Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Útočiště

1. Část


Kapitola 1.

Dvojití agenti

Severus Snape zavřel oči, v duchu děkoval Merlinovi, že školní rok konečně skončil. Ty malé potvory odjeli před třemi dny a on si konečně může užít pár dní volna.

Věděl, že ho Temný pán zavolá ještě dřív, než se rozhořelo Znamení na jeho ruce. Špinavý, hnusný, hříšný pocit, který ho přepadl, jím pronikl a otevřel mu oči. Okamžitě vstal od stolu ve svých soukromých komnatách a Letaxovou sítí přešel na místo, odkud se mohl přemístit.

Když dorazil na lesní mýtinku, první věc, které si všiml, byla nepřítomnost ostatních smrtijedů. Dnešek byl dnem soukromé audience u Temného pána.

Druhou věcí, které si všiml jen o vteřinku později, byl samotný Temný pán. Stál od něj asi pět metrů a mířil hůlkou na Snapeovo srdce. Když si to Snape uvědomil, srdce se mu ani nezachvělo, tak jak to bývá u jiných lidí v takovýchto případech.

Klidně pozdvihl obočí. „Můj pane?“

V rudých očích se blýskal hněv. „Můžeš přestat předstírat. Vím, komu jsi věrný,“ zasyčel výhrůžně Voldemort.

„Moje věrnost patří tomu, komu vždycky. Tobě, můj pane,“ odpověděl Snape klidně. Neobtěžoval se vytáhnout svou hůlku. Věděl, že by mu to tv éhle situaci moc nepomohla.

„Neurážej mou inteligenci další lží! Vím, že jsi toho chlapce učil, jak má přede mnou uzavřít mysl. Naštěstí neuspěl, to ale nesnižuje závažnost tvé zrady.“ Temný čaroděj se ke Snapeovi o krok přiblížil.

Snape však zůstal pevně stát na místě. „Samozřejmě, že neuspěl. Vím, že chceš spojení s chlapcem využít, nikdy bych si nedovolil ho narušit, můj pane.“

„Dost lhaní! Přestaň se přetvařovat. Také můžeš přestat se vším ostatním!“ zařval Voldemort melodramaticky.

Zatímco se Temný pán nadechoval a začal pronášet zaklínadlo, přejel Snape rukou po jednom z mnoha knoflíků na svém hábitu a zašeptal: „Gumáček.“ Neměl šanci ocenit přenášedlo, které mu místo knoflíku vyčaroval Brumbál, protože to ho okamžitě přeneslo z mýtinky přímo do ředitelovy kanceláře.

„Dobrý večer, Severusi,“ přivítal ho Brumbál, když vzhlédl. Natáhl ruku a podal Snapeovi kousek pergamenu, obvyklý čaj a sladkosti mu zapomněl nabídnout.

Snape se na pergamen nepodíval, ale řekl: „Zdá se, že mě odhalili, řediteli.“ Brumbál mu naznačil, aby pokračoval. „Věděl o hodinách nitrobrany. Pokud tomu správně rozumím, o tomhle nevěděl nikdo jiný než členové Řádu. Někdo podává Temnému pánovi informace zevnitř.“

Brumbál sklopil pohled ke stolu, potom se podíval Severusovi do očí. „V tom případě tu nejsi v bezpečí. Přemísti se na místo, které je napsané na pergamenu a zůstaň tam, dokud za tebou nepřijdu. Do té doby spolu nebudeme ve spojení.“

Snape se podíval na pergamen, na kterém byly jemu neznámým písmem napsány souřadnice. Přikývl  a odešel. Na kraji Bradavických pozemků se přemístil.

 

Kapitola 2.

Společnost

Místnost, do které se přemístil byla slabě osvětlená, ale okamžitě se začalo rozsvěcovat, dokud nebyla naplněná příjemným světlem. Rychle provedl pár kouzel, aby odhalil cizí přítomnost nebo temnou magii, ale nic nenašel. Ne, že by Brumbálovi nevěřil – tohle chování se ale stalo jeho zvykem.

Spokojený s tím, že momentálně jeho život není v ohrožení, se rozhlédl. Byl v průměrně velké místnosti, kterou osvětlovalo několik světelných koulí vznášejících se u stropu. V místnosti byl i krb, před kterým stála dvě pohodlná křesla a u zdi byla obrovská, skoro plná knihovna. Navzdory mírnému chladu, který se dal odstranit použitím krbu, vypadala místnost bezpečně a pohodlně.

Snape mávnutím hůlky rozdělal oheň a došel ke dveřím, které, jak se ukázalo, vedly do kuchyně. Ta ho momentálně moc nezajímala, proto přešel k dalším dveřím a ocitl se na chodbě.

Na chodbě byly troje dveře, jedny vpravo a dvoje vlevo. Rychle zjistil, že se za nimi ukrývají dvě ložnice, ta vpravo trochu větší, a koupelna. Bez zaváhání zamířil do větší ložnice a svlékl si cestovní plášť.

Když otevřel šatník, aby si ho tam pověsil, s mírným překvapením zjistil, že v něm už nějaké oblečení je. Rozhlédl se po místnosti. Na druhé straně u zdi byl stůl a další skříň. Na stole stály jeho nejoblíbenější kotlíky a zdálo se, že skříň je plná ingrediencí a nástrojů pro přípravu lektvarů. Možná jeho nedobrovolný pobyt v tomhle domě nebude zas tak nesnesitelný. Bude muset ředitelovi při nejbližší příležitosti poděkovat.

Konec konců, pomyslel si, tenhle dům není zas tak špatný. Malý, samozřejmě, ale vyhovující.

Protože moc možností, jak trávit volný čas, neměl, připravil si Snape hrnek čaje, vybral si v knihovně knihu a pohodlně se usadil do jednoho z hnědých, z jemné kůže vyrobených, křesel. Pak si všiml, že na krbu není nádobka s letaxem, která stávala na krbové římse ve všech kouzelnických domácnostech. Krb zjevně nebyl připojený do Letaxové sítě.

Otevřel knihu a přečetl si první větu, když zaslechl zvuk přemisťování. Dřív, než se příchozí stihl zorientovat, vyskočil Snape z křesla a vytáhl hůlku.

„Uklidněte se, profesore. Nemám v úmyslu vás proklít.“

„Pane Pottere,“ pozdravil Snape příchozího. Měl pocit, že to, že hůlku mírně sklonil, je dostatečné.

Potter se s neskrývaným zájmem rozhlédl a nezdálo se, že by měl v úmyslu vysvětlit svůj nečekaný příchod.

„Kde jsme?“ zeptal se.

„V zabezpečeném domě,“ odpověděl Snape. „Vysvětli mi, proč tu jsi?“

„Poslal mě sem Brumbál. Mám tu zůstat přes prázdniny. Říkal, že tu jste… myslel jsem, že víte, že přijdu,“ řekl Potter a vypadal nervózně.

„Musel jsem odejít dost narychlo. Nebyl čas na rozhovor,“ i když věděl, že kdyby Brumbál chtěl, našel by si čas, aby ho varoval.

„Já vlastně také. Řekl mi jen, že tu budete, že vás Voldemort odhalil,“ oznámil mu Potter.

Snapeovi se zablesklo v očích. „Nevyslovuj jméno Temného pána,“ varoval ho.

„Dobře. Vy-víte-kdo,“ odpověděl Potter a pokrčil rameny. „Och, skoro jsem zapomněl. Řekl mi, abych vám dal tohle,“ dodal a podal profesorovi svitek pergamenu.

Snape svitek rozroloval, sedl si do křesla a začal číst.

Severusi,

Doufám, že je v domě všechno v pořádku. Je to trochu skromné, ale pod ochranou Fideliova zaklínadla. Udělali jsem jistá opatření, abychom zajistili, že dům nikdo neobjeví, takže si můžeš v klidu odpočinout.

Harry s tebou zůstane po zbytek letních prázdnin. Pobyt u jeho rodiny už nebyl dále možný. Víc ti nemohu prozradit; je to Harryho příběh, bude-li chtít, poví ti ho sám.

Koncem léta někoho pro Harryho pošlu, aby ho dovedl do školy. Pak se také rozhodneme, jestli budou Bradavice bezpečné i pro tebe. Do té doby budete s Harrym v chráněném domě. Věřím, že tu dobu moudře využijete. Mohl bych navrhnout pokračování s nitrobranou? Možná ho také budeš chtít doučit některé školní předměty, proti tomu nemám námitky.

Užijte si příjemné léto,

Albus

Kdyby ho neznal tak dlouho, byl by se na Albuse zlobil. Ale protože ho znal, Potterova přítomnost po celé léto v něm vyvolala jen mírné podráždění. Právě když se zbavil všech těch potvor, kterým jiní říkali studenti, se mu do rukou dostane Harry Potter, ten nejhorší ze všech! Jako kdyby chlapec ocenil jakoukoliv nabídku dalšího studia. V duchu si povzdychl. Ach, Albusi.

Všiml si, jak chlapcovy oči polekaně přebíhají z dopisu na něj, zjevně by chtěl vědět, co mu ředitel napsal. To si nevšiml, komu je dopis adresovaný? Zmetek jeden.

„Dobrou noc, pane Pottere. Jdu spát,“ řekl Snape a vykročil ke kuchyni.

Za ním se ozvalo váhavé: „Ech… dobrou noc, profesore.“

 

Kapitola 3.

Nuda

Následující ráno se Snape děsil dne stráveného v chlapcově přítomnosti. Velmi potichu se umyl, oblékl a přešel do obýváku.

Nemusel si dělat starosti. Potter tam nebyl. Snape jen doufal, že zůstane ve svém pokoji celé léto, ale rychle tu touhu zapudil, byl přece realista, ne?

Podíval se na hrneček s čajem, který večer ani neochutnal a znechuceně si sedl do křesla.

Hrneček vyprázdnil rychlým: „Evanesco,“ a připravil si čerstvý čaj. Zjistil, že v kuchyni jsou docela dobré zásoby jídla a všechno bylo začarované tak, aby to zůstalo čerstvé. Udělal si k čaji topinky. Ráno strávil tak, jak si plánoval strávit včerejší večer – čtením u krbu.

Kolem páté odpoledne zaslechl z kuchyně nějaké zvuky. Pohled od knihy ale nezvedl.

Nakonec se zvuky přemístily do pokoje vlevo, tam, kam patřily.

Později Snape knihu odložil a šel si připravit večeři. Při večeřích ve Velké síni, mezi vším tím pokřikováním, se nedokázal uvolnit, tak si teď užíval klidnou, osamělou chvilku s jídlem, které si připravil. Večer strávil přípravou několika lektvarů, které se vždycky hodily, obvyklé věci jako slabý Lektvar na bolesti hlavy, Uklidňující lektvar a Povzbuzující elixír. Byly to jednoduché lektvary, nevyžadovaly velkou opatrnost ani jemné nuance, které měl tak rád. Ale jejich příprava ho zvláštně uklidnila.

 Druhý den proběhl v podobném duchu. Severus viděl svého spolubydlícího - spoluvězně, opravil se v duchu – jen zřídka, což mu vyhovovalo. Četl knihy, pil čaj, vařil lektvary.

Třetí den uvařil Veritasérum, jen aby se trochu odreagoval. Jen Merlin ví, co celou tu dobu dělal Potter, zavřený ve svém pokoji. Jisté bylo, že chodil jen do koupelny a do kuchyně.

Ne, že by to Snapeovi nějak vadilo, naopak, vyhovovalo mu to.

Pátý den se Potter zatoulal do obýváku.

„Co děláte, profesore?“

Snape nadzdvihl obočí. Na kolenou měl položenou otevřenou knihu, co by asi tak mohl dělat?

„Čtu si,“ odpověděl sarkasticky.

„Och,“ řekl tiše Potter a přikývl. Zdvihl hlavu, trochu se rozhlédl a pak se opět zadíval do země a povzdechl si.

„Nenudíte se, profesore?“

„Jak můžeš vidět, máme k dispozici celou knihovnu. V ložnici mám také přísady do lektvarů – které můžeš použít, když mi nic nevyhodíš do vzduchu,“ nabídl mu Snape s mírným úsměškem.

Potter se na něj jen nehybně díval.

„Myslím, že raději ne. Nemůžete přece pořád dělat to samé, jen číst, spát a vyrábět lektvary.“

„Brumbál navrhl, abych tě doučoval. Jestli chceš. Mně by to nevadilo,“ odpověděl a věděl, že to Potter na sto procent odmítne.

Potter ten návrh ignoroval a zeptal se: „Jak Vol…,“ začal, ale zastavil ho výhrůžný pohled. „Vy-víte-kdo zjistil, že jste špeh?“

„Tím si nejsem jistý. Věděl o hodinách nitrobrany, ale nevím, kdo mu to řekl.“

„Ach.“ Potter se znovu zahleděl na podlahu. Snape si začal číst. „Tak vás nebudu rušit,“ dodal ještě Potter a odešel do svého pokoje. Dveře se za ním zabouchly trochu hlučněji, než bylo třeba, ale Snapeovi na tom nezáleželo.

Další den se Potter objevil až odpoledne s odhodlaným výrazem ve tváři. Z toho nemůže vzejít nic dobrého, pomyslel si Snape.

„Profesore, rád bych se na něco zeptal.“ Čekal, že mu Snape odpoví, ale odpověď nepřišla. Povzdychl si. „Chtěl bych jen vědět, jestli jste to s tím doučováním myslel vážně. Já vím, že jsem nitrobranu nikdy nepochopil, ale rád bych to zkusil znovu. Tedy, jestli vám to nevadí.“

Snape chvíli uvažoval nad jeho pokorným chováním. „Za celý rok ses skoro nic nenaučil, proč by to teď mělo být jinak? Nehodlám plýtvat svým časem marnou snahou něčemu tě naučit, jen aby sis ukrátil dlouhou chvíli.“

Potter zavrtěl hlavou. „Ne, tak to není. Opravdu se to chci naučit. Tady jsem před… Vy-víte-kým v bezpečí, to alespoň říkal Brumbál a nebolí mě jizva a ještě se mi nepokoušel dostat do hlavy. Já jen… nechci, aby se to vrátilo, až se vrátíme,“ vysvětlil Potter svým botám.

„Pane Pottere, dívejte se mi do očí, když se mnou mluvíte.“ Počkal, dokud chlapec nezdvihl pohled a pokračoval. „Co se týká nitrobrany, budeme v těch hodinách pokračovat. I když se mi ta myšlenka hnusí, je důležité, aby ses naučil uzavírat mysl. Zítra v deset,“ oznámil a pokračoval ve čtení. Za chvíli Potter pochopil, že rozhovor skončil a vrátil se do svého pokoje.

 

Kapitola 4.

Hodiny nitrobrany

Když Potter přišel do obýváku bylo za dvě minuty deset. Snape měl co dělat, aby zakryl své překvapení, nepamatoval si, že by Potter někdy přišel včas a už vůbec ne dřív.

„Vidím, že už jste se naučil hodiny, pane Pottere. Gratuluji.“ Potter nedal najevo, že by ho vůbec slyšel.

„Jsem připravený, pane.“

„Dobře – Legillimens,“ zakouzlil Snape svou hůlkou. Zahlédl záblesky několika Potterových vzpomínek. Spoustu takových, které už viděl, ale bylo tam i několik takových, které ještě neznal. Viděl, jak tlustý chlapec honí Pottera s baseballovou pálkou, Pottera a Changovou nebezpečně blízko sebe, pana Diggoryho klesajícího k zemi v zeleném záblesku, Siriuse Blacka padajícího za závoj smrti na ministerstvu a Pottera, jak křičí – tehdy zaslechl vzlyk, který ho vyrušil z koncentrace.

„To je perfektní, Pottere, zkrátka vyhoď Temného pána ze své mysli tím, že začneš brečet. Jsem si jistý, že to pomůže.“ Čekal, že tím Pottera rozzuří, že bude křičet, nadávat, cokoliv, vlastně to bylo i jeho úmyslem, ale chlapec tam klečel, jak po kletbě padl na kolena a díval se do země.

Pomalu zdvihl hlavu. „Možná bychom s tím měli přestat, profesore.“

„Proč ne, pane Pottera. Vy jste se to chtěl naučit.“

„Jde o to… já jen… už na to nechci myslet. Vídám to každou noc,“ zašeptal Potter a otřásl se.

„Kdyby ses naučil uzavírat mysl, nedonutil bych tě myslet na takové věci, na které myslet nechceš.“ Snape se odmlčel. „Myslím, že jsi říkal, že nemíváš noční můry?“

„Ne, od Voldem… promiňte, profesore. Ne ty od Temného pána. To neznamená, že se mi nezdají sny. Nemohou špatné věci skončit tím, že se stanou? Proč nás trápí dál?“ zeptal se chlapec zdánlivě sám sebe.

„Musíš se naučit uzavírat mysl. Je to naléhavé.“

„Ale já nevím jak!“ řekl zoufale. „Nevím, co mám dělat. Snažím se představit si kolem vzpomínek, které nechci vidět, vysokou zeď, ale vypadá to, že to vám cestu jen usnadňuje. Nevím, co mám dělat!“

Snape si v duchu vynadal, když si uvědomil, že to Potter špatně pochopil už na začátku a byla to částečně i jeho chyba, protože mu nikdy nevysvětlil, jak na to.

„Někdy jsou zdi užitečné, když jsou dostatečně silné – velmi silné. Ale, jak jsi říkal, zeď tomu druhému jen naznačuje, že něco skrýváš. Nesoustřeď se na to, že chceš své vzpomínky skrýt. Místo toho se soustřeď na takové vzpomínky a obrazy, které tomu druhému chceš ukázat. Vytvoř si osobnost, která tvému nepříteli nenabídne nic, čím by tě mohl mučit.“

Potter se na něj díval rozšířenýma očima. „Vážně? To dává smysl!“ řekl s plachým úsměvem.

„Měli bychom začít znovu. Připrav se – Legillimens.“ Tentokrát Snape viděl jiné vzpomínky. Byly mu vnucené a on na ně zatlačil. Viděl Pottera, jak létá vysoko nad famfrpálovým hřištěm, studuje v knihovně, obědvá se slečnou Grangerovou a panem Weasleym ve Velké síni… a pak cítil, jak se něco poddalo… viděl jak Vernon Dursley Pottera mlátí, jak Bellatrix Lestrangeová proklela Siriuse Blacka. Tehdy Potterovu mysl opustil.

Chlapec znovu klečel a zlehka se třásl. Skoro mu ho bylo líto.

„To by pro dnešek stačilo. Zdá se, že jsi pochopil to, co jsem se ti snažil vysvětlit. Vyžaduje ale hodně cviku, aby tvé vzpomínky, kterými utváříš novou osobnost, byly věrohodné.“

Potter se na něj udiveně díval a on si uvědomil, že ho vlastně pochválil.

„Eh… děkuji, profesore.“ Snape si ho nevšímal.

Vyčaroval pro ně čaj a oba se usadili v křeslech, tiše upíjeli ze svých hrnků. Když se zdálo, že se Potter vzpamatoval, pokusil se Snape uhasit svou zvědavost.

„Proč jsi nemohl zůstat u svého strýce a tety? Zakazovali ti podepisovat se na fotky tvým fanouškům?“

Potter se na něj zamračil. „Nechci o tom mluvit, pane.“ Zavřel oči a odvrátil se.

„Uklidni se, Pottere. Nevstoupím do tvé mysli bez povolení jen proto, abych uspokojil svou zvědavost.“

Potter se na něj podíval. „Opravdu?“ zeptal se překvapeně.

„Samozřejmě.“

Zdálo se, že se chlapci ulevilo a uvolnil se.

Po chvíli se zeptal: „Uzavírání mysli jste se naučil kvůli špehování pro Řád nebo jste to uměl už předtím?“

„Nečekej, že odpovím na tvé otázky, když ty neodpovíš na ty mé. Rozhovor musí být oboustranný.“

Potter se začervenal. „Ano, ano, já vím. Jde o to… víte. Mohli bychom začít s něčím… menším?“

Snape trochu ztuhnul. „Zajisté.“

 

Kapitola 5.

Vzájemné poznávání

Potter si nervózně pohrával se svým hrnečkem.

Snape prolomil ticho. „Chtěl jsi začít s něčím menším. Jak chceš začít?“

„No, myslím, že bychom se měli střídat. Každý se zeptá jednou.“

„Tak dobře. Čekám.“ Snape nemohl uvěřit, že s tím opravdu souhlasí. Musí se nudit víc, než si myslel.

„Mám začít? Dobře. Něco malého,“ mumlal si Potter ke svým rukám v klíně.

„Pane Pottere, myslím, že jsem vás požádal, abyste se mi díval do obličeje, když se mnou mluvíte.“

Potter vzhlédl.

„Jasně. Dobře, jaké je vaše oblíbená barva?“

To Snapea překvapilo, ale vymyšlení odpovědi mu trvalo jen chvilku. „Žádnou nemám,“ odpověděl.

„Co tím myslíte.“

„Říkal jsi, že se budeme střídat. Teď jsem na řadě já. Myslím, že jsem tvou otázku zodpověděl uspokojivě. Můžeš si být jistý, že moje odpověď je pravdivá. To samé čekám i od tebe.“

Počkal, až Potter přikývne a pokračoval. „Který předmět máš nejraději?“

„Nemyslím, že bych dával nějakému přednost. Mám rád všechny, kromě jasnovidectví a dějin magie. A bylinkářství taky není moje nejoblíbenější. Ale teď, když už mám NKÚ za sebou, nebudu v nich muset pokračovat.“

To Snapea překvapilo. „Všechny kromě těch tří? I lektvary?“ zeptal se nevěřícně.

Harry se ušklíbl. „Myslím, že jsem vaší otázku odpověděl uspokojivě. Můžete si být jistý pravdivostí mé odpovědi.“

Snape se skoro rozesmál, ale před chlapcem si dával pozor. „Velmi dobře. Beru tě za slovo.“

„Opravdu chcete učit obranu proti černé magii? Myslím, že lektvary vás baví.“

„Ne, nechci.“ Když si všiml chlapcova zvědavého pohledu, dobrovolně to rozvedl. „Temný pán mi přikázal, abych se o to místo každý rok ucházel. Myslel, že by to mohlo mít… vliv.“

A zeptal se. „Jak je možné, že se dokážeš po hradě pohybovat tak, že tě nikdo nechytí? Nevypadá to, že by ses uměl plížit.“

Potter zaváhal.

„Připomínám, že jsme se shodli na tom, že budeme odpovídat pravdivě. Taky bych rád připomněl, že školní rok už skončil a tak ti nemohu strhnout body ani ti dát trest, i když bych to někdy rád udělal.“

Zdálo se, že jeho slova chlapce uklidnila. „No, mám neviditelný plášť. Po otci.“

Při zmínce o Potterovi seniorovi se chlapec přikrčil, jako by čekal, že ho Snape napadne. Ten ale jen přikývl a Potter se znovu uvolnil.

„Máte něco, co dříve patřilo vašemu otci? Něco zvláštního?“

Ve Snapeových očích se na zlomek vteřiny zablesklo, ale pak to zmizelo. „Ne, ne nemám,“ vyprskl. „Myslím, že jsme se za jediný den poznali až až. Je čas na večeři.“ Vstal a odešel do kuchyně.

*****

Následující ráno v deset hodin vstoupil Potter s očekávání do obýváku.

„Pro tvou mysl by bylo příliš namáhavé, kdybychom měli cvičení každý den, jestli je to to, na co čekáš. Navrhuji nitrobranu každý druhý den a zbylé dny nějaký jiný předmět.“

„Um… dobře, jasně. Tak co budeme dělat dneska?“ zeptal se Potter. „Ne, počkejte, vím to. Lektvary.“

„S tvým návrhem souhlasím. Pojď se mnou.“ Snape ho dovedl přes kuchyň do svého pokoje, kde měl všechno vybavení.

„Bylo tu všechno už když jste sem přišel? Já jsem měl v pokoji také nějaké osobní věci.“

Snape neměl pocit, že by tahle otázka vyžadovala odpověď. Místo toho přemýšlel o dnešním úkolu. „Pokusíš se připravit Lektvar na spánek beze snů. Možná, když budeš mít motivaci připravit ho pořádně, tak uspěješ.“ Když se chlapec usmál, rychle dodal. „Spánek beze snů je skvělý lektvar a může ti poskytnout potřebnou úlevu, ale jen po jistou dobu. Když ho budeš užívat každou noc, bude mít opačné účinky. Nikdy si ho nesmíš vzít tři noci po sobě, můžeš si ho vzít dvakrát a pak musí být třídenní přestávka.“

Potterovo nadšení viditelně opadlo, ale stále se na přípravu lektvaru těšil. Místo toho, aby postup napsal, Snape mu ho jednou řekl. Bylo mu jasné, že jen málokdo, a už vůbec ne Potter, je schopen zapamatovat si postup, když ho uslyší jen jednou, a tak mu při přípravě pomáhal.

Lektvar byl až nečekaně dobrý, i když některé přísady nebyly nakrájené přesně tak, jak by měly být. Proto byl lektvar trochu tmavší a jeho účinná doba se zkrátila na šest hodin, místo osmi, ale stále byl poživatelný.

„To není problém, šest hodin beze snů je lepších, než žádná,“ řekl Potter, když zazátkoval lahvičky a odnesl si je do pokoje. Když se vrátil, našel Snapea v obýváku.

Po chvíli váhání se ozval. „Včera jsem se ptal poslední já, pane, jste na řadě,“ a dodal, „teda, jestli ještě chcete pokračovat.“

„Můžeme pokračovat. O čem jsi mluvil, když jsi říkal, že máš v pokoji nějaké osobní věci?“

„Oh, jen takové maličkosti. Moje oblíbené ponožky, svetr, který mi dala paní Weasleyová k loňským Vánocům…“ Odmlčel se.

Snape věděl, že jeho odpověď nebyl úplná a mračil se na něj dokud Potter nepovolil.

„A album, které mi dal Hagrid na konci prvního ročníku, s fotografiemi mojí matky a otce. Na některých je i Sirius.“ Snape přikývl, aby mu naznačil, že teď se může ptát on.

„Tohle není otázka, ano? Jen bych chtěl vědět, jestli se mohu ptát na vaší rodinu, nebo je to zakázané území. Včera se mi zdálo… vždyť víte.“

A Snape byl opět překvapený. V minulosti nepochyboval o tom, že se chlapec zeptá na všechno, co mu přijde na rozum. Zdálo se, že poslední dobou ztratil hodně sebedůvěry. Nebylo to na škodu, to určitě ne, ale neznělo to jako Potter.

„Nepamatuji se, že bychom si stanovili hranice. A tohle byl tvůj nápad, takže je to na tobě. Jestli je nestanovíš ty, já žádné hranice neurčím.“

Vypadalo to, že o tom Potter vážně přemýšlí a nakonec dospěl k rozhodnutí. „Tak dobře. Žádné hranice.“ Odmlčel se, aby mohl vymyslet otázku.

„Zdají se vám v noci sny, pane?“

Snape čekal otázku o rodině. To bylo divné. „Ne. Já nesním.“ Potter pozdvihl obočí. Snape odpověděl i na jeho nevyslovenou otázku. „Vůbec.“

 

Kapitola 6.

V podzemí

Následující den si Potter po příchodu do obýváku nesedl do křesla, jak bylo jeho zvykem. Stoupl si k oknu – jedinému v celém domě – a řekl: „Zdá se, že bude pršet.“

„Na tom nezáleží – to okno je začarované,“ vyvedl ho z omylu Snape.

Zdálo se, že to Pottera překvapilo. „Jak to můžete vědět?“

„Necítíš to? Jsme hluboko pod zemí.“

„Ne, to jsem nevěděl,“ zamumlal Potter a stále se díval z okny, pozoroval mraky na obzoru.

„Budeš tam stát celý den nebo začneme?“

„Promiňte, pane,“ odpověděl Potter a stoupl si proti profesorovi. „Jsem připravený.“

Legillimens.“ Snape zhlédl několik vzpomínek, které mu Potter nabídl. 

Potter při hodině dějin magie, Potter ležící v trávě u Temného jezera, Potter, kterému gratulují po druhém úkolu Turnaje tří kouzelníků… pak se všechno kolem zamžilo a Snape zahlédl tmavý obrys velkého muže, jak tlačí někoho menšího ke zdi. Obrovský muž trochu uhnul a on mohl vidět Pottera přitisknutého tváří ke zdi, jak mu muž – jeho strýc – začal rozepínat kalhoty.

Tentokrát Snapea z koncentrace vyrušilo jeho vlastní zalapání po dechu. Potter se k němu otočil zády a schoval hlavu do opěradla pohovky. Snape nevěděl, co by měl říct.

A tak se rozhodl, že to bude ignorovat. „Jak jsem říkal minule, víš co máš dělat, ale osobnost, kterou vytváříš, je velmi strojená. Musíš cvičit.“ Čekal, až se chlapec uklidní, ale vypadalo to, že to hned tak nebude.

„Myslím, že jsem na řadě já,“ přerušil nakonec Snape ticho, které se mezi nimi rozhostilo. „Co bys teď dělal, kdybys tu nebyl uvězněný?“

Potter mu byl viditelně vděčný za změnu tématu. Okamžitě odpověděl. „Létal bych, chtěl bych létat. Možná si také zahrát famfrpál, ale určitě létat. Hrál jste famfrpál, když jste chodil do školy?“

„V šestém ročníku. Hrál jsem na pozici brankáře, byl jsem jediná možnost. Naštěstí, když jsem byl v sedmém ročníku, objevil se někdo lepší a já jsem z týmu odešel,“ odpověděl Snape. „Kdo ti tady dole z toho množství úžasných obdivovatelů a přátel chybí nejvíc?“

Potter se na chvíli zamyslel. „Tohle bude znít divně, ale chybí mi Hedvika. Brumbál ji vzal do školního sovince. Chybí mi i Ron a Hermiona, to je jasné, ale vím, že mají jeden druhého.“

To Snapeovi dávalo smysl. Přikývl.

Chlapec otevřel ústa, aby se zeptal na něco dalšího, ale zaváhal. Pak se ale zeptal: „Pane, jaká byla vaše matka?“

Snape uvažoval. „Byla milá, ale vystrašená. Měla dobré srdce, ale nikdy se za sebe, ani za nikoho, koho měla ráda nepostavila. Vím, že když byla mladá, byla to úžasná čarodějka, ale podle toho, jak jsem ji znal byla… příliš poddajná. Z toho mála, co víš o svých rodičích, myslíš, že se podobáš spíš matce nebo otci?“ zeptal se Snape.

Potter sklopil pohled. „Myslím, že otci.“ Snape chvíli čekal, ale obšírnější odpovědi se nedočkal.

„Vy… nenáviděl jste mého otce? A Siriuse? Teda, opravdu jste je nenáviděl?“ zeptal se Harry opatrně.

„Ne,“ zazněla Snapeova odpověď.

Potter si odfrkl. „Nevěřím vám.“

„To nezměním, můžu tě jen ujistit, že mluvím pravdu.“

„Stejně vám nevěřím.“ Potter se odvrátil a zdálo se, že bude trucovat. A s tím neměl Snape žádnou trpělivost.

„Počkej chvíli, Pottere,“ řekl Snape a odskočil si do svého pokoje. Vyhledal flakónek naplněný průsvitnou tekutinou a vrátil se do obýváku.

„Víš co to je?“ podal flakónek chlapci, aby ho mohl prozkoumat.

„Mám typ,“ odpověděl chlapec. „Veritasérum.“

„Správně, pane Pottere. Vzpomeneš si na správné dávkování?“

Harry se zamyslel. „Dvě kapky?“

„Tři. S tímhle mi uvěříš.“

„Budu muset, ne?“

„To by bylo moudré.“ Snape si nakapal na jazyk tři kapky. „Zopakuj otázku.“

„Nenávidíte mého otce a Siriuse?“

„Ne. Když jsem byl mladý, chtěl jsem. Neměl jsem je rád, ale i když jsem se snažil, nenávidět jsem je nedokázal. Byli populární, dobře vypadali, vyzařovala z nich sebedůvěra. Až příliš jsem jim záviděl a to mi nedovolilo, abych je nenáviděl.“ Snape sám nemohl uvěřit otevřenosti své odpovědi. Co nejrychleji se zeptal.

„Proč si Brumbál myslel, že byl tvůj odchod od mudlovské rodiny nevyhnutelný?“ Věděl, že chce moc, ale zdálo se mu to spravedlivé po tom, co musel odhalit.

Potter zpanikařil. „No, já ne… teda, nevím jestli můžu… snažím se na to nemyslet.“

„Potřebuješ s tím pomoct?“ zeptal se Snape a nabídl mu flakónek s Veritasérem.

„Ne, jen jsem o tom nikdy nemluvil.“ Najednou ho něco napadlo. „Mohu vám to ukázat? Nevím, jestli bych dokázal říct to nahlas.“

„Jak chceš. Přenes tu vzpomínku do popředí své mysli. Legillimens.“ Vzpomínka se mu jakoby neochotně zjevila v mysli. Potter ležel tváří dolů v temné místnosti, zatímco do něj nelítostně přirážel Vernon Dursley. To nechutné prase za malou chvíli dosáhlo vrcholu a svalilo se na nehybného chlapce. Jakmile se vzpamatoval, vstal a řekl: „Obleč se, zrůdo!“ Snape viděl krev. Potter měl kalhoty stažené ke kotníkům, ale rychle si je natáhl. Tvář měl jako vytesanou z kamene. Jako by uvnitř nikdo nebyl.

Právě když se Dursley natáhl ke klice, dveře se otevřely a na prahu stál Artur Weasley. „Ahoj, Harry. Přišel jsem tě zkontrolovat,“ řekl vesele, ale pak mu úsměv z tváře zmizel. Přistoupil k chlapci. „Co to má znamenat, Harry?“ zeptal se a ukázal na červené, rychle otékající místo na jeho tváři.

„Mlč, ty nevděčná kryso!“ varoval Harryho Dursley.

Artur nadzdvihl obočí. „Může za to on, Harry? To on tě uhodil?“ Potter neodpověděl, ale jeho výraz mluvil jasně.

„Pro Merlina. Vezmi kufr, okamžitě odcházíme.“

Vzpomínka se rozplynula.

Potter se schoulil do klubíčka a tvář si schoval do dlaní. Snape čekal, dokud se nevzpamatuje, ale chlapec se nehýbal.

„Věděl pan Weasley… co se stalo předtím?“ zeptal se Snape klidným hlasem.

„Na otázku už jsem odpověděl,“ odpověděl Potter tlumeně zpoza dlaní.

„Pane Pottere…,“ začal Snape, ale pan Potter ho přerušil.

„Nejste na řadě!“ vykřikl a narovnal se. Pak přivřel oči a zhluboka se nadechl.

„Jaká je vaše nejhorší vzpomínka, profesore? Ukážete mi ji?“

Snape, stále ještě pod vlivem Veritaséra, nemohl otázku ignorovat. Ztuhl, ale nakonec řekl: „Tak dobře, pane Pottere.“

Potter zdvihl hůlku a řekl: „Legillimens!“ a Snape musel znovu prožít to, co by ze své paměti nejraději vymazal.

Desetiletý chlapec si skládal lacinou soupravu pro mladé Mistry lektvarů, kterou mu dala matka. Byl nadšený, ale když kdosi vstoupil do jeho pokoje, prostoupil ho děs.

„Co tu vyvádíš, kluku? Říkal jsem ti, abys uklidil kuchyň!“ zahřměl muž.

„Já… já jsem ji uklidil, tati,“ ozval se mladý Snape vylekaně.

„To nestačí! A teď si tu hraješ se svými nemožnými hračkami. Kde jsi to vzal?“ Snape toho v dětství moc neměl a ta souprava byla opravdový poklad. Navzdory tomu se neodvážil odpovědět.

„Já vím, od koho to máš!“ zavrčel otec, popadl ho za vlasy a odtáhl do vedlejší místnosti.

„Eileen! Eileen, kde jsi!“ křičel.

Malý Snape se pokoušel otci vykroutit z jeho železného sevření „Ne, pane, prosím! Není to její vina!“ prosil.

„Já rozhodnu o tom, čí je to vina a neodmlouvej!“ zařval muž a tvrdě chlapce uhodil. Tomu z očí vytryskly slzy.

„Eileen! Tady jsi. Pojď blíž, ženská!“

Snape viděl strach v jejích očích. Otec ho pustil, strčil ho do rohu místnosti a řekl, aby nepřekážel. Chlapec bezmocně sledoval, jak jeho otec tříská matčinou hlavou o zeď. Po čtvrtém úderu se přestala hýbat a svezla se na zem.

„Ne!“ vykřikl a doběhl k matce. „Mami, mami, vzbuď se, musíš se vzbudit!“ prosil mezi přiškrcenými vzlyky. Nehýbala se.

„Přestaň řvát. To v mém domě nestrpím.“ Muž k chlapci výhružně přistoupil, ale když začal chlapec ustupovat, jeho dospělá verze vytlačila Pottera ze své mysli.

 

Kapitola 7.

Společné zážitky

Po hodinovém nácviku nového štítu se druhý den oba zhroutili na pohovku. Když se vzpamatovali, Snape si všiml, že má Potter dlouhou řeznou ránu na předloktí. Snažil se nevkládat do svých kleteb moc síly, ale stejně vypadla ta rána bolestivě. A navzdory tomu, že si Potter nestěžoval a nedával nic znát, věděl, že ho to musí hodně bolet. Beze slov přivolal hojivý lektvar, který připravil už strašně dávno (alespoň jemu to tak připadalo) a podal mu ho.

„Děkuji, profesore.“

Udělalo se mu zle z hřejivého pocitu, který zaplavil jeho hruď, když mu chlapec tak lehce vyjádřil svou vděčnost. Nečekal to a nevěděl, jak by měl odpovědět. Zůstal proto zticha.

„Proč se vždycky snažíš ukrývat, že tě něco bolí, Pottere?“

Harryho ta otázka překvapila, ale zdálo se, že o tom přemýšlí. „No, když jsem byl malý, trestali mě, když jsem vykřikl,“ odpověděl tichým hlasem. „Kdy naposledy jste plakal, pane?“

„Včera jsi to viděl. Od smrti mé matky už jsem nikdy neplakal. Taky mě v dětství za výkřiky trestali. Když už mluvíme o vzpomínkách, zajímalo by mě, jestli ta vzpomínka, kterou jsem viděl, byla ojedinělá, nebo se to stávalo častěji…?“

„Uch… ne, pane, ne doslova,“ připustil Harry. Potom, jako by to chtěl zlepšit, dodal: „Stávalo se to, když jsem byl menší, ale od té doby, co jsem nastoupil do Bradavic to bylo jen párkrát.“

Ještě před začátkem školy? Pro Merlina! Věděl, že Potter své mudlovské příbuzné nemá rád, slyšel drby o přístěnku pod schody a o téměř neexistujících přídělech jídla. Ale nevěřil tomu. Možná, že Potter nebyl tak rozmazlený, jak se choval. Nebo jak si zvykl se chovat.

„Pane, miloval jste někdy?“

Severuse ta nevinná otázka vtáhla do víru vzpomínek. „Jednou, už je to hodně dávno, jsem si myslel, že ano. Ale už tehdy jsem věděl, že lžu sám sobě.“ Věděl, že by se mu mělo zodpovídání těchto otázek a odhalování svých myšlenek tomu chlapci, kterého dlouho nenáviděl, hnusit, ale připadalo mu to skoro přirozené.

„Měl jsi už sex, Pottere?“ s někým jiným, než se svým strýcem, dodal ve své mysli a doufal, že chlapec jeho otázku pochopí.

Ten se trochu začervenal a zavrtěl hlavou.

„Měl jste…,“ začal, ale pak si to rozmyslel. „Kolik sexuálních partnerů jste měl?“

Snape si svou odpovědí nebyl tak docela jistý. A tak odpověděl na otázku, na kterou si myslel, že se Potter ptá. „Přirozený a nevynucený sexuální vztah jsem měl se dvěma partnery.“

Potterovi poklesla čelist. „Co jste tím… asi to nechci vědět, že?“

Ne, pomyslel si Snape, pravděpodobně to nechce vědět. Doufal, že nechce, protože netoužil po rozhovoru o praktikách, které Temný pán považoval za zábavné.

„Kdyby sis mohl vybrat jednu osobu, kterou bys oživil, kdo by to byl?“ zeptal se Snape.

„To není tak lehké. Jasně, chtěl bych vidět mé rodiče, ale také mi hrozně chybí Sirius. Ale oživil bych je jen kdyby všechno bylo tak, jako před jejich smrtí. Nikdy bych se jim nemohl podívat do očí s tím, že jsem zodpovědný za jejich smrt.“

„Neříkal jsem ti, aby ses mi díval do očí, když se mnou mluvíš? Nevím co tě tolik přitahuje na tvých kolenou.“ Ale chlapec nevzhlédl. Snape se pokusil o mírnější tón. „Přece víš, že se tomu nedalo zabránit. Black zemřel, ale ty jsi ho nezabil.“

„Byl tam jen kvůli mně. Protože jsem by příliš hloupý na to, abych si uvědomil, že je to past.“ Ignoroval Snapeův tvrdý pohled. „Dovolil jsem mu, aby se mi dostal do hlavy! Já jsem se chtěl dozvědět, co je za těmi dveřmi. Měl jsem vás poslouchat a pokusit se uzavřít mysl. Místo toho jsem zavinil smrt jediného člověka, který mi zůstal.“

„Připouštím, že ses nechoval správně, když jsi chtěl, aby ty sny pokračovaly. Ale byl to Black, a jen Black, kdo se rozhodl vydat se na ministerstvo. Neneseš odpovědnost za volby jiných. Ano, přelstil tě, ale nebyl jsi první ani poslední, a určitě ne chytřejší, než ti ostatní. Je načase, aby sis uvědomil, že nejsi zodpovědný za všechno zlé na celém světě a stále máš kolem sebe spoustu lidí, kterým na tobě hodně záleží.“

Potter vzhlédl a pozorně se na Snapea zadíval, ale nepromluvil.

 

Kapitola 8.

Noční můry

Potter udělal velký pokrok. Druhý den, při hodině nitrobrany, byly jeho myšlenky dobře utříděné a jeho nová osobnost byla skoro přirozená.

„Cvičil jsi.“

„Ano, měl jsem v noci trochu času.“

Snape pozdvihl obočí.

„Říkal jste, že mám Lektvar na spánek beze snů používat jen dvě noci za sebou a včera to byl třetí den. Takže jsem toho moc nenaspal.“ Sklopil pohled ke svým dlaním, jako by se za své špatné sny styděl. „Nenávidím noci, kdy se probudím s křikem.“

To Snapea zaujalo. V noci nic neslyšel a když se nad tím zamyslel, neslyšel nic ani nikdy předtím.

Jakoby mu Potter četl myšlenky, vzhlédl a dodal: „Každou noc před spaním vyčaruji tišící kouzlo.“

„Pottere, přede mnou nic takového skrývat nemusíš. Až příliš sis zvykl ukrývat svou bolest.“

Chlapec si něco zamumlal pod nos. Snape zaslechl něco jako: „…nechtěl jsem otravovat…“

„Jak můžeš očekávat, že ti někdo pomůže, když o svém trápení nikomu neřekneš?“

Potter se na něj zamračil. „Nevěděl jsem, že vám na mně záleží.“

„Nezáleží!“ vyprskl Snape.

Ta drzá potvora, která se jmenovala Harry Potter, se ušklíbla a odsekla: „Ano, pane, to vidím.“

Snape zoufale potřeboval otočit rozhovor jiným směrem. Jakýmkoliv směrem. „Na řadě jsem já, že? Chtěl bych vědět, jak je to mezi tebou a slečnou Weasleyovou,“ oznámil a čekal, že tím dostane chlapce do úzkých.

Což se mu trochu povedlo. „No, nejsem si jistý. Jako kdyby mě… dusila. Teda, je milá a tak, a je to malá sestřička mého nejlepšího kamaráda, ale ještě jsem nepřišel na to, jak jí mám říct, že nemám zájem a aby mě nechala na pokoji bez toho, aby mě zaklela svou legendární netopýří kletbou a bez toho, abych si znepřátelil Rona.“

To Snape opravdu nečekal, ale nedal to najevo.

„V čem jste opravdu dobrý, profesore? A nemyslím lektvary a nitrobranu, něco, o čem ještě nevím.“

Snape se zamyslel. Nepokládal se za člověka, který má hodně výjimečných vlastností. Byl dobrý v zastrašování prváků, ale to asi nebylo to, co měl Potter na mysli. „Myslím… jsem dobrý ve skrývání se za maskou člověka, kterým nejsem. A taky umím docela dobrá léčivá kouzla a celkem dobře hraji na harfu.“ Odmlčel se. „Stejná otázka, Pottere.“

„No, jsem dobrý chytač, ale o tom víte, takže to se asi nepočítá.“ Zamyslel se. „Minulý rok jsem zjistil, že dokážu docela dobře učit jiné. A také umím předstírat, že jsem někým jiným, než ve skutečnosti, i když v poslední době mi to moc nejde,“ dodal s mírným úšklebkem. „Uch… profesore? Vím, že to vlastně není otázka, ale byl bych rád, kdybyste mi něco zahrál.“

Snape neviděl žádný důvod, proč by neměl. Přeměnil polštář na harfu. „Pamatuj si, Pottere, že se magií stvořené předměty nemohou vyrovnat těm pravým, ale teď je to to jediné, co máme a tak to bude muset stačit.“

Byl nepochopitelně nervózní a tak zavřel oči. Většinou před publikem nehrál, ale když musel, nikdy nebyl tak nervózní. Potřásl hlavou a začal hrát svou oblíbenou ukolébavku.

*****

Tu noc ho probudilo tiché sténání, které zanedlouho přerostlo v pláč. Bez zaváhání vyskočil z postele, vzal s sebou pár lektvarů a šel do Potterovy ložnice.

Chlapec byl schoulený do klubíčka, třásl se a plakal.

„Pottere. Pottere, vzbuď se. Harry!“

Harry otevřel oči, ve kterých byla bolest a strach. Snape odzátkoval lektvar a jemně chlapce donutil, aby ho vypil. Za chvíli už byl Harry zase ve své kůži, ale plakal dál.

„Co jste mi to dal?“ zeptal se chraplavým hlasem.

„Odvar klidu. Je ti lépe?“ chtěl se zeptat, ale dřív než to stihl, se k němu Potter otočil zády, znovu se stočil do klubíčka a stále vzlykal. Odpověď na jeho otázku byla zjevná.

„Pottere,“ začal tiše a položil mu ruku na rameno. Cítil, jak chlapec ztuhl, ale neodtáhl se a to mu dodalo odvahu. Podvědomě ho hladil palcem a Harrymu se to zjevně líbilo, protože se během několika minut konečně uklidnil.

Za několik dalších minut si už byl Snape úplně jistý, že Potter znovu usnul. Zastrčil mu volný pramen vlasů za ucho a vrátil se do svého pokoje.

 

Kapitola 9.

Vigoratus (Léčení)

Když seděl s Harrym v obýváku, Severus se zeptal, „Co chceš dělat dnes?“

„No, lektvary a obranu už máme za sebou. Budete mě teď učit, jak získat mrvomízu z Mimbulus Mimbletonie?“

Nejdřív se Severus radoval z chlapcova úsměvu. Pak mu došlo, co cítil a podrážděně se zamyslel nad tím, odkud to přišlo.

„Viděl jsi tu kolem nějaké rostliny? Můžeme mít hodinu kouzelných formulí nebo přeměňování, rozhodni se, nebo to rozhodnu já.“

„No tak dobře. Na konci loňského roku jsem měl problém proměnit vodu na led. Vím, že by to mělo být lehké, ale nechápu, proč bych to měl dělat, když mohu použít zmrazovací kouzlo.“

„Takové kouzlo,“ odpověděl Snape, „vyžaduje neustálou koncentraci. Normálně by to nebyl problém, ale kdybys ho chtěl využít v boji, kouzlo by nebylo účinné. Ale když vodu přeměníš, led zůstane ledem dokud se ho nerozhodneš transformovat, nebo dokud se nerozpustí.“

Potter si odfrkl. „Na co bych potřebovat přeměnit vodu na led uprostřed boje?“

„Mohlo by to posloužit. Jednou mi to hodně pomohlo.“ Snape se odmlčel a uvažoval o tom, jestli má pokračovat. „Před svým pádem, skoro před patnácti lety, napadl Temný pán se svými smrtijedy – a se mnou, i když tehdy už jsem dělal špeha pro Řád – malou mudlovskou vesnici. Ale vesničany nezabíjeli, mučili je. Bylo to příšerné. Pak začalo pršet a já jsem padající kapky změnil v led. Nepršelo dost hustě na to, aby to Temnému pánovi a smrtijedům ublížilo a vlastně to bylo dobře, protože jsem nechtěl ublížit těm vesničanům. Ale ten led Temného pána podráždil a nařídil ústup.“

„Páni, to bylo chytré. Mě by něco takového nenapadlo.“

„Ano, mazanost nepatří mezi tvé silné stránky. Začneme?“

Potter dychtivě přikývl. O hodinu později byl schopen vodu přeměnit, ale nedokázal změnit její tvar. Nedokázal například vyčarovat blok ledu ze sklenice vody.

„Pokročil jsi, ale pochybuji, že bude profesorka McGonagallová spokojená, dokud nepřeměníš třeba oceán na ledovou chobotnici. Musíš víc cvičit.“

Potter se znovu usmál. Snape cítil, jak se mu pohnulo srdce, když si uvědomil, že ten úsměv na tváři tichého chlapce vyvolal on. Ale okamžitě své city potlačil.

„Pottere, pověz mi, co chceš dělat až skončíš školu? Myslím, že jsem slyšel, že se chceš stát bystrozorem.“

„Ano, to jste určitě slyšel. Nejsem si tím ale jistý. Tehdy to dávalo smysl. Souhlasilo to s tím, co mám v životě udělat. Ale ve skutečnosti na tom nezáleží, ne? Nemám šanci boj s Voldem...“ Snapeovo ostré nadechnutí a přimhouřené oči ho zastavily. „Boj s Vy-víte-kým nepřežiju i kdyby se mi podařilo ho zabít.“ Odmlčel se. „Proč vám tak vadí jeho jméno? Jasně, bojí se i spousta dalších lidí, ale myslel jsem si, že právě vy mezi nimi nebudete.“

„Temný pán nesnáší, když ho jeho oběť nazve jménem, které si sám vymyslel. Vlastně kvůli tomu kdysi dávno, s pomocí svých věrných smrtijedů, vymyslel dost nechutnou kletbu.“ Snape uhnul pohledem. Styděl se za hodně skutků, ale utápění se ve výčitkách by nikomu nepomohlo.

„S vaší pomocí?“

Snape byl překvapený, když na Potterově tváři viděl ustaraný výraz místo hněvu a nenávisti, které čekal. To ho ale nepřinutilo odpovědět. „Nejsi na řadě, Pottere,“ skoro šeptal. „Proč myslíš, že nepřežiješ?“

„Jsem jen dítě. Je o hodně silnější než já – víte lépe než kdokoliv jiný, že mé schopnosti jsou stejné, jako schopnosti mých spolužáků. Kdyby mě nechal na pokoji ještě asi tak dvacet let, možná bych se vytrénoval na jeho úroveň. Nebo alespoň blíž, než jsem teď.“

„Možná je ti jen patnáct a nemáš žádné nadpřirozené schopnosti, ale nemysli si, že budeš proti Temnému pánovi stát sám.“

„Ale já musím! Nemohu neustále ohrožovat ostatní.“ Zamračil se a zdálo se, že se opravdu obává myšlenky, že by mu měl někdo pomáhat.

„Pokud je Temný pán naživu, každý je ohrožený, každý z nás. Už jsem ti to jednou říkal, ale zopakuji ti to. Lidé mají právo na vlastní rozhodnutí a ty se z toho nesmíš obviňovat. Někdo po tvém boku stát bude, ať už si to přeješ nebo ne.“

„Budete tam také?“ zeptal se váhavě.

„Samozřejmě,“ zazněla Snapeova okamžitá odpověď. „To bych si nenechal ujít.“

Chlapec přikývl a Snape nebyl schopen vyčíst z jeho pohledu nic než vděčnost.

Když odbila pátá hodina, Snape vstal. „Čas na večeři, Pottere,“ oznámil a šel do kuchyně. Chlapec ho následoval a sedl si ke kuchyňskému stolu, pozoroval Snapea, jak jim připravuje večeři.

Snape dal vařit vodu na těstoviny a zamyslel se. Po chvíli si uvědomil, že hledí přímo do Potterových zelených očí. Okamžitě pohled sklopil. Naneštěstí sebou trhnul příliš rychle a rukou přejel po horkém povrchu hrnce. Vykřikl bolestí.

„Profesore!“ zvolal Potter a vrhl se k němu. Jakousi náhodou se mu povedlo převrhnout hrnec s vroucí vodou a opařit se. S výkřikem klesl k zemi.

„Harry!“ vykřikl Snape a vytáhl hůlku. „Vigoratus!“

Po chvíli se Potter uklidnil a přejel si rukama po těle. „Vyléčil jste mě,“ řekl nevěřícně. „Ty popáleniny úplně zmizely. Jak jste to udělal?“

„Už jsem ti říkal o síle mého léčivého zaklínadla,“ odpověděl Snape a snažil se uklidnit své bušící srdce.

„Ano, ale stejně. Jak jste se to naučil?“

„Je to docela jednoduché kouzlo. Léčitelé a kouzelníci se učí určitá kouzla na určité úrazy. Ta kouzla mají větší účinek než tohle. Jak jistě víš, v životě jsem byl v situacích, kdy jsem byl zraněný a neschopný vyhledat profesionální pomoc. Neměl jsem čas na učení se všech kouzel a tak jsem se začal spoléhat na tohle. Potřeboval jsem, aby fungovalo i když jsem se při vědomí držel jen silou vůle. Časem se stalo účinnějším.“

Potter stále seděl na zemi a nevěřícně se na něj díval. „Děkuji,“ zašeptal.

 

Kapitola 10.

Spánek beze snů

Snape se už podruhé probudil v pozdních nočních hodinách. Nejprve si nebyl jistý, co ho vyrušilo. Pak uslyšel tlumený výkřik. Z nočního stolku vyndal lektvar a vyběhl do chodby.

„Pottere, vzbuď se! Je to jen sen, Pottere, vzbuď se. Harry!“

Potter otevřel oči a horečnatě se rozhlížel, dokud neuviděl Snapea, usazeného v nohách postele. Stále ztěžka dýchal, ale strach z jeho očí se pomalu vytrácel.

„Řekl jste mi Harry,“ šeptl.

„Nic takového jsem neudělal!“ bránil se Snape a odtáhl ruku, která bůhvíjak skončila spočívajíc na té chlapcově.

„To je v pořádku, profesore,“ ozval se potichu Potter a natáhl ruku, aby se mohl Snapea dotknout, ale potom se najednou zarazil. „Vadilo by vám, teda… chtěl bych vědět, jestli by vám nevadilo… jestli byste tu mohl chvilku zůstat. Minulou noc, když jste tu byl, se mi spalo lépe…,“ vypadalo to, jako by se měl chlapec každou chvilku rozplakat.

Když Snape neodpověděl, dodal, „To nic, nemusíte,“ a na tváři se mu usadil ruměnec společně s nefalšovaným zahanbením.

„Nepochopil jsi mě, Pottere. Jestli si to přeješ, zůstanu.“ Nedokázal snést pohled na ten výraz, když věděl, že s tím může něco udělat.

„Děkuji.“ Chlapec si opět lehl na břicho a hlavu otočil směrem od Snapea.

Snape nedokázal uvěřit tomu, že tam sedí a ani se o to nepokoušel, jednoduše si přisedl blíže k chlapci a čekal až usne s nepoužitým a zapomenutým lektvarem v ruce.

*****

Následující ráno byly vzpomínky, které viděl v Potterově mysli, méně nucené, ale stále bylo cítit, že jsou falešné. Tlačil, dokud nenarazil na slabé místo a před očima se mu objevily vzpomínky jiného rázu.

Nepřekvapilo ho, když viděl, jak Black propadl obloukem a Lupin Potterovi zabránil, aby za ním šel. Dále zachytil obraz rudé, rozzuřené tváře Vernona Dursleyho, pak slyšel svůj vlastní výkřik, „Harry!“ a viděl se, jak sedí na posteli. Měl pocit, že to další byla Diggoryho smrt, ale přestal dávat pozor a tak si nebyl jistý.

Ukončil kouzlo a zjistil, že ho Potter pozoruje s obavami, jako kdyby se rozhodoval, jestli má utéct, nebo zůstat.

„Nepatrné zlepšení. Pokračuj v procvičování,“ přikázal mu. Slyšel, jak si Potter oddechl a posadil se na pohovku.

Několik minut seděli mlčky, než si Snape uvědomil, na co Potter čeká.

„Je řada na mně, že?“ Potter neochotně přikývl.

„Tak tedy dobře. Jak přesně jsi porazil toho draka ve čtvrtém ročníku? Nikdo neviděl, co se dělo po tom, co přetrhl řetězy a já jsem se ani později nedozvěděl, co se stalo.“

„Och, narazil do mostu,“ odpověděl Harry věcně.

Samozřejmě, pomyslel si Snape, to bylo ode mě hloupé. Narazil do mostu.

„Pane, proč nemáte sny? Tedy, bylo to tak vždycky, nebo… se něco stalo?“

„Vždycky to tak nebylo. Když jsem byl mladý, předpokládám, že jsem snil tak, jako ostatní. Ale později se událo mnoho věcí, ze kterých jsem míval noční můry. Myslím, že si to dovedeš představit.“ Pozdvihl jedno obočí a pokračoval. „Chtěl jsem se zlých snů zbavit a tak jsem nebral na vědomí varování o Lektvaru na spánek beze snů a užíval jsem ho každou noc celé tři týdny. Od té doby jsem nesnil ani jednou.“

„Merline, to je hrozné!“ prohlásil Potter.

„Má to i své výhody. Skoro patnáct let jsem neměl žádnou noční můru.“

„Stejně se mi zdá, že je to strašné. Já bych to neudělal,“ poznamenal Potter a nevěřícně vrtěl hlavou.

„Rozumné rozhodnutí,“ řekl Snape dřív, než se stačil zarazit. Jestli Pottera nepřestane chválit kudy bude chodit, mohl by si ten idiot myslet, že ho má rád. Bude nejlépe, když si toho nebude všímat.

„Co se přesně stalo mezi tebou a slečnou Changovou?“ zeptal se.

„Jsem si jistý, že jste to všechno viděl,“ odpověděl Potter ostýchavě. „Bylo to krátké, jednou mě políbila, pak se rozplakala, sešli jsme se na Valentýna a znovu plakala. Bylo to celé jedno velké fiasko. Pane, jestli vám nevadí, že se ptám… jaký je nejhorší skutek, který jste jako smrtijed udělal?“

„Myslíš nejhorší pro mě, nebo pro svět?“ Měl pocit, že nejhorších skutků spáchal tolik, že musí výběr trochu zúžit.

„Asi pro vás.“

Chtěl říct: I když jsem si to až donedávna neuvědomoval, nejhorší věcí ze všech bylo to, že jsem nepřímo zapříčinil smrt tvých rodičů, smrt lidí, kteří tě milovali nejvíc na celém světě, že jsem ti způsobil bolest, kterou by nikdo neměl zažít a že jsem tvůj život odsoudil do temnoty a nezvratného osudu.

Ale řekl jen: „Hluboce lituji, že jsem Temnému pánovi řekl o proroctví vyřčeném profesorkou Trelawneyovou.“

 

Kapitola 11.

Něco unikátního

Snape nemohl usnout, jen ležel a poslouchal, jestli z vedlejší místnosti nezaslechne nějaký zvuk, pro jistotu měl po ruce připravený Uklidňující lektvar. Jednou už si myslel, že něco zaslechl a šel Pottera zkontrolovat, ale vypadalo to, že Harry pokojně spí. Když Snape zjistil, že stojí ve dveřích a zírá na spícího chlapce, přinutil se vrátit do postele.

Už byl na chodbě, když ho zastavila Potterova noční můra. Slyšel ho mumlat: „Ne, ne, vrať se prosím,“ a tak se posadil na kraj jeho postele. Místo, aby na spícího chlapce promluvil, sklonil se k němu a pohladil ho po tváři.

Na jeho dotek Potter otevřel oči a chytil Snapea za ruku. Ten se snažil odtáhnout, ale Harry se ho zoufale držel. Pak se omotal kolem Snapeovy paže, jako by to byl nějaký medvídek.

Snape vzdal snahu získat svou ruku zpět. Jen prsty volné ruky čechral chlapcovy vlasy a tím ho vracel zpátky do spánku.

Probudila ho až bolest za krkem, usnul skrčený na kraji Potterovy postele. Chlapec tiskl Snapeovu ruku ke svému srdci a ještě spal. Protože nechtěl chlapce probudit, Snape se usadil pohodlněji a pozoroval jeho mírnou, podmanivou tvář.

Po několika minutách se Potter pohnul. Stiskl Snapeovu ruku a přitáhl si jí blíže k sobě, pak se na něj zadíval a snažil se ho identifikovat. Nevěděl, jestli to trvalo hodinu, nebo jen pár vteřin, když si chlapec najednou uvědomil, co dělá a pustil Snapeovu ruku jako by byla prokletá, jako by se o ní spálil.

„Ach, bože, promiňte pane,“ zamumlal nesrozumitelně a odtáhl se.

„Vaše omluva je zbytečná,“ řekl Snape, vstal a opustil místnost. Opřel se o zavřené dveře. Co, v Merlinově jménu, mám dělat? přemýšlel. Potřásl hlavou, jako by se snažil zbavit něčeho ve své mysli a vešel do svého pokoje, aby se převlékl.

****

Když vstoupil do obývacího pokoje, Potter už na něj čekal.

„Dnes se budeme věnovat lektvarům, pane Pottere,“ oznámil mu a vydal se zpět do svého pokoje, aniž by čekal, co na to Potter řekne. Chlapec spěchal za ním.

„Dnes se pokusíme o něco jedinečného, a to myslím doslova. Uvaříš lektvar, který si sám vynalezneš.“ Potter na něj zděšeně zíral. „Nemyslím si, že tvůj lektvar bude dobrý – mé očekávání není tak vysoké. Budu sledovat, jak postupuješ, jak uplatňuješ teorii. To znamená, jak využíváš poznatky, vlastnosti jednotlivých ingrediencí a jakou máš techniku. Budeš pracovat samostatně. Nebudu ti pomáhat.“ Pak si Snape sedl do křesla a otevřel knihu, která ležela na stolku, nechal chlapce, ať dělá co umí.

Téměř o čtyři hodiny později si Snape všiml, že Potter stojí nervózně před svým kotlíkem.

„Myslím, že je to hotové, profesore.“

Snape k němu došel a prohlédl si jeho práci. Potěšilo ho, že z lektvaru nestoupá dým, ani nevypadá jako břečka, která by se lepila na stěny kotlíku, ani nevybuchl, když se k němu přiblížil.

Studoval lektvar několik minut a snažil se rozeznat, co to Potter vyrobil. Nevěřícně zíral na výsledek jeho snažení.

„Jak říkáš svému novému lektvaru, Pottere? Má jméno?“

„No, měl by to být opak Lektvaru na spánek beze snů, takže myslím, že by se to mohlo jmenovat Sny naplněný spánek, nebo tak nějak.“

Takže se nespletl. „Vysvětli mi, jak jsi to udělal?“

„No, pane, musí se po něm dobře spát, jako s Lektvarem na spánek beze snů, tak jsem tam nechal všechny ingredience, o kterých jsem si myslel, že způsobují spánek, ostatní složky jsem zkusil nahradit těmi, které mají opačný efekt. Měl jsem trochu problémy s měsíčkem, protože jeho opakem je zlato, ale to špatně reaguje s rozmarýnem, který jsem použil místo rulíku, tak jsem místo toho použil esenci ze slunečnice,“ vysvětloval Potter. „Jo a musel jsem použít krev z testrála místo jedu z ďáblova osidla, aby to bylo jen zelené a nevypadalo to jako zvratky.“

„Výmluvný jako vždy, pane Pottere, ale je to překvapivě dobře promyšlené. A jaký byl postup přípravy? Jak jsi nahradil to, že se původní lektvar musel zahřívat dvacet minut na středním plameni a míchat jednou za třicet vteřin?“

Potter se zatvářil sklesle a Snape poznal, že na tohle nepomyslel.

„Na tom nezáleží, je to pořád dobrý pokus. Stačí, když si v budoucnu vzpomeneš, že postup vaření je stejně důležitý, jako ingredience. Dělal sis při práci poznámky?“ Potter přikývl. „Dej mi je, večer si je prostuduji.“

Uložil si Potterovy poznámky, aby se neztratily a vrátili se do obýváku.

„Řekni mi, Pottere, proč sis ke svému pokusu zvolil právě tento lektvar? Byl jsem přesvědčen, že se pokusíš o něco jednoduššího.“

„Dělal jsem to pro vás,“ zazněla jemná odpověď.

 

Kapitola 12.

Sny naplněný spánek

Ten večer strávil Snape u svého kotlíku a nad Potterovými poznámkami. Chlapcova odpověď ho dojala. Snažil se nezkoumat své city příliš hluboce, ale bylo to čím dál tím obtížnější. Možná už v něm neviděl toho typicky arogantního a sobeckého Nebelvíra

Odstranil ze své mysli vše, co by mohlo působit rušivě a soustředil se jen na lektvar.

Nebylo to úplně špatné, když uvážil, z jakých ingrediencí byl lektvar uvařen, chlapcova myšlenka byla z velké části dobrá. Byly tam chyby, samozřejmě, ale Snape se pustil do jejich opravy.

Dobromysl, jak věděl každý druhák, se musí vařit při velmi vysoké teplotě, aby se zabránilo toxicitě, ale v kombinaci s rozmarýnem by asfodel[1] při tak vysoké teplotě explodoval. Nahradit rulík rozmarýnem bylo správné, protože tyto rostliny mají podobné vlastnosti. Potter patrně přesně nevěděl, jaké vlastnosti má kořen sedmikrásky, když jím nahradil kopřivu. Měl spíš použít prášek z rohu dvourožce. Trocha pelyňku zmírnila nežádoucí reakci mezi čemeřicí a esencí ze slunečnice a lektvar byl připravený natolik, aby okamžitě nezabil toho, kdo jej vypije.

Snape se ponořil do přípravy lektvaru a snažil se nemyslet na nic jiného, ale myšlenky mu stále utíkaly k Potterovi. Byl by předpokládal, že se mu chlapec vysměje, vysměje se mu za jeho chybu a způsobí mu tím bolest.

Ale on to řekl s takovým… soucitem, možná starostlivostí. Snape si nemohl vzpomenout, kdy naposledy o něj měl někdo takovou starost, aby pro něj něco takového udělal. Pokud někdy někdo starost měl. A teď ten chlapec… Možná je čas přestat na něj myslet jako na chlapce. Po době, kterou s Potterem strávil, Snape cítil, že už to pro něj nikdy nebude jen chlapec. Ten pocit byl hluboko v něm a jemu se… ne, ne, to nechtěl, nechtěl přemýšlet o takových věcech.

Snape donutil svou mysl, aby se vrátila zpět k úkolu, který měl před sebou a pracoval až dlouho do noci.

Myslel si, že se zbláznil, když o pár hodin později zaslechl tlumené, „Severusi!“. Zdálo se mu, že to jde z Potterova pokoje, jako by měl noční můru. Ale Snape věděl, že tři noci bez Lektvaru na spánek beze snů jsou pryč  a teď by neměl mít vůbec žádný sen.

To zdvojnásobilo jeho starosti a šel Harryho zkontrolovat.

Chlapec… ne, není to chlapec. Potter mumlal, „Prosím ne, ne, Severusi.“

Když uslyšel své jméno – proč vlastně Potter volá jeho jméno? – poprvé, tak křičel utrpením, ale podruhé to znělo tak toužebně, že se zastavil. Až Potterovo zasténání ho vzpamatovalo a tak došel až k jeho posteli.

„Pottere… Pottere,“ oslovil ho jemně a dotkl se jeho ramene.

Jakmile se ho dotkl, Potter se s pláčem posadil a objal ho kolem krku. „Ach bože, Severusi, oh Merline, jsi mrtvý, zabil tě, bože.“

„Tiše, klid,“ šeptal mu Snape. „Jsem tady, všechno je v pořádku, uklidni se,“ konejšil ho a hladil… jeho vlasy. Snažil se Pottera položit, ale ten se ho odmítal pustit. Poražen, si Snape lehl vedle něj a přitáhl si Pottera k sobě. Snaž se co nejdřív usnout, říkal si, snaž se nepřemýšlet o tom jak krásně tvé jméno znělo z jeho úst.



[1] Asfodel (Asphodelus bento-rainhae Pinto da Silva) z čeledi: Liliovité. Vyskytuje se na pastvinách v Alpách, v Pyrenijích, ale také v nížinách. Rostlina dosahuje výšky až 1,5 m, kvete v květnu až červenci. Je chráněná.

 

 

Poslední komentáře
14.08.2019 23:14:58: Krásně napsaná povídka.smiley${1}
22.05.2019 17:12:20: Jsem si asi myslela že Snape tu bude Harrymu hlavně učitelem, mentorem, ochráncem, a ono se z toho s...
14.10.2014 23:38:37: Moc hezká povídka. Hodně se mi to líbí.
18.06.2009 20:51:26: to jsou všechny kapitoly? docela bych uvítala ještě nějaké dílky. protože tahle povídky je opravdu k...