Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

41 kapitola

Nové cesty

Na ministerstvu našli Harry s Vineetem pana Weasleyho s Pastorkem v kantýně, kde spolu o něčem tiše diskutovali. Zmlkli, když učni vstoupili. Harry donutil Vineeta, aby šel první, ale Ind tam zůstal jen mlčky stát.

„Er…,“ začal Harry. „Zrovna jsme něco zjistili.“ Podíval se po všech třech a Vineet mu připadal, jako by se chtěl propadnout do země. „Vishnu se taky narodil v proroctví.“

Pan Weasley se zamračil, podrbal se v řídnoucích vlasech a schoval do kapsy malou ruličku pergamenu. „Opravdu?“ zeptal se Vineeta. „Hm,“ zamumlala nepřesvědčeně. „No uvidíme.“ Podíval se z jednoho na druhého, takže měl Harry pocit, že dává přednost tomu, že proroctví mluví o něm. Ne že by Harry nedokázal ocenit tu důvěru, ale myslel si, že to pan Weasley posuzuje špatně.

Vineet Harryho mlčky doprovodil až do atria, kde mu kývl a přemístil se. Cestou ke krbům se Harry ohlédl, prohlédl si spálené zlaté obložení, popraskaná temná okna a znovu poškozenou nedávno opravenou kašnu. Docela ho to sklíčilo.

K bytu nad lékárnou na Příčné ulici bral schody po dvou. Snape seděl na posteli u malého stolku a hráli s Candidou karty. Když to Harry viděl, usmál se.

„Rád vidím, že se usmíváš,“ řekl Snape. „Pojď dál,“ zval ho.

Harry se posadil na postel vedle Snape, hlavně proto, že nejenže v místnosti další židle nebyla, ale ani by se tam nevešla. „Nebudeš tomu věřit,“ řekl Harry nadšeně. Znovu se ho skoro zmocnila závrať.

Snape se na něj zadíval. „Těžko si mohu představit něco, co tě v tak krátké době dokázalo tolik rozveselit.“ Odložil karty a to samé udělala Candida, vypadala zvědavě.

„To proroctví nemusí být moje,“ řekl Harry.

Snape zareagoval velmi střízlivě. Stejně jako pan Weasley vypadal zamyšleně. „Co te k takové domněnce přivedlo?“

„Vishnu se taky narodil v proroctví. A on věří, že se to stalo z nějakého důvodu. On proroctví dokonce chce.“ Když Snape jen něco zamyšleně zamumlal, Harry řekl: „Mluvíš jako pan Weasley. Nevěříš, že je to možné?“

„Z velké části určitě,“ připustil Snape. „Proroctví žádné jméno nezmiňuje.“

„Nezmiňuje se ani o Voldemortovi,“ poznamenal Harry a všiml si, jak sebou Candida trhla.

Snape si přitáhl karty. „Doufám, že to platí i pro tebe. Ale stejně věřím, že to pravděpodobně o tobě je.“ Ukázal na sporák, na kterém stál velký kotlík s gulášem. „Jedl jsi vůbec při všem tom vzrušení?“

„Ano,“ ujistil ho Harry. „Byl jsem na večeři s Tonksovou.“

Snape se na Harryho upřeně zahleděl. „Doufám, že to nebylo rande…“

Harry si zaraženě skousl ret. Oficiálně tomu tak neříkali, ale Harry to za rande považoval. „Možná,“ řekl nejistě. Překvapilo ho, jak rychle se Snapeův neutrální pohled změnil na laserově ostrý. „Byl jsi to ty, kdo jí navrhl noční hlídku.“

„Protože jsem si přál, aby u tebe někdo byl, a oběma jsem vám věřil.“ Snapeův hlas řezal stejně, jako jeho pohled. „Nehledej v tom nic jiného.“

Harry obavou z toho, co by mohlo přijít, zadržel dech. Nevěděl, co by dělal, kdyby mu Snape v tom vztahu striktně zakázal pokračovat.

Snape se zahleděl na karty ve své ruce. „Zklamal jsi mě, Harry; o tomhle už jsme mluvili.“

Harry sklopil hlavu, hledal nějaké solidní protiargumenty. Nenašel je a tak mlčel. Candida na něj soucitně a konejšivě pohlédla. Snapeův pohled se také k Harrymu vrátil. „Neměl jsem v úmyslu odstranit z tvé tváře úsměv, který se tam po měsíci vrátil.“ Váhavě natáhl ruku, ale když ji položil Harrymu na rameno, jeho stisk byl pevný. „Budu předpokládat, že jsi dost starý, aby ses se svými chybami v této oblasti vypořádal sám. A že to chyba je, Harry, to určitě zjistíš i sám.“

„Optimistický jako vždycky,“ zasmála se Candida. „Chystáš se vyhodit kartu?“

„Ty jsi na řadě.“

„Opravdu?“

Snape se znovu podíval na Harryho. „Tonksová mě zklamala taky.“

Chvíli pokračovali v karetní hře. Harry chtěl o něčem mluvit, ale ne před nikým jiným, jen se Snapem. Nakonec, rozhodl se, jsou přece všichni jedna rodina, měl by prostě říct, co si myslí. „Nic jiného pro sebe nechci,“ řekl a doufal, že mu bude rozumět.

„A budoucnost pro tebe neznamená nic?“ zeptal se Snape ostře.

Harry se zamračil. Snape se na něj podíval a bylo znát, že svého tónu lituje. „Podívej, nemyslím, že tě mohu ochránit před temnými kouzelníky a určitě tě nedokážu ochránit před proroctvím, ale myslel jsem, že tě s trochou štěstí dokážu ochránit před tebou samým.“ Odmlčel se a studoval karty ve své ruce, zda si má ještě líznout. Místo toho ale jednu odhodil. „Budiž, pokud chceš snášet všechny ty potíže.“ Prstem namířil na Harryho nos. „Snaž se, abys kvůli tomu nepřišel k úrazu.“

 „Přišel jsem k úrazu, když mi chtěli dát medaili,“ poznamenal Harry a kývl bradou ke své ruce. „Nebudeš mi zakazovat se s ní vídat, nebo tak něco?“ zeptal se tiše, v zoufalé touze po ujištění.

„S tím bych neuspěl. Myslím, že tvůj temperament a tvá tvrdohlavost by t nepřipustily.“

„Ty bys věděl, jak na to,“ poukázal Harry bez hořkosti.

„Asi ano,“ řekl Snape s chápavým úsměvem. „Vždycky tu budu, abych tě zachytil, až budeš padat.“

„Něco tak poetického bych od tebe nečekala,“ podivila se Candida.

„Opravdu si myslíš, že to, co dělám, je chyba?“ zeptal se Harry.

„Ano. Už jen proto, že to ovlivňuje tvůj úsudek, který je možná tvou největší devizou.“ Snape otočil poslední kartu, aby naznačil, že vyhrál. Candida poskládala karty do malé krabičky.

„Jsem rád, že ve mně máš takovou důvěru,“ řekl Harry.

Snape si poposedl, Candida znovu rozdávala. „Mám v tebe obrovskou důvěru, ale ne tím způsobem, jaký máš na mysli. Mám plnou důvěru v to, že budeš vždycky dělat to, co si myslíš, že je správné. Ale stejně jako v době, kdy byl změněný záznam a ty jsi zamířil rovnou do pasti, tvůj úsudek o tom, co je správné, není vždy spolehlivý.“

Harry si povzdychl. „Pan Weasley na to také poukazoval.“

Snape vzal do ruky nové karty. „Buď opatrný, Harry. To je vše, co chci.“

„Zahraješ si s námi?“ zeptala se Candida a podávala mu karty.

„Ne,“ odpověděl Harry. „Měl bych jít. Užijte si večer.“

V Hermionině bytě našel Harry svou kamarádku sedící se zkříženýma nohama na podlaze, přerovnávala knihy, které vyndala z polic do spousty hromádek.

„Tak co myslíš… Měla bych ty kouzelné formule vzít?“ zeptala se, aniž by na něj pohlédla.

„Myslím, že bys měla.“ Harry odhodil plášť na opěradlo židle, ale pak ho zvedl a pověsil ho na věšák u dveří.

„Taky si začínám myslet, že bych měla,“ řekla Hermiona. „Opustit Londýn by pro mě bylo dobré.“ Pohybovala se účelně, uložila několik posledních knih a pak ještě několika z nich našla příhodnější místo.

„Ještě pořád si děláš naděje, že ti dá Vishnu šanci?“ zeptal se Harry. Neodpověděla, jen dál studovala hřbety knih a přerovnávala je. „Neptám se proto, abych tě trápil,“ pokračoval Harry. „Jen se snažím chovat se jako přítel.“

„Chce to dát do pořádku se svou ženou,“ řekla Hermiona podivně plochým hlasem.

„Samozřejmě, že ano,“ řekl Harry. „Vždycky chce udělat to, co je správné.“ Až když ta slova vyslovil, slyšel je jako ozvěnu toho, co řekl Snape o sobě samém. Harry si pomyslel, že na Vineeta se tento popis hodí mnohem lépe.

Odtáhla střapatou záložku z dosahu Křivonožkových drápků a nacpala ji do nejbližší knihy. „Ano, samozřejmě, že ano. To je to, co se mi na něm líbí nejvíc, to, že chce dělat správné věci. Je to strašné dilema,“ zasmála se bolestně. „To nemůže nikdy fungovat, že?“

Harry se posadil na zem vedle ní. „Musíme tě víc brát mezi lidi.“

Usmála se na něj smutným úsměvem, který naznačoval, že nestojí o další frustraci a zklamání. „Jasně,“ řekla nepřesvědčivě.

„Aaron, můj další kolega-učeň, je volný. Nelíbí se ti?“

Teď se Hermiona zasmála pobaveně. „Je jak Velký Gatsby, Harry. I když rozkošný. A docela zábavný. Ale není to můj typ.“

Harry se rozhlédl po policích, které je obklopovaly. „To je pravda. Nemá rád knihy.“

*****

Druhý den měli zkrácený dopolední výcvik, během kterého byl Harry přinucen stát mimo, třebaže protestoval a tvrdil, že štít dokáže udržet snadno. Seděl v koutě a znovu si četo kapitolu v knize o mudlovském shromažďování důkazů, kterou mu koupila Hermiona. Rodgers si myslel, že je ta kniha trochu hloupá, protože se v ní neuvažovalo s použitím hůlky. Harry měl ale dojem, že bez hůlky bylo vyšetřování o hodně těžší.

Po obědě se nahromadilo spousta úkolů a tak byli vysláni do terénu, dokonce i Harry, kterého znovu poslali s Blackpoolovou prověřit mudlovské hlášení. Někdo začaroval semafory tak, že svítily jen zeleně a údržbáři to nedokázali opravit, doprava zkolabovala ve velké části Londýna. Harry měl za úkol postarat se o rozptýlení, zatímco Blackpoolová prováděla potřebná neutralizační kouzla. Harry zajistil, aby motor jednoho z autobusů pracoval několikrát hlasitěji, což způsobilo, že si lidé zacpávali uši a ohlíželi se po něm. Pak nechal spadnout nákladní rampu z jednoho náklaďáku, což vyvolalo zděšené výkřiky a lidé rychle uskakovali. Ve všech případech oslepil kamery na nárožích mlžným kouzlem a přemýšlel, jestli pachatel udělal totéž.

Když odcházeli z třetí křižovatky, Harry se zeptal: „Bude někdo kontrolovat policejní video?“

„CCTV?“ zeptala se. „Pochybuju, že to mudlové zkontrolujou. Budou předpokládat, že se jim to rozbilo. Ale je-li to potřeba, dělá se zpětné kouzlo.“

„Takže si nemyslíš, že by to mohlo nafilmovat kouzelníky?“ zeptal se Harry.

„Jen v případě, kdyby byli hodně hloupí,“ řekla posměšně. „Ti, co si hrají se složitějšími věcmi, než je kanalizace, mají tendenci zahlazovat stopy.“

„Přál bych si, aby byl takhle hloupý Merton,“ zamumlal Harry. Kráčeli k další křižovatce, na které pracovali údržbáři, a z dálky to vypadalo, že semafory fungují. Harry nedokázal plně osvobodit své myšlenky od odpovědnosti za Mertona. Stále se mu vtírali do mysli, takže skoro nedokázal myslet na nic jiného. Měl za to, že jestli je to proroctví skutečně Vineetovo, musí mít jeho kolega nějaké zvláštní kvality, které Harry nemá.

Náhle se zastavil. Blackpoolová se otočila a tázavě na něj pohlédla.

„Jen jsem si na něco vzpomněl,“ řekl Harry. Mudlové je obcházeli, nevšímali si jich.

„O mudlovských semaforech?“

„Ne o Mertonovi.“

Její postoj se okamžitě změnil. „Co je s ním?“

Harry si prohrábl vlasy. „Co to bylo za jméno?“ zeptal se, ale na odpověď nečekal. „Bylo mi to povědomé. Bylo to indické jméno.“ Spustil paže a spěchal současný úkol ukončit. „Myslíš, že už jsme tu hotoví?“

Ohlédla se po nejbližších semaforech. Teď svítily červeně. „Pokud myslíš, že víš něco o Mertonovi, tak jsme.“

Pospíchali do zadní části rušného obchodu s oblečením, nacpali se do malé kabinky a přemístili se dřív, než se někdo mohl zeptat, co tam dělají. Na ministerstvu se Harry nechal vést svými vzpomínkami z doby, kdy jeho magie byla temná. V kartotéce se zadíval na impozantní registratury. Nemohli prohledávat všechno, znovu zapátral ve své paměti.

„Rogan,“ vydechl. „Kde je Rogan?“

Blackpoolová se zamračila, když uslyšela jméno bystrozora, který upadl v nemilost. „Zapisuje něco pro pana Weasleyho.“

Harry přeběhl chodbou ke stolku stojícímu na konci chodby, vedle dveří do kanceláře pana Weasleyho.

„Rogane,“ řekl, „pamatujete si, když jsem vám pomáhal se složkami… Byla tam jedna, na kterou jsem se ptal. Řekl jste: Proč je tady tahle? Pamatujete si to? Pamatujete si jméno na té složce?“ Harryho zoufalství se odrazilo i na jeho hlase.

Rogan pustil pergamen, na který psal a ten se sám sroloval, čímž shodil na zem pár dalších pergamenů, ale Rogan se nesehnul, aby je zvedl. „Co se děje?“

„Myslím, že to jméno je důležité,“ řekl Harry. Věděl jsem to, když jsem měl v hlavě Voldemorta, pomyslel si, ale nechtěl to ostatním připomínat.

Rogan se zamyšleně podrbal na bradě. Harry ho dychtivě vyzval: „Myslíte, že si na to jméno vzpomenete?“

Rogan se zamračil. „Trincair, nebo tak nějak. Vydrž.“ Vstal a promnul si krk, jako by už za tím malým stolem seděl velmi dlouho.

„Trincair?“ zeptala se Blackpoolová pochybovačně.

„Začínalo to na T,“ souhlasil Harry.

Rogan zamířil do archivu. „Nemáš povoleno tam být,“ poznamenala Blackpoolová a znělo to podrážděně.

Rogan mávl rukou, jako by jí dával přednost, aby šla napřed a naštvaně řekl: „Myslím, že když na mě vy dva dohlédnete, nebude to žádný problém.“

„Jen ho nech jí,“ vyštěkl Harry na svou starší kolegyni.

Rogan vytáhl zásuvku označenou Taalicksonson Teaberg. Přelétl očima množství složek a ignoroval příšerně silnou, několikadílnou složku, která zabírala dobře čtvrtinu místa, a zásuvku zavřel. Otevřel vedlejší, označenou Teacakepot Thickneck a asi zprostředka vytáhl tenkou složku obsahující jen několik dokumentů.

„To je ono.“

Harry složku popadl a otevřel ji. Opravdu to bylo ono.

Blackpoolová mu četla přes rameno. „Debjit Thanakar. Proč je to důležité?“

„Pamatuju si to jméno…,“ řekl Harry, pocit slabosti jako by ho izoloval od okolního světa. „Pamatuju si ho z doby, kdy jsem viděl Voldemortovýma očima. Myslím, že jsem ho tehdy zaslechl. Myslím, že on může být Merton. Myslím, že to může být důvod, proč je to Vishnuovo proroctví a ne moje.“

„To je hodně pochybností,“ komentoval to Rogan. „Voldemorta jsme vyslýchali… ale stejně je z něj teď mudla.“

„Je tu adresa v Kennigtonu,“ řekl Harry a cítil, že to, co si myslí, je pravda.

„Možná bychom se tam měli jít podívat,“ navrhla Blackpoolová.

„Měli bystě spíš najít Artura,“ řekl Rogan, založil složku do zásuvky a zavřel ji.

„Měli bychom najít Vishnua,“ řekl Harry.

Když za sebou zavírali dveře od archivu, pan Weasley zrovna přicházel od výtahů. Rogan si urychleně sedl ke svému malému stolku na konci chodby. Harry cestou zkontroloval kancelář bystrozorů a zjistil, že tam je jen Pastorek.

„Na Tonksovou je ještě brzo,“ informoval Harryho ochotně.

„Je s Vishnuem?“ zeptal se Harry, což Pastorek kývnutím potvrdil.

Harry se pak pokusil celou věc se jménem vysvětlit panu Weasleymu. Jeho pesimismus byl stejný jako Roganův. „Ty myslíš, že sis na to jméno vzpomněl proto, že ho znal Voldemort.“

Harry si povzdychl. „Nevím, proč ho znám,“ přiznal. „Ale měli bychom tu adresu prověřit. Jinou stopu nemáme.“

„Opravdu nic nemáme,“ potvrdil Pastorek suše.

„To ne,“ přiznal pan Weasley. „Proč se tam vy dva nejdete podívat?“

„Musí jít taky Vishnu,“ řekl Harry.

Pan Weasley se na něj zadíval a pak se rozhlédl. „Vrátí se. Jsi si jistý, Harry?“

„Pamatujete, jak jste říkal, abych vyřekl, až přijde ten čas?“

Pan Weasley náhle vypadal mírně pobaveně. „Ano, ale také jsi mi včera říkal, že si nemyslíš, že by to proroctví bylo tvoje.“

Harry samou frustrací téměř zavrčel nahlas.

Pan Weasley ustoupil. „Běžte tam s Blackpoolovou napřed a vyptávejte se v sousedství, zda něco neviděli a my tam za vámi Tonksovou s Vishnuem pošleme, až se vrátí. Nechci je odvolávat, pokud to není nezbytně nutné.“

Blackpoolová sundala nejnovější plakát z nástěnky a vyrazila ke dveřím, ale pan Weasley ji zastavil. „Pokud chcete všem ukazovat fotografii, nemůžete používat tuhle.“

Blackpoolová vytáhla hůlku a kouzlem fotografii zmrazila. Mertonova tvář teď byla zkroucená a měla pootevřená ústa. „Docela dobré,“ řekl pan Weasley.

Přemístili se za plot zarostlý křovinami, který obklopoval stavení z červených cihel. Harry si vytáhl košili z kalhot, aby lépe zakryl hůlku, kterou měl v zadní kapse. Blackpoolová schovala hůlku do rukávu. Složila plakát tak, aby byla vidět jen fotka.

Obešli čtyři bloky kolem udané adresy a vyptávali se všech obchodníků a kolemjdoucích, zda osobu na fotografii neviděli… a neviděli.

Když obešli celé kolečko, zastavili se a Blackpoolová opatrně vyhlédla zpoza rohu a upřeně studovala okna v patře domu, který je zajímal.

Harry se obával, že se chystá navrhnout nějaký překvapivý útok, ale než stačil cokoliv udělat, objevila se Tonksová s Vishnuem.

„Zjistili jste něco?“ zeptala se Tonksová.

Harry zavrtěl hlavou. Tonksová vypadala unaveně, když studovala dům stejným stylem jako Blackpoolová. „Tak pojďme, zjistíme, kdo tam je,“ řekla. Ale pak se vydala opačným směrem.

Ostatní jí zvědavě následovali. Tonksová vešla do obchodu na rohu a objednala tři krabice hranolků s rybou. Zatímco je mladý obchodník připravoval, důkladně si ho prohlédla, což se Harrymu nelíbilo.

Tonksová zaplatila a nesla polystyrénové krabice z obchodu ven a ulicí k tomu správnému domu. Uvnitř si změnila oblečení na tričko s logem obchodu a náhle vypadala jako jeden z jejich zaměstnanců. „Držte se mimo dohled,“ zašeptala, „ale ne příliš daleko. Rozumíte?“

Všichni přikývli a Tonksová zamířila nahoru po schodech. Ostatní se zastavili na posledním odpočívadle, zatímco se Tonksová plížila chodbou, špatně osvětlenou jedinou holou žárovkou vysící na drátě u stropu. Došla až na konec chodby a zkoumala všechny dveře, než se vrátila k těm prvním a kouzlem na ně zaklepala. Něco upadlo, a ona to nohou odsunula. Uběhl poměrně dlouhý čas, než Tonksová zaklepala znovu. „Přinesla jsem rybu s hranolkama pro Ordovi!“ křikla, a jako kdyby pronesla kouzlo, dveře se náhle otevřely. Nebylo pochyb o tom, co Tonksová nese, protože pach ryby smažené v oleji se táhl celým domem. Harry si přál vidět toho, kdo přišel otevřít.

„Jste pan Orda?“ zeptala se Tonksová neomaleným hlasem obchodního poslíčka a strkala krabice do dveří. Odpověď byla nesrozumitelná. „Jste si jistý? Říkali, že je to do dvanáct D. Vaše D upadlo.“ Kopla do věci na podlaze. „Ach, to je B, že jo?“ Tonksová začala couvat, ale někdo zevnitř ji zavolal. Harry měl úplně ztuhlé prsty, jak svíral hůlku, dlaň se mu potila.  „Ano, mohu přijímat objednávky,“ řekla Tonksová posměšně. „Hned tam zaběhnu… jen tohle odnesu vašim sousedům.“ Uvnitř propukla diskuze a dveře se zavřely. Harry vydechl úlevou.

Tonksová vytáhla hůlku a nechala zmizet krabice, kterými už prosakoval olej. Sešla k nim na odpočívadlo.

„Je tam?“ zašeptal Harry.

„Ano,“ odpověděla Tonksová. „Počkáme na posily.“

Harry se rozhlédl. „Někdo by měl hlídat, že jo? Co když…“ Ale byl přerušen Blackpoolovou, která se rozeběhla po schodech. Harry uchopil cíp jejího kabátu, ale nestihl ho pevněji sevřít. On i Vineet se rozeběhly za ní – Harry cestou vytáhl ruku ze závěsu – ale než ji dostihli, Blackpoolová už kouzlem rozrazila dveře.

Nikdo nekřičel; nikdo nic neřekl; jednoduše běželi za ní. Harrymu se rozproudila krev, tomuhle dával přednost před čekáním. Uvnitř se ozval křik. V místnosti vpravo se něco pohnulo. Ale Blackpoolová běžela vlevo za roh. Harry jí následoval a zjistil, že míří hůlkou na někoho, kdo připomínal muže na fotografii. Blackpoolová na něj křičela a vypadalo to, že si nevšímá opatrných pohybů, kterými se snaží vyndat něco z kapsy. Dupot nohou naznačil, že Tonksová s Vineetem běželi na druhou stranu tohoto nečekaně velkého bytu.

„Vypálím po vás, jestli toho nenecháte,“ hrozila Blackpoolová. „Ruce vzhůru!“

Harry bezmyšlenkovitě ustoupil, protože Merton se nechystal poslechnout. Třesoucími se prsty rozepínal kapsu na své vestě. „Nedělej to!“ křikl Harry na Blackpoolovou. Měl strach, že udělá to, čím vyhrožovala. Stoupl si mezi ně. „Je to mudla.“

Blackpoolová na něj nechápavě zírala. „Cože? Ale on sahal po…“

Harry se otočil a vytáhl Mertonovi ruku z kapsy. Na zaprášenou zem dopadl medailonek. Merton se pro něj sklonil a Harry se ho snažil zadržet, ale jakási síla mu odrazila ruku. Harry tedy skočil po medailonku, byl rychlejší než ten starší muž. Sevřel medailonek v dlani a křikl. „Seber mu šperky. Jsou očarované.“

Blaskpoolová použila tak silné přivolávací kouzlo, že to Mertonem silně cuklo směrem k ní a protože těch šperků měl opravdu mnoho, náramky mu rozedřely zápěstí a to, co měl v kapsách, mu v oblečení nadělalo díry. Couvl a rozhlédl se, kudy uteče, opatrně si mnul zápěstí. Blackpoolová ho svázala kouzlem a on se svalil na zem.

Harry proběhl bytem a vyhýbal se bednám s haraburdím, některé v něm vzbuzovalo vlny odporu. Ve vzdálené místnosti nalez to, co hledal. Indický pár středního věku stál u rozbitého okna a chystal se na koštěti vyletět ven. Muž, o kterém Harry předpokládal, že je Debjit, útočil na Vineeta, který se společně s Tonksovou chránil štítem. Neopětovali palbu, čemuž se Harry v první chvíli podivil. Ale pak zahlédl plný patel keramických zbraní, které visely na koštěti. Špatně mířené kouzlo by vyhodilo do povětří celý blok.

Muž se na Harryho zašklebil, pozdvihl násadu koštěte a vylétl ven. Všichni tři se rozeběhli k oknu, ale ven se podívali jen opatrně, obávali se, aby je nezasáhlo nějaké kouzlo. Ale nemuseli mít strach, Indové se svým nákladem rychle mířili pryč.

Tonksové se rozhlédla po dalším koštěti. „Vishnu a já za nimi poletíme,“ řekl Harry. „Blackpoolová má v kuchyni Mertona.“

„Vážně?“ zeptala se Tonksová dychtivě.

„Jo, ale nemyslím si, že to je on, koho jsme měli dostat,“ řekl Harry rychle. „Vishnu, vyskoč si… Vezmu tě sebou.“

Harry se přeměnil do své zvěromágské formy a zamával křídly a by rozptýlil polekaný pohled svého kolegy.

„Běžte,“ pobídla je Tonksová a než odešla z místnosti, uvrhla na ně zneviditelňující kouzlo.

Harry opatrně vyskočil na parapet velkého rozbitého okna, protože jeho levá přední noha protestovala, když se o ni silněji opřel. Křídla mu narazila do postranního rámu a Harry jen doufal, že je oba opravdu dokáže vznést do vzduchu a nerozbijí se o chodník. Odrazil se zadníma nohama, čímž rozbil zeď pod sebou, skočil do volného prostoru a máchl křídly. Trochu se propadli, ale Harry okamžitě nabral výšku, natáhl hlavu dopředu a zaměřil svůj ostrý kočičí pohled na černou tečku uprchlíků daleko na obloze.

Začali pronásledované dohánět, zatímco město pod nimi mizelo. Zpočátku Harry cítil, že tohle vydrží jen krátce, ale pak zpomalil intenzitu mávání křídly, více tím šetřil síly a měl pocit, že takto by dokázal letět věčně. Doufal, že zneviditelňovací kouzlo vydrží, že to nedopadne jako při letu Fordem Anglia, protože tentokrát by o tom musel podat zprávu a nějak to formálně vysvětlit.

Hustá městská zástavba přešla do předměstských domků, ty se změnily na pastviny a lesy. Přelétli dálnici a širokou pískovnu, kde se konečně dostali dostatečně blízko, aby mohl Vineet uprchlické koště zasáhnout kouzlem. Harrymu se zdálo, že je lepší bojovat s nimi tady, než ve městě, kde by si jako rukojmí mohli zabrat celý blok domů. Vineet si zjevně myslel totéž. Cestující na koštěti se po nich ohlédl, zasyčelo červené kouzlo. Koště zakolísalo, jako by byl člověk, který ho řídil, něčím překvapen. Harry se snesl nad ně tak, aby po nich mohl hrábnout pravou přední tlapou, ale sehli se a prolétli nebezpečně blízko šedé kostelní věže.

Koště se stočilo doprava, prudce kleslo dolů a zamířilo do pole vlnícího se ječmene. Harry ve spirále klesal za nimi, nechtěl riskovat brzdit křídly tak velkou váhu. Když se přiblížili, muž se snažil z pytle vytáhnout jednu z těch oranžových keramických věcí. Žena po nich vyslala kletbu a Harry měl jen jeden pokus se jí vyhnout, byl si jistý, že jsou odsouzeni, ale Vineetovo kouzlo se s kletbou střetlo a obě neškodně explodovaly ve vzduchu. Harry dopadl na zem a přeměnil se sám do sebe. Sáhl po hůlce, ale v žádné z kapes ji nenašel. Rozhlédl se po zemi a ustoupil, aby se lépe dostal za Vineetův štít.

Další kouzla se střetla a explodovala, síly byly vyrovnané.

„Jak víš, co chce použít, nebo to bylo jen štěstí?“ zeptal se Harry zezadu.

„Je to standardní útočná řada, kterou jsem se učil ještě v Indii.“

„Ty je znáš?“

„Ne. Víš, kolik je v Indii lidí?“ zeptal se Vineet poněkud ostřeji, jako by tím jeho další útok mohl být znehodnocen.

Muž, Debjit, na ženin příkaz uvolnil jednu ze zbraní. Vzlétla vzhůru a zmizela.

„Sakra,“ řekl Harry. „Ztratil jsem hůlku.“

Debjit se sklonil, aby z pytle vyndal další nádobu. Ozvaly se mudlovské výstražné sirény. „Kryj mě,“ šeptl Harry a jeho kolega si s ženou vyměnil pár dalších kouzel. Harry střemhlav uháněl k muži. Žena přestala útočit na Vineeta a zamířila hůlkou na Harryho, Harry popadl muže vpředu za bundu a ten odhodil pytel stranou. V příštím okamžiku už byli někde úplně jinde, když se Debjit přemístil.

Harry se bolestivě uhodil o dřevenou podlahu. Jeho kořist se ho snažila setřást a Harrymu se bolestně napjala zraněná ruka, takže bez rozmyslu muže tou zdravou praštil. Debjit tvrdě udeřil hlavou o podlahu a snažil se odkulit pryč, ale pořád padal.

Harry rozhýbal ochromené klouby a rozhlédl se po prázdné místnosti z temného kamene, ve zdech byly jen malé nezasklené otvory, kterými pronikaly paprsky světla a ptačí zpěv. Neměl tušení, kde jsou. Dveře vedoucí dovnitř byli velmi nízké. Nebyl čas přemýšlet o tom, co za starobylé místo to je, ani jak složitá by byla zpráva, kterou by musel poslat a tak uchopil Debjita i jeho hůlku pravou rukou a přemístil se zpět.

Bitva byla ještě stále vyrovnaná, když se vrátil. Ženě se při jeho návratu rozšířily oči, ale její kletby nezaváhaly. Na zemi byly dlouhé spálené pruhy, které ještě doutnaly. Harry pocítil známou olejnatou tíhu a Debjitovou hůlkou vyčaroval štít. Oba byli odhozeni tvrdým nárazem a Harry skončil zamotaný v jednom chumlu s bezvědomým mužem.

„Ne!“ vykřikla žena a napřáhla ruku jeho směrem.

„Nemělas nechat ty věci volně povalovat,“ křikl na ní Harry zpátky. Přitáhl Debjita blíž k Vineetovi, který se s ohledem na četné popáleniny na svých nohách dokázal pohybovat poměrně dobře.

„Sestřel tu věc, jestli můžeš,“ řekl Vineet Harrymu. Znělo to nezvykle uštvaně.

Harry se rozhlédl kolem a snažil se zjistit, odkud přišel ten poslední útok. „Vybuchne to,“ poznamenal.

„Tady to nebude mít takové následky.“

Harry pozdvihl zlatě zdobenou hůlku k obloze a snažil se vycítit, kde ta smrtící věc může být. Ucítil to stejně, jako by cítil sálající teplo ohně. Vyslal tím směrem trhací kletbu. „K zemi!“ křik a vyčaroval kopulový štít, aby chránil jak sebe tak i bezvědomého muže po svém boku.

Jasnou oblohu prořízl žlutý blesk, ale Harryho štít ho snadno zadržel.

„Běž,“ řekl Vineet, který tam stál s hůlkou napřaženou. „Dokončím to tu.“

„Cože?“ vyhrkl Harry. Pohlédl na ženu, jejíž dlouhý cop se rozpletl a vlasy teď kolem ní chaoticky vlály. Vypadal teď jako mudlovská verze čarodějnice. Její oči byly prázdné. „Proč to děláte?“ křikl na ní Harry.

„Mám ráda rozruch. Je tu příliš velký klid. To nemá nikdo rád.“

„Jasně,“ křikl Harry. „Nejste tady dlouho, co?“

„Lidé si cení jen toho, co mohou ztratit teď,“ oznámila mu. „Tohle je lekce.“

„Skvělé,“ zamumlal Harry. „To je důvod, proč jste pomáhali Mertonovi?“ křikl zpátky. Viděl, že se na druhé straně silnice shromažďují lidé. Alespoň že ještě nedorazila policie.

Přitáhla si pytel se zbraněmi blíž k sobě. „Merton chtěl jen zničit britské kouzelníky,“ odpověděla žena. „Protože jako moták k nim nikdy nemohl doopravdy patřit. Je to jednoduchý člověk bez smyslu pro jemné nuance. Ale váš příchod jsme nečekali,“ řekla Harrymu. „Balamucení zlobí lidi jako je Garuda. Znamená to, že jsme nadělali takové potíže, že to i bohové vzali na vědomí.“

„O čem to mluví?“ zeptal se Harry svého kolegy.

Vineet neodpověděl, místo toho znovu Harryho vyzval: „Běž. Jedna kletba a bude to. Pokud jde o znalosti těch věcí, půjdou s ní.“

„Neopustím tě, ať už se chystáš udělat cokoliv,“ hádal se Harry.

„Tohle je můj osud, ne tvůj,“ řekl Vineet netrpělivě.

„Ale nemusíš kvůli tomu zemřít,“ zavrčel Harry. Přistoupil blíž a uchopil Vineeta za košili. „Věř mi… nestojí za to, abys kvůli ní umřel.“

„To co ví, všechno změní. Stejně, jako kulomet změnil mudlovské války. To udělá zabíjení neosobní.“

Harry mluvil rychle, když říkal: „Připouštím, že to je problém. Ale můžeme ji zničit, aniž bys musel umřít.“

Vineet se na Harryho podíval jen na okamžik, než obloukem vyslal kletbu, kterou se Harry pokusil zablokovat. Pak se musel sesbírat z místa, kam ho to odhodilo, nesouhlasil s Vineetovými důvody k odchodu.

„Ne!“ vykřikl.

Žena pomalu vyndala jednu z nádob u pytle, jako by testovala, jakou reakci to vyvolá.

„Nemáme čas,“ řekl Vineet.

Harry cítil, jak se mu zem kymácí pod nohama. Připadalo mu, že z něj sálá magie, nebo to byla jen semena vířící ve vzduchu, která vyvolávala ten dojem. „Má jich jen pět, stačí zasáhnout jeden a schovat se za štít. Musíš se ale skrčit, nechci vyvolávat velký štít.“

Vineet vypadal utrápeně, alel neodvážil se znovu na Harryho pohlédnout. „No tak, před minutou jsi byl ochotný zemřít…,“ přemlouval ho Harry.

„Ale ne tak, že bych riskoval i tebe…“

Žena poklepala hůlkou na nádobu a Harry ucítil vlnu odporu. „Teď!“ vykřikl a strhl Vineeta k sobě dolů přesvědčen, že jeho síla a obratnost ho donutí zasáhnout cíl přesně i v pohybu.

Načasoval si to tak akorát. Planoucí řezací kletba opustila Vineetovu hůlku a Harry kolem nich stvořil Titanový štít. Svět kolem nich oslnivě vzplál. Harry cítil, jak ho zem tlačí do kolen a vzpomněl si na Snapeovu přednášku o kouzelníkovu propojení se zemí, když chce vyvolat nadnášecí kouzlo. Představil si sám sebe jako strom s kořeny a lil tak ze země do svého štítu ještě víc energie.

Světelná záře a nápor vzduchu odezněly. Harry vstal, levá paže ho rozbolela až na kost, když to udělal. Jedna Debjitova noha byla mimo štít a teď z ní zbyl jen zčernalý pahýl. „To bude bolet,“ komentoval to Harry, když muže překročil a šel se podívat na kraj kráteru, který tím výbuchem vznikl. Tam, kde byli schovaní, byl ostrůvek vzrostlého obilí v moři rozryté země. Z ženy Harry nenašel nic, jen botu a o několik metrů dál třpytivý prsten, což znamenalo, že se nemohla přemístit pryč.

*****

„Co tím myslíš, že je to mudla?“ domáhal se Rodgers Tonksové, když společně s Blackpoolovou obcházel Mertona, který seděl na podlaze a střílel po nich kyselými pohledy.

„To je to, co říkal Harry,“ vysvětlila Tonksová.

Rodgers se na muže, který dobře půl roku působil rozruch, zmateně zadíval. „Opravdu?“ zeptal se.

„Neber si to tak,“ poklepala ho Tonksová po rameni. „Musíme najít Harryho a Vishnua.“

V tom dorazil Aaron s hlášením: „Přicházejí zprávy od mudlů ze Surrey, v okolí Bletchingly. Nějaké hlasité výbuchy a tak.“

„Přines košťata, rychle,“ nařídil mu Rodgers.

*****

Kouř a prach se konečně rozptýlily a odhalily pohled na silnici. Harry tam viděl nějaké postavy, ale byly dostatečně daleko, aby byly v bezpečí. Jedna z nich přelezla plot, ale okamžitě upadla. Harry se vydal tím směrem, ale zastavila ho formace deseti košťat, od které se tři oddělila a širokým kruhem poslal do bezvědomí i všechny ostatní přihlížející mudly.

Vedle Harryho přistál pan Weasley. „Musíme si pospíšit. Zablokovali jsme silnici padlým stromem, ale dá se to obejít.“ Zamával na několik kouzelníků z Odboru kouzelnických nehod a katastrof a nasměroval je ke kráteru.

Tonksová přistála, odhodila koště stranou a pevně Harryho objala, snažil se uhnout, protože tlačila na jeho zraněnou paži. Pan Weasley se otočil od místa, kde dával pokyny kouzelníkům, přenášejícím zeminu a prohlížel si je. Vineet se snažil pomáhat se zahlazováním stop.

„Potřebuješ k Mungovi?“ zeptala se Tonksová.

Harry samozřejmě nechtěl, a tak řekl: „Ne!“ Ale stejně si vytáhl rukáv, aby se podíval a zjistil, že je jeho paže pokryta barevnou kožešinou, výš přecházející v peří, jako by se jeho ruka transformovala, ale už se nepřeměnila zpět. „Možná bych měl,“ přiznal. Jeho osrstěná kůže byla velmi citlivá, a když o ní zadrhl košilí, bylo to velmi bolestivé, jako by mu jeho vlastní maso nepatřilo. „Jo, myslím, že bych měl. Ale musím nejdřív najít hůlku.“

„Ztratil jsi hůlku?“ zeptala se Tonksová a znělo to šokovaně.

Harry se kolem sebe rozhlédl, třebaže to bylo beznadějné, když všude kolem byla absolutní zkáza.

„Najdeme ji. Ale teď tě vezmu pryč.“ Pak křikla na pana Weasleyho. „Vezmu Harryho do nemocnice.“

Pan Weasley je odmávl, ale zavolal na ně: „Buďte opatrní.“

Kouzelníci napravovali škody velmi opatrně, jako by tvořili umělecké dílo. Harry se odtáhl ze sevření Tonksové a sledoval, jak používají vířivé kouzlo a nějaká ohňová zaklínadla, když přidávali detaily na malou skálu. Kameny syčely, když se ohřívaly.

Když si k sobě Tonksová přitáhla Harryho podruhé, řekla: „Meteority jsou pro mudly dobrým zdůvodněním. Plyn a meteority,“ dodala, když celá scéna zmizela a místo toho se objevila čekárna v kouzelnické nemocnici.

„Posaď se, Harry,“ řekla Tonksová a ukázala na lavici poblíž recepce.

Harry poslechl a rozhlédl se po klidné, jen zpola zaplněné místnosti, než sklopil hlavu a zahleděl se na špičky svých bot potřísněných blátem. Cítil, jak se ho zmocňuje zimnice a přál si mít plášť.

„Tonksová,“ řekl náhle a posadil se rovně.

Tonksová se ohlédla od recepce, kde stála za starým čarodějem, který něco zdlouhavě vysvětloval. „Můžeš najít Severuse?“ zeptal se Harry.

„Až se na tebe podívá Shankwell…“

„Myslím hned,“ naléhal Harry, měl najednou pocit, že je to velmi důležité. „Jestli uslyší jen polovinu toho, co se stalo, bude mít strach.“

„Harry…,“ začala Tonksová, ale to už byla na začátku fronty. „Harry potřebuje léčitele Shankwella, je volný?“ zeptala se čarohostesky.

Čarodějka středního věku v hrubých tmavě hnědých šatech se předklonila a kontrolovala nerozluštitelný rozpis služeb visící na stěně. „Někdo u něj už delší dobu je, takže předpokládám, že zanedlouho bude volný.“

Tonksová se otočila k Harrymu. „Vydržíš to, že jo?“

Harry přikývl. Pokud se nebude příliš hýbat, nebude to tolik bolet. Když se Tonksová posadila vedle něj, znovu řekl: „Můžeš najít Severuse?“

Tonksová se rozhlédla po místnosti. Většina lidí, u kterých Harryho příchod vzbudil zájem, se znovu vrátila ke svým Týdeníkům čarodějek a Dokonalým košťatům. „Jestli chceš, abych tě tu nechala samotného… Ani nemáš hůlku,“ dodala kriticky.

„Jsem v pořádku. Tahle funguje docela dobře,“ řekl Harry a ukázal jí tu půjčenou. „Můžeš se kvůli mně podívat do Kenningtonu?“

Tonksová vstala, ale zarazila se a podívala se na něj. „Po kom? Po Severusovi nebo po hůlce?“ dobírala si ho.

„Nejprve po Severusovi,“ řekl Harry.

Tonksová se přemístila a Harry se pohodlněji usadil, když byl sám, cítil se mrzutější, než očekával. Jeho čekání bylo naštěstí krátké, opatrně prošel chodbou, aby znovu nerozbořil bolest v paži.

Shankwell právě použil na své ruce čistící kouzlo, když Harry vstoupil. „Ah, znovu vy. Jdete pozdě, víte. Převaz by neměl mít zpoždění…“

Harry si vyhrnul rukáv a léčitel překvapeně zmlkl. Rychle se vzpamatoval. „Sedněte si na lehátko.“ Připravoval si nástroje. „Vy se velmi snažíte, abychom vás připoutali k jedné z našich opotřebovaných, ale pohodlných postelí, víte.“

Harry polkl. Chtěl toho muže ujistit, že se tentokrát bude chovat lépe, ale zjistil, že by sám sobě nevěřil, kdyby situace byla obrácená.

„Varoval jste mě před zvěromágskou přeměnou?“ zeptal se rozpačitě.

„To obvykle neděláme. Jaká je vaše forma?“ zeptal se zvědavě a prohlížel si šarlatové peří trčící z Harryho ramene.

Harry se rozhlédl. „Nehodí se, abych vám to tady ukázal.“

„Nehodí se to sem…,“ zopakoval Shankwell pomalu. „Nevadí. Nepotřebuju to vidět.“ Smíchal dohromady lektvary ze dvou lahví, objevily se fialové a šedé obláčky kouře. Harry doufal, že se Snape objeví co nejdřív.

Ozvalo se zaklepání na dveře a jeho přání se splnilo. Snape vešel a řekl: „Slečna Tonksová pro jednou nepřeháněla.“

„Proč, co říkala?“ zeptal se Harry, byl připravený ji bránit.

„Říkala, že jsi opravdu zraněný.“

Harry se zašklebil na svou paži. „Ne, ne. Ne tak docela.“

Snape sledoval pracujícího léčitelé se vzrůstajícím zájmem, což přimělo Harryho, aby se zeptal: „Co je?“

„Nechtělo by to trochu lektvaru proti bolesti,“ zeptal se Snape léčitele.

„Je do toho přimíchaný,“ kývl Shankwell k velké misce plné šedočervené břečky.

Harryho to znepokojilo. „Co to je?“

„Pohlcovací zábal. Musíme znovu nechat dorůst vaši ruku.“

„Nemůže te ji jen opravit?“ zeptal se Harry a snažil neudržet klidnou tvář.

„Tím tu opravu dokončíme. Pokud ovšem nechcete zůstat takhle. A mimochodem, myslím, že když s rukou hýbete, bolí to.“

Harry zíral na svou zvláštní ruku. Přesto, že Lupina ujišťoval, že by mu nevadilo, kdyby stále vypadal jako vlkodlak, sám neměl nejmenší chuť vypadat jako gryf. „Tak dobře.“ Zavřel oči, když mu léčitel na paži nanášel mast a pak mu jí obvazoval.

„Necháme tomu několik minut,“ řekl Shankwell tónem, který předpokládal, že to tak bude navzdory tomu, co by si Harry přál.

Harry pohlédl na svého opatrovníka. „Doufám, že ses o mě nebál.“

„Nebál? Ne to určitě ne,“ poznamenal Snape sarkasticky.

„Poslal jsem Tonksovou, aby ti řekla, co se stalo.“

„Zajímavý úkol pro bystrozora v době krize.“

„Teď už žádná krize není,“ tvrdil Harry. Měl se své ruky velmi zvláštní pocit, zachvěl se.

„Bolí to?“ zeptal se Snape.

„Cítím se podivně,“ řekl Harry. A opravdu, skoro dokázal uvěřit, že cítí, jak jím proudí jeho vlastní energie a shromažďuje se v jeho ruce. Rozhodl se ignorovat ten pocit nevolnosti, přesvědčený, že to brzy skončí. „Ale to je v pořádku,“ tvrdil. A pak změnil téma, aby rozptýlil sám sebe. „O všechno je postaráno. Máme Mertona i všechno ostatní.“

Snape kývl hlavou, jako by to oceňoval.

„Slyšel jsi o tom, že je Merton mudla?“ zeptal se Harry.

„To jsem neslyšel,“ odpověděl Snape nevěřícně, jako by pochyboval o Harryho duševním zdraví.

„Jo, ukázalo se, že je moták, který předstíral, že je kouzelník. Nosil spoustu očarovaných šperků. Musel, pokud chtěl v kouzelnickém světě obstát.“

„Opravdu je moták?“ divil se Snape. „Není jen hodně slabý v magii?“

„Opravdu. A myslím, že se rozhodl všechno zničit jen proto, že se nemohl zapojit.“

„Znamená to, že jeho rodiče nedávno zemřeli?“ zeptal se Snape.

Harry pokrčil rameny, ale jeho zraněné ruce se to nelíbilo. „Nevím, proč?“

„Vzhledem k tomu, že byl odříznutý od kouzel. Viděl jsem, že se to stalo mnoha motákům středního věku a občas  mudlovským manželům. Někteří lidé si obtížně zvykají, když ztratí přístup k magické síle, i když s ní přišli do styku jen přes člena rodiny.“

„To mě nenapadlo.“

Shankwell se vrátil a odmotal obvaz. Harry byl rád, ruku měl jako ochrnutou, protože jeho zranění bylo teď větší, než předtím, Díval se rovně před sebe, když byla jeho paže omývána, ošetřována a znovu obvazována.

„Za šest hodin,“ řekl Shahkwell a upevnil obvaz. „Ani o minutu více.“ Připevnil Harrymu kolem krku závěs a upravil ho na správnou délku. Přitáhl tím Harrymu paži k tělu, aby jí nemohl hýbat.

„Chodíte taky někdy domů?“ zeptal se Harry trochu rozzlobený tím, že je tak svázaný.

„Moje žena přísahá, že ne,“ odpověděl Shankwell. „Když je tu plno, tak to nejde. Prosté a jednoduché.“

„Je to tu jako v bystrozorké kanceláři,“ politoval ho Harry.

Shankwell si utřel ruce. „Ještě bychom potřebovali, abyste léčitelce Versové vysvětlil to zastavování krvácení.“

„Teď na to budu mít dost času,“ řekl Harry.

„Nechce s tím začínat, pokud jste zraněný. Nechce, abyste se přepínal.“

Harry se snažil, aby se necítil uraženě, nebo jako kdyby ho podceňovali. Seskočil s lehátky. „To není žádný problém, opravdu.“

„Pět hodin a padesát pět minut,“ prohlásil léčitel pevně. „Budeme se těšit na vaši návštěvu.“

Zapsal něco do Harryho karty a Harry řekl: „Musím jít na ministerstvo,“ dřív, než by mu mohl Snape navrhnout, že by měl odpočívat.

„Vezmu tě tam. Pojď,“ kývl Snape směrem k čekárně.

Harry k němu přistoupil tak blízko, aby ho mohl ujistit, že to zvládne sám, ale místo toho řekl jen: „Jsem v pohodě, vážně,“ a nechal to být.

Ministerstvo bylo zase uzavřeno, ale Snape měl ještě stále svůj odznak pomocníka a tak mu bylo dovoleno jít dovnitř. V atriu bylo ticho. Pro Harryho byl ale ten pohled méně depresivní, protože věděl, že až bude vše opraveno, nějakou chvíli to tak vydrží.

Dolů výtahem přijela Belinda. „Chce tě vidět ministryně, Harry.“

„Jak jsi věděla, že přicházím.“

„Nevěděla jsem to. Mám jen nějaké pochůzky.“ Zamířila k bráně a zmizela.

Harry zíral na tlačítka ve výtahu. „Ministerský úřad nebo kanceláře bystrozorů?“ přemýšlel, cítil se po dni plném vzrušení maličko nerozhodně.

„Vždy je nejlepší uklidnit nejvyšší místa,“ nabídl mu Snape důležitou radu.

Harry zmáčkl nejvyšší knoflík a zdravou rukou zavřel dveře. Byl rád, že má tu zraněnou znehybněnou, protože se přistihl při tom, že se jí chystá použít.

Před ministerskými kancelářemi potkali pana Weasleyho s Vineetem. Pan Weasley se hned Harry ho ustaraně ptal, jestli je v pořádku.

„Jo, je mi fajn, pane. Jen to teď musím opravdu nechat vyléčit.“

Pan Weasley ho poklepal po zdravé ruce. „Myslím, že teď se bez tebe klidně obejdeme.“

Chodbou přispěchala madam Bonesová a jí v patách jeden z mudlovských úředníků, kterého už Harry jednou viděl. Bonesová ho ujišťovala, že vše je pod kontrolou, ale on se nenechal tak snadno přesvědčit.

Když uviděl Harryho, muž se zastavil a posměšně se zeptal: „Fungovalo vůbec to, že byl tím náročným úkolem pověřen tak mladý muž?“

„My jsme ho nepověřili,“ řekla unaveně Bonesová, jako by to opakovala už po několikáté. „To udělalo proroctví.“

Harry si poklepal na hruď. „A nebyl jsem to já. Byl to on,“ ukázal na Vineeta.

„Já věřím, žes to byl ty,“ nesouhlasil Vineet klidně.

„Určitě jsi to byl ty,“ trval Harry na svém.

„Dovoluji si nesouhlasit…,“ začal Vineet.

„Na tom nezáleží,“ zapojil se do hovoru pan Weasley a pro mudlu v obleku dodal: „důležité je, že máte pachatele…“

Muž zavrtěl hlavou a udělal krok směrem ke dveřím. „Alespoň že ten meteorit zněl uvěřitelně,“ zamumlal před odchodem.

Pan Weasley vypadal, že se mu ulevilo. Ostatně ministryně Bonesová taky, když téměř vesele pronesla: „Musíme ještě spoustu věcí urovnat. Teď nemůžeme polevit.“

„Pane Weasley, co jste myslel tím, že mají pachatele?“

„Nebyl to kouzelník,“ odpověděla Bonesová, „tak jsme Mertona předali mudlům. Zcela určitě nemůže být poslán do francouzské věznice.“

Harry na ni zíral. „Vy jste ho… Neudělali jste to samé s Voldemortem, že ne?“

Bonesová se zasmála, opravdu jí to pobavilo. „Samozřejmě, že ne. Ten se nám do vězení pohodlně vešel, ať už je kouzelník nebo ne.“

Harry svráštil obočí, snažil se v tom vyznat.

Bonesová, která s tímto dilematem žádný problém neměla, bez zájmu Harrymu řekla: „Za hodinu je tisková konference.“

„A co Vishnu?“ zeptal se Harry.

Bonesová si prohlédla Vineeta, který stál vedle pana Weasleyho. „Opravdu si myslíte, že to on naplnil proroctví a ne vy?“

Harry se se svým kolegou nechtěl znovu dohadovat a tak jen přikývl.

„Bude jednodušší uvést, že jste to byl vy, Harry,“ řekla Bonesová. „Veřejnost to uklidní.“

Harry se naježil místo svého přítele. „Co je uklidní?“

„Že jejich starý hrdina stále usilovně pracuje a plní tím svou úlohu při udržování míru.“

Harry protočil očima. „Ale já jsem to opravdu nebyl.“ Rozhlédl se a čekal od ostatních podporu. „Nemohl jsem té čarodějce čelit v boji. Neměl jsem hůlku.“

„A teď už ji máte?“ zeptala se ministryně.

„Ne!“ Harry z kapsy vytáhl modře a zeleně pomalovanou hůlku se zlatým vzorem, kterou sebral Debjitovi. „Použil jsem tuhle, vzal jsem jí čarodějčinu manželovi.“

„Budeme ji potřebovat jako důkaz,“ přísně prohlásil pan Weasley.

Harry mu jí podal, ale pan Weasley řekl: „Zatím si ji nech. Rozhodně nechci, abys byl úplně bez hůlky.“

Harry jí tedy vrátil zpátky do kapsy kalhot.

„Za hodinu vás chci oba mít v atriu na tiskové konferenci,“ řekla ministryně. „A nechci žádné dohady před tiskem, kdo je za co zodpovědný. Řekneme, že to byla týmová spolupráce.“

Zatímco v kanceláři bystrozorů čekali, až ta hodina uběhne, přistoupil Vineet k Harrymu a řekl: „Zachránil jsi mi život. Jsem tvým dlužníkem.“

„Hele, žádné proroctví nestojí za to, abys kvůli němu přišel o život,“ tvrdil Harry.

„Pro tebe je jednoduché to říct,“ odporoval Vineet.

Harry se na něj zazubil. „Jo. Pro mě je to snadné.“

„Nechápal jsem, proč sis přál, aby ses toho proroctví zbavil,“ řekl Vineet.

„Dokonce i ta šance, že ani to příští nemusí být moje, mi dělá radost,“ poznamenal Harry.

„Přál bych si mít takové starosti,“ povzdychl si Vineet.

Harry si pomyslel, že on žádné takový starosti nepotřebuje. Ve skutečnosti se těšil na život bez starostí, alespoň na týden, než se uzdraví. I když měl před sebou spoustu učení.

Rodgers vešel dovnitř s krabicí obsahující všechny keramické úlomky, které posbírali. Kývl učňům na pozdrav, podíval se na Snapea a zase odešel.

„Co znamenalo to, co ta čarodějka říkala, že jí lichotí, když jí honí Garuda?“ zeptal se Harry.

Vineet se zhluboka nadechl a odpověděl: „Mínila tím, že si myslí, že je to velká událost.“

„To není odpověď,“ zkritizoval to Harry.

Snape k nim došel od knihy hlášení, kterou studoval. „Proroctví není nic, s čím by chtěl být kdokoliv spojován,“ řekl a Harry na okamžik viděl – podle jeho ohnutých ramen a vzdáleného pohledu – jak se na něm posledních dvacet let podepsalo.

„Ano, doufám, že jich už víc není,“ řekl Harry nešťastně.

Snape se na něj upřeně podíval. „Ne že bych očekával, že tě to udrží dál od problémů.“

„Už máš zase problémy, Harry?“ zasmála se Tonksová ode dveří.

Snape poodstoupil a Harry na něm viděl, že by jí rád něco řekl. Byl vděčný, že to neudělal.

„Našli jste mou hůlku?“ zeptal se Harry s nadějí.

Tonksová zavrtěla hlavou. „Proto nám to tak trvalo. „Letěli jsme po vaší trase a celou dobu jsme používali Accio a… Nic. Pokud jsi ji ztratil tam, co ses přeměnil sám na sebe, tak je opravdu pryč. Pokud jsi ji ztratil cestou, možná ji sebral nějaký mudla.“

„Budu si muset nechat udělat novou. Myslíš, že mi dá Fawkes nějaké pírko?“ zeptal se Harry svého opatrovníka.

„Myslím, že jsi jediný, kdo mu dokáže domluvit, takže nějakou šanci máš,“ řekl Snape.

„Nebo prostě budu muset zajít k Ollivanderovi a podívat se, jestli nenajdu nějakou jinou,“ přemýšlel Harry nahlas.

To mu vyneslo Snapeův zkoumavý pohled. „Skutečně doufáš v tak velké změny ve svém životě?“

Harry pokrčil rameny. „Možná,“ odpověděl tvrdohlavě. „Nevím.“

Posadil se, aby využil zbývající čas k napsání dopisů svým přátelům, aby je ujistil, že je v pořádku.

Na tiskové konferenci v atriu stál Vineet skromně stranou, zatímco všichni zasypávali Harryho otázkami. Podium bylo kouzlem upraveno tak – jak ministryně Harrymu šeptem vysvětlila – aby byla na fotografiích vidět Harryho zraněná ruka.

Jako obvykle byla nejotravnější Holoubková, která pochybovala o všem, co Harry řekl. Očividně mu stále nevěřila. Harry jí ujistil, že je opravdu zraněný, což jí značně roztrpčilo. Na rozdíl od ostatních jí příliš nezajímalo, že tolik problémů způsobila osoba bez magie a poukazovala na to, že byl Harry zapojený do každého temného spiknutí, které se objevilo.

Nakonec musela zakročit ministryně. „Pan Potter musí odpočívat a my ostatní zanedbáváme své povinnosti, když se zde zdržujeme tak dlouho. To je pro dnešek všechno. Všechny ostatní otázky zodpoví Artur Weasley. Byl pověřen tím, aby uveřejnil seznam očarovaných Mertonových předmětů, budete-li mít zájem. Stačí, když povím, že se chystáme vydat zákony a opatření, aby se v budoucnu zabránilo předávat takové předměty motákům, nebo dokonce mudlům.“

Vedla Harryho pryč, k místu, kde čekal Snape. Harry měl pocit, že se potřebuje pořádně najíst, nebo si alespoň zdřímnout. Snape ho mlčky uchopil za ruku a přemístil se s ním do Candidina bytu.

Candida se k nim otočila od sporáku. Zaváhala s objetím, když viděla Harryho obvázanou ruku, spokojila se s tím, že ho poklepala po rameni. „Ráda vidím, že jsi v přádku, Harry.“

„Posaď se,“ vyzval ho Snape a pokynul mu k malému stolku před pečlivě ustlanou postelí.

Candida ukázala na dřevěnou krabičku na poličce nad postelí. „Tu konferenci přenášeli rádiem. A znělo to dobře. Nedal jsi Ritě Holoubkové žádný prostor, udělala ze sebe hlupáka.“

„Ona mi nevěří,“ řekl Harry a vzal si od ní mísu plnou vepřových kotlet, šťouchaných brambor a konzervovaných fazolek. Hladově na ni zíral a vůbec mu nevadilo, že jídlo nemá takovou úroveň, jako jídlo od domácích skřítků. Snape se usadil na rohu stolu a Candida na druhé straně, stůl byl tak malý, že se na něj všechno nádobí nevešlo, ale ani to Harrymu nevadilo. Za jakýkoliv projev normálnosti byl ochotný bojovat tak dlouho, dokud trval.

„Tady je tvůj talíř,“ řekla Candida a podala mu ten, na kterém už byla kotleta nakrájená na malá sousta.

Harry se na svůj talíř zadíval poněkud zklamaně. Ale kouzlo na nakrájení jídla neznal a sám si ho nakrájet nemohl.

Snad proto, že nezačal jíst okamžitě, se Snape zeptal: „Je všechno v pořádku, Harry?“

„Jo,“ řekl Harry. Ta starostlivost vyvolala nepříjemné píchnutí, ale nebylo to až tak zlé. Ta bolest se nezvětšovala. Harry nabodl na vidličku kousek masa a zeptal se: „Mohl bys mi říct, jakým kouzlem nakrájet jídlo? Jen tak pro příště.“

Scriborgo,“ řekl Snape a ukázal mu pohyb hůlkou.

„Díky,“ řekl Harry.

Po jídle vstal a prohlásil: „Měl bych jít k Hermioně. Poslala mi sovu se zprávou, že se na mě ptala spousta kamarádů a že čekají na mě.“

„Jako vždycky, buď opatrný,“ řekl Snape.

„Děkuju za večeři,“ řekl Harry Candidě.

„Moc jsi toho nesnědl,“ řekla, odložila talíř a otřela si ruce.

„Bylo to vynikající,“ ujistil ji Harry.

Hermionin byt byl přeplněný kamarády z Bradavic a skoro všemi Weasleyovými. Uvolnili mu místo na gauči a Harry si na jejich naléhání sedl.

„Jsem v pořádku, opravdu,“ tvrdil Harry už asi po sté, třebaže bolest pulzující jeho paží mu připomínala, že přeci jen nebyl dostatečně opatrný.

Hermiona mu podala jeho mazlíčka. „Kali tě chce strašně moc vidět. Myslela jsem, že roztrhá klec, když ses vrátil domů.“

Kali obkroužila Harryho krk a pak se mu schoulila uvnitř závěsu. „Hele,“ řekl Harry Hermioně dřív, než stihla odejít, „kdo je to Garuda?“

„Nebyl to první bubeník od Sudiček?“ navrhla Levandule, z podlahy, kde se opírala o Ronova kolena.

„Dáš si pivo, Harry?“ nabízelo jedno z dvojčat.

„Jen takové, které není otevřené, pokud mi ho dáváš ty,“ řekl Harry jen zpola vážně.

Místností se rozlehl smích, dvojče si položilo ruku na hruď a tvářilo se uraženě.

Hermiona došla k vysoké polici a vytáhla jednu velkou knihu. Podala ji Harrymu. „Garuda je obrovský muž-pták, který pomáhá bohu Vishnuovi. Vozí ho na zádech a tak.“

Harry na ni zíral, ani si nevšiml, že mu podávají neotevřenou láhev. „Děláš si legraci,“ obvinil ji.

Hermiona se zasmála. „Proč bych měla?“ Listovala lesklými stránkami knihy, až našla reprodukci starého obrazu znázorňujícího muže jedoucího na koni s ptačí hlavou a zářivě červenými křídly.

„Žere hada,“ vypozoroval Ron. „Fuj.“

„Věděl jsem, že to bylo jeho proroctví,“ řekl Harry a náhle ho zamrazilo. Láhev s pivem mu poklepala na rameno a on si ji rychle vzal. „Za moment budu potřebovat další,“ řekl dvojčatům.

Fred se uklonil a poodstoupil. Pestrobarevný plášť přejel přes hlavy těch, co seděli na podlaze. Harry zavřel knihu a podal ji Ronovi, který po ní natáhl ruku. „Je po všem a já to můžu pustit z hlavy.“

Bylo už pozdě a několik posledních hostů sedělo kolem stolu u kuchyně, když se dovnitř někdo přemístil.

„Pane profesore,“ řekla Hermiona a vstala.

„Dostal jsem sovu od Svatého Munga. Harry nepřišel na převaz.“

„Oh, sakra,“ řekla Hermiona, vytáhla hůlku a došla k pohovce. „Usnul, tak jsem kolem něj vyčarovala bublinu ticha. Neříkal, že by někam musel, ale měla jsem si to domyslet.“ Zrušila kouzlo, ale Harry se na hromadě polštářů, na které ležel, ani nepohnul.

Snape se k němu sklonil a Hermiona řekla, „Měl několik piv a potom usnul.“ Luskla prsty. Snape z pod pohovky vytáhl velkou knihu otevřenou na obrázku lesklé sochy s dvanácti pažemi a šesti hlavami. Hermiona si ji vzala, aby ji uklidila.

„Co to je?“ zeptal se Snape.

Hermiona mu ukázala její obálku. „Karttikeya, bůh války,“ řekla a knihu uložila.

Snape se o knihu přestal zajímat a zatřásl Harrymu ramenem. Nejprve se pohnul závěs Harryho paže a ven vykoukla Kali, zvědavě se na Snapea zadívala. Harry se posadil a Kali mu kulhajíc vyšplhala na rameno. Hermiona ji zvedla a odnesla do klece. „Dneska už to stačí,“ řekla.

„Přijdeš pozdě do nemocnice,“ řekl Snape.

Harry si prohrábl vlasy a snažil se vzpamatovat. „Usnul jsem.“ Promnul si oči a snažil se udržet je otevřené.

„Mám přivést léčitele sem?“

„Ne, já tam dojdu,“ povzdychl si Harry a vstal.

Znovu se nechal přemístit. Když kráčeli nemocniční chodbou, Harry se zeptal: „Nemohli bychom někam na dovolenou? Pokud si to tedy můžeme dovolit,“ dodal rychle, když si vzpomněl, že Snape měl teď velká vydání.

„Myslím, že by to šlo. Kam chceš jet?“

„Nevím,“ řekl Harry, v tuto noční dobu se mu přemýšlet nechtělo.

„Španělsko? Egypt? Kanárské ostrovy?“ navrhl Snape. Došli před Shankwellovu ošetřovnu.

„Ať už to bude kamkoliv, bude to fajn,“ mínil Harry. „Mohli bychom jet do Finska. Navštívit Osoba. V tuhle roční dobu je tam hezky,“ ujišťoval Snapea.

„To zní jako bys to věděl z vlastní zkušenosti,“ poznamenal Snape.

Harry zaváhal. „A co když ano?“

Snape zavrtěl hlavou a otevřel dveře do místnosti, která Harrymu připadala značně nepříjemná.

Shankwell tam nebyl, jen jiný mladý kouzelník, který se okamžitě začal věnovat svým povinnostem. Pravděpodobně si neuvědomil, že Harry přišel pozdě, nebo mu to prostě bylo jedno. Začal ošetřovat Harrymu paži. Harry byl rád, že mu pozdní příchod nevyčítal.

„Očekávám, že bychom se vrátili dřív, než budeš mít narozeniny,“ řekl Snape, když odcházeli. Plovoucí kouzelná světla nad nimi kroužila. Příliš toho neosvětlovala, chodba byla dost temná.

„To bych rád,“ odpověděl Harry a upravil si závěs kolem krku. „Takže bych mohl uspořádat velký večírek?“

Snape přikývl, tvářil se shovívavě. Někde v dálce bouchly dveře.

„Těším se na to,“ řekl Harry. Snape se vydal k výtahům, ale Harry ho zadržel. „Děkuji za… že se o mě staráš, jako vždycky.“ Pohnul obvázanou rukou, aby naznačil, že tím míní jeho doprovod do kouzelnické nemocnice.

„Nemohu jinak,“ řekl Snape.

Zírali jeden na druhého a Harry si pomyslel, že kdyby teď před ním stál jeho skutečný otec, bylo by to pro něj samozřejmé. Ale s tímto mužem to tak nebylo. Nebylo to možné. Měli za sebou příliš dlouhou historii.

„Ale stejně ti děkuju,“ řekl Harry rozpačitě, přál si vyjádřit se lépe, ale nemohl. Ale stejně měl teď lepší pocit, tak dobrý, jako už dlouho ne. Byl si jistý, že kdyby teď vyvolal nějaké kouzlo, nebyl by v něm ani kousek temnoty, a nedokázal si představit, že by se měl obávat, že by se to mohlo znovu vrátit. Odpuštění toho, co se stalo v minulosti, bylo správné, osvobodilo ho to i jeho budoucnost. Zamrazilo ho při pomyšlení, kde by byl, kdyby nenašel sílu vydat se touto cestou.

Harry se dlouho snažil nalézt správná slova, až se Snape tiše zeptal: „Můžeme jít?“

„Jo,“ řekl Harry a vydal se k výtahům. „Jsem už z tohohle místa docela unavený.“

Z vestibulu je Snape přemístil zpět do Hermionina bytu, kde na ně čekala Hermiona zabalená v županu a popíjející čaj.

„Jak to šlo?“ zeptala se.

„Dobře,“ řekl Harry. Sedl si k ní ke stolku a ona mu bez ptaní nalila heřmánkový čaj.

„Mám se pro tebe v osm vrátit?“ zeptal se Snape.

„Postarám se, aby se vzbudil,“ ujišťovala ho Hermiona.

„Dokážu se tam dostat sám,“ řekl Harry. „Nemusíš chodit.“

Snape kývla, ale ještě než odešel, Hermiona se zeptala: „Myslíte, že ředitelka McGonagallová bude zítra v Bradavicích?“

„Myslím, že ne,“ odpověděl Snape. „V létě tam nikdy nebývá.“

„Neznáte její adresu?“ zeptala se Hermiona.

Snape přikývl, sebral ze stolku vedle pohovky brk a kousek pergamenu a donesl je ke kuchyňskému stolu. „Máte nějaký zvláštní důvod, proč to chcete vědět?“ zeptal se, ale znělo to, jako když to ví.

„Ano. Chtěla bych jí informovat, že přijímám ty kouzelné formule.“ Její hlas zněl nervózně, jako kdyby znovu byla studentkou druhého ročníku.

Snape dopsal a pergamen jí s malou úklonou podal.

„Jsi teď profesorka Grangerová, víš,“ řekl Harry.

Hermiona se zadívala na pergamen. „Ano, myslím, že ano,“ řekla s úsměvem. Pohlédla na Snapea. „Nevadí vám to, že?“

„Samozřejmě, že ne,“ řekl Snape a dodal: „Stejně je to jen nesmyslné mávání hůlkou.“

Hermiona se zasmála. „Takže tím říkáte, že nezáleží na tom, kdo kouzelné formule učí?“

„Myslím, že tomu tak docela není. Dávám přednost studentům vychovaným jinými učiteli tak, aby v mé třídě nebyli překvapení, že musí pracovat. Podle mých zkušeností jsou ti, kterým šlo učení snadno, na studenty nároční, když se stanou učiteli.“

Harry se podíval na svou kamarádku, aby viděl její reakci. Hermiona vypadal zaujatě. „Takže očekáváte, že budu na studenty přísná?“

„To v žádném případě.“ Snape se k ní přes stůl spiklenecky naklonil. „Nic takového v tom není.“ Rozloučil se a přemístil se pryč.

Hermiona si jen povzdechla.

Harry se zasmál a napil se čaje. „Povedeš si dobře.“

„A co ty?“

„Až se mi zahojí ruka, můžu se vrátit k výcviku. Možná bych do té doby mohl dohnat nějaké učení.“ Pohlédl na opuštěnou hromádku učebnic, která od včerejška vypadala ještě větší, ale možná jí jen některý z hostů přerovnal.

Hermiona si povzdechla. „Těším se na vyučování.“

„Těším se na návrat do našeho domu.“

Položila ruku na tu jeho a stiskla ji. „To bude pro tebe jen dobře, Harry.“ Rozhlédla se kolem. „Už ten byt nebudu potřebovat. To mi ušetří spoustu liber. Na léto si vždycky něco najdu. Někde u jezera. To bude hezké.“ Vypadala zasněně.

Harry vytáhl z kapsy indickou hůlku a položil ji na stůl.

„Najde se tvoje hůlka?“ zeptala se Hermiona.

„Nevím,“ řekl Harry a prsty poklepal na desku stolu. Cítil se bez své hůlky trochu ztracený, ale možná že ta ztráta byla dobrým znamením. „Možná, když ji nemám, že se to proroctví zastaví.“

Hermiona zmateně potřásla hlavou. „Jak to?“

„Je spousta věcí, které bych chtěl začít znovu, třebaže většina z nich mi vadí méně, než dříve. Ale zbavit se toho osudu jsem si přál nejvíc.“

„Takže nepožádáš Fawkese o další pírko?“

Harry zvedl hůlku ze stolu, jako by chtěl ujištění, že má pravdu. „Nejdřív se podívám k Ollivanderovi. Doufám, že u něj něco najdu.“

Odložila šálek. „To je velká změna, Harry.“

„Tyhle oči jsou velká změna. Pokaždé se leknu, když se podívám do zrcadla. Nejsem stejný, jako Brumbál. Ani nemůžu být.“

Hermiona mlčela, ale nakonec řekla: „Je to docela uklidňující, když to říkáš. Bála jsem se, že jednou odmítneš všechno… to, co pro tebe Brumbál udělal.

„Ne,“ řekl Harry. „To nemohu udělat. Ale teď chci jít svou cestou.“

Zvedla šálek s čajem a připila mu. „No, já jsem taky jednu novou našla. Na zdraví.“

„Na zdraví,“ zopakoval Harry.

konec

 

 

 

Poslední komentáře
20.11.2014 16:48:18: Povídku jsem našla náhodou, chápu, že teď už asi není komentář příliš aktuální oproti době, kdy jsi ...
12.07.2012 01:21:49: naprosto dokonalá povídka, obě dvě části, byla jsem do toho tak zažraná, že jsem ani na konci 1. čás...
12.06.2012 12:09:02: Je úžasné, že sa ti podarilo preložiť takú dlhú FF poviedku - GRATULUJEM! Myslím, že nie som jediná,...
03.04.2012 10:08:56: Dočetla jsem až sem a zbývá složit svůj dík ... CorCaroli - přeložit tak dlouhou fikci mi přijde jak...