Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

6. kapitola

Cesta na sever

Snape pocházel atriem na Ministerstvu kouzel, kde se evidentně něco stalo. Tapety se zdí byly strhané, popel z krbů byl rozsypaný po podlaze a místností se vznášel hustý prach. U zlaté brány nikdo nehlídal a Snape spěchal k výtahům se stále vzrůstajícím nepříjemným pocitem. Kovovou mříž u výtahu musel donutit k pohybu, aby se vůbec uzavřela a výtah se mohl rozjet. Ale i tak se pohyboval jen neochotně a trhaně.

Na chodbě v druhém patře byl zmatek ještě větší. Roztrhané pergameny se válely všude kolem a mezi nimi se daly nalézt i staré klobouky a rukavice, některé byly dokonce ohlodané. Na Ústředí bystrozorů byla postavená barikáda ze stolů a židlí a za ní se krčila Tonksová. Snape se propletl kolem, nezastavilo ho ani syčení bystrozorů, aby byl opatrný.

Za posledním stolem – jediným, který zůstal stát mezi hromadami rozházených složek, inkoustových lahviček a zmačkaných oběžníkových vlaštovek – se krčil Harry, jednou rukou si chránil hlavu a ve druhé svíral hůlku, ale takovým způsobem, kterým by žádné kouzlo nikdy nemohl vyslat. Pod hromadami papírů něco zašustilo a zaskřehotalo. Nevypadalo to jako něco kdovíjak nebezpečného, ale Harry na hluk zareagoval špatně, místo aby pozdvihl hůlku, ještě víc se schoulil.

„Harry,“ zavolal ho Snape jménem, ale když nezareagoval, vytáhl ho na nohy a sevřel mu ruce ve svých. Byl to jeho starý Harry, o hlavu menší a mnohem drobnější. „Pojď. Půjdeme,“ řekl Snape uklidňujícím hlasem.

Otočil se, aby šel napřed, ale něco začalo vylézat z pod hromad nábytku a pergamenů. Harry přistoupil blíž ke Snapeovi a konečně pozdvihl hůlku. Zdeformovaná těla s tenkými končetinami se vyplazila z úkrytů ven, bylo jich mnoho.

V další chvíli, aniž by si uvědomil, že se přemístili, stáli v temně šedém světě. Byl nesmírně velký, prázdný a bylo v něm ticho. Harry mířil hůlkou do všech stran, ale nebylo tu vůbec nic. „Kde to jsme?“ zeptal se a znělo to beznadějně, přestože sem byli přemístěni ze zjevného nebezpečí.

Snape k němu přistoupil blíž a objal ho kolem kostnatých ramen, nechtěl ho ztratit z dohledu. Tohle místo neznal a v matném světle daleko neviděl. „Já nevím.“

Snape se probudil. Když se zadíval na šedý strop svého pokoje, musel si přiznat pravdivost svého snu: opravdu neměl tušení, co by mohl pro Harryho udělat.

Rozrušeně si uvědomil, že ho nebyl zkontrolovat od té doby, co ho před několika nocemi vyburcoval baby monitor. Motivován tímto konkrétním úkolem a taky aby se uklidnil po tom snu, si oblékl zimní plášť a vydal se do chladných chodeb hradu.

Ze dveří apartmá pro návštěvníky odstranil výstražná kouzla, i ta dvě, která Ginny Weasleyová neobjevila, a vešel dovnitř. Harry důvěřivě nepřidal žádná další. Dveře do ložnice byly pootevřené a chlapec hluboce spal, třebaže místnost osvětlovalo bledé měsíční světlo a blikající plameny krbu. Snape opravdu nemusel mít strach, jeho spánek byl pokojný.

Kali se vzbudila a drápky přejela po mříži své klece. Snape k ní došel a uvolnil západku. Opatrně mu vylezla na ruku a nechala se odnést ke svému pánovi. Obvykle plachá chimérka přilnula ke Snapeovi v době, kdy byl Harry unesen a tak, když mu po ruce slezla dolů a stočila se na polštáři u Harryho ramene, poklepal ji po hlavičce.

„Potřebujeme jen zkrotit ještě několik příšerek,“ zašeptal Snape ironicky ke spícímu chlapci. „Bez ohledu na to, jak odporné a temné budou, nenechám jim tě, to mi věř.“

Harry se zavrtěl, ale neprobudil se. Snape zavřel oči a ušklíbl se, pravděpodobně teď vypadal stejně jako tu první noc, kdy svůj obraz zahlédl v očích Ginny Weasleyové. Kdyby byl tak měkký, nehodil by se pro ten úkol a obával se, že opravdu měkne. Kdyby ho viděl někdo cizí, uvěřil by, že je totální citlivka. Prudce se otočil na patě a odešel do své ložnice.

Slunce, jako obvykle, Harryho vzbudilo, večer se mu nikdy nechtělo zatahovat závěsy kolem postele. Doma je neměl a příliš by mu to připomínalo, že je zase zpátky v Bradavicích. Prohrabal kufr ve snaze nalézt čisté oblečení a rozhodl se, že by ho měl uložit do šatníku. Příliš se mu to nelíbilo, znamenalo by to totiž, že se smířil s tím, že tu zůstane delší dobu. Zaklepání ho vyrušilo od rozjímání.

Za dveřmi našel Harry drobnou Suzu. „Nevadí, že jsem přišla na návštěvu?“ zeptala se a nervózně pomrkávala světlýma řasama.

„Samozřejmě, že ne,“ řekl Harry a pozval ji dál. Zavázal si pásek na županu. „Pokud ti nevadí, že nejsem oblečený… Posaď se,“ řekl.

Přitáhla si vysokou židli s rovným opěradlem k posteli a Harry se vrátil k třídění svého oblečení. „Nevybalil sis?“ zeptala se.

Harrymu poklesla ramena a protřepal zmuchlanou košili. Vypadalo to, že mu Snape do kufru nacpal celý obsah jeho skříně. „Tak nějak jsem doufal, že tu tak dlouho nebudu. Bylo to ale jen zbožné přání.“

„Doufám, že se brzy budeš cítit lépe,“ povzbuzovala ho upřímně.

„Já taky.“ Rovnal ponožky a uvažoval, že by se mohl zeptat, co se o jeho pobytu zde povídá mezi studenty, ale pak se rozhodl, že je lepší to nevědět.

„Odpoledne máme famfrpálový trénink, kdyby ses chtěl podívat,“ řekla Suza.

Harry se na ní usmál. „Nemáš strach, že prozradím kapitánce Nebelvíru, co jsem viděl?“

„To bys neudělal,“ tvrdila Suza se smíchem. „A s Nebelvírem stejně hrajeme až na konci roku.“

Harry už se propracoval skoro až na dno kufru. „Plánujete ho porazit?“ zeptal se, když vytáhl starý, černý svetr, který mu zbyl po poslední návštěvě Bradavic. Snape ho nemusel balit, chystal se ho použít jen při práci na zahradě a to bude až za několik měsíců. Vlna už byla hodně tenká, skoro se rozpadala.

„Plánujeme, že porazíme všechny,“ zdůraznila Suza.

Harry přemýšlel, jak na to odpovědět a otočil štítek našitý ve švu. Ztuhle zíral na vybledlé iniciály TR napsané černou barvou na druhé straně. Suza něco říkala, ale Harry ji neslyšel. Pomalu svetr zdvihl a prohlížel si ho. Na to, jak byl starý, vypadal dobře.

„Harry?“ Suzin jasný hlásek ho vytrhl ze zamyšlení.

„Hm, promiň.“ Co by měl dělat? Měl by ho hodit do krbu? Už už to chtěl udělat, ale pak si řekl, že to možná přehání. Taky by to mohlo patřit někomu úplně jinému, kdo měl jen stejné iniciály.

„Harry, jsi v pořádku?“

Sevřel svetr oběma rukama a maličko rozpačitě řekl: „Jo. Jen, hm, jsem přemýšlel,“ ukázal jí svetr, „jestli by nebylo lepší hodit tuhle starou věc do ohně.“

Suza si svetr prohlédla. „Dobrý nápad.“

„Dobrý nápad,“ opakoval Harry.

Přehnané nebo ne, Harry se cítil lépe, když se svetru zbavil. Shořel rychle, v jasně modrých plamenech.

*****

„Přišel ti další dopis?“ zeptala se Siri, když potkala Pera v obchodě sousední vesnice. Stála na břehu stejného jezera, jako ta jejich, ale jezero bylo veliké, s mnoha zátokami, takže cesta mezi vesnicemi byla poměrně dlouhá. Známá bílá sova seděla na zábradlí před obchodem a zřejmě čekala, až Per vyjde ven. Její peří ve večerním soumraku zářilo.

„Můžeš odpovědět místo mě. Já se bez toho obejdu,“ řekl Per přezíravě.

Siri zavolala na sovu, vzala si od ní dopis a znovu jí nakrmila. Per odjel na lyžích a Siri trvalo téměř dva kilometry, než šamana dohnala. Naštěstí jel po pobřeží a ne přímo přes zamrzlé jezero. Přes led byla rolbou projetá stopa, ale Per raději jel cestou, kterou si projel sám. Bílá sova letěla s nimi, za každou zákrutou na ně čekala ve větvích stromů.

„Pojedeš se mou, aby ses přesvědčila, jak je ta sova tvrdohlavá?“ zeptal se

„Jestli smím. Ale hlavně jsem ti přinesla poštu.“ Podala mu dopis. Ten se zatřepotal ve větru, který neustále foukal přes jezero.

Zabručel, ale přijal ho. Otevřel obálku a pak jí dopis vrátil, aby mu ho přeložila. Siri četla dopis nahlas, dokud se nezarazila a neřekla: „To myslí vážně? Že byl opravdu Voldemortovým následovníkem?“

Siri si znovu přečetla větu v angličtině a pak pokrčila rameny, opravdu to přeložila správně. Četla dál, a jak dopis pokračoval, byla čím dál zmatenější. Když dočetla a dopis složila, Per řekl: „Tenhle britský kouzelník je pro mě záhadou.“ Potřásl hlavou jako by měl v uších vodu.

„Zdá se ti pravděpodobné, že…,“ začala Siri.

„Harry Potter přitahuje kreatury. On sám je další záhadou. Dvě záhady… Spojené adopcí. A otec si přeje poslat slavného chlapce-hrdinu sem k nám… Vlastně nás prosí, abychom to dovolili.“ Svýma jasnýma břidlicovýma očima se zadíval přes jezero. „No, nemůžeme se přece vzpírat tomu, abychom odhalili některou z těch záhad.“ Schoval dopis do kapsy a rozjel se k shluku goahti v zátoce jezera, ze kterých stoupaly obláčky kouře.

*****

V pondělí ráno, když si Snape chystal pomůcky na vyučování, na okno zaklepala Hedvika. Rychle jí otevřel a byl rád, že tentokrát přinesla srolovaný dopis. No, dopis – bylo to napsané na vnitřní straně lepenkové krabice od mudlovských cereálií. Z druhé strany byl barevný obrázek medvěda s bryndáčkem, který držel v ruce lžíci a před sebou měl mísu něčeho žlutého namočeného v mléce.

Ale dopis říkal: Nádraží v Oulu, v sobotu v 8,oo hod. Doufám, že teď je na bezpečném místě.

Snape se posadil, aby se vzpamatoval a dopis schoval, aby ho Harry neviděl, musel si přiznat, že to, že není napsaný na pergamenu, příliš důvěru nebudí. Poslal Hedviku do sovince a vydal se do třídy, neobvykle o pět minut později. Až při obědě byla šance sdělit Harrymu novinky.

„Takže mi pomůže?“

„Souhlasil, že se na tebe podívá,“ vysvětloval Snape cestou k Velké síni. „Ale věřím tomu, že ano. Teď musíme naplánovat, jak se tam dostaneš. Myslím, že nejlepší bude letadlo. Najdeme nějaký přímý let.“

„Nemohu si prostě vzít koště?“ zeptal se Harry.

„Do Finska?“ zeptal se Snape sarkasticky. „Přes Severní moře… a v zimě? Ne.“

„A co motorku…“

„Ne. Pojedeš mudlovským dopravním prostředkem.“ Dorazili ke dveřím do Velké síně a museli svůj rozhovor ukončit.

*****

Harry se celý týden pokoušel učit co nejvíc napřed, protože si sebou nemohl vzít všechny své knihy. Uprostřed týdne mu Snape přinesl tvrdý kus papíru, podobný, jaký Harry viděl několikrát u strýce Vernona, ale nikdy si ho zblízka neprohlédl. Byl pokrytý řadou matoucích čísel; dokonce i datum bylo umístěno tak, že to vyžadovalo hodně hledání a dešifrování. S letenkami na stole spolkl Harry svou pýchu a potom, co napsal svým přátelům, napsal i Belindě.

Abych se neproměnil na temného mága, musím navštívit finského kouzelníka, který zná věci, co já ne, napsal rozzlobeně. Nevím, jak dlouho budu pryč. Ministryni Bonesovou už pravděpodobně informovali z Ústředí bystrozorů, tak jí řekni, co budeš chtít. Ani možnost, že by o něm mohla říct něco nespravedlivého, ho nezastavila, poslal s dopisem jednu ze žlutohnědých školních sov.

V pátek večer si zabalil své věci do batohu, jen tolik, jak říkal Snape, aby ho unesl. Měl zvrácenou radost z toho, že si nemohl zabalit jedinou knihu, ale na Snapeovo naléhání si zabalil velké množství pergamenu. Navrch uložil dva nejteplejší svetry od paní Weasleyové, stáhl batoh řemeny a postavil ho vedle nových bot, přichystal si i vlněný, po kolena dlouhý kabát, palčáky, rukavice, které nosil do palčáků a kožešinovou čepici, kterou si koupil zvlášť na tento výlet.

Zaklepání na dveře vytrhlo Harryho z pochmurných myšlenek. Byla to McGonagallová. „Harry,“ pozdravila ho. „Máte všechno sbaleno?“ Harry přikývl a ředitelka vytáhla z kapsy stříbrnou láhev. „Měl byste přinést nějaký dárek a myslím, že tohle bude nejvhodnější.“

Harry poděkoval a láhev s drahou whisky uložil do boční kapsy batohu.

„Připravený?“ zeptala se starostlivě.

Jeho počáteční vzrušení během týdne vyprchalo a teď se cítil otupělý a maličko zoufalý.

„Vždycky se sem můžete vrátit, Harry. Vaši přátelé vás zcela určitě neopustí, bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Kali v té chvíli začala pobíhat po své kleci. Harry ji pustil ven a nechal ji, aby se mu vyšplhala na rameno. „I když tohle byl můj první domov… už tu nechci být,“ přiznal. Kali mu žvýkala vlasy, které mu od Nového roku docela narostly. Cukl ramenem, aby jí zastavil. „Nechci, aby to znělo nevděčně…“

„Ne, ne, Harry. Já to chápu. Dáte na sebe pozor?“

„Samozřejmě.“

Pohladila ho po ruce. „Hezký výlet, Harry.“

*****

Harry se zastavil před řadou turniketů s blikajícími světly nahoře. Lidé se zavazadly před nimi stáli v řadách. Buclatá žena s ochranky mu řekla, že dovnitř smějí jen lidé s letenkami. Na letišti Heathrow, mezi tolika spěchajícími lidmi, se cítil ztracený.

„Říkala, že dovnitř se smí jen s letenkou,“ řekl svému opatrovníkovi, který v hábitu a plášti přitahoval nežádoucí pozornost uniformovaných a ozbrojených lidí, kteří pomáhali cestujícím u turniketů.

Snape přejel očima to podivné místo, kde stáli. Kolem nich se prohnala skupina lidí s kufry na kolečkách a na druhou stranu zas spěchali lidé tlačící před sebou oranžové vozíky. „Budeš na sebe dávat pozor, že?“ zeptal se Snape.

„Jo,“ řekl Harry. Celý den byl se svými emocemi opatrný, ale olejovitá temnota zostražitěla, když se je snažil potlačit.

„Vezmi si lektvar, kdybys měl nějaké potíže. Máš tam několik dávek.“

„Jo,“ řekl Harry netrpělivě. Nechtěl být při cestování pod sedativy, ale pokud by to bylo nutné…

Snape si svlékl svůj kožešinou podšitý plášť a podal ho Harrymu. „Vem si to. Kdyby ti třeba tvůj kabát nestačil.“

Harry smotal těžký vybledlý plášť a zastrčil si ho pod ruku. „Díky. Musím jí,“ řekl. „Uvidíme…“

„Dávej na sebe pozor, Harry. A chovej se slušně,“ řekl Snape. Znělo to, jako by chtěl být příkřejší, ale nepovedlo se mu to.

Harry přikývl, rozloučil se a stoupl si do nejkratší fronty. Snape zůstal kde byl a čekal, až Harry projde turniketem. Harry se na druhé straně otočil a zamával mu. Ve chvíli kdy uviděl ty napjaté černé oči, si přál, aby se o něj nikdo takhle nestaral; bylo toho najednou příliš.

Povzdychl si, sebral batoh z dopravního pásu a zadíval se na světelnou tabuli, aby zjistil, kam má jít.

Letiště bylo velmi rušné místo, ale nikdo se na něj dvakrát nepodíval, nikdo ho nepoznal. Konečně nalezl správný vchod a ulevilo se mu, když si nad odbavovacím pultem přečetl nápis Helsinky na další světelné tabuli. Posadil se mezi muže v obleku a ženu, která telefonovala mobilním telefonem. Překvapivé množství lidí proudilo širokou chodbou a nezastavili se ani když muž za pultem promluvil do mikrofonu. Problém byl, že Harry nevěděl, kam se zařadit. Zíral na oválný silný papír, který dostal na letišti v naději, že na něm budou další informace. Mnoho dalších cestujících mžouralo na své lístky, jako kdyby potřebovali silnější brýle, a Harry se hned cítil lépe.

V letadle sledoval ostatní a podle jejich vzoru si uložil batoh do skříňky nad sedadly, bylo to skoro jako ve vlaku, jen se za zavazadlem musela zavřít dvířka. Posadil se a zapnul si bezpečnostní pás, takový, kterým se poutal v autě strýce Vernona, ne proto, že by mu to strýc s tetou nakázali, ale proto, že se vždy ujišťovali, zda je připoután Dudley. Zadíval se z okna na řadu dalších letadel. Nevypadala, že by dokázala létat bez kouzel. Byla to nemotorná a těžká monstra, která možná mohla popojíždět, ale ne udržet se ve vzduchu. Žena, která se posadila vedle něj, si okamžitě vytáhla časopis s barevnými obrázky a zabořila do něj nos. Harry jí za to byl vděčný.

Zatímco všichni čekali, až se něco stane, Harry si hrál se všemi zajímavými věcmi, na které dosáhl, s ventilátorem a sklápěcím stolkem, dokud se ho žena noblesním hlasem nezeptala: „Letíte poprvé?“

„Ehm, jo,“ přiznal Harry, nemohl předstírat, že ne, vzhledem k tomu, jak málo dnes dokázal věci řídit.

„Jedete navštívit rodinu?“ zeptala se.

Harry se zlobil sám na sebe, že přitáhl její pozornost. „Ne, jedu na návštěvu ke známým do Laponska.“

„Tam nahoře je to hodně primitivní,“ řekla a znovu zvedla časopis.

Po tom, co Harry dneska viděl, mu to připadalo povzbudivé.

Opravdu, ten kovový výmysl byl víc než ochotný vzlétnout – s dostatečným rozjezdem, čemuž Harry docela rozuměl. Země se vzdálila a za chvíli už nebyla mezi mraky vidět. Během několika minut byli výš, než kam mohl vzlétnout na motorce a jeho zájem vzrostl. Pocit bezpečí, který měl v Bradavicích, rychle vyprchával a tak jen doufal, že to vydrží alespoň dokud nepřistanou; tahle křehká nemagická plechovka, ve které seděl, by se mohla zřítit.

Naštěstí přistáli bezpečně, jen se zaskřípěním, které donutilo Harryho poplašeně sevřít područky, ale byly to jen pneumatiky. Po vystoupení z letadla si připadal, jako kdyby snědl Bublavé žužu dvojčat Weasleyových, po kterém také vše, co slyšel, působilo podivně. Přecházel po helsinském letišti, hovor v neznámé řeči ho nečekaně zneklidňoval a tak se mu snažil naslouchat, jako by mu mohl porozumět. Naštěstí první člověk, kterého požádal o pomoc – muž v dlouhém plášti, který právě odložil mobilní telefon – mluvil perfektně anglicky a ukázal mu místo, odkud jezdila kyvadlová doprava na nádraží.

Cesta autobusem trvala dlouho, ale Harry měl dost času, odjížděl až nočním vlakem. Okénkem si prohlížel neznámé město. Několikrát si myslel, že zaslechl skřehotání temných tvorů, ale autobusový motor dělal velký rámus a tak si nebyl jistý. Ta nejistota mu příliš nepomohla. A malé dítě v sedačce naproti na něj zíralo vykulenýma očima; a tak raději upřel oči ven z okna, snažil sám sebe uklidnit, jak nejlépe uměl.

Na nádraží musel čekat několik hodin. Prohlédl si všechny obchody a pak se posadil na nástupišti a sledoval proud cestujících, který ho míjel, teď litoval, že si s sebou žádnou knihu nevzal. Před ním byla na zemi namalována žlutá varovná čára. To bylo přesně to, co kolem sebe potřeboval, varování pro ostatní o nebezpečí, které představuje. Ani pomyslet si netroufal na ten chaos, kdyby tlupa temných tvorů pronikla do tohoto světa zde, na vlakovém nádraží. Existovalo nějaké finské Ministerstvo kouzel, které by se o to postaralo? Promnul si oči a připomněl si, že si vždycky může vzít nějaký lektvar.

Konečně, se zasyčením brzd, přijel jeho vlak. Harry si stoupl k jedněm dveřím a čekal, až cestující vystoupí. Byl to lůžkový vlak a on měl rezervované sedadlo v jediném normálním voze. Když ho našel, s úlevou si sedl a zavřel oči.

Vzbudil se na příští stanici, na které vlak zastavil, a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde je. Krajina venku byla temná, ale světla nádraží osvětlovala zasněženou silnici a sněhem obalené borovice. Vlak vyrazil vpřed a nádraží zmizelo. Na sedadlo přes uličku usedl mladý blonďatý muž. Harry se díval z okna a rukama stínil světlo, aby venku vůbec něco zahlédl. Přál si, aby tu nebyl, nebo aby bylo světlo a aby viděl, kde je. Vozem se rozlehlo zřetelné skřehotání. Harry nebyl jediný, kdo ho slyšel, mladý muž se předklonil a zvědavě se podíval pod sedačku. Harry sáhl do batohu, vylovil z něj lektvar a lokl si. O pár chvil později se svět zklidnil, změkl a ztichl. Harry se ještě dlouho díval na svůj obraz v temném okně. Pokaždé, když se ozvalo skřehotání, napil se lektvaru.

Do Oulu vjel vlak v 7,30. Ráno bylo jen podle hodin, slunce o sobě vůbec nedávalo vědět. Harry si kolem sebe přitáhl Snapeův plášť, málem ho zapomněl ve vlaku. To ho donutilo, aby se vrátil a zkontroloval, jestli nezapomněl ještě něco jiného. Musel spěchat, vlak už se zase rozjížděl.

Světla na nástupišti osvětlovala jen sama sebe. Harry se rozhlédl po nádraží, ale nikoho neviděl. Šel za ostatními ven na ulici. Ostatní cestující odešli, včetně mladého muže, který seděl přes uličku. Ten si odemkl kolo, nasedl a i přes značné závěje sněhu odjel. Harry se rozhlédl po bílé ulici, ale nikdo tu nečekal. Vrátil se dovnitř a usadil se na lavičku proti pokladně a snažil se uklidnit; ještě bylo příliš brzo na setkání.

V osm hodin šel znovu zkontrolovat nástupiště a pak i ulici před nádražím. Tentokrát na ulici zahlédl osobu v tlusté šedé tunice a žlutých vysokých botách. Harry se k ní vydal; byla to žena a zvědavě si ho prohlížela. V obličeji měla hluboké vrásky a její oči byly skoro asijské. Mírně se na něj usmála a s neznámým přízvukem řekla: „Harry Potter, předpokládám.“

Harry polkl a přikývl. Napřáhla paži a Harry si myslel, že si s ním chce potřást rukou, ale uchopila ho za zápěstí a nádraží náhle zmizelo.

Harry na nerovném terénu klopýtl a rukou se zachytil o studený kámen. Žena byla pryč. Silní hadi se plazili po šeré pláni, která ho obklopovala, a za nimi se zvedala pára, jako by tam tál sníh. Prudký vítr mu z hrudi vysál dech stejným způsobem, jako to dělali mozkomoři.

Harry vytáhl z kapsy palčáky, ale musel o ně bojovat s větrem, který se mu je pokusil vyrvat. Pak si kolem těla pevněji přitáhl plášť, naštěstí byl ten Snapeův dostatečně těžký a neměl s ním v tom vichru takové potíže. Nebyli to žádní hadi, uvědomil si, když popadl dech a podařilo se mu rozhlédnout se, jen stromy vyrůstající ze skály, a ta pára, to byl jen jemný sníh točící se ve větru. Zhluboka se nadechl a rozhlédl se. Opodál stály dvě postavy, jedna byla výrazně vyšší, než druhá. Ta vyšší se vydala na cestu, ta nižší šla za ní, ale otočila se a pokynula Harrymu, aby je následoval.

Harry se podruhé raději nadechl přes rukavici, bylo to o hodně lepší. Vykročil do větru a okamžitě ztratil kontrolu nad svým pláštěm, vítr mu foukl pod něj a okamžitě ho zmrazil až do morku kostí. Než se dostal na kraj planiny, byl úplně ztuhlý. Zmatenému a oslepenému šerem a vířícím sněhem mu strčili do ruky lyže, na kterých ještě nikdy nestál. Pomohli mu je upnout na boty a muž se na chvíli sklonil, jako by s nimi mluvil, ale pravděpodobně se to Harrymu jen zdálo. Žena si ověřovala váhu jeho pláště a čekala, zatímco si Harry pod palčáky oblékal ještě druhé rukavice. Pak pochvalně přikývla a společně s mužem se elegantně rozjeli. Harryho lyže se rozjely sami od sebe. Asi po dvaceti krocích se Harry dostal do tempa a podařilo se mu pohybovat v souladu s těmi dlouhými nemotornými věcmi, už s nimi nebojoval.

Dlouhou dobu jeli přes závěje, vítr jim házel do obličejů hrsti sněhu. Harry si začal dělat starosti s oblečením, i když si vzal to nejteplejší, co měl, do tohohle počasí to bylo nevhodné. Možná, kdyby si oblékl všechny svetry najednou, pomyslel si nadějně. Po nějaké době se pohybem zahřál a nakonec mu bylo teplo i na ruce.

Modrošedá krajina se neměnila, sešli do údolí, kde vítr tolik nefoukal a kde bylo vidět o kousek dál. Harryho lyže se pohybovaly v mužových stopách až na druhou stranu údolí, kde se šaman zastavil u nízkých pahorků trávy vykukujících ze sněhu. Muž si sundal lyže a jeden z nich obešel. Harry ho na ztuhlých nohách následoval a zjistil, že ten pahorek má na jedné straně okno a na druhé hodně malé dveře.

Svíčka se rozblikala, když Harry vešel dovnitř. Gesty byl odmávnut, aby si sedl na kládu za dveřmi a napodobil své hostitele, kteří si zuli boty a nechali je na udusané zemi. Dál byla zmrzlá zem pokryta větvemi a kožešinami. Zdi byly hustě obloženy stromovou kůrou. Žena začala okamžitě pracovat u ohniště uprostřed domu. Harry odložil svůj batoh a usadil se na překvapivě měkké hromadě kožešin. Sledoval, jak žena podpálila březovou kůru a pak na oheň přidávala malé větvičky. Mezitím si muž, o kterém Harry předpokládal, že je to šaman, sundal zledovatělou čepici a odhalil tak krátké hnědé vlasy. Sáhl pro další boty a vytáhl z nich ptačí hnízda. Teda, vypadalo to jako ptačí hnízda. Harry se zmateně díval, jak je opatrně a velmi pečlivě rozkládá na okraj kůže. Poškrábal se na hlavě a snažil se přijít na to, co tu vlastně dělá. Chata se naplnila kouřem. Harry si svlékl ztuhlé palčáky a položil je na kámen blízko ohně – ale ne moc blízko – a ohříval si ruce. Nikdo nepromluvil a tak Harry mlčel také.

Když se oheň rozhořel, Harry se rozhlédl a překvapivě se cítil v bezpečí. Vyčerpaně si vydechl. Možná je tohle divné místo očarované, pomyslel si. Když si ohřál ruce, vytáhl pergamen a zjistil, že jeho nevysychající brk nefunguje; byl zamrzlý. Položil ho na kámen vedle rukavic, aby rozmrzl a odložil pergamen. Snape říkal, že pošle Hedviku, aby mu donesla zprávu. Zrovna teď může být venku. Doufal, že ho najde; v minulosti to vždycky dokázala.

Chata se trochu ohřála, a vzduch se vyčistil. Všichni mlčeli. Harry znovu vyzkoušel brk a zjistil, že už funguje dost dobře na to, aby Snapeovi napsal, že dorazil v pořádku, ale nic jiného napsat nemohl, protože by to znělo značně nejistě. Napsal, že zrovna teď ho temné bytosti nesužují, ale nebyl si jistý, co je zablokovalo. Schoval dopis do batohu, musí počkat, až Hedvika dorazí.

Protože nikdo nic neříkal, ani od něj nic neočekával, lehl si Harry na kožešiny, přikryl se pláštěm a zavřel oči. Zanedlouho ho vzbudily dvě věci, to, že se k němu jeho hostitel sklonil příliš blízko, a konverzace v cizím jazyce. Harry se zadíval do šamanova vrásčitého obličeje a jeho světlých břidlicových očí. Zkoumal Harryho jizvu. Zřejmě byl spokojen, vzdálil se, a něco ženě řekl.

 Je vstupní branou, ale s tou jizvou to nemá nic společného,“ řekl Per, usadil se u ohně a nožem začal vyřezávat kus parohu.

Tak jaký je tvůj plán, jiný než dotáhnout ho do letního ležení uprostřed zimy?“ zeptala se Siri.

Lars tu bydlel celý rok,“ poznamenal Per. „Jsme tady, protože tu nikdo jiný není.“

Harry, zvyklý, že se o něm mluvilo, jakoby tem nebyl, se přetočil na záda a znovu zavřel oči. Zima ho otupila, neměl sílu bojovat.

Pokud jde o můj plán…,“ pokračoval Per. „Potřebuji ho lépe poznat. Pak uvidíme.“

Harryho probudila neočekávaná vůně pekoucího se chleba, v žaludku mu zakručelo, když se té úžasné vůně nadechl. Siri otáčela kulatou chlebovou placku na velkém plochém kameni, umístěném nad ohněm. Harry si protáhl krk; potřeboval najít toaletu, nebo něco na ten způsob. Nikdo neřekl ani slovo, když se zvedl, aby si obul boty, omotal si kolem sebe plášť a oblékl si rukavice zahřáté ohněm. Obloha byla jasnější a odhalila mu tak novou cestu k dalšímu, zřejmě hospodářskému stavení.

Když se vracel, užasle se zahleděl na oblohu. Byla zbarvená, jako by nějaký obr vylil do atmosféry kbelík vílího prachu. Harry už Auru Borealis viděl dřív, ale byl jen žlutá a zelená a velmi slabá. Tohle byla oslava noční oblohy a on zůstal stát, omámený tou podívanou.

Patrně tam stál a zíral příliš dlouho, protože dveře chaty se otevřely a šaman vyhlédl ven. Natáhl si jen boty a košili. Vyšel ven a podíval se na oblohu, na kterou Harry ukázal. Zavrčel a vrátil se dovnitř. Harry ho následoval, a když si zul boty, žena konečně promluvila.

„Jsou tu vlci, musíš být opatrný. Mají hlad.“

„Vlci?“ utvrzoval se Harry.

Podala mu půl bochníku chleba, a když se posadil, přistrčila mu kameninovou misku s máslem. Harry si ho namazal na teplý chléb a podal ji šamanovi. Byl rád, že někdo promluvil… a hlavně, že to bylo anglicky.

Pokračovala varovným hlasem: „Nejdřív jdou po ruce, takže se nedá použít nůž ani kopí.“

Harry neznal její jméno, nebyli představeni a zřejmě to nemohl ani předpokládat. „Dám si pozor,“ řekl Harry. „Děkuji za chleba… Je to vynikající.“ Snědl chléb a hned dostal další. Než se znovu rozhostilo ticho, zeptal se ženy na jméno.

„Siri Blindová,“ odpověděla. Harry pohlédl na muže, ale žena ho nepředstavila. Předpokládal, že je to sám Per Hossa, kterému Snape psal. Siri jen řekla: „Jeho angličtina není moc dobrá.“

„Aha,“ řekl Harry. „Neumím finsky.“

Usmála se, což zcela změnilo její obličej. „Jeho finština také není dobrá.“

„Aha.“ Její úsměv ho uklidnil. Zakousl se do dalšího chleba a jedl tak dlouho, až si myslel, že by mu mohl prasknout svetr.

Po tom krátkém zdřímnutí si Harry musel zkontrolovat hodinky, aby se ujistil, že je opravdu teprve deset hodin ráno. Obloha byla stále matně šedomodrá a jen jiskřivý sníh ozařoval zem, ačkoliv i to bylo matoucí. Harry to objevil hned, jak po dvou krocích zakopl o kámen schovaný pod sněhem, když obcházel tábořiště a hledal Hedviku. Zvedl se a utřel si obličej, který mu doslova hořel od zmrzlých ledových krystalků, do kterých ho zabořil. Ještě nikdy nezažil takovouhle zimu, ale zároveň ho to dokonale probralo. Žena, Siri, k němu došla, a v tu chvíli se nad stromy objevila Hedvika a přistála Harrymu na paži. Harry se se sovou přivítal, byl rád, že ji vidí. Předal ji svůj dopis a ona se okamžitě vydala na zpáteční cestu.

Den ubíhal jen pomalu. Kovové vrše byly vytaženy a opraveny. Led na jezeře byl prosekán, aby bylo kde nabírat vodu. Hromada dřeva byla odkryta a dřevo odnošeno ke dveřím. V době, kdy slunce stálo nejvýš, což znamenalo, že se daly rozeznat nejvyšší skály pokryté sněhem, Harry trénoval na lyžích. Zamířil asi dvacet yardů směrem, kde teď věděl, že je jezero a pak se nemotorně otočil a vracel se. Zopakoval to mnohokrát, až byl celý zadýchaný a prsty měl ztuhlé ze svírání hůlek. Doufal, že v dohledné době se na lyžích nikam daleko nevydají.

Když se vrátil do chaty, naplňovala ji vůně kávy. Vděčně šálek přijal. Chutnala podivně, jako by byla slaná. Rychle ji spolkl a pak dostal misku hodně sladké kaše, která vypadla, jako by v mléce bylo rozmačkáno zelené listí. Harry se donutil jíst a pít aniž by dal najevo, jak zvláštní pro něj tohle jídlo je. Když hledal v batohu čisté prádlo, našel i láhev od McGonagallové, na kterou zapomněl. Per v chatě nebyl a Harry neměl pocit, že teď je ta pravá chvíle pro předání daru, takže to nechal být.

Přišla noc. Harry se stočil do klubíčka, ale tupé údery ho donutily zvednout hlavu. Per seděl se zkříženýma nohama na druhé straně chaty, rozeklaným kusem parohu bušil do nízkého bubnu. Harry se posadil a zvědavě se k němu přisunul. Buben byl pomalovaný červenými siluetami zvířat a dalších věcí. Byl tam jelen, vlk, chata, rosomák, něco podivně démonického, stan, medvěd, slunce, měsíc, hory a další symboly, které nedokázal určit. Per chvíli lehce bubnoval, pak na povrch bubnu položil prsten a něco zašeptal. Prsten poskočil, když začal znovu bubnovat. Prsten poskakoval dokola a zastavil se u obrázku démona, jako by prostě nemohl dál. Per prsten sebral a odložil bubínek, pohlédl na Harryho, ale nepromluvil.

Harry spal dobře, měl jen sen o tom, jak jel za medvědem na lyžích. Medvěd se zastavil na okraji strže a Harry měl co dělat, aby do něj nenarazil, ani nesklouzl dolů. Probudilo ho vytí vlků. Na ohništi byly jen žhnoucí uhlíky. V tom matném světle viděl, jak se Per zvedl a vyšel ven, dokonce si ani neobul boty. Možná se mu to jen zdálo.

Druhý den, když už bylo docela vidět, šel Harry ven a znovu si prohlédl tu malou osadu. Do kapsy pláště si schoval hůlku pro případ, že by se vlci vrátili. Trošku mu dělalo starosti, jak se jim bránit. Když se vracel, Per zrovna přitáhl sáně, které zanechal přede dveřmi. Odpovídal Siri na otázku jazykem saami.

Nemohu jen posedávat a hlídat ho. Chci vztyčit nějaké ochrany.“

Harry chvíli sledoval jeho podivné přípravy a pak se zeptal: „Mohu vám nějak pomoci?“

Per mu ukázal na lyže a Harry si nasadil ty, na kterých včera trénoval. Musel si pospíšit, aby svému hostiteli, který šel napřed a ještě táhl saně, stačil. Když se Per zastavil na kopci za osadou, Harry byl dávno bez dechu a ruce mu únavou poklesly, takže začal pozpátku klouzat ze svahu. Rozkašlal se a nevšiml si zvláštního pohledu, které jeho zalapání po dechu vyvolalo. Per zavrtěl hlavou, a očistil od sněhu velký balvan. Rozhlédl se a očistil další. Tenhle měl podivně spirálovitý tvar. Per do něj chvíli kopal, až ho vyviklal a pak ho s jistým úsilím zvedl. Harry vytáhl hůlku a zeptal se: „Nemám to udělat já?“ Per ho ignoroval, Harry mu poklepal na rameno a zopakoval otázku.

Per položil balvan a mrzutě se na Harryho podíval. „Promiňte,“ řekl Harry. „Ale…“ Napřáhl hůlku a naznačil, pohyb kamene k saním.

Per se podíval z kamene na sáně a pak na hůlku a naznačil Harrymu, aby to zkusil způsobem, jako by upřímně pochyboval o výsledku. Harry zaváhal. Od té doby co přijel, žádná kouzla nedělal. Co když tady fungují kouzla jinak? Proč ani jeden z nich nepoužívá hůlku, pokud mají magii? Harry polkl a švihl a mávl směrem ke kameni. Ten, aniž by se ohlížel na jeho pochyby, se poslušně zvedl do vzduchu. Harry ho přenesl na sáně.

Per, s rukama v bok, si prohlížel kámen na jeho novém místě. Naklonil hlavu jako by to udělalo zvíře, pak balvan zajistil řemeny a zvedl popruhy, aby saně odtáhl. Harry mu chtěl nabídnout, že může balvan levitovat až dolů, ale nemyslel si, že by ho dokázal řídit a zároveň sjíždět svah na lyžích.

Když se vrátili, vyšla z chaty Siri a diskuze pokračovala. Per vyčistil zem od sněhu a ukázal Harrymu, aby na to místo balvan přenesl. Harry to udělal. Per pak ještě upravil jeho polohu a přikrčil se před ním, jako by si s ním chtěl promluvit.

„Pojď dovnitř,“ řekla Siri Harrymu. „Mluvit s kameny v zimě trvá dlouho.“

Harry se naposledy podíval na svého hostitele, jak se sklání nad tím neživým předmětem a následoval ji dovnitř. „Kameny odpovídají?“ zeptal se.

„Ne,“ řekla Siri se smíchem v hlase. Podala mu šálek kávy. „Stromy to někdy dělají. Voda vždycky.“

Harry skoro vyprskl svou kávu. Konečně se mu podařilo polknout a zeptal se. „Je v tom sůl?“

„Ano. Bez soli to chutná hrozně, jako tající sníh.“

O nějakou chvíli později strčil dovnitř hlavu Per, něco vyštěkl v saami a zase dveře zavřel. „Chce, abys mu šel pomoci,“ informovala Siri Harryho.

Trvalo až do večera, než našli a přesunuli další dva podivně tvarované kameny a rozmístili je do trojúhelníku kolem chaty. Když se vrátili, řekl Per Harrymu něco, co vypadalo jako celý seznam instrukcí a co Harry neměl šanci pochopit. Siri mu okamžitě pomohla. „Říká, že kameny udrží temné věci mimo a že by ses neměl vzdalovat. Neopouštěj osadu, pokud nebudeš s ním.“

„Ach. Jasně. Díky,“ řekl Harry. Jeho hostitel, aniž by řekl něco dalšího, se natáhl na kožešiny a usnul.

Nudící se a ne natolik unavený, aby šel tak brzy spát, se Harry natáhl pro paroh, který jeho hostitel večer předtím vyřezával. Byl to fantasticky detailní model medvěda kráčejícího po skalním hřebenu. Harrymu, který už zapomněl na svůj sen, to připadalo podivně známé. Paroh byl obarvený popelem, aby byly detaily jasně viditelné. Harry ho opatrně vrátil tam, kde ho vzal.

„Chceš to zkusit?“ zeptala se Siri z místa, kde seděla a něco dělala na plochém kameni. Nečekala na odpověď, vyhrabala kus parohu a podala Harrymu jeden z nožů, který měla na svém opasku. „Nůž je ostrý,“ varovala ho jen.

Harry se snažil přijít na to, jak opracovat paroh. Nedokázal udělat nic víc, než ho trochu poškrábat. Bylo zřejmé, že je na to třeba znát nějaký trik. Příště, až to bude Per dělat, bude ho muset pozorně sledovat, nebo to možná i risknout a požádat ho o lekci.

I několik dalších dní proběhlo podobně, s pravidelnými pracemi, které měly zajistit, aby chata byla obyvatelná, jako bylo odstranění sněhu z větracích otvorů, nařezání nových březových větví na podlahu, prorážení ledu na jezeře a stále dokola se opakujícího sekání dřeva. Harry nikdy předtím sekeru v ruce nedržel, ale jednoho dne mu jí jednoduše vrazili do ruky a pak strávil mnoho hodin tím, aby přišel na to, jak nejlépe polena naštípat. Rozseknout je v místě jedné z radiálních trhlin byl jediný způsob, jak se vyhnout tomu, aby se mu sekera nezakousla. Jinak musel dlouho páčit a tahat, než ostří dostal ze dřeva ven, nebo se dřevem mlátit o špalek, dokud se sekera neuvolnila. Když si protahoval neuvěřitelně bolavé paže, pomyslel si, že teď, když nedochází na výcvik, pokračuje alespoň jeho fyzická příprava.

Vrátil se dovnitř. Per před nějakou dobou odešel a dosud se nevrátil. Siri něco tkala na pravé straně chaty. Vypadalo to, že tu levou přenechali Harrymu. Zvědavý, co Siri dělá, natáhl hlavu, aby lépe viděl.

„To je chránič na botu,“ vysvětlila Siri a ukázala mu červeno-bíle klikatou pleteninu. „Aby se sníh nedostal do ponožek.“ Sklonila hlavu a pokračovala v práci.

Harry se sklonil, aby si zul boty a Siri, aniž by vzhlédla, řekla: „Per je na lovu, kdybys mu chtěl pomoc. Máme málo maso a on poblíž ucítil neoznačeného a slabého Vaju.“ Harry si to větu znovu přehrál v hlavě, ale moc smyslu mu to nedávalo. Siri pokračovala: „Jestli mu chceš pomoct, vem si lyže a běž nahoru na kopec, a po hřebeni až tam, co jsou stromy.“ Harry přemýšlel, jak to ví. Znělo to, jako by to bylo daleko. „Vezmi si s sebou vědro,“ řekla a prohrábla oheň.

„Dobře,“ řekl Harry, nemohl ten úkol odmítnout.

„Nemusím snad připomínat, abys dělal co nejmenší hluk.“

„Snad ne,“ řekl Harry a myslel na své neobratné lyžařské pokusy.

Stoupal do kopce s lyžemi v ruce, plahočil se skrz hluboké závěje. Vítr a mráz už se mu nezdály tak hrozní, už si na tohle klima docela zvykl. Nahoře si připnul lyže a rozjel se. Bylo docela těžké pohybovat se v hlubokém, neporušeném sněhu, ale vedl si docela dobře. Tak moc se soustředil na lyžování, že si všiml soba, pasoucího se na mechu mezi stromy, až na poslední chvíli.

Ztuhl a sledoval zvíře velikosti poníka, jak se prudce otočilo a sníh zavířil pod jeho kopyty. Když skočilo přes křoví, nízko nad zemí se mihl stín. Vlk se se zavrčením zakousl do jeho zadní nohy a sob ho za sebou táhl sněhem. Ohromený Harry se snažil vytáhnout hůlku, kterou měl hloupě schovanou v kapse u svetru. Pustil vědro a jednu z hůlek a snažil se dostat pod kabát. Sob odvlekl vlka na kraj mýtiny – vlk se celou dobu pokoušel brzdit nohama – když jeho kořist upadla, okamžitě se jí zakousl do krku. Sob se zmítal a Harry se snažil najít svou zmrzlou rukou hůlku. Sníh se zbarvil krví, a když Harry pozdvihl hůlku, sob znehybněl.

Vlk se na něj podíval a Harry poznal ty světlé břidlicové oči. Sklonil hůlku, schoval ji do kapsy, zvedl vědro a vydal se přes mýtinu. Když přišel blíž, vlk si jazykem olizoval krev s tlapek, Harrymu se zahoupal žaludek. Natáhl ruku s vědrem a za pár vteřin tam stál Per s obličejem umazaným od krve. Otřel si ho kapesníkem a nožem prořízl zvířeti hrdlo, krev zachytil do vědra.

Per obrátil zvířeti ucho. „Ne značka,“ řekl. „Ne majitel. Vlk může lovit v každém ročním období.“ Zasmál se tomu, bylo to pravděpodobně humorné prohlášení, ale neznělo to tak. Pohyboval se velmi rychle, vyvrhl zvíře a stáhl z něj kůži. Harry pak dostal kůži, smotanou do nemotorného balíku, aby ji nesl. Těžší maso bylo připoutáno na dlouhé tyče a menší kusy byly naloženy do pytle, ze kterého začala okamžitě odkapávat krev. Vydali se na zpáteční cestu.

„Myslím, že jsi ještě nikdy neviděl vlka,“ řekl Per rozpačitě, opatrně nesl vědro plné krve.

Harry mu jen stěží stačil. „Ne, jen vlkodlaka,“ přiznal.

Per se náhle zastavil a Harrymu se na okamžik rozostřilo vidění, přičítal to svému fyzickému vyčerpání. „Jen vlkodlaka,“ opakoval Per. Harry přemýšlel, jestli si nemyslí, že lže.

Opřel se o těžkou kůži, kterou si odložil na své lyže. „Jo. Můj dobrý přítel je vlkodlak. A v poslední bitvě bojovali moji kamarádi s Fenrirem Šedohřbetem.“

„Voldemortovým následovníkem?“ zeptal se Per, jeho angličtina se náhle zlepšila.

„Jo,“ potvrdil Harry.

Per se nepohnul, jen zíral na Harryho svýma nepřirozeně světlýma očima. „Jako byl tvůj otec?“ zeptal se, vyslovujíc ta cizí slova, jako by si je bral přímo od Harryho.

„Můj otec?“ zopakoval zmateně Harry. „Aha, myslíte Severuse,“ řekl s pochopením. „Jo,“ přiznal a přemýšlel, odkud to Per ví.

Perovy oči se zúžily, jako by hledal něco za Harrym. Nakonec se otočil a šel dál. Harry znovu bojoval se závratí, zvedl kůži, snažil se ji nést v jedné ruce, hůlky si dal do té druhé.

Vrátili se do chaty, pověsili kus masa nad oheň a přiložili. Vůně, která zaplnila místnost, byla přímo nebeská. Per rozporcoval zbývající maso a Harry mu pomohl odnosit dřevo do jedné z dalších chat, ze které se vyklubala udírna.

Když skončili, bylo maso ve všech mísách, které tu byly. Mísa s tekutinou byla položena na lavici vedle vchodu. Per si do ní namočil maso dřív, než ho snědl. Harry udělal totéž a zjistil, že v míse je rozpuštěné sobí sádlo. Ale chutnalo to docela dobře, jakmile si na to zvykl. Namočil si i další kousek.

„Ty lovíš s hůlkou?“ zeptal se Per pomalou angličtinou.

„Jen temné kouzelníky,“ přiznal Harry.

Per se hlasitě zasmál a pochichtával se celou dobu, co si krájel maso. Harry si mrzutě uvědomil, že dostal maso už nakrájené. Vzpomněl si na dárek a tohle mu připadalo jako vhodná chvíle. Vylovil láhev z batohu a podal ji Perovi. „Dárek,“ vysvětlil.

Perovy oči se rozšířily, když stříbrnou láhev přijal. S pokřiveným úsměvem, se kterým se podíval na Siri, která jen zavrtěla hlavou, láhev otevřel a přičichl k ní. „Skotská,“ řekl.

„Ano,“ souhlasil Harry.

Per si lokl. „Na lovce,“ pronesl přípitek. Podal láhev Harrymu, který se napil jen trochu, aby se nezakuckal.

Po jídle Harry požádal o lekci ve vyřezávání parohu. Per pokrčil rameny a zvedl paroh, na kterém pracoval. Harry si horlivě vzal paroh, který dostal od Siri a vydal se k němu. „Hm, hm!“ ozval se Per ostře, když chtěl projít mezi oknem a ohništěm. Harry se zmateně zastavil. Per na něj mávl, aby šel jinudy. Harry nejistě poslechl a opatrně oheň obešel z druhé strany.

Posadil se, dostal nůž a lekci o tom, jak má zatlačit a pod jakým úhlem nůž držet, aby vyřezal rovné linky a jak ho naklonit, když chce vyřezávat křivky. Po tomto vysvětlení mu vyřezávaní šlo mnohem lépe. Harry pečlivě pracoval, dával pozor, aby se mu nůž nesmekl.

Po nějaké době si ale musel protřepat ruku. Opatrně se Pera zeptal: „Jaké se mnou máte plány?“ Ten dotaz mu způsobil mrazení za krkem, ale opravdu to potřeboval vědět. Počkal, až to Siri přeloží.

Per neodpověděl. Siri to udělala za něj. „Ví, jak udržet venku to, co chce dovnitř, ale ne jak se vyrovnat s tím, co už uvnitř je.“

„Ach,“ vydechl Harry a sklonil se zpět ke svému parohu. U vyřezávání vydržel až do doby, kdy zhasli svíčky a šli spát.

 

 

Poslední komentáře
08.09.2010 09:48:56: Nechci být otravná, ale... kdy budeš další??? :D Krásná povídka, děkuji za překlad :)
02.09.2010 21:51:45: Sice lehce nudnější ale šíleně dlouhá! :D Páni to musela bejt práce...:)
02.09.2010 21:14:50: díky moc za tuhle povídku, četla jsem to všechno málem jedním dechem smiley a ted budu muset čekat, al...
02.09.2010 17:15:36: ... možná by Harry mohl lovit jako horský grif... smiley Šaman asi čekal rozmazleného puberťáka, tak ...