Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

34. kapitola

Spojenci – část 2

Severus Snape vstal z úzké postele. Sklon slunečních paprsků mu prozradil, že už uběhlo několik hodin. Pomalu se oblékl, zjišťoval, jestli zase nezaútočí ta silná bolest. Ale léčitelé odvedli dobrou práci.

Podíval se do zrcadla na zadní straně dveří, aby zkontroloval svůj vzhled.

„Co to děláš?“ zeptala se Candida a na posteli se posadila.

„Jdu ven.“

„Kam?“ zeptala se, obtočila si deku kolem těla a poškrábala se na hlavě.

Podíval se na ní do zrcadla, než se otočil. „Na ministerstvo.“ Vytáhl z kapsy dvě hůlky. Bez toho, aby na ně pohlédl, se rozlišit nedaly, což byla docela chyba, bude na to muset Weasleyovic dvojčata upozornit. Napadlo ho, jestli by vadilo, kdyby si na rukojeť jedné z nich udělal zářez.

„Určitě ti už je natolik dobře?“

„Ano. Bývalo mi i hůř. Vlastně tomu tak bylo docela nedávno.“ Prsty hůlky prozkoumával, ani jedna nebyla ideálně rovná, bude si muset pamatovat, jak je držet, aby mířily k zemi a ne stranou. „Několika lidem dlužím a měl bych jim to vrátit. Dostal jsem ještě jednu šanci své dluhy vyrovnat a mám v úmyslu to udělat.“

Vyhrabala se z postele, zakopla o deku, která se jí zamotala mezi nohy. „Kam přesně jdeš?“

„Na ministerstvo, podívat se na své bývalé kolegy.“ Jednu hůlku si uložil do pravé kapsy a druhou do náprsní. Ve tváři se mu nepohnul ani sval.

„Zbláznil ses, Severusi? Právě se ti podařilo dostat se z jejich dosahu. Proč je chceš zase vidět?“

„Protože jsem přežil a cítím se podivně odvážný.“

Zapřela si ruce v bok. „Opravdu? Takže to znamená, že nejsi příliš zbabělý ani na to, aby sis mě vzal?“

Zlostně se na sebe do zrcadla zamračil. „Jsi posedlá,“ kritizoval ji.

„Ty taky, pane Považuji-svůj-dluh-za-splacený.“

Raději se na sebe nepodívali. Bohužel pro Snapea jí deka, kterou si obtočila kolem těla, nezakrývala příliš dobře, takže měl oslabenou pozici. Otočil se, ale nic to nevyřešilo. „Zatraceně,“ zamumlal.

„Potřebuješ s Harrym pomoct víc, než dřív. Už jsi četl noviny?“

„Ne, ale dovedu si to představit.“

„Nemyslím si, Severusi. Nevěřil bys, co někteří pitomci navrhují. Chtějí ho odstranit, aby se nemohl stát příštím Voldemortem.“

„Nemyslím si, že to dojde tak daleko, ale jestli ano, udělám cokoliv, abych tomu zabránil. Odvedu ho odsud… hodně daleko.“

„Nevadilo by mi to, Severusi.“

Zvedl prst. „Je tu ještě jedna věc. Nerozumíš mu; zastav to dřív… než ti to bude nepříjemné. Ale pokud se ti podaří se s tím vyrovnat… bylo by to pěkné.“

Zamrkala na něj. „To jako že souhlasíš?“

„Musím jít,“ řekl a zmizel.

Na ministerstvo proklouzl za zády mužů nesoucích pytle s cementem průchodem z uličky, který byl nevysvětlitelně změněn na dřevěná vrata, pravděpodobně aby to mudlovským očím připadalo přirozenější. Mudlové procházející po protějším chodníku tomu ale žádnou pozornost nevěnovali. Dělníci za vraty s hekáním pytle položili a chystali se je levitovat. Snape jim nabídl pomoc, která byla s nadšením přijata.

Úředník za stolem se o něčem dohadoval s malým starým mužem a křičel něco do trubky, kterou si stařec držel u ucha. Když se je pokusila zastavit ochranná kouzla, dělníci na úředníka křikli, aby jim je zrušil, což úředník udělal. Pohlédl na ně jen letmo a Snape se na ten okamžik skryl za zády nejrozložitějšího z nich. Zavrtěl nad tím nedokonalým bezpečnostním opatřením hlavou, ale nestěžoval si.

V kanceláři bystrozorů nalezl muže s hlavou opřenou o ruku. Měl před sebou rozložené dokumenty a nepřítomně v nich listoval, aby to vypadalo, že pracuje.

„Kdo jste?“ zeptal se Snape ostře.

Rogan vzhlédl. „Tristan Rogan, a kdo sakra jste vy? Nemáte odznak.“ Hmátl po své hůlce, ale Snape byl rychlejší, kouzlem si jeho hůlku přivolal a ve vzduchu ji zachytil. To muže vylekalo, namáhavě se zvedl.

„Jste tu sám?“ zeptal se Snape. Muž zašátral v kapse a podával Snapeovi svou bystrozorskou tabulku, zároveň odstrčil stranou pergameny, které měl před sebou. Ten zmuchlaný nahoře bylo hlášení o výskytu smrtijedů. Snape strčil Roganovi svou hůlku až pod nos. Bylo to skoro zbytečné, protože muž vypadal, že je na pokraji zhroucení.

Někdo se objevil ve dveřích. „Arture!“ vykřikl Rogan. „Zadrž ho!“

„Severusi?“ zeptal se pan Weasley.

Snape hůlku nesklonil. „Nechal jsi ho tady hlídat?“ zeptal se a znělo to pochybovačně.

„Ano. Proč?“

Rogan couvl a Snape ho následoval, držel se u něj blízko.

„Severusi, vážně, co tím sleduješ, že ohrožuješ jednoho z mých bystrozorů?“

„Něco s ním není v pořádku,“ řekl Snape temně. Rogan udělal další malý krok a zády narazil do skříně na spisy.

„To ne, Arture,“ téměř prosil Rogan,

„Severusi, co to děláš?“ zeptal se pan Weasley naléhavěji.

Snape popadl Rogana za zápěstí a řekl: „Něco, co už jsi měl udělat dávno, řekl bych.“

Rogan se pokoušel ruku si uvolnit. Vypadal vyděšeně, ale s hůlkou poblíž svého obličeje toho příliš dělat nemohl. Kolena pod ním pomalu podklesávala.

„Jak dlouho už to trvá?“ zeptal se Snape. „Kolik času jste dostal?“

Rogan opět kousek poklesl. Poslední vzdor z něj vyprchal, teď vypadal nešťastně. Zavrtěl hlavou, jako by to chtěl vysvětlit, ale nešlo to.

„Severusi?“ ozval se pan Weasley zvědavě.

Snape opět uchopil Rogana za zápěstí. „Vyhrň mu rukáv.“

Pan Weasley to ohromeně udělal. Modré, jakoby elektrické klikaté čáry se táhly od špiček prstů po celé Roganově paži. Rogan sklonil hlavu a svezl se na podlahu.

„To je to, co měl Harry,“ řekl pan Weasley.

„Proč jste nic neřekl?“ naléhal Snape na bystrozora. „Hlupáku,“ zasyčel. „Někdo by vám pomohl, ale místo toho jste tu všechny zrazoval.“

„Hodně toho, co chtěl, jsem neudělal,“ ohradil se bystrozor. „Říkal, že to může odstranit jenom další smrtijed. Ale nepřišel na schůzku.“

„Pravděpodobně je mrtvý,“ řekl Snape mile. „A pokud jde o to ostatní… vypadá to, že dneska máte šťastný den.“ Otočil se na pana Weasleyho. „Polož ho na zem.“

„Proč ho posloucháte?“ stěžoval si Rogan panu Weasleymu ufňukaně, když ho ukládal na podlahu v malém prostoru mezi stolem a skříní.

„Severus je můj velmi starý přítel,“ vysvětloval pan Weasley a ujistil se, že Rogan leží rovně na zádech a nemůže vstát. „Musím probrat ta hlášení,“ dodal vystresovaně. „Zjistit, co se, při Merlinovi, děje.“ Otočil se ke dveřím, ve kterých postával Vineet s očima navrch hlavy.

Snape se sklonil a rozepnul Roganovi hábit, pod kterým se objevilo bílé tílko. „Potřebuju pomocníka,“ řekl. „Vishnu, možná byste mohl pomoci.“

Vineet si klekl tam, kam mu ukázal. Napodobil Snapea a stiskl Roganovi druhé rameno. „Mutushorum, tak silné, jak dokážete, sem na tento bod.“ Vineet mlčky přikývl a Snape dodal: „Nedivím se, že s vámi Harry rád pracuje. Tak na tři, připraven?“

Když zůstal Rogan bezvládně ležet, Vineet řekl: „Je mrtvý.“

„Jenom na chvilku.“ Snape vyhrnul Roganův rukáv a mávnutím ztlumil světla, aby lépe viděl, jak modré klikyháky mizí. Vineet to napjatě pozoroval.

Pak Rogana oživili a Vineet se zeptal: „Co se stalo?“

„Vydírali ho. Byl by živý jen tak dlouho, dokud by byl užitečný. Je to hlupák,“ zavrčel Snape, vstal a bystrozora, který se snažil posadit, překročil.

„Skoro nic jsem neudělal,“ tvrdil Rogan znovu.

„Kam jsi poslal Reggieho?“ zeptal se pan Weasley, a znělo to, jako by se té odpovědi bál.

Rogan se opřel o skříň a snažil se upravit si hábit. „Ne tam, co je napsáno,“ přiznal tiše. „Ale Aarona jsem poslal do Coventry a řekl jsem mu, aby na pokyny počkal v hospodě. Nechtěl jsem, aby se mu něco stalo.“

„Kdo vás vydíral?“ zeptal se Snape. Sehnul se, jako by chtěl toho muže uchopit za vlasy, ale jen sevřel ruku v pěst a držel ji u těla.

„Macnair… a Lestrangeová.“

Pan Weasley se zahleděl do knihy hlášení.

„Jdu tam,“ řekl Snape.

„Jsi si jistý, že to zvládneš?“ zeptal se pan Weasley.

Snape se na něj nevesele usmál. „Ano. Zcela. Nenašli jste mou hůlku?“

„Všechno, co jsme posbírali na Malfoy manor je v důkazním archívu,“ řekl pan Weasley. „Zapečetěné.“ Snape pokýval hlavou a pan Weasley omluvně dodal: „Pokuď je tam, bude ti vrácena až po ukončení vyšetřování.“

„Nevadí,“ řekl Snape a zamával hůlkou, kterou měl v ruce.

„Odvolám Pastorka a Harryho a pošlu je za tebou,“ řekl pan Weasley.

„Jen by překáželi,“ odmítl Snape, věděl, že Bellatrix miluje divadélko a rozhodně nechtěl, aby to Harry viděl.

„Vishnu je mimo službu, ale ty nemáš oficiální pověření. Chceš ho vzít sebou?“

Snape na Inda pohlédl. „I když vím, jak je disciplinovaný, raději to udělám sám. Obávám se, že by mohl skončit jako rukojmí.“ Pak se zeptal Rogana: „Poslal jste Rodgerse do Severního Plaittonu nebo k Svatému Antonínovi v Abbotwy?“

„Do Plaittonu,“ odpověděl Rogan překvapený tím, že to Snape ví.

„Jak dlouho předtím, než požádala o další pomoc?“ zeptal se znovu a Roganovo překvapení vzrostlo.

„Asi hodinu,“ odpověděl Rogan udivený ještě víc.

Snape se zhluboka nadechl. „Vrátím se,“ řekl a zmizel.

„Past?“ řekl pan Weasley ostře. „Přichystala past?“

„Asi jo,“ zamumlal Rogan.

„A s tím jsi jí pomáhal?“

„Nebyl jsem… nevěděl jsem, co chce udělat. Myslel jsem, že s ní Reggie nebude mít žádné problémy. Naznačil jsem mu…“

„Vishnu,“ řekl pan Weasley, „odveď ho do výslechové místnosti a zamkni ho tam.“ Vineet pomohl bystrozorovi na nohy. Když ho vedl kolem pana Weasleyho, ten rozzlobeně přidal: „Přál bych si, Tristane, abys stál dnes večer před Starostolcem ty, a ne Harry. Ale teď, když jsme to vyřešili, tě chci mít po ruce.“

Rogan sklopil hlavu a nechal se Vineetem odvést z místnosti.

*****

Snape se zastavil před řadou ztrouchnivělých stromů lemujících rozpadající se kanál. Zrušil bezpečnostní kouzlo, které tam nalezl a opatrně se prodíral kopřivami. Bellatrix byla zlomyslně kreativní, když šlo o kletby, ale měla sklon k nedbalosti, jednalo-li se o bezpečnostní kouzla, která v minulosti spolehlivě fungovala. Prošel mezi stromy a vyšel na štěrkovou cestu, která se stáčela k rezavému železničnímu mostu v dálce. Díval se na ponurou stěnu temných a rozbitých oken. Stál před starou přádelnou, jejíž dekorativní cihlová zeď ostře kontrastovala s jejím jinak zchátralým stavem.

Opatrně všechna okna překontroloval a nahlédl dovnitř. V přízemí kromě graffiti na zdech nic nebylo. Za železným plotem, těsně u domu, příhodně rostly stromy. Jejich větve dosahovaly až k oknům v horních patrech. Snape prozkoumal situaci, změnil se v hada a vyšplhal po jednom z nich.

Na větvi, která se dotýkala okna, se zastavil a jazykem ochutnal vzduch. Čerstvý lidský pach ho téměř přemohl. Vklouzl dovnitř a schoval se za velký stroj, ze kterého se ještě stále táhla vlákna nití, jako obří pavučina. Přeměnil se zpět a vyšel do proudu slunečního světla, ve kterém kroužil prach.

Na druhé straně nízké místnosti ležel Rodgers. Snape se k němu pomalu blížil a každou chvíli hůlkou kontroloval prostor kolem sebe. Prach na podlaze byl porušený a pak zase vrácený na své místo obráceným úklidovým kouzlem, což naznačovalo, kde jsou položeny pasti, ale i to mohly být falešné stopy.

Rodgers byl zanechán v jedné z oblíbených Bellatrixiných mučících pozic. Byl položen zády na velkou kovovou kouli a musel udržovat rovnováhu, aby se nedotkl podlahy tam, kde byla prokletá. Neslyšel Snapea přicházet, protože Snape nechtěl riskovat jakýkoliv pohyb, kterým by se mohla spustit některá ze sekundárních pastí, které je obklopovaly. Rodgers se dotýkal podlahy jen špičkou jedné nohy, aby rovnováhu udržel. Vzhledem k tomu, jak se bystrozorovy svaly třásly napětím, bylo možné, že ho Bellatrix chtěla nechat žít tak dlouho, než přijdou další, kteří by se chytili do jejích pastí. Bez znalosti situace, by se do pasti mohl chytit i zkušený bystrozor, Bellatrix byla schopná způsobit spoustu problémů.

Snape udělal pár kroků stranou, aby se dostal do Rodgersova zorného pole. K Rodgersově cti nutno dodat, že se v jeho bolestí naplněných očích okamžitě objevila zuřivost a nenávist.

„Ukažte mi, co udělala,“ zašeptal Snape, bystrozorův pohled bez problémů vydržel. Rodgers se zatvářil nedůvěřivě a uhnul očima. „Přejete si žít, nebo ne?“ zasyčel Snape.

Rodgers se se zavřenýma očima nadechl. Pak je otevřel a na Snapea se podíval, třebaže stále vypadal tvrdohlavě. Snape použil nitrozpyt a našel v jeho mysli vzpomínky na to, jak Bellatrix kladla pasti do míst, kde se teď nacházely jeho nohy.

Snape o půl kroku couvl. Pomalu přešel k místu, kde odhadoval první pekelnou past a nakreslil kouzelnou linku z jejího centra až do neomítnuté zdi. Po lince začaly unikat jiskry. To samé udělal na druhé straně. Prokletí zde bylo závažnější. Přikrčil se a poklepal špičkou hůlky na poloshnilé dřevo podlahy. Nic se nestalo. Poklepal tedy o pár centimetrů dál.

Pečlivě to několikrát opakoval, Rodgers si netrpělivě odfrkl. „Hlavně nemluvte, nebo to spustíte. Jsem si jistý, že vás varovala.“

Poklepal hůlkou na další prkno, hledal začátek kletby. Mohl by jí zrušit od okraje. „Oproti tomu, co jste pravděpodobně předpokládal,“ pokračoval Snape konverzačním tónem, „se v utrpení druhých nevyžívám… Snažím se spěchat.“

Konečně ten okraj našel. Prokletí způsobilo, že jeho vypůjčená hůlka začala doutnat, ale o to se nestaral. Vyslovil dlouhou latinskou inkantaci, kterou uklidňoval ducha blesku a sžíravou bolest. Věděl jak to zrušit, protože viděl, jak si před lety tuhle kletbu nacvičovala a zdokonalovala ji.

Hůlka přestala doutnat. „Teď je tu čisto,“ řekl.

Rodgers dlouho váhal, než se odkulil na stranu. Snape viděl, že má svázané ruce a to byl důvod, proč se nepokusil vstát hned, jak se kovová koule odvalila, ale počkal, až se zarazí o díru po suku. Snape odstranil z jeho zápěstí jednoduché vázací kouzlo a Rodgers si rukama zakryl obličej. Zhluboka se nadechl.

„Jestli se chystáte dál trénovat Harryho, měl byste být silnější,“ kritizoval ho Snape. „Vstaňte, musíme jít.“

Rodgers se snažil roztřeseně postavit na nohy. Stejně jako u většiny lidí ho v okamžiku záchrany zasáhl šok, ale rychle se vzpamatoval a ostražitě se kolem sebe rozhlédl. Snape mu podal hůlku a z náprsní kapsy vytáhl tu druhou. Rodgers držel očouzenou hůlku v bojové pozici a zíral na Snapea, jako by byl nějakým bájným tvorem, který by možná mohl být i jedovatý. Zacvrlikal pták a vylétl ven z místnosti. „Počkejte tedy,“ šeptl Snape. Skrčil se za sloup u schodů, k nohám si seslal kouzlo a čekal.

Rodgers se oklepal a pozdvihl hůlku. Snapea ohromilo, jak snadno se z oběti stal návnadou. Rodgers vyhlédl z okna a odhadoval, jak daleko je k zemi. Na schodišti se objevila Bellatrix a okamžitě na něj namířila hůlkou.

„No podívejme na to. Přišla jsem zrovna včas, ne?“ zavrněla a odhodila si plášť z ramen. Kovové ozdoby jejího živůtku se zaleskly.

Rodgers se rozhlédl, jako by hledal cestu k úniku a pak couvl.

Bellatrix se také rozhlédla a vyslala detekční kouzlo, ale svého bývalého kolegu nenašla, proti tomu kouzlu se právě ochránil. „Jak ses z toho dostal?“ zeptala se.

„Nejste tak dobrá, jak si myslíte, že jste,“ ušklíbl se Rodgers. Lehce zavrávoral a bezmocně se rozhlédl.

Zvedla hůlku, ale Rodgers byl rychlejší a zasáhl jí trhací kletbou, která jí poslala na jedno z oken. To zaskřípalo a omítka nad ním se oddrolila. Rodgers se třásl únavou, třebaže jí jeho kouzlo jen lehce odřelo. Byla by ho zaklela Cruciem, kdyby jí Snape zezadu nezasáhl dalším kouzlem a nesrazil jí tak na podlahu. Překulila se a vyslal na něj kletbu, ale Snape měl experimentální hůlku bratří Weasleyových, takže jí kletbu zablokoval a současně jí odzbrojujícím kouzlem vyrazil hůlku z ruky. Ta přelétla celou místnost. Rodgers jí současně zasáhl z druhé strany.

Pak k ní došel, tvář zkřivenou nenávistí.

„Určitě má další hůlku,“ řekl Snape těsně předtím, než ji Bellatrix vytáhla z boty a vyslala plamenné kouzlo nejprve na Rodgerse a pak hned na Snapea, který ho lehce zablokoval. Rodgers si uhasil doutnající rukáv.

Rozhostilo se ticho. „Vzdej to,“ řekl Rodgers.

„Jestli by vám to nevadilo,“ řekl Snape, „vzal bych si ji na starost.“

„Chtěl byste?“ podivil se Rodgers. „Myslím, že na to mám právo první.“

Bellatrix protočila očima a nenadále se odkulila k nejbližšímu pilíři. Oba zaútočili, ale Rodgersův vězeňský box se zkřížil se Snapeovými řetězovými pouty, takže skončila na podlaze sedíc v boxu omotaném řetězy. Snape si oddychl, ale Rodgers vyčerpaně klesl na kolena.

Snape k němu přistoupil a podal mu ruku, aby mu pomohl zpátky na nohy.

„Překvapilo mě, že jste si nepřivedl posily, když jste tedy nepřišel proto, abyste jí pomohl,“ řekl Rodgers, který od něj pomoc přijal a snažil se udržet rovnováhu. Snape se vydal ke schodům a Rodgers se s ním snažil udržet krok.

„Chtěl jsem se k ní dostat sám,“ řekl Snape. „Byla Voldemortovou nejvěrnější stoupenkyní.“ Po několika krocích si přehodil Rodgersovu ruku kolem ramen, aby mu pomohl ze schodů a box z Bellatrix levitoval před sebou. Soubojnická hůlka na tohle kouzlo příliš dobře nereagovala a box sebou několikrát bouchl o schody, Rodgers to nekomentoval. „Také jsem zvyklý pracovat sám, a nestarat se o nikoho jiného.“

Došli ke kanálu a Snape se s Rodgersem přemístil ke Svatému Mungovi. Rodgers se konsternovaně rozhlédl po nemocniční hale a vyštěkl: „Na ministerstvo. K čertu s vámi. Dejte mi to,“ ukázal na vězeňský box.

„Jsem si naprosto jistý, že budete potřebovat ošetření,“ poznamenal Snape.

„Měl jste nás vzít rovnou na ministerstvo,“ bručel Rodgers.

„Myslel jsem, že byste v něčích rukách trpět měl, když mi nevěříte,“ řekl Snape. „Léčitel se o to postará.“

Rodgers po něm střelil nehezkým pohledem, ale nevydrželo mu to, pousmál se. „Na ministerstvo,“ opakoval. Hmátl po boxu a zmizel. Snape ho následoval tak rychle, že mu dokonce stačil otevřít dveře z uličky do místnosti s recepcí. Tam se Rodgers hádal s úředníkem tak dlouho, dokud nedal Snapeovi návštěvnickou vizitku, a pak zamířili dolů do sklepení. V chodbě pod soudní síní byly vězeňské kobky, Rodgers tam předal box a podepsal nějaké papíry. Teď už se kymácel docela viditelně.

Když šli zpátky k výtahům, Snape nedbale poznamenal: „Zjistil jsem, že je obvykle vhodnější se posadit, než si způsobit rozpaky pádem na podlahu.“

„Neomdlím,“ tvrdil Rodgers, ale ve výtahu se zachytil mříže, když sebou kabina trhla.

„Reggie,“ vrhl se k nim pan Weasley, když vešli do kanceláře. „Dostal jsi ji?“ ptal se.

Rodgers přikývl a zhroutil se na první židli, která mu přišla do cesty. „Je v cele. Je Aaron v pořádku? Neviděl jsem ho.“

Pan Weasley se k němu sklonil, aby si ho prohlédl zblízka. „Poslal jsem pro něj Harryho. Tristan ho vlastně za tebou neposlal.“

Rodgers netrpělivě mávl rukou. „Tristan usnul a Aarona za mnou neposlal?“

„Obávám se, že to bylo něco horšího,“ řekl pan Weasley. „Měl potíže pracovat jen pro naši stranu.“

Rodgers na něj zíral. „Cože?“ vydechl, jako kdyby dostal ránu do žaludku.

„Chvíli si odpočiň a pak si s ním můžeš jít promluvit. Je ve vyšetřovací místnosti.“

Rodgersovi poklesla ramena, teď teprve vypadal zraněně.

„Děkuji ti, Severusi,“ řekl pan Weasley a otočil se ke Snapeovi.

Snape si založil ruce na prsou. „Obětoval jsem se, když jsem ho zachránil… ale myslím, že to přežiju.“ Pan Weasley ho cestou z kanceláře s předstíraným soucitem pohladil po ruce.

„Já ne,“ zamumlal Rodgers a opřel si hlavu o ruku.

Poté, co pan Weasley odešel, řekl Snape tiše: „Můžete mi to splatit tím, že budete s Harrym zacházet spravedlivě a i nadále ho trénovat.“

Rodgers si jemně promnul krk. „Nemám žádné problémy s tím, aby tu Harry zůstal. Zoufale ho potřebujeme.“

„Pak jsme vyrovnáni,“ řekl Snape.

*****

Harry vešel do kouzelnické hospody s názvem Dračí doupě jen tři bloky od místa, kde zatkli Carrowovi. Předpokládal, že Pastorek Amycuse dokázal vystopovat. Byl sem poslán dříve, než se Pastorek vrátil. V kanceláři se stalo něco závažného, ale jako obvykle se žádné podrobnosti nedozvěděl. A vlastně odcházel dost ve spěchu.

Aaron seděl v rohu a pozoroval hráče Falmouthských sokolů, Gregora a jeho přátele koledující si o problémy, na druhé straně lokálu.

Harry se posadil vedle něj a Aaron vykulil oči. „Harry?“ Když se Harry široce usmál, zeptal se úzkostně: „Ty předstíráš, že jsi já?“

„Ano,“ odpověděl Harry s úsměvem. „Proč sis nezkontroloval tabulku? Volali tě zpátky.“

Aaron s napjatým výrazem ve tváři zašátral v kapse. „Zatraceně. Ano. Asi stokrát když jsem sem přišel, ale pak se objevili oni.“

Harry sledoval jeho pohled. Ti lidé se opravdu chovali podezřele.

„Doufal jsem, že je chytnu při tom, co chtějí udělat,“ vysvětlil Aaron.

Harry zavřel oči a nadechl se. „Nejsou to smrtijedi. Jdeme.“ Když Aaron zaváhal, Harry dodal: „Vždyť víš, kde je najdeš… Stačí se podívat na plán famfrpálových zápasů.“

Aaron dopil své pivo. „To je pravda.“

Když Harry vstoupil do kanceláře na ministerstvu, překvapeně sebou trhl. „Severusi!“ Automaticky svého opatrovníka objal.

Snape ho odstrčil a prohlédl si ho. „Maskuješ se jako dvojče pana Wickema?“

„Jo,“ přiznal Harry.

Snape přejel palcem po jeho čele v místě, kde byla ukryta jizva.

„Technicky jsem mimo službu,“ vysvětloval Harry, „dokud neproběhne to slyšení před Starostolcem. No…,“ zaváhal, vzpomínal na to, co zaslechl na ulici. „Jestli mi tedy dovolí zůstat v kurzu.“ Všiml si, jak špatně vypadá jeho instruktor. „Jste v pořádku, pane?“

Rodgers zvedl hlavu jen nepatrně. „Nejhorší den mého života, ale… snad to už bude jen lepší.“

„Chytli jsme Carrowovi…“ Rozhlédl se po kanceláři. „No, přinesl jsem Alectu, Pastorek šel po jejím bratrovi…“

Pan Weasley se vrátil, uchopil Harryho za paži a vedl ho ven z místnosti. „Když už mluvíme o dnešním večeru… pojď si něco sníst, než se jim budeš muset postavit, hm?“ Snape je následoval a Harry se nechal odvézt do kantýny.

„Kde je Tonksová,“ zeptal se.

„Šla něco prověřit,“ vysvětlil pan Weasley.

„Jsi si jistý, že bys tu měl být, Severusi?“ zajímal se Harry. „Neměl bys odpočívat?“

„Zvládnu to,“ řekl Snape povzneseně.

„Severus dnes zachránil jeden život,“ řekl pan Weasley. „Pravděpodobně se o tebe může postarat, zatímco půjdu rozdělit další úkoly.“

Snape přikývl a pan Weasley spěšně odcházel, jen přes rameno ještě prohodil: „Uvědomuješ si, že stále vypadáš jako pan Wickem?“

Harry ukousl z okoraného sendviče, který zbyl od oběda. Zatímco žvýkal, zrušil maskovací kouzla. Snape ukázal na jeho čelo. „Pravděpodobně jim budeš chtít připomenout, kým jsi.“

Harry si zapomněl odmaskovat jizvu. Poklepal si na čelo hůlkou a jizva se objevila. Promnul si ji a hůlku schoval. „Rád tě vidím, Severusi.“

Snape kývl. „Chtěl jsem pomoct, pokud to bude možné.“

„Pokud budeš opatrný.“ Harry dojedl sendvič a zmačkal papírový obal. „Měl bych být před tím slyšením nervózní, ne? Nějak je mi to jedno.“

„Máš na to právo, ale důrazně bych ti doporučoval, abys alespoň předstíral, že chápeš jejich obavy.“

„Slyšel jsem zvěsti… když jsem byl v přestrojení… že mě mají v úmyslu zatknout, ale tak nějak mi to starosti nedělá.“

Snape si urovnal plášť a pokrčil rameny. „Jsi na oddělení, které by tento příkaz mělo provést, ale nezdá se, že by byli ochotní to udělat. Možná to je důvod, proč jsi tak nebezpečně optimistický.“

Harry odčaroval víčko z láhve dýňové šťávy. „Myslím, že to zvládnu.“ Napil se. „Jen se musím chovat jako Brumbál, takže si nemyslím, že bych někoho vyděsil. Silný… ale neškodný.“ Podíval se na oranžový kroužek na dně prázdné láhve. „Raději jsem si měl dát pivo.“

Snape mu láhev vzal a hodil ji do odpadkového koše. „Později, až to skončí.“

Harry se na něj zahleděl. „Jsem opravdu rád, že jsi v pořádku, Severusi,“ řekl procítěně. „Dostanu se přes cokoliv, když to vím.“

„Velmi dojemné,“ řekl Snape lehce uraženě. „Možná ti to srazí hlavu.“

Harry se posadil a překřížil si ruce na prsou. „V žádném případě. Minule, když jsem tam byl sám, byl jsem hodně nervózní. Nelíbí se mi čekat za těmi dveřmi. Pověz mi něco o tom testu, kdyby na něj náhodou došlo, třebaže Bonesová tvrdila, že se to nestane.“

O deset minut později se objevil Pastorek s Tonksovou. Když se Harry začal ptát na Carrowa – částečně proto, aby zakryl divoký ruměnec, který se mu objevil na tvářích – Pastorek jen mávl rukou. „Jsme tvoje eskorta, už musíme jít.“

„Může jít i Severus?“

„Vzhledem k tomu, že jsme jeho zranění použili ve tvůj prospěch,“ řekla Tonksová, „a Starostolec si vyžádal od léčitelů odborný posudek… Nemyslím, že by bylo dobré, kdyby viděli, že už je v pořádku.“

„Jo, to je fakt,“ souhlasil Pastorek.

Jednání probíhalo v obvyklé zasedací místnosti, která byla světlejší než soudní síň a stupně mezi sedadly byly nižší. Harry se posadil na židli uprostřed místnosti. Dlaněmi přejel po dřevěných područkách. Byly vyřezávané, ale už docela vyhlazené od té spousty nervózních lidí, kteří na židli v průběhu let usedli. Tonksová s Pastorkem zůstali stát vedle něj s hůlkami v rukách.

Harry se zhluboka nadechl a prohlížel si obličeje lidí, kteří na něj shlíželi. Většina z nich měla brýle a šedivé vlasy. Ve svých švestkově modrých hábitech vypadali slavnostněji, než kdykoliv jindy.

Bonesová slyšení zahájila. „Pane Pottere, zase jste se ocitl mezi námi.“ Znělo to, jako by se jednalo o nějakou administrativní chybu a Harry se trochu uvolnil. Listovala tlustým svazkem pergamenů, jako by hledala jeden konkrétní. „Máme na vás několik otázek o událostech, které se staly v posledních dnech.“ Upravila si monokl a zadívala se na dlouhý pergamen, který se rozvinul a přes okraj stolu dosáhl téměř až k zemi.

„Jistě, paní ministryně,“ řekl Harry hlasitě, protože lidé z horních řad začali reptat. McGonagallová byla jednou z mála, kteří se na něj dívali přátelsky.

„Máme tu širší problematiku vašeho neuposlechnutí přímého nadřízeného,“ řekla Bonesová, „ale tím se budeme zabývat později.“ Harry se snažil, aby nebylo vidět, jak mu poklesla ramena. „Prostudovali jsme si hlášení Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů o událostech v Malfoy manor dne 14. června, neřeklo nám to nic dostatečného o tom, co s vámi máme dělat, Harry.“ Počkala, aby viděla, jak na toto prohlášení zareaguje a pak pokračovala: „Nejvíce nás zajímá kletba, kterou jste použil – a nemíním o tom diskutovat – po níž zůstaly po zhruba deseti smrtijedech jen kosti a zkrvavené hábity.“

„Vlastně to kletba nebyla,“ řekl Harry.

Zadívala se do pergamenu. „V oficiální zprávě se říká, že jste povolal zvířata, kterým se říká rakshasasové, abyste se zbavil svých nepřátel. Já osobně nic takového neznám, můžete nám to objasnit?“

„Myslel jsem, že jsou to shetani,“ řekl Harry. „O jiných jsem nikdy neslyšel.“

Shetani, rakshasas, d'jinn, ifrit… z toho, co jsem si o tom minulou noc přečetla, musí jít o totéž. V každém případě je to v rozporu se zákonem 84 o používání neschválených kouzel a zákona 13 zakazujícím přivolat cokoliv, co není z tohoto světa. Přivolání takových zvířat vyžaduje i od experta poměrně dlouhou přípravu diagramových uzlů, nemluvě o lidské oběti, a temných a těžkých zaklínadlech. Vyžadovalo by to měsíce příprav. Ale podle hlášení vše proběhlo během deseti minut.“

Harry pevně sevřel područky. „Když se rozzlobím, tak to jde velmi snadno, madam.“

„Až takhle?“ zeptala se nejistě a ostatní se začali vrtět a šeptat si mezi sebou.

Harry pokrčil rameny. „Ano.“

Zamyšleně na něj pohlédla. Někdo v řadách nad ní se zeptal: „Dokázal by je přivolat právě teď?“

Bonesová otázku převzala: „Můžete, Harry?“

„Chcete, abych vám to ukázal?“ zeptal se Harry nevěřícně.

„Ne, Harry,“ vyděsila se Bonesová. „Jen bychom to chtěli vědět.“

„Aha.“ Harry se pevně opřel, až ho tvrdé dřevo zabolelo na páteři. „Mám pocit, že tady, na ministerstvu, by bylo těžší to udělat. Je tu mnoho ochranných kouzel.“ Shromáždění si kolektivně oddechli. Nebyl si jistý, jestli je to pravda, vzhledem k tomu, že byl dost silný, aby se dostal do Bradavic. Ale vlastně to jako pravdu cítil, třebaže se nad tou možností zamyslel až dodatečně.

„A mimo ministerstvo?“ zeptal se Ogden. „Můžete tyto bestie vyčarovat kdykoliv si přejete?“

„Myslím, že ano,“ přiznal Harry.

Šeptání mezi členy Starostolce neustávalo.

„Zahrajeme si malou hru, Harry,“ řekla Bonesová. „Je pondělí a vám bylo nařízeno, abyste zůstal u Weasleyových, protože by se mohl Voldemort přes vaše spojení dozvědět, co proti němu plánujeme. Váš adoptivní otec unesen nebyl…“ Harry se vrátil v čase do té doby a vroucně si přál, aby to, co řekla, byla pravda. „Co byste udělal, místo toho, abyste plánoval svůj vlastní útok na Malfoy manor?“

„Stejně bych se pokoušel zjistit, kde se skrývají. Pak bych to sdělil někomu, kdo by tu zprávu předal na Ústředí bystrozorů.“

„A kdyby vám bylo nařízeno, abyste zůstal tam, kde jste, že se o to postarají jiní?“

„Voldemort je má odpovědnost,“ poznamenal Harry. „Bylo by od ministerstva nemoudré, aby mě od toho odstavili.“

Bonesová se zamračila. „Samozřejmě, často jste se s ním střetl, ale kdybyste to dostal rozkazem?“

„Nevím, co bych udělal. Myslím, že to závisí na tom, jestli bych si myslel, že by to beze mě dopadlo špatně.“

Několik členů Starostolce pokývalo hlavami. Chraptivý starý hlas za Bonesovou se na něco ptal. „Ach, ano. Je tu dotaz na kouzlo, kterým jste z Voldemorta udělal mudlu a o kterém nikdo z našeho starého kolektivu neslyšel.“

„Změnil jsem jedno kouzlo na jiné.“ Harry si znovu vzpomněl, jak intenzivní pocit poznání to byl. „Ne, to vlastně tak docela pravda není. Použil jsem kouzlo, které Voldemort znal, ale pozorně jsem vybíral, jakou energii odebrat. Namísto abych mu rozštěpil duši, vzal jsem mu jeho magickou moc.“

Chraplavý hlas se ozval znovu. „Mohl byste to kouzlo zopakovat?“ zeptala se Bonesová. „Třeba na panu Malfoyovi?“

Harry ztuhl. Pastorek vedle něj rozpačitě přešlápl. „Není to dobré kouzlo,“ vysvětlil Harry. „Použil jsem Crux horridus, aby pracovalo tak, jak jsem chtěl, a to je opravdu strašné kouzlo. Nechtěl bych ho dělat znovu. Ne kvůli němu.“

„Máte pana Malfoye rád, Harry?“ zeptala se Bonesová a znělo to stejně, jako když se mu Snape nějakou otázkou snažil nastražit past.

„Ne. Mučil mého otce, až skoro zešílel,“ řekl Harry roztřeseně. „Pořád chtěl, aby se Voldemort vrátil. Mnohokrát se mě pokoušel zabít. Vůbec ho nemám rád.“

Z horních sedadel se ozvalo zabručení. „Tak by to ale pro něj byl nejvhodnější trest, nemyslíte?“ zeptala se Bonesová.

„Ano, myslím, že ano,“ řekl Harry. Nechtěl vypadat, jako že nespolupracuje, ale jeho vlastní nechuť vítězila. Představoval si Malfoyův vyděšený obličej, zatímco by kroužil hůlkou a chystal se mu odebrat magii. S největší pravděpodobností to kouzlo zopakovat mohl, ale pro Luciuse Malfoye by to bylo horší, než kdyby ho zabil. A Harryho docela zajímalo, jak by se po něčem takovém cítil on sám. Pravděpodobně hrozně. „Já… jen že to kouzlo… není příliš dobré používat. Voldemort byl jiný; nebyl celý. Lucius Malfoy je. Kouzla jako tato zanechají stopu i na tom, kdo je použije.“

Bonesová se slabě usmívala. „Samozřejmě, že ano, Harry.“ Významně se ohlédla. „Určitě pro pana Malfoye nalezneme odpovídající trest, aniž bychom se museli uchylovat k takovýmhle věcem.“

Harry se zhluboka nadechl a připravil se na další záludné otázky.

„Pokud jde o vaše neuposlechnutí příkazů…“

„Nemohl jsem zůstat sedět, zatímco mého otce mučili,“ skočil jí Harry do řeči. Tonksová mu položila ruku na rameno, pravděpodobně ho chtěla uklidnit.

„Chcete říct, že byste to udělal znovu?“ zeptala se Bonesová přísně.

„Neposlechl bych je o hodně dřív,“ řekl Harry bez zaváhání a díval se jí do očí. Tonksová mu rameno pevně stiskla.

Bonesová sklopila oči a znovu zalistovala v hromadě pergamenů. „Léčitelé potvrdili, že spěch byl oprávněný, ale stále je tu otázka disciplíny, kterou, jak předpokládám, se bude zabývat váš nadřízený. Pokud to neudělá, můžeme to tu znovu řešit později.“ Když to říkala, dívala se na Pastorka. „Pokud jde o porušení pravidel… Musíte chápat naše obavy o vaše zdraví, Harry.“

Tentokrát sklopil oči Harry. Shromáždil všechen svůj klid a vysvětloval: „Já… neudělal bych to, kdybych měl na výběr… kdybych viděl jinou možnost.“

Bonesová si povzdechla. „Vzhledem k tomu, že proroctví je nyní za námi, mohli bychom udělat výjimku a upustit od vyšetřování pro mimořádnou vůli osudu…“

Kdosi se nepříjemně zasmál a další se začali dohadovat, jestli by přece jen neměli Harryho testovat na černou magii.

„Za námi?“ slyšel se Harry jak opakuje, další připomínky ignoroval. Místnost ztichla a mnozí se na něj zadívali s novými obavami, ale Harry pokračoval: „Není to za námi.“ Polkl, věděl, že to co řekne, nemá dobře promyšleno. „Merton je pořád někde tam, venku. O něm se mluví v proroctví. Vyvolali služebníka, kterého nedokážou ovládat, to je to, o čem se mluvilo ve věštbě.“

„Jak příhodné,“ zasmál se starý kouzelník tři místa od Bonesové. „Vaše vyšetřování ještě neskončilo a vy už se zase snažíte překročit hranice.“

„Kdybych mohl, tak bych to nechal být,“ řekl Harry naštvaněji, než chtěl. Napřímil se v židli a snažil se být klidný. Jak se to Brumbálovi po všechny ty roky dařilo?

„Vaše obavy budeme řešit za chvíli, Murgatroide,“ řekla Bonesová. „Harry, vy nevěříte, že věštba už se vyplnila?“

„Nezmiňuje se o Voldemortovi tak, jako to předchozí,“ poznamenal Harry. „Jen o temných hordách.“ To Harryho docela trápilo, a teď to konečně mohl říct nahlas: „Nesmíme dopustit, aby je Maurdant Merton vypustil a toho jsme ještě nedostali.“

Ministryně Bonesová teď vypadala vyděšeně a zamyšleně. Podívala se na Harryho. „Pane Pastorku, jak to vypadá s tímto případem?“

„Myslím, že vám co nejdříve bude doručeno hlášení, paní ministryně,“ řekl Pastorek svým hlubokým hlasem. „V poslední době jsme opravdu neměli moc času věnovat se ostatním případům.“

*****

Cestou zpátky do kanceláře bystrozorů Pastorek prohlásil: „To malé varování bylo pěkné, Harry.“

„Nevěděl jsem, že si myslí, že se věštba vyplnila. Nevěděl jsem, že si to myslí všichni.“

„To je v pořádku, Harry,“ řekl Tonksová. „Buď rád, že se můžeš vrátit do kanceláře. Jsi v pořádku.“

Harry se k ní otočil, strašně si přál, aby byli sami. „Díky,“ řekl a myslel na to, co jí říct nemůže, ale na to si bude muset zvyknout.

Jakmile dorazili do kanceláře, Tonksová a Pastorek byli posláni za dalším úkolem. Harryho nechali, aby panu Weasleymu a Snapeovi pověděl, jak to šlo. „A vlastně o mně nerozhodli… Řekli, že se ještě dohodnou o tom, jestli mě budou testovat,“ dokončil vyprávění. Spolkl zívnutí. Plánoval vzít dnes večer Tonksovou na večeři, ale bylo už pozdě a ona měla stejně službu. „Pokud jste Tonksovou potřeboval, proč zůstávala se mnou?“ zeptal se Harry pana Weasleyho.

„Kingsley a Tonksová tě museli hlídat,“ vysvětloval pan Weasley, „jinak by musela být použita soudní síň.“

„Aha,“ řekl Harry a byl rád, že to tak nebylo.

Ozvalo se zaklepání na dveřní zárubeň. Stál tam Rogan s Vineetem, který ho hlídal a vypadal mrzutě. „Chce s vámi mluvit,“ informoval Vineet pana Weasleyho.

„V mé kanceláři,“ odpověděl pan Weasley strnule.

„Co je s Roganem?“ zeptal se Harry vyplašeně. Snape mu pověděl, co se stalo.

„Tohle oddělení má opravdu potíže,“ řekl Harry.

„Myslím, že to je pro tebe jen dobře,“ poznamenal Snape.

„Raději bych, aby to tak nebylo,“ řekl Harry. Promnul si bolavé oči. „Kde budeš bydlet?“

„U Candidy.“

Harrymu se zachvěly rty. „Opravdu?“ zeptal se významně.

Snape pozdvihl obočí. „Hmf,“ řekl a znělo to nebezpečně.

„Asi se podívám, jestli to Hermiona se mnou vydrží ještě další noc.“ Podrbal se na hlavě a povzdechl si. „Přál bych si, aby se rozhodli a já bych věděl, na čem jsem.“ Rozhlédl se po kanceláři. „Myslím, že nás tu nechali, abychom se tu uložili. Nebo mě. Nechceš si jít trochu odpočinout?“ Navrhl Harry a myslel na to, že kdyby se vrátila Tonksová, mohl by jít na noc k ní. Ta myšlenka ho znervóznila. Podíval se do knihy hlášení a na to, komu byla přidělena jaká akce. „Opravdu Severusi, už to zvládnu sám.“

„Když na tom trváš.“

„Jo,“ řekl Harry a nechal do svého hlasu prosáknout cit. Snape se s malou úklonou přemístil a Harry zíral na místo, kde ještě před chvílí stál a myslel si, že to bylo až příliš snadné.

Přišla Kerry Ann a Harryho objala. „Už jsi zpátky ve službě?“

„Ne,“ řekl Harry. „Teda, ještě ne.“

Zasmála se. „Upřímně, mimo službu tě držet nemohou. Situace není dobrá, spíš je šílenější než dřív.“

„Vypadáš odpočinutě,“ vypozoroval Harry.

„Spala jsem, jako když mě do vody hodí,“ řekla a ještě něco zamumlala.

„Cože?“

„Dostala jsem bezvadnou masáž, která mě uspala,“ opakovala zřetelněji.

„Takže Ambroise je pořád ještě ve městě?“ zeptal se Harry, založil si ruce a potměšile se na ní zadíval přes nos.

Zčervenala. „On je… Vlastně by chtěl vědět, jak se ti daří,“ vyhrkla rychle, aby změnila téma. „Vzkazuje, že kdyby tě vyhodili, tak oddělení Magické policie na francouzském ministerstvu tě vezme všema deseti.“

„Oh. Díky,“ řekl Harry, protože si uvědomil, že má vlastně víc možností, než si dříve uvědomoval. Chvilku o tom přemýšlel a pak se zeptal: „Mají tam nějaký kurz? Protože myslím, že bych ještě nějaké studium potřeboval.“

„Musel by sis s ním promluvit sám, na to jsem se neptala.“ Usmívala se, když to říkala, ale pak zvážněla. „Doufám, že zůstaneš tady, Harry.“

„Díky.“

„Ach… nebo se do Francie můžeme přihlásit oba,“ navrhla, v očích měla naději.

„Mohl bych z toho udělat podmínku mého přijetí,“ nabídl Harry.

To jí překvapilo. „Opravdu bys to udělal?“

„Samozřejmě. Nechtěl bych tam být sám.“

Kousla se do rtu. „Co kdybych řekla Ambroiseovi, aby to zařídil. Jen pro případ, abys měl ministerstvu čím mávat před nosem.“

„To je skvělý nápad. Udělal by to?“

Mávla rukou, jako by ta otázka byla hloupá a protočila očima. „Ambroise tě uctívá.“

Vrátila se Tonksová a posadila se, vlasy jí spadly do očí.

„Potřebuješ si odpočinout,“ poznamenal Harry pevně.

Zírala na rukou, kterou kouzlila a která se teď znatelně třásla. „Jo. Musím ale ještě vyplnit hlášení. Zítra už bych si na všechno nevzpomněla.“

„Pomůžu ti,“ nabídl Harry, posadil se blízko ní a přichystal brky, inkoust a formuláře. „Povídej, napíšu to,“ řekl, aniž by si uvědomil jak jemně a ochranitelsky to znělo.

Kerra Ann ho bouchla do ramene. „Zklidni se, Romeo.“ Harry se na ní překvapeně podíval a to jí donutilo přidat: „Opravdu, bylo to až příliš zřejmé.“

Harry nasadil formální tón, narovnal ramena a řekl: „Diktuj, budu zapisovat.“

Kerry Ann zavrtěla hlavou. „Ještě to není ono.“

„Vážně?“ zeptal se Harry s obavou. „Uf.“

Harry zapsal to, co Tonksová povídala, několikrát se musel vrátit, když si ještě na něco vzpomněla, ale i tak bylo hlášení značně neuspořádané. Seděla tam s hlavou v dlaních a přemýšlela, jestli ta čarodějka vyslala kouzlo předtím, nebo potom, co otevřela dveře. „Jsi tak unavená, že bys ve službě neměla být vůbec,“ řekl Harry.

„Někdo musí přijímat hovory, Harry.“

„Rád bych to vzal místo tebe,“ podotkl, „musíš odpočívat.“ Založil hlášení do desek a desky odložil na kraj stolu. „Odvedu tě domů,“ řekl a vstal. „Kerry Ann to tu pohlídá.“ Ženy si vyměnili pohledy a Tonksová s Harrym se přemístili.

Ve svém bytě začala uklízet nádobí a obaly od brambůrků, ale Harry jí vzal hůlku z ruky a donutil jí posadit se na pohovku. „Já se o to postarám. Odpočívej.“

„Díky, Harry,“ řekla dojatě.

„To je to nejmenší, co můžu udělat.“

O deset minut později padla do postele, Harry se zrovna v kuchyni snažil najít místo, kam se ukládá čajítko. Pak za ní došel a dotkl se jejího ramene.

„Jsem opravdu hodně unavená, Harry,“ řekla.

„Všiml jsem si.“ Nenechal ji samotnou a začal jí masírovat mezi lopatkami, když si vzpomněl, co povídala Kerry Ann. Vrněla přitom skoro jako kočka. Měla znepokojivě jemné kosti a mnohem méně svalů než on. To mu dělalo starosti, třebaže v terénu potřebovala hlavně kouzla. Sotva se tento ochranný instinkt objevil, začal v něm růst, třebaže si uvědomoval, že to bude dělat celou situaci na ministerstvu mnohem horší. Svlékl si košili a lehl si vedle ní, objal ji třebaže spala, nebyl unavený, byl v pohotovosti, kdyby se objevilo nějaké nebezpečí. Monitoroval stíny ve své mysli. Rozdělily se na dvě skupiny, ale byly daleko.

Druhý den ráno byla Tonksová mnohem podnikavější. Rychle se osprchovala a oblékla a dovolila mu, aby jí políbil na tvář. „Dej mi půl hodiny, než se na ministerstvu objevíš, zvlášť když je ještě tak brzo.“

Harry se usadil k malému stolku a usrkával slabý čaj z už třikrát použitého sáčku a přál si, aby to byla káva. Tonksová už dlouho nenakupovala, takže měl štěstí, že našel alespoň něco. Měl příliš mnoho námětů k přemýšlení, příliš mnoho nejistot. Nakonec se zaměřil na starosti o paní Longbottomovou. V měkkém ranním světle vypadal jeho čin unáhleně, doufal, že neudělal velkou chybu. Ale Snape byl v pořádku, takže snad i ona byla alespoň taková, jako předtím.

Harry uklidil nádobí a přemístil se k Svatému Mungovi. Ve čtvrtém patře se okénkem na dveřích uzavřeného oddělení zadíval dovnitř. Paní Longbottomová ležela v posteli. Léčitelka ošetřovala jiného pacienta. Harry počkal, až půjde ven a vklouzl dovnitř ukrytý pod matoucím kouzlem. Tentokrát se neobtěžoval skrýt sovu identitu, protože se nechtěl zdržet dlouho.

Sklonil se nad paní Longbottomovou a pokoušel se poznat, zda je v pořádku. Na grafu v nohách postele byly nějaké poznámky, ale Harry je nedokázal dešifrovat. Znovu studoval její spánek a přemýšlel, jestli by se neměl pokusit ji vzbudit, jen aby se zbavil svých starostí. Neslyšel, že se otevřely dveře, jeden z pacientů na své posteli poskakoval.

Neville Longbottom ztuhl mezi dveřmi a přemýšlel, kdo se to nad jeho matkou sklání. Rychle přistoupil blíž a za ruku tu osobu strhl dál od postele.

„Neville,“ pozdravil ho Harry.

Neville mu zíral do očí. „Harry? Co tu děláš?“ zeptal se chaběji, než zamýšlel.

„Chtěl jsem vidět, jak se tvé mamince daří,“ řekl Harry a pohlédl na ni.

„Oh,“ vydechl Neville. Byl zmatený, snažil se to pochopit. Harry měl pocit, že ho nezná. Jeho oči vypadaly, jako kdyby viděl dál, než kdokoliv jiný a věděl to. Neville těžce polkl a zeptal se: „Tys tu teď někdy byl?“

Harry s odpovědí zaváhal, ale Alice Longbottomová se zrovna probudila a posadila se. Harry neměl čas ustoupit. Usmála se na něj a řekla: „Jamesi.“

„Eh, ne,“ zasmál se Harry. „Obávám se, že nejsem James.“ Nezdálo se, že to pochopila, šťastně se na něj dívala.

„Starý přítel,“ opakoval Neville. Znovu Harryho uchopil za paži. „Už jsi tu byl. Co jsi udělal?“

Harry nevěděl, jak to vysvětlit. Jemně odstranil Nevillovy prsty ze své ruky. „Chtěl jsem vidět, co jsem způsobil, já… Severus málem skončil jako tvoji rodiče, protože ho Voldemort s Malfoyem mučili, a já jsem chtěl vědět, jak to skončí.“ Zarazil se, uvažoval, jak dál. Neville není nejbystřejší, ale jeho obavy ho dělají vnímavějším.

„Ty jsi udělal něco,“ zeptal se, „aby promluvila?“

„Ehm, jen jsem zkusil použít to, co jsem se naučil od šamana ve Finsku,“ vysvětlil Harry. Chtěl říct něco, co by asi tak řekl Brumbál, ale tváří v tvář Nevillovi nedokázal přijít na to, co by to mělo být. „Viděl jsem, co bylo špatně a tak jsem si myslel, že bych to mohl opravit. Dělal jsem, co jsem mohl,“ řekl způsobem, jakým hovořili léčitelé.

„To jsi udělal? Harry, nejsi léčitel.“

„Byl jsem hodně opatrný,“ bránil se Harry.

„Tak dlouho,“ přerušila je Alice Longbottomová. „Žádná návštěva.“

„Pořád si myslí, že jsi tvůj otec,“ řekl Neville.

Harry se k ní otočil. „Promiň, přišel bych dřív, kdybych věděl, že si na mě pamatuješ,“ řekl jí laskavě. Když s ní mluvil, neměl žádné potíže převtělit se do Brumbála. Snažil se toho držet, když pohlédl na Nevilla, který balancoval mezi rozrušením a opatrností. „Nechtěl jsem nikomu ublížit,“ řekl Harry. „Jen jsem chtěl pomoct Severusovi.“ Neville nereagoval a tak dodal: „Pomohlo mi to vidět, co kletby způsobily. Když jsem viděl, že bych mohl trochu pomoct, nemohl jsem to neudělat.“

Nevillovou tváří proběhla řada emocí, jak o tom uvažoval a zadíval se na matku, která na ně hleděla s dětskou nevinností. „Odpovím ti příště, jo?“ řekl Neville nejistě.

„Taky bys to udělal.“

„To nemůžeš vědět,“ šeptl Neville.

„Jsem rád, že to takhle dopadlo,“ vysvětlil Harry. „Už takhle je kolem spousta špatných věcí.“

Neville se na něj nepodíval, ale sedl si k posteli a uchopil svou matku za ruku. Ona ho na oplátku po té ruce poplácala. Harry si pomyslel, že ta změna, co se s ní stala, je malá, ale pro Nevilla by to mohl být velký rozdíl. „No… díky, Harry.“

„Je mi líto, že jsem nemohl udělat víc.“

„Jo,“ řekl Neville, stále to znělo zmateně.

„Byl tvůj otec vzhůru?“

Neville pohlédl na hubené tělo pod pokrývkou na vedlejší posteli. „Už několik let ne.“

„To je mi líto, Neville,“ a opravdu to v jeho hlase bylo slyšet.

Neville pokrčil rameny. Harry se rozloučil, teď měl silný pocit, že překáží.

Cestou přes recepci zaslechl, že se někdo ptá po Severusi Snapeovi. Harry se ohlédl a zjistil, že Shazor Snape popohání čarohostesku, aby mu řekla, na kterém pokoji je jeho syn. Harry tu ženu zachránil od vysvětlování, že Severus Snape byl již propuštěn.

„Už?“ zeptal se Shazor překvapeně. Měl na bradě dvoudenní strniště a pod paží svíral stejně staré noviny. Vytáhl je, jako by se na ně chtěl odvolával, ale pak je zase pod paži zastrčil. „Kde je teď? Zastavil jsem se v domě… Ale byl opuštěný.“ Stejně, jako všichni ostatní na Harryho nadšeně zíral, kdykoliv na něj pohlédl.

„Ehm, bydlí u přítelkyně,“ vysvětlil Harry.

Shazor znovu vytáhl noviny. Lidé proudící kolem je museli obcházet. „Odjeli jsme na venkov, stejně jako mnoho dalších, když začaly ty nepokoje. Gretta tam pořád ještě je. Ona, ehm…,“ umlkl.

„Slyšel jste něco o Anitě?“ zeptal se Harry a myslel tím Snapeovu matku.

„Ne,“ odpověděl Shazor pobouřeně. „Ani normálně se o to nezajímám.“ Založil si ruce na prsou a zvedl bradu. „Pokud v tom místě, kde žije, zaslechli nějaké zprávy o nedávných problémech, jen by se jim zasmáli, nedotklo by se jich to.“ Povzdychl si. „Ale říkáte, že je můj syn v pořádku?“

„Ano, je v pořádku,“ ujistil ho Harry. Měl za to, že Candidu by měl Severus vysvětlit sám. „Až ho uvidím, povím mu, že jste ho hledal.“

V ten okamžik právě Severus Snape snídal naproti ženě, kterou už by měl nazývat svou snoubenkou. Tahle domácká atmosféra ho dráždila, ale vzhledem k tomu, kolik podobných rán strávil s Harrym – od té doby co byli rodina – k tomu neměl žádný konkrétní důvod.

Candida pospíchala do práce, a to jim ušetřilo sentimentální scénu, které se obával. Následný klid pociťoval až příliš zřetelně. Jeho mysl se zatoulala zpátky do noci, k nočním můrám, které ho pronásledovaly. V nich znovu prožíval bolestí naplněné chvíle v Malfoy manor, které zlikvidovaly jeho odpor a podkopaly jeho víru v Harryho. Odehnat noční můry bylo snazší, když o nich nikdo nevěděl. Nemohl se na Candidu zlobit, že její reakce byla jen odvalit se na stranu a navrhnout, že kdyby si chtěl promluvit, má jí probudit. Už to stačilo, aby se cítil naštvaný, že ho tak dobře znala. Bylo to ale lepší, než to, co cítil teď. Bude si muset najít něco, čím by zaplnil den a mohl tyto myšlenky odsunout.

Když se ozvalo zaklepání na dveře, lehce sebou trhl a pak sám nad sebou zlostně protočil očima. Přišla McGonagallová.

„Budeš mě navštěvovat každý den?“ zeptal se Snape, ale zlost v tom nebyla, spíš její přesný opak.

McGonagallová se na něj chápavě usmála. Posadila Fawkese na sušák na utěrky a svlékla si plášť. „Časně ráno jsem měla schůzku s Amélií, a myslela jsem, že se za tebou stavím, abychom prodiskutovali přípravy na Filiusův pohřeb.“

Snape jí nabídl jedinou židli v místnosti a sám si sedl na postel.

Zadívala se na něj, a místo aby začala o tématu, které nadhodila, se zeptala: „Jsi si jistý, že už jsi v pořádku?“

„Ano,“ odpověděl Snape, rád, že to někoho zajímá.

„Hm,“ zamumlala pochybovačně, ale přešla k tomu, co je potřeba zařídit na pohřeb, který proběhne v sobotu – za předpokladu, že se ji podaří přesvědčit Bonesovou, že Letaxová síť už by teď mohla být bezpečná.

„Potřebujeme za něj najít náhradu,“ poznamenal Snape, když se odmlčela.

McGonagallová si povzdychla. „Měli bychom pro něj alespoň chvíli truchlit, Severusi.“

Snape se lehce uklonil, nechtěl se hádat. „Nechtěl jsem být hrubý.“

Urovnala si hábit. „Ne, myslí, že nejsi. Možná jsem jen pořád ještě přecitlivělá.“

Vstal. „Půjdu zjistit, jestli Artur dneska nepotřebuje nějakou pomoc.“

Cítil, že ho pozoruje, jak shání své věci. Když byl připravený, zúženýma očima se podíval jejím směrem. „Co je?“ zeptal se ostře, navzdory tomu, že dobře věděl, proč ho pozoruje.

„Pořád čekám, kdy se zhroutíš,“ přiznala.

„To nemám v úmyslu,“ podotkl.

Lehce se zasmála. „Dokázal ses z účinků Cruciata dostat sám?“

Snape zíral na ohořelou, vypůjčenou hůlku ve své ruce. „Ne, naopak,“ přiznal tiše. „Vlastně jsem to vzdal.“

Přehodila si plášť přes ramena. „Bylo dobré, že to Neville Longbottom se svou matkou nevzdal. Vypadá to, že udělala, sice malý, ale přeci jen významný krok ke svému uzdravení.“

Snape na ní zíral. „Opravdu?“ Nedokázal pochopit nedbalý tón své kolegyně vzhledem k tomu, jak závažnou věc říkala. „Ten léčitel z Liverpoolu se na ní byl také podívat?“

McGonagallová zavrtěla hlavou. „Říkali, že se to stalo samo od sebe. Stává se to, víš. Byla jsem se na ní podívat a je to opravdu jen nepatrné zlepšení. Dokáže říct několik slov, ale je to jen dětské žvatlání.“

Snapeova mysl teď pracovala na plné obrátky. „Hm,“ bylo vše, co řekl.

 

Poslední komentáře
20.03.2011 17:24:09: Už dlouho jsem nenapsala komentář, protože jsem povídku četla znovu od začátku (vážně jí úplně žeru:...
19.03.2011 19:48:46: Děkuji za další kapitolku. Jsem zvědavá kdy praskne na Harryho, že je léčitel. A trochu se bojím toh...
19.03.2011 17:16:55: Opět výborně přeložená kapitola, takže nemůžu dělat nic jiného než, chválit, chválit a chválit smiley...
18.03.2011 18:34:57: Děkuji moc za kapitolku :) dostala jsem se k ní teprve dnes :) Jsem ráda, že tato stránka patří k st...