Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

39. kapitola

Dědictví

V pondělí ráno štěstí Harryho opustilo. Sotva vystoupil z výtahu, musel se zastavit, aby nevrazil do pana Weasleyho.

„Dobře. Přišel jsi brzy,“ řekl Pan Weasley, jako kdyby tam postával jen proto, aby Harryho chytil. „Pojď se mnou.“

Harry byl se sklopenou hlavou připravený ho následovat. Ale pan Weasley nezamířil do své kanceláře. Místo toho znovu otevřel dveře výtahu a počkal, až za ním Harry vejde dovnitř.

Bušení Harryho srdce se zpomalilo, když bylo zřejmé, že míří na úřad vlády, tady mu otázky ohledně sblížení se se svou kolegyní určitě pokládat nebudou.

Když přecházeli předpokojem, Belinda Harryho pozdravila. Bylo to jednoduché „Dobré ráno,“ ale Harryho to zaskočilo, nic takového od ní už hodně dlouho neslyšel. Zastavil se mezi dveřmi a ohlédl se na ní, docela mu to zvedlo náladu.

V prostorné ministerské kanceláři se s panem Weasleym posadili na vysoké, kůží čalouněné židle s lesklými mosaznými cvočky.

„Takže,“ řekla Bonesová sedící za svým stolem. Pěstěnými nehty poklepávala o jeho desku. „Společně s Minervou jsme hovořily s některými vedoucími pracovníky, a všichni jsme se víceméně shodli.“

Harry se podíval z ní na pana Weasleyho, nevěděl, o co jde. „Diskutovali jsme o tom, jak co nejlépe vylepšit vaši image, pane Pottere,“ vysvětlila Bonesová.

„Mojí image?“ podivil se Harry.

Bonesová na něj promluvila trpělivým hlasem, jakým se mluví na děti: „Vaše image je obrazem celého ministerstva, Harry. Jste nejslavnějším kouzelníkem Velké Británie, ne-li celého světa. Tím, že tu pracujete, jedná se i o naši pověst, která je v současné době bohužel poněkud dvojznačná. Usoudili jsme, že bude nejlepší ukončit nepříznivé články, které od vašeho zkoumání Starostolcem zaplňují stránky novin tím, že vám vyjádříme upřímnou podporu.“

Harry, který tento týden žádné noviny nečetl, k tomu nemohl nic říct.

„Tato podpora znamená,“ pokračovala Bonesová, „že podporujeme vaše akce, které nejdou přehlédnout. Nikdo se neozval, že by Voldemortovi měla být vrácena alespoň nějaká magie, ale když se nad tím zamyslíte, mohlo by se to stát. Proroctví už pravděpodobně, díky vaší laskavosti a porušení přímých rozkazů, platné není.“ Zamračila se, když to říkala, ale pak jen mávla rukou, jako by odháněla obtížný hmyz. „Ale to už je minulost. Rozhodli jsme se udělit vám za vaše služby Merlinův řád.“ Sáhla do zásuvky a vytáhla z ní ozdobný malý kufřík, ze kterého vytáhla zlatou medaili. Nasadila si monokl a zadívala se na její zadní stranu. „Ah, ano, jmenuje se Létající Merlin za významnou práci s hůlkou.“ Nechala monokl spadnout. „Ale samozřejmě to musíme udělat správně.“

Harry tam během jejího monologu jen tiše seděl a doufal, že to, co ministryně chystá, skutečně pomůže.

Když jednání skončilo, Harry se trochu obával svého návratu s panem Weasleym, ale Bonesová si ho tam ještě nechala. Harry za sebou zavřel dveře s nemalou úlevou, pomyslel si, že se možná jen zbytečně stresuje. Belinda byla zaneprázdněná, jeden z ministerských poradců jí cosi diktoval, a tak jí Harry jen nepatrně zamával.

Když se vrátil do výcvikové místnosti, náhle ho napadlo, jestli se Belinda náhodou nerozešla s Percym. Jakmile měli přestávku na oběd, zeptal se na to Kerry Ann.

„Nic o tom nevím,“ řekla mu.

„Hm,“ poznamenal Harry. „Připadalo mi, že má lepší náladu.“

„Pozeptám se,“ slíbila Kerry Ann. Harry kývl, jako že to oceňuje a uvědomil si, že ho najednou takovéhle klepy zajímají.

V odpoledních hodinách byli všichni čtyři, i Blackpoolová, pozváni do kantýny, aby u čaje prodiskutovali výsledky testů budoucích uchazečů. Blackpoolová tam seděla s překříženýma rukama a tvářila se mrzutě, dívala se na pergamen s výsledky jako by jí to nezajímalo. Harry přemýšlel, jestli si s Munzem přeci jen nebyli bližší, než se smělo. Jeho smrt jí určitě zasáhla nejvíce ze všech. Ale odolal touze zeptat se i na tohle Kerry Ann.

Konečně pergamen doputoval až k němu. Rozsah hodnocení byl širší, než čekal, některé bylo vysloveně nízké. Ginny měla nejvíce bodů za štítová kouzla. Askunková byla těsně před ní v hodnocení písemného testu, ale těsně za ní ve štítech. Harry si pomyslel, že by bylo docela zajímavé, kdyby bojovaly proti sobě. Ginnyino skóre bylo průměrné, bohužel. Nebo možná bohudík, vezme-li se v úvahu názor pana Weasleyho.

„Co myslíte, Pottere?“ vyzval ho Rodgers, protože Harry si pergamen prohlížel déle, než ostatní. Harry pokrčil rameny. Vineet si od něj pergamen vzal a prohlédl si ho. „Normálně bych Arturovu nejmladší vyřadil,“ řekl Rodgers, „ale vzhledem k jejímu výkonu při útoku v Bradavicích jsem v pokušení nechat jí pokračovat.“

„Myslím, že si tu šanci zaslouží,“ řekl Harry, spokojený s tím, že je ke své kamarádce loajálnější, než její otec. „Opravdu se letos hodně učila.“

„A my tentokrát nevyžadujeme OVCE ze všech předmětů,“ doplnil ho Rodgers. „Co Trident?“

„Je to blbec,“ řekla Kerry Ann.

„A váš názor, slečno Blackpoolová?“ vybídl jí Rodgers.

Zavrtěla hlavou a temně prohlásila: „Mám příliš mnoho jiných starostí, než aby mě zajímali budoucí učňové.“

Rodgers vzal do ruky pergamen s výsledky testů. „Vždycky nám dělá starost budoucnost našeho oddělení. Vypadá to, že potřebujete nějakou práci. Vemte si s sebou Pottera.“

Blackpoolová vstala, aniž by se jí jeho slova dotkla a Harry za ní spěchal do kanceláře, kde se prohrabala pergameny s úkoly a zdánlivě náhodně jeden z nich vybrala.

„Mudlovské hlášení z Earswicku. Jdeme.“ Přemístila se a Harry naštěstí věděl, kde to je.

Objevili se v opuštěné stáji zanedbané farmy. Blackpoolová se okamžitě vydala k vratům, které visely jen na jednom pantu, ale Harry jí zadržel. „Co se děje?“ zeptal se.

„Nic se neděje,“ tvrdila, ale Harry měl pocit, že je to stejné, jako když o sobě tvrdil, že je s ním pořád legrace.

„Něco se muselo stát,“ naléhal Harry a promnul si nos. Zalechtala ho v něm vůně zatuchlého sena.

„Pottere, stalo se toho hodně, ale s ničím nemůžu nic udělat,“ štěkla po něm.

„Můžeme udělat něco s tímhle případem,“ poznamenal Harry.

„Je starý, jeden, co o víkendu neuzavřeli. Jde jen o kouzelníky, kteří se v noci opilí vydali z Yorku na venkov.“

„Jseš si jistá?“ zeptal se Harry, nechtěl nic zanedbat.

„Ano, jsem si jistá.“

„Byla jsi jednou z nich?“ zeptal se zvědavě.

Odfrkla si. „No a co. Víš, jak nutně potřebuju vypnout?“

„To potřebujeme všichni. Jestli si potřebuješ odpočinout, požádej o dovolenou.“

„To nejde. Je nás málo. Kdo by mě nahradil?“

„Vždycky se to dá nějak zařídit. Kdyby ses zhroutila, stejně bychom tě museli zastoupit.“

„Na to se nechystám,“ řekla výsměšně. „Musím dostat…“

„Dostat co?“ zeptal se Harry, když se odmlčela. Pod střechou prolétla sova.

Otevřela zaťatou pěst a dotkla se hůlky ve své kapse. „Mertona,“ odpověděla unaveně, ale pak jí zase ovládl chladný vztek. „Jeho a jeho krvavé zbraně. Jestli chce někoho zabít, měl by mít odvahu čelit mu s hůlkou v ruce, udělat svou práci pořádně a ne posílat hloupý stroj, aby to udělal za něj.“

Harry se bál okamžiku, kdy se její myšlení obrátí a začne ho obviňovat z toho, že proroctví nenaplnil dřív, ale nic takového se nestalo. Vykročila do pošmourného povětří a Harry jí následoval.

Kráčeli úzkou pěšinou, dokud nedošli k malé osadě. Byl slyšet hluk aut z blízké dálnice. Skrz zahradní branku došli zarostlou cestičkou ke dveřím jednoho z domů. „Uvidíme, jestli je tu stejný chlap, jako minule.“ Zaklepala na dveře. Když se otevřely, Blackpoolová prohlásila. „Přišli jsme vyšetřovat.“

„Co vyšetřovat?“ zeptal se muž hrubě. Byl neoholený a na sobě měl jen vestu a polorozepnutý hábit. Vypadalo to, že navzdory časné ranní hodině už vypil hodně medoviny. „Copak ministerští už nechytají skutečné zločince…,“ začal lamentovat, ale všiml si Harryho, který stál za Blackpoolovou. Harry byl připravený zasáhnout, kdyby se muž choval agresivně, ale ten byl tak překvapený, že jen couvl a schoval se za dveře.

Blackpoolová se po Harrym zlomyslně ohlédla. Založila si ruce v bok a krutě se zasmála. Únava jí opravdu hodně otupila, protože tomu muži řekla: „Myslíte, že vás ty dveře před ním zachrání?“

Harry chtěl od vystrašeného muže odvrátit pohled, ale služební předpisy mu to nedovolily.

„Pořádal jste noční výlet,“ řekla Blackpoolová. „Víme, že jste to byl vy a vaši kumpáni, protože nás sem kvůli vám volají každou chvíli.“ Muž jí to očima odsouhlasil a Blackpoolová pokračovala: „Časy jsou teď hodně těžké, a každý kouzelník a čarodějka musejí sami dbát na to, aby nepoužívali kouzla v přítomnosti mudlů. Chováte se nepřístojně, když se napijete… Tím ničemu nepomáháte.“ Její hlas byl ostrý jako břitva a odrážely se v něm frustrace poslední doby, teď zaměřené na nešťastného kouzelníka. Teď si ten muž myslel, že představuje stejnou hrozbu, jako Harry. „Chovejte se slušně, jestli se sem budeme muset ještě vrátit, nebudeme s vámi zacházet tak jemně.“

Muž pohlédl na Harryho a ten nitrozpytem zjistil, jak vystrašeně nejistý se muž cítí ohledně toho, jak velkou hrozbu Harry představuje. Když odcházeli, Harry si přál, aby si mohl na něčem vybít svou vlastní frustraci.

Zamířili zpátky do stáje, aby se mohli přemístit. „Jsi dobrým partnerem do terénu,“ řekla Blackpoolová.

„Jak to?“ zeptal se Harry. Neudržované keře a stromy poskytovaly spoustu úkrytů pro útočníky, takže byl ve střehu.

„Mlčíš a tvoje přítomnost donutí každého chovat se slušně. Minule se ke mně ten chlap choval servilně. S tebou se o to ani nepokusil.“ Když nic neříkal, pobídla ho: „Nelíbí se ti hrát zlého policajta, že?“

„Nejsem zvyklý na… Nevím… Lidi se mě bojí.“

Došli k rozbitým vratům a vklouzli dovnitř. Sláma roztroušená po podlaze se jim zachytávala o pláště. „Je to jen respekt. Špatně sis to vyložil.“

„To není respekt,“ nesouhlasil Harry.

„Pro tenhle druh respektu bych zabíjela,“ pokračovala, potřebovala se vypovídat. „Lidi vidí, že jsem čarodějka a myslí si, že se mnou zametou. Munz byl malý, příliš respektu se mu taky nedostalo.“

Harry se na ní podíval. „Mrzí mě, co se mu stalo. Byl jsem tam, a i když jsem si to v hlavě tisíckrát přehrával, nebylo nic, co jsme mohli udělat.“

Ztěžka se nadechla. „Nedávala jsem ti vinu,“ řekla dotčeně. Pohodila hlavou a zadívala se na oblohu prosvítající rozbitou střechou. „Předpokládala jsem, že to bude snazší, ale není to tak. Taky nepomáhá, že nad námi visí hrozba, že by se to mohlo opakovat. Hloupé nemyslící stroje smrti.“ Zavrtěla hlavou. „Rodgers měl pravdu. Dojdeme si pro další úkol… Potřebuju se cítit užitečná.“

Harry si pomyslel, že by spíš potřebovala několik týdnů dovolené, ale bez řečí jí následoval zpátky na ministerstvo.

*****

Vrátil se do Hermionina bytu až večer. Kamarádka mu tam nechala dopis, že se ještě musí stavit v práci. K jídlu tam toho moc nebylo a Harry neklidně prohledával kuchyň, díval se do všech skříněk a zásuvek, doufal, že najde něco vydatného, co nevyžaduje příliš námahy. Vyděšená tvář kouzelníka z dnešního dopoledne byla zastíněna mnoha dalšími, které ho také pronásledovaly. Vysypal do misky pytlík lupínků a sedl si s ní ke stolku, jako kdyby se jednalo o normální jídlo. Mezi sousty si olizoval prsty a snažil se vychutnat si to, co jedl. Ze sousedního bytu bylo slyšet tekoucí vodu. Ozvalo se zaklepání. Harry vytáhl hůlku a pootevřel vstupní dveře pro případ, že to je některý s mudlovských sousedů.

Otevřel je dokořán, když poznal, kdo je za nimi. „Paní Grangerová,“ pozdravil překvapeně.

„Harry, drahoušku,“ vrátila mu jemně pozdrav. Tiskla si růžovou kabelku k růžovému kabátu jako by si nebyla jistá, že bude pozvána dovnitř.

Harry ustoupil, aby mohla vejít a řekl: „Hermiona tu není.“

„Před hodinou jsem od ní dostala sovu,“ řekla mateřským tónem. „Prosila mě, abych vás zkontrolovala, když už jsem byla ve městě, na návštěvě u své sestry.“ Svlékla si kabát a pověsila ho na věšák u dveří.

„To nemusela,“ řekl Harry a schoval hůlku do kapsy. „Jsem v pořádku.“

„Doufám, že to není vaše večeře, drahoušku,“ zhrozila se paní Grangerová, když se podívala na stůl.

Harry si povzdychl. „Jo, to asi je.“ Odnesl prázdnou misku do dřezu a přidal jí k dalšímu neumytému nádobí.

„Nevypadáte zrovna dobře, Harry.“ Hlas paní Grangerové byl náhle neobvykle vážný.

„Posledních pár týdnů bylo docela drsných,“ připustil, potěšilo ho, že se může svěřit. Chtěl se pustit do mytí nádobí, ale místo toho na ně jen zíral.

Paní Grangerová přistoupila blíž a vzala ho za bradu. „Proč mi o tom nepovíte, Harry?“ zeptala se vlídně.

Harry se zasmál a poodstoupil. „Nemůžu vám to říct, paní Grangerová,“ řekl a sedl si do křesla.

„Udělám trochu čaje,“ nabídla a začala se otáčet v malé kuchyňce. Ohřála vodu na sporáku a za chvíli už před Harryho postavila šálek čaje. Ale nesedla si. „Překvapily mě vaše oči.“

„To říkají všichni.“ Harry foukal do čaje. Alespoň že se mě Hermionina matka nebojí, pomyslel si. Ustrašené tváře ho houževnatě pronásledovaly hned, jak ho ta myšlenka napadla a to mu dost vadilo.

„Velmi překvapující,“ pronesla podivně ohleduplně.

Harry odložil šálek, aniž by se napil.

„Nemáte žízeň, drahoušku?“ zeptala se paní Grangerová velmi ustaraně. „Nepotřebujete ještě něco?“

Harrymu znovu hlavou proběhl celý jejich rozhovor. „Ne, to je v pořádku. Jen ho nechám vychladnout,“ vysvětlil, aby získal čas na posouzení věcí, které se mu nezdály. Paní Grangerová netrpělivě poklepávala prstem o stůl, ale pak se zaměřila na nádobí ve dřezu. „To nemusíte, paní Grangerová,“ káral jí Harry a natáhl se pro mléko, aby jím čaj ochladil.

„Chcete také cukr?“ zeptala se, aniž by od dřezu otočila hlavu.

Harry mléko zase položil a sáhl do kapsy pro hůlku, která tam nebyla. Odstrčil šálek s čajem. „Co je v něm?“ zeptal se.

Paní Grangerová odložila zpola umytý talíř na nesourodou hromádku dalšího nádobí. Otočila se a založila si ruce v bok.

Harrymu se v žaludku usadil mrazivý uzel. „Jediný člověk, o kterém vím, že vidí věci, aniž by se otočil, je údajně mrtvý. Co je v tom čaji… Pošuku?“ zeptal se Harry znovu a to odhalení mu rozproudilo krev v žilách.

„Veritasérum,“ odpověděla paní Grangerová po krátké pauze.

„To nepotřebujete,“ mínil Harry. „Můžete se mě zeptat, na co chcete, jste bystrozor, vzpomínáte?“

Obličej paní Grangerové se ani nepohnul. „Vím, kdo jsem,“ zavrčel. „Ale víš ty, kdo jsi?“

„Co to má znamenat?“ zeptal se Harry.

Moody si odfrkl, na paní Grangerové to vypadala podivně hrubě. „Děláš mi starosti, Pottere. Velké starosti.“

Harry ho ignoroval. „Proč jste předstíral, že jste mrtvý?“ zeptal se posměšně.

Moody zašoupal nohama. „Konečně mohu žít tak, jak chci. Můžu si dělat, co chci… vyšetřovat jak chci.“

Harry se ušklíbl. „A nemusíte žít ve svém paranoidním strachu, že Pošuku? Nikdo se nepokusí otrávit nebo proklít někoho, kdo už je mrtvý.“

Moody si překřížil ruce a poznamenal: „Vždycky jsi šel rovnou k věci.“

Harry vstal. „Chci zpátky svou hůlku.“

„Až si promluvíme,“ oznámil Moody.

„Už jsme mluvili.“

Moody se naklonil přes stůl, už se začínal měnit sám na sebe. „Ještě jsme neskončili. Stále nejsem přesvědčen o tom, kým jsi.“ Řekl to tak podezíravě, že to znovu rozjitřilo Harryho nervy, rozbolavělé z tolerování podobného chování jiných lidí.

Harry protočil očima. „Myslím, že je mi jedno, co si o mě myslíte. Vraťte mi hůlku.“

„Smůla. Dostaneš ji, až skončíme,“ vyprskl Moody. Jeho široký křivý obličej se zvolna vynořoval z milých rysů paní Grangerové. Moody se zahleděl na svou ruku, vytáhl z kapsy svou stříbrnou čutoru, ale pak jí zase vrátil zpátky, aniž by se napil.

Harry k němu kolem stolu zamířil. Moody na něj namířil hůlkou. „To je hodně důvěry na někoho, kdo není ozbrojen,“ poznamenal.

„Ano, to je,“ řekl Harry, zastavil se a sevřel ruce v pěst.

„Pořád se ještě musíš učit, Pottere,“ kritizoval ho Moody. Pozdvihl hůlku. „Potřebuješ další lekci, takovou, jakou jsem ti dal minule.“

„Vzhledem k tomu, že jste mrtvý,“ posmíval se mu Harry, „budete mít sotva příležitost znemožnit mě při dalších šestiměsíčních zkouškách, že.“

„Můžeme to udělat hned…,“ namítl Moody temně, jeho hůlka nezakolísala. Jedno jeho oko zmizelo uvnitř jeho lebky a Moody se naklonil ke straně, jako by na jednu nohu spoléhal víc.

Harry přimhouřil oči. „To jste byl vy, že? Percy takový není.“

To změnilo Moodyho chování. „Jsi příliš sebejistý na vrcholku své moci, Pottere.“ Kupodivu to znělo ještě výhružněji, než ta předchozí prohlášení.

Harry se k němu naklonil a nechal ve svých očích zrcadlit hněv. „Pořád toho o mně víte málo?“ zeptal se. „Nechal jste mě projít peklem, a pořád se ještě plížíte kolem… stále mě sledujete?“ zeptal se Harry a přemýšlel o situacích, kdy cítil, že je pozorován, třebaže nikoho neviděl. O půl kroku popostoupil vpřed, chtěl, aby Moody prostě odešel a nechal ho být.

„Čím jsi, Pottere?“ zeptal se Moody a také se naklonil, takže se Harry přes délku jeho hůlky díval rovnou do jeho modrého oka.

Harry pootevřel bránu do Temného světa a snažil se vycítit, co je poblíž. Hněv mu umožňoval otevřít bránu pozoruhodně snadno. „Chcete zjistit, čím jsem se stal, vyzkoušet to.“ Když se Moody nepohnul, Harry ironicky pokračoval: „Tak jen do toho. Nejsem ozbrojený.“ Ukázal mu prázdné ruce. „Pokuste se o něco,“ zavrčel, unavený z toho věčného nedostatku důvěry.

„Opravdu víš, o co žádáš, Pottere?“ Moody pevněji stiskl hůlku a začal mumlat inkantaci.

Harry prudce rozrazil bránu a vypustil z ní tvora, čmuchajícího v mezeře. Spárou mezi podlahou a stěnou vyskočil špinavý starý vlkodlak a vrhl se na Moodyho dřív, než stačil kletbu vyslovit.

„Zpátky!“ vykřikl Harry a to ubohé stvoření couvlo a přikrčilo se vedle skříně, srst se mu zježila, zuby měl vyceněné. „Myslíte, že potřebuju hůlku, abych se dokázal bránit?“ posmíval se Harry bystrozorovi.

Moody ztěžka polkl a hůlkou teď mířil na zbídačeného polovičního vlkodlaka, na jeho vystouplá žebra a vypelichanou srst, který v ostrém mudlovském světle vypadal obzvlášť nemocně. Zašátral pod kabátem a vytáhl dřevěnou nohu, kterou se pak také oháněl. Vlkodlak zavrčel.

„Jestli mu ublížíte, vyřídím si to s vámi,“ pohrozil mu Harry.

„Ublížím jemu?“ sykl Moody. „Co je to, k čertu, za věc?“

Vlkodlak klesl na všechny čtyři a očichával podlahu. Harry otevřel lednici a vytáhl z ní balíček s kotletami. „To je jen ukázka,“ přiznal Harry, přikrčil se a podal balíček zvířeti. Tvor žalostně zakňučel, popadl maso a Harry ho okamžitě strčil zpět za bránu. Doufal, že to stačí sníst, když cítil ty ostatní kreatury v blízkosti brány, než ji opět uzavřel.

„Moji hůlku,“ požádal, než se Moody dokázal rozhodnout, že je v místnosti opět bezpečno.

Moody se posadil, ale rychle se vzpamatoval. Nasadil si nohu a vstal. Neochotně vytáhl Harryho hůlku a řekl: „Udělej mi laskavost, Pottere. Pokus se nezapomenout, co by si o tomhle myslela tvoje drahá matka.“

„A vy nezapomínejte, že jsem silnější, než kdy ona, nebo můj otec vůbec byli,“ odpověděl Harry.

Moody zavrtěl hlavou a lovil z kapsy růžového kabátu magické oko. „To neznamená, že je v tom rozdíl.“ Nasadil si oko do prázdného důlku a kysele se na Harryho zadíval. „Ocenil bych, kdybys nikomu neříkal, žes mě viděl,“ řekl zdráhavě.

„Cokoliv,“ prohodil Harry.

Znovu rozzlobený se k němu Moody přiblížil a prstem mu zašermoval před nosem. „Tvoje maminka, Pottere, pamatuj na svou matku. Nic zlého se jí nelíbilo. Nelíbil se jí starý Voldemort a nelíbil by ses jí ani ty.“ S tím odešel a Harry zůstal stát sám v mudlovské kuchyni, vzduch byl cítit olejnatě a na podlaze byly čerstvé škrábance od ostrých drápů.

*****

„Musím jít,“ řekl Lupin, postávající v Pamelině malém obývacím pokoji. Oranžové paprsky zapadajícího slunce se orážely od střechy sousedního domu.

„Nedovolíš mi, abych toho tvora viděla?“

„Není to bezpečné,“ přesvědčoval ji Lupin.

„Říkal jsi, že Vlkodlačí lékař způsobuje, že během úplňku neztrácíš sám sebe,“ namítla.

Lupin se zamračil. „To ano, ale ne úplně. A nevím, jak to bude fungovat po tom posledním zranění.“ Uchopil ji za ruce, ale bylo to hlavně proto, aby jí zabránil dále naléhat. „Musel by tam být ještě někdo, aby zajistil tvou bezpečnost. Museli bychom to naplánovat dopředu.“

„Proč jsi to neudělal?“ zeptala se.

Lupin se nešťastně usmál. „Protože jsem na to nebyl připravený. Vážím si toho… ale s tebou je to těžké.“

„To už něco znamená,“ zasmála se lehce.

Lupin si skousl ret a úzkostlivě se oknem zadíval na tmavnoucí oblohu. „Opravdu už musím jít,“ zašeptal.

„Odpoledne se vrať,“ nabádala ho Pamela, uchopila ho za ruku dřív, než vyšel za dveří. „Budeš potřebovat dobrou snídani a dlouhý spánek.“ Rozpačitě přiznala: „Minerva mi poslal příručku o lykantropii.“

Lupin zavrtěl hlavou, jako by byl zrazený, ale vypadalo to spíš váhavě. „Po přeměně jsem nevrlý.“

„Ale stejně se vrať. Prosím. Hned, jak to bude možné,“ trvala na svém Pamela.

Lupin sebou škubl. „Musím jít,“ zašeptal znovu a vyběhl ze dveří.

*****

Severus Snape dokončoval úklid ve svém kabinetu a chystal se na návrat do Candidina bytu. Náhle něco zaslechl. Mávl na lampu, aby její světlo rozšířil. Známý, ale velmi nečekaný hlas řekl: „Potřeboval bych si s vámi promluvit.“

Pošuk Moody si svlékl neviditelný plášť a Snape na něj s nemalým překvapením zíral. „Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se, když se vzpamatoval.

„V první řadě by mě zajímalo, jestli se stále ještě považujete za otce toho Poterrovic hocha.“

Snape se napřímil. „Zcela určitě ano.“

„Pořád na něj dohlížíte?“ ptal se Moody.

„Jak to za daných okolností jde. Až bude dům opravený, bude to lepší.“ Odmlčel se a pak se vyzývavě zeptal: „Proč?“

Moody kulhavě přecházel místností. „Pohybuje se na hraně, Snape.“

„Vaše paranoia vás nutí tomu věřit, že?“

Moody si odfrkl. „Pokud to nevidíte, profesore, pak jste ztratil své schopnosti. Jste otupělý rolí, kterou hrajete a laskavostmi, které pro vás udělal.“

Snape se odvrátil, zadíval se na rychle zapadající slunce za vysokými okny. „Harry nepředstavuje hrozbu. Po tom, co se postaral o Voldemorta se ohromně zlepšil.“

Moody si znovu odfrkl. „A kdy jste ho viděl naposledy?“

„Včera. Asi jste polevil v ostražitosti, když to nevíte.“

„Musím ohlídat i spoustu jiných věcí,“ vysvětloval Moody neochotně. „Být mrtvý, znamená mít spoustu času navíc.“ Zastavil se a zvedl ze stolu jednu z prokletých krabic, která byla používána k procvičování neutralizace kleteb.

„Věřte tomu, že jsem s ním v úzkém kontaktu,“ řekl Snape nepříjemným hlasem. „Považuji to za svou primární odpovědnost, a byl bych mnohem raději, kdybyste ho nechal na pokoji.“

„Vám nedělá starosti napůl hnijící vlkodlak, ke kterému se chová jako k domácímu mazlíčkovi?“

Snape svráštil obočí.

„Asi jste o tom nevěděl,“ posmíval se Moody tiše.

„Vypadněte, Alastore,“ řekl Snape. „O Harryho se postarám.“

Moody jeho požadavek ignoroval a vzal do ruky další krabičku. „Vidíte, a já si nemyslím, že byste mohl. Myslím, že jste šťastný, když můžete sloužit lidem, jako byl Voldemort.“

Snape prudce mávl hůlkou a krabičky odlétly k polici, část z nich shořela. „Jste nebezpečný tím, jak málo toho chápete,“ zavrčel. Tichým hlasem pokračoval: „Harryho budoucnost závisí na tom, že mu budeme věřit. Kouzelníci jako vy – zvláště ti, ke kterým dříve vzhlížel – jsou pro jeho duševní rovnováhu znepokojující. Nechte ho být. Albus ho svěřil do mých rukou, ne do vašich.“

Moodymu zaškubaly rty, jako by chtěl něco odseknout, ale pak si přes hlavu přehodil neviditelný plášť a odešel.

*****

Snape nalezl Harryho sedícího na Hermionině gauči, Kali mu spala v klíně. Křivonožka seděl na gauči vedle něj a očima ji sledoval. Harry se na Snapea podíval, když vyšel z krbu, ale protože nechtěl svého mazlíčka rušit, nevstal.

„Kde je slečna Grangerová?“ zeptal se Snape.

„Musela jít do práce,“ odpověděl Harry.

Snape si chvíli prohlížel Kali. „Měl jsem teď velmi zajímavou návštěvu.“

„Překvapuje mě, že riskoval, aby ještě někdo další věděl, že je naživu,“ poznamenal Harry. Přál si, aby se Snape posadil, ale tušil, že to neudělá.

„Harry,“ řekl Snape. „Prosím, vždycky věř, že jsem na tvé straně. Ale Alastor měl takové obavy, že se zeptat musím.“

„Na co?“ vyzval ho Harry, když se Snape odmlčel.

„Pro kouzelníka tvé síly je cesta od temných myšlenek k temným skutkům mimořádně krátká. Nechci, abys sešel z cesty. Myslím, že by bylo nejlepší, kdyby ses kontaktu s Temným světem co nejvíce vyhýbal.“

Harry zvedl hlavu, byl připravený odseknout něco posměšného. Ale při pohledu Snapeových očí se zarazil a jeho zlost odezněla. „Většinou to nedělám,“ tvrdil.

„A co to bylo, to o čem se zmiňoval Alastor… vlkodlak?“

„Ach,“ ujišťoval ho Harry. „Je to jen zvíře z Temného světa, které jsem se snažil pochopit.“

Snape se rozhlédl po místnosti a všiml si poškrábané podlahy. „Vzal jsi ho sem?“

„Pustil jsem ho na Pošuka,“ objasňoval Harry. „Vzal mi hůlku.“

Snape se zarazil. „Nechal sis sebrat hůlku,“ pokáral ho.

Harry se zamračil. „Jo. Už se to nestane.“

„Doufám, že ne.“ Snape přešel po místnosti a přitáhl tím k sobě Křivonožkovu pozornost. „Alastor si neodnesl dobrý dojem o tvém duševním stavu.“

Kali se dala na útěk před jeho hněvem a Harry vstal, aby se postavil Snapeovi tváří v tvář. „Přišel jsem přeměněný Mnoholičným lektvarem za paní Grangerovou. To ti neřekl, že?“ ptal se Harry. Když Snape zavrtěl hlavou, tak pokračoval: „Pokusil se mi vnutit Veritasérum v čaji. Přiznal to?“ Následovalo další zavrtění hlavou. „Ukázalo se, že se při mém testu na temnotu vydával za Percyho, to také neřekl, že?“

Snape znovu zavrtěl hlavou. „Určitě jsi měl právo mít na něj zlost.“

„Podvedl mě,“ stěžoval si Harry.

„Měl bys být schopný mu odolat,“ řekl Snape a položil ruku Harrymu na rameno. „Jsi lepší, než on.“

„Říkal, že by ze mě moje máma byla zklamaná. A řekl to potom, co mi připravil peklo na tom testu. A po zkouškách, kdy ze mě udělal hlupáka,“ vysvětloval Harry a odpočítával ty nespravedlnosti na prstech.

„Myslíš to, když upozornil na tvé ne zrovna obsáhlé znalosti kouzel?“ zeptal se Snape.

Harry si zastrčil ruce do zadních kapes kalhot a poklesl v ramenou. „Určitě jsi na mé straně?“

„Vždycky,“ řekl Snape. „Bez ohledu na cokoliv.“

Harry sklopil oči. Křivonožka se mu otíral o lýtka. „Myslíš, že jsem své rodiče zklamal… těmi schopnostmi, co mám?“

„Ne,“ řekl Snape. „To ani náhodou.“ Vzdychl. „Ale měl jsi mi o tom vlkodlakovi říct. Nemám rád taková překvapení.“

„Nebylo to nic důležitého,“ mínil Harry.

„Ale ano, bylo,“ řekl Snape. „Můžeš za to, z čeho jsi mě obvinil: ze ztráty perspektivy.“

„To bylo kvůli něčemu jinému,“ bránil se Harry.

„Harry, prosím, svěřuj se mi. Já jsem vždycky na tvé straně,“ řekl Snape.

„I když to znamená, že mě přitlučeš na zeď, když provedu něco hloupého?“ nadhodil Harry.

„Přiznávám, že někdy to tak může být,“ odpověděl Snape suše, ale skoro se pousmál.

„Když už mluvíme o problémech,“ začal Harry, „Co se stalo včera v noci? Proč jsi přišel pozdě… a tak roztržitý?“

Snape na tu otázku okamžitě reagoval tak, že se napjal a couvl. Lehce zavrčel, začal přecházet po místnosti a mračil se. Harry ve své mysli odsunul všechny své zájmy a starosti do ústraní a byl připraven zaměřit se na cokoliv, co by od něj Snape mohl potřebovat.

„Něco se stalo,“ vysvětlil Snape konečně.

Harry čekal. „Ano?“ pobídl ho, když už to déle nemohl vydržet.

Snapeovo chování se změnilo. Jeho ramena se lehce nahrbila, hlavu maličko natočil, bylo to, jako by se chtěl vrátit ke svému dřívějšímu chování, které nutilo jeho protivníka, aby se přikrčil. Harry to neudělal, samozřejmě, ale ta změna ho nepatrně vyděsila.

„Candida je těhotná,“ řekl Snape. Mluvil tiše, Harry si nebyl jistý, jestli správně slyšel.

„Cože?“ zeptal se naléhavě, ale Snape se vrátil ke svému předchozímu chování, potvrdil tím Harrymu, že slyšel správně. Harry spolkl smích.

„Myslíš, že je to směšné?“ vyprskl Snape.

Harry přikývl, rty držel pevně stisknuté, takže se mu na tváři objevil přihlouplý úsměv. Po chvíli řekl: „Zvlášť po tom všem, cos mi říkal. Je to dost nečekané, Severusi.“ Nemohl odolat, aby se uličnicky neusmál.

Snape si přitiskl prsty na čelo. „Po tom utrpení jsem byl indisponovaný,“ zamumlal.

„Očividně jsi indisponovaný nebyl,“ řekl Harry a stále mu to připadalo zábavné. Snape se na něj podíval svým nejužším, netmavším pohledem, kterým už se nedíval velmi dlouho, ale Harry se stále usmíval. „Je to dobré, když se stejně budeš ženit,“ pokračoval vesele, myslel si, že Snape je trochu rozhozený a potřebuje se vzpamatovat. „V čem je problém?“

Snape zavrtěl hlavou a sklonil jí, vlasy mu spadly do obličeje. „Mělo by se o tom víc přemýšlet,“ poznamenal zachmuřeně.

„Kdyby to tak bylo, nikdo by děti neměl,“ poznamenal Harry, ale zvážněl, když říkal: „Jen do toho, Severusi. Jsi skvělý otec, víš.“

Toto prohlášení způsobilo trapné ticho, které přerušila Kali, slétla dolů a usadila se Harrymu na rameni. Snape opět zavrtěl hlavou, ale už s menší hrůzou.

*****

V půl šesté ráno se ozvalo tiché zaklepání na Pameliny dveře. Nespala v ložnici, neklidně podřimovala na pohovce, myslela na to, jak se Remus prohání po lese ve své změněné podobě. Lupin stál za dveřmi v mrazivém vzduchu celý schoulený a zamotaný v nakřivo zapnutém plášti.

„Pojď dál,“ řekla Pamela a snažila se, aby to neznělo příliš soucitně.

Vmanévrovala ho na pohovku a zapnula elektrický ohřívač, protože se celý třásl. Seděl tam sklíčeně shrbený, téměř se opíral o kolena. Odešla do kuchyně pro horký bylinkový čaj a odstavila ze sporáku těstoviny, aby vychladly.

„Heřmánek by měl pomoci.“ Nalila čaj do největšího hrnku, který měla a postavila ho před něj na nízký stolek. Ale Lupin se ani nepohnul. Oči měl zavřené a v tlumeném světle vypadala jeho pokožka nepřirozeně bílá, skoro až promodralá. „Remusi?“ oslovila ho. Natáhl ruku a ohříval si ji o teplý hrnek. „Udělal jsem ti něco těžkého k jídlu,“ řekla tak pozitivně, jak jen dokázala, „přesně tak, jak se píše v příručce. Sýrové nudle, pokud budeš chtít…?“

Slabě kývl. Přinesla mu plnou mísu a vidličku a posadila se vedle něj. V místnosti už bylo horko, ale ignorovala to. Položila mu mísu na klín a vidličku mu vtiskla do ruky.

„Remusi, to je hrozné. Jak ti je?“

„Není to jednoduché,“ odpověděl slabým hláskem,

„Jez. Musíš získat zpátky svou sílu.“

Neohrabaně nabodl na vidličku několik těstovin. Pamela si doslova musela sednout na své ruce, aby odolala touze ho nakrmit.

Po několika soustech už zněl jeho hlas silněji, když řekl: „Nelíbí se mi, že mě takhle vidíš.“

„Mně se zase nelíbí, že bys tím měl projít sám,“ odsekla.

Odložil vidličku a oběma rukama uchopil hrnek. Když se napil, zíral na chlupaté klouby své ruky a špičaté nehty. „Pořád čekám, že se změní úplně, ale neděje se to.“ Znělo to velmi poraženecky.

„Jez. Jsi jak věchýtek.“

Se slabým úsměvem na ni pohlédl. „Ta přeměna bere hodně sil.“

„Jak to, že když se Harry mění na to zářivě červené zvíře, nic podobného se s ním neděje?“

Lupin se znovu pustil do jídla. „Není to to samé. Jeho přeměna je magická… Moje je buněčná. Snažil jsem se o tom dozvědět co nejvíc, když mí přátelé byli… když jsme ještě byli ve škole. Jamesi Potterovi se celkem snadno podařila přeměna v úžasného jelena… jen aby se mnou během úplňku byl v bezpečí. Ale když jsem si uvědomil, že by ze mě byl stejný netvor delší dobu, nezdálo se mi, že by to za to stálo.“

Slunce do pokoje už dávno vysílalo plné hrstě paprsků, když Lupin konečně dojedl a letargicky se opřel o opěradlo. „Děkuju,“ řekl upřímně.

„Pokud jsou sýrové nudle a heřmánkový čaj všechno, co potřebuješ, nejsi moc náročný.“

Hodiny na krbové římse odbily šestou „Není to tak, že by to zabralo moc práce… to jen, že jsi ochotná.“

„Vsadím se, že i jiní lidé by byli ochotní… Pokud bys jim dal šanci,“ řekla a znělo to skoro kriticky. „Měl by sis zdřímnout a pak ti připravím druhou snídani.“

Lupin se uložil ke spánku a se zavřenýma očima řekl: „Protože jsem pokousal ohnivého mloka, můžeme čekat, že se tu objeví očarovaný obří krokodýl.“

Pamela se rozesmála. „To je ta nejhloupější věc, jakou jsem kdy slyšela. A tím nemyslím, tu samou věc.“

Znělo to mnohem uvolněněji, když řekl: „To je způsob jakým chceš říct: udělal jsi jedno malé špatné rozhodnutí, a když zůstaneš, uděláš jedno velké?“

„Kouzelníci jsou blázni,“ postěžovala si a zamířila do své postele.

*****

Harry přišel do práce brzo a okamžitě zamířil do kanceláře muže, kterému se už týden snažil vyhýbat. Pan Weasley se na něj překvapeně zahleděl, když otevřel dveře. Harry vystrčil židli pro návštěvníky na chodbu a dveře zase zavřel. Také je zabezpečil všemožnými ochrannými kouzly, aby zajistil magickou ochranu. Pak vyslal detekční kouzlo, které zajiskřilo na staré křišťálové kouli od dvojčat. Pan Weasley přes ni hodil svůj plášť.

„Musím s vámi mluvit,“ vysvětlil Harry.

„To vidím,“ odpověděl pan Weasley. „Je to docela překvapující po tom, jak málo jsem tě minulý týden vídal.“

Harry měl podezření, že pan Weasley se také snažil vyhnout rozhovoru s ním i s Tonksovou. Poškrábal se za uchem a začal o něčem jiném. „Potřeboval jsem vám něco říct tajně, to je všechno. Er…“ Harry zaváhal, přemýšlel, jak na to. „Alastor Moody je naživu.“

Zrzavé obočí pana Weasleyho vyskočilo skoro až do jeho řídkých vlasů. „Jsi si jistý? Viděl jsi ho?“

„Sledoval mě. Nevěděl jste to?“ zeptal se Harry.

Pan Weasley si promnul holé temeno hlavy. „Ne, Harry, to jsem nevěděl.“

„Říkal, že preferuje být mrtvý, protože se nemusí starat o to, jestli ho chce někdo zabít.“

Pan Weasley potřásl hlavou a řekl: „Harry, kdyby s tím za mnou přišel někdo jiný, nevěřil bych mu.“ Vzdychl. „Je to od něj svým způsobem sobecké. Zajímalo by mě, jestli se takhle můžeme vůbec na nějakou jeho pomoc spolehnout.“

„Říkal, že provádí své vlastní vyšetřování.“

„To není dobré,“ řekl pan Weasley a upravil plášť na křišťálové kouli, aby se ujistil, že je celá zakrytá.

„Myslíte, že pořád ještě pracuje pro Odbor záhad?“ zamyslel se Harry nahlas.

Pan Weasley si znovu povzdychl. „Nevím, ale není to nemožné. Obecně se spolupráce s mrtvými nezříkají. Možná ses měl Alastora zeptat. Vypadá to, žes s ním měl dlouhý rozhovor.“

„Vůbec mi nevěří. Říkal, že by ze mě byla moje máma zklamaná.“

„Ach, tak to není, Harry. Ani minutku tomu nevěř.“

Dívali se na sebe a Harry uvažoval o neobvykle vážném tónu tohoto ujištění. Pan Weasley se odvrátil a přistrčil se blíž ke stolu. Urovnal jednu silnější složku a řekl: „Domnívám se, že stále porušuješ služební pravidla.“

„Jo,“ přiznal Harry neochotně.

Harry utrápeně přečkal dlouhou odmlku, po kterou pan Weasley nepromluvil. „Postavils mě do špatné pozice, Harry.“

„To jsem nechtěl, pane,“ odvětil Harry a myslel to doopravdy.

„Ne, to si nemyslím,“ souhlasil. Aniž by vzhlédl, pokračoval: „Ovlivnilo by to tvůj úsudek v případě, kdyby tě chtěl někdo nalákat do pasti. Dokážeš to připustit?“

„Ano, pane.“

Rána na dveře přerušila další dlouhou odmlku. S panem Weasleym potřeboval mluvit Pastorek. Harry rychle utekl, ale ještě na chodbě ho dohnal hlas pana Weasleyho: „Doufám, že se to nebude opakovat.“

*****

Harrymu ubíhal týden mnohem rychleji, když se nemusel skrývat před svým šéfem. Ve středu večer se letaxem přenesl do Bradavic, aby si promluvil s Ginny před jejím druhým kolem zkoušek. Ve Velké síni, kam se přemístil, seděly u čaje profesorky Prýtová a Vectorová. Vřele Harryho pozdravily a on se jich zeptal, kde Ginny najde.

„Myslím, že pan Filch potřeboval pomoct ve zbrojnici,“ odpověděla Vectorová.

Harry zíral na její černé vlasy, které jí trčely rovně z hlavy a na vrcholu vypadaly jako uříznuté. „S panem Filchem?“ zopakoval Harry zmateně, a přemýšlel, jestli je opravdu v Bradavicích.

„Vlastně se jmenuje Filch-Korouhvička,“ vysvětlovala Vectorová, „ale my mu prostě říkáme jen Filch.“

„Minerva najala nového školníka,“ vysvětlovala Prýtová a do horkého čaje si přidala trochu mléka.

„Je to bratranec Arguse Filche,“ objasnila Vectorová a Harry vyjeveně koukal z jedné na druhou.

„Aha,“ řekl a cítil se tou zprávou trochu zklamaný. „Je tu McGonagallová?“

„Asi je ve věži. Posledních pár dnů pořád někam odcházela.“

„Díky,“ řekl Harry.

Harry šel nejprve do chodby, kde společně s Hermionou bojovali s brněními. Byla rozložena po podlaze, jako padlí obrnění vojáci. Ginny držela v ruce dvě železné rukavice a porovnávala jejich filigránové zdobení, aby je přiřadila na správné místo.

„Myslím, že takhle to vypadá lépe.“

Rachot zleva upoutal Harryho pozornost. Lekl se, když školníka uviděl. Muž, který kulhal chodbou, byl Filchovi podobný méně, než Quasimodo. Byl dvakrát širší, než starý školník, ohnutý a sukovitou hůl, kterou svíral v ruce, opravdu potřeboval. Harry zamrkal: hůl měla u bodce široký kovový límec, jako by byla používána jako kyj.

„Kdo jste?“ dožadoval se muž a mžoural na Harryho nestejně velkýma očima.

„Harry!“ vykřikla Ginny, odložila rukavice a spěchala k němu.

„Ahoj,“ řekl Harry a rychle k ní zamířil.

„Vidím, že už ses setkal s novým Filchem,“ vyhrkla Ginny maličko zděšeně. Hlasitěji a pomalu pak promluvila na Filche-Korouhvičku: „To je Harry Potter. Má dovoleno tu být.“

Školníkova nedůvěra nezmizela. „Na nic tu nesahejte,“ zavrčel a vrátil se k leštění a opravám brnění, což ukazovalo, že zuřivost mají v rodině.

„Ano, pane,“ ujistil ho Harry. Obrátil se k Ginny, ale každých pět minut za sebe vrhal ostražitý pohled. „Jen jsem se přišel ujistit, že jsi na zítřejší zkoušku připravená.“

„Připravená?“ zeptala se zmateně. „Říkal jsi, že neexistuje způsob, jak se připravit.“

„No to není. Ale měla bys být dobře odpočinutá. Je to hodně psychicky náročné.“

Zírala na něj. „Říkali mi to, ale nevěřila jsem jim.“ Znovu zvedla plechové rukavice a jednu z nich pak přiřadila k blízkému brnění. Tu druhou vrátila na hromadu, která reprezentovala směs částí brnění z různých dob a zemí. „A ty říkáš…“

„Myslím, že si povedeš dobře, ale když jsi tady, místo abys byla doma, myslel jsem, že budeš potřebovat nějakou podporu.“

„Díky, Harry. Možná bys mi mohl dát nějaké rady.“

„Když jsem šel na zkoušku já, taky jsem žádné rady a pomoc nedostal,“ podotkl. Sklonil se, aby zvedl ozdobný nákrčník, který mu ležel u nohou. „Tenhle je ještě promáčknutý,“ řekl.

Ginny si ho od něj vzala a podržela ho proti světlu. „A čí vina to asi tak je?“

„Nepřišel jsem se omlouvat za škody, které jsem tu způsobil. Jen je mi líto, že jsem se nenaučil to svařovací kouzlo, které jsi používala v kuchyni.“

Zděšením se jí otevřela ústa. „Díky bohu za to. Víš, jaký nepořádek bys tu udělal?“

„Tak to se omlouvám. Ale ti obrněnci se nás pokoušeli zabít, víš,“ poznamenal Harry.

Ginny odnesla nákrčník Filchovi-Korouhvičkovi. Pak zvedla část brnění, která patřila na stehno a prohledávala hromadu, aby našla stejnou součást na druhou nohu. „Takže žádné rady, co?“

Harry pokrčil rameny, třebaže se na něj nedívala. Bušení do kovu z druhé části chodby přerušovalo jeho odpověď. „Řeknu ti to, co mi říkal Rodgers, možná ti to poví taky, ale mohlo by se stát, že zapomene, je teď opravdu dost přetížený. Říkal, že nic v testu mi neublíží, a že jediná věc, která by mě mohla porazit, jsou mí vlastní démoni.“

Ginny se zatvářila zamyšleně. „To je dobré vědět,“ řekl a a kousala si ret.

„Když o tom budeš přemýšlet, bude ti to úplně jasné,“ řekl Harry.

„Dobře, budu si to pamatovat.“ Odnesla další části brnění školníkovi a znovu začala prohledávat hromadu.

„Myslel jsem, že zůstanu na večeři,“ řekl Harry. „Už dlouho jsem neměl jídlo, které uvařili skřítci.“ Ginny se na něj zářivě usmála, čímž mu naznačila, že se k němu ráda připojí. „Sejdeme se dole,“ řekl jí tedy, než se vydal chodbou ke schodišti vedoucímu do dalších pater.

Dveře ředitelny našel jako obvykle otevřené. I okna byla otevřená a proudil jim teplý vánek, prozářený paprsky zapadajícího slunce.

McGonagallová ho přivítala a řekla: „Posaďte se, Harry. Co pro vás mohu udělat?“

„Já, ehm, právě jsem potkal vašeho nového školníka. A tak, ehm…“ Harry si nebyl jistý jak nejlépe formulovat to, co měl na mysli. „Myslím, že jsem zvědavý, proč jste najala někoho tak stejného, dokonce bratrance, předchozího Filche.“ Ani si neuvědomil, že se přikrčil, když to říkal.

McGonagallová si propletla prsty a opřela se. Květiny vyšité stříbrnou nití na límci jejího hábitu se oranžově zaleskly v paprscích slunce. „Nelíbí se vám má volna,“ poznamenal zlehka.

„Ehm, ano,“ přiznal Harry. „On není moták, že ne?“

„Ne, to není. Potřebovali jsme tu někoho, kdo si dokáže pomoci magií.“  Předklonila se. „Dáte si čaj?“

„Rád bych zůstal na večeři, jestli je to možné.“

„Samozřejmě, můj milý. Uvědomujete si, že tu Severus není?“

Harry se usmál. „To vím moc dobře.“

„Cítím, že víte něco, co já ne,“ poznamenala.

„Pravděpodobně,“ řekl Harry. „Ale o Severusovi jsem nemluvil.“

„Ne,“ řekla pomalu. „Ptal jste se proč jsem najala někoho, kdo se vám zdá krutý, jako školníka Bradavické školy čar a kouzel.“

„Jo.“

Lehce se zasmála. „Harry,“ řekla a znělo to velmi laskavě. „Studenti této školy, kdyby k tomu měli jen kratičkou příležitost, by tuto školu rozebrali do posledního kamínku a žádná kouzla by je nezadržela. Jediná věc by tu nezůstala neporušená ani jediný rok, natož pak tisíc let. Školník tu byl vždycky hlavně proto, aby studenty náležitě vystrašil.“

Harry nad tím sdělením jen zamrkal. „Takže Filch není takový, jak se zdá?“

Odmítavě mávla rukou. „Ach, možná i může být. Dám si na něj pozor.“ Pozvedla prst a dodala: „Je daleko snazší pohlídat jednoho školníka, než stovky magicky nadaných, pošetilých a strašně nešikovných studentů.“

Znělo to tak spokojeně, že Harry nenašel žádný protiargument.

„Chudák Argus,“ řekla jemně a po chvilce dodala: „Ale život jde dál a náš současný školník byl jedinou rodinou, kterou měl.“ Vstala a uhladila si hábit. „Pojďme na večeři, ano?“ Cestou vykládala: „Máme v plánu uspořádat to slavnostní předání medaile v pátek. Bude tam mnoho členů Starostolce. Vyjádří vám tím podporu, kterou si zasloužíte.“

Harry přemýšlel, co ho na celé té věci znepokojuje. Možná to bylo to, jak moc to bylo o politice. Opravdu další medaili nepotřeboval.

Na velkém schodišti ho McGonagallová uchopila za ruku. „Takže,“ šeptla spiklenecky, „co je to, co o Severusovi nevím?“

„Myslím, že nechám na něm, aby vám to řekl,“ prohodil Harry a vedl ji do Velké síně. „Bude mu potěšením vykládat o svém šťastném osudu.“

Harry si večeři s Ginny a hrstkou zaměstnanců, kteří tu byli, náležitě užil. Bylo znát, že se skřítci už vrátili, jídlo opravdu stálo za to. Harry se najedl k prasknutí.

Pozoroval Hagrida, který si sebou přivedl Willy, svou oblíbenou pranticoru a krmil ji něčím, co vypadalo jako obrovští slimáci a stonožky z dřevěného vědra. Nikoho to zřejmě nerušilo, třebaže stonožky se snažily z vědra utéct. Hagrid na něj mrkl. „Doufám, že ti na ministerstvu dají hodně velkou medaili, Harry.“

„Ach, malá bude úplně stačit,“ řekl Harry. „Budeš tam?“

„Musí tu hlídat,“ řekla Ginny. „Ani já tam nemůžu jít.“ Vrhla temný pohled na učitele kolem stolu. „A dvojčata to taky mají zakázané, víš.“

Harry se rozhlédl. „A kde je Remus?“ zeptal se.

Ginny se k němu naklonila. „V pondělí byl úplněk.“

„Ach, to je pravda,“ řekl Harry.

McGonagallová zaslechla jeho otázku. „Včera jsem od něj dostala dopis, že se vrátí až v pátek.“

Ginny se na ní otočila. „Řekněte Harrymu, odkud jeho sova přilétla.“

„Má drahá, klepy o personálu této školy se u stolu probírat nebudou,“ řekla McGonagallová a vrátila se k svému rozhovoru s profesorkou Prýtovou.

„Ne?“ podivila se Ginny. „To je ale novinka.“

„Vlastně to znamená, že se klepy nebudou vykládat před studenty,“ poznamenal Harry ironicky.

„Nechceš vědět, odkud ten dopis přišel?“ škádlila ho Ginny.

„Odkud?“

„Z Godricova dolu,“ řekla významně.

„Pak je to v pořádku,“ mínil Harry.

*****

Harry s Kerry Ann čekali v kantýně, zatímco Rodgers uděloval Ginny pokyny a pak zavřel dveře do místnosti. Přišli i ostatní a sklonili se nad velkou křišťálovou koulí umístěnou uprostřed stolu. Uvnitř byla vidět výcviková místnost, modré pohádkové světlo způsobilo, že Ginny vypadala jako vosková figurína, jak tam tak nehybně čekala.

Harrymu tohle sledování nových adeptů připadalo jako voyeurství, ale uznával, že je to užitečné pro objektivní hodnocení. S Ginny se cítil ještě méně pohodlně než s kandidáty, kteří byli zkoušeni dopoledne.

Ginny si vedla dobře během klaustrofobické zkoušky a testu s krví, ale špatně reagovala na pavouky. Harry neměl ani ponětí, že má v téhle oblasti stejné problémy jako Ron. Uskočila a hlasitě zatajila dech, pravděpodobně spolkla výkřik. Harry si nervózně okusoval nehty, něco, co normálně nikdy nedělal.

„Je mezi vámi něco?“ zeptal se Aaron, když Harry po zapráskání obrova biče nadskočil.

„Ne,“ vyhrkl Harry rychle. „Je to moje dávná kamarádka. Něco jako mladší sestra.“

Aaron se zasmál. „To vysvětluje, proč sis skoro ukousal prsty.“

„Víš, že si vedeš hůř než ona?“ zeptala se Kerry Ann.

„Jak by ses cítila, kdybys při tomhle testu sledovala svého malého bratra?“ chtěl vědět Harry.

Kerry Ann se ušklíbla. „Ten by si to zasloužil,“ poznamenala.

Harry se vrátil k okusování nehtů, když se hroznýš královský, kterého on sám instruoval, plazil místností. Ginny ho sledovala jen s malým zájmem, vypadala, jako by jí tento druh testu urazil.

„Fuj,“ otřásl se Aaron. „Jak může někdo hady snést?“

„A to jsi ze Zmijozelu,“ poznamenal Harry. Pohlédl na Vineeta, který vůbec nemluvil, jen tam seděl a sledoval křišťálovou kouli.

„Kdo tentokrát hraje zlého černokněžníka?“ zeptala se Blackpoolová.

„Reggie,“ řekla Tonksová. „Říkal, že jsem byla na Tridenta příliš mírná. Ale myslím si, že Reggie v tom přestrojení vypadá spíš jako upír než temný čaroděj.“

„Jsi na temného čaroděje moc malá,“ poznamenal Aaron.

„Nemusíš být vysoký, když stojíš proti někomu, kdo je připoutaný k podlaze. Jak mohou poznat, jak jsi vysoký?“

„Pšššt,“ okřikla je Kerry Ann, protože Ginny se právě probrala z mlhy, která jí nadopovala sérem pravdy.

„Tahle část se mi nelíbí,“ řekl Vineet.

Harry s ním mlčky souhlasil. Ginny vypadala malá a bezmocná, jak se tak choulila na podlaze. Převlečený Rodgers jí spíše zmátl, než vyděsil. Rychle přišla na to, že na ní působí lektvar, přesto se Rodgersovi pokusila lhát. Vlastně mu nadávala, Kerry Ann si musela rukou přikrýt ústa, aby se nesmála nahlas.

„Jestli si myslíte, že nevím, jak účinkují všechny pitomé lektvarové blivajzy, pak asi příliš dobře neznáte Freda a George Weasleyovi.“

I Tonksová se rozesmála. „Nemyslím si, že by tohle někdy někdo temnému čaroději řekl. Někteří se ho pokoušeli kopnout, ale nikdo mu nenadával.“

„Myslíš, že jsi tak silná, abys dokázala čelit úplně všemu?“ zeptal se Rodgers.

„Ne, všemu ne,“ odsekla Ginny. „Ale myslím, že jsem toho dokázala přežít hodně. Vy jen předstíráte, že jste nebezpečný.“

Rodgers jí podal druhý šálek s Veritasérem dříve, než bylo obvyklé. Když si uvědomila, co to je, odfrkla si. „Myslíte, že jsem lhala, když jsem řekla, že vypadáte jako falešný temný čaroděj?“

Rodgers ztratil většinu své impozantní osobnosti, když prostě řekl: „Jedná se o součást testu, který je o důvěře našemu oddělení. Většina dívek si myslí, že mají tajemství, ale nebývá to nic důležitého, je to jen hloupé a trochu trapné, třebaže se toho bojí.“

Ginny si od něj šálek vzala, řetězy, jimiž měla spoutané ruce, zařinčely. Uraženě se na Rodgerse zadívala. „Téměř během celého mého prvního školního roku jsem měla uvnitř své hlavy Voldemorta… víte.“ Udělala to samé, co většina zkoušených -  zadívala se do šálku.

„Uvedla jste to ve vaší přihlášce?“ zeptal se Rodgers.

„Vy byste to do vaší přihlášky taky nenapsal,“ poznamenala Ginny a vypila obsah šálku.

Pobavené ticho v kantýně přerušila až Tonksová. „Toho temného mága jsem měla dělat já.“

Po skončení testu doprovázel Harry Ginny do Bradavic, protože pan Weasley byl odvolán na poradu. Ginnyina tvář byla přepadlá, ale vedla si lépe, než jak si Harry myslel, že si vedl on.

U výtahů se zachvěla. „Nemůžu uvěřit, že to všichni sledovali.“

„Později se ti to už tak zlé zdát nebude. Jestli tě přijmou a staneš se učněm, nebudeš tu mít před nikým vůbec žádná tajemství.“

„To jsem předpokládala,“ řekla Ginny a třela si paže. „To zvládnu.“

„Přemístím tě. Někdo by se na tebe měl podívat.“

„Přemísti mě někam na máslový ležák,“ prosila. „To je to, co teď potřebuju.“

Harry se rozhlédl po prázdné chodbě. „Ale jen na jeden,“ připustil tiše.

Ginnyina tvář se roztáhla úsměvem. „Díky, Harry.“

*****

V pátek, když bystrozorským učňům končila přestávka na oběd, přišla Tonksová Harrymu říct, že ho čekají v atriu. Harry pohlédl na své tepláky a spěchal za Tonksovou do šatny. Vytáhl ze skříňky svou bystrozorskou uniformu, podržel si ji pod bradou. „Tuhle?“ zeptal se.

„Jo, pospěš si, Harry,“ naléhala Tonksová. „Ministryně si myslí, že už tam jsi.“

Harry si začal natahovat hábit přes tepláky, když ho Tonksová zarazila. „Počkej, tvoje epolety jsou špatné. Máš mít dva řetízky.“

Napůl oblečený Harry se zadíval do zrcadla. „Záleží na tom tak moc?“ zeptal se pochybovačně.

Pomohla mu se z hábitu vymotat. „Vy čtyři jste neměli povyšovací ceremoniál,“ povzdechla si. „Voldemort to všecko narušil. A ano, je to důležité; vypadáš jako prvňáček.“

Harry zjistil, že mu to vadí víc, než by očekával. Loňský rok byl opravdu tvrdý -  to že uspěl, by mělo být vidět. „Mohl bych si vzít společenský hábit. Přinesl jsem si ho také.“

Dívala se do všech skříněk, dokonce i do těch, které byly zamčené. „Jo, proč ne. Nemůžu najít jinou uniformu ve tvé velikosti. Munzova už musela být odeslána jeho rodině.“

„Ta by se stejně nehodila,“ poznamenal Harry, bylo zvláštní už jen uvažovat o možnosti obléknout si šaty svého mrtvého kolegy.

„Tak ten společenský hábit a jdeme.“

Ostatní učni šli s nimi a žertovali spolu s takovou lehkostí, jako už týdny ne. „Harry už musí mít plnou skříň medailí,“ škádlila ho Kerry Ann.

„Ani ne,“ ohradil se Harry. Urovnal si hábit a doufal, že není příliš špinavý.

„Vypadáš dobře,“ řekla Tonksová.

Harry se obrátil na Kerry Ann a Aarona, aby mu potvrdili to, co řekla Tonksová, jako by jejímu názoru nedůvěřoval. „Jen pojď, Valentino, jdeme pozdě.“ Táhla ho k výtahu a tím mu hábit zase posunula.

Ministryni Bonesové ale Harryho zpoždění nevadilo. Rozzářeně se rozhlížela po zaplněném atriu, třebaže tam nebylo tolik lidí jako při soubojovém turnaji, protože podium bylo tentokrát postavené až před fontánou.

Harry čekal za zlatým závěsem, jak mu bylo řečeno. Jeho kolegové ho poplácali po rameni, obešli podium, aby vše viděli zepředu. Harry zůstal sám. Cítil, jak je nervózní a divil se tomu. Jistě, doufal, že až medaili obdrží, lidé by mohli být z jeho přítomnosti méně nervózní, ale to nebylo to, co ho zneklidnilo. Znovu si urovnal hábit a zkontroloval svou hůlku. Druhá kapsa ale také nebyla prázdná, něco ho v ní tížilo.

„Dobré odpoledne,“ pozdravil ho Snape. Harry na něj překvapeně pohlédl, a on vysvětlil: „Viděl jsem mezi diváky ostatní učně a předpokládal jsem, že tu musíš také být.“

„Jo,“ zamumlal Harry, utopený ve svých myšlenkách.

„Je všechno v pořádku?“

„Přál bych si, abychom tohle nedělali,“ řekl Harry. Byl přesvědčený, že je to chyba. Stál na jedné noze a netrpělivě podupával tou druhou.

„Myslím si, že tenhle druh veřejné podpory potřebuješ,“ poznamenal Snape.

„Obešel bych se i bez toho,“ řekl Harry. Pohladil prsty hůlku ve své kapse, rozhodil rukama a pak se zase zklidnil, povzdychl si.

Bonesová pro něj došla. „Ach, profesore Snape,“ pozdravila. „Chystáme se začít, omluvte nás…“

Odvedla Harryho na podium. Tváře diváků byly plné zvědavosti a fascinace, na což byl Harry zvyklý už od prvního dne, kdy ho Hagrid přivedl k Děravému kotli. Některé tváře, především ta paní Weasleyové a Hermionina, které stály v první řadě pod podiem, se široce usmívaly. Harry se na ně také usmál, ale neměl příliš času se zamyslet nad tím, kde je pan Weasley, který se právě v tom okamžiku objevil.

Harry se rozhlédl po dalších známých lidech. Byla tu Candida, McGonagallová, i Ron a Bill Weasleyovi. Bonesová poklepala hůlkou o pultík a pronesla krátký proslov tak, jak slíbila.

„Sešli jsme se tu, abychom ocenili jednoho z nejoddanějších ministerských pracovníků…“ Pokračovala v tomto duchu a zabředla i do historie, což zcela jistě nebylo třeba. Harry se velmi snažil, aby sebou nevrtěl, když její monolog trval už několik minut. Nakonec pokynula rukou a Rodgers donesl na podium malý kufřík, který už Harry viděl v kanceláři Bonesové. „…Tímto malým dárkem chceme uctít pana Pottera za jeho neustálé…“

Harry neslyšel, co říkala dál. Projela jím vlna averze současně s prozřením: nechtěl, aby se tento obřad konal, protože to byl jednoznačně nejlákavější cíl.

Kufřík s rachotem dopadl na podlahu, když Harry popadl Bonesovou za šaty a strčil ji za podium. Výbuch narazil do těžkého starého dřeva a roztrhal ho na třísky. Harry vytáhl hůlku, aby vyčaroval štít, ale Rodgers schoval ministryni za sebe a postrkoval ji ke zlaté oponě. Další výbuch zamířil jejich směrem, Rodgers aktivoval svůj štít. Bonesová už také v ruce svírala hůlku, ale nechal Rodgerse, aby se o to postaral sám. Lidé křičeli, rozeběhli se ke krbům a do zadního rohu atria, odkud se dalo přemisťovat.

Pokroucená nenávist se usadila v Harryho hrudi, když sledoval tu spoustu lidí a nevěděl, co má dělat. Další výbuch přišel z jiné strany a dav se z místa, kde se rána ozvala, v panice rozutekl. Ozvalo se ještě více křiku. Harry se snažil sledovat pohyb svých přátel, ale dav je pohltil. Pak spatřil Snapea, tlačil skupinku lidí ke krbu vedle podia a společně s paní Weasleyovou kryl jejich únik. Mladá čarodějka se rozeběhla a narazila do podia. Harry ji popadl za ruku a vyčaroval štít, aby ji ochránil. Když skončil další útok, přistrčil ji ke krbu. S myšlenkou, že ten útok nebyl náhodný, doběhl k zadnímu rohu podia a skutečně, další výbuch ho srazil na kolena, i když se kryl Titanovým štítem. Pozornost této zbraně by pravděpodobně zvládl udržet, ale jiné střílely náhodně a šířili v zástupu lidí paniku.

Jak se rozeběhl, věc kterou měl v kapse, ho udeřila do stehna. Vytáhl ji ven. V jasném světle atria dokázal lehce přečíst písmena vytlačená do černé barvy: Jednoduchým Alohomora rozmetá nestvůru. Hrůza se mu opět omotala kolem srdce. „Pokud jste vymysleli kouzlo, které je velké a ničící,“ řekl Harry nepřítomným dvojčatům, „je čas to vyzkoušet.“ Pustil disk, udělal dva rychlé kroky zpět a udeřil do něj předepsaným kouzlem.

Náraz zpětného tlaku vzduchu Harryho téměř porazil. Z disku vyrostla do výšky dvě masivní stvoření, jejich hlavy se dotkly stropu. Harry se vyškrábal zpátky na podium a zíral vzhůru, tak, jako mnozí jiní, na dva zelené zlobry v oblecích posetých flitry, kteří vypadali, jako když pod vysokým stropem atria tančí. Harry přeběhl ke Snapeovi. Snape na něj zmatené pohlédl, pak se otočil a křikl na nějakého člověka, aby ho popohnal do krbu.

Ale vypadalo to, že to co Harry udělal, zafungovalo. Kouzelné parsky teď létaly vysoko nad hlavami lidí a rozbíjeli se o kouzelné flitry. Harry přeběhl k dalšímu krbu, kde byli Ron s Hermionou a McGonagallovou a řídili odchod lidí. Zamávali na něj, že jsou v pořádku a u dalšího krbu Harry našel dva ze svých kolegů, kteří tam chránili diváky, kteří se chovali hodně neukázněně. Tonksová s Aaronem odnášeli zraněného kouzelníka k přemisťovacímu místu. Harry si k nim snadno proklestil cestu.

Než atrium opustili poslední návštěvníci, rozbily se útočící zbraně a vymizeli diskotékoví obři, byl Harry nadobro utahaný. Posadil se na okraj podia a ruce mu unaveně klesly do klína. Na rameno mu dopadla dlaň a on vzhlédl ke Snapeovi.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Snape.

Harry zíral na svůj popálený rukáv. „Někde jsem se odřel, ale nebolí to.“

Zaslechli hovor, který se k nim rychle blížil. „Pokud měli přenašedlo, musí o tom existovat záznam,“ křičela Bonesová na vedoucího Magické přepravy.

„Žádný záznam neexistuje a to jsme to kontrolovali dvakrát,“ bránil se muž a stěží s ní držel krok, třebaže měla vysoké podpatky.

Bonesová si znechuceně odfrkla, zastavila se u popálené opony a prohlížela si atrium. Oči se jí zastavily na Harrym. „Ráda vidím, že jste přežil, pane Pottere,“ řekla hlasitě.

„Nápodobně, madam Bonesová,“ odpověděl Harry.

Po kontrole atria k němu přistoupila. Natáhla k němu ruku a čekala, až Harry napřáhne tu svou. Položila mu do dlaně medaili, jejíž stuha se rozvinula. „Tohle je vaše,“ řekla. Otočila se k odchodu, ale ještě se zarazila. „Ta šílená… věc… to bylo něco z Weasleyovských kejklí, ne?“

„Samozřejmě, madam,“ řekla Harry, nebyl si jistý, jestli nemá raději zapírat.

Bonesová s klapáním podpatků odcházela, ale cestou hlasitě říkala: „Zasloužíte si tu medaili, Harry, ale je příliš nebezpečné předávat vám ji na veřejnosti.“

Harry zíral na Merlinův profil vyrytý do kovu. Spustil ruku a zadíval se na popálenou podlahu. Z nějakého důvodu ho ten pohled zraňoval. „Je dobře, že tu nebylo víc lidí. Taky je dobře, že se Candida dostala pryč. Slyšel jsi, že by zemřelo víc než ti dva lidé?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděl Snape.

Harry zůstal ještě chvíli sedět, než seskočil z podia. „Je potřeba toho hodně udělat.“ Stále ho svíral pocit bezmoci a teď se k němu přidala ještě i vina. Potřeboval se od těch nežádoucích emocí osvobodit.

Snape ho uchopil za nepoškozený rukáv a ukázal na ten popálený. „Jseš si jistý, že je to jen maličkost?“

Harry pohlédl na svou ruku a vyhrnul si rukáv. Odhalil tím řadu černých teček táhnoucích se přes celé předloktí. Když ruku zvedl, objevil stejné popáleniny i na hábitu. „Necítím to.“

„Jsem si jistý, že už brzy to ucítíš. Vezmu tě k Mungovi.“

„Nemáš nějaký obklad ve své lektvarové skříňce?“ zeptal se Harry, kdyby se tomu mohl vyhnout, raději by kouzelnickou nemocnici vynechal.

Snape ho jemně uchopil za zápěstí a zblízka si prohlížel pravidelnou řadu oválných popálenin. Zavrtěl hlavou. „Je to hluboké a horší, než si uvědomuješ.“ Pustil ho a dodal: „Nejmoudřejší je jít k Mungovi hned, když se zraníš.“

„Proč? Teď tam musí být zmatek.“ Harry přemýšlel nahlas. Už teď se děsil doby, kdy bolest, která pulsovala v jeho ruce, dosáhne až k mozku.

„Pojď, bude to tak nejlepší.“

Snape vyslal stříbrnou zprávu a odváděl Harryho přes troskami poseté atrium do rohu, odkud se mohli přemístit. Než se tam dostali, od brány k nim přiběhla Tonksová.

„Harry, proč jsi neřekl, že jsi zraněný?“ zeptala se vyčítavě, zřetelně nervózní.

„Nevěděl jsem to,“ klidně odpověděl Harry.

„Mám za tebou přijít?“ zeptala se.

Harry přikývl a Snape tajemně prohlásil: „Můžete si vzít noční směnu.“

Tonksová na něj udiveně pohlédla, ale pak zahlédla nějaké další úředníky a rychle odběhla.

„Cos myslel tou noční směnou?“ zeptal se Harry. Ale Snape neodpověděl a přemístil se s ním do nemocnice.

 

Poslední komentáře
24.04.2011 18:06:05: Páni, už jsem si říkala, že ta kapitola je taková příjemně oddychová, Snape bude opravdovým otcem:D ...
22.04.2011 19:26:45: Děkuji moc za překlad. Moc pěkně se to vyvíjí. Už se nemůžu dočkat- Ještě dvě kapitolky a máme konec...
22.04.2011 13:43:56: Krásná povídka... kolik je celkem kapitol a bude i 3 díl ?? :) A jak to dopadlo se Siriusem, očistil...
21.04.2011 23:11:59: Moc děkuji. Moody je pěkný hajzl.