Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

8. kapitola

Cesta

Druhý den Harry čekal, až si jeho hostitelé začnou chystat lyže, připravovat potraviny, uklízet věci do skříněk nebo na nějaké jiné znamení k odjezdu. Namísto toho pověsili ryby do udírny a Per pracoval na nějaké práškové směsi na druhé straně chaty. Něco drtil v hmoždíři paličkou a pak to sypal do připravených zvířecích měchýřů, které uzavřel šňůrkou. „Pojď,“ řekl Harrymu, který se rychle obul a oblékl a vyběhl za ním ven.

Per vyčistil venkovní ohniště od sněhu. Nic nenaznačovalo, že tam ohniště je, ale Per o něm věděl velmi dobře. Založil oheň. Harry si sedl na kládu, pozoroval ho a čekal. Slunce se pokoušelo prodrat se skrz mraky.

Per přiložil větvičky na hořící kousky březové kůry, a když plameny zesílily, urovnal na ně do pyramidy tři polena. Přitáhl z chaty kůži z losa, rozložil ji vedle ohniště a naznačil Harrymu, aby si na ni sedl. Harry si se zkříženýma nohama sedl a přitáhl si je tak těsně k tělu, aby si je mohl přikrýt pláštěm. Slunce protrhlo mraky, ale vypadalo to, že zima je větší. Per mlčky zíral do plamenů, které vysoko vzplály.

Přišla Siri a přinesla horký plochý kámen, na kterém vařila. Její kulatá, vyrovnaná tvář vypadala ve slunečním světle ještě vrásčitější. Per si od ní kámen vzal a chvíli si o něj hřál ruce, pak ho položil před Harryho. Na kámen položil jedno z hořících polen. Pak přes sebe, Harryho i kámen přetáhl starou pokrývku. Kouř Harryho zaštípal v očích a musel otočit hlavu, aby se dokázal nadechnout. Sledoval, jak Per rozvázal měchýř a něco z jeho obsahu hodil na žhoucí poleno. Zahalil je štiplavý dým a Per stáhl pokrývku dolů, aby ho pod ní uvěznil. Harry se nechtěl nadechnout, ale instinktivně to udělal a celý svět před ním, losí kůže, kámen, žhoucí dřevo i jeho vlastní nohy, se bizardně zkroutily. Znovu se mělce nadechl a štiplavý dým barevně vybuchl, zvuk se stal vůní, barva se stala zvukem. Snažil se odhodit deku stranou, ale bylo pozdě, nedokázal pohnout rukama.

Otevřel oči. Seděl na zemi, ne na sněhu, ale na štěrku a hlíně. Kolem něj byly hromádky kamenů a vysoká tráva mu zastiňovala výhled, viděl jen Pera, který před ním stál. Harry se vrávoravě postavil. Celá krajina až k obzoru se skládala se stejných malých hromádek kamení, některé byly omotány drátem. Bylo šero, vypadalo to, že světlo vychází přímo ze země a ne z oblohy, která byla plochá a šedá, bez mraků a hvězd.

Per na něj mávl, aby ho následoval a on se na roztřesených nohách vydal za ním. Šli dlouho, pod nohama jim skřípal písek. Harry, stále zmatený, zůstal trochu pozadu. Něco zaskřehotalo a kameny se posunuly. Kovový drát se připlazil k jeho noze a omotal ji. Per se otočil a vrátil se k Harrymu, tyčil se nad ním, jakoby náhle vyrostl. Ostrým pohledem se rozhlédl kolem. Drát Harryho náhle uvolnil a kreatury, ať už byly jakékoliv, spěchaly pryč. V dálce to udělalo i mnoho dalších věcí. Závan olejnatého vzduchu se dotkl Harryho tváře a zmrazil ho hrůzou. Byli v Temnotě a Per tu opravdu byl pánem.

Per o krok ustoupil a naznačil Harrymu, aby mu zůstal nablízku. Harry klopýtavě vyrazil za ním, neměl zájem zůstat pozadu a nechráněný. Šli velmi dlouho kolem pahorků a shluků ostnatého drátu. Nakonec dorazili na okraj světa a pod nimi se rozprostírala jen šeď. Harry zamrkal a snažil se určit, jak jsou vysoko, ale nebylo se čeho chytit. Zubaté okraje útesu pod jeho botama padaly do nicoty.

„Když tomu porozumíš, dokážeš tomu vládnout,“ promluvil konečně Per.

Porozumím čemu? ptal se Harry v duchu. Nic tu nebylo; ale sotva na to pomyslel, poryv ledového vzduchu ho udeřil do obličeje a hned zase zmizel.

„Musíš věřit, že jsi vládce. To je důležité,“ přidal Per. Vedl Harryho pryč, až dokud nedorazili k dalšímu útesu a opět se zadívali dolů. Harry spolkl své zklamání a zmatek, snažil se být otevřený tomu, co to mohlo znamenat. Per se otočil a pokynul mu zpátky do vnitrozemí. „Můžeš nás odvést zpátky?“ zeptal se. Harry si uvědomil, že nemá žádný přízvuk, možná proto, že ve skutečnosti nemluvil. Rozhlédl se po nerovné zemi, nenašel žádný orientační bod. Pokrčil rameny.

„Jdi,“ naléhal Per.

Harry měl jen nejasnou představu o směru, ale vydal se na cestu, Per, který šel těsně za ním, mu dodával jistotu.

Harry byl zvyklý hledat cestu na koštěti i na Siriusově motorce, aby se nad kopcovitou krajinou dostal domů. Tohle nebylo příliš odlišné. Promnul si čelo, když se mu zatočila hlava a vydal se více vlevo, cítil, že je to tak správné.

Bylo těžké poznat, jestli už jsou blízko. Per mu žádnou nápovědu neposkytl, šel pořád těsně za ním, nařizoval plazícím se, skřehotajícím a hladovým věcem před nimi, aby v panice utíkaly pryč. Harry se zastavil, jeho závrať vzrostla. „Myslím, že tu jsme, ale opravdu to nevím,“ řekl.

„Jsi lepší, než jsem čekal. Máme málo času. Pojď.“

Harry následoval svého průvodce rychlými kroky, zatočili kolem velkého smotku drátu, který vypadal jako velká stará klec s pružinou uvnitř. V okamžiku, kdy se zastavili, se už Harry sotva držel na nohou, vrávoral a točila se mu hlava.

Per se natáhl a položil mu dlaň na čelo, Harry se zhroutil.

Vzbudil se, když ho ukládali v chatě na velkou hromadu kožešin. Cítil se, jako by mu do lebky někdo opakovaně bušil sekerou. Jedinkrát, kdy tohle cítil, bylo, když ho napadl Voldemort. Stejně jako tenkrát si myslel, že smrt by byla fajn. Někdo si k němu klekl, nadzdvihl ho a přitiskl mu ke rtům šálek. Hořký nápoj z kopřiv mu sklouzl hrdlem a bušení v hlavě se zmírnili, teď to bylo jako by mu po spáncích stepovali sobi. Zavřel oči, byl položen zpátky a blaženě usnul.

Probudila ho ještě stále oslepující bolest hlavy, rozhlédl se po ztemnělé chatě. Zoufale mu chyběl Severus, nejen proto, že by jeho bolest hlavy vyléčil, ale i proto, že potřeboval něco důvěrně známého.

Siri mu podala další šálek hořkého čaje a Harry si zase lehl. Otevřenými průduchy dovnitř chaty proudila zima, ale i nádherně čerstvý vzduch. Harry se zabalil do pláště a pomalu se ponořil do spánku.

Trvalo celý den, než se Harry cítil dostatečně dobře, aby se mohl posadit. Per byl venku a Siri zase tkala. Bolest hlavy ustupovala a o slovo se opět hlásila nuda. Potřeboval se něčím zaměstnat a tak vyhrabal kus parohu, který se pokoušel vyřezat do tvaru mušle. Jeho předchozí pokus vypadal trochu jako koště a tak se to pokoušel upravit a rozšířit. Aby bylo poznat co to je, bude muset přidat i zlatonku. Snažil se znázornit štětiny na koštěti a tak musel dělat do parohu krátké a hluboké zářezy. Silně zakrojil a škrábal nožem ze strany na stranu. Ruce ho ale ještě příliš neposlouchaly a nůž sklouzl. Ostřím se mu zařízl do ruky, kterou držel paroh.

Polekaně vykřikl a zdravou rukou sevřel ránu, krev mu prosakovala mezi prsty. Siri byla v mžiku u dveří a volala na Pera jazykem saami. Harry se cítil zvláštně; zraněná ruka byla chladná a rána stlačená, jako by již byla ovázaná. Odtáhl zdravou ruku, krvácení ustalo.

Dveře chaty bouchly a dovnitř vešel Per. „To jste udělal vy?“ zeptal se Harry a natáhl k němu ruku.

Per přikývl a klekl si vedle Harryho. Pečlivě si prohlédl ránu a pak Harryho ruku zdánlivě nezaujatě pustil.

„To bylo hodně dobrý,“ řekl Harry a hledal v batohu hůlku. „Ani jste tu nebyl.“ Harry se pečlivě soustředil a použil na ruku kouzlo, které se učil, ale ještě ho nevyzkoušel. Řez nebyl příliš hluboký, takže ho uzavřel a vyléčil hned na první pokus. Posunul se, aby hůlku zase uklidil, ale Per ho popadl za vyléčenou ruku a šokovaně si ji prohlížel. „Ale no tak,“ řekl Harry. „Všichni bystrozoři to znají.“

A znovu se Per díval na Harryho, jako by ho viděl poprvé. Pak vstal a odešel.

„Co se stalo?“ zeptal se Harry Siri, která už zase tkala.

„Nic,“ tvrdila zpěvavě.

Harry si oblékl plášť a obul si boty. Ten pohyb způsobil, že se mu zatočila hlava, ale snažil se to ignorovat a vyšel ven.

Stmívalo se. Sníh byl skoro děsivě modrý, takže to vypadalo, jako by místo jezera byl plochý kopec. Harry se k tomuto neobvyklému úkazu vydal, na břehu Per kácel strom. Harry ustoupil a sledoval práci jeho paží, když zatínal sekeru do dřeva a třísky létaly všude kolem.

Per se zastavil, až když strom porazil a rozsekl ho na tři dlouhé kulatiny. Unaveně se opřel o sekeru. Bylo mu pravděpodobně kolem čtyřiceti, ale vypadal vyčerpaně a sešle jako šedesátník, a ve svém domorodém oblečení působil skoro hrozivě. Harry nevěděl, co by měl říct, cokoliv složitějšího by musela Siri překládat. Nechtěl, aby byl kvůli němu šaman mrzutý, ale teď rozhodně vypadal, jako že žárlí. Neměl zájem s ním soupeřit; potřeboval jen pomoc s tou jedinou věcí, ve které byl Per mistrem.

„Podívejte,“ začal Harry a snažil se vymyslet co nejjednodušší slova, aby se vyjádřil. „Opravdu si vážím toho, že jste mi pomohl. Jsem vám velmi vděčný.“ Ne, žádné ze slov se k němu nedostalo, všiml si Harry Perova svraštělého obočí, ale tón možná pomůže. Per si tupou stranou sekery oklepal sníh z holínek. „Hele, já se o takovou moc neprosil, ale protože jsem díky ní naživu, nestěžuju si.“ Harry teď mluvil spíš sám k sobě. „A rozhodně nechci tu další moc. Nechci být pánem nad Temnotou, to rozhodně ne. Co opravdu chci, je možnost žít svůj vlastní život.“

Per se znovu opřel o sekeru a klidně Harryho pozoroval. Stejně mě nedokáže pochopit, myslel si Harry, nedokážu najít ta správná slova. „No, jen… Díky. Děkuju za vaši snahu mi pomoci.“ Přitáhl si plášť těsně k tělu. „To je to, na čem záleží.“

Perovy světlé břidlicové oči zabloudily k Harryho uzdravené ruce. V zápalu snahy o to, aby byl pochopen, Harry ani necítil, jaká je zima. Pozvedl vyléčenou ruku. „Příště to nechám rozříznuté, jestli se budete cítit lépe,“ nabídl napůl vážně.

„To by bylo hloupé,“ ozvala se Siri od poblíž stojící břízy. Harry si nevšiml, kdy přišla. Řekla Perovi několik slov a odešla.

Per opřel sekeru o kmen a došel k Harrymu. Když se před ním zastavil, proklouzl kolem jiný zamlžený svět, ale kupodivu byl vzhůru nohama. Harry ztuhl, snažil se vycítit, co se stalo. Vítr se utišil. Per promluvil a Harry mu dokonale rozuměl.

„Jak sis, s Temným pánem, který tě pronásledoval, s proroctvím, které ovládalo tvé dětství, s… otcem smrtijedem… Jak sis při tom všem dokázal zachovat tak čisté srdce?“

Harry se trochu uklidnil a pokrčil rameny. „Já nevím. To jsem prostě já.“

Per se zasmál. „To kouzlo tvé matky tě pořád ještě chrání?“

Harry o tom uvažoval. Bylo podivné stát tu v tom tichu a přitom vidět, jak vítr honí po jezeře sníh a cloumá borovými větvemi nad jejich hlavami. Bylo to, jako by Per kolem nich rozprostřel Temnotu. „Já nevím. Nevadilo by mi to.“ Náhle to bylo pryč a do Harryho udeřil vítr. Per se vrátil pro sekeru a vydali se zpátky k chatě.

Než aby se zase zranil při vyřezávání, začal Harry psát dopis Severusovi a snažil se mu vysvětlit, jak pokračuje jeho výuka. Konečně měl pocit, že se něco naučil, ale když to měl napsat, uvědomil si, že se jen dozvěděl, co se musí naučit.

Severusi, doufám, že Hedvika přiletí co nejdříve, aby Ti odnesla tenhle dopis. Ještě jsem tu žádné jiné sovy, které by doručovaly poštu, neviděl. Dnes jsem poznal sílu Per Hossovi moci nad Temnotou. Vybral jsi dobrého učitele. Harry si představoval, jak to Severuse potěší. Vedu si celkem dobře. Na lyžích už mi to docela jde a taky už jsem si zvykl na zdejší zimu, takže si o mě nemusíš dělat starosti.

Složil svůj krátký dopis a snažil se spočítat dny od Hedvičiny poslední návštěvy. Zjistil, že to nedokáže, ale cítil, že už by se brzy mohl vrátit domů. Vypadalo to, že tu jsou všechny dny stejné, šedé, studené a dlouhé. Uložil dopis do batohu, zíral do ohně a nechal svou mysl odpočívat.

Vzal do ruky svou pleteninu chrániče na boty a všiml si, o kolik lepší je vzor na konci, než na začátku, rozpáral to a začal znovu. Ale při předchozí práci už ho vedl vzor a teď nevěděl, jak na to. Chvíli experimentoval, až se mu povedl docela hezký vzor klikaté čáry, ale nebylo to to, co předtím.

Když si to prohlížel a přemýšlel, jestli by neměl začít znovu, Siri řekla: „Každá rodina má jiné vzory. Jestli chceš, můžeš si vymyslet něco vlastního.“

Harry pokrčil rameny. Ale potřeboval se nějak zabavit, a tak v tkaní pokračoval.

Slunce ještě docela nevyšlo a Per vedl Harryho na lyžích na vrchol hřebene nedalekého kopce. Mávl na něj, aby zůstal na místě, poodjel ještě asi dvacet yardů a otočil se. Harry několikrát zamával rukama, aby se zahřál, přál si, aby si byl vzal pod kabát víc než jen jeden svetr. Vítr mu pleskal kabátem o nohy, ale alespoň mu pod něj nevrhal sníh. Vzhledem k tomu, jak byl teď plášť opotřebovaný, si pomyslel, že dluží Severusovi nový.

Per tam stál několik dlouhých minut a Harry si uvědomil, že je testován. Per poodjel dalších dvacet yardů, znovu se zastavil a čekal. Do té doby byl Harry klidný. Olejovitý pocit se nad ním přehnal jako teplý vánek a Per okamžitě zkrátil vzdálenost mezi nimi. Harry se zklamaně zamračil, i těch dvacet yardů bylo příliš mnoho. Per dvěma dlouhými skluzy lyží dojel až k němu.

„Promiňte,“ řekl Harry. Opravdu si přál udělat to lépe. Opravdu už chtěl jít domů.

Aniž by cokoliv řekl, rozjel se Per pryč. Harry ho následoval, nevraceli se k chatě. Jeli asi půl hodiny, Harrymu už se zahřály i konečky prstů na nohou. Byl rád, že je mu teplo, nemohl si přece stěžovat na studené nohy, když jeho společník používal místo ponožek slámu.

Per se zastavil na pokraji velké roviny a Harrymu se neobratně podařilo zastavit vedle něj. S hlavou nakloněnou na stranu, jako by něčemu naslouchal, si Per prohlížel oblohu. Nakonec ukázal na ptáka přelétajícího nad holými stromy.

Jiný svět proklouzl kolem Harryho a Per řekl: „Ty chrániče na boty, které vyrábí Siri, způsobí, že se ve sněhu nemůžeš ztratit.“ Per stále sledoval ptáka, který usedl na vysoký strom. „Myslel jsem, že jsem něco zaslechl, ale nic to nebylo.“

Harry o tom neradostně uvažoval. „Co by to dělalo?“

Per pokrčil rameny. „Je to oblečení. Chránič na boty. Když něco takového vytvoříš, rodina o tobě ví, tak je nemožné se ztratit. Támhle je zimní pták… to je smrt.“

Harry si toho malého tvora prohlížel, nevypadal, že by byl schopný přežít zdejší zimu. Pták vzlétl na vyšší větev. Harry v tom ještě stále žádnou logiku neviděl. Per si upravil vázání na lyžích, narovnal se a vyčkávavě se na Harryho zahleděl. Harry měl potíže zpříma na jasnovidce pohlédnout, sníh příliš zářil. Na ptáka už se nezeptal, projela jím úzkost.

„Když uvidíš, že tenhle pták něco nese, a když poznáš hlas člověka, který vykřikne, musíš zavolat jeho jméno, aby pták upustil to, co nese. Pokud se pták se svým nákladem dostane na hřbitov, ta osoba zemře,“ řekl Per a vydal se na cestu. „Neztrať chrániče svých bot,“ zopakoval ještě přísně.

„Pokusím se,“ řekl Harry a vyjeli z pod jasnovidcova světa na svěží, ostrý vítr; vydali se domů. 

Dalších několik dní uběhlo v poklidných domácích pracech, tkaní a vyřezávání. Harry se usilovně snažil nemyslet na domov a ministerstvo, na to, jak jeho kolegové pracují bez něj, protože jinak by se cítil ještě víc osamělý a izolovaný. To způsobilo, že si při Perových opakovaných testech vedl ještě hůře.

Jednoho dne, kdy opět stáli na vrcholku blízkého hřebene, si Per Harryho zblízka a netrpělivě prohlížel. Harry sám sebe slyšel, jak se mu znovu omlouvá, kolem nich se zase rozprostřel jiný svět, pravděpodobně proto, že v něm mu Per dokázal rozumět. „Nevím, proč to nedokážu udělat lépe. Podobné lekce jsem kdysi míval i se Severusem.“ Všiml si, že to Pera zaujalo a tak pokračoval: „Voldemortovi se podařilo dostat se mi do hlavy, když jsem byl hodně rozrušený a tak, a Severus mě měl naučit nitrobranu. Ale na tohle nitrobrana nefunguje. Přál bych si, aby ano.“

Po dlouhé pauze se Per zeptal: „To byly asi obtížné lekce. Tak jste si porozuměli?“

Harry se rozesmál. Odkašlal si a odpověděl: „Ne.“ Znovu se zasmál a přiznal: „Trvalo mi rok, než jsem se naučil uzavírat mysl. Opravdu doufám, že tohle tak dlouho trvat nebude.“

„Musíš věřit své síle. To neděláš.“

S tím Per poodjel, aby to zkusili znovu. Harry si teď vedl o něco lépe a po třech dalších pokusech se vrátili do chaty.

Druhý den ráno si Siri poskládala všechny své věci a řekla: „Vzhledem k tomu, že už mě nepotřebujete, abych překládala, vrátím se ke své rodině a zadržím ostatní, kdyby je napadlo se sem vydat.“ Když měla vše sbalené, řekla Harrymu: „Pokračuj v tkaní.“ Zvedla ruku, aby ho zastavila, když Harry vstal, aby se s ní rozloučil.

Harry se rozhlédl po řadě chatek; nenapadlo ho, že by někdo mohl přijít. Per byl tady, v téhle letní osadě proto, aby ho držel v izolaci a Harry si uvědomil, že to nemůže trvat věčně.

Druhý den zaslechli, jak se blíží sněžný skútr. Per vyšel ven, aby příchozího pozdravil a o něčem se s ním dohadoval. Když se vrátil, posbíral své věci, sbalil je do pytle, něco řekl v jazyce saami a gestem Harrymu naznačil, aby zůstal, kde je.

Harry sledoval skútr, který vypadal, jako když pluje, dokud nezmizel na druhé straně jezera. Pak chvíli ohmatával hůlku ve své kapse, než si navlékl rukavice a nanosil dříví na topení do chaty ručně.

Uběhl velmi tichý a klidný den a pak i noc. Harry ležel s otevřenýma očima a poslouchal vytí vlků. Vzdálený temný hukot způsobil, že se mu zvědavostí rozšířily oči. Nestálo za to vycházet kvůli tomu z chaty, protože ten zvuk přišel docela zdaleka a on nemohl dále než na dvacet yardů. A pak si pomyslel, že tu vlastně nikdo není a jediný, koho by mohl ohrozit, je on sám.

S touto myšlenkou si oblékl plášť, rukavice a obul si boty a vydal se do noci. Měsíc byl zahalen mraky, takže nic neviděl, když s hůlkou v ruce obcházel osadu. Vrátil se k chatě a chvíli před ní stál a naslouchal. Rachot už ustal a tak se vrátil dovnitř, lehl si a snažil se usnout.

Druhý den světlo jen spoře proráželo mezi mraky. Unuděný a frustrovaný Harry se pokoušel chvíli tkát a vyřezávat, ale po krátké chvíli vše odložil. Rozhodl se, že se naobědvá dřív, a když hledal máslo, narazil na zaprášený váček ze zvířecího měchýře, který měl Per v ruce, když ho vedl do Temnoty. Rozvázal ho a opatrně k němu čichl. Vonělo to jen jako sušené listí. Harry si okamžitě uvědomil, že Per ho pro sebe vlastně nepotřeboval.

Snědl kousek chleba a sušené ryby a snažil se ignorovat váček ležící na polici na druhé straně chaty. Aby mu to šlo lépe, snažil se pečlivě vyřezat zlatonku nad násadu koštěte na svém cvičném parohu.

Po chvíli ale práci odložil a oblékl se. Našel křesadlo a po několika neúspěšných pokusech se mu podařilo rozdělat oheň. Uspřádal všechno tak, jak to bylo předtím, včetně losí kůže a váčku z měchýře vedle sebe.

Začal padat sníh, když na rozpálený kámen položil hořící polínko. Kousal se do rtů nad svým rozhodnutím, když se přikryl dekou a roztřesenýma rukama sáhl po váčku. Téměř ho svými nejistými a chvějícími se prsty nedokázal rozvázat, ale nakonec ho otevřel a do dlaně si nasypal stejné množství prášku, jaké si pamatoval z předchozí cesty. Srdce mu splašeně bilo, když si přes hlavu přetáhl deku a hodil prášek na žhavé poleno.

Dvakrát se nadechl, zamotala se mu hlava, a tak rychle odhodil deku stranou, aby nespadla do ohně, kdyby omdlel. Po druhém nadechnutí se svět podivně zkroutil, třebaže se Harry snažil udržet si racionální myšlení.

Ocitl se na stejném místě jako předtím. Věci se kolem něj posouvaly, včetně silného rezavého kovu. Musíš věřit své síle. Harry se rychle vyškrábal na nohy, ale neustoupil před náporem škrábajících drápů a hadovitým pohybem kovu, zůstal na místě. Neměl na vybranou. Jestliže to dokáže Per, dokáže to taky. Zvuky se zpomalily, ale věci se přiblížily. Kolem se pohybovaly vysoké stíny, jakoby za nimi vlály pláště, ale nebyli to mozkomorové. Zpoza blízkého návrší vylezl tvor s dlouhými drápy – polovina jich směřovala dozadu – odhrnul trávu a zíral na Harryho.

Harry se tak setkal s jeho žlutýma nemrkajícíma očima. Tvor naklonil svou baňatou hlavu na stranu a postoupil o krok blíž. Jeho druhá noha vypadala jako humří klepeto. Harry přemýšlel, jestli za jeho vize může droga, nebo jestli je to tvorova skutečná podoba.

Pokusil se to ignorovat, ať už to bylo skutečné nebo ne a prošel kolem toho, jako by to tam nebylo. Zlověstně ho to sledovalo. Harry slyšel, jak se ten tvor - a mnoho dalších – vydal za ním. Zkroucené dráty se hrozivě chvěly, když je míjel. Dokonce i ony pociťovaly hlad.

Harryho sebedůvěra zakolísala, když kolem nich procházel a ve vzduchu pocítil olejnatý pach. „Ne,“ nutil sám sebe překonat strach. Otočil se a podíval se za sebe, snažil se zapamatovat si cestu, kterou přišel, aby ji dokázal později najít. Pak se znovu otočil s úmyslem dojít až na kraj tohoto světa.

Když minul nejhorší kovové překážky a stál na kraji útesu, objevili se další tvorové. Temné stíny se vznášely nad slintajícími shetani, kteří přelézali něco, co vypadalo jako pýchavky s trny a lidskými ústy plnými ostrých zubů. Temný stín složený do tvaru netopýra prolétl Harrymu kolem hlavy. Za těmito kreaturami byly další, méně agresivní. Zápach, který se kolem nich vznášel, připomínal zkažená vejce a žluklé máslo, a jak se jejich počet zvyšoval, vzduch zvláčněl a byl těžký, jako kdyby to byla voda.

Harry studoval šedou rozlehlou pustinu za útesem a pak se otočil a zadíval se na hladové kreatury, které ho tu uvěznily. „Myslím, že není cesty zpět,“ zamumlal nahlas. Sám se sem dostal a jen sám se mohl dostat zpět.

Zhluboka se nadechl, zadržel dech a sestoupil z útesu.

Prudký vítr a blikající světlo bombardovaly jeho smysly. Nemohl se nadechnout, hrudník se mu nepohyboval. Zastínil si oči rukou v rukavici a pokoušel se něco v ostrém větru zahlédnout. Až po pás byl zabořen v prachovém sněhu, ale nejvíc ho zraňovalo sluneční světlo, které prořízlo vrstvu mraků.

Harry cítil, že jeho situace je špatná, s obtížemi se nadechl a rozhlédl se kolem. Před ním se rozprostíraly nepopsatelně krásné zasněžené hory. Jen ten pohled mu bral dech. Na každém vrcholku vítr vířil sníh a mísil ho s mraky, které obklopovaly vrcholky hor. Vzduch byl hodně řídký, Harry se nehýbal, ale dýchal jako by uběhl několik kilometrů. Přemýšlel, kde na světě asi je. Přes mraky neviděl ani nejbližší údolí, nedokázal se zorientovat.

Zeměpisná otázka přestala být zajímavá v okamžiku, kdy Harrymu podklouzly nohy a klouzajíc dolů před sebou hrnul sníh. Zastavil se asi sto metrů pod vrcholem hory. Vpravo pod ním byla plošší oblast se šedým vrcholem, nemilosrdně čnějícím za sněhu. Harry přišel i o to málo vzduchu co měl, když mu znovu ujely nohy a on se s menší lavinou řítil do bledých mraků pod sebou.

Zadíval se do dálky, shromáždil všechny své smysly a vzlétl z úbočí hory jako gryf. Sotva opustil horu, zachytil ho vítr a rychlostí osmdesáti mil ho vrhl do otevřeného prostoru nad nejbližší údolí. Harry se náklonem křídel pokoušel po větru klouzat. Hora, ze které vzlétl, byla už velmi daleko, když se mu povedlo se stabilizovat. Stočil největší pera na křídlech a pokoušel se tam vrátit. Musel ve větru hodně kličkovat, ale nakonec slétl natolik nízko, že se mu podařilo dostat se do závětří hory. Pak se mu letělo docela snadno až k mělkému sedlu mezi horami. Drápy na nohách se lehce zachytil na drsné žule a složil křídla. V této nadmořské výšce se mu v gryfí podobě dobře dýchalo, let ho rozehřál a slunce ho lechtalo v kožichu a peří.

Vypadalo to, že má dvě možnosti. Letět dolů do civilizace – bez ohledu na to, jaká dole je – nebo najít cestu zpátky do Temnoty. Nalezl si nejlepší místo, tlapami ho očistil od sněhu a přeměnil se zpět do podoby tolik nevhodné pro tohle prostředí. Sem se dostal, když sestoupil z útesu. Asi to nebyla jen náhoda. Pokaždé, když kolem nich Per natáhl Temnotu, aby spolu mohli mluvit, pociťoval to, jako by se svět převrátil. Harry o tom přemýšlel, zatímco mu končetiny tuhly a hlava směřovala k mdlobám.

Někde blízko tu byl temný tvor; cítil to stejně, jako když ve vlaku v Alpách cítil shetani. Pravděpodobně pro ně bylo snadné se sem dostat, třebaže Harryho do slunečního světla nenásledovali. Harry se potřeboval nějak dostat zpátky do hory. Pevně si stoupl na kámen a snažil se představit si jeho okraj obráceně. Cítil se stejně, jako když kolem něj jeho hostitel změnil svět. Nechal svou mysl proudit, oči se mu rozostřily a náhle byl zpět.

Pevně se podpatky zapřel o útes, málem znovu sklouzl do propasti, která tam vlastně nebyla. Bezvětří v Temnotě bylo pro jeho promrzlé údy úlevou, ale čerstvý vzduch zmizel stejně rychle. Něco za ním hladově zavylo a on se rychle otočil, aby tomu čelil. Bytosti, které tam byli, o krok či dva ustoupili a zmlkli. Harry se od nich přezíravě odvrátil a vydal se podél útesu. Dlouho procházel všechny jeho zákruty. Musel se pokusit znovu se dostat do absolutního klidu.

Cestou si svlékl palčáky, ruce měl úplně horké. Jeho dřívější přesvědčení, že je tady jen jeho mysl, bylo zřejmě mylné. Přešel do jiného světa – ohromující pomyšlení.

Znovu sestoupil z útesu, tentokrát na nejprudším srázu. Přistál v o hodně hlubším sněhu a sklouzl se až k místu, kde končil ledovec. Slunce stálo nízko na obloze a led zářil nadpozemsky modře. Jeho mohutný skřípot musel být slyšet na míle daleko.

Harry vzlétl a kroužil nad oblastí. Ale jen do té doby, než zahlédl tábořiště, velkou budovu obklopenou stany uprostřed bílé pustiny. Stopy ve sněhu naznačovaly přistávací dráhu. Harry se otočil na zpáteční cestu a doufal, že si na něj někdo ze zdola neukazuje prstem. Je čas jít, pomyslel si a vrátil se k označenému místu ve sněhu, kde se předtím objevil. Bylo jasně červené, těžko by ho dokázal minout v bílém sněhu.

Znovu to místo očistil, aby si měl kam stoupnout, i když tentokrát to nebylo tak jisté. Při tom pádu neměl moc času a nepodařilo se mu to hned na první pokus, když se na svém plášti začal klouzat dolů do údolí. Nepodařilo se mu to hned na první pokus, ale druhý byl úspěšný a znovu se ocitl na útesu v temném světě. Tentokrát zahlédl, jak se kreatury přikrčily před výbuchem vzduchu, který přišel spolu s ním. Něco velkého zavrčelo a cvaklo po něm zuby. Vypadalo to jako znetvořený vlkodlak s jednou lidskou rukou a holými kousky růžové kůže tam, kde nebyla kožešina. Místy měl vytrhané maso a bylo vidět jeho bílá žebra. Znovu zavrčel a na hlavě se mu vztyčily zmrzačené růžové uši.

Harry si přitáhl plášť a udělal krok vpřed, směrem k němu. Vlkodlak zakňučel a zacouval, vrčel pak z bezpečné vzdálenosti. Jiné, menší věci pelášily pryč a vykukovaly na něj z úkrytů. Harrymu se roztáhly koutky úst do úsměvu; byl celý a dokázal se pohybovat tam i zpět z tohoto místa hniloby a nočních můr; potěšilo ho to.

Vydal se pryč, směrem, odkud původně přišel. Musel to místo najít, to byla poslední zkouška.

Putoval hodně dlouho, zmocňovala se ho závrať a byl už hodně unavený. Nohy už tahal za sebou a čím dál častěji zakopával o malé kamínky. Ruce se mu chvěly, jak se silou vůle nutil kráčet stále vpřed.

Konečně našel velkou hromadu kovu, podobnou v kleci stlačené pružině. Byl blízko. Zatočil víc doleva a prošel kolem dalších hromádek kovu. Země tu byla narušená, vypadalo to jako stopy. Harry je s radostným vzrušením sledoval s úmyslem dojít až tam, kde končily. Sledoval je dlouhou dobu, dokud nezmizely. Nepamatoval si je z doby, kdy to tohoto světa vešel a tak se teď zarazil a začal se rozhlížet. Byl v naprosto neznámé oblasti, srdce se mu panikou málem zastavilo. Věci kolem něj se znovu pohnuly, přiblížily se, drápy skřípaly, jak našlapovaly přes kameny. Vlezl do něčí pasti, nebo se k tomu právě chystal; cesta byla falešná. Harry se obrátil a prohlížel si zem. Věnoval příliš velkou pozornost stopám a nevšímal si okolí. Může, ale nemusí být bezpečné vydat se po těch stopách zase zpátky, mohly být za ním vymazány a teď možná vedou zase jinam.

Přejel si rukou po bušícím čele. Vybral si směr a vydal se na cestu, ignoroval stopy, které sledoval i své vlastní, které udělal. Několikrát se musel rozhlédnout a odhadovat správný směr, než se mu, s velkou úzkostí, podařilo vrátit se do známých míst.

Naprosto vyčerpaný a značně nejistý se zastavil u stejné hromady kovu jako předtím. Několikrát ji ve spirále obešel, než poznal, odkud přišel. Plahočil se asi půl hodiny, i adrenalin ze vzrušení, že znovu nalezl směr, už vyprchal. Zase začal zakopávat, nedokázal už ten směr udržet, zmocňovala se ho závrať.

Zastavil se a pomalu se otáčel kolem dokola. Vypadalo to jako to pravé místo, ale nemohl si být tak docela jistý, viděl už dost rozmazaně. Promnul si oči a znovu se otočil. Tvorové už jím pravděpodobně byli znudění, kolem se jich pohybovalo jen několik.

Takže, jestli je tohle to správné místo, co teď? Měl by spadnout do země? Chystal se padnout na zem, ale když jen zůstane ležet, kdo ví, co mu kreatury udělají. Dokonce i plachý smrtiplášť by ho takhle dostal. Ze zoufalství to udělal tak, jako na útesu, prostě spadl. Chvíli visel hlavou dolů v bílém světě a pak ho obestřela tma.

*****

Per Hossa seskočil ze zadní sedačky sněžného skútru dřív, než zastavil. Jak se blížili ke břehu jezera, pocítil neklid, jako by někde poblíž byla otevřena brána do Temného světa. Řidič mu zamával, otočil skútr a odjel. Per rychle vyběhl do mírného svahu k osadě. Zjistil, že Harry leží v bezvědomí vedle ohniště, teď už dávno vyhaslého. Váček ze zvířecího měchýře s halucinogenním kořením a deka, kterou byl omotaný, napovídaly, co se stalo.

Poklekl vedle Harryho nehybného těla a odhodil sněhem zasypanou deku stranou, cítil, jak je kůže na jeho krku studená. Harry měl štěstí, že byl do deky zamotaný, protože jinak by pravděpodobně umrzl. Ale byl tady, v tomhle světě a zřejmě celý. Per ho rychle zabalil do deky a odnesl do chaty. Siri obvykle vycítila, když byl nějaký problém a Per očekával, že se brzy objeví.

Přenesl dřevo od dveří - které tam musel naskládat Harry – na ohniště. Potřeboval hodně tepla hned teď, a ne až za půl hodiny, až se dřevo rozhoří. Přidřepl si před hromadu dřeva uprostřed díry vyložené zpola zčernalými kameny. Když byl mladší, dokázal zapálit takovou hromadu s domýšlivým klidem. Ale uběhlo už mnoho let od doby, kdy při takovém pokusu riskoval svou hrdost. Kdyby byl Harry vzhůru, očekával by Per, že britský kouzelník oheň zapálí bez zjevné námahy. Ale Harryho přítomnost posílila Perovu hrdost víc, než by si dokázal pomyslet, zvlášť po tom prosebném dopise, který dostal.

Zvedl buben a lehce do něj uhodil. Když se učil být šamanem, myslel si, že je to nutnost, ale později se rozhodl, že je to jen berlička. Možná, že návrat k začátkům bude to nejlepší. Bubnováním zaměřil svou mysl na povolání tepla z okolí, stejně, jako když pasák beze slov řídí pohyb svých psů.

Per nehybně klečel před ohništěm, shromažďoval a přivolával teplo, kterého v tom místě bylo velmi málo. Ušklíbl se a téměř to vzdal, když se náhle v centru hromady dřeva objevil obláček dýmu. Povzbuzen, zabubnoval Per hlasitěji a druhou rukou pevně svíral ráfek bubínku. Kdysi mu to šlo snadno, připomněl si, nenechal se tím odradit a snažil se nasměrovat teplo na jediné místo, které náhle vzplálo. Rozšířil plameny z tohoto místa na další polena.

Sklonil dlouhý paroh, který používal na bubnování a odložil buben stranou. Teplo od ohně se rychle šířilo a to mu přineslo víc úlevy, než vítězství. Sklonil se k Harrymu a všiml si jeho špinavého oblečení, o které se budou muset postarat.

*****

Harry se probudil s oslepující bolestí hlavy a z bezvědomí vplul přímo do zmatku. Bylo mu horko, velmi horko, a nejvíc matoucí bylo, že byl nahý. Otevřel oči a zamžoural kolem sebe. Byl v jiné chatě. V téhle byly lavice kolem zdí a velký oheň pod kovovým plátem uprostřed, na kterém ležely kameny. U ohně stál kbelík s vodou a dřevěnou naběračkou. Harrymu se podařilo posadit se, i když se téměř skácel zpátky, když to udělal.

Sauna… byl v sauně, vyhodnotil to Harryho bavlnou obalený mozek. Ty bylo nečekané. Bylo mu teplo tak, jak mu od jeho příjezdu ještě nebylo. Předklonil se a polil kameny vodou. Zasyčela pára a teplo se ještě zvýšilo.

Dveře se otevřely, dovnitř strčil hlavu Per, a když viděl, že je Harry vzhůru, podal mu hromádku oblečení. Nebyly to Harryho šaty – jen boty byly jeho – ale oblékl si je. V těžké tunice lemované bílou a červenou výšivkou a nejteplejších kalhotách, jaké kdy viděl, se vypotácel ven. Sauna byla až na konci osady. Harry se vlekl sněhem vedle Pera, který na něj před saunou čekal. Per nepromluvil a Harryho bolela hlava tolik, že se o to ani nepokoušel. V chatě zjistil, že se Siri vrátila také. Bez jediného slova mu podala hořký čaj a Harry se posadil, aby si ho vypil.

Ticho trvalo téměř hodinu. Když hostitelé konečně promluvili – v saami, samozřejmě - byla už Harryho bolest hlavy téměř zvládnutelná.

Měl jsi velké štěstí,“ řekla Siri. Když Per neodpověděl a dál opravoval vázání na lyžích, pokračovala: „On je velmi slavný. Jeho smrt by způsobila docela rozruch.“

Per si odfrkl. „Je nemyslící, dětinský a netrpělivý. Nenapadlo mě, že by se na tu cestu vydal beze mě.“

Harry pozoroval jejich tváře, aby měl vodítko, o čem si povídají. Per zněl víc než kdy jindy jako Snape a to bylo špatné znamení.

Per dokončil opravu a postavil lyže ke dveřím, zasmál se. „Není zraněný. Ani já bych nepřežil první dvě návštěvy, kdybych nebyl tak tvrdý.

Siri podala Harrymu chleba, uzené sobí maso a dvě jablka, která chutnala jako bonbóny. Harry se usadil, aby si odpočinul, pořád ho ještě trochu pobolívala hlava, ale Per stroze řekl: „Pojď.“

Harry vstal a oblékl si boty a plášť. Zbytek jeho oblečení se vyvářel ve velkém kotli nad ohněm. Per si venku nasadil lyže a tak to udělal také, jen se ohýbal velmi opatrně, protože když to udělal, ve spáncích mu zabušilo. Vyjel za Perem na hřeben kopce. Jeli ve svých předchozích stopách a cesta jim netrvala dlouho.

Per se zastavil a mávl na Harryho, aby pokračoval dál. Harry se zastavil asi třicet yardů od něj. Per se opřel o své hůlky a čekal. Harry zadupal, aby si ohřál nohy, zarmoutilo ho, že teplo ze sauny už vyprchalo.

Uběhlo několik minut, ale nic se nestalo. Žádné podivné zvuky, žádný olejnatý vzduch. Per o kus odstoupil. Harry něco ucítil, ale lehce to zatlačil zpět, instinktivně to uzavřel za zeď. Skousl si ret, když jeho hrudí projel nadějný pocit. Per dlouho čekal, než k němu dojel. Jeho světlé oči vypadaly potěšeně, možná. Beze slova se otočil a jel pryč. Harry spěchal, aby ho dohonil.

Když opřeli lyže o chatu, Per řekl: „Jsi dobrý.“

„Chcete říct, že jsem to zvládl?“ zeptal se Harry nedočkavě.

„Jsi nerozumný kluk,“ řekl Per pomalu.

Harry tvrdě polkl po přísném pohledu, který výtku následoval. Per kývl hlavou směrem k chatě. Vešli dovnitř a Per požádal Siri: „Vysvětli mladému čaroději, že jsem skončil. Nemám, co víc bych ho naučil.

Siri to přeložila a Harry, stojící ve dveřích, se pokoušel to přijmout. Cítil se slabý radostí. Mohl jít domů! Vyhrabal z batohu pergamen, aby mohl napsat Snapeovi. Doufám, že Hedvika brzy přiletí, pomyslel si, když pokládal brk na teplý kámen, aby ho rozmrazil.

Severusi, naučil jsem se, co jsem se sem přijel naučit. Mám zpáteční letenku a domů přijedu…

Zarazil se. „Kdy můžu odjet?“ zeptal se.

„Měl bys zůstat do jarní rovnodennosti. Ve vsi na konci jezera se bude konat slavnost, které se můžeme zúčastnit,“ řekla Siri.

„Jarní rovnodennost?“ řekl Harry. „Ta bude až… 21 března, ne?“

„Za dva dny,“ zabručel Per.

Harrymu se zasekl dech v hrdle. „Byl jsem tu měsíc a půl?“ zašeptal omráčeně. Kamarádi na ministerstvu už musí být daleko před ním. Belinda si musí myslet, že je blbec. Jeho plán vysvětlit jí to až bude po všem, teď vypadal děsně. Jeho srdce, které létalo kdesi v oblacích, teď prudce spadlo dolů. „Měsíc a půl,“ zašeptal znovu.

Vrátil se k dopisu, těžko se soustředil, myšlenky se mu stále rozutíkávaly… domů přijedu 22. Omlouvám se, že trvalo tak dlouho, než jsem to zvládl. Přemýšlel, jestli ho ještě nevyhodili z Bystrozorského kurzu. Snape by mu o tom pro jistotu nenapsal. Ale opravdu jsem to zvládl. Těším se, až budu doma a všechny zase uvidím. Taky přemýšlel, co se stalo s jeho chimérkou. Doufal, že si ji Snape nechal ve škole, vypadalo to, že ho má ráda a tak snad bylo všechno v pořádku.

Hedvika se objevila druhý den ráno. Harry převzal tlustou hromádku dopisů, nakrmil ji a okamžitě ji poslal zpátky s dopisem pro svého opatrovníka. Neschopný zůstat v klidu si oblékl plášť přes své vypůjčené šaty – ty jeho se sušily v sauně – a na lyžích se vydal na jezero. Sledoval stopu sněžného skútru, který tu nedávno byl. Když mu začal docházet dech, celkem elegantně se otočil a vydal se zpátky, těšil se na oběd.

Per a Siri během oběda mlčeli, ale cítil, že je to jiné ticho než dřív. Per vypadal téměř melancholicky. Harry se chopil svého tkaní, rozhodl se, že než odjede, měl by dokončit chránič alespoň na jednu botu.

„Děkuji,“ řekl. „Za všechno.“

Per zavrtěl hlavou a naplnil si svou dýmku něčím, co vůbec nevonělo jako tabák, spíš jako dřevo. Trvalo dlouho, než promluvil. „Vrátíš se k lovu temných čarodějů?“

„Ano. Pokud mi to dovolíte,“ řekl Harry ponuře.

„Jak bych tě mohl zastavit?“ zeptal se Per zmateně.

Harry se usmál. „To je pravda.“

Per ukázal dýmkou na tyč se zářezy v rohu chaty. „Kolik značek… za tebe?“

„Ach,“ řekl Harry. „Já nevím. Ztratil jsem přehled.“ Per ho pohledem vybídl, aby to vysvětlil. „Vyřezal jsem je všechny najednou,“ řekl Harry. „Ale nepočítal jsem je. A stejně jsem přidával i ty další.“

Siri to přeložila, když se Per podíval jejím směrem.

„Některé jsem vyřezal dvakrát,“ postěžoval si Harry. „Možná i třikrát.“

„To je nejlepší čas se vrátit,“ řekl mu Per prostřednictvím Siri.

Harry se znovu usmál, byl šťastný i přes nejistotu, které bude muset čelit, až se vrátí. Když přežil tohle, všechno ostatní by mělo být snadné.

 

 

 

Poslední komentáře
19.09.2010 15:17:25: Bože, nějak se v tom ztrácím... smiley Harryho souboj s temnotou byl zajímavý - chudák Per, to musel b...
18.09.2010 21:40:51: Tak to Harry zvládl, jsem ráda, že se vrací domů a jsem moc zvědavá co tam na něj čeká, také jsem by...
16.09.2010 21:31:30: Moc děkuji. Pravdu krásná kapitola a skvělý překlad.
16.09.2010 21:25:22: Perfektní překlad... smiley moc děkuji za kapitolu... smiley dnes po dlouhém a náročném dni padám na... ...