Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

33. kapitola

Spojenci – 1.část

„Remusi, nečekala jsem, že tě tady najdu,“ řekla McGonagallová od vchodu do třídy obrany proti černé magii.

„Zastavil jsem se v Doupěti a slyšel jsem, že na tom Severus není dobře. Tak jsem hledal Harryho u Svatého Munga, ale nebyl tam.“

„Amelie uspořádala tiskovou konferenci, museli jste se minout.“

„Severus je vážně zraněný. Nevypadá to dobře,“ řekl Lupin a doplňoval studentské složky, aby po prázdninách nebylo tolik práce.

„Takže sis myslel, že přijdeš a uděláš jeho práci?“ zeptala se McGonagallová, snažila se to pochopit.

„Potřeboval jsem dělat něco smysluplného. I tak jsem měl minulou noc, během nepokojů, pár špatných okamžiků. Kdosi ve mně rozpoznal vlkodlaka a než jsem se nadál, ocitl jsem se v souboji s několika rozzlobenými kouzelníky.“ Otřásl se. „Ochrany tohoto hradu mě docela uklidňují.“

„Harry bude potřebovat tvou podporu,“ řekla McGonagallová.

Remus zvedl hlavu. „Hm.“ Vstal a zavřel složku, která před ním ležela. „Mám lepší nápad.“

Vytáhl ze skříně koště. „Uvidíme se později,“ řekl a vylétl z okna.

Lupin se přemístil hned, jak to bylo možné a Godricovým dolem prošel opíraje se o koště jako o hůl. Pamela pracovala na částečný úvazek, takže už by mohla být doma. Ale jistý si tím byl až když mu otevřela dveře a objala ho.

„Kdybych věděl, že mě takhle přivítáš, přišel bych dřív,“ řekl a vešel dovnitř.

„A proč jsi to neudělal?“ vyčítala mu.

„Kdybys jen věděla,“ řekl a neposadil se, jak mu nabízela. „Potřeboval bych, abys šla trochu povzbudit Harryho. Severus je v nemocnici…“

„Kdeže je Severus? Co se stalo? V dopisech jsi psal, že se děje něco zlého a že bys mi psát neměl, protože by někdo mohl sledovat sovy a bylo by to riskantní.“

„To byla pravda. Všichni Voldemortovi stoupenci utekli a pak se ukázalo, že se vrátil i on, tak jsem tě nechtěl ohrozit. Ale teď je na tom Harry špatně. Zachránil Severuse, ale možná, že už bylo pozdě. Myslel jsem, že bys mu mohla poskytnout nějakou podporu.“

Vyskočila a hmátla po kabelce. „Pojďme.“

Odvedl jí do stínu stromů, sedl si na koště a posadil si ji před sebe.

„No to je tedy romantické,“ řekla. „Nikdy jsem na koštěti neletěla. Letěla jsem na rogale, ale tohle je opravdu něco docela jiného.“

„Přemístění lze vysledovat,“ vysvětloval.

„To vůbec nezní dobře, Remusi,“ řekla a pevně se ho držela.

„Jo, ale musíme doufat, že se to bude zlepšovat.“ Naklonil se dopředu a koště zrychlilo.

O několik kilometrů dál přistáli, uchopil jí za ruku a přemístili se k Doupěti. Uvnitř Pamelu vřele přivítali.

„Co kdybys tu zůstala, a já vyzvednu Harryho u Munga?“ nabídl Lupin.

„Chci jít s tebou,“ řekla a vymanila se z houfu zrzků.

„Klidně ji tam vezmi,“ řekl Bill, když se Lupin zatvářil pochybovačně. „Teď je tam docela zmatek.“

„No tak pojď,“ řekl Lupin. „Zkusíme to.“ Přemístili se do uličky nedaleko nemocnice, protože uvnitř by způsobili poplach.

Před zaprášenou výlohou se na něj otočila. „Tohle nevypadá zrovna jako nemocnice,“ řekla.

Přistoupil k ní blíž. „Je ukrytá. Musíme počkat, až bude cesta volná.“

Udělala také krok blíž, aby se ho mohla dotknout. „Myslím, že počkat můžu,“ řekla.

„Jsem rád, že tě vidím,“ přiznal.

„Taky potřebuješ povzbudit,“ nadhodila, vyčetla to z jeho hlasu.

„Včera jsem neměl dobrou noc. Ale nic tak zlého, jako Harry, takže si nemůžu stěžovat.“

„Co se ti stalo?“ zeptala se ustaraně.

Cesta teď byla volná, ale místo aby vešli, vysvětloval: „Ještě k tomu všemu se včera vzbouřili kouzelníci.“

„To je důvod, proč je kouzelnická nemocnice uvnitř zavřeného obchoďáku?“ zeptala se.

„Ne, ta je tam pořád,“ řekl. „Ale rozzuření lidé udělají cokoliv a jeden bývalý spolužák z Bradavic ve mně poznal vlkodlaka. Byl to dost hrozný okamžik. Bylo to po té nešťastné cestě vlakem, kdy jsme nedokázali zabránit tomu, aby Severuse unesli smrtijedi.“

Oči se jí vylekaně rozšířily. Rozhlédla se kolem sebe. „Už můžeme jít?“

Lupin se podíval na figurínu ve výloze. „Jdeme na návštěvu za pacientem Severusem Snapem.“

Figurína se zadívala z jednoho na druhého a ukázala na Pamelu. „Je to sestřenice Harryho Pottera, vztahuje se na ní výjimka,“ vysvětlil. Figurína narovnala hlavu a prstem jim naznačila, aby šli dál.

„Zavři oči,“ nařídil Lupin a provedl jí skrz sklo.

Chvíli trvalo, než našli ošetřovnu, ve které Snape byl. Asistentka, kterou přesvědčili, aby je tam dovedla, jim otevřela dveře. Pamela hned zamířila k lehátku. „Ach, to je hrozné…,“ řekla. „Ale kde je Harry?“

„Nevím. Ale pochybuji, že bude daleko.“ Přičichl k prázdné lahvičce od lektvaru stojící na podlaze vedle lehátka. „Hm, uspávací lektvar a ještě něco dalšího,“ poznamenal.

Pamela, která se skláněla nad Snapem, se narovnala. „Uspávací lektvar?“ Pak v úžasu zírala na vílí světla, která se nad nimi shromažďovala, aby lépe viděli.

„Po tom, co se mu stalo,“ vysvětloval Lupin, „by měl velké bolesti, kdyby byl vzhůru.“

„Takhle ho léčí? Neměli bychom ho vzít do normální nemocnice?“ zeptala se.

„Pamelo, mudlovský lékař nemůže pochopit, co je to prokletí a že je ta kletba stále ještě v něm. Ano, oni ho léčí. Dělají vše, co mohou.“

Ramena jí poklesla. „Kde je… Candida, jeho přítelkyně.“

„To nikdo neví. Poslal jí pryč, když ty potíže začaly. Myslím, že neví, že je tady.“

„Remusi, to je hrozné. Harry nemůže ztratit dalšího rodiče.“

Lupin rozhodil rukama. „Není nic, co bychom mohli udělat.“

*****

Harry v té chvíli přecházel přes poslední pokoj ve čtvrtém patře, k postelím v nejvzdálenějším rohu. Pan Longbottom ležel schoulený pod dekou, bylo vidět jen jeho vlasy. Paní Longbottomová seděla na svém obvyklém místě, svírala svého plyšového lva, tak jako minule, když tam byl Harry s Tonksovou vyšetřovat Lockhartovo zmizení. Teď ho pravděpodobně neviděla, protože použil zastírací kouzlo, aby sem mohl nepozorovaně vklouznout za jedním z léčitelů. Taky si změnil hábit na světle zelený, aby to vypadalo, že sem patří.

Zavrtěl hlavou; kdyby jen věděl, kolik problémů jim Lockhart způsobí. Ale vlastně za to Lockhart nemohl, mohl za to Merton. Harry zůstal stát uprostřed pokoje. Myslel na to, že se Snapeovo zranění nelepšilo, a to bylo strašné… trhl sebou, raději se soustředil na to, co měl před sebou.

Přišel sem proto, aby viděl Longbottomovy, kteří zrcadlili Snapeovu budoucnost. Nedokázal si to představit, třebaže je měl před sebou. Zmocňovala se ho panika při představě, že bude navštěvovat někoho, kdo ho sotva poznává, tak jako to dělal dlouhá léta Neville. Přistoupil k Alici Longbottomové, cítil její prokletí. A nevypadalo to, že jen jedno. Možná jen teď byla slabší. To ho trošku uklidnilo.

Harry jí přitiskl prsty na krční páteř, tam, kam je Snapeovi pokládali léčitelé. Ani se nepohnula, vypadala naprosto lhostejně. Zaměřil se na její magii a překvapivě zřetelně cítil, v čem je problém. Magie byla beznadějně zamotaná a zauzlovaná. To vysvětlovalo rozhovor, který proběhl mezi Hedgepethem a Versovou, o rozvazovánírozplétání. Mohl sledovat jednotlivá vlákna, pokud se nesoustředil příliš úporně, to pak viděl jen jednotlivé obratle. Musel se uvolnit, aby to mohl vidět znovu a pak se pokusil uvolnit jednu z menších šmodrchanic. Něco podobného kletbě se uvolnilo a bylo to cítit teple. Harry to teplo zchladil studenou magií, kterou používal, když zastavoval krvácení. Uzel se zmenšil. Harry vstal a skoro minutu poslouchal svůj vlastní dech, než se pokusil o další uzel.

Čas plynul, Harry neměl ponětí, kolik už ho uběhlo. Ani nevěděl, jestli mezitím do pokoje někdo nevešel. Ale převlek by ho snad ochránil, kdyby zastírací kouzlo selhalo. Pod prsty už neměl nic k rozmotávání, jen jednolitý tok magie, kterého by nebylo moudré se dotýkat. Přejel prsty nahoru a dolů, aby se ujistil, že teplo zmizelo a všechny uzly jsou rozmotány. Paní Longbottomová se kývala ze strany na stranu a Harry dostal strach. Opatrně jí položil na postel a sklonil se nad ní, připravený použít velké poplašné tlačítko za hlavou její postele. Ale vypadalo to, že jen usnula, hluboce se mu ulevilo.

Harry se otočil a jemně odtáhl deku z hlavy pana Longbottoma. Když se ho dotkl, necítil nic. Opravdu asi musel být vzhůru, stejně jako na tom léčitelé trvali u Snapea, ale vzbudit ho by pravděpodobně nebyl dobrý nápad. Harry ho zase přikryl, všiml si, že se mu třesou vlastní ruce. Zoufale se potřeboval najíst. Sýrový koláč by byl báječný, usmál se křivě.

Překvapilo ho, když na chodbě potkal svou sestřenici Pamelu. „Harry!“ zvolala a dlouze ho objala.

„Co tu… Oh, Remus. Ahoj,“ pozdravil svého bývalého učitele.

„Jak se máš, Harry?“ zeptala se Pamela rozhodně, jako by očekávala, že jí bude lhát.

„Potřebuju se najíst,“ řekl Harry. „Půjdeme někam?“ Musel se dobře najíst, aby se mohl do nemocnice vrátit.

„Něco uvařím. Půjdeme ke mně,“ nabídla a podívala se z jednoho na druhého.

Remus je přemístil na pole poblíž Godrikova dolu. „Vrátím se pro tebe, Harry,“ navrhl, když usazoval Pamelu na koště, ale Harry to odmítl a přeměnil se na gryfa. Pamela skoro spadla na zem, když to viděla, Lupin ji zachytil. „To je jen iluze, ne?“ zeptala se pobaveně.

Seskočila s koštěte a přistoupila k němu. „Co to je?“

„Harry. V celé své kráse,“ žertoval Lupin.

„Jen mu závidíš,“ vrátila mu Pamela jemně. Zvedla ruku a Harry sklonil hlavu, aby ho mohla pohladit po krátké srsti nad čumákem. „Páni, máš tak velké oči,“ řekla.

„To aby tě mohl lépe sníst,“ smál se Lupin.

„To ne, je krásný,“ bránila ho Pamela. „Sníst mě… phe.“ Protočila očima.

Lupin se na Harryho zadíval. „Možná se mi povede skrýt tě zastíracím kouzlem celého,“ řekl a vyndal hůlku. Harry sklonil hlavu ještě níž, aby mohl kouzlo použít.

Pamela si tentokrát let na koštěti užívala. „Jednou jsem měla přítele s motorkou. Myslela jsem si, že to je to to nejlepší, co může být.“

Harry od nich poodlétl a pomyslel si, že příště by měl Lupinovi půjčit svou motorku.

„Někdy Harryho vidím a někdy ne,“ řekla Pamela.

„To proto, že víš, že tam je,“ vysvětlil Lupin. „Jinak bys ho neviděla vůbec.“

Hustý porost poblíž jejího domu skryl jejich přistání. Harry se opět přeměnil a překvapil je tím, jak unaveně vypadal.

„Jsi v pořádku, Harry? Vypadáš jako já po úplňku.“

„Jsem v pořádku,“ tvrdil Harry. „Jen jsem málo jedl a nespal.“ Pomyslel si, že zhroucení léčitelky Versové nebylo přehnané.

Harry upadl na pohovku a Lupin s Pamelou ho nechali spát, zatímco vařili. Probudil se až jejich tichým hovorem a promnul si oči. Vůně rajské omáčky naplnila celý dům. Toužil se vrátit k Mungovi, ale věděl, že se musí najíst. Chvíli s úsměvem poslouchal jejich rozhovor, než se zvedl a opřel se o zárubeň dveří do kuchyně.

„Vyspal ses dobře,“ zeptala se Pamela. S mísou plnou omáčky v rukách se zarazila. „Co se ti stalo s očima? Už předtím jsem si myslela, že vypadají divně, ale myslela jsem si, že je to tím nemocničním osvětlením.“

Harry se zamračil a sklopil oči. „To je dlouhý příběh,“ řekl.

„Divné. Nevěděla jsem, že by se oči mohly takhle změnit,“ řekla a položila mísu na stůl. „Posaďte se.“ Když se usadili, zeptala se Lupina: „Věděl jsi, že by se to mohlo stát?“ Nepatrně přikývl. „Co to způsobuje?“

Harry teď věděl, proč měl Snape potíže s její zvědavostí.

„Harry provedl kouzlo, které na něj bylo příliš silné,“ vysvětlil Lupin.

„Nebylo pro mě příliš silné,“ tvrdil Harry.

„Nemyslím si, že by zasáhlo tvé oči, kdyby nebylo,“ řekl Lupin.

„Co jsi udělal?“ zeptala se Pamela a podávala Lupinovi servírovací lžíci.

„Udělal jsem z Voldemorta mudlu.“

„Dobrý nápad,“ řekla po chvilce. „Pak už jen stačí zavřít ho do vězení, že?“

„Myslel jsem jen na to, že pak už nebude moci vstát z mrtvých,“ řekl Harry, zatímco si poléval těstoviny omáčkou.

„Má ve zvyku to dělat?“

„Ano,“ odpověděl Harry znechuceně.

Pustili se do jídla. „Bude Severus v pořádku?“ zeptala se Pamela.

Lupin se zamračil a zavrtěl se, byl by raději, kdyby se neptala. „Doufám, že ano,“ řekl Harry.

*****

Po jídle, ze kterého Harry snědl víc jak třetinu, stejně jako v prvním ročníku, když se snažil udržet krok s Ronem, se z místa několik mil za vesnicí přemístil zpátky k Mungovi. Byl rád, že se Lupin staral o to, aby na sebe vesnice neupoutala pozornost náhlou kouzelnickou aktivitou. Vypadalo to, že tam Lupin nějakou dobu zůstane, což Harryho, i přes všechny ostatní pocity rozveselilo.

Když vešel na ošetřovnu, Hedgepeth znovu pracoval na Snapeovi, ale nevypadal tak klidně, jako předtím. Vlasy mu spadly do obličeje a na jedné straně je měl přeleželé. Vybídl Harryho, aby vystřídal Shankwella a udržoval Snapea při vědomí. Brzy to však vzdal, tvář měl přepadlou a kruhy pod očima ještě výraznější. Když odcházel, na Harryho se nepodíval. Shankwell se chystal Snapeovi podat další lektvar, ale Harry ho zadržel. „Chtěl bych si s ním promluvit.“

Shankwell odevzdaně přikývl a odešel. Harry odložil lahvičku s lektvarem na zem ke zdi, aby ji ode dveří nebylo vidět, kdyby někdo vstoupil. Přidal na uzávěr lepící kouzlo, aby nebylo snadné ji otevřít. Pak se sklonil nad svým opatrovníkem. „Severusi, probuď se,“ opakoval několikrát. Snape sotva vnímal, co se děje. Harry mu s bušící srdcem sáhl na zadní stranu krku a okamžitě rukou instinktivně ucukl. Změť uzlů cítil jako živou věc, prokletou a strašnou. Několikrát se zhluboka nadechl. Vymotával kletby pomalu, na takhle kritickém místě se spěchat nedalo. Snape se uvolnil natolik, že zase usnul a Harry ho musel opět budit.

Harry pronikl ke kletbám, uklidnil je a zastavil jejich růst. Pak začal opatrně a trpělivě rozmotávat uzly, vzpomněl si, jak dlouho trvalo, než se ve Finsku naučil tkát. Bylo to zároveň těžší i snazší než s Alicí Longbottomovou. V ní byly kletby už usazené, ale ty Snapeovy by znovu mohly začít narůstat, kdyby Harry povolil. Všechny uzly by se mohly znovu zamotat a kletby by se opět semkly. Harry pečlivě rozmotával skoro hodinu. Omotával kletby zářícím paprskem a odstraňoval je, aby se nemohly znovu vrátit. To byl nejtěžší úkol, kletby byly kluzké, bylo to, jako snažit se stlačit petrolej pod hladinu vody. Harry je zchladil a odtlačil pryč. Na pár vteřin to fungovalo, ale pak se kletby začaly vracet, jako když láva vyvěrá na povrch. Harry je znovu zchladil a odtlačil. Konečně, po několik pokusech, se přestaly vracet.

Harry ruku odtáhl. Nechal Snapea usnout. Díval se, jak dýchá. Vypadalo to, že světla v místnosti změnila barvu, jako by věděla, že si jeho oči potřebují odpočinout. Promnul si je, zdvihl z podlahy lektvar, schoval si ho do kapsy a vyšel ven.

Byla noc. Chodby byly temné. Harry se zakymácel, hrozilo, že by se mohl skácet. Přemístil se do Hermionina bytu. Musel okamžitě omdlít, protože další co viděl, byla Hermiona, která se k němu skláněla a křísila ho vodním kouzlem.

„Harry, jsi v pořádku?“ ptala se zoufale. Měla na sobě růžový župan a stejně růžové pantofle a připadala mu jako zjevení z alkoholového snu.

„Jo.“ Posadil se. Elektrické světlo ho bodalo do očí.

„Měl jsi v kapse uspávací lektvar, ale rozbil se. Ale nevypadá to, že bys ho potřeboval,“ poznamenala a uklízela hůlkou rozbité sklo. „Svlékni si hábit, abych ti ho pořádně vyčistila a nerozřízla ho.“

Harry vstal a nemotorně to udělal.

„Nejsi zraněný?“ zeptala se. „Nepotřebuješ léčitele?“

„Jsem v pořádku, vážně,“ řekl Harry a cítil se tak dobře, jako už dlouho ne, vzhledem ke svému stavu. Cítil, jak jím prostupuje naděje. „Prostě se jen potřebuju vyspat. Nevadí ti to?“

Přeměnila gauč na postel a pokynula mu, aby si lehl. „Díky,“ řekl a padl do ní. Hermiona zhasínala světla. „Četla jsi večerní noviny?“ zeptal se Harry.

„Ano,“ odpověděla.

„Byly lepší, než ty ranní?“

„Trochu.“ Zhasla poslední světlo a odcházela.

„Hmf,“ zahučel Harry a zmuchlal si polštář pod hlavou. Křivonožka vyskočil na postel a očichával mu tvář. „Nemyslíš si, že jsem zlý kouzelník, že ne?“ zeptal se Harry žertem.

Hermiona  se ode dveří do ložnice ušklíbla. „Ne, myslím, že jen neznáš své hranice. Ale tak to bylo vždycky.“

„Tak jo,“ řekl Harry, nechtěl o tom právě teď diskutovat, třebaže s tím začal sám.

„Dobrou noc, Harry.“

Probudil se, když Hermiona chystala snídani, vypadalo to, že uběhlo jen několik okamžiků. Roztřeseně se usadil u stolu a okamžitě spořádal několik toastů. „Jedl jsi vůbec?“ zeptala se Hermiona.

„Myslím, že ne dost.“

Položila před něj další. „Vypadáš strašně, Harry. Neměla bych to dělat, ale opravdu bych chtěla vědět, jestli je profesoru Snapeovi lépe. Jak mu je?“

„Nevím. Doufám, že líp. Pozvali k němu léčitele z Liverpoolu.“ Tuhle malou lež vyslovil docela přirozeně. Necítil se na to, aby o tom mluvil, dokonce ani se svou dlouholetou kamarádkou. Dokud neuvidí, že je Snape zdravý, nemohl o tom začít, jeho praktická kamarádka by mu řekla, že to, o co se snažil, bylo hodně bezohledné.

„Doufám, že se z toho dostane, Harry,“ řekla.

„Díky,“ řekl Harry. „A děkuju za snídani. Snaž se být stále opatrná,“ nabádal ji, než zase zmizel.

*****

Snape se probudil a zjistil, že se nad ním sklání Shankwell. Přemístili ho zpátky na pokoj a ostatní pacienti právě snídali. Omámeně se na léčitele zadíval. Dlouhou chvíli mu trvalo, než zjistil, co se děje, ale to hlavní bylo, že bolest byla pryč. Tolik jím prostoupil, až se stala součástí jeho reality, a bez ní se teď cítil podivně.

Když zvedl hlavu, Shankwell se překvapeně zeptal: „Je vám lépe?“

„Ano,“ odpověděl Snape. „Mnohem.“

V tu chvíli vešla McGonagallová. „Severusi, jsi vzhůru,“ vykřikla potěšeně.

„Ano,“ odpověděl znovu, víc říct nedokázal. Odhodlaně se posadil. Nečinnost nikdy neměl rád.

Shankwell na něj překvapeně zíral. „Opravdu je vám mnohem lépe, že?“

„Ano.“ Snape zíral na McGonagallovou. „Opakuje se jako papoušek.“ Promnul si kořen nosu.

„Zavolám Hedgepetha,“ řekl Shankwell, zdvihl hůlku a odeslal zprávu.

„Jsem z něj unavený,“ zavrčel Snape.

McGonagallová ho uchopila za ruku. „Opravdu ti je líp?“

„Ano,“ odpověděl podrážděně. „Proč se pořád ptáte? Poslední dny mě mučil celý tým léčitelů. Mám štěstí, že jsem na tom natolik dobře, abych si mohl alespoň stěžovat.“

Přišel Hedgepeth a Snapea si prohlédl. „Cítíte se lépe,“ řekl. Nebyla to otázka a tak Snape neodpověděl.

Muž přišel blíž a položil mu ruku zezadu na krk, což způsobilo, že Snape ztuhl, ale vydržel to. „No,“ poznamenal Hedgepeth, „to je pozoruhodné.“ Všiml si Snapeova zvláštního pohledu a rychle dodal: „Ale velmi dobré. Upřímně, nejsem si jistý, kolika sezení by ještě bylo třeba.“ Poodstoupil, založil si ruce v bok a vypadal zmateně.

Snape se rozhodl, že si dopřeje ten luxus a bude ho ignorovat. Zkusmo zahýbal nohama a pak je spustil z postele. „Jdu pryč,“ zabručel.

„Severusi, jsi si jistý?“ zeptala se McGonagallová vyplašeně.

„Ano. Nemusím tu déle zůstávat,“ řekl a vstal. Shankwel zatáhl kolem postele závěs, aby se mohl obléknout, což Snape neohrabaně udělal a byl rád, že to nikdo neviděl. Urovnával si límeček, když se objevil Harry. Na jeho tváři nebylo po včerejším utrpení ani památky. Harryho obličej vyzařoval čistou radost a pak se kousl do rtu, aby to nebylo tak znát.

„Jsi v pořádku,“ řekl Harry.

Snape se narovnal o trochu víc. „Ano. To je důvod, proč odcházím. Jdu domů.“

„A kam chceš jít?“ zeptal se Harry.

„Aha,“ řekl Snape a hodil nemocniční pyžamo na postel. „Zapomněl jsem. Možná ke Candidě.“

„Můžeš se vrátit do hradu,“ nabídla McGonagallová.

„Právě jsem odtamtud odešel.“

„Pořád tu jsou tvoji nepřátelé, Severusi,“ varovala ho McGonagallová.

„Ale nenajdou mě, když nebudou vědět, kde jsem.“

„Mohu pro tebe něco udělat?“ zeptala se McGonagallová.

„Mohli byste mě odsud přemístit,“ řekl Snape a natáhl ruku k Harrymu. Harry ho za ní uchopil, ale nevěděl, kam Snapea přemístit. Vzal ho tedy na schodiště v účetní firmě, kde Candida pracovala. Kanceláře byly temné, možná proto, že bylo zavřeno, nebo proto, že bylo ještě příliš brzo. Zbytek cesty je přemístil Snape, ale unaveně se posadil na postel, když se dostali na místo.

„Severusi, jsi si jistý, žes odtamtud měl odejít?“ zeptal se Harry ustaraně.

Snape si podepřel hlavu rukou. „Jen jsem příliš dlouho ležel. Jsem v pořádku.“

„Možná by sis měl lehnout znovu,“ poznamenal Harry.

Snape se rozhlédl po místnosti. Byla opravdu velmi malá, taková obývací ložnice. „Co hledáš,“ zeptal se Harry.

„Něco k jídlu.“

Harry rychle prohledal všechny skříně. „Budu muset dojít pro polévku k Děravému kotli. Už dlouho jsi nic nejedl, neměl bys mít nic těžkého.“

„Ano, mami,“ řekl tiše Snape.

„Ještě jednou a opravdu sem přivedu tvou matku,“ pohrozil mu Harry, ale usmál se. „Jsem rád, že je ti lépe, Severusi.“

Snapeovy se lítostivě zaškubaly rty. „Je mi líto, že jsem to vzdal.“

„Doopravdy jsi to nevzdal. Jinak bys tu nebyl,“ připomenul mu Harry. Dívali se na sebe, dokud Harry neřekl: „Dojdu pro tu polévku.“

Přemístil se na konec Obrtlé uličky, odtud šel pěšky, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje. Možná byl paranoidní, ale cítil se nesvůj, jako by ho opravdu někdo sledoval. Těch několik časně ranních obyvatel Obrtlé uličky ho opravdu ostražitě pozorovalo. Konečně vyšel na sluncem zalitou Příčnou ulici, chvíli sledoval průchod do Obrtlé, ale nikdo odtamtud nevyšel. V Kotli to vypadalo úplně normálně, hosté zrovna snídali. Tom plácl rukou o pult, když ho poznal.

„Harry, Harry,“ zdravil ho vřele. „Co si dáte?“

„Polévku. Ale vezmu si ji sebou.“

Tom si prohrábl vlasy. „Trochu ji musím přihřát.“

„Stačí, když ji dáte do kotlíku, ohřeju si jí sám.“ Počkal, až mu Tom polévku připraví. Rodinka u krbu ho sledovala, jako by byl součástí nějakého cirkusového představení, které zahrnovalo oheň a dlouhé ostré nože. „Dobrou chuť,“ řekl jim Harry, když odcházel a předstíral, že si nevšiml jejich znepokojení.

Napůl očekával, že až se vrátí, bude Snape v bezvědomí, ale on tam jen seděl a tvářil se zamyšleně. Harry kouzlem ohřál polévku a nalil ji na talíř.

„Máš zpátky svou hůlku,“ všiml si Snape, když si od něj talíř bral.

„Jo, Weasleyovi mi ji vrátili, když jsem se postaral o Voldemorta.“ Ještě stále se cítil dotčeně. Přitáhl si židli a obkročmo se na ni posadil. Bradu si opřel o opěradlo. „Opravdu jsem rád, že ti je líp.“

„To už jsi říkal,“ poznamenal Snape.

„Pořád je to pravda.“

Na parapetu zacvrlikal pták. Snape dojedl polévku a podal talíř zpátky Harrymu. Harry se zeptal, jestli chce přidat. Snape zavrtěl hlavou. Harry opláchl talíř a sledoval, jak si jeho opatrovník tiskne dlaň na zadní část krku. Harry potřeboval zjistit, jestli je opravdu v pořádku, ale musel by to dlouze vysvětlovat.

„Večer se sejde Starostolec, aby se rozhodli, co se mnou udělají,“ řekl Harry, aby rozptýlil sám sebe. „Ale ty jsi v pořádku, takže mi nezáleží na tom, co se stane.“

Snape vstal a přistoupil k němu. Jeho hábit byl cítit osvěžujícím kouzlem, které na prádlo používali v nemocnici. „Pokus se o to zajímat dřív, než na tu schůzi půjdeš.“

„Pokusím se,“ řekl Harry. Rozhlédl se kolem sebe. „Možná bych měl někam skočit pro šachy.“

„Nečekají tě na ministerstvu?“ zeptal se Snape nevěřícně. „Musíš mít nějaké povinnosti.“

„Chci dávat pozor na tebe. Nemáš přece hůlku,“ namítl Harry.

„Možná si zajdu pro nějakou k Ollivanderovi,“ řekl Snape. „Opravdu máš v úmyslu hlídat mě jako dítě?“ zeptal se ostře.

„Jo, přemýšlel jsem o tom,“ řekl Harry.

„Vzhledem ke tvé schopnosti vystopovat smrtijedy, máš lepší věci na práci, než tohle, ne.“ Harry na okamžik zavřel oči, což vybídlo Snapea, aby se zeptal: „Jsou nějací na Příčné ulici?“

Harry zavrtěl hlavou.

„To je dobře. Musí být zmatení.“

„Nikdo s určitostí neví, kdo přežil,“ poznamenal Harry.

„Já ano. Chceš seznam?“ zeptal se.

„Jasně,“ řekl Harry.

Snapeův pohled byl náhle vzdálený. „Bellatrix tam nebyla, když útok začal, takže myslím, že se pořád někde potlouká. Šedohřbet vyskočil oknem a Avery plnil nějaký úkol mimo. Macnair je určitě mrtvý,“ vzpomínal Snape.

„Jsi si jistý, že Bellatrix utekla?“ zeptal se Harry a pak si vzpomněl. „No jo, Voldemort jí urazil, ne?“ přemýšlel nahlas. Když viděl Snapeův udivený výraz, řekl: „Myslel jsem, že jsi věděl, že jsem všechno viděl. Myslel jsem, že to byl důvod, proč jsi Voldemorta rozptýlil tím, že jsi řekl jeho skutečné jméno.“ Když Snape zavrtěl hlavou, Harry dodal: „No, to by vysvětlovalo, proč jsi neřekl, kde jsi, když jsem to potřeboval vědět. Nevěděl jsem to, dokud jsem neuviděl Pansy. Stejně za to rozptýlení děkuju, i když to byla náhoda. Potřeboval jsem to.“

Snape si zamyšleně promnul ruce. „Předpokládám, že Draco a Pansy přežili?“ zeptal se.

„Na ministerstvu říkali, že ano.“

„Dobře.“

Snape se opět posadil na postel a zíral do zdi. „A vypadá to, že jsi zase sám sebou.“

Harry vydechl, odhodil utěrku, kterou držel a rozhodil rukama. „Pořád mám v sobě kousek Voldemorta a nechci ho.“

„Nemyslím si, že máš na výběr.“

„Můžu to kouzlo udělat znovu,“ naléhal Harry. Snape na něj vrhl temný pohled. „Nechci ho,“ trval Harry na svém. „Nechci, aby se vrátil.“

„Není mrtvý, jak by se mohl vrátit,“ kontroval Snape.

„Udělal jsem to kouzlo jednou, proč si myslíš, že bych ho nezvládl znovu?“

Snape si promnul čelo, jako by bojoval s bolestí hlavy. „Harry, provedl jsi kouzlo na někom, kdo nebyl celistvý, na jakémsi lidském zvířeti. To není totéž.“

Harry se zatvářil tvrdohlavě.

„Jestli zjistím, že se o takové kouzlo pokoušíš, Harry,“ řekl Snape, „seberu ti hůlku a na hodně dlouho tě zavřu do nejspodnějšího bradavického sklepení.“

„To nemůžeš,“ odsekl Harry, ale potěšilo ho to. „Dokážu se přemístit, odkud chci. Dokonce i uvnitř Bradavic.“ Když na něj Snape jen zíral, řekl: „Chceš to ukázat? Co bys chtěl z kabinetu?“

„Knihy,“ řekl Snape a ukázal na malou poličku nad krbem, na které byly naskládány výtisky Týdeníku čarodějek. „Není tu nic ke čtení.“

Harry zmizel. Žádný zvuk se neozval, prostě byl najednou pryč. Stejným stylem se za moment zase objevil. Bylo to, jako by Snape jen mrkl, ne jako by Harry odešel, ale měl v ruce obálku s nejnovějším výtiskem časopisu o lektvarech, na které byla Snapeova bradavická adresa. Snape se narovnal. „Jak jsi to udělal?“

„Vejdu do temného světa, přemístím se tam, a zase z něj vystoupím.“ Harry byl rád, že to může někomu říct, svěřit se.

Snape otevřel silnou šedou obálku a zkoumal její obsah. „Nedovol, aby se někdo dozvěděl, že to můžeš udělat, Harry. Ví už to někdo?“ zeptal se znepokojeně.

„Možná Hagrid.“

Snape se zamyslel. „To by nemuselo vadit. Ale mohu na něj použít paměťové kouzlo.“ Vyndal časopis z obálky.

„Musíš mě naučit, jak to udělat,“ řekl Harry.

„Dovol mi nechat si tohle jediné kouzlo, které neznáš, pro sebe,“ řekl Snape nevrle. Odložil časopis. „Harry, pokud se pokusíš o Crux horridus, budeme v ohrožení všichni.“

„Jak to?“ zeptal se Harry. „Nevypadá to příliš nebezpečně.“

„Musel bys samozřejmě nejdřív někoho zabít, nebo by se pro to dala využít i smrt následkem úrazu, ale diskutujeme o náhodném rozštěpení tvé duše. Copak nevidíš, že bys tím uškodil hlavně sám sobě. Mohl by ses stát tou největší hrozbou, tím, čeho se bojíš.“ Snape si prohrábl vlasy. „A vzhledem k tvým schopnostem by to byl konec s kouzelnickým světem.“

Harry na něj zíral, zvažoval, jestli to myslí vážně. Ztěžka polkl. „Takže se ho nezbavím?“

„Cítíš se teď celý?“ Harry přikývl a Snape pokračoval: „Pak tedy celý jsi a všechno je v pořádku.“ Po delší chvíli dodal: „A slíbil jsi to.“

Harry neochotně přikývl a zamračil se.

Rozhostilo se ticho, dokud Snape neřekl: „Možná bys mi mohl ohřát ještě trochu polévky.“

Harry se začal okamžitě starat a za chvíli už mu podával kouřící talíř.

„Zase se měníš v domácího skřítka,“ kritizoval Snape, ale jeho oči zářily láskou. Když se Harry kousl do rtu a odvrátil se, dodal: „Omlouvám se, ještě jsi příliš rozrušený, jak vidím.“

„Myslel jsem, že tě ztratím, zrovna když tě nejvíc potřebuju,“ řekl Harry, ale od kuchyňského dřezu se neotočil, začal drhnout kotlík.

„Měl bys být schopen poradit si beze mě,“ řekl Snape pomalu a přestal jíst.

Harry si otřel tvář rukávem a překvapilo ho, že je mokrý.

„Harry,“ řekl Snape dojatě. Odložil talíř na poličku nad postelí a došel k Harrymu. Vzal ho za ruku a otočil ho k sobě.

„Měl by sis přečíst noviny před tím, než si budeš myslet, že už tě nepotřebuju. Co je to vlastně ten test na temnotu?“

Snape přimhouřil oči. „Mají v úmyslu ho na tebe použít?“

„To říkala ministryně Bonesová. Minerva chtěla, ať to odloží až na příští zasedání Starostolce.“

„Tak to bude dost času tě na to připravit,“ řekl Snape sebevědomě. „Nech svou duši celistvou a povedeš si dobře.“

Ozvalo se zaklepání na dveře. Harry použil špehýrkou kouzlo a pak dveře otevřel. Za nimi stála McGonagallová. Oba je pozdravila. „Pořád se ještě cítíš dobře, Severusi?“ zeptala se. Fawkes odlétl na skříň a načepýřil se.

Přikývl. „Pokud potřebujete jít na ministerstvo, Harry, mohu na Severuse dohlédnout,“ řekla McGonagallová. Znělo to, jako by si přála mluvit se Snapem o samotě, nebo jako by chtěla Harrymu zachránit kariéru. Nebo možná oboje.

Harry pověsil utěrku na háček a přemístil se k Děravému kotli, odtud pak do uličky vedle ministerstva, dělal prostě vše proto, aby nebylo snadné ho sledovat. Uvnitř ministerstva bylo příjemně rušno. Dokonce musel chvíli čekat před recepcí.

V Candidině bytě zatím McGonagallová Snapeovi říkala: „Byla bych ráda, kdyby se na tebe podívala Pomfreyová.“

„Proč?“ zeptal se.

„Žádný léčitel od Svatého Munga, který tě léčil, nevěří, že to udělal úspěšně.“

„Muselo se jim to povést, jsem tady a cítím se dobře.“

„Zajímalo by mě, jestli jsi nezešílel natolik, že bys to nerozeznal.“

„No to ti teda děkuju,“ urazil se.

„Zabere to jen pár minut, Severusi.“ Stoupla si ke dveřím a otevřela je. Na chodbě stála bradavická ošetřovatelka.

Snape si sedl tak, jak mu řekla a netrpělivě čekal, až ho přezkoumá. Zatímco si Pomfreyová ukládala své nástroje, povídala: „Zdá se být v pořádku. Jen je jako obvykle podvyživený a potřeboval by cvičit.“

„Žádné známky prokletí?“ zeptala se McGonagallová.

„Ne víc, než obvykle,“ zněla odpověď a Snape vykulil oči.

„Pokud vám to nevadí,“ řekl škrobeně, „potřeboval bych si v klidu odpočinout, což bylo v nemocnici docela obtížné.“

„Řekla jsem Harrymu, že na tebe dám pozor,“ řekla McGonagallová, sundala si z ramen plášť a pověsila ho na židli. Pomfreyová odešla.

Snape vypadal rozzlobeně. „Náhodou nemáš hůlku navíc?“ zeptal se.

„Nedostal jsi svou zpátky?“

„Možná ji mají na ministerstvu. Snad ji našel Draco. Nevím. Nejsem si jistý, kdo mi jí vlastně vzal, protože jsem byl v tu chvíli v bezvědomí.“ Založil si ruce na prsou. „Cítím se bez ní jako bez ruky,“ přiznal.

„Ollivander by měl tento týden zase otevřít. Během nepokojů svůj obchod vyklidil, ale slíbil, že otevře hned, jak jen to bude možné.“

Snape protočil očima a zavrtěl hlavou, opravdu neměl štěstí.

„Ah,“ vstala náhle McGonagallová, „vydržíš tu sám dvě minutky?“

„Ano,“ prohlásil důrazně. McGonagallová se usmála a to ho donutilo se zeptat: „Co je?“ stejně nepříjemně.

„Je dobré tě zase vidět ve tvé obvyklé náladě, Severusi,“ řekla a uklidnila tím jeho rozmrzelost dřív, než mohla přejít v hněv. „Hned jsem zpátky.“ Zavřela dveře. Snape se chvíli díval na zlaté jiskry, kterými je z druhé strany zabezpečovala neprostupným kouzlem.

Byla pryč o trochu déle než dvě minuty, což mu dalo čas, aby si prohlédl časopis, který přinesl Harry. Ale nečetl si, jen přemýšlel nad tím, jak to Harry udělal.

McGonagallová se vrátila a přinesla sebou dvě hůlky. „Nejdřív si vyzkoušej tu červenou.“

„Kdes je vzala?“

„Nejdřív ji vyzkoušej a já ti to povím.“

Snape vyzkoušel kouzlo na časopisy ležící na poličce. Levitoval je dobře, ale potřeboval mávnout hůlkou dvakrát, aby kouzlo zrušil. „Myslím, že je to lepší, než nic,“ poznamenal a prohlížel si špatně opracované dřevo.

„Nepoužil jsi ji správně,“ řekla mile. Postavila na poličku vedle časopisů nerozsvícenou lampu a vyslovila zaklínadlo: „Windardifacis levita.“ Časopisy se vznesly a lampa se rozsvítila. Vrátila mu hůlku. Snape na ní konsternovaně hleděl. „To je 3W Mark 2, poslední soubojová hůlka. Umožňuje vyslat dvě kouzla zároveň. Ale pořád je to jen experiment. Bez záruky.“

Snape si hůlku vzal, teď se mu líbila víc. „Předpokládám, že trik je v inkantaci, aby se zabránilo levitaci lampy a zapálení časopisů. I když… žádná ztráta by to nebyla.“

Podala mu druhou hůlku. „Možná se ti zdá obyčejná, ale dvojčata věří, že ji svými experimenty upravila. Má umožnit současně vystavět štít i vyslat útočnou kletbu. Chtějí takovými hůlkami příští rok vybavit všechny duelanty, aby byl turnaj více vzrušující.“

„A jim se zvýšili zisky, předpokládám,“ řekl Snape suše. „Budu jim muset poděkovat… pokud teda vědí, že hůlky byly pro mě.“

„Ano, to vědí,“ ujistila ho McGonagallová. Když Snape jen zahučel, dodala: „Weasleyovi jsou vždy ochotní odpouštět.“

Zamračil se na ní, o jiné kouzlo se nepokoušel. „Cože? Myslíš si, že jsem na ně byl příliš tvrdý?“

„Ano. To si myslím.“

Snape zavrtěl hlavou a prohlížel si hůlku. „Jsou to potížisté, všichni. Jediná výjimka je Percy.“ Sfoukl lampu, přilevitoval si vrchní číslo časopisu Týdeník čarodějek a čtenářským kouzlem ho otevřel na první stránce. „Hm,“ řekl. „Ale mají ďábelské nápady.“

McGonagallová se usmála a posadila se.

„Teď už nepotřebuju, abys tu vysedávala,“ poznamenal Snape.

„Slíbila jsem to Harrymu,“ zopakovala McGonagallová.

Snape ještě chvíli experimentoval s hůlkou, pak se vrátil k lektvarovému časopisu, lehl si s ním na postel a svou kolegyni se snažil ignorovat. Za chvíli už ale klimbal, hůlka mu vyklouzla z ruky. McGonagallová ji zdvihla a položila na poličku.

Z poličky nad krbem si vzala horní časopis, uvědomila si, že i když už je několik měsíců starý, neměla ještě příležitost si ho přečíst. V jednom z článků se diskutovalo o barvě vlasů a zdůrazňovalo se tam, co to znamená pro čarodějčinu osobnost. Autor tvrdil, že ty, které lpějí na tradiční bradavici na nose, by měly upřednostňovat zelenou, pokud ta zelená bude dostatečně zneklidňující. Z četby tohoto nesmyslu jí vyrušilo cvaknutí kliky. Samotnou jí potěšilo, jako rychle dokázala vytáhnout hůlku, ale byla to jen majitelka bytu.

„Ředitelko…,“ začala Candida, ale hned zmlkla, když si všimla Snapea. „Severusi!“ zvolala, čímž ho probudila.

„Candido?“ posadil se a dezorientovaně se rozhlédl. „Jsem si naprosto jistý, že jsem pro tebe ještě neposlal,“ bručel a mnul si čelo.

Zapřela si ruce v bok. „Je dobré vidět, že je ti lépe, než se píše v novinách,“ řekla procítěně. Když to jeho mrzutost nerozptýlilo, řekla: „Za prvé: nevím, jak bys pro mě někoho poslal, když jsi nevěděl, kde jsem…“

„Znám způsob…,“ zamumlal Snape, ale přerušila ho.

„Za druhé: zdálo se mi nepravděpodobné, že by se ti to povedlo z oddělení pro nevyléčitelně duševně nemocné.“ Všimla si jeho posměšného pohledu a vytáhla z kabelky noviny. Byly složeny tak, aby byl na vrchu určitý článek. Mávla jimi. „Tady píšou, že se tě léčitelé zítra chystají přesunout na uzavřené oddělení.“

Snape se podrbal za uchem, vzal si od ní noviny, ale nepřečtené je odložil.

„Takže jsem si myslela, že bych měla přilít,“ řekla Candida. „Pokoušela jsem se noviny nečíst, ale bylo těžké vyhýbat se informacím. Skrývalo se tam hodně dalších kouzelníků, takže nebylo snadné odtamtud odejít.“

McGonagallová si oblékla plášť. „Raději vás nechám o samotě.“ S lehkým úsměvem odešla.

Candida zvedla z postele časopis a noviny a přisedla si ke Snapeovi. „Opravdu nejsi rád, že mě vidíš?“ Snape zavrtěl hlavou a ona se sklonila, aby ho políbila.

„Za co to bylo?“ zeptal se, ale rozmrzelost z jeho hlasu zmizela.

„Za přežití.“

„Už jen to byla odměna,“ poznamenal. Přetočil se na záda a zavřel oči.

„Jsi si jistý, že jsi v pořádku?“ zeptala se Candida ustaraně.

Aniž by otevřel oči, Snape prohlásil: „Pokud by se mě zeptal někdo jiný, docela jistě bych mu vynadal.“

„Promiň,“ řekla něžně. „Neuvědomila jsem si, že už se o to zajímal někdo jiný.“

Snape se na ní podíval jedním okem, ale ona se jen usmála a znovu ho políbila.

*****

Když Neville Longbottom vstoupil v nemocnici u Svatého Munga na uzavřené oddělení, vzbudil tím velmi malou pozornost vzhledem k tomu, že všichni zaměstnanci ho znali. Jeho rodiče byli tam, co vždycky: seděli na postelích a zírali na protější zeď. Matka k němu napřáhla ruku se žvýkačkou.

„Díky,“ řekl Neville. Obvykle dostával jen obal. „Už jí nechceš?“

Zavrtěla hlavou. Nebylo to přímo zavrtění, jen takové kývnutí na stranu, ale překvapením ztuhl. Často na ní mluvil, ale obvykle žádná reakce nepřišla, natož něco natolik smysluplného. Neville schoval žvýkačku do kapsy. „Ehm…,“ nevěděl, jak dál. „No jo, Voldemort je pryč. Teda tak nějak. Harry udělal něco hrozně překvapivého. Myslel jsem, že bych vám měl říct, že už je všechno v pořádku.“

Tohle žádnou reakci nezpůsobilo, srdce se mu rozbušilo. Možná to byla jen náhoda. „Možná že vám to ošetřovatelky už řekly,“ zamumlal.

„Přišel můj starý přítel,“ řekla. Její hlas byl chraptivý, dlouho nepoužívaný. Neville málem omdlel.

„Co? Kdo?“ Neville se opřel o pelest a rozhlédl se po místnosti, ale nikdo z personálu zde nebyl. Přistoupil blíž. „Opravdu jsi něco říkala?“ zeptal se v domnění, že se mu to možná zdálo.

„Tak dávno,“ řekla a znělo to melancholicky.

„Co bylo tak dávno? Je mi líto, že jsem tu posledních pár dní nebyl. Měli jste štěstí, že jste tady, byl tu klid.“

Po delší odmlce řekla: „Starý přítel.“

Neville si oběma rukama zajel do vlasů, pak se pracně uklidnil. Bylo téměř k zešílení komunikovat s ní o věcech, kterým nerozuměl, než když nekomunikovala vůbec. „Počkej tady. Dojdu pro léčitele,“ řekl.

Za minutku se vrátil s léčitelkou Stroutovou. „Promluvila,“ vysvětloval. „Tak trochu. Ale nevím, o čem mluví. Někdo jí přišel navštívit?“

Léčitelka zavrtěla hlavou a Alici Longbottomovou si prohlížela. „Vypadá stejně. Možná lépe reaguje na podněty.“

„Řekni něco, mami,“ naléhal Neville.

Léčitelka Stroutová vypadala pochybovačně, ale paní Longbottomová řekla: „Hodná paní,“ a pohladila léčitelčinu paži.

„No to je opravdu mimořádné, vzhledem k tomu, jak dlouho už tady je.“ Zadívala se na graf zavěšený na posteli, na kterém byly opravdu jen velmi malé výchylky. „Objednám celkové vyšetření a uvidíme, jak si povede.“ Pověsila graf zpátky a řekla: „Popovídejte si se svým synem, čekal na to velmi dlouho.“ Pak odešla.

Neville si sedl na postel vedle matky. „Vzpomínáš si na mě?“ zeptal se.

Aniž by se na něj podívala, také ho pohladila po ruce. „Hodný chlapec,“ řekla.

„Teda, to je něco,“ zamumlal si Neville pro sebe. Podíval se na svého otce, ale ten se ani nepohnul. Neville si povzdychl a na oplátku pohladil ruku své matky.

*****

Harry vystál frontu před dočasnou recepcí na ministerstvu. „Potter, že jo?“ zeptal se úředník. Byl to už ten, co tam býval obvykle, ne ten mladý, který ho zastupoval. „Jste na seznamu těch, kteří mohou dovnitř.“ A odmávl Harryho pryč. To Harrymu zvedlo náladu až do doby, než vešel do atria, kde dělníci opravovali kašnu, lili beton do magických forem. Muž obsluhující míchačku na něj překvapeně zíral, když se Harry zastavil a sledoval, co dělají. Strčil do svého kolegy a ten se na Harryho také zadíval, ale jeho oči byly podezíravé. Harry se otočil a šel dál. Potkal se se ženou, která před sebou levitovala stoh krabic. Krabice vypadaly, jako by ještě nedávno byly mokré. Žena rychle ustoupila stranou, aby mohl projít. Měl chuť se zastavit a zeptat se jí, co si myslí, že se chystá udělat, ale věděl, co četla, a kdyby jí věnoval pozornost, jen by celou situaci zhoršil. Co by jí mohl říct, aby se ho nebála? Ještě předtím, než se tohle všechno stalo, novináři lidem namluvili, že má sklon k temnotě a teď, po porážce Voldemorta, vypadalo věrohodně, že se jen potřeboval zbavit soupeře. To většinu lidí vůbec neuklidnilo, třebaže teď už bylo lépe.

Harry se snažil, aby mu nepoklesla ramena, když čekal na výtah. Tři už byly opraveny a rány z výtahových šachet naznačovaly, že jsou opravovány i ty další.

V bystrozorské kanceláři byla jen Tonksová, která seděla u svého stolu a skláněla se nad zprávu, kterou psala, tolik, jako by byla krátkozraká. Harry se náhle bál, že na něj zareaguje stejně, jako ti ostatní.

„Ahoj,“ řekl tiše.

Tonksová vzhlédla. „Čau, Harry,“ pozdravila ho.

Harryho srdce úlevně zaplesalo.

„Jsi připravený na Starostolec?“ zeptala se, jako by se jednalo jen o zápas ve famfrpálu a ne o jeho budoucnost.

„Myslím, že ano,“ odpověděl. Cítil se, jako by mu jeho budoucnost právě podala na stříbrném tácu jen tím, že s ním zacházela jako obvykle. Pořád něco psala. Líbilo se mu, jakou křivkou přecházejí její ramena ke krku a jak její šaty volně splývají.

Vstala a Harry jí nedokázal včas uhnout z cesty, třebaže věděl, že míří do archivu. „Harry?“ zeptala se nejistě, myslela si, že je jen nemotorný nebo roztržitý.

Byl opravdu neuvěřitelně roztržitý, protože ji uchopil za ruce, její vůně byla tak silná.

Zdálo se, že mu čte myšlenky. „Harry…,“ začala káravě. Políbil jí dřív, než to mohla dokončit. O jeden nádech později už ho líbala zpátky. Když se chodbou rozlehly blížící se kroky, Harry je přemístil.

„Harry,“ hubovala ho jemně a rozhlédla se po jeho ložnici. Harry nedokázal pomyslet na nic jiného. V místnosti bylo nečekaně chladno, vlhko a svěže. Díru ve střeše zakrývala modrá plachta, takže Harry věděl, kdo se o to postaral. V místnosti nebylo nic jiného, než skříň a postel, také přikryté plachtou. Tonksová se nezlobila, rezignovaně snášela jeho akce a byla neochotně tolerantní, což Harryho přinutilo spěchat.

„Stejně se mě chystají vykopnout,“ řekl Harry a přistoupil k ní blíž. Všechno, o co se v tomto okamžiku staral, bylo to, že jí je jedno, co udělá a myslí si o něm to samé, co předtím. Její vlasy se změnily na hnědé, něco, co na ní vídal jen velmi zřídka.

Pokusila se překřížit si ruce na prsou, ale zabránil jí v tom. „Nechtějí tě vyhodit, Harry. Všichni ne. Nedal jsi jim jinou možnost po tom, co jsi udělal.“

Harry jí znovu políbil a položil ji na holou matraci na posteli. Zvedl hlavu a čekal, co na to řekne. Uhnula očima dřív, než se mohly setkat s těma jeho.

„Takhle to ještě zkomplikuješ,“ varovala ho.

Přejel prsty po okraji jejích vlasů. Ještě tam měla dvě jizvičky od toho výbuchu v Azkabanu. Lehce po nich přejel a pak je políbil.

„Ty mě vůbec neposloucháš a děláš to ještě obtížnější,“ řekla.

„To mě nezajímá,“ zamumlal Harry a byla to absolutní pravda.

„Poslední dobou jsi vypadal tak ztraceně,“ řekla a shrnula mu vlasy z čela, samovolně se zase vrátily na své místo. „Teď vypadáš, jako by ses zase našel,“ dodala.

„Našel,“ řekl a sklonil se, aby políbil její dlouhý krk.

Bouchla ho do ramene a pak ho objala. „Ach, sakra,“ zamumlala.

*****

Harry usnul ve změti jejich plášťů a k vědomí přicházel jen postupně. Tonksová byla příjemně měkoučká a hřála.

„Musím se vrátit na ministerstvo,“ řekla. „Neodhlásila jsem se.“

„Byla jsi tam dva dny v kuse. Nezasloužíš si přestávku?“ zeptal se.

„Ano. Rozhodně jsem si potřebovala zdřímnout… A další věci… ale vždycky tě někdo hledá, když nečekaně odejdeš.“

Studoval její oči, které teď byly fialkové. Cítil se dobře. Zoufale potřeboval vědět, jestli to není jen přechodné.

„Co se děje, Harry?“ zeptala se.

„Můžu tě vzít na večeři?“ zeptal se. „A pak jít k tobě?“

„No,“ řekla, „nemohu si dovolit to jen tak rozstřihnout. Dneska večer musíš čelit Starostolci a stejně porušuješ pravidla.“ Posadila se a podrbala se na hlavě. Byla úžasně krásná, když vstala, aby si oblékla šaty. „Tvoje načasování by mohlo být trochu lepší.“

„Potřeboval jsem tě,“ řekl Harry, třebaže se tomu jeho hrdost vzpírala.

Ramena jí poklesla a soucitně se na něj podívala. „Všimla jsem si,“ řekla.

„Všichni jsou ze mě k smrti vyděšení,“ řekl Harry, potřeboval její pochopení víc, než svou hrdost.

„To je k naštvání, ale dostaneš se z toho. A pokud to tak nebude… Bude to pro mě špatné.“ Šaty jí sklouzly po těle a vlasy se jí učesaly, zase vypadala jako obvykle. „Vrátím se první. Měl bys chvíli počkat, než půjdeš také.“ Podívala se po sobě a urovnala si šaty. „Možná se ta katastrofa nestane hned.“

Harry se usmál. Studovala jeho oči jinak, než to dělali ostatní, jako by ho chtěla pochopit. „Později, Harry,“ řekl a odešla.

Harry se oblékl a zapnul si plášť. Pach kouře už vyvanul. Všemi těmi rozbitými okny a dírou ve štítu se dům vyvětral. Potřeboval jen zařídit, aby byl opraven. Nevěděl, kde najmout kouzelníky, jako byli ti, kteří pracovali na ministerstvu. Ne že by je mohl pozvat, aniž by věděl, co to bude stát. Možná by měl raději najmout mudlovské dělníky.

Chvíli znuděně stál ve svém pokoji a pak se vydal k Hagridovi zkontrolovat svého mazlíčka. Tesák a pranticora Willy seděli proti sobě u protějších stěn – Tesák na posteli, s Hagridovým polštářem, jako se štítem, před sebou a Willy pod oknem. Navzájem se měřili opatrnými pohledy. Kali ležela stočená do klubíčka v kleci u stropu. Když se dotkl klece, vzhlédla a zvedla se, opatrně našlapovala. Klec byla příliš malá, aby mohla roztáhnout křídla a tak jí opatrně vyndal. Zavrtěla se a usadila se mu na ruce. Blány křídel měla sešity bílou nití a stehy byly pokryty dehtem.

„Možná bys chvíli neměla létat,“ řekl jí. „To je asi důvod, proč tě dal Hagrid do menší klece. Vypadá to, že dělá jen to, co je pro tebe dobré.“

Naklonila hlavu na stranu, jako by poslouchala. Nová fialová kožešina už překrývala holá místa. Posunul si ji na rukáv, protože ho píchala drápkem, který zůstal na její zraněné tlapce. Musel se jí nějak odvděčit.

„Kdybych tě mohl vzít domů, udělal bych to, ale asi bude lepší, když tu zůstaneš a Hagrid na tebe dohlédne. Hedvika je v Doupěti, ale myslím, že pro tebe je to lepší tady. V pořádku?“ Podržel ji před otevřenými dvířky klece, aby zjistil, zda je ochotná vlézt dovnitř a ona byla. Vzal to jako odpověď a klec zavřel. Chtěl ji vzít sebou, ale musí to počkat. Za několik dní se vrátí, aby ji zkontroloval.

Vyšel ven a pohlédl na vysoké hradební zdi. Odsud viděl jen vysokou nebelvírskou věž a ředitelčinu věž. Přemístil se dovnitř, aby se podíval na Ginny. Společenská místnost byla prázdná, krb byl vyhaslý. Musel vydržet ještě alespoň půl hodiny. Zeptal se Buclaté dámy, kdy viděla Ginny naposledy.

Buclatá dáma se tvářila škrobeně, když odpovídala. „Byla dnes přidělena do kuchyně.“

„Perfektní,“ řekl Harry, potřeboval se naobědvat.

Nemohl se uvnitř hradu přemístit, nesměl riskovat, že by ho při tom chytili. Vzal to po schodech a připomnělo mu to, jak málo po nich teď běhá. Když se dostal do vstupní síně, divil se, jak se mohli s Ronem tolikrát v noci proplížit do kuchyně, když to vyžadovalo tolik úsilí. Polechtal hrušku a zmáčkl kliku. Bylo tam jen několik skřítků, ale mnohem větší postava tam k jejich velké radosti kouzlila.

Ginny vzhlédla od velké naběračky, kterou opravovala svářecím kouzlem. „Harry!“ Naběračka bouchla o stůl, když vyskočila. „Jak se máš? Poslala jsem ti alespoň dvacet sov, ale neodpověděl jsi mi. Připadala jsem si jako blbec!“

„Promiň,“ řekl Harry.

Přišla k němu blíž, vypadala ublíženě. „Stejně jsem ráda, že tě vidím,“ řekla. „Merlinovi dík, že jsi v pořádku.“

„Obávám se, že tu nemůžu dlouho zůstat.“

„Nikdo tu není,“ postěžovala si. „Ředitelka se snaží přimět Bonesovou, aby nás nechala připojit na Letaxovou síť. Jinak nemůžeme čekat příliš návštěv. Noviny sem přicházejí s jednodenním zpožděním a přísahám, že učitelé navedli Protivu, aby je přede mnou schovával, když jsou v nich nějaké hrozné zprávy. Jak je profesoru Snapeovi?“ zeptala se nakonec neochotně.

„Je v pořádku,“ řekl Harry.

„Vážně? To je báječné.“ Krátce ho objala.

„Jsem rád, že jsi tady, Ginny. Nemusím si o tebe dělat starosti.“ Vzal si koláček z misky na vedlejším stole a zakousl se do něj.

„Jo,“ zamumlala a ramena jí poklesla. Vrátila se k lavičce, kde čekali skřítci, a prohlížela si další kovové nádobí, které čekalo na opravu. „To říkají všichni. Z novin to nevypadalo, že bys potřeboval nějakou pomoc. Dobrá práce.“ Znělo to nešťastně.

„Učíš se svařovat?“ zeptal se Harry, aby změnil téma.

Rozhodila rukama. „Učím se spoustu zbytečných věcí.“

„To není zbytečné,“ poznamenal Harry. Když pokrčila rameny a vypadala zatvrzele, zeptal se: „Kde je Dobby?“

„Skřítci pomáhají uklízet v Prasinkách, po těch nepokojích. McGonagallová je tam půjčila. Nedokázala jsem jí přesvědčit, aby mě pustila taky.“ Zírala na rozbitý hák na kotel, který před ní ležel. „Nemohu uvěřit, že tohle potrvá celý měsíc. Je nesnesitelné, že jsem tady, když se všechno děje tam venku.“

„Já vím,“ řekl Harry a pomyslel si, že to pro ni, na rozdíl od něj, musí být těžší, protože není zvyklá být sama. „Mohu tě přijít navštívit častěji,“ navrhl.

„Jestli otevřou Letaxovou síť. Jinak to bude těžké,“ řekla ponuře. Samota měla špatný vliv na její náladu.

„Pro mě ne,“ řekl Harry. Kdyby byli sami, ukázal by jí, co dokáže udělat. „Přijdu. Je tu Kali a musím se jí také věnovat. Ale pro sovy žádnou adresu nemám a na ministerstvu je na osobní poštu příliš velký chaos.“

Slabě se usmála. „Díky, Harry. Jsem ráda, že jsi v pořádku. A taky jsem ráda, že ses zbavil Voldemorta.“ Skřítci se přikrčili, jeden se nešťastně tahal za uši. Ginny protočila očima. „Vidíš, co tu mám za společnost? Promiň, že jsem ti nemohla pomáhat. McGonagallová nařídila Lupinovi a Greerové, aby mě hlídali celý zbytek cesty Bradavickým expresem.“ Zavrtěla hlavou. „Jsou jako učitelé hrozní i když je jejich pozornost zaměřena na celou třídu…“ Položila na sebe dva zrezivělé háky a udělal z nich jeden nový kouzlem, jehož jiskry se rozprskly po celém stole. „Asi už musíš jít,“ řekla smutně a rozžhavený hák levitovala do kotle s vodou. Ke stropu se vznesl oblak páry.

„To jo,“ řekl Harry roztržitě. „Tohle kouzlo jsem nikdy neviděl.“

Na ministerstvu zamířil Harry rovnou do kanceláře pana Weasleyho, aniž by se zastavil v kanceláři bystrozorů. Pan Weasley byl zavalen hromadou pergamenů. Papírové vlaštovky byly všude po zemi, rozložené jen natolik, aby bylo možné přečíst to nejdůležitější.

„Harry,“ přivítal ho, když vzhlédl.

„Mohu dostat nějaký úkol, pane?“ zeptal se Harry. Pan Weasley si zamyšleně promnul bradu. „Všiml jsem si, že jsem na rozpisce,“ dodal Harry.

„To jsi,“ potvrdil pan Weasley aniž by si to musel ověřovat. „Ale myslím, že bychom měli počkat až do večerního zasedání Starostolce.“ Harry si prohrábl vlasy a snažil se přijít na to, jak ho přemluvit. „Jak ti je, Harry?“ zeptal se pan Weasley. „Slyšel jsem, že Severusovi už je lépe.“

„Jsem v pořádku, pane Weasley,“ ujistil ho Harry. „Je příjemné mít zase svou hlavu sám pro sebe.“

„To si dovedu představit,“ řekl pan Weasley a naklonil hlavu k rameni. „Na tiskové konferenci sis vedl dobře.“ Zvedl pochroumaný brk a připsal něco na pergamen, který rozevřel. Psal na vrcholu všech těch pergamenů, které se kymácely na jeho stole, a kalamář musel mezi nimi složitě hledat. „Doufejme, že dokážeme obnovit i tvůj výcvikový program. Ztráta Munze byla velká rána,“ řekl smutně. „Zrovna tak, jako Whitleyho a Moodyho.“

Harry, který si tu chvíli zřetelně pamatoval, si povzdechl a pomyslel si, že by se měl vrátit ke svým povinnostem. „Mohl bych jít v přestrojení? Mohu se zamaskovat na Aarona nebo tak nějak… Nikdo se to nedozví, pokud nebudeme na stejné akci.“

Konečně se na něj pan Weasley podíval. „Potřebuješ si změnit hlavně oči,“ řekl. „Dobře, zeptej se Pastorka, jestli tě sebou vezme. Opravdu nám chybí lidé.“

Harry se široce usmál. „Děkuju, pane.“

„Je dobré vidět, že se směješ,“ usmál se pan Weasley na oplátku.

Harry se stavil v šatně, aby se převlékl a začal tím, že si změnil oči na hnědé. Jen tohle změnilo jeho vzhled docela radikálně. Jizvu na čele ukryl kouzlem, musel to zkusit třikrát, než se mu to povedlo, protože se vlastně jednalo o kouzlo proti vráskám. Harry spustil ruku s hůlkou, ze zrcadla na něj zíral jeho otec. „Myslíš si, že jsi měl problémy?“ řekl svému změněnému obrazu.

Rychle dokončil změnu obličeje a vlasů, zbytek mohl nechat být, protože byli s Aaronem stejně vysocí. Před kanceláří bystrozorů ho odchytla Tonksová. „Proč tohle?“

„Pan Weasley říkal, že můžu jít do terénu, když budu v převleku.“

Usmála se a přezkoumala všechna jeho transformační kouzla. V její blízkosti ho brnělo celé tělo. „Ještě si musíš změnit hlas,“ řekla.

Harry si poklepal hůlkou na krk, hlas měl rázem hlubší. „Je to lepší?“ zeptal se. Strašně moc se těšil na dnešní večer. Cítil se, jako by žil intenzivněji, když jí byl nablízku. „Kde je Kingsley?“ zeptal se. „Musí s tím souhlasit.“

Škrabání záznamového brku mu připomnělo, že by měl zkontrolovat knihu hlášení. „Měl by být někde poblíž,“ řekla Tonksová, když se Harry ke knize sklonil. Stránky byly stále hustě popsané, ale už to nebylo tak extrémní.

Pastorek se objevil za okamžik. „Vezmeš si tenhle úkol, Tonksová? Vezmi sebou Aarona, když už je zpátky. Kde je Reggie?“

„To není Aaron… To je Harry,“ vysvětlila Tonksová k Harryho zděšení, protože ona byla tou partnerkou, kterou by chtěl nejraději.

Pastorek se otočil a Harryho si prohlédl. „Opravdu?“ Vypadal pochybovačně.

„Můžu jí ven takhle?“ zeptal se Harry. „Pan Weasley říkal, že bych mohl, pokud budete souhlasit.“

„Já?“ zeptal se Pastorek maličko vyděšeně. Harryho nadšení výrazně pokleslo. „Oceňuju tvé rozhodnutí, Harry, ale možná bys…“

„Jsem na rozpisce,“ poznamenal Harry. Pastorkův postoj způsobil, že si uvědomil, jak moc potřebuje, aby bylo zase všechno normální. Jeho rozpoložení bylo značně rozkolísané, zrovna teď prudce klesalo. Ještě je přede mnou večer s Tonksovou, připomínal si.

„Artur to dovolil?“ zeptal se Pastorek a studoval knihu záznamů. Zamračil se. „Vzhledem k tomu, že nejsi Aaron, tak nevíš, kde je Reggie. Hmf.“ Vytáhl bystrozorskou tabulku, něco na ní naškrábal a chvíli čekal. Nic se nestalo a tak ji odložil. „Dobře, Pottere, vezmu tě sebou hledat Reggieho a Aarona, protože se nehlásí. Tonksová, vzbuď Tristana, ať to tady ohlídá a prověř to další hlášení.“ Vytáhl hůlku a uchopil Harryho za zápěstí. Harry také vytáhl hůlku a pak se přemístili.

Cestou z malého opuštěného obchůdku, schovali hůlky do rukávů. Prošli hustým davem lidí. Harry si uvědomil, že to nebyli jen mudlové. Otočil se po třech asi třicetiletých mužích stojících pod podloubím, oblečených v nepříliš elegantních šatech. Jeden z nich na něj pohlédl, ale nezareagoval. To byla pro Harryho podivná změna.

Pastorek se zastavil na rohu a rozhlédl se všemi směry, prohlížel si kolemjdoucí. „Támhle byli tři kouzelníci,“ řekl Harry.

„Kde?“ rozhlédl se Pastorek.

„Před libanonskou restaurací.“

„Jak to víš?“ zeptal se Pastorek pochybovačně.

„Prostě to vím,“ řekl Harry. „Opravdu.“

Pastorek o tom chvíli uvažoval a pak se ke skupince mužů vydal. Použil slabé odpuzující kouzlo, aby se ostatní nepřibližovali. Muži si Pastorka prohlédli odshora dolů, na Harryho pohlédli jen letmo.

„Viděli jste tu něco neobvyklého?“ zeptal se bystrozor.

„Někdo se tu přemisťoval,“ řekl jeden z nich tiše. Harryho zneklidňovalo, že ho přehlížejí a nevšímají si ho. Rozhlédl se kolem, i po oknech nahoře.

„To jsme byli my,“ informoval je Pastorek.

Muži pokrčili rameny, jako že už nic jiného nevědí. „Jste bystrozor?“ zeptal se jeden z nich.

Pastorek přikývl, také se rozhlédl, vypadal frustrovaně, třebaže jejich pátrání teprve začalo.

„Roztomilé,“ prohlásil další z mužů.

„Zůstaň tady… Aarone, a dávej pozor na tuhle ulici.“ Pastorek si o dva vchody dál kouzlem odemkl dveře a vešel dovnitř. Tohle nebyla zrovna nejhezčí část města a Harry si ani nebyl jistý, v jakém městě jsou.

„A vy?“ zeptal se někdo.

„Teprve se učím,“ vysvětlil Harry, pozoroval chodce a projíždějící auta.

„To znamená, že jste v kurzu společně s Harrym Potterem, ne?“ zeptal se zase ten první. „Hrozné,“ řekl druhý.

Harry se snažil soustředit na svou práci a zároveň přemýšlel, jak by Aaron odpověděl. „Potter je v pořádku,“ řekl a cítil se trapně.

„Můj strýc říkal, že ho dnes na zasedání Starostolce zatknou,“ přidal se třetí muž. „Všichni o tom mluví.“

Harry stiskl zuby a spolkl povzdech, rozhlížel se, jako by byl příliš zaneprázdněný svým úkolem a o řeči se nestaral. „Kdo je váš strýc?“ zeptal se bez zájmu, což ho docela potěšilo.

„Ogden. Pracuje na ministerstvu, v oddělení, o kterém se nemluví. Je to velmi důležitá práce. Vždycky ví co se děje dřív, než kdokoliv jiný.“

Harry měl pocit, jako by se vznášel vedle vlastního těla. „Řekl jste mi to, abych mohl Harryho varovat?“ zeptal se výsměšně.

„Uděláte to?“ zeptal se muž ohromeně.

Harry vzhlédl k horním patrům budovy, do které Pastorek věšel. Přál si, aby mu bystrozor řekl, za jak dlouho se za ním má vydat. Přál si vědět, jaký mají úkol. „Je to dobrý kamarád,“ řekl Harry. „Všichni učňové se spolu kamarádíme.“

„Říká se, že je horší než Voldemort,“ řekl jeden z mužů. „Zabil všechny ty smrtijedy kouzlem, které nikdo nezná.“

Harry pokrčil rameny. „A co?“ zeptal se výsměšně, neměl na to jinou odpověď.

Pastorek se vrátil a kývl na Harryho, aby ho následoval, čímž ho vysvobodil. Vypadal zaujatě. Když je nemohl nikdo slyšet, řekl: „Vypadá to jako falešné hlášení.“

„Zase?“ zeptal se Harry zprudka. „Merton?“ dodal šeptem.

„Nevím,“ řekl Pastorek zachmuřeně. „V několika dalších blocích prohledáme prázdné budovy. Něco mi říká, že by tu něco mohlo být.“

„Vím, jak to myslíte.“

V chodbě čtvrté budovy Harry zavřel oči a zatahal Pastorka za plášť, aby mu zabránil vyjít po schodech nahoru.

„Smrtijedi,“ zašeptal.

„Kolik?“ zeptal se Pastorek. Harry zvedl dva prsty a kývl směrem ke dveřím, stíny od nich byly dva až tři bloky daleko. Venku se Harry znovu zastavil a zavřel oči, než se vydali za roh, kde jim cestu zablokovaly stojany před obchodem. Nevadilo mu honit smrtijedy, ale tohle umět nechtěl.

„Půjdu předem, ty jdi zadem,“ nařídil Pastorek, když Harry ukázal na úzký vchod do zchátralé budovy, kde cítil smrtijedy nejvíc.

Harry počítal do šedesáti, než použil odemykací kouzlo na přední dveře oblepené potrhanými plakáty. Uvnitř to vypadalo mnohem lépe, než čekal. Mramorová podlaha se blýskala, jako by jí zrovna vyleštil domácí skřítek. Zul si boty, aby nebyl slyšet. Zrcadlo na právě straně cítil jako zakleté. Proplížil se pod ním a nahlédl do první místnosti. Byla prázdná. Obrátil se ke schodišti, ale někdo vyběhl z místnosti, kterou právě kontroloval a málem by Harryho sejmul, kdyby neměl hůlku v pohotovosti.

„Pickley!“ křikl kulatý muž a rázem se mezi nimi objevil domácí skřítek, až s Harrym zacloumal poryv větru. To poskytlo muži čas vytáhnout hůlku. Vyměnili si kouzla a pak skřítek Harryho odhodil směrem k prokletému zrcadlu. Ze zrcadla se k němu natáhly paže a začaly mu upravovat hábit, jako nějaká netrpělivá pečovatelka.

Harrymu se nechtělo odklonit hůlkou od svého protivníka a zaútočit na zrcadlo, ale zrcadlo mělo víc paží než on, nedokázal ho setřást. Jedna z jeho paží ho uchopila za ruku s hůlkou, tak, že nemohl zamířit jinam, než do stropu. Nechuť z toho kontaktu způsobila, že se přikrčil. Doufal, že Pastorek už brzy dorazí.

Malý kulatý kouzelník arogantně vykročil vpřed, když se nahoře na schodišti kdosi objevil. „Co je to za hluk, Amycusi?“ bručela žena.

„Někdo napadl náš dům.“

„Ach, Carrowovi,“ řekl Harry, který to jméno poznal.

„Přišel jste sem, a nevěděl jste ke komu?“ zeptal se muž nevěřícně.

„No… to se stává,“ řekl Harry. Nebyl si jistý, jestli se dokáže úspěšně dostat do temného světa, když ho ta věc drží, nebo ne, natož jestli se dokáže přemístit.

Alectu nahoře někdo zatáhl zpět do dveří. Harry se snažil kouzelníka rozptýlit. „Vy nevíte, kdo jsem?“

„Řekl bych, že nějaký všetečka z ministerstva. Budeme se zase muset stěhovat. A to mám tohle místo rád.“ Mávl hůlkou a ze stěn haly zmizela štukovaná omítka, všude byly jen pavučiny i mramorová podlaha byla pryč. Všechno to byla jen iluze. Skřítek se přikrčil a zacouval do šedé a bezútěšně omšelé místnosti, jako kdyby byl alergický na prach a oprýskanou omítku.

„Dobrá práce,“ řekl Harry. Pastorek se plížil po schodech dolů, hůlku namířenou.

Kouzelník se nedbale zasmál. „Je od vás velkorysé, že to říkáte. Takže, kdo jste?“

Harry zvážněl. „Tvůj pán je poražen,“ řekl a klepl hlavou dozadu, do zrcadla, aby ho rozbil a uvolnil si tak ruku.

Amycus se otočil, aby utekl, ale tvrdě se srazil s Pastorkem a oba s hlasitým pop! zmizeli. Harry tam stál a přemýšlel, jestli by se měl pokusit je následovat. Pomyslel si, že by měl zkontrolovat tu čarodějku a udělal dobře. Skřítek se pokoušel uvolnit svou paní s poutací kletby. Naštěstí byla v bezvědomí a tak toho nemohla využít. Skřítek proti němu natáhl své ruce s dlouhými prsty a Harry řekl: „Neopovažuj se,“ zatímco otevřel průchod do Temného světa tak, aby to skřítek cítil.

Pickley příšerně zaječel a přikrčeně utíkal pryč. Harry průchod zase zavřel, popadl Alectu za zápěstí a uvědomil si, že je pořád ještě v ponožkách. To zmírnilo jeho spěch se zatýkáním smrtijedky. Přemístil jí do uličky vedle ministerstva. Měl trochu potíže levitovat její široké tělo úzkým vchodem. Potřeboval na to tři pokusy, naštěstí tam nebyli žádní svědci. Teprve pak si vzpomněl, že vlastně nevypadá jako Harry Potter, takže mu to přestalo vadit. Zasmál se sám pro sebe a pomyslel si, že by měl s tváří svého kolegy-učně trávit víc času.

 

Poslední komentáře
14.03.2011 19:59:54: Pěkná kapitola.
13.03.2011 11:47:54: Díky moc!!! Za tuto i předchozí úžasné kapitoly.
13.03.2011 03:27:47: to jsem zvědavá jestli se zjistí, že těm lidem pomohl Harry...jestli jo tak by mu Nevill mohl říct a...
11.03.2011 17:38:49: skvelý preklad, som rada že sa z toho Severus dostal...už sa teším na pokračovanie