Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Revolution

9. kapitola

Domov, část I.

Druhý den, když se vydali na slavnost jarní rovnodennosti, Harry litoval, že se naučil lyžovat. Věděl, že by Per proti přemístění nic nenamítal, kdyby to bylo nevyhnutelné, ale z úcty ke svému hostiteli tuto možnost nenavrhl. Nesl si sebou vše, co měl a druhá polovina cesty vyžadovala veškerou jeho sílu vůle, aby donutil své olověné končetiny k pohybu. Ostatní kvůli němu zpomalili, dokonce se i zastavili, aby si odpočinul.

„Tohle u nás neděláme,“ řekl Harry lapaje po dechu. „I když s něčím takovým možná začnu.“ Několikrát se zhluboka nadechl a odhodlaně sevřel hůlky. „Fajn, můžeme jít.“

Dlouhá cesta dala Harrymu spoustu času k přemýšlení a tak začal uvažovat, jak se všem doma, zvláště Snapeovi, daří. Ze všech dopisů, které dostal, byly ty od jeho opatrovníka nejvíce rezervované a tak Harry uvažoval, jestli se mu ulevilo, že už má nad těmi věcmi kontrolu. Jak jeho lyže poslušně klouzaly sněhem, poprvé po dlouhém měsíci si vzpomněl na to, jak nalezl Snapea mrtvého. Jeli příliš rychle a Harryho plíce vyžadovali další přestávku. Když se znovu dali do pohybu, měl Harry pocit, že těch posledních několik mil, neujde.

Ve vesnici hořely táborové ohně a pěkně se vyjímaly v zapadajícím slunci. Lidé popíjeli alkohol a posedávali kolem nich na kládách. Per se Siri se přidali ke svým přátelům a Harry přecházel kolem, všechno jen pozoroval. Skupinka mužů pořádala soutěž v házení lasem, pokaždé když laso zasáhlo cíl, ozval se vzrušený štěkot psů. Harry to pozoroval a za ním se ozval smích. Ohlédl se a spatřil dvě dívky, kterých už si všiml při minulé návštěvě. Jedna promluvila a Harry byl překvapený, že jejím slovům rozumí, dokonce se pokusil vrátit jí pozdrav. Jeho výslovnost vyvolala další záchvat smíchu.

Ta menší si nasadila kapuci a zeptala se: „Angličan?“ Harry přikývl a dívka pokračovala: „Jsi daleko od domova. Bydlíš u bratrance Pera, ne?“

„Je to tvůj bratranec?“ zeptal se Harry.

„Ano.“ Její kamarádka mávla rukou směrem k ohni na druhé straně vsi. „Chce jít za kamarády,“ vysvětlila dívka. Byly od něj už pěkný kus, když se otočila a vybídla ho: „Jestli chceš, pojď taky…“

Harry je následoval k menšímu ohni, kde už seděla holčička a nějaký mladík. Ten zrovna vyprávěl, jak jeho dědeček zabil velikého vlka a udělal si z něj kožich na zimu, který ale nemohl nosit na pastvu, aby nevyděsil soby. Harry v holčičce poznal dítě, které společně s Perem zachránili; ona ho ale samozřejmě poznat nemohla.

Bez představení se posadil, třebaže mu to připadalo podivné. Oheň praskal a osvětloval kruh ušlapaného sněhu. Vyprávění pokračovalo, Harry sem tam rozuměl nějakému slovu.

Chlapec se zeptal na Harryho a dívka mu vysvětlila, že Harry bydlí u Pera. Teď Harry rozuměl skoro celé větě, ale sám si mluvit netroufl. Uvědomil si, jak moc mu chybí jeho kamarádi, včetně Belindy a jeho kolegů-učňů. Povzdechl si a ten zvuk splynul se šumem větru ve větvích stromů.

Dívka se k němu přisunula blíž. „Oblékáš se jako domorodec,“ poznamenala s pohledem na vypůjčenou tuniku, kterou měl Harry na sobě. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se.

Harry se usmál, bude příjemnější, když budou znát svá jména. „Harry. A ty?“

„Anna.“

„A ty?“ zeptal se pak každého zvlášť, už si nepřipadal tak cizí.

Dlouho si potom povídali, kvůli němu se snažili mluvit hlavně anglicky. Po nějaké době Anna vstala a řekla: „Nechceš se projít? Vítr už se uklidnil.“

Harrymu už tuhly nohy a tak také vstal. Anniny přátelé odmítli jít a Harry přemýšlel, jestli nepůjdou daleko, nohy ho přeci jen docela bolely. Obešli sruby zadem a vydali se na malý kopec za vsí. Hvězdy jasně svítily a na severu zeleně problikávala polární záře.

„Je to velmi krásné,“ řekl Harry. Zíral do nebe a snažil se potlačit sílící touhu po domově.

Anna k němu přistoupila blíž. „Ty jsi také krásný,“ řekla ostýchavě. „Nebo jsi začarovaný? Jsi oblečený jako pasák,“ škádlila ho.

„Ehm,“ začal Harry, ale ona ho uchopila za ruku a vzápětí byli uvnitř nějaké místnosti.

Zaplály svíčky. „Tys nás přemístila!“ vyhrkl Harry překvapeně.

„Siri mě to naučila,“ řekla a znělo to hrdě.

„Aha. Měla bys magii studovat, jestli můžeš.“

Donesla jednu ze svíček ke stolu. „Kouzla tu nejsou užitečná. Přemisťování je. Je snadné se vyprostit, když zapadneš do sněhu a taky se snadno dostanu domů, ale nesmí mě nikdo vidět. Ale ty jsi byl s Perem a Siri…“ Prohrábla uhlíky v kamnech, aby se oheň rozhořel a vrátila se k němu. „Jsi v pořádku?“

Harry ji nechtěl odradit a tak si sedl ke stolu. „Jsem. Kde to jsme?“

Posadila se na židli vedle něj. „V našem domě.“

Harry si prohlížel kamna s komínkem procházejícím zdí. „Je to tu hezké. Tohle není… goahti.“

Zahihňala se. „Ne. Tohle je teplejší.“ Náhle vstala, jako by už nedokázala sedět. „Mám tohle,“ řekla a vytáhla ze skříňky tři časopisy. Když je rozložila na stůl, Harry viděl, že jsou to švédské kouzelnické časopisy, značně potrhané, se zrezivělými sponkami. „Na jihu, ve Stockholmu, jsou, uhm, čarodějky, ženy-šamanky,“ řekla a snažila se, aby to znělo zdrženlivě. Otočila několik stránek. „Tam u vás jsou také?“

Harry přikývl, její vzrušení způsobilo, že se cítil trapně; nebylo jí dovoleno, aby používala magii a to vědomí jí vadilo. Harry s jejím smutkem dokázal soucítit, vždycky musel bojovat s Dursleyovými, když se vracel na prázdniny.

„A tady, létající koberce!“ řekla se smíchem a ukazovala mu inzerát. „Ale myslím, že tě nudím.“

„Ne, ne,“ ujišťoval ji Harry, ale ona stejně zavřela časopis a sevřela ruce mezi koleny.

„Máš děvče?“ zeptala se.

„Ano,“ odpověděl Harry a v myšlenkách zabloudil k Belindě, jejím lesklým vlasům a elegantnímu náklonu hlavy. A taky byl rád, že si tuhle otázku s Annou vyřešili.

„Aha,“ řekla Anna tiše. „Dáš si čaj? Mohu ti předvést další kouzlo.“ Ohřívala čajovou konvici v ruce tak dlouho, dokud jí dokázala udržet. „Takhle vím, kdy je dostatečně horký,“ řekla se smíchem, když třásla rukou, aby si ji ochladila, těšilo ji, že má publikum. „Je hezké mít někoho, s kým můžu mluvit o magii,“ řekla toužebně. „Nevadí ti to?“

„Ne,“ tvrdil Harry. „Vůbec ne. Vracím se domů a zítra už budu o magii mluvit pořád.“ Svlékl si čepici a kabát, protože místnost už se ohřála.

„Nemyslím, že bych dokázala mluvit jen o magii,“ řekla lehce pohrdavě. „Je přece i spousta jiných věcí, třeba sobi a příběhy. Zpěv,“ dodala.

Harry se usmál, vzal si od ní hrnek, který mu podávala a s potěšením si o něj hřál ruce. Anna udělala totéž.

„Děláš hodně kouzel?“ zeptala se.

„Docela dost,“ odpověděl Harry a napil se čaje.

Anna si ho prohlížela a očima se zastavila na jeho vlasech, které musely být hodně rozčepýřené. Zalapala po dechu. „Ty máš to…,“ hlesla a ukázala si na čelo.

„Jo,“ řekl Harry. Světlo svíčky muselo způsobit, že byla jizva lépe vidět; většinou nebývala tak zřetelná.

Anna se teď na něj dívala s podivnou obavou, pak zalistovala časopisem, na jehož obálce byla rodinka ve špičatých kloboucích pózujících před vysokými horami. Spěšně převrátila několik stránek a otočila časopis k Harrymu. Na pravé straně byl článek o Turnaji tří kouzelnických škol s velkou fotografií čtyř školních šampiónů, teda přesněji: tří školních šampiónů a Harryho. Text se nedal přečíst, byl plný cizích písmen s křížky a tečkami na podivných místech, ale Harry řekl: „To už je dávno. Tohle je Cedrik,“ ukázal na usměvavého, sebevědomého chlapce. „Fleur Delacourová a Viktor Krum.“ Fleur pohodila dlouhými světlými vlasy a upravila si je. V rohu dole byla kresba, na které Harry drží pohár, jako by ho právě vyhrál, což by tak i mohlo být, kdyby vše proběhlo normálně. Umělec ho zobrazil jako šťastného výherce.

„A ty jsi tenhle kouzelník?“ zeptala se Anna.

„Jo, to jsem já.“

„Tenhle kouzelník?“ zeptala se znovu a ukázala prstem na obrázek, jako by ho nemohla ve skupince rozeznat.

„Jo,“ zasmál se Harry.

Zblízka se zadívala na snímek mladšího Harryho a pak se zahleděla na něj. „To jsi teda hodně dobrý kouzelník,“ řekla.

„Hodně jsem na tom pracoval,“ řekl Harry.

Tento komentář byl přijat nedůvěřivě. Harry si tiše povzdechl a nalil si další čaj, zatímco ona si pročítala článek.

„Tady píšou, že se na konci stalo něco záhadného. Tenhle chlapec zemřel.“

„To, co se stalo, bylo hrozné,“ potvrdil Harry. „Je to hodně dlouhý příběh… ale tobě se příběhy líbí.“

Nedostala šanci odpovědět. Na dveře se ozvalo rychlé zaklepání a dovnitř nakoukla dívčí hlava. „Táta přišel!“ řekla v saami, ale Harry to pochopil a tón mu napověděl zbytek. Dveře se zase zavřely a Anna rychle uklízela, v panice si počínala maličko neohrabaně.

„Jen pijeme čaj,“ poznamenal Harry.

„Stejně,“ vydechla.

Harry vstal a zadržel jí ruku. „Ustup.“ Vytáhl hůlku a dvěma rychlými kouzly – jedním na svíčku a časopisy a druhým na hrnky a čajovou konvici – uklidil místnost. Ale zvuk kroků na dřevěných schodech naznačil, že uklidit to byla pravděpodobně chyba.

„Nedělej to,“ sykl Harry, když ho uchopila za paži, aby je přemístila. Hluk byl hodně silný, lekl se. Poklepal ji na hlavu a schoval ji iluzivním kouzlem, to samé udělal sám sobě. Zatáhl ji do rohu a před nimi ještě vyčaroval protimudlovskou ochranu. Už dlouhou dobu tolik kouzel nevyčaroval a teď měl dobrý pocit z toho, jak jím magie volně a snadno proudí, jako by po takové přestávce byla jasnější a širší než dřív.

Dotkl se prstem jejích rtů a držel ji za tou malou bariérou. Stála proti němu malá a ztuhlá ve své kožešinové tunice. Dveřmi dovnitř proniklo ubývající světlo a někdo rozsvítil elektrickou žárovku. Anna tiše vyjekla, když oči jejího otce zamířily jejich směrem, než se rozhlédl po místnosti. Muž zamračeně obhlédl místnost a pak vyšel ven. Anna se téměř zhroutila úlevou.

„Neviděl nás,“ zašeptala zmateně. „Vždyť jsme tu byli.“

Harry zrušil kouzla a schoval hůlku. „Měli bychom se vrátit k ostatním.“

„Co ještě můžeš udělat?“ zeptala se.

Harry pokrčil rameny, ale neubránil se úsměvu. „Všechno možné.“ Vzal ji za ruku a přemístili se na kopec za vsí. Mlčky přešli hřeben a mezi stromy se vydali k malému ohni. Podél jezera stály rámy na sušení ryb. Dva z nich obloukem obešli a přidali se ke skupině lidí u ohně. Starý muž zde něco vyprávěl a široce přitom gestikuloval, ostatní uctivě poslouchali.

Per se na ně podíval, když přišli, ale jeho výraz nic neprozradil. Harry měl v úmyslu tvrdit, že se celou dobu procházeli, ale nepřistoupil k němu, dokud příběh neskončil. Stejně jako pokaždé, se na konci rozhostilo ticho. Několik mužů vytáhlo dýmky a zapálili si, zamyšleně se dívali do ohně.

Harry už si na dlouhé mlčení zvykl a dokázal odhadnout, kdy se blíží ke konci, uvažoval, kdo promluví teď. Per to konečně udělal a všichni se na něj zadívali. Harry nerozuměl všemu co říká, ale Per se otočil a pokynul mu, aby předstoupil.

Harry si tázavě rukou v rukavici ukázal na hruď. Per kývl a Harry přistoupil blíž k ohni. Siri seděla na kládě vedle. „Chce, abys vyprávěl příběh,“ řekla.

„Já?“ rozhlédl se Harry po čekajících lidech. „Budete překládat?“

„Jestli tvoje znalost saami ještě není dost dobrá…“ škádlila ho.

„Ne, rozhodně potřebuji tlumočníka,“ zamumlal Harry. Zhluboka se nadechl, aby si poskládal myšlenky a přemýšlel, co by měl vyprávět. Sklonil se k Siri a zeptal se: „O čem byl poslední příběh?“

„Gregov vyprávěl o době, kdy byl mladý a viděl přízrak, jak mu na lasech žene stádo do podsvětí. Pořád si ještě stěžuje, že jich dokázal zachránit jen pět set.“

Harry se narovnal a pomyslel si, že v tomhle případě nebude příběh o magii vadit. „Kdysi dávno,“ začal, „žil… zlý šaman jménem Tom Raddle.“ Tenhle úvod upoutal pozornost, když ho Siri přeložila. Annin otec stál na druhé straně kruhu a vypadal rozzlobeně, ale rozhodl se mlčet.

„Raddle miloval moc a nebál se používat černou magii, aby dostal to, co chtěl. Deset let terorizoval svět, byl stále silnější a získával stále více stoupenců.

Proti němu se postavil jeden dobrý, hodně silný šaman, ale nestačilo to. Jednoho dne ten dobrý šaman jménem Brumbál vyslechl proroctví, že přichází ten, kdo Raddlea zničí. Bohužel se toto dítě teprve narodilo a brzy po tom se s ním jeho rodiče museli ukrýt, protože Raddle a jeho stoupenci ho chtěli zabít. Ale neukryli se moc dobře a jedné říjnové noci Raddle přišel a zabil je, ale když se pokusil zabít dítě, zlé prokletí se obrátilo proti němu a téměř ho zničilo. A na dítěti zanechalo jizvu ve tvaru blesku.“

Soustředila se na něj čím dál větší pozornost posluchačů a Harry podezíral Siri, že vyprávění ještě víc dramatizuje. Podívala se na něj, když dopřekládala.

„Dalších deset let byl Raddle jen přízrakem strašícím v lese, jeho temné srdce – které nedokázalo cítit nic teplého a uklidňujícího, jako třeba lásku – odmítalo zemřít. Potuloval se světem a hledal někoho slabého, kdo by ho nechal parazitovat na svém těle. Tak začal jeho vzestup zpět k moci, ale mezitím se stále pokoušel zabít chlapce z proroctví, pokaždé skončil jako přízrak. Konečně se mu za pomoci věrného stoupence podařilo zajmout chlapce a jeho spolužáka. Přeměnil trofej v kouzelnické soutěži na přenášedlo, které chlapce odneslo na hřbitov. Raddle zabil chlapcova spolužáka stejně, jako kdyby zabil… rybu, bez milosti. Pak chlapce přivázal k náhrobku svého otce, vzal si trochu jeho krve a uvařil z ní lektvar, do kterého se ponořil, když vylezl ven, nebyl už jen přízrak, byl člověk.“

Harry se podíval dolů a setkal se se Siriiným podivným upřeným pohledem. Pokrčil rameny, tvrdě polkl a pokračoval:

„Raddle chtěl chlapce zabít, ale chlapec byl lepší šaman, než Raddle čekal. Duchové jeho rodičů i mrtvého spolužáka mu pomohli a chlapci se podařilo utéct k dobrému šamanovi, který ho mohl ochránit.

Raddle připravil past, aby chlapce zase chytil, a tentokrát zemřel chlapcův kmotr, který se ho snažil zachránit. Chlapec měl hodně přátel, ale jejich kouzla byla slabá a tak tajně cvičili, aby je vylepšili. A jednoho dne přišel Raddle do školy s dvaadvaceti svými stoupenci. Ale chlapcovi přátelé nezaváhali, bojovali s těmito stoupenci, aby dali chlapci čas k přemožení zlého šamana. Dobrý šaman mu řekl, jak to udělat. Řekl mu, že láska je jeho největší zbraní a tak to chlapec udělal – nechal zlého šamana pocítit lásku tak, že mu ukázal svůj smutek ze smrti rodičů a svou obavu o kamarády, kteří s ním bojovali.

Stačilo to, aby to zlého šamana paralyzovalo a zanechalo ho to bezbranného. Chlapec ho pak zabil stejnou kletbou, která se od něj odrazila, když byl dítě. A teď je v Británii klid a lidé mohou žít své životy, aniž by nad nimi visela temná hrozba.“

Harry čekal, až Siri dokončí překlad. Chtěl říct, že Voldemort je mrtvý jednou pro vždy, ale nedokázal najít ta pravá slova. Zamrazilo ho. Náhle bylo ticho. Siri čekala na něco víc a posluchači čekali s ní.

„Raddle, který si nechal říkat lord Voldemort, je pryč, neexistuje už ani jako duch, a všichni jeho stoupenci jsou ve vězení. A chlapec konečně nalezl domov a otce. Ne vlastního, ale stejně dobrého.“

Někdo se zeptal a Siri překládala: „Chce vědět, kde jsi ten příběh slyšel.“ Potutelně se při tom usmívala.

„To je můj příběh,“ řek Harry.

Po tomto prohlášení si lidé začali šeptat. Siri tiše dodala: „Per jim vysvětlil, že tě tvůj nový otec poslal, aby ses od něj naučil magii.“ Na lidí teď pravděpodobně víc zapůsobil Per.

Nakonec se všichni zase uklidnili a dýmky byly znovu zapáleny. „Byl ten příběh v pořádku?“ zeptal se Harry a sedl si vedle Siri na kládu.

„Je to pravda. Jak by nemohl být?“ mrkla na něj. „A měl dobrý konec.“

„To ano,“ souhlasil Harry s pocitem, že teď je na světě všechno v pořádku. Zaklonil hlavu a sledoval jiskry vylétající z ohně k temnému nebi. Polární záře zmizela a hvězdy se jasně třpytily po celé obloze.

Přišel k nim Annin otec a nejistě se na Harryho zadíval. Jeho oči zkoumaly Harryho tvář a zastavily se na jeho čele. Pak odešel, aniž by promluvil.

Siri se k Harrymu naklonila. „Je to významný muž. Neměl bys mu svádět dceru.“

„Byli jsme spolu. Ale jen jsme mluvili o magii. A mimochodem, měli byste Annu poslat do Británie, její kouzla jsou velmi dobrá.“

„Jen by pak byla ještě nešťastnější.“

Harry se zamračil, ale neprotestoval. Prohlížel si tváře ozářené světlem ohně, až našel Perův obličej se světlýma očima. Per se na něj zadíval, když vycítil jeho pohled. Harry vstal a dvěma kroky k němu došel. Tiše, ale dychtivě, vzhledem k tomu, jak málo měl času, se zeptal: „Můžete mě naučit jak zastavit krvácení?“

Per pohlédl na Siri, Harry si uvědomil, že to potřebuje přeložit, nemohl přes ně přetáhnout Temnotu, jako když byli sami. Pak Per vstal a vyvedl Harryho a Siri z kruhu kolem ohně do chladného vzduchu. Harry zopakoval: „Ptal jsem se Pera, jestli by mě nenaučil jak zastavit krvácení.“ Aby svou prosbu zdůraznil, sundal si rukavici a pozdvihl ruku, do které se řízl. Bolest z minulých dnů se vrátila, Harry si uvědomil, že to byla schopnost, kterou by svého otce dokázal ochránit, proto byl připraven prosit o poučení.

„To se nemusíš učit, to prostě umíš,“ řekla Siri. Per zvedl ruku, aby ji zarazil. Promluvil a Siri to přeložila: „Je to vymírající schopnost, a Per je ochoten tě vyzkoušet.“

Přešli k menšímu ohni mezi stromy, u kterého teď nikdo nebyl. Per přiložil do plamenů dvě další polena a posadil se na špalek na sekání dříví proti Harrymu. Vytáhl nůž a sundal si rukavice. Harry se snažil ho zastavit. „Nechci…“ Per po něm hodil pohledem, který byl i Snapeovým oblíbeným a Harry zmlkl a sledoval, jak se Per řízl do ruky a nechal krev stékat z dlaně na zem.

Pozoroval Harryho, který instinktivně sáhl po hůlce; ale na tenhle druh kouzla testován nebyl. Tohle pracovalo i na dost velkou vzdálenost a Harry si velmi přál to umět, domníval se, že by to utišilo tu bolest v něm, která se stále občas prodrala na povrch.

„Musíš se soustředit,“ řekla Siri. Překládala Perovu radu. „Je to jako tkaní, v krvi je duch jejího majitele. Když ho vycítíš, můžeš do něj proniknout a zamáčknout ho dovnitř. Per říká, že si představuje, jako by ránu obalil sněhem. Ale nejdřív musíš vycítit, jak ho duch opouští.“

Harry si pročistil mysl a sledoval pramínek krve, který se začínal sám od sebe zpomalovat. Jeho nitro se uvolnilo a za okamžik měl stejný pocit, který měl s brky a tím, co vyzařovaly. Uvědomil si, že Perova krev to vyzařuje také. Znovu se uvolnil a tentokrát to pocítil rychleji, třebaže pramínek krve už se zastavil.

Per pozvedl nůž, který stále držel v druhé ruce, a znovu si otevřel ránu, jako by věděl, že to bude muset udělat ještě jednou. Tentokrát to Harry cítil silněji, jako by krev, kapající do sněhu mezi nimi, byla hustší. Musíš ho zamáčknout, říkali. Harry si představil obvaz a pak ledový obvaz, stejně studený, jako vítr přicházející ze zamrzlého jezera. Per znatelně ztuhl, přestože byl teple oblečený. Harry ztratil koncentraci a pramínek krve znovu začal téct. Snažil se soustředit na obvaz a chlad současně a znovu se zaměřil na pramínek krve. Krvácení znovu ustalo. Harry tu představu držel docela dlouho, dost dlouho na to, aby se rána zatáhla. Zvedl oči k Perovi a tak napůl očekával další záchvat žárlivosti, ale na Perově tváři byl křivý, potěšený úsměv.

Per promluvil a Siri překládala: „Říká, že teď už tě opravdu nemá co naučit.“

Harry se podíval směrem k vesničanům a pak vytáhl hůlku a ránu Perovi doléčil. Per se usmál a zavrtěl hlavou, jako kdyby Harry podváděl.

„Děkuji za lekci,“ řekl Harry a natáhl ruce k ohni, aby si je ohřál. „Tohle je dobrá znalost.“

„Vždycky jsi to uměl,“ řekla Siri, „jen jsi prostě nevěděl, že to umíš.“

Harry sledoval ohořelá polena, jak se v ohni posouvají. „Většina kouzel je takových, ne?“

„Ty co používáme tady, ano.“

Spali ve stejném goahti jako minule. Harry se probudil dlouho před východem slunce, když jejich hostitel opatrně přikládal dřevo na oheň. Okamžitě byl bdělý, připravený na cestu domů. Pro jednou to byl on, kdo netrpělivě čekal, až ostatní vstanou. Naposledy snídal sobí maso a chléb.

Ve vsi bylo ticho, když si nasadili lyže a sjeli sněhem dolů k jezeru. Dech se jim srážel v oblacích páry. Zastavili se, až když na vesnici nebylo vidět. Harry si odepnul vypůjčené lyže a podal je Perovi. Z jezera přicházely poryvy větru se sněhem, a proto Harrymu nevadilo, že odjíždí.

„Děkuju za všechno,“ řekl Harry svému hostiteli. Kdy Per přikývl, Harry pokračoval: „Opravdu, pokud byste cokoliv potřeboval, pošlete sovu, nebo obyčejný dopis.“

Siri si také sundala lyže a uchopila ho za ruku.

„Mohu to udělat sám,“ řekl Harry a pomyslel si, že dostat se na nádraží v Oulu bude snadné.

„Vezmu tě tam,“ naléhala Siri. Harry pokrčil rameny. „Teď, když nepředstavuješ nebezpečí, můžeš jet z bližší stanice,“ poznamenala.

Ale Harry byl netrpělivý, nechtěl strávit ve vlaku takovou dobu. „Ne, přemístím se celou cestu.“

„Sbohem,“ řekl Per.

Harrymu nebylo dovoleno tohle slovo použít, ale odpověděl tak, jak to vyžadovala slušnost. Zamrzlé jezero náhle zmizelo a objevila se zasněžená železniční stanice. Přemístili se za betonovou stavbu přiléhající k nádraží v Oulu.

„Víš, kam se přemístíš v Helsinkách?“ zeptala se Siri starostlivě.

Harry přikývl. „Přemýšlel jsem o záchodcích pro zaměstnance na autobusovém nádraží. Byly zamčené,“ dodal s křivým úsměvem. „Ale jen proto, že mě nenapadá nic jiného.“

„No, Harry,“ začala. „Je těžké říci si na shledanou, ale myslím, že bychom měli.“

Harry byl rád, že to slyší, znamenalo to, že pro ně nebyl břemenem. „Říkat na shledanou je důležité?“ dobíral si ji.

„Sbohem říká jen ten, kdo neočekává, že ostatní znovu uvidí,“ vysvětlovala Siri.

Harry pochopil, proč byl zadržen, když chtěl to slovo použít. Svlékl si plášť a vlněný kabát, který měl pod ním a který Siri obdivovala, když ho prala. „Tady,“ řekl Harry, „výměnou za tuniku a čepici.“

Opatrně si kabát vzala a přehodila si ho přes ramena, sahal jí až ke kotníkům. „Tak tedy na shledanou… Musíš jít.“

Harry si přitáhl plášť k tělu a přemístil se na záchodek. Malý uzavřený prostor toalety pro něj po dlouhém pobytu ve volné přírodě byl docela šokem. Musel si dávat pozor, aby se nepomlátil o stěny a porcelánovou mísu. Vyndal ruku z kapsy, kde celou dobu držel hůlku pro případ, kdyby na někoho musel použít paměťové kouzlo.

Chodba před toaletou byla prázdná. Hluk z jeho přemístění zanikl v rachotu autobusových motorů a sykotu brzd. Zakoupil si jízdenku na letiště a našel správné nástupiště. Ostatní cestující podupávali, aby se zahřáli. Harry si myslel, že je docela teplo. Slunce zde opravdu svítilo a jeho paprsky se odrážely na zledovatělé vozovce.

Na letišti dostal další oválnou cedulku, tentokrát do Edinburghu, a opět čekal v řadě před turnikety. Tentokrát byl jeho batoh vytažen dřív, než dojel na konec pohyblivého pásu. Celník ho prohledal a tupě zíral na brka, která z něho vytáhl. Pak vytáhl něco, co Harry neznal, změřil to a společně s batohem to Harrymu předal. Harry zíral na malý nůž s důvěrně známým vyřezávaným medvědem v parohu, ale protože zdržoval, rychle ho schoval a šel dál.

Když se posadil, našel v batohu obal od sušenek s nápisem: Nemůžeme tě poslat na tak dlouhou cestu bez nože. Dojatý Harry obal pečlivě uschoval, aby se nepomačkal a prsty přejížděl po noži, který jako by k němu promlouval.

Protože měl před odletem ještě spoustu času, vydal se ke stánkům s finskými suvenýry. V jednom nalezl řadu dřevěných šálků, kterými si připíjeli lidé při slavnosti jarní rovnodennosti. Každý z nich měl kožený řemínek, aby se dal pověsit na krk – tak se z nich dalo popíjet celou noc a nikdo se nemusel starat, kam ho odložit. Navzdory vysoké ceně jich Harry několik koupil. Belindě koupil sklenici moruší a sobě uzené sobí maso. Všechno se mu podařilo vměstnat do batohu.

Když konečně nastoupili do letadla a Harry se usadil na sedadle, nesnesitelně se začal těšit domů. Nedokázal si dělat starosti o svou nejbližší budoucnost, třebaže nevěděl, jak si stojí s výcvikem a Belindou. Místo aby se strachoval, napjatě sledoval, jak muži nakládají zavazadla na dopravník, který je vyváží do útrob letadla.

Tenhle let nebyl plně obsazený a vedle Harryho nikdo neseděl. Přípravy na let sledoval s úplně jiným pocitem, než když letěl sem. Povzdechl si a představoval si, jaké to bude, až bude doma, uvidí se se svým opatrovníkem a přáteli a těšil se na svou vlastní postel.

Let probíhal rychle a teprve když pilot oznámil, že budou sestupovat, si Harry vzpomněl, že chtěl vyzkoušet levitační kouzlo. Rozhlédl se a vytáhl hůlku, na stolku před sebou měl plastikový šálek. Letuška rychle procházela uličkou a sbírala odpadky, ale měla málo času. Muž přes uličku četl noviny a zrovna otočil stránku, kterou si zablokoval výhled na Harryho.

Wingardium leviosa,“ zašeptal Harry. Jeho švihnutí a mávnutí bylo omezeno malým prostorem, ale šálek vylétl vzhůru a vznášel se nad stolkem. Harry ho zachytil a s úsměvem ho hodil do odpadkového pytle, který přinesla letuška, zatímco hůlku schoval pod stolek.

Hm,“ pomyslel si. Snape si nemyslel, že by to mohlo fungovat. Harry mu to bude muset říct. Uklidil hůlku, sklopil stolek, založil si ruce na prsou a netrpělivě čekal, až přistanou.

Když vystoupil z letadla, moc se kolem sebe nerozhlížel, ale když prošel turniketem objevil se po jeho boku Snape.

„Severusi,“ vykřikl Harry potěšený tím překvapením. Automaticky se natáhl, aby ho objal, ale okamžitě si to rozmyslel, vzhledem k tomu, jak veřejné tohle místo bylo. Ale k jeho překvapení ho Snape sám rychle a pevně objal.

„Jak se vede?“ zeptal se Snape a prohlížel si Harryho tak zblízka, jak to ještě nikdy neudělal, což napovídalo hodně.

„Dobře,“ ujišťoval ho Harry.

Zatímco ho Snape držel na délku paží a pečlivě ho svýma tmavýma očima zkoumal, Harry si všiml, že Snape vypadá unaveněji, než čekal, a že má několik šedivých vlasů. Vypadal o hodně starší, třebaže Harry nebyl pryč nijak dlouho.

Snape couvl a s pozdvihnutým obočím si prohlédl Harryho odshora dolů. „Vypadáš jako domorodec,“ řekl při pohledu na opásanou tuniku s vyšívanou kantou a na odpovídající čepici, kterou Harry svíral v ruce.

„Tohle je mnohem teplejší, než to, co jsem si koupil. Vyměnil jsem to za kabát,“ vysvětlil Harry. „Dělali si legraci, že už mi chybí jen pár sobů, ale moje lyžařské umění je pořád hrozné a stejně by mi utekli.“

Snape se zasmál. „Asi se už nemůžeš dočkat, až budeš doma…,“ řekl, když ho konečně pustil.

Harry přikývl a vydali se pryč, Snape měl stále ruku kolem jeho ramen. Uvažoval, jestli si na svého opatrovníka během toho měsíce a půl nepamatoval špatně, ale doopravdy si to nemyslel. Prošli kolem sloupu do zadní části prvního z obchodů, Snape se rozhlédl a přemístil je do vstupní haly.

„Tak takhle jsi obešel jejich bezpečnostní opatření,“ dobíral si ho Harry. Rozhlédl se po domě, byl takový, jaký si ho pamatoval, plný tmavého lakovaného dřeva a šedých kamenů.

„Dovolil jsem si na večer pozvat několik tvých přátel…,“ řekl Snape, „jestli se na to cítíš.“

„To je bezva. Rád bych je viděl.“ Pohlédl sám na sebe. „Tedy, až se vykoupu. A taky bych se měl stavit na ministerstvu, je teprve půl druhé.“

Harry zamířil do koupelny, ale Snapeův hlas ho zastavil. „Tvoje dopisy byly skoupé na detaily. Rád bych věděl něco víc.“

„Jasně,“ souhlasil Harry. „Ale nejdřív se vykoupu.“

„Moc nevoníš.“

„Díky,“ snažil se Harry o dotčený tón, ale při tom se smál. Bylo dobré být doma a Snapeova upřímnost tomu nic neubrala. „Jak se má Kali?“ zeptal se ode dveří do koupelny.

„Je v pořádku. Je u Hagrida.“

„To je dobře. Díky, že ses o ni postaral.“

„To nebyl žádný problém,“ odpověděl Snape tiše.

Harry udělal krok do koupelny, ale pak se ještě otočil. „Nejsi ve skutečnosti Molly Weasleyová přeměněná Mnoholičným lektvarem, že ne?“ Snapeův výraz odpověděl místo něj. „Ne, myslím, že ne,“ zamumlal Harry a schoval se do přítmí koupelny.

První vana plná vody byl znepokojivě špinavá dřív, než se Harry stačil pořádně namydlit. Vypustil vodu, napustil si čistou a užíval si toho, že se do ní může ponořit až po krk a že je jeho pokožka zase čistá.

Nevzal si s sebou žádné čisté oblečení, tak si kolem pasu omotal osušku a zanechávajíc za sebou mokré šlápoty, se vydal do svého pokoje. Cestou si všiml, že je jeho batoh ještě v hale a rozhodl se roztřídit dárky, které dovezl svým přátelům. Dřepěl na podlaze, pramínky vody mu stékaly z vlasů po ramenou a zádech, když z jídelny vyšel Snape.

„Není ti zima?“ zeptal se.

„Cože?“ podivil se Harry, zrovna uvažoval, jestli má dát sobí maso Ronovi, nebo si ho nechat. „Ne, vůbec ne.“ Sáhl do batohu a vytáhl nůž.

Musíš být zmrzlý. V krbu nehoří oheň.“

Harry vstal a vytáhl nůž z pochvy, aby si ho lépe prohlédl; leskl se a vypadal docela ostrý. „Severusi, tohle je dům… nemůže tu být zima.“ Podal mu nůž. „Podívej, co mi dali.“

Snape nůž přijal, ale nepodíval se na něj. Tónem, kterým si sjednával pořádek ve škole, řekl: „Běž si pro župan, hned.“

Harry překvapeně zamrkal. „Severusi,“ řekl nevěřícně.

Stejně nevěřícím tónem Snape řekl: „Je mi z tebe zima. A to jsem oblečený. Běž.“

Harryho se ten příkaz příliš nedotkl, ale ustoupil. „Tak dobře.“

Rychle se oblékl a vrátil se, na nohách měl své staré nebelvírské pantofle. Kalhoty si musel stáhnout jedním ze svých starých, menších opasků. Kožešinový plášť vrátil Snapeovi. „Myslím, že ti dlužím nový,“ omlouval se. Když si Snape obnošený plášť prohlížel, raději přidal: „Děkuji, žes mi ho sebou dal. Nemyslím, že bych to tam jinak vydržel.“

Snape zkoumal dlouhou trhlinu, kterou Siri zalátala. „Jak se stalo tohle?“ zeptal se.

„Ach,“ zaváhal Harry. „Nejsem si jistý, ale myslím, že to bylo v Tibetu. Sjel jsem po zadku z dlouhého kopce, naštěstí to bylo na plášti.“

„V Tibetu?“ ozvalo se po dlouhé odmlce.

„To je dlouhá historie,“ povzdychl si Harry. „Můžu ti to vyprávět až po tom, co se ohlásím na ministerstvu?“ zeptal se s nadějí.

Snape nedokázal hned odpovědět. Konečně se zeptal: „Jak ses dostal do Tibetu?“

„Nevím, jestli to byl skutečně Tibet,“ zdůraznil Harry, začínal ztrácet trpělivost. „Možná to byly Himaláje.“

To Snapea vyděsilo ještě víc. „Jak se dostal na místo, o kterém ani nevíš, kde je?“

„Tahle část příběhu je opravdu dlouhá,“ vysvětloval Harry pečlivě.

„Aha,“ zamumlal Snape a náhle změnil téma hovoru: „Zatímco budeš pryč, stavím se pro Kali.“

„Díky,“ řekl Harry. Napadlo ho, že Snape asi přišel na to, že odložit vysvětlování není zas tak špatný nápad.

*****

Na ministerstvu vpadl Harry do výcvikové místnosti zrovna uprostřed přednášky. V místnosti propukl hlahol, který vypadal jako by ho způsobilo mnohem více lidí, než jen jeho tři kamarádi, kteří vyskočili, aby ho přivítali.

„Hej!“ klepl ho Aaron po rameni. „Říkalo se, že by ses měl dneska vrátit.“

Harry se rozhlédl a očima se zastavil na Rodgersovi, který stál vedle stolu a tvářil se nespokojeně. „Pane,“ řekl Harry co nejvíce uctivým hlasem.

„Pottere,“ pronesl Rodgers. „Přijdete zítra?“ zeptal se s náznakem jízlivosti.

„Ano, pane.“

Tónem, který předpokládal, že to někdo udělá, Rodgers přikázal: „Dejte mu někdo seznam učiva.“

Harrymu poskočilo srdce – stále ještě byl v Bystrozorském kurzu a v této chvíli ho nezajímalo, kdo se o to zasadil. Opsal si od Kerry Ann, co všechno si musí přečíst, a rychle odešel, aby nepokoušel Rodgersovu trpělivost víc, než bylo nutné. Ještě je všechny stačil pozvat na večer k sobě domů.

Doufal, že všechno štěstí ještě nevyčerpal a zamířil ke kancelářím Ministryně magie.

*****

Později, když se letaxem přemístil do jídelny, zaznamenal značný nedostatek tohoto způsobu cestování – nedalo se při něm pořádně bouchnout dveřmi. Vzteklý, jako už dlouho ne, dodupal do obývacího pokoje a musel se držet, aby nezačal házet věcmi. Jen opatrně odložil sklenici s morušemi, protože věděl, že Hermiona nebo Elizabeth budou rády, že jí dostanou. Jeho vzteklé výkřiky přivolaly do pokoje Snapea.

„Co se stalo?“ zeptal se a znělo to vyděšeně.

Harry se zastavil ve středu místnosti, daleko od jediné lampy, kterou by mohl rozbít. „Belinda…,“ začal, ale byl příliš otřesen na to, aby dokázal pokračovat. Snape si povzdychl a ten povzdech pronikl i do Harryho rozohněné mysli. „Tys to věděl? Předpokládám, že se o tom psalo ve společenské rubrice?“

Snape ignoroval jeho tón, který naznačoval, že nějak pochybil. „Ano. Bylo těžké si toho nevšimnout, vzhledem k nedostatku jiných zpráv. Nenapsal jsem ti to, protože by ti nijak nepomohlo, kdybys to věděl.“

„Uchránilo by mě to od té trapné scény,“ odsekl Harry, který si vzpomněl na své zmatené koktání, když ho Belinda na ministerstvu odmítla.

Snape si překřížil ruce na prsou. „Ach, takže jediné, o co jde, je tvoje poraněná pýcha?“

„Ne!“ vykřikl Harry, ale okamžitě ho napadlo, jestli je upřímný.

Snape se rozhlédl po místnosti, ve které se Harry vztekal, ale nakonec svou hůlku schoval; Harry si toho ve svém vzteku ani nevšiml. „Nemáš se svým hněvem nějaké potíže?“

„Ne,“ řekl Harry. Naučil se instinktivně držet Temnotu na uzdě, ve svém vzteku si na ni dokonce ani nevzpomněl. Cítil ji kolem sebe. Temnota tam stále byla, ale nečinná a klidná.

„To je dobře,“ řekl Snape se zřejmou úlevou. „To byl zajímavý malý testík.“

Zajímavý malý testík,“ odfrkl si Harry. „Díky.“

Ale Snape se odmítal hádat. „Jsem nesmírně rád, že to dokážeš ovládat,“ řekl klidně. „A kromě toho, ty by sis přál bezvýznamné společnice? Jsi v dobré pozici, aby sis mohl vybírat.“

Harry na něj jen zíral. Opravdu ho trápila jen poraněná pýcha? Znovu se zamyslel nad tou konfrontací před několika minutami. Belinda byla arogantní a to mu vadilo nejvíc. „Ale ona teď chodí s Percym!“ stěžoval si Harry, a snažil se si to představit. „Říkala, že je hodnýpozorný,“ citoval ji a přemýšlel, jestli si to o něm někdy taky myslela. „Neobtěžuju tě tím?“ zeptal se Harry, uvažoval, jestli to, co na Snapeovi vidí, je zneklidnění.

„Jsem rád, že se cítíš lépe,“ řekl Snape na rovinu.

„Rád bys mě zamknul v bradavickém sklepení až do konce života?“ řekl Harry posměšně.

Tiše a vážně Snape řekl: „Ani v nejmenším – to by byla špatná volba.“

Tahle strohá věta pomohla Harrymu přenést se přes vztek, opravdu potřeboval nějaké rozptýlení. „Musím se připravit na své kamarády,“ řekl. Snape jen přikývl a Harry se vydal nahoru po schodech. Nahoře se naklonil přes zábradlí a řekl: „Mám nad tím úplnou kontrolu,“ velmi temným hlasem. Snape se na něj podíval nečitelným pohledem. Neodpověděl a to pobídlo Harryho k vysvětlení: „Teď jsem pán nad Temnotou.“ Tohle prohlášení se přes něj přelilo, jako by to bylo nějaké kouzlo. Cítil pod prsty studené zábradlí. „Ta odporná stvoření se drží dál od tohoto světa, mohou přijít jen skrze mě, ale bojí se mě,“ prohlásil.

Snape opět nedokázal reagovat a Harry zamířil do svého pokoje.

Když za ním Snape později přišel, Harry listoval bystrozorskými knihami a značil si, co si musí do zítřka přečíst. Připadal si podivně a jeho neklid způsobil, že mu Kali přebíhala z ramene na rameno. „Promiň,“ řekl. „Vlastně se cítím docela dobře, navzdory tomu šílenému rozhovoru s Belindou. Pořád ještě jsem bystrozorský učeň.“

Snape se nepohnul, donutil tak Harryho, aby se na něj podíval. Nevypadal, že je sám sebou a Harrymu znovu přišla na mysl paní Weasleyová. Začal tušit, že ten poslední měsíc a půl byl pro Snapea stejně těžký, jako pro něj.

„Je mi líto, že jsem ti nedokázal pomoci sám,“ řekl Snape.

„Jak bys mohl?“ zeptal se Harry. „Nevíš…,“ začal, ale zarazil se. „Vzal mě tam, víš, do podsvětí, do Temnoty, nebo jak to chceš nazývat. Nemyslel jsem si, že bys věděl, jak se tam dostat. Neočekával jsem, že to bude vůbec někdo vědět.“

Po chvíli se Snape zeptal: „Jaké to je?“

Harry odložil knihy stranou a řekl: „Všechno je tam šedé, dokonce i obloha, jsou tam trsy ostré trávy a hromady pokrouceného drátu. A kreatury všude kolem. Shetani a temné třpytivé věci, které jsem nikdy neviděl v žádné knize, a starověcí vlkodlaci…“ Harryho zarazila představa, že by tam jednoho dne mohl skončit i Lupin. Při tom pomyšlení ho zamrazilo. „Ale ten okraj Temnoty… je tam útes. Když z něj sestoupíš, ocitneš se v horách. Myslím, že tam je Temnota nejblíže, proto jsem cítil ty tvory ve vlaku ve Švýcarsku.“

Harry se odmlčel, myšlenkami byl daleko. Snape jeho zamyšlení dlouho nepřerušil, ale pak si vedle něj sedl na postel a řekl: „Neměl jsem žádnou představu o tom, co by tě pan Hossa mohl naučit. Ale jestli tě to udrží v bezpečí, pak účel světí prostředky.“

Harry se raději nezmínil, že podruhé šel do Temnoty na vlastní pěst. „Nemyslím si, že čekal, že tohle bude někdy někoho učit. Strávil spoustu času tím, že přemýšlel o tom, kdo jsem. Taky byl trochu fascinovaný tebou… věděl, že jsi byl smrtijed.“

„Napsal jsem mu o tom v dopise, abych upoutal jeho pozornost.“

„Ach,“ vydechl překvapeně Harry.

„Takže toho o Temnotě víš tolik, jako pan Hossa?“ zeptal se Snape.

„To pochybuju. Ale říkal, že už mě nic víc naučit nemůže.“

Snape před sebou sepjal ruce a zadíval se na ně. „Jsem velmi rád, že jsi doma, Harry.“

„Ne tak, jako jsem rád ,“ opáčil Harry.

Snapeovi se trochu zkroutily rty a vstal. „Tvoji přátelé tě chtějí dneska vidět, ale vzhledem k tomu, že máš zítra výcvik, snaž se být brzy v posteli.“

„Budu,“ slíbil Harry tak pevně, jak jen dokázal.

Snape se ve dveřích ještě otočil. „A pokud se ti zdá dost teplo, aby ses tu potuloval jen v ručníku, klidně to dělej. Jen to posloužilo k tomu, že jsem si všiml, že potřebuješ vykrmit.“

Harry si popotáhl svou volnou košili. „Jedl jsem hodně, ale taky jsem hodně lyžoval. A bydlel jsem v malé chatě v Arktidě, víš.“

„To jsi psal ve svých dopisech. Nebylo to zrovna uklidňující,“ zdůraznil Snape.

Harry se zasmál. „Nechtěl jsem, aby ses o mě bál. Jen jsem se chtěl podělit o to, co se děje.“

„A já jsem to chtěl vědět. Kdybys něco potřeboval, Harry…“

Snape zněl stále ještě na sebe docela netypicky, ale Harry ho nechtěl znovu dráždit. „Díky,“ řekl jen.

 

Poslední komentáře
11.07.2019 17:33:30: Autorka si představuje Arktidu jako tundru. To je pásmo vysokých borovic, ale letní sídla pastevců s...
28.09.2010 19:23:34: Nějak jsem se začetla do posledních třech kapitol najednou, to je opravdu moc pěkné na čtení - jak o...
26.09.2010 16:08:38: Krásná kapča, tak Harry je doma jsem vážně ráda. Sevík byl nějaký mimo,ale není se čemu divit, měl ...
23.09.2010 22:53:53: Naozaj som zvedavá ako dlho sa bude Severus chovat ako Moli.smiley${1}