Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Útočiště

3. Část

Kapitola 24.

Lepší než sex

„Jsem na řadě?“ zeptal se Harry.

Snape neměl tušení. „Ano, myslím, že ano.“

„Dobře… Erm… Kdo je tvůj nejlepší přítel?“

Snape zamrkal. Jeho nejlepší přítel? „Teď?“

„No, ano. Nebo když jsi chodil do školy třeba, pokud bys na to odpověděl raději,“ vykroutil se z toho Harry.

Před touto chvílí Snapea nikdy netrápilo, že nemá žádné kamarády. Ale z nějakého důvodu nechtěl, aby to Harry věděl. Věděl, že se chová iracionálně, ale měl obavy aby si Harry neuvědomil, že nemá žádné přátele, a nezačal přemýšlet o tom proč, a neuvědomil si, že si vlastně nepřeje Snapea poznat.

„Ve škole jsem se přátelil s tvou matkou, s Lily, a předpokládám, že i s Regulusem Blackem, Siriusovým mladším bratrem. Nemyslím si, že bych o nich mohl mluvit jako o nejlepších kamarádech, ale byli jsme přátelé. Teď mohu říct, že je mým nejlepším přítelem Albus, ale ten se ke mně chová spíš jako hodný strýček.“

Snape držel své emoce na uzdě, ale měl pocit, že kdyby se dokázal červenat, bylo by to právě teď.

Harry musel vytušit, na co myslí, protože se omluvil.

Snape nevěděl, jestli se omlouvá, že se zeptal, nebo je mu ho líto pro to, co slyšel. Buď jak buď jeho soucit nepotřeboval. „Na tom nezáleží. Nepotřebuji se ptát, kdo jsou tvoji nejlepší přátelé, ale máš někoho z nich raději?“

„No, jsou mi blízcí různým způsobem. Ron je dobrý v tom, že mě vyslechne a pak si dělá z mých problémů legraci. Hermiona je velmi inteligentní. Snaží se nabídnout řešení věcí, místo aby si jich nevšímala. Ale cítím, že oba jsou tu vždycky pro mě a tak nemohu říct, že by některý z nich byl lepším přítelem, než druhý.“

V koutku Harryho úst se objevil malý úsměv. „Co jsi myslel tím, když jsi říkal: Předpokládám, že jsme byli přátelé s Regulusem?“

Snape skoro nepostřehnutelně zúžil oči. „On a já jsme byli… Nejsem si jistý, co jsme byli. Předpokládám, že mohu říct, že jsme se scházeli.“

„To znamená, že jste měli sex, ale ne vztah,“ řekl Harry věcně. Kdy se stal tak vnímavým?

„Znělo to dost romanticky,“ zasmál se Snape. „I když musím přiznat, že v tom bylo hodně málo romantiky. Myslím, že… naše sblížení bylo důvodem, proč mě tvůj kmotr tolik nenáviděl. Nelíbilo se mu to. Obvinil mě, že lákám jeho bratra k temné straně, i když jsem nic takového nedělal.“

„Nikdy mi neřekl…“

„Zná Artur Weasley celý rozsah toho, co se dělo u tvých příbuzných?“ zeptal se Snape.

Harry se zadíval do země. „Ne, nikdo to neví.“ Zvedl hlavu, oči doširoka otevřené a rychle požádal: „Neřekneš to nikomu, že ne?“

„Považuji všechno, co se mezi námi stalo, za naprosto důvěrné. Zachovám tvoje tajemství a očekávám, že i ty zachováš mé.“

Harry vypadal trochu uraženě, ale přikývl. „Samozřejmě.“

Ten večer, když se chystali spát a Snape vstal, aby odešel do svého pokoje, zjistil, že Harry jde za ním. Zastavil se přede dveřmi a otočil se k němu.

„Harry, myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom spali dnes večer každý ve svém pokoji.“

Účinek byl okamžitý. Harry vypadal, jako by měl najednou obdržet polibek od mozkomora a rychle se otočil. Bylo zřejmé, že neporozuměl Snapeovu úmyslu.

„Harry, podívej se na mě,“ požádal ho, jemně ho uchopil za bradu a otočil mu hlavu tak, aby si viděli do očí. „Chtěl jsem jen říct, že bychom měli zpomalit. Věci postupují mnohem rychleji, než by měly.“

Políbil Harryho jemně na rty. „Uvidíme se ráno, Harry.“

Snape čekal, dokud mu Harry nevěnoval malý úsměv a pak vešel do svého pokoje. Připravil se ke spaní, ale nemohl se rozhodnout, jestli si vzít Sny naplněný spánek, nebo ne. Doufal, že po tak dlouhé době by už nemusel být s nočními můrami problém. Samozřejmě to nevěděl určitě.

Ale mít sny, pravidelné sny, bylo hezké. Bylo to zajímavé… ale stálo to za to?

Vzal si jen polovinu toho, co měl minulou noc a lehl si do postele. Nevěděl přesně, jaký to bude mít účinek – jestli bude snít jen uprostřed noci, nebo jestli sny budou jen méně intenzivní.

Aby se donutil na to nemyslet, přeříkal si v duchu ingredience a postup přípravy Kostirostu a usnul někde u: Přidej přesně čtvrt libry žabích kostí a dvě minuty míchej po směru hodinových ručiček.

„Severusi, mazlíčku, mám pro tebe úkol,“ řekl Temný pán a v očích se mu zablesklo. Bylo to nedlouho po jeho vzkříšení a záblesk v jeho červených očích byl ještě zlověstnější, než bylo obvyklé.

„Ano, můj pane?“ zeptal se Snape, hlas přiměřeně nadšený. Ostatní, kteří byli přítomni na schůzce, odešli a zanechali ho na Raddleově panství s Temným pánem samotného, přičemž on nechtěl nic jiného, než se vrátit do svého pokoje v Bradavicích a dát si sprchu.

Nicméně udělal krok vpřed a předstíral zájem. Temný pán ho uchopil za ruku. „Pojď,“ řekl jemně a vedl ho z místnosti. Když se zastavil na prahu svých soukromých pokojů, Snape pochopil, co ho čeká.

Snažil se utěšit sám sebe tím, že věděl, že Temný pán přinejmenším použije lubrikační kouzlo, protože nešlo o to zranit a ponížit Snapea, ale potěšit Temného pána. Byla to ale chabá útěcha.

Temný pán pohladil Snapeovu tvář a táhl ho k posteli. „Nejsi tak mladý a učenlivý, jak jsi býval, ale stále jeden z mých oblíbených.“

„Děkuji, můj pane,“ zazněla Snapeova automatická odpověď.

Temný pán zamumlal: „Divesto,“ a všechno jejich oblečení se složilo na židli. Snape znal svou roli dobře, lehl si na břicho a čekal.

„Vypadáš tak potřebný, Severusi.“ Sklonil se a zašeptal do Snapeova ucha: „Co bys chtěl?“

„Chci vás, můj pane.“

Temný pán nebyl nikterak jemný, ale neudělal nic, aby Snapea zranil a on byl za to vděčný.

Snape hrál svou úlohu, vydával vhodné zvuky ve vhodnou chvíli. Třel zuřivě svůj penis, protože věděl, že by jeho Pána nepotěšilo, pokud by se Snape neudělal

Poznal, že je Temný pán před vyvrcholením, když zaslechl řadu nízkých nesrozumitelných zasyčení. Téměř vždy mluvil hadím jazykem těsně před dosažením orgasmu.

Snapea ten nenáviděný zvuk vylekal, ale jakmile nastalo ticho, těžké tělo se zhroutilo na jeho záda.

Snapea probudil tlak na plicích. Ulevilo se mu, když si uvědomil, že nemohl dýchat jen proto, že měl obličej zabořený do polštáře.

Věděl, že to byl jen sen, že to nebyla skutečnost, ale stejně se cítil hrozně. Skutečnost, že si vzal jen poloviční dávku, ničemu nepomohla. Byla ještě hluboká noc, ale musel si dát sprchu, aby se zbavil nepříjemného pocitu na své kůži. Cítil se pak mnohem lépe a byl schopen znovu usnout.

Probudil se chvíli po sedmé a několik minut jen ležel a zíral do stropu. Věděl, že měl sen, ale nemohl si vzpomenout, co se mu zdálo. Věděl, že byl šťastný i zklamaný tím, že se vzbudil, ale ať dělal co dělal, na podrobnosti toho snu si nedokázal vzpomenout.

Vstal, oblékl se a usadil se v obývacím pokoji, kde si četl až do deseti. Mračil se a přemýšlel o tom, že nemá cenu brát si lektvar, jestliže po něm má noční můry a není schopen si pamatovat, co se mu zdálo, když do místnosti vstoupil Harry.

„Dobré ráno, Severusi.“

Když ho slyšel, nemohl se dál mračit. Snažil se zadržet úsměv, ale stejně odpověděl: „Dobré ráno, Harry. Jsi připraven začít?“

Harry přikývl a Snape několik minut testoval jeho schopnost udržet štít bez hůlky. Použil silnější kouzla, než předcházející den, ale Harry byl schopen je snadno odklonit.

„Velmi dobře, to bylo působivé. Teď uvidíme, co ses naučil včera. Použiji kletby a ty se snaž je zablokovat. Budu zatím používat jen kletby, které znáš. Samozřejmě neverbálně. Pokusím se usnadnit ti to tím, že použiji více magie než je nutné, abys mohl snadněji kouzlo cítit. Rozumíš tomu?“

Harry přikývl.

„Tak začneme.“

Pracovali asi tři hodiny. Nejprve Harry neměl tušení, jaká kletba na něj letí a byl nucen používat štíty a blokace na poslední chvíli. Ke konci už se zdálo, že je Harry schopen přinejlepším odlišit taková kouzla, jako Žahavou a Puchýřovou kletbu od kouzla Nohy jako želé, Překážecího a Poutacího kouzla.

Na závěr si Snape představil, že stojí před Temným pánem, který na něj vrhl Smrtící kletbu. Nechal svou magii proudit a slyšel jak Harry zalapal po dechu.

„Klid, Pottere. Chtěl jsem jen vědět, jestli budeš schopen to vycítit,“ řekl Snape a snažil se, aby to znělo klidně. Harry se trochu uvolnil a přikývl. Snape vyzkoušel ještě několik kleteb, jen pro klid duše.

Když konečně skončil, byl Harry udýchaný. Sedl si na gauč, několik minut se vydýchával a pak řekl: „To bylo fakt divný.“

„Co tím přesně myslíš?“ zeptal se Snape, třebaže to věděl.

„Těžko se to vysvětluje. Ze začátku, když jste vyvolal kouzlo, nezjistil jsem jaké. Pak jsem vycítil různě založená kouzla. Prokletí, která mě mohla zranit byla cítit jinak, než ta, která mě měla jen srazit nebo spoutat. Ale pak jsem cítil vaši magii.“

Na okamžik se zarazil, zhluboka se nadechl. „Můžete to udělat bez kouzla? Chci říct, mohl byste vyvolat magii, aniž byste použil kouzlo? Nebo se opravdu musíte chystat kouzlit, aby šla vyvolat?“

„Kdybych použil veškerou magii na seslání toho kouzla, byl bys teď pravděpodobně mrtvý. Nevím jestli jsi to poznal, ale to byla smrtící kletba, která tě znepokojila,“ odpověděl Snape.

„Ach jo, tak jo.“ Harry byl opatrný, ale vrátil se k původní otázce. „Ale můžete to udělat bez kletby? Můžete vyvolat magii –  ne Žahavé prokletí nebo magický štít nebo Ohřívací kouzlo – jen magii obecně?“

Snape si myslel, že je to dost podivná otázka. Nebylo to to, co by dělal. Jak by to měl udělat? „Nejsem si jistý… O to jsem se nikdy nepokoušel.“

Harry se na něj díval s obavou a zároveň vzrušeně. „Mohl byste? Zkusit to?“

„Jen magii?“

„Já… chtěl bych jen vědět, jestli to ucítím podobně,“ odpověděl Harry a zčervenaly mu tváře.

„Jak chceš.“ Snape zavřel oči a soustředil se na magii. Bylo těžké udělat to tak, aby nemyslel na určité kouzlo, ale potlačil každou inkantaci, která mu přišla na mysl. Snažil se soustředit jen na sebe.

„Merline, to je jako sex.“

 Snape otevřel oči právě včas, aby viděl, jak si Harry připlácl ruku na ústa a obočí mu vylétlo skoro dva palce vysoko. Samozřejmě, že to nechtěl říct nahlas.

„Dobře, to opravdu neznáš, že ne?“ usmál se Snape.

Harry se teď začervenal opravdu hodně. „Ne, myslím, že ne.“

„Zkus to taky,“ navrhl Snape.

Harry přikývl a zavřel oči.

Ponenáhlu Snape vycítil úponky magie, která se o něj otírala. Vířila a tekla a byla stále silnější. Cítil magii jako cítil Harryho – bylo to, jako by Harryho duše, její esence, kroužila místností. Cítil, jak se ho dotýká. Laská ho.

Magie bylo stále silnější a byla cítit intenzivněji. Úplně ho zahalila. Ještě nikdy v životě se necítil tak bezpečně.

Ach Merline – mohl to cítit uvnitř sebe! Cítil Harryho, Harry byl magií, prostupující celým jeho tělem. Ten pocit se lišil od všeho, co kdy zažil. Nechtěl, aby to skončilo, ale zároveň ten pocit – ta spokojenost, sounáležitost, pocit domova? – byl tak intenzivní, až to bolelo.

„Ne,“ řekl. „Je to lepší než sex.“

 

Kapitola 25.

Učit se předvídat neočekávané

Ten večer, jako by se dohodli, si dali polibek na dobrou noc, a odešli každý do své ložnice.

Snape uvažoval o užití Spánkem naplněných snů jen na chvíli, pak to zavrhl. Nemohl čelit znovu noční můře, ne sám.

Rozrušilo ho pomyšlení, že se pro něj stal Harry tak rychle důležitým. Uvažoval o tom, že se v blízkosti Harryho cítí lépe, než se kdy v životě cítil, dokonce tolik, že chtěl – potřeboval? – Harryho přítomnost, cítil, že ten chlapec, na kterého sotva před měsícem změnil názor, se stal jeho součástí… ano, vzhledem k tomu byl rád, že požadoval, aby postupovali pomalu.

Chvíli přecházel po místnosti, aby se zbavil napětí, ale fungovalo to jen málo. To co chtěl, bylo do něčeho praštit, něco rozbít, přeběhnout v dešti celou Británii.

Tyhle zoufalé myšlenky byly k ničemi. Vypil dávku Lektvaru na spánek beze snů, padl na postel a usnul dřív, než se hlavou dotkl polštáře.

 

Další den procvičovali znovu blokování neverbálních kouzel. Po hodině mohl Snape říct, že se Harry zlepšil, ale oba byli unavení. Nebylo by vhodné ani bezpečné pokračovat, když byli tak vyčerpaní.

„Velmi dobře, pane Pottere, to by pro dnešek stačilo. Dáme si čaj a budeme pokračovat lekcí lektvarů, dobře?“ řekl Snape. Už to bylo několik dní, co uvařil poslední lektvar a cítil se proto trochu nesvůj.

Po čaji následoval Harry Snapea do jeho pokoje. „Chtěl by ses naučit vařit Vlkodlačí lektvar?“

Harrymu se zaleskly oči. „To by bylo bezva, pane. Je to hodně složité?“ zeptal se s obavami.

„To opravdu je. Nemusíš se bát, začneme od začátku. Dneska se pokusíme udělat základ,“ řekl Snape a vyndal ze zásuvky svůj osobní lektvarový deník. Nalistoval správnou stránku a položil ho na pracovní stůl před Harryho.

„To je návod na základ. Začni, kdybys něčemu nerozuměl, zeptej se, ten základ je dost nestabilní.“

Harry se několikrát podíval ze Snapea na deník a zase zpátky.

„Děje se něco, pane Pottere?“ zeptal se Snape netrpělivě.

„Ne, pane. To jen, že jsem očekával učebnici, nebo něco takového.“

„Recept na tento lektvar můžeš najít v knize pana Belbyho Moderní tvorba lektvarů: Kurs pro magisterské studium, ale je skoro neúčinný, nevím, proč bys to měl vařit podle něj.“

„A co je tohle za recept?“

„To je moje verze,“ odpověděl Snape věcně.

„A proč není v nějaké učebnici?“ zeptal se Harry se svraštělým čelem.

Snape si skoro povzdechl. Podíval se Harrymu do očí a jemně se zeptal. „Kdo by zveřejnil recept, jehož autorem je Severus Snape?“

„Jen proto, že jste měl na ruce Znamení? To je směšné!“

Snape byl Harryho hněvem šokován. Pokud si vzpomínal, nikdy se ho nikdo nezastal. A nemohl si vzpomenout, jestli se mu kdy hrudí rozlil tak příjemný a hřejivý pocit.

„To nezáleží na mně. Je mi jen líto, že to znamená, že lektvar není k dispozici pro všechny, kteří ho potřebují.“ Pak řekl svým obvyklým učitelským hlasem. „Začněte, pane Pottere.“

Základ byl hotov asi za dvě hodiny. Snape musel Harryho několikrát zarazil a důkladně mu vysvětlit rozdíly mezi sekáním, plátkování, kostičkováním a kouskováním, aby se ujistil, že oba míní to samé.

Došlo také k nebezpečné situaci, kdy Harry odměřil 8 uncí práškového oměje místo 0,8 unce, Snape ho chytil za zápěstí a vykřikl: „Chceš nás oba zabít, Pottere? Je pro tebe tak těžké přečíst si jednoduchý návod?“

Harry zrudl a zkousl si dolní ret. „Omlouvám se, profesore.“

Řekl to s takovým znechucením sám nad sebou, že se mu Snape skoro omluvil, že na něj křičel. Změnil alespoň tón svého hlasu, když mu řekl: „Musíš být opatrnější. Lektvary jsou fantastické, ale nebezpečné a mohl by ses snadno zranit i kdybys udělal sebemenší chybu.“

Harry se mu dlouze zadíval do očí, než odpověděl. „Chápu, profesore. Pokusím se být opatrnější.“

Základ byl dokončen bez další nehody. „Teď to musí tři dny zrát, než budeme moci pokračovat,“ poučil Harryho Snape.

„Takže to dopadlo dobře? Nepohnojil jsem to?“ zeptal se Harry, kterého to opravdu překvapilo.

„Je to postačující,“ odpověděl Snape.

Vrátili se do obývacího pokoje a usadili se do svých křesel. Po chvíli ticha Snape řekl: „Myslím, že jsi na řadě.“

„Ach, ano. Hm, jaké je tvoje druhé jméno?“ zeptal se Harry.

„Tobias,“ odpověděl Snape a neznatelně se otřásl. Harry se zamračil a Snape to upřesnil „Po otci.“

„No,“ řekl Harry, „bez ohledu na to, po kom je, si myslím, že je to hezké jméno.“

Hezké? To nebylo slovo, které by použil v jakékoliv souvislosti se svou osobou, natož se svým jménem. Hřejivý a příjemný pocit byl zpátky a to ho znepokojilo.

„Ano, dobře,“ Snape si musel pročistit hrdlo, než mohl pokračovat. „Harry je zdrobnělina z čeho… z Harolda, Henryho?“

„Nevím. Nikdy jsem neviděl svůj rodný list, ale všechny úřední dopisy, která jsem dostal, byly adresovány Harry Potter.“ Harryho tvář na okamžik vypadala utrápeně, pak ale pokračoval. „Říkal jsi, žes po otci zdědil dům. Jak zemřel?“

„Není žádné tajemství, že jsem svého otce nenáviděl. Krátce předtím, než jsem ukončil Bradavice, ho Temný pán zabil, aby mě odměnil za věrnost.“ Nadechl se a ztišil hlas. „Nezeptal jsem se na to. Nedokázal jsem potlačit pocit, že si zasloužil zemřít, ale stejně to tížilo mé svědomí.“

Zachytil Harryho pohled, ale nebyl v něm odpor ani strach, a soucit, který spatřil na Harryho tváři, nebyl výjimečný.

„Je něco, co bys chtěl, nějaká věc? Něco dostupného, co ale nemůžeš mít? Něco, co si přeješ, aby ti někdo dal?“ Vynadal si za to, že dřív mluvil, než myslel. Uvědomil si, že to znělo hloupě.

Harry chvíli přemýšlel, než odpověděl. „Tohle bude znít hloupě. Ale snažím se být čestný. Chtěl bych někoho, kdo by mi dal něco důležitého, kousek sebe. Nemuselo by to být nic znamenitého, nebo tak. Nikdy, nikdy bych si o to neřekl. Myslím, že nejvíc ze všeho chci někoho, kdo mi to bude chtít dát. Kdo… tu bude pro mě,“ zavrtěl hlavou. „Já vím, že to nedává smysl. Říkal jsem, že je to hloupost.“

Snape se na něj dokázal je dívat. Čekal, že řekne Kulový blesk B-36 nebo samoohřívací zimní boty a ne něco tak hlubokého, zralého, tak… vážného – i když to bylo složitě formulováno, ještě to přidalo k jeho kouzlu. „To není vůbec hloupé,“ řekl nakonec a uložil si tu informaci, aby o ní mohl později přemýšlet.

„Co na sobě máš nejvíc rád? Moudrost nebo sílu, nebo něco jiného?“ zeptal se Harry.

Snape zamrkal. Co tohle bylo za otázku? Nenašel na sobě nic, co by mělo nějakou hodnotu, nic, co by se mu na sobě líbilo. Chtěl se mu posmívat? Chvíli se na Harryho díval, ale pak se odvrátil. Nezahlédl na jeho tváři žádný výsměch, ale stejně se cítil, jako by byl zesměšňován.

„Je pět, měli bychom se navečeřet,“ řekl a odešel z místnosti.

Jedli mlčky. Po večeři dal Snape Harrymu další knihu k prostudování – Bílé kletby: Poražte své nepřátele bez černé magie od Dominicka Ditterwicka, vydanou v roce 1798 – otevřel si vlastní knihu a vyhnul se tak kontaktu s jeho očima.

Po skoro čtyřech hodinách nepříjemného ticha, vzdal Snape snahu soustředit se na to, co čte a chystal se odejít do svého pokoje. Zastavil ho jemný dotek na koleni.

„Prosím, mohu jít s tebou, Severusi.“

„Proč?“ zeptal se a mírně se pootočil, aby viděl Harrymu do tváře.

„Nestačí, že chci být s tebou?“ Když Snape neodpověděl, Harry si povzdechl. „Dobře, pokud potřebuješ další důvod, tak si dneska nemohu vzít Lektvar na spánek beze snů, a když budu spát s tebou nebudu mít noční můru.“

„Jen spát? Jsem příliš…,“ zarazil se, aby neřekl emočně vyčerpaný, „unavený na cokoliv jiného.“

Harry přikývl. „Ano, chci tě jen držet.“

Jednoduché sdělení bylo přesným opakem toho, co čekal, ale po všech dnešních překvapeních už se nedivil ničemu.

 

Kapitola 26

Kousek sebe

Přesně v deset Snape řekl: „Dneska se pokusíš zablokovat neverbální kouzla správným štítem… bez hůlky.“ Harry zpanikařil. „Neočekávám bezchybný výkon, ale neskončíme, dokud nebudu spokojený s tvými výsledky.“

Pracovali skoro dvě hodiny. Harrymu dělalo největší problém trefit bez hůlky cíl. Když Snape konečně cvičení ukončil, byl v pokoji pěkný nepořádek.

„Ukliďte tady, pane Potter.“

Nedostalo se mu pohledu, který očekával. Místo toho Harry zavřel oči a Snape ucítil chvění Harryho magie proudící místností. Zašeptal: „Reparo,“ a knihy, které ležely roztrhané na podlaze, rozbitá váza, roztrhané polštáře na pohovce a utrhané knoflíky na Snapeově hábitu se sami opravily. Harry se na něj domýšlivě podíval.

„No,“ řekl Snape, „…to bylo důkladné. Dáme si čaj.“

Když si odpočinuli, vrátili se do obývacího pokoje. Snape přivolal brk a pergamen a řekl Harrymu aby vybral osm kouzel, o nichž četl předchozí den a napsal o nich patnáctipalcové pojednání.

„Patnáct!“ zvolal Harry.

Snape svráštil obočí. „Má to být raději dvacet? Neodcházej, dokud to neuděláš.“

Harry skončil až před večeří a při jídle byl trochu podrážděný.

Pak zase seděli mlčky v křeslech a trvalo několik minut, než se Harry zeptal: „Asi jsem na řadě, ne?“

Snape jen doufal, že nezopakuje svou otázku z předchozího dne, protože ani teď by na ní nedokázal odpovědět. Neochotně přikývl.

„Chtěl jsi mít někdy děti? Chci tím říct, že to vypadá, že studenty dost nesnášíš, ale to nemusí nic znamenat. A říkal jsi, že jsi už dřív někoho měl a vypadá to, že jste bisexuál. A také je tu možnost adopce. Takže? Děti?“

Vypadalo to, že se ho Harry snaží potrestat za ten dlouhý esej tím, že se zeptá co nejnepříjemněji. Impertinentně. Nebelvírsky.

Snape byl v pokušení poskytnout mu nějakou stereotypní odpověď, ale ve skutečnosti v otázce bylo něco co už věděl z minula. A opravdu nechtěl Harrymu lhát, byl odhodlaný povědět pravdu.

„Nikdy jsem o tom neuvažoval – od někoho jako jsem já se to ani nepředpokládá. Studenti jsou nesnesitelní, ale myslím si, že bych tak neuvažoval o svém vlastním dítěti.“ Zamyslel se. Ne, opravdu o tom nikdy vážně nepřemýšlel a sám sebe překvapil, když si řekl, nemyslím si, že by se mi ta myšlenka nelíbila, a zamračil se. „A ty?“ zeptal se.

„Chtěl bych mít děti víc, než cokoliv jiného. Nikdy jsem neměl opravdovou rodinu a ta bylo všechno, co bych si přál. Nedělej si starosti, nezbláznil jsem se – je to jen sen.“

Snape ho chtěl požádat, aby mu to vysvětlil, ale věděl, že není na řadě, a tak mlčel.

„Tak, er…, jsi bi…? Nebo, však víš…?“ Harry se zadíval do země a začervenal se.

„Nemluv si do klína. A pokud jde o tvou otázku, nepovažuji se za bisexuála. V mládí jsem několik žen políbil, ale jiné zkušenosti mi poněkud… chybí. Zdá se, že si myslíš, že nikdy nebudeš mít děti. Pročpak?“

„No, nemám rád děvčata, a ta jsou k tomu potřeba. Mohl bych nějaké adoptovat. Nebylo by to stejné, ale myslím, že bych mohl mít rád osvojené dítě stejně, jako vlastní. Každopádně jak jsem řekl, je to jen sen. Dokonce i kdybych přežil konečný boj, tak není nikdo, kdo by mě miloval a já bych si nechtěl osvojit dítě sám.“

Snape zúžil oči. Směr, kterým se jejich rozhovor ubíral, mu dělal stejnou starost, jako slova sama. Zdálo se, že chlapec to vidí tak, že není schopen vzbudit lásku a že je odsouzen zůstat sám. Kdyby šlo o někoho, jako je on, Snape, tak by to chápal, ale člověk jako Harry? Někdo tak milý, laskavý a chápající? Samozřejmě, že ho někdo musí milovat.

Hřejivý pocit byl zpátky. Co se stalo?

„Než budeme pokračovat, dovol mi říct, že s tím nesouhlasím. Vím, že je spousta lidí, kteří tě milují.“ Lehce zaváhal. Byl Harry tak neznalý možností kouzelnického světa? „A měl bys vědět, že dva kouzelníci stejného pohlaví spolu mohou mít biologické dítě, buď za pomoci lektvaru, nebo jsou-li hodně, ale opravdu hodně, magicky silní, i když to je méně časté.“

Harryho otevřená ústa mu prozradila, že tohle opravdu nevěděl.

„Nevěděl jsi, že tvůj spolužák, Anthony Goldstein, má dva otce?“

„No, já ne… Chci říct… Nemyslel jsem to doslova,“ prskal Harry

Harryho chvíli vypadal ztraceně. Snape se nad ním slitoval a řekl: „Pokračuj, je řada na tobě.“

„Er, dobře. Nemáte žádné sourozence, že?“

„Ne,“ odpověděl Snape. „Jaké je tvoje oblíbené jídlo?“

Harrymu se, zdálo se, ulevilo, když se vrátili zpět na důvěrně známé území. „Mé oblíbené jídlo? Žádné nemám. Jen nerad jím studené zbytky.“

„Studené?“ zeptal se Snape bez přemýšlení.

„No, byl jsem vždycky potrestán, když jsem ukradl nějaké jídlo a tak jsem neriskoval, že by strýc s tetou zaslechli mikrovlnku – to je to, co mudlové používají k ohřívání jídla – když jsem se šel v noci najíst.“

„Ukradl jídlo.“

Ruměnec, který už zmizel z Harryho tváří, se vrátil v plné síle.

„Ukradl jídlo!“ Snape měl problém potlačit vztek, který se ho zmocnil. „Ve vlastním domě? Jsou ti zatracení mudlové vůbec lidi? Krást jídlo, opravdu!“

Teplá ruka ho uchopila za loket a on se otočil. Harry zvedl hlavu a políbil Snapea na rty.

„Děkuji ti, Severusi.“

 

Příštích několik dní uplynulo v jejich teď již zavedené rutině. V deset ráno procvičovali již známá kouzla, pak v praxi nacvičovali, co se Harry teoreticky naučil předchozí den. Po lehkém obědě a šálku čaje vypracovával Harry zadanou esej, nebo vařil nějaký lektvar.

Hra na otázky a odpovědi je nepřestala bavit a hráli ji pokaždé, když ukončili každodenní lekci. Většinu nocí trávili ve Snapeově posteli, i když spal Harry na Snapeovo naléhání několikrát i ve své vlastní. Sdíleli jen o málo víc než hřejivé polibky a zoufalé doteky.

Jedinkrát, po dlouhém vnitřním sporu, si Snape vzal malou dávku Sny naplněného spánku, ale nemělo to žádný účinek. Nemohl říct, že by ho to zklamalo.

Den byl jasný a slunečný. Obrazně řečeno, samozřejmě. Snape netušil, jako počasí je venku, ale cítil se jako by bylo jasno a slunečno. A to bylo dobře, protože dnes byl ten den.

Strávili noc každý ve svém pokoji, protože Snape potřeboval v noci i ráno trochu soukromí. Podíval se do skříně, aby se ujistil, že přeměny a kouzla která umístil na své oblečení, fungují tak, jak mají. Sebral z nočního stolku malou krabičku a dal si jí do kapsy, protože se bál, že by na ní zapomněl, až přijde čas. Snažil se, aby bylo všechno perfektně přichystané.

Snažil se působit klidně, když vstupoval do obývacího pokoje. Harry už mohl být připravený na jejich lekci.

Právě dopíjel svůj čaj, když vešel Harry. „Pane Pottere,“ pozdravil ho. „Dneska si dáme souboj. Použij vše, co ses naučil, ale ne černou magii. Nedrž se zpátky – já také nebudu.“

Harry si nevzal hůlku, jako by bylo třeba bojovat bez ní. Stával se z něj expert v používání magie, která ho ještě  před necelými dvěma týdny porazila.

Začali. Po patnácti minutách místnost vypadala, jako by se tudy přehnalo tornádo. Naštěstí použili na knihovnu ochranné kouzlo, protože bylo docela únavné zjišťovat do které knihy která stránka patří. Tohle byl jejich nejdivočejší souboj.

Několik hodin po sobě metali kletby, většinou neverbální, chránily se nejen štíty a ale museli kletbám také uhýbat a uskakovat jim z cesty. Snape už byl unavený, bylo to znát na síle jeho kouzel a na jeho stále pomalejších pohybech, Harry byl silnější. Byla to jen otázkou času.

Snape cítil přicházet kouzlo a věděl, co to je. Dal všechnu svou sílu, kterou dokázal shromáždit, do Překážecího kouzla, aby zmírnil jeho účinek. Nebyl moc úspěšný. Neverbální Petrifikus Totalus ho mělo úplně znehybnit. Ale jak to vypadalo, udržel si kontrolu nad svým obličejem a prsty. Jakmile se vzpamatoval z dopadu na zem, zamumlal: „Zvítězil jsi…Uvolni mě…“

„Oh, promiňte. Samozřejmě, profesore…“

Když se mohl znovu pohybovat a posadil se, ujistil se, že není vážně zraněný a zeptal se Harryho, jak je na tom on.

„Jsem v pořádku, mám jen několik šrámů. A jsem zadýchaný,“ připustil Harry a usmíval se.

„Dobře. Jdi se vysprchovat. Jestli najdeš něco nového ve své skříni, oblékni si to.“

Harry byl trochu zmatený, ale pokrčil rameny a šel do koupelny.

Jakmile se za ním zavřely dveře, Snape vstal a spěchal do svého pokoje. Použil na sebe hodně silné Scourgify a rychle, ale pečlivě, se převlékl. Když se ujistil, že má všechny knoflíky správně zapnuté, použil kouzlo na své vlasy, aby byly hladší a lesklejší. Také použil slabou vůni cardamonu a sassafrasové silice[1].

Teď, když byl oblečený, šel do Harryho pokoje, aby pro něj také přeměnil nějaké oblečení. Neměl na to moc času, takže mělo jednoduchý, ale lichotivý střih.

Pak přešel do kuchyně. Část jídla byla hotová, připravil ho už v noci a umístil jej pod stázové a neviditelné kouzlo, ale něco musel připravit až teď. Když byl přesvědčen, že už nemůže udělat nic, čím by to vylepšil, naservíroval jídlo na stůl a znovu použil kouzlo neviditelnosti. Měl sotva čas vykouzlit několik svíček a použít Nox na všechna ostatní světla, když se Harry objevil.

Dlouhou chvíli se jen dívali jeden na druhého. Když se nad tím zamyslel, byl Snape rád, že upustil od nebelvírsky červené na Harryho oblečení a zvolil odstíny zmijozelských barev, které podtrhly krásu jeho očí.

Harry prolomil ticho, které nastalo. „Vypadáš… zatraceně skvěle, jaký to má důvod?“

Snape o tom přemýšlel, ale vypadalo to, že Harry po týdnech v tomto bezpečném domě opravdu nemá představu, co je dneska za den.

Nabídl mu židli. „Posaď se.“

Harry poslechl, díval se na něj s obavou, ale vzrušeně.

Tempus Totalis,“ řekl Snape a ve vzduchu se objevil třpytivý nápis: 18:17 hodin. 31.červenec 1996. Pozorně Harryho sledoval, a hned jak viděl, že dočetl, odstranil kouzlo neviditelnosti.

Nejdůležitějším předmětem na stole byl čokoládový dort, na kterém bylo napsáno: Všechno nejlepší, Harry, a který měl po obvodu pravidelně rozmístěno šestnáct svíček. Pak tam byly dva talíře s kuřecími fettuccine alfredo, košíček s chlebem a láhev bílého vína. Snape byl překvapený, ale rád, když našel druhou láhev s vínem na své skříni, i když si byl naprosto jistý, že tam už žádná nebyla.

Harry otevřel ústa a pak je zase zavřel.

„Hezké narozeniny, Harry,“ řekl Snape s malým úsměvem, který na něm vypadal spíš jako úšklebek.

„Já… děkuji. Já jsem… nikdy jsem neměl narozeniny s večeří. To je… to je nádhera, Severusi. Děkuji mockrát.“

„Jsem rád, že se ti to líbí. Můžeme se najíst.“

Večeře byla naplněna přátelským škádlením i družným mlčením. Snape naservíroval dort a když Harry ochutnal první sousto, zasténal. Zvuk, který po ochutnání zákusku Harry vydal, Snapea rozechvěl. Žádné jiné jídlo ho k tomu nepřimělo.

Problém nastal, když dojedli dezert – byl hrozně nesvozní z toho, co chtěl udělat. Musel použít všechny své znalosti nitrobrany a zkušenosti špeha, když sáhl do kapsy hábitu, vytáhl malou krabičku zabalenou v prostém balícím papíru a převázanou bílou stuhou a postavil ji před Harryho.

„Ale ne, to jsi nemusel…“

„To nic není. Dost dobře jsem ti nemohl jít něco koupit do obchodu a tak jsem nebyl nucen čelit davům.“ Harry se nepohnul, aby balíček otevřel. „Nerozbalí se to samo. Myslím, že bys to mohl rozbalit kouzlem, jestli chceš.“

„Tak jo,“ řekl Harry a roztrhal papír na kousky s uličnickým pohledem v očích. Pak otevřel víčko krabičky a spatřil malou lahvičku na lektvar umístěnou v sametovém hnízdečku. Neměla žádný štítek, a tak chvíli studoval její obsah. Křišťálová lahvička byl poškrábaná navzdory ochranným kouzlům, která na ní byla umístěna.

„Co je to?“ zeptal se Harry.

„Obávám se, že pro to pravděpodobně nebudeš mít použití. Ale pro mě je to důležité, skoro jako by to bylo mou součástí, a chtěl bych se o to s tebou podělit, Harry.“ Snape viděl, že Harry přemýšlel o jeho slovech, než s porozuměním ve tváři vzhlédl.

„Severusi, tos neměl. Já… já nevím, co mám říct.“ V Harryho očích se objevily slzy.

„Je to první lektvar, který jsem vynalezl. Myslím, že to bylo když jsem byl v šestém ročníku.“ Odmlčel se, než pokračoval. „Když to dáš někomu vypít, zůstane s tebou a nebudeš sám.“

Slzy nyní volně stékaly po Harryho tváři. Mírně se zamračil. „Proč… proč jsi to vyrobil?“

„Potřeboval jsem to,“ odpověděl Snape prostě. „Uvařil jsem jen jednu dávku a to je tahle. Teprve nedávno jsem to začal nosit u sebe, jako takový talisman.“

Harryho oči byly smutné, ale i plné radosti. Opatrně uložil lahvičku zpět do krabičky, přešel ke Snapeovi, posadil se mu na klín a dlouze a jemně jej políbil.

„Hodně to pro mě znamená. Jsem rád, že už si nemyslíš, že to budeš potřebovat,“ řekl Harry, pevně Snapea objal a schoval tvář na jeho krku.

 

Kapitola 27.

Všechno nejlepší, Harry

Harry, s tváří ještě mokrou od slz, políbil Snapea dlouze na rty, a zatahal ho za hábit, aby ho následoval na chodbu. Jakmile se dostali do Snapeova pokoje, Harry ho znovu políbil.

Pro Snapea bylo stále těžší a těžší ovládnout se a když Harry přerušil jejich polibek, stydlivě se usmál a zkousl si spodní ret, věděl, že je ztracen.

Během jediného úderu srdce sevřel Snape Harryho v náručí, přirazil ho ke zdi a uchvátil jeho ústa. Harry zasténal a ten zvuk Snapea rozechvěl. Zabořil jednu ruku do Harryho vlasů, druhou ho objal kolem pasu a odtáhl ho k posteli.

Rychle se sebe strhali oblečení a Snape vydechl úžasem, když se k sobě přitiskli holou kůží. Prolíbával si horkou cestičku přes Harryho hruď k jeho břichu a pak, bez předchozího varování nebo upozornění, vzal Harryho erekci do úst. Snape nevěděl, jak dlouho to trvalo – kdo by se taky staral o čas? – ale byl si jistý, že ne moc dlouho, když ucítil, jak se Harryho tělo napjalo. I on už byl blízko.

Když zaslechl jemný, syčivý zvuk, odtáhl se tak rychle, že skoro spadl z postele.

„Co, co se stalo? Udělal jsem něco špatně? Omlouvám se,“ řekl Harry, hlasem stále zastřeným touhou.

„To… ne, to není tvoje chyba. Bylo to… připomnělo mi to…“ Snapeův hlas se vytrácel.

„Co? Co ti to připomnělo?“

Co by měl říct? Opravdu to nechtěl vysvětlovat, ne teď. „Vzpomínáš si, co jsi před chvílí říkal?“

Harry se ušklíbl. „Myslím, že to bylo něco jako: Teď, Merline, prosím, teď.“

„Víš, že jsi to řekl hadím jazykem?“

„Cože? Ne, opravdu?“ Harry schoval obličej do dlaní. „Ne, ne, ne. On…? Och, řekni že ne. To dělal on?“

„Na co se přesně ptáš, Harry?“

„Vol… Temný pán. On… on tě… ach bože. A když… pak…“ Harry vypadal, jako by byl nemocný. „Je mi to líto, Severusi, nenapadlo mě to.“

„Nemusíš se omlouvat. Byla to moje chyba, to já jsem reagoval špatně,“ řekl Snape a naklonil se k Harrymu, aby ho políbil. „Nedělej si starosti, přiměju tě, abys na to zapomněl – my oba na to zapomeneme.“

Hluboce Harryho líbal a na Voldemorta už nemyslel.

„Severusi?“ zeptal se Harry plaše, ale rozhodně. „Uděláš něco pro mě?“

Snape se usmál. „Co bys chtěl?“

„Mohl bys mi ukázat, jaké to má být?“ Harry slyšitelně polkl. „Jaké má být milování?“

Snape se chvíli nezmohl ani na slovo. Vzpamatovával se ze šoku – Harry opravdu chtěl aby on, chladný, bezcitný Snape, udělal něco takového? Když mohl mít kohokoliv na světě? – nevěděl, co na to říct. Několikrát otevřel a zavřel ústa, ale nic nedokázal říct.

Harry se na něj podíval. „Omlouvám se, to nemusíš. Myslel jsem, že… to nevadí.“

Snape se konečně našel. „Ne! Harry, já… to není tím, že bych nechtěl. Jsi si jistý tím, co chceš? Nechceš počkat na někoho… vhodnějšího…?“ Snape od něj odvrátil zrak.

„Ano, jsem si jistý. Chci tebe.“ Snape stále váhal. „No tak,“ dodal Harry s úsměvem, „mám narozeniny.“

Snape nemohl odolat zářivým očím a teplu sálajícímu z těla mladého muže, který prosil jeho, Severuse Snapea, aby si ho vzal. Musel to udělat.

Musel být hodně opatrný – znal perfektní recept na lubrikační gel, který zmírňoval bolesti a slabě voněla po vanilce a estragonu, ale ten teď nebyl k dispozici. Vyvolal antikoncepční zaklínadlo a přivolal sklenici s mírně analgetickým krémem, který si nanesl na prsty a začal Harryho připravovat.

Chlapec byl hodně napjatý a Snape věděl, že se bojí. Po nějaké době, když bolest nepřicházela, se Harry trochu uvolnil. Když se Snapeův prst dotkl jeho prostaty, zhluboka se nadechl. „Oh, oh, co to bylo, to…,“ zasténal

Když zjistil, že je Harry připravený, nanesl Snape krém i na svou erekci. Nechtěl to zkazit – ale – musel se zeptat. „Harry, jsi si jistý?“

„Ano, prosím! Severusi, prosím!“ Harry se zavrtěl.

„Bude to snazší, když se otočíš,“ doporučil Snape.

Harry vypadal skoro uraženě. „Ne, to nevadí. Potřebuji vidět tvůj obličej.“

Při prvním kontaktu Snape ucítil slabé chvění magie. Krátce se zamyslel nad tím, jestli to krém reaguje s magií, ačkoliv věděl, že to není možné, ale ta myšlenka byla zasunuta do pozadí, když se celý ocitl v těsném,  horkém tunelu.

Dal Harrymu trochu času na přizpůsobení, ale nemohl čekat dlouho. Začal se pomalu pohybovat, až našel úhel, při kterém Harry lapal po dechu. Čím víc se jeho tělem rozlévalo nádherné teplo, tím větší chvění magie cítil. Už věděl, že to není způsobeno krémem, protože cítil magii i v obličeji, končetinách, ve špičkách prstů, mezi lopatkami. Chtěl se zeptat, jestli to Harry také cítí, ale mohl sotva dýchat, natož souvisle mluvit.

Snape balancoval na pokraji a zavřel oči. Když se dostavil orgasmus, rozzářilo se kolem nich bílé světlo. Poslední jeho myšlenka byla na to, že je dobře, že zavřel oči, jinak by určitě oslepl.

Harry se s výkřikem udělal těsně předtím, než se na něj Snape zhroutil. Magie proudila vzduchem. Snape ztěžka dýchal a otevřel oči právě včas, aby ještě zahlédl bílé světlo mizet. Cítil, že magie zmizela spolu s ním.

Harry zíral rozšířenýma očima do tmy. „Páni? Co se, u Merlina, právě stalo?“

Opravdu, co to, pro všechno na světě, bylo? Snapeův mozek zběsile pátral po odpovědi a zanechal ho zmateného, když žádnou nenašel. Doufal, že je to tím, že je jeho mysl stále ještě zastřena mlhou z ohromujícího orgasmu – zatím neměl čas se probrat a rozptýlilo ho i to zářivé světlo. Možná ráno, až dokáže myslet jasněji, nalezne odpověď. Tato myšlenka ho trochu uklidnila.

„Já… já nevím.“

Když se probudil, Harry se k němu tulil jako kotě, se spokojeným výrazem ve spící tváři. Snape ho lehce pohladil po vlasech a opatrně vstal z postele. Oblékl se a umyl, aniž by vzbudil Harryho.

Než odešel z místnosti, připravil na noční stolek lektvar s krátkou poznámkou – Vypij to, pomůže to od bolesti. S.

Cestou z kuchyně do obývacího pokoje, přemýšlel o křiklavých závěsech, a s šálkem čaje si sedl na pohovku. Přivolal si knihu, kterou studoval několik posledních dní, a jen tak tak uhnul, když se k němu řítila závratnou rychlostí. Uslyšel ránu a když se otočil, zeď, do které kniha narazila, byla naprasklá.

Harry vběhl do pokoje. „Jsi v pořádku? Cítil jsem… znepokojení.“ Harry po posledním slovu sklopil oči, jako by to nebylo to, co chtěl říct. „Je všechno v pořádku.“

No, na tom nebylo nic tak zlého. „Ano všechno je v pořádku. Jen jsem prostě podcenil vlastní sílu,“ vysvětlil Snape a ukázal na zeď a na knihu, která ležela na zemi.

Harrymu se ulevilo. „Ach, nemusíš se chlubit. Jdu si dát sprchu.“ Než odešel, přistoupil Harry ke Snapeovi a líbnul ho na rty. „Mimochodem, dík za lektvar,“ řekl a odběhl se připravit na další den.

Snape zdvihl knihu z podlahy a snažil se přijít na to, co se stalo. Když už stál, došel si do kuchyně pro vdolek. Seslal na něj slabé ohřívací kouzlo a vyděsil se, když vdolek zčernal. Rychle ho nechal zmizet dřív, než se z něj stalo uhlí a vrátil se na pohovku, ale už na to nemyslel. Přečetl si několik stránek, když se z nepochopitelného důvodu vyděsil a téměř ihned se rozesmál. Také měl nepochopitelnou touhu jít zkontrolovat Harryho.

Zaklepal na dveře koupelny. „Harry, je všechno v pořádku?“

„Jo, jsem v pořádku,“ slyšel Harryho mumlat za dveřmi. „Jen jsem uklouzl. Na chvíli jsem se hloupě vylekal, ale jsem v pořádku.“

Snape se zamračil. Pro Merlina, co se to děje?

 

Kapitola 28.

Nepředvídatelné dary

Snape se stále opíral o zeď v chodbě, když Harry vyšel z koupelny, už zcela oblečený.

„Severusi?“

Harry vypadal ustaraně. Nápodobně, pomyslel si Snape. „Sladký Merline, co sis udělal s vlasy?“

Byly teď rovné a nemohly by být krásnější i kdyby strávil hodiny jejich úpravou.

Harry se usmál. „No upravil jsem je kouzlem, jako každé ráno. Což obvykle nemá velký význam.“

Snape si nebyl jistý, jestli má mít strach nebo radost z toho, že se to neděje jen jemu. Rozhodl se, že potřebuje víc informací.

Finite Incantatem.“ Tak to bylo mnohem lepší. „Pojď se mnou.“

V obývacím pokoji ho Snape vyzval, aby něco přivolal a nechal to narazit do zdi.

Harry se na něj podíval, jako by prohlásil, že Brumbál naprosto přišel o rozum, ale poslechl. „Accio polštář,“ řekl a přikrčil se. To bylo v pořádku, protože i když šlo jen o polštář, Snape si myslel, že by bylo hloupé, kdyby ho zasáhl. Polštář se po úderu do zdi rozpáral ve švu.

„Já… to bylo… myslím, že jsem to přehnal,“ celkem zbytečně řekl Harry.

„Vskutku. Zkus Lumos.“

Harry to udělal a Snape si vynadal za výběr kouzla. Jako by se s Harrym dohodli, oba najednou vykřikli: „Nox!“

„Nemusel jsi vykouzlit zrovna slunce, nebo co to bylo,“ napomenul ho Snape.

„Neměl jsem na mysli to, co se právě stalo!“ vysvětloval Harry a vypadal vylekaně.

„Jí vím, já vím. Je to… je to velmi neobvyklé.“ Snape nakrčil nos. Byla to docela dobrá věc, že se jejich magická síla přes noc zdesateronásobila, ale byl by rád kdyby byl předem varován, nebo kdyby našel vysvětlení.

„Tohle má něco společného s dnešní nocí, že?“ zeptal se Harry. „Bylo to to bílé světlo. Cítil jsem proudit magii, ale myslel jsem, žes to udělal ty. Je to má chyba – chtěl jsem, abys to udělal.“

„Harry, tohle není ničí vina a žádná nepředvídatelná okolnost mě nedonutí, abych toho litoval. Ve skutečnosti, to, čeho jsem byl svědkem, může být dobrá věc. Zdá se, že jsme se stali dvěma nejmocnějšími kouzelníky na světě,“ řekl Snape, ke konci už to vypadalo, že jen nahlas přemýšlí.

Něco ho napadlo. „Harry, zkus vyvolat kouzlo, jehož inkantaci neznáš. Mysli na něco, co chceš aby se stalo.“

„Er, tak jo.“ Harry zavřel oči.

Snape cítil, jako by někdo položil ruku na jeho záda a tlačil ho kupředu. Neviditelná síla ho tlačila k Harrymu tak dlouho, až stáli jen kousek od sebe.

Věděl, že to nebyla kletba Imperius. Nepromíjitelná kletba člověka ovládá zevnitř – tohle jen vedlo jeho tělo. Ta síla ho donutila zdvihnout ruku a pohladit Harryho tvář.

Harry otevřel oči a Snapeovi ruka klesla podél těla. „Páni. Jak jsem…? To bylo hodně zvláštní.“

Bylo to velmi zneklidňující. Snape byl vždycky mimořádně silný kouzelník, a ještě nikdy nikdo neprolomil jeho obranu obyčejným Přivolávacím kouzlem. A teď to udělal Harry intuitivním kouzlem, v šestnácti letech!

Snape se zahleděl na falešné slunce prosvítající kouzelný oknem, které vypadalo, jako že se mu vysmívá. Bouřka by byla příhodnější.

Dřív, než si to uvědomil, slunce zahalil mrak a oblohu proťal blesk.

„Nejprve musíme zjistit,“ řekl Snape, „co se s námi stalo. Začni hledat v knihovně všechno, co by mohlo být užitečné.“

Většinu dle listovali nesčetnými knihami v naději, že najdou něco jako: Oh, mimochodem, někdy vaše magie nepochopitelně zesílí – nemusíte se bát. Neměli štěstí.

„Zdá se, že tu nic není,“ připustil nakonec Snape. „Budeme se muset prostě naučit kontrolovat naší nově objevenou moc. Pojď, je čas k jídlu. No a pokusíme se po zbytek dne nepoužívat magii. Nechci aby nás potkala zase nějaká katastrofa.“

Trvalo týden, než se naučili používat kouzla beze strachu, že by zničili dům a skončili uvězněni v podzemí v sutinách, a docela se jim ulevilo. Harry byl tak šťastný, že se pokusil o zopakování své narozeninové noci, ale Snape si myslel, že by neměli provozovat tuto specifickou aktivitu dokud si nebudou plně vědomi, jaké by to mohlo mít důsledky. Harry našpulil pusu, ale Snape navrhl několik činností o kterých si myslel, že pro ně budou bezpečné a všechno bylo v pořádku.

Další den si udělali volno. Tedy, volno měl spíš Snape než Harry, protože odpoledne vařili lektvary.

Za normálních okolností Snape nikdy nepracoval s vyčarovaným kotlíkem – mohlo se stát prostě příliš mnoho věcí špatně. Ale měl jen jeden a ten vykouzlený byl úplně stejný. Nový si nechal pro sebe a ten starý přenechal Harrymu, aby se mu nic nestalo.

„Měl bys uvařit další dávku Lektvaru na spánek beze snů – překvapuje mě, žes ho ještě nespotřeboval.“

Harry se usmál. „Nepotřebuji ho, když spím s tebou. Ale už ho mám málo, a tak by pár lahviček navíc neškodilo. Možná je na jeho výrobu ta správná doba.“

„Pochybuji,“ řekl Snape hravým tónem a začal připravovat ingredience. Nepotřeboval nic pro sebe a tak chtěl připravit několik léčivých lektvarů pro madam Pomfreyovou.

„Takže,“ řekl Harry, „chceš začít?“

„Ty první,“ odpověděl Snape a krájel nějaké scfrklofíky.

„Dobře. Kolik ti bylo, když jsi uvařil první lektvar?“

„Šest. Nafukovací lektvar. Náhodou jsem si polil boty a pak jsem musel týden chodit bos, než jsem uvařil Splaskávací lektvar, který to napravil.“ Po tak dlouhé době to bylo směšné, ale tehdy se Snape tolik bál, aby jeho otec nezjistil, že zničil boty, že v tom žádný humor neviděl. Zvýšil pod kotlíkem plamen. „Co to bylo za hada, se kterým jsi mluvil poprvé.“

„Nevím jak se jmenoval. Teta a strýc mě vzali s sebou na výlet do zoologické zahrady, když měl Dudley narozeniny, a tam byl obrovský had. Bratranec byl naštvaný, že se had nepohyboval a klepal na sklo. Nějak jsem udělal, že sklo zmizelo, Dudley spadl dovnitř a had se dostal ven. Pak se sklo zase objevilo.“ Harry se pochechtával. „Jo, byla to legrace. Rozhodně to stálo za týden bez večeře. Máš nějakou rodinu? Tety, sestřenice, prarodiče?“

„Nevím o mudlovské rodině mého otce nic – nevyprávěl o svých příbuzných. Moje matka byla jedináček a její rodiče zemřeli dřív, než jsem se narodil.“

„Ach, omlouvám se.“

Snape pokrčil rameny a přelil lektvar snižující horečku do připravených lahviček.

„Na tom nezáleží. Věříš teď víc tomu, že jsi schopen porazit Temného pána, když bys dokázal z pouhého rozmaru vypálit Zapovězený les?“

Harry se pousmál. „Asi ano. Ale je dobré vědět, že mu nebudu čelit sám, jestli víš co myslím.“

Snape se obrátil k Harrymu a byl překvapený hlubokou důvěrou a láskou, kterou viděl v jeho očích. To podivné teplo, které nedokázal vysvětlit, bylo zpátky v jeho hrudi.

„Myslím, že ano.“

 

Kapitola 29.

Superman a Robin

Příští týden věnovali dopoledne odborné přípravě a odpoledne studiu knih týkající se obrany proti černé magii. Ne že by se to Snape chystal říct nahlas, ale byl hrdý na to, kolik toho Harry z obrany znal a jak si vedl. Večer strávili každý zvlášť. Snape ve svém pokoji vařil Povzbuzující doušek. Neměl ponětí, co dělá Harry

Skutečnost, že nevěděl, co Harry dělá, ho znepokojovala. A ještě víc ho znepokojovalo, že je znepokojený. Míchal obsah kotlíku prudčeji, než bylo nezbytně nutné.

Podíval se do prázdného prostoru na stěně za svým pracovním stolem. Pokud by byl dům postaven na normálním místě, bylo by na této stěně pravděpodobně okno. Představoval si, že by oknem viděl na malou zahrádku, kde by rostly všechny druhy vzácných bylin, ohraničenou nerovným plotem.  Představoval si, že na vrcholku plotu budou vedle sebe ptačí budka a domeček pro skřítky. Představoval si, že okno budou lemovat křiklavé závěsy, které budou připomínat Albusovy hábity.

Uvědomil si, že měl zavřené oči, když se mimoděk dotkl prsty horkého kotlíku. Na okamžik mu srdce sevřela panika, ale zranění bylo malé a šlo snadno uzdravit.

Harry prudce rozrazil dveře.

„Co se stalo?“ zeptal se.

„Nic, jen jsem se trochu popálil. Nic to nebylo...“

„Ne, já vím. Proč jsi nedával pozor? Bylo to jako… bys snil za bílého dne?“ ptal se Harry a na tváři se mu objevil úsměv.

Snape přivřel oči „Proč mi nevysvětlíš, proč jsi přiběhl?“

Harry se zhluboka nadechl. „No, víš, četl jsem si v obýváku. Dobře, vlastně jsem si nečetl. Držel jsem knihu, ale vlastně jsem se nudil. A pak jsem ucítil paniku, ale rychle to zmizelo a já jsem věděl, že bych tě měl zkontrolovat. Ale myšlenka, že bys mohl potřebovat mou pomoc, mi přišla hloupá. Tak jsem tam seděl a přál jsem si vědět, že jsi v pořádku, aniž bych ze sebe udělal idiota. A pak se to stalo – viděl jsem tě! Přes zeď! Vlastně přes dvě.“

Snape na něj zíral. Skoro ho chtěl požádat, aby to zopakoval, ale nemyslel si, že by to napodruhé dávalo větší smysl.

Harryho obličej zářil. „Páni, musím mít rentgenové oči! Já jsem Superman!“

„Pardon?“ řekl Snape. Co, u Merlina, je rentgen?

Harry se nekontrolovaně rozesmál.

„Uklidni se. Co je na tom tak vtipného?“ zeptal se Snape.

Po několikerém nadechnutí, byl konečně Harry schopen promluvit. „To jen, že jsou moje superschopnosti tak pomíchané… napadlo mě, že kdybych byl Superman, tak ty bys byl Robin, ale myslet si, že jsi Robin je směšné. A pak jsem si uvědomil, že Robin patří k Batmanovi, ne k Supermanovi.“

 Snape zamrkal. Nezbláznil se Harry? „Nechápu, proč mě přirovnáváš k ptákovi a ani co je na tom tak směšného.“ Opravdu nevěděl, co se děje… „Batman?“ zeptal se nedůvěřivě.

Harry se opět rozesmál. Snape ho donutil vypít dávku Uklidňujícího lektvaru. Nemělo to skoro žádný účinek. Až po druhé dávce se Harry trochu uklidnil. „To nic, jsou to mudlovské věci. Hlavní je, že jsem tě viděl přes zeď – přes dvě. Pomyslel jsem na tebe a byl jsi tam.“

Ach, to dávalo smysl.

Vlastně ne, nedávalo.

„Viděl jsi tenhle pokoj? Z obýváku?“

„Ne, ne. Neviděl jsem celý pokoj. Jenom tebe. A kotlík.“

„Zaměř se na pohovku v obýváku – zkus se podívat,“ vyzval ho Snape.

Harry zavřel oči, asi minutu se soustředil a pak oči zase otevřel. „Ne, nejde to.“

Takže Harry mohl vidět přes zeď Snapea, ale ne pohovku?

„Jdi do obýváku, Harry.“

Harry se chtěl na něco zeptat, ale Snape se na něj podíval profesorským pohledem a tak odešel. Snape zavřel oči a soustředil se na Harryho. Myslel na to, jak rád se na Harryho dívá a jak moc by ho chtěl vidět právě teď.

A pak ho uviděl. Harry byl v kuchyni, opíral se o linku a vypadal nespokojeně.

Snapea to vyplašilo natolik, že otevřel oči a spatřil svůj pokoj.

Harry se okamžitě vrátil. „Co se stalo? Co tě vylekalo:“ zeptal se znepokojeně.

Jak to ví? Mohl Harry vycítit, že se na něj Snape dívá? „Nic se nestalo. Díval jsem se na tebe a viděl jsem tě.“

„Uh-hm,“ řekl Harry skepticky, „a měl jsi strach?“

„Cože? Samozřejmě, že mě to nevyděsilo. Jen vyplašilo,“ vysvětloval Snape důrazně. Počkat… „Jak to víš?“

„Vím co?“

„Že jsem byl vyplašený…“

Harry vyvalil oči. „Cítil jsem, jako by ses mě dotkl. Byl to takový pocit, víš? Stává se to od té doby… však víš, od mých narozenin. Vím, že jsi to cítil také.“ Harry naklonil hlavu na stranu. „Nebo ne?“

Všechny myšlenky, které se Snape snažil potlačit, se k němu vrátily. „Já…,“ nevěděl, co se děje? Bál se o tom přemýšlet? Instinktivně potlačil každou emoci i zkušenost, ať už byla jeho vlastní nebo ne? „Myslím, že ano.“

Několik minut se na sebe jen mlčky dívali, než Harry promluvil.

„Můžeš to udělat úmyslně?“

„Co tím myslíš?“

„Cítíš něco?“ zeptal se Harry.

Snape neměl rád, když mu někdo rozkazoval. „Prosím?“

„Cítíš něco? Chtěl bych vědět, jestli na sebe můžeme nasměrovat své emoce úmyslně.“

To byla kupodivu dobrá otázka. „Aha,“ řekl Snape. Ten prevít teď musel něco cítit. Úmyslně.

Zavřel oči a zapátral ve své mysli. Počítal, že bude pravděpodobně snadnější, když se zaměří na pocit, který je právě teď v Harryho mysli nejsilnější, než aby se pokoušel rozeznat různé emoce proudící jeho myslí. On nebyl někým, kdo by dokázal zkoumat něčí city, většina z těch věcí mu byla cizí. Snažil se prozkoumat zmatek (samozřejmě), podrážděnost (jak jinak), beznaděj (jen trochu), touhu (teď!) a… co to bylo? Aha, zajímavé.

„Rozrušení. Jsi z něčeho rozrušený. Nemám pravdu?“

Snape otevřel oči. To šlo rychle. Tak znovu, Harry by v těchhle emocionálních věcech lepší. „Opravdu jsi.“

Harry se ušklíbl. „Bezva.“

Příští ráno nacvičovali poznávání toho, co k sobě vyslali pře své… spojení. Nebo co to bylo. A čím více to spojení používali, tím jasněji pociťovali své náhodné emoce.

Bylo to vyčerpávající. Snape se to snažil omezit pomocí nitrobrany, ale nefungovala to. Zřejmě se tento typ schopností zcela odlišoval od nitrozpytu. Byl rád, že alespoň dokázal rozeznat své vlastní pocity od těch Harryho. Nebyl si jistý čím to bylo, ale něco v Harryho emocích mu řeklo, komu patří. A pokaždé ho to nevysvětlitelně rozechvělo.

To ale byla malá útěcha. Nebyl rád, když cítil své emoce, a teď je mohl cítit i Harry. Nejhorší bylo, že sám nevěděl, co vlastně znamenají.

„Musíme najít způsob jak to omezit,“ nadhodil.

„Proč? Myslím, že je to hezké.“

„Protože bys neměl vědět, co cítím, když já… zatraceně. Když to nevím sám.“ Vyděsil se. Tohle nebylo to, co chtěl říct – ano, rozhodně byl vyčerpaný.

Harry se zašklebil, ale pak zvážněl. „Vím, že nejsi úplně spokojený. Není to jako bych věděl, co si myslíš, jsou to jen pocity. Ale máš pravdu, musíme to omezit.“

Snape se na něj zahleděl.

„A teď se na mě zlobíš. Nemůžu za to, že jsem uhodil hřebíček na hlavičku,“ řekl Harry a poslal klubíčko vřelých citů skrz jejich malé nešťastné spojení a Snapeovo podráždění se zmírnilo.

„Bylo to vyčerpávající. Pojď si lehnout ke mně.“

Harry mu věnoval vřelý pohled.

„Jen si zdřímneme,“ objasnil mu Snape.

„Aha, dobře,“ souhlasil Harry s úsměvem a šel za ním chodbou Lehli si do postele, přitiskli se k sobě a usnuli.

 

Kapitola 30.

Our Us

Skončili každodenní trénink a sedli si k večeři. Po třech dnech udělali docela pokrok v kontrole jejich propojení, i když Harrymu to šlo mnohem lépe, než Snapeovi. To ho samozřejmě docela štvalo. Ještě víc byl mrzutý z toho, že i když se to neprojevilo na jeho tváři, Harry stejně věděl, co cítil.

Aby si ho usmířil, Harry uvařil. Lasagne byly, jak se dalo předvídat, lahodné a Snapea na chvíli opustilo jeho podráždění.

 „Těšíš se, až se odsud dostaneš a vrátíš se zpátky ke svému způsobu života?“ zeptal se Harry.

Snape se zamyšleně zadíval do talíře. Popravdě docela zapomněl, že někdy žil i někde jinde. Zapomněl, že by mohl odejít, že by měl existovat i někde jinde. Nespokojené dítě v něm křičelo: Ale já nechci žít někde jinde! Zbytek Snapea s ním musel souhlasit.

„Ne, nijak zvlášť.“ Strčil si do úst sousto lasagní, ale už mu nechutnaly. Chce Harry odejít? Je unavený Snapeovou společností? Snape doufal – hluboko ve své mysli, kde dřímala naděje – že tu zůstanou ještě několik měsíců. Cítil bodavé zoufalství, které ho přepadlo a hrozilo, že ho pohltí.

„Uklidni se,“ řekl Harry, „a než se zeptáš, ani já ne.“

„Čteš mi myšlenky?“

„Ne, jen vím, cos chtěl,“ usmál se Harry.

Co chtěl skutečně? „Co řekneš svým kamarádům o svých letních prázdninách?“ Snažil se udržet svůj hlas nenucený, jako by hovořil o magii bez hůlky, nebo o lekci z lektvarů.

Harry zneklidněl – dokonce i kdyby to nebyl schopen cítit, poznal by to. Harry se vždycky ošíval, když zneklidněl.

„Já… já opravdu nevím. Co myslíš, že bych měl říct?“

„Jsou to tvoji přátelé, Harry.“

„Já vím, já vím. Chci jim všechno říct, ale nevím, jak to vezmou. Ron může být trochu… prudký v úsudku.“

Harry najednou vypadal velmi ustaraně. Bylo zřejmé, že se to snaží nedat najevo, ale byl příliš rozčilený, aby zadržel své emoce.

„Co je?“ zeptal se Snape.

Harry se na něj podíval a mračil se. „Až odejdeme, až budeme zpátky ve škole… co bude pak?“

„Pak?“

„S naším… s námi.“

Na krátký okamžik se Snapea téměř zmocnila závrať nad tím pomyšlením. Tedy… ach. Sladký Merline. Na to Snape nepomyslel. Proč na to ještě nepomyslel? Měl by mít plán, proč ještě nemá nějaký plán?

Zaměřil se na Harryho strach a snažil se rozpoznat, z čeho přesně pramení. Byl to strach z toho, že nebudou spolu? Nebo to byl strach, že Snape bude chtít pokračovat v jejich… cokoliv to měli, v jejich poklesku a že by někdo zjistil, co za zločin spáchal letos v létě s nechutným, starým Mistrem lektvarů? Nedokázal to poznat.

„Co chceš, aby se stalo?“ zeptal se nakonec.

Harry se na něj dlouho díval a pak sklopil zrak. Jemně řekl: „Nevím, co bych si bez tebe počal. Já… chtěl bych… Nechci tě do ničeho nutit – ne že bych věděl, co máš dělat – říkám jen, co chci já. Protože ses ptal. Co se stane je jen na tobě.“

Snape se skoro usmíval – Harry ho chtěl. Alespoň na chvíli.

„Nemám v úmyslu ukončit náš… vztah. I když musím říct, že diskrétnost by byla na místě.“

Harry, který zadržoval dech, konečně vydechl a usmál se. „Dobře,“ řekl. „Jsi na řadě.

„Správně. Předpokládám, že budeš pokračovat s tvou malou armádou i v příštím roce?“

Harry se začervenal. „Myslím, že to bude záležet na našem novém profesoru obrany. Založili jsme Brumbálovu armádu protože to, co učila Umbridgeová, bylo úplně na nic.“

Snape přikývl.

„Budeme mít možnost pokračovat v našich lekcích? Ještě toho moc neumím,“ zeptal se Harry a strach se znovu objevil.

„Nemám pochybnosti o tom, že ředitel na nich bude trvat, když zjistí, že můžeme být spolu v jedné místnosti, aniž bychom se navzájem zabili. I když musím říct, že tvé schopnosti jsou pozoruhodné, umíš toho hodně. Temný pán může očekávat impozantního protivníka.“

„Umím toho hodně… Severusi, myslím, že tohle je nejkrásnější věc, kterou jsi mi kdy řekl.“

„Ach, nech toho.“ Snape se zamyslel nad další otázkou, ale bylo to těžké. Harry nepoužíval jeho jméno často, a to bylo dobře, protože pokaždé, když to udělal, měl Snape pocit, jako by měl v žaludku uzel.

„Pokusíš se dostat do třídy pokročilých lektvarů?“

„Ano, určitě. Co přesně musí udělat?“

„Konečné rozhodnutí bude na mně, ale protože už jsem ti vstup odepřel, musíš si podat žádost u ředitele,“ vysvětloval Snape. „Pokud bude chtít, tak mě formálně požádá, abych znovu zvážil tvé přijetí. Pravděpodobně pro tebe připravím nějaký test, abych zhodnotil tvé schopnosti.“

„Aha. To je dobré vědět. Asi budeš muset udělat nějakou revizi.“

„To by bylo vhodné,“ řekl Snape. „Budou v té třídě také tvoji kamarádi?“

„To opravdu nevím,“ odpověděl Harry. „Nestihli jsme si sdělit své výsledky z NKÚ, než jsem musel…, však víš, zmizet. I když si myslím, že Hermiona určitě dostala V a pokud vím, ona bude studovat všechno, co půjde.“ Zarazil se. „Všimnou si ostatní, že jsme silnější? Možná bychom si to měli nechat pro sebe, pokud to půjde.“

„Studenti určitě ne, ne, pokud budeme opatrní, ale Albus to zjistí okamžitě. Myslím, že Minerva taky.“

„Co jim řekneme?“

„Nevím. Něco budeme muset říct.“

„Zajímalo by mě, co to bude,“ řekl si Harry pro sebe.

„Co bys doporučoval?“ zeptal se Snape.

„Ach, tvoje magie. Zajímalo by mě, jestli bych ji cítil jako předtím, když jsi teď mnohem silnější.“ Harrymu zrůžověly tváře.

O tom Snape nepřemýšlel. I on chtěl vědět, jak je teď cítit Harryho magie, téměř zoufale po tom toužil. „Nech magii proudit,“ poprosil ho Snape.

„Ty první,“ odpověděl Harry.

Snape se na něj jen zadíval.

„Dobře. Tak společně?“

Snape přikývl, zavřeli oči. Snape se soustředil na svou magii, aniž by musel použít kouzlo, ale v tu chvíli pocítil dotek Harryho magie a téměř tomu propadl.

Podařilo se mu vytrvat a pak už bylo snazší udržet svou magii, zatímco si užíval doteku té Harryho, která ho obklopovala. Zakrátko ucítil, jak se Harryho magie posunula k jeho tělu, procházela jeho rukama a nohama a vířila mu hlavou. Snape myslel, že se zhroutí pod štěstím, které nikdy dříve necítil. Zahalila ho uklidňující slabost, jako by byl zabalený v těžké přikrývce uprostřed mrazivého zimního dne.

A to všechno byl Harry. Cítil Harryho uvnitř sebe a všude kolem, jeho magie jemně laskala Snapeovu kůži a bylo to skvělé.

Když už tu extázi nemohl dál vydržet, otevřel oči a překvapilo ho, že on i Harry stojí těsně u sebe uprostřed kuchyně a ztěžka dýchají. Harryho magie se rozptýlila, otevřel oči a usmál se.

„Tohle bychom měli dělat každý den,“ navrhl Harry.

„Nevím, jestli bych to přežil,“ odpověděl Snape. Jemně se usmál a pohladil Harryho po tváři, vychutnával si ten dotyk.

 

Kapitola 31.

Plánování

Další týden opět trénovali souboje a četli všechno, o čem si Snape myslel, že by mohlo Harrymu pomoci porazit Temného pána. Snape si byl vědom toho, že jejich čas v bezpečném domě se krátí a snažil se věnovat co nejvíc práci, aby nebyl čas na přemýšlení.

Tenhle plán byl ale narušen, když se při jedné ranní lekci s tichým pop někdo objevil.

„Aberforthi?“ zeptal se Snape, a sklonil hůlku.

„Severusi, chlapče, jsem rád, že tě vidím. I tebe, Harry,“ řekl starý muž žoviálně.

Harry se zeptal. „Co tady děláte?“

To by Snape také rád věděl.

„No, vzhledem k tomu, že je to můj majetek, řekl bych, že to vy jste tu na návštěvě,“ řekl Abe a šklebil se při tom. „Ale abych odpověděl na tvůj dotaz, mladý muži, jsem tady, abych vás doprovodil do Bradavic.“

Snape cítil jak se jeho tělo mimoděk napjalo, připraveno vyrazit. Bránil se dětinskému nutkání začít křičet: Ještě ne! Merline, ty měsíce s Harrym ho poznamenaly.

„Už?“ zeptal se Harry zklamaně. „Myslel jsem, že škola začíná až za čtyři dny.“

„Tři. Prázdniny vždycky rychle uběhnou, že?“ řekl Abe a usmíval se.

Harry vyhýbavě zavrčel.

„Tak tohle je váš dům?“ zeptal se Harry. „Děkujeme, že jsme ho mohli použít – bylo to bezva.“ Zarazil se a naklonil hlavu na stranu než se zeptal: „Jak hluboko v podzemí to je?“

„Nemám ponětí,“ odpověděl Abe, jako by byla ta nejpřirozenější věc na světě nevědět, kde je vlastní majetek. Snape měl podezření, že neříká docela pravdu, ale nemohl se donutit, aby ho to zajímalo.

Nakonec dostal sám sebe pod kontrolu a zeptal se: „Takže zrádce byl nalezen?“

„Ano, ano, chlapče. Albus ti všechno poví sám. Musíme už jít - přenášedlo,“ řekl a ukázal jim kotlíkový koláček, „se aktivuje asi za minutu. O své věci se nestarejte, zařídím to.“

Snape a Harry váhavě natáhli ruce, aby se dotkli přenášedla. Jejich oči se střetly a zírali na sebe dokud je známý tahavý pocit nepřenesl pryč.

Objevili se v Brumbálově kanceláři. Tedy Snape a Harry – Aberforth musel pustit koláček a zůstat tam – ačkoliv to vypadalo, že Harryho to spíš přehodilo než přeneslo, protože skončil rozpláclý na podlaze.

Snape si uvědomil, že se usmívá a napomenul se.

„Ah, Severusi, Harry. Vítejte zpátky, vítejte zpátky,“ rozplýval se Brumbál. „Věřím, že jste si v létě příjemně a zaslouženě odpočinuli. Čaj?“

Brumbálův korálkově růžový hábit jiskřil – stejně jako jeho šílené modré oči – světelnými pablesky. Byly to třpytky?

Snape neměl náladu na nezávazný rozhovor a Harry se stále ještě zvedal z podlahy, takže se zeptal. „Kdo to byl?“

„Dedalus Kopál, obávám se. Nebudu zacházet do detailů, ale odhalili jsme ho před třemi dny. Je v dobrých rukách.“

Snape otevřel ústa, aby něco řekl, ale Brumbál ho objal kolem ramen. „Ne, nemůžeš ho vidět.“

„Ale Albusi!“ Nebylo to tak, že by se ho chystal zabít – určitě ne hned.

„Bude potrestán, i když nepocítí tvůj hněv. Takže, ostatní studenti přijedou až pozítří, máte dost času se zabydlet.“

Snape byl rád, že může odejít a otočil se na patě, ale Brumbál ho zastavil.

„Severusi, počkej.“

Spíš než slova zastavil Snapea tón jeho hlasu. Ředitel zněl zmateně a zaujatě, což bylo víc než dost, aby to Snapea rozrušilo. Zastavil se a přes rameno se na Brumbála podíval. „Ano?“ Dokázal odhadnout, co přijde.

Brumbál se na něj velmi pozorně zadíval a pak stočil svůj pohled k Harrymu. „Získal jsi hodně magické síly od té doby, co jsme se viděli naposledy. Co se stalo?“ a naklonil hlavu jakoby žertoval.

Snape měl dojem, že nemluví s ním, tak neodpověděl. Harry byl v rozpacích, ale také neodpověděl.

„Ah,“ řekl Brumbál po chvíli s jiskérkami v očích. „Nebudu vyzvídat. Povíte mi to až budete chtít, ale myslím, že je to vaše věc.“

To neznělo jako něco, co od toho člověka čekali. Nevyzvídá? Není nemocný? Snape se rozhodl o to nestarat, jestliže to pro něj znamenalo výhodu a využil příležitosti vytratit se do svých komnat.

Nejdřív se zastavil ve své třídě, aby zjistil, v jakém je stavu. Jak si myslel, v místnosti byl přesně takový zmatek jako na konci loňského roku. Trvalo mu několik hodin, než ji uvedl do přijatelného stavu. Pak přešel do přilehlé kanceláře a vyřídil korespondenci, která se mu nakupila na stole. Když skončil, byl vyčerpaný a hladový a tak zavolal domácího skřítka, aby mu donesl večeři a najedl se.

Většinu svých úkolů měl za sebou a s úlevou se odebral do svého bytu. Záblesk úlevy, který jím projel, když za sebou zavřel dveře, byl krátký, ale intenzivní. Vždycky měl své místnosti v Bradavicích rád a už si nemyslel, že je znovu uvidí, ale teď chtěl být někde úplně jinde.

Jeho vnitřní reptání bylo přerušeno váhavým zaklepáním na dveře. Pravděpodobně ho jde některý z jeho všetečných kolegů požádat o nějakou zbytečnou laskavost a on nebude mít na výběr a bude muset vyhovět. Byl si jistý, že to dělají proto, aby ho provokovali. Ledovým hlasem řekl: „Vstupte,“ a tónem hlasu dával jasně najevo, že by si přál, aby vetřelec udělal pravý opak.

Dveře se otevřely a vešel Harry.

Možná tohle není nakonec tak špatné místo.

„Harry.“

„Severusi.“

Dlouhou chvíli jen stáli a dívali se na sebe než Harry vběhl do Snapeovy náruče a zvolal. „Ach, tolik se mi stýskalo!“

„Neviděli jsme se jen asi dvanáct hodin,“ řekl Snape – když svíral Harryho v náručí stejně pevně, jako Harry jeho – pak se ale projevily jeho profesorské povinnosti. „Neměl by ses toulat v noci po hradě.“ Nebylo to tak úplně profesorské, protože to šeptal Harrymu do ucha, ale alespoň to řekl.

Harry se usmál. „Nebudu se nikde toulat, zůstanu, kde jsem.“ Rozhlédl se kolem sebe. „Líbí se mi tady.“

„No, jestli je to tak, nemám námitky.“

Druhý den ráno, po setkání s Brumbálem, kdy on – právě jak Snape předpokládal – trval na tom, aby pokračovali ve svém výcviku, usedli ve Snapeově pokoji a vypracovali plán.

„Dobře, tak co třeba, pondělí, středa a pátek, a v pátek by nebyla opravdová hodina?“ navrhl Harry.

„To nestačí. Pondělí, středa, pátek a sobota. A v pátek by nebyla opravdová lekce.“

„Dobře, kdy?“ zeptal se Harry.

„Po večeři, řekněme v sedm?“ Harry přikývl. „A ve tři v sobotu.“

„Dobře. Co mám říct lidem, až se budou ptát? Nechci zase doučování z lektvarů,“ přiznal se Harry.

Snape chvíli uvažoval. „Protože už nejsem smrtijed, není důvod, proč neříct pravdu – že tě učím pokročilou obranu, abys mohl porazit Temného pána.“

„Dobře. A při hodinách lektvarů?“

„Obávám se, že musíme zachovávat dekórum, pokud chceme uchovat naše tajemství. Ale mohu být mírnější – na tebe i na ostatní nebelvírské. Ale samozřejmě budeš zase pan Potter a já budu pan profesor. Nevím ještě, jak to bude probíhat, ale něco vymyslím.“ Snape nakrčil obočí, jak se snažil vymyslet způsob, jak se chovat k Harrymu.

„No a co zkouška, abych se dostal do třídy?“

Snape na to skoro zapomněl. „Zítra v devět.“

„Dobře, a co budeme dělat teď?“

Tolik ho znepokojovalo, že by měl odejít? „Proč, máš něco konkrétního na mysli?“

„No, ano, vlastně mám,“ řekl Harry, vjel prsty do Snapeových vlasů a políbil ho.



[1] Sassafras Albidum (Sasafras lékařský) - Strom pocházející z východu Severní Ameriky. Dorůstá výšky 6-15m. Zajímavá je jeho barva, protože se pohybuje od šedé až k hnědé a může se vyskytnout i zbarvení do oranžova. Listy mohou být jak oválné, tak trojlaločné. Kvete žlutozelenými květy. Plody mají tmavě modrou barvu. Vydává příjemnou vůni. Patří mezi dvoudomé rostliny. Využívá se k výrobě čaje.

Poslední komentáře
01.06.2015 14:03:36: smileylíbí se mi to čím dál víc. Původně jsem chtěla číst něco neslashového, ale tady to tak nějak zap...
15.10.2014 13:01:45: Velmi hezké. Vzrůst magií po styku... Brumbál to určitě ví. On přece ví vše. A dokonce je i diskrétn...
09.03.2009 14:42:25: miki0 07.03.2009 14:36 příspěvků: 120 skvělá povídka!!! celé jsem to přečetla na jeden dech (př...