Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

Útočiště

4. část

Kapitola 32.

Praktická aplikace fyziky

Druhý den vůbec neopustili Snapeovy komnaty. Jestli se tomu někdo divil, stejně se nezeptal.

Harry skládal zkoušku ve Snapeově soukromé laboratoři. Snape připravil podobný test, jaký byl při závěrečných zkouškách na konci školního roku a Harrymu to šlo docela dobře.

„Blahopřeji, pane Pottere. Vítejte ve třídě pokročilých lektvarů.“

„Bezva, děkuji. Můžeme se teď naobědvat?“

Snape přivolal domácího skřítka a posadili se k malému dřevěnému stolku.

„Nevíš, kdo je na řadě?“ zeptal se Harry.

„To nevím.“

„Dobře, tak jsem na řadě já,“ řekl Harry rozhodně.

Snape pozdvihl obočí.

„Co, máš námitky?“ zeptal se Harry.

„Ne. Prosím, pokračuj,“ odpověděl Snape, bavil se.

„Dobře, dobře. Kdysi ses zmínil o prokletí, která používá Ty-víš-kdo, když někdo před ním vysloví jeho jméno – co přesně to s nimi dělá?“

Snape na to nechtěl myslet. On viděl co se stalo, ta vzpomínka ho pronásledovala. „Spaluje kosti oběti ohněm, jen kosti. Zešílí, svíjejí se na místě, snaží se zbavit toho pálení, ale jejich tělo zůstává neporušené, jejich kosti se pomalu rozpadají na prach a popel. Tenhle proces může trvat hodiny.“ Zavřel oči. Pomáhal s objevem tohoto prokletí a to ho soužilo. „Slib mi, že mu nebudeš říkat Voldemort, až se s ním setkáš. Slib mi to, Harry.“

„Neřeknu, slibuju.“

„Dobře,“ řekl Snape a trochu se mu ulevilo. „Co jsi dělal včera celý den? Předpokládám, že jsi neuklízel žádné učebny.“

„Ne, díky bohu. Byl jsem na čaji u Hagrida a dlouhou dobu jsem strávil s Hedvikou v sovinci.“ Harry se usmál. „Myslím, že mě taky postrádala,“ řekl a přemýšlel nad další otázkou. „Severusi? Nepokouším se z toho dělat nějakou záležitost, jsem jen zvědavý… použil jsi někdy na někoho Avada Kedavru?“

Snape nikdy neslyšel, že by někdo Avada Kedavra skloňoval. V jiné situaci by mu to přišlo vtipné. Teď to tak nebylo. „Chceš vědět, jestli jsem někoho zabil, nebo jestli jsem použil Zakázanou kletbu?“

Harry se na něj nervózně zadíval. „No, já jen… Zakázaná kletba roztrhne tvou duši, ne?“

„Ano, to je důsledek použití kletby jako aktu vraždy?“

„Chceš říct, že když tě někdo tlačí z útesu, že by se ti taky rozštěpila duše?“ zeptal se Harry vyděšeně.

„Upřímně řečeno, nevím,“ odpověděl Snape. „Ale myslím, že člověk nemůže spáchat vraždu, aniž by ho to nepoznamenalo,“ chvíli uvažoval a pak věcně prohlásil: „Ano, použil jsem Zakázanou kletbu.“

Harry vypadal, jako by měl bolesti. „Merline, to je mi líto.“

Bylo mu to líto? To nedávalo žádný smysl – měl by být rozzlobený, zrazený, znechucený, po tom všem co se právě dozvěděl, že muž, do kterého vkládal tolik důvěry, je chladnokrevný zabiják – ale pak si Snape pomyslel, že ví, v čem je problém.

„A ano, rozštěpilo to mou duši. Ale je prostě jen porušená. A občas to bolí tady,“ řekl Snape a ukázal si na prsa.

„Já vím,“ řekl Harry a v očích se mu leskly slzy. „Máš krásnou duši a je mi líto, že to bolí.“

Další večer seděl Snape na svém obvyklém místě na konci profesorského stolu ve Velké síni. Byl první den školy a právě byly zařazovány první ročníky.

Snažil se nesoustředit všechnu svou pozornost do střední části nebelvírského stolu, kde seděl Harry a podařilo se mu přesunout alespoň deset procent pozornosti na jídlo a něco taky na pomíjivé a nesmyslené brebentění, které ho obklopovalo.

Dokonce i ve svých nejlepších dnech nedokázal ocenit davy lidí, zejména těch, které byly složeny téměř výhradně ze studentů, ale po dvou měsících strávených v celkové izolaci od všech zvuků – mudlovských automobilů, deště, ptačího zpěvu a dokonce i kvílení větru ve větvích stromů – ho všechny zvuky a neustálé hemžení ve Velké síni značně znervózňovaly.

Zaskřípal zuby a napíchl kousek bramboru na vidličku tak, jako by ho osobně urazila.

Pak ucítil od Harryho bodnutí hněvu a zaměřil se na nebelvírský stůl. Harry měl červené tváře a Weasley se díval ostentativně na druhou stranu. Výraz Grangerové mu byl záhadou, protože k němu byla otočená zády.

Harry na něj vrhl rychlý pohled a protočil očima, ačkoliv Snape věděl, že je stále rozzlobený. Umínil si, že se ho na to zeptá, až se setkají.

Při tom pomyšlení se mu nálada ještě zhoršila – nevěděl, kdy zase budou spolu sami a to ho dopalovalo. Pokusil se uklidnit pro případ, že by se jeho pochmurné myšlenky filtrovaly přes jejich spojení, ale bylo to marné.

Když slavnost konečně skončila, a ředitel pronesl svá standardní varování a upozornění, Snape krátce zkontroloval své studenty ve zmijozelské společenské místnosti a spokojeně se vřítil do svých komnat. Chtěl už být co nejdál od všech lidí. Brzy potom, co se pohodlně usadil, se ozvalo zaklepání na dveře.

Pravděpodobně přišel nějaký ufňukánek, kterému už chyběla maminka. Ti spratci ho jednou zničí, tím si byl jistý. Odkašlal si a zavolal: „Vstupte,“ a doufal, že jeho tón toho malého darebáka nerozbrečí ještě víc. Věděl, že by se to mohlo stát.

Ale byl to Harry.

„Byl jsem zvědavý, jestli přijdeš,“ řekl a zaplavila ho úleva. „Nebudou tě postrádat?“

„Ne, řekl jsem, že myslím, že mi chybí nějaké věci a že si o tom musím promluvit s Brumbálem.“

„A to ti věřili?“ zeptal se Snape. Věř bandě Nebelvírů v tom, že spolknou takovou nepravděpodobnou historku. „Nebylo jim divné, že už jsi tu dva dny, a teprve sis toho všiml?“

„Myslím, že ne,“ řekl Harry a políbil ho dřív, než mohl odpovědět.

Snape sebral veškeré své sebeovládání, odtáhl se a řekl neochotně: „Nemůžeš tu zůstat dlouho, Harry.“

Harry pokrčil rameny. „Já vím. Přiváděli mě k šílenství, musel jsem tě vidět.“

Snape si vzpomněl na to, na co se chtěl zeptat. „Co řekl pan Weasley, že ses na něj při večeři rozzlobil?“

„Ach, to,“ Harry mírně zrudl. „Řekl jsem jim, že jsme spolu strávili poslední dva měsíce a on začal o tom, jak hrozné to muselo být a jak strašné věci jsi mi musel udělat a jak jsi mě musel zranit… mluvil o tom pořád dokola. A pak… víš, nemohl jsem si pomoct. Řekl jsem mu, že je hlupák a že jsem měl hezké léto a že by si měl dvakrát rozmyslet, než bude o někom říkat takové věci, zvlášť o tobě.“

„Předpokládám, žes jim neprozradil naše tajemství.“

„Samozřejmě, že ne. On se jen bál, jestli ses mě nepokoušel proklít.“

„To bylo správné,“ řekl Snape. „Ale pokud se jim to nechystáš říct, pokus se být opatrnější.“

Harry se na něj plaše zadíval.

„Pojď sem,“ vyzval ho Snape a přitáhl si ho k polibku. „Teď se vrať do vaší společenské místnosti, než po tobě vyhlásí pátrání.“

Harry se zasmál. „Nebelvíři vždycky zachraňují lidi, zvlášť ty, kteří to nepotřebují,“ řekl a odešel.

Příští den začalo vyučování. Každý rok to bylo stejné, ale Snapea vždycky překvapila neschopnost jeho studentů. Během dne, každou volnou chvilku, vysílal k Harrymu nenápadné duševní pohledy a utěšoval sám sebe tím, že je pondělí a že Harry za ním přijde do jeho pracovny na lekci z obrany.

Za pět minut sedm zaslechl klepání na dveře. Věděl, že to je Harry a pozval ho dál. Snape seděl za svým stolem ve třídě, ale Harry ukázal na dveře jeho kabinetu. Snape se dovtípil, a přesunuli se tam.

Když byli uvnitř, Harry nepromluvil, jen rukama ukazoval na dveře. Snape vyslal několik ochranných kouzel a zeptal se. „Co je?“

Harry mu ukázal tenkou knížku v růžové vazbě – Magická pouta.

„Zeptal jsem se na tu věc Hermiony - samozřejmě jen hypoteticky. Podívala se na mě tak, že mi naskočila husí kůže, jako by to věděla, ale na nic se neptala. Mimochodem, kapitola jedenáct.“

Snape převracel stránky. Zastavil se na řádku, kde bylo napsáno: duševní kamarádi. „To myslíš vážně? Tohle je nesmysl – je to pohádka.“ Grangerová byla určitě vyspělejší. Tohle bylo tak pro malou holku.

„Přečti si, co se tam píše. Když se dvě čarodějky nebo kouzelníci smyslově spojí – označení může být různé – může se vytvořit pouto. Stane se to jen jednou, opakováním se nic nezmění. Je vidět zářivé, jasné světlo obklopující ty dva. Zní ti to povědomě?“

Snape neodpověděl, takže Harry pokračoval. „Barva světla je velmi důležitá – znamená, jaký druh pouta se vytvořil. Píše se to na další straně.“ Snape zase nic neřekl, Harry si povzdechl. „Dobře. Existují tři barvy světla: modrá znamená duševní pouto, zelená magické pouto a červená pouto srdce – pouto lásky.“

Snape nemohl pochopit, že poslouchá takové nesmysly a že dokonce uvažuje  - ke svému zděšení – že to tak je.

„A bílá?“ zeptal se nakonec.

Harry zaváhal. „To se tam nepíše, jen o těch třech. Vlastně se tam bílá barva vůbec nezmiňuje. Ale pomyslel jsi na to – co se stane, když zkombinuješ červené, modré a zelené světlo?“

 

Kapitola 33.

Nebelvírská odvaha

Byl pátek večer, Snape seděl ve svých komnatách s hromadou domácích úkolů před sebou. Oznámil studentům ve všech svých třídách, aby psali svá jména na zadní stranu pergamenu, tak, aby hned neviděl, kdo úlohu psal, protože značnou část z nich neměl rád a mohlo by se to odrazit na hodnocení jejich prací.

Dokázal také během hodiny Harrymu dvakrát vynadat a podařilo se mu na něj nezírat. Harry tak úspěšný nebyl, ale nikdo kromě Snapea si toho nevšiml a Snape se tím netrápil.

Teď byl tedy schopen spravedlivě oznámkovat domácí úkoly.

Ale neoznámkoval je.

Brk držel v ruce, červeným inkoustem pokapal celý stůl, ale na známkování domácích úkolů se nedokázal soustředit. Netrpělivě čekal, až zaklepe Harry. Byl připravený okamžitě mu otevřít.

Většinu pondělního večera strávili studováním Magických pout. Zjistili, že každé ze tří druhů pout má svou vlastní specifickou výhodu: duševní pouto jim umožňovalo vidět jeden druhého kdykoliv ve své mysli a vycítit, když byl ten druhý v nebezpečí, pouto lásky umožňovalo vycítit vzájemné emoce a magické pouto jim umožňovalo předat jeden druhému svou magickou sílu. Celá ta věc dávala stále větší smysl a Snape to musel uznat.

Ve středu se dvě hodiny opravdu věnovali studiu obrany. Skoro zničili třídu, ve které trénovali. Ale teď byl pátek a zatímco si všichni ostatní mysleli, že mají pravidelnou lekci, ve skutečnosti měli naplánovanou společnou večeři a Snape se na to těšil. Oba se museli zúčastnit večeře ve Velké síni, kde jen předstírali, že jedí. Takže ano, Snape byl netrpělivý, když čekal na Harryho příchod, a tudíž neopravoval domácí úkoly tak, jak by měl.

Místo toho se přistihl že přemýšlí, kam by umístil okna kdyby tyto místnosti byli v jeho vlastním domě. Nebo chalupě.

Bylo by jedno v obývacím pokoji vedle dveří? Nebo za postelí? Nebo na vzdálenější stěně v jeho laboratoři? A jedno, to nejdůležitější, nad malým dřevěným stolem, na který domácí skřítkové naservírovali jejich večeři?

Proč musí být jeho pokoje hluboko ve sklepení? Nemohl dost dobře mít závěsy, když neměl žádná okna. Věděl, že Minerva, jejíž pokoje byly v sedmém patře, blízko jejich drahých Nebelvírů, měla skutečná okna, ale nedokázal si vzpomenout, jestli na nich měla závěsy. Pravděpodobně ne – to byla celá Minerva, měla okna a nevyužila je.

A tak seděl, brk v ruce a inkoust připravený a stěžoval si na to, že si Salazar Zmijozel z celého bradavického hradu vybral pro svou kolej právě sklepení.

Proto když zaslechl, že se dveře do jeho komnat otevřely a zase zavřely, byl schopen poměrně snadno předstírat, že poslední půl hodiny nedělá nic jiného, než že známkuje domácí úkoly.

Opřel se v křesle a zadíval se na dveře. „Harry, kde jsi…,“ začal, ale hned zmlkl, když uviděl Harryho tvář. Nedokázal říct, jestli se mu chtělo plakat nebo křičet, ale zcela určitě byl rozčílený. „Co je? Jsi v pořádku?“

Harry skoro upadl na pohovku. „Ne.“

Snape vstal a šel se posadit vedle něj.

„Řekneš mi to sám, nebo se mám ptát?“

Harry si povzdechl. „Rozhodl jsem se, že už svým nejlepším kamarádům nebudu lhát. Nechtěl jsem je šokovat najednou a tak jsem se rozhodl podat jim to po kouskách. Tak jsem jim, protože jsem pravděpodobně úplně ztratil rozum, po večeři řekl, že jsem gay.“

Bylo zřejmé, že to neproběhlo dobře. „To od tebe bylo statečné, pane Nebelvíre.“

„Jo, statečné a stupidní. Možná, kdybych nechal ten zatracený klobouk udělat jeho práci, tak bych to věděl.“

Klobouk? Co s tím má co společného klobouk? Snape to zatím odsunul stranou a zaměřil se na to důležitější. „Takže jsi jim to řekl. A pak?“ zeptal se.

Harry si znovu povzdechl. „Předvídatelné, opravdu. Hermiona řekla, že už měla nějakou dobu podezření, poděkovala mi za důvěru a vyjádřila mi podporu. Ron, na druhou stranu, na mě zařval: Jsi normální? To je nechutný. Dej ode mě ruce pryč. Jako by mě někdy přitahoval! Je jako můj bratr – nebo spíš byl.“

„To je všechno?“ Snape si byl jistý, že není.

„Ne úplně. Tolik mě rozčílil, že jsem mu náhodou obarvil vlasy na růžovo.“

„Náhodou jsi mu obarvil vlasy na růžovo?“ Snape chtěl mít jistotu, že dobře slyšel.

„Jo, náhodou jsem ho obarvil.  Tehdy, když řekl, že už se ke mně nikdy nepřiblíží a hnal se pryč.“

Snape prohrábl prsty Harryho vlasy ve snaze ho uklidnit. „Ty víš lépe než kdokoliv jiný, že má v povaze dělat rychlá a pošetilá rozhodnutí. Jsem si jistý, že svůj názor změní. A pokud ne, slečna Grangerová to udělá za něj.“

Harry se pousmál. „Určitě to zkusí. Umí být pěkně přesvědčivá.“

„Pojď, najíme se.“

Když se usadili u stolu, Snape to nevydržel a zeptal se: „Co to bylo s tím kloboukem?“

Harry se rozesmál.

Když se uklidnil, vysvětlil: „Moudrý klobouk mě chtěl poslat do Zmijozelu.“

Ne. To se nemohlo stát. To bylo zcela nemožné. Nebo ne? To spíš testrálové budou žít v králičích norách, že ano?

„Proč to neudělal?“ zeptal se nakonec. „Moudrý klobouk tě nenechává vybrat.“

„Řekl jsem, že nechci.“

Snape se zarazil. „Proč ne?“ zeptal se.

„Hlavně proto, že Malfoy urazil Weasleyho a on byl můj kamarád. A taky jsem slyšel, že většina temných kouzelníků a čarodějek byla ve Zmijozelu. Hlavně jsem věděl, že tam byl i ten strašný temný kouzelník, který mě chce zabít a tak jsem skoro prosil, aby změnil názor, když se zmínil o Zmijozelu.“

Snape na něj jen zíral.

„No, později jsem si uvědomil, že je to hloupost,“ připustil Harry. „Ale vzhledem k informacím, které jsem tehdy měl a kterých bylo hodně málo, jsem učinil rozhodnutí a myslel jsem, že je správné.“

Snape přivřel oči.  Ve skutečnosti nemohl polemizovat s logikou Harryho argumentů, ale… přece jen.

„Oh, nech toho. Omlouvám se, ano? Já, Harry James Potter se omlouvám, že jsem uvěřil ve špatnost veliké a ušlechtilé Zmijozelské koleje,“ prohlásil a znělo to jako veřejné prohlášení. „Ačkoliv někdo se bude muset omluvit za Malfoye. Nemohu být zodpovědný za… to“

Snape se rozesmál.

Harry na něj zíral s otevřenými ústy.

„Nemyslím si, že bych tě někdy viděl se smát,“ řekl Harry a rozesmál se taky. „Líbilo by se mi, kdybys to dělal častěji.“

„Teď máš kuráž, co? Ale myslím, že ne,“ řekl Snape. „Mám pečlivě vybudovanou reputaci, a tu si musím chránit, víš.“

„Cokoliv,“ usmíval se Harry. „Nedělej si legraci.“

Vypadalo to, že Harry už dojedl, protože odložil vidličku a přešel ke Snapeovi. Zastavil se nad ním. „Pamatuješ na tu knihu? Psalo se tam: Opakování události, při které došlo k počátečnímu propojení, nemá žádný vliv na pouto, které bylo vytvořeno, četl jsi to? Tuhle část?“

Snape to četl. Dvakrát. Dobře, dobře, třikrát. Ve skutečnosti bylo docela těžké nezabývat se tím v posledních čtyřech dnech.

„Přečetl jsem celou knihu, vždyť víš,“ řekl Snape.

„Takže znáš tu část, kde je napsáno, že se nic nezmění? Že se nic nestane? Že můžeme dělat co budeme chtít bez nepředvídatelných následků?“ zeptal se Harry a přešlápl z nohy na nohu.

„Znám,“ odpověděl Snape nonšalantně.

To bylo na Harryho moc. „Mohl bys mě, prosím, přestat trápit tím, že tu budeš posedávat v celém svém půvabu přitažlivosti a krásy a vezmeš mě do ložnice?“

Harry zatahal Snapea za hábit, ale ten stále seděl, zmatený a rozpačitý. Půvabný? Přitažlivý? Krásný?

„No tak, budu si myslet, že už mě nechceš,“ snažil se Harry o vtip, ale byl z té možnosti vyděšený.

„Ano, Harry. Chci tě,“ řekl Snape, vstal a vzal Harryho za ruku, „Pojď se mnou.“

 

Kapitola 34.

Zemřít šťastný

Byla neděle večer – nebo pondělí ráno, snad – a Snape nemohl spát. Popravdě řečeno, večery naplněné mučením nevinných lidí, nebo svíjením se pod Cruciatem, mu nikdy nezajistily dobré spaní. Z tohoto důvodu, a z nesčetně dalších, se radoval, že se zbavil Znamení. Ale dnes nemohl usnout.

Semestr začal už více než před měsícem, a Snape si už zvykl na pracovní tempo, stejně se mu to nelíbilo. Svoboda, kterou nalezl v jejich prázdninovém útočišti, po návratu do Bradavic zmizela a Harryho vídal jen čtyřikrát týdně při lekcích obrany.

Také při jídle a lektvarech, jistě, ale to se nemohlo počítat. V tom lepším případě byl nucen Harryho ignorovat, v tom horším ho musel častovat kousavými poznámkami a úšklebky. Ne že by to bylo těžké – takové věci mu šli poměrně snadno. A Harry se většinou jeho komentáři bavil. Ale čas od času to zašlo příliš daleko a byl k němu nespravedlivý. Když k tomu došlo, pohled na Harryho tvář ho trápil.

Věděl, že to ani jeden z nich nevydrží dlouhou dobu bez následků. Tento týden tedy Snape své kousavé poznámky omezil. Harry teď dával v lektvarech opravdu větší pozor, takže to bylo o dost jednodušší. Snape ho dokonce dnes ráno při hodině lektvarů pochválil – bylo to zahalené v opovržení a jedovatosti, ale byla to pochvala. Harry byl tak šťastný, že se na něj Snape skoro usmál.

 Ale neudělal to, to už by zašel příliš daleko. Lidé by začali tušit něco podezřelého, kdyby se najednou choval jako že má rád tu zářivou nebelvírskou hvězdu, prokletí jeho života. I když navzdory jeho i Harryho záměrům si byl jistý, že Grangerová něco tuší. Přijala Harryho homosexualitu a dokonce donutila vzdorovitého Weasleyho, aby se mu omluvil za své kruté chování, i když Harry se stále zdráhal říci své nejlepší kamarádce pravdu o svém… o nich. Grangerová přesto vrhala na Snapea významné pohledy, ale on nedokázal rozluštit jejich význam.

I když se utěšoval tím, že kdyby o tom věděla a chtěla to někomu říct, už dávno by to udělala. I když neexistovaly žádné předpisy o tom, že učitel a student nesmí… mít vztah, tohle by nebylo dobře přijato. Harry byl nezletilý. Veřejnost by Snapea označila za pedofila – což byla technicky pravda; Snape byl toho názoru, že Harry není žádné dítě a nebyl jím už nějakou dobu, ale skutečností bylo, že je mu šestnáct let – vyrazili by na jeho ochranu. Snažili by se ho chránit před usvědčeným smrtijedem a Mistrem lektvarů, který s ním nevhodně zachází.

A možná by to bylo správné. Harrymu by bylo lépe bez něj, s někým mladým, veselým a hodným, kdo by mu dokázal dát všechno, co potřebuje. Ale ať to zkoušel jak chtěl, Snape nemohl popřít skutečnost, že ho to pomyšlení hloupě polekalo a tak zatím bude dělal všechno pro to, aby tomu zabránil.

Teď ale byla noc a nebylo nic, co by mohl teď udělat. Viděl Harryho při jejich lekci včera odpoledne a neuvidí ho dříve, než zítra večer, ale postrádal ho tolik, že to až bolelo. Takže ležel v posteli, zíral na strop a střežil Harryho spánek.

Tři týdny přešly a Snape usedl ke slavnostní večeři ve Velké síni. Byl Halloweenský svátek – smích zněl vzduchem, prvňáci vesele pištěli, když kolem nich netopýři prolétali příliš blízko, a jídlo (jak zaslechl tvrdit spoustu lidí) bylo lahodné. Ale on se tohoto veselí nezúčastnil.

To samo o sobě nebylo nic neobvyklého, ale nyní to bylo způsobeno znervózňující předtuchou, kterou pocítil už ve čtyři hodiny ráno, když se náhle bezdůvodně probudil. Není třeba říkat, že jeho první hodiny – druhý ročník Havraspáru a Mrzimoru – dopadly hůře, než obvykle, ale zatím k žádnému incidentu nedošlo.

Snape věděl, že to dlouho nepotrvá.

Šťoural se ve svém jídle.

Harry seděl na svém místě u nebelvírského stolu vedle Grangerové a Weasleyho. Všichni měli dobrou náladu, vtipkovali a smáli se, užívali si slavnost. Harry mluvil stále více a více o prozrazení jejich tajemství – říkal že chce, aby ti dva věděli, jak šťastným ho Snape udělal. V poslední době strávil hodně času tím, aby je uklidnil a zlepšil jejich vztahy, než nastane ta chvíle.

Snape se na trio zadíval právě v okamžiku, kdy Harry sáhl na sklenici s dýňovou šťávou a zmizel. Ihned vyskočil, naplněný svou vlastní i Harryho panikou, kterou se okamžitě snažil odstrčit do pozadí, aby dokázal jasně myslet. Bylo dobré, že byl zvyklý zachovat si chladnou hlavu v každé situaci, jinak by byl ztracený.

Potřeboval vědět, kde je Harry, kam se dostal a jaké nebezpečí mu bezprostředně hrozí. Stopovat přenášedlo – pohár zmizel společně s Harrym, takže to byl logický závěr – by bylo obtížné a zabralo by to několik dnů. Tuhle myšlenku okamžitě zamítl – potřeboval informace hned.

Zdálo se mu to jako hodina, co se pokouší přijít s nějakým plánem, i když uběhlo sotva pět nebo deset vteřin, než si vzpomněl. Téměř vynadal sám sobě, že ztratil drahocenný čas tím, že na to nepomyslel hned.

Zavřel oči a myslel na Harryho, snažil se ho zaměřit. Byl při vědomí, naštěstí, seděl na podlaze a ztěžka dýchal, v očích měl hněv. Byl na zemi protože byl dezorientovaný po přenesení nebo proto, že ho někdo shodil? Snape se snažil soustředit na jeho okolí, aby zjistil kde je. Poznal to.

Obrátil se na ředitele, který si také stoupl a zíral na prázdné místo u nebelvírského stolu, a vykřikl: „Malfoy manor!“

Vyběhl z Velké síně, hlavním vchodem ven až na kraj bradavicích pozemků a přemístil se.

Objevil se za protipřemisťovací bariérou panství a rozeběhl se dřív, než se dotkl země. Slyšel vzdálený zvuk několika přemístění, ale na nikoho nečekal. Doufal, že to jsou členové Řádu, aby pomohli, ale on se potřeboval dostat k Harrymu co nejdříve.

Ochrany kolem panství byly nastaveny tak, aby nikdo nepozvaný nemohl vstoupit. Ale on pomáhal tyto ochrany vytvořit a Lucius, arogantní hlupák, ani nepomyslel na to, aby nastavil nové. Za méně než minutu Snape ochrany prolomil a kompletně zrušil.

Na předním vchodu žádné ochrany nenašel – arogance majitele se projevila znovu. Tedy byl tam Červíček, ale ten nebyl pro Snapea žádnou překážkou. Znehybněl ho Petrifikem a spěchal chodbou vpravo od vchodu. Místnost, ve které viděl Harryho, byl taneční sál, který Temný pán používal při setkáních v Malfoy manor a Snape cestu dobře znal.

Automaticky se vyhnul díře uprostřed chodby, která byla zakouzlená, aby vypadala jako podlaha, minul falešné dveře, které vedly přímo k žalářním kobkám ve sklepení a doběhl rovnou k chráněným dvojitým dveřím do tanečního sálu. Bez odporu je otevřel a trochu se podivil – buď Temný pán zanedbává bezpečnostní opatření, nebo je on, Snape, silnější, než si myslel.

Zaměřil svou pozornost na dobře čtyřicítku smrtijedů, stojících v půlkruhu zády k němu. Předpokládal že, Harry a Temný pán budou uprostřed a jeho podezření se potvrdilo, když zaslechl nenávistný hlas z druhé strany místnosti.

„Harry, jsem tak rád, že ses k nám připojil na oslavu Halloweenu!“

Harry neodpověděl. Snape cítil vztek a nenávist, která z Harryho ve vlnách proudila.

Měl štěstí, že si nikdo, jak se zdálo, nevšiml jeho příchodu a použil neverbální Svazovací a Umlčovací kouzla na zadní řadu smrtijedů. Všech dvanáct se jich svezlo beze zvuku k zemi, svázáno provazy tak, že by to vyžadovalo několik hodin, než by se vyprostili.

V té chvíli zaslechl nezaměnitelný zvuk blížících se kroků.

Vypadalo to, že mnozí z přítomných v místnosti to zaslechli také a otočili se, aby zjistili, kdo přichází.

První člen Řádu doběhl ke dveřím – byla to Minerva? Snape to nezjišťoval – kletby začaly létat vzduchem. Snape dělal co mohl, aby se jim vyhnul a klestil si cestu místností k Harrymu.

Hluk v místnosti byl neskutečný – koneckonců to byl taneční sál s příšernou akustikou – ale nakonec se dostal dostatečně blízko, aby zaslechl, co si dvě nejdůležitější osoby v sále říkají.

„Teď jsi můj – nemůžou tě zachránit, Harry. Mám tvou hůlku, jsi v mé moci!“

„To si jen myslíš,“ odsekl Harry a seslal na něj působivé Bolákové prokletí bez hůlky.

„Ach!“ vykřikl Temný pán, svíral svou nepřirozeně zčernalou ruku, do níž ho kletba zasáhla. „Co je to!“ zeptal se, ale nečekal na odpověď. Místo toho se obrátil a rozeběhl se ke dveřím na druhé straně sálu. Harry běžel za ním a Snape jej chtěl následovat, ale v tu chvíli ho obklíčili čtyři smrtijedi a on byl nucen bojovat o holý život. Koneckonců nemohl by dost dobře pomáhat Harrymu, kdyby byl zraněný, nebo mrtvý.

Těsně před tím, než Harry doběhl ke dveřím, otočil se na něj a jejich oči se střetly. Snape bez přemýšlení vykřikl: „Miluju tě!“ Tahle slova nikdy v životě nepoužil. Pak vrhl další kletbu. Harry vykulil oči, otočil se a pokračoval v pronásledování.

Snape zneschopnil čtyři útočníky a pokusil se běžet za Harrym, ale vrhli se na něj další. Zneškodnil tři z nich, když zahlédl pruh žlutého světla mířící k němu a uvědomil si, že je konec. Nevěděl, co je to za kletbu, ale poznal magický podpis Luciuse Malfoye, i když pod maskami nerozeznal, kdo je kdo. Nevěděl, jak blokovat či odklonit neznámou kletbu a neměl čas uskočit jí z cesty.

Poslední myšlenka v jeho rychle se zatemňujícím mozku byla, že je vděčný, že si po několikaměsíčním popírání a v žáru bitvy uvědomil to, co Harry věděl a teď to věděl i on. Přinejmenším měl šanci mu to říct. Pak přišla tma a už nemyslel na nic.

 

Kapitola 35.

Co jsi řekl?

Snape poznal, že je na ošetřovně, ještě než otevřel oči. Poznal to podle povlečení, vůně a ticha. Uvědomil si, že pokud není zraněný, je zcela určitě mrtvý, ale všechny popisy Pekla, o kterých kdy slyšel, zahrnovaly oheň a všelijaké formy nesnesitelného mučení, a protože necítil extrémní teplo, předpokládal, že není mrtvý. To znamená, že tohle musí být ošetřovna.

To a skutečnost, že sice necítí žádnou bolest, ale necítí ani své končetiny.

Jen pomalu si uvědomil příjemnou váhu na svém rameni. Pohnul se a otevřel oči aby zjistil, že to je Harryho hlava.

Harry se zajíkl překvapením, posadil se  a zašeptal: „Já tebe taky.“

Snape zamrkal.

„Nevadí,“ zamluvil to Harry, „vzpomeneš si. Jak ti je?“

Snape chtěl promluvit, ale zjistil, že má vyschlo v ústech. Podíval se na noční stolek v naději, že tam najde sklenici s vodou a pak to uviděl. Byl tam jeho první vynález, dárek, který věnoval Harrymu.

A byl z poloviny prázdný.

Harry viděl, jak pozdvihl obočí a sledoval jeho pohled. „Pořád funguje, po všech těch letech. Odvedl jsi dobrou práci.“ Harry těžce polkl. „Říkali, že se neprobereš.“ Zamrkal, aby zahnal slzy a maličko se usmál.           „A tys to udělal, vrátil ses ke mně. Děkuji ti Severusi,“ řekl a podal Snapeovi sklenici s vodou.

Snape se napil. Nevěděl co má říct. Věděl, že jsou některé věci, nad kterými by se měl zamyslet, ale jeho mozek byl roztřesený a pomalý.

Posadil se. „Jak dlouho jsem byl mimo?“ vyděsil ho chraptivý zvuk vlastního hlasu.

„Asi měsíc.“ Harry hlas byl také chraptivý, jako by ho už dlouho nepoužíval.

Snape se snažil vzpomenout na události, které předcházely jeho bezvědomí, ale jeho vzpomínky na bitvu, přes veškeré zlepšení, byly nejasné. „Je mrtvý?“ zeptal se. Nemohl by tady tak lidně sedět, kdyby nebyl.

„Ano.“

„Jak?“

„Nevím přesně. Pronásledoval jsem ho do další místnosti a tam jsme bojovali. On, no…, slyšel, co jsi řekl a začal mi vykládat, že až skončí se mnou, tak že jsi na řadě a jaké hrozné věci s tebou bude provádět.“ Harry se kousl do rtů a ve tváři měl smutek. „Tak jsem veškerou svou magii zaměřil na přání, aby byl mrtvý a on se změnil na lesklý šedivý prach. Myslím, že ho bystrozoři dali do nějaké nádoby a uložili ho někde na ministerstvu.“

„Výborně,“ zachraplal Snape. Věděl, že Harryho intuitivní magie přijde jednoho dne vhod.

„A… ostatní?“ vlastně to nechtěl vědět, ale musel se zeptat.

Harry si povzdechl a ten povzdech zněl tak, jako by poslední dobou vzdychal hodně často. „Remus, Moody, Tonksová, Sturgis Tobolka, Fred, Ginny, Terry Boot, Cho Changová, Zachariáš Smith, Ernie Macmillan a profesor Kratiknot.“

Seznam zněl stejně, jako Harryho povzdech, jako by ho přeříkával znova a znova celý měsíc.

Snape pocítil bolest v blízkosti svého srdce, ale věděl, že Harryho to zranilo mnohem víc. Také věděl, že není nic, co by mu mohl říct. Neznal žádná slova, která by změnila to, co se stalo. Uchopil Harryho za ruce a držel je tak pevně, jak mohl.

„Co tam dělali všichni ti studenti?“ zeptal se Snape.

„Někteří z Brumbálovy armády zaslechli, kde jsem a rozhodli se jít tam také. To bylo dobře, jak jsem slyšel – smrtijedů bylo víc než členů Řádu,“ vysvětlil Harry.

„A smrtijedi? Jsou všichni ve vězení?“

„Všichni ne. Když jsme bojovali, tak on vysál z některých jejich magii a ti zemřeli – šest nebo sedm, myslím. Pak zemřeli ještě dva. Ostatní byli pochytáni a čekají v Azkabanu na soud. Pět jich uteklo.“

Pět, to není tak špatné, říkal si Snape. Samozřejmě to záleželo na tom, jakých pět to bylo. Kdyby měli přirozeného vůdce, který by je dokázal sjednotit, mohli by působit problémy.

„Malfoy?“

„Je na svobodě. Společně s Dolohovem, Rabastanem a Bellatrix Lestrangeovými – Rodolphuse zasáhla zbloudilá Smrtící kletba – a s Nottem.“

To nebylo dobré. Bylo to pět nejnebezpečnějších smrtijedů a někteří z nich balancovali na pokraji šílenství. Čím dříve budou chyceni, tím lépe.

Přemýšlení o Luciusovi mu něco připomnělo. „Proklel mě. Co to bylo, ví to někdo?“ Jen to, že se probral, neznamenalo, že by nemohl mít trvalé následky.

Harry potřásl hlavou. „Ne, nikdo to neví. Vlastně nemohli přijít na nic, co by ti mohlo být.“ Pousmál se a dodal: „Kromě toho, že jsi byl měsíc v bezvědomí.“

 

O čtyři dny později ho Pomfreyová pořád ještě nechtěla propustit a Snape zuřil.

„Jdi mi z cesty, ženská, nebo tě prokleju!“ vyhrožoval.

„Nebuď hloupý, Severus, nemáš hůlku,“ kárala ho a marně se ho snažila dostat zpátky do postele.

To byla pravda, neuvědomil si to – neměl svou hůlku a nevšiml si toho. Samozřejmě k tomu měl dobrý důvod. „Já ji, sakra, nepotřebuju a teď uhni, nebo tě budu muset znehybnit.“

„Myslím, že to znamená, madam Pomfreyová,“ křenil se Harry ode dveří, „že když může takhle řvát, aniž by se zhroutil, je úplně v pořádku, co říkáte?“

Nastal okamžik napjatého ticha, než Poppy svěsila hlavu a řekla: „Dobře, běž. Ale zůstaň ve svém pokoji, nevysiluj se a hodně odpočívej a VRÁTÍŠ SE SEM NA KONTROLU!“ To poslední na něj křičela ode dveří, když spěchal chodbou s Harrym v patách.

Když byli zpátky v jeho komnatách, nastavil Snape nové ochrany, aby zajistil, že Poppy – ani celá armáda bystrozorů – nebude schopna vstoupit a odtáhnout ho na tu odpornou ošetřovnu a zhroutil se na pohovku.

Opravdu byl v pořádku, jen se brzy unavil.

Když si trochu odpočinul, zavolal domácího skřítka, aby jim přinesl nějaké slušné jídlo – „Něco slaného, pro Merlina!“ – a sedli si na svá místa ke stolu.

Poppy byla velmi přísná a držela případné návštěvy od pacientů dál, ale teď, když odešel z ošetřovny, věděl, že je jen otázkou času, kdy začnou lidé a sovy klepat na jeho dveře, ať už na něj chtějí křičet, či mu blahopřát, nebo si vyslechnout jeho verzi konečné bitvy. Věděl, že to nebude trvat dlouho a byl odhodlán užít si tento večer jak nejdéle bude moci.

„Co jsi dělal ten poslední měsíc, Harry?“ zeptal se.

„Není o čem mluvit,“ odpověděl Harry. „Když skončila bitva a bystrozoři odvedli smrtijedy, Brumbál všechny obešel a přenesl nás sem. Hledal jsem a hledal a nemohl jsem tě najít a necítil jsem tě. Měl jsem strach.

Pak jsem tě našel na ošetřovně. Madam Pomfreyová říkala, že na tobě nenašla žádné zranění, ale nemohla tě probudit. Říkala, že kdyby bylo něco špatně, dokázala by to napravit, ale vypadalo to, že budeš v kómatu navždycky. To bylo… byly to hrozné dny. Nemyslím si, že by ses z toho dostal bez toho lektvaru, který jsi mi dal.“

„Jsem rád, že jsi ho měl, Harry a je mi líto, že jsem ho potřeboval,“ řekl Snape.

„Nebuď směšný, to nebyla tvoje chyba. Jestli se mi někdy dostane do rukou Lucius Malfoy…“

Harry sevřel ruce v pěst a musel se několikrát zhluboka nadechnout, než dokázal pokračovat. „Každopádně jsem strávil hodně času na ošetřovně. Většinou se všichni vrátili domů, takže tu nezůstalo moc lidí. Brumbál mě donutil dát jeden rozhovor, jen krátký, myslím, že je důležité, aby lidi věděli, co se stalo.“

Harry se usmál. „Profesorka McGonagallová chtěla vědět, co jsi řekl – snažila se být opatrná, ale mohu říct, že byla dost neodbytná, než to pochopila. Brumbála to, zdá se, vůbec nepřekvapilo.“

To bylo podruhé, co se Harry zmínil že on něco řekl. Poprvé si Snape nedokázal vzpomenout, co to bylo. Teď si vzpomněl, a také si vzpomněl na něco jiného, co ve své mysli potlačil.

Snažil se najít slova. „Když jsem otevřel oči, když jsem se probral, říkals, že si vzpomenu… tak…?“ zavřel oči a zbledl. Tohle bylo trapné – zněl jako zamilovaná malá holka!

Začal znovu. „Harry…“

„To je v pořádku,“ přerušil ho Harry a umíval se. „Vím, na co se pokoušíš zeptat. Řekl jsi, miluji tě. Ano, vím to. A také vím, že – tě miluji, Severusi. Nevěděl jsem to, dokud jsi to neřekl během bitvy. Nevěděl jsem, že bych mohl. Ale ano, z celého srdce.“

Severus slyšel bušit své srdce v hrudi. Přisoudil to tomu, že byl měsíc v kómatu a snažil se získat kontrolu nad svým hlasem.

„Tehdy jsem si myslel, že to budou má poslední slova.“

Harry přikývl. „Byla by to dobrá poslední slova. Ale stejně jsem rád, že nebyla.“

„Já taky,“ souhlasil Snape.

Harry zaváhal a pak se zeptal. „Jsi opravdu v pořádku? Nechceš si odpočinout nebo tak?“

„Ne, cítím se dobře.“

Harry se usmál, přešel k jeho židli a sklonil se dolů, aby ho políbil. „To jsem rád. Už jsi dojedl?“

Při pohledu do Harryho očí Snape usoudil, že dojedl. Přikývl a Harry ho vzal za ruku a táhl ho k ložnici. Snape popadl sklenici s gelem – tím samým, který si přál mít když spolu byli poprvé – ze stolku, cestou z místnosti.

Pak, najednou, si uvědomil, co přesně by chtěl. Ještě nikdy se mu nestalo, že by o něco takového žádal předem – nebylo pro něj snadné to udělat. Znervózněl.

Harry se otočil  a zmateně se na něj zadíval. „Co se stalo, Severusi?“

„Já…“

Harry svýmu prsty jemně prohrábl Snapeovy vlasy. „Co? Povídej.“

Stydlivost se ke Snapeovi nehodila a on to věděl. Polkl, pamatoval si Harryho slova, která mu řekl už před dlouhou dobou. „Uděláš pro mě něco?“

„Cokoliv, Severusi,“ odpověděl Harry a mírně svráštil čelo.

„Mohl bys mi ukázat, jaké to má být?“

Harryho šokovaný výraz se rychle změnil ve vřelý úsměv. „Pro tebe cokoliv, Severusi,“ řekl a políbil ho.

 

Kapitola 36.

Návštěvníci

Snape se probral s příjemnou bolestí prostupující celé jeho tělo. Potěšilo ho, že je ve vlastní posteli, teplé a pohodlné, s Harrym spokojeně spícím po jeho boku.

Prohrábl prsty Harryho rozcuchané vlasy a zašeptal mu do ucha: „Dobré ráno, Harry.“

Chlapec se pohnul, něco zamumlal, ale nevzbudil se. Snape ho políbil na čelist a dělal to tak dlouho, dokud neotevřel oči.

„Severusi,“ zamumlal napůl otázku a napůl pozdrav a otočil se pro polibek. Když se jejich rty odtrhly z dlouhého a žhavého polibku, Snape byl schopen myslet poněkud jasněji. Tehdy si uvědomil, že několik lidí bylo svědky jeho… prohlášení během závěrečného boje. Co to změnilo? Potřeboval vědět, kdo to ví.

„Takže jsi svým kamarádům všechno řekl?“ zeptal se neobratně.

„No, vlastně ne,“ odpověděl Harry rozespale. „Řekl jsem jim, že jsme se v létě lépe poznali a že jsme si blízcí. To bylo když o tobě Ron řekl, že jsi mastný mizera a Hermiona mě vytáhla z pokoje dřív, než jsem ho mohl uškrtit.“

„Blízcí.“ Co to, při Merlinovi, znamená?

„Jo, blízcí,“ opakoval Harry a přitulil se ke Snapeovi, který se rozhodl odsunout to stranou.

„Jaký je den?“ zeptal se

„Je sedmého, myslím,“ řekl Harry.

„Ne, jaký je den v týdnu,“ objasnil Snape.

„No, ehm, čtvrtek?“

Snape přemýšlel jakého hlupáka donutil Albus učit lektvary, když byl na ošetřovně, ale nemohl si vzpomenout na nikoho, kdo by byl jen vzdáleně kompetentní. Jakkoliv k tomu neměl chuť, musel se co nejdříve vrátit k výuce, před všechny ty užvaněné spratky.

„Přepokládám, že bychom měli vstát a připravit se na vyučování,“ řekl Snape neochotně.

„Ach ne,“ ujistil ho Harry, „profesor Brumbál zrušil vyučování až do pondělka. Hermiona byla docela naštvaná, ale dává to smysl. Po Halloweenu byla půlka školy rozrušená ze ztráty svých kamarádů a příbuzných, nebo z jejich zatčení, a druhá polovina se nedokázala soustředit vůbec na nic, tak je všechny poslal domů.“

No, to byla úleva. Opravdu nijak zvlášť netoužil někoho vidět, nebo něco dělat mimo tuto místnost.

„V tom případě…,“ řekl Snape a začal ožužlávat Harrymu ucho.

Právě když Harry zasténal, někdo zaklepal na dveře. Snape chvíli počkal, ale kdokoliv to by, byl vytrvalý a pokračoval v klepání.

„Pošlu je k čertu,“ zamumlal, oblékl si župan a šel ke dveřím. Zamračil se na osobu, která stála za dveřmi.

„Minervo,“ řekl to jméno jako by jí chtěl proklít. „Cokoliv chceš říct, pospěš si,“ vyhrožoval.

Zamračila se na něj a oči se jí rozšířily, když za ním zahlédla Harryho, oblečeného ve Snapeově koupacím plášti. „Pospíšit si! Na základě toho, co jsem zatím viděla, to je opravdu neodkladné.“

Snape si povzdechl. Takhle se jí hned tak nezbaví. Také se přikláněl k tomu, aby tuto nepříjemnost odstranil z cesty spíš dříve, než později, jinak to bude jen horší. Otevřel dveře dokořán a ona vešla dovnitř, její kostkovaný hábit za ní zavlál.

„Dobré ráno, profesorko,“ řekl Harry a ona se na něj zadívala.

„Posaď se,“ nabídl jí Snape a vyčaroval pro ni šálek čaje. „Jak vidíš, nečekali jsme žádnou návštěvu takhle brzy ráno, takže nás na okamžik omluv,“ řekl, popadl Harryho za rameno a odtáhl ho do ložnice. Jakmile se za nimi zavřely dveře, vrazil Harrymu do ruky jeho oblečení a zasyčel: „Obleč se, rychle!“ Našel svůj vlastní hábit a za chvíli už byli oba oblečeni mnohem vhodněji na to, aby mohli přijímat hosty.

Když se usadili ve vedlejší místnosti, Snape se zeptal. „Co jsi to vlastně chtěla?“

„Dobře, nejdřív bych ráda věděla, co vy,“ podívala se na Harryho, „tady děláte tak časně.“

Snape s Harrym se na sebe podívali, ale ani jeden z nich nepromluvil.

„No nevadí, celkem dobře si to mohu domyslet,“ řekla a potřásla hlavou, jako by se chtěla zbavit nějakých nežádoucích představ.

Snape pozdvihl obočí. „Spali jsme, když to musíš vědět.“

„Spali!“

Snape přemýšlel, jestli má v plánu opakovat všechno, co řekne.

„Ano, ano,“ řekla přezíravě. „Samozřejmě, že jste spali. Důvod proč jsem přišla, je říct vám, že doufám, že jste dlouho a usilovně přemýšleli o vašem vztahu dřív, než do něj skočíte rovnýma nohama.“

Neopověděli. Snape zvažoval, jestli, když oba zůstanou zticha, jí přestane bavit mluvit na ně káravě výhružným hlasem a odejde. Bohužel, tak daleko se ještě nedostali, ale vypadalo to dobře.

Měl pravdu – Minerva měla ještě co říct. „Oba jste toho prožili dost a já bych nerada viděla… že se trápíte. Zasloužíte si každý kousek štěstí, který můžete získat, ale nejsem přesvědčená, že ho získáte takhle.“ Dívala se z jednoho na druhého a naléhavě se dožadovala nějaké reakce.

Snape si myslel, že ještě neřekla všechno, co měla na srdci. Nedalo se očekávat, že by se jí zbavili dřív, než se vyjádří, tak se opřel v křesle a čekal.

Po nějaké době vstala a rozhodila rukama. „Dobře, co jiného k tomu říct!“ šla ke dveřím, ale Snape věděl, že to nebude tak snadné – ta stará kočka zachytila stopu, půjde po ní tak dlouho, až svou kořist dopadne.

V polovině cesty ke dveřím se zastavila, otočila se a prudce se nadechla. A je to tady – pomyslel si Snape.

„Lituji, že musím být necitlivá, ale jestli se mu něco stane – jestli ho nějak zraníte, jestli ho opustíte, jestli… jestli mu zlomíte srdce, já osobně dohlédnu na to, abyste litoval své existence, pane Pottere.“

S tím dvěma dlouhými kroky došla ke dveřím a zabouchla je za sebou. Snape jen seděl a zíral na ty netečné dveře.

Byla neděle a studenti se vrátili. Snape a Harry neopustili jeho místnosti od té doby, co ho Pomfreyová propustila z ošetřovny a věděli, že se bude muset Harry večer vrátit do nebelvírské věže. Právě dojedli večeři, když Snape zaslechl za dveřmi šeptanou hádku a pak opatrné zaťukání.

Otevřel dveře a spatřil Grangerovou, která se na něj usmívala a Weasleyho, který, jak se zdálo, byl ochoten podívat se mu do očí. Neměl chuť vzít je do svých soukromých místností, ale byl upřímně ohromený, že to vydrželi tak dlouho a tak je pozval dál.

Všichni čtyři hloupě postávali uprostřed místnosti, než Harry pokynul přátelům ke křeslům a všichni se posadili.

Grangerová promluvila první. „Dobrý večer, profesore. Ahoj, Harry.“

„Slečno Grangerová.“

„Hoj, Hermiono. Jaké byly prázdniny?“ zeptal se Harry.

„Byli dobré, odpočinula jsem si,“ bylo to lepší, než ptát se na ty jeho.

Weasley zatím mlčel, ale bylo na něm vidět, že chce něco říct. Po chvíli ticha vyhrkl: „Co se tady děje? Co děláš u Snapea?“

Snape se na něj zadíval a Weasley zbledl a přikrčil se v křesle.

Harry se zasmál. „Klid, Rone, nezakleje tě. Není šílený – vlastně se docela baví.“

„Jak to víš?“ zeptal se Weasley nedůvěřivě,

Grangerová odpověděla místo Harryho. „Protože to může vycítit, je to tak? Nedívej se na mě takhle, Harry, měla jsem podezření od té doby, co jsem ti na začátku školního roku půjčila tu knihu. Takže to bylo červené světlo, pouto srdce?“

Harry a Snape se na sebe podívali a přemýšleli o tom, kolik toho mají prozradit. Snape nepatrně přikývl, jako by naznačoval, že Harry může říct, co uzná za vhodné, a Harry vysvětlil: „Vlastně to byla všechna tři – bílé světlo.“

Grangerové se rozšířily oči. „Ach můj bože, to je skoro nemožné!“ téměř zakňučela.

„Promiňte,“ ozval se Weasley, „ale mohl by mi někdo říct, o co tady sakra jde?“

„Upřímně řečeno, Rone,“ vyvalila na něj oči. „Jsou spolu spojeni – poutem srdce, duše i magie,“ vysvětlila Grangerová popuzeně.

Weasley omdlel.

 

Kapitola 37.

Všechno je jinak

Byl pátek večer. Snape byl oblečený ve své noční košili, seděl na kraji postele a ptal se sám sebe jestli by si měl vzít lektvar Sny naplněný spánek. Nevzal si žádný od té doby, co začal školní rok, ale neviděl Harryho – opravdu ho neviděl – už několik dnů a to ho dostalo. Všichni profesoři tvrdě pracovali, aby nahradili ten zameškaný měsíc, a tak Harry trávil veškerý svůj volný čas vypracováváním domácích úkolů se svými přáteli a Snape si pomyslel, že kdyby si vzal lektvar – možná – by se mu zdálo o Harrym.

Převracel lahvičku v ruce a pozoroval opalizující, viskózní kapalinu, která se uvnitř přelévala. Nelákalo ho mít noční můru, ale možná by to stálo za to, kdyby ten sen byl o Harrym. Ale slyšel, že někdy lidé přišli ve snu na význam a smysl toho, co za jasného dne neviděli. Snape si pomyslel, že by to taky potřeboval.

Vzal si lektvar dřív, než mohl změnit názor a zalezl pod deku. Bál se usnout, ale uspávací ingredience v lektvaru mu nedovolila zůstat dlouho vzhůru a on podlehl nevědomí.

Lucius Malfoy zavrčel a jeho šedé oči se blýskaly hněvem.

„Nevstávejte bez povolení! Crucio!“ zvolal a osoba před ním padl bolestí na kolena.

Kdo to byl?

Malfoy po několika vteřinách ukončil kletbu a muž na podlaze sténal bolestí.

„Nedělej si starosti, Pottere,“ řekl falešně sladkým hlasem. „Slibuji, že ti ublížím mnohem více, než tohle skončí. Dostaneš, co si zasloužíš, za zabití největšího kouzelníka všech dob a zničení našich plánů na dokonalý svět!“

Ne, to není jen tak někdo, to je Harry!

Proč Harry nic nedělal? Proč nepoužil bezhůlkovou magii? Snape bezmocně pozoroval Malfoye, který znovu použil Cruciatus. Udržoval ho dlouho a když konečně přestal, Harry se choulil na zemi a třásl se.

´Vstávej, Harry, vstávej!´chtěl Snape křičet. Ale hlas ho neposlouchal.

Třeba je to můj trest, pomyslel si. To je za to, že jsem spustil své ochrany a dovolil jsem si cítit. Musím se dívat, jak je mučen člověk, kterého mám rád. Musím se dívat, jak Harry zemře.

Pak spatřil žluté světlo téhož neznámého prokletí, které bylo použito na něj, proudit z Malfoyovy hůlky na Harryho.

„Severusi!“ Někdo zatřásl jeho ramenem. „Severusi, vzbuď se!“

Snape otevřel oči a uviděl Harryho vznášející se siluetu skloněnou nad ním a vtahující ho do reality.

„Co tady děláš? Kolik je hodin?“ zeptal se a protíral si spánkem zalepené oči.

„Asi tři ráno. Měl jsi noční můru?“ zeptal se Harry a hladil ho konejšivě po vlasech. „Byl jsi tak rozrušený, že mě to vzbudilo a tak jsem tě šel zkontrolovat.“

Vzít si ten lektvar byl špatný nápad. „Oh, Harry, omlouvám se. To jsem neměl v úmyslu.“

„Ne, to je v pořádku. Nedělej si starosti,“ řekl Harry a vlezl si do postele vedle něj. „Jen klidně spi.“ Objal Snapea a otřel své rty o jeho krk. Hladil svými prsty Snapeovu ruku dokud oba neusnuli.

Snape vešel do kuchyně, aby uvařil večeři. Naplnil velký hrnec vodou, nastavil Varné kouzlo a pak se odvrátil, protože věděl, že kouzlo na vaření vody udělá svou práci samo.

Nepřítomně zíral na závěsy rámující okno nad dřevěným stolem v jídelním koutě. Byly nebesky modré s jasně oranžovými pomeranči, limetkami a citróny rozptýlenými nepravidelně po látce. Nebylo to to, co by si Snape sám vybral. Ale pomyslel si, že jestli ho to dělá šťastného, on nemá žádné námitky.

Podíval se oknem do zahrada za ním. Byla malá, ale hustě osázená a měli tam všechno, co potřebovali. Skřítčí domek vypadal, že by se mohl každou chvíli zřítit z plotu, ale Lepící kouzlo na něj použili tolikrát, že nemohl spadnout ani kdyby chtěl.

Zaslechl, že se voda začala vařit a vytrhl se ze svého zamyšlení. Připravil si pánev, osmažil cibulku a dodělal omáčku. Míchal obsah pánve, když ho zezadu objaly dvě paže.

Rychle se otočil a jeho zrak se střetl se zářivě zeleným pohledem. Usmál se.

„Omlouvám se, že jdu pozdě. Zdržel jsem se.“ Muž si Snapea přitáhl k sobě a zvedl ruku k jeho tváři. „Máš tady trochu omáčky,“ vysvětlil a olízl si prst. Položil si hlavu na Snapeovo rameno a řekl: „Je dobré být zase doma. Miluji tě, Severusi. Hmm, voní to báječně.“

Něco ho lechtalo na tváři. Snažil se to odehnat pryč, ale pořád se to vracelo. Konečně otevřel oči a spatřil Harryho, který se na něj smál a hladil ho po tváři.

„Dobré ráno,“ řekl Harry.

„Tys zůstal celou noc,“ byla Snapeova odpověď. Obvykle se vyhýbal tomu, aby komentoval něco, co bylo zřejmé, ale byl vzhůru jen chvilku a tohle bylo jediné, co dokázal říct.

„Ano. Chtěl jsem být s tebou, kdybys měl zase noční můru.“

Ach, ta noční můra. Snape si nedokázal přesně vzpomenout na detaily, a docela určitě ani nechtěl. Harry ho políbil a řekl: „Jdu do sprchy.“

„Pokud musíš,“ řekl Harrymu a oba vylezli z postele.

„Ach, přišel jsem v pyžamu, mohu si něco půjčit?“ zeptal se Harry a začal otvírat šatník – tedy vypadalo to jako šatník, ale šatník to nebyl.

„Ne! Počkej, to není…“

Ale Harry už skříň otevřel. Snape zahlédl struny harfy pableskující ve světle.

„Ta byla tvé matky?“ zeptal se Harry.

Snape přikývl. Obvykle ji nevyndával z jejího úkrytu pokud nebyl hodně, ale opravdu hodně opilý. Bylo bolestné dívat se na ten precizně zhotovený nástroj, ale nemohl od něj odtrhnout oči.

„Zahraješ mi něco?“

Odtrhl pohled od harfy a podíval se na Harryho. „Teď?“

Harry přikývl. „Nechci… Vím že je to pro tebe  těžké. Ale kdybys mohl? Prosím?“

Předpokládal, že by mohl. Když se na to podíval kolem a kolem, bolest už by neměla být horší. Alespoň teď měl někoho, s kým ji může sdílet.

„Tak dobře,“ řekl a vyndal harfu ze skříně. Přenesl ji do obývacího pokoje a Harry ho následoval. Pohladil dřevěný krk a strávil několik minut laděním – nedotkl se jí už několik měsíců – pak zavřel oči a začal hrát.

Když skončil, bylo chvíli ticho. Pak Harry řekl: „Páni. Co to bylo? Znělo to tak… jasně, tak barvitě. Bylo to veselé a plné naděje.“

„To je melodie, která byla napsaná už dávno a provází Petra Pana Zemí Nezemí. Když mi bylo sedm matka mi dala kopii scénáře Broadwayiského muzikálu. Řekla mi, že není nic špatného na tom předstírat, že jsem někde jinde, na jiném místě, na místě, jako je Země Nezemě.“

Jednou to zkusil, ale nezabránilo to jeho otci pít, ani zbavit se frustrace, zoufalství a hněvu na vlastní rodinu. Nezastavilo ho to před tím, aby nerozbil láhev od whisky o synovu hlavu jen proto, že byla prázdná. Ne, nemohl odcestovat na ostrov ve hvězdách a nemohl být neviditelný, navzdory tomu, jak moc si to přál.

„Líbí se mi tvoje verze, je lepší než ta pravá… Vždycky jsem si myslel, že ta písnička by měla být veselá.“

„Proč, nebylo to jako v té hře?“ zeptal se Snape.

„Je to trochu smutné, vážně. Jednou to dávali v televizi a já jsem poslouchal z mého… z mého pokoje. A když Petr zpíval tu písničku, tak to znělo melancholicky. Bylo to tak vážné, jako by zpíval o snu, nebo tak něco, a ne o domově. Nechtěl jsem, aby to byl sen.“

Snape potřásl hlavou. „Ani já.“

Následující sobotu byl povolen výlet do Prasinek. Bylo to naposledy před vánočními prázdninami, a tak šel skoro každý. Snape ani nevěděl jak je to možné, ale byl přinucen dělat studentům dozor. Udržoval si od nich odstup a to i od Harryho, aby mu umožnil strávit den s přáteli. Takže se teď procházel zasněženými ulicemi a nechal své myšlenky volně proudit.

Vyučování bylo únavné – ještě více, než obvykle. Studenti byli jako omámení, stále nevěděli jak reagovat, jak žít bez hrozby, která se jim už nevznášela nad hlavami. Harry, jak se zdálo, žádnou takovou nejistotou netrpěl. Jediné, co mu vadilo bylo že, protože už se nečekával žádný útok temných čarodějů, nemohl obhájit své lekce obrany se Snapem. Snape je také postrádal, ale teď, když mnoho lidí vědělo a přijalo jejich vztah, mohl Harry přijít dolů do sklepení na večeři a tak, aniž by musel lhát.

Mnoho věcí bylo jinak od té doby, co se vzbudil na ošetřovně. Tápal ve tmě, ale Temný pán byl doopravdy a navždycky mrtvý, a devadesát procent jeho smrtijedů bylo uvězněno nebo zabito.

A přestože věděl, že ho většina kouzelnického světa neměla ráda – byl v bezpečí, jeho nevina byla prokázána. Bylo to prostě tak a všichni to věděli. Mohl jít kam chtěl, mohl dělat cokoli by si přál a s největší pravděpodobností by nemusel odrážet žádné vražedné útoky. Když si to uvědomil, potěšilo ho to, i když nevěděl, co s tím udělá.

„Severusi. Ahoj, Severusi,“ zavolal na něj Harry. Snape se ohlédl, a spatřil Harryho, který k němu běžel.

„Pojď se mnou do nějakého obchodu. Ron a Hermiona mi utekli – myslím, že mi šli koupit dárek k Vánocům. Tak pojď, dělej mi chvíli společnost. Alespoň než se vrátí.“

„Dobře,“ řekl Snape a následoval Harryho do malého obchodu. Ani si neuvědomil, jak je prochladlý, dokud se za nimi nezavřely dveře a teplý vzduch mu nezpůsobil brnění v konečcích prstů. Pomalu kráčel za Harrym, který si dal do nákupního košíku balíček sušenek a pytlík brambůrků a zastavil se před policí s čajem.

„Co si myslíš o tomhle? Jmenuje se hezky, ne?“ zeptal se Harry a podržel Snapeovi před očima barevnou krabici.

Senzační bílý karamelový čaj. Znělo to bláznivě. Snape pokrčil rameny. „Proč se ptáš?“

„Protože ti ho chci koupit. Tvůj je tak nudný.“

Byl to jen čaj. Čaje nepotřebovaly senzační jména, když dobře chutnaly, ale Snape neměl náladu, aby o tom diskutoval. „Tak dobře, jestli chceš.“

Harry se pousmál a vložil krabici do košíku.

Když opustili odchod, Harry se zastavil uprostřed chodníku a přemýšlel, kam jít.

„Už jsi koupil vánoční dárky? Možná bys měl využít toho, že tu tvoji přátelé nejsou a udělat to,“ navrhl Snape.

„Asi jo,“ odpověděl Harry. „To bys ale raději měl zůstat tady,“ řekl Harry a odešel dolů ulicí.

Snape si uvědomil, že by se měl řídit podle vlastní rady. Nikdy nekupoval moc vánočních dárků – příležitostný dárek pro Albuse, to bylo všechno, co potřeboval – ale letos to bylo jiné. Harry mu řekl, aby zůstal tady. Šel mu koupit dárek?

Snape se rozhodl, že by měl Harrymu něco koupit, jen pro všechny případy – ale na nic nepřišel. Co, pro všechno na světě, by mu měl dát?

Do čtyř hodin, kdy byl čas doprovodit studenty zpátky do hradu, navštívil Snape všechny obchody ve vesnici – některé i dvakrát – ale na nic nepřišel, dokonce ani na nic jen vzdáleně vhodného. Bude si sem pravděpodobně muset zajít ještě jednou. Možná by mohl něco najít na Příčné ulici. Pro teď to pustil z hlavy a vedl studenty zpátky k bráně.

 

Kapitola 38.

Pomsta ledového prince

„Řekni to znovu,“ požádal Harry a hladil Snapeovu ruku. Rozechvělo ho to.

„Co mám říct?“ Mluvili o článku v dnešním Denním věštci – čarodějka, její mudlovský manžel a jejich tři děti byli brutálně zavražděni. Bylo to považováno za práci pěti zbývajících smrtijedů – jejich soused tvrdil, že zahlédl Bellatrix Lestrangeovou prchat z místa činu.

„Nevím, co jsi právě řekl.“

„Je děsivé, že mysl lpí na realitě tak tenkým vláskem. Jak skličující musí být stát nad propastí, dívat se šílenství do očí a neutíkat. Jak rychle mysl dokáže opustit svět a propadnout se do snů, do nočních můr,“ opakoval.

„Hmm, pokračuj,“ řekl Harry tichým hlasem, jeho ruce bloudily po Snapeově těle.

„Proč?“ zeptal se Snape.

„Tvůj hlas mě přivádí k šílenství,“ jeho prsty zabloudily do Snapeových vlasů.

Snape pozvedl obočí. „Prosím?“

„Tak příjemný a klidný a… mmm, nádherný. Tvůj hlas se mnou dělá šílené věci. I v době, kdy s tím nemohu nic dělat – uprostřed lektvarů,“ mumlal mu Harry do ucha.

„To nemůžeš myslet vážně.“

„O tom nepochybuj,“ odpověděl Harry a olízl Snapeovi ucho.

To bylo víc, než mohl Snape snést, navzdory tomu, že byly na cestě ke dveřím a mířili na oběd do Velké síně. Svlékali jeden z druhého oblečení a Harry zatlačil Snapea zpátky do postele. Prohlížel si Snapeovo nahé tělo, oči zastřené touhou.

„Merline, Severusi, jsi nádherný.“

Jeden báječný okamžik Snape vnímal vřelý, nádherný pocit ve své hrudi, ale byl přehlušen vlnou nevolnosti. Zasténal a odvrátil hlavu.

„Ale ne,“ řekl Harry, „je ti zase špatně?“

Snape neodpověděl – nechtělo se mu otevřít ústa – a Harry se odtáhl. Bojoval s tím, ale nevolnost ho přemohla a tak běžel do koupelny.

Tohle bylo potřetí co zvracel od té doby, co se vrátil z Prasinek. V uplynulém týdnu se mu mysl několikrát zastřela, míval i závratě. Bylo to čím dál tím horší. A protože se stále ještě docela nezotavil z událostí, která se udály o Halloweenu, myslel si, že to jsou následky. Potřeboval jen Uklidňující doušek a něco proti nevolnosti, třeba dýňový džus.

Harry mu podal sklenici vody, aby si mohl vypláchnout ústa.

„Měl bys jít za madam Pomfreyovou.“

„Jsou to je dozvuky toho prokletí. To přejde.“

„Ale nelepší se to. Je to spíš horší,“ trval na svém Harry.

Snape vstal a chtěl říct: Nestarej se, ale zatočila se mu hlava a spadl v bezvědomí na podlahu.

Když přišel k sobě, ležel v posteli na ošetřovně. Nebylo to místo, kde by chtěl zůstat.

„Opravdu, Poppy, je to úplně zbytečné.“

„Nezajímá mě tvůj názor, Severusi, lež klidně. Potřebuji vzorek tvé krve.“ Přiložila hůlku na jeho předloktí a čekala, až se malá lahvička naplní krví.

„Teď máš svou krev. Mohu jít?“

„To docela určitě ne! Nenuť mě, abych tě přivázala,“ vyhrožovala a odešla udělat testy.

Severus přesměroval své podráždění na Harryho, který se usadil na židli vedle postele a zadíval se na něj.

„Ale no tak!“ vykřikl Harry. „Zhroutil ses, Severusi. Co jsem měl dělat?“

Snape na něj chtěl křičet, ječet, nadávat mu, ale musel přiznat, že se jeho stav stále zhoršuje. Než se nad tím stačil zamyslet, přemohla ho únava a usnul.

O pár hodin později ho probudily hlasy Albuse a Poppy.

„Ale jak se to mohlo dostat do jeho systému?“ zeptala se Pomfreyová.

„To nevím, obávám se,“ odpověděl ředitel. „Ale udělám vše, abych zjistil, kdo za tím je.“

Harry zvedl hlavu. „Je vzhůru, profesore.“

„Ach, Severusi, chlapče. Jak se cítíš?“

Jak se cítil. Bolela ho hlava, ruce a nohy měl jako z olova, v krku měl podivný knedlík a v ústech odpornou chuť. „Jsem naprosto v pořádku.“

„Nesmysl,“ řekla Poppy a podala mu dvě lahvičky s lektvarem. „Vezmi si tohle. Hned to vypij!“

Poznal Uspávací lektvar, ale na druhý se zadíval podezřívavě.

„Protijed,“ vysvětlil Albus, „na jed, který Poppy našla ve tvé krvi. Musím trvat na tom, abys to okamžitě vypil, když budeš tak hodný.“ Jeho oči jiskřily méně, než obvykle.

Harry se na něj usmál a stiskl mu ruku, Severus vypil obě lahvičky. Nebyl schopen Albusovi nic odepřít.

Když se opět probral, zjistil, že Harry, Albus a Poppy sedí kolem jeho postele a netrpělivě ho pozorují. Neměl žádné bolesti, ale byl omámený a tak si až za několik minut vzpomněl, co se vlastně děje.

„Otrávený?“ zeptal se.

Přikývli. Snape byl ohromený. Byl Mistrem lektvarů, pro Merlinovu lásku! Jak bylo možné, že byl otrávený a nevěděl o tom?

Cítil Harryho starost, ale také jeho hněv. Na koho se zlobil?

„Jak?“

Podívali se jeden na druhého, nakonec promluvil ředitel.

„Včera odpoledne na mé dveře nečekaně zaklepal jeden student. Byl hodně rozzlobený a myslím, že můžeme pochopit proč – měl podezření, že mu někdo vymazal paměť.“

Neměl náladu na dlouhé vyprávění. Proč ten člověk prostě neodpověděl na jeho otázku? „Albusi, prostě mi povězte, co se stalo. Kdo byl ten student?“

„Draco Malfoy. Byl jsem schopen obnovit jeho vzpomínky, a hodně ho zasáhlo, když se dozvěděl, co udělal. Krátce po Halloweenu byl doma, a jeho otec ho zaklel Imperiem. Před dvěma týdny, když se všichni bavili v Prasinkách, vplížil se do tvého pokoje a otrávil tvou cukřenku. Později se Lucius vrátil a vymazal Dracovi paměť.“

Otrávený cukr! Není divu, že se mu zdálo, že čaj s tím směšným názvem chutná divně – čaj, měli ho oba – když si to uvědomil, vyděsil se.

„Harry!“

„Já jsem v pořádku,“ řekl Harry, „jsem v pohodě. Dal jsem si tehdy do čaje jen mléko, pamatuješ? Ach, je mi to tak líto, Severusi. Je to všechno moje vina. Nechtěl jsem, abys…“

„Ne, Harry,“ přerušil ho Snape. „Neopovažuj se obviňovat. Je to vina toho zákeřného, odpudivého, arogantního ledového prince a nikoho jiného.“ Musel tvrdě bojovat, aby zvládl svůj hněv. Copak ho ten člověk nikdy nepřestane týrat? Pokud Albus půjde svou cestou, nedostane možnost se pomstít.

Harry rozpačitě přikývl a Snape se opět otočil na Albuse. „Protijed?“

„Neutralizuje jed.“

„A Malfoy?“

„Draco mě informoval, že všech pět uprchlých smrtijedů se schovává na Lestrangeovic statku. Po dost dlouhém a náročném hledání jsme zjistili jeho polohu. Bystrozoři s nimi docela bojovali, ale všechny zatkli. A ne,“ dodal rychle, „nemusíš je vidět. Ani ty, Harry – už o tom s vámi nebudu diskutovat.“

Harry si povzdechl, poražený dřív, než mohl něco říct.

Všech pět ve vězení – díky Merlinovi. Ale po dlouhém a náročném hledání? „Jak dlouho jsem spal?“ zeptal se Snape.

„Dva dny,“ odpověděla Poppy. „Trvalo nějakou dobu, než protijed odvedl svou práci. Ale teď už je všechno v pořádku a můžeš se vrátit k sobě hned, jakmile budeš mít pocit, že to půjde.“

Musela se kvůli němu cítit provinile – Snape si nedokázal vzpomenout, kdy ho vůbec propustila bez toho, aby na něj křičela a snažila se ho udržet na ošetřovně, bez ohledu na to, jak velké bylo jeho zranění. Pomyslel si, že toho musí využít dřív, než si to rozmyslí.

 

Kapitola 39.

Vánoční dárky

Snape příštích pár dní strávil ve sklepení a zotavoval se. Harry zůstal s ním. V minulých letech Snape nahlížel na vánoční svátky s rozporuplnými pocity. Obvykle měl víc času na lektvary, protože téměř všichni opustili hrad a on byl zproštěn protivné povinnosti stýkat se s nimi. Veškerý čas měl jen pro sebe.

Ale teď tu byl Harry. Očekával, že to naruší jeho samotu, ale zjistil, že je mu to příjemné. Ne že by něco takového prohlásil nahlas, nebo tak, ale pomyslel si, že je to dobrý začátek toho, aby pochopil, proč se všichni na Vánoce tak těší.

Po dlouhém rozhovoru Snape nakonec Harryho přesvědčil, aby strávil Štědrý den v Doupěti. Pod záminkou, že by své přátele dlouho neviděl a taky proto, že se Snape ještě stále cítí příliš slabý a potřebuje si odpočinout. Nicméně, i když to byla pravda a Snapea často přepadala slabost, potřeboval mít čas na to, aby sehnal pro Harryho dárek – věděl, že někde něco vhodného viděl, jen to ještě nenašel.

Snape nezdědil nic než pochmurný, temný, starý dům a dluhy svého mudlovského otce, ale když mu bylo sedmnáct, obdržel dopis od Gringottových společně s klíčem od trezoru rodiny Princeů. A ačkoliv věděl, že Princeovi byli vznešenou kouzelnickou rodinou, zjistil, že místnost není plná zlata, ale památek.

Bylo tam uloženo množství nejrůznějších předmětů – některé ani nedokázal identifikovat – erb rodiny Princeů, stohy knih v jazycích, které ani neznal (i když se chystal ten nedostatek napravit, jakmile toho bude schopen), truhlicemi úředních pergamenů – svitky, které dokumentovaly celou historii rodiny, rodné, oddací a úmrtní listy. Shromáždil tehdy vše, co vypadalo zajímavě a odnesl si to s sebou.

Trvalo několik let, než všechno roztřídil a urovnal, ale věděl, že mezi tím je perfektní věc, kterou by mohl dát Harrymu. Tedy pokud se mu to podaří najít.

Konečně, když téměř převrátil svůj byt naruby, to našel. A stihl ji zabalit sotva pět minut předtím, než se Harry vrátil od Weasleyových. Tehdy už byl ale hodně vyčerpaný a potřeboval se vyspat, stačil ale ještě před Harryho příchodem přeměnit věšák na vánoční stromeček a umístit pod něj všechny dárky, aby, až se Harry vrátí z Doupěte, bylo všechno jak má být.

Vánoční ráno přišlo nezvykle brzy.

Harry, ke Snapeovu zděšení, ho vzbudil v půl sedmé.

„No tak, jsou Vánoce, nechceš si prohlédnout dárky?“ zeptal se Harry a překypoval vzrušením.

Snape zamumlal: „Budou tam i za hodinu.“

„Ale jsou Vánoce, Severusi! No tak, vzbuď se, ospalče,“ prosil Harry a tahal Severuse za ruku. Snape si pomyslel, že se Harry chová jako by mu bylo šest, a že je to dobře. Dovolil mu, aby ho odvedl k pohovce.

„Můžeme si dát nejdřív čaj?“ zeptal se. Harry ho ignoroval a přistoupil ke stromku, takže to vzal jako ne.

Harry se začal probírat dary a Snapea překvapilo, kolik mu jich podal. Obvykle dostal tak jeden, nebo, málokdy, dva – opravdu byly všechny pro něj?

„Mohu tě ujistit, že tím, že na to budeš jen koukat, nezjistíš, co je uvnitř,“ řekl Harry a vytrhl ho tak ze zamyšlení. Pak se otočil a začal rozbalovat své dárky.

Harry dostal od Grangerové knihu, která přišla i Snapeovi nudná, krabici s cukrovím od Weasleyho, různé žertovné předměty od dvojčat, soví pochoutky od Hagrida, pár žlutých ponožek s nebelvírským erbem od ředitele a obvyklý svetr od paní Weasleyové, který si oblékl přes pyžamo.

Snape se nejvíce děsil toho, že by dostal také takový.

„Pusť se do toho,“ vyzval ho Harry znovu.

Snape nic takového nechtěl.

Dostal velkou soupravu na čištění kotlíků od Weasleyových dvojčat, předplatné časopisu Evropské společnosti pro experimentální lektvary od Grangerové, lahvičku něčeho, co podezřele připomínalo šampón od Weasleyho a láhev sladové skotské od Albuse.

Minerva jim jako společný dar poslala vstupenky na blížící se zápas ve famfrpálu mezi Ballycastleskými netopýry a Pýchou Portree. Snape si byl jist, že se teď prohýbá smíchy, ať je kde je.

Pak vzali do rukou dárky, která si nadělili navzájem.

Harry svůj rozbalil první.

Roztrhl vánoční papír a odkryl plochou, čtvercovou krabičku, na kterou chvíli jen zíral. Nakonec ji přece jen otevřel – uvnitř byl přívěšek ve tvaru hada vyřezaného ze zeleného jadeitu[1]. Byl malý, sotva palec[2] dlouhý, pověšený na tenkém proužku z černé kůže.

„To je krása,“ vydechl Harry.

„To patřilo mému pra-pra-dědečkovi, Ignatiovi Princeovi. Říká se, že to je pouto lásky.“ Snape najednou vypadal nepřítomně, neklidně. Možná to bylo příliš… příliš sentimentální. Harry si bude myslet, že je to hloupé. No, dost dobře to nemohl vzít zpět, takže dodal: „Je na tom zakouzleno Lokační kouzlo, takže kdybys ho někdy ztratil, dokážeš ho najít.“

Harry držel přívěsek v ruce, a Snape si chvíli myslel, že mu ho chce vrátit. Ale pak se předklonil, sklonil hlavu a Snape mu ho zavěsil na krk.

„Nikdy ho nesundám,“ slíbil Harry. „Nemohu uvěřit, žes mi dal něco tak důležitého. Tedy, když to patřilo tvému pra-pra-dědečkovi, mělo by to být rodinné dědictví Princů!“

„Neexistuje nikdo jiný, komu bych to dal raději.“

Harry se pousmál. „Děkuji, Severusi.“

Pak byla řada na Snapeovi, aby rozbalil dárek. Jeho dárek od Harryho měl zřetelně tvar knihy. Poté, když odstranil balící papír, kterého bylo opravdu hodně, zjistil, že to ve skutečnosti tak docela kniha není. Byl to malý sešit, vázaný v černé kůži se stříbrně vyraženým nápisem.

Jak očarovat mysl a omámit smysly: Původní lektvary od Severuse Snapea.

Co to, k sakru, má být? Otevřel to a zmateně se začetl do obsahu. Byly tam všechny – nebo spíš většina z nich. Jeho lektvary, jeho vynálezy, jeho celoživotní práce.

Recept na Vlkodlačí lektvar.

Mast, kterou používají s Harrym.

Spánkem naplněné sny.

Lektvar, který dal Harrymu k narozeninám a který byl uveden pod názvem: Lektvar návratu

Lektvar proti bolesti hlavy.

Jeho upravená receptura na Veritasérum. To jeho, na rozdíl od ministerského, které účinkovalo deset hodin a zanechalo toho, kdo ho užil se strašlivou kocovinou, účinkoval přesně hodinu a nemělo žádné vedlejší účinky.

Bylo tam asi třicet lektvarů.

„Harry, já nevím co… Jak jsi to… Kde jsi to sehnal…?“ Snapeova ústa i mozek měly najednou problém s komunikací. Naštěstí to vypadalo, že Harry pochopil, na co se chce zeptat.

„Hodně mi pomohl profesor Brumbál,“ řekl váhavě. „Takže… líbí se ti to? Doufám, že ano – vydavatel říkal, že už má několik desítek zájemců,“ zasmál se nervózně.

Jestli se mu to líbí? „Harry, je to úžasné. Znamená to pro mě tolik – nevím, jak ti poděkovat.“

Snape chtěl sevřít Harryho v objetí, ale najednou se mu udělalo špatně a musel běžet do koupelny. Harry ho následoval a odhrnul mu vlasy z tváře, když vyzvracel to, co v něm ještě zbylo od večeře.

„Musíš se vrátit na ošetřovnu,“ řekl Harry.

„To nic není. To jsou ještě následky toho lektvaru nebo prokletí, nebo jejich kombinace. To přejde. Kromě toho myslím, že Poppy má lepší věci na práci než řešit tuhle banalitu.“

„Nemůžeš vědět, že je to banalita,“ trval Harry na svém.

„Ale vím. Říkala, že protilátka jed neutralizuje postupně.“

„Ale co když Malfoy zkombinoval několik jedů, a ty ostatní teď působí! Nebudeme to vědět, dokud tě nezkontroluje.“ Harry zkřížil paže na hrudi a vyzývavě se na něj díval. Vypadal opravdu dost výhružně – jasně, strávili spolu příliš mnoho času.

Snape protočil oči. „Oh, tak dobře.“

Doufal, že až přijdou na ošetřovnu, Poppy nenajdou a Harry bude muset změnit názor. Ale, jak brzy poznal, neměl takové štěstí. Když došli na ošetřovnu, Pomona Prýtová právě odcházela.

„Och, ahoj drahoušci! Ach! Veselé Vánoce.“ Vypadalo to, že chytila kouzelnickou chřipku a chystala se do postele.

Už nemohl odejít – Pomfreyová je zahlédla otevřenými dveřmi.

„Přece tam nebudete stát celý den,“ oslovila je.

 Rychle domanévrovala Snapea k jeho obvyklému lůžku – otřásl se jen při tom pomyšlení – posadila ho a zadívala se na něj.

„No? Jaký máš problém?“

„Žádný, Harry si dělá starosti s mým trávením. Když ho ujistíš, že neumírám, odejdeme a nebudeme ti narušovat tvé prázdniny,“ navrhl.

Podívala se na něj pohledem, který naznačoval, aby se nestaral o její plány na prázdniny. Tolik ke snadnému odchodu z ošetřovny.

„Podívej, kdybys použila jen rychlé komplexní diagnostické kouzlo, mohli bychom se vrátit k tomu, co jsme dělali.“

„To udělám,“ řekla. „Ale ne proto, žes to navrhnul. Aegrtudo revelio.“

Čekali několik minut, zatímco mířila hůlkou na Snapeovo srdce. Najednou se mezi koncem její hůlky a Snapeovou hrudí objevilo jemné, lososově zbarvené světlo.

„Co znamená lososová barva?“ zeptal se Snape. „Předpokládám, že žaludek. Nebo hlava?“

Pomfreyová potřásla hlavou a vykoktala: „No… to znamená, že jsi těhotný.“

Na dlouhou chvíli nastalo ticho.

„Prosím?“ zeptal se Snape.

„Říkala jsem, že jsi těhotný.“

Zase bylo ticho.

„Ale, ale to není možné!“ vyhrkl.

Harry přikývl. „To není, nikdy jsme… Vždycky jsme… s jedinou výjimkou… ach Merline, ten den, co tě propustila.“

Snape si na to pamatoval.

„Harry, neříkej že… použil jsi antikoncepční kouzlo?“

„Samozřejmě, že ne! Nikdy jsem to nedělal, to byla vždycky… tvoje starost, víš? Není to moje vina!“ omlouval se Harry, zjevně rozrušený.

Snape se zamračil. Nevěděl, proč je Harry tak rozčílený. Neříkal snad Harry, že vždycky chtěl děti? Chtěl mít děti, ale ne s ním? Ošklivila se mu jejich tělesná blízkost? Měl strach z toho, že by ho Snape navždy chytil do pasti?

Nebo si snad myslí, že by byl Snape špatný otec?

Snape se snažil uklidnit a zhluboka se nadechl. „Říkal jsi… že bys chtěl děti, víc, než cokoliv jiného.“

„Ano, já ano.“

„Ale ne se mnou,“ dodal Snape.

Harryho oči byly najednou velké jako oči domácího skřítka. „Cože! Ne, to jsem si nikdy nemyslel. Myslím, že naše děti budou nejinteligentnější, nejkrásnější a nejvíce milované děti na světě. Pamatuješ, co jsi říkal? Říkals: Nikdy jsem o tom neuvažoval. Nemyslel jsem si, že bys to chtěl. Myslel jsem, že jsi na mě naštvaný.“

Snape ho vzal za ruku. „Harry, tohle chci. Opravdu. Myslím, že… Myslím, že to může být ta nejlepší věc, jaká se mi kdy stala.“

Harry se usmál a políbil Snapea na čelo. „Mně taky,“ řekl a zabloudil rukou na Snapeovo břicho.

Snape znovu ucítil ten hřejivý pocit, rozlévající se jeho hrudí. A tentokrát přesně věděl, co to je.

„Miluji tě, Harry.“

 

Epilog – O osm let později

Splněné sny

Snape se potuloval obchodem a přemýšlel, jak dlouho to může trvat. Cítil se, jako by tam už byli několik dní a Harry nedával najevo, že by chtěl odejít.

Nebo alespoň ne v době, kdy ho Snape naposledy viděl. Obchod nebyl příliš velký, ale byl přeplněný, což ztěžovalo sledování lidí.

Snape zaslechl Harryho hlas a vydal se za ním.

„Nevím,“ říkal Harry. „Máte to i v jiné barvě?“

Snape vyšel zpoza vysokého regálu a uviděl Harryho, jak přejíždí rukou po tmavě červeném potahu pohovky.

„Samozřejmě, pane Pottere. Také v modré, zelené a z dračí kůže,“ informoval ho prodavač.

Harry udělal obličej. „Můžete mi to ukázat.“ Pak zahlédl Snapea a zaměřil se na něj.

„Tady jsi,“ řekl Harry.

„Tady jsem,“ řekl a automaticky pohladil Harryho tvář.

Harry se k jeho ruce přitiskl. „Nebyl jsi tu moc užitečný, víš. Můžeš něco vybrat.“ Ukázal na pohovku za nimi. „Líbí se ti?“

Snapea nebavilo vybírat nejlepší potah na pohovku, nebo cokoliv jiného, protočil očima a přál si odejít.

„Á, pan Snape!“ řekl druhý přidavač, který k nim přispěchal. „Nakupujete nábytek? Slyšel jsem, že jste nedávno koupili dům. Je to pro náš obchod čest, pane.“

„Je to jen chalupa,“ řekl Snape a prohlížel si drahou stolní lampu, posázenou něčím, co vypadalo jako zářivé žluté diamanty. Jsou to snad zkrystalizované slzy testrálů? Hezky by se vyjímala v jeho pracovně, možná Harry chtěl, aby si něco koupil.

„Promiňte, pane Snape?“

Podíval se na prodavače. „Koupili jsme chalupu, ne dům.“

„Ach, opravdu, v jakém místě?“

„Někde, kde jí nikdo nenajde,“ odpověděl Snape  chladně a ukázal na lampu. „Tohle  mi zabalte.“

Prodavač vypadal vystrašeně. „Dobře, pane Snape. Existuje a basta, s čím vám ještě mohu pomoci?“

Než stačil odpovědět, znovu zaslechl Harryho hlas.

„Oj! Neříkal jsem ti, že tu nemáš běhat? Pojď sem, ty uličnice!“

Snape se podíval vlevo a uviděl sedmiletou rozmazanou šmouhu, kterou následoval Harry. Snape se rychle přesunul na druhou stranu – věděl, že kdyby ho Harry zahlédl, dal by mu ji na starost, zatímco by dokončoval nákupy. Možná pouštěl hrůzu na děti v Bradavicích, ale od té doby, co přestal učit, zdráhal se uplatňovat disciplínu na své vlastní.

Několikrát obešel obchod a ocitl se u stěny s okny, každé z nich rámovaly jiné závěsy. Divil by se, kdyby Harry už nějaké vybral.

Prohlížel si různé látky a jeden vzor ho přímo uhodil do očí. Byl jako omámený, stál tam a zíral.

„Severusi! Severusi, slyšíš?“

Otočil se a uviděl Harryho s jejich tříletým synem v náručí, jak pevně svírá za ruku jejich dceru. Vytrhla se mu a vrhla se ke Snapeovi.

„Tati!“ vykřikla a objala ho kolem pasu.

Podíval se na ní a prohrábl rukou její černé vlásky. „Už zase zlobíš?“ zeptal se.

Trochu se jí třásl spodní ret, když vrtěla hlavou že ne, ale v oříškových očích jí hrálo deset čertů.

Snape se usmál. „Ne, já vím, že ne.“

Harry k nim přistoupil. „Myslím, že už máme všechno. Můžeme jít? Ještě není pozdě – můžeme se podívat, jak to pokračuje v našem novém obchodě.“ Chlapec v jeho náručí ho zatahal za vlasy, aby na sebe upozornil.

„Ne tak docela,“ odpověděl Snape. Obchod s lektvary budou otvírat až příští týden – a výběr jeho názvu může také ještě chvilku počkat. Zavolal prodavačku, která byla odpovědná za toto oddělení, dcera se k němu pevně tiskla.

„S čím vám mohu pomoci, pane Snape?“ zeptala se a on ukázal na okno, které zaujalo jeho pozornost.

„Chtěl bych tyhle. Ať už on vybral cokoliv,“ řekl a ukázal na Harryho.

„Tyhle?“ zeptal se Harry, aby se ujistil, že se dívá na správné okno.

Snape pozvedl obočí, jako by se ptal: Máš s tím problém?

„Severusi, je to příšerné,“ řekl a snažil se potlačit úsměv. „A tak… pestré. Kam je plánuješ pověsit?“

„Do jídelního koutu, samozřejmě,“ odpověděl a přimhouřil oči „Líbí se mi.“

Harry zvážněl. „Ano, do jídelního koutu. Jistě. Bude to tam pěkné,“ řekl a usmál se, opravdu se usmál, nebyl v tom žádný výsměch.

Snape cítil, že ho někdo tahá za ruku a podíval se dolů.

„Myslím, že jsou krásné. Máš rád pomeranče, tati? Já mám ráda pomeranče.“

 

konec


[1] Jadeit je ušlechtilý zelený kámen ze skupiny pyroxenů odpovídající křemičitanu sodíku a hliníku. Má celistvý sklovitý vzhled, matný lesk a je pevný, ale opracovatelný. Velice se podobá nefritu. Nejznámější naleziště ve světě se nacházejí v Barmě, Číně, Tibetu, Indii, Rusku, JaponskuKazachstánu. Zelený jadeit – uklidňuje nervový systém, harmonizuje nefungující vztahy, pomáhá realizovat touhy a vášně, má nejblíže k centru srdce.

[2] 1 palec = 2,54 cm

Poslední komentáře
01.06.2015 21:13:41: a romantická Harryho gesta: nechal jsem vydat Tvou knihu, přemýšlím o lektvaru na spánek plný snů, u...
01.06.2015 15:12:40: no jo, tak snad už jen dík. Moooooooc velký dík. Bylo to nádherné. smiley${1}smiley${1}
15.10.2014 13:33:16: Perfektní závěr povídky. Nemám sice ráda M-preg, ale tady mi to ani nevadilo.
19.06.2012 01:06:30: Krásná povídka!!!! Moc děkuji za překlad, byla jsem unešená smiley${1}smiley${1}smiley${1}