Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Útočiště

2. Část

Kapitola 13.

Pod vlivem

Dřív, než Snape otevřel oči, naplnil ho pocit dokonalé spokojenosti. Cítil teplé tělo, které se k němu tisklo, slyšel pravidelný dech a cítil vůni, kterou nedokázal zařadit. Otevřel oči, zjistil, že má tvář zabořenou v Potterových vlasech a mimoděk se usmál. Bez přemýšlení ho políbil na tvář.

Tento čin ho úplně probral. Byl v šoku. Rychle vstal a zamířil ke dveřím. Jakmile byl zpátky ve svém pokoji, snažil se uspořádat si myšlenky, ale bez úspěchu.

Políbil jsem ho! říkal si Snape a byl sám sebou znechucený. Na co jsem sakra myslel, je to můj student! Co se to, u Merlina, se mnou děje? Jsem jen dva týdny zavřený v tomhle domě a už ztrácím soudnost. Líbat hloupého Harryho Pottera – co udělám příště, slíbím nehynoucí lásku Ufňukané Uršule? Naroste mi ocas? Budu se hihňat? Díky Merlinovi, že Potter ještě spal. Mohl si jen představovat, jak by se Potter tvářil, kdyby zjistil, co jeho starý, ošklivý a zlý profesor lektvarů právě udělal.

Snape slyšel vlastní srdce, jak hlasitě tluče a sáhl do kapsy svého pláště pro lahvičku Uklidňujícího lektvaru. Když se napil, dokázal myslet o něco jasněji.

Nic to neznamenalo, řekl si. Byla to jen reakce na danou situaci, kterou už nikdy neprožije. Když ucítil tu vůni a uviděl ty tmavé, rozcuchané vlasy, zdálo se mu přirozené to udělat.

Přirozené? Na tom nebylo nic přirozeného. Musel to ihned zarazit, okamžitě. Potter je jeho student, jeho chráněnec. Nemluvě o tom, že si Snape nemyslel, že by měl manipulovat s jeho zlomeným srdcem.

Rozšířily se mu oči. Odkud tohle přišlo?

Jeho mysl – nejsilnější, nejstálejší, nejbezpečnější část jeho samého – ho zradila, hlavu mu naplnily spontánní myšlenky. Bylo to skoro jako kdyby ho někdo proklel, i když věděl, že to není možné. Nakonec zvítězil zdravý rozum.

Opatřil dveře několika různými kouzly a začal připravovat Uspávací lektvar. Byl to poměrně jednoduchý lektvar, který dokončil ani ne za hodinu. Vypil dvojitou dávku, padl do postele a okamžitě usnul.

Když se v sedm večer probudil, jeho první myšlenka byla, že má pořádný hlad. Pak si všiml, že leží oblečený v neodestlané posteli a všechny předchozí myšlenky se mu náhle vrátily. Věděl, že prospal celý den, aby se vyhnul Potterovi, ale pro jeho vlastní zrádnou mysl to nebylo řešení a nepomohlo mu to zapomenout na všechno a znovu usnout.

Nepřineslo mu to žádný jiný výsledek než ten, že nejedl celý den a teď měl hlad. Bohužel to znamenalo, že bude muset opustit svůj pokoj. Zhluboka se nadechl před tím, než otevřel dveře a zamířil do kuchyně.

„Tady jste!“ zvolal Potter z obývacího pokoje a vběhl do kuchyně. „Měl jsem starost.“

Snape nasadil svou obvyklou masku a pečlivě artikuloval, když se zeptal, „Cože jste měl?“

„No, neviděl jsem vás celý den. Vynechal jste naší lekci!“ vysvětloval Potter lehce podrážděně.

„Stěžujete si na den volna? Nemyslel jsem, že jste toho schopen,“ posmíval se Snape a musel se ovládat, aby nezhltl vdoleček, který jedl, příliš rychle.

„Vlastně jsem myslel, že to není váš zvyk. Co jste vlastně dělal celý den?“

„Uvařil jsem několik lektvarů a pak jsem si zdříml, když to potřebuješ vědět,“ odpověděl Snape a hledal ve spíži něco podstatnějšího. Našel na polici plný hrnec a polovinu jeho obsahu si nandal na talíř. Použil oteplovací kouzlo, sedl si ke stolu a začal jíst.

Potter si ohřál druhou polovinu a sedl si naproti němu. Snape byl skloněný nad jídlem, ale věděl, že chlapec tam jen sedí a zírá na něj aniž by jedl. Po pár minutách zvedl hlavu a podíval se na něj.

„Teď to, ehm, teď vy, profesore,“ řekl zkusmo Potter a konečně zdvihl vidličku.

„Tak dobře, pane Pottere. Proč sis večer nevzal Lektvar na spánek beze snů?“

Potter se honem zadíval dolů a zkoumal své jídlo. „Já… Erm, já jsem zapomněl.“

„Nezkoušej mi lhát. Chceš, aby tahle hloupá hra skončila, nebo mám přinést Veritasérum?“

Mladíkovi se zmínka o Veritaséru nelíbila a potřásl hlavou. „Ne! Ne, já, ehm, nemyslím, že to bude nutné. Opravdu jsem jen zapomněl.“

„Nemohu uznat tvou lež. Pokud chceš s touto výměnou pokračovat, budeš mi muset povědět pravdu,“ vyhrožoval Snape.

Potterovi poklesla ramena a zdálo se, že rezignoval. „To, co jsem chtěl… Jen jsem myslel, že…,“ říkal do talíře, pak konečně zdvihl hlavu. „Merline, možná by to bylo jednodušší s Veritasérem.“

„Jak chceš. Accio Veritasérum,“ řekl Snape a do ruky mu přiletěla lahvička.

Potter se natáhl pro lektvar, ale pak se zarazil. „Bylo by spravedlivé, kdybychom si ho vzali oba. Co říkáte?“

Snape si nechtěl vzít lektvar po událostech z dnešního rána, ale byl velmi zvědavý, proč bylo pro Pottera tak těžké odpovědět na jeho otázku. Odměřeně přikývl.

Pak si Potter nakapal tři kapky lektvaru do úst a podal lahvičku Snapeovi, který učinil totéž.

„Tak proč sis nevzal večer Lektvar na spánek beze snů?“ zeptal se znovu.

„Chtěl jsem, abyste znovu řekl mé jméno,“ Potterovy oči se rozšířily, jako by byl překvapen vlastní odpovědí. „Chtěl jsem, abyste ke mně přišel, abyste se mě dotkl, abyste mě znovu utěšil.“

Snape oněměl. Že by byl lektvar špatný? Jakou hru se to Potter pokouší hrát?

„Proč jste utekl, když jste mě políbil?“

Ale ne, to nebylo možné. Přece spal – nebo ne? Snape si přál aby byl nesouhlasil s přijetím Veritaséra, které ho teď donutilo, aby promluvil. „Nevím přesně. Já jsem nechtěl, ale bál jsem se a… styděl.“ Jen silou vůle neschoval hlavu v dlaních, ale stiskl si je pod stolem.

„Proč jsi neřekl, že jsi vzhůru.“

„Děláte si legraci?“ zeptal se Potter. „Věděl jsem, že by to znamenalo, že odejdete a já jsem nechtěl, abyste mě opustil. Chtěl jsem tak zůstat navždy, ve vašem náručí. Vy ne?“

„Ano.“ Odpověď nemohl zastavit. „Sakra, Harry, tohle je velmi nevhodné a ty to víš! Prosím tě, přestaň s tím dětinským žertem a přestaň se mnou koketovat!“ Snape se marně snažil kontrolovat svůj jazyk a své emoce.

Ten drzý spratek se jen zaculil. „Je to k smíchu?“ plivl Snape.

„Ne, jen jsem prostě šťastný. Řekl jste mi jménem,“ odpověděl Harry a jeho úsměv se prohloubil.

Snape se snažil říct, Já jsem nic takového neřekl! ale to, co zaznělo, bylo jen, „Ano.“ Zašklebil se. Zatracené Veritasérum – už to zašlo moc daleko.

Ale než mohl promluvit, Potter se zeptal: „Proč jste se mi celý den vyhýbal?“

„Nemohl bych snést pohled na tvou tvář, kdyby ses dozvěděl, na co jsem myslel.“

„A na co jste myslel?“ zeptal se Potter okamžitě.

Snape mu chtěl odpovědět, že mu do toho nic není, ale místo toho řekl: „Myslel jsem na to, že krásně voníš.“

 

Kapitola 14.

Ztraceni v podzemí

Snape musel opustit místnost, přinejmenším do té doby, než přestane působit Veritasérum. Čím dále se dostávali, tím víc to nemohl snést.

Vyskočil a chtěl se vrátit do svého pokoje, ale Potter stál najednou velice blízko a zaklonil hlavu. A pak ho Potter políbil.

Na zlomek vteřiny Snape ztratil hlavu, když ucítil jeho rty na svých. Pak ale couvl a odstrčil Pottera od sebe takovou silou, až ho přirazil ke zdi.

Snape spatřil krátký záblesk strachu v jeho očích, ale nelitoval toho, co udělal. Předpokládal, že udělal správnou věc.

„Proč, proč to děláš, Pottere?“ zeptal se Snape.

„Nevím přesně proč. Jen vím, že jsem chtěl a že vás chci.“

„Chceš mě?“ zeptal se výsměšně Snape. „Nevíš o mně nic, o tom, co jsem dělal, jaký je můj život!“ Kdyby tenhle rozhovor nebyl tak neskutečný, myslel by si, že je směšný.

„Tak proč mi to neřeknete? Pomozte mi porozumět!“

„Protože si ještě nepřeji, abys to věděl!“ odsekl Snape. Ještě? Jak to, že tu větu řekl právě takhle? Zatracené Veritasérum. Byl čas na ukončení tohoto malého představení.

Prudce se otočil a vyšel z místnosti, plášť za ním působivě zavlál. Aniž by se ohlédl, řekl, „Nezapomeň si vzít večer ten svůj zatracenej lektvar!“ a zabouchl za sebou dveře.

Teď, bezpečně zavřený ve svém pokoji, si vzal Snape Uklidňující lektvar a pak ještě jeden, aby to fungovalo. Přál si mít něco silnějšího - plná láhev nejlepší sladové skotské by byla ideální – ale musel si nechat zajít chuť.

Vzhledem k tomu, že si naordinoval deset hodin spánku, nebyl teď vůbec ospalý a tak se rozhodl dělat to, co dělal vždycky, když nemohl přijít na nic lepšího – vařit lektvary. Spánek naplněný sny, na kterém pracoval minulou noc, chladl už moc dlouho a teď byl k ničemu. Snape vytáhl hůlku a elegantním „Evanesco,“ nechal lektvar zmizet.

Začal znovu a pracoval téměř do sedmi hodin do rána, kdy už nemohl skoro ani myslet. Hodinku se prospal a když vstal, měl už připravený plán. Tedy svůj obvyklý plán: Pokud si nejste jisti, vraťte se na začátek, což mu většinou pomohlo.

Připravil pár toastů a uvařil čaj a s knihou se usadil na pohovku, aby počkal, až se objeví Potter.

Přesně v deset hodin se Potter objevil.

„Jsi připraven začít s nitrobranou?“ zeptal se Snape nezaujatě.

Potter se zdál být tou otázkou zaskočený, ale pak jen přikývl.

Legillimens,“ řekl Snape a hůlku měl napřaženou. Spatřil rozkolísané Potterovi vzpomínky na to, jak sedí v nebelvírské společenské místnosti a píše esej, pak sledoval Blacka, jak padá za závoj na Odboru záhad, následoval boj s Temným pánem na konci Turnaje tří kouzelnických škol, nakonec viděl jak Potter sedí nahý na posteli a kolíbá se vpřed a vzad. Na tváři neměl žádný výraz a zdálo se že nevnímá, že na něj strýc Vernon křičí: „Buď rád,že to nejsi ty, ty odpornej kluku! Jsi tak drzý a bezcenný a sám dobře víš, že si zasloužíš být potrestán, ty zrůdo!“

Snape přerušil spojení a viděl, že Potter sedí na gauči a kývá se vpřed a vzad se stejným výrazem v obličeji jako Potter v jeho vzpomínkách.

„Pane Pottere?“ zeptal se, ale nedostal žádnou odpověď. „Pottere!“

Potter sebou trhl a podíval se na něj. „Ano, pane!“ odpověděl vyplašeně.

„Zdá se, že se houpeš,“ povzdechl si Snape.

„Pane?“ zamračil se na něj Potter.

„Jsi horší, než před třemi dny,“ řekl Snape pomalu, jako by to vysvětloval malému dítěti. „Nesoustředíš se.“

„Ne, pane, myslím, že ne,“ připustil.

„Nebudu s tebou ztrácet čas, pokud tomu nebudeš věnovat pozornost,“ odpověděl Snape a vzal si ze stolku knihu.

„Pane profesore, nebude vám vadit, když se zeptám… Říkal jste, že jste měl přirozený a nevynucený sex se dvěma partnery. Tak jsem přemýšlel… s kolika partnery jste měl vynucený sex?“ Potter vypadal jako by si nebyl jistý, co chce vlastně slyšet.

„Jako útočník nebo jako oběť?“ zeptal se Snape tiše.

„Merline,“ zajíkl se Potter. „Nevím, obojí, myslím.“

„Jako oběť – z dvaatřiceti.“ Tohle bylo snadné si pamatovat. Před dvaceti lety bylo dvacet sedm loajálních smrtijedů a členů vnitřního kruhu Temného pána, z této první skupiny jich zbylo osm a pět bylo nových. Nemyslel si, že by měl přesně uvést, kolikrát se to stalo. To další bylo trochu nejasné. Věděl, že to bylo sedm jeho kolegů smrtijedů a nějací mudlové. „Jako agresor: asi z deseti až patnácti.“

„Páni! Byli…,“ začal Potter, „ne, omlouvám se, nejsem na řadě.“

„Vskutku. Proč jsi mi položil tuhle otázku?“

„To vy jste říkal: Nic o mně nevíte. Tak se vás postě snažím lépe poznat… Abych se necítil tak sám,“ skousl si rty a podíval se dolů na své nohy. „Bylo to kvůli Vy-víte-komu? Myslím, chtěl jste…“

„Ne, jistěže ne,“ přerušil ho Snape. „Bylo to na rozkaz Temného pána.“

Potter přikývl a znovu se zadíval na své nohy. Bylo zjevné, že je to obtížné, ale Snape neměl tušení, co by měl dělat. Zpravidla platilo, že se všemu, co se týkalo jeho studentů vyhýbal, jako by to byly Dračí neštovice.

„Pottere, jak se cítíš, když tě tvůj strýc… trestá?“ zeptal se opatrně a snažil se do toho vložit víc sebedůvěry, než měl.

„Erm, já nevím. Myslím, že poprvé jsem byl zmatený. A měl jsem vztek. A pak jsem si asi nějak začal myslet, že si to zasloužím. Pak už jsem necítil nic, jako bych nebyl ve svém těle.“

„No, to zní povědomě. To co se děje tě oddělí od těla – ale co potom?“ zeptal se Snape a doufal, že ho chlapec neupozorní, že není na řadě.

„Myslím, že jsem se cítil špinavý, nechutný. Cítil jsem se jako šílenec,“ poslední slova pronesl tak tiše, že je Snape skoro neslyšel.

„Měl bys vědět, že to co tvůj strýc říká, není pravda. Je to jen hnusný a hloupý mudla.“

Potter přikývl, ale vypadal, že má na srdci něco jiného. „Pane, už jste někdy… byl s mužem? Myslím dobrovolně?“ dodal rychle.

„Pottere, už mě to unavuje říkat, ale prosím, dívej se na mě, když se mnou mluvíš. Pokud jde o tvou otázku, odpověď zní ano. Domnívám se, že teď už bych věděl, kdybys měl v minulosti sexuální vztah s mužem, ale máš pocit, že… k tomu máš sklony?“

„No, je dost zjevné, že se mi nelíbí holky. Nejsem si jistý, ale asi ani muži všeobecně – líbíte se mi vy,“ odpověděl Harry a konečně vzhlédl.

„Můžeš si podrobnosti tvé náklonnosti nechat pro sebe, Pottere,“ řekl Snape snad až příliš prudce. „Nebudeme znovu vést tuto diskusi. Pojď, je čas na čaj.“

 

Kapitola 15.

Nejlepší obrana je útok

Po dlouhém hledání našel Snape starou, zaprášenou láhev vína, zastrčenou až daleko v rohu nahoře na skříni. Přemýšlel o tom, že by víno přeměnil na skotskou, ale věděl, že v přeměňování není tak dobrý, aby to za to stálo.

Už přikládal láhev ke svým rtům, aby se napil, když ho napadlo, že by to bylo příliš ubohé.

Přeměnil lahvičku od lektvaru na skleničku na víno a nalil si.

Podíval se na etiketu – 1899, což byl opravdu dobrý ročník. A když už měl teď v sobě čtvrtou sklenku, mělo by to s ním něco dělat. Počkat, čtvrtou sklenku? Láhev byla stále z poloviny plná. Přečetl si štítek podrobněji. Peppernickle Vineyard nejlepší Cabernet Sauvignon 1/4 galonu[1]-velká láhev! Ó, jistě, pomyslel si a pokračoval v pití.

V době, kdy vypil šestou skleničku, zapomněl už na to, proč uspořádal tenhle soukromý flám, a když dopil poslední kapku, nemohl už dělat nic jiného než si lehnout a nechat se unášet spánkem, sny o dvou smaragdových hvězdách, které ho provázejí temnotou.

Když se propral, připadalo mu, jako by mu na hlavě ležel stoh knih, a když se pokusil posadit zjistil, že bude lepší, když zůstane klidně ležet. Pomalu otevřel oči a první co uviděl, byla prázdná láhev od vína na nočním stolku.

Opatrně vytáhl hůlku z pod polštáře. „Accio Lektvar proti kocovině,“ řekl poněkud nesrozumitelně. Uvařil ten lektvar z nudy už před několika dny, i když neměl žádný důvod myslet si, že by ho potřeboval, protože v tomhle bezpečném domě nebyl žádný alkohol. Když lektvar zabral a on byl zase schopný logicky myslet, byl sám sobě vděčný. Za krátkou dobu byl zase sám sebou a byl schopen provádět obvyklé ranní rituály.

Do obývacího pokoje vstoupil chvíli před desátou a udivilo ho, že tam Potter už je.

„Nedočkavý jako vždy, jak vidím,“ řekl s lehkým posměchem v hlase. „Dnes se budeme věnovat obraně proti černé magii. Tedy pokud se dokážeš znovu soustředit.

„Ano, pane, jsem připraven. Co tím myslíte?“

Potter vypadal když ne nadšeně, tak alespoň ochotně. Možná by to nemusel být tak úplně promrhaný den.

„Mnozí strávili hodně času a úsilí pokusy naučit se bránit. Ale jak říkají mudlové: Nejlepší obrana je útok. Proto dnes budeme cvičit útočná zaklínadla a kletby, místo jejich blokování.“

„Chcete, abych vás proklel, pane profesore?“

„Moc si nelichoť, pochybuji, že se ti to povede. Možná později,“ řekl Snape se zřejmou pochybností v hlase. „Použiji jen ochranná kouzla a štíty, takže nemusíš mít strach, že bych tě zabil, a pochybuji, že tvé odražené kletby budou natolik silné, aby ti ublížily. Až budeš připravený, můžeš začít.“

V průběhu následující hodiny vrhal Potter na Snapea každou kletbu, na kterou si vzpomněl, Snape se jim snadno vyhnul. Několikrát upadl, když Snapeovo štítové kouzlo odrazilo kletbu zpátky na něj, ale nikdy nebyl vážněji zraněn. Bylo zřejmé, že bojuje ze všech si, ale Snape se ani nezapotil.

„Dost,“ řekl Snape chladně. „Deset minut si odpočiň, uklidni se a přehodnoť svou strategii, pak budeme pokračovat.“

Snape si vzal knihu a začetl se do ní, zatímco Potter se zhroutil na protější křeslo.

„Přestávka skončila, jsi připraven pokračovat?“

Potter přikývl a zatvářil se odhodlaně.

„Velmi dobře, už se těším, pane Pottere.“

Snape pocítil rozdíl v síle Potterova Omračovacího kouzla. Bylo to krátké a zdálo se, že Potter je také šokován tou změnou a na chvíli ztratil koncentraci. Rychle se ale vzpamatoval a pokračoval v útoku.

Snape tomu nemohl uvěřit. Měl potíže – velké potíže, opravdu – s blokováním jeho kleteb. A ty stále sílily! Snape sesbíral všechny síly a vykřikl: „Protego!“ A podařilo se mu odrazit většinu Potterovy Žahavé kletby zpátky. Potter ztěžka vydechl, když ho kouzlo zasáhlo, ale nezpomalilo ho to. Mělo to spíš opačný účinek.

I když to na jeho tváři nebylo znát, Snape teď zoufale blokoval Potterova kouzla a většinu z nich jen ztěží. Najednou cítil magickou sílu proudit místností, píchala ho do kůže. Vypadalo to jako statická elektřina, ale bylo to mnohem víc, než to. Snape takovou sílu pocítil je párkrát v životě a, navzdory jeho přirozenosti, v něm vzbuzovala respekt

Vyčaroval štít a vložil do něj všechnu svou magii, aby ho zpevnil. Zřetelně cítil kouzlo, které prorazilo jeho obranou a téměř bez nesnází prošlo skrz.

Když otevřel oči, uviděl strop obývacího pokoje. Jakoby z dálky zaslechl: „Profesore? Jste v pořádku? Je mi to líto, pane!“

Snapeovi se podařilo posadit se, vyčaroval na sebe revitalizační kouzlo a zamumlal: „Uklidni se, žiju.“ Stále nemohl uvěřit tomu, jaké nepředstavitelné síly byl právě svědkem. Jak se to Potterovi podařilo celou tu dobu skrývat? A proč se to objevilo až teď? Když už mohl konečně normálně dýchat, zachvátila ho touha poznat více.

„To bylo bezva, netušil jsem, že magie může být cítit!“ vykřikl Potter. „Cítil jsem vaše kouzla. Skoro jako by se mě dotýkala, i kdyby tu bylo spoustu lidí, poznal bych, že byla vaše, protože jsem to cítil jako vy. Nikdy jsem necítil něco tak… Mám na mysli, že to bylo hodně intimní.“

„Ano, to bylo,“ odpověděl Snape tiše.

 

Kapitola 16.

Nad očekávání

„Stává se to vždycky, když s někým bojujete, profesore?“

„Ne, pane Pottere, jistěže ne. Zažil jsem to jen několikrát v životě. Ve skutečnosti jsem měl tuto zkušenost několikrát s ředitelem a jednou s Temným pánem,“ odpověděl Snape.

„Páni, když jsem byl schopen cítit vaší magii, znamená to, že jste tak silný jako oni?“

Snape už věděl, že to tak je a netrpěl falešnou skromností. „To opravdu jsem.“

Potterovy oči se rozšířily úctou, zdálo se, že si neuvědomil, že Snape zrovna tak cítil jeho magii.

„Proč jsem to nikdy předtím necítil?“ zeptal se.

„To proto, že nikdy předtím jsem ve tvé přítomnosti nemusel použít tolik různých kouzel,“ řekl Snape klidně.

„Takže jsem se trochu zlepšil? Vy jste mě nešetřil?“

Ten chlapec opravdu vůbec nemá představu, čeho je schopen „Už jsi někdy zažil, že bych tě šetřil, Pottere?“

Potter vykulil oči. „No, v poslední době jste se choval trochu víc lidsky, tak jsem si myslel, že to bylo proto.“

Snape se zamračil. Mohla by v tom snad být ta skrytá Potterova síla? „Co jsi udělal jinak, když jsme pokračovali v souboji?“

Potterovi nepatrně zčervenaly tváře a podíval se do země. „Bude to znít směšně, já vím, ale bylo to takhle: Kdykoliv jsem se pokoušel vrhat kouzla a kletby, zaměřil jsem se na to, jak moc Vy-víte-koho nenávidím a jak moc jsem na něj naštvaný, a taky jak moc chci, aby už byl konec. Ale pak jste mi řekl, abych přehodnotil svou strategii, a tak jsem místo toho myslel na to, že musím chránit spoustu lidí, které miluji a navždy je od něj osvobodit. A že by mi zlomilo srdce, kdyby se jim něco stalo. Už jsem se o tenhle přístup pokusil dřív, ale nikdy to pořádně nefungovalo.“

Bude mít sílu, kterou Pán zla nezná. Albus vždycky říkal, že by byl rád, kdyby tomu Snape věřil. Po všech těch letech by měl znát starého čaroděje lépe a neměl by pochybovat o jeho slovech.

Snape si všiml, že si Potter prolamuje prsty a tváří se sklíčeně.

„Co se stalo?“ zeptal se Snape rozčíleně.

„Nic… není to důležité,“ řekl Potter a zíral na podlahu. „Mohu cvičit celé dny, ale stejně ho nedokážu porazit. Zabije mě, jako zabil všechny ostatní, a bude to, jako kdybych nikdy neexistoval, ale přinejmenším už nebudu nikomu viset na krku.“

„Musíš se pořád litovat? Nejsi snad Vyvolený?“ zřejmě to bylo to nejhorší, co mohl říct. Slovo Vyvolený ještě ani neopustilo jeho rty a po Potterových tvářích už se začaly koulet slzy.

„Neříkejte mi tak,“ namítl tiše. „Pak je to ještě… horší.“

Při pohledu na jeho tvář se Snapeovi chtělo, z nevysvětlitelného důvodu, odejít a už se nikdy nevrátit. „Pottere, dovol, abych tě ujistil, že jsem tě v žádném případě nikdy nešetřil. Je pro mě téměř bolestné ti říct, že s výjimkou Albuse Brumbála, mě nikdy nikdo magicky nepřemohl, pokud jsem mu to sám nedovolil. Bezpochyby se dříve či později utkáš s Temným pánem v souboji.“ Snape se na chvíli zarazil než řekl: „Také jsem cítil tvou magii.“

Potter zvedl hlavu. „Páni. Opravdu? Nikdy jsem… než jsem použij strategii, jak jste říkal, nebyl má kouzla nikdy tak silná.“

„No, něco se muselo změnit. Mluvil jsi o milovaných lidech – bylo pouto, které k nim cítíš, silnější, než dřív? Soustředil ses na nějakou konkrétní osobu?“ zeptal se Snape.

Potterovy tváře okamžitě zčervenaly. „No, ano, pane, ano, Ale nechci o tom mluvit,“ dodal a zaculil se.

Ten drzoun – dělá si z něj legraci! Snape měl dost Potterových triků. „Je čas na večeři,“ oznámil mu,               a třebaže bylo teprve tři čtvrtě na pět šel do kuchyně.

Začal něco hledat ve spíži, když ho Potter zastavil. „Vždycky vaříte vy, profesore. Mohu dneska já?“

„Žertuješ. Nemám zájem o zkažený žaludek,“ odsekl Snape, pamatoval si Potterovy hrůzné výsledky v lektvarech.

„Věřte mi. Udělám něco dobrého.“ Snape se nechystal mu to dovolit. „Jen si sedněte, nebude to tak zlé!“ prosil Potter a Snape mu neochotně uvolnil místo.

Přivolal si z obývacího pokoje knihu, aby mohl dohlížet na chlapce, který se chystal vařit. Bude to katastrofa, to věděl určitě.

Více jak o hodinu později před něj Potter položil talíř. Jídlo, které dostal, bylo tradiční – pastýřský koláč. Snape ho ochutnal a nechtěně zasténal. Maso bylo nádherně měkké. Kromě obvyklých brambor cítil chuť žampiónů, mrkve, cibule a různého koření. Snape dokázal určit česnek, rozmarýn, bazalku, tymián, než to vzdal a pustil se do jídla.

„Vypadá to, že jste to schválil,“ křenil se na něj Potter.

„Ale jak jsi to dokázal? Ještě jsem se nesetkal s nikým, kdo by takhle uměl vařit a při tom byl tak neschopný v lektvarech.“

Potter se snažil, aby se nesmál, ale moc mu to nešlo. „Myslím, že je to tím, že mám spoustu praxe,“ odpověděl a sedl si ke stolu.

Jedli mlčky. Když Snape dojedl, Potter vyskočil. „Udělal jsem ještě dezert!“ oznámil a přinesl tvarohový koláč. „Chcete na to jahodovou nebo čokoládovou polevu, pane?“

Pokud bude tvarohový koláč alespoň z části tak dobrý, jako hlavní jídlo, tak to opravdu bude něco. „Nebuď směšný. Obojí, samozřejmě.“

Potter nakrájel koláč a polil ho polevou. Snape si vzal jeden nádherně ozdobený kousek, kousl si, vychutnával si ho se zavřenýma očima.

„Merline, Pottere, tohle bude moje smrt.“

 

Kapitola 17.

Léčení

Večer Snape upravoval několik lektvarů, ale nemohl se soustředit. Věděl, že Potter dnes nepoužije Lektvar pro spánek beze snů a tak chodil každých pár minut poslouchat, jestli se něco z jeho pokoje neozývá.

Ve tři hodiny ráno už byl velmi nervózní. I když vůbec nic nezaslechl, rozhodl se jít Pottera zkontrolovat osobně. Pomalu otevíral dveře, jak nejtišeji dokázal, protože si nepřál, aby ho Potter zaslechl, ale jakmile nahlédl do místnosti, na všechno zapomněl a prudce dveře otevřel dokořán.

Potter se zmítal, jako by ho někdo bil, ústa měl otevřená, jako kdyby křičel, ale nevydával žádný zvuk.

Finite Incantatem,“ zašeptal Snape a najednou Pottera slyšel.

„Ne, prosím, nechci, nechte mě být… prosím.“ Potter pokračoval v zápase, jako by se snažil odstrčit neviditelného útočníka.

„Pottere, vzbuď se,“ řekl Snape, bez odezvy. Sklonil se a zatřásl mu ramenem. Potter okamžitě otevřel oči. Vytrhl se ze Snapeova sevření a odsunul se od něj tak rychle, že téměř spadl z postele na druhé straně.

„Ne, běžte pryč, nechte mě být,“ mumlal se strachem v očích a schoval si tvář do dlaní.

„Pottere, jsi v bezpečí,“ řekl Snape jemně a stáhl mu ruce z tváře. Potter se na něj zadíval a zdálo se, že ho konečně poznal.

„Ach, omlouvám se. Myslel jsem, že… myslel jsem, že je to někdo jiný,“ koktal zahanbeně.

Jeho noční můry, jak se zdá, se nezlepšily. Možná je čas se s nimi vyrovnat, alespoň trochu.

„Kdo jsi myslel, že jsem, Harry?“

Potter prudce zvedl hlavu a podíval se Snapeovi do očí.

„Nikdo.“

Snape se na něj jen s očekáváním zadíval.

„Strýc Vernon,“ řekl neochotně.

„Proč jsi použil kouzlo na tlumení zvuku? Myslel jsem, že už jsme se přes to dostali.“

„Tak jsem prostě nechtěl… Vypadá to, že jsem neměl… prostě, nechtěl jsem vás obtěžovat.“

Chlapec vypadal tak vyděšeně a zahanbeně, že mu to lámalo srdce a Snape to nemohl snést a tak dvakrát nepřemýšlel o tom, co dělá. „Víš, že už se to znovu nestane,“ řekl. Palcem mu přejel po tváři a lehce ho políbil na čelo a uložil se s ním do postele.

Objal ho a chlapec schoval tvář na jeho krku.

„Pěkná vůně, co?“ zeptal se žertem, ale odpověď kterou Snape uslyšel, zněla: „Děkuji, že jste zůstal.“

„Dobrou noc, Harry.“

„Dobrou noc, prof… mám vám teď říkat profesore? Je to takové divné, víte?“

A Snape usoudil, že by se měl zaměřit na příjemnější věci. „Ne, dnes ne.“

Cítil, jak se chlapec schovaný v jeho náručí nadechl. „Dobrou noc… Severusi.“

O chvíli později se Snape probral. Zjistil, že ještě není čas vstávat. Pak si uvědomil, co ho probudilo. Potter jemně a něžně hladil jeho tvář.

Snape ho popadl za zápěstí. „Pottere, co…“

„Harry.“

„Dobře, Harry, Co to děláš?“

Harry Potter se usmál. „Dotýkám se vás.“

„Ano, toho jsem si všiml. Proč?“

„Líbí se mi, jak je cítit vaše kůže,“ odpověděl Harry upřímně.

Snape si nemohl pomoci. Obtočil Harrymu ruku kolem krku a přitáhl si ho k polibku. Harry těžce dýchal a Snape využil příležitosti a polibek prohloubil. Zčásti očekával, že ucítí mátu peprnou. Ale s uspokojením zjistil, že to tak není – ucítil jen náznak něčeho, co přetrvalo od večeře, a zbytek bylo něco tmavého a jemného, s čím se ještě nesetkal.

Teprve když už se mu nedostávalo kyslíku, se Snape zdráhavě odtáhl. Když viděl, že oči nad ním jsou skoro tak velké, jako oči domácího skřítka, najednou si uvědomil, co právě udělal.

„Merline, je mi líto. Neměl jsem…“

„Jsem rád, že jsi mě takhle překvapil,“ přerušil ho chlapec.

Snape věděl, že by to neměl dělat, ale nemohl se přinutit odejít.

„Měl bys spát, je pozdě.“

O několik hodin později se Snape probudil z hlubokého, spokojeného spánku a tentokrát už bylo ráno.

Ležel na zádech a Harry ležel vedle, tisknul se k němu. Snape cítil jak se Harryho polotvrdý penis tiskne k jeho stehnu a potlačil zasténání.

Měl zvláštní pocit, že tomu propadá, že se neudrží a Harrymu ublíží. A vylekalo ho, že jeho větší část, se tomu nechtěla bránit..

Snape nedbal na to, co v tu chvíli chtěl, ale vstal, oblékl se a šel se nasnídat. Harry vstal o něco později a připojil se k němu.

V deset hodin přešli do obývacího pokoje a Snape zamířil ke knihovně. Když nalezl knihu, kterou hledal, podal ji Harrymu a řekl: „Dnešní hodinu nitrobrany věnujeme raději teorii než praxi. Kapitola osmnáct až dvacet čtyři.“

Příštích několik hodin seděli každý ve svém křesly a četli. Mlčení přerušilo jen několik otázek typu: „Co, pro všechno na světě znamená vissilation?“ Po které Snape obvykle ukázal na slovník, vyčnívající z knihovny a poslal ho Harryho směrem.

Po dlouhé chvíli Harry zavřel knihu a oznámil: „Hotovo.“

Snape dočetl kapitolu ve své knize, založil si kde četl a podíval se na netrpělivého Harryho. „Čekáš na potlesk?“

„Ne, pane Se… Nevím, kdo je na řadě.“

Snape se zamyslel, ale uvědomil si, že ani on to neví. „Jestli chceš, můžeš se zeptat první.“

„Tak jo, no. Kde žijete? Chci říct, když nejste ve škole, máte někde svůj dům, ne?“

„Ano. Zdědil jsem dům po otci. Není to příjemné místo a já mám raději svůj byt v Bradavicích a trávím tam téměř celý svůj život. Stále nevím, proč jsem ho zdědil, ale předpokládám, že mě jen otec prostě zapomněl vydědit,“ odpověděl Snape a zamračil se. Prozradil ve své odpovědi více informací, než měl v úmyslu.

„Teď, když máš vlastní dům, co s ním hodláš dělat?“ zeptal se Pottera.

„Nevím. Nemám chuť tam žít – nemyslím, že bych to zvládnul. Ale myslím, že by to bylo lepší než v Zobí ulici… možná. Přál bych si, abych mohl žít v Bradavicích navždycky.“

„Harry, myslím že ti mohu slíbit, že se nikdy nebudeš muset vrátit do Zobí ulice.“ Snape se cítil trochu nepříjemně, když právě vyslovil slib, proti kterému mohou být námitky (i když myslel vážně každé slovo) a tak popadl knihu a vrátil jí do knihovny. Jak jí zasouval na místo, přejel prsty přes papír a řízl se.

Zasunul knihu a sáhl po hůlce, aby si ránu zacelil, ale Harry ho zastavil.

„Počkejte, mohu to udělat? Bude to v pořádku?“ zeptal se Harry a spěchal k němu.

Snape se na něj trochu nevěřícně zadíval. Co je zas tohle? „Jistě.“

„Dobře. Chci vědět, jestli to dokážu. Doufám, že vám neublížím, nebo tak něco,“ odpověděl Harry a vytáhl svou hůlku.

Snape úplně cítil Harryho magickou auru kroužící kolem. „Vigoratus,“ řekl chlapec, Snapea zasáhl okamžitý pocit štěstí. Pak si zkontroloval prst a vypadalo to, že se nikdy neřízl. Také si všiml, že mírná bolest hlavy, která se ho držela několik posledních dní, byla pryč stejně tak, jako napětí, které se mu usadilo na hrudi tak dávno, že úplně zapomněl, že tam je. Kdyby se podíval do zrcadla, viděl by, že mu z tváře zmizelo několik vrásek a že stojí malinko vzpřímeněji.

Podíval se na Harryho a cítil se téměř opilý pocitem svobody. Co přesně s ním ten kluk udělal? Jako by se najednou probudil. Odvrátil se od Harryho a vyhrnul si levý rukáv košile. Jeho kůže byla stejně hladká a čistá jako v den, kdy se narodil.

Popadl Harryho hrubě za ramena. „Co jsi udělal?“

„Já… omlouvám se, pane. Nezamýšlel jsem nic špatného. Myslíte, že je to horší, opravdu? Je mi to líto.“

„Vidíš to?“ Snape mu nastrčil před obličej své předloktí a Harry se na něj podíval, hledal něco špatného, pak se jeho oči rozšířily.

„Merline, je pryč! Co jsem udělal?“

Snapeovi se chtělo tancovat a tento neznámý pocit mu nedovolil promluvit

„To byste měl dělat častěji. Sluší vám to.“

Snape se zmateně zeptal. „Co tím myslíš?“

„Usmíval jste se,“ odpověděl Harry a vlastní úsměv mu prosvětlil tvář.

Bez přemýšlení ho Snape vtáhl do drtivého objetí a zašeptal: „Děkuji, Harry.“

„Není zač, pro… Severusi,“ odpověděl Harry spokojený v jeho náručí.

 

Kapitola 18.

Malá náklonnost

Snape seděl na gauči, byl v šoku. Chtěl by… nevěděl, co by měl dělat. Chtěl křičet radostí. Chtěl se naučit řídit mudlovské auto. Chtěl koupit něco hodně drahého a naprosto zbytečného. Chtěl dát výpověď a cestovat kolem světa.

Po dvou a půl týdnech od doby, co byl odhalen jako špeh, pocítil úlevu. Věděl, že v okamžiku, kdy by opustil bezpečí tohoto domu, který mu poskytuje pozoruhodnou ochranu, by Temnému pánovi nic nezabránilo v tom, aby pomalu a bolestivě odsával jeho magii díky Znamení zla vypálenému do jeho kůže. Zanechalo by ho to prázdného, bez magie, což by byl osud horší než smrt.

Nyní tato hrozba nečekaně zmizela a on byl opravdu osvobozený od toho megalomanského bastarda, který ho dlouhá desetiletí zotročoval.

„Jste v pořádku, pane? Pokud se nepřestanete šklebit, nebudu mít jinou možnost, než vás přemístit ke Svatému Mungovi,“ řekl Harry s úsměvem. „Co cítíte?“ zeptal se vážněji.

Cítí? Cítí takovou spoustu věcí. Cítil se trochu v šoku. „Cítím se… rozpustile.“

Harry se k němu přiblížil, aby zkontroloval, že je v pořádku. Snape položil ruku na jeho tvář a pohladil ho. „Ty…“

V příští chvíli už drtil Harryho ústa těmi svými a povzdechl si, když zachytil tu vůni, po které poslední den tolik toužil. Harry zajel prsty do jeho vlasů a když lapal po dechu zaslechl mumlání: „Tak jemný…“

Snape přesunul ruku z Harryho ramene na jeho záda a přitáhl si ho blíž, až skončil na jeho klíně. Harry se horečně snažil rozepnout Snapeovi hábit, ale množství drobných knoflíčků na něj bylo příliš. Snape je rozepnul mávnutím hůlky a Harry mu hábit sundal.

Snapeovy ruce vklouzly pod Harryho tričko, objaly ho a zajely vzadu pod opasek jeho kalhot.

Harry se zhluboka nadechl a ztuhl. Absolutně hloupé! Snape vynadal sám sobě a okamžitě své ruce stáhl. Samozřejmě, chlapec nebude chtít, aby se ho tam někdo dotýkal. Sklopil hlavu, zahanbený svou neschopností kontrolovat se.

„Ne, to je pořádku,“ řekl Harry, který se už vzpamatoval ze šoku. „Vrať se,“ šeptal mu a Snape cítil jeho horký dech na svém krku. Harry si prolíbával cestičku od jeho klíční kosti přes nyní již odhalenou hruď. Rozepnul mu kalhoty a párkrát mu políbil a olízl slabiny, vynechávajíc jeho bolestivě napnutý penis. Bylo zřejmé, že nemá představu o tom, co by měl dál dělat v těchto místech a vrátil se k dráždivému prozkoumávání Snapeovy hrudi.

Snape nezůstal dlouho pasivní, sundal Harrymu tričko a zasténal, když se jeho kůže dostala do styku s pokožkou, po která tak dlouho toužil. Třeli se o sebe, těžce dýchali a Snapeovi elegantní prsty se omotaly kolem Harryho. Snažil se být jemný a nepřibližovat se ke vstupu do jeho těla.

Bylo to jen otázkou několika vteřin, vyvrcholili zároveň, nádherně uspokojeni a uklidňovali svůj dech.

„Ach, Merline,“ funěl Harry. „Nevěděl jsem… netušil jsem. Cítím se tak dobře, tak správně.“

Snape musel uznat, že se také cítí dobře. Jako nikdy. Neočekával, že ještě někdy bude šťastný – nebyl si jistý, jestli vůbec kdy byl. Nebyl prostě typem člověka, který by měl zkušenost s těmito věcmi. Ale tenhle chlapec, který se k němu tiskl, mu ten pocit dal.

Věděl, že to nepotrvá věčně, že tenhle záchvat náklonnosti pomine, a on zase bude sám, uzamčený ve své ulitě. Věděl, že nejlepší věc, kterou pro sebe může udělat, nejlepší věc jak ochránit své křehké a nyní odhalené srdce, je schovat se opět za svými zdmi a zachránit se tak.

Ale tohle byl den jeho vysvobození a on si vychutnával každý okamžik, nemyslel na následky.

„Severusi?“

„Hm?“

„Pojďme spát.“

Vstal a vedl Harryho do svého pokoje (pokud si všiml, jak se Harrymu rozšířily oči, nedal to znát), použil malé nonverbální čistící kouzlo a stáhl ho do postele.

 

Kapitola 19.

Pravda

Pomalu se probouzel a zjistil, že zírá rovnou do páru očí, které jako by viděly skrz něj, přímo do jeho duše. Odtrhl se od těch očí a prohlédl si nahé tělo – tam, kde nebylo přikryto dekou – uložené vedle něj. Harry nebyl opálený, jak si myslel, ale jeho pleť vypadala jako zlatá vedle Snapeovy smetanově bílé.

„Myslel jsem, že se nikdy neprobudíš. Musel jsem zkontrolovat tvůj puls.“

Jak se má s takovou neomaleností vyrovnat tak brzy po ránu? „Spi,“ poradil mu Snape. Jediná věc, kterou právě teď chtěl, bylo ležet v posteli s tímto chlapcem vedle sebe a nikdy nevstat.

„Uvědomuješ si, že je skoro poledne?“

Snape se zvedl na loktech. To nedává smysl. Nespal víc než šest hodin už od… nedokázal si ani vzpomenout od kdy. „Cože?“

„Říkal jsem – je čas vstávat,“ odpověděl Harry, sklonil se a odhrnul mu pramen vlasů za ucho. „Nejsou mastné,“ řekl jakoby sám sobě.

„Ne,“ odpověděl Snape prostě.

„Tak proč si všichni myslí, že jsou?“ zeptal se Harry a stále to znělo, jako by si mluvil sám pro sebe.

„Lidé viděli to, co čekali, že uvidí. Zlého, ošklivého, umaštěného netopýra, který učí lektvary,“ odpověděl lhostejně.

„To není to, co vidím.“ Zabodl svůj neproniknutelný pohled do jeho očí a Snape sebou škubl, jako by se popálil. Nechápal to. Co na něm mohl ještě vidět. Každý, kdo měl oči, ho tak viděl.

Jeho myšlenky se mu musely objevit na tváři, protože Harry odpověděl na jeho nevyřčenou otázku. „Vidím vášnivého, silného, nesobeckého člověka. Vidím muže, kterého nikdy v životě nikdo nemiloval a který si to zaslouží víc, než kdokoliv jiný.“

Měl jsem pravdu, pomyslel si Snape, on mě lituje. Nemohl snést Harryho soucit a proto zavřel oči.

„Vidím muže, kterého zajímám, který mi hodně pomohl,“ dokončil Harry.

„No, někdo se o tebe musí starat dostatečně dlouho na to, abys mohl naplnit svůj osud,“ řekl Snape sklesle, a v duchu si nadával za to, že je teď tak zranitelný. Od samého začátku věděl, že je to chyba.

„Tak proto?“ šeptal Harry. Když se na něj Snape konečně podíval, zjistil, že Harry vypadá, jako že se co nejdřív rozpláče. „Tak to je ten důvod? Měl jsem to vědět. Nevím, co jsem si myslel.“

A pak si Harry omotal deku kolem pasu a odešel. Co se stalo? Co vlastně řekl? Připadal si jako hlupák – musel říct něco důležitého. Povzdechl si.

Vysprchoval se a oblékl, pak šel do kuchyně, připraven jednat tak, jako by se nic špatného nestalo. Byl koneckonců jedním z nejlepších nitrozpytců na světě a tak byl nejvyšší čas tak jednat. Snědl toast a uvařil si šálek čaje, než konečně vstoupil do obývacího pokoje.

Jak se obával, Harry tam byl, seděl na gauči a čekal.

„Pokud dnes chceš studovat kouzelné formule, Pottere, mohu ti doporučit jednu dobrou knihu.“

„Takže jsme zpátky u  Pottera? A ne, nemyslím si, že se dneska budu učit. Pokud si pamatuji, tak jste to byl vy, kdo zaspal naše lekce,“ odpověděl Harry vyzývavě.

„To nemohu popřít,“ řekl Snape a usadil se v křesle s knihou, kterou začal číst včera. Všiml si, že Harry otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale pak je zase zavřel. Oh ne, snad nechce začít zase s tou dětinskou hrou. Viděl, kam až to vedlo. Ne, seznamování se s Harrym není dobrý nápad. Rozhodl se neodpovídat na žádnou otázku, když Harry konečně promluvil.

„Máte někde skutečnou harfu, třeba v Bradavicích? Myslím takovou, která nebylo vytvořena kouzlem.“

Ta otázka byla tak nečekaná, že na ní odpověděl i proti svému předchozímu přesvědčení. „Ano. Po matce.“

„Někdy bych vás chtěl zase slyšet hrát, jestli vám to nevadí.“

To by mu opravdu vadilo, ale protože to nebylo řečeno formou otázky, necítil potřebu reagovat. Věděl, že teď by se měl na něco zeptat on, ale nechtělo se mu, opravdu ne. Ale nemohl to být on, kdo s tím přestane.

„Proč jsi utekl?“ Chtěl to říct sarkasticky a ironicky, ale znělo to spíš uboze.

„Vždyť to víte,“ odpověděl sklíčeně.

„To není odpověď na otázku,“ řekl Snape i když popravdě jeho odpověď slyšet nechtěl.

„Ne! Proč vždycky uděláte něco, po čem se cítím malý a hloupý? Mohu vypadat jako můj otec a vím, že jsem se někdy choval jako on, ale já nejsem on. Nikdy jsem neudělal nic, abych si zasloužil váš výsměch!“ vykřikl Harry a vypadalo to, že se každou chvíli rozpláče. „Ale tohle je… to je ubohé i na vás,“ dodal, už nekřičel.

„Na co narážíš?“ zeptal se Snape. Harry se na něj jen podíval. „No, protože jsi neodpověděl na mou předchozí otázku, měl bys mi odpovědět alespoň teď.“

Harryho slzy si konečně našly cestu ven.

„Myslel jsem si, že vám na mně záleží. Ale staral jste se jen o to, co všichni – zajistit, aby Chlapec, který přežil, žil dostatečně dlouho na to, aby porazil Toho-koho-nesmíme-jmenovat. Aby se mohli vrátit ke svým ubohým životům. Žít jako vždycky!“

Navzdory všemu byl Snape šokovaný. Opravdu tomu věří? Nebyl snad Snape jediný, kdo se k němu choval jako ke každému jinému studentovi, jediný kdo ho odmítal rozmazlovat? „To není pravda,“ řekl prostě.

„Není?“ zeptal se Harry vyčítavě.

„Není. Na všechny tvoje otázky jsem odpověděl pravdivě. Teď nezačnu lhát.“

„Nesmysl! Strávil jste celý život lhaním, lhal jste tak dlouho, že byste nepoznal pravdu ani kdyby vás kousla do zadku! Jste v tom tak dobrý, že lžete i sám sobě.“

Snape se donutil spolknout poznámku, která se mu drala na jazyk - Slovník, pane Pottere, odebírám Nebelvíru deset bodů – místo toho řekl: „Věř si čemu chceš.“

Pouze životní zkušenosti mu dovolily udržet své trápení a zlost na uzdě. Vyvolal ohřívací kouzlo na svůj nedotčený čaj a napil se. Říkal si, že má prostě žízeň a potřebuje osvěžit, ale potřeboval si vlastně uspořádat myšlenky. Sakra, k čertu, co to s ním ten spratek dělá – lže sám sobě o něčem tak bezvýznamném, jako je čaj, Merline. Vzdychl si. Potřebuje to ukončit tak elegantně, jak jen je to možné.

„Je mi to líto… Harry. Neměl jsem dovolit, aby k tomu došlo. Celá tahle situace je velmi nevhodná, a pravděpodobně jsme porušili nejméně půl tuctu školních pravidel. A já za to musím převzít plnou odpovědnost.“

„Četl jste někdy Dějiny Bradavické školy?“ zeptal se Harry.

Snape pozvedl obočí. „Ty ano?“

„No… ne,“ připustil Harry, „ale jednou mi je Hermiona předčítala, a vztahy mezi učiteli a studenty nejsou proti žádným pravidlům. Vy víte, že… vy to víte,“ dokončil Harry nešikovně.

„Přesto je to nevhodné.“ Z nějakého důvodu, i když potřeboval Harryho od sebe odstrčit, zoufale si přál udělat to tak, aby mu už víc neublížil.

„Máte starost? Jen o mě, o Harryho?“

Starost? Vždycky ho chránil. „Samozřejmě.“

Harry přivřel oči, jako by se pokoušel přijít na to, zda jsou Snapeova slova pravdivá. Vstal a přešel ke Snapeovi, popadl ho za ruku a donutil ho vstát. „Opravdu? Prosím, prosím, řekněte mi pravdu.“

Snape odpovědět nechtěl. Bylo mu to nepříjemné. Dokázal si představit, co by se stalo, kdyby odpověděl – Harry by se smál, dělal by si z něj legraci a pak by ho opustil. Ale když se podívat do těch zářících zelených očí, které ho prosily, nemohl to popřít.

„Ano.“

„Dobře,“ řekl Harry a okamžitě se k němu přitiskl. Stoupl si na špičky a přitiskl své rty na ty Snapeovy, prsty zapletl do jeho dlouhých černých vlasů.

Snape si nemohl pomoci – olízl Harrymu spodní ret a když Harry pootevřel ústa, aby mu umožnil vstoupit, zasténal.

Harry se po chvíli odtáhl, položil si hlavu na Snapeovo rameno a ztěžka dýchal. „Můžeme jít někam jinam…“

Snape vzal Harryho za ruku a dovedl ho do své postele.

Harry vytáhl hůlku a zamumlal: „Divesto.“

Všechno jejich oblečení bylo najednou na podlaze. Snapeovi se rozšířily oči. „Odkud to znáš?“

„Zapomínáte, že devět měsíců bydlím v místnosti plné dospívajících kluků,“ vysvětlil Harry a přitáhl si Snapea pro polibek. Snape cítil jeho erekci na svém stehně a sáhl dolů.

„Ne, nechte mě, prosím.“

Snape mu to dovolil a nechal se zatlačit na lůžko, na kterém ho Harry podrobil mučení tím, že škádlivě okusoval a líbal celé jeho tělo. Nakonec se dostal k jádru věci a vzal Snapeův penis do úst.

Harry dělal něco neuvěřitelného svým jazykem a rukama, které nádherně doplňovaly jeho mokrá teplá ústa, která se pohybovala nahoru a dolů po jeho pulzujícím penisu a pomalu ho přiváděl k šílenství.

V době, kdy už nebyl schopen myšlení a ztratil kontrolu nad svými svaly, ho chlapec otočil na břicho a pokračoval v průzkumu Snapeova těla svými ústy. Vypadalo to, jako by jeho tělo uctíval – bylo to něco, co Snape nikdy nepoznal. Harryho jazyk, rty a zuby se putovaly vzhůru, ale když se dostaly skoro k ramenům, Snape se rychle otočil.

„Co, co je? Udělal jsem něco špatně?“ zeptal se Harry plaše.

„Já jen… nechtěl jsem, abys to viděl,“ odpověděl Snape zahanbený tím, že nad sebou ztratil kontrolu.

„Viděl co? Nic jsem neviděl,“ zamračil se Harry.

„Moje… jizvy. Nechtěl jsem, abys je viděl.“

„Severusi, nemáš tam žádné jizvy. Nic tam není,“ ujistil ho Harry.

Žádné? To je směšné – Snape věděl, že má stovky jizev, ale žádná ho netrápila tolik, jako tyhle, zejména tyhle. Pak si vzpomněl – bylo by to možné? Sáhl si na rameno a snažil se je nahmatat. Ale ať dělal co chtěl, nic nenašel.

„Merline, Harry, jak se ti povedlo všechno uzdravit?“ zeptal se.

„Vlastně nevím. Co to bylo… jak se ti to stalo?“ zeptal se Harry. „Povíš mi to?“

Snape si to pamatoval, jako by se to stalo včera a mnohokrát si přál, aby tomu tak nebylo. Po tom, co jeho matka zemřela, chodil do jejího pokoje a hrál na její harfu. Protože když hrál, měl pocit, že je stále s ním. Ale jednoho večera, o prázdninách po jeho čtvrtém ročníku, přišel otec z hospody dříve, než obvykle a přistihl ho.

Pamatoval si to zhnusení v očích svého otce, když vytáhl kapesní nůž a nařídil mu, aby si stáhl košili a otočil se. Pamatoval si to pohrdání v jeho hlase, když říkal, že jeho syn nebude hrát na harfu, že je to jen pro holky, a je nejvyšší čas, aby jeho syn vyrostl a stal se mužem. Jak by mohl zapomenout na tenké pramínky krve stékající mu po zádech, když mu otec na záda vyřezával slova ubožákslaboch. Nedlouho po tom, se Snape stal smrtijedem, aby sám sobě dokázal, že už nikomu nedovolí, aby mu něco takového udělal.

Uvědomil si, že mu tečou slzy až když ucítil, že mu je Harry setřel. Plakal – to se mu už nestalo bezmála osmadvacet let. Co to s ním ten Harry dělá? Harry se dotkl jeho tváře a přinutil Snapea, aby se na něj podíval.

„Můj otec,“ řekl jen.

„No, já vím jaké to je, mít takovou rodinu. Chápu, že nechceš, ale doufám, že mi někdy řekneš, co se stalo. Zjistil jsem, že pomáhá, když si s někým promluvíš,“ věnoval mu Harry smutný úsměv.

Snape přikývl. Možná to jednoho dne Harrymu poví, ale ne dnes.

 

Kapitola 20.

Vnější svět

Snape se probudil uprostřed noci. První, čeho si všiml bylo, že je sám. Opět nevěděl, co se děje. Další myšlenka byla na to, že má hlad. Protože měl včera jen jeden toast, předpokládal, že je to normální. Pak ucítil hříšně lahodnou vůni, která ho udeřila do nosu.

Rychle si oblékl župan a šel do kuchyně, právě včas, aby viděl Harryho, který stál u sporáku, něco upustit a vykřiknout: „Merlinovy spodky!“ Snape zachránil předmět před pádem na podlahu a levitoval ho zpět na linku.

„Nemyslím si, že by Merlin ocenil, jaké mu přisuzuješ spodní prádlo.“

„No, byl to vlastně muškátový oříšek,“ vysvětlil Harry s úsměvem a Snape cítil, jak mu zatrnulo u srdce. „Dáte si francouzský toast? Včera jsme vynechali večeři.“

„To jsem skutečně udělali. Přiznávám, že mám hlad,“ řekl Snape. „Mám ti pomoci?“

„No… můžete najít ve spíži nějaký moučkový cukr? Zapomněl jsem na něj a tohle se musí pořád míchat, víte?“

Snape se usmál. „Jistě. Accio moučkový cukr,“ řekl a krabice cukru vylétla se spíže a přistála mu v ruce.

„Proč si nikdy nevzpomenu, že bych mohl použít magii? Myslím, že to se mnou udělal život u mudlů.“ Zarazil se. „Hele, to bylo kouzlo bez hůlky, nebo jsem ji jen neviděl?“

Snape sáhl do kapsy županu, aby vytáhl hůlku, kterou tam schoval, když opouštěl pokoj, a ukázal ji Harrymu.

„Páni,“ řekl Harry. „Udělejte ještě něco.“

Harry úplně zapomněl na jídlo na sporáku. Ale Snape podle vůně poznal, že už je to hotové. Položil hůlku na stůl a pak beze slova levitoval topinky z pánve na talíře, a talíře levitoval na stůl. Pak tam přenesl vidličky, máslo, marmeládu a proměnil krabici cukru na cukřenku. Harry na to jen zíral s otevřenými ústy. Snape se maličko ušklíbl a kouzlem zatahal za Harryho župan, aby mu naznačil, že se má posadit ke stolu.

„Bez hůlky a neverbálně? Chcete se vytahovat? Ale bez legrace, musíte mě naučit, jak se to dělá,“ řekl Harry dřív, než mu to došlo a rychle dodal. „Tedy, pokud by vám to nevadilo.“

„Jsou to docela užitečné schopnosti.“

Takže celý den strávili cvičením kouzel bez hůlky. Bylo to docela obtížné, dokud si Harry nevzpomněl na svou mocnou, nově objevenou magii a snažil se jí využít.

Pokoušel se použít oteplovací kouzlo na hrnek s čajem. Přivedl ale čaj do varu a hrnek praskl.

„Musím myslet i na ostatní lidi. Musím se naučit svá kouzla lépe ovládat, jestli má tahle místnost zůstat celá.“

V té chvíli se ozvalo hlasité prásknutí a oba okamžitě vytrhli své hůlky z jejich kožených pouzder, aby čelili nezvanému hostu.

Ale viděli jen kus pergamenu, který se snášel k zemi. Snape ho zvednul a uviděl slova, Severus a Harry, napsaná Brumbálovým rukopisem. Otevřel ho a Harry mu četl přes rameno.

Milý Severusi a Harry,

věřím, že se máte dobře. Je mi líto, že zasahuji do vašeho soukromí, ale myslím, že oceníte několik novinek. Nevím, jestli vám budu moci poskytnout ještě nějaké další.

Neměli jsme štěstí v tom, abychom identifikovali toho, kdo Tě prozradil jako špiona, Severusi. Ale seznam jsme už zúžili a nepochybuji o tom, že ho brzy odhalíme.

Pan Weasley a slečna Grangerová Tě pozdravují, Harry a přejí Ti hodně štěstí. Také chtěli abych je omluvil, že s Tebou nebudou na Tvé narozeniny.

Doufám, že jste ještě jeden druhého neprokleli.

Albus Brumbál

P.S. Tento dopis se automaticky vrátí na místo odeslání za deset minut. Jestli mi chcete něco sdělit, napište to na druhou stranu.

Snape si okamžitě přivolal brk a začal psát.

Řediteli,

Máme se dobře. Mě byste vědět, že se panu Potterovi nějak podařilo zbavit mě Znamení zla, takže z tohoto místa mohu odejít.

S.S.

Krátce uvažoval o tom, že připíše, prosím najděte rychle toho bastarda, který mě prozradil, abych ho mohl zabít, ale rozhodl se, že by nebylo dobré, kdyby na ředitele příliš naléhal.

Obrátil se tedy na Harryho a zeptal se: „Chceš něco přidat? Ještě zbývají asi tři minuty.“

Harry přikývl a vzal si pergamen a brk. Snape se obával, aby Harry řediteli nenapsal o tom, co se mezi nimi stalo, a tak sledoval, co píše.

Vážený profesore Brumbále,

Mám se dobře, děkuji. Nedělejte si starosti, zaklel jsem ho jen když si o to řekl.

Prosím, řekněte všem, že mi chybí a že už se těším, až je zase uvidím. A mohl byste, prosím, za mě pohladit Hedvikou?

Také jsem vám chtěl říct, že jste měl pravdu.

Harry

Snape nad poslední větou nadzdvihl obočí, ale neřekl nic. Zdálo se to být neškodné.

Po chvíli se ozvalo prásknutí a pergamen z Harryho rukou zmizel.

„Páni, to bylo divné,“ poznamenal Harry.

„Ten dopis?“ zeptal se Snape.

„Jsme zde zavření už tři týdny, a teď najednou ten dopis. Skoro jsem zapomněl, že jsou tam venku lidé, že se dějí věci, i když tam nejsme,“ vysvětlil Harry.

Snape přesně věděl, co měl na mysli. Také začínal mít pocit, jako by celý svět sestával jen z těchto pěti místností. Pomyslel si, že se zbláznil a zamračil se. „Domýšlivý, jako vždycky. Může to pro tebe být šok, ale svět se netočí jen kolem tebe.“

„Oh, nechte toho. Vy víte, že to není to, co jsem měl na mysli,“ odpověděl Harry dobrosrdečně,

Snape chtěl odseknout, Pozor na jazyk!, ale překvapivě byl rád, že se Harry cítí natolik pohodlně, aby něco takového řekl a tak to nechal být.

„Myslíte, že Brumbál odhalí toho zrádce?“ zeptal se Harry.

„Pokud se to někomu povede, tak jemu. Nemohu se dočkat, až se mi ten bastard dostane před hůlku. Nevystavil nebezpečí jen mě, ale i tebe a všechny ostatní, kteří jsou na naší straně, ohrozil veškerou naší těžkou práci.“ Harry neodpověděl a Snape věděl, že zase začala jejich hra na otázky a odpovědi.

„Co jsi myslel tím, když jsi řediteli napsal, že měl pravdu?“ zeptal se tedy.

Harry se zašklebil. „No, když mě sem na léto posílal, tak jsem si stěžoval, že tu mám být s vámi, bez kamarádů.“ Snape se na něj jen díval. „Omlouvám se. Mimochodem, řekl mi…,“  Harry se postavil a imitoval Brumbálův vědoucí a chápavý pohled. „Profesor  Snape není tím, kým si myslíš, že je. Vy dva máte více společného, než si dokážeš představit a jsem si jist, že když budete mít šanci, velmi dobře se shodnete, a pak zamrkal, jako by věděl, co se stane.“

„Ano, má nebývalý sklon k mrkání,“ prohodil Snape.

„Je bláznivý. Skutečně. Ale stejně jsem mu chtěl říct, že měl, samozřejmě, pravdu.“

 

Kapitola 21.

Půjdeš se mnou

Po večeři Snape odešel do svého pokoje, aby uvařil nějaké lektvary a udělal si poznámky ke Sny naplněnému spánku. Později si sedl do svého křesla naproti Harrymu a chvíli si četl.

Když se blížil čas jít spát, začal být Harry nervózní.

Nakonec si Snape povzdychl a zeptal se: „Co se stalo? Zasáhlo tě Lechtací kouzlo?“

Harry vypadal dost nepohodlně. „To, no… Jen prostě… už je čas jít spát, ne?“

„Pokud jsi unavený, běž si lehnout. Co je v tom za problém?“

„Nepůjdete už taky?“ zeptal se Harry plaše.

„Pravděpodobně,“ odpověděl Snape. Pak se zaměřil na výraz v Harryho tváři. Byl plný obav i naděje. Byl si jistý, co ten výraz znamená, ale ne úplně. Rozhodl se riskovat.

„Ano, půjdu.“ Pak tiše dodal: „Můžeš jít se mnou, jestli chceš.“ Když uviděl ten úsměv, který prozářil Harryho tvář, nechtěl nic víc, než zlíbat ta sladká ústa.

„Pojď,“ řekl a vzal Harryho za ruku.

Když přišli do ložnice, Harry se rozhlédl a přešlápl z nohy na nohu.

„Nebuď nervózní. Slibuji, že ti nikdy nic zlého neudělám,“ ujistil ho Snape.

„Já vím. Věřím vám. Jsem pořád trochu nervózní,“ odpověděl Harry a nesměle se usmál.

Snapea trochu zarazila jeho bezvýhradná důvěra. Nikdo, kromě Albuse, mu takhle nevěřil – on není důvěryhodný muž. Jak by mu tento mladý muž, který musel vydržet tolik bolesti a zrady, mohl věřit – nicméně byl za to vděčný.

„Vím, že jsem tě minulo noc poněkud zanedbával. Chtěl bych to napravit,“ řekl Snape zastřeným hlasem a pohladil Harryho po tváři. Postupně svlékl jeho šaty a položil ho do postele, kde začal svými hbitými prsty prozkoumávat Harryho tělo centimetr za centimetrem. Byl přesvědčený, že se Harry co nejdřív vzpamatuje a on si to chtěl vychutnat jak nejdéle to půjde. Neustále si připomínal, že musí být něžný – tohle nebyl takový druh milostné hry, na jakou byl chlapec zvyklý, ačkoliv si musel připustit že to, co dělal minule, by se milováním nazvat dalo.

Jakmile se Harry začal svíjet a vzdychat, obrátil Snape svou pozornost k jedinému kousku těla, který dosud opomíjel. S poněkud větší obratnosti, než jakou předvedl Harry včera, ho vzal do úst. Téměř okamžitě cítil, jak se tělo pod ním napjalo. Několika rychlými tahy přejel přes svůj pulsující penis a udělal se jen chvíli po Harrym.

Když se dokázal zase pohnout, natáhl se k Harrymu, jemně ho políbil a přitáhl si ho do náručí.

Po několika minutách se ozvalo pokusné: „Profesore?“

Snape se napjal a chvíli si myslel, že bude zvracet. Cítil se sám sebou znechucený, odtáhl se od Harryho a sedl si.

„Co se stalo?“ zeptal se Harry. „Chtěl jsem jen vědět, jestli spíte.“

„Prosím, neříkej mi tak,“ požádal ho Snape jemně.

„Ach, omlouvám se, nepřemýšlel jsem o tom. Prosím, nechtěl jsem, abyste se cítil špatně… Severusi. Jsi můj profesor, a nedá se udělat nic, aby se to změnilo, ale říkal jsem ti, že to není v rozporu s pravidly. Nic to neznamená.“

Snape věděl, že má Harry pravdu. Věděl to. „Tak proč mám pocit, že jsem tě zneužil?“

Neuvědomil si, že to řekl nahlas, dokud Harry nepromluvil. „Nevím, ale neudělal jsi to. Je to, že chci být s tebou, špatné. Cítím se… v bezpečí, když jsem s tebou. Cítím se… opečovávaný. Prosím, neodháněj mě.“

Harryho hlas zněl tak deprimovaně, že si Snape nemohl pomoci a objal ho. Chtěl, aby bylo všechno v pořádku, chtěl mu to slíbit, ale nevěděl jak. „Udělám to nejlepší, co umím. To nejlepší.“

Druhý den pokračovali s lekcemi nitrobrany.

Snape byl příjemně překvapený tím, co viděl. Řada vzpomínek zaplavila jeho mysl a kdyby ho neznal lépe, předpokládal by, že vidí všechno. Viděl, jak se Harry prochází chodbami Bradavic, houpe se na houpačce na dětském hřišti, čistí si zuby, píše esej v nebelvírské společenské místnosti. Ať se snažil, jak se snažil, obrana byla perfektní. Nemohl najít jediné slabé místo, kudy by za ní pronikl, ani po několika minutách.

Ukončil kouzlo a svráštil obočí, Harry seděl na gauči a byl na sebe náležitě pyšný. „Četba, kterou jste mi doporučil, byla velmi užitečná,“ vysvětloval.

„Vskutku. Troufám si říct, že už nebudeš potřebovat mou pomoc, pokud jde o nitrobranu. Úroveň tvé obrany je víc než dostatečná.“

„No, děkuju za vaší vřelou pochvalu,“ odpověděl Harry, protočil oči, ale usmíval se.

„Ano, dobře. Mám lektvar, který bych rád uvařil. Jestli chceš, můžeš jít se mnou.“

„Jasně,“ odpověděl Harry a vyskočil. „Nechcete čaj?“ zeptal se, když procházeli kuchyní. Snape přikývl.

„Dobře, přinesu ho,“ řekl Harry a otočil se ke kamnům.

Snape vešel do svého pokoje a připravil si kotlík. Měl pocit, že by dnešní lektvar mohl být úspěšný.

O pár minut později vešel Harry s dvěma šálky čaje. Snape si jeden vzal a začal připravoval všechny nástroje a ingredience potřebné pro výrobu lektvaru a rozložil je na stůl.

„Nebude vadit, když budeme mluvit? Je to hodně složité?“ zeptal se Harry a usadil se na židli.

„Je to docela složité, ale dokážu s tebou mluvit, aniž bych to zničil,“ odpověděl Snape s úsměvem v hlase i na tváři.

„Dobře. Nevíte, kdo je na řadě?“

„Nejsem si jistý, ale myslím, že ty,“ řekl Snape. Pomyslel si Incendio a zapálil oheň pod kotlíkem.

„Tak jo. Je pravda, že je Draco Malfoy váš kmotřenec? Všeobecný názor je, že ano.“

Snape si odfrkl. „To sotva. Lucius mi nevěří, pokud na mě nepoužije Imperius – což na dálku nejde – takže ne. Určitě ne pro jeho drahého dědice.“ Začal sekat nějaké ingredience. „Jsou pan Weasley a slečna Grangerová… chodí spolu?“

„Ještě ne,“ ušklíbl se Harry. „I když je jen otázkou času, než si uvědomí, že jsou šíleně zamilovaní. Kdy máte narozeniny?“

„Devátého ledna,“ odpověděl Snape. Pak zjistil, že se na něj Harry dívá s očekáváním a dodal: „1960,“ s takovou důstojností, jaké byl schopen. Raději se rychle zeptal: „Jaké byly tvoje nejlepší narozeniny?“

„Určitě ty jedenácté. Byl to den, kdy mi Hagrid přinesl dopis z Bradavic. A bylo to poprvé, co jsem dostal narozeninový dort a taky dárek – koupil mi Hedviku. Jaký nejlepší dárek jste dostal?“

Snape přemýšlel, jak moc by měl být upřímný, a pak se rozhodl, že zrovna tak muže povědět pravdu. „Nebyl jsem u toho osobně, ale byl to také dárek. Večer, před mými třináctými narozeninami zatkli mého otce mudlovští policajti – myslím, že za opilství na veřejnosti – a zavřeli ho na dva dny do vězení. Strávil jsem tak narozeniny sám, v klidu.“

Snape bojoval se zlostí, když se dozvěděl, že Harry nedostal žádný dárek až do jedenácti let a zjistil, že Harry má podobný problém s tím, co mu řekl. Změnil téma a zeptal se: „Jak jsi udělal NKÚ.“

Harry se zatvářil zkroušeně. „No, docela dobře. Jediné V jsem dostal z obrany, z přeměňování, kouzelných formulí, péče o magické tvory a z bylinkářství mám N. Z astronomie P. A podařilo se mi dostat z jasnovidectví M a z dějin magie H.“

Snape si okamžitě všiml, že se nezmínil o lektvarech a mračil se na něj tak dlouho, dokud to nepřiznal.

„A N za lektvary,“ dodal Harry s pohledem upřeným na podlahu.

Proč je tak v rozpacích z N? Upřímně řečeno to bylo lepší, než Snape očekával, s přihlédnutím k jeho výkonům při vyučování. „Proč ti tolik vadí známka z lektvarů? Myslel jsem, že se už nechceš stát bystrozorem.“

„Já nevím. Ale konečně jsem začal chápat, o co jde, a teď už mě asi nevezmete. Většinou jsem se v lektvarech cítil jako hloupý hipogryf, ale teď, když jsem jim porozuměl, mi přijdou zábavné. Nenávidím, že si myslíte, že jsem hlupák,“ řekl Harry svým kolenům.

„Možná jsem to několikrát řekl, ale nikdy jsem nevěřil, že jsi hloupý. Budeme pokračovat v lekcích lektvarů celé léto, a pokud si budeš přát v nich pokračovat i ve škole, můžeš si podat žádost u ředitele. Za předpokladu, že se vrátím, vezmu tě do své třídy, jestliže budu mít dojem, že ses zlepšil.“

„Opravdu?“ zeptal se Harry, zjevně šokován. „Děkuju. Jaké NKÚ jste měl vy?“

Snape si snažil vybavit, jaké měl známky. „Měl jsem V z lektvarů, přeměňování, obrany a bylinkářství. N z kouzelných formulí, astronomie, věštění z čísel, starověkých run a dějin magie, M z jasnovidectví. Jestli si to dobře pamatuji – možná jsem měl z kouzelných formulí V, nejsem si jistý,“ dodal.

„Páni! Teď si opravdu připadám jako idiot,“ řekl Harry, ale usmíval se.

Snape žasl nad jejich rozhovorem. Bylo to příjemné a oba dva se bavili. Nevěděl, jak se cítí Harry, ale sám se cítil bezstarostně a líbilo se mu to. Mohli by tak pokračovat ještě dlouho.

„Severusi? Severusi, proč jste se zamyslel?“ zeptal se Harry.

Snape se zaměřil na lektvar, aby se ujistil, že je všechno tak, jak má. Dokončil jeho kontrolu, obrátil se k Harrymu a řekl: „Je to hotové.“

 

Kapitola 22.

Šťastný malý obláček

„Co je hotové, co jste dělal?“ zeptal se Harry a zíral na kotlík.

„Lektvar, který jsi vynalezl, Spánkem naplněné sny.“

„Už bude fungovat správně?“ zeptal se šokovaně Harry.

„Nemůžeme si být jisti, dokud ho neotestujeme,“ odpověděl Snape.

„A vy to chcete udělat, že jo?“

„Ano, myslím, že ano,“ odpověděl Snape potlačujíc úsměv. Podíval se na Harryho. „Děkuji ti za ten nápad. To je… ty jsi… nikdo nikdy…,“ zajíkl se. „Děkuji ti.“

„Není zač. Ale ve skutečnosti – můj nebyl ani trochu dobrý. Je pravděpodobné, že by vás spíš zabil,“ usmál se Harry.

„To je vlastně pravda. Přesto to, že existuje, je tvoje zásluha,“ odpověděl Snape a vyndal ze skříně několik křišťálových lahviček. Přelil do nich lektvar tak opatrně, jako by to bylo tekuté zlato, neukápla mu ani kapka. Při té myšlence nemohl sám sobě nepřipomenout, že tekuté zlato se skladuje jen ve stříbrem lemovaných lahvičkách a lije se do nich potmě.

Tu noc Harry následoval Snapea do jeho pokoje bez říkání a převlékl se do pyžama.

Snape seděl na posteli a zíral na lahvičku s lektvarem ve své ruce. Měl nevysvětlitelný strach se napít. Co když to nebude fungovat? A co když bude?

Potřásl hlavou, aby se té úzkosti zbavil a napil se. Beze slova si lehl do postele a sevřel Harryho v náručí.

„Hodně štěstí,“ zašeptal Harry.

Snape stál uprostřed kruhu a krčil se. Bylo to tu zase. Nesnášel způsob, jakým Temný pán říká tu větu, „Severusi, mazlíčku, jsi na řadě,“ jako by to byla nějaká výsada, pocta. Stalo se to už několikrát, protože Znamení přijal už v loňské roce, ale nedokázal si na to zvyknout.

Temný pán pozvedl svou hůlku a Snapeův hábit zmizel. Pak ucítil, jak spalující bolest zachvátila jeho tělo a klesl na kolena a ruce.

„Kdo chce být první? Luciusi – tento týden jsi dobře sloužil, máš tu čest.“

„Děkuji, můj pane,“ odpověděl Lucius a v očích se mu zablesklo.

Snape se ponořil do své mysli a příští hodinu, nebo tak nějak, se snažil nevnímat různé páry hrubých rukou, které cloumaly jeho tělem a tahaly ho za vlasy, ani zuby, které ho kousaly do zad a ramen při znásilňování. Nevydal ani hlásku, dokonce ani když použili mučící kouzla, bičovali ho a řezali nožem. Po tolika znásilnění už ho to ani nebolelo.

Několikrát cítil, jak sebou jeho penis nedobrovolně škubl a nenáviděl se za to.

„Nemusíš si to dělat sám, Severusi,“ řekl Temný pán, když se všichni vystřídali. „Pojď ke mně, já ti pomůžu.“

Snape automaticky odpověděl: „Děkuji, můj pane,“ přilezl k němu a políbil lem jeho hábitu. Temný pán se zaměřil na jeho klín a Snape se přinutil vydávat vděčné zvuky, zatímco On ho donutil vyvrcholit. Musel se přemáhat, aby se nepozvracel.

„Tak to je lepší, ne?“

„Severusi.“

„Ano, můj pane, jsem vám vděčný.“

„Severusi!“

Snape cítil jemný dotyk ruky a bojoval s další vlnou nevolnosti. Svíjel se a třásl.

„Severusi, prosím.“

Otevřel oči a spatřil něčí postavu, která se nad ním skláněla. Než se stačil znovu nadechnout mířil té osobě hůlkou na hruď.

„Hej, hej, klid. To jsem já, Harry,“ řekla osoba rychle. „Už je to dobré, byl to jen sen. Jsi v pořádku?“

Ruka se vrátila na jeho rameno a on se napjal. Ale byl to uklidňující, něžný dotyk – nezpůsoboval bolest.

„Harry,“ zašeptal a sklonil hůlku. Začal se třást silněji.

„Ano, jsem tady, všechno je v pořádku. Byla to jen noční můra,“ mumlal Harry. Cítil jak ho Harry objal a držel ho. Cítil, jak Harryho prsty zajely do jeho vlasů a hladily ho. Pocit strachu začal ustupovat.

„Tvůj první sen po tak dlouhé době a byla to zrovna noční můra. Je mi to líto,“ řekl Harry smutně.

Sen. Ano, sen  - nepříjemná vzpomínka na jeho smrtijedské dny.

„Už jsem sen měl… kdysi,“ slyšel sám sebe říkat.

„Jaký?“

„Bylo to o létaní. Ne na koštěti – jen jsem se vznášel vzduchem. Všechno jsem viděl z výšky, bylo to tak jasné. Slunce bylo zářivé a teplé, bylo to veselé. Pak se vzduch změnil na vodu. Plaval jsem ve vodě.“ Snape věděl že to zní hloupě, ale potřeboval spát a ten sen mu připadal jako konec i začátek.

„Ano, a dál?“ zeptal se Harry.

„Plaval jsem pod vodou. Pak jsem potkal rybu. Byla krásná. Připlula ke mně a ptala se mě, co tam dělám. ´Ty sem nepaříš,´ řekla. ´Jsi pták, vrať se zpátky na nebe.´ Řekl jsem jí, že nechci jít zpátky, že slunce bylo příliš jasné a byl jsem tam sám. Ale vypadala jako moudrá malá ryba. A tak jsem letěl zpátky, opustil jsem rybu. Pak se trochu zatáhlo. Nebyl to dešťový mrak, jen malý šťastný obláček. A ten mě schoval, ochránil mě před sluncem. Nikdy mě neopustil.“

„To musel být krásný sen?“ řekl Harry.

Snape cítil, jak se propadá do spánku.

„Můj malý šťastný obláček,“ zamumlal ještě.

 

Kapitola 23.

Hrozba smrti

Snape stál u kuchyňského pultu a mlčky připravoval večeři. Použil na pánev kouzlo pro mírný ohřev a otočil se.

Nepřítomně zíral na závěsy, které lemovaly okno v jejich malé jídelně. Byly nebesky modré a na nich byly náhodně rozmístěny obrázky pomerančů, citrónů a limetek. Nebylo to nic, co by si Snape vybral. Ale myslel si, že jestli se to líbí jemu, tak proti nim nic nemá.

Představa domácího štěstí a úsměvu na jeho tváři způsobily, že se cítil nepříjemně. Tahle malá, skrytá chalupa byla dokonalá. Bylo to nádherné. Snape věděl, že není hoden tohoto rozkošného prostředí, přesto zde byl.

Uplynula nějaká doba, než se vytrhl ze zamyšlení, aby zkontroloval jídlo na pánvi. Když míchal její obsah, ucítil pár rukou, které se kolem něj zezadu omotaly.

Rychle se otočil a setkal se s párem zářivě zelených očí. Usmál se.

„Je mi líto, že jdu tak pozdě. Zdržel jsem se.“ Muž sevřel Snapea v objetí a položil si hlavu na jeho rameno, než pokračoval. „Je prima být zase doma. Miluji tě, Severusi. Hmm, voní to báječně.“

Snape slyšel vzdálený pískot konvice s vodou. Nepamatoval si, že by dával vařit vodu na čaj a přemýšlel, jestli to není něco jiného. Ne, ten zvuk si prostě nemohl splést. Ale znělo to, jako by to bylo pod vodou.

Otočil se, aby to zjistil a ocitl se tváří v tvář polštáři. Rychle zamrkal a snažil se zorientovat. Po pár minutách si bolestně uvědomil, že to byl jen sen a že polštář vedle něj je prázdný.

Konvice na čaj přestala pískat a to ho vzpamatovalo. Přinutil sám sebe přestat přemýšlet o tom snu. Snape pocítil bodnutí – něčeho… lítosti, zármutku, zklamání? Ušklíbl se nad tím nesmyslem, a šel do koupelny.

„Dobré ráno,“ řekl Harry vesele, když Snape vstoupil do kuchyně a podal mu šálek čaje. Snape se zamračil, když si ho bral a Harry se přestal smát. „Drsná noc?“

Nevěděl. Snape strnule přikývl a pak se přistihl, jak vrtí hlavou. „To nic nebylo.“

„Zase jste měl noční můru? Chcete o tom mluvit?“ zeptal se Harry.

To, sakra, určitě ne. „Ne, ani náhodou,“ uťal ho Snape. Slyšel zlost ve svém hlase a zdálo se, že Harry taky.

„Nemusíte mi kvůli tomu ukousnout hlavu, snažil jsem se jen pomoct,“ odsekl Harry. Snape se musel držet, aby neřekl něco sarkastického. Mlčky pili čaj a jedli vdolky.

Dojedli snídani a Snape zíral na zeď vedle stolku a přemýšlel, jaké by tu byly závěsy, kdyby tu bylo okno.

Jen léta zkušeností se špehováním dokázala, že se Snape nelekl, když Harry náhle promluvil. „Je skoro deset.“

Bylo to tak. „Dobře, dneska budeme cvičit obranu,“ řekl Snape a šel do obývacího pokoje.

„Začneme se štítovým kouzlem – bezhůlkovým štítovým kouzlem.“ Harryho oči se rozšířily, ale jeho pohled se rychle změnil z překvapeného v odhodlaný.

Snape na něj vrhal slabší kletby tak dlouho, než se Harrymu podařilo všechny odklonit. Překvapilo ho, že Harrymu trvalo jen hodinu, než se to naučil, ale nechal si to pro sebe.

„To zatím stačí. V příští lekci budeme cvičit zaklínadla, která mohou skutečně ublížit. Zatím si přečti tohle,“ přivolal knihu z knihovny a podal ji Harrymu.

Její název zabíral skoro celé desky : Co dělat, ocitnete-li se v situaci, kdy potřebujete blokovat, ubránit se nebo se vyhnout neznámé kletbě, kouzlu či uhranutí v souboji s nepřítelem. Harry si to přečetl a zasmál se.

„Ano, je to docela síla, ale ujišťuji tě, že i když je kniha napsaná se stejnou obratností, jako její název, obsahuje užitečné informace. Během naší další lekce zkontroluji, jak jsi to pochopil a nemyslím, že ti budu pokládat otázky.“ Snape nechal doznít svůj zlověstný hlas a pak se usadil na pohovce s knihou.

Asi po hodině zaslechl Snape váhavé: „Pane?“ a snažil se nezachvět.

Jeho snaha byla skoro úspěšná, ale jeho mysl byla v rozporu s jeho klidnou tváří. Nesnášel způsob, jakým mu Harry vyjadřoval úctu, ale musel uznat, že je to vhodné. Teď byl profesorem a byli v polovině lekce. Tohle a taky to, že byl dost starý, aby mohl být Harryho otcem. Zvažoval, že by mu při vyučování neměl říkat Harry.

„Profesore?“

To už bylo příliš. „Dost! Já nemohu…,“ začal. Ale pak se rozhodl, že by neměl hodit slušnost za hlavu, jak se říká. „Prosím, oslovuj mě takhle jen při formálních lekcích, Ha… Pottere.“ Odvrátil zrak a pokračoval. „Nutí mě to cítit se jako chlípný stařec,“ dodal tiše.

Harryho šokovaný výraz se změnil v úsměv. „Máte chlípné myšlenky?“

„Na to není čas, pane Pottere. Myslím, že máš nějaké dotazy k tomu, co jsi četl.“

„Aha, no jo. Píše se tu, že předpokladem je, že ucítíte, jaký druh prokletí přichází a tak se můžete rozhodnout, co dělat. Ale jak mohu být schopen vycítit rozdíl mezi kletbou Nohy jako želé a Cruciatem dřív, než mě zasáhne?“

„To znamená, že záleží na druhu magického prokletí. Když vytušíš útočníkův záměr, budeš schopen lépe odvracet jeho kletby.“ Všiml si Harryho zmateného pohledu. „Je to trochu podobné nitrobraně – nebo raději, účinek je stejný, jako když použiješ nitrobranu. Po opakovaném vpádu do mysli někoho jiného získáš schopnost vytušit, co chce udělat.“

„Ale já jsem ještě nikdy nitrobranu nepoužil. Jak bych mohl poznat, co se chystá udělat?“ zeptal se Harry, vypadal rozzlobeně a trochu vyplašeně.

„Nitrobrana není jediný způsob, jak získat tuto schopnost. Když se soustředíš na čtení magie druhých, s trochou praxe bys měl být schopen rozlišit, jestli tě bezprostředně ohrožuje Lechtací kouzlo nebo Žahavé prokletí podle míry magie přicházející od útočníka. Přinejmenším bys měl být schopen určit, jestli se tě soupeř pokouší zabít, nebo ne.“

Harry zamrkal a složil hlavu do dlaní. „Rozbolela mě z toho hlava,“ zamumlal a vzhlédl. „Naučíte mě to?“

Snape jen přikývl.

„Dobře,“ povzdechl si Harry. „Vůbec jsem nevěděl, že je to možné. A bezhůlková magie – měl jsem podezření, ale opravdu jsem o tom nic nevěděl. Proč se mě nikdo nesnaží naučit tyhle věci?“

„To je hodně pokročilá magie,“ odpověděl Snape.

„No ano, ale pokud ho mám porazit… neměl bych znát všechno, co je třeba? Neměl bych být připravena jak nejvíc to jde? Brumbál by to měl vědět nejlépe.“

Snape byl v pokušení vynadat mu za ten tón, ale musel s ním souhlasit. „Nemyslím si, že by ředitel očekával, že se ocitneš tváří v tvář Temnému pánovi tak brzo. Předpokládal, že se budeš připravovat několik let.“

„Zbláznil se? Myslel si, že se bude Voldemort jen tak potloukat a deset let nebude mučit a zabíjet lidi, než se utkáme?“ Harry teď křičel a divoce gestikuloval rukama. „Čelil jsem mu už… sakra… pětkrát? A pokaždé jsem přežil jen díky štěstí! Nemůže si přece myslet, že bych měl ve skutečnosti možnost se ubránit, kdybych neměl štěstí?“

Harry během svého proslovu pochodoval po místnosti  a pak se posadil zpátky na pohovku. „Jak si myslí, že to přežiju? Samozřejmě nebude plýtvat časem na to, aby se pokusil mě něco naučit, i když ví, že jednoho dne budu muset zabíjet. Nedává to smysl.“

„Víš velmi dobře, že to není pravda,“ řekl Snape ostře. „Ředitelův rozum prostě přemohlo jeho srdce – přeje si, abys žil tak normálně, jak jen je to možné. Zmýlil se v tom, že konečné střetnutí nastane až někdy v budoucnu a že zatím můžeš žít jako každý jiný šestnáctiletý kluk.“

Harry se mračil a Snape věděl proč. „Stará se o tebe tak, jako by skutečně neviděl, že jsi nikdy nevedl normální život – snaží se o nemožné. Nikdo, hlavně ne ty, nemůže žít normálním životem, dokud nebude Temný pán poražen. Obávám se, že Albus neprohlédne dřív, než už bude pozdě. Takže je to na tobě – musíš být připravený jak nejlépe to půjde až ten čas nastane.“

Harry nezaváhal a přikývl.

„Tak dobře,“ řekl Snape. „Budu dělat co mohu, abych tě naučil všechno, co znám. Ale teď si dáme čaj.“

Snape odešel do kuchyně a za malou chvíli se vrátil se dvěma šálky čaje.

„Děkuji, pro… formální lekce už skončila?“

„Ano, Harry.“

„Tak děkuji, Severusi,“ řekl Harry, usmál se nad stále ještě nezvyklým jménem.



[1] ¼ galonu – 2 pinty – 1,13 litru

Poslední komentáře
01.06.2015 11:34:39: ano, moc pěkné,fantastické, sem tam kruté( jako když je Brumbál neinformuje o dění ve světě podrobně...
15.10.2014 00:58:15: Moc pěkné.
15.10.2014 00:58:14: Moc pěkné.
02.09.2010 22:42:13: pěkná povídka, jen se mi neukazuje celý text do konce, neví někdo čím to je???smiley${1}