Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

4. kapitola

Útočiště

Severus Snape seděl ve svitu svíček s tenkou knížkou s názvem, Vliv astrologických jevů na kletby, v ruce. Bylo pozdě. Třeťáci z Nebelvíru, kteří měli trest za to, že se snažili vystrčit spolužákova maguára z okna ve třídě, už dávno odešli, s rukama ztuhlýma od sepisování mnoha řádků.

Škrábavý zvuk za oknem se ozval ve chvíli, kdy Snape zavřel knihu a začal zhasínat svíčky. Za sklem zahlédl známou bílou Hedvičinu siluetu a tak si pospíšil, aby jí otevřel. Hedvika mu předala dopis, který nebyl v obálce, ale byl jen srolovaný. Snape si ho poplašeně přečetl a vyběhl z místnosti, sova se usadila na opěradle židle a schovala hlavu pod křídlo.

Dveře do ředitelčiny kanceláře byly zavřené, což znamenalo, že McGonagallová už šla do postele. Snape ale stejně zaklepal a po malé chvíli se dveře otevřely. Ředitelka stála na druhé straně místnosti oblečená ve smaragdově zeleném županu. „Severusi? Co se stalo?“ zeptala se.

„Zrovna jsem dostal dopis od Harryho a potřebuji poradit.“ Napřáhl ruku s dopisem. Přistoupila k němu a vzala si ho. Když si ho přečetla, její pohled byl vzdálený. Vrátila mu dopis a řekla: „Běž a přiveď ho.“

Snape sroloval dopis a při jejích slovech ztuhl. „Přiveď ho?“ opakoval s obavou. „Copak jsi to nečetla?“

Záměrně trpělivě řekla: „Ano, Severusi, to jsem udělala. Zaprvé, věřím, že tento hrad dokáže udržet temnotu za dveřmi a za druhé, tato škola panu Potterovi hodně dluží, uděláme pro něj vše, co můžeme. Běž, a přiveď ho… je zřejmé, že je v koncích.“

Snape jen mírně zaváhal, nedokázal na to nic říct, a pak použil její krb.

V Shrewsthorpe Snape okamžitě vyběhl do patra. Harry seděl u psacího stolu, hlavu položenou na paži a s dekou přehozenou přes ramena. Když Snape vstoupil, Kali zvedla hlavu a zamrkala na něj.

Neobtěžoval se ho budit, jen si přivolal jeho kufr a zabalil do něj celý obsah skříně i množství knih, roztroušených po celé místnosti, včetně té purpurové, ležící před krbem. Chvíli se díval na spícího chlapce a pak sešel do knihovny, aby zabalil i zbývající knihy. Cestou zpátky se zastavil v kuchyni. Winky cídila kotlík a trhla s sebou, když vešel, ale okamžitě vstala a urovnala si ubrousek.

„Pane.“

Místnost byla perfektně uklizená, ale Winky měla na rukách několik škrábanců, které nevypadaly jako od sovy nebo od chimérky. „Beru Harryho pryč,“ informoval ji Snape. „Starej se o dům jako obvykle.“

Sotva slyšitelným hlasem Winky řekla: „Špatné věci se dějí, pane.“

Snape, který už odcházel, se k ní otočil. „Myslím, že až Harry odejde, přestane to.“

Zalomila rukama. Vzdáleným hlasem řekla: „Winky nemůže chránit pána domu. Winky selhala. Má se Winky sama potrestat?“

„Ne. Jen dělej svou práci,“ řekl Snape. Příliš jí to neuklidnilo.

„Ne trest pro Winky?“

„Ne,“ tvrdil Snape pevně a odešel.

Vrátil se k Harrymu do pokoje, zavřel kufr. Harryho hůlka ležela na stole, blízko jeho ruky. Snape chvíli uvažoval, jestli by ji neměl schovat, ale raději se rozhodl věřit, že po něm hned nevrhne nějakou nebezpečnou kletbu. Zlehka ho poklepal po rameni a oslovil ho jménem. Harry prudce zdvihl hlavu a popadl hůlku, ale nenamířil ji.

„Severusi?“ zamumlal a promnul si oči.

„Pojď se mnou,“ vyzval ho Snape.

Harry se na židli otočil, ale nevstal. „Kam? Dostal jsi můj dopis?“

„Ano. To je důvod, proč jsem tady. Vezmu tě pryč.“

Harry polkl. „Kam mě vezmeš?“

Snape levitoval Harryho kufr ke dveřím. „Do Bradavic. Pojď.“

To Harryho probralo. „Do Bradavic? Nemůžu jít do Bradavic,“ tvrdil Harry divoce. Šoupavý zvuk a skřehotání se ozvalo od krbu. Snape mírně natočil hlavu, ale jinak nereagoval. Kali zavrčela, znělo to skoro jako kočičí předení. „Slyšel jsi to?“ zeptal se Harry.

„Ano. Pojď.“

Harry vstal, ale pak se zarazil, bojoval sám se sebou. „Severusi. Já nemůžu…“

Snape ho uchopil za paži, aby ho uklidnil. „Harry, požádal jsi mě o pomoc, a protože jsem tvým legálním otcem, tak to udělám.“ Pevněji mu paži stiskl a dodal: „Budeš dělat, co ti řeknu.“

Pustil ho a Harry se zakymácel a musel se opřít o stůl. „Co myslíš, že na to řekne Minerva?“

Snape si od něj vzal Kali a strčil ji do klece. Pak položil klec s Kali i Hedvičinu klec na kufr a odlevitoval je. „Nařídila mi, abych tě přivedl. Ne. Už žádné dohadování.“ Jeho neústupný postoj donutil unaveného Harryho poslechnout.

Před krbem v jídelně uchopil Snape klece a pobídl Harryho, aby popadl kufr. „Půjdu za tebou, běž.“ Jeho hlas už nebyl tak tvrdý, spíš soucitný a Harry nedokázal protestovat.

Hodil si letax pod nohy a zmizel. S bouchnutím přistál v kanceláři profesorky McGonagallové a vytáhl z krbu kufr. Ředitelka ve svém županu a barevně sladěné noční čepičce už málem vystála vedle svého stolu důlek. „Harry,“ přivítala ho vřele.

Harry sklopil zrak. „Profesorko,“ pozdravil. Přistoupila blíž, aby se mu mohla podívat do očí. „Jste zde vždycky vítaný, Harry,“ řekla laskavě.

„Nechci, aby byl někdo v nebezpečí. Zvlášť v Bradavicích ne.“ Sotva to dořekl, objevil se Snape.

„Filch a domácí skřítkové připravili návštěvnické apartmá v pátém patře,“ informovala je McGonagallová, „První od schodiště,“ dodala ke Snapeovi. „Harry, drahoušku, kdybyste cokoliv potřeboval…“

Harry přikývl a přál si být kdekoliv jinde. Rezignovaně následoval Snapea ven z kanceláře. Chodby byly temné a tiché. Jen portrét muže s lucernou je pozoroval, když procházeli kolem.

„Jak ti je?“ zeptal se Snape.

Harry neslyšel nic, co by sem nepatřilo. „Dobře,“ odpověděl šeptem. Zamyšleně dodal: „Myslím, že tady to asi bude v pořádku.“ Dorazili do pátého patra a Snape se zastavil před prvními dveřmi v boční chodbě. Harry pokračoval: „Pamatuji si, že když jsem vedl Notta do kanceláře McGonagallové, zuřil jsem. Vyhrožoval jsem mu, že ho zabiju… Žádné temné bytosti se neobjevily.“

Snape se k němu otočil, zářící konec jeho hůlky se tak ocitl mezi nimi. Jeho výraz se nezměnil. „Minerva si je docela jistá, co se hradních ochran týče.“ Stiskl velkou kliku na dveřích a hůlkou rozsvítil lampu.

Harry se zastavil mezi dveřmi. Před ním byla místnost veliká téměř jako polovina nebelvírské společenské místnosti, se dvěma dlouhými pohovkami a polstrovanými křesílky kolem malého stolku. Za vikýřovými okny byla vidět jen temná obloha. Snape otevřel dveře do pokoje po levé straně, a Harry s kufrem ho následoval. Uprostřed ložnice stála velká postel se čtyřmi sloupky. „To je hezké,“ řekl Harry a odlevitoval kufr ke skříni. Prsty přejel po noze jednoho z fénixů vyřezaného na jejích dveřích.

„Tady můžeš chvíli zůstat,“ poznamenal Snape.

Harry temně zavrčel a pak si vychutnával to, že skutečně může. Vydechl úlevou a poprvé po mnoha týdnech se cítil klidný. Aniž by se otočil, řekl: „Díky, Severusi.“

„Jsem rád, že jsem pro tebe nalezl útočiště.“

Harry si všiml, že fénixové mají místo očí rubíny. „Nemůžu tu zůstat napořád. Co mám dělat?“ zeptal se nešťastně.

„Promluvíme si o tom ráno, až si odpočineš. Potřebuješ ještě něco?“

Harry se konečně otočil. „Ne, díky,“ odpověděl zachmuřeně.

„Pošli mi stříbrného ptáčka, pokud ano.“

Harry osaměl, a jakmile se převlékl, padl do postele.

*****

Ginny Weasleyová se chodbou ve čtvrtém patře vracela z kuchyně s miskou kuřecí polévky pro druhačku, které bylo večer špatně, a nemohla se zúčastnit večeře. Zahlédla něco pohybujícího se po schodišti, zpočátku si myslela, že je to domácí skřítek, ale ti nemívali takovou barvu vlasů.

„VanEschelone, co tu děláš?“ dožadovala se Ginny. Erasmus se skrčil za zábradlí, ale pak se narovnal. „Zůstaň tady,“ zlobila se Ginny. „Musím to odnést, než mi shoří prsty.“

Když se vrátila, dostával Erasmus kázání od rytíře na obraze, který spadl z koně. „Měl bys mít větší smysl pro rytířskost a odpovědnost,“ vykládal rytíř nabubřele, a při tom se snažil nemotorně vyhrabat na nohy, jeho projev proto nebyl zrovna zřetelný.

„Ano, pane,“ odpověděl poslušně Erasmus.

Ginny popadla malého chlapce za ruku a táhla ho chodbou. „Co tu děláš? Už je po večerce.“

Erasmus se zamračil a vykoktal: „Sir Nicholas mí říkal, že je tady Harry Potter a…“

„Harry tu není,“ přerušila ho Ginny a zastavila se.

„Sir Nicholas říkal, že je,“ trval na svém Erasmus. „Říkal, že ho viděl v jednom z apartmá v pátém patře.“ Erasmus zíral na podlahu a prstem přejížděl po zábradlí. „Myslel jsem, že bych ho šel pozdravit.“

„Vrať se do věže, VanEschelone. Pokud tu Harry je, určitě ho zítra uvidíme.“ Když se chlapec nehýbal, řekla přísně: „Hned. Nebo ti dám trest s… Hagridem,“ dodala, protože slyšela, že chlapec z něj má větší strach než z Filche.

„Dobře, dobře,“ zafňukal Erasmus a loudavě zamířil po schodech dolů.

Ginny tam zamyšleně stála a najednou ji něco napadlo. Obrátila se na portrét muže v květinovém pyžamu a se skleničkou v ruce. „Neviděl jste jít kolem Harryho Pottera?“ zeptala se ho.

Muž zívl. „Někdo s kufrem kolem šel. Doprovázel ho profesor Snape.“ V tu ránu se Ginny rozeběhla do pátého patra.

Hlavní chodba byla tichá a prázdná, ale z prvních dveří v boční chodbě byly odstraněny pavučiny a prach. Ginny rychlým kouzlem zkontrolovala, jestli jsou na dveřích nějaké ochrany. Bylo to jednoduché kouzlo, které se učili v Brumbálově armádě. Zrušila je a otevřela dveře do temné obývací místnosti. Vlevo byly další pootevřené dveře, došla k nim po špičkách a otevřela je o trochu víc. Poplašeně zamrkala, když hlasitě zavrzaly a naslouchala, jestli se něco nepohne. Zakouzlila na panty olejové kouzlo a otevřela dveře dokořán. Na stolku vedle postele svítila lampička.

Ginny se opatrně přiblížila. Harry tu opravdu byl a klidně spal, s jednou rukou pod hlavou a rty mírně pootevřenými. Vypadal, připustila Ginny, jako by ji vyzýval k polibku. Zachvěla se, protože si vzpomněla na ten hrozný den, kdy si neprozřetelně vzala dvojčaty mírně upravený Laskavý lektvar a k Harryho zděšení skončila v jeho posteli. Oči jí ale stále bloudily po jeho tváři, couvla, aby odolala nutkání sklonit se k němu ještě níž. Rozzlobila se sama na sebe, narovnala se a otočila se k odchodu.

Ve dveřích stála temná postava, což jí donutilo zalapat po dechu a pozvednout hůlku. „Pane profesore,“ vydechla a otřásla se.

Snape rozsvítil svou hůlku a se zasvištěním pláště vešel dovnitř. Sledovala, jak obchází místnost a hůlkou si svítí do všech koutů. Zastavil se u klecí a dobrou minutu sledoval Harryho spícího mazlíčka. Pak došel k posteli, ztlumil světlo a sklonil se nad Harrym. Ve světle hůlky vypadal jeho obličej podivně znepokojený. Ginnyino obočí ohromením vylétlo téměř až do vlasů.

V příštím okamžiku už k ní Snape zamířil a zavřel za sebou dveře do ložnice. „Slečno Weasleyová,“ vyštěkl přísně. Ginny ho následovala dolů do jeho kabinetu.

„Posaďte se,“ nařídil Snape a Ginny to udělala, přemýšlela, o co jde. „Za prvé,“ řekl Snape a díval se na Hedviku, která spala na opěradle židle. „Jak jste tak rychle zjistila, že je pan Potter tady?“

„No, Skoro bezhlavý Nick to řekl Erasmovi VanEschelonovi a já ho načapala na cestě do pátého patra. Myslela jsem, že bude Harry ještě vzhůru, když zrovna přišel. Vlastně jsem nevěřila, že tady je. Je v pořádku?“

Snape přecházel kolem stolu. „Teď ano,“ odpověděl záhadně. „Zítra budou prefekti informováni, že je tady, aby si odpočinul.“

„Ale není to pravda?“ zeptala se Ginny.

„Je to pravda, ale ne celá.“ Podíval se na ní. „Harry má potíže se svou novou schopností, poví vám o tom sám, bude-li chtít.“

„Je to nebezpečné?“ zeptala se Ginny a rychle dodala: „Pane?“

Snape sarkasticky odpověděl: „Ne, když je tady. Hrad poskytuje bezpečí… Jemu i ostatním.“

„Můžu ho navštívit?“

„Myslím, že by ho to potěšilo,“ řekl Snape neutrálně, ale jeho oči byly podivně vědoucí. Ginny se kousla do rtu. Profesor pokračoval přísnějším hlasem: „Proč jste nebyla ve věži?“

Pobaveně ohrnula rty nad jeho náhle nevrlým chováním. Pokoušela se dát dohromady sarkastického profesora, na kterého byla zvyklá s tím, co viděla na jeho obličeji v pátém patře a odpověděla poněkud důrazněji: „Nesla jsem polévku pro Algie, která onemocněla, pane.“

Snape se na ní přimhouřenýma očima zadíval, ale jeho pohled se změnil na zmatený, než se od ní odvrátil. Ginny zamrkala, a přemýšlela, jestli si nekontroloval, zda mluví pravdu. Ale byla prefektkou a obvykle stačila jakákoli přijatelná omluva na to, proč není po večerce v posteli… Vstala. „Už je pozdě… Mohu jít, pane?“ Odmávl jí rukou.

Zamířila pomalu do věže a usilovně přemýšlela. Profesor Snape byl pořád trochu divný, ale to, jak se staral o Harryho…

*****

Harry se probudil, jakmile do pokoje zasvítilo slunce. Neměl kolem postele zatažené závěsy, ale v tuto roční dobu slunce vycházelo později, takže to nebyl nepříjemný budíček. Objevil se Dobby s podnosem. „Dobré ráno, Dobby,“ pozdravil Harry domácího skřítka.

„Snídaně pro Harryho Pottera, pane,“ zapištěl Dobby.

„Díky,“ vzal si od něj Harry tác a položil ho na postel. Vůně šunky a opečených brambor způsobila, že mu zakručelo v žaludku. Dobby odešel až po mnoha ujištěních, že Harry nic jiného nepotřebuje. Ozvalo se zaklepání na dveře a Harry pozval klepajícího dál.

Dovnitř vešel Snape. „Jak ses vyspal?“

„Taky ti přeju dobrý den,“ dobíral si ho Harry. „Nebylo to špatné.“

Snape přistoupil k posteli. „Žádné temné bytosti?“

„Žádné. Tak co mám dělat… Přestěhovat se do Bradavic?“

Snapeovi se zachvěly rty. „Nikomu by nevadilo, kdybys…“

„Mně by to vadilo,“ stěžoval si Harry. „Ne, že by se mi tu nelíbilo… jen teď dělám jiné věci. Mimochodem, za hodinu mi začíná výcvik.“

„Poslal jsem vzkaz Rodgersovi a Tonksové.“

Harry si ukousl kousek šunky, protože měl velký hlad a nedokázal odolat. „Vzkaz…?“

„Požádal jsem, aby ti dali volno… Nevěděl jsem, kolik jsi jim toho řekl…“

„Tonksová to ví,“ řekl Harry a nervózně si promnul krk.

„Něco jsem jim naznačil,“ řekl Snape. „Není zrovna jednoduché vysvětlovat ministerstvu, že jejich budoucí hvězdný bystrozor přitahuje ty nejodpornější temné bytosti. A taky si nejsem tak docela jistý, jak si stojíme.“ Popošel ještě blíž. „Nestyď se a jez, Harry, až sem slyším, jak ti kručí v břiše.“

Mrzutý Harry zvedl vidličku a jedl. „Minerva rozeslala sovy spoustě kouzelníků a čarodějek ve snaze najít někoho, kdo by mohl pomoci, a to samé udělala většina mých kolegů,“ vkládal Snape. „Některé sovy letí poměrně daleko a tak bude trvat několik dní, než obdržíme odpovědi. Podle průzkumu madam Pinceové má několik šamanů v Mosambiku zkušenosti s otevřením brány pro některé z bytostí, které cítíš. Obvykle si berou na pomoc své silné předky, ale to by byl jen začátek. Zcela jistě nikdo z nich nepovolal nic, co by se nedalo poslat zpátky.“ Sušeji dodal: „Alespoň doufám, že ne.“

„Mosambik?“ zeptal se Harry pochybovačně a žvýkal topinku.

„Nelíbilo by se mi, kdybys musel odejít tak daleko, ale uděláme vše, co bude nezbytné, Harry.“

Harry se zamračil a pak pokrčil rameny. Opravdu neměl jinou možnost. „Přál bych si…,“ začal, ale jeho hlas se vytratil. Už si nic nepřej, řekl si pevně.

Ozvalo se zaklepání na vnější dveře a za chvíli už do ložnice vešla Ginny. „Dobré ráno, Harry.“

„Ginny!“ vyhrkl Harry. „Rád tě vidím.“

„Dobré ráno, pane profesore,“ pozdravila Ginny vesele.

„Slečno Weasleyová,“ zamumlal Snape pochmurně, otočil se a odešel. Ginny i Harry jeho odchod překvapeně sledovali.

Když se dveře do apartmá zavřely, Harry se zeptal: „Co to bylo?“

Ginny pokrčila rameny, rozrušilo jí to. „Tak jak se máš?“ zeptala se, když to ze sebe setřásla.

„Lépe,“ přiznal Harry.

Ginny si sedla na kraj postele. „Tak co s tebou je?“ zeptala se.

Harry zamyšleně žvýkal topinku. „Dokážu vycítit temné bytosti,“ přiznal, přemýšlel, jestli jí může věřit, že to nikomu jinému neřekne. „Vlastně je cítím už dlouho, ale teď jsem asi otevřel nějakou bránu, kterou se temné bytosti mohou dostat do našeho světa, když se rozzlobím, nebo když mám vztek.“ Když to říkal, narovnal ramena a pevněji stiskl vidličku. Ale místnost zůstala klidná a tak se zase uvolnil.

„To nezní moc dobře,“ poznamenala.

„To ne. Je to opravdu hrozné,“ řekl Harry a byl rád, že si může někomu postěžovat. „Nějakou chvíli tu asi zůstanu trčet.“

„Jo, jo, já jsem tu už od září. Tak neříkej, kdo tu trčí.“

Harry se zasmál, u srdce mu bylo lehčeji. „Musíš jít na snídani.“

„Ano, profesore,“ dobírala si ho. Ale vstala, slíbila, že zase přijde a s úsměvem odešla.

Harry sotva dojedl a už tu byl další návštěvník. Rodgers napochodoval do místnosti sotva zaklepal, ani nečekal na vyzvání. Zastavil se u dveří se založenýma rukama, rty nespokojeně zkroucené.

„O co jde?“ zeptal se upjatě. „Ráno jsem dostal podivnou zprávu. Něco o temných silách, které nejdou ovládat. Ignoroval bych to, kdyby dopis nebyl podepsaný temným kouzelníkem, kterého osobně znám… a který stále může posílat oficiální dopisy,“ dodal naštvaně.

Harry byl v pokušení upozornit Rodgerse, že on i Snape používají pozoruhodně podobný tón hlasu, ale neudělal to. „Zřejmě jsem, aniž bych se o to snažil, otevřel bránu do temného světa. Tady, v hradě, se to nestává. Proto jsem teď tady. Včera večer jsem se dostal do spirály zklamání, která to jen přiživila a to už bylo příliš… opravdu.“

Rodgers zavrtěl hlavou a řekl: „A nějaké varování, Pottere. Trochu…“

„Řekl jsem o tom Tonksové,“ odporoval Harry, byl rád, že se může trochu rozzlobit. „Nedokážu si pomoct. Kdyby ano, tak bych tu nebyl.“ Harry odstrčil podnos a vstal. Zvolna uchopil hůlku. Rodgers pozorně sledoval, co dělá. „Takže, dostanu volno, nebo se mě chystáte vyrazit za to, že potřebuju přestávku?“

„Uvidíme,“ prskl Rodgers a prohlédl si Harryho odshora dolů. „Učte se alespoň teorii.“

Harry ukázal na řadu knih umístěných na jinak prázdné polici a byl vděčný, že byl Snape tak prozíravý. „To udělám.“

Rodgers se hluboce mračil, když odcházel. Harry, rozzlobený a bezmocný, popadl knihu o sledovacích metodách a zabořil do ní nos.

Divil se, jaký klid tu je, třebaže hrad obývá několik stovek studentů. Přestěhoval nízkou skříňku pod okno, posadil se na ni a studoval, jen občas pohlédl na zamrzlé jezero a hory za ním. Jeho dech se srážel na zmrzlém skle. Další návštěvník přišel až večer, těsně před večeří. Ředitelka McGonagallová vypadala překvapeně, když ho našla sedět na skříňce. Harry seskočil a slušně ji pozdravil.

„Nechcete jít na večeři dolů do Velké síně?“ zeptala se.

„Ani ne, díky,“ odpověděl Harry.

„Jste si jistý? U hlavního stolu je spousta místa…“

Harry se usmál. „Ne, opravdu. Užívám si klid.“

„Dobře, tak… Možná si to zítra rozmyslíte.“

Nebo pozítří, nebo popozítří, pomyslel si Harry temně.

Přistoupila k němu a dotkla se jeho paže. „Nepotřebujete něco, Harry?“ zeptala se vlídně.

„Ne, jsem v pořádku.“ Sklopil oči. „Děkuji, že tu mohu zůstat.“

Stiskla mu ruku. „Jste velmi vítaný.“

I když už byla dávno pryč, Harry stále cítil teplo její ruky. Neměl rád, když se s ním zacházelo jako s nevyléčitelně nemocným pacientem. Posílilo to jeho neustálý hněv, raději se vrátil k učení, tentokrát na pohovce v obývacím pokoji.

Druhý den se Harry v apartmá cítil stísněně a tak se rozhodl trochu prozkoumat páté patro. Vyžadovalo to použít několik komplikovaných odemykacích kouzel, aby se dostal i do podkroví, ale jakmile jednou začal, nechtěl, aby mu cokoliv blokovalo cestu. Čím dál šel, tím byly místnosti chladnější. V poslední podkrovní místnosti stály rozbité sochy. Harry si četl štítky na jejich podstavcích. Iris Popudlivý byl bez hlavy a svíral tlustou kamennou knihu kouzel, z Ivana Neviditelného tu zbyl jen mramorový podstavec. Nebo to možná vždycky byl jen mramorový podstavec a Filch se rozhodl, že je to příliš hloupé a strčil ho sem. Rozbitý rozhodně nebyl. Harry se otočil a zjistil, že se dívá na něco důvěrně známého. 

S povzdechem přistoupil k zrcadlu z Erisedu a stoupl si přímo před něj, kdyby to neudělal, zvědavost by mu stejně nedala a musel by se vrátit. Jeho rodiče byli pryč. Harry zíral na svůj vlastní obraz, který se na něj sebevědomě usmíval. Byl to jen on, temné bytosti byli pryč. Jo, pomyslel si, to je přesně to, co si teď přeju. K tomu opravdu zrcadlo nepotřeboval. Obraz zjasněl a kolem ramen se mu ovinula ruka důvěrně známé osoby se žvýkačkově růžovými vlasy. Harry zlostně zavrtěl hlavou.

Kroky na zaprášené podlaze přitáhly Harryho pozornost k postavě, která se zastavila vedle Irisovy sochy. „Je všechno v pořádku, Harry?“ zeptal se Snape, vypadalo to, že mu není příjemné, že ho vyrušil.

„Jo,“ řekl Harry a odstoupil od zrcadla.

„Naučil ses něco?“ zeptal se Snape bezstarostně, když vycházeli z místnosti.

„Ne. Nemůžu cvičit sám se sebou. Přiletěly nějaké sovy?“

„Měl bys zase zamknout,“ řekl Snape, když Harry zavřel dveře do podkroví.

Harry mu vyhověl, použil ještě složitější kouzlo, než to, které tam bylo předtím. Pokud by to Filchovi způsobilo potíže, bylo by to fajn. „Nějaké sovy?“ opakoval Harry.

„Dvě, oba dopisy doporučují stejného šamana. Ještě dneska mu napíšu, ale potřeboval bych si půjčit Hedviku.“

„Jasně,“ řekl Harry a nálada se mu trochu zvedla. „Taky je z Afriky? Docela rád bych si od té zimy odpočinul.“

„Ne, takové štěstí nemáš,“ odpověděl Snape. „Je z Finska.“

„Aha,“ řekl Harry a šel za ním dávno nepoužívanou chodbou s vybledlými gobelíny. „Jak se jmenuje?“

„Per Hossa,“ odpověděl Snape. „Mistr na temné tvory.“

„Vážně?“ zeptal se Harry pochybovačně.

„Za to ho považují.“

„Jaký je to kouzelník?“ chtěl vědět Harry a přemýšlel, jestli mu může důvěřovat.

„Velmi tradiční, jak mě informovali.“ Dorazili do Harryho pokoje a Harry mu předal Hedviku, které vysvětlil, že má dopis od Snapea doručit přesně jeho adresátovi.

Když Harry zase osaměl, zjistil, že se mu to nelíbí. Oblékl si plášť a zamířil dolů a ven, k Hagridově boudě. V polovině cesty se na zasněženém trávníku zastavil, aby se ujistil, že má své emoce pod kontrolou, protože už byl docela daleko od hradu. Všechno vypadalo v pořádku a tak Harry sledoval stopy velikosti malého kufru vedoucí přes závěje. Hagrid ho objal sotva otevřel dveře a varoval ho, že za půl hodiny musí jít učit.

Harry se usadil u hrnku čaje a talíře koláčků, které teď byly o něco lepší, alespoň se daly ukousnout. Harry si jeden z koláčků máčel v čaji, odhodlaný ho sníst. Vysvětlil Hagridovi proč tu je, a okamžitě byl ujištěn, že všechno dobře dopadne.

„Já nevím, Hagride. To je boj s něčím uvnitř, ne s něčím zvenku.“

Hagrid přiložil do ohně, a v malé boudě se ještě víc oteplilo. V Hagridově domě s velkým krbem bylo vždycky zatopeno, i za parných letních dnů. „Vždycky jsi bojoval čestně, Harry, dokonce, i když tě k tomu dohnal někdo, kdo ti chtěl ublížit.“

„To doufám,“ pronesl Harry, když tento překvapivě filozofický pohled na věc uvážil.

Nové poleno v ohni vybuchlo ve spršce jisker. Fawkes zatřepal křídly a slétl k Harrymu.

„Jak se vede Fawkesovi?“ zeptal se Harry.

Hagrid tiše odpověděl: „Je to náladový pták. Nezajímá ho, když s ním mluvím, jen někdy se uráčí a nechá se předvést ve třídě, ale nemůžu si s ním nic plánovat.“

Harry se napil čaje a tajně si pomyslel, že pták není pro Hagrida dost nebezpečný na to, aby ho respektoval. „Může tě přenášet z místa na místo, jestli se ptáš, co dělal pro Brumbála.“

Hagrid vybuchl smíchy, až se celý dům zatřásl a Fawkes polekaně vzlétl. „O to zájem nemám.“

„Myslím, že měl Brumbála rád,“ řekl Harry s pohledem upřeným na ptáka.

*****

Snape ve svém kabinetě napsal zdvořilý dopis a uvažoval nad adresou. Měl na toho muže adresy dvě, jednu do Finska a jednu do Norska. Jedna z adres byla pravděpodobně letní, ale nedalo se poznat která, protože byly ve stejné zeměpisné šířce. Horší bylo, že rychlý pohled na mapu mu ukázal, že obě jsou za severním polárním kruhem. S pohledem na Hedviku se Snape rozhodl, že je dost chytrá, aby se k tomu dopracovala, kdyby první adresa byla špatně, takže je obě napsal na přední stranu obálky.

Dopis odeslal a teď nezbývalo, než čekat. A opravovat eseje o mozkomorech. Po třetím, který vyjadřoval spíše tvůrčí dohady, byl v pokušení požádat Harryho, aby je oznámkoval sám.

Ozvalo se zaklepání a dovnitř strčil hlavu profesor Cawley. „Poslal jste mi vzkaz?“ zeptal se a hrál si s klikou na dveřích.

„Ano,“ řekl Snape. „Mám na vás otázku. Studoval jste americkou magii… Neznáte náhodou nějakého Mekonde Shamase?“

„Mekonde? Ne. Podle toho co vím, žil na druhé straně kontinentu. Většina jihoamerických afrických otroků pocházela ze západního pobřeží.“

„Aha, no nevadí.“ To by bylo příliš jednoduché, pomyslel si Snape.

„Oh,“ řekl Cawley a rozpačitě přešlápl. „Mohl byste pro mou třídu udělat tento týden malou ukázku? Ptal jsem se ředitelky McGonagallové a ona navrhla vás.“

Snape se suše zeptal: „O co jde?“

„Chci jim předvést zvěromága.“

„A vy jím nejste?“ zeptal se Snape sarkasticky.

„Ne, ne. To jen že… No, moje přeměna není zrovna to, co bych mohl ve třídě předvést. Je to… dobře, je to mořský plž… víte,“ vysvětlil muž, nevěděl jak utajit pravdu. „Upřímně řečeno je to docela nevhodné a trapné. Ředitelka McGonagallová je poměrně atraktivní domácí kočka, ale říkala, že je příliš zaměstnaná. Navrhla vás.“

„Možná byste se mohl zeptat pana Pottera. Má teď dost volného času.“

„Aha,“ pronesl Cawley a díval se na něj trochu dotčeně.

„Ale nebude-li pan Potter ochoten, pravděpodobně vám mohu být k dispozici na krátkou demonstraci.“

Cawley poděkoval a otočil se k odchodu, ale zaváhal, když Snape zamumlal něco jako: „V poslední době je tu příliš klid.“

*****

Per Hossa zastavil u prázdné ohrady a svými zkroucenými prsty si odepnul lyže. Světlýma břidlicovýma očima se zadíval na padající sníh. Zpoza stromů se vynořil další lyžař, jen o něco menší a kulatější, a zamával na něj. Siri Bilkindová dojela až k němu a vzala si od něj pytel na potraviny.

„Dokončil jsi ta kouzla?“

„Pro letošní zimu to bude stačit…“

Zadíval se na horské svahy zvedající se nad ohradou. V létě označená telátka sobů se proháněla ve sněhu. „Myslím, že to bude dobré. Byla jsi zkontrolovat tamto stádo?“ zeptal se a ukázal na tečky na vzdáleném svahu.

„Jo,“ odpověděla. „Teď mám chuť na kafe.“ Než se vydali k zasněženému goahti, ze kterého stoupal oblak dýmu, zeptala se: „Kdy přilétla ta sova?“

Odfrkl si. „Včera. Je tvrdohlavá. Nebyla ani na lovu.“

„Je štěstí, že je sněžná,“ zvedla ruku, držela ji před sebou napřaženou a pískla. Sovice sněžná zamávala křídly a slétla dolů na nataženou ruku. Vzala si od ní dopis, sáhla do tašky a vytáhla kousek uzeného sobího masa. Navzdory Perovu úšklebku ho podala sově, která se do něj hladově pustila. „Neměl jsi nechat to zvíře trpět. Jen poslouchá příkazy svého pána.“

Rukavicemi čistil lyži od sněhu. „Tak by se raději měla naučit myslet sama za sebe.“

Pane Hosso,“ začala číst nahlas a při tom hned překládala dopis do saami, jejich rodného jazyka. „Píši Vám jménem svého syna, který má vážné potíže s temnými bytostmi.

Per odložil lyži a začal čistit druhou.

Rozhodl jsem se Vás kontaktovat proto, že se bojím, aby neublížil sám sobě, nebo někomu jinému. Jedinou možnost, kterou pro něj vidím, je naučit ho kontrolovat jejich průnik branou, kterou neúmyslně otevřel. Byl jste mi doporučen uznávanými kouzelníky jak z Velké Británie, tak i Dánska, a proto Vás prosím, abyste uvážil…

Per si znovu nasadil lyže. „Neobtěžuj se,“ přerušil ji. „Ten hlupák má typického dospívajícího syna se sklonem k temné magii, která by tímhle ještě vzrostla.“

„Podepsal ten dopis jako profesor obrany proti černé magii v Bradavické škole čar a kouzel,“ poznamenala Siri a složila dopis. Hedvika se jí zahoupala na rameni, když se pohnula, ale udržela se tam.

Chvíli mlčel, ale pak se znovu ušklíbl. „Pošli tu sovu pryč,“ řekl a rozjel se ze svahu dolů, narušujíc tak sněhovou pokrývku, která na něm ležela.

*****

V pátek ráno vykreslil mráz na okně podivuhodné vzory, ale ven vidět nebylo. Harry už byl v Bradavicích celý týden. Jediný úkol měl právě dnes, protože souhlasil z předvedením zvěromágské přeměny. Souhlasil hlavně proto, jaký rozruch v té třídě způsobí, už předem se tomu smál. Také přemýšlel o tom, jak donutit Belindu, aby mu napsala. Poslal jí už dva dopisy s vysvětlením, ale vlastně v nich nic neprozradil. Zamračil se a podrbal se na hlavě. Nelíbilo se mu, že by jí měl napsat další výmysly, ale nechtěl jít s pravdou ven a tak v době, kdy se musel vydat na vyučování, neměl napsáno vůbec nic.

Do učebny přeměňování vešel právě včas. Vypadala stejně, jak byl zvyklý, s lavicemi na stupíncích a klecemi všude kolem stěn. Jen Snape, který postával vedle katedry, tu byl navíc. Byl to pátý ročník – nejstarší studenti, které Cawley učil. Harry strpěl, aby ho profesor přivítal a představil, jako by ho nikdo ve třídě neznal. Přelétl pohledem modře a zeleně lemované hábity, všichni se na něj se zájmem dívali. Harry přemýšlel, jaké fámy, vysvětlující jeho přítomnost zde, kolují po škole.

„Jak jsem říkal při poslední hodině,“ pokračoval Cawley v přednášce, „zvěromagie je pro obyčejné kouzelníky a čarodějky jednou z nejtěžších přeměn. Jen málokdo v ní uspěje, i když tato škola má mezi sedmáky nebývale mnoho registrovaných zvěromágů. Díky panu Potterovi.“

„Popravdě díky Hermioně Grangerové,“ opravil ho Harry.

Cawley se na něj roztržitě usmál. „Samozřejmě.“ Pak pokračoval: „Zvěromagie je konečná přeměna. Metamorfie je jen rychlá změna. Mohl byste to předvést, pane Pottere.“

„Většina z vás už to viděla,“ poznamenal Harry. Okamžitě se přeměnil, nepotřeboval se koncentrovat, už to pro něj bylo přirozené. Několik studentů překvapeně otevřelo pusu. Cawley leknutí upadl na zadek.

„Merline! Co to je?“ zeptal se, když se vyškrábal na nohy a ustoupil.

Harry se přeměnil zpátky, aby mohl odpovědět. „Rudý horský gryf. Je původem z Uralu.“

Cawley zavřel ústa, až mu klaply zuby. „No to je úžasné, prostě úžasné. Létáte?“

„Ano.“

„Aha,“ zamumlal Cawley rozrušeně, možná i trochu žárlivě. „To musí být hezké. Dobře, takže, profesor Snape je také zvěromág.“ Přistoupil ke Snapeovi a tiše se zeptal: „Neměníte se v nic tak velkého, že?“

„Vůbec ne.“ Snape se opřel o stůl, aby byl ve své zvěromágské podobě na vyvýšeném místě a všichni ho dobře viděli. Havraspárští studenti v první lavici se přikrčili, když zasyčel a vycenil zuby.

Cawley jakoby ztuhl. Nebylo mu příjemné stát vedle hada.

„Buď hodný,“ napomenul Harry Snapea, ale bylo ten jen zasyčení v hadím jazyce, a Cawley teď zděšeně zíral na něj.

Snape se přeměnil zpátky a lehce se na svého kolegu usmál.

„Budeme se to učit?“ zeptal se jeden ze Zmijozelů a až pak zvedl ruku. Znělo to velmi zaujatě.

„Až dokončíme přípravu na NKÚ…,“ většina studentů zpozorněla, narovnala se a do rukou uchopila brky. „Dobře, zkusíme to…,“ slíbil Cawley. „Děkuji, pane profesore, pane Pottere, za demonstraci, myslím,“ zamumlal potichu.

Odpolední slunce zářilo na podlahu chodby a pableskovalo na brněních. „Ve čtyři hodiny už budu mít volno, kdyby sis chtěl zahrát šachy,“ navrhl Snape.

Harry se zamyslel nad svým netradičním dopolednem. Byl unavený ze všeho toho studia, ačkoliv měl v úmyslu přečíst si všechny své knihy, aby zapůsobil na svého instruktora, až k tomu bude příležitost. „Jasně,“ odpověděl.

Snapea se Harryho opožděná odpověď nedotkla. „Můžeš zatím být v mém kabinetu.“

Harry opravdu potřeboval najít něco, aby se z té nudy nezbláznil. „Myslím, že se podívám do knihovny.“

„Madam Pinceová hledala opravdu důkladně…“

„Ano, ale ona neví, co má hledat.“

Snape to s pokývnutím hlavy uznal. Na druhé straně chodby se objevily malé holčičky, které nepřirozeně zpomalily, když je míjely. Harry v nich poznal dvě prvačky, které tvořily jeho neoficiální fan club. Nesměle se na něj usmály a úsměvy ukryly za své knihy.

Snapeův strohý hlas je vytrhl z transu. „Potřebujete něco?“

Zavrtěly hlavami a šly dál, každou chvíli se otáčely. Snape podrážděně zavrčel.

„Je těžké být na ně zlý,“ řekl Harry.

„Ne, to není,“ odporoval Snape důrazně a Harry se ušklíbl. Došla k nim Ginny a přívětivě je pozdravila. Snape se náhle otočil, až jeho plášť zavlál. „Uvidíme se v mém kabinetě. Je dobré, že jsi vylezl ze svého pokoje,“ dodal přes rameno a rázně odcházel.

Harry ho sledoval. „To už je podruhé, co tohle udělal. Co to s ním je?“

Ginny si založila ruce na prsou a nonšalantně odpověděla: „Myslím, že jsem mu ukázala kousek jeho vlastní duše, ale může si za to sám.“

„Cože?“ podivil se Harry.

„Vysvětlím ti to někdy jindy.“ Nadhodila si batoh a odešla.

Harry ji sledoval, dokud nezašla za roh a pak uvažoval, jestli by místo do knihovny neměl jít raději do svého pokoje a jestli by se neměl pokusit napsat další dopis pro Belindu. Ale to, že by mu na něj zase neodpověděla, ho frustrovalo. Potřeboval si s ní promluvit, nebo poslat někoho, kdo by si s ní promluvil. Luskl prsty a uvědomil si, že tu opravdu někdo takový je.

„Dobby?“ zavolal Harry téměř na celou chodbu. O chvíli později se objevil domácí skřítek a nervózně se tahal za ucho. Nosil už jen jeden pár ponožek a ty, co měl dnes na sobě, byly velké a červeno-bíle pruhované.

„Harry Potter volal Dobbyho?“

Harry si ke skřítkovi přidřepl, aby se mu s ním snáze mluvilo. „Ano. Potřebuji, abys pro mě něco udělal. Je to možné?“ Skřítek přikývl, až se mu uši zahoupaly. „Tak dobře. Můžeš dojít za Belindou Bellunovou? Je asistentkou madam Bonesové na ministerstvu. Neodpověděla mi na dopisy a myslím, že se na mě zlobí. Můžeš jí říct, že mi na ní opravdu záleží, ale některé věci jí nemůžu tak docela vysvětlit.“ Harry se zamyslel, přelila se přes něj vlna zklamání. „Stačí, když jí řekneš, že na ni myslím.“

„Dobby doručí zprávu, Harry Pottere,“ slíbil skřítek.

„Díky.“ Skřítek zmizel. Harry znovu přemýšlel o tom, jak to dělá, když ve škole se přemisťovat nedá. Když vstal, zjistil, že nedaleko postává Ginny s nepříjemným úsměvem na rtech. „Ahoj,“ pozdravil ji Harry ještě jednou.

„Omlouvám se, zapomněla jsem ti něco říct,“ vysvětlovala.

Harry předpokládal, že slyšela jeho vzkaz Belindě. Pokrčil nad tím rameny. „No dobře.“

„Večer bude v nebelvírské věži večírek…,“ nabídla.

„Díky, budu o tom přemýšlet.“

Trhla ramenem. „Tak jo. Možná se uvidíme později…“

„Jasně.“ Harry zamířil ke schodišti, pevně rozhodnut jít alespoň na chvíli do knihovny. Se zajiskřením se před ním objevil Dobby, s pokorným pohledem a sepjatýma rukama.

„Harry Pottere, pane,“ řekl. „Dobby předal zprávu.“

Harry se ohlédl a viděl, že Ginny zahýbá za roh na druhém konci chodby. „Co říkala?“ zeptal se skřítka.

„Říkala, že jestli Harry Potter nevěří Belindě dost na to, aby jí řekl co se děje, že je ráda, že se to dozvěděla včas.“

„Řekni jí, že Harry Pot… řekni jí, že nevím, jak to vysvětlit, ale jsou věci, které musím dělat, aniž bych jí to vysvětlil.“ Dobby se na něj pochybovačně zadíval. Harry si zachmuřeně pomyslel, že vysvětlit něco takového je těžší problém, než temné bytosti, které vysvětlovat nechtěl. „Nevadí, neříkej jí nic. Ne,“ dodal Harry důrazně: „Řekni jí, že by mi měla věřit.“

Dobby se uklonil a zase zmizel. Harry zamířil do knihovny s vědomím, že má na starosti důležitější věci, nemohl si lámat hlavu nesmysly. Vyřeší to později, až to bude jednodušší.

*****

Profesor Snape se vrátil do kabinetu a tam na něj čekala Hedvika. Rozhlédl se po stole, ale žádný dopis neviděl. „Doručila jsi ten dopis?“ zeptal se sovy. Hedvika několikrát sklonila hlavu. „Žádná odpověď?“ Bílá sova se podívala z okna, zpátky a naklonila hlavu. Snape zamlaskal a sova se na něj podívala. Nitrozpyt se zvířetem byl nebezpečně nepředvídatelný, zejména s takovým, které mělo tak radikálně jiné instinkty, než člověk, ale potřeboval všechno vědět.

Objevily se záblesky pokroucených vzpomínek. Bílá pole a borovicové lesy. Muž. Kouzelné ochrany. Hlad. Donucení k návratu. Snape posadil Hedviku do klece k Franklinovi a několik minut si zamyšleně mnul čelo. Zpoza malého bílého mraku vyšlo slunce a rozzářilo skleněné tabulky vysokého okna.

Snape si sedl ke stolu a uchopil brk.

Pane Hosso,

To, že jste neodpověděl na můj dopis, mě nutí hádat, jaké námitky byste mohl mít. Nebyl jste mou jedinou možností a nemělo by mě to trápit. Samozřejmě, mohl bych tohoto poraněného mladého muže poslat k jednomu z afrických šamanů, ale obávám se, že by ho považovali spíš za nástroj, než za plnohodnotného kouzelníka, který potřebuje jejich radu, a to nemohu riskovat, i kdyby to opravdu byla jediná možnost.

Mým prvním odhadem, proč jste na můj dopis nereagoval je, že si myslíte, že nemám dostatek schopností, abych temné tvory rozpoznal. Dovolte mi, abych Vás ujistil, že mi temné umění není cizí ani jako učiteli, ani jako soukromé osobě.

Snape zaváhal. Potřeboval od toho muže pomoc, cítil to, byla to nejspíš jejich jediná šance, než by se opravdu musel obrátit na šamany.

Já sám jsem se díval temnotě do očí mnohokrát – do Voldemortových očí, jako jeden z jeho následovníků – takže věřím, že když zaslechnu šramot v koutech a vidím zvláštní poranění mého domácího skřítka, dokážu rozeznat, co se doopravdy děje.

Další Vaše námitka pravděpodobně mohla být, že si tento mladý muž nezaslouží Vaši pozornost. Nevím, jak špatné věci se děly u vás v průběhu panování Temného pána, ale věřte, že tady to bylo opravdu zlé. A tady v Británii cítíme, že dlužíme i tu sebemenší snahu o pomoc tomu, kdo nás osvobodil od nadvlády temna. Pomoc, o kterou Vás žádám, není pro nikoho jiného, než pro Voldemortova Přemožitele, samotného Harryho Pottera, mého adoptivního syna.

Budu v mé žádosti konkrétní. Všechno, o co žádám je, abyste se na něj podíval a celou záležitost posoudil. Pošlu ho k Vám jen z tohoto důvodu a pro nic jiného. Stačí říct kdy a kam a já se o vše ostatní postarám.

 

 

Poslední komentáře
25.08.2010 21:16:45: pekná kapitola, ďakujem za preklad, len nech sa už začne diať niečo živšieho:)
20.08.2010 21:11:25: Omlouvám se, ten nepodepsaný v 21:10 je ode mne.
20.08.2010 21:10:59: Harry temně zavrčel a pak si vychutnával to, že skutečně může. smiley Dobré. Dost dobré! Tak Tonksovo...
19.08.2010 23:54:03: snape nam taje ako lad v lete... daujem sa kapitolku