechtěl se skrývat. To samé se opakovalo na pokoji, kde ležel Snape, když se objevil ve dveřích.

Lékouzelník Shankwell, který se skláněl ke Snapeovi, vzhlédl. „Léčitel Hedgepeth už dorazil,“ řekl Harrymu. „Chystáme se pacienta přesunout zpátky na ošetřovnu, je tam klidněji.“

S rovnými zády následoval Harry levitujícího bezvědomého Snapea ven z místnosti. Sotva se za ním zavřely dveře, lidé si začali šeptat.

Hedgepeth čekal na ošetřovně s celým svým týmem. Měl spoustu vlasů upravených v účesu, jaký nosíval mudla Elvis a jeho tváře byly chlapecky hladké. Okamžitě Harrymu připomněl Lockharta, hlavně chováním, když dával příkazy malé blondýnce, která už zřejmě měla být někde jinde. Harry se hodně snažil, aby ho jeho naděje okamžitě neopustily.

„Takže to je náš pacient,“ oznámil všem Hedgepeth, sotva byl Snape položen na úzké vyšetřovací lehátko vprostřed místnosti. „Říkáte, že ho mučil samotný Voldemort?“ zeptal se Shankwella.

Shankwell přikývl, stiskl rty a zamračil se. Harry se cítil lépe, když viděl, že Shankwell má zřejmě na Hedgepetha stejný názor, jako on. Hedgepeth se sklonil k pacientovi, uchopil ho za hlavu, palci se dotýkal jeho obočí a začal mu s ní otáčet. Harry byl velmi rád, že o tom jeho opatrovník neví. Spolkl další povzdech.

„Mám hodně práce. Nechám vás tu samotné,“ řekl Shankwell a s několika dalšími spolupracovníky odešel, zůstali tam jen dva pacienti a Harry.

Harry se přesunul na jeho místo. „Hm,“ zamumlal Hedgepeth zaujatě a Harryho to trochu uklidnilo. Hedgepeth se otočil na jednoho z asistentů. „Potřebuji, aby byl při vědomí,“ přikázal.

Museli Snapeovi pomoci kouzlem, aby lektvar polkl. Harry čekal se zatajeným dechem. Chtěl si se svým opatrovníkem promluvit, chtěl, aby byl vzhůru, ale nechtěl, aby měl bolesti. Snape se zhluboka nadechl, ale oči neotevřel. Harry zvedl oči a zjistil, že se na něj Hedgepeth popleteně dívá.

„Co tu dělá Harry Potter?“ zeptal se Hedgepeth do prostoru.

„Je to můj otec,“ vysvětlil Harry a ukázal na Snapea.

To Hedgepethův údiv nesnížilo. „Opravdu?“

„Chci, aby se uzdravil,“ řekl Harry.

„To bude velmi těžké,“ řekl Hedgepeth, který se konečně vzpamatoval, snad proto, že se hovor stočil na pacienta. „Uvědomujete si to, že?“

„Tak, jako že jsem zničil Voldemorta… znova,“ poznamenal Harry. Znělo to výhrůžně, slyšel to, ale nemohl tomu zabránit.

Naštěstí bylo Hedgepethovo ego větší, než Harryho pověst. „To jsem slyšel. Uděláme pro něj to nejlepší, co můžeme, pane Pottere.“ Dlouhá kadeř jeho načesaných vlasů mu spadla do obličeje, když pohlédl dolů na Snapea, vypadal náhle ještě mladší.

Harrymu se ta odpověď nelíbila, ale nemělo cenu o tom diskutovat. Snape se probral. Hedgepeth nařídil, aby mu podali židli a posadil se vedle lehátka. Snape se rozhlédl a zjistil, že Harry stojí vedle něj. Jeho bolesti se musely zhoršit, protože potřásl hlavou, jako by je chtěl ze sebe setřást. Hedgepeth se ho začal vyptávat, co je za den, jak se jmenuje Ministr kouzel a podobně. Snape neodpověděl s opovržením, jak Harry doufal, poctivě se nad těmi otázkami zamyslel. Hedgepeth ho přetočil na bok směrem k Harrymu a prsy mu přejel po krční páteři stejně, jako to dělala Versová. Snape naštěstí neviděl, jak zavrtěl hlavou, jako by ho polekalo to, co zjistil.

Harry předpokládal, že vycítil to prokletí, stejně jako on, což způsobilo, že ho Snape odpuzoval navzdory úplně opačným emocím, které cítil.

„Jak dlouho jste byl mučen? Kolik Cruciatů na vás použili?“

Snape zavrtěl hlavou. „Skoro pět hodin,“ odpověděl Harry.

Hedgepeth znovu zavrtěl hlavou a soustředil se na něco na zadní straně Snapeova krku. „Pokuste se ho udržet vzhůru,“ nařídil o několik minut později. „Pokud mu nebudeme muset dát alnaleptica, usnadní nám to práci.“

Harry se ke Snapeovi sklonil, zatřásl mu ramenen a oslovil ho. Snape neochotně otevřel oči. „Musíš zůstat vzhůru,“ řekl Harry a přál si, aby nemusel. Snape si nezaslouží trpět ještě víc.

Přitáhl si stoličku a usadil se vedle lehátka. Položil ruku na Snapeovo rameno, aby ho mohl pohladit, nebo jím v případě potřeby zatřást.

„Slyšel jsem,“ řekl Hedgepeth nečekaně, „že jste za sebou včera zanechal scénu hodnou domu hrůzy.“

„Musel jsem ho zachránit,“ řekl Harry.

Hedgepetha to z míry nevyvedlo. Vypadalo to, že může pracovat i mluvit současně. „Musí pro vás hodně znamenat. Nevěděl jsem, že váš otec stále žije.“

„Rychle je střídám,“ řekl Harry chladně. Nějaká jeho část stále reagovala výhrůžně, možná by se měl pokusit to změnit. Věděl, že by to tak bylo lepší, ale nedokázal s tím přestat.

„Přinesli ty ostatky do márnice v suterénu kvůli identifikaci. Nikdy jsem nic takového neviděl.“

„No a?“ zeptal se Harry prudce.

„Špatná odpověď,“ řekl Snape.

Harry zahanbeně sklopil oči. Stiskl Snapeovi zápěstí. Snape teď pociťoval menší bolest, jako by to, co Hedgepeth dělal, zabíralo. „Uzdraví se?“ zeptal se Harry, konečně pocítil naději.

Hedgepeth hned neodpověděl. Usilovně pracoval. „Většina lidí, které jsem léčil, byla zasažena třemi, možná čtyřmi kletbami, někým, kdo neměl s nepromíjitelnými příliš zkušeností. Ti pacienti se vyléčili hned, jak bylo prokletí potlačeno. Je to pozoruhodně snadné, třebaže pracné a zdlouhavé. Na druhou stranu ten, kdo uvrhl tyto kletby…“

„Bylo jich několik,“ opravil ho Harry.

„Tím hůř,“ řekl Hedgepeth. „Lidé, kteří ty kletby provedli, dobře věděli, jak na to… což znamená, že v tom měli velkou praxi… a mezi jednotlivými kletbami ho nenechali odpočinout. Přáli si vyhrát. Tím se jejich síla zvýšila. Oběť si přeje uniknout, ale jediné místo kam může, je v centru jeho mozku, daleko od kleteb.“

„Zůstaň vzhůru, Severusi,“ řekl Harry, když Snape zase zavřel oči.

Hedgepeth pracoval bez přestávky tři hodiny. Byl skoro stejně vyčerpaný, jako Versová, ale měl více fyzických sil a tak se nezhroutil. Opřel se rukama o stůl a naklonil se nad Snapea. „Budeme muset zjistit, jestli se přilnavost kleteb snížila. Příště už bychom nemuseli začínat od začátku.“ Vrávoravě vyšel z místnosti a cestou se ptal, jestli mu někdo přichystal kávu a pečivo.

Snape nespal.

„Cítíš se lépe?“ zeptal se Harry.

Snape mu věnoval jeden ze svých zamračených úsměvů, který byl odpovědí sám za sebe. „A jak je to s tebou?“ zeptal se Harryho.

„Ve dvě odpoledne musím na tiskovou konferenci. Všichni si myslí, že jsem zlý černokněžník.“

„Pochybuji o tom, že všichni,“ opravil ho Snape. „Ale tvůj postoj tomu nepomáhá.“

„Nestarám se o to,“ řekl Harry.

„To bys měl,“ řekl Snape. Zavřel oči, ale stále byl vzhůru.

Rozhostilo se ticho. Na chodbě za dveřmi bylo slyšet kroky. Vílí světla u stropu se rozptýlila, nevěděla, kde je potřeba nejvíce světla.

„Je něco, co mi potřebuješ říct,“ poznamenal Snape. „Minule ses tomu vyhnul.“ V jeho hlase byla patrná únava.

„Nechci, aby sis o mě dělal starosti,“ řekl Harry.

„Stejně to zkus,“ řekl Snape pomalu.

Harry snížil výšku stoličky a opřel se o lehátko. Byl rád, že Snapea nepřestěhovali zpátky na pokoj, tady spolu mohli být sami. „Co mám dělat s tím kouskem Voldemorta, který je ve mně?“ zeptal se. „Zabil jsem Naginiho… ale… Necítím se na to, abych to udělal sám sobě.“

Snape zalapal po dechu a převrátil se na záda. Harry mu položil ruku na rameno. „Harry, cítíš se sám sebou? Už jsem se na to ptal, ne?“

„Ano. A ano.“

„Tak co s tím chceš dál dělat?“

„To je to, na co se ptám,“ hlas mu odezněl. „Nemohu použít kouzlo Crux horridus bez toho, abych někoho zabil. Přemýšlel jsem o tom.“

Snape popadl Harryho za přední díl pláště a nečekanou silou si ho k sobě přitáhl. „Neopovažuj se to zkoušet,“ zasyčel.

„A co mám dělat?“ zeptal se Harry. „Co když tady nebudeš, abys mi pomohl?“

„V tom případě se zeptáš kouzelníka Saamiho,“ řekl Snape a jeho hlas slábl. „Ale o tak hrůzné kouzlo se nepokoušej. Kdyby to k něčemu bylo, navrhl bych ti to už dávno.“

Harrymu se lehce zvlnily rty, třebaže se mračil. „Co myslíš, že jsem udělal Voldemortovi?“

„To bylo obrácení kouzla, které provedl někdo jiný. To je úplně něco jiného. Právě teď jsi celistvý, Harry.“ Jeho hlas byl stále slabší, ale snažil se.

„Ale já jsem teď pro něj cestou zpátky,“ tvrdil Harry. „Sám jsi říkal, že by se mohl zase vrátit.“

Snape zvedl prst a namířil jím na Harryho, ale netrefil se, protože oči měl zavřené. „Slib mi to.“

„Ano, v pořádku,“ řekl Harry ztěžka, třebaže se mu trochu ulevilo. S použití toho kouzla měl hrůzu, dokonce i když byl tak zoufalý, že chtěl něco podniknout, aby se Voldemorta zbavil.

Snape usnul.

Harry u něj ještě nějakou chvíli seděl, dokud mu nezakručelo v žaludku a nepřipomnělo mu tak, že by se měl najíst. Chuť k jídlu neměl, ale potřeboval energii na boj s novináři. Vstal a zvědavě přiložil dva prsty na zadní stranu Snapeova krku, docílil tím jen toho, že Severus pootočil hlavu. Necítil nic kromě nečistých kleteb, které z něj jakoby sálaly.

Opustil místnost a téměř se srazil s Hermionou. Přinesla žluté květy a klopila oči, když jí uklidňoval.

„Přinesla jsem tohle,“ řekla. „Jak mu je?“

Harry pokrčil rameny.

„Možná to není dobrý nápad,“ poznamenala s odkazem na květiny.

Harry znovu pokrčil rameny. Vedl jí chodbou pryč, zdálo se mu, že Snape bude raději, když ho v tomhle stavu uvidí co nejmíň lidí. „Prostě je budu jen držet.“

„Budeš v pořádku, Harry?“ zeptala se cestou k výtahům.

„Nevím,“ řekl Harry upřímně. Odpověď neznal, cítil se nemocně.

„Slyšela jsem, že budeš mít tiskovku,“ prohlásila. „Jsem ráda, že jsem tě zastihla ještě před ní.“

„Jo. Musím se na ní připravit,“ povzdechl si Harry. Zastavili se uprostřed chodby a donutili tím nemocniční personál, aby je obcházel. Harry cítil, že se své staré kamarádce vzdaluje a myslel si, že je to tím, že tentokrát nebojovala po jeho boku a proto tomu nemohla rozumět.

„Pokud bys cokoliv potřeboval, Harry,“ řekla. „Omlouvám se… že jsem ti nepomohla.“ Znělo to nešťastně. „Nebyl jsi to tak úplně ty, ne jako teď. Jinak bych ti okamžitě dala tvou i svou hůlku.“

„Jo, já to chápu,“ řekl Harry.

Zdálo se, že jí ta odpověď uspokojila a rozloučila se s ním. Harry se přemístil do uličky poblíž ministerstva a tentokrát mu recepční řekl, že musí počkat na doprovod. Přišel pro něj sám pan Weasley. Novináři tam už byli shromáždění a sotva vešli do atria, začali na něj pokřikovat otázky.

„Ne, ještě ne,“ řekl pan Weasley a proklestil jim cestu kupředu, ke zlaté bráně, kterou už opravovali. Pan Weasley odvedl Harryho do bystrozorské kantýny, všechny vyhnal a zavřel dveře. „Musíš něco sníst, celou cestu slyším, jak ti kručí v žaludku.“

Harry odložil květiny do sklenice s vodou a z vozíku si vzal sendvič, který zaplatil pan Weasley, vhodil do misky několik mincí. Harry si ukousl, ale vlastně nevnímal, co jí. Pan Weasley se posadil naproti němu. „Tohle je hodně důležité, Harry, jsem si jistý, že to víš,“ řekl.

Harry přikývl. Není to tak důležité, jako Severus, pomyslel si, ale nahlas nic neřekl.

„Až tam půjdeš, musíš udělat opačný dojem, než jak tě vylíčili ve Věštci,“ pokračoval pan Weasley. „Ty jsi hodný kluk, Harry. Mají tě za špatného, ale jen proto, jak byly vylíčeny poslední události.“

„I vy jste si myslel, že jsem napadl starý dům Dursleyových,“ poznamenal Harry.

„Nechtěl jsem si připustit, že se Voldemort vrátil, Harry. Nevypadalo to, že by tu byla jiná podezřelá osoba se stejnou hůlkou, jako máš ty.“ Řekl to upřímně kajícným hlasem a tak to Harry nechal být. „Musíš být klidný a silný. Nesmíš váhat. Nenech se rozhodit bez ohledu na to, co kdo řekne.“

Harry přikývl. „Bojím se o Severuse,“ přiznal a odložil nedojedený sendvič.

„Teď se musíš postarat sám o sebe.“

„Je to těžké.“

„Harry, to poslední, co bude kouzelnický svět tolerovat, je vzestup nového temného čaroděje. Prohlédni si atrium až se vrátíš dolů. To je to, co lidé dělají, když jim hněv a strach zatemní rozum.“

„Nechci jim říct pravdu,“ povzdychl si Harry.

„To nemusíš. Ale musíš si vymyslet zatraceně dobrou lež.“ Pan Weasley vstal. Harry na něj zíral, nečekal, že od něj někdy uslyší něco takového. „Musíme jít, Harry.“

Jel s ním výtahem a zůstal stát u zlaté brány. Bonesová už stála na malém pódiu, které bylo postaveno u fontány. Bylo tam tak čtyřicet, možná i víc, novinářů.

„Uklidni se, Harry. Snaž se vypadat ušlechtile. Neškodně,“ zašeptal mu pan Weasley do ucha. „Tím je převezeš.“

Když Harry bránu se zaskřípěním otevřel, uvědomil si, že pan Weasley mluvil jako Brumbál. Uvolnil svaly v obličeji a vydal se k Bonesové, ignoroval otázky, které se na něj začali okamžitě sypat. Jestli opravdu zničil všechny smrtijedy? Kolik jich zabil ve skutečnosti? Jestli ministerstvo lže?

„Jeden po druhém,“ vyštěkla na novináře Bonesová. Její osobní stráž stála těsně pod podiem a jejich výhrůžný postoj situaci uklidnil. „Jak jsem slíbila… Pan Potter přišel, aby odpověděl na vaše otázky.“ Znovu se rozpoutal řev. „Ale pouze v případě, že se budete chovat slušně,“ okřikla je a novináři ztichli, jen si mezi sebou něco mumlali. Harrymu to připadalo zábavné, možná proto, že to uvolnilo jeho napětí. „Harry, vyberte si, kdo vám položí první otázku.“ Po pár schůdcích sestoupila z malého pódia a Harry vystoupal nahoru. Všichni novináři se hlásili a všichni vypadali dychtivě.

Harry očima vyhledal Ritu Holoubkovou, která jen lehce pozvedla svůj brk, jako by nechtěla, aby si ji Harry vybral, ale zároveň nechtěla ztratit tvář. „Ach, má oblíbená reportérka,“ protáhl Harry, jako by jen hráli šachy a ne o celou jeho budoucnost. Ostatní se po Holoubkové ohlédli a někteří se začali usmívat. „Slečno Holoubková, vy žádnou otázku nemáte?“ zeptal se nechápavě nedůvěřivě, s klidem, který vyžadoval tolik úsilí, že se skoro nedokázal nadechnout. Ale fungovalo to, reportéři se pokoušeli skrýt své úsměvy, uvolnili se a připravili si brky.

Chvíli jí trvalo, než se z toho překvapení vzpamatovala. „Opravdu jste na Malfoy manor zabil deset smrtijedů?“ zeptala se tónem, jako by už všechno věděla.

„Ano,“ řekl Harry.

„Proč jste jen ministerstvu neřekl, kde jsou a nenechal je, aby se o to postarali?“ zeptala se.

„To už byla druhá otázka,“ řekla Bonesová. „Někdo jiný.“

„To je v pořádku,“ ozval se Harry klidně. „Drželi mého adoptivního otce v zajetí a mučili ho. Necítil jsem se na to, abych čekal, až vše proběhne byrokratickým kolečkem, což se dělo o hodně pečlivěji, než se mi líbilo.“

Když Holoubková začala opět mluvit, zaměřila se na slovo otec a Harry jí odmávl. Dokázal z jejích očí vyčíst, na co se chtěla zeptat, ale jestli se má něco prozradit, potřebuje to prozradit sám. „Někdo jiný,“ řekl jemně. V tom byla ta síla. Očekávali, že bude nervózní a bude se bránit, počítali s tím, že to proti němu použijí. Odmítl jim dát zbraň do ruky. Vybral si reportéra, který vypadal nejméně útočně, malého muže, který mu připadal známý.

„Láskorád, Jinotaj,“ řekl muž. „Byli jsme jediným periodikem, které převzalo článek o vašem otci z amerických novin, a byli jsme obviněni, že jsme ho zfalšovali,“ pokračoval, zjevně uražený. Ostatní reportéři zabručeli a někteří se i uchechtli. „Proč jste o tom v Británii otevřeně nehovořil?“

„Protože je to bývalý smrtijed,“ řekl Harry. Tím je všechny umlčel. Cítil se jako hráč, který vsadil všechny žetony na jediné číslo a roztočil ruletu. Ale všechna fakta musel vyslovit sám. Vypadalo to, že dává Láskorádovi čas, aby si vše poznamenal. „Mnoho let byl Brumbálovým vyzvědačem, takže to není tak zlé, jak to zní,“ dodal klidně, jako by hovořil se starým kamarádem.

Holoubková se zamračila, vypadala naštvaně. „A to vám schválili?“ zeptala se otráveně.

„Ano. Jsem si jistý, že tak důkladná reportérky jako jste vy, to velmi dobře ví,“ řekl Harry a snažil se usmát. „Ale bojím se, že jste nebyla na řadě.“ Přelétl očima ty dychtivé tváře a vybral si jednu snědou ženu s bílou šálou omotanou kolem hlavy. „Tawil Times, pane Pottere,“ řekl zpěvavým hlasem. „Jsme vám všichni velmi vděční, že jste to ukončil dřív, než to zasáhlo širší kouzelnickou veřejnost. Ale vyskytl se názor, že vy sám jste příštím temným kouzelníkem. Co na to řeknete?“

Harry vykouzlil lítostivý výraz, což nebylo příliš těžké. „Nesnáším temné čaroděje,“ řekl, ale než mohl něco dodat, byl přerušen mužem se silným skotským přízvukem.

„Takže se nejednalo jen o odstranění vašeho soupeře?“ zeptal se výsměšně.

Harry předstíral, že je tímto přerušením překvapen. „Odstranil jsem svého osobního nepřítele… Toho, který zabil mé rodiče a tvrdě pracoval na tom, aby to samé udělal mému současnému otci. Lituji, že jsem nespolupracoval s ministerstvem, ale nemohl jsem čekat na rozhodnutí, která museli udělat.“

„Nemyslíte si, že jste to přehnal?“ zeptal se ten muž znovu.

„Bylo tam hodně těch, kteří se mi chtěli pomstít,“ řekl Harry vyrovnaně a věcně, což bylo stále snadnější. „Musel jsem to dát do pořádku.“

„Takže byste to udělal znovu?“ zeptal se kdosi jiný.

Harry se nadechl, rozevřel sevřené pěsti a musel se kontrolovat, aby si je neotřel o hábit. „Myslím, že se můžete ptát jako další, ale prosím, příště se přihlaste. A odpověď na vaší otázku je, že nejenže bych to udělal znovu, ale udělal bych to mnohem dřív.“ Otrávilo ho, že se k tomu přiznal.

Reportéři si to honem zapisovali. Harry vybral dalšího a ten se zeptal madam Bonesové: „Souhlasíte s tím? Je pan Potter ještě ve výcviku?“

„O tom rozhodne Starostolec zítra na mimořádném zasedání,“ informovala je.

Holoubková rychle zdvihla ruku. Harry na ní ukázal. „Chtějí vás testovat, zda nejste černokněžník, budete s tím souhlasit?“

„Jako obvykle máte hodně informací,“ zavtipkoval Harry a kdosi se zasmál. „Ale ano, budu souhlasit.“ Snažil se být vážnější, když dodal: „Byl bych raději, kdyby mi důvěřovali, ale nevěřím, že se mám čeho bát.“

„Takže byste dal přednost tomu, kdyby to nedělali?“ zeptala se Holoubková sugestivně.

„Aby to nedělali?“ zeptal se Harry ještě stále veselým hlasem. Neměl tušení, co ten test obnáší, ale dokázal si představit, že to nic příjemného nebude. Holoubkové se zdálo, že s tím souhlasí a zamračeně si něco zapisovala. Znovu zvedla ruku, ale Harry jí nevyvolal.

Následovalo několik dalších zbytečných a opakujících se otázek. Harry si po celou dobu houževnatě udržel Brumbálovskou tvář. „Mohu říci, Harry,“ poznamenala Bonesová, když slézal z podia, „že byste klidně mohl udělat kariéru v politice.“

Harry cítil, že jeho maska stále pevně drží na svém místě. „Možná,“ pokrčil rameny, vůbec ho to nevyděsilo. „Musím se vrátit k Mungovi,“ informoval ji.

Kývla mu na rozloučenou a on se přemístil, aby si také mohla s novináři promluvit. Vypadalo to, že má jejich pozornost ráda, připomínala tím Harrymu Popletala.

Se Snape teď pracovala Versová, zatímco Hedgepeth přihlížel. „Aha, tady jste. Potřebujeme, abyste ho držel vzhůru… Nevypadá to, že by se mu chtělo.“

„Opravdu?“ zeptal se Harry a přitáhl si k lehátku stoličku. Zatřásl Snapeovi ramenem. Tomu se hlava prudce zabořila do polštáře, jako by jím projela hrozná bolest. Harry se vyděsil.

Když o nějakou chvíli později klesla Versová na podlahu, Hedgepeth převzal její práci. O pár hodin později si promnul tvář, zavrtěl hlavou a odešel.

„Nepomáhá to,“ řekl Snape, když osaměli. Opatrně se přetočil na záda. Hlava se mu zase zvrátila, jako by ho někdo udeřil. „Je to stále horší.“

Přišla asistentka s lektvarem. Snape na ní netrpělivě kývl, aby ho postavila na stolek a poslal jí pryč. Šourala se ven a vypadala uraženě. Když se za ní zavřely dveře, Snape řekl: „Jak to šlo na tiskové konferenci?“

„Docela dobře. Vedl jsem si lépe, než jsem si myslel, že bych mohl.“

„To je dobře,“ řekl Snape a znělo to, jako by o něčem uvažoval. Ale už nepromluvil.

„Předstíral jsem, že jsem Brumbál,“ řekl Harry. „Vždycky dokázal vypadat neškodně, třebaže byl ze všech nejsilnější.“

Snape natáhl ruku a lehce Harryho poplácal po rameni. „Dobrý nápad.“

„Byl to tak trochu nápad pana Weasleyho, ale jinak to nechal na mně. Myslím, že vychoval dost synů na to, aby věděl, co dělá, i když si vždycky nemyslím, že ví, co dělá.“

„Je to dobrý kouzelník, Harry,“ řekl Snape.

„To neříkej,“ vyhrkl Harry a hlas se mu zlomil. Kousl se do rtu, zápasil sám se sebou. „Nehledám dalšího otce.“

„Ale je to pravda,“ poznamenal Snape.

„Nevěří mi tak, jako ty. Nikdo to nedělá.“ Harry si teprve teď uvědomil, jak důležité to pro něj je. Vypadalo to, že to je základem všeho.

„Chovej se dál jako Brumbál a nakonec jím budeš,“ dodal Snape hodně slabým hlasem.

„Nevzdávej to,“ řekl Harry zoufale.

„Právě teď necítím nic jiného než bolest,“ odpověděl Snape. „Držel jsem se hodně dlouho… Věděl jsem, že přijdeš.“

„Nemůžeš to teď vzdát, když už jsi to tak dlouho vydržel.“ Harrymu vlastní hlas zněl jako hlas malého dítěte. Vstal a zamlženýma očima vyhledal lektvar. „Vypij to,“ řekl.

Snape chtěl něco říct, ale zarazil se a vzal si lahvičku. O sekundu později byl mimo.

 

Poslední komentáře
06.03.2011 01:50:51: achjo.. je mi jich líto. Jinak to co píše dole KiVi dává docela smysl.. teda jako že takhle to vyzní...
05.03.2011 11:16:19: Když si přečtu oba překlady tak si myslím že vyzní podobně. A překlad ConCaroli se mi líbí. Vůbec jí...
04.03.2011 16:15:40: Děkuji moc za kapitolku :) I já mám tuto povídku ji pečtenou v angličtině, ale tohle uz je hnidopišs...
04.03.2011 15:52:10: Sakra proč to tu je 3x??? Omlouvám se :)