Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

37. kapitola

Světlo a štěstí

Chlapecká ložnice v nebelvírské věži byla prázdná, protože všichni ostatní se rozhodli spát doma. Harry, který zrovna teď žádný domov neměl, se rozhodl, že tu zůstane, tak jak původně zamýšlel. Použil kouzlo, aby přivolal ložní prádlo ze společenské místnosti na svou bývalou postel. Svlékl se do spodního prádla a lehl si, Kali vzal s sebou do postele. Buď za to mohla jeho vlastní únava, nebo ho ovlivnilo jejich propojení, protože okamžitě tvrdě usnul. Spal tak pevně, že ho nevzbudilo ani když ho Snape přišel zkontrolovat a ráno s ním musel dokonce silně zatřást, aby ho vzbudil.

„Harry,“ vnikl Snapeův hlas do jeho podivných snů. Ruka, která mu prohrábla vlasy, otočila jeho tvář vzhůru. Harry zamrkal do slunečního světla. Posadil se, Kali zapískala a vylezla z pod deky.

Snape na ní ustaraně pohlédl. „Co s tím nešťastným stvořením?“

Harry ji vzal do náruče a vylezl z postele. „Myslím, že Hagrid ví, co je pro ni nejlepší. Kolik je hodin?“

„Půl desáté.“

Ve Velké síni nikdo nebyl. Snape se posadil proti Harrymu a sledoval, jak snídá. Harry rozmazával po talíři špatně umíchaná vajíčka a úzkostně se zeptal: „Tohle nevypadá jako normální bradavický den. Co se stalo s domácími skřítky?“

Snape se poškrábal na bradě. „V noci jich tu bylo jen šest. Zbytek ještě pořád pomáhá v Prasinkách. Kdyby jich tu bylo víc, pochybuji, že by je přemohli.“

Harry odložil vidličku. „Co se stalo?“

Snape si založil ruce na prsou. „Skřítci nejsou k hradu pevně vázaní. Je těžké to udělat, i když by si to škola přála, protože kouzlo funguje jen s jednotlivci, nebo rodinami. Kdyby byli vázáni na ředitele, byl by problém s jeho nástupcem.“

Harry věděl, co se stalo. „Smrtijedi je navázali na sebe?“

„Ano.“

„Dobbyho taky?“ zeptal se Harry, věděl, že by to pro skřítka bylo něco strašného. Když Snape přikývl, Harry se zeptal: „Kde jsou teď?“

„Dva jsme ještě nenašli. Ostatní čtyři jsou na ministerstvu v péči Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory.“

Harry se podíval na hodinky. „Půjdu se na Dobbyho podívat.“

„Nezapomeň, že sezení před Starostolcem je v jednu hodinu.“

Harry přikývl a zdvihl Kali, která mu odpočívala v klíně. „Myslím, že jí zatím nechám u Hagrida.“

Snape se po ní natáhl. „Odnesu ji tam sám. Už je docela pozdě, v bystrozorské kanceláři ti pravděpodobně budou chtít dát nějaké pokyny, byla svolána tisková konference.“

„Budeš tam?“ zeptal se Harry.

„Měl jsem to v úmyslu, ale pokud bys byl raději, abych tam nechodil, nepůjdu.“ Položil si Harryho mazlíčka do ohbí paže a druhou rukou ji hladil.

Harry se cítil stísněně, ale pak se v něm rozlil pocit bezpečí. „Ne, budu raději, když tam budeš.“ Podíval se ke dveřím, uvažoval o přemístění.

„Jdi krbem,“ nařídil mu Snape.

*****

Snape uklízel nepořádek ve své kanceláři. Ožehnuté složky byly rozházené po podlaze, některé nebyly popálené kouzly, ale rozlitými lektvary, které obarvily a rozleptaly i kamennou podlahu.

„Jak to jde, Severusi?“ zeptala se McGonagallová ode dveří.

Narovnal se s hromádkou méně poškozených dokumentů v ruce. „Měl jsem to uklidit už včera v noci, lektvary by tak nadělaly méně škody, pokud vůbec nějakou.“ Položil hromádku na stůl a rozprostřel ji.

„Viděla Poppy tvou ruku?“ zeptala se McGonagallová, buď si vzpomněla na jeho popálený rukáv, nebo něco zahlédla, když zvedal papíry z podlahy.

„Není to nic vážného. Dám si na to náplast, bude-li to nutné.“

„Severusi, to je směšné, běž za Poppy a nech se ošetřit. Teď už je všude klid.“ Když Snape neodpověděl a pokračoval v zachraňování beznadějně poškozených pergamenů, poručila: „Tak tedy pojď se mnou, když to jinak nejde.“

Snape se na ní zamračil. „Je to jen škrábnutí.“

„Hned, Severusi, nebo zavolám Fawkese, aby tě tam odnesl.“

„Toho by ten pták mohl litovat,“ ohradil se Snape. Chvíli na sebe zírali, než to Snape vzdal.

Na ošetřovně se Snape posadil tam, kam ho nasměrovaly. Madam Pomfreyová kolem něj pobíhala a kárala ho, že své zranění zanedbal. Když mu obvazovala popáleninu, zahleděl se na nedalekou postel. Pak tázavě pohlédl na Pomfreyovou a kývl hlavou k Lupinovi. Pomfreyová jen zavrtěla hlavou. Snape se pak podíval na McGonagallovou a ta zašeptala: „Možná by sis s ním měl promluvit.“

„Já?“ vydechl Snape.

„Možná bys měl větší šanci ho z toho dostat,“ řekla McGonagallová hodně potichu. „Nic od tebe neočekává.“

„Ne, dovedu si představit, že ne,“ zamumlal Snape neslyšně. Použil to ale jako záminku, aby mohl utéct madam Pomfreyové dřív, než ho doošetřila. Ignoroval její rozhořčení a přešel k Lupinově posteli.

Lupin ležel stočený do klubíčka, jako by spal, ale vzhledem k tomu, kolik bylo hodin, to nebylo pravděpodobné. Při zvuku svého jména se převalil na záda a mírně se na polštáři nadzvedl. Změny na něm byly ještě velmi jemné, byly blokovány obvazem, zakrývajícím pokousanou ruku. „Co chceš?“ zeptal se tupě.

Snape se posadil na vedlejší postel a sepjal si ruce v klíně. Neměl žádný nápad, jak se s tímto úkolem vypořádat. Nakonec řekl to nejzřejmější: „Vypadáš docela dobře, Remusi.“ A opravdu, lehce osrstěné ucho nebude vidět, když si nechá dorůst vlasy a nehty se dají zbrousit, aby se zakrylo, že jsou špičatější. Další změnu, dopředu nahrbená ramena, jako to mívají čtvernožci, bude těžší zamaskovat.

Lupin pevně sevřel rty, jako by chtěl zadržet námitky. Neodpověděl.

Severus překřížil paže na hrudi a řekl další věc, která mu přišla na jazyk. „Nebyl to zrovna nejlepší večer, taky jsem musel čelit své Nemesis, naštěstí to setkání nebylo tak fatální, jako minule.“

Lupin na Snapea zíral. „Napadl tě Avery?“ zeptal se konečně.

„Ano,“ odpověděl Snape nonšalantně. „Naštěstí jsem byl varován, že je něco špatně. Bohužel, k tobě se varování nedostalo.“

Lupin si ho prohlédl. „Jsi v pořádku?“ zeptal se. „Všiml jsem si, že máš ovázanou ruku.“ Vypadalo to, že se usilovně snaží vytáhnout sám sebe ze svého citového marastu starostí o někoho jiného.

„Je to jen maličkost,“ řekl Snape přezíravě.

Lupin si rukou přejel přes obličej, bylo to znamení, že se začíná hroutit.

„Jaké jsou škody ve tvém kabinetě?“ zeptal se Snape. „Ptám se proto, že učební plány pro obranu byly hodně poškozeny požárem a poleptány lektvary.“ Snape mluvil záměrně unaveně, třebaže tomu tak nebylo, ale domníval se, že by to mohlo pomoci.

Lupin si promnul paži a rozhlédl se po prázdné ošetřovně. „Myslím, že bych mohl odejít,“ řekl. „Pomfreyová mi to už při snídani naznačovala.“

Snape mu podal jeho šaty, které visely za postelí. Lupin měl ve tváři vepsané to, co Snape považoval za nejotravnější: sebelítost. Předpokládal, že to bude hodně dlouhé dopoledne, ale o půl hodiny později se Lupin ponořil do kopírování plánů a příruček na čistý pergamen, nemluvil při tom a často vzdychal, obvykle po tom, když pohlédl na své mnohem méně lidské ruce.

„Opravdu ti to tolik vadí?“ zeptal se Snape po jednom z těch povzdechů.

„Rád se pohybuji mezi mudly. Teď to bude těžké,“ odpověděl Lupin. „Mudlové nemají rádi… stvůry.“

Snape se vrátil ke své práci: ukládání složek do registračky vedle dveří.

„Avery tu udělal dost nepořádek, že jo?“ všiml si Lupin.

Snape se rozhlédl po místnosti. „To byl můj deformovaný štít, který tu způsobil ty škody,“ řekl s pohledem na rozbitou skříňku, z níž se vysypaly pergameny. „Tentokrát jsem ho nechtěl podcenit, i když jsem doufal, že ho dostane můj první útok.“

„Říkali, že odsud Averyho odvedli. Proč jsi ho prostě nezabil?“ zeptal se Lupin. Od něj byla ta otázka neočekávaná.

„Myslel jsem, že jsi obvykle soucitnější, Remusi.“ Lupin pokrčil rameny a Snape dodal: „Byl jsem potěšený, že to Harry při posledních akcích neudělal, takže jsem to nechtěl udělat ani já.“

Lupin zíral na poznámky a schémata odemykacích kouzel. „Nezní to, jako bys to byl ty, Severusi.“

Snape se se založenýma rukama opřel o stůl. „Bývaly doby, kdy bych považoval tuto Harryho ctnost za své vykoupení, ale už to tak není.“

Lupin odložil pergamen na hromadu jiných a zadíval se na Snapea. „Máš pocit, že jsi v pořádku?“

*****

Na Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory byl Harry nasměrován k masivní kleci až na konci skladiště, ve které byli umístěni čtyři domácí skřítci, z nichž tři leželi na podlaze s lahví máslového ležáku v ruce. Dobby se krčil u dveří do klece, vystrkoval nos mezi mřížemi.

„Harry Pottere, pane,“ zapištěl, když se Harry přiblížil.

Harry si dřepl proti němu. „Pan Diggory říkal, že budete brzy uvolněni.“

Skřítek přikývl. „Dobbyho pán je špatný kou…,“ začal říkat, ale pak byl přinucen bušit hlavou do mříží. Ty byly příliš blízko u sebe, Harry jimi nemohl prostrčit ruku, aby ho zadržel.

„Dobby, prostě jen o svém pánovi nemluv, ano.“

Skřítek znovu bouchl hlavou o mříže, ale zamumlal: „Dobby je špatný skřítek, nemohl Harrymu Potterovi pomáhat.“

„Žádnou pomoc jsem nepotřeboval. To je v pořádku. Dej si máslový ležák.“

Dobby zamrkal svýma velkýma očima. „Dobby viděl, co udělal máslový ležák s Winky, žádný nechce.“

„Jo, to je pravda,“ řekl Harry. „Je mi líto, že tu nemohu zůstat, ale musím na Ústředí.“

Dobby zacloumal mřížemi. „Harry Potter je hodný kouzelník, navštívil Dobbyho v base.“

„Jenom vydrž, ano?“

Až příliš brzy Harry zjistil, že ho vedou do velké zasedací místnosti Starostolce. K jeho překvapení ho neposadili na židli uprostřed místnosti, ale ke stěně, na lavici mezi novináře, kteří si ho ostražitě prohlíželi. Snape se opíral o zeď vedle dveří, ale přišel blíž a postavil se k němu. Ministryně Bonesová zahájila zasedání: „Hlavním bodem našeho jednání je rozhodnutí, týkající se budoucnosti Harryho Pottera v této organizaci.“

Harry polkl. Pan Weasley se k němu sklonil a zašeptal: „Ministryně myslela, že bys měl slyšet všechny argumenty, to je důvod, proč chtěla, abys tu byl už od začátku.“ Harry svěsil ramena a pokusil se uvolnit.

Bonesová pokračovala: „Jelikož je pan Potter učeň v Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů vyšetřování povede pracovník Oddělení záhad.“ Někteří zahraniční novináři si to horečně zapisovali. „Výslech pana Pottera povede Kornelius Popletal. Tímto mu předávám slovo.“

Harrymu se sevřelo srdce. Popletal si důležitě stoupl, rukama si sevřel klopy saka, vypjal prsa, vystrčil břicho a sešel do středu sálu. Percy ho následoval, nesl hromádku pergamenů, které úhledně urovnal na řečnickém pultě. „V prvé řadě bych chtěl objasnit všem přítomným…,“ řekl Popletal, uklonil se směrem k novinářům, zvláště k Ritě Holoubkové, která si zabrala čestné místo uprostřed první řady, „…jakých kouzel přesně je pan Potter schopen.“ Otočil se ke dveřím a mávl paží. Dveře se otevřely. Vešel Tertius Ogden a levitoval před sebou těžkou dřevěnou židli, na které byl řetězem připoutaný Lockhart, jemuž z tváře zářily Voldemortovy rudé oči. Těma zlýma očima se rozhlédl po místnosti, jako by si vybíral, kdo první mu padne za oběť.

Reportéři sebou trhli, snažili se dostat co nejdál, najednou jim nezáleželo na tom, aby byli v první řadě, několik těch starších zalapalo po dechu. Židle s bouchnutím dopadla na podlahu. Bonesová se viditelně snažila ovládnout. „Kdybychom věděli, že ho sem vezmete, sešli bychom se v soudní síni.“

„Ale proč?“ zeptal se Popletal sarkasticky. „Je neškodný.“ Luskl prsty a řetězy z vězně odpadly. Ogden couvl, hůlkou nepřestával na Lockharta mířit, pravděpodobně pro případ, že by chtěl vstát. V místnosti bylo cítit napětí. Voldemort, s využitím Lockhartova měkkého obličeje, se posměšně ušklíbl.

„Mohu?“ zeptal se Popletal vzletně.

„Můžete co?“ zeptala se Bonesová.

„Něco předvést.“

„Pokud je to nutné,“ řekla Bonesová a znělo to značně nejistě.

Popletal vytáhl hůlku a podal ji vězni. Jeden s reportérů se skrčil a někteří členové Starostolce vypadali, že jsou připraveni vyskočit a utíkat, seč jim síly stačí, navzdory svému pokročilému věku. Voldemort sevřel hůlku oběma rukama, v obličeji výraz extáze. Elegantním pohybem ji namířil na Percyho, který se usadil vedle Popletala, ale teď si zjevně přál, aby byl kdekoliv jinde. Voldemort vykřikl inkantaci, ale nic se nestalo. Vykřikl další, se stejným výsledkem. S divokýma očima si vybíral cíl mezi lidmi sedícími před ním, mnozí se přikrčili. „Avada Kedavra!“ zařval opakovaně, ale nakonec jen vzlykl. Hůlku svíral způsobem, jako by se jednalo o záchranný kruh, sklouzl ze židle na kolena. Nyní jen těžce vzlykal, hlavu skloněnou, ramena se mu třásla. Jinak bylo v místnosti naprosté ticho, dokonce ani novinářské brky neškrabaly po pergamenu.

Popletal vykročil vpřed a lehce sebral Voldemortovi s ochablé ruky svou hůlku.

„Bezprecedentní,“ oznámil. „Hrozba pro samotné základy kouzelnictví.“

„Cože?“ slyšel se Harry jak říká.

„Nikdo,“ hřímal Popletal, znělo to jako by uváděl nějakou pouťovou atrakci, „v celé historii kouzelnického světa, nikdy dřív neodstranil základní energii z jiného člověka, tu energii, které z něj dělá kouzelníka. Až do teď.“ Otočil se a zíral na Harryho.

„Byl byste raději, kdybych ho zabil?“ zeptal se Harry.

Popletal na něj namířil hůlku, ale nebyla to hrozba, spíš s ní ukazoval. „V tomto okamžiku tu nejste jako svědek, pane Pottere.“

Voldemort se zkroutil do klubíčka, hlavu položil na kolena. Popletal od něj poodstoupil, jako by to byl jen kus nábytku. Harry si přál, aby si alespoň zachoval tvář, ale Voldemort se o své okolí nestaral.

„Toto je jedno z mnoha hrůzných kouzel, které pan Potter umí. Také…,“ Popletal začal odpočítávat na svých silných prstech, „rozmlouval s mozkomory, vlastně se přiznal, že se s nimi dohodl. Jeho zvěromágskou podobou je neobvykle velká a nebezpečná šelma. Ve své mysli vídá Voldemortovy služebníky, i když nejsou přítomni. Dokáže vyvolat všelijaká hnusná stvoření ze samotného podsvětí… a tyto bytosti ho poslouchají. Zrovna včera použil – a mohl bych dodat, že na první pokus – dlouhé a obtížné kouzlo stvořené samotným Salazarem Zmijozelem.“ Popletal přecházel před Voldemortem, který se ještě ani nepohnul. „Mohu tvrdit, že to vypovídá o tom, že Harry Potter…,“ Popletal na něj ukázal, „…je nový Temný pán.“

Harry zíral na bývalého Ministra kouzel. Novináři zírali na Harryho, většina z nich si zapomněla dělat poznámky. Tertius Ogden riskl pohled za sebe, aby viděl Harryho reakci. A Harry si najednou vzpomněl, že by měl dýchat.

Popletal se přiblížil a tak si sedl zpříma. „Nic k tomu nedodáte, pane Pottere?“ zeptal se Popletal.

„Říkal jste, že ještě nejsem na řadě,“ poznamenal Harry, vděčný za to, že nemusí mluvit, protože nevěděl, kde by měl začít. Cítil se trochu zmateně, jak se snažil sestylizovat strategickou odpověď. Udělal chybu, ohlédl se přes rameno na svého opatrovníka.

Popletal se toho hned chytil, založil si ruce v bok. „A to ani nemluvím o výběru vašeho adoptivního otce, pane Pottere, o tom smrtijedovi.“ Otočil se od něj pryč. Reportéři šíleně zapisovali. „Musím pokračovat?“ zeptal se všech a nikoho.

Harry si se sevřeným srdcem uvědomil, že nemá žádnou moc Snapea hájit, když může stěží hájit sám sebe.

„Odveďte ho odsud,“ ukázal Popletal na muže zhrouceného na podlaze.

Ogdem s Percym ho odlevitovali.

Alespoň že Bonesová vypadala, že jí Popletalův výstup nepobavil. Ostatní se předkláněli, vypadali vzrušeně a zaujatě. „Pane Popletale,“ řekla Bonesová, „životopis pana Pottera známe, jen jste ještě na spoustu věcí zapomněl, jako například na jeho výkon a obětavost při výkonu služby bystrozorského učně, na jeho pěknou práci při Dni Voldemortoava zániku…“ Pohlédla na prázdné místo na podlaze, kde ještě před chvílí ležel Voldemort. „Možná ho budeme muset přejmenovat,“ poznamenala tiše. Vyndala si z oka monokl a vyleštila ho. „Jak to vidím já, Korneliusi, jste jedním z mála, kdo věří, že je pan Potter temný čaroděj, a tím, že v ostatních probouzíte strach, pokoušíte se je stáhnout na svou stranu.“ Nevšímala si toho, že si někdo za ní významně odkašlal. „Můžeme pokračovat, ne? Trval jste na tom, aby proběhl test na temnotu, takže se do toho dáme, aby to bylo za námi. A očekávám, že všichni výsledky toho testu budou akceptovat.“ Ostře na bývalého ministra pohlédla.

Popletal se jí mírně uklonil a pokynul – ještě stále blahosklonně – Harrymu, aby usedl na židli, kterou opustil Voldemort. Byla to robustní stará věc s područkami, na který visely řetězy. Ogden přinesl malý kufřík a vyndal z něj nějaké lahvičky.

Popletal tam stál s rukama za zády a v rychlém tempu švihal svou hůlkou. „Dělali vám už tento test, pane Pottere?“

„Ne, pane,“ odpověděl Harry upřímně, byl rád, že mohl.

„Obecně se věří, že v tomto testu žádný temný čaroděj neuspěje. Nebojíte se?“

„Nejsem temný čaroděj,“ řekl Harry.

„Snažíte se urážet naší inteligenci, pane Pottere,“ zamumlal Popletal.

Harry se musel držet, aby mu to neoplatil něčím podobným, jako třeba: to není příliš obtížné. Seděl mlčky, zatímco Ogden před ním nechal levitovat jeho hůlku. Kousek ustoupil a vybídl Harryho, aby ji vzal a použil. Harry to udělal a držel ji před sebou, záměrně čekal na vybídnutí, aby ji znovu pustil, aby to nevypadalo, že jim před pár okamžiky lhal.

„V průběhu zkoušky se hůlky nesmíte dotknout,“ nařídil Ogden.

Harry předpokládal, že to bude on, kdo povede test. Ale pak k němu přešel Percy, na tváři tvrdou masku, hůlku v ruce.

„Tento test povede pan Weasley,“ řekl Ogden a ustoupil stranou.

Harry čekal, snažil se na to připravit. Šum v místnosti ztichl, jako by mělo začít nějaké představení. Harry se zadíval na hůlku, která se před ním vznášela, a říkal si, že to dokáže; všichni lidé, kteří si věří, by mohli.

„Jsem připraven začít,“ prohlásil Percy.

„Jen do toho,“ povzbudil ho Popletal.

Percy pozdvihl hůlku a zamířil s ní na Harryho, ale na rozdíl od Snapea neměl žádné potíže ho zasáhnout. Bolest, jako kdyby ho bičem švihl do hrudi, způsobila, že Harry zalapal po dechu. Ale rychle odezněla, jenže dřív, než mohla zmizet úplně, zasáhlo ho další kouzlo. Třetí kouzlo, kletba, která ho tvrdě přitiskla na opěradlo židle, způsobilo, že sebou Harryho ruka trhla směrem k hůlce. Bylo to instinktivní. Zadržel ten pohyb dřív, než si ho mohl Percy všimnout.

„No tak, Pottere,“ šklebil se Percy vesele, „přece mi to chceš oplatit.“ Vrhl kouzlo, které Harrym zacloumalo tak, že se čelem dotkl své hůlky. Percy ztišil hlas tak, aby ho slyšel jen Harry. „Samozřejmě, že mi to chceš oplatit, přebral jsem ti Belindu.“ Zatímco se Harry pokoušel nadechnout nespolupracujícími plícemi, Percy pokračoval: „Mám ti říct, co jsme dělali minulý víkend? Vždycky mi říká, o kolik jsem lepší, než ty. Je to velmi vstřícná dívka, když jí říkáš hezké věci, které touží slyšet.“

Na takovýhle útok Harry připravený nebyl. Ztvrdla mu tvář, jak prudce musel zatnout zuby. Když se mu konečně podařilo se nadechnout, před jeho obličejem se zhmotnila kouzelná rukavice a vrazila mu facku. Harry toužil srazit Percyho na zem trhací kletbou.

„No tak, Pottere,“ zesměšňoval ho Percy teď zase o trochu hlasitěji. „Jsi takový malý podvodníček, co si hraje na hrdinu.“ Hlas se mu opět ztišil. „Ale slyšel jsem, že v posteli ti to moc platné nebylo.“

Harry sevřel pěsti a začal pochybovat, že si udrží sebekontrolu. Pokud se Percy přiblíží, byl si jistý, že ho prostě uškrtí.

Šesté kouzlo způsobilo, že si připadal, jako by po něm lezly stovky mravenců a kousali ho. Percy kouzlo udržoval tak dlouho, jak jen to šlo. Harry si nemohl pomoci, škrábal si ruce a záda a mozek na něj křičel, aby Percyho praštil a zastavil to. Konečně kouzlo odeznělo a Harry se předklonil, potřeboval popadnout dech. Pochyboval o druhé části zkoušky, určitě ho také něčím zaskočí.

Ogden k němu přistoupil s kouskem barevného rozpustného papírku. Harry ho spolkl, děsil se toho, co přijde. Vteřiny ubíhaly a Harryho šílený strach se zmírnil na temné obavy. Ogden se k němu sklonil a pomalu opakoval: „Pamatujte si, že se nesmíte dotknout své hůlky.“ Harry ty instrukce potřeboval, jeho zpomalený mozek chtěl na všechno zapomenout. Opakoval si to jako litanii, aby nezapomněl. Nedotýkej se hůlky. Nedotýkej se hůlky.

Percy na něj opět namířil hůlkou, v obličeji měl podmračený výraz, možná proto, že se mu nepodařilo Harryho v prvním kole porazit. Harryho zasáhla žahavá kletba, cítil ji současně velmi vzdálenou i ostře nevyhnutelnou. „Ah!“ Promnul si klíční kost, nepohodlí tentokrát skrýt nedokázal. „Já ti…“ Harry zarazil sám sebe. Skoro chtěl Percymu vyhrožovat, že mu později nakope zadek, ale včas tomu zabránil. Zamračil se.

Připravoval se na další kletbu, na jeden nebezpečně slabý moment mu připadalo rozumné, popadnout svou hůlku a naprosto bláznivé se jí nedotknout. Raději si zaryl nehty do dlaní. Po kletbě, která přišla, se snažil popadnout dech. Těžce dýchal, ale žádný vzduch k němu nepronikl, dusil se. Cítil, jako kdyby měl svázané ruce, ale ve skutečnosti to tak nebylo. To ho zmátlo, vyděšeně se pokusil vzpamatovat. Musel se zbláznit, že se nebránil. Co s ním bylo špatně, že neproklel toho šklebícího se idiota před sebou? Určitě by si to zasloužil. Ale Harry nedokázal pohnout rukama.

Kouzelnická rukavice ho oslabila ještě víc. Zamračil se na Percyho, který pokračoval s urážkami, které mu údajně našeptala Belinda. Harry se tak zaměřil na svou nenávist, že jeho kontrola nad branou do Temného světa začala slábnout. Zatuchlý chladný vítr se mu prodral pod šaty. Harry sklonil hlavu a shromáždil veškeré své rezervní síly, o kterých ani nevěděl, že je má. Uvolnit temné tvory na tomto místě by znamenalo konec jeho současného života a toho se bál mnohem víc, než dětinských urážek a bolesti z úderů. Tohle uvědomění si priorit mu dalo mnohem lepší kontrolu nad sebou samým, dokonce mohl i pustit područky, které svíral. Na ničem jiném na světě nezáleželo, jedině na přežití tohoto utrpení a to mělo už brzy skončit. Už to měl skoro za sebou.

Harry zvedl hlavu, a vzdorně a bez mrknutí oka čelil dalším šesti kletbám. Percy se kysele šklebil, když Ogden prohlásil, že zkouška končí. Harry chtěl vyskočit a dostat se ke svému opatrovníkovi, ale nemohl se k tomu přinutit, byl vyčerpaný.

Přiblížily se nějaké kroky, ale Harry nedokázal zvednout hlavu. „Myslím,“ řekl Popletal, „že přejdeme k druhé navrhované proceduře.“ Teď už Harry hlavu zvedl. „K té, o které madam Bonesová na poslední schůzi odmítla nechat hlasovat.“

„Korneliusi,“ ozvala se Bonesová, „pan Potter zkoušku složil. Všichni jsme byli svědky, že proběhla korektně. Jak jste sám říkal, temný čaroděj v této zkoušce neuspěje. Navrhuji, abychom to ukončili. Všichni jsou spokojeni.“

Popletal přecházel před první řadou zasedajících. „Nevěřím, že tomu tak je. Myslím, že bychom měli přistoupit k hlasování.“

Bonesová rozhodila rukama. „Tak dobře. Kdo je pro druhou zkoušku, navrhovanou panem Popletalem?“

Zvedla se spousta rukou. Harry se je rychle snažil spočítat, ale bylo jich příliš mnoho. Ogden zase přerovnával lahvičky ve svém kufříku. Popletal měl na tváři křivý úsměv, když se zase otočil k Harrymu.

„Chtěla bych poznamenat,“ řekla Bonesová, „že za tento současný stav absolutní nedůvěry, a to nejen tohoto shromáždění, ale i celého kouzelnického světa, můžou z nemalé části i pobuřující a jednostranné články publikované v našich novinách.“ Nepodívala se na Holoubkovou, když to říkala, ale mnozí jiní ano. „Musím se ptát těch, kteří hlasovali pro, jestli vůbec budou někdy spokojeni. Všichni jste už zapomněli, kolik toho panu Potterovi dlužíme a podceňujete riziko, které by mohlo nastat jeho vyobcováním, ať už je dobrý, zlým, nebo obyčejným kouzelníkem.“ Zadívala se přímo na Harryho. „Jste v pořádku, pane Pottere?“

Harry přikývl. Víc než cokoli jiného pociťoval smutek, i přesto, že byl ještě celý rozbolavělý z fyzického týrání. Měl pocit, že to nikdy neskončí a to poznání ho uvrhlo do deprese. Najednou lépe chápal Snapea; většinu lidí nikdy nedokázal přesvědčit, že není takový, jaký si myslí, že je – a to nebylo snadné překonat. Harry se předklonil, ruce si omotal kolem těla. Cítil se polomrtvý.

Ogden se přiblížil s dalším rozpustným papírkem, tentokrát silněji obarveným. Artur Weasley přispěchal stejně rychle.

Položil Harrymu ruku na rameno. „Myslím, že potřebuje léčitele.“

„Nesmysl,“ řekl Ogden. „Nestalo se mu nic zvláštního. Stál jsem dostatečně blízko, abych účinky kouzel viděl. A sám říkal, že mu nic není.“

„Harry?“ zeptal se pan Weasley.

Harry se na svého vedoucího podíval. „Jejich úmysly nic nezmění,“ řekl zachmuřeně. „Chci to mít za sebou. Pak budu potřebovat dlouhou dovolenou.“

Pan Weasley ho pohladil po rameni a ustoupil zpět ke zdi. Harry se za ním ohlédl a zjistil, že jeho opatrovník postává před lavicemi s novináři, jako by se k němu vydal, ale na poslední chvíli se zarazil. Harry zvažoval, jestli by neměl proklouznout do temného světa a odejít někam daleko, kamkoli by chtěl. Mohl by jít do Finska a nikdy se nevrátit. Ale nechtěl to udělat. Spoléhalo na něj příliš mnoho lidí a také by postrádal své přátele.

Nechal Ogdena, aby mu na jazyk položil rozmáčený papírek. Mlha lhostejnosti od něj odstrčila okolní svět. Někdo na něj mluvil a ten hlas zněl stejně, jako jeho vlastní odpověď. Znovu nedokázal pohnout rukama. Nejvíc mu vadilo, že ani jeho křídla nejsou schopna pohybu. Doufal, že nebude muset někam letět.

Popletal se ho vyptával na celou řadu obyčejných věcí, ale náhle se zeptal: „Už jste někdy někoho záměrně zranil – nemyslím teď hledané kriminálníky – nebo se o to pokusil?“

Harry přikývl a odpověděl: „Draca Malfoye a některé kluky ze zmijozelského famfrpálového týmu.“

„A ten incident byl považován za natolik vážný, že vám byl tento sport zakázán, že?“

Harry přikývl.

„A jindy jste někomu ublížil?“

„Mnohokrát jsem se snažil ublížit Malfoyovi a dalším Zmijozelům.“

„A od té doby, co jste opustil školu?“ zeptal se Popletal netrpělivě. Harry zavrtěl hlavou a Popletal se zamračil. „V současné době jste nic takového neudělal, neporušil jste žádná ministerská pravidla?“

Harryho odpověď byla přerušena madam Bonesovou. „Korneliusi, co je to za směšnou otázku. Sotva před hodinou jsem sama pravidla porušila tím, že jsem si vzala šálek s čajem do výtahu. Udržuj své otázky konkrétní, nebo to budu nucena zarazit.“

Zatímco Bonesová mluvila, k Harrymu se sklonil pan Weasley. „Harry,“ zeptal se šeptem, „porušil jsi nějaká jiná pravidla kromě toho, že ses zapletl se svou kolegyní?“

Některé otupené části Harryho mysli se divily, jak to pan Weasley ví. Zavrtěl hlavou.

„Ani jedno pravidlo?“ zeptal se pan Weasley hlasitěji.

Harry znovu zavrtěl hlavou. Pan Weasley se narovnal. „Jedná se jen o administrativní záležitost, paní ministryně. Jsme si jí vědomi.“ Pan Weasley dal najevo odmítavý postoj.

„Přejděte k další otázce, pane Popletale,“ řekla Bonesová. „A ptejte se na konkrétní věci, na které máte důvodné podezření, jinak podám návrh, abychom vás podrobili stejnému vyšetřování. I já bych měla nějaké otázky týkající vašich laskavostí udělených panu Malfoyovi, když jste byl ve funkci.“

Popletal se slabě usmál, potřeboval zakrýt svou nervozitu. „Samozřejmě, madam,“ odpověděl s falešnou zdvořilostí. Znovu se obrátil k Harrymu. „Cvičíte pravidelně černou magii, abyste se v ní zdokonalil?“

Harry opět řekl ne, hlava se mu při tom klátila ze strany na stranu, nebyl schopen udělat více. Přál si, aby mohl dýchat. Přál si, aby se mohl pohnout. „Černá magie je špatná,“ řekl pomalu. „Temní tvorové po vás sáhnou a krmí se vámi tak dlouho, až vám vysají duši.“

Harry mluvil s takovou vážností, že na něj Popletal dokázal jen zírat a zapomněl pokračovat ve výslechu. Percy mu něco pošeptal do ucha. Popletal se vzpamatoval a zeptal se: „Ehm, ano. Použil jste na někoho tajně kouzlo, čehož jste později litoval?“

Harry přikývl, zachvěl se. Při jeho nešikovné póze s rukama omotanýma kolem těla to zachvění vypadalo zvláštně.

„Na koho?“

„Na Severuse Snapea,“ odpověděl Harry.

Místností to zašumělo. Snape s překříženýma rukama smazal překvapený pohled ze své tváře, udělal půl kroku vpřed a řekl: „Zříkám se práva na odplatu.“

Bonesová přikývla a něco si poznamenala. „Pokračujte, pane Popletale,“ řekla nedbale.

„Cože?“ vyhrkl Popletal.

„Nemáme zde žádné oběti,“ informovala ho Bonesová jemně. „Tyto otázky již nepokládejte.“ Znělo to maličko pobaveně.

Popletal zaprskal a stoupl si proti Snapeovi. „Tlačíte mě k tomu, Snape, abych vyžadoval váš výslech.“

Snape se nad Popletalem tyčil. „Jen do toho. Dal bych přednost tomu, abychom to vyřídili rovnou. Samo ministerstvo mi svěřilo odpovědnost za Harryho zdraví a život, a vy jste mu v poslední čtvrthodině opakovaně způsobil bolest a předávkoval ho silným lektvarem. To mu způsobí víc škody, než jak by mu kdy ublížil někdo nezúčastněný.“

Popletal se od něj odvrátil. Zahraniční novináři v blízkosti Snapea na něj zírali, jako by ho chtěli pitvat. „Vzhledem k tomu,“ řekla Bonesová, „že pan Potter nepraktikuje černou magii, nikomu neškodí a zřetelně teď trpí nejhoršími účinky Veritaséra, zastavuji toto řízení. Arture, postarejte se o něj, než to prodiskutujeme a odhlasujeme. Také pošlete někoho, kdo dovede novináře do atria.“

Snape došel k Harrymu ve stejnou dobu, jako pan Weasley. „Protijed,“ vyštěkl na Ogdena. Naklonil se k Harrymu a přiložil mu lahvičku ke rtům. Harryho neklidné oči se na něj zaměřily a vděčně ho poznaly. „Omlouvám se,“ řekl Harry.

„Spolkni to, promluvíme si pak.“

Snape si uložil prázdnou lahvičku do kapsy a vytáhl Harryho na nohy. Pan Weasley mu pomohl a vedl je ven. „Chci znát výsledek,“ řekl Harry na chodbě a nemotorně je nutil, aby se zastavili. Opřel se o zeď vedle těžkých dveří, celý svět se s ním houpal. Vrůstající hluk udeřil na jeho rozjitřené nervy. Nohy měl vratké a stále nemohl odtrhnout ruce od těla. Sklouzl na podlahu, aby si odpočinul.

„Myslím, že potřebuje chvíli na vzpamatování,“ řekl pan Weasley.

„Předávkovali ho,“ řekl Snape. „Bude to vyžadovat delší dobu.“ Harry si opřel hlavu o zeď a Snape si k němu přidřepl, hábit se mu rozprostřel kolem nohou. Jemně mu položil ruku na čelo. „V pořádku?“

Harry přikývl. „Omlouvám se,“ zopakoval.

„Za co se omlouvá,“ zeptal se pan Weasley a sklonil se k němu.

„Já vlastně nevím,“ odpověděl Snape. „Ale to je jedno.“

Těžké dveře se otevřely a ven vyšla McGonagallová. „Jak mu je?“

„Dostane se z toho,“ řekl Snape temně.

„Vedl jste si znamenitě, Harry,“ řekla McGonagallová.

„Skoro jsem selhal. Málem jsem se pomstil,“ přiznal Harry.

„Já také,“ vydechl Snape.

McGonagallová zachytila dveře, aby se nezavřely a řekla: „Myslím, že Korneliusova akce přidala body Harrymu, takže by hlasování mělo dopadnout dobře.“

Unaveně a možná ještě stále pod vlivem Veritaséra se Harry ozval: „Takže nemusím jít pracovat do Francie.“

„Chystal ses pryč?“ zeptal se pan Weasley překvapeně.

Harry přikývl. „Tonksová a Kerry Ann chtěly jít se mnou.“

„Chystal ses mi rozložit oddělení?“ zvolal pan Weasley.

Snape mu pokynul, aby mlčel a zeptal se Harryho: „Budeš o tom uvažovat, i když budou hlasovat ve tvůj prospěch?“

Harry sklopil oči. „Je tu ještě hodně věcí, které musím udělat, a potřebuji, aby mi s nimi ministerstvo pomohlo. Nechci honit Mertona sám, i když jsem si myslel, že bych mohl.“

Pan Weasley poplácal Harryho po koleni. „Hodně jsi dospěl, Harry,“ řekl.

Harry se na něj podíval úzkým, vyzývavým pohledem, ale rychle toho nechal. Stále ještě nemohl pořádně dýchat, ještě pořád se musel držet rukama. Snape mu ruce jemně stáhl k bokům. Jeho intenzivní úzkostný pohled se rychle přesunul k vědoucímu. „Pojď někam, kde si můžeš odpočinout, Harry.“

„Chci slyšet, jak dopadne hlasování,“ odporoval Harry.

„Trvám na tom,“ přikázal Snape. „Pojď.“ Pomohl mu vstát a jednu jeho ruku si přehodil kolem ramen, aby ho podepřel.

„Pošlu ti sovu, až hlasování skončí,“ řekl pan Weasley. „Budeš u Hermiony, že?“

Harry přikývl a pan Weasley proklouzl dovnitř za těžké dveře. Snape se s ním pak přemístil pryč.

Hermiony okamžitě vyskočila, když přišli a pomohla Harrymu usadit se na pohovce. Snape se posadil vedle něj a znovu mu stáhl paže dolů. „Jak ti je?“

„Nemůžu dýchat,“ přiznal Harry.

„Ano, samozřejmě,“ řekl Snape tiše, jako by to očekával. „Slečno Grangerová, mohla byste Harrymu pomoc a přinést od Hagrida jeho mazlíčka?“

„No samozřejmě.“ Hermiona se natáhla přes Harryho a popadla prázdnou soví klec. „Potřebujete z Bradavic ještě něco?“

„Ne to bude stačit,“ odpověděl Snape. Podíval se na Harryho. „Vzpomínáš si, že je tvůj mazlíček s tebou svázaný?“

Harry na něj zíral. Posunul ruce, jako by je chtěl vyzkoušet. „Proto jsem mu to nemohl oplatit, Severusi. I když jsem opravdu chtěl.“

„Percy by si to zasloužil,“ poznamenal Snape suše.

„Ale nechtěl jsem podvádět,“ tvrdil Harry a trhl pažemi, jako by bojoval s nějakými pouty.

„Nepodváděl jsi,“ naléhal Snape. „Jen ti trochu pomohli tvoji přátelé.“

Harry si povzdechl a opřel se. „Opravdu jsem se chtěl pomstít, ale nemohl jsem pohnout rukou. Možná bych to i tak dokázal zarazit, ale Percy říkal něco o Belindě.“

„Tak to si myslím, že podváděl on.“

Harry zmlkl, přemýšlel, jak by se mu bez té pomoci dařilo. Možná by to šlo dobře. Přál si, aby to věděl jistě. Podíval se na Snapea, který si ho pečlivě prohlížel. „Tys mě taky zachránil. I pan Weasley.“

„Zasloužíš si všechnu naši pomoc, Harry. Vždycky.“ Snape zvedl bradu. „Ministerstvo musí zpracovat to, že jsi chytil dalších jedenáct Voldemortových stoupenců.“

Křivonožka se začal otírat o Harryho kolena. „Nelíbilo se jim, jak jsem to udělal.“

„Nemají žádný důvod ke stížnostem,“ nesouhlasil Snape.

„Nestěžovali si, jen se na mě ustaraně dívali. Stejně, jako se to děje vždycky.“

„Dej jim čas, aby si zvykli. Neznají tě, ani tvé přátele, kteří ti věří bezvýhradně.“

„To bude nadlouho,“ prohlásil Harry. „Dokážu na lidi použít nitrozpyt stejně dobře, jako ty. Vím, co si myslí.“ Povzdychl si, otrávilo ho jen o tom mluvit. „Nezeptáš se mě, co jsem ti udělal?“ nadhodil mrzutě.

„Předpokládal jsem, že si o tom promluvíme, až si odpočineš.“

Hermiona se vrátila a předala klec. Kali uvnitř si urovnávala křídla. „Byla v pořádku, když jste pro ni přišla?“ zeptal se Snape zaujatě.

„Ne, Hagrid jí chvíli předtím odmotal obvazy. Říkal, abychom ji nechali v kleci, ať nepoužívá křídla.“ Hermiona se posadila vedle Harryho. „Jak dopadlo hlasování?“

„Ještě nevím,“ stěžoval si Harry. „Někdo mě odtáhl pryč dřív, než jsem to mohl zjistit.“

Snape si Kali prohlédl, než odložil klec stranou. „Bylo důležité, aby nikdo přesně nezjistil, co se ti stalo,“ podotkl.

Harry před sebe natáhl ruce. „Cítím se lépe, jen…,“ zmlkl a zavrtěl hlavou. „Omlouvám se.“

„Slečno Grangerová,“ řekl Snape, „plně si uvědomuji, že tohle je váš byt, ale mohla byste nás omluvit? Musíme s Harrym něco prodiskutovat.“

„Ach. Jasně. Vezmu Křivonožku na procházku. Už na ní nebyl hodně dlouho.“ Kocour nešťastně zamňoukal, když byl popadnut a nesen ke dveřím.

„Opravdu bych si přál, abychom měli domov, kam bych tě mohl vzít,“ řekl Snape.

Harry zavrtěl hlavou. „Tvoje víra ve mě, pro mě znamená domov, opravdu.“

„O to nikdy nepřijdeš,“ poznamenal Snape.

Harry nepromluvil, balancoval mezi bolestnou vděčností a tíhou mnoha obav.

Snape před sebou sepjal ruce, respektoval to, že Harry potřebuje chvilku ticha. Promluvil až po několika minutách. „Vzhledem k tomu, jakou zálibu máš v tom, aby tě trápila i malá chyba, jsi víc než kdo jiný pevně připoutaný ke straně světla,“ řekl téměř pohrdavě. „Myslel jsem, že ti dám šanci mluvit otevřeně.“ Když Harry stále nepromluvil, Snape dodal: „Nemusíš se bát mé reakce. Ten, kdo dokáže použít stará zapomenutá kouzla Salazara Zmijozela, zasluhuje zvláštní zacházení, i kdyby jen proto, abych si ho nerozházel.“

Harry si nemohl pomoci, ale pousmál se. „Nejsem si jistý, co jsem ti udělal,“ přiznal. Neochotně se setkal se Snapeovým pohledem a hned se zase odvrátil.

„Nejsi si jistý, co jsi udělal…,“ opakoval Snape bezbarvě.

Harry pokrčil rameny, konečně se mohl pořádně hýbat. „Víš, když jsem z tebe odstranil kletbu Cruciatus…“ Zarazil se, nemohl nalézt slova. Zíral na své ruce, pohyboval prsty a vzpomínal na ten pocit při vyplétaní kletby z magické energie. „Těžko se to vysvětluje, použil jsem dovednost, kterou mi ukázal Per. Víš, že krev září, jak jí proudí magie. A Crucio to jakoby ušpinilo. A protože cítím prokleté věci, jen jsem to od sebe rozpletl, dokud kletba nezmizela. A spletl zase to, co bylo poškozené, ale to bylo snadné.“ Pohlédl na Snapea a znovu uhnul očima, protože se mu nelíbilo myslet na něj tímto způsobem: zraněného a nemajícího téměř žádnou naději.

„Ale myslím,“ pokračoval Harry, „že jsem udělal víc, než o co jsem se pokoušel. Jen jsem se snažil pomoci, protože všichni to vzdávali. A mimochodem, teď vypadáš… jinak.“

„Opravdu?“ zeptal se Snape vyzývavě, a Harry si uvědomil, že to byl ten tón, kterého se bál, než začal vysvětlovat. „A ty si myslíš, že za to můžeš?“

„Severusi, ty… chceš se oženit. Spřátelil ses s mým instruktorem. A ty… jsi nemohl…“ Harry se odmlčel. Tišším hlasem pak pokračoval: „Když jsem tě požádal, abys mi pomohl s testem na temnotu, nemohl jsi to udělat. Nikdy předtím jsi neustoupil.“

Snapeovy ruce, už předtím pevně založené, se zachvěly. Bylo vidět, že se musí vzpamatovat, než řekl: „Nemyslíš si, že to mohlo být tím, co se mi stalo předtím?“ Zamyslel se. „Harry, myslel jsem, že jsem podvedl osud. Voldemort věřil, že jsem jeho nejvěrnější služebník, natolik důvěryhodný, že jsem mohl bydlet v jeho sídle a společně s ním se vysmívat jeho nepřátelům, věrný natolik, že jsem s ním mohl sdílet jeho obavy z proroctví, které si mylně vysvětlil. Se žádným jiným stoupencem se tohle sdílet neodvážil a snadno by mi mohl tyto vzpomínky vzít. Radil se se mnou, věřil, že myslím jen na jeho zájmy. Ale nebyl jsem nejvěrnějším služebníkem… Právě naopak. Voldemort zemřel ve vstupní hale, aniž by se to dozvěděl.

A po všech těch letech podvodů a ve víře, že už to všechno skončilo, jsem musel čelit jeho hněvu. Nejhorší bylo, že jeho zlost Malfoy ještě podněcoval, třebaže to netrvalo dlouho.“ Snape zaklonil hlavu, vracel se zpátky ve vzpomínkách. „Voldemortova osobnost byla křehká, ale rychle se upevňovala. Nepochybuji, že by se vrátil ke své bývalé síle, kdyby na to měl dostatek času. Odstranil jsi ho právě včas Harry, později by to bylo mnohem obtížnější.“

„Chtěl jsem hlavně zachránit tebe,“ řekl Harry. „Ne že bych se ho zbavit nechtěl. Dělal mě šíleným a… zlým.“

„Zdá se, že ses z toho zotavil docela dobře.“ Snape si opřel loket o opěradlo pohovky a podepřel si bradu. „Předpokládejme, že jsem se změnil – což nejsem ochoten připustit – a ty se domníváš, že za to může tvé čisté kouzlo… a ne tyhle významné události…?“

Harry se zamyšleně zamračil. „Obvykle tě události tolik neovlivňují,“ podotkl.

Snape se pousmál. „Tomu dávám přednost.“ Odmlčel se a studoval Harryho, který čekal na něco, co pociťoval jako nějaký druh rozsudku. „Proč by tě mělo trápit, že jsi za to zodpovědný,“ řekl Snape, „když jsou tyto změny podle běžného standardu považovány za pozitivní?

„Protože by to vůči tobě nebylo fér,“ prohlásil Harry zaníceně. Snapeův pochybovačný výraz způsobil, že zaváhal, ale pokračoval: „Jsi svá vlastní osobnost. Můžeš být takový, jaký chceš, Severusi, nemám právo použít kouzlo… a změnit tě. Nenávidím myšlenku, že se to mohlo stát, a velmi se omlouvám, jestli jsem to udělal.“

Snape na něj zíral s ustaraným výrazem, který už Harry hodně dlouho neviděl: nejistě a lehce překvapeně. Téměř minutu trvalo, než promluvil. „To byla ta nejohleduplnější a nejlaskavější věc, kterou mi kdo řekl. Nikdy předtím jsem neuvažoval o něčem tak silném, ale… Teď, když jsem se nad tím zamyslel, tohle byl celou dobu tvůj názor, ne?“

Harry zamrkal. „Co tím myslíš?“

Snape si promnul bradu a zamumlal: „Vidíš, ani té otázce nerozumíš.“ Povzdechl si a pousmál se. „Harry, neznepokojuj se. Nemyslím si, že by za to mohlo tvé jednání, ale moje podvádění osudu a smrti, které způsobilo ty změny… Jestli jsem se tedy opravdu změnil.“ Oči se mu zúžily, když dodal: „Ale vážím si tvého postoje.“

„To bys dřív nikdy neřekl,“ poznamenal Harry.

Snape poklepal Harryho po ruce. „Nech toho,“ přikázal. Vstal a zadíval se na něj. „Hledáš rozdíly a tak je vidíš i tam, kde to není důležité.“

„Myslím, že tvé vnímání se změnilo a tak to, že ses změnil, nedokážeš poznat,“ argumentoval Harry.

Snape rozhodil rukama. „Pak to pro opravdu žádný význam nemá.“

„Ale mě je to pořád líto,“ tvrdil Harry.

„To už jsi říkal… mockrát…,“ řekl Snape. „Pokud jsi opravdu zlý kouzelník, musíš se přestat tolik omlouvat… nemá to pak ten efekt.“

Navzdory všemu se Harry usmál.

„Zlí kouzelníci se neomlouvají,“ pokračoval Snape. „Neakceptují nikoho, kromě sebe. Zesměšňují, lžou, zneužívají a manipulují lidmi kolem sebe.“ Hleděli si do očí. „Řekni to,“ přikázal Snape tlumeným hlasem. „Vidím to ve tvých očích… Neuzavřel jsi svou mysl natolik dobře, abys to skryl.“

Harry se nadechl. „Takhle jsi takový, jako jsi býval,“ řekl neochotně. Dokonce se pokusil pevně stisknout rty, aby ta slova zadržel.

„Tak to se tedy omlouvám,“ řekl Snape a kývl hlavou.

„To už jsi udělal,“ poznamenal Harry. „Říkal jsem ti to už předtím.“ Také vstal a promnul si klíční kost, kde ho stále ještě pálila Percyho kletba. Díval se na Snapea a necítil nic ze svých předchozích emocí, jen lásku. Stále ještě svou mysl neuzavřel a předpokládal, že Snape jí může vidět.

Snape se odvrátil, jako by ho to, co viděl, rozrušilo. Aby ho rozptýlil, Harry se zeptal: „Takže, kdy bude ten velký den?“

„Já vlastně nevím,“ přiznal Snape, ale nepodíval se na něj.

„Brzy? Nebo až za rok?“ pokračoval Harry, tohle mu připadalo jako vynikající téma na to, aby se vzpamatovali z toho předchozího.

„Já… nevím,“ řekl Snape. „Budeš se muset zeptat Candidy.“ Otočil se k němu. „Nevadí ti to?“

„Ne, vůbec ne.“

„Kupodivu ani mě,“ zamumlal Snape.

Za oknem se objevila sova. Harry jí pustil dovnitř a srdce se mu rozbušilo, přestože se o výsledek nechtěl tolik starat. Vzkaz byl psaný ve spěchu, ale stálo v něm: Třicet osm hlasů pro, třináct proti. Teď prověřují Rogana.

„Všechno je v pořádku,“ řekl Harry, neschopný zadržet široký úsměv. „Možná bychom měli jít ven a oslavit to.“

„Možná bys měl poslat sovu svým přátelům a pak si odpočinout, protože zítra máš službu.“

„Teď jsi zněl jako rodič,“ řekl Harry zklamaně.

Snape se napřímil. „To jsem měl v úmyslu.“

Když Snape odešel, Harry se zasténáním padl na pohovku. Dlaní si přejel po bolavém místě a snažil se odehnat černou nenávist k Percymu, spokojil se s velkou zlostí, ale musel hodně bojovat, aby to dokázal.

Ozvalo se zaklepání na dveře a Tonksová vešla dřív, než se Harry vyškrábal na nohy. Nálada se mu okamžitě změnila, když ji uviděl. Odložila plášť a hůlku na stůl a přistoupila k němu. „Jak ti je? Rodgers říkal, že tě opravdu trápili.“ Její tón byl mírně zjihlý.

„To říkal Rodgers?“ zeptal se Harry. „Percyho výslech se příliš nelišila od toho, co s námi Rodgers dělá při výcviku.“

Seděla velmi blízko, tak blízko, že cítil, jak ho její vlasy šimrají. Harry zjistil, že na tom, co se ten den stalo, vůbec nezáleží. „Neříkej mu to,“ radila Tonksová. „Znělo to, jako by mu tě bylo líto.“

„Rodgersovi?“ ptal se Harry. „Jsi si jistá, že mluvíme o stejném člověku?“

Tonksová se zasmála a položila mu hlavu na rameno, cítil vůni jejích vlasů. Harryho najednou vůbec nic nebolelo, objal ji.

O chvíli později se odtáhl z polibku a poznamenal: „Brzy se vrátí Hermiona.“

„Ne, nevrátí,“ řekla Tonksová a pomalu rozepínala knoflíčky Harryho košile. „Potkala jsem ji venku a požádala jsem ji, jestli by nás hodinku nenechala o samotě.“

„Tonksová, tohle je její byt,“ upozornil jí Harry.

„Nevadilo jí to. Říkala, že půjde navštívit rodiče, že se tam stejně potřebuje stavit.“

„Můžeme jít k tobě,“ řekl Harry, ale rychle na svůj návrh zapomněl. O pár minut později se od ní kousek odtáhl. „Zapomněl jsem ti něco říct. Pan Weasley o nás ví.“

Tonksová na něj zírala. „Jsi si jistý?“

„Jo,“ řekl Harry. „Nevím, jak to zjistil.“ Pověděl jí, jak mu při výslechu pan Weasley pomohl.

„To od něj bylo opravdu hezké,“ řekla Tonksová. Pohladila ho po ruce a zamyslela se. „Ale víš, nestarám se příliš o to, co by si Artur mohl myslet. Na ministerstvu je teď zmatek. Stalo se hodně zlého. Ztratili jsme hodně lidí…“ Smutně ztichla.

Harry pevně objal její křehká ramena. „Vím, co máš na mysli.“

Tonksová si znovu položila hlavu na jeho rameno. „Držela jsem se v té ledové vodě těch hloupých dřevěných dveří a celou dobu jsem myslela na ta zatracená pravidla. Slíbila jsem si, že pokud přežiju a dostanu se zpátky, budu se chovat tak, jak to cítím. Už dávno nejsi dítě, Harry. Není důvod k…,“ zmlkla. Harry si ji přitáhl na klín. „S Arturem se vypořádáme později,“ prohlásila nezvučně.

 

Poslední komentáře
09.04.2011 22:34:08: Děkuji za novou kapitolu. Ten test na temnotu byl příšerný - mučení, jako za doby inkvizice... Jestl...
08.04.2011 22:59:31: Mockrát děkuji. To jsem ráda, že Harry ten test udělal. Hanba Popletalovi.
08.04.2011 02:11:41: Dík za kapču
07.04.2011 21:14:32: konečne tonky dostala rozum.smiley${1}smiley${1}