Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

36. kapitola

Hradní věž

Ginny brala schody po dvou, ale nepotkala ani ducha. V prvním patře si myslela, že něco zaslechla. „Harry? Rone?“ zavolala, ale nikdo se neozval. Dvojčata nevolala, nechtěla, aby jí zaslechl některý z učitelů. Vytáhla hůlku, vystoupala po dvou kamenných schodech, otevřela těžké dveře a vešla do temné chodby. V ohybu na druhé straně chodby se pohyboval stín, jako by si vítr pohrával s otevřenými dveřmi, slabě zavrzaly panty.

Ginny už si za ten týden na prázdný hrad zvykla a byla tu jako doma. To bylo příčinou, že se vydala na druhou stranu chodby, aby zjistila, co to je. V ohybu chodby byl shrnutý koberec ke straně způsobem, který připomínal uklánějícího se obra. Těžká kamenná socha také ležela na zemi. Na podlaze mezi těmito věcmi bylo něco, co bylo v slabém světle těžko rozeznatelné. Připomínalo to lidskou postavu, od které se táhlo něco leskle tmavého. Ozvalo se žalostné vytí. Paní Norrisová se krčila vedle staré boty té podivné postavy.

Dveře na konci chodby se s bouchnutím zavřely, Ginny mávla hůlkou a vykouzlila svůj dosud nejlepší štít, který jí zachránil život, když byla tvrdě odhozena proti zdi. Když padala na kolena a snažila se vyhnat hvězdičky, které se jí rozprskly v naražené hlavě, uvědomila si, že vlezla do pasti.

Na další štít moc času neměla, takže kletba, která přilétla vzápětí, jí přece jen trochu zasáhla. Kdesi v dálce spadla na podlahu záclonová tyč a kdosi zavrčel. Ginny opět vztyčila štít, cítila, jak v ní narůstá adrenalin. Blokovala záblesk něčeho, co se objevilo ze směru, odkud přišla. Kletba zasáhla koberec shrnutý u jejích nohou, ale neublížila jí. Paní Norrisová zaprskala a vycenila zuby. Ginny se cítila vyrovnaně, když zrušila štít a vrhla vlastní kletbu, aby se vyhnula útoku z druhé strany a pak se schovala za roh. Kletba, kterou vyslala jí bolestivě probrněla rukou. Raději měla vyčarovat štít.

„Taky by ses mohla o jednoho z nich postarat,“ zasyčela na kočku, unavená z jejího naříkavého mňoukání, které jí vyvádělo z koncentrace.

Paní Norrisová se zadívala do dálky a o chvíli později se znovu ozvalo skoro lidské zavytí. Ginny si odfrkla a ponořila se do bitky jako by to bylo stejně přirozené, jako létání

*****

„Slyšel jsi něco?“ zeptala se Hermiona Harryho, když vstoupili do chodby.

„Zní to jako duch,“ poznamenal Harry, když se to nelidské vytí opakovalo.

Hermiona chytila Harryho za ruku a rozhlédla se chodbou. Harry už měl hůlku připravenou a rychle se jí vymanil. Hermiona také vytáhla hůlku. „To se mi nelíbí, Harry.“

„V hradě by mělo být bezpečno,“ řekl Harry. „Ministerstvo se kvůli pohřbu postaralo o dodatečné ochrany. Jestli chceš, dostanu tě odsud.“

„Cože… opustit ostatní?“ zeptala se.

„Byl to jen návrh,“ řekl Harry a vydal se směrem k brnění, odkud přišlo to zavytí. Nechtěl jí říct, že si myslí, že na vážnější boj nemá. „Zůstaň u mě,“ řekl jen.

Dvoukřídlé dveře za brněním byly otevřené a dovnitř jimi proudilo měsíční světlo. Harry hůlkou zkontroloval vedlejší místnost, ale byla prázdná. Ze široké chodby před nimi se ozval skřípot. Jedno z brnění postoupilo o krok vpřed.

„Harry!“ Hermiona ho uchopila za plášť. Něco nad Harryho skloněnou hlavou zahvízdalo. Bitevní sekeru, která je o vlásek minula, zachytilo brnění naproti a znovu jí po nich hodilo. Harry ho zasáhl trhací kletbou a otočil se k tomu na druhé straně. Hermiona zasáhla rezavějícím prokletím další, čímž ho zpomalila.

„Zpátky!“ vykřikl Harry a zatlačil ji ke dveřím, kterými vešli. Brnění, které rozbil, se samo smontovalo a celé pomačkané se k nim blížilo. „Blast,“ zamumlal Harry. Použil na kusy brnění, které se rozlétly kolem, poutací síť. Kusy plechu se osvobodily a brnění se zase smontovalo.

„Potřebovali bychom Ginny a její svařovací kouzla,“ zamumlal Harry a sám sobě vynadal, že se je nenaučil hned, když je viděl. Zabránila mu v tom jeho hloupá pýcha. Byli už skoro u dveří, které jim kryly záda a také jim poskytovaly únikovou cestu. „Pošli zprávu do kanceláře ředitelky McGonagallové,“ nařídil Harry. „Budu je držet dál od nás. A Severusovi taky, pro případ, že by byl ve svém kabinetě.“

Harry vyčaroval Titanový štít, aby odklonil další sekeru, která na ně letěla. Paže mu pod tím úderem zavibrovala. Sekera spadla na zem, ale okamžitě se vrátila ke svému majiteli, který s půl tuctem dalších brnění mířil k dvoukřídlým dveřím a tím pádem i k nim dvěma. Hermiona poslala zprávy a Harry zakřičel: „Utíkej!“ a zaklel dveře kouzlem, které by jim mělo dát dostatek času k útěku. Slyšel, jak se rozštíply zrovna, když dorazili ke schodům.

„Viděli jste Ginny?“ volal na ně Neville shora.

Všude kolem bylo slyšet zvuky. Zlověstné zvuky. „Ona není s tebou?“ křičela Hermiona na Nevilla.

„Ne,“ volal Neville rozpačitě zpátky.

Harry zavřel oči, třebaže se k nim nebezpečí blížilo. Asi deset stínů se vznášelo hrozivě blízko. Harry zaklel.

„Viděl jsi Rona?“ křičela Hermiona nahoru.

„Ne!“

Hermiona se rozběhla po schodech dolů. Harry jí chytil za hábit a přitáhl ji zpět, ignoroval meč, který dopadl na podlahu těsně před nimi. „Utíkej, Neville!“ křikl. „Dostaň se někam, kde se můžeš bránit a tam zůstaň!“ Harry táhl svou kamarádku do vyššího patra a pak dolů chodbou.

„Kam jdeme?“ zeptala se.

„Do knihovny.“

„Harry…,“ řekla bez dechu, když zahnuli za roh. „Mluvíš jako já!“

Harry zabouchl dveře knihovny, zabezpečil je a rychle se vydal do Oddělení s omezeným přístupem. „Drž se zpátky,“ řekl, když ho následovala. „Hlídej dveře.“

Hermiona se zastavila a sledovala ho. „Dveře, Hermiono,“ zopakoval Harry a došel k protější zdi, kde byla uložena kniha Roweny z Havraspáru.

„Co to děláš, Harry?“ zeptala se Hermiona. Harry slyšel, jak mumlá nějaká kouzla. Doufal, že to je něco dostatečně silného, aby jim to poskytlo nějaký ten čas.

Harry otáčel velkými stránkami masivní knihy a každou si prohlédl, aby si osvěžil všechna kouzla, a aby našel to, co hledal. „Jen ty dveře hlídej!“ křikl. Pokusil se zrychlit, ale kniha nespokojeně zarachotila, hrozilo, že by se mohla zavřít a on by musel začít znova. Pod košilí po žebrech mu stékal pot, když se dostal na stránku s kouzly, která měla hrad chránit. Toužil se přemístit pryč a ujistit se, že je Snape v pořádku, a McGonagallová, a Hagrid, a Ginny, a Ron, a ostatní učitelé, kteří v hradě jsou. Byl si jistý, že všechny včas zachránit nedokáže. Ale musí se o to pokusit.

*****

Remus Lupin zaslechl zvláštní zaškrábání na dveře svého kabinetu. Stejně, jako když byl Snape zraněný, i Kratiknotův pohřeb způsobil, že se potřeboval ponořit do práce. Být učitelem nebylo to, co si kdysi přál dělat, nelákalo ho to tolik, jako některé jiné, ale práce byl jediný způsob, jak bojovat s bezmocností, jak překonat tragédii, které se stala jednomu z jeho kolegů.

Otevřel dveře, ale chodba byla prázdná. Chtěl je zase zavřít, ale něco ho zarazilo. Hůlku měl v ruce dřív, než postava z jeho nočních můr vstoupila do pruhu světla. Lupin zaútočil, ale kletba nebyla dostatečně silná, aby zastavila polovlkodlaka, který skočil do místnosti. Spadli na podlahu. Lupin vypálil další kletbu, třebaže jeho zápěstí svírala silná ruka a tiskla ho k zemi. V paži s hůlkou něco prasklo, když mu s ní ta ruka trhla, až ho to donutilo vykřiknout. Hůlku stále zoufale svíral, ale nemohl jí namířit na cíl.

Šedohřbet se štěkavě zasmál, jazyk mu visel z úst a jeho dech se srážel na Lupinově tváři. Zlověstnost této chvíle způsobila, že se Lupin podvolil.

„Co? Nebudeš bojovat? Co jsi to za vlkodlaka?“ vysmíval se Šedohřbet. „Děláš si ze mě legraci.“

„Jasně,“ vyhrkl Lupin s trochu hysterickým zasmáním.

„Jsi ubohá náhražka kouzelníka,“ řekl Šedohřbet a hrozivě klapl čelistmi.

„A ty nejsi ani pořádný chlap,“ posmíval se mu Lupin. Věnoval mu podobný úšklebek a kopl ho do slabin. Šedohřbet se od něj odtrhl a stočil se do klubíčka. Lupin si přendal hůlku do nezraněné ruky, ale v tu chvíli se mu do ní zakously mohutné zuby. Na nekonečný okamžik Lupina paralyzovaly hrůzou vzpomínky, ale pak mu vrazil do očí prsty ruky se zlomeným zápěstím.

O patro níž Snape odstrčil židli a vstal, když do místnosti přilétl stříbrný ptáček. Ze shora se ozval hluk, jako by něco těžkého dopadlo na podlahu. Automaticky sáhl po hůlce. Rychlým kouzlem otevřel lektvarovou skříňku a popadl dvě lahvičky uložené co nejdále od sebe. S lahvičkami v jedné a hůlkou v druhé ruce se rychle prosmýkl ke dveřím. Zhluboka se nadechl.

Věděl, že stříbrná zpráva nemohla přijít od nikoho jiného, než od Hermiony Grangerové, a obával se nejhoršího. Kdokoliv jiný, možná i Harry, by mohl chování hradních brnění zveličit, ale ona nikdy. Co by udělal, kdyby napadl hrad? Očaroval by předměty uvnitř, aby mu pomohly, předpokládal, že jeho bývalí kolegové uvažovali stejně. Jestli se mýlí, bude muset jen vyrobit nové lektvary a omluvit se Filchovi za vzniklý nepořádek.

Znovu se nadechl a dech zadržel. Prudce otevřel dveře dokořán a daleko do chodby hodil obě lahvičky. Okamžitě dveře zase přibouchl. Do dveří uhodilo kouzlo, ale Snape je držel kolenem, takže se dokořán neotevřely. Dovnitř se prodrala žlutá pára dřív, než je mohl zase přibouchnout a jen ten pohyb způsobil, že mu ztěžkl rukáv, zkroutil se a začalo se z něj kouřit. Zamával paží, aby rukáv uhasil. Se stále zadrženým dechem počítal do třiceti.

*****

Sklo dveří do knihovny se rozbilo. „Harry!“ křičela Hermiona.

Harry se podíval a viděl, že levituje stůl a schovává se za něj. Harry držel těžkou, v kameni vázanou knihu jednou rukou, zatímco tou druhou vyčarovával dva sloupy energie tak, jak bylo uvedeno na obrázku. V knize nebylo uvedeno, jako to udělat a Harry byl rád, že mu Snape vysvětlit, jak získat silnější magii. Energetické sloupy vypadaly jako modré studené plameny. Stoupl si mezi ně a začal pronášet dlouhou inkantaci: „Lacrimablius incurcio phychrucio incurcius…“

Harry, co to sakra děláš?“ dožadovala se Hermiona. „Pravděpodobně to zní psychrucio, to co jsi řekl, je nesmysl.“

Harry větu zopakoval a pokračoval dál, pomyslel si, že kouzla Salazara Zmijozela by opravovat neměl. Dveře do knihovny se rozlétly a dovnitř vlétl oheň, hned nato se ozvalo syčení páry, pravděpodobně od Hermoinina hasícího kouzla. Pak bylo zase slyšet hukot plamenů.

Harry!“ prosila Hermiona. „Nevím, co děláš, ale nemůžu…“ Další výbuch plamene naplnil vzduch, následován pachem hořícího pergamenu. „…je udržet.“

„Už jen chvilku!“ křikl Harry a dočetl poslední řádek kouzla: „…Aegrescere laquetomorphos,“ zatímco hůlkou kroužil kolem své hlavy jako lasem.

Magie ze sloupů vytryskla v síti vlnících se paprsků, které se okamžitě vsákly do stěn a způsobily, že kameny začaly zářit. Oknem bylo vidět, jak se ta záře rozšiřuje na sousední křídla hradu. V místnosti se rozhostilo ticho.

Hermiona si povzdechla a vodou pokropila doutnající knihy ležící na stole. Převrácený stůl, který použila jako ochranný štít, byl zčernalý a kouřilo se z něj. „Neslyšela jsem všechna ta kouzla, ale znělo to příšerně. Bylo to jako z nějaké šílené noční můry. Co to bylo?“

Harry nohou odstrčil trosky dveří. „Má to název Kouzlo posledního soudu. Jsem si jistý, že je to Zmijozelův výmysl.“

„Ty jsi použil kouzlo, které tu zanechal Salazar Zmijozel ve staré knize?“ vyděsila se Hermiona.

Harry ukázal na dva smrtijedy, svíjející se na podlaze chodby. Odhodili své hůlky, rukama si svírali hlavy a tváře měli zkřivené hrůzou. „Ano,“ řekl. „Ublížilo to jen nepřátelům hradu, těm, kteří sem nepatří. Skončí to, až je odsud odvedeme všechny. Neviděl jsem jiný způsob, jak je zneškodnit všechny najednou. Je tu asi tucet smrtijedů.“

„Jsou tady?“ vyhrkla. „Proč jsi nic neřekl?“

„Protože jsem nechtěl, abys zpanikařila,“ odpověděl Harry klidně a odcházel. „Měli bychom jít všechny zkontrolovat. Najít Rona a Levanduli.“

*****

Severus Snape v běhu vyštěkl heslo na kamenný chrlič v okamžiku, kdy sám od sebe odskočil. Stěny kolem byly poškozené kouzly. Poblíž ležely dvě postavy a svíjely se. Snape si Acciem přivolal jejich hůlky a svou hůlkou na ně mířil, třebaže to vypadalo, že ničeho jiného schopni nejsou.

„Severusi, díky Merlinovi,“ řekla McGonagallová. „Dostala jsem podivnou zprávu od slečny Grangerové o nějakých oživlých brněních. Fawkes mě tam odmítl vzít – dokonce mě klovl. Brumbálův portrét trval na tom, abych zůstala ve věži, kde je to nejbezpečnější, dokonce použil na chrlič nějaké podivné heslo, aby nás uvnitř udržel.“ Rozzlobeně si odfrkla a pak si všimla postav ležících na zemi. Richard a profesorka Prýtová šli opatrně za ní.

„Co se stalo? Proč ty stěny září?“ zeptal se Richard, natáhl ruku, ale hned ji zase spustil, kamene se nedotkl.

„Nevím přesně, co se děje,“ řekl Snape. „Ale očekávám, že až najdeme Harryho, dozvíme se to.“

„Máš popálený rukáv,“ řekla McGonagallová s obavou.

„Bojoval jsem s Averym,“ řekl Snape. „Tentokrát jsem vyhrál. Naštěstí jsem dostal zprávu, která mě varovala.“

Přiběhl Harry. „Jsi v pořádku,“ vydechl s úlevou. „Ředitelko? Profesoři?“ Překvapilo ho, když uvnitř hradu uviděl Richarda. Všichni mu kývli, ale Richard na něj zíral stejně vyděšeně, jako kdykoliv jindy. Harry to ignoroval, věděl, že McGonagallová se o to postará.

„Ano, Harry, jsme v pořádku. Co… přesně jste udělal?“ zeptala se McGonagallová a ukázala na muže na podlaze.

„Uvěznil jsem je v hrůze jejich mysli, nebo něco takového,“ navrhl Harry. Stáhl mužům kukly, které měly na hlavách. „Podívejme, Dolohov a Jugson,“ řekl spokojeně. „Je jich tu asi dvanáct.“ Přešel zpátky k ostatním. „Nedokázal jsem je ve své hlavě spočítat, když jich je tolik tak blízko. Myslím, že jsme jich dostali hodně,“ řekl se spokojeným úsměvem.

Ty jsi jich dostal hodně,“ opravil ho Snape.

Harryho úsměv rychle zmizel. „Musíme všechny zkontrolovat. Viděl jsi Remuse?“

„Přiznávám, že jsem šel nejprve zkontrolovat Minervu.“

Harry se rozeběhl, Snape na něj zavolal, a tím zpomalil jeho tempo. „Jak dlouho budeme v bezpečí?“

„Vybledne to, až bude poslední nepřítel z hradu odstraněn,“ citoval Harry knihu.

Sledovali, jak jim mizí na druhé straně chodby, jeho kroky utichaly. „Tvoje hlavní zaměstnání, dohlížet na to, jak si Harry vede, je stejně zajímavé jako vždycky, Severusi.“

„Máš pravdu,“ řekl Snape. „Myslím, že teď už bude pořádku. Až se situace uklidní, mohl bych zjistit, jak velká je jeho síla. Roste přímo mílovými kroky, přesně tak, jak to potřebuje. Myslím, že kdyby to nebylo třeba, rostla by jen pomalu.“ Spustil ruku s hůlkou, rozhodl se, že smrtijedi opravdu žádnou hrozbu nepředstavují. „Ale měli bychom se obrátit na ministerstvo, aby prohledali hrad.“

„Půjdu do Velké síně. V kanceláři ještě nemám připojenou Letaxovou síť. Nečekala jsem, že ji budu potřebovat,“ zabručela. „Zavolám Poppy, aby raději také přišla.“

Snape se vydal směrem, kterým odběhl Harry. Začne s těmi, o nichž ví, že jsou přítomni a pak bude potřeba prohlédnout patro po patru. Pravděpodobně jim s tím pomohou ministerští, až dorazí.

Došel k obrazu Buclaté dámy, ve kterém nikdo nebyl. Našel ji, jako se schovává o dva portréty dál. „Jste v bezpečí a já znám heslo,“ řekl, jak dokázal nejtrpělivěji, věděl, že příkrost na tuto podivnou ženu nepůsobí. Buclatá dáma nadzdvihla sukně a pomalu se vracela do svého rámu, celou dobu se ostražitě rozhlížela.

„Přišel sem někdo temný a maskovaný. Neznal heslo.“

„Výborně,“ řekl Snape. „Zimostráz.“

Portrét se otevřel a ven vylétlo zmrazovací kouzlo, kolem rámu dveří zapraskal led. Nevypadalo to jako kletba nějakého smrtijeda. „Kdo je tady?“ zeptal se Snape a smetl si led z hábitu.

„Pane profesore?“ zeptal se Neville a vyhlédl z otvoru.

„Ano, pane Longbottome.“

„Harry říkal, abych si našel dobře ubránitelné místo a zůstal tam,“ řekl Neville, znělo to, jako by chtěl upozornit, jak je poslušný.

„Ano, to byl moudrý nápad. Ale já potřebuji, abyste mi pomohl prohledat hrad, takže vylezte z věže.“

Neville poslechl, hůlku měl v pohotovosti. „Kdo nás napadl?“

„Smrtijedi.“ Neville vykulil oči a podivně na svého bývalého učitele pohlédl. Snape se otočil. „Pojďte se mnou.“

Na schodišti někdo křičel a doběhl k nim Harry. „Je tu Pomfreyová?“ ptal se udýchaně.

„Minerva ji zrovna volá letaxem.“ Snape za ním spěchal do třetího patra a do Lupinova kabinetu.

V kabinetě byl hrozný nepořádek a Lupin seděl na podlaze, zraněné ruce si tiskl k hrudi a zíral na Šedohřbeta, který, jako všichni ostatní, se zmítal uvězněný ve své vlastní hrůze. Harry se k Lupinovi sklonil a řekl Snapeovi: „Je pokousaný a druhou ruku má asi zlomenou. Remusi?“ oslovil Lupina.

Lupin reagoval jen pomalu. Zvedl pokousanou ruku. „Podívej.“

„Na co?“ zeptal se Harry.

„Nevidíš to?“ ptal se Lupin.

„Půjdeme na ošetřovnu, Remusi,“ řekl Snape. „Pomfreyová tu bude každou chvíli. Pojď.“

Pomohli mu vstát a vedli ho ven. V chodbě před ošetřovnou plakala Levandule.

„Kde je Ron?“ zpanikařil Harry, když ji takhle viděl.

Levandule ukázala na dveře ošetřovny. Harry nechal Snapea, aby si s Lupinem poradil sám a spěchal napřed. Uvnitř se zarazil. Ron stál mezi dvěma postelemi a na něco se díval. „Rone!“ řekl Harry. „Jsi…“ Pak uviděl to, na co se díval Ron. Na podlaze ležel natažený Firenze, jeho pleť byla popelavá. Prostěradlem, kterým byl přikrytý, prosakovala krev. „Ach ne,“ řekl Harry. Zavřel oči, ale nepomohlo to. Vešli Snape s Lupinem a zůstali stát vedle něj. „Kdes ho našel?“ zeptal se Harry svého kamaráda.

„Venku v Růžové zahradě,“ řekl Ron sklesle. „Vyšli jsme bočními dveřmi a takhle jsme tam profesora Firenzeho našli. Nevěděli jsme, co s ním máme dělat.“ Bezmocně rozhodil rukama.

Na ošetřovnu vběhla Pomfreyová s McGonagallovou v závěsu. Harry zamířil ke dveřím. „Pořád nám ještě hodně lidí chybí.“

„Ministerští jsou na cestě,“ informovala ho McGonagallová těsně předtím, než si všimla Firenzeho. Rychle se odvrátila k zjevně trpícímu Lupinovi a nutila jej, aby si lehl do postele na druhé straně místnosti.

Harry běžel zpátky ke schodišti. „Kde je Ginny?“ Za ním se ozvaly kroky, Snape ho dohonil. „Řekl jsem Hermioně, aby začala prohledávat hrad od sklepení, takže vím, kde je. Ale stále nevím, kde je Ginny a dvojčata…“

„Weasleyova dvojčata?“ zeptal se Snape zvědavě.

„Jo. Ginny říkala, že tu po pohřbu zůstali, plánovali nějaký žertík.“

Snape pozdvihl hůlku. „Jestli to byli oni, kdo oslabil ochrany hradu, budou ve vážných potížích.“

„Jo,“ souhlasil Harry, měl obavy, že by to tak mohlo být.

Začal sestupovat po schodech, chtěl zkontrolovat, jak je Hermiona daleko. Kousek před ním se otevřely dveře a ven vyklopýtala Ginny. „Ginny!“ vydechl Harry úlevou, ale i znepokojeně. Ruce měla obalené kolem těla.

„Ta čarodějnice použila stejné kouzlo jako minule.“ Ginny se opřela o zeď a barvitě zaklela.

„Tak pojď, odvedu tě za Pomfreyovou,“ naléhal Harry a podepřel ji.

„Poradím si i sama,“ reptala.

Harry se vyděsil, když se něco pod Ginnyiným pláštěm pohnulo. „K Pomfreyové. Hned. A nemluv,“ nařídil Harry a vedl jí ke schodům.

„Jo, ale… Myslím, že Filch…“ Ukázala Ginny za sebe, vzhlédla a spatřila Snapea. „Pane profesore,“ řekla vyděšeně.

Harry v jejím hlase rozpoznal rozpaky. „Severusi, mohl bys najít Hermionu?“

Ginny to bylo jedno. „Filch je támhle, myslím, že je mrtvý,“ prohlásila.

Snape na ni ostře pohlédl, jako by si chtěl ověřit to, co řekla a pak se vydal ke dveřím, kterými přišla.

„Co se ti stalo?“ zeptal se Harry, když byli v chodbě před ošetřovnou.

„Neptej se.“ Dýchala, jako kdyby měla každou chvíli omdlít a pak úzkostně zakňučela.

Padla hned na první postel, na kterou narazila, měla co dělat sama se sebou a tak si mrtvého kentaura nevšimla. Stočila se do klubíčka a zasténala.

Pomfreyová opustila Lupina a šla ji vyšetřit. Ginny Harryho odstrčila. „Běž pryč!“ kňourala dětským hlasem.

Harry zmateně couvl. Pomfreyová kolem lůžka zatáhla závěsy. Harry stál hned za nimi, příliš ustaraný, než aby šel někam jinam. Bylo slyšet uklidňující hlas madam Pomfreyové. „Teď na ta chapadla naneseme Mizící mast a necháme ji půl hodiny působit.“

Harry se soucitně otřásl a vydal se k Lupinovi, který seděl na posteli podepřený polštáři, zlomené zápěstí mělo bezpečně zafixované. Zíral ale na svou druhou ruku, jejíž nehty byly špičatější a klouby chlupatější, než obvykle. Kousnutí bylo omotáno obvazem namočeným v něčem fialovém a páchnoucím.

„Můžeš být vlkodlakem ještě víc?“ zeptal se Harry překvapeně.

„Budu jako on,“ řekl Lupin sklíčeně. „Poloviční vlkodlak napořád.“

„To je mi líto, Remusi.“

Lupin pokrčil rameny, jako by se snažil předstírat, že mu to nevadí, i když bylo zjevné, že ano. „Je to lepší, než co se stalo ostatním,“ řekl a bradou kývl k Firenzemu. „Musím si to pořád připomínat.“ Položil si zraněné ruce na břicho a zaklonil hlavu. „Něco Šedohřbeta dostalo. Prostě se zbláznil.“

„To jsem udělal já,“ řekl Harry.

Lupinovo nové, huňatější obočí vylétlo nahoru. „Opravdu?“

„Použil jsem staré Zmijozelovo kouzlo, které mělo přinést zhoubu nepřátelům hradu.“

„Kdybys byl můj student, vynadal bych ti, že důvěřuješ kouzlům od takového zdroje. Ale protože nejsi… neudělám to.“ Vypadal vlastně docela vděčně.

Přišla McGonagallová a přivedla s sebou skupinku bystrozorů: Artura Weasleyho, Pastorka, Vineeta a Tonksovou. Harry poklepal Lupina po rameni a připojil se k nim. McGonagallová nadzdvihla prostěradlo, kterým byl přikrytý Firenze. Jeho vlasy byly stejně bílé, jako látka. „Nikdy opravdu nezapadl do života na hradě, je divné, že to byl zrovna on.“

Harry měl dojem, že chce McGonagallová ještě něco pěkného dodat, ale neudělala to.

„Ví někdo, co se mu stalo?“ zeptal se pan Weasley.

„Našel ho Ron,“ řekl Harry. „Myslím, že odvedl Levanduli na nějaké klidnější místo. Asi do nějaké nedaleké učebny.“

Pastorek odešel.

„Pomůžeš s prohledáváním hradu?“ zeptal se pan Weasley Harryho, který si tiše povídal s Tonksovou.

„Ano, pane.“ Harry se podíval k závěsy obklopené posteli. Neřekl nic, nevěděl, jestli Ginny chce přitáhnout pozornost svého otce, kdyby tomu tak bylo, mohla se ozvat sama.

Na schodech do druhého poschodí se setkali s Hermionou. „Všechno dole jsem prohledala, jen zmijozelskou společenskou místnost ne, neznám heslo.“

„Je stejné, jako do Nebelvíru,“ řekl Harry. „V létě jsou všechna hesla stejná.“

„Zimostráz ale nefungoval.“

„No, tak se na to podíváme,“ řekl pan Weasley. „Vishnu, jděte se slečnou Grangerovou prohledávat další patra.“

Hermiona se snažila ovládnout své reakce, kousla se do rtu. Vineet ji rozvážně následoval do dalšího poschodí. Cestou dolů se pan Weasley Harryho zeptal: „Pověz mi něco víc o kouzle, které jsi použil…“

Harry se několikrát ohlédl po svých kamarádech, než kouzlo zopakoval. Z úzké boční chodby vyšel Snape, vypadal zachmuřeně. „Máme tu dalšího mrtvého a tři smrtijedy,“ řekl.

Pan Weasley pokynul Tonksové, aby se o to postarala. „Potřebujeme pomoc, abychom se mohli dostat do zmijozelské společenské místnosti.“

V chladném sklepení, když Snape zkoumal zavřené dveře do společenské místnosti jeho koleje, pan Weasley řekl: „Takže ty myslíš, že to kouzlo tady zanechal sám Salazar?“

„Myslím,“ řekl Harry, „že ze všech čtyř zakladatelů, kteří v knize zanechali poznámky, vypadá nejpravděpodobněji. Také proto, že zřejmě nedokázal hláskovat… slova.“ Když po něm Snape střelil skoro uraženým pohledem, dodal: „Ty další poznámky takový problém s angličtinou nemají.“

Snape poklepal na dveře. „Heslo bylo změněno. Nebylo v Havraspárčině knize něco o průchodu dveřmi?“ zeptal se lehkomyslně.

„Jo,“ řekl Harry. „Píše se tam: Nesmíte zapomenout heslo.“

Snape poodstoupil a pokynul Harrymu a panu Weasleymu, aby udělali to samé. Když zamířil hůlkou na nechráněné panty, Harry řekl: „Nepokusíš se hádat?“ Snape ho ignoroval a vyslal na každý pant řezací kouzlo, dokud neodpadly a nespadly na podlahu. Dveře se ale ani nepohly.

„Vypadá to, že kouzlo je na samotných dveřích,“ poznamenal pan Weasley.

Do sklepení sestoupila McGonagallová a ministryní Bonesovou. „Jestli se mi povede vyspat se dvě noci za sebou, budu velmi ráda.“ Zamávala si rukou před nosem, aby rozehnala kouř s řezacího kouzla. „Co se děje?“

„Heslo bylo změněno,“ řekl Harry. „A my ho neznáme.“

„Ale Severusi, měl jsi něco říct. Pro tuhle situaci existuje kouzlo, které zná jen ředitel. Všichni se otočte.“ Mávla hůlkou, ale inkantaci nepronesla a dveře dopadly s bouchnutím na zem, až všichni nadskočili. „Přinejlepším to byly dveře tvojí koleje, které jsi poškodil,“ řekla a společně se Snapem vstoupila dovnitř. „No… teda… bývala to tvá kolej.“

Harry je následoval a zůstal stát jako přikovaný, když spatřil tu spoušť. Celé místo bylo vyzdobeno, jako kdyby tu žila babička posedlá růžovou barvou a bílými dečkami. Bylo přidáno očarované okno, kterým proudilo jasné sluneční světlo – navzdory tomu, že už bylo dávno po Hodině duchů, pravděpodobně proto, aby zdůraznilo závěsy s modrými a žlutými květy, ozdobené růžovými mašlemi. Místnost způsobila, že ho ruce začaly brnět a nepomohlo ani když si je promnul. Snape natáhl ruku, aby strhl nebelvírskou vlajku, ale ta na něj jen zaprskala.

„Oh, úžasné,“ řekl Snape. „Takže je všechno prokleté.“

„Jo,“ souhlasil Harry.

Bonesová si založila ruce v bok. „Myslím, že to tu prokouklo.“ Když se na ní Harry podíval, aby zjistil, jestli nežertuje, řekla: „Díky vám všechno dobře dopadlo, pane Pottere, byla to blesková akce. Bravurní kousek.“

„Abych pravdu řekl,“ ozval se Harry, „jen jsem se snažil zachránit své přátele, jako obvykle.“

Snape se prudce otočil a vložil se do jejich rozhovoru. „Myslím, že bys měl říct: Děkuji za ocenění a doufám, že to znamená, že mě podpoříte při zítřejším zasedání Starostolce.“

Bonesová se pousmála. „Harry není žádný politik, profesore.“

„Ne,“ souhlasil Snape mírně pohrdavě. „Navzdory tomu, že jsem se to snažil změnit.“

Hluk přitáhl jejich pozornost k jedné z ložnic, která byla vymalována jen částečně. Na podlaze – pod napůl vyčarovaným oknem, za kterým se rychle střídal den a noc – ležela dvojčata a držela se za hlavu.

„Fred a George!“ zvolal pan Weasley, když je spatřil. „Proč…?“

„Nepřátelé hradu,“ řekl Harry. „Alespoň hrad si to myslí.“ Rychle vyprošťoval jedno z dvojčat ze závěsů, na kterých se honila koťata za klubíčky vlny. „Myslím, že když je dostaneme ven z hradu, kouzlo odezní.“

Společně se Snapem je levitovali, zatímco pan Weasley jim vyklízel cestu, ze stavu svých synů byl celý špatný. Položili je na orosený, pochodněmi osvětlený trávník. Dvojčata upadla do bezvědomí, což pro ně znamenalo vysvobození. V lese něco zavylo a nad stromy vzlétlo hejno netopýrů.

„Dobře jim tak,“ zamumlal Snape tiše, aby ho pan Weasley neslyšel. Jeho dlouhý stín se zkrátil, když se sklonil, aby své syny zkontroloval, jestli dobře dýchají a přetočil je na bok, aby nespolkli jazyk.

Klekl si do trávy a zavrtěl hlavou. „Měl bych je vzít k Mungovi,“ řekl. „Nevíš, kdy to kouzlo vymizí?“ zeptal se Harryho.

Harry musel pokrčit rameny. Opravdu se o takovou věc nezajímal. Jedno s dvojčat se náhle s výkřikem „Jo!“ posadilo, ale okamžitě se chytlo za hlavu. „Zatraceně,“ zasténalo.

„Myslím, že budou v pořádku,“ řekl pan Weasley a Harry si oddychl.

Šel pak za Snapem, který se vracel do hradu. Pan Weasley také vstal a namířil na dvojčata hůlkou. „Zůstaňte,“ řekl.

Ron stál v bráně a díval se ven. „Našli jste Freda a George?“

„Ano, ano,“ ujistil ho pan Weasley.

Ron se chystal těžké dveře zavřít, když si všiml něčeho, co ho přimělo vyhrknout: „Co je to?“

Všichni se otočili a sledovali, jak se k nim blíží Levandule, v náručí nesla zvíře se zcuchanou srstí. Po celé hale bylo slyšet, jak zvíře nahlas vrní. „Našla jsem jí jak pláče ve čtvrtém patře,“ řekl a se zvířetem se mazlila.

Ron pustil dveře a ty se hlasitě zabouchly. „To je paní Norrisová!“ vykřikl s hrůzou.

Levandule kočku hladila. „Ale ona byla tak smutná. A teď se na ní podívej.“ Byla pravda, že kočka v jejím náručí se tvářila velmi spokojeně.

Ron byl zahnán do slepé uličky. „Ale… Ale já tu kočku nesnáším!“

Levandule se prudce otočila, jako by svým tělem dělala paní Norrisové štít a pevněji ji k sobě přitiskla.

*****

Daleko ve čtvrtém patře se mezi Hermionou a Vineetem rozhostilo ticho. Hermiona se dvakrát pokusila o konverzaci, ale nedostala z něj víc, než jednoslabičnou odpověď. To trochu otupilo rozechvění ze společného úkolu, které se jí zmocnilo pokaždé, když se na svého společníka podívala. Dlouho nic neobjevili a tak sebou Hermiona škubla, když ji Vineet popadl za hábit a přitáhl si ji k sobě, když se přiblížili ke křivolakému schodišti na konci opuštěné chodby.

„Je tam bariéra,“ řekl zaujatě.

Světlo tu bylo sporadické, ale Hermiona viděla, jak se slabé světlo pronikající oknem odráží v kaluži vody na podlaze. „No jo, to je tohle,“ řekla a popošla o krok blíž. Z rákosí vyskočila žába a sprška vody cákla až k jejím botám. Smutně se zadívala do temné vody. „Sem profesor Kratiknot přestěhoval přenosný močál, aby nepřekážel, místo aby se ho zbavil.“ Ukázala do chodby. „Tudy nikdy nikdo nechodí.“

Hermiony se zmocnila melancholie. To jí o dvě chodby později pomohlo rozeznat Vineetovu náladu, ale ne její příčinu. Napadlo ji, jestli by se neměla zeptat Harryho, co se s jeho kolegou děje, ale příliš se netěšila na jeho nesouhlasný pohled, kdyby to neudělala opatrně.

*****

Když dokončili prohlídku hradu a odvezli všech jedenáct chycených smrtijedů, Harry začal hledat Tonksovou. Vešel do Velké síně a od vzdáleného nebelvírského stolu zaslechl hovor. Zastavil se dostatečně daleko, aby rozhovor Tonksové s Ginny nerušil. Na hodiny na zdi nad krby bylo obtížně vidět, ale ukazovaly tři třicet. Harry zívl.

„Ta řezací kletba přišla od schodů,“ říkala Ginny.

„To byla ta, co zničila koberec?“ zeptala se Tonksová, když to zapisovala.

„Myslím, že jo,“ odpověděla Ginny.

K Harrymu se někdo přiblížil a zůstal stát vedle něj. Byl to pan Weasley. Ginny při popisu kleteb a odkud z chodby přicházely, rozhazovala rukama. „Schovala jsem se za roh, aby mě nezasáhl…“

„Ale byl tam ještě jeden,“ připomněla Tonksová.

„Jo, to je pravda,“ zamyslela se Ginny. „Myslím, že jsem věděla, že to osudové kouzlo, které zasáhlo Filche, muselo přijít z druhé strany. Ale moc jsem o tom nepřemýšlela… Opravdu jsem na to neměla čas.“

Když Ginny popisovala další část své bitvy, Harry se obrátil ke svému nadřízenému. „Je všechno v pořádku, pane?“ Pan Weasley tak rozhodně nevypadal. Harryho otázku ignoroval a tak Harry dodal: „Je docela dobrá. S trochou tréninku…“

Pan Weasley se jen ušklíbl, došel k Tonksové a vzal si od ní pergamen.

„Ahoj, taťko,“ pozdravila ho Ginny vesele.

Pan Weasley jí položil ruku na rameno. „Pokračuj.“

Ginny pokračovala s popisem kouzel a rozrušilo ji, když se dostala k popisu kouzla, po kterém jí vyrostla po těle chapadla a které nedokázala odvrátit, třebaže už se s ním setkala. „Víš jak?“ zeptala se Tonksové zoufale. „Nenávidím tuhle kletbu.“

„Zjistím ti to,“ ujistila ji Tonksová.

„Měla bys jít domů, je pozdě,“ řekl pan Weasley unaveně.

„Já… můžu jít domů?“ zeptala se Ginny dychtivě.

Pan Weasley si promnul čelo. „Máš pravdu. Zapomněl jsem.“

„Já zapomenout nemůžu,“ odsekla Ginny závistivě.

„Mělo to tu pro tebe být bezpečnější,“ zamumlal pan Weasley.

„Jo,“ řekla Ginny. „Kolik učitelů je teď mrtvých?“ Hluboce se zamračila a teprve teď si všimla Harryho, stojícího na rozhraní světla a tmy. „Ahoj, Harry.“

„Už máš lepší náladu,“ řekl Harry a přišel blíž.

Ginny si rukama přejela po hábitu. „Je to lepší, když nemáš chapadla na nepohodlných místech.“ Pak zrudla a bylo to jasně vidět i v blikajícím světle ohně. „Opravdu můžu jít domů?“ zeptala se svého otce.

Pan Weasley si prohrábl řídnoucí vlasy na temeni. „Nevím,“ přiznal.

Ginny vstala. „Asi to znamená ne,“ zamumlala. „Tak já jdu zpátky do věže.“ Udělala několik kroků, než řekla: „Dobrou noc, tati.“

Harry tam stál a čekal, jestli pan Weasley odejde, aby si mohl promluvit s Tonksovou. Pan Weasley si znovu prohrábl vlasy, vypadal ustaraně. „Není to už dítě, Arture,“ řekla Tonksová.

„Máme sedm dětí. Šest kluků,“ stěžoval si pan Weasley. „Proč zrovna ona chce být bystrozorem? Proč ne jeden z nich, třeba Bill?“ povzdechl si a odešel.

Harry si sedl vedle Tonksové. Chtěl jí obejmout kolem ramen, ale měl strach, že by mohl někdo přijít a vidět to. Pohladil ji po stehně pod stolem a měl pocit, že se chová jako hloupý studentík.

Tonksová nepřestala pracovat. „Musím vyslechnout i tebe.“ Našla nový formulář a vyplnila záhlaví. Harry před sebou na stole sepjal ruce a začal vyprávět.

Slova mu z úst plynula hladce. Napsal už spoustu takových zpráv a tak věděl jak správně popsat detaily. V polovině, když čekal, až Tonksová dopíše jeho popis Hermioniny obrany knihovny, se zeptal: „Nemám to napsat sám?“

„Ne,“ odpověděla Tonksová takovým způsobem, že Harry začal přemýšlet o tom, jestli ji neurazil, a ona se to pokouší skrývat. To mu připomnělo, že zachovat si profesionální odstup bude zatraceně těžké. Seděl pak tiše a čekal, až bude moci pokračovat.

Bez jakéhokoliv varování dopadla na Harryho rameno ruka. „Musíš si před zítřejším slyšením před Starostolcem odpočinout,“ řekl Snape.

„Musíme dopsat zprávu,“ poznamenal Harry, nechtělo se mu Tonksovou opustit.

„Můžete to dopsat zítra, až se vyspíš. Je docela pozdě,“ řekl Snape pevně.

Tonksová srolovala pergamen, schovala ho do kapsy a překročila lavici. „Jen běž. Měla bych jít pomoct Kingsleymu, hlídkuje venku.“

„Už jste přišli na to, jak se sem smrtijedi dostali?“ zeptal se Harry.

Zavrtěla hlavou. „Ne tak docela. Přišli dveřmi, kde byl Firenze. Vypadá to, že tam na někoho čekal.“

„Na nějakého kentaura?“ Když Tonksová pokrčila rameny, Harry se zeptal: „Mohli by kentauři dostat smrtijedy přes ochranná kouzla?“

„S tím by kentauři nikdy nesouhlasili,“ řekla Tonksová.

Harry se otočil ke Snapeovi. „Ale fungovalo by to, ne?“

Snape o tom chvíli přemýšlel, než usoudil, že by to mohlo jít. Pohladil Harrymu rameno, jako by ho chtěl rozpohybovat. Harry vstal a zeptal se: „A co se stalo se skřítky?“

„Do postele,“ přikázal Snape. „Problémy zbytku kouzelnického světa můžeš řešit i zítra.“

„Ale…“

Snape ho postrčil ke dveřím a Harry tedy neochotně šel. Jak se k nim přiblížil, zahradila mu cestu rozložitá postava.

„Ahoj, Hagride.“

„Něco pro tebe mám,“ řekl Hagrid a podal mu malý ovázaný uzlíček.

Harry na něj ve slabém světle zíral. „Kali?“

„Skoro se v kleci zabila. Snažil jsem se jí uklidnit. Pochopil jsem, že ví, že máš potíže,“ vysvětloval Hagrid, když si Harry prohlížel malý liščí čumáček. „Kdyby se znovu zranila, už by nikdy nemohla létat,“ dodal Hagrid. „Musí být v klidu, aby se mohla uzdravit.“

Harry choval Kali v ruce a ona si opřela hlavu o jeho rameno. Pocit naprosté úlevy, který jím projel, způsobil, že měl náhle nohy jako z želatiny. „Díky, Hagride,“ řekl. Ohlédl se a zaváhal, uvažoval, jestli postoj Tonksové a Snapea ve světle ohně naznačuje, že se baví o něm. Náhle se rozhodl, zamával Hagridovi a vydal se k velkému schodišti. Jeho mazlíček usnul dřív, než vystoupal na první odpočívadlo.

 

Poslední komentáře
02.04.2011 22:55:19: Tak tohle byla senzace. Nádherná akce z mnoha pohledů, perfektně propracované a skvěle přeložené. Op...
01.04.2011 15:25:11: Bezva kapitola, super akce:D Skvělej překlad:D
31.03.2011 22:20:47: Moc děkuji. Harry to zvládl úžasně, ale bojím se, aby se ho teď lidi nebáli ještě víc, když zase uká...
31.03.2011 22:15:17: Děkuji za další úžasný překlad :)