Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

38. kapitola

Krev není voda

Ve velkém zanedbaném bytě, u hrubého stolu, který vypadal, že ho přinesli z hospody, seděl Maurdant Merton a hrál si s hromádkou magických náramků. Před sebou měl otevřenou starou, opotřebovanou knihu. Ale už téměř hodinu neotočil stránku. Jeho divoký výraz se neuklidnil ani když vstoupili jeho společníci se zásobami. Debjit se na něj ustaraně zadíval a schoval hůlku, kterou odemkl dveře.

„Běž se podívat, jak to jde,“ zabručel Merton.

„Jsem si jistý, že to bude stejné, jako ráno,“ řekl Debjit. Nevšímal si Mertona, který rukou uhodil do stolu. „Nevěděl jsem, že je takový spěch,“ dodal.

Merton vstal. „Spěcháme proto, že na ministerstvu je zmatek, ale to nebude trvat dlouho.“ Ukázal na fotografii na obálce Denního věštce, na které byli zedníci opravující atrium.

Debjit postavil papírové pytle s potravinami na stůl, vyděsil tím různé druhy hmyzu. Jeden s pytlů, s černým nápisem Clipper & Clydewhistle přistrčil k Mertonovi. „To je ta vaše zvláštní objednávka.“

„Trvalo ti to dlouho. Takhle rychle bych to vyřídil taky.“ Vytáhl z pytle dva náramky a korálky vyšívané rukavice a proti světlu si je prohlížel. Nejprve se potěšeně usmál, ale pak trpce řekl: „Běž a podívej se, jako to je daleko. Ztrácím trpělivost.“

Debjit prokličkoval mezi bednami rozestavěnými po vinylové podlaze a vešel do místnosti vzadu, ve které Svaha znaleckýma očima zkoumala keramické nádoby. Svého manžela u dveří si nevšimla.

„Ptá se pořád na to samé,“ řekl Debjit, ale žádnou odpověď nedostal. Se skloněnou hlavou obešel místnost, zastavil se u bedny s rozbitými nádobami ležícími navrchu. Ale vše v bedně rozbité nebylo. „Mohli bychom ho uklidnit tím, že mu dáme nějakou z těchhle.“

To upoutalo Svažinu pozornost. Nedůvěřivě se na něj podívala. „Chceš, abych mu dala tohle?“

Debjit nerozhodně zavrtěl rameny. „Ne,“ šeptl.

 Pozdvihla velkou nádobu, kterou držela. „Tohle ho na chvíli rozveselí.“

„Je to silnější?“ zeptal se Debjit. „Od té doby, co jsme ztratili svého hosta, se zajímá jen o to,“ vysvětloval rychle.

„Ne, silnější ne, ale to ani nemusí být. Je… efektivnější, řekla bych. A zbytečně to neplýtvá energií. Měl bys mu to říct. Spouští se pohybem.“

Debjit si nádobu prohlížel. „To by mělo pana Mertona potěšit.“

„Merton chce… mít navrch,“ řekla Svaha. „Ale chaos sám o sobě je hodně uspokojivý.“ Odmlčela se a pak dodala: „Možná, kdyby to bylo méně přesné, bylo by to lepší. Náhodnost, entropie, vyvolává nádherný strach. Hm, jo…“

*****

V pondělí ráno nahnal Rodgers všechny čtyři učně druhého ročníku do výcvikové místnosti. „Budeme se snažit, aby byl dnešní den normální, i když…“ S bolestným výrazem se podíval na hodinky. „Asi tak na hodinu… Ve čtvrtek budou v této místnosti zkoušky nových žadatelů, takže výcvik nebude.“ Všichni čtyři zaujali svá místa, zatímco se Rodgers probíral horou pergamenů. „Někde tady je rozpis toho, co bychom měli dělat.“

 Aaron zdvihl ruku.

„Ano, pane Wickeme? Bože, taková formálnost… o co jde?“

„Mohli bychom mít nějaké školení s Tonksovou o metamorfii?

„Žádné jsme neplánovali, proč?“

Aaron spustil ruku a postavil se stylem hodného žáčka. „No, jestli se Harry chystá chodit přestrojený za mě, chci se umět přestrojit za něj.“ Věnoval Harrymu přehnaný úsměv.

„Nemyslím si, že se to stane pravidlem,“ odpověděl Rodgers. Rozzlobeně odložil pergameny. „Asi jsem si ty poznámky zapomněl. Začněte obrannými kouzly,“ nařídil a odběhl.

Rozdělili se do dvojic a začali cvičit. Harry, který byl ve dvojici s Vineetem, ze zvyku oslaboval svá útočná kouzla. Vineet na něj mávl, aby přestal a s podivnou zlostí řekl: „Chováš se ke mně blahosklonně.“

„Ne,“ ohradil se Harry. „Vážně to nedělám. Je to jen nácvik. Pokud Rodgers řekne, abychom… já nevím, srazili partnera kouzlem na zem, udělám to,“ vysvětloval.

„Co se děje?“ zeptala se Kerry Ann.

„Nevím,“ řekl Harry a nervózně si prohrábl vlasy. Vineet vypadal podivně stoicky a Harry měl nejasné tušení, že se blíží k nějakému bodu zlomu. To způsobilo, že si uvědomil, že se také k jednomu blíží. „Podívej,“ řekl jemněji, aby tím uklidnil i sám sebe. „Nechtěl jsem se chovat blahosklonně. Proč, pro všechno na světě, bych to dělal?“ Byl si jistý, že tohle je diskuze o ničem. Vineeta rozrušilo něco, co se tohohle vůbec netýkalo a vypadalo to, že mu Harry nepřidal.

Vineet sklonil hůlku i hlavu a odvrátil se. O chvíli později se otočil zpátky a mírně se uklonil. „Myslím, že nám bylo řečeno, abychom cvičili.“

Harry si povzdychl. „Jo.“ Než se stačil zeptat, jestli Vineet opravdu chce, aby do svých kouzel dával více síly, Vineet řekl: „Je to tvoje právo vybrat si, jaké kouzlo uděláš.“

Aaron a Kerry Ann se zase věnovali svému souboji. Harry zaváhal, chtěl ještě něco říct, ale neměl ponětí, co by to mělo být. Myslel si, že ví, co jeho přítele trápí. Ale bude to muset počkat, až spolu budou sami.

Harry se celý den snažil vyhýbat panu Weasleymu, a bylo to hodně obtížné. S Tonksovou se setkali jen jednou, ale ta vypadala tolik zaneprázdněně, že Harryho napadlo, že se svému šéfovi vyhýbá také.

Pozdě odpoledne se shromáždili v kanceláři a Rodgers je informoval, že Rogan se může vrátit, ale jen na podmínku. Během zasedání Starostolce prošel Rogan podobným testem jako Harry, ale protože bystrozorů byl nedostatek, ministerstvo bylo ochotno dát mu milost, bude-li na něj někdo dohlížet. Harryho to potěšilo, třebaže Rodgers to nepřijal nejlépe. Potom Rodgers vyhrabal na svém stole tlustý pergamen. „A tady máme nový Mertonův plakát.“ Přišpendlil ho na tabuli vedle dveří přes oznámení o změnách pravidel registrace magických zvířat.

„To je ještě starší fotka, než ta poslední,“ komentovala to Kerry Ann.

Opravdu, Merton na ní vypadal jako třicátník s tenkým knírkem. Stál před famfrpálovým stadionem, usmíval se a v ruce svíral suvenýry.

„Je mu asi sedmdesát šest, usoudili jsme to podle nápisu na reklamním koštěti, které létá vzadu,“ vysvětlil Rodgers.

Kerry Ann si stoupla vedle Harryho a sklonila se až k obrázku. „Nosí hodně šperků, že jo?“ všimla si.

Toho si Harry nevšiml, zvlášť ne přes famfrpálový dalekohled a spoustu sáčků s dobrotami. Ale byla to pravda, Merton měl na krku tři náhrdelníky, několik náramků na každé paži a dokonce i několik kravat.

„Možná je to gay,“ navrhl Aaron.

„Takový druh šperků to není,“ nesouhlasila Kerry Ann.

Harry si prohlížel plakát déle, než ostatní. Zasáhlo ho, že tento téměř dětinsky nevinně vypadající kouzelník vytvořil tolik problémů a dokonce se k němu vázalo proroctví. Nedokázal si představit, že by na člověka na fotografii měl vytáhnout hůlku. Velmi se lišil od mladého Voldemorta, kterého si Harry pamatoval, na Toma Raddlea, bradavického studenta, by vytáhl hůlku bez zaváhání. Maurdant Merton, famfrpálový fanoušek, nevypadal na to, že zná nějaká útočná kouzla.

*****

Když z ministerstva večer odcházeli, zatáhl Harry Vineeta stranou. „Chci si s tebou promluvit, pojď si někam sednout… třeba do hospody.“ Harry navrhl Děravý kotel. Častější pobyt na veřejných místech mu dříve hodně pomáhal, nepřitahoval takovou pozornost. Doufal, že to bude zase fungovat, a nejlepší strategií bude začít se společníkem, který to akceptuje.

Harry ho odvedl ke stolku v rohu, ale stejně cítil, že je pozorován, třebaže na druhé straně byl jen jeden stůl obsazený klábosícími čarodějkami a jeden kouzelník seděl u baru. Harry ty špatné pocity ignoroval a zeptal se svého kolegy: „Co se s tebou děje?“

Vineet odpověděl až poté, co hospodský zmizel ve dveřích za pultem. „Nandi odešla žít k mé matce.“

„Vineete, to je… Ke tvé matce? Proč ke tvé matce?“

„Opustila rodinu, když se za mě provdala,“ poznamenal Vineet, jako by to bylo samozřejmé.

„No, jistě, dobře… Hele, omlouvám se. Doufám, že jsem ti nezpůsobil potíže, když jsem k vám přišel. Jestli chceš, napíšu jí dopis a vysvětlím jí, žes mi v Malfoy manor nepomáhal a celou dobu jsi nesouhlasil s tím, co dělám.“

„Podvod by situaci nezlepšil,“ řekl Vineet a zíral na přední dveře. „Naštvalo ji už, když zjistila, že je má magie silná.“

„Byla by to pravda, ne lež. A proč jsi jí o své magii neřekl?“

Vineet se opřel o špinavou zeď a vylekal tím pavouka v nedaleké pavučině. „Vypadala… šťastně… že je magicky silnější, než já. Myslel jsem, že jí v to nechám věřit, připadalo mi to neškodné. Všechno vypadalo lépe, vždyť víš, jak to bylo na začátku, jenže nebyla potěšená, když se o mém podvodu dozvěděla.“

Hospodský Tom postavil dva džbánky s medovinou na bar a kývl na Harryho, aby si pro ně došel. „Možná by to nevadilo, kdyby se nestalo tolik dalších věcí,“ řekl Harry, jen aby něco řekl.

„Možná, ale vzpomínám si, že každá lež je špatná.“ Založil si ruce na prsou. „Najednou nevím, proč jsem sem přišel. Na začátku mi to jasné bylo, ale teď v tom mám zmatek.“

„Takhle se někdy cítím taky,“ přiznal Harry. Omluvil se a šel pro džbánky. Tom nechtěl, aby platil, ale Harry mu stejně nechal mince na pultě.

Když se vrátil ke stolu, Vineet řekl: „Ale musíš naplnit proroctví. Říkal jsi, že musíš zničit Mertona. Že o tom mluvilo to proroctví.“

„To neznamená, že ho mohu snadněji najít,“ tvrdil Harry. „Jen to omezuje mou svobodu.“ Vineet vypadal zmateně, ale tak docela tomu nevěřil. „Věř mi,“ řekl Harry, „to není život… to je otroctví.“ Usrkl medoviny. „Je mi líto, co se stalo s Nandi.“

Vineet zavrtěl hlavou. „Myslím, že jsme se odcizili. Nedokáže pochopit, že teď všechno vidím jinak – tak nějak nejasně. Předtím to takové nebylo.“ Zadíval se do svého džbánku. „Postrádám ten uklidňující pocit.“ Zhluboka se napil. „Na druhou stranu toho teď chápu mnohem víc. Možná bych se měl vrátit k vlastním Dharma,“ prohlásil tajemně, jako by to za něj mluvila medovina.

„Co to je, nebo kde to je?“ pobídl ho Harry, aby mluvil dál, třebaže nedokázal všechno sledovat.

„Každá kasta a podkasta má své vlastní tradice. Takže obchodník nemůže být stejný jako kněz a ten zas jako rytíř. Rytíři je dovoleno chovat se násilně, aniž by tím byla narušena jeho Dharma, protože je to nezbytné pro jeho úděl, je to jeho podstata. Odmítal jsem to chápat a Nandi to odmítá stále.“

Harry se poškrábal na hlavě. „Přišel jsi, aby ses stal bystrozorem, jak sis mohl myslet, že se vyhneš násilí?“

„Přišel jsem, protože jsem si myslel, že to potřebuju. Byl jsem magicky velmi slabý, nebo jsem si to alespoň myslel. Nemohl jsem nikomu ublížit.“

„Já jsem tě potřeboval,“ poukázal Harry.

Vineet jednou přikývl, skoro jako by se uklonil. Zvedl džbánek s medovinou, ale pak ho zase položil. „Valmiki měl možná pravdu. Hodně toho o rakshasasech napsal.“

„Opravdu?“ zeptal se Harry se zájmem. „Kde si od něj mohu něco přečíst?“

„Všude,“ mávl Vineet rukou. „On je… něco jako Homér.“

„Nikdy jsem o něm neslyšel,“ přiznal Harry.

Vineet o tom uvažoval. „Ty, který rozkazuješ rakshasasům,“ zamumlal. „Nemáš náhodou i armádu opic?“

Harry cítil, že by se měl naštvat, ale mávl nad tím rukou. „Pokud vím, tak ne,“ odpověděl opatrně.

Vineet odstrčil nedopitý džbánek. „Mám pocit, že jsem na správném místě, ale jsem hodně zmatený. Měl bys mít raději opice. Jako bys byl vzhůru nohama.“

„Moc o věcech přemýšlíš,“ řekl Harry. „V tom je tvůj problém.“

Vineet se nad tím tvrzením zamyslel, Harry zavrtěl hlavou a dopil svou medovinu, snažil se potlačit poznání, jak velmi si jsou podobní s Hermionou. Tom se gestem od baru zeptal, jestli si dají druhou rundu, ale Harry zavrtěl hlavou.

Dveře, vedoucí do boční uličky se se zaskřípěním otevřely a do místnosti vstoupil Draco Malfoy. Zastavil se, když si všiml Harryho.

„Pane Malfoyi,“ pozdravil ho Harry. Malfoy mírným úklonem pozdrav přijal a posadil se na židli u baru. Seděl tam ve svém plášti s vysokým límcem, třebaže v místnosti bylo teplo.

„Připraven?“ zeptal se Harry Vineeta.

„Měl bych se vrátit domů,“ poznamenal Vineet, když vstali. Harry si pomyslel, že je smutné, že se jeho přítel vrací do prázdného bytu. Ještě než odešel, poklepal ho po rameni.

Harry přešel k Dracovi. V tu dobu začali přicházet lidé na večeři a dveře se stále otvíraly a zavíraly. Jedna ze skupinek zaváhala, když uviděli Harryho, ale pak se usadili na druhé straně místnosti a vrhali po něm ostražité pohledy.

Harry se posadil vedle Draca a ten se zeptal: „Jaký je to pocit být takhle odstrašující?“

Harry pokrčil rameny. Draco v prstech protočil prázdnou skleničku.

„Ještě medovinu, Harry?“ zeptal se Tom.

Harry přikývl. Draco nevraživě poznamenal: „Jak jsem slyšel, mému bývalému kolejnímu řediteli se daří dobře.“

„Ano, je v pořádku.“

„To je ale překvapení,“ řekl Draco. „Máš štěstí, musel ses kvůli tomu hodně nadřít.“ Poslal skleničku přes bar a Tom ji zachytil dřív, než mohla spadnout na podlahu, a znovu ji naplnil. Vypadalo to jako jeden plynulý pohyb. Ale Harryho džbánek s medovinou zůstal bez dozoru, přetekl a zanechal po sobě na baru vlhké kolečko. Draco se napil, ale stále vypadal skoro zoufale.

Když se Tom vzdálil, Harry se zeptal: „Můžu pro tebe něco udělat, Draco?“

Draco tiše zavrčel: „Proč bych od tebe měl něco chtít?“

„Byla to jen nevinná nabídka, Draco,“ odpověděl Harry trpělivě.

Draco se zahleděl do své sklenice a převaloval jí v dlaních. „Nevinná nabídka,“ odfrkl si. „Máš na mysli, že máme to, co jsme si zasloužili.“

„To jsem neřekl,“ ohradil se Harry rozhodně.

„Ministerstvo ano.“

Do toho se Harry míchat nechtěl. Byla jistě pravda, že se Malfoyové drželi špatné společnosti, ale to, co z toho vzešlo, bylo příliš choulostivé téma. Harry se chtěl zeptat na Mertona, pro případ, že by Draco slyšel něco dalšího. Koneckonců smrtijedi měli jeho zbraně, takže museli vědět, kde je. Harry se zamyslel nad tím, co vlastně na oddělení vědí a on o to nemá ani páru. Jak se zeptat Draca na něco, aniž by mu na oplátku poskytl nějakou adekvátní laskavost.

Nějací zákazníci přišli k baru, a když poznali Draca, zmateně se dívali z jednoho na druhého. Harry jim kývl, jejich reakce ho nezajímala. Většina z nich ho automaticky pozdravila zpátky, třebaže vypadali popleteně.

Harry vypil druhý džbánek rychleji, než měl v úmyslu a pomyslel si, že už by měl přestat. Položil na pult několik mincí a vstal. Draco nereagoval, byl příliš sklíčený. Harry k němu pocítil jistou sympatii. „Přinejmenším je teď u vás doma klidněji,“ pokusil se ho ukonejšit.

Draco zavrtěl hlavou. „Nic o tom nevíš, Pottere,“ řekl.

„Promiň,“ řekl Harry. „Ale moje nabídka pořád platí.“ Pak odešel.

Ve dveřích na mudlovskou ulici se srazil s Ronem. „Hledal jsem tě. Pojď se mnou do Doupěte,“ naléhal zrzek.

„Ehm, a co…“ Harry už se otáčel, jako by chtěl navrhnout, aby si dali skleničku, když si vzpomněl, co si před chvílí umínil.

„Mamka tě chce vidět. No tak…“ Ron ho uchopil za ruku a přemístili se.

Harry se bránil, když ho Ron táhl zpoza velké kůlny, za kterou se objevili. „Je tvůj otec doma?“ zeptal se.

„Ne, ještě nějakou dobu bude v práci.“

Harry se přestal bránit a cestou se zeptal: „Nevíš, jestli bude Ginny dovoleno jít na bystrozorské zkoušky?“

„Jo, bude tam. McGonagallová taťku neposlechla.“

V kuchyni se Harrymu dostalo pevného objetí od paní Weasleyové. Jednou rukou ho držela kolem ramen a vedla ho do obývacího pokoje. Harry se trochu zapotácel, když se ocitl tváří v tvář Percymu a byl rád za tu ruku, která mu nedovolila utéct.

Trapné ticho ukončil až Ron. „Mamka trvala na tom, aby se ti omluvil.“ Překřížil ruce na prsou a mračil se na svého bratra, jako by to byl třaskavý skvorejš. „My ostatní jsme měli poněkud odlišnou představu o tom, jak se s ním vypořádat, ale po většině z toho by už nebyl schopný promluvit, natož…“

„Tak dost,“ přerušila ho paní Weasleyová. „Pamatuj, co vždycky říkal Brumbál.“

„Ach,“ navrhl Ron s nevinným pohledem, „něco o tom, že dává přednost mudlovským sladkostem, protože jejich chuť je vždycky stejná?“

„To není to, co jsem měla na mysli a ty to víš,“ okřikla ho paní Weasleyová.

Ron už nic jiného neřekl, ale to intermezzo dalo Harrymu tolik potřebný čas, aby se vzpamatoval. Byl překvapený, jak moc ho Percyho přítomnost zaskočila. Bylo to něco víc než hněv nebo nenávist, cítil se špatně a neklidně, a kdyby to bylo na něm, raději by utekl, což ho překvapilo.

„Vždycky dával lidem druhou šanci,“ řekla paní Weasleyová.

„DRUHOU,“ otočil se Ron k matce. „ne DVACÁTOU.“

Celou tu dobu se Percy díval po stěnách, podlaze i stropě, jen aby na ně nemusel pohlédnout.

„Percy,“ vyzvala ho paní Weasleyová, když Ron naštvaně zmlkl.

Percy vypadal, jako by se jednalo o nějaký nemožný úkol. Harry usoudil, že se Percymu nelíbí, že tu je, stejně jako se jemu a Ronovi nelíbilo, že je tu Percy a z nějakého důvodu se hned cítil o něco lépe, vzájemná nenávist teď byla mnohem průzračnější.

Percymu několikrát poskočil ohryzek. „Promiň,“ řekl konečně neochotně, stále se jim všem pohledem vyhýbal.

Harry cítil, jak se vzduch zachvěl, když si paní Weasleyová povzdechla. Poklepala Harrymu na rameno. „Harry?“ řekla významně.

„Co?“ zeptal se Harry ostře, reagoval prudčeji, než by sám od sebe očekával.

„Myslíš, že bys mohl přijmout Percyho omluvu?“ zeptala se.

Harry na ní oněměle zíral. Vnitřnosti se mu kroutily, jako by se v něm prali všichni tvorové z Temného světa. Jen pomyšlení na to, že by měl Percymu odpustit, způsobilo, že ho celé tělo současně svrbělo, podivně tuhlo a vzápětí hořelo vnitřním žárem. Chvíli byl vděčný, že je sirotek a proto byl ušetřen takovýchto hloupých otázek.

Ron se na něj zděšeně zadíval, ale otázka paní Weasleyové přišla z čistého srdce a nedalo se na ní odpovědět ne, i když každý nerv jeho těla křičel, aby to udělal a přidal k tomu dlouhý seznam zlých a neslušných slov. „Já… budu na tom muset pracovat.“ Nemáte ani představu o tom, co se tam dělo, chtělo se mu dodat a musel se kousnout do jazyka, aby všechno neprozradil.

Vypadalo to, že jí jeho nechuť zklamala, ale také jí varovala a tak ho jen poklepala po rameni a odešla. S letmým pohledem na Percyho Harry zamířil ke dveřím, s Ronem v patách.

Mezi kůlnou a famfrpálovým hřištěm se Harry zastavil, zmatený Percyho posledním výrazem obličeje. Nakonec se přeci jen Harrymu koukl do očí, ale možná že to bylo jen omylem. Harry měl na prchavý okamžik dojem, že je Percy hodně zmatený. Ne vzdorovitý, jak se dalo čekat, ale opravdu zmatený.

„Nechceš zůstat na večeři?“ zeptal se Ron.

Harry se na svého přítele podíval. „No…,“ zaváhal, byl zvědavý na Percyho, třebaže chtěl na všechno zapomenout a vrátit se domů. „Potíž je v tom, že se musím vyhýbat tvému taťkovi.“

„Cože?“ zeptal se Ron maličko uraženě.

„Jo. Ví o mně a o Tonksové… A já opravdu nevím, jak to udělat… a opravdu nemám náladu poslouchat, že to musíme skončit.“ Harry si prohrábl vlasy. „Ještě jsem nepřišel na to, co mu říct, kdyby na tom trval.“

Ron mu věnoval soucitný zamračený úsměv. „Těžké rozhodnutí.“

„Jo, dneska jsem se před ním dvakrát schoval do archivu,“ přiznal Harry.

Ron se zasmál. „Mohl bys zůstat na večeři, pokud by ses převlékl za našeho ztraceného bratrance Alfreda Flimnapa, kterého už třicet let nikdo neviděl.“

„Vymýšlet si celý večer příběhy by bylo těžší, než si s ním obyčejně promluvit,“ řekl Harry.

„Vyhrožovat ti vyhazovem by taťkovu postavení nepomohlo,“ prohlásil Ron střízlivě.

„Určitě? Polovina Starostolce by uvítala, kdybych byl pryč.“

„Co tím myslíš? Hlasování přece tak špatně nedopadlo,“ řekl Ron tak ostře, že si Harry uvědomil, že jeho nadsázka by mohla být znamením nebezpečné sebelítosti.

„Jo, máš pravdu. Ale stejně bych už měl jít. Dobrou noc. A nezabij svého bratra… mamka by ti to nikdy neodpustila, i když já asi jo.“

*****

Během následujícího dne se Harrymu úspěšně dařilo vyhýbat se panu Weasleymu, ale věděl, že to nemůže fungovat pořád. Dopoledne měli lehký trénink a odpoledne byl přidělen na hlídku s Roganem, kterému byly svěřeny jen nevýznamné úkoly. Musel požádat, aby s ním Harry mohl jít, ale Harrymu to doopravdy nevadilo.

Procházeli rušné ulice velkých mudlovských měst. Občas potkali kouzelníka, kterého snadno identifikovali podle pláště nebo neladícího oblečení. Harry, který je dokázal poznat i bez těchto záchytných bodů, zjistil, že jen málokteří kouzelníci by se dokázali vydávat za mudly. Když se člověk zadíval pozorněji, něco je vždycky prozradilo.

Kráčeli zrovna relativně klidnou ulicí s mnoha úřady a kancelářemi, když Harry vycítil, že blondýnka, které se k nim blíží, musí být čarodějka. Nesla v náručí pytel se zeleninou a vypadala zamyšleně. Když si jich všimla -  záměrně na sobě měli pláště, aby je bylo poznat - zaváhala. Zachytila Harryho pohled a zatvářila se vyděšeně. Sklonila hlavu a rychle přeběhla na druhý chodník. Harry, který nechtěl zvyšovat její obavy, ji stejně sledoval, dokud nezašla za roh. Rogan studoval mapu a ničeho si nevšiml.

Harry si povzdychl a prohlížel si mosazné destičky s názvy advokátních kanceláří na cihlové zdi. Čarodějčino chování způsobilo, že se mu začala horšit nálada, nedokázal tomu zabránit. Hlídka ubíhala jen pomalu, a když se vrátili na ministerstvo, Harry měl tak špatnou náladu, že potřeboval nutně něco dělat, aby se rozptýlil. Instruktor Rodgers ho požádal, aby mu pomohl odnosit do archivu složky, které se nakupily v rohu kanceláře. V tichém, šerém archivu se Harry zeptal: „Mohu vědět, jak pokračuje pátraní po Mertonovi?“

Rodgers nejprve zařadil dvě tlusté složky, než odpověděl: „Nic nového nevíme.“

„Ale co výslechy smrtijedů? Museli narazit na Mertonův úkryt, jak jinak by se jim dostali do rukou jeho zbraně?“

Rodgers odhodil další složku na skříňku, o kterou se opřel. „Musím přiznat, že pro tento druh práce máte vlohy.“ Chvíli se na něj díval, než dodal: „Nalezli jsme jeden z jeho úkrytů. Byl opuštěný. Neměli čas odstěhovat vypalovací pec, takže teď mapujeme všechny nákupy nových.“

„Mohu se tam jít podívat?“ zeptal se Harry.

Rodgers pokrčil rameny. „Není tam toho moc k vidění.“ Vrátil se k zakládání složek, každou poklepal o horní hranu skříňky.

„Mohl bych zjistit, jestli tam nedávno byl,“ řekl Harry.

„Mohl byste?“ zeptal se Rodgers mírně pohrdavě.

Harry se zhluboka nadechl. „Viděl jsem to místo Voldemortovýma očima, když tam byl.“

„Dobrý nápad,“ připustil Rodgers a pokračoval v práci. Harry pracoval na zakládání svých složek a čekal na odpověď. Nakonec přišla. „Mohu vás tam poslat.“ Rodgers se podíval na hodinky. „Můžete jít hned, jestli chcete.“

„Rád bych, pane,“ odpověděl Harry, jak nejzdvořileji mohl.

Rodgers si nejprve ověřil, že to Blackpoolová v kanceláři zvládne sama, než s Harrym odešli. Přemístili se do velkého otevřeného prostoru, ve světle proudícím vysokými okny tančil prach. Harry se okamžitě začal rozhlížet. Zastavil se v malé postranní místnosti. Hromada rozbitých věcí naskládaných podél jedné ze stěn mu připadala jako déjã vu. Zůstal stát na místě a zhluboka dýchal, dokud souvislosti v jeho mozku nezapadly do těch správných škatulek. Bylo to při ročních zkouškách, když se snažil vzpomenout na to, co je napsané na vyhlášce visící na stěně archivu. Místo toho viděl tohle místo.

„Tady to bylo,“ řekl Rodgersovi, který přišel za ním. Na několika místech byly vrstvy prachu narušeny, což dokazovalo, že tu někdo byl. V koutě další povědomé místnosti stála drátěná klec. „Tohle je místo, kde drželi Lockharta, když začalo být těžké ho zvládnout.“ Ukázal na čmouhy na podlaze. „Dali mu torq a drželi ho co nejdál od Naginiho klece.“ Viděl tu scénu zcela zřetelně, jako by to byly jeho vlastní vzpomínky.

Rodgers neodpověděl, jen následoval Harryho z místnosti do místnosti. Harry se ohlédl a zjistil, že se jeho instruktor tváří značně nečitelně. Prohlídku zakončili v keramické dílně, kde se po podlaze povalovaly rozbité nádoby. „Pec je pryč,“ řekl Harry.

„Odnesli jsme ji,“ řekl Rodgers. „Nebyly žádné náznaky, že by se chtěli vrátit, ale nechtěli jsme riskovat.“

„Vypadá to, že tu žilo několik lidí.“

„Poznal byste je, kdybyste je viděl?“ zeptal se Rodgers náhle mnohem živěji. „U výslechů jsme se dozvěděli jen pseudonymy, které neodpovídají žádné z našich složek.“

„Nikdy jsem žádné obličeje neviděl,“ řekl Harry. Zkoumal své vzpomínky. Jediná tvář, kterou viděl, byl nejasný odraz v okně domu Dursleyových. Oheň hořel v Lockhartově mysli a Harry si uvědomil, že to je důvod, proč to ve snu považoval za odraz.

Vrátili se do přízemí. Na podlahu padl stín, když se před jedním zaprášeným oknem objevila silueta hlavy. Rodgers napřáhl hůlku, ale Harry mu ruku zadržel. „Mudla!“ šeptl důrazně.

Stín se sklonil a pak utekl pryč. Rodgers schoval hůlku. Přistoupili k dvoukřídlým proskleným dveřím, nad kterými se kývalo zrezivělé zdvihací zařízení. Na ulici se nic nehýbalo.

„To je praktická dovednost, Pottere,“ komentoval to Rodgers.

Harry si opět vzpomněl na čarodějku, kterou potkal na ulici a přál si, aby tuhle schopnost neměl. Dokázal by její reakci omluvit, kdyby předpokládal, že je mudla. Odvrátil se ode dveří a zaměřil se na důležitější věci. „Nevím, jak mám Mertona zničit. Ani kde ho najít.“ Zamyslel se a dodal: „Doufám, že jsem si nenechal tu příležitost ujít, když jsem byl spojený s Voldemortem. Možná jsem měl šanci zjistit, kde bydlí… Měl jsem to pochopit.“ Na konci už Harryho nebylo skoro slyšet.

„Najdeme ho,“ řekl Rodgers. „Doufejme, že dřív, než na nás znovu zaútočí… Což očekávám, že udělá.“ Rodgers se rozkašlal. „Pojďme, Pottere,“ řekl a znělo to tak mentorsky, že to Harryho obavy zmírnilo.

*****

Pamela Evansová otevřela dveře a na svém prahu nalezla známou štíhlou postavu v černém plášti.

„Promiň, že jsem se neohlásil,“ řekl Snape. „Ale potřebuji, abys mi pomohla s Remusem.“

Pamela sáhla po kabelce. „Jasně. Co…?“ začala, ale to už Snape vešel dovnitř a přemístil je dřív, než otázku dokončila. Objevili se v zadní místnosti zakouřené hospůdky. „Kde to jsme?“

„V Dungruddy. Je tu letaxový uzel, který můžeme použít. Ale nejdřív si promluvíme.“ Odvedl ji k otlučenému stolu. Na zdech byl opotřebovaný terč na šipky, ale jiné stoly obsazeny nebyly.

„Co se Remusovi stalo?“ zeptala se Pamela naléhavě.

Snape si sedl a pokynul jí, aby to udělala také. „Je tvrdohlavý, to je ten hlavní problém a neví, že jsem tady. Pokud by Harry dneska neměl službu, hodil by se pro tuto pochůzku lépe, ale bohužel to zbylo na mně…“ Pamela si podepřela bradu dlaní a čekala, co bude následovat. „Remus má zvláštně obtěžující sklon k sebelítosti. Koneckonců jako vždycky.“

„Toho jsem si nevšimla,“ bránila ho Pamela.

„To máš tedy štěstí, že to v tvé přítomnosti potlačil,“ řekl Snape suše. Povzdychl si a otřel si čelo do širokého rukávu svého hábitu. „Je to takhle: Remus byl znovu napaden vlkodlakem, který ho pokousal, když byl dítětem.“

„Cože!“ Pamela vyplašeně začala vstávat, musel jí popadnout za rukáv, aby jí donutil znovu se posadit.

„Nevyjádřil jsem se správně, jak vidím,“ řekl. „Utrpěl jen menší zranění, ale maličko se změnil.“

„Cože?“ zeptala se znovu, méně znepokojeně, ale stále napruženě.

„No, vidím, že ti na něm záleží…“

„Samozřejmě, že ano. Cos myslel tím, že se změnil?“

Snape se opřel v židli, která se nebezpečně zakymácela. „Šedohřbet, vlkodlak, který Remuse pokousal, je vlkodlakem rád. Vypěstoval si nějaké antilykantropické vlastnosti. To znamená,“ vysvětloval, „že je částečným vlkodlakem celou dobu. Když Remuse znovu kousl, nakazil ho tím, třebaže včas podaný protitoxický lektvar konečné důsledky značně zmírnil. Přesto se chová tak hrozně, jak se dalo čekat… utápí se v sebelítosti, odmítá vyjít ven i návštěvy přátel.“

„Co… Mohu ho vidět?“ zeptala se.

„Ano, samozřejmě. Ale uvědom si, že předpokládá, že ho odmítneš.“ Snape vstal a urovnal si hábit. „Je pozoruhodně natvrdlý,“ zamumlal.

„A ty ne?“ zeptala se Pamela ironicky a vysloužila si tím temný pohled. „Schovej si to pro mudly, kteří se nechají zastrašit,“ řekla. Když na ní Snape jenom zíral, vybídla ho: „Můžeme jít?“ Pak zkrotla. „Prosím?“

Snape zavrtěl hlavou a zamířil ke krbu ve velké, málo používané kuchyni. Na soudku tam seděla buclatá žena a rozmotávala hadice vedoucí skrz zeď. Jen jim kývla na pozdrav. Snape přiložil na žhavé uhlíky poleno, oprášil si ruce a nasypal Pamele do dlaně letaxový prášek.

„Co budeme dělat,“ zeptala se Pamela.

„Ještě jsi takhle necestovala,“ řekl. „Prostě hodíš ten prášek do plamenů, řekneš Bradavice a vstoupíš do krbu. Nezapomeň se sklonit… tenhle krb je poněkud nízký.“

Těkala očima z něj na netaxový prášek a na vzrůstající plameny v krbu. Znovu se zadívala do své dlaně, sevřela pěst a s odhodlaným výrazem udělala, co jí bylo řečeno.

Objevila se uprostřed Velké síně a narážela do lavic a stolů, protože její oči byly upřené na strop a nechtěly ho opustit. Snaše vyšel z krbu hned za ní a čekal, až se vzpamatuje.

„Tak tohle jsou Bradavice,“ řekla udiveně. „Chtěla jsem to místo poznat hned, jak se o něm Hadry poprvé zmínil. Úžasné.“ Šla po jeho boku a zpomalila, až když si na chodbě všimla pohybujících se obrazů. „Nebudeš mít potíže, že mě sem vzal, když jsem mýdla?“

„Díky Harému máš teď stejný status, jako školník, který nás nedávno opustil. Takže ne, nebudu. Pojď.“

Než dorazili do třetího patra, byla Pamela kompletně fascinovaná. „Bože, kéž bych byla čarodějka. Tohle je skvělé místo.“

„Ujišťuji tě, že v neděli v noci by se ti tu vůbec nelíbilo.“ Zaklepal na Lupinový dveře. Lupinová odezva byla pomalá a sotva slyšitelná. Snaše otevřel dveře, a pokynul Pamele, aby vešla. „Někdo tě chce vidět,“ řekl. Zachytil jen záblesk Lupinová zoufalého pohledu, než zavřel dveře a nechal je o samotě. Rád, že to vyřešil, se vrátil do svého kabinetu, aby dokončil hodnocení testů NKÚ a OVCE.

„Ahoj, Čemusi,“ řekla Pamela. Nevšímala si jeho nervozity, ale nemohla si pomoci, oči jí bloudily po jeho ztěžklém čele a chlupatých uších.

„Co tu děláš?“ zeptal se napjatě.

„Chtěla jsem tě vidět. Vědět, že jsi v pořádku. Neposlals mi sovu, abys mi řekl, že jsi v pořádku. A přitom to už jsou tři dny. Nemyslíš si, že bych to chtěla vědět?“

Lupin se podíval na zavřené dveře, za kterými zmizel Snape. „Nebyl jsem… připravený se s tebou setkat.“

„Proč ne?“ zeptala se záměrně nechápavě.

Nevesele se ušklíbl. „Děláš si srandu, že jo?“

„Myslíš, že se starám o to, jak vypadáš?“ zeptala se a rázně došla ke stolu.

Lupin sklopil oči a nechal je potulovat po předmětech v místnosti. „Jsem odporný. Byl jsem uvnitř odporný už předtím, ale s tím jsem se naučil žít. Teď jsem hnusný i navenek. Nic víc, než zvíře.“

„Remusi, buď rozumný,“ pokárala ho.

„Jsem kontrolovaný tvor, víš to? Naše ministerstvo má pro dohled nad takovými, jako jsem já, celé oddělení.“

„Páni,“ odsekla prudce Pamela. „Severus Snape měl pravdu, víš, říkal mi, že se utápíš v sebelítosti…“

Lupinova zlost vzrostla. Vstal a řekl: „A proč by ne?“

Pamela se k němu přes stůl naklonila. „A proč bys měl? Stará se některý s tvých přátel o to, jak vypadáš? Stará se o to profesor Snape? Přišel a pozval mě sem, abych si s tebou promluvila.“

Lupin nahrbil ramena a zraněným hlasem řekl: „Není jeho věc se o něco takového starat. Jako bývalý smrtijed nemá právo kritizovat ostatní.“

Pamela ztuhla. „Cos to řekl?“

Lupin se kousl do rtu a odhalil tak své o něco špičatější zuby. „Ale nic. Nemyslím si, že by chtěl, abys to věděla.“ Pokořeně přešel k oknu.

Pamela se nervózně zasmála. „Nechtěl by, abych to věděla? Počkej chvilku… Nenaznačuješ tím, že Severus Snape byl jedním z nich… Že pomáhal Voldemortovi?“

Lupin se poškrábal za uchem a rozcuchal si tím vlasy, které měl teď delší, než dřív. „To jsem nechtěl. Prosím, nic mu neříkej. Nechci na tebe použít paměťové kouzlo.“

Couvla od stolu. „To bys udělal?“

„Ne, to je důvod, proč tě prosím, abys nic neříkala. Prostě na to zapomeň…“

„Ale říkal jsi…“

„Zapomeň na to,“ opakoval Lupin a silnými špičatými nehty poklepával o kamenný parapet.

Pamela se chytla za hlavu. „Některé z vás nedokážu pochopit,“ postěžovala si trpce. „Proč by proboha Harry…“

„Pamelo, nech toho,“ vyštěkl Lupin. Konečně nad sebou získal kontrolu a vrátil se ke stolu. „To byla moje velká chyba, třebaže bys to pravděpodobně stejně zjistila… Teď je to už všeobecně známo.“ Ošil se. „Ale nedovedu si vysvětlit, že ti nevadí, čím jsem se stal.“

„Nezajímá mě to. Uvnitř ses nezměnil.“

Lupin zvedl ruku a prohlížel si své silné klouby s tmavými nehty, které tak moc připomínaly drápy. „Sám sobě jsem odporný. Nemůžu už ani předstírat, že ne, s touhle stálou připomínkou.“

„Předstírat co? Ty jsi ten nejsladší mužskej, kterého jsem kdy potkala a který není gay. Tu noc, co jsi hlídal Harryho v hospodě, aniž by o tom věděl… To bylo opravdu dojemné, a já jsem si uvědomila, že se mi líbí tvůj smysl pro povinnost. Opravdu se mi líbí. Většina lidí ho vůbec nemá.“

„Nebude ti vadit, že si spolu nemůžeme vyjít?“

„Můžeme si vyjít,“ tvrdila. „My… Budeme si muset opatrněji vybírat kluby, ale vím o nějakých, kde budeš vypadat hodně nóbl.“

„Tohle bych také mohl zamaskovat,“ řekl smutně s pohledem na svou ruku.

„To by nebylo příjemné,“ řekla a vzala jeho ruku do své. „Ale chápu to.“

Lupin se bolestně usmál. „Opravdu tě Severus přivedl z vlastní vůle?“

„Ano, ale kdybych věděla…,“ zachvěla se.

„Nemůžu mu to vyčítat,“ řekl Lupin. „Harry ho opravdu změnil.“

„Vysvětli mi to,“ požádala. „Proč, pro všechno na světě, je teď Harry jeho syn?“

Lupin spojil i druhou ruku s jejími. „Nedokážu ti to vysvětlit. Dlouhou dobu mezi nimi panovala nepřekonatelně hluboká averze. Ale myslím, že viděli sílu v tom druhém, kterou potřebovali, a měli odvahu riskovat.“

Pevněji uchopila jeho dlaně, ostré nehty ignorovala. „Jsem také ochotna to udělat, víš.“

Sklonil hlavu a vypadalo to, že se s tím pokouší smířit.

„Nejsem si jistá, jestli chci, aby mě sem příště vzal profesor Snape, ale…“

Lupin se lehce zasmál. „Jsi s ním ve větším bezpečí, než se mnou.“

Založila si ruce v bok. „Opravdu?“

„Ano. Na rozdíl ode mne je pořád stejný, nestává se z něj monstrum.“

Přejala si dlaněmi po pažích a narovnala ramena. „Mohla bych to monstrum vidět?“

„Opustíš mě, když to uděláš,“ řekl Lupin tiše a prázdně.

Pamela se zamračila. „Chápu, že jsi byl zraněný, ale bolí mě, že mi nevěříš.“ Nechala to doznít. „Kdy je další úplněk?“

„Dvacátého osmého, v pondělí. Ale já nejsme připravený na to, abys to viděla.“

„No, bylo by hezké, kdybys byl a pak bys konečně věděl, že je mi to jedno.“

Lupin zavřel oči, poslepu nahmatal židli a posadil se.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se.

Lupin příkře přikývl. „Ano. Jsem.“ Potřeboval si zachovat svou hrdost.

„A co večeře dnes večer?“ zeptala se s nadějí.

„Tady, předpokládám?“

„Můžeme jít ven, jestli chceš.“

Lupin zavrtěl hlavou a zase se zaměřil na své ruce. „Mohl bych, pro všechny případy, zapracovat na zakrývacím kouzle… Ale bude to nějakou dobu trvat. Možná by to bylo lepší.“

„Nemohu popřít, že by to bylo snazší, ale stejně si s tebou chci dát večeři.“ Neodpověděl a tak se zeptala: „Takže v sedm?“

*****

Harry seděl na Hermionině gauči s nohama opřenýma o nízký stolek, Kali ležela vedle něj. Učil se něco, co během nedávného chaosu zanedbal. Po pěti stránkách hustě popisujících historii kouzelnického trestního práva v Evropě knihu zabouchl. Cítil se při tom, jako by svým nedávno padlým kolegům-bystrozorům něco dlužil.

„Vypadá to jako docela dobrá kniha,“ řekla Hermiona od malého stolku v kuchyni, kde seděla a jedla brambůrky. „Můžu si ji potom půjčit?“

„Můžeš si ji vzít hned,“ řekl Harry.

„Ty už jsi skončil?“

„To jsem právě udělal,“ oznámil jí Harry.

Zasmála se. „To zní jako Harry, kterého si pamatuji.“ Vstala a došla si pro knihu.

„Zvykl jsem si neučit se,“ řekl Harry a pokusil se jí to vysvětlit, když se zatvářila kriticky. „Víš, když jsem se snažil zůstat na živu, zachránit svět a tak.“

Harry srovnal hromádku starých učebnic o pokročilých štítech, když se ozvalo zaklepání na dveře. Hermiona do bytu pustil profesorku McGonagallovou. Ta se musela sehnout, aby jí nesklouzl špičatý klobouk, když procházela dveřmi, ale okamžitě se narovnala. Hermiona pověsila její plášť na věšák a nabízela: „Dáte si čaj?“

„To by mi přišlo docela vhod, děkuji. Jak se máte, Harry?“

Harry, který vstal, aby se s ní pozdravil, řekl: „Jsem v pořádku, madam.“

Usmála se. „Jste odolný mladý muž, Harry, za což jsme všichni nesmírně vděční.“

„Chcete si s Harrym promluvit o samotě?“ zeptala se Hermiona od dřezu, kde ohřívala hůlkou konvici.

„Přišla jsem si promluvit s vámi, slečno.“

„Mám…?“ zeptal se Harry a ukázal na dveře.

„Ne, prosím, jen zůstaňte, Harry. Nechtěla jsem vás vyhnat.“ Hovořila neobvykle laskavě a důstojně přijala místo u chatrného stolku.

Hermiona rozlila čaj do hrnků a McGonagallová ten svůj chvílí svírala v dlaních. „I v létě mi hrnek horkého čaje přijde vhod. Nevím, jak Američané dokáží pít ty hrozné ledové věci.“ Zahleděla se na knihu ležící vedle Hermionina šálku. „Slyšela jsem, že jste se stala expertem přes zákony,“ řekla.

Hermiona pokrčila rameny. „To je Harryho kniha.“

Ředitelka se na něj podívala. „Vzdělávají vás docela široce, Harry, to je dobré vědět.“

Harry také pokrčil rameny, ta kniha ho docela rychle porazila.

McGonagallová se napila a odložila hrnek. „Mám pro vás návrh, Hermiono. Ale nemějte pocit, že musíte odpovědět hned. Když jsem uvažovala o této návštěvě, napadlo mě, že bychom měly zůstat v kontaktu, tak, jak jsem to vždy měla v úmyslu udělat se svými nejlepšími studenty. Ale vypadá to, že všichni jsou příliš zaneprázdněni. Například, nemám ani tušení, jak se vám líbí to, co právě děláte.“

Hermiona se snažila najít odpověď. Harry jí předběhl: „Už byla šťastnější. Není tam zrovna spokojená.“

„To není tak docela pravda, Harry…,“ ohradila se Hermiona. „Ale není to přesně to, co jsem čekala, že budu dělat. Zkoumám případy kvůli precedentům, hledám v nich tajemné předměty, sepisuji to a někdo jiný za to dostane ocenění.“ Zamračila se do svého hrnku. „Ale je to náročné.“

McGonagallová před sebou sepjala ruce. „Zajímalo by mě, jestli byste byla ochotná pokusit se to trochu změnit?“ Když na ní Hermiona zvědavě zamrkala, McGonagallová dodala: „Napadlo mě, jestli byste nemohla zvážit převzít práci po profesoru Kratiknotovi… Jako učitelka kouzelných formulí v Bradavicích?“

Hermiona na ní jen zírala. „Kdo… Já?“

„Ale samozřejmě že vy, drahoušku,“ řekla McGonagallová laskavě. „Byla jste Filiusovou nejlepší studentkou pokud si pamatuji. To mi absolutně stačí. Představenstvo samozřejmě dostane vaše výborné výsledky v testech ke zvážení.“

Hermiona se podívala na Harryho, který se široce usmíval. „Věděl jsi to?“

Harry zavrtěl hlavou. „Ale myslím si, že je to skvělý nápad.“

McGonagallová pohladila Harryho po ruce. „Jak jsem říkala: na odpověď nespěchám.“

„Já… nevím, co na to říct,“ koktala Hermiona.

McGonagallová vstala. „V tom případě neříkejte vůbec nic. Ale klidně mi pošlete sovu, budete-li mít nějaké otázky.“ Otočila se. „A vy Harry, mi pošlete sovu, kdykoliv, kdy bych pro vás mohla něco udělat.“

„Děkuji, paní profesorko,“ řekl Harry a cítil se poctěn.

Její úsměv se prohloubil. „Severus měl pravdu, když říkal, že si vás nezasloužíme.“

„To vám Severus řekl?“ zeptal se Harry.

Mrkla. „Možná jsem si to jen představovala.“

Když odešla, Harry si povzdychl. Hermiona zamumlala: „Musím tě v tom vzdychání podpořit.“

„Měla bys to vzít.“

„Musím si to promyslet,“ řekla a uklízela nádobí. „Je to velká změna.“

„Ale nejsi tam spokojená.“

„Nejsem spokojená se spoustou věcí, Harry.“

Harry se poškrábal na hlavě. „To je důvod věci změnit, alespoň některé z nich.“

Levitovala konvici na vysokou polici nad sporákem. Pak se zasmála, trochu smutně. „To je první kouzlo, které nás Kratiknot učil, pamatuješ?“

Harry protočil očima. „Jo, vzpomínám si, taky na to, že jsi byla jediná, komu se to povedlo.“

Přistrčila židli ke stolu, hůlku držela před sebou. „Bylo to hrozně lehké.“

„A zatraceně užitečné. Upřímně, Hermiono, myslím, že Kratiknot by tě na své místo navrhl i sám.“

„Budu o tom přemýšlet,“ řekl a a schovala hůlku do kapsy.

*****

Následující ráno šel Harry přímo do kanceláře bystrozorů, protože výcviková místnost byla připravena pro zkoušky nových adeptů. Třebaže žádný z nich ještě nedorazil, napjaté očekávání prolnulo celým patrem. Pastorek kontroloval hlášení a Kerry Ann se usadila u stolu Tonksové, aby si přečetla noviny. Harry si také sedl ke stolu a zíral nad dveře, kde visela Munzova hůlka omotaná černou stuhou. Předpokládal, že hůlky Moodyho a Whitleyho by tam visely také, kdyby se neztratily. Harry se zamračil, když se mu myšlenky zatoulaly k průběhu loňského roku. Připadalo mu, že byl mnohem delší, než obvyklých dvanáct měsíců.

Kerry Ann odložila noviny. „Jak je, Harry?“

Harry pokrčil rameny. „A tobě?“

Zasněně se usmála. „Nemůžu si stěžovat,“ řekla.

„Ambroise je asi ještě pořád v Anglii, že?“ zeptal se Harry.

„Občas. Byl dočasně přidělen k diplomatickým službám, tak mě může navštěvovat častěji.“

Harry se také usmál, její štěstí bylo nakažlivé. „Takže jsi ještě nepřišla na to, co je s ním špatně?“

Pastorek se otočil, až židle zavrzala a se zděšenou zvědavostí se na Harryho zadíval. „Jen jsem citoval to, co řekla před rokem,“ bránil se Harry.

„No…,“ uvažovala Kerry Ann. „Nemá rád pivo. Trvá na vínu.“

„Tragédie,“ poznamenal Harry.

„Jo,“ souhlasila Kerry Ann. „Myslím, že bych s tím dokázala žít a časem ho to odnaučit,“ dodala s falešnou skromností.

Pastorkova židle znovu zavrzala, když se od nich odvrátil a jen nad nimi zavrtěl hlavou. „Běžte se podívat, jestli už přišli nějací uchazeči,“ vyzval je. „Budete se k jejich přijetí také vyjadřovat.“ Když vyskočili, aby vyběhli z kanceláře, zažertoval. „Přišli jsme o Naginiho, takže pro vyvolání strachu asi použijeme Harryho.“

Kerry Ann se zasmála. „V tom případě neprojde ani jeden.“

Harry se zvládl usmívat, ale ten komentář ho zamrzel, třebaže byl myšlen žertem. Znovu si vzpomněl na čarodějku, kterou potkal během své hlídky. Následoval Kerry Ann na chodbu a snažil se sám sebe uklidnit, doufal, že u jednoho ze stolků nalezne Ginny. Ale ještě tam nebyla, zato tam bylo pět dalších uchazečů, některé si Harryho pamatoval z loňských zkoušek, některé z Bradavic. S očekáváním se na ně zahleděli a čekali, co bude.

„Studoval jsi poctivěji, Tridente?“ zeptala se Kerry Ann jednoho z nich.

Muž v přední řadě si založil ruce na prsou. Měl krátké světlé vlasy a vypadal spíš jako mudla. „Byl jsem si příliš jistý tím, že to bude lehké. Viděl jsem, jak to na ministerstvu funguje, a nedokázal jsem si představit, že by požadavky byly tak vysoké.“

Harry se zaraženě obrátil na Kerry Ann, aby viděl její reakci. „Však uvidíš,“ řekla.

Harry se nedokázal zbavit představy, že je Trident špatný týmový hráč. Pak zadoufal, že nikdo z nich nebyl takhle sebejistý. A jestli i byli, Rodgers je během měsíce donutil na to zapomenout.

Kerry Ann naklonila hlavu na stranu. „Víš, tenhle rok máme nový test. Musíš v souboji porazit Harryho.“

Harry viděl, jak to sebejistý mužem trhlo, třebaže byl o šest let starší. „Opravdu?“ zeptal se Trident pochybovačně.

„No,“ přidala Kerry Ann zamyšleně, „je tam požadavek, že do kurzu přijmou jen toho, kdo proti němu vydrží tři minuty.“

Znělo to velmi uvěřitelně a Harry byl rád, že se nikdo nesbalil a neodešel. I když výrazy některých ztuhly. „Možná budu schopen to zvládnout,“ řekl Trident už mnohem méně sebejistě.

Vstoupili další uchazeči a rozpačitě přešlapovali, když si všimli Harryho. Posadili se ke stolkům. Pak dovnitř vběhla Ginny, vlasy měla vlhké, hábit na křivo a ve spěchu se dívala na hodinky.

„Harry!“ vykřikla s radostný překvapením, líbla ho na tvář a odložila tašku.

„Cos to přinesla?“ zeptal se Harry.

Otevřela tašku a přehrabovala se v ní. „Brky, inkoust, pergamen… Nechtěla jsem na nic zapomenout.“

„Doufám, že nic od dvojčat,“ řekl Harry vážně.

Pohodila hlavou, jako by jí urazil. „Ne, samozřejmě, že ne.“ Zavěsila tašku na opěradlo židle, na kterou se posadila. „Víš,“ řekla klidněji, „znala jsem Harryho, když s ním ještě byla legrace.“

Než se Harry zmohl na odpověď, přistoupila k nim Kerry Ann. „Opravdu?“ zeptala se. „To bych také ráda viděla.“

„Co tím myslíš?“ podíval se Harry z jedné na druhou. „Není se mou o nic míň legrace, než dřív.“

Ginny se na něj dívala nevěřícně. „Měl jsi ve zvyku nestarat se o pravidla… pořád jsi je porušoval. Teď jsi příliš vážný.“

„Porušil jsem spoustu pravidel,“ poznamenal.

„To prochází jen Harrymu,“ řekla Kerry Ann přísně. „Ať vás nic takového ani nenapadne.“

Někteří chápavě přikyvovali. Harry to raději nechal být, rozhodl se chovat kamarádsky. „Jak se ti líbí v Bradavicích?“ zeptal se Ginny.

„Jde to,“ odpověděla Ginny suše.

„Cože, ty tam bydlíš?“ zeptal se Asiat, který seděl vedle ní.

„Ano,“ řekla Ginny rázně. „Někdo to tam hlídat musí.“

Harry potlačil úsměv a znovu ho napadlo, že i on a jeho kolegové byli takhle bezohledně domýšliví, třebaže si to připustit nechtěl. Malá čarodějka vzadu, která byla pravděpodobně nejstarší v místnosti, zvedla ruku. „Kolik učňů bude letos přijato?“

„Žádné číslo stanoveno není,“ odpověděl Harry. „Ale obvykle to bývá jeden, nebo žádný. Loni nás přijali víc, kvůli ztrátám z války.“ Nechtěl upozornit na to, jak málo jich je, aby si snad nemysleli, že požadavky budou nižší.

Vešli další lidé a za nimi už šel Rodgers s náručí plnou pergamenů. „Všechno odložte na podlahu, kromě brků, kterými budete psát,“ přikázal. Všichni poslechli a Harry s Kerry Ann odcházeli, Harry ještě zamával Ginny, která se zuřivě kousala do rtu, když přijala tlustou roličku pergamenu. Askunková  v zadní řadě vytáhla brk, ale hlavu měla skloněnou, jako by se skrývala.

Když se vrátili do kanceláře, Kerry Ann řekla: „Ach, jako bychom to byli my.“ Pak se zeptala Pastorka: „Aaron s Vineetem ještě nepřišli?“

„Poslal jsem je něco prověřit a teď někam pošlu i vás dva.“ Podal jim kousek pergamenu.

*****

V sobotu, řídíc se pokyny, které mu přinesla Snapeova sova, se Harry přemístil do domu v Shrewsthorpe. Modrá plachta ještě zakrývala díry ve střeše, ale silné trámy byly opraveny světlým dřevem a plechem. Harry zkontroloval, jak práce pokračují na druhé straně místnosti, která byla zoufale prázdná, většina jejich majetku byla uložena jinde.

Snape se dostavil o několik minut později. Okamžitě šel zkontrolovat poštu a Harry ho nalezl v obývacím pokoji. Snape vzhlédl, když vstoupil a odhodil dopisy na stůl. „Jak ti je?“ zeptal se důrazně.

Harry pokrčil rameny. „Dobře, řekl bych.“ Rád by si s ním popovídal o článcích Rity Holoubkové, která ho odsoudila jako temného čaroděje. Ale téma to nebylo příjemné a tak s tím ani nezačal. Místo toho řekl: „Ginny si při zkouškách vedla dobře, obzvlášť štíty jí šly.“

Snapea ale zajímalo něco jiného. „Zacházejí s tebou na ministerstvu dobře?“

Harry přikývl. Nechtěl mluvit o tom, jaké má potíže vyhýbat se panu Weasleymu, protože nestál o to, aby Snape věděl, proč to dělá.

Snape zúžil oči, jako by jeho zdrželivost vycítil. „Můj otec si přeje, abychom se u něj zítra stavili na večeři,“ řekl.

„To si dovedu představit,“ řekl Harry. „Ráno něco mám, ale pravděpodobně to stihnu.“ Pak ho napadlo něco dalšího: „Už se ozvala tvoje matka?“

„Poslala sovu. Zpráva o Voldemortově návratu už konečně dorazila i na sabat.“ Ztěžka se opřel o opěradlo židle, pevně ho sevřel prsty. „Musí být nádherné žít v takové oáze neskutečna.“ Pustil židli a narovnal se. „Nějaké změny ohledně proroctví?“

Harry zavrtěl hlavou, rád, že je tu něco, o čem může bez problémů mluvit. „Obávám se, že jsem možná zmeškal svou šanci,“ přiznal. „Když jsem byl ve Voldemortově hlavě, mohl jsem vidět všechno, co dělají. Ale nic nevím. Všechno je tak matoucí.“

„Nebyl jsi právě v pohodě,“ souhlasil Snape.

„Ty sis myslel, že jsem pod Imperiem,“ poznamenal Harry a znovu ho to rozzlobilo.

„Nebyl jsem daleko od pravdy. Ale také jsem na tu pravdu nepřišel.“ Snape si přitáhl židli a posadil se. „Možná jsem byl lapený ve své vlastní oáze,“ zamumlal.

„Jak dlouho myslíš, že bude trvat oprava domu?“ zeptal se Harry. Už se strašně chtěl vrátit.

„Ještě dlouho. Několik týdnů, než to tu bude obyvatelné.“ Začetl se do jednoho z dopisů.

„Takže se zase vrátíš do Bradavic,“ řekl Harry, příliš se mu to nelíbilo. Toužil po něčem normálním, jako byla třeba čokoláda. Po normálním světě, ve kterém se ho lidé nebojí. A v případě, že se proroctví nevyplní do doby, kdy zase začne škola, bude se s tím muset opět vypořádat sám. No dobře, ne úplně sám, ale ne s pomocí, které by mohl absolutně důvěřovat.

Snape se na něj chvíli díval. „Chceš, abych se zeptal Minervy, jestli by několik týdnů nemohl Remus učit sám?“

V Harrym se všechno bouřilo při pomyšlení, aby s ním bylo zacházeno jako s dítětem, třebaže před pár vteřinami myslel na to samé. „Ne, to je v pořádku.“

„Pochybuji, že by to Remusovi vadilo.“

Harry znovu zavrtěl hlavou. „Chci jen už mít to proroctví za sebou… A doufám, že už žádné jiné nebude,“ dodal pochmurně.

„Proroctví mají vlastní čas a místo, nemůžeš s tím nic udělat.“

„Jasně, Albusi,“ odsekl Harry zlehka.

Snape se opřel a sepnul před sebou ruce, jako by byl Harryho poznámkou poctěn. „Kdysi jsem se divil, jak Albus na některé události reagoval. Musím přiznat, že necítím potřebu to dělat také.“

„To je dobře. Nemyslím si, že se mu líbilo, že jsem na něj spoléhal.“

Snape si poposedl a vzal do ruky další dopis. „Budu tě čekat zítra v šest. Pošli mi sovu, když to nestihneš.“

*****

Druhý den se vrátil Harry do Shrewsthorpe včas. Počasí se změnilo a plachty pokrývající střechu pleskaly ve větru. Winky Harrymu nabídla čaj, ale řekl jí, že se dlouho nezdrží. Posadil se v obývacím pokoji, jediné místnosti, která nebyla úplně vyklizena. Snape se zpozdil a Harry musel pracovat na tom, aby jeho mysl neovládly různé hrůzné scénáře, které mohly nastat.

Když se Snape objevil, byl roztržitý tak, jak ho Harry ještě nikdy neviděl.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se vyplašeně.

„Cože? Ach ano, jistě. Zdržel jsem se, pojďme.“ Přešel ke krbu a podal Harrymu plechovku s letaxem. Ale Harry si ho nevzal.

„Co se děje?“ chtěl vědět.

„Nic,“ odpověděl Snape takovým způsobem, že se nepřesvědčený Harry divil, jak si může Snape myslet, že mu uvěří.

„Lžeš,“ řekl a přemýšlel, jestli se s ním bude Snape dohadovat.

Snape se na něj ale podíval naprosto klidně. „Promluvíme si o tom později.“ Přistrčil mu letax ještě blíž.

„Promluvíme si o tom teď,“ odpověděl Harry. Nechtěl to nechat být; stalo se toho už příliš.

Snape odložil plechovku na stůl. „Neslyšel jsi mě?“ zeptal se napůl zlostně, napůl překvapeně.

Harry polkl. „Ano, myslím, že jsem to udělal.“ Rozhostilo se ticho, bylo slyšet jen praskání ohně. „Přišel jsi pozdě. Nikdy pozdě nechodíš. Zjevně tě něco trápí.“ Byla to jen sdělení, ničeho se nedomáhal, ani se neptal.

„Promluvíme si o tom později,“ naléhal Snape a znovu se natáhl pro letax.

„Není to nic, co bych měl vědět hned?“

Velmi zvláštním hlasem Snape řekl: „Ne, hned ne.“

Objevili se ve skromném salónu, ve kterém byl průvan i za teplého počasí. Shazor si Harryho pozorně prohlédl, ale Gretta ho objala stejně vřele jako vždycky.

„Takže zaneprázdněný mladý muž to stihl,“ poznamenal Shazor a vedl je do jídelny, kde už seděla Candida. Červenala se a vypadala roztržitě. „Dáte si něco k pití, Harry… samozřejmě, že ano,“ řekl Shazor a rozdával skleničky s něčím tmavým a hustým. Candida tu svou odložila, aniž by se napila.

Večer se vlekl jen pomalu. Harry seděl naproti Grettě, která se ráda postarala o oba konce konverzace, když začala váznout. Jedinou zajímavou věcí celého večera bylo, když Severus oznámil, že jsou s Candidou zasnoubení. Shazor s Grettou byli překvapeni méně, než Harry, a Candida měla skloněnou hlavu i když jí gratulovali.

Když se zeptali, kdy bude svatba, Snape odpověděl: „Brzy,“ tak mrzutým tónem, že Harry, který očekával otevřenou odpověď, málem vyprskl své sherry. Zvědavě se na Severuse podíval, ale na oplátku nic nedostal. Neměl šanci se zeptat ani později večer, protože Severus doprovázel Candidu do jejího bytu hned, jak se se Shazorem a Grettou rozloučili.

 

Poslední komentáře
21.04.2011 18:11:47: výborné jako vždycky - jenom jsem v průběhu narazila na několik chyb, které bych tipla na automatick...
19.04.2011 22:02:14: Dík za kapču.
15.04.2011 17:01:28: Děkuji moc za další přeloženou kapitolku :) Těším se na čtvrtek :)
15.04.2011 10:41:11: Děkuji za pěkný překlad i když se ti tentonkrát do něj připletlo pár legračních překlepů smiley. Také ...