Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

40. kapitola

Zmatená budoucnost

Když se proplétali přeplněnou a hlučnou čekárnou, Harry se najednou necítil ani trochu dobře a těšil se, až si lehne. Zatímco Snape mluvil s čarohosteskou a ukazoval ji Harryho ruku, Harrymu se začal rozmazávat svět.

Z té mlhy vystoupila Rita Holoubková. „Ale,“ odfrkla si, „neříkejte, že jste byl také zraněn?“

Harry na ni jen zíral, nebyl schopen pochopit význam jejích slov. Stále ještě měl vyhrnutý potrhaný rukáv svého hábitu. Holoubková ho za ruku rychle uchopila a pravděpodobně chtěla palcem setřít jednu ze  skvrn, ale její nehet se zabořil do zčernalého masa. Harry hlasitě zalapal po dechu, když se ostrá bolest prodrala do jeho mysli. Překvapeně na sebe zírali. Snape si rychle stoupl mezi ně a udělal pohyb, jako by chtěl vytáhnout hůlku, ale nepovedlo se mu to, musel udržet Harryho na nohách.

Harryho rychle odváděli, uvědomoval si jen řezavou bolest ve své ruce, vražedného pohledu, který vrhl Snape na Holoubkovou si nevšiml. Prošli chodbou k výtahům a konečně dorazili na Shankwellovu ošetřovnu. Na lůžku ta seděl Rodgers, ale okamžitě seskočil a pomohl Harryho dovést na své místo.

„Co se stalo, Pottere?“

Harry nedokázal najít odpověď, ale Snape jen poznamenal: „Opožděná reakce.“ Došel ke skříňce v rohu, odstrčil několik lahviček, až našel to, co hledal. Nalil dávku lektvaru do skleničky a donesl ji Harrymu.

„Myslíte si, že jste léčitel…,“ začal Rodgers.

„Tohle počkat nemůže,“ vysvětlil Snape rychle.

Harry vypil obsah skleničky, kterou mu přitiskl ke rtům, a za okamžik už mu na ničem nezáleželo. Ruka ho stále bolela, ale tak nějak už to nebylo důležité.

O chvíli později se objevil léčitel Shankwell a Snape poodstoupil, aby mu udělal místo u nového pacienta.

„Dal jste mu něco?“ zeptal se Shankwell a a kouzlem si dezinfikoval ruce.

„Dal jsem mu doušek Bezbolestného lektvaru z vašich zásob,“ řekl Snape.

Harry nehybně ležel, zatímco byly jeho popáleniny čištěny, léčeny a obvazovány. Snape stál vedle lehátka a podle potřeby léčiteli pomáhal. Rodgers stál opodál a přihlížel.

Harry něco zamumlal, ale nikdo mu nerozuměl. Léčitel se k němu naklonil a tlumočil jeho slova: „Říká, že je rád, že se vy dva nehádáte.“

Potom Harry usnul. Probudil se ve velkém, temném pokoji. Plovoucí světla se pohybovala vysoko u stropu nad každou postelí a vydávala jen slabé světlo. Jejich nepatrné pohyby způsobily, že měl Harry pocit, jako by byl pod vodou a zespoda se díval na pohybující se bóje.

„Ahoj, Harry,“ zašeptala Tonksová zblízka.

Harrymu se při zvuku jejího hlasu sevřela hruď. „Jak dlouho už tu jsi?“ zeptal se.

„Od půlnoci,“ řekla s úsměvem, který ale neviděl, jen ho slyšel z jejího hlasu. „Noční služba, pamatuješ. Severus by neodešel, kdyby tě nikdo nehlídal.“

Harry se posadil, píchlo ho při tom v paži. Ignoroval to a upravil si polštář, aby se mu pohodlněji sedělo. Prohlížel si paži omotanou obvazy od konečků prstů až po rameno. „Ani jsem si nevšiml, kdy mě to zasáhlo,“ řekl.

„To se stává,“ ujistila ho. „Léčitel tu byl před hodinou. Říkal, že bude chvíli trvat, než se to zahojí.“

„Skvělé,“ vydechl Harry sarkasticky. „Alespoň že má hůlková ruka je v pořádku,“ poznamenal, natáhl jí před sebe a několikrát sevřel prsty, aby se o tom ujistil. „Jak dlouho tu musím zůstat?“

„No, musí tě ještě několikrát vyšetřit během následujících hodin. Když jsi spal, udělali to dvakrát.“

Šeptali, pacient na vedlejší posteli zachrápal a překulil se. „Tonksová, jsou věci, které musím udělat,“ řekl Harry. Když chápavě přikývla, ztišil hlas ještě víc. „Musím toho chlapa dostat.“ Frustrovaně si povzdechl a opřel si hlavu o dřevěné čelo postele.

„Chybí ti pořádný kus paže, Harry.“ Znělo to maličko zoufale, Harry se trochu uklidnil. Naklonila se a políbila ho, což ho hodně odměkčilo. „Bolí to… ta ruka?“

„Trochu, ale to nevadí,“ ujistil ji. „Kdy se vrátí Severus?“ zeptal se a naklonil se k ní, doufal, že dostane další polibek.

„V sedm. To je až za několik hodin.“

Harry nadzdvihl pokrývku. „Pojď ke mně.“

„Chovej se slušně.“

„Ne… vážně.“ Rozhlédl se po místnosti. „Všichni spí.“

„Ty bys měl taky,“ řekla a ani se nehnula.

Natáhl k ní ruku a pohladil ji po koleni. „Mohli bychom se přemístit…“

„Spi,“ zašeptala. „Příště si noční službu nevezmu.“

Harry se na ní nepřesvědčivě zamračil a přestal ji škádlit. Bohužel, jeho dobrá nálada bylo to jediné, co vyvažovalo frustraci z útoku a proroctví, takže jeho zamračení nabylo na reálnosti.

„No tak, Harry, nepoddávej se tomu,“ přemlouvala ho. Když nezareagoval, dodala: „Hele, podívej se na to z druhé strany, jen jeden z pacientů trval na tom, aby byl přemístěn na jiný pokoj.“

Harry jí věnoval temný pohled.

„Myslela jsem, že je to docela fajn. Podívej, je tu skoro dvacet lidí.“ Mávla rukou do místnosti.

Harry zaklonil hlavu, až to zadunělo, jak s ní bouchl do dřevěného čela postele, zahleděl se na plovoucí světla.

„Myslela jsem, že bude lepší, když sem budeme chodit po jednom,“ zamumlala defenzivně. „Jo, Ron ti tu nechal nějaký vzkaz. Zastavilo se tu hodně tvých kamarádů, ale nechtěli je sem všechny pustit.“

Harry rozvinul pergamen od Rona a musel použít Lumos, aby na něj lépe viděl.

Docela vzrušující, Harry. Skoro jako za starých časů. Doufám, že ti nakonec tu medaili dali. Bylo by hrozné, kdyby to byl podvod, určitě si ji zasloužíš. To předávání bylo vlastně docela zábavné. Zítra se tu budu moci zastavit až večer – máme v bance dlouhé směny kvůli zavádění nových skřetích bezpečnostních opatření.

Harry dočetl dopis a složil ho, byl rád, že všichni jeho přátelé pomáhali a nikdo z nich nebyl zraněn.

*****

Brzy ráno, zrovna když se Harry probudil z neklidného spánku, přišel ho navštívit další jeho kolega. Aaron si přinesl židli z druhého konce místnosti a posadil se těsně k Harryho posteli. Pohlédl na Tonksovou a řekl: „Jak se vede? Máš štěstí, že jsi tady. Vypadalo to, že se Rodgers nemůže dočkat, až si s tebou dneska ráno promluví.“

„Mohl si se mnou promluvit včera,“ řekl Harry a vzpomněl si, že jeho trenér byl v nemocnici také.

„Snažil se. Říkal, že jsi byl nadopovaný.“ Zahleděl se na dveře. „Čekám, že se tu každou chvíli objeví.“

„No jo, promluvím si s ním.“ Pohlédl na Tonksovou, ale ta jen pokrčila rameny.

Rodgers dorazil během několika málo minut, přinesl si notes a tvářil se vážně. „Jak jste věděl, že ta iluze ty zbraně zmate?“ zeptal se.

„Nevěděl jsem to,“ odpověděl Harry. „Ani jsem nevěděl, co ten disk udělá.“ Dívali se na sebe. Po chvíli Harry pokračoval: „Viděl jsem, že si jedna z těch věcí vybrala za cíl čarodějku, která běžela přes pódium a vystřelila jejím směrem. Nemohl jsem je obě nalákat, aby střílely na mě, musel jsem zkusit něco jiného.“

„Harry má na takové odhady štěstí,“ řekla Tonksová, která se opírala o zeď.

Rodgers se zamyšleně zamračil.

„Co se děje?“ zeptal se Harry.

„Nechceme, aby to vypadalo nepatřičně; že jste do toho byl zapojený.“

„Cože?“ zeptal se Harry unaveně.

„Je dobře, že jste tady, Pottere. Ministerstvo to jen potřebuje náležitě vysvětlit. Musím tomu porozumět, abych to mohl tlumočit ministryni.“ Jeho pohled byl náhle přísnější. „Z ničeho vás neobviňuji,“ prohlásil naléhavě.

„Promiňte, pane,“ řekl Harry a sklopil oči.

„Hodně pomůže, že jste zraněný,“ řekl Rodgers na rovinu. „Normálně bych to neřekl, to mi věřte,“ Zalistoval ve svém bloku. „No uvidíme, až ráno vyjdou noviny. Ministryně doufala, že ten příběh doplníme, ale v tu dobu, kdy šly do tisku, jste byl v bezvědomí. Uvidíme, co z toho bude.“

„Včera jsem se tu viděl s Holoubkovou,“ vzpomněl si Harry.

„A jak to dopadlo? Mluvil jste s ní?“ zeptal se Rodgers.

Harry se zdravou rukou podrbal na hlavě. Muž se čtyřma očima na protější posteli ho dvěma pozoroval a rukou s deseti prsty mával na léčitele. Harry se otřásl a snažil se vzpomenout. „Nemyslím si, že to dopadlo zrovna nejlépe. Já… Nemyslím si, že věřila, že jsem zraněný.“

Rodgers s bouchnutím zaklapl blok a vstal. „To mě nepřekvapuje.“ Kývl Tonksové a odešel.

Tonksová pošoupla židli. „Ty si nepamatuješ, co Holoubková říkala?“

„Něco sarkastického o mém zranění.“ Harry zaváhal, očima těkal po protější stěně, snažil se dát dohromady své roztříštěné vzpomínky. „Hm, myslím, že Severus byl v pokušení vytáhnout na ni hůlku. Moc si to nepamatuju.“

Aaron s Tonksovou si vyměnily vyplašené pohledy, což Harry neviděl, snažil se lépe uložit na hromadě polštářů. „Nedostal jsem žádnou večeři. Myslíte, že je ještě brzo na snídani?“ zeptal se žalostně.

Zrovna snídani dojídal, když přišel Snape s novinami srolovanými pod paží.

„To je Věštec?“ zeptal se Aaron.

Snape položil noviny na podnos se zbytky snídaně. Titulek hlásal: Další chaos uvnitř kouzly chráněného ministerstva. A pod ním, uvnitř článku byla zmínka o tom, že Harryho neortodoxní zásah pravděpodobně zachránil pěkných pár životů.

„Hm,“ zamumlal Harry.

„To je skvělé,“ řekla Tonksová a znělo to, jako kdyby se jí velmi ulevilo.

„Proč by si měl někdo myslet, že jsem se na tom podílel?“ zeptal se Harry otráveně.

„Věděl jsi dřív, než kdokoliv jiný, že ten útok přichází,“ odpověděla Tonksová.

„Cítil jsem to, proto jsem to věděl,“ poznamenal Harry.

„To my víme, Harry, ale mít nos na prokletí je vzácný dar.“

„Nos na prokletí?“ zopakoval Harry.

„Jo,“ řekl Aaron. „Moje prateta kletby cítila.“

„Já je necítím nosem,“ poznamenal Harry a zjistil, že se ho zmocňuje zlost. „Prostě o nich vím.“

Aaron pokrčil rameny. „Je to to samé, prostě o nich víš dřív, než ostatní.“

Přistoupil k nim léčitel Shankwell, za ním se vznášel podnos s lektvary. „Je čas na převaz.“

Tonksová s Aaronem odešli a zanechali Snapea u Harryho lůžka. Zatímco se léčitel Harrymu věnoval, Snape si obezřetně prohlížel ostatní pacienty, aby se ujistil, že nejsou nebezpeční. Harry byl rád, že tu zůstal, nemusel alespoň na nic myslet.

„Kdy můžu jít domů?“ zeptal se Harry, když mu léčitel vyměnil poslední obvaz.

„Zatím ještě ne,“ řekl Shankwell. Když Harry zasténal, léčitel se zeptal: „Už vás to tu nebaví?“

Harry přikývl.

„Pokud se na to cítíte, můžete odejít. Ale každých šest hodin přijdete na převaz. Ale jen jestli si natolik důvěřujete, abyste se mohl přemísťovat. Ošetření nesmíte vynechat.“

Harry se rozhlédl po pokoji, po všech těch zvědavých tvářích, které se rychle odvrátily, když se podíval jejich směrem. „Jo, jsem v pořádku,“ řekl s přehnanou sebedůvěrou.

Poté, co Harryho propustili, ho Snape vzal do Hermionina bytu. „Nemůžu se dočkat, až bude dům opravený,“ řekl Harry. Hermiona vyšla z ložnice a Harry dodal: „Promiň, Hermiono.“

„O nic nejde.“ Dlouze ho objala. „Včera jsem se na tebe byla dvakrát podívat, ale asi si to nepamatuješ.“

Harry zavrtěl hlavou a opřel se o ni. „Myslím, že si musím sednout.“

Hermiona přeměnila pohovku na postel a Snape odešel, aby donesl nějaké lektvary. Harry okamžitě usnul, ale za krátký čas se překvapeně probudil, když se jeho ramene dotkla Snapeova ruka.

„Myslím, že jsi z té nemocnice odešel zbytečně brzo,“ řekl klidně. Něco nalil do malé sklenky. „Bolí tě ta ruka?“

Harry přikývl a snažil se posadit. Snape mu pomohl a pak mu podal skleničku. Harry její obsah vypil, sklonil hlavu a podepřel si ji dlaní.

„Harry?“ zeptal se Snape.

„S proroctvím, jako je tohle, si neporadím.“

Snapeova ruka mu přejela po hlavě. „Určitě to dobře dopadne.“

„Co je to za optimismus?“ zeptal se Harry vyčítavě. „Spoléhám na to, že si budeš dělat starosti s každou maličkostí, abys mě ochránil. Nenecháš všechno na mně.“

„Jsi mladý, nechápeš, jak tyhle věci fungují. Harry, jen jsem viděl, že se ti něco povedlo…“

Harry vykulil oči a opřel se o polštář, snažil se najít protiargument, když bylo jasné, že Snape má silně vštípenou Harryho víru v sebe sama a to i za cenu vlastního, obvykle pesimistického názoru. Křivonožka vyskočil na postel a prohlížel si je. „Opravdu, Severusi, myslím, žes to dostatečně pozorně nesledoval. Na ten obřad včera jsem neměl přistoupit. Měl jsem vědět, že to Mertona přiláká.“

„Doufám, že se nechystáš vzít na sebe další vinu.“

„Byli tam kvůli mně,“ řekl Harry, zapomněl se a zamával zraněnou paží.

„Byli tam, protože ministryně chtěla, aby tam byli.“

„Jo, ale kvůli mně. Jinak by tam nebyli.“

„Každý musí ve svém životě přijmout nějaká rizika, Harry.“

Harry chtěl ještě něco namítnout, ale byl příliš unavený. Zavřel oči, ale hned je zase otevřel. „Jsi si jistý, že jsi to ty?“

Snapeovo obočí nebezpečně vystřelilo vzhůru. „Pokusím se nebrat to jako urážku.“

„Jo, dobře, jsi jiný,“ mrmlal Harry a přetočil se na bok, aby se mu pohodlněji spalo. „Je to matoucí.“ Po delší pauze zapochyboval: „Pokud sis myslel, že nejsem připravený z nemocnice odejít, proč jsi mě nechal?“

„Nechtěl jsem, aby sis zase musel vzít lektvar,“ řekl Snape. Harry nadzdvihl hlavu, aby se na něj podíval a Snape mu vysvětlil: „Bál jsem se, že by tvoje bolest ze zranění mohla otevřít bránu do Temného světa. Proto jsem ti dal toho lektvaru hodně silnou dávku.“

Harry znovu položil hlavu na polštář a zamumlal: „Tak tohle je Severus, kterého znám.“

O šest hodin později ho Snape probudil. Našel jeho hábit a pomohl mu do něj.

„Nepoužívej tu ruku,“ káral ho při tom.

„Ano, tati,“ povzdychl si Harry.

„Nepamatuješ si, co říkal léčitel?“ zeptal se Snape ostře.

Harry mu dovolil, aby mu přes ramena přehodil plášť, třebaže se mu taková nemohoucnost nezamlouvala. „Je těžké na to pamatovat. Tak moc to zase nebolí.“

„No, to je dobře. Jdeme.“

Pak čekali na chodbě před Shankwellovou ošetřovnou. Kolem procházeli lidé, mnozí se na Harryho soucitně zahleděli. Když se chodba na chvíli vyprázdnila, Harry řekl: „No, to je teda změna.“

„Skutečně jsi získal sympatie veřejnosti,“ prohlásil Snape suše. „Bojím se, že kdybys nebyl zraněný, nestalo by se to.“

Harry znechuceně zavrtěl hlavou a opřel se o zeď.

Shankwell znovu ošetřil jeho hluboké rány, které už se začínaly zacelovat, a ruku mu opět obvázal. „Tu ruku opravdu nepoužívejte. Vypadá to, že jste to nedodržel.“

„Všechno, co jsem dělal, bylo, že jsem spal,“ ohradil se Harry.

V Hermionině bytě se Harry zadíval na Křivonožku, který na oplátku civěl na něj. „Měl bych se jít podívat, co se děje na ministerstvu.“

„Zůstaneš tady a budeš odpočívat,“ přikázal Snape.

„Jak bych mohl? Jsme příliš oslabení.“ Přešel ke kleci s Kali a pustil ji ven. Po paži mu překulhala na rameno, opatrně našlapovala na přední packu. „Je zraněná.“

„Samozřejmě, že je zraněná,“ řekl Snape. „Ty jsi zraněný.“

Harry ji sundal z ramene a prohlížel si ji. „Opatrně, ne tou rukou,“ napomenul ho Snape.

Harry si ji tedy přendal do pravé ruky a tu levou si přitiskl k boku. Kali roztáhla křídla a zamávala jimi, aby udržela rovnováhu. „Severusi, nemůžu tedy jen tak šest hodin sedět,“ stěžoval si Harry.

Snape zvedl z podlahy před policí čtyři knihy a hodil je vedle něj na pohovku. „Ty jsou tvoje, ne?“ Harry přikývl. „Tak se do nich pusť,“ poradil mu Snape.

„Jsem asi týden pozadu,“ přiznal Harry a levou rukou po jedné knize sáhl. Když se mu Kali omotala kolem krku, opřel si ji o kolena a pravou rukou ji otevřel. Přečetl si několik řádků a zeptal se: „Zůstaneš tu celý den?“ Nechtěl být tak dlouho opečováván.

„Uvažoval jsem o tom.“

Harry se opět zahleděl do knihy a nadhodil: „Je Candida v pohodě?“

„Je v pořádku. Věří, že už si začíná zvykat na neočekávané.“

Přišla Hermiona s náručí plnou papírových pytlů s potravinami. „Jak je, Harry? Profesore. Myslela jsem, že bychom zase jednou mohli mít pořádné jídlo,“ vysvětlovala bez dechu. „Taky dorazilo pár sov, Harry. Viděls je?“

Harry chtěl vstát, ale Snape ho zadržel. „Severusi, opravdu jsem schopný dojít si pro svou poštu,“ stěžoval si Harry, ale vzal si od něj dopisy a jeden z nich si prohlédl. Odolával touze otevřít ho oběma rukama. Zpáteční adresa mu prozradila, že je od Suzi. Harry se snažil přidržet si obálku koleny a otevřít ji jen pravou rukou. Šlo to špatně. To, že tam Snape stál se zkříženýma rukama a pozoroval ho, tomu také nepomáhalo. Harry se vzbouřil. „Zvládnu to, Severusi. Zvládnu i své večerní ošetření.“

Snapea se to nedotklo, nabádavě se zadíval na Hermionu a přemístil se.

„Připravím něco k obědu,“ prolomila Hermiona tíživě ticho, které nastalo.

„Pomůžu ti,“ řekl Harry, vstal, ale levou ruku držel pevně přitisknutou k boku.

„To tedy ne,“ ohradila se Hermiona.

„Mohl bych ti pomoci hůlkou,“ poznamenal Harry, neměl náladu na to, aby se o něj starala jako o dítě.

„Použij ji na otevření své pošty. Já uvařím“

Navečer se Harry přemístil sám ke Svatému Mungovi na další převaz. Musel se dost snažit, aby si dokázal obléknout plášť. Napadlo ho, že je vlastně dost tvrdohlavý, když nechce přijmout ničí pomoc, ale rychle tu myšlenku zapudil.

Léčitel ho opět nabádal, aby zraněnou ruku nepoužíval. Než mu dovolil odejít, zavěsil mu ruku na šátek uvázaný kolem krku. Když Harry čekal na výtah, několikrát si ho musel upravit, neskutečně ho škrábal na krku. Dveře výtahu se otevřely a pozdravil ho známý hlas.

„Harry!“ Byla to Elizabeth, jeho sousedka, šla o berlích a nohu měla v sádře, jako obyčejná mudla.

Harry ustoupil a pomohl ji zepředu, zatímco její matka jí pomáhala z druhé strany. Také Harryho pozdravila a oznámila, že jde sehnat léčitele.

„Co se ti stalo?“ zeptal se Harry.

Elisabeth pokrčila rameny a zavěsila se na berle. „Přišla jsem do atria ve chvíli, kdy všichni zešíleli.“

„Tys tam byla?“ ptal se Harry překvapeně. „Neviděl jsem tě.“

„Bylo tam plno a my jsme byly až vzadu. Trvalo mi, než jsem maminku přemluvila.“

Harry jí uchopil za ruku. „Jsem rád, že jsi nebyla zraněna vážněji,“ řekl a cítil, jak mu na ramena dopadl nový balvan.

„Nic to není, opravdu.“ Zvedla nohu v sádře. „Jen dvě malé kosti. Táta trval na tom, abych šla k mudlovskému chirurgovi, ale když jsem se doma celý den ploužila o berlích, tak to maminka nevydržela a řekla, že je třeba se o to postarat správně.“ Zasmála se. „Mamka sebou přinesla i rentgenové snímky a čarohosteska dole nevěřila tomu, co vidí.“

Harry se také zasmál, zapomněl na výtah a rozhodl se doprovodit ji na ošetřovnu, jelikož se její matka ještě nevrátila. Elisabeth ho náhle velmi přitahovala. Neměla žádný make-up a s vlasy volně svázanými stužkou vypadala mnohem přístupněji. „Pojď. Dovedu tě za matkou,“ slyšel se jak říká a nabídl ji paži, aby se o něj mohla opřít.

Cestou Elisabeth vyprávěla, jak smutné se v kouzelnickém světě všechno zdálo, ale že Harryho dům už bude brzy opraven. „Když jsem šla naposledy kolem, na střeše už byly nové tašky a díra ve zdi je taky zazděná.“

Harry jí automaticky odpovídal, ale přemýšlel, kde se v něm náhle tyhle pocity vzaly, a pak se zastyděl, že je pociťuje i k někomu jinému, než k Tonksové.

Došli k místnosti, kde čekala Elisabethina matka. Harry se tam se svou přítelkyní stroze rozloučil. Pak porušil slib, který dal svému léčiteli i adoptivnímu otci a přemístil se do uličky vedle ministerstva.

Cestou ke kanceláři bystrozorů ho všichni, které potkal, vřele zdravili. „Ještě vás neuschopnili, že ne?“ zeptal se Rodgers s takovou nadějí, že byl Harry v pokušení přikývnout, ale pak jen zavrtěl hlavou.

Tonksová seděla u svého stolu. Harry se k ní přiblížil, a když se na něj zvědavě podívala, ulevilo se mu, že jeho city k ní jsou vřelejší, než bylo to podivné chvění, které cítil s Elisabeth.

„Neměl bys tu být,“ řekla Tonksová a znělo to úředně, což Harryho ranilo, třebaže věděl, že by nemělo.

„Chtěl jsem vědět jak… se věci mají,“ vysvětloval. Ve skutečnosti věděl, že musel dokázat sám sobě, že Tonksovou nepodvedl. „Nemůžu tu zůstat dlouho. Nechci, aby mě tu Severus načapal.“ To Harrymu opravdu dělalo starosti.

„Jak se to hojí?“ zeptal se Pastorek, který zrovna přišel. Sebral jen něco ze svého stolu a chtěl znovu odejít. Čekal jen na Harryho odpověď.

„Dobře. Ale pomalu.“

„Dneska jste zmeškal ranní hlášení,“ řekl Harrymu Rodgers po chvíli. „Konečně jsme dostali výsledky OVCÍ uchazečů, u kterých jsme na ně čekali.“

„Jak dopadla Ginny?“

Rodgers se zamračil.

„A Askunková?“ zeptal se Harry.

Rodgers naklonil hlavu na stranu. „Jen o málo lépe, než slečna Weasleyová. Druhé kolo jejího testu se zpozdilo. Pravděpodobně to letos zrušíme a pozveme je obě příští rok. Weasleyová nebude muset dělat znovu druhou zkoušku, ale písemný test si bude muset zlepšit.“

Teď se zase zamračil Harry. To on nutil Askunkovou, aby se přihlásila. „Pan Weasley bude rád. Je tu někde Aaron?“

„Je v terénu.“

Harry tam zamyšleně stál několik minut. „Musím jít,“ řekl pak. Vypadalo to, že bude muset napsat další dopis.

*****

Harry musel použít lepící kouzlo, aby mohl na pergamen psát a nemusel si ho přidržovat. Ale musel odpovědět Suze, která chtěla vědět, že je po incidentu v atriu v pořádku. Také se pokoušel napsat dopis Askunkové, ale bylo to těžké. Nakonec se o tom musel poradit s Hermionou.

„Je přesvědčená o tom, že nemůže být bystrozorem, protože byla zařazena do Zmijozelu,“ řekl Harry.

„To je směšné,“ namítla Hermiona a položila na stůl vrchovatý talíř s karbanátky, vedle mísy plné špaget. Vypadalo to, že navařila pro šest lidí a ne jen pro ně dva.

„To jsem jí také říkal. Aaron jí dokonce napsal několik rad.“ Harry zíral na téměř prázdný pergamen. „Možná bych si s ní měl jít promluvit osobně.“

„Vážně?“ zeptala se Hermiona. „Myslíš, že je to nutné?“

Harry pravou rukou zmuchlal dopis do kuličky a hodil ho do koše. „Takhle vzniká nepřátelství. Když nic nezkusíš, jen tím lidi urazíš. Možná se to jednou vyplatí.“

Hermiona k němu přistrčila talíř s karbanátky a sedla si na protější židli.

Harry jedl nesoustředěně. „Pořád čekám, že se tu najednou objeví Severus, aby mě zkontroloval.“

„Pochybuju, že to udělá. Dal jsi mu jasně najevo, že ho tu nechceš.“

Harry na ní zíral. „Tak to není. Jen jsem nechtěl, aby se mnou jednal jako s dítětem. Měl by se starat o Candidu, když teď čekají dítě.“

Hermiona vyprskla jídlo, které si zrovna strčila do úst. S přehnaným klidem se zeptala: „Slyšela jsem správně?“

„Jo,“ řekl Harry. „Nikde to nevykládej. Myslím, že to chce udělat sám.“

Hermiona se zasmála. „Bude to kluk nebo holka?“

„Nemám tušení.“

*****

Následující den ubíhal jen velmi pomalu. V bytě zůstal Harry sám, jen se třemi zvířaty, která ho bedlivě sledovala. Odložil knihu, kterou stejně nevnímal, oblékl si plášť a urovnal si ho tak, aby nebylo vidět jeho ruku na závěsu. Přemístil se do Příčné ulice.

Vzhledem k tomu, jaké bylo teplo, tam byl větší klid, než by čekal. Téměř všechna okna v domech byla otevřená a větší hluk přicházel z nich než zvenku. Harry se vydal na poštu, lidé se za ním otáčeli. Většinou je ignoroval, ale srdečné pozdravil ženu, která právě z pošty odcházela. Pravděpodobně neměla v úmyslu podržet mu dveře otevřené, ale udělala to, protože úplně ztuhla na místě.

Harry došel až k pultíku, ke kterému byly připoutané kouzelnické seznamy. Zalistoval v jejich silně pomačkaných stránkách. Poznamenal si adresu Askunkové, která zde byla zaznamenána jako Nosehill, Wembley, ale Harry už si dokázal převést staré kouzelnické značení do nového. Kniha zasténala, když ji zavřel a vypadalo to, že vydechla úlevou, že ještě pořád drží pohromadě.

O půl hodiny později, poté, co trochu bloudil a hledal správný dům, zaklepal na dveře nízkého domku, který byl celý natřený na hnědo.

Trvalo neobvykle dlouho, než Sylvie Askunková přišla otevřít dveře. Vyrostla od té doby, co jí Harry viděl naposledy, vypadalo to, že by mohla být dokonce vyšší, než on, ale o hodně lehčí.

„Co chceš?“ zeptala se klidně.

Harry si naplánoval, co řekne, ale vykouřilo se mu to z hlavy. „Chtěl jsem ti říct, že mi… No, že mi je líto, že ses letos do kurzu nedostala.“

„Jo, dobře, ani jsem to nečekala,“ zamumlala. Ohlédla se za sebe a pak vyšla ven a zavřela dveře. Stála přihrbeně, s rukama svěšenýma, dlouhé vlasy jí vlály ve větru.

„Měla jsi dobré výsledky. Měla bys to zkusit příští rok zase,“ nabádal ji Harry.

„Cože, znovu tím vším projít?“

„Nedostala ses ani k tomu nejhoršímu,“ řekl Harry.

„Malá Ginny Weasleyová prošla,“ komentovala to Askunková.

„Ginnyinu žádost také odložili. Také jí nepřijali.“

To změnilo její otrávený výraz, ale na hlase to slyšet nebylo. „Opravdu? Milovaná nebelvírská dcera vedoucího oddělení nebyla přijata?“

Harry se snažil být trpělivý. „Podívej,“ řekl pevně. „Svým postojem ublížíš jen sama sobě. Nikdo proti tobě nic nemá a čím dřív si to uvědomíš, tím dřív dostaneš to, co chceš.“ Dívala se na něj, jako kdyby jí jeho výbuch překvapil. Harry pokračoval: „Vedla sis dobře, jen ne dostatečně dobře. Podívej na Aarona. Chtěl být bystrozorem tak moc, že na tom pracoval pět let. Tohle byl tvůj první pokus. A upřímně řečeno, nezáleží na tom, co se rozhodneš dělat, tímhle způsobem dokážeš dosáhnout svého. Ať už chceš prodávat zmrzlinu u Fortescua nebo chceš být bystrozorem.“

Harry o krok poodstoupil. Nechtěl takhle vybuchnout a teď měl strach, že nadělal víc škody než užitku. Sklopil pohled na své odřené boty. „No, měl bych jít…“

„Přišel jsi sem ve službě jen proto, abys na mě křičel?“ přerušila ho.

„Ne,“ tvrdil Harry a rozhodil rukama. „Jen jsem ti chtěl říct, že si myslím, že jsi opravdu dobrá, ale požadavky jsou hodně přísné. A nejsem ve službě… a nebudu, dokud se mu nezahojí ruka.“ Paže ho znovu začala bolet od toho, jak jí při řeči mával. Odhrnul plášť, aby jí to ukázal. „Což mi připomíná, že už opravdu musím jít.“

Zastavila ho tím, že zdráhavě řekla: „Doufám, že se ti to rychle zahojí.“

„Díky.“

„Hele, možná, kdybych příští rok vyhrála soubojový turnaj…“

„To nemůže škodit, ale jsou to knihy, s kterými musíš trávit víc času. Vím, někdy je to nuda, ale bystrozor musí být chodící právnická knihovna, musí umět vyplňovat spoustu protokolů při shromažďování důkazů…“ Udělal chybu a znovu zamával rukama.

Zřejmě ignorovala to, co řekl. „Chystají se pořádat soubojový turnaj i příští rok, když vlastně Voldemort neumřel?“

To Harryho ani nenapadlo. Trochu ho to popletlo. „Nevím. Já budu rozhodně pro. Piknik být nemusí.“

Vypadalo to, že se trochu uklidnila. „Nelíbí se ti pobyt v přírodě?“

„Ne na mou počest. Běžný pobyt v přírodě je fajn.“

Harry se vrátil k Děravému kotli a použil letax, aby se dostal do Bradavic. Pomyslel si, že když už riskuje zdraví své ruky kvůli rozhovoru se Zmijozelkou, kterou sotva zná, měl by si také promluvit s Ginny.

Ve vstupní hale se potkal s McGonagallovou. „Ach, Harry, dobře načasované. Slečna Weasleyová je ve věži, zrovna křičí na svého otce.“

Když se Harry přiblížil k Buclaté dámě, už to také slyšel. Pan Weasley nemoudře argumentoval tím, že je to pro ni nejlepší. Harryho vstup celou situaci okamžitě uklidnil. Ginny, celá rudá v obličeji, se otočila a zírala na vchod do dívčích ložnic.

„Mám s ní promluvit, pane?“ zeptal se Harry svého šéfa.

Pan Weasley si uhladil rozcuchané vlasy. „Ano, prosím tě,“ řekl. „A pak jdi rovnou domů a odpočívej,“ dodal, než odešel, a znělo to, jako kdyby byl Harry jedním z jeho dětí.

Když osaměli, Ginny se obrátila. „Jak to vypadá s tvou rukou?“ zeptala se.

„Je to lepší. A co tvoje ego?“

Protočila očima a ztěžka se posadila na područku potrhaného křesla. „Není to dobré. Taťka říkal, že přijali toho floutka Tridanta.“

„Opravdu? O tom jsem neslyšel.“

„Byl to takový blbec, každému radil, jako kdyby sežral všechnu moudrost světa.“

Harry se zasmál. „To z něj vytlučeme.“ Když viděl její pochybovačný výraz, dodal: „Opravdu. Rodgers je v tomhle dobrý. Stává se to každému. Docela se těším, až do toho Trident spadne.“ Slabě se usmál.

„Co vymlátili z tebe?“ zeptala se Ginny.

„Pokud vím, tak nic, ale stejně se o to snažili.“

„Vážně?“ zeptala se zděšeně.

„Vážně. Musíš být tvárná, abys zapadla do týmu. Většina těch, kteří jsou hodně dobří, nechce být součástí týmu. Chtějí vyniknout sami. A mimochodem, vedla sis dobře, ve všem, jen ne v písemném testu. Zopakuj si to příští rok. Zbav se své nechuti k učení.“

Povzdychla si a řekla: „Myslela jsem, že když projdu do druhé částí, mám to v kapse.“

„Dali ti šanci jít do druhé části jen kvůli výsledkům v soubojovém turnaji. Ale neznamenalo to, že to máš jisté.“

Zamračila se. „Teď musím zjistit, co si počnu sama se sebou.“

„Myslel jsem, že chceš pracovat pro dvojčata.“

„Nejsem si jistá,“ řekla rozmrzele.

„Udrželo by tě to ve střehu. Pořád by sis trénovala instinkt na přežití…,“ žertoval Harry.

Ginny se zasmála, ale hned zase posmutněla. „Vlastně si nemyslím, že by chtěli, abych pro ně pracovala.“ Zamyšleně se na Harryho dívala. „Možná jim ale nedám na vybranou.“

„To je docela strašidelné.“

*****

Na příštím převazu Shankwell Harrymu pohrozil, že si ho v nemocnici nechá.

„Mám vám tu ruku dát do sádry, abych vás přinutil s ní nehýbat?“ zeptal se bodře.

„To nebude nutné, opravdu,“ přesvědčoval ho Harry. Paži měl položenou na levitující desce, zatímco léčitel ošetřoval jeho rány, které už ale nebyly tak hluboké.

Shankwell mu do nich prsty vklepával hojivou mast. „Budete tam mít jizvy,“ vyhrožoval. Když Harry nezareagoval, dodal: „Nehojí se to tak dobře, jak by mělo. Byla to opravdu ošklivá kletba, co vás zasáhla. Máte štěstí, že žijete a že tu léčbu berete s takovým klidem.“ Roztíral mast po další ráně. „Ačkoli jsem neviděl chlapce ve vašem věku, který by se o sebe pořádně staral,“ bručel, „natož když si k tomu ještě hraje na bystrozora.“

„Já si na bystrozora nehraju,“ ohradil se Harry.

„Jste snad už hotový bystrozor?“ zeptal se Shankwell. Vypadalo to, že špatně spal, což zřejmě ovlivnilo jeho náladu, ale Harryho nálada byla ještě vznětlivější.

„A vy jste skutečný léčitel?“

Shankwell pozdvihl jedno obočí a konsternovaně se na Harryho zadíval. „Promiňte?“

„Kdybyste byl skutečný léčitel, nemusel bych svého adoptivního otce vyléčit sám,“ řekl Harry, hněv mu ubral na opatrnosti.

Shankwell na něj stále zíral, ale jeho výraz byl teď zaujatý. Harry sklonil hlavu a řekl: „Promiňte.“ Podíval se na svou ruku. „Už to bude hotové?“ zeptal se smířlivěji.

Shankwell mu ruku obvázal. „My víc udělat nemůžeme. Rádi bychom věděli, co jste udělal vy.“ Odeslal pracovní desku stranou a nehybně na Harryho hleděl.

„Nechtěl jsem ho ztratit,“ řekl Harry, jako by to vše vysvětlovalo.

„Tomu rozumíme,“ připustil Shankwell a po chvíli ticha se zeptal: „Má s tím něco společného i náhlé částečné zotavení paní Longbottomové?“

„Potřeboval jsem si to na někom vyzkoušet,“ odpověděl Harry.

Shankwell zděšeně trhl hlavou.

„Nechtěl jsem jí ublížit,“ tvrdil Harry.

„Zanechal jste ji v podivném stavu, nemyslíte?“

„Nic dalšího se už nedalo dělat. Opravdu.“ Harry se zase zapomněl a rozkládal oběma rukama, když mluvil. „Už to s ní příliš splynulo. Rozmotal jsem všechno, co šlo.“

Shankwell popadl Harryho za levou ruku. „Přestaňte ji používat.“ Pomohl ruku Harrymu zavěsit do závěsu. Harry vstal a Shankwell přísně řekl: „Už nikdy se v této nemocnici nedotýkejte žádného pacienta bez povolení.“

„Chtěl jsem jen pomoct svému otci,“ vysvětloval Harry. „Já…“

„Už jsme skončili. Jděte,“ přikazoval Shankwell přísně.

Harry na něj chvíli zíral, tenhle náhlý posun Shankwellova chování ho překvapil. Málem se začal opět omlouvat, slíbit, že už nikomu neublíží, ale nechtěl vyvolat ještě víc hněvu. Sklopil hlavu a cestou ven řekl: „Děkuju.“

*****

Tu noc vzbudil Harryho zlý sen těsně před tím, než mu budíček připomenul, že je čas na další převaz. Hermiona vyhlédla ze dveří a mžourala ve světle lampy.

„Děje se něco?“ ptala se zmateně.

„To je jen budík,“ řekl Harry.

Hermiona si protřela oči a ospale řekla: „Myslela jsem, že jsem slyšela něco jiného.“

Musela ho slyšet, jak bojoval s noční můrou. „Musím jít,“ řekl Harry a hábit si natáhl přes pyžamo.

„Mám jít s tebou?“ zeptala se Hermiona už trochu čileji.

„Ne!“

Harry doufal, že už se Shankwell trochu uklidnil, ale nedalo se to říct jistě. Harry byl ošetřen v tichosti. Byl na svou paži velmi opatrný, takže nebyl důvod, aby byl znovu napomínán. Od dveří se ohlédl a přemýšlel, kdy ten člověk vůbec spí. Zdvořile mu poděkoval a odešel. Byl si jistý, že jako bystrozor, ho bude potřebovat mockrát. Šoural se chodbou a boty ho dřely do nohou, protože neměl čas natáhnout si ponožky.

Zastavil se a přemýšlel, jak odsud odejít. Přemisťovat se na chodbách nemocnice bylo považováno za neslušné, ale zrovna teď tu nikdo nebyl. Harry raději čekal před výtahem, jako kdyby chtěl pravidla dodržet. Jeho konfrontace se Shankwellem ho stále ještě mrzela. Možná měl s léčiteli spolupracovat a ne jednat na vlastní pěst, ale tehdy mu to připadalo velmi naléhavé, než aby něco vysvětloval, stěží by to dokázal vysvětlit i teď.

Povzdychl si a trochy svého neklidu se zbavil jízdou prázdným výtahem. Kdyby to bylo nutné, udělal by to znovu. A pracoval by ještě lépe, i kdyby tím rozhněval víc lidí…, kteří by se na něj možná zlobili oprávněně.

Výtah zastavil v přízemí, ale Harry dveře neotevřel. Pomyslel si, že to je důvodem pro přijetí dvou rozdílných souborů pravidel: jedněch pro ostatní lidi a jedněch pro Harryho. Neviděl v tom žádné povzbuzení, zejména ne pro někoho, v kom se s největší pravděpodobností skrývá kousek Voldemorta.

Harrymu to vrtalo hlavou celou dobu, co šel domů, procházel se dlouho kolem bloku, aby nevzbudil Hermionu. Ty myšlenky ho trápily i v době, kdy se opatrně pohyboval bytem, zatímco se svlékal a uléhal do postele. Ležel na zádech a sledoval světla pouliční lampy odrážející se na stropě. Vždycky existovala rozdílná pravidla pro něj a jeho přátele. Mohl to považovat za výmluvu i nyní, když dokázal zpaměti odrecitovat dobrou čtvrtinu zákonů Ministerstva kouzel?

Spal neklidně, opakovaně se budil ze sna, ve kterém se snažil pomoci někomu, kdo byl na útěku. Sen byl složený ze vzájemně nesouvisejících obrazů jako kdyby se pokoušel polapit zlatonku s lyžemi na nohou, ale neschopný se pohybovat, protože nebyl sníh.

„Harry?“ Hermionin hlas ho vytrhl ze sna, ve kterém se hádal s někým, kdo se chtěl mermomocí procházet po hlavní ulici v Prasinkách, navzdory Harryho tvrzení, že tam číhají hladoví medvědi. Ležel si na zraněné paži a ta pulzovala bolestí. Opatrně se překulil na záda, protože věděl, že ho bude zranění chvíli bolet ještě víc, což se také stalo.

Hermiona se místností pohybovala po tmě.

„Co děláš?“ zeptal se, když viděl, že otevírá Hedvičinu klec.

Vyndala Hedviku ven a donesla ji k oknu, než odpověděla: „Posílám sovu profesoru Snapeovi.“

„Proč?“ zeptal se Harry rozespale.

„Protože jsi měl noční můru,“ odpověděla a znělo to rozhodně.

Harry se posadil, dával si pozor, aby se neopřel o bolavou ruku. „Nebyla to zlá noční můra nebo tak něco. Nedělej si starosti.“

„Chtěl to vědět,“ řekla jemněji.

„Hermiono, nic mi není,“ řekl Harry ostře. „Neruš Severuse ve středu v noci. Nepotřebuju ho.“ Když se opřela o parapet, Harry jí rozzlobeně zarazil: „Hermiono!“

Hermiona rozsvítila lampu a sedla si na postel vedle Harryho. Ve slabém světle vypadala náhle o dobrých pět let starší. Na jedné ruce jí seděla Hedvika a v druhé držela hůlku. „Pamatuješ si, cos mi říkal?“ zeptala se, ale na odpověď nečekala. „Říkal jsi, že nechceš o svého opatrovníka přijít. Pamatuješ si to?“

„Jo,“ vydechl Harry, zlost byla pryč, teď byl jen napjatý.

Hermiona vypustila Hedviku z okna. Zavřela ho a šla do kuchyně. „Kromě toho,“ řekla hlasitěji, „ty jsi sice můj starý kamarád, ale on je můj potencionální kolega.“

„Takže tu práci vezmeš?“

„Nevím. Možná je to proto, že mu ohledně tebe věřím.“

Harry zavrtěl hlavou, promnul si tvář a přemýšlel, jestli ještě nesní, rozhodně se necítil jako by byl vzhůru.

O deset minut později se do jejich bytu přemístil Snape a Hermiona si okamžitě odnesla svůj bylinkový čaj do ložnice a zavřela za sebou dveře. Harry tam seděl s bradou opřenou o ruku. „Jsem v pořádku,“ řekl.

„To je dobře,“ řekl Snape a přitáhl si od stolu židli. „Co tvoje ruka?“

„Pomalu se to lepší,“ odpověděl Harry. „Zítra už jí můžu lehce zatěžovat.“

Snape sepjal ruce v klíně a chvíli Harryho pozoroval, než se zeptal: „A tvůj sen?“

„Nic důležitého,“ zamumlala Harry, přitáhl si kolena k hrudi a opřel o ně bradu. „Nebylo třeba tě obtěžovat,“ dodal.

„To vůbec nevadí,“ řekl Snape zlehka a znělo to jako by to řekl Brumbál.

Harry se na něj podíval. „Potřebujeme nějaké heslo, abych věděl, že jsi to ty.“

„O co v tom snu šlo?“ ptal se Snape znova a Harryho komentář ignoroval.

„Jen hlouposti. Všichni se mě bojí, i ti, které se snažím před něčím zachránit.“ Urovnal si deku a znovu si objal kolena. „Nechci, aby se mě lidi báli.“

„Tak přestaň dělat strašlivé věci.“

„Teď jsem nic nedělal,“ upozornil ho Harry.

„Ano, a podívej, o kolik lepší byla reakce. Skutečnost, že jsi zraněný, všem dokázala, že jsi smrtelný.“

„Nechtěl jsem nikomu ublížit,“ řekl Harry. „Léčitel říkal, že to vypadá, jako by ta kletba prorazila můj modulovaný štít.“

„To by vysvětlovalo tu řadu ranek. Opravdu to musel být hodně silný úder.“

Chaotická scéna z atria zaplavila Harryho mozek. Opřel si čelo o kolena. „Musím Mertona dostat,“ řekl rozhodně.

„Dnes v noci ne.“

„V atriu bylo hodně lidí, které znám,“ řekl Harry. „Elisabeth se zranila. Věděl jsi to?“

„Hodně?“

„Jen si zlomila nohu. Viděl jsem ji u Svatého Munga.“ Znovu si tu scénu v mysli přehrával. „Co chce? Proč chce ublížit tolika lidem? Nerozumím tomu. Jak ho mám zastavit, když ho nechápu?“

„S rizikem, že budu opět znít jako můj bývalý učitel, musím říct, že musíš počkat, až přijde tvůj čas. Vypozoroval jsem, že vždycky instinktivně poznáš, kdy to je.“

„Chci to udělat hned teď. Nechci, aby se stalo ještě něco zlého.“

Snape vstal a stiskl mu rameno. „Buď opatrný, Harry.“

„Jo. Jako vždycky,“ kývl Harry. Snape odešel a Harry usoudil, že se k němu jako k dítěti nechoval; ve skutečnosti udělal jen to, že vyslechl jeho obavy a poskytl mu ten správný druh podpory. Uvolnil se a cítil se velmi pohodlně, měl radost, že mu Snape tak dobře rozumí.

*****

Harry vstal dřív než Hermiona a jednou rukou přichystal snídani. Hermiona pravděpodobně také nespala příliš dobře, protože to nekomentovala, jen si od něj vzala talíř, najedla se a spěchala do práce. Pod očima měla tmavé kruhy.

Harry nakrmil Kali zbytky Hermioniny snídaně, uklidil nádobí do dřezu a měl zrovna tak čas, aby nepřišel pozdě na převaz. Nechtělo se mu tam jít, ale zároveň doufal, že tam bude Shankwell a Harry doufal, že si s ním bude moci promluvit. Pomalu se oblékal a třikrát musel Kali odehnat ze svého ramene.

Shankwell skutečně ve službě byl, rovnal věci po náročném zákroku na předešlém pacientovi. Harry se posadil a opřel si ruku o levitující podložku, aby mu mohl vyměnit obvazy. Přál si, aby si byl schoval do kapsy svého mazlíčka, poskytlo by mu to morální podporu. Váhal, ale když byly staré obvazy rozstřiženy, řekl: „Nechtěl jsem způsobit žádné problémy.“

„Máme rádi, když se věci stanou z důvodů, které známe,“ řekl Shankwell a hodil starý obvaz do nádoby na použitý zdravotnický materiál.

„Stalo se to z nějakého důvodu,“ poznamenal Harry, který mu tak docela neporozuměl.

Ostrý tón se vrátil. „Z důvodu, kterému rozumíme.“

„Je tím důvodem magie?“ zeptal se Harry. Jeho zranění vypadalo mnohem lépe, ale struktura nové tkáně byla jiná, měkká a jemná.

„Samozřejmě, že je,“ odpověděl Shankwell a otevřel plechovku s mastí.

„Mudlové takhle neuvažují,“ poznamenal Harry. „Když nedokážou vysvětlit to, co se stalo, říkají, že to bylo kouzlo.“

Shankwell se na chvíli zarazil. „To je docela hloupé.“

Harry jen pokrčil rameny.

Když Shankwell dokončil ošetření, kriticky poznamenal: „Jste pro nás neznámý subjekt, pane Pottere.“

„To nechci být,“ řekl Harry upřímně, i když hlásek uvnitř jeho hlavy poznamenal: A to nevíš ani o polovině toho všeho.

Harryho paže byla ovázána novým obvazem. „Takže co jste udělal, že to ani vyškolení lékouzelnící nedovedou?“ zeptal se Shankwell neochotně. Harry zjistil, že to asi není žárlivost, ale spíš podezíravost. Hned se cítil lépe.

„Mám nos na prokletí,“ vysvětlil. „Jen jsem rozmotal ty zauzlované kletby.“

„Hedgepeth a Versová to umějí velmi dobře,“ poznamenal Shankwell a přidal obvaz i nad Harryho loket.

„Musí se zároveň chladit to teplo, které kletby vydávají, jinak se znovu vrátí.“

Shankwel se odmlčel na tak dlouho, dokud obvaz pevně nezafixoval. „Slyšel jsem o umění, jak zastavit krvácení. Vy to umíte?“

„Ano. Naučil mě to finský šaman.“

Shankwell teď vypadal neobvykle dychtivě. „Můžete to také někoho naučit?“

„Nemůžu to někoho naučit úplně,“ řekl Harry. „Tedy, chci říct, že se to nemůže naučit každý. Buď to v sobě máte, nebo ne. To je to, co mi řekl šaman. Tráví čas tím, že hledá děti, které to v sobě mají, takže myslím, že to ví.“

„To je ale zvláštní schopnost,“ komentoval to Shankwell, znělo to, jako kdyby mudla diskutoval o lektvarech.

„To ne,“ tvrdil Harry, který chtěl, aby ho raději pochopil, než aby ho nesnášel. Předpokládal, že ošetření už bylo dokončeno a tak vstal. „Je to jen jako záření. Všechno živé září. Zanecháte kousek toho na kovových věcech, které často nosíte. V kapse máte dva brky a mohu říct, že ptáci, ze kterých pocházejí, byli živí. Rezonují jejich životem.“ Shankwell se tvářil poněkud ohromeně a Harry nedokázal říct, jestli bude chápat i to další, ale stejně pokračoval: „Krev září opravdu hodně a já se jen snažím obalit ji chladem, abych zabránil jejímu úniku. Myslím, že Versová by byla schopná to také udělat.“

Shankwell se zamyslel a pak tiše řekl: „Má zvláštní schopnost, dokáže posoudit šperky ostatních lidí.“ Zdálo se, že se vzpamatoval, začal uklízet použité lékařské nástroje. „Mohl byste jí učit?“

„Chcete říct, že jí mám ukázat, co dělat s tím, co už umí?“ zeptal se Harry.

„Opravdu to takhle funguje?“ zeptal se Shankwell pochybovačně.

„Je to staré kouzlo,“ řekl Harry. „Nepoužívá se při tom hůlka tak, jak jste zvyklí. Chladil jsem takhle Vishnuovo zranění po té explozi v hospodě, a seděl jsem při tom támhle v koutě.“

„Takže by se Versová nemusela pacienta ani dotknout?“

„Nemusela by být ani ve stejném městě,“ řekl Harry.

Shankwellovi se oči rozšířily nebývalým zájmem. Čišelo z něj teď jen nadšení a zvědavost, takže byl Harry rád, že to vysvětlil obšírněji. Možná v tom byl ten klíč: odstranit to, co lidé neznají a přestanou se ho bát. Jeho vlastní vzrušení však bylo utlumeno myšlenkou, že by rozhovor o démonech z temného světa nedopadl tak dobře, jako rozhovor o umění léčit zraněné.

„Celé poučení, které se mi od šamana dostalo, bylo to, abych chladem obalil místo, kudy záření uniká,“ řekl Harry. „Léčitelka Versová musí místo úniku také cítit. Musí pro ni být nesnesitelné, že to nedokáže zastavit.“

„Má tendenci chovat se hodně emocionálně,“ prohlásil Shankwell ironicky.

„Jestli chcete, abych jí to ukázal, klidně můžu. Koneckonců, za šest hodin se sem vrátím,“ dodal Harry a bradou kývl ke své paži.

*****

Hned první den, kdy se Harry vrátil do služby, poslal Hermioně sovu se vzkazem, že jde na večeři s Tonksovou, aby ho nečekala. Ten večer, místo aby zamířila domů, se Hermiona procházela parkem v Greenwichi. Věděla, že k tomu vlastně žádný důvod nemá. Proti její vůli jí to táhlo k Vineetovu bytu, ale nedokázala udělat ten poslední krok a navštívit ho. Nejrozumnější by bylo zeptat se Harryho, proč je jeho kolega najednou tak melancholický, ale nechtěla to udělat kvůli Harryho neochotě zabývat se klepy, nemluvě o jeho nesouhlasu s tím, jaký projevuje Hermiona o Vineeta zájem.

Takže se Hermiona procházela po krásném parku zcela bezúčelně. Na rozcestí se rozhodla pro stinnější cestu a zarazila se, když zjistila, že Vineet jde přímo proti ní. Oba zaváhali, a Hermiona ho pak pozdravila. Vineet se jí maličko uklonil. Aniž by se dohodli, bok po boku se vydali stejnou cestou. Hermiona se na svého společníka několikrát zadívala a zjistila, že jeho nálada se od posledního setkání ani trochu nezlepšila.

Vystoupali na nízký kopec a Hermiona se zastavila, aby si odpočinula. Se zkříženýma nohama se usadila v trávě pod stromem. Vineet si sedl do uctivé vzdálenosti od ní, ale ještě tak, aby také seděl ve stínu.

„Slyšel jsem, že ti nabídli práci učitelky v Bradavicích,“ promluvil první.

„Ano,“ řekla Hermiona.

„Přijalas tu nabídku?“ zeptal se Vineet.

„Ještě pořád o tom přemýšlím,“ odpověděla Hermiona. Rozhostilo se ticho, bylo slyšet šumění listí nad nimi a vzdálený křik dětí, které se honili parkem. „Je to velká změna,“ pokračovala konečně Hermiona. Po další pauze dodala: „Nejsem si jistá, že dokážu kráčet ve stopách profesora Kratiknota.“

Vineet utrhl stéblo trávy. „Najdi si vlastní cestu… Svůj vlastní styl učení. Drž se vlastních stop.“

Tohle jednoduché, ale hluboké prohlášení Hermionu zaujalo. „Ano, rozhodně,“ řekla tak neutrálně, jak jen dokázala.

„Narodila ses mudlům, takže máš velkou kvalifikaci, vzhledem k velkému množství mudlorozených dětí, které v Británii potřebují odbornou přípravu.“

Hermiona o tom uvažovala. Vypadalo to, že spolu chtějí mluvit o čemkoliv, což bylo trochu zoufalé a srdce se jí nad tím sevřelo. „Takhle jsem o tom neuvažovala. U vás není tolik mudlorozených?“

Vineet zavrtěl hlavou. „Tvoji rodiče museli tvou magií akceptovat.“

„Kupodivu ano,“ odpověděla Hermiona a zamyslela se nad uplynulými lety. „Díky bohu, že si neuvědomovali, v jakém nebezpečí jsem celou tu dobu v Bradavicích byla. Neodebírali kouzelnické noviny.“ Prsty škubala trávu po svém boku. „Myslím, že mě to utvrdilo v tom, jim nic neříkat. Ale znamenalo to, že mi nemohli být oporou.“

Vineet, který byl obvykl zdrženlivý, se zeptal: „Kdy ses dozvěděla, že jsi čarodějka?“

„Když jsem dostala dopis z Bradavic, takže v jedenácti. Změnilo to celou mou naplánovanou budoucnost. A ty?“

„Vždycky jsem to věděl, i když ostatní ne. Moje matka mi to opakovala tak dlouho, až jsem tomu uvěřil. Byla si tím tak jistá, že mi dala dachman Vischnu, což znamená velkou sílu.“

„Jo, taky bych řekla,“ souhlasila Hermiona. „Ale ty sis až do nedávna nemyslel, že jsi silný.“

Vineet střízlivě přikývl. Jeho pohled ze z melancholického změnil v napjatý, což bylo jakési zlepšení. „Moje matka se nikdy nevzdala,“ řekl. „Trvala na to, že stejně dosáhnu velikosti. Bylo to nesnesitelné.“

„Byla si tím jistá?“ zeptala se Hermiona a snažila se v tom najít trochu humoru.

„Blízko Baripada, před sto lety, žil všemi uctívaný kouzelník. Předpověděl, že se velký bojovník narodí jako tygr.“

Hermiona se na něj pochybovačně podívala. „A?“

„To je to, jak jsem se narodil.“

Hermiona na něj zírala. „Narodil ses v animágské podobě?“ zvolala a málem se šokem svalila do trávy. „Štěstí, že tvoje máma neumřela na infarkt. Páni…“ Přemýšlela o tom a zírala na řeku, kterou bylo vidět mezi stromy. Zafoukal odtamtud studený vít a Hermiona ztuhla. „Počkej chvilku… To znamená, že ses narodil v proroctví?“

Vineet na ni zíral zpátky. „Ano, také by se to tak dalo říct.“

„Vishnu, víš, co to znamená?“  Zvědavě zmatený výraz v jeho tváři odpověděl za něj. Hermiona vyskočila. „Pojď, musíme najít Harryho.“

Vineet jí dohnal až na cestičce, kde se rozhlížela, aby našla nejlepší místo k přemístění. „O co jde?“ zeptal se.

„Jen pojď. Nemůžu tomu věřit,“ řekla horečně. Mezi keři proklouzli na malý palouk, kde nebyla tráva tak často sekaná. „Harry šel s Tonksovou na večeři, ale pravděpodobně to bude nějaká restaurace blízko bytu Tonksové.“ Přemístila je do opuštěné uličky, vyšli na hlavní a už v druhé restauraci, kterou kontrolovali, je našli.

„Ahoj, Hermiono,“ přivítal dívku Harry, pak pohlédl z jednoho na druhého a očima zůstal viset na Vineetovi.

„Musíme si promluvit,“ tvrdila Hermiona.

„Objednejte si pití a posaďte se k nám,“ navrhla Tonksová a kousek se posunula.

Hermiona byla příliš rozrušená na to, aby mohla čekat ve frontě u baru. Napila se od Harryho. „Harry, tomu neuvěříš.“

„Čemu?“

Hermiona ho laskavě poplácala po ruce. „Vishnu, pověz Harrymu to, co jsi řekl mně.“

„Kterou část?“ zeptal se Vishnu.

„Tu o tygrovi… a poustevníkovi,“ naléhala Hermiona, ale nečekala, až se rozpovídá. „Vishnu se narodil ve zvěromágské podobě. Věděl jsi to?“ zeptala se Harryho.

„Ty ses narodil jako tygřík?“ zeptal se Harry, snažil se to pochopit.

Vineet přikývl a Tonksová téměř vyprskla své pivo. „Nechtěla bych být tvoje matka,“ zhodnotila to oznámení.

„To není všechno,“ řekla Hermiona. „Sto let předtím to předpověděl poustevník ze sousední vesnice.“

Harry to pochopil dřív, než Tonksová. „Myslíš, že…?“

„Já to nechápu…,“ řekl Vineet a žádal tím o vysvětlení.

„Ty jsi neslyšel celé proroctví týkající se Mertona, že?“ zeptal se Harry a ztišil hlas. Když se k němu Vineet naklonil, řekl: „Končí to tím, že jen ten, kdo se narodil v proroctví, dokáže zlo zastavit u jeho zdroje.“ Vineet na něj jen zíral a Harry dodal: „To je důvod, proč si všichni myslí, že to proroctví je o mně.“

„Ale nejsi jediný, kdo tohle kritérium splňuje,“ řekl Vineet.

„Zřejmě ne,“ souhlasil Harry, zmocnila se ho závrať stejná, jako když poprvé seděl na koštěti. Obrátil se k Tonksové. „Narodila ses v proroctví?“

Tonksová zavrtěla hlavou, až se jí barevné vlasy rozvířily. „Ne!“

„A ty?“ zeptal se Harry Hermiony.

„Určitě ne.“

„Možná bychom měli udělat průzkum na ministerstvu,“ nadhodila Tonksová.

„Říkáš tím, že to proroctví, o které teď jde, nemusí být tvoje, ale moje? Nechci do toho zasahovat…“

Harry pozvedl sklenici a připil mu. „Ale budeš muset,“ potvrdil mu.

Vineet pohlédl na Hermionu a pak na Tonksovou. „Nevím, jestli se toho můžeš jen tak zbavit, Harry.“

„Bylo mi to přisouzeno…,“ začal Harry, ale pak musel trochu zvednout hlas, protože v restauraci bylo čím dál více lidí. „Bez uvažování to přisoudili mně. Proč bych se toho nemohl zbavit?“ Napil se piva. „Rád bych alespoň uvažoval o tom, že to není o mně.“ To pomyšlení mu zvedlo náladu. „Musíme to oslavit,“ navrhl.

„Dojdu pro to… S tou rukou nic neuneseš,“ řekla Hermiona a vstala.

„Díky,“ řekl Harry a posunul se tak, aby na Vineeta lépe viděl. „Víš, co tím dostáváš, viď?“ zeptal se vážně. „Naznačil jsi, že si myslíš, že mít proroctví je dobrá věc… Něco jako životní cíl.“ Harry zmlkl a chvíli jen zírali jeden na druhého. Vineet vypadal maličko ohromeně. „Mám pocit, že je kruté ti to předat. Nemyslím si, že to chápeš.“

Vineet zavrtěl hlavou. „Přišel jsem sem za nějakým účelem. Nemohu se tomu vyhnout, i když říkáš, že bych měl.“

Tonksová se dívala z jednoho na druhého. „Nikdy jsem si nemyslela, že to musí být na tobě, Harry.“

„Jednalo se o nějaký obřad, který tě určil?“ zeptal se Vineet

Harry se zasmál. „Ne, všichni to prostě předpokládali.“

„Možná bychom ho měli vzít do místnosti, kam se ukládají proroctví,“ řekla Tonksová.

„Nemyslím si, že to bylo zaznamenáno. Ginny nic takového neříkala.“

„Všechna musí být,“ tvrdila Tonksová. „Nikdy nevíš, co se může stát.“

„Mohl bych ho slyšet celé?“ zeptal se Vineet zdvořile, když se Hermiona vrátila se sklenicemi piva pro všechny.

Málokdo unikne krvi a chaosu. Spoutaná temnota byla vyhledána a uvolněna… Nechápou, co udělali… Vyvolali služebníka, kterého nedokážou ovládat a zhoubné temné hordy budou osvobozeny, aby zaplavily zemi… Pouze ten, kdo byl narozen v proroctví, dokáže zastavit pramen zla u jeho zdroje…,“ citoval Harry.

„Jsi si jistý, že je to takhle?“ zeptala se Tonksová. Když Harry přikývl, řekla: „Měli bychom jít na Odbor záhad a zaznamenat ho.“

„Proč ho raději neukončíme?“ zeptal se Harry. „Už je skoro po všem.“

„Myslím, že McGonagallová ho zaznamenat nechala,“ poznamenala Hermiona.

Harry dolil zbytek piva do plné sklenice, až skoro přetekla a řekl Vineetovi: „Tak to si můžeme jít poslechnout oficiální verzi, jestli chceš.“

„Věřím, že je to správně,“ prohlásil Vineet vážně. „Měl bych Nandi poslat dopis s vysvětlením. Možná…,“ umlkl. Hermiona nedokázala odtrhnout oči od své sklenice.

Tonksová se podívala na hodinky. „Musím si ještě něco zařídit, je to můj první volný večer po dlouhé době. Harry, vezmi Vishnua a běžte to říct panu Weasleymu, nebo Reggiemu a Kingleymu, jestli ho nenajdete.“

Harry přikývl. Tonksová vstala a její boty zaklapaly na kamenné podlaze.

Vineet stále vypadal zmateně. „Opravdu si myslíš, že se to týká mě?“ zeptal se Harryho.

„Nevím, ale určitě můžu říct, že nevím, co bych měl udělat, aby to skončilo. Doufám, že ty nějaký nápad máš.“

Vineet se zamyslel, ale neodpověděl. Sklenici se zbytkem piva odstrčil stranou.

 

Poslední komentáře
02.05.2011 17:04:35: Výborná práce, dost dobře překládáš a dost často přidáváš. Dík
01.05.2011 12:39:58: Ty jo, takže by konečně zachraňoval svět taky někdo jinej? Z náznaků tam stejně probleskuje Indie, t...
30.04.2011 14:18:08: Páni, že by to nakonec bylo na Vineetovi? Hustý:D Skvělá kapitola. Předposlední, že ano? Pořád jsem ...
29.04.2011 17:17:10: Ahoj, děkuji za další překlad :) Už se těším na čtvrtek :)