Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

5. kapitola

Základy

Bradavická knihovna byla téměř prázdná, tak, jak to v pátek bývalo obvyklé. Harry šel rovnou do zadní části, do Oddělení s omezeným přístupem. Bylo tu ticho a zatuchlo a v slunci proudícím sem úzkými okny tančila zrnka prachu. Přešel až k zadní zdi, kde na železných hácích visely lampy, k dřevěnému pultu přizpůsobenému čtení těžkých grimoárů. Sklonil se k dolnímu regálu a četl si zlatem zdobené nápisy na popraskané kůži: Nevěrohodné předpoklady, Dědicové trojzubce: Síla vodních obyvatel jezerních oblastí, Omezení upírů… Byla to opravdu zdlouhavá práce, kontrolovat knihu po knize. Vytáhl z police knihu s názvem Magické mystifikace a zalistoval v ní, byl rád, že ho nekousla, nezačala křičet a ani se sama od sebe nezavřela, když to udělal. Vypadala jako pojednání o ghúlech a duchách, ale listoval v ní pomalu a každých pár stánek si kousek přečetl, hledal cokoliv, co by mohlo souviset s temnou stranou nebo bytostmi, které v ní přebývají.

Madam Pinceová se vrátila do knihovny po čaji, v knihovně si ho nikdy nedávala, aby se nestala nějaká nepředvídaná nehoda. Ráda si k čaji snědla koláček, a koláčky by mohly nadrobit na knihy. Zamířila ke svému stolu, ale uprostřed cesty se náhle zarazila, cítila něco, co nebylo tak docela v pořádku. Rozhlédla se po místnosti, očima přejela po horní části oken, která byla vidět za vysokými regály a po dvou studentech, kteří si šeptali nad malou růžovou knihou o kouzlech lásky. Nedokázala ze sebe setřást ten podivný pocit a tak zamířila ke vstupu do Oddělení s omezeným přístupem, zarazila se, když odtud zaslechla nezvyklý zvuk. Zadívala se na vysoké regály a zrnka prachu vířící mezi nimi. Její předchůdce se zmiňoval o něčem, na co by si měla dávat pozor, ale po pětatřiceti letech si nedokázala vzpomenout, co to bylo.

Náhle spatřila osobu, která si prohlížela police u zadní stěny. „Pane Pottere,“ řekla madam Pinceová, nebyl to pozdrav, spíš výkřik.

Harry vzhlédl. „Madam Pinceová. Omlouvám se, ale nebyla jste tu, když jsem přišel… Předpokládal jsem, že nebude vadit, když se porozhlédnu v této části knihovny.“

Její tvář se uvolnila a objevil se na ní zvláštní úsměv. „Samozřejmě, že ne, mladý muži.“

Otočila se a odcházela, pokoušela se, aby to nevypadalo, že spěchá. Zaklepala na dveře ředitelčiny kanceláře, divíc se, proč jsou zavřené – za okamžik zjistila, že ředitelka s profesorem Snapem se o něčem radili. Několik dlouhých svitků pergamenu bylo rozložených po stole.

„Stala se zvláštní věc,“ řekla madam Pinceová. „Všechny knihy jsou teď zvláštně klidné. To jsem ještě nikdy neviděla.“

McGonagallová se zamračila. Snape dočetl pergamen, zvedl hlavu a pak se zatvářil překvapeně. „Není v knihovně Harry?“

„Ano,“ odpověděla Pinceová.

McGonagallová si urovnala plášť a znovu se posadila. „S tím chlapcem člověk nikdy neví.“

Pinceová si promnula ruce. „No, zajímalo by mě, víte, jestli to neznamená, že Její kniha by mohla být… také klidná.“

To obrátilo pozornost McGonagallové ke knihovnici. Snape vypadal zmateně. „Jaká kniha?“

Její kniha,“ opakovala McGonagallová a obešla stůl. „Podíváme se,“ navrhla okamžitě.

V knihovně už žádní studenti nebyli. Všichni tři zamířili ke vstupu do Oddělení s omezeným přístupem, tam se zastavili a naslouchali. Opravdu se zevnitř neozýval žádný zvuk. Žádné vrzání kůže, vzdychání, rachot polic, ani šustění papíru. McGonagallová vztáhla ruku ke vstupu a několik knih na blízké polici se okamžitě začalo strkat a narážet do sebe kovovými rohy na vazbě. Stáhla ruku zpět. Harry vystoupil zpoza regálu s otevřenou knihou v ruce. Vypadal v pořádku.

„Harry,“ řekla McGonagallová a zvědavě si ho prohlížela. Harry se tázavě zadíval na Snapea. Ředitelka pokračovala: „Zdalipak byste mi nemohl prokázat laskavost, mladý muži? Vidíte tu skříňku vlevo od pultu?“

Snape se k ní prudce otočil. „To nemyslíš vážně…“

Ale McGonagallová pokračovala: „Podíváte se dovnitř, prosím?“

Harry vypadal trochu udiveně, že se ho na něco takového ptá a došel k výklenku uzavřenému kovovou mříží. Přes mříže nahlédl dovnitř. „Je tam kniha,“ oznámil. „Hodně zaprášená.“

„To si dovedu představit,“ poznamenala McGonagallová. „Mohl byste dát ruku na petlici… uvidíme, co se stane.“

„Buď opatrný,“ nabádal ho Snape.

Harry se ohlédl a na všechny se podíval. McGonagallová vypadala neobvykle dychtivě, Snape lehce vyděšeně a Pinceová něco mezi tím. Harry pokrčil rameny, uchopil petlici a otevřel mříž. Kniha byla pod vrstvou prachu sotva vidět. Bez uvažování mávl hůlkou, aby ho odstranil. Vyjeknutí ho donutilo otočit hlavu a tak zjistil, že oba profesoři i knihovnice se přikrčili, třebaže stali na druhé straně místnosti.

Nejistě se na ně podíval, vytáhl těžkou knihu ven, položil ji na pult a prohlížel si ji. Byla v kamenných deskách, na kterých byl v každém rohu vytesán maskot jedné z kolejí. Otevřel ji a odfoukl prach z první stránky, na které bylo namalováno vždy několik obrázků jednotlivých maskotů. Pod nimi byl školní znak.

„Je tu dopis,“ řekl Harry a pomyslel si, že to je dost zvláštní úvod pro knihu.

Regály zarachotily, když McGonagallová udělala krok vpřed. Kamenné desky knihy se s hlasitým bum! zavřely. Harry cukl hlavou, třebaže dost pozdě na to, kdyby ji měl u knihy moc blízko. Otočil se a pokáral McGonagallovou pohledem, rychle couvla zpátky, Několik knih na policích kolem Harryho zašustilo a tak počkal, až hluk utichne, než knihu opět otevřel.

„Píše se tu…,“ řekl Harry a sklonil se nebezpečně blízko k neznámému písmu, „Vědomosti by neměly být zaměňovány za vzdělání, informace nebo poznatky. Toto je soupis poznámek stavitelů. Přinucena zjevnou zradou, upozorňuji: Jen čistému srdci se dostane čistých vědomostí. Byli jste varováni.“ Harry chvíli zíral na podpis, než zvolal: „Je to podepsané Rowenou z Havraspáru.“

„Ano,“ řekla McGonagallová a ruce pro jistotu držela stisknuté za zády. „Sesbírala veškeré informace o stavbě hradu a uzamkla je tam. Potom, co kdosi…,“ zalétla očima ke Snapeovi, „narušil jeho základy tím, že v nich vybudoval Tajemnou komnatu s temnou magií uvnitř.“

Zamračili se na sebe a Harry se pobaveně usmál. Obrátil list. Na další dvoustránce byl nákres jezera a lesa, bez hradu, jen s vyměřenými rozměry. Pak následoval seznam materiálu a lidí potřebných ke stavbě, tisíce a tisíce hrubých kamenů a cihel, 1375 vysokých rovných dubů, 500 kopáčů, 400 mul a testrálů pro tahání vozíků, dokonce i větrné mlýny. Seznam pokračoval na několika listech. „Hezké,“ řekl Harry.

Pohlédl na učitele a zjistil, že McGonagallová vypadá zamyšleně a utrápeně. „Harry, mohl byste se pokusit tam najít, jaká kouzla byla použita na opěrné zdi v suterénu a na jejich izolaci.“

Harry si pomyslel, že to zní poněkud nudně, ale zalistoval v knize víc dozadu. Jen tak tak stačil ucuknout rukou dřív, než se kniha zavřela. „To je hodně divoká kniha,“ zavtipkoval Harry.

„Mohlo to skončit hůř,“ zamumlal Snape a otočil se k McGonagallové: „Proto je obraz Wilfreda Thurgoodmastera ve tvé kanceláři vždycky prázdný…“

Zamávala na něj, aby se uklidnil. Harry počkal, až bude zase ticho a znovu otevřel knihu na titulní stránce. Pak zkusil otočit list. Kniha se opět s bouchnutím zavřela.

„Možná to nebyl nejlepší…,“ řekl podrážděně Snape.

„Ne, myslím, že je potřeba znovu si přečíst úvodní dopis,“ řekl Harry. Desky se odmítly otevřít, když to zkusil. Roztrpčeně si založil ruce v bok. „Já mám čisté srdce,“ tvrdil. Vypadalo to, že se kniha změnila na pevný kámen. Rozzlobený představou, že by ho kniha mohla považovat za nepřítele, pokračoval: „Hele, kdo si myslíš, že nakopal zadek Zmijozelovu dědici v Tajemné komnatě?“ Kniha se stále odmítala otevřít a Harry ji nechtěl otevírat násilím. Uklidnil se a snažil se být jenom zvědavý, tak, jako byl předtím. Desky držely pevně. „Hmf,“ zamumlal a omluvně pohlédl na profesory, všiml si, že Snape má v ruce hůlku, třebaže jí mířil na podlahu.

„Nemyslím si, že by to tomu pomáhalo, Severusi,“ řekl.

Snape se zamračila a neochotně svou hůlku schoval, ženy na něj pohoršeně pohlédly. Tentokrát Harry knihu otevřel. Znovu dopis přečetl nahlas, jen tak, pro všechny případy a pak pečlivě otáčel stránku po stránce. Nákresy nosníků, střešních krovů a okouzlených kruhových kamenných věží předcházely pokynům na terénní úpravy trávníků a růžové zahrady. Famfrpálové hřiště tu zakresleno nebylo, všiml si. Zběžně pohlédl na poznámky k výsadbě květin v růžové zahradě a na návod k její údržbě. Kniha se znovu zabouchla.

„Co se stalo?“ zeptala se McGonagallová.

„Er, myslím, že si musím pečlivě přečíst každou stránku, než mohu pokračovat dál.“

„To je Havraspárcům podobné,“ vydechla McGonagallová.

Harry si přitáhl židli a usadil se před knihou. Otevřel desky a znovu nahlas přečetl úvodní dopis, pak obrátil list.

„Děkuji vám, Harry,“ řekla ředitelka vděčně. „Kdybyste něco potřeboval, dejte vědět madam Pinceové.“

Harry jim zamával a jeho zájem o kouzelné rostliny vzrostl, když studoval poznámky k jejich pěstování.

Za soumraku byla v této části knihovny tma. Harry přestěhoval největší lampu blíž ke knize a nebezpečně zblízka se zahleděl na nákres vrstvených ochranných kouzel na okraji lesa. Některá z těch kouzel neznal, ale nechtěl pokračovat dál, dokud je plně nepochopí, obával se, že by musel začít zase od začátku.

Šramot od vstupu přinutil Harryho vzhlédnout. Snape se svítilnou v ruce se na něj maličko křivě usmál. „Přinesl jsem ti večeři.“

Harry vstal a zjistil, že je úplně ztuhlý. Knihy zůstaly v klidu, když kolem nich procházel. „Díky,“ řekl a přebral si tác.

„Nemusíš pospíchat. Voda z jezera prosakuje do nižších pater sklepení už více jak tři sta let.“

Harry nakoukl pod poklop, udržující jídlo teplé. „Nemám nic jiného na práci,“ podotkl. „Ale našel jsem odkaz na nepřekročitelná ochranná kouzla, která neznám. Možná o nich něco víš. Dokud na to nepřijdu, nemůžu pokračovat.“

„Myslíš odpuzující kouzla, jako jsou na kraji lesa?“

„Jsou na kraji lesa, ale nazývá je nepřekročitelná.“

„Nepředpokládám, že bys mi to mohl ukázat, že?“ Kniha na pultě na druhé straně místnosti zarachotila. „Myslím, že ne,“ komentoval to Snape. „Žádný náznak izolačních kouzel?“

„Ještě ne. Ale asi jsem našel další tajnou chodbu,“ řekl Harry a strčil si do pusy plátek šunky. „Bude lepší, když to madam Pinceová neuvidí,“ poznamenal s plnou pusou, „dám tomu ještě hodinu a myslím, že zítra budu moci pokračovat tam, kde jsem skončil.“

Té noci se Harrymu zdálo o kamenech stavěných do obloků a mužích, pečlivě tesajících trámy ostrými sekerami, stavějícími větrné mlýny a Archimédovy šrouby. Když se ráno probudil, cítil hrad míň jako domov a víc jako staveniště. S lehkým srdcem se vydal na snídani do Velké síně.

„Harry,“ přivítala ho Ginny vřele. Nebelvíři mu mezi sebou udělali místo a od ostatních stolů na něj zvědavě zírali. „Slyšela jsem, že tě McGonagallová zamkla v knihovně na celou noc,“ dobírala si ho Ginny.

„Havraspárka mě zamkla v knihovně na celou noc.“

„Někdo z jejich koleje?“ zeptal se udiveně Dennis.

„Rowena, zakladatelka Bradavic,“ uvedl to Harry na pravou míru.

„Ty máš tak zvláštní život, Harry,“ prohlásila Ginny, natahujíc se pro máslo a dýňovou šťávu.

„Něco jsem se tam naučil,“ řekl Harry se šibalským úsměvem. Vytáhl hůlku a rozhlédl se po Velké síni. „Sledujte.“ Zaťukal si hůlkou o ruku a prstem ukázal na strop. Čtyři obvyklé úzké vlajky nad nebelvírským stolem zmizely. Harry si znovu hůlkou klepl o ruku a rychlým pohybem ukázal na strop. Objevila se velmi dlouhá vlajka u zdi zahnutá, jako baldachýn se táhla nad celým nebelvírským stolem s vyobrazením zlatého lva ve skoku.

„Páni,“ prohlížela si to Ginny. „Tohle je mnohem lepší.“

Zbytek Velké síně ztichl, všichni se zadívali vzhůru, většinou se jim to líbilo. Harry snědl několik soust, než riskl pohled k hlavnímu stolu. McGonagallová vrtěla hlavou. Snape vstal a obcházel stůl.

„Myslím, že zůstaneš po škole,“ řekl jeden z mladších studentů znepokojeně.

„Už po škole jsem,“ ušklíbl se Harry. „Pane profesore,“ řekl mile, když k nim Snape dorazil. „Mám malér?“

„Ředitelka by ti chtěla připomenout, že používat magii na chodbách a ve Velké síni mimo vyučovací hodiny není povoleno. To znamená,“ pokračoval věcně, „že se domnívá, že tohle bylo mírné v porovnání s tím, co bys mohl udělat, a žádá tě, abys tuto změnu provedl i u ostatních tří kolejí… líbí se jí to.“

Několik studentů se zasmálo. Harry se otočil a provedl stejné kouzlo i nad ostatními stoly. Musel přiznat, že zmijozelský stříbrný had se na takto dlouhém pruhu látky vyjímá nejlépe. Větší část očarovaného stropu teď byla zakryta. Snape povytáhl obočí, když si prohlížel baldachýn nad stolem své koleje. „Velmi pěkné,“ připustil. Sepjal před sebou ruce a tišeji řekl: „Mám trochu obavy, co ještě bys byl schopen udělat.“

„Kdyby už byly hotové moučníky k obědu, mohl bych je přivolat. Není to nijak nebezpečné. Mimochodem, tohle jsou bouřkové baldachýny. Existuje ještě několik dalších sad pro různé povětrnostní podmínky.“

„Opravdu? Povím to Minervě, a jsem si jistý, že bude chtít, abys jí ta kouzla ukázal. Myslím, že její repertoár v tomhle je dost omezený.“

„Harry Potter,“ dopíral si ho Dennis, když se Snape vzdálil. „Bradavický školník.“

„Hele, zařídím, aby se vaše ložnice ve věži smrskla,“ vyhrožoval mu Harry.

„To dokážeš?“

„Copak jste si nevšimli, že ročníky s více studenty mají větší ložnice, i když věž z venku vypadá všude stejně velká? Můžu to udělat.“

„Co ještě můžeš udělat?“ zeptala se Ginny se zábleskem v očích.

„Nejsem si tak docela jistý, ale dneska se projdu po hradě a vyzkouším to. Ale nejdřív musím do knihovny,“ řekl otráveně.

V Oddělení s omezeným přístupem Harry vytáhl knihu zpoza mříže a opět si nahlas přečetl úvodní dopis. Přelistoval – pomalu a stránku po stránce – až k místu, kde předchozí den skončil, a hlasitě si oddechl, když mu to prošlo. Včera až do pozdní noci zkoumal ochranná kouzla na kraji lesa. Předpokládal, že to nejsou taková přesvědčovací kouzla, která nutí zákazníky vstoupit do obchodu nebo famfrpálové fanoušky postavit se do fronty. Nastudoval si své poznámky a znovu si prohlédl schéma na obrázku. Byl to kruh se dvěma řádky a velkým M taženým přes ně. Jediné kouzlo, které se tomu podobalo, bylo nepřekonatelné kouzlo pro obojživelníky. Obrázek vypadla jako hrubý nákres žáby. Ale proč by někdo nutil žít obojživelníky na kraji lesa?

Pak si vzpomněl na Nevillova stále se toulajícího žabáka a bouchnul rukou do stolu. Odložil své poznámky stranou, kousl se do rtu a otočil list. Kniha zůstala otevřená. Další stránka obsahovala pokyny k rámování obrazů. Zvykl si už, že musí projít každý záznam a snažil se všechno si zapamatovat.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se známý hlas od vchodu.

„Ahoj, Severusi. Ano, konečně jsem přišel na to kouzlo, co jsem neznal a teď se…“ Harry se zadíval na stránku před sebou, „učím o umění. Ještě jsem se nedostal k základům. Není to seřazené zrovna logicky, ale protože se to musím stejně naučit všechno, proč by mělo být.“

„Půjdeš dolů na oběd?“

Ta otázka Harryho překvapila. Vzhlédl. „Páni, určitě.“ Zavřel knihu a uložil ji v naději, že mu to později nezabere příliš času.

Cestou dolů tichou chodbou se zeptal: „Žádná odpověď na dopis?“

„Ne, ještě ne,“ odpověděl Snape klidně.

„Už je to dlouho,“ poznamenal Harry.

„Měl jsem víc, než jednu adresu.“

„Takže ho Hedvika těžko hledala,“ dohadoval se Harry.

Snape mlčel. Došli k hlavnímu schodišti a jejich pozornost přitáhla potyčka z obrazu za nimi. Opilý sir Cadogan rozprášil čajový dýchánek na krásném trávníku u jezera. Obyvatelé obrazu popadli své slunečníky a rozprchli se. Harry vytáhl hůlku. „Vždycky jsem chtěl pro něj něco udělat. Resetum Provenance!“

Sir Cadogan byl vysát jako křehká papírová panenka ven z obrazu a přes vedlejší obrazy pryč. Harry domýšlivě sklonil hůlku. „Tak. To je lepší.“

Snape se na něj podíval. „Havraspárka opravdu věděla, co dělat.“

„Copak jsi to kouzlo nikdy neviděl?“

„Ne.“

„Chceš říct, že znám něco, co učitelé ne?“ zeptal se Harry s jiskřičkami v očích.

Došli do vstupní haly. „Nikdo nebyl schopen tu knihu otevřít celých osm set let. Mnohé bylo zapomenuto.“

„A minulí ředitelé si to nepamatují?“ zastavil se Harry přede dveřmi, minulo je několik opozdilců. „Proč by tu potom byly všechny ty obrazy?“ Vzpomněl si na kouzlo pro vstupní halu, jedno z mnoha, jehož účel neznal.

„Jsou tu kvůli svým vzpomínkám, ale záleží na tom, jak dalece se malíři podařilo zachytit jejich osobnost.“

„Proč mě kniha nechá, abych si ji přečetl?“ ptal se Harry. Čtyřikrát dupl nohou a zašeptal zaříkadlo Pupilprism.

S maličko sarkastickým úsměvem Snape odpověděl: „Máš čisté srdce, pamatuješ?“

„Pravda,“ souhlasil Harry. Kameny na podlaze v pruzích vedoucích ke dveřím, změnily barvu.

„Nevím, jak kniha přemýšlí, ani Minerva ne. Působíš tak i na ostatní knihy v Oddělení s omezeným přístupem, něco v tobě je dokázalo uklidnit…“

„Nebo vyděsit k smrti.“ Kameny teď měly zelenou, žlutou, modrou a červenou barvu, pruhy byly řazeny stejně, jako kolejní stoly ve Velké síni.

„To není pravděpodobné,“ poznamenal Snape aniž by to zaznamenal. „Havraspárčina kniha se chovala násilně k těm, kteří chtěli poznatky v ní uvedené zneužít.“ Snape se na Harryho zadíval, Harry zíral na podlahu. „Nebo, možná, je to proto, že jsi řekl, předpokládám, že žertem, že jsi pro tohle místo udělal víc, než kdokoliv jiný.“

Harry poklepal špičkou boty na mosaznou plaketu v podlaze, kameny kolem ní se zbarvily modře. „Možná,“ řekl. „Jaký účel tohle vlastně má?“ zeptal se a ukázal na podlahu.

Snape si překvapeně prohlédl celou podlahu. „To jsi udělal ty?“ Harry přikývl a Snape se uklidnil. „Řekl bych, že to slouží k seřazení studentů při nástupu do Velké síně při velkých slavnostech.“

„Proč už se velké slavnosti nepořádají.“

„Pořádají. Vánoce, Velikonoce, Zařazování, Vyřazování…“

„Aha. Hele, víš, že je tam kouzlo, které způsobí, že všechna okna zčernají, aby se škola vyhnula daním?“

„To je dobře, že zrovna tohle bylo zapomenuto,“ řekl Snape a otevřel dokořán dveře, u kterých stáli.

„Nebylo to trvalé. Zmizelo to hned, jak výběrčí odešel.“

„To mi připomíná…,“ mávl Snape rukou k podlaze za nimi.

Dřív než vešel do Velké síně, poklepal Harry čtyřikrát nohou na podlahu a kameny se vrátily ke své původní, šedé barvě.

*****

V noci měl Harry zlý sen, první po velmi dlouhé době. Běžel nejdelší bradavickou chodbou ve druhém patře, ale konec nebyl v dohledu. Zoufale se snažil najít Brumbála, protože věřil, že se šel postavit temný bytostem sám, aby je udržel od Harryho dál. Jak běžel, myslí se mu proháněly hrozné představy o tom, jak je Brumbál ve třídě obrany proti černé magii napaden, zraněn a trhán na kousky hladovými kreaturami. Chodba byla čím dál delší, bez ohledu na to, jak rychle Harry běžel a Harry začal na starého kouzelníka volat, naléhal, aby se do té temnoty nepouštěl – že to musí udělat on sám.

„Harry?“ zasáhl do jeho snu ostrý hlas.

Harry zasténal a zamrkal do světla lampičky vedle postele. „Jo,“ zamumlal.

„Jsi v pořádku?“ ptal se Snape.

„Jo,“ zamumlal Harry do polštáře.

Matrace se naklonila, když Snape usedl na kraj postele. „Řekneš mi, o čem byla ta noční můra?“

Harry zavřel oči, ale neodpověděl, zeptal se: „Jak víš, že jsem měl noční můru?“

„Hm. Takhle,“ řekl Snape. Harry byl donucen otočit se a podívat se na skleněnou kouli ve Snapeově ruce, která jinak stávala na nočním stolku.

„Myslel jsem, že to je lotroskop.“

„Ne tak docela,“ postavil to Snape zpátky na stolek. Harry to zvedl a prohlédl si to. Uvnitř pomalu kroužily barevné pruhy. Zespodu bylo napsáno: Dětská chůvička, očarovaný přenosný strážce.

„Dal jsi mi do pokoje hlídač miminek!“ zděsil se Harry. Odhodil to na stolek a doufal, že se to rozbije, ale jen to zadunělo. Frustrovaně hodil hlavou na polštář. Když se konečně podíval na Snapea, zjistil, že se tváří pobaveně.

„Skončil jsi?“ zeptal se Snape.

„Nutíš mě přát si, abych už byl doma.“

„To by nebylo moudré.“

Stále uražený, ale neschopný přijít na adekvátní odpověď, se Harry zeptal: „Budeš mě nutit, abych ti odpověděl?“

Snape vážně odpověděl: „Ne, ale pořád doufám.“

„To říká hodně,“ zamumlal Harry.

Snape si poposedl a zadíval se na obrázek poníků na Dartmoor. „Uvědomuji si, že už jsi z celé té situace netrpělivý. Ale snaž se chovat adekvátně ke svému věku.“

„Hele, já nejsem ten, kdo instaloval v pokoji baby monitor,“ odsekl Harry.

„Chtěl jsem vědět, kdyby byla místnost nějak narušena. Kdyby tudy procházela tlupa smrtiplášťů,“ řekl pevně. „Nejsem tak důvěřivý, jako Minerva.“

Harry znovu zvedl barevnou kouli. „Mohlo by to opravu odhalit smrtipláště?“

„Podle uživatelské příručky ano. Ovšem hlavní jeho funkcí je odhalit skřety a ghúly.“

„Skřety?“ ptal se Harry. „Pro případ, že by v noci vklouzly do dětského pokoje a chtěli dětem otevřít účet?“

„Skřeti mají mnohem starší a horší pověst, než je to, že trvají na přemrštěných hodnotách směnných kurzů,“ informoval ho Snape. Vzal si od Harryho monitor a opatrně ho postavil na noční stolek. „Dával tvůj sen vůbec nějaký smysl?“

„Byl jen o tom, co mi dělá starosti,“ prozradil Harry. „Jediný, kdo v něm umíral, byl Brumbál, ale ten už je stejně mrtvý.“ Pohodlněji se uvelebil a přikryl se až ke krku. „Jsem v pořádku. Nemusel jsi sem chodit.“ Zavřel oči a předstíral, že spí. Po dlouhé chvíli lampička zhasla a po rameni ho pohladila Severusova ruka. Pak už se jen zhoupla postel, když Snape vstal.

*****

V sobotu večer se Harry neklidně procházel kolem hradu. Necítil se tady chráněn před temnými tvory, ale potřeboval si trochu odpočinout od té soustavné péče. Byl pevně zachumlaný ve starém plášti, ale když obešel roh, studený vítr mu ho nadzdvihl. Sníh zasypal jeho stopy, ale za dalším rohem už byl zase v závětří. Před ním ležela růžová zahrada. Harry do ní zamířil. Proti němu šel páreček studentů, vedli se za ruce a byli příliš zaujati jeden druhým, než aby si ho všimli, ale on stejně ustoupil na postranní cestičku, do stínu přezimujících růžových keřů. V záplavě sněhu zahlédl červený odlesk.

„Ahoj,“ řekl Harry, když došel blíž ke kamenné lavičce, na které seděla Ginny.

Okamžitě se rozzářila. „Ahoj, Harry. Posaď se.“

„Trochu pozdě na to být venku,“ poznamenal Harry.

„Jo, chtěla jsem jim sebrat nějaké body, ale neměla jsem to srdce.“ Harry si uvědomil, že tím myslí procházející se dvojici. „Jak se máš, Harry?“ zeptala se. Když Harry pokrčil rameny, poznamenala: „Jsi tajemný, Harry.“

„Ne, nejsem. Řekl jsem ti, o co jde… Mnohem víc, než Belindě.“

Popotahovala za rukávy svého pláště. „Znělo to, jakoby ti to způsobilo potíže.“

Harry neodpověděl. V této záležitosti byl neústupný, nechtěl to pokoušet. Zadíval se na nebe – byl vidět jen srpek dorůstajícího měsíce – vytáhl hůlku a použil kouzlo Zimní květ z knihy Roweny z Havraspáru na růžový keřík vedle sebe. Ze sněhu vyrazil jediný zelený stonek a pomalu rozkvetl v modrou růži. Harry ji utrhl a podal ji Ginny.

„Jsi proutník, Harry Pottere,“ řekla a zabořila nos do květu. Páreček studentů se vracel do hradu.

„Promiň, jen mě napadlo, že by ti ta kytka udělala radost.“

Znovu k ní přičichla. „Moc se mi líbí. Ale stejně jsi proutník. Možná nevíš, co to je.“

„Ne, vím, co to je,“ řekl Harry, myslel na to, že by chtěl vídat Tonksovou každý den.

Rozhostilo se ticho a Ginny se rozhlédla po velké, zasněžené zahradě. „Takže, co budeš dělat? Jsi tu už týden.“

„Severus se snaží najít někoho, kdo by mi pomohl. Ale dlouho to trvá. Hledal jsem nějakou knihu, kde by se o tom psalo, ale zatím nic. A Severus se nehodlá vzdát,“ slyšel se Harry, jak říká.

„Ne, samozřejmě, že ne,“ řekla Ginny povzbudivě.

„Právě teď to cítím tak, že bych se mohl vrátit domů a všechno by mohlo být v pořádku. Ale tak to není. Celé měsíce se ty bytosti pokoušely kolem mě proniknout do našeho světa. Nejdřív jsem je jen slyšel a cítil, vypadalo to jako mazlavé, olejovité zlo, které jsem cítil ve vzduchu.“ Harry si povzdychl. Ginny ho poklepala po noze. „Nevadí ti, že víš, že by se sem skrze mě mohla dostat temnota?“

„Ne. Proč by mělo? Neděláš to přeci schválně.“ Čekala, že jí odpoví, ale když se nedočkala, pokračovala: „Profesor Snape má o tebe strach.“

„Dokáže to přede mnou docela dobře skrývat. Když už o tom mluvíme,“ řekl Harry a otočil se, aby vyčaroval další růži, „co mělo znamenat to, o čem jsi mluvila minule?“

„Oh.“ Ginny se rozhlédla, ale zahrada byla úplně prázdná, jen nade dveřmi se kývala lucerna. Přijala od Harryho druhou růži. „Tu noc, kdy jsi sem přišel, jsem se to dozvěděla od Erasmuse, a šla jsem se na tebe do pátého patra podívat. Ale už jsi spal. Samozřejmě jsem nenašla všechna kouzla na dveřích, protože když jsem odcházela, profesor Snape mi zablokoval cestu. Vylekal mě tak, že jsme ho málem proklela. Chybělo jen málo. Vešel do tvého pokoje a kontroloval všechny kouty, jestli tam nejsou nějaká monstra a pak kontroloval i tebe.“

„Na to si nevzpomínám,“ řekl Harry.

„Byl jsi úplně mimo. Neslyšel jsi ani, že zavrzaly dveře, když jsem přišla.“ Povzdechla si a pokračovala: „Jak jsem říkala, kontroloval tě s rozsvícenou hůlkou… Každopádně měl ve tváři takový zvláštní výraz. Stejný jako mívá mamka, připadalo mi to neskutečné. Je to přece Snape.“ Ještě teď nad tím vrtěla hlavou.

„Ale říkala jsi…“

„Jo, pak mě vzal do svého kabinetu a ptal se, jak jsem se dozvěděla, že tam jsi, a tak jsem mu to řekla – pravdu – použil na mě nitrozpyt. Ale ve chvíli, kdy jsem pomyslela na to, jak legrační je, že se takhle chová, když jsem viděla ten jeho ustaraný výraz, toho nechal. Takže myslím, že svůj výraz zahlédl v mé mysli. To je to jediné, kvůli čemu by se mohl cítit nepříjemně.“

Harry zamrkal. Zlehka se zasmál. „To proto se ti vyhýbá?“

„Harry, ty jsi to neviděl. Vypadal stejně jako mamka, když se Ron stal prefektem… Pamatuješ si na to, že? Myslím, že dokonce plakala.“

„A když ses jím stala ty?“ zeptal se Harry.

„Ne. Jenom řekla: Dobře, proč by ne?“

Harry se přes sněhovou pokrývku zadíval na vzdálené obrysy lesa. Nos mu začínal mrznout. „To by vysvětlovalo ten baby monitor v mém pokoji.“

Ginny se hlasitě zasmála. „Cože?“

Harry vstal. „Je tady zima.“

Ginny se smála, ještě když vcházeli do hradu a zamykali dveře.

*****

Harry, vyzbrojený značně starobylými znalostmi stavebních kouzel, následoval ředitelku McGonagallovou a profesora Snapea do sklepení. Když šli kolem kabinetu lektvarů, Greerová vyšla ven a značně podezíravě na něj i Snapea zahlížela. Snape ji ignoroval a Harry se pokoušel o to samé, ale žena se zeptala: „Potřebujete zase nějaký zvláštní lektvar na Ociumum, profesore?“

Harry se zastavil, otočil se a bezmyšlenkovitě vytáhl hůlku. V tu chvíli byl absolutně koncentrovaný a připravený na boj. Jakmile pozvedl ruku, položila se mu na zápěstí teplá dlaň. „Harry,“ napomenul ho Snape ostře.

Greerová couvla zpátky do kabinetu, ale rychle se vzpamatovala a ušklíbla se. „Měl byste se mírnit, chlapče. Jeden by si myslel, že vás nikdy nikdo neučil disciplíně. Oh… to by mohlo být považováno za vaši chybu, že, profesore?“ zašklebila se na Snapea.

Snape stiskl Harryho ruku pevněji. „Harry. Schovej tu hůlku,“ řekl klidně, možná se chtěl vyhnout hádce se svou kolegyní.

Ale Harryho zlost neopouštěla. Sklonil ruku s hůlkou, zrychleně dýchal a zamračeně zíral na zavalitou, špatně nalíčenou ženu, která po nich házela ta jedovatá slova. Pak mezi ně vstoupila profesorka McGonagallová. „Gertie, vím, že nesouhlasíš s tím, aby tu pan Potter byl, ale tohle nebylo nutné,“ napomenula ji unaveně.

Harryho myslí vířila drsná kouzla na zadržení nebezpečného protivníka následována jemnějšími, na změnu interiéru hradu. Bolela ho paže od snahy nehodit do její posměvačné tváře kletbu, která by ji zazdila uvnitř učebny lektvarů neprostupnými kameny.

Stále držíc Harryho za zápěstí, Snape udělal dva kroky a zablokoval mu tím výhled na Greerovou. „Harry,“ řekl jemně. „Magii můžeš vynaložit na lepší věci.“ Harry neochotně ustoupil a nechal se odvést na konec chodby, kde McGonagallová otevřela těžké dřevěné dveře se zrezivělým kováním. Ze schodů vedoucích dolů zavanul pach sklepa a plísně. Ředitelka mávla rukou a zapálila pochodně.

„Tohle je cesta do jeskyní pod jezerem,“ vysvětlovala McGonagallová když scházeli po křivolakém kamenném schodišti, z jedné strany měli hradní zeď, z druhé strany hrubou skálu. Od poloviny cesty byly schody vlhké. Další dveře vedly do nízké chodby, ale jejich spodní část se vlivem hniloby rozpadla. Ve velkém sále, do kterého vešli, stálo několik centimetrů vody, stěny byly pokryté řasami až k pochodním. Harry si, stejně jako profesoři, nadzdvihl hábit, když si se zájmem prohlížel široké, nízké oblouky, které podpíraly hrad nad nimi. Tahle část hradu na jeho mapě nebyla, bude ji muset přidat.

„Tudy,“ řekla McGonagallová průvodcovským hlasem.

Na druhé straně je krátké schodiště dovedlo pod molo, u kterého přistávaly lodičky s prváky. To vysvětluje tu vodu, pomyslel si Harry. Procházeli pod molem, a pod každým obloukem museli sklonit hlavu. Hladina vody uvnitř byla výš, než kam sahalo jezero venku. Možná za to mohl déšť, nebo se tu voda srážela. Kameny tu byly vodou obroušené do hladka. Harry vytáhl hůlku a vybral si část, která nebyla tolik poničena, aby vyzkoušel všechna potřebná kouzla. Poklepal na kámen, vyslovil zaklínadlo Lapisvigil a pak poklepal na všechny kameny, které se ho dotýkaly. Potom se znovu dotkl prvního kamene a řekl: „Aqua et Igni Interdicere Aqua.“ Zpočátku to nevypadalo, že by se něco stalo, ale zanedlouho bylo vidět, jak se kolem kamene objevila malta a zpevnila ho.

„Bravo, Harry,“ zvolala McGonagallová.

Snape se rozhlédl. „To bude hodně zdlouhavá práce.“

„Není to tak zlé,“ řekl Harry. „Ostatní kameny jsou také probuzené. Kniha navrhovala několik alternativ.“ Harry poklepal na kameny v širokém kruhu a vyslovil zaklínadlo, pak zopakoval to samé s kameny uvnitř. Sledovali, jak se opravuje velký kus zdi.

McGonagallová přešla kousek dál a začala čarovat. Po chvíli se se zasténáním narovnala a řekla: „Pozvu sem Červotočkovou, aby se to kouzlo naučila.“ Podívala se na opodál stojícího Snapea. „Nepomůžeš nám?“ zeptala se.

„Já… myslím, že se budu jen dívat,“ odpověděl Snape povzneseně.

McGonagallová se na něj ostře podívala a Harry, který byl předkloněný, aby dosáhl na kameny skryté pod vodou, řekl: „Zkoušel to kouzlo, ale nefungovalo mu.“

„Jak příhodné,“ poznamenala McGonagallová a odcházela.

Harry se posunul vlevo. Boty měl úplně promočené, přesto mu tenhle úkol přinášel uspokojení.

„Minerva bude muset vymyslet nějakou medaili, kterou by ti za tohle mohla udělit,“ poznamenal Snape. Harry si nebyl jistý, jestli to myslí vážně.

„Dal bych přednost přeměně Greerové v obří oliheň, až ji příště uvidím. To by bylo snazší.“

Snape mu položil ruku na rameno. „Vím, že jsi zklamaný, ale očekávám, že se budeš chovat slušně i když tě bude provokovat.“

Harry se narovnal. „Neovládl jsem se,“ připustil a přejel rukou po novém hladkém povrchu před sebou. Byl to jenom kousek zdi mezi dvěma oblouky. „Máš pravdu, bude to spousta práce.“ Harry roztáhl ruce a opsal jimi kruh, který se dotýkal toho, který právě dokončil. Kruh byl hodně velký a Harry v něm vyplnil všechny spáry mezi kameny. Několik jich vynechal a tak se musel vrátit a znovu kolem spár probudit všechny kameny.

Musel si protřepat ruce. „Proč ředitelka nenavrhla Greerovou, aby to udělala?“

„Profesorku Greerovou, Harry,“ poznamenal Snape tiše.

„Nemáš šanci,“ brblal Harry.

Snape pomalu odcházel. „Dodělej jen tenhle kus a přijď.“ Brodil se vodou, jejíž hladina teď vypadala vyšší.

Harry protočil očima, ale jakmile Snapeovy kroky dozněly a sklepením zaznělo jen šplouchání vody, uklidnil se. Poklepal hůlkou na další skupinu kamenů.

Když dokončil úsek mezi dvěma oblouky, ruce ho bolely od neustálého poklepávání hůlkou a prsty měl chladem úplně ztuhlé. Použil chlapeckou koupelnu poblíž Velké síně, aby si před obědem umyl ruce a kouzlem si vysušil boty. Měl nepříjemný pocit, že se to celé změnilo v nějaký druh trestu a tak se ani nepodíval k hlavnímu stolu a šel se posadit ke svým kamarádům.

„Páni,“ řekl Colin. „Smrdíš jako hrobka.“

„Díky,“ odsekl Harry sarkasticky. „Zřejmě jsem dostal nějaký trest za to, že jsem se toho o hradu naučil až příliš.“ Když na něj ostatní pohlédli, dodal: „No, a za to, že jsem vyhrožoval, že proměním Greerovou v hlavonožce.“ Kolem stolu se rozlehl smích, který Harryho donutil také se slabě usmát, ale Snape měl pravdu, začalo ho přemáhat zklamání. Věděl, že tím by si moc nepomohl, spíš naopak. „Když Brumbálově armádě ukážu nějaká další kouzla, mohla bys sehnat pár členů, aby mi odpoledne s něčím pomohli?“

„Jasně,“ nadšeně souhlasila Ginny. „S čím potřebuješ pomoc?“

„Odizolovat základy hradu od jezerní a spodní vody.“

Ginny přimhouřila oči. „Tos toho moc neprozradil, Harry.“

„Myslíš, že si dělám legraci?“

Po obědě ho dvacet studentů, které velmi dobře znal ze svých školních dnů, následovalo dolů, do spodního sklepení. Všichni byli nadšení z toho, že jsou v tak odlehlé části hradu. Suza šla až poslední, vypadalo to, že se jí moc nelíbí namočit si boty.

„Je vidět, že jsi nestrávila dostatek času prozkoumáváním tohoto místa, honěním monster a bojem s Voldemortem,“ dobíral si jí Harry dobromyslně. „A hledáním Ginny,“ dodal a strčil loktem do své kamarádky. Ginny protočila očima a zamračila se, stále to pro ni bylo citlivé téma a tak Harry začal o něčem jiném. „Takže, tohle kouzlo…“

O dvě hodiny později, když se na schodech ozvaly kroky McGonagallové, měli hotovou téměř polovinu. „Merline,“ vyhrkla ředitelka a prohlížela si vyspravené podpěrné oblouky. „No, budeme vás za to muset všechny nějak odměnit, pošlu sem nějaké profesory, aby vypomohli.“

„To je v pořádku,“ ozvala se Ginny z výšky, seděla Wereporridgeovi na ramenou, aby dosáhla na strop. „Jsme v pohodě.“ Ostatní s ní vehementně souhlasili.

„Možná by vám mohli skřítci přinést nějaký máslový ležák.“

Nadšený pokřik přivítal její návrh. Někdo tiše navrhl, že i skutečné pivo by bylo fajn. McGonagallová ho buď neslyšela, nebo dělala, že ho neslyší.

Už byl skoro čas na večeři, když Harry poděkoval svým přátelům, i ostatním studentům, jako byl třeba Wereporridge, kteří by jimi mohli být, a vlekl se do svého pokoje v pátém patře. Otevřel dveře a našel tam Snapea sedět na pohovce a třídit nějaké písemnosti. Snape na něj letmo pohlédl, když se ve dveřích zarazil, než se vydal do ložnice, aby se umyl a převlékl. Snapeův hlas ho zastavil dřív, než otevřel dveře. „To, že tě občas napomenu, neznamená, že nejsem na tvé straně.“

Harry pustil kliku, až klapla. Chtěl se zlobit jen proto, aby něco cítil. Balancoval na vrcholku spalujícího vzteku, než ho nechal vyšumět. „Jo, jasně,“ zamumlal. Odešel a za chvíli se vrátil převlečený do čistých šatů. Sedl si proti svému opatrovníkovi. Po chvíli tíživého ticha řekl: „Co budeme dělat, když se ten finský šaman…“

„Saami,“ opravil ho Snape.

„Cože?“

„On je vlastně Saami.“

Harry nevěděl, co to znamená, ale pokračoval: „Když se tenhle šaman Saami neozve, nebo řekne ne?“

Snape od svých papírů nevzhlédl. „Budeme hledat jinou možnost,“ odpověděl klidně.

„Nevypadáš moc optimisticky,“ zavrčel Harry.

„Nemáme jinou možnost, než najít něco… Pokud se ti tedy nezamlouvá práce školníka.“

„Ne!“

„Škoda.“ Po mnoha minutách a dvou opravených esejích, se Snape zeptal: „Ještě se zlobíš?“

„Ne.“

„I když se nemůžeš těšit na nic jiného, než na utěsňování hradních zdí?“

„Už je to hotové.“ Snape konečně vzhlédl a Harry pokračoval: „Ale zítra se půjdu dolů podívat, jestli jsme žádné spáry nevynechali. Řekl bych, že pravděpodobně ano. Brumbálova armáda se teď jmenuje Brumbálova armáda proti infiltraci vody.“

„Vyplatí se mít hodně přátel“

 

 

 

Poslední komentáře
27.12.2010 13:43:34: "Pro případ, že by v noci vklouzly do dětského pokoje a chtěli dětem otevřít účet?" toto ma zniči...
29.08.2010 08:35:47: Nádherná kapitola! Přestože se zrovna nikde nebojuje, momenty s knihou Raweny a tam dole v chodbách ...
27.08.2010 17:40:12: Krásná kapča, ján bych také raději viděla Harryho na hradě než se někde honit po černokněžnících. D...
26.08.2010 22:35:28: Moc děkuji. Mě osobně by se Harry líbil jako správce hradu a později třeba jako ředitel.