Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

7. kapitola

Skrytá magie

 

Druhý den narušil okolní klid podivný zvuk. „Skútr,“ vysvětlila Siri, čímž Harrymu vlastně nic nevysvětlila. Sněžný skútr se konečně objevil za stromy, které jim zakrývaly výhled na jezero. Řidič sesedl a o něčem mluvil s Perem. Skoro se hádali, řidič pravděpodobně chtěl, aby jel Per s ním. Per mávl rukou a muž se neochotně vzdálil, o hodně pomaleji, než přijel.

Per si pak vyměnil několik slov se Siri. „Půjdeme,“ řekla, „neměli bychom je nechat čekat.“ Začala rychle voskovat lyže. Per odešel zkontrolovat udírnu. Přikládal dovnitř více dřeva. Harry se mu vydal na pomoc, ale Siri ho zadržela a zavrtěla hlavou.

„Co se děje?“ chtěl vědět Harry, když se uklidnil natolik, aby ho nebylo slyšet po celé osadě.

„Ve vesnici za kopcem potřebují jasnovidce,“ vysvětlila.

„Per je jasnovidec?“ zeptal se Harry zvědavě.

Siri se zamračila a naklonila hlavu na stranu, nepřestala voskovat lyži. „Býval.“

„Aha,“ řekl Harry chápavě.

„Ale časté používání je jako dívat se nechráněnýma očima na sníh v poledním slunci,“ vysvětlila. „Naštěstí jsem také jasnovidec,“ dodala tišeji.

„Tak proč nejdete vy?“ vyzvídal Harry a vzal si od ní lyže s nadějí, že teď mu to na nich půjde lépe.

Ironicky se usmála. „Žena nemůže být šaman,“ vysvětlila.

„Proč ne?“ zeptal se Harry ostře.

„Nechtějí žádná kouzla. Od Pera to ještě přijmou, ale ode mě ne,“ vysvětlila jemně a šla sbalit zavazadlo. Když se vrátila, podala Harrymu těžký pytel. Harry ještě musel vypadat rozhozeně, protože dodala: „Ve vaší zemi se kouzelníci také skrývají.“ Na to Harry neměl odpověď. „Per je můj starý přítel,“ poznamenala.

Per se vrátil a vypadal zasmušile. Vzal do ruky lyže a natáhl ruku. Siri ho za ní uchopila a oba zmizeli. Možná s nimi nejdu, uvažoval Harry, třebaže držel v ruce čerstvě navoskované lyže. Siri se s třeskem objevila a popadla ho za zápěstí.

Přemístili se na kraj lesa, Per již odjížděl pryč. Harry pospíchal za ním a najel do jeho stopy, měl tak jistotu, že nebude zdržovat. Sjeli dolů do vsi, která se skládala převážně ze srubů a z několika chýší pokrytých drny. Jednoduché sruby připadaly Harrymu přepychové, měly plechové komíny a neprodyšně utěsněné stěny, aby do nich netáhlo.

Lidi na něj letmo pohlédli, ale pak si ho nevšímali. Sundal si lyže a opřel je o srub vedle řady dalších. Zůstal stát stranou a sledoval diskuzi o něčem, do čeho bylo patrně zahrnuto i jezero. Per se zadíval přes vodu a dav ztichl. Na jezeře byli jen rybáři, lovící pod ledem ryby, nic jiného. Jen Harry viděl, že Siri táhla Pera za kabát tím směrem a celá skupina se vydala k jezeru za ním. Harry je následoval přes nízký kopec, který chránil vesnici. Tady byl vítr silnější, ale celkově tu bylo tepleji, takže to nebylo nepříjemné.

Per šel vpředu, Siri hned za ním. Ušli asi půl kilometru a zastavili se. Harry už u nich byl dávno o hodně blíž, jen se držel mimo skupinku. Per ukázal na led pod sebou. Zavrčela motorová pila a statný muž začal řezat led. Harry, velmi zvědavý, o co jde, zástup lidí obešel, aby lépe viděl. Muž vyřezával pilou v ledu čtverec. Když ledovou kru vytáhli, voda vystříkla. Díru prozkoumali tyčí s hákem. Jedna z žen nahlas vzlykla. Harry se opřel o malý stromek a stoupl si na špičky. Hák zachytil něco modro-červeného s bílými střapci. Byla to čepice, jakou nosila většina vesničanů. Za ruce bylo na led vytaženo tělo.

Nikdo nepromluvil; položili tělo na plachtu a odnesli ho ke srubům. Per a Siri zůstali u jezera. Per dostrkal blok ledu zpátky do díry. Pak netrpělivě zamával na Harryho, aby k nim došel. Harry si pospíšil. V ledě, kde bylo položené tělo, byly zamrzlé kousky červené a bílé vlny. Rozběhl se, aby dohnal své hostitele, kteří teď vypadali ještě méně hovorně, než obvykle.

Nepromluvili, dokud se nevrátili do své chaty a neusedli k jídlu, sobímu masu, chlebu a bobulím, které už Harryho neudivovaly.

„Proč byl ten člověk pod ledem?“ zeptal se Siri.

„Byla to nehoda, nebo už byl starý,“ vysvětlila Siri.

Harry byl zmatený, přemýšlel, jestli ten člověk nevlezl pod led a pak zapomněl, že tam je, protože ztratil paměť. Pak ho napadlo něco jiného a došlo mu to. „Aha,“ řekl.

„V domově je smrt také,“ zamumlal Per.

„V domově?“ zeptal se Harry.

„Státní ústav pro ty, o které se nemohou starat v jejich vesnici,“ vyjasnila Siri. „Někteří to považují za pomalou smrt.“

„Aha,“ řekl Harry, pochopil, ale nebyl proto šťastnější.

*****

„Pojď dál, Severusi,“ řekla McGonagallová, když se na schodišti před její kanceláří objevila černě oděná postava.

Snape přijal nabízenou židli a zíral do krbu. Vypadal roztržitě, jako už celé dva týdny. Zadrnčení porcelánu přeneslo jeho pozornost k šálku s podšálkem, který mu podávala ředitelka.

„Dej si čaj. Mám ještě čokoládu…“

„Cože?“ zeptal se Snape, ale vrátilo ho to do současnosti.

Na rohu stolu, na tenkém kovovém rameni, se vznášel křišťálový model bradavického hradu. Rozhoupal se, když Snape na stůl odložil šálek a kolem hradu zavířil sníh, který se rozplynul v obláčku páry.

„Jak se má Harry?“ zeptala se McGonagallová. „Předpokládám, že něco víš?“

„Ano. Hedvika není ochotná tem létat, ale už jsem ji dvakrát přesvědčil a udělám to zas.“ Snape si v klíně svíral dlouhé prsty a znovu se zahleděl do krbu. „Žije v chatě z drnů, jak se zdá, i přesto, že je tam arktická zima a téměř tem nesvítí slunce, ale tvrdí, že jeho hostitel drží Temnotu na uzdě. Taky se učí lyžovat,“ dodal Snape ironicky.

McGonagallová neodpověděla hned. Z mraků za vysokým oknem vykoukl zářící srpek měsíce. Hodiny nahlas tikaly a oheň v krbu praskal. Jeden z portrétů slabě pochrupoval.

„Tak co je špatně?“ zeptala se konečně McGonagallová.

Snape si povzdychl. „Nevím, jestli jsem udělal správně, že jsem ho poslal k někomu, o kom nevím téměř nic.“

McGonagallová se lehce usmála. „Nikdy nemůžeš vědět, jestli děláš správně. Musíš se jen pokoušet dělat to nejlepší,“ poznamenala filozoficky. „Věci se nakonec vždycky nějak vyřeší.“

Snape si odfrkl.

„Vystydl ti čaj,“ upozornila ho McGonagallová.

Snape vstal a omluvil se, pohled měl vzdálený.

„Severusi,“ zavolala na něj McGonagallová, když došel ke dveřím. „Bude to fungovat.“

„Dala ses na věštění?“ zeptal se posměšně.

„Ne,“ usmála se nad jeho neomaleností. „Jen jsem nikdy neviděla, že by Harryho něco porazilo, tak je to?“

*****

Za polárním kruhem byly dny krátké. Ráno, ještě než to mohl udělat Per, Harry vysekal díru v ledu a nasekal dříví. Už mu to připadalo snadné – jako když trénoval famfrpál  - ale také cítil uspokojení, protože výsledkem bylo, že se mohl napít a v noci mu bylo teplo. Tyhle smysluplné sportovní výkony ho uklidňovaly, což mu vydrželo téměř po celý zbytek dne.

Obloha teď byla modro-šedá a zůstávala taková celý den. Teplota se díky tomu také nezlepšila. Znovu přilétla Hedvika se svazkem dopisů od všech Harryho přátel. Harry netrpělivě poskládal nasekané dřevo ke dveřím a vrátil se do chaty, aby na ně odpověděl. Ruka ho bolela od toho, jak psal odpovědi, už si odvykl držet brk.

Když se vydala Hedvika na zpáteční cestu se stejně velkým balíčkem dopisů, Harry si povzdechl při představě, že teď už nemá nic na práci. Siriino pletení viselo na hřebíku na zdi. „Můžete mi ukázat, jak to děláte?“ zeptal se Harry a ukázal na něj.

Nezlobila se, že jí vyrušil od práce, široce se na Harryho usmála. Bez řečí vzala do ruky skládanou plastikovou desku se zářezy a klubíčky vlny. Začala tím, že uvázala konec každého klubíčka k tyčce, drážky držely každou nit na jejím místě. Pak pečlivě připevnila každý volný konec vlny k destičce, střídavě k hornímu a dolnímu okraji. Překlopením horního a dolního dílu se obě vrstvy příze vyměnily. Vzor se objevil, až když člunek s útkovou nití několikrát prošel mezi osnovou tam a zpátky. Siri tkaninu utahovala prstem po každém provléknutí člunku. Pak mu to celé podala, aby si to vyzkoušel.

Harry pracoval jen se dvěma barvami, červenou a bílou, Siri k němu přisunula svou botu se složitým diamantovým vzorem. Pak mu pomalu předvedla, jak se takový vzor vytváří. Harry si uvědomil, že i jednoduchý vzor potřebuje velké soustředění, které vysvětlovalo, proč u toho někdo může vydržet tak dlouho.

Předala mu tkaninu zpět, aby si vyzkoušel další řádek. Několikrát se musel začít znovu, než se mu to konečně povedlo. Siri se vrátila ke své předchozí práci a řekla: „Udělám ti pořádnou čepici. Pak už budeš potřebovat jenom nějakého soba.“ Široce se při tom usmívala.

Když se objevil Per, Siri řekla: „Potřebujeme nějaké zásoby.“

Bez dalších řečí si vzali prázdné pytle, zapřáhli se do saní a na lyžích se vydali do vesnice na druhé straně jezera. Harry už si na lyžích vedl celkem obstojně, třebaže byl zdaleka nejpomalejší. Siri tentokrát přemístění nenavrhla a Per vyrazil tak rychle, že Harry předpokládal, že se asi ani přemístit nechtěl. Podle Harryho hodinek dorazili do vzdálené vesnice přesně za čtyři hodiny. Bylo už velmi šero a jen světla ohňů za okny domů zářila do tmy. Ve vesnici byli tři velké domy, jedním z nich byl obchod.

„Na noc zůstaneme u přátel,“ informovala Siri Harryho.

Harrymu to zvedlo náladu. Zůstal venku, když se jeho hostitelé vítali se známými. Prošla kolem něj děvčata v tunikách s barevnými šerpami kole pasu a vysokých kožešinových botách. Usmála se na něj a ještě několikrát se ohlédla, než mu zmizela z dohledu. Harry pochyboval, že umí anglicky, ale vůbec by se nezlobil, kdyby si mohl promluvit s někým stejně starým. Povzdechl si, až mu od úst stoupala pára.

Skupinka lidí, včetně jeho hostitelů, vyšla z chaty a všichni se vydali k další chatě, do které se natěsnali. Harry skrčil nohy pod sebe, aby nepřekážel. Konverzace byla chvíli velmi hlasitá, ale pak se uklidnila. Harry se rozhlédl po okolních tvářích, všechny byly opotřebované a vrásčité, s výjimkou těch hodně mladých. Z ruky do ruky putovala plastiková láhev s alkoholem. Harry měl pocit, že by měl zůstat ostražitý a nechtěl se napít. Hostitel naléhal a Per vysvětlil – předpokládal Harry – že nemluví jejich jazykem. Na chvíli propukla vřava nad objevem cizince ve svém středu, následovaná množstvím otázek, ale stejně rychle, jak téma otevřeli, ho i opustili. Malé děti si lehly a Harry si přál, aby to mohl udělat také; ušli přeci jen dlouhou cestu, aby se sem dostali, i když na Siri ani Perovi únava vidět nebyla. Harry si svlékl svetr a přehodil ho přes trám, kam odložili své svršky i ostatní lidé. Kalhoty mu byly volné, uvědomil si to, když si urovnával svou špinavou košili. Potřebovala by vyprat, ale jednou už to udělal a musel si stále přihřívat jezerní vodu, mrzly mu při tom ruce a i za pomoci několika kouzel, ve kterých nikdy nebyl příliš dobrý, prádlo stejně nebylo příliš čisté, ne tak, jako to dokázali domácí skřítci.

Lidé si zapálili dýmky a chata se naplnila modravým dýmem. Harrymu také jednu nabídli, ale on rovněž odmítl, což vyvolalo značné veselí. Ženy sedící pod oknem se na Harryho soucitně usmály. Konečně se lidé začali rozcházet a Harry si mohl natáhnout své bolavé nohy. Jejich hostiteli byli manželé se dvěma malými dětmi. Muž vydával zvláštní zvuk, když ukládal děti ke spánku, jako kdyby zpíval, ale nebyl to zpěv, jaký Harry znal. Připomínalo mu to zurčení potůčků a hučení vln. Potřásl hlavou, aby se toho zbavil, ale vize to byla velmi silná. Lehl si, nikdo mu nevěnoval pozornost, Per se Siri byli na druhé straně chaty. Zpěv ukolébal Harryho ke spánku.

Probudil se uprostřed noci, když oheň pohasl. Per přikládal, pečlivě rozmisťoval polena kolem dokola. Harry zvedl hlavu a rozhlédl se po spících lidech. Per se usadil na kládu u vchodu, mezi rty žmoulal dýmku. Harry si znovu lehl a pak si uvědomil, že Per musel zůstat vzhůru, aby udržel Temnotu z dosahu. Zahleděl se na hromadu kožešin, ve které spaly děti, a doufal, že je v tom opravdu mistrem.

Rozruch za dveřmi je vyrušil od snídaně. Někdo klepal a volal Pera. Per i Siri se rychle vydali ven, cestou se oblékali. Harry byl pomalejší, ale dav lidí ještě postával uprostřed obce, když dorazil. Několik lidí se dohadovalo s Perem. Harry viděl, jak se Siri se vzdáleným pohledem kolem sebe rozhlíží. Musí předstírat, pomyslel si Harry, že na ní nezáleží, ale dělá Perovu práci. Harry si skoro myslel, že je slabým šamanem, ale někdo, kdo byl ochoten zůstat celou noc vzhůru, aby držel Harryho Temnotu na uzdě, si takové označení nezasloužil. Rozhovor pokračoval. Když si Harry všiml, že Siri na Pera mírně zavrtěla hlavou, přistoupil k lidem blíž.

Odtáhl Siri za rukáv stranou aby se zeptal, o co jde. Per si možná všiml, co se stalo, nebo jen o pár kroků ustoupil a lidé se vydali za ním. „Co se děje?“ zeptal se Harry s pocitem, že je konečně sám sebou, poprvé od té doby, co sem přijel. Hůlka ho hřála v kapse pláště.

„V noci zmizelo dítě. Vesničané věří, že je za to zodpovědný šaman ze sousední osady.“ Harry se na ni zmateně díval a ona vysvětlovala: „Věří, že na sebe šaman vzal podobu vlka, aby uškodil znepřáteleným Saami.“

„Opravdu?“ zeptal se Harry, a vzpomněl si, že to samé udělal Per, když lovil soba bez majitele. Možná to nebyl obvyklý způsob.

„Možná,“ odvětila. „Částečně tomu věří, protože Per je teď tady. Nevěří příliš na náhody.“

Harry teď cítil nebezpečí na více úrovních, než předtím. „Znám nějaká sledovací kouzla. Dokážu to dítě najít,“ řekl. Byl rád, že už se učili stopovat ve sněhu. „Ze kterého domu dítě zmizelo?“

Per odvedl zástup lidí kousek dál. „Per jim vysvětluje, že tu nemá svůj buben, ale vlastně ho nepotřebuje,“ řekla Siri.

„Ale není jasnovidec,“ poznamenal Harry.

„Ale často to zvládne. Je v těchhle věcech velmi tvrdohlavý, a myslím, že někdy mu to řeknou stromy. Nebo používá svůj vlčí čich.“ Zástup lidí už byl docela daleko. Siri se vydala jinudy a zastavila se před jednou z chat. „Odsud,“ řekla.

Harry vytáhl hůlku a rozhlédl se. „Nikdo mě nesmí vidět,“ vysvětlil, ačkoliv britské Ministerstvo kouzel by se to rozhodně dovědět nemohlo. Harry přemýšlel, kdo jiný by si mohl všimnout kouzla uprostřed nemagické vesnice; to, že to nevěděl, způsobilo, že byl opatrnější. Siri si stoupla mezi jeho hůlku a zástup lidí, který jim nevěnoval pozornost.

Harry zašeptal inkantaci sledovacího kouzla, které na sněhové pokrývce odhalilo stopy, zbarvené podle toho, jak staré byly. Jedna řada malých stop vedla pryč, byly růžové, na rozdíl od těch jasně červených z dnešního rána. Růžové stopy mizely mezi chatami.

„Hezké kouzlo,“ vydechla Siri.

„Proč nemáte hůlku?“ zeptal se Harry.

Siri naklonila hlavu na stranu. „To by bylo dlouhé povídání. Musela bych se jí zbavit.“

„O tom se mnou nikdo nemluvil,“ řekl Harry a sledoval stopu. „To mlčení mi způsobilo spoustu problémů.“

Prošli kolem chaty, která je skryla pohledům ostatních lidí. Harry zopakoval kouzlo a stopy, které se objevily, vedly na kopec a mizely v mlází mezi stromy. Sníh už nepadal několik dní, takže byly stopy snadno rozeznatelné. „Přivedu Pera,“ řekla Siri.

Harry schoval hůlku a zůstal stát pod svahem. Per dorazil za okamžik, s davem lidí v patách. Otočil se k nim, něco jim ostře řekl a gestem jim naznačil, aby zůstali, kde jsou. Zjevně to udělat nechtěli. Siri se jim postavila do cesty a dav se podvolil, nechal Pera odejít. Harry ho několika dlouhými kroky dohnal. Per nepromluvil a Harry musel občas popoběhnout, aby mu stačil. Vešli mezi stromy a pokračovali dál. Harry by zopakoval kouzlo, ale musel by se kvůli tomu zastavit. Vypadalo to, že Per ví, kam jde a tak ho Harry následoval po cestě vyšlapané ve sněhu.

Per se náhle zastavil a Harry se k němu musel několik kroků vrátit. Na cestičce, která křížila tu jejich, byly otisky velkých psích tlapek. Per znovu vyrazil. O několik kroků dál se zase zastavil a zahnul doleva, sledoval malé stopy v blízkosti hustého křoví. Harry se chtěl zeptat, jestli jsou místní děti tak pošetilé, že v noci odcházejí z domova. Připadalo mu, že dítě odešlo dobrovolně. Ale neřekl nic. Per se přeměnil ve vlka a zavětřil a znovu se vrátil do lidské podoby. Stezka je dovedla nad propast. Pohled by to byl úchvatný, kdyby situace nebyla tak vážná. Zasněžené kopce měly sluncem do růžova zbarvené vrcholky. Harry vyzkoušel sledovací kouzlo, ale nic neobjevil.

Stáli tam v mrazu asi minutu, než Harry navrhl: „Možná se změnil na ptáka?“

Per naklonil hlavu a vypadal, že o tom uvažuje. „Možná se chtěl äparistook pomstít,“ odpověděl, mluvil zřetelně, třebaže Harryho zrak jako by se při jeho slovech rozostřoval.

„Co je äparis?“ zeptal se Harry, když se rozhodl, že slovo, které tak docela správně neslyšel, není anglické.

„Duch, se kterým se nechceme setkat bez Siri.“ Řekl to takovým způsobem, že Harrymu naskočila husí kůže. Per se opět přeměnil ve vlka, přeměřil si vzdálenost a opět se stal člověkem. „Můžeš nás…?“ ukázal dopředu, vypadalo to, že se zlobí sám na sebe.

„Jasně,“ řekl Harry a uchopil ho za ruku. Zaměřil se na bod za třemi vršky a spojil ho s cestou, na které stáli. Objevili se na nerovném skalnatém povrchu, pokoušeli se zůstat na nohách.

Per se znovu přeměnil ve vlka, ale tentokrát, než se přetransformoval zpátky, zavrčel. „Támhle, vlk ji vede,“ ukázal. Harry sledoval jeho ruku a musel si přitlačit brýle na nos, aby dokázal rozeznat postavičku v modrém, pohybující se mezi skalami a následující něco šedého. Per se opět přeměnil a vydal se po svahu dolů, kličkoval mezi skalami. Harry ho následoval daleko pomaleji, musel si dávat pozor, kam šlape.

Cizí vlk je zaslechl, nebo ucítil, otočil se a zavrčel. Per pokračoval vpřed, prosmýkl se kolem velkého balvanu. Když se dostal blíž, uvědomil si Harry, že útočník je mnohem větší, s dlouhou hustou srstí kolem krku a svalnatým zadkem. Per na druhou stranu byl ve vlčí podobě stejně kostnatý jako normálně, souboj nebude vyrovnaný. Vlci stáli proti sobě, vrčeli a cenili zuby. Per zaútočil.

„NE!“ vykřikl Harry vyděšeně, až příliš dobře si pamatoval boj mezi svým kmotrem a vlkodlakem. Přeměnil se a vyskočil na nejbližší balvan, dvakrát mávl křídly a pročísl jimi mrazivý vzduch. Cizí vlk na něj překvapeně pohlédl. Ustoupil, když Harry letěl proti němu. Harry se ho snažil oddělit od Pera a dítěte. Dívka strachy zakňučela. Harry zaútočil drápy, popadl vzpouzejícího se vlka a odhodil ho stranou. Ten se okamžitě snažil vyškrábat na nohy, na boku měl krvavé šrámy. Harry přemýšlel, jestli je to opravdu zvíře, nebo jen člověk.

S roztaženými křídly přeskočil s kamene na kámen a pozorně zvíře sledoval. Otočilo se a skočilo na něj, ale tvrdý zásah drápy po čenichu ho znovu poslal na zem; vlk couvl a přikrčil se.

Harry, který tak docela tu situaci nechápal, neměl zájem o to, aby vlka vážně zranil, ten se teď snažil odplížit pryč. Harry přeskočil několik balvanů, aby se ujistil, že se nevrátí. Konečně se zvíře rozeběhlo rychleji. Harry přistál a ohlédl se. Per, ve své lidské podobě, se skláněl k dívce a něco jí říkal, užasle se díval na Harryho. Harry k nim doletěl. Dítě na něj třeštilo oči velké jako talíře, pak zabořilo obličej do Perova kožichu. Harry se přeměnil zpátky, ale Per na něj zamával a držel dívku tak, aby ho nemohla vidět v jeho lidské podobě.

Harry se znovu přeměnil a vylétl na vrcholek kopce, odkud sledoval, jak Per vede dívku přes kameny a přes kopec zase dolů. Když byli pryč, Harry se letěl ujistit, že to vlk opravdu vzdal, a opravdu, našel ho za dalším hřebenem, jak uhání pryč. Harry ho následoval a přistál těsně před ním. Máchl křídly, aby udržel rovnováhu, přeměnil se a vytáhl hůlku.

„Jsi člověk nebo zvíře?“ zeptal se a pak sám sobě v duchu vynadal. Protože jestli tohle byl taky šaman, tak pravděpodobně nemluví anglicky. Vlk zavrčel. „Jedno štěknutí znamená ano,“ zažertoval Harry a k jeho překvapení zvíře štěklo. Když se kolem něj zvíře pokoušelo prosmýknout, Harry na něj zamířil hůlkou. „Nedělej to.“

Vlk po něm vrhl rozzuřeným pohledem. „Co sis vlastně myslel?“ zavrčel Harry a zvíře překvapeně stáhlo hlavu mezi lopatky. Místo odpovědi na něj jen zlobně zíralo a Harry konečně nařídil: „Vypadni odsud.“

Vlk se kolem něj protáhl. „A už se nevracej,“ dodal ještě Harry.

Vlk se ohlédl a výsměšně se na Harryho podíval. Ale Harryho hněv znovu otevřel bránu. Temné věci se blížily a skřehotaly. Mnoho a mnoho věcí. Olejnatý vzduch zavál kolem skal. Vlk na okamžik ztuhl, uši nastražené, než v panice utekl pryč.

„No, alespoň něco funguje,“ uklidňoval Harry sám sebe pobaveně, docela mu to pomohlo.

Ustaraný, že by kolem mohli být nějací domorodci, kteří by ho mohli vidět, se přemístil na hřeben kopce, a snažil se najít cestu, kterou přišli. „No samozřejmě,“ říkal si cestou nahlas. „Ten idiot se přižene domů a rozhlásí, že britský temný čaroděj napadl Finsko.“ Povzdechl si a zavrtěl hlavou. „Mluvím sám se sebou, tím si tak pomůžu.“

Když po dvou špatných zatočeních cestu konečně našel, Per tam na něj čekal. Vypadalo to, že se mu ulevilo, když se Harry objevil. „Vystrašil jsem ho,“ řekl Harry. „Nebo ho vylekaly ty temné věci.“ Per zavrtěl hlavou a vypadal jako někdo, kdo zpanikařil a teď si uvědomil, že to bylo k ničemu. „Promiňte,“ omlouval se Harry za tu otevřenou bránu. „Dostal jsem na něj vztek.“ Per nic neřekl, jen se vydal na cestu zpátky do vesnice.

Přišli doprostřed oslavy. Pozvali je, aby zůstali, ale Per zavrtěl hlavou a šel si do chaty pro své věci.

Naloženi zbožím z obchodu, který kvůli nim otevřeli, zamířili všichni tři přes zamrzlé jezero. Harry měl nohy jako z rosolu, opravdu si nemyslel, že zvládne celou cestu zpět, třebaže jeho pytel byl oproti těm, co nesli ostatní, o hodně lehčí. Když se dostali z dohledu, přemýšlel o tom, že se zeptá, jestli se nemůže zpátky přemístit, ale náhle jakoby mu z nohou spadlo závaží a cesta se mu začala líbit a rychleji ubíhat. Po návratu pomohl vybalit a uložit zásoby a pak se stočil pod svůj plášť, aby si odpočinul, třebaže chata byla vymrzlá, protože oheň vyhasl.

Vzbudil se až k jídlu, které se skládalo ze sobího masa a spousty kaše z hořkých zelených listů ve sladkém mléce, která mu moc nechutnala. Také měli pomeranče z obchodu. Per a Siri snědli i slupky. Káva byla pořád slaná, ale teď v ní měli i whisky a tak se to dalo snést. Per jedl netrpělivě a pak se hned oblékl a odešel. Harry už zase neměl co na práci.

„Chceš mi pomoct upéct chleba?“ zeptala se Siri.

Harry pokrčil rameny, nudil se tolik, že vzal zavděk jakýmkoliv úkolem. Pozvala ho do její části chaty. Harry vstal, aby se k ní připojil, ale zastavil se na okraji kamenné podlahy. Znovu na něj mávla. „Per říkal, že bych neměl chodit na kameny,“ poznamenal Harry.

Pochybovačně se na něj podívala zúženýma očima. „Jsi si jistý, že jsi porazil Voldemorta?“

„Ano. Naprosto,“ odpověděl zmatený Harry.

„Per neříkal, abys nestoupal na kameny. Říkal, abys kameny nekřížil. Obejdi goahti druhou stranou.“

„Aha,“ řekl Harry a napadlo ho, že to dává smysl, ale pak si pomyslel, že vlastně ne. Všechny části chaty mu připadali stejné.

Harry hnětl bochník a tvaroval ho prsty. Siri mu jen ukázala, jak na to a pak se jen dívala. „Ty to umíš,“ řekla udiveně.

„Cože?“ Harry byl myšlenkami jinde, v Bradavicích, na ministerstvu, u Belindy, sevřela ho úzkost. „Ach, jo. Musel jsem hodně vařit pro tetu a strýce, abych si na sebe vydělal. Teda… když jsem u nich žil.“ Odložil bochník stranu a začal hníst další díl těsta.

„Kámen by měl být za chvíli horký,“ řekla Siri a opatrně zkoušela jeho teplotu prstem.

Per se vrátil, dřepl si vedle Harryho, vzal si z kamene kus upečeného chleba a snědl ho. Podíval se na Harryho a vypadalo to, že přemýšlí, co by měl říct. Místo toho promluvil v saami na Siri, která se ho na něco zeptala, vedli pak dlouhý rozhovor.

„Říkal, že se dokážeš přeměnit na obrovského gryfa. Nemyslel si, že by to Britové mohli umět,“ řekla Siri.

„Není to příliš časté,“ přiznal Harry.

„Říká, že jsi na šamana Skolta zaútočil bez zaváhání.“

„Byl jsem si jistý, že to není obyčejný vlk,“ zdůraznil Harry, přisunul chléb na kameni blíže k ohni. „V tu dobu jsem byl také zvíře. Kromě toho, jak zlý mohl být? Nemá hůlku.“

„Nepodceňuj sílu, kterou nevidíš,“ řekla Siri přísně.

„Pokusím se,“ řekl Harry, ale zjistil, že už ty události skoro pustil z hlavy. „Co chtěl dělat s tou dívkou?“ zeptal se.

„Asi chtěl jen zvýšit nepřátelství mezi kmeny,“ odpověděla Siri. „Když lidé žili v blízkosti sobů, tak jen stačilo nějakého zabít, ale teď mají sobů hodně a tak najít mrtvého není tak snadné.“

Harry se nad tím vysvětlením zamračil. „Nevěděl jsem, jestli ho mám zabít, nebo ne.“

Jeho hostitelé si mezi sebou vyměnili dlouhý pohled. „Poraženého ho odehnat bylo nejlepší. Bude se stydět vrátit.“

Per se díval na Harryho, jako by ho viděl poprvé. Nakonec vstal a začal něco hledat ve skříňce. Když byl chléb upečený, Harry se vrátil na svou stranu chaty, lehl si na měkké kožešiny a těšil se z tepla od ohně. Vítr se zmírnil, kouř poslušně stoupal ke stropu a odcházel dírou ven a uvnitř chaty bylo velmi příjemně.

Per vytáhl buben a mosazný prsten. Nechal kroužek opět poskakovat a ten se zastavil u kresby démona. Per odložil buben a vzal do ruky dýmku. „Vyprávěj mi něco.“

Harry si nebyl jistý, koho oslovil, ale Siri se na něj dívala s očekáváním a tak se zeptal: „O čem?“

Per pokrčil rameny, nedíval se na něj, zíral na zeď.

Harry se posadil a zkřížil nohy. Zadíval se na svá chodidla a všiml si, že mu z ponožek vykukují palce. „Um, chcete příběh o mně, nebo o Británii…?“ Per nereagoval, jen zabafal z dýmky. Harry čekal na odpověď, ale tihle dva byli zvyklí mlčet a tak žádnou nedostal. „Mohl bych vám vyprávět o Brumbálovi, byl to největší čaroděj naší doby. Když zemřel, bylo mu víc, než sto šedesát let…“

„Příběh,“ opakoval Per.

Harry se zarazil a zamyslel se. Příběh. Nikdy předtím příběhy nevyprávěl. „Hm…,“ začal konečně. Chtěl vyprávět příběh o Brumbálovi, ale kde začít? Když se se starým kouzelníkem poprvé setkal, byl příliš malý na to, aby si to pamatoval, ale Hagrid o tom mluvil docela často. „Albus Brumbál, ředitel Bradavické školy čar a kouzel, byl starší, než většina ostatních, když to místo převzal.“ Harry se odmlčel. To bude hodně těžké, pomyslel si. Hlavně proto, že Harry starého kouzelníka zas tak dobře neznal. Jen se dohadoval. Počkal, až Siri dokončí překlad. „Musel zůstat naživu déle, protože měl podezření, že jeden z jeho žáků propadá zlu a bude třeba se mu postavit. Takže on a další kouzelník jménem Nicolas Flamel vytvořili Kámen mudrců. Flamel v tom byl mistr, bylo mu už osm set let.“

Per chvíli zapomněl na svou dýmku, když poslouchal Siriin překlad do saami. Když zmlkla, Harry pokračoval: „Ale Brumbál Radlea nezastavil a já nevím proč,“ dodal zoufale.

„Příběh,“ trval na svém Per.

„Jo,“ vzpomněl si Harry. Docela zapomněl, že vypráví příběh. „Voldemort povstal a Brumbál k boji proti němu shromáždil své přátele a další kouzelníky v organizaci s názvem Fénixův řád. Ministerstvo mu nevěřilo, když je varoval, a tak museli pracovat tajně. Všechno museli držet v tajnosti, protože kdyby se Voldemort dozvěděl jejich jména, šel by po nich a zabil by je, nebo by na ně poslal své smrtijedy.“ To je to, co se stalo mým rodičům, chtělo se mu říct, ale vyprávěl přece příběh. „Bojovali takto víc, než deset let a pak se Brumbál dozvěděl o proroctví, které říkalo, že se narodí ten, kdo má moc Voldemorta zničit. Lily a James Potterovi, kteří byli členy Řádu a odpovídali tomuto proroctví, se začali skrývat. Třikrát se Voldemortovi postavili a proroctví o tom mluvilo. Také měli syna, který se narodil na konci července, i o tom se v proroctví mluvilo. A tak se začali skrývat a určili strážce tajemství, aby je nebylo možné najít.

Ale starý přítel za školy, kterému věřili, že zajistí jejich bezpečí, je zradil a Voldemort přišel do jejich úkrytu a chtěl zabít jejich syna.“ Harry se odmlčel, aby to Siri mohla přeložit. Bylo těžké říkat to tak, jako kdyby mluvil o někom jiném. Bylo by lehčí říct: Voldemort zabil mé rodiče, ale všechno bylo tak komplikované, že by to nemuseli pochopit.

Teď, když o tom mluvil, měl tu scénu přímo před očima. „Můj o… James Potter byl dole, když Voldemort v černé kápi přetažené přes hlavu, dorazil. Ale… Jamesovi, přestože byl… dost dobrý kouzelník, se Voldemorta zastavit nepodařilo.“ Harry se zarazil, docela dobře si dokázal představit, co by na jeho místě děla on. Kde jeho otec udělal chybu? Byl příliš překvapený, nebo zpanikařil, když si uvědomil, že musí bránit manželku a syna? Harry vydechl, ani si neuvědomil, že zadržel dech. Nevěděl, proč jeho otec selhal. Možná byl prostě poražen proto, že nebyl tak dobrý. „Voldemort šel nahoru, kde byla Lily Potterová se synem. Prosila ho.“ To vím, pomyslel si Harry a ztěžka polkl. „Ale Voldemort si jí nevšímal. Zabil ji a pak se zaměřil na chlapce. Ale tím, že pro něj zemřela, vytvořila Lily silné magické kouzlo, mocnější, než cokoliv, co Voldemort znal, mocnější, než smrtící kletba. Takže když na chlapce smrtící kletbu použil, odrazila se zpátky na něj a málem ho zabila.“

Per mlčel, když mu Siri převyprávěla příběh. Harry se necítil na to, aby řekl něco dalšího, zbytek příběhu byl příliš dlouhý. Objal si kolena, třebaže mu zima nebyla, a zíral na malé modré plamínky, které občas vyskakovaly nad řeřavými uhlíky v ohništi. Náhle ticho bylo vítané, nikdo už nepromluvil.

*****

„Dneska jsi podivně tichý,“ poznamenala Candida nad kouřícím hrnkem máslového ležáku. U Tří košťat byl mimořádný klid, jen madam Rosmerta leštila barový pult.

„Ano,“ souhlasil Snape nepřítomně.

„Bojíš se o Harryho?“

Snape se neobtěžoval na to odpovědět, jen dál zíral do zdi.

„Jak dlouho předpokládáš, že tam bude?“ zeptala se. Když Snape zavrtěl hlavou, jako že neví, dodala: „Denní věštec je plný nejrůznějších teorií. Rita Holoubková psala, že jsi s ní odmítl mluvit. Proč jí neřekneš pravdu?“

Snape se nevesele zasmál. „Nechce otisknout pravdu. Je lepší, když si něco vymyslí.“

Candida vypadala pochybovačně, ale nechala to být a začala si sbírat své věci. „Chtěla jsem se zeptat, jestli by sis tento víkend nechtěl vyrazit někam ven, ale myslím, že odpověď zní ne.“

„Harry je vždycky na prvním místě,“ řekl tiše Snape.

Candida se naklonila nad stůl a řekla: „Harry tu není. A taky už mu je osmnáct.“ Zachvěla se a přehodila si kabelku přes rameno. „Omlouvám se, zapomněla jsem. Samozřejmě, že je na prvním místě,“ připustila. Vstala. „Je mi tě líto, Severusi.“ Jeho pozvednuté obočí a nedůvěřivý pohled způsobily, že dodala: „Ano. Trápíš sám sebe.“

Okno zadrnčelo pod náporem větru. „Nedokázal jsem mu pomoci,“ řekl Snape. „Přišel za mnou.“ Candida sklopila oči a on dodal: „Pokud si přeješ něco podniknout, malé rozptýlení mi nevadí.“

S ironickým úsměvem zavrtěla hlavou. „Dobře. Pošlu ti sovu. Kdo by si pomyslel, že jsi tak solidární?“

*****

Druhý den se všichni tři vydali na jezero, aby nalovili ryby. Harry sledoval, jak jeho hostitel mluví s ledem, a ten mu musel naslouchat, protože díra šla vyřezat velmi snadno, Harry se ani nezeptal, jestli nemá použít hůlku. Ulovit rybu tak snadné nebylo a po čtvrt hodině se Harry rozhodl, že je to ta nejnudnější činnost na světě. Na ledě byla navíc velká zima a Harry si neustále přitahoval Snapeův kožešinou podšitý plášť kolem těla. Seděl na bedně vedle Siri a zdálo se mu, že každý kousíček pláště mu zajistí větší pohodlí.

Per nelovil ryby udicí, ale tyčí s háčkem a velkým podběrákem. Šlo mu to snadno, a brzy ležela na plastové folii rozložené na ledu hromádka ryb. „Vyprávěj něco,“ řekl Per po hodině ticha. „O tom červeném s křídly.“

Harry, který otevřel pusu, aby vyprávěl příběh o famfrpálu, který měl připravený, ji zase zavřel a snažil se přijít na to, co ten výraz znamenal. Usoudil, že to byl pouze žert, protože mu to vůbec nedávalo smysl. „Byl krásný den a Nebelvír se chystal na zápas ve famfrpálu se Zmijozelem,“ začal Harry a rozhodl se to Perovi oplatit. „Harry Potter byl pouze prvák, ale bylo mu dovoleno hrát na pozici chytače, třebaže se něco takového stalo poprvé po sto letech.“ Harry cítil, že se tím vyprávěním zahřívá a těšily ho Perovy vykulené oči, když mu Siri přeložila, co Harry řekl.

Per napíchl na háček červa, kterého si vytáhl z úst a ponořil tyč a podběrák do vody. Harry už si na to zvykl.

„Zmijozelský chytač Terence Higgs už nějaké zápasy absolvoval. Harry hodně trénoval, ale ještě nikdy nehrál zápas. Měl ale dobré koště, které mu koupili učitelé a byl drobný a lehký, takže byl velmi rychlý. To bylo dobré pro chycení zlatonky.“ Harry se odmlčel a dýchal si teplý vzduch do rukavic, zatímco Siri překládala. „Ale uprostřed zápasu začalo Harryho koště poskakovat a snažilo se ho shodit. Byl vysoko nad hřištěm a pád by byl velmi dlouhý.

Dva Harryho nejlepší kamarádi to sledovali dalekohledem a všimli si, že profesor Snape vypadá, jako by Harryho koště zaklínal. Upřeně se na něj díval a něco si neustále mumlal, zatímco koště sebou zmítalo.“

Pera tenhle příběh zaujal natolik, že mu z naběráku utekla ryba, která sežrala návnadu. Zatímco Harry pokračoval, vytáhl Per z úst dalšího tlustého červa a pověsil ho na háček.

„Harryho kamarádka Hermiona byla jednou z nejlepších studentek ve škole. Možná nejchytřejší. Proběhla za tribunou a zapálila profesoru Snapeovi hábit. Harryho koště se uklidnilo, když na učitelské tribuně vypukl zmatek, a on chytil zlatonku. Porazil tak Zmijozel, kolej profesora Snapea. Bylo to poprvé, kdy Harry něco vyhrál, takže byl moc šťastný,“

Dokonce i teď, po tolika letech, dokázal tu radost cítit. Docela si to užíval. „To není konec,“ řekl Per.

„Ano, je,“ odporoval Harry. „To je můj příběh.“

Na dlouhou dobu zavládlo ticho a na led bylo vytaženo několik ryb. Per něco řekl a Siri to přeložila: „Copak sis ty nebo tvoji kamarádi na profesora Snapea nestěžoval?“

„Ale jo. Stěžovali jsme si našemu příteli Hagridovi, šafáři. Řekl nám, že se mýlíme. Pak se prozradilo, že je ve škole ukryt Kámen mudrců, aby byl v bezpečí. Mysleli jsme si, že ho chce získat Voldemort, aby se mohl vrátit, a že se ho profesor Snape pro něj pokouší ukrást.“

Per se prostřednictvím Siri zeptal: „Věděli jste, že byl smrtijed?“

„Ne. Jen jsme ho neměli rádi. Nevěřili jsme mu. Nakonec jsme našli cestu k místu, kde byl Kámen ukrytý a tam jsem zjistil, že jiný učitel, Quirrell, se pokusil Kámen ukrást. Řekl mi, že to byl on, kdo zaklel mé koště a že se mě profesor Snape pokoušel chránit.“

Po dalším dlouhém tichu se Per zeptal: „Tak co se stalo?“

„Quirrell se rozpadl, když mě napadl, aby získal ten Kámen. Poskytl Voldemortovi úkryt, jako nějakému parazitovi, a proto se mě nemohl dotknout. Kouzlo mé matky mě chránilo.“

Perovi opět utekla ryba. „Jak jsi získal ten Kámen?“

„Ach, to je jiný příběh,“ řekl Harry unaveně k nemalému zděšení svého publika.

Per si hodil naběrák přes rameno, sebral plastovou folii s rybami a řekl: „Zítra se vydáme na cestu.“

Harry ztuhle vstal, všechny svaly ho bolely, a pomyslel si, že jeho nohy by potřebovaly víc odpočinku, ale neprotestoval.

 

 

 

Poslední komentáře
14.09.2010 22:38:48: Naprosto úžasné...moc se těším na další kapitolu - děkuji, že překldáš takovouhle povídku...kolik má...
10.09.2010 17:31:28: Zajímavé... příběhy sbližují. Že by Per usoudil, že nezaškodí toho cizího kluka poznat blíže? Snape...
10.09.2010 00:16:17: Moc pěkná kapitola. Díky za překlad. Mimochodem, v jakési diskusi jsme nedávno vychvalovali tuhle p...
09.09.2010 22:49:26: Moc děkuji. Neumím si představit, že bych žila ve Finsa, strašná zima.