Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

35. kapitola

Vězeňská dilemata

Na ministerstvu bylo Harrymu dovoleno pracovat v kanceláři a vykonávat úkoly, které obvykle nesnášel. Dokonce se sám od sebe pustil do nepříjemné práce zakládání složek, které byly v posledních pár dnech používány. Uvědomil si, že se pouští do takových věcí proto, aby byl co nejvíce nablízku Tonksové. Také přemýšlel o tom, co Rogan dělal, když byli smrtijedi na svobodě. Mohli ho vydírat?

Kolem poledne přišel Rodgers s podnosem. „Mohl byste zanést Tristanovi oběd? Nejsem si jistý, jestli bych ho nepraštil, kdybych to měl udělat sám.“ Když viděl Harryho překvapený výraz, instruktor se opravil: „Asi ne,“ ale neznělo to přesvědčivě.

Harry si od něj podnos vzal. „Jasně,“ řekl.

Odemkl výslechovou místnost, která teď byla přeměněna na celu, bylo do ní přidáno lůžko a suchý záchod. Rogan ležel na lůžku s rukama za hlavou. Na Harryho se nepodíval. Harry si nebyl jistý, jestli má předpokládat, že je bystrozor nebezpečný a položil podnos na zem. „Oběd,“ oznámil. V žaludku mu při tom slově zaškrundalo.

Rogan pokrčil rameny. „Vy jste změnil hlášení v záznamníku?“ zeptal se Harry.

„Ne,“ odpověděl Rogan. „To je záhada. Říkal jsem to už Arturovi. Hlášení v záznamníku je správně.“

„No, ale já jsem viděl, že je tam napsáno, že šla Tonksová na hlídku do doků, přestože tam nebyla. To hlášení zmizelo.“

Rogan se pomalu posadil a protáhl si krk. „Pokud se ptáš, jestli jsem to udělal já, odpověď je ne.“ Roganovy oči se zúžily, jak se zamyslel. Vypadal zaujatě, tak že měl Harry dojem, že není tak špatný, jako byly jeho akce.

„Co s vámi udělají?“ zeptal se Harry a cítil se s tím člověkem spřízněný.

„Nevím,“ odpověděl Rogan. „Starostolec zasedá v neděli. Nevím, jestli budu na pořadu jednání nebo ne.“

„Já jsem,“ přiznal Harry. „Potřebujete ještě něco jiného než oběd?“

Roganova nálada se určitě zlepšila tím, že za ním Harry přišel. Bystrozor se sklonil a přitáhl si podnos blíže k lůžku, jako by ho začal zajímat jeho obsah. „Ne,“ odvětil.

Když se Harry vrátil do kanceláře bystrozorů, našel tam Snapea, jak si prohlíží knihu hlášení.

„Severusi,“ pozdravil ho vřele. „Dali ti odznak?“ zeptal se a doufal, že se ho jeho opatrovník nezeptá, kde strávil noc. Na odznaku stálo: Pomocná stráž.

„Ano, samozřejmě. Myslel jsem, že bych tu mohl být užitečný. Minerva měla schůzku s madam Bonesovou a tvrdila, že by Letaxová síť měla být obnovena. Chce uspořádat Filiusův pohřeb v Bradavicích, ale bylo by to obtížné, kdyby se tam lidé nemohli dostat letaxem.“

Harry sklopil oči, vzpomínal na profesora kouzelných formulí a snažil se smířit se s tím, že už tu není. „Chtěl bych tam také jít, až zjistíš, kdy to bude.“

„Jsem si jistý, že to bude obecně vyhlášeno… jak místo, tak i čas.“ Snapeův hlas zněl docela lítostivě, takže Harry zmlkl.

„Mimochodem, hledal tě tvůj otec,“ řekl po chvíli, pokoušel se vytrhnout svého opatrovníka z melancholie, do které upadl.

„Osobně?“ zeptal se Snape suše, zase už byl zase jeho obvyklý tón.

„Řekl jsem mu, že ti o tom povím,“ dodal Harry, aby se té povinnosti zbavil. „Jsi si jistý, že už máš dost síly na práci v terénu?“

„Ano,“ odpověděl Snape důrazně, ale poklepal Harryho po paži, jako by si myslel, že ho musí uklidnit.

„Jen nechci, aby sis znovu ublížil,“ začal Harry vysvětlovat, ale přišel Rodgers a tak to nechal být.

„Ach… Snape,“ pozdravil Snapea Rodgers se smíšenými pocity.

Harry začal znovu rovnat složky. Rodgers se chvíli díval, jak pracuje a pak řekl: „Jsem rád, že jste tu zůstal, Pottere.“

Harry se zarazil, tohle nečekané vyhlášení podpory ho zaskočilo. „Děkuji, pane,“ odpověděl upřímně.

Rodgers se pousmál. „To je v pořádku, opravdu.“

Tonksová s Kerry Ann se vrátily, prsty si upravovaly vlasy, jako kdyby je venku rozcuchal vítr. Harry pročítal deník, vyhledával položky, které odpovídaly formulářům, které měl v ruce, třebaže to už zjistil před chvílí. Nemusel to dělat příliš dlouho, protože Rodgers poslal Tonksovou, aby pomohla Blackpoolové. Pak se usadil ke stolu a řekl: „Měli bychom dostat zprávu ze Starostolce během dopoledne. Připomeňte mi, abych vynadal Kingsleyimu, že to s nimi chtěl vyřizovat až příští týden.“ Otevřel zásuvku a vyndal z ní kalamář. „Jestli tam je nějaký naléhavý případ, nevadilo by vám, slečno Kalendulová, kdybyste šla na hlídku se svým bývalým profesorem? Harryho bychom měli držet tady, dokud o něm ty dlouhé vousy nerozhodnou.“

Kerry Ann pokrčila rameny. „Pokud z toho nebudu dělat zkoušku, tak proč ne.“

„Pottere, doneste mi tyto složky,“ nařídil Rodgers Harrymu a podal mu pergamen se seznamem jmen.

Harry si ho vzal a odešel, nevšiml si pohledu plného porozumění, který si mezi sebou vyměnili jeho opatrovník s jeho instruktorem.

Večer, když byla Tonksová stále ještě v terénu, se Harry rozhodl, že potřebuje přestávku, zejména proto, že neměl co dělat, což bylo únavnější, než když měl spoustu práce. Blackpoolová převzala hlídku v kanceláři, třebaže její obličej stále brázdil smutek. Harry jí chtěl nějak vyjádřit svou účast. „Jsi v pořádku?“ zeptal se.

„Jo, jo, jen klidně běž,“ mávla na něj rukou.

Harry se přemístil do Hermionina bytu. Hermiona právě vařila, tedy přesněji, na plotně stál hrnec, ze kterého se kouřilo a v němž kroužila vařečka. Byt byl naplněn vůní jídla. Překvapeně ho pozdravila.

„Nebude ti vadit, když tu ještě jednu noc zůstanu?“ zeptal se Harry.

„Jasně že ne. Vždycky tu můžeš být.“ Použila rychlé kouzlo na noviny a časopisy rozložené na stole, aby je odstranila.

V půli pohybu hůlky jí zastavil. „To je v pořádku. Potřebuji si je přečíst.“

„Jsi si jistý?“ zeptala se pochybovačně, hůlku stále napřaženou.

Harry přikývl, sedl si na pohovku a noviny si přitáhl, aby si některé z nich vybral. Všechny vypadaly stejně nebezpečně. V jedněch už titulek hovořil o jeho nadcházejícím testu na temnotu. V dalších byl článek nazvaný: Byli jste varováni, a v něm byla vylíčena historie veškerých jeho přestupků, které jednoznačně vedly k jeho současnému stavu.

Harry si povzdychl, Hermiona vyhlédla z kuchyně. „Promiň,“ řekla.

Harry pokrčil rameny.

S vařečkou v ruce zůstala stát ve dveřích. „Cítím se strašně, protože jsem tě důrazněji nepodpořila. To jen… No… Promiň.“

„Důležité je, že teď to děláš,“ poznamenal Harry. „Věříš mi dost na to, abys mě tu nechala přespat, i když mě mají za extra temného černokněžníka.“

„Samozřejmě,“ řekla.

„To je vše, na čem záleží. Myslíš si, že by to nějaký čtenář Rity Holoubkové udělal?“

Místo odpovědi se zamračila. Harry si opřel hlavu o opěradlo. Vyčerpání ho dostihlo. „Potřebuju dovolenou,“ řekl z ničeho nic.

„To my všichni.“

Po večeři se každou chvíli dívala na hodinky. „Mám dneska večer schůzku.“

„Opravdu?“ zeptal se Harry překvapeně.

„S bratrancem jedné mé kolegyně. Mudla.“

Harry si pomyslel, že to zní docela dobře, třebaže její hlas zněl spíš poraženecky a možná i tvrdohlavě.

„Nechtěla jsem začít s něčím významnějším, jako je třeba večeře,“ vykládala. „Tak jsem navrhla, že si zajdeme jen na skleničku.“

„Takže, jak dlouho se zdržíš?“

Pokrčila rameny. „Hodinku, nebo dvě.“

„Kam s ním půjdeš?“

„Někam kde… Hej, jsi teď moje matka, nebo co?“

„Já… prostě…,“ bránil se Harry. „Jen jsem měl na mysli, abys byla opatrná.“

„Harry, je to mudla, kdyby se o něco pokusil, nakopala bych mu zadek.“

„Tak jsem to nemyslel,“ řekl Harry. „Lidi by mohli uhodnout, že jsem teď u tebe a já nechci, abys kvůli tomu byla v nebezpečí. Spousta z nich mě chce dostat.“

„Víc, než obvykle,“ souhlasila. Vstala a odešla do ložnice. „Vezmu si to k srdci.“

Harry si pomyslel, že by jí pouštět neměl, ale byla dostatečně inteligentní, aby se dokázala rozhodnout sama a Harry měl pocit, že tlačit na ní by nebylo dobré.

Oblékla si odvážnější a třpytivější šaty než čekal a odešla. Když za sebou bouchla dveřmi, vypadalo to, že z té schůzky žádnou radost nemá, takže Harry pochopil, že si stále myslí na jeho kolegu-učně.

Začal uklízet. Křivonožka se mu při tom motal pod nohama a třel se mu o ně jako obyčejná kočka. „Co se děje?“ zeptal se Harry zvířete. Křivonožka mňoukl. „Aha,“ řekl Harry, „máš prázdnou misku. Copak sis nenachytal dost myší? Hermiona tu žádné mít nechce.“

Harry vyhrabal z ledničky krabici s kočičím žrádlem a nasypal mu. Nohou mu misku přistrčil až pod čumák. Umyl a utřel nádobí, nepoužil kouzla, protože se potřeboval nějak zaměstnat. Pod velkou krabicí cereálií na pultě nalezl balíček mletého masa. Bylo tu už asi déle, protože vypadalo zavadle. Harry na něj chvíli zíral. Odložil ho stranou, uklidil nádobí a utřel stůl.

Mleté maso pak přendal na modrý plastový talíř a přikryl ho celofánem. Pořádně celofán upevnil, aby se mu to lépe neslo a překlopil se do temného světa.

Ten šedý svět s šedou oblohou, mu už připadal přirozený. Zvláštní zvuky, které doprovázely jeho příchod, už ho nelekaly. Vydal se na cestu, hledal vlkodlaka. Chvíli se jen tak procházel, upřímně se radoval s klidu tohoto místa, kde se nemusel starat o Ritu Holoubkovou ani nikoho jiného, jehož reakci by musel snášet. Vzpomněl si, že naposledy se vlkodlak potloukal v blízkosti Bradavic. Přemístil se tam a začal ho hledat. Po chvíli se objevilo známé, prašivé a poraněné zvíře, napůl se plazilo, napůl šlo po všech čtyřech.

„Něco jsem ti přinesl,“ řekl Harry. Rozbalil balíček a položil maso na zem, zvíře ho pozorně sledovalo. Harry couvl.

Vlkodlak se opatrně připlížil, větřil. Svou půl-rukou půl-tlapou si maso přidržel a rychle ho zhltl, takový měl hlad. Pak olízal každý kousek země, kterého se maso dotklo. Olízl si čelist a nos a s očekáváním se na Harryho zadíval.

„Víc už nemám,“ řekl Harry. Vlkodlak na něj zíral dál. Harry chtěl odejít a tak začal couvat, nechtěl se k němu otočit zády pro případ, že by vlkodlak to mleté maso vnímal jako předkrm. Tohle jeho chování přitáhlo blíž další hladové tvory. Harry se zastavil, lehce zavrčel a přemístil se pryč, aniž by uvažoval o tom, kam to bude. Objevil se v pusté krajině s velkou koncentrací kovových věcí a trsů ostré vysoké trávy. Rozhlédl se kolem sebe, znovu nad temnými tvory získal kontrolu, ti, co žili zde, se drželi vpovzdálí.

Když si pomyslel, že by se měl vrátit do Hermionina bytu, něco upoutalo jeho pozornost. Na úpatí nízkého kopce ležel plochý válec a vyleštěný paroh. Harry ty věci zvedl, zaujaly ho. „Pere?“ vykřikl a jeho hlas zněl dutě, ani ozvěna mu ten výkřik nevrátila. Přitiskl si ty věci k hrudi a pevně se soustředil na břeh jezera ve Finsku. Přemístil se a překlopil se do slunečního světla.

Kontrast mezi místem kde se objevil, a místem, na které si pamatoval, byl obrovský. Slunce stálo vysoko na obloze přesto, že už byl večer. Jezero bylo modravě klidné a nad jeho hladinu vyskakovaly ryby. Okolní kopce byly zelené, poseté žlutými a oranžovými květy, mezi kterými trčely šedé skály. Ale nejpodivnější bylo nádherné teplo, které ho obklopovalo.

Z většiny chat se kouřilo. Harry zaklepal na dveře té, ve které posledně bydlel. Nikdo se neozval. Dveře té vedlejší se otevřely a muž, kterého Harry nepoznával, vykoukl ven. „Per Hossa?“ zeptal se Harry.

Muž popadl hůl a vydal se pryč. Harry se zarazil, ale pak ho následoval.

Nahoře, na hřebeni kopce nad jezerem, seděl Per a kouřil dýmku. Jakmile ho spatřili, muž, který Harryho doprovázel, odešel, aniž by promluvil. Harry došel k Perovi, byl rád, že ho vidí.

Per si konečně přicházejícího Harryho všiml a pohled stočil k bubnu, který nesl. Harry mu ho podal. Per pomalu vstal a vzal si ho. Vypadal maličko popleteně.

„Ahoj,“ řekl Harry. „Tohle jsem našel. Myslel jsem, že jste to ztratil.“ Harry věděl, že je to příliš dlouhá věta. A v jazyce, kterému Per rozuměl jen velmi málo, ale nemohl si pomoci, musel říct všechno.

Per se opět posadil na velký plochý kámen a lehce do bubnu udeřil. Harry, nejistý si tím, zda by měl zůstat, nebo odejít, vrazil ruce do kapes. Nakonec se rozhodl a také si sedl, ale musel si připomínat, že má sedět velmi tiše. Per si naplnil dýmku a zabafal z ní, aniž by dal najevo, že ví, že tam Harry stále ještě je. Harry se lehce pousmál.

Po velmi dlouhé době, Harry to odhadl tak na dvacet minut, řekl Per špatnou angličtinou. „Máš problémy.“

„Já? Oh, myslíte v Británii. To zvládnu.“

Nastala další pauza. „V důvěře je síla.“

„Jo,“ souhlasil Harry.

„Někdo sem přišel.“ Per ukázal na zem ke svým nohám troubelí své dýmky a zakroužil prsty před svýma očima. „Podívat se na tebe. Mnoho otázek.“

„Na mě?“  Harry si vzpomněl na Moodyho. „Potom, co jsem odešel? Co jste mu řekl?“

Perův obličej ztvrdl a mávl rukou. „Nerozumět anglicky.“ Zasmál se.

Harry se zasmál taky a podivně se mu rozostřilo vidění, když kolem nich Per natáhl temný svět. Harry přemýšlel, jak to udělal. Ale teď mohli mluvit normálně. „Lovíš teď temné čaroděje v celých stádech?“

Harry se rozesmál. „Je to tak rychlejší.“

Per poklepal dýmkou o kámen, aby ji vyčistil. „Pokud neuvažuješ o svém vlastním stádu.“

Harry prudce zavrtěl hlavou. „Jen se snažím zajistit, aby všichni přežili.“ Vzpomněl si na Snapea, jak mu říkal, aby hledal radu u Pera, pokud si nedokáže poradit sám. Harrymu by nevadilo, kdyby mu šaman poradil, ale obával se, že mu to bude trvat celý den a noc. Pomyslel si, že by se měl vrátit zpátky, vstal, ale v ten samý okamžik Per řekl: „Přinesl jsi mi buben.“

„Nechal jste ho tam schválně?“ zeptal se Harry, teprve teď o tom začal uvažovat.

„Ano.“

„Proč?“

„Už jsem ho nepotřeboval.“

„Ach, promiňte. Můžu ho tam vrátit, až se budu vracet domů. Neuvědomil jsem si, že je tak jednoduché přijít na návštěvu.“

„Musela to být dlouhá procházka.“

„Ne, přemístil jsem se… uvnitř temného světa.“

Per překvapeně pozdvihl obočí, ale dál už o tom nemluvil. „Nechám si ho,“ řekl a zastrčil buben pod paži.

„Jste si jistý?“

„Přivedl tě ke mně zpátky. Neměl by ses ptát.“ Pak řekl: „Posaď se,“ jako by mu to, že stojí, bylo nepříjemné.

Harry to udělal a Per začal bubnovat. Vytáhl z kapsy prsten a podal ho Harrymu, hlavou mu naznačil, aby ho na buben hodil. Oba sledovali, jako poskakuje kolem dokola a zastavuje se nad kresbou ženy.

Per se na Harryho pochybovačně podíval. „Lovíš ženu,“ řekl.

„Tak trochu,“ přiznal Harry.

„Snadný život,“ řekl Per a odložil buben.

„Chcete říct, že to je to, co mám dělat?“ Harry o tom pochyboval, ale přesto to v něm vzbuzovalo naději.

Per přikývl a zamyšleně si začal plnit dýmku tabákem.

„Ještě je na svobodě spousta smrtijedů a další temný kouzelník, kterého musím chytit.“

Per pokrčil rameny.

„Minule se prsten zastavil na démonovi a já jsem musel démony lovit,“ řekl Harry a Per přikývl. „Lovit ženu je rozhodně lepší,“ dodal Harry.

Per znovu moudře kývl.

*****

Druhý den Snape nahlédl do kanceláře bystrozorů a pokynul Harrymu, aby ho následoval ven. Harry si vyžádal povolení od svého instruktora, který na něj jen mávl rukou. Teď ráno byl poměrně klid, ale do večera se to jistě změní, byl pátek.

„Pojďme do domu,“ řekl Snape. „Musíme si promluvit.“

Harry uchopil svého opatrovníka za zápěstí a přemístili se do haly domu v Shrewsthorpe. V domě bylo chladno a táhlo tam. Snape se vydal do knihovny, okamžitě se objevila Winky a nervózně si mnula ruce.

„Příští týden přijdou dělníci opravovat dům. Neukazuj se jim.“

Winky se uklonila. „Přeje si pán čaj?“

„Ano, prosím, jestli nějaký máš.“

„Už jsi někoho na opravy najal?“ zeptal se Harry. Sám si nedokázal promyslet, co je k tomu třeba udělat.

„Ano,“ odpověděl Snape, procházel domem a zkoumal zdi.

„Víš, kdo přikryl střechu plachou?“

„Předpokládám, že pojišťovna.“

„Jsme pojištění?“ zeptal se Harry překvapeně. „Kouzelníci mají pojistky?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Snape. „K všeobecné spokojenosti je Gringottovi zavedli.“ Přešel do obývacího pokoje a prohledával zásuvky psacího stolu. „Když jsem do formuláře uvedl,“ vykládal při tom, „že v tomhle domě bydlíš i ty, vydali mi zlato okamžitě… a docela rychle.“

V obývacím pokoji k žádné škodě nedošlo, takže všechno bylo na svém místě. Harry stál mezi dveřmi a sledoval Snapea. „Potřebuji vidět, co bych měl schovat,“ řekl Snape, „pro případ, že by měli mudlové zvědavé prsty.“ Nakonec zásuvky zavřel a podíval se na Harryho. „Posaď se,“ nařídil nečekaně přísným hlasem.

Harrymu chvíli trvalo, než se z toho překvapení vzpamatoval. Sedl si na židli, kterou si přitáhl ke Snapeovu stolu. Snape se na něj díval, jeho tvář byla zvláštně uvolněná, jako by měl z něčeho radost. Harry byl příliš zaměstnaný myšlenkami na to, jestli si Snape nevšiml jeho vztahu s Tonksovou, takže to nevnímal. Trpělivě čekal, až Snape promluví a snažil se nevrtět.

„Včera jsem zjistil něco zajímavého,“ začal Snape. „Zdá se, že stav Alice Longbottomové se náhle, i když jen mírně, zlepšil. A podivuhodně se to stalo ve stejnou dobu, kdy se zlepšil i můj zdravotní stav.“

Harry se uklidnil a odpověděl: „Taky jsem to slyšel.“ Uzavřel si svou mysl, takže když se Snapeovy oči ponořily do těch jeho, nemohl nic zjistit.

Snape dlouhými prsty urovnal psací podložku na svém stole. „Z mého pobytu u Svatého Munga si toho moc nepamatuji,“ řekl tiše. „Mysl má mnoho způsobů, jak se bránit bolesti. Jedním z nich je to, že si nedokážeš vzpomenout.“ Podíval se na Harryho. „Ale na tvou přítomnost si pamatuji.“

„Chtěli, abych tě držel vzhůru… nelíbilo se mi, že to musím dělat.“ Harry to řekl, jako by se přiznával. Vzpomínky na to byly ještě příliš syrové, aby se s nimi dokázal vypořádat.

„Myslím, že jsem léčitele neposlouchal. To je důvod, proč tě o to požádali,“ řekl Snape a téměř neslyšně dodal: „Tebe je těžké ignorovat.“ Záměrně pomalu se posadil, opřel se a propletl si před sebou na stole prsty. Pořád se na Harryho díval a ten musel bojovat sám se sebou, aby neutekl.

„Co chceš, abych řekl?“ zeptal se Harry, chtěl co nejvíc oddálit chvíli, kdy bude muset přiznat pravdu. Po silnici projelo velké auto s návěsem, okna se rozdrnčela.

„Proč to skrýváš?“ zeptal se Snape tiše.

Harry pokrčil rameny, ale okamžitě zjistil, že tohle stačit nebude. „Už je toho příliš mnoho… Nevím… zájmu o mě. Chtěl bych se vrátit do doby, kdy si mě lidi tolik nevšímali.“

Snape se na něj pochybovačně podíval. „Do doby, než ses narodil, myslíš…“

„Ne, jen do doby, kdy přede mnou neměli chuť strachy utíkat.“

„Tak to ses neměl stát bystrozorem.“

„Nemyslím si, že to je ten hlavní problém,“ ohradil se Harry. „Jde o věci, které se kolem mě dějí a o které se dokážu postarat. Je těžké, aby to lidé chápali.“

„Je nemožné, aby to pochopili,“ řekl Snape. „Neztrácej čas tím, že se o to budeš pokoušet.“ Zamyšleně si přitiskl prst na rty. „Teď už ti dlužím za svůj život dvakrát,“ poznamenal.

„Jak mi můžeš něco dlužit, Severusi?“ zeptal se Harry podrážděně. „Potřebuju tě.“

Winky donesla čaj, uklonila se a znovu zmizela. Na tácu byl jen jeden šálek. „Ty čaj nechceš?“ zeptal se Snape.

Harry zavrtěl hlavou. „Co chci je, abys mě zasvětil do testu na temnotu. Dokážeš to? Říkal jsi, že se jedná o šest kouzel… Znáš je?“

„Ano.“ Snape se napil čaje, vstal a došel k malé truhle v rohu místnosti. Začal hledat něco mezi lahvičkami, které v ní byly, vlasy mu při tom spadly do obličeje. „Jestli nemám to, co potřebujeme, možná to budeme muset sehnat… Ach, tady.“ Vytáhl dva malé flakónky uzavřené korkovými zátkami, truhlu zase zavřel a uvalil na ní kouzlo odpuzující mudly.

„Půjdeme do haly,“ řekl Harrymu, „vem si židli.“

Harry postavil židli tam, kam mu ukázal a posadil se na ní. Snape přecházel po hale. „Jak už jsem ti vysvětloval, je to test tvého jádra. To je velmi obtížné ošálit… Na rozdíl od jiných způsobů odhalování temných kouzel. Někteří tvrdí, že mají schopnosti, které dokážou odhalit temnou magii i léta po tom, co byla použita. Brumbálovi se to několikrát povedlo, ale o přesnosti tohoto umění se pochybuje. Moudrý klobouk je na to mnohem účinnější, než kdokoliv s kouzelníků a funguje podobně, jako test, který chce provést Starostolec.“

„Jo, ale Moudrý klobouk…“

Snape ho přerušil. „Souhlasím s Minervou. Ty při tom testu neselžeš a to ti hraje do ruky.“

„Pořád chci vědět, co přijde,“ tvrdil Harry. „Nesmím selhat. Ale nevím, co se mi stane, když se podrobím.“

„Nic trvalého se ti nestane, to tě mohu ujistit,“ řekl Snape, jako by mu to sliboval.

Harry si povzdechl a sedl si ruce, nechtěl, aby bylo vidět, jak se mu chvějí. „Necítím se na to, že bych se přestěhoval do Austrálie.“

„Jižní Amerika také není špatná…,“ nabídl Snape zlehka. „Lepší, než se dostat do vězení.“

„Na Islandu by mě taky brali,“ nadhodil Harry.

Snape k němu přistoupil. „Dej mi hůlku.“ Harry vytáhl z pod sebe jednu ruku a hůlku mu podal. Když si ruku zase dával pod nohu, Snape řekl: „Takhle ten test dělat nemůžeš.“

„Ne?“

„V žádném případě.“ Snape vložil na hůlku levitační kouzlo a nechal ji před Harrym vznášet. Poodstoupil. „Budeš požádán abys… až si nebudeš sedět na rukách… aby ses pokusil hůlku získat a vyvolal s ní kouzlo. Hned teď.“

Harry si protáhl ramena, vzal hůlku do ruky a vyčaroval Lumos.

„Nech ji zase levitovat.“ Snape přecházel po místnosti, skoro jako kdyby byl nervózní, hábit za ním zavlál, když se otočil k zrcadlu pod schody. Začal vykládat, jako kdyby přednášel: „Zkouška bude mít pravděpodobně dvě části: sérii šesti kouzel, kterými tě zkontrolují, ale vzhledem k tvému nepříjemnému sklonu k sebeobětování s tím nebudeš mít žádný problém. Druhá část bude těžší. Kdo ten test bude dělat?“

„Nevím. Neřekli mi to. Čekal bych, že Moody… kdyby tu ještě byl, by to udělal.“

„Taky bych řekl,“ zamumlal Snape. „Hm, možná jsem se měl zeptat Minervy. Pokud tě ten, kdo tě bude testovat, nesnáší, bude to těžké.“

„To si dokážu představit,“ řekl Harry. „Říkal jsi, že se nebudu moct bránit.“

„Správně,“ potvrdil Snape.

Harry se zadíval na svou hůlku vznášející se ve vzduchu. Houpala se ze strany na stranu, jako by byla netrpělivá. „Ten test jim jen ukáže, jestli jsem blázen nebo ne a jak dokážu snášet bolest,“ tvrdil Harry.

„První část rozhodně ne. Kdokoliv s dostatečnou sebekontrolou tím dokáže projít.“

Harry polkl. „Takže co se děje v té druhé části?“

Snape k němu přistoupil a sáhl do kapsy. Vyndal z ní malou fialovou skleněnou lahvičku. „Zahrnuje to čtyřiceti devíti procentní dávku Veritaséra.“

„Čtyřicet devět procent… Proč čtyřicet devět?“

„Dost na to, aby tě to oslabilo a snížilo schopnost lhát, ale ne tolik, aby to narušilo tvou vůli. Když dávka odstraní tvou vůli, je test na nic.“

Harry se podrbal na hlavě. „Proč by mi nedali celou dávku a nezeptali se mě, jestli nejsem temný kouzelník?“

Snape si založil ruce v bok, jako by mu Harryho otázka poskytla nějakou výhodu. Harry ten postoj viděl mnohokrát, vždycky když něco provedl a Snape se chystal jeho koleji sebrat body. „Je to složitější, než si myslíš,“ vysvětloval Snape. „Názor na to, co je dobré a co špatné, má každý jednotlivý člověk jiný.“ Harryho pochybovačný výraz ho donutil pokračovat: „Pokud bys to sérum dal Luciusi Malfoyovi a zeptal se ho, jestli vidí cokoliv špatného na tom, aby byli odstraněni všichni kouzelníci narození mudlům, co by řekl?“

„Ne,“ připustil Harry.

„Jenže,“ řekl Snape energicky, „kdybys ho dostal do situace, kdy bys ho opakovaně zasáhl nebezpečným kouzlem… nebo by to udělal někdo, kým pohrdá… co by odpověděl?“

„Že by mi to oplatil.“

„To se vsaď. S poloviční dávkou séra je téměř nemožné skrýt, po čem toužíš… Možná i bez toho.“ Snape vytáhl zátku. „Bude ti to podáno způsobem, který vylučuje, abys to nespolkl. Buď to nakapou na jedlý papír, který tě donutí spolknout, nebo ti to kápnou přímo do krku. Zakloň hlavu.“

Snape nakapal na Harryho jazyk třináct kapek a lahvičku zase zavřel. Harry tu olejovitou kapalinu ze svého jazyka spolkl. Okamžitě se cítil malátný.

„Dobré pro tebe je, že po poloviční dávce se budeš cítit podobně. Po sto padesáti vteřinách se účinek projeví naplno.“

Snape čekal s hůlkou v ruce, světlo procházející rozbitou zdí za ním způsobilo, že Harry viděl jen jeho siluetu.

„Jak se cítíš?“ zeptal se po chvíli.

„Trochu divně.“

„Je škoda, že nevím, kdo tě bude zkoušet,“ řekl Snape. „Ale stejně je dobře, že to nebude Moody,“ dodal temně.

„Tebe také testovali,“ řekl Harry. Toto zjištění se nečekaně vynořilo z mlhy jeho myšlenek.

„Ano,“ připustil Snape.

„Moody?“ zeptal se Harry s obtížemi. Vypadalo to, že nemá být na nic zvědavý, ale může, když na tom bude tvrdě pracovat.

„Ano,“ opakoval Snape. Teď vypadal jako temná socha. „Brumbál si nemyslel, že je to nutné, ale Moody na tom trval… Proběhlo to tajně. Ale neuvědomil si, že jsem si na poloviční dávku Veritaséra vypěstoval návyk, takže to na mě působilo, jako kdybych dostal jen osminu.“

„Mohl bys jinak projít?“ zeptal se Harry.

Snape přešel přes místnost. „Nevím. Rád bych si myslel, že ano. Stejně jako ty jsem nechtěl riskovat.“ Bezděčným gestem si odhodil vlasy dozadu a zdvihl hůlku. „Pamatuj, nesmíš sáhnout po své hůlce.“

Harry přikývl. Měl pocit, jako když se dívá na vlastní sen. Čekal.

Snape hůlku sklonil a zadíval se na strop. „Myslím, že jsem příliš slabý na to, abych ti byl užitečný.“

„Co… proč?“ zeptal se Harry.

Snape zavrtěl hlavou a rozhodil rukama. „Nemohu to udělat.“

Harry na něj zíral, musel usilovně přemýšlet, co to přesně dělají. Vstal, odstrčil vznášející se hůlku stranou. Snape znechuceně zavrtěl hlavou. „Je toho příliš…,“ začal, ale hlas se mu vytratil. „Je směšné být tak slabý,“ tvrdil nekonkrétně.

„Ty nejsi slabý, Severusi,“ protestoval Harry.

Snape na něj chvíli zíral a pak se zahleděl na prázdnou židli. „Nemohu se ani donutit udělat to, co vím, že je pro tvé dobro,“ řekl znechuceně. Znovu se na Harryho zadíval. Mluvil pouze tehdy, když ho Harry oslovil jménem. „Nepoznávám sám sebe,“ řekl.

„Možná na tebe dolehlo všechno to, co se stalo,“ navrhl Harry. Asi by to řekl jinak, kdyby mohl.

Snape se zamračil. Ramena mu poklesla, vypadal nahrbeně a uštvaně. Harry ho objal.

„Zřejmě ti musím dát protilátku,“ řekl Snape suše. Osvobodil svou paži a vylovil z kapsy druhou lahvičku. „Jen jeden doušek,“ přikázal a strčil ji Harrymu, který si opřel hlavu o jeho rameno, pod nos. Znělo to spíš pobaveně než jako příkaz.

Harry uchopil malou lahvičku dvěma prsty, bylo v ní sotva víc, než ten jeden doušek. „Ale ty opravdu nejsi slabý, Severusi. Ty víš, že to je pravda.“ Napil se lektvaru hlavně proto, aby se zbavil toho závoje, který mu ležel na mozku.

Napřímil se, když mu lektvar projel žilami, a lahvičku vrátil.

„Promiň,“ zamumlal Snape. Zamračil se a zavrtěl hlavou, jako by sám sebe obviňoval.

„To je v pořádku, Severusi,“ naléhal Harry. „Byl bych raději, kdybys nebyl tím typem člověka, který druhého raní, když si myslí, že je to pro jeho dobro. Ale jak jsi říkal, když jsem se na tebe zlobil, kdybys to nedělal, nebyl bys to ty.“

Snape přikývl, ale jeho hlava zůstala skloněná. „To je pravda,“ připustil. Podal Harrymu hůlku a židli odnesl do obývacího pokoje.

„Jsem rád, že teď vím, jak se budu cítit po poloviční dávce Veritaséra,“ řekl Harry optimisticky. „Myslím, že bych mohl klidně lhát.“

„To bys s největší pravděpodobností mohl,“ odpověděl Snape. „Náročnější je udržet na uzdě temperament, kdyby tě něco podráždilo.“ Zvedl prst. „Pamatuj si to,“ přikázal, znovu se objevila jeho dřívější přísnost.

„Jo… kontrolovat svou náladu.“

„Buď připravený na toho nejhoršího zkoušejícího, kterého si dokážeš představit.“

„To bude nejspíš Popletal.“

Snape začal levitovat obsah zásuvek psacího stolu do kufru. „To je to nejhorší, co si dokážeš představit?“

„Předpokládám, že by tam nepřivedli Malfoye… nebo Bellatrix,“ poznamenal Harry. Sledoval, jak Snape nepořádně balí své věci. Pořád vypadal nahrbeně, ramena měl svěšená. To bylo poprvé, kdy nedokázal udělat pořádně to, co dělal. Harrymu opravdu v pořádku nepřipadal. „Potřebujeme dovolenou,“ řekl. Udělal to proto, že nechtěl na Snapea znovu naléhat, že to udělá místo něj, aby si raději odpočinul. Hrůzou se mu stáhl žaludek, co kdyby to prokletí jeho opatrovníka nějak změnilo?

Do toho studeného strachu Snape řekl: „Je něco, o čem bych ti chtěl říct…“

„Ano?“ vyzval ho Harry, musel se rozdýchat, aby mluvil přirozeně. Nedokázal si představit, co bude následovat a doufal, že to bude něco typicky snapeovského, co by rozptýlilo jeho obavy.

„Souhlasil jsem, že se ožením s Candidou.“

Snape nevzhlédl od listin, které zkoumal, přesto poznamenal. „To je hodně nezvyklý zmatený výraz, který jsi teď nasadil.“

„To je… To je skvělé. Byl jsem… Jen jsem se chtěl zeptat, jestli jsi v pořádku,“ podařilo se Harrymu říct.

Snape listiny odložil. „Chce se mi křičet na všechny, kteří se mě na to pořád dokolečka ptají.“

Harry to nechal být. Snape byl živý a skoro tak zdravý, jako dřív. A Harry rozhodně nemohl zrušit to, co udělal i kdyby to mělo jeho opatrovníka opravdu zásadně změnit.

*****

Harry zazvonil u Vineetova bytu v Greenwichi. Ind ten den službu neměl, ale většina bystrozorů se chtěla zúčastnit pohřbu profesora Kratiknota a Harry byl vyslán, aby ho požádal o zastoupení. Harry se svým kolegou-učněm neměl šanci mluvit od té události na Malfoy manor. Vineet neprotestoval proti ničemu, co řekl panu Weasleymu, ale Harry nečekal, že to tak bude pořád. Teď už o tom přinejmenším musel přemýšlet.

Vineet otevřel dveře. Za ním se objevila Nandi a ptala se, kdo přišel. Její výraz se změnil, když uviděla Harryho.

„Co ten tu dělá?“ zeptala se ostře.

Harry spolkl pozdrav, který měl na jazyku. Pohlédl z jednoho na druhého. Nandi vypadala vyzývavě, Vineet napjatě.

„Promiň,“ řekl Harry. „Nechtěl jsem rušit.“

Vineet otevřel dveře dokořán. „Nerušíš,“ řekl.

Harry jasně viděl, že ho zve dál, ale nemyslel si, že by měl překročit práh. „Poslali mě, abych se zeptal, jestli bys odpoledne nepřevzal službu… během toho pohřbu.“

„Pohřbu?“ vložila se do toho Nandi. „Všech těch kouzelníků, které jste zabil?“

Harry cítil, že by jeho odpověď mohla znít uštěpačně, ale ticho by bylo ještě horší. „Profesora Kratiknota.“

„Ti ostatní pohřeb mít nebudou?“ zeptala se a náhle to znělo ostýchavě.

O tom Harry neuvažoval. „Asi ne,“ odpověděl. „Byli to smrtijedi. To oni zabili profesora Kratiknota,“ poznamenal, už se zase našel a v jeho hlase zazněly ostřejší tóny. Podíval se na Vineeta, který vypadal zaraženě. „Možná bych měl jít,“ řekl Harry omluvně. „Je mi líto, že jsem vás vyrušil.“

Vineet sklonil hlavu a Harry odešel. Stále ještě byl z toho setkání rozhozený, když dorazil do kanceláře bystrozorů.

„Nemyslím si, že by to Vishnu vzal,“ řekl Harry svému nadřízenému.

„To proto stojí za tebou?“ zeptal se pan Weasley pobaveně.

Harry se otočil a zjistil, že tam Vineet opravdu je. „Aha.“

„Rád to tu pohlídám, je-li to třeba,“ řekl Vineet panu Weasleyumu. „Prosím vyřiďte mou upřímnou soustrast ředitelce McGonagallové i ostatním učitelům.“

„Děkuji, mladý muži,“ řekl pan Weasley a cestou z kanceláře poklepal Inda po rameni.

Vineet se podíval na Harryho. „Používáš teď mé obvyklé jméno.“ Jeho oči byly velmi intenzivní, takhle je Harry ještě neviděl.

„No… říkal jsi, že tomu dáváš přednost.“ Harry pokrčil rameny. „A potom, jak jsi mi pomohl…“ Pravda byla taková, že si Harry nebyl úplně jistý, proč svého přítele oslovil jinak. Byl to jen pocit, že je vhodné, aby to udělal, zejména proto, že předtím používal jeho formální jméno jako způsob, jak se tomu tajemnému muži dostat pod kůži.

Vineet tvrdě vydechl – Harry to mohl vidět na jeho hrudi – a šel si sednout k Roganovu stolu. Jako mnoho jiných tajemných věcí mělo tohle pro jeho přítele mnohem větší význam, ale Harry tomu nerozuměl.

„Omlouvám se za tu scénu s Nandi,“ řekl Harry. „Neuvědomil jsem si… Nešel bych k vám, kdybych věděl…“

Vineet ztuhl, když Harry to téma nadhodil. „Zlobí se na mě, že jsem tě nezastavil,“ řekl do prostoru.

„Jsem rád, že jsi to neudělal,“ řekl Harry a pokoušel se potlačit paniku z toho, co se mohlo stát.

„Vím, že jsem dostatečně magicky silný, abych to udělal. Řekl jsem jí, že ti bezvýhradně pomáhám,“ řekl Vineet naléhavě. „Nerozumí tomu.“

„Je těžké, aby lidé něčemu porozuměli, pokud u toho nejsou,“ řekl Harry. „Nelituješ toho, žes mi pomohl?“

„Jsem tady, v Anglii, kvůli tobě. Protože tvůj příběh mi ukázal, že osud je něco, čemu se musí čelit naplno i když tě utiskuje.“

Harry přejel dlaní po horní desce nízké skříňky. „To vlastně žádná odpověď není.“

Vineet zíral na složku před sebou a ruce měl sevřené v pěst. Kancelářské sponky, které ležely poblíž, se odsunuly na druhou stranu stolu. „Vstoupil jsem do tvých služeb a nemám v úmyslu toho litovat.“

„No to už je lepší odpověď,“ řekl Harry. „Velmi oceňuji to, co jsi udělal. Všechno co jsem chtěl, bylo zachránit svého otce, a viděl jsem jen jediný způsob, jak to udělat.“

„To byla ušlechtilý důvod,“ poznamenal Vineet a konečně otevřel složku.

*****

Harry vstoupil do Velké síně a přešel dopředu, tam kde byli shromáždění učitelé. Šum, který jeho vstup způsobil, přecházel do šepotu, když místností procházel. Profesorka McGonagallová ho pozdravila s úsměvem, přestože měla červené oči, a vřele ho objala.

„Už je tu hodně lidí,“ poznamenal Harry.

„Myslím, že je to proto, že jsou rádi, že už zase mohou svobodně cestovat letaxem,“ řekla a obtočila mu ruku kolem ramen. „Jak se máte?“ zeptala se. „Jste na zítřek připravený?“

„Ano,“ odpověděl Harry. Snape rozmlouval s Hagridem a Firenzem a Harry zachytil jeho pohled, když to řekl.

„Máme pro vás místo mezi učiteli,“ řekla McGonagallová. „Filius si vždy pokládal za čest, když jste si sedl s námi. Od samého začátku vás měl rád… Asi proto, že jste byl tak maličký.“ Zamrkala.

Harry se usmál, pořád si pamatoval, jak byl nadšený, že může být v této škole, hlavně v prvním ročníku. McGonagallová ho poklepala po zádech a otočila se k profesorce Prýtové. Snape přišel blíž.

„Myslím, že nejlepší bude ten dav ignorovat,“ řekl.

Harry si uhladil oblek a smetl neexistující nitku ze svého rukávu. „Jaký dav?“ Rozhlédl se a zjistil, že se na něj lidé dívají a mnozí si ukazují prstem.

„Přesně ten,“ pousmál se Snape.

Jak rukama po obleku přejel, ucítil, že má něco v kapse a vytáhl předmět jen o něco větší než galleon. Vzpomněl si na poslední příležitost, kdy měl oblek na sobě a na to, jako mu jedno z dvojčat při pokusu o podplácení strčilo něco do ruky, něco, co musel rychle ukrýt. Prohlížel si šedý, lesklý disk a pokoušel se přečíst, co na něm bylo vyryto. Velký drtič, bylo tam napsáno, i když ozdobná písmena byla špatně čitelná. Harry ten záhadný předmět zase schoval do kapsy.

Snapeův pohled se přesunul ze zástupu lidí k rakvi, umístěné na malém podiu v čele místnosti. Byla bílá, podepřená dvěma pozlacenými korintskými sloupky. Na víku měla umístěný znak Havraspáru. Zasmušile Harryho vybídl, aby se posadil, protože McGonagallová se chystala tryznu zahájit.

Harry tam seděl, poslouchal a uvažoval o tom, kolik pohřbů zmeškal. Tenhle jediný musel zastoupit dlouhou řadu dalších, zejména těch, které se týkaly jeho kolegů: Munze, Whitleyho a Moodyho. McGonagallové se trochu třásl hlas, když vzpomínala na Kratiknotovy začátky jako profesora, kdy často vyzýval ostatní zaměstnance a někdy i studenty na souboj. Mluvila o jeho oddanosti a trpělivosti, se kterou se věnoval studentům při svých hodinách, a z nichž mnohé vycvičil tak, že mu byly důstojnými soupeři v soubojích, jež měl tak rád. Harry, který si profesora kouzelných formulí pamatoval jen jako laskavého staršího muže, si přál, aby alespoň něco z toho někdy viděl.

Chvíli sledoval smuteční řeč, ale pak zjistil, že uvažuje o Nandiině obvinění. Žádná dobrá odpověď na to neexistuje, pomyslel si, to jí měl říct. Někdo o několik řad za ním zavzlykal. McGonagallová začala recitovat báseň a Harry se vrátil do současnosti.

The thoughtless World to majesty may bow,
Exalt the brave, and idolise success;
But more to Innocence their safety owe
Than Power and Genius e'er conspired to bless.

The boast of heraldry, the pomp of power,
And all that beauty, all that wealth e'er gave,
Awaits alike the inevitable hour.
The paths of glory lead but to the grave.

Can storied urn or animated bust
Back to its mansion call the fleeting breath?
Can Honour's voice provoke the silent dust,
Or Flattery soothe the dull cold ear of Death?

And thou, who, mindful of the unhonoured Dead,
Dost in these notes their artless tale relate,
By night and lonely contemplation led
To linger in the lonely walks of Fate[1]

Za naprostého ticha si ředitelka sedla. Hagrid, stojící vedle podia se hlasitě vysmrkal. Harry se podíval na svého opatrovníka, který byl velmi vážný, a vypadalo to, že je myšlenkami někde jinde stejně, jako byl před chvílí Harry. Lupin sedící o kousek dál měl zachmuřenou tvář.

Několik dalších učitelů proneslo svou řeč stejně tak, jako Kratiknotova vnučka, která byla zrovna tak malá, jako její dědeček. Ve Velké síni začínalo být horko. Lidé se ovívali svými klobouky nebo výtisky Denního věštce. Antigona Kratiknotová domluvila a posadila se na své místo. Obřad se chýlil ke konci.

Jakmile se lidé začali rozcházet, vyhledala Harryho Ginny. „Zůstaneš tu chvíli, že jo?“ zeptala se a znělo to velmi nadějně. „Neville říkal, že také zůstane, a Ron a někteří další.“

„Jasně,“ řekl Harry. Technicky vzato ve službě vlastně nebyl. „Ale raději to řeknu Pastorkovi… něco ode mě potřebují,“ dodal, když si všiml, že je poblíž Holoubková. Nos držela nahoru a rty měla stisknuté do úzké čáry. Harry odvrátil hlavu a snažil se udržet klid.

Nakonec jich tam zůstalo pět a dělali Ginny společnost v nebelvírské společenské místnosti na téhle nepředvídatelné párty. Harry zapálil oheň v krbu i přesto, že bylo teplo. Ale zdálo se mu, že bez ohně ve společenské místnosti cosi chybí, zvláště potom, co se za okny rozprostřela tma. Posadil se na koberec, zády se opřel o křeslo a pozoroval plameny. Snažil se přijít na to, jestli tím, že Snapea uzdravil, ho nějak nezměnil. Jistě, Snape se od té doby, co ho adoptoval, změnil hodně, ale něco teď bylo jinak. Jako kdyby se jeho nejostřejší hrany zaoblily. Snape udělal nemožné, souhlasil, že se ožení se svou starou přítelkyní a navrch se ještě usmířil s Rodgersem – ani jedno k němu Harrymu nesedělo. Přemýšlel o tom, že teď, když uzdravil škody, které na něm napáchal Cruciatus, možná uzdravil i to, čím se na něm podepsala černá magie. Tato myšlenka zklidnila jeho srdce, protože by to znamenalo, že do života svého opatrovníka nezasáhl příliš agresivně.

Ginnyin ostrý smích ho vytrhl ze zamyšlení. „Myslím, že se někde muchlujou.“

Hermiona protočila očima. „Ron na líbání moc není. Určitě jsou v kuchyni.“

„O co jde?“ zeptal se Harry.

„Ron s Levandulí zmizeli,“ odpověděla Ginny. „Připravila jsem mu postel. Jestli chceš, můžeš zůstat na noc.“

Harry se rozhlédl po společenské místnosti. Závěsy se pohybovaly průvanem, který ve věži neustále byl. Jen nejasně si uvědomoval, kdy Ron odcházel… asi to bylo už před hodně dlouhou chvílí. „Ještě se nevrátili?“ zeptal se.

„Vypadal jsi, jako by ses ztratil v Zakázaném lese, Harry,“ řekla Hermiona. Nevillovy oči byly velké a kulaté, díval se na něj znepokojeně. Celý večer s Harrym nepromluvil, odpovídal jen na přímé otázky.

Harry vstal. Zadek ho od tvrdé podlahy bolel. „Přemýšlel jsem.“

„To jsme si mysleli,“ škádlila ho Ginny. „Proto jsme tě nerušili.“

„Proč jsi nepožádala Dobbyho, aby připravil více postelí?“ zeptal se Harry.

„Dobby mluví jen s tebou, Harry,“ poznamenala Ginny. „Snažila jsem se ho přimět k řeči, ale nechce. Je pak nevrlý a já dostanu k snídani jen ovesnou kaši.“

„Dobby!“ křikl Harry do chladného vzduchu věže. Nikdo se neozval. Harry zavolal znovu. Zamrazilo ho. Uvažoval o tom, že se přemístí do kuchyně, ale rozhodl se, že by ho při tom ti tři vidět neměli. „Hermiono, půjdeš je se mnou hledat?“

Ginny také vstala. Harry na ní ale mávl, aby zůstala. „Zůstaň tady. Sežeň si koště, jestli se chceš dostat ven oknem.“

Ginny si založila ruce v bok. „Dokážu letět i bez koštěte, Harry. A učitelé mi ho beztak zabavili.“

„Nemůžeš nést Nevilla, když jsi pták,“ podotkl Harry. „Vzali ti koště… moje koště?“

„Jo.“

Harry zavrtěl hlavou. „My se vrátíme. Pošleme zprávu, jestli je najdeme.“

„Víte, že jsou tu dneska v noci i dvojčata,“ volala za nimi Ginny. „Nechtěli, aby to někdo věděl. Dělají něco, co už chtěli udělat dávno, ale teprve teď na to mají materiál.“

„Podíváme se i po nich,“ řekl Harry.

Hermiona se na chodbě rozpovídala, „Ron asi dvojčatům pomáhá,“ řekla vesele. U schodů Harry zvedl ruku, aby ji donutil zmlknout. „Harry?“ zeptala se tiše.

„Možná jsem jen nervózní, ale něco se mi nezdá.“ Začal sestupovat dolů. Na odpočívadle se zastavil, myslel na to, že by se měl přemístit. Odrazy kolem ho zvědavě pozorovaly, tak jen zrychlil. Hrad mu po tmě připadal větší. Harry uvažoval, jestli by se neměl podívat, zda je Snape ve svém kabinetu. Někteří z profesorů se rozhodli po pohřbu zůstat, třebaže hrad byl tichý, jako kdyby byl prázdný.

Byli v polovině cesty ke kuchyni, když Harry strčil Hermionu do nejbližší učebny. „Zůstaň tady. A prosím tě, neříkej nikomu, co jsem udělal.“

Otevřela ústa, aby se zeptala, ale Harry už byl pryč. Objevil se v dlouhé, chladné kuchyni, která byla zcela opuštěná. Krby byly vyhaslé, jen na podlaze pod jedním z dlouhých stolů ležel malý nůž. Harry přemýšlel, jestli byli všichni skřítci posláni na výpomoc někam jinam. Ale někteří tu přece dneska byli potřeba. A Rona kuchyně vždycky lákala. Jediné jídlo, které tu ale bylo, byla nemytá mrkev a kýta, která vypadala jako od bizona, visící na háku v rohu.

Harry se vrátil ke své kamarádce, která na něj v šoku zírala. „Páni. Jak jsi to udělal? Neozval se žádný zvuk.“ Znělo to žárlivě.

„To opravdu vědět nechceš,“ řekl Harry a cítil ten zatuchlý pach temného světy, který mu ulpěl na šatech. „Na rozdíl od normálního přemisťování nevím, jestli bych takhle mohl někoho vzít s sebou. Nikdy jsem to nezkoušel. Trochu jsem se toho bál. A Severus mě nabádal, abych nikomu neříkal, že to dokážu.“

„To chápu,“ souhlasila záhadně.

„V kuchyni nikdo není. Takže ve kterém kumbále se Ron rád mucká?“ škádlil ji Harry a vydal se ke dveřím.

Hermiona protočila očima.

*****

Ginny unavovalo čekat v nebelvírské společenské místnosti. Vydala se ke dveřím. „Myslíš, že se něco děje?“ zeptala se Nevilla.

„Harry říkal, ať tu zůstaneme,“ poznamenal Neville.

„Harry není moje máma,“ odsekla Ginny. „Pokud mám být na tomhle místě uvězněná, neznamená to, že musím být ve věži.“

Neville se na ní zamračil.

„Jdeš se mnou?“ zeptala se a odstrčila portrét stranou.

Neville zavrtěl hlavou.

 



[1] Thomas Gray (1716-1771) – Elegie psána na hřbitově vesnickém (překlad na http://texty.citanka.cz/vrchlicky/mba1-gray.html)

Poslední komentáře
15.03.2018 17:50:39: MUSÍŠ ČÍST: Jmenuji se Sandra jsem z Los Angeles, jsem zde, abych svědčil o skvělé práci velkého ko...
25.03.2011 22:05:57: a sakra, už jsem si myslela, že bude chvíli klid... doufám, že se Ron opravdu jen někde mucká:-) Har...
25.03.2011 21:17:28: Ach jo... Jsem teď opravdu napnutá jak kšandy. Nejen, že čeká Harryho test na temnotu, ale ještě se ...
25.03.2011 19:40:19: No, tak na ten test jsem vážně zvědavá. Nemluvě o tom, že to skončilo tak napínavě:) Copak se asi dě...